Týnišťské šlápoty od tělocvičny ke koupališti

Jak jsem se vydal na pochod

Zážitky z letošních Šlápot byly natolik silné, že jsem se jal je zaznamenat písemnou podobou, protože v podobě ústní lidové slovesnosti by se pravděpodobně moc dlouho neuchovaly. Přeskočím tentokrát dlouhé úvodní kecy o tom, jak jsem se na akci dostal, shrnu to do jedné věty snad jen tak, že má několikadenní cesta vedla autobusmo z Brna přes Prahu (kde jsem v buse při vystupování nechal hůlky), přes Berlín a zpátky Prahu (kde jsem hůlky nenašel na ztrátách a nálezech) a Náchod, kde jsem poté, co zavřeli pokladnu na nádraží, nastoupil do vlaku směr Meziměstí s dalším houfem chodičů, který si pak průvodčí odpustil kontrolovat, takže jsem měl cestu zadarmo a aspoň mírnou náhradu za ztracený hole (ještěže jsou dnes ty dráhy tak drahý a hole levný - teda aspoň ty z Lidlu ...). Na startu jsem se setkal s více i méně známými tvářemi a jejich majiteli, pobalil si svoje saky paky, přesněji řečeno jeden minibaťůžek na pončo, triko a pár dalších věcí (náhradní čelovku, mapy, lékárničku, jogurt poslední záchrany, energeťák apod) a vestu, do které jsem narval všechno ostatní (hlavně velbloudí vak s 2l vody, což bylo nutno vyvážit dalšíma krámama typu GPS, tatrankama a podobně. Hlavně jsem ale na tuto druhou stranu navěsil foťák. Prostě jsem si po zkušenostech ze Šluknovska říkal, že už jsem se naotravoval lidi dost (a s Eliškou se tu stejně nepotkám :) ), tak je teď možná na mě, abych taky něco nafotil.

Vyrazil jsem 22:30 s Divočákem Honzíkem a Róbertem Frohnem, kterej mě ale zmátl svým tempem, protože jsem nečekal, že se zrovna s ním budu na trase potkávat, hned to ale vysvětlil, že jeho posláním je tentokrát daleko zásadnější úkol než překonávání vlastních rekordů, a totiž dovést co nejdál přítelkyní Míšu (teda doufám, že jsem jméno nespletl). S Divočákem, kterej na posledních pochodech docela zvlčil (jestli se to o divočákovi vůbec dá říct) a poslední stovky už skoro jenom běhá, jsem si dal za cíl držet se až na hranice Polska. Naštěstí to nebylo daleko, ale jakmile se začalo stoupat, upláchl mi a víc jsem už viděl jen svítící flek, kterej se postupně vzdaloval.

Javoří hory

Cesta vedla do chráněné oblasti polských Valbřišských Sudet, do Suchých hor, což je polská a hlavní část pohoří u nás zvaného Javoří hory. Odvíjela se následujícím způsobem: [[prudký stoupání pár set výškových metrů prachem a kamením, vrcholová fixová kontrola s krátkým užíváním vlahého proudícího vzduchu, sestup ještě brutálnějším sklonem s prachem a kamením]]-opakuj asi 4x. Nejdivnější na tom bylo, že to byly ve skutečnosti turistický značený cesty, Poláci zřejmě považují svislici za tu správnou cestu. A Olaf samozřejmě taky. Někde mezi tím se nacházela první živá kontrola, zdroj vody (která zrovna došla, když jsem tam dorazil), coly a tuším piva, to byla koneckonců standardní trojkombinace nabízená na všech kontrolách.  Dorazil jsem na ni, když jsem docela bojoval s žaludečníma problémama a měl jsem potřebu napít se čaje, kterou jsem tím pádem nemohl uspokojit. Napil jsem se místo toho koly, zajedl to chlebem s nutelou - suchej bohužel nebyl k mání - a málem to vše šlo ze mě ven hned kousek za kontrolou. Musel jsem se chvíli vzpamatovávat. Místo aby mi kontrola pomohla jsem pokračoval úplně vyřízenej. Zachránil mě další vejšlap, tentokrát na nejvyšší místo celého pohoří i naší trasy, Waligoru 933 m. Cestou jsem zase rozkmital žaludek do té správné frekvence a do sluchátek si pustil Lordi, který jsem pro sebe objevil zcela nedávno a teď jsem na nich jel část pochodu. Chvíli před 4h a před rozedníváním jsem dolezl na rozhlednu Ruprechtický špičák, což bylo asi 22 km od startu, tj. průměr 4 km v hodině ... a to teprve mělo začít bloudění. První přišlo hned při sestupu. Poté, co jsem se na vrcholu setkal s chlapem ze Slovenska v červenooranžové bundě, až příliš jsme si vzali k srdci, že máme jít kousem zpátky po žluté - místo pár metrů k rozcestníku jsme zamířili úplně blbým směrem, přesto ale i po žluté, kamsi do Čech. Zjistili jsme to až kdesi v půlce kopce, že to asi nebude ono, takže jsme si to dali k rozhledně ještě jednou - prostě abych si ji mohl vyfotit už za lepšího světla. Takže dobrá půhodina ztráty z toho byla. Při sestupu jsem nechal spoluchodiče jít napřed, přecejen jsem bez těch hůlek z kopce dost pomalej a v jednom místě jsem to dokonce sjel po zadku, ale tím jsem teda moc času neušetřil. Z pohraničního sedla pod Javorovým vrchem jsme se rozloučili s Javořími horami a na dlouhou dobu i s Polskem a cesta šla do údolí a českého vnitrozemí.

Ranní břichoboj ve Stěnavské kotlině

Pokračoval jsem sám pohodovou asfaltkou a kdesi u Hynčic se objevila tajná mezikontrola. Na ní jsem se setkal s Vítkem, Ondrou a Kryštofem a 2 slečnami organizátorkami. Jejich nabídka tekutin byla bohužel stejná jako na minulé kontrole, místo chleba jsem tu ale zkusil jablko. To nevím, jetsli jsem měl dělat, ale vzhledem k tomu, že bylo ráno a organismus se vzpamatovával z probdělé noci a chtěl něco uklidňujícího, tak kyselý jablko asi nakonec nebylo to nejlepší. S klukama jsme vyrazili společně, ale hned v prvním (dost brutálním) kopci, jsme se roztrhali a zatímco já s Kryštofem jsme fotili, Vítek s Ondrou do toho šlápli a už jsme jen z dálky pozorovali, jak nám mizí někde v polích. Otevíraly se zde však konečně pěkné rozhledy na Broumovské stěny, kam jsme měli namířeno. Kryštof se pak zastavil ve vesnici, kde měl domluveno rande se svou holkou a už jsem ho dál neviděl. Pokračoval jsem sám, ovšem břicho si začalo dělat, co chtělo, moje zdravotní obtíže se kterýma se už pár let potýkám, se naplno projevily, zablokovalo se mi trávení, nešlo to nahoru, dolů, sednout, lehnout, leda tak se pověsit ... No tak daleko jsem sice nedospěl, ale na dobrou půlhodinu jsem se s tím zasekl a nějak to dál nešlo. Šnečím tempem jsem dolezl do sedla na kraji Broumovských skal a s vyhlídkou, že mě za pár km čeká hospoda Amerika a v ní snad i mátový čaj, jediná věc, která na to snad může pomoct. 

 

Broumovské stěny a splněný americký sen

Na Broumovsko jsem se těšil, ještě jsem tam nebyl, chystám se tam od začátku devadesátých let a proto jsem se taky vydal na Šlápoty - a teď si ty skály nevužiju, protože je mi blbě. To je teda smůla. Za chvíli mě předchází velká skupina, o které bych čekal, že je poslední, což sice popírají, ale i tak mám pocit, že jdu tak pomalu, že už za mnou nikdo nemůže být. Abych vůbec dolezl na kontrolu v hospodě, dávám si jogurt poslední záchrany, který překvapivě zabírá. Cesta mezi skalama je hned veselejší, navíc koukám, že fakt nejsu poslední, protože mě předchází Robert s Míšou ... no předchází mě, takže už zase možná poslední su. Ale není tomu tak, to se ukazuje v hospodě Amerika, kam se musí slézt z hřebenu, což po mě ještě zopakuje několik dalších lidí. Hlavně tu ale mají mátovej čaj, což pak zásadně mění celej průběh pochodu :). Napřed ale zažívám mírné zklamání, že krásné venkovní posezení obsadili uřvaní chlastající důchodiví cyklisti místo aby ji přenechali nám, ušlechtilým chodivým pěšákům, kteří se na žádnej velkej kravál už nezmůžou. Sedět v přístřeší nebo čekat až vypadnou se mi nechce a tak si dávám čaj venku na trávě a pak i polívku a vyrážím spolu s Richardem zpátky, vzhůru na skály, kde ještě odpočinkovou fázi završujeme v občerstvení. Následuje nádherná procházka skalním městem s úžasnou vyhlídkou Skalní divadlo a poté sestup do Kovářovy rokle. Postup pod skalama jde docela dobře, Richardovi možná tolik ne, ale drží se, co to jde. Stoupající teplota vzduchu je ukončena příchodem bouřky kolem 13h. Oblíkám pončo pod převisem, Richard volí jako převlíkárnu přístřeší chaty, pak ovšem vyrážíme dál a splečně mokneme cestou mezi skalama a při krátké pauze na kládě pod převisem. U skalního okna, kde je další kontrola se opět setkáváme s několika chodičema. Když se snažím fotit Míšu na Robertovu poptávku hodím hubu šikovně rukou s foťákem rovnou na kořeny. Odnesl to naštěstí jen loket mírnou odřeninou a fotka nakonec nějak taky dopadla.

Sestup a Signál

Následoval sestup k Junácké vyhlídce. Protože bylo po dešti, začala se dělat pěkná viditelnost a výhled na polský Stolový hory byl překrásnej. Ovšem představa, že to vše máme před sebou, když už bylo skoro 15h a my ještě byli furt v první půli .. hrozný pomyšlení. O to horší bylo, když jsem se nechal zblbnout dvojicí chodičů, která si to střihla po zelené k Zabitému a já je následoval asi 500 m zpátky k rozcestníku, kde jsem si uvědomil chybu. Pěkně mě tím naštvali, protože jsem tím ztratil čas a taky kontakt se skupinou, což se pak projevilo zanedlouho. Správná cesta totiž vedla přes bludiště na Signálu. Na ten jsem se už taky léta těšil, ale teď jsem si to bludiště užil tak, jak jsem ani sám nedoufal - zabloudil jsem v něm :). Způsobilo to totiž přehlídnutí značky při psaní smsky (chtěl jsem využít, že su konečně na Signálu!). Pak následovalo hledání správné cesty a když jsem zahlídl lidi, co šli shora vydal jsem se cestou v jejich směru a po asi půl km jsem se dostal k rozcestníku, kde jsem byl asi před půl hodinou. Ti lidi totiž nešli dolů ale nahoru, což mě ale úplně zmátlo, protože su zvyklej, že z kopce se chodí dolů (teda aspoň u nás na Moravě to tak funguje) a ne nahoru a navíc jsem si byl skoro jistej, že patří k pochodu. Ale to by museli zabloudit ještě víc jak já. Sestoupil jsem teda kolem Sovího hradu až k Zabitému a následovalo největší zklamání cesty: místo aby se trasa už jen otřela o hranici a zamířila spořádaně do Machovské Lhoty, musela ještě vyšlapat až kamsi do oblohy na jakousi zbytečnou horu. Tam jsem po dlouhé době došel Richarda a shodli jsme se, že 62 km v Machovské lhotě je rozumná míra pro ukončení. Už jsme neměli vodu, tak jsme to co nejrychleji slezli dolů a byli v cíli noční 60.

 Jak jsem to nezabalil ve Lhotě

Na kontrole jsem se odčipnul a dostal papíry na druhou půlku. Nechtěl jsem si je brát, vymlouval jsem se, že už to nestojí za to, že už stejně není čas, ale místní org byl neústupnej, tomu se nedalo vzdorovat. Prostě jsem tak nějak musel pokračovat. Skutečnost byla taková, že bylo asi 17h a přede mnou asi 70 km. Kdo by odolal ...? Stejně poslední spoj do Týniště, kam jsem měl převezený věci, právě ujel, tak bylo potřeba se tam přesunout pěšky :-). Naštěstí většina nesnází z předchozího úseku pominula při snězení bramboračky a hlavní problém s přicházejícím druhým večerem, tj. vybitý baterky do čelovky, mi pomohly vyřešit zde končící holky - Míša od Roberta a ještě jedna (bohužel nevím jméno), oběma ještě jednou děkuju.

Hlavně by se mi ale těžko vyráželo dál, kdybych šel sám, ale byli tu i další takoví dobrodruzi, Michal a Mirek z Prahy, se kterýma jsem hned po startu do druhé půle začal šplhat po další svislici přímo na Krásnou vyhlídku na Boru. Tady se ukázalo, jak výborně jsme zvolili tempo první části :). Být tu o několik hodin dřív, věřil bych, že uvidíme jen opar, ale teď byl nádherně jak na dlani celej Broumovskej výběžek a to až od Krkonošů po Soví hory. A nejen výhled, ale i umístění vyhlídky bylo dost zajímavý, akorát člověk musel doufat, že skalní řícení před 90 lety, které odhalilo vyhlídkové skály, se nechystá teď pokračovat. My jsme ale pokračovat museli, minuvše Katrin, jednu ze častých účastnic pochodu. Během focení mi ale kluci prchli a tak jsem šel pak několik dalších km sám. 

 

Stolové hory

Cesta vedla po sestupu do úbočí kopce po krátkém vodorovném traverzu znovu kolmo nahoru, do Polska. Nešlo to jinak, trasa vedla na stolovou horu Skalniak na jejímž západním konci jsou proslulé Bludné skály, ze kterých jsme ale viděli akorát tak parkoviště a pár šutrů v podskalí. Nicméně vrch stolové hory byl rozhodně pozoruhodný. O tom vypovídaly tabule na zastaveních nauční stezky (zase ale ne že bych si je četl). Zvlášť rašeliniště a pak výhledy na jih při mírném sestupu z kopce při večerním slunci mi z tohoto úseku udělaly asi jeden z nejpříjemnějších na celé trase. To ale jen do chvíle, než se i naučná stezka začala poolafovsku motat nahoru dolů, což naštěstí ale nemělo dlouhého trvání a za chvíli jsem dorazil k YMCA, kde se nevím jak objevila Katrin. To jsem pochopil tak, že se příliš flákám a valil jsem dál, dolů lesem, do vsi a pak na další ze takových těch ne úplně nutných kopců, kde na vrcholu nebylo moc víc než jen K a číslo, tentokrát 20. Zde jsem došel kluky, teď i včetně dalšího Michala, čímž tvořili trio 3 Mi. Ten měl ale trochu problém s kolenem, tak jsme to částečně vyřešili obinadlem.  V Danczově jsme už byli potmě a čekala nás tu druhá mezikontrola - se standardním vybavením. Hoši sedli na zem a nějak se mi nechtělo jim zdrhnout. Tak jsem čekal ... až se trio roztřetilo, Mirek to zabalil a využil blízkosti nocležiště své přítelkyně (to se to pak končí ... :) ), Michal se trhl napřed a Michal šel se mnou. Cesta pokračovala přes Přeleč Lewinskou (to se aspoň dobře pamatuje :) ), kde jsem utekl Michalovi a vydal se stíhat Michala přede mnou a následnou kontrolu. Hrozilo totiž, že bude zavřená hospoda. Z Lewina Kladského už vedla cesta do kopce, šlo se mi dost těžce, na chvíli jsem se musel položit. Překvapivě se mi pak podařilo vstát a šlo se o dost líp. Když jsem vystoupal na vrch kopce, bloudil jsem kdesi ve tmě v polích, ale furt dle GPS správně, ovšem vůbec nechápu, jak sem se dostal do ČR. To by se dalo nabídnout převaděčům, i když se nečekám, že by si někdo po cestě ze Sýrie dal ještě dobrovolně Olafovy Šlápoty. 

 

Česká noc

Vynořil jsem se ve vsi Borová asi v 0:30 v neděli a v pouličním světle zahlídl chodiče na rozkopané ulici. Ovšem hned mi to bylo divný, proč by se někdo tahal s takovým podivným nákladem. Nebyli to zjevně chodiči z pochodu, ale místní prostě jen rozkrádali materiál pro stavbu silnice. Byl jsem z toho tak zmatenej, co mám dělat, že jsem minul odbočku a došel až k obecnímu úřadu. Tak jsem jim tam bonznul na papíru do schránky, co jsem viděl, a pokračoval už na správnou cestu do údolí. Cesta byla celkem v pohodě, až na to, že jsem začínal ztrácet ponětí o čase, prostoru, rychlosti a celou dobu jsem doufal, že mě z toho všeho vyléčí hospoda, která bude ale s největší pravděpodobností zavřená. Brutální vejšlap na kopec před kontrolou jsem nakonec nevím jak vylezl, ale tam mě čekalo nemilé zjištění, že hospodu skutečně zavřeli - ale jen asi tak před hodinou. Zde se ukázala nedokonalost principu kontrol bez časových bran, přitom by stačilo do papírů napsat, do kdy je třeba polívka k mání. Naopak ale musím pochválit kontrolu. Byla tu Lucka (teda snad si správně pamatuju jméno - byly 2 ráno! :) ) , která mi už na mezikontrole u Hynčic nedala čaj a teď ho taky neměla, za to mi nabídla svoji vlastní svačinu! Chudák, přitom musela, stejně jako ostatní orgové, protrpět celej víkend na kontrolách a pořádně se nevyspat. K nim mám fakt respekt, to jsou hlavní hrdinové akce. Nevím jak to Olaf dělá, že je ukecá, aby byli třeba 12 h na jedné kontrole a pak jeli na další, ale tuto schopnost bych chtěl mít - zvládout tak zorganizovat a zajistit pochod v nějakých 7 lidech. Nebo možná by ale na druhou stranu bylo dobrý vědět, jestli oni jsou z toho taky tak nadšení. Obávám se, že asi moc ne ... Ale taky z vlastní zkušenosti vím, že se pomocníci blbě loví. Ono to holt není taková zábava jako se procházet po kraji.

Smskou jsme si s Michalem za mnou dali vědět, že zabivakuje v Borové v zastávce, což byl taky docela odvážný čin s ohledem na kleasjící teplotu. Na kontrole jsem se jinak setkal ještě s dalšíma chodičema, Petrem a Milanem, který jsem od Ameriky neviděl, Michalem a taky Ivanou a Radkem, se kterým jsme se vídali výhradně na kontrolách. Tato se nacházela u Sendraže, což je název, kterej věřím, že si nezapamatuju, ani když ho sem vlastnoručně píšu. Nad ní byla rozhledna s další fixovou kontrolou, vylézt tam ale chtělo jednak teple se oblíct a nemít závratě. Vzhledem k tomu, že moje teplé oblečení sestávalo z trika s dlouhým rukávem, ponča a šátkočelenky, nebylo to ideální a když se k tomu přidá vítr na rozhledně a moje ospalostí způsobený motání hlavy, výstup po točitým schodišti vzhůru do tmy byl docela šílenej. Výhled do tmy byl pěknej, bohužel navrchu se mi větrem tak kmital foťák, že se mi toho moc vyfotit nepovedlo, ale pak jsem byl rád, že jsem se od tam dostal dolů bez újmy. 

 

Ranní údolní halucinace

  Sestup z kopce byl následován cestou do dalšího údolí, kterých čekalo ještě několik. Po pravdě, v té tmě se mi to slilo dohromady, že už nedovedu říct, co kdy kde bylo. Jen si matně vzpomínám, že jsem tam potkal bandu lidí u táboráku se slečnou močící do potoka za doprovodného chorálu High Hopes od Pink Floydu (teda aspoň to jsem v tom rozeznal - bůhví, co to bylo ve skutečnosti). Další zajímavostí byl sestup k dalšímu Káčku po svislici, kde už si to ani nehrálo na to, že tam někdy ňáká cesta vedla, ale pak následovalo pěkné skalnaté údolí a překvapivě krásná přehrada. To už se naštěstí začalo dnít a bylo i něco vidět. To bych ovšem musel mít oči v pořádku. Ty ale už fungovaly skoro 2 dny v kuse a tomu odpovídaly i obrazy, který pak společně s mozkem vytvářely. Značky se najednou začaly objevovat i tam kde nebyly, stromy se začaly hýbat, cesta křivit ... Naštěstí jsem z lesa vylezl na pole a v dáli se objevila Dobruška. Někde kousek za ní už je Opočno, jak jsem cestou zjistil, je to cíl "denní" 50, tam dolezu a bude to tak akorát. Zbývajících 20 km je totiž jen na dolezení do Týniště a natažení na 135 km - prostě něco, co nepotřebuju :). Ovšem do Opočna se dostat nebylo vůbec snadné.

Napřed mě trasa po dlouhé polní cestě dovedla do dlouhé nudné vesnice, ze které cesta místo směrem na Dobrušku vedla zas kamsi na druhou stranu do údolí. Tam už na mě začali jít mrákoty, motal jsem se po cestě od kraje ke kraji a připomínal jsem si svoje stovkařské začátky, tehdy jsem taky takhle nevládl. Nevím jak jsem se doplazil ke hřbitovu, to byla konečná, tam jsem padl. Probral jsem se, protože tam už nade mnou stála s kosou, teda pocítil jsem hlavně tu kosu. Tak jsem vybalil pončo, abych se do něj zabalil ... a hle TIGER poslední záchrany. Tento energeťák už mě několikrát zachránil a věřil jsem, že to zvládne i tentokrát. Měl jsem fakt kliku, že jsem si ho nedal cestou dřív třeba na začátku Broumovských stěn, protože teď už bych neměl čím nastartovat. Ale stačilo pár loků abych přestal usínat. Když jsem ho do sebe vyklopil celýho, zvedl jsem se a pokračoval. Sice už byl den a já zachumlanej do ponča jsem působil na kolemjdoucí dojmem magora, ale to mi bylo jedno, při průchodu Dobruškou jsem nakonec moc lidí nepotkal. Hospodě na náměstí, ze které vyřvávali ožralci odrhovačky, jsem se ale radši oklikou vyhl, mimo jiné s ohledem na jejich repertoár zahrnující chvalozpěvy na Spartu a mou fanouškovskou příslušnost k brněnským klubům. No nakonec se mi podařilo se zdárně vymotat z města a po mírném oteplení i z ponča. Pohodovou chůzí jsem vyšlápl na Chlum a kousek za tamním kontrolním bodem jsem nečekaně došel 2 chodiče - Milana z Třince a Petra z Olomouce.

 

Z Opočna do Týniště

Myslel jsem, že už se s nikým nikde nepotkám, ale do Opočna jsme nakonec došli společně a navíc se tam potkali i s další částí na kontrolách se setkávající skupiny - Ivanou, Radkem a Michalem. Odčipnul jsem se o spícího orga, u uklízečky v bistru jsem si nechal udělat čaj a párek v rohlíku (po tom jsem taky prahl pěkně dlouho) a začal zvažovat co dál. Byl jsem připravenej, že to tu ukončím, ale nepočítal jsem s tím, že tu nebudu sám, a že k tomu budu muset hledat vysvětlení pro ostatní. Tygr ještě fungoval a do cíle by mě ještě skoro jistě dotáhl, s tím problém nebyl. Časově to bylo horší, bylo 9 h a do Týniště to bylo 22 km, takže asi 4-5 h cesty. A její charater byl docela zásadní: už loni jsem byl na závěr cesty akorát naštvanej z posledních 20 km, který se šly nudnou rovinou na konec ještě vyšprkovaný úsekama v bažinách a kopřivách. Letos to dle mapy vypadalo podobně, navíc s velkou dávkou asfaltu. No a to hlavní bylo, že jsme měli za sebou 113,5 km, což považuju za plnohodnotnou míru, i když to z pohledu tohoto pochodu nebylo celý, ale jen "noční" 60 + "denní" 50. Neměl jsem potřebu přidávat k tomu cokoliv víc, byl jsem s tím spokojenej a víc už by tomu těžko něco pomohlo. A tak jsem po zjištění i názoru ostatních, jestli to náhodou nevidí podobně, ukončil trasu v Opočně spolu s Michalem. Ten po telefonu obvolal zbytek skupiny 3 Mi, který nás spolu se šoférující záchránkyní Zuzkou - přítelkyní Mirka, vyzvedl a zavezl do Týniště kam ještě dlouho docházeli chodiči. My jsme dostali od Olafa pamětní diplomy za ušlapané km, díky mu za tento přístup, a převezli se do Pardubic na vlak. Ještě jednou velký dík všem 3 Mi a Zuzce.

Děkuju taky Olafovi, že to krásně vyznačkoval a všem orgům za nasazení na kontrolách. Ale pro příště bych zauvažoval o změně cíle, protože mi přijde 135 zbytečně moc na takovou horskou trasu (časy nejrychlejších vypovídají o náročnosti) a ten závěr je fakt o ničem (potrzeno od chodičů, co to došli). To by mi určitě pomohlo v rozhodnutí, abych šel příště zase :).

Jeřáb a Škorpioni 70 let po válce

8. 5. 2015
Toho pátečního svátečního dne jsem měl v plánu jednu velkou akci - koncert Scorpions v Pardubicích. Další z mnoha posledních koncertů těchto nesmrtelných Němců v den připomínající 70 let od jejich prohrané války, to si člověk nemohl nechat ujít. Jenže když už člověk jede do Pardubic, hodilo by se toho využít. Současně bylo potřeba nafotit vrcholové knihy na Jeřábu a Suchém vrchu a dokončit tak hru o novoroční prémii. Aby se to ale nějak dalo zvládnout, ještě ve čtvrtek večer jsem se narychlo zvedl od televize, do báglu naházel pár věcí (zejména pro opravu schránky výškovnice) a posunul se vlakem a busem na chalupu ke Svitavám. Z cesty bych snad zmínil jen opravdu hnusnou příhodu v autobuse, kdy tam vlezl ožralej bejvalej fízl, kterej se tam pochcal a ještě držkoval, že je u policajtů, tak ať se s ním nehádáme, když se ho řidič snažil vyhodit ...
Ještě večer na chalupě mě napřed napadlo, že bych měl taky přiložit ruku k dílu a posekat trávník, což jsem si dal za cíl na ráno. To jsem však netušil, že vstanu někdy v 10 a na takový věci nebude čas. Nebo že bych obětoval Jeřáb? To ne, když je ten významný den, musím udělat zápis do vrcholové knihy! A konečně ukončit tu soutěž ...To radši ten trávník počká :-)
Kolem 10:30 vyrážím na stopa. Pěkné stopovací místo je hned při výjezdu z vesnice, výhled na Jeseníky, Kraličák, Sucháč i Jeřáb ... Beru první, co mi zastavuje, sice ne přímo mým směrem do Svitav, ale aspoň do Moravské Chrastové; s řidičovi povídám, že mám v plánu Škorpiony, ten mi to chválí a trochu závidí a sype ze sebe, co všechno za kapely viděl on. V Chrastové to dává velkou šanci něco stopnout, při nejhorším sednout na vlak. Bohužel to byla mylná představa, trčím tam hodinu a půl a řeším, co dál. Je 13h a je docela naivní představa, že se dostopuju pod Jeřáb, vylezu na něj, slezu dolů a stopnu něco do Pardubic (nebo do Svitav, odkud by mě v 18h vzal Radek), tak abych tam byl před 20h.
V tu chvíli mi zastavuje auto, 2 ženský a pes, tak hned ze sebe sypu, že potřebuju do Svitav. Ony, že jo, že jedou až za Svitavy, tak já na to, že pak jedu na Lanškroun. S tím taky souhlasí, že jedou do Albrechtic nebo kamsi za ně. Ale Albrechtice jsou přesně mým směrem, vesnice hned za Lanškrounem, takže paráda. Cestou povídám o svých dnešních plánech. Ohledně Škorpionů chválí a závidí, ohledně Jeřábu si nechávají vysvětlit, že je to nejbližší tisícovka k Brnu a že rozhodně stojí za to se na něj vydat. Dámy (kolem 45 let) jsou turistky, tak je to zajímá a tak hned přidávám, že kdyby chtěly na výlet ... a chci nadhodit pozvánku na pochod BVVŠ, ale ta jedna hned .. "jako že bychom se přidaly na ten Jeřáb?". To jsem teda nečekal. Ony mají v plánu ubytování kdesi v Dlouhé vodě u Albrechtic, prej ho získaly přes slevovej servr na netu, že ani nevěděly, kam, že to pojedou. No ale na ubytování je ještě čas, je hezky, Jeřáb už není tak daleko, tak nakonec proč ne. Pro mě super změna, zvládnu s nima Jeřáb a ještě se možná svezu zpátky do Albrechtic. Jedeme tedy do Horní Orlice, jsme tam někdy po 14h. Před výstupem se ještě najíme a vyrazíme. Během svačiny si prohlížíme místní mapu Jeseníků, což je dost mimo, Jeřáb (patří do Hanušovické vrchoviny) je skoro na jejím pravým kraji. Ale když se ta jedna ženská kouká na mapu, slyším "Hele, tady jsou taky Albrechtice. A tady vedle je taky Dlouhá voda!" Cože?????? Opravdu, vedle těch Albrechtic u Lanškrouna vůbec Dlouhá voda není, zatímco u Města Albrechtice u Vrbna pod Pradědem je. To, že nevěděly, kam jedou se teda fakt projevilo a ještě k tomu si spletly při mé navigaci Lanškroun se Šumperkem. Příjemný milý ženský, ale jsou trochu mimo - od svého cíle asi tak 100 km na západ přes Jeseníky. 

Takže se spolu aspoň vydáváme k pramenu Tiché Orlice, loučíme se a já pokračuju na vrchol. Nebyl jsem tam od loňského července, kdy jsme tam dali novou plechovou schránku a stejně dlouhou dobu nebyla kniha dokumentovaná. Hrůza, netušil jsem, co čekat, ale nakonec jsem přijemně překvapen - schránka jako nová, i když jeden spoj nedrží, což se ale už podařilo při zatloukání kůlu. Takže fotím knihu a vydávám se na sestup do Červené vody. Je krásně, ale není moc čas se kochat, takže jsem se snažím to pokud možno seběhnout dolů. Do Červené vody dorážím někdy v 16:45. Mám teda hodinu a čtvrt na to dostopovat se do Svitav nebo maximálně 3 a čtvrt hodiny na cestu do asi 100 km vzdálených Pardubic.

Po 20 minutách neúspěšného stopování na Svitavy začínám nervóznět - nedokážu se rozhodnout, zda stopovat tam nebo tam. Volím proto cestu na nádraží pro zjištění možností spojů. Bohužel ty jsou velice špatné, první vlak jede za půl druhé hodiny. Tak postupně vzdávám možnost Svitav a přesouvám se na výpadovku na Pardubice. Ještě před ní je kruháč, kde na asi 10 m vedou spolu směry na Svitavy a Pardubice. Tak tam stopuju s vědomím, že blbější místo na stopování jsem si asi vybrat nemohl. Tak to balím, mířím na výpadovku a vidím, že na ní stojí auto a čeká na mě! Je 17:45 a já se už vezu s rodinkou mířící přes celou republiku z Havířova do Prahy. Když jí říkám, že potřebuju být před 20h v Pardubicích, že tam jdu na Škorpiony, tak chválí, závidí a vezou mě rovnou tam. Cestou ještě posloucháme utkání ČR s Rakouskem, jehož sledování jsem z plánů už dávno vypustil. Zkrátka, líp už to nešlo.

Ke stadionu v Pardubicích přijíždíme v 19:15, kdy mám sraz s Radkem a bráchou, u něhož si v autě míním schovat bágl, bohužel má ale auto daleko, takže to nejde. Když vidím kontrolu u vstupu, jak šacuje a bere lidem flašky, tak se děsím co bude - nevím, co udělají s báglem plným různých krámů včetně například bedny s nářadím. Tak u kontroly vysvětluju, že tam mám nepovolenej předmět, flašku s vodou, pořadatel mi ji bere a zbytek už neřeší. Na ploše v hledišti jsem teda v plné polní, takže i s foťákem, dalekohledem, zásobou jídla a třeba i náhradní vrcholovou knihou. Takových zážitků se snad žádné knize nedostalo. A že to byl super koncert ...

Co mě vedlo (k účasti na pochodu) Jarním Šluknovskem

3.- 4. 4. 2015

Už několik týdnů dopředu jsem měl o tomto víkendu jasno: pojedu do Jeseníků, stále je tam několik nevybraných novoročních prémií v rámci fotohry Brněnské výškovnice, tak to tam pojedu vymést. Ovšem s blížícíma se Velikonocema se začala v předpovědích počasí zvyšovat četnost výrazů jako srážky, sníh, déšť, vichr, zima a podobně, což mé jasno o plánech změnilo přes oblačno v totální zataženo. A teď do toho přišel Olaf s poslední výzvou k přihlášení na Jarní Šluknovsko. No je sice fakt, že Šluknovsko, přesněji Děčínsko, kterým trasa vede, zahrnuje i to nejnižší, co naše současná vlast nabízí, takže o nějakých 1400 m níž než jsou vrchy v Jeseníkách, to ale ještě neznamená, že by se ona divoká předpověď této oblasti netýkala. Ale přecejen je poslední šance se přihlásit. A do této oblasti v česko-německým pohraničí už se mnoho měsíců chystám (teda aspoň o tom celkem často kecám). Tak jsem se rozhoupal, že do toho jdu, Jeseníky počkají. Registruju se minutu před uzávěrkou v 23:59 a převodem platím startovné.

Ráno vyrážím do práce v botech pořízených na pochody, konkrétně před Pražskou stovkou, kterou jsem sice kvůli puchýřům nedorazil, ale tehdy jsem měl boty plný bahna a vody, což určitě nebylo tím, že byly nový. Teda to jsem si aspoň myslel, ovšem pravda je, že teď po návratu z práce a asi 5 km chůze zjišťuju, že mám na patě plnohodnotnej puchýř. Takže takhle to asi nepůjde - v těchto botech se nedá chodit a navíc mám už teď nepoužitelný nohy. Chodit su schopen akorát v prestižkách, ale v nich se zase těžko můžu vydat do oblastí, kde Olaf a Egon vydávají zimní varování (odkaz: Insania, album Crossfade). Navíc jsou tu požadované nesmeky, což je pravý opak toho, co by na kluzké skále udělaly moje boty. Taky venku je 2 dny po sobě pěkně hnusně a z různých stran se nechávám, přesvědčit, že je to prostě blbost se tam vydávat a že dobře udělám, když se na to vykašlu. Proto se odhlašuju z pochodu. Snad se mi podaří ty prachy, když už ne dostat zpátky, aspoň na někoho přesměrovat. Ovšem z mých známých to buď už všici zaplatili, nebo, což je mnohem častější případ, si spolehlivě našli nějakou svoji výmluvu, proč se akce neúčastnit. Já su nakonec rád, že budu moct v klidu koukat na Kometu v dalším klíčovém utkání s Litvínovem.

V pátek 14 h, končím s výukou v Brně na FSI, přesouvám se na oběd a kladu si otázku, jestli je ta má noha opravdu v tak hrozným stavu, že nemůžu jet, když je venku tak krásně. Ale hned si nacházím oporu v rozhodnutí, přece budu koukat na Kometu, nanejvýš tak se přesunu na chalupu, abych to měl pak další den blíž na Suchej vrch a Jeřáb, což bych mohl vzít jako náhradní program. Sedět doma by mi v tomto krásným počasí přišlo fakt blbý. Nebo půjdu na stopa a pojedu za manželkou do Berlína.... No a jak tak rozvíjím ty myšlenky, čekám, až bude dost pokročilá doba, abych si byl jistej, že už to do těch Severních Čech nestíhám. Je 15 h a sedím v práci a brouzdám po netu. Na FB právě někdo vystavil fotky z přípravy pochodu. A vidím, o co jsem se připravil tím, že jsem se z pochodu odhlásil. Krásnej výhled z Růžové vyhlídky na Labe, jen pár fleků sněhu. Ještě jednou koukám na mapu.cz a hledím na Děčínskej Sněžník, nejvyšší místo celé trasy. Už na mapě je to nádherná stolová hora, co teprve ve skutečnosti ... Ještě si čtu diskuzi o nutnosti nesmeků. V tom se mi zablýská - doma mám alpinky, řemínkový mačky. Noha už vlastně vůbec nebolí.

Zlom. Balím věci, sedám na kolo, jedu domů, na nákup není čas. Ze skříně beru alpinky nepoužitý od výstupu na Kebnekaise před 13 lety a zkouším je nazout na prestižky před barákem za dohledu a vlezlých otázek nudícího se přihlížejícího. Mačky drží i za běhu, sundávám a valím se sbalit. Beru velkej bágl, do něj nahážu menší bágl, hadry a spoustu věcí, co se válí po bytě a u kterých v pár vteřinách usuzuju, že by se mohly hodit. V 10 minutách vařím tepelnej sáček (kterej později lupnu v kapse) a stahuju mapy do GPS. Ovšem baterky mám slabý, proto to jistím papírovýma mapama, který naštěstí nacházím v rozumně krátkém čase. Zbývá poslední krok: koupení lístku na autobus. Ještě hledám na idosu šalinu, která by mě mohla včas zavést na nádr, naštěstí tam ještě jedna je, ale už nesmím meškat. 16:05 kupuju poslední místo v autobusu, co jede za 25 minut, valím na šalinu, jedu na bus. Překvapivě stíhám.

Jedu do Prahy s vědomím, že jsem se rozhodl udělat něco, o čem jsem předchozí 2 dny přesvědčoval sám sebe a všechny okolo, že je totální blbost. A kromě toho je tu oběť: Kometa. Utkání s Litvínovem mi nakonec pomáhá sledovat spolusedící na mobilu, kterýho to ale vůbec nezajímá. Jede do Egypta, tak si na Florencu vzájemně popřejem pěkný vedro - zimu a jedu do Holešovic, kde už na nádru potkávám chodiče. Ve vlaku se konečně dostávám k přepakování báglu a zjištění, co jsem s sebou pobral za krámy a co jsem nechal doma, nicméně v zásadě je má výbava dostatečná. V Ústí nad Labem přestupuju do osobáku, setkávám se Vítkem, od nějž se pak dozvídám tu hlavní a nemilou zprávu, že Kometa právě dohrála. Nemění to ale už nic na tom, že se právě dostávám na start v Dobkovicích. Při registraci už jen vysvětluju, že jakýmsi hnutím mysli došlo k tomu, že jsem přijel poté, co jsem se odhlásil. Setkávám se s Divočákem Honzou Týčem, zdravíme se a loučíme s vyhlídkou setkání v cíli.

22:00, start. Vyrážím spolu s ostatníma do kopce a Olafoviny začínají hned při přelízání plotu nad vesnicí a pokračují prolízáním popadaných stromů na kopci. Cesta ale probíhá krásně, užívám si jasné oblohy ozářené úplňkem a výhledů na Děčín, údolí Labe, vysílač na Bukové hoře a kopce Českého středohoří. Těším se ze svého rozhodnutí se na cestu vydat. Jen trochu se mi radost zakalí zjištěním, že jsem při přepakování krámů nechal sole v báglu mobil. Proto nemůžu volat, poslouchat hudbu a hlavně fotit. O to víc musím otravovat ostatní - první obětí je Eliška, která je hned po ruce, zkouším přes ni komunikovat s orgama a doufám, že najdou můj mobil, ale bez úspěchu. Poté to ještě zkouším z telefonu Milana. Elišku ještě párkrát nenápadně vybízím k tomu, aby tu nádheru kolem fotila, ale zjevně na ni moc tlačím, že mi při první příležitosti prchá. Ale pak se rozběhnu taky, z kopce to jde místy i takovýmu neběžci jako jsem já. Navíc to jde krásně bez čelovky, měsíc svítí tak silně, že vrhá stíny a oslňuje. Postupuje se ale hlavně vzhůru přes Javory na bezlesý zasněžený Javorský vrch. Had čelovek přede mnou značí, kudy vede cesta. Bohužel měsíční svit není dostatečný na rozlišení podkladu, aby si mohl člověk vybrat, jestli půjde blátem nebo loužema. Nakonec ale jdeme sněhem, zavěšuji se za Andreu, zkušenou to chodičku a sběratelku stovek. Na cesty z kopce poprvé natahuji nákoleníky a běžím s ní a dalšíma napřed sněhem a poté bahnem. Pak si skupinu nechám utéct při dalším štelováním futrálů na kolena, což je můj obvyklý problém při kolísavém profilu cesty. Výstup na bývalou sopku Chmelník je pěkná fuška, cestou už doplňuju energetickej cukr s přísadama kofeinu a dalších sajrajtů, nemá to na mě ale větší dopad než obyčejnej bombón. Z vrcholu rychle sestupuju na okraj Děčína na první živou kontrolu. Setkávám se s Olafem, kterej nechápe, co tu dělám, když jsem se mu před pár dnama odhlašoval. Opět vysvětluju nevysvětlitelné, piju čaj a pokračuju dál. Zanedlouho cesta překračuje údolí Jílovského potoka, končí čediče a začínají pískovce a stoupám na Děčínský Sněžník.

Jdu zprvu poměrně svižným tempem sám, ale po nějaké době v lese se ukazuje, že něco není v pořádku. Předchází mě Eliška, která mě na každým pochodě přesvědčovala, jak jí to do kopců nejde. Mizí v lese a to pro tento pochod už v podstatě na furt. Chybí mi síly, sedám na šutr. Je kosa, ale únava vítězí - do hlavy mi vstupují myšlenky na mou předchozí večerku, kterou jsem měl celkem pozdě s vědomím, že na pochod nejdu ... Z mikrospánku mě probouzí kroky, je to Milan, kterej mi předtím pomohl s mobilem a teď jsem se díky němu probral a nezmrzl. Díky, že je tu, i když už mizí dál a já se jen pomalu zvedám. Zvažuju použití poslední záchrany - energeťáku Tigra. Ale přecejen je to teprve 25 km a možná bude ještě daleko hůř. To zvládnu i bez tygra. I když pomalu, jde to nahoru. Nakonec les houstne, že to chce i přísvit čelovkou, ale vejšlap je to hroznej. Konečně inflexní bod, pozvolné snížení rychlosti růstu, skály, rozhledna. Už dlouho jsem nebyl tak rád, že mám výstup za sebou. Ovšem ke kontrole se musí po vrcholové plošině, ze skal dolů a po silnici dál. Vidina hospody mi dává sílu, že se rozbíhám a strhávám s sebou i ostatní aktuální spoluchodiče. Kontrola, polívka, krev do žil!

V hospodě posílám od Ondry (díky mu) smsku manželce, že su v pořádku (v tu chvíli to už skoro byla pravda) a ať mi nepíše, protože není kam, ale může mě sledovat na netu, což už bylo odzkoušeno na předchozích pochodech. Setkávám se tu s Vítkem, se kterým pak pokračujme většinu další cesty. Obecně vzato po nás už mnoho lidí na trase není, jen asi tak 20. Návrat k rozhledně si užívám a přesvědčuju Vítka, aby na chvíli zhasl a vychutnal si taky tu nádheru bez přísvitu. Fakt to stálo za to. Na rozhlednu se bohužel nedá, tak ještě jednou vzdávám na fotce hold poražené Kometě a valíme z kopce dolů. Cesta nám krásně ubíhá, až příliš. Zabředáváme do rozhovorů o hudbě, sci-fi a politice, že najednou zjišťujeme, že jsme asi před 2 km minuli kontrolu. A tak se vracíme asi 200 výškových metrů po hnusné asfaltce dobré leda tak na to seběhnout ji cestou zpátky a rozhasit si při tom kolena. Naštěstí se tak úplně neděje, ale já se po takové události musím vzpamatovat a za svítání na předměstí Děčína neutralizovat všechny nasnáze jogurtem. Je pravda, že kdybych si nebyl zapomněl spolu s mobilem v báglu i lžičku, mohlo být vše jednodušší ...

Přelez přes Pastýřskou stěnu byl krásným úvodem pro vstup do Děčína, který pokračoval přechodem přes Labe, návštěvou právě otevřené Billy a doplnění zásob a výstupu ke kontrole s hromadou zásob, který jsem v Bille nemusel kupovat. Začal den a s tím i nejkrásnější úseky cesty. Průchodem po červené značce přes vyhlídky na kaňon Labe se mi splnilo přání konečně navštívit tyto končiny, který jsem znal zespodu s údolí z vlaku nebo z auta. Teď ovšem ani silnice, ani dráha ani Labe vidět nebyly, vše bylo pod mlhou válející se v údolí jak pěna ve vaně. Byla tak hustá, že zakrývala všechny známky lidské civilizace a při pohledu z Labské stráže jsem měl pocit, jako bych koukal na tepui v Jižní Americe (ne že bych tam někdy byl). Teď jsem byl spokojen, lepší už to být nemohlo. Nádherný místo, počasí, parta lidí, se kterou jsem šel a ještě spousta zajímavých míst před náma. Šlo se mi příjemně, i když se sestupovalo a pak zase lezlo nahoru, přes další vyhlídky na dalších skalách. Po asi 10 km cesta klesla do údolí Labe k přívozu v Dolním Žlebu. Zde byla další kontrola a bylo mi docela líto orgů, kteří na ní museli tvrdnout od nočních hodin, kdy byla docela kosa. Pokračovali jsme dál, cestou jsem si zpíval svoji oblíbenou pochodovou Wherever I May Roam od Metalliky, a tentokrát jsem k tomu ani nepotřeboval nadopovat Tigrem. Náhdera ale nekončila, naopak pouze změnila svoji tvář ve skalnaté údolí Suché Kamenice. Tato říčka nebyla dost silná, aby si vyhloubila kaňon, proto jí muselo pomoci Labe, a proto se gravitací postupně pod korytem zřítila masa horniny do údolí a výsledkem je skalnatá soutěska s množstvím jezírek a vodopádů, podél které vedla naše cesta. Spolu s Braněm ze Slovenska jsme tu spředli plány, jak zvládnout trasu za 24h. Prvním cílem byla kontrola v Janově. Braňo zde ale mínil vynechat zastávku, proto jsem přiostřil tempo, ale byl jsem tam jen o chvíli dřív a tak mě Braňo s Vítkem dostihli. Nedlouho po nich přišli i Petr a Katka, se kterýma jsem se potkával už od Děčína. Spolu ještě s Pavlem a s chlapem v červeném (bohužel nevím jméno) jsme se postupně přesunuli do Hřenska a dál do Německa. Zde nás počasí uvítalo deštěm, ale to bylo jen pro postrašení, jestli se nebojíme za hranice. V Hřensku sice měli slunční brýle, hadry, chlast, cigarety a sádrový trapslíky, ale pohlednici jsem u silnici nesehnal, tak jsem využil možnosti stánku ve Schmilce vedle tajné kontroly před výstupem na Grosser Winterberg 556. Výstup to byl kvalitní, ale na Sněžník to přecejen nemělo, i když se teď stoupalo z nejnižšího místa naší trasy nějakých 120 m n. m. Pak ale začaly krásy NP Saské Švýcarsko. Zejména teda pro běžné výletníky to byly krásy, pro nás se 70 km v nohách už to taková kráse nabyla, když měl člověk po žebříkách vyšplhat Heilige steige. Ale výhledy, kterýma jsme byli odměněni za to stály, teda aspoň dle mě. Cesta na Schrammstein byla pak sice docela dlouhá a furt kolísavá, nakonec jsme ho ale zdolali. Nádherný výhledy, bohužel se mi ale nepodařilo přesvědčit skupinu k hromadné fotce, takže jsme část vrcholové pauzy strávili dohadama, kdo bude fotit a kdo bude na fotce. Hlavně ale když byly na fotce skály, ty byly krásný. Naše skupina se rozdělila a pokračoval jsem s Vítkem a Pavlem. Sestup nebyl příliš náročný, ale chvíli to trvalo, než jsme se přesunuli mimo národní park. U Lichtenheinu Vítek nadhodil, že tam určitě bude tajná kontrola a měl pravdu. Náš plán, který jsme mezi tím přehodnotili na udržení základního standardu 100 km /24h nepočítal s delší zastávkou. Ovšem proti guláši se těžko hledaly argumenty, v takovou chvíli jdou časový plány stranou. Fakt byl dobrej, ale nechtěl jsem to vzdát, takže jsme pak vyrazili dál a já se rozhodl, že zkusím jít rychlým krokem napřed. Se stmíváním jsem teda opustil kluky a vyrazil směrem na Sebnitz. Tempo bylo dobrý natolik, že jsem měl šanci stovku za 24 opravdu stihnout, i když to už mnohokrát cestou vypadalo beznadějně. Teď už stačilo jen ze Sebnitzu vystoupit na Tanečnici a přes Tomašov dojít k Waldhausu.

V Sebnitzu vidím rozcestník se žlutou značkou mířící na Grenzübergang, Tomášov a Waldhaus, nepochybuju, že je to má cesta. Pochybnosti mám pouze o jejím směru, protože Němci se s tím značením zase tolik nepřehánějí. Navíc v mapě vidím kromě žluté i žlutou přerušovanou, kterou jsem do teď chápal jsou žlutý puntík. Ovšem při výlezu z města se mi žlutá trochu schovává. Na některých rozcestnících je žlutá se zelenou, na některých je už jen zelená a na dalším jsou pak zase obě. Že by to byla ta přerušovaná, když přeručují to značení? Ne, takhle blbě by to snad ani tady neudělali. Nicméně cesta vede dál směrem do Čech na Tanečnici. Jenže to krajinově nesedí, tady se dá jít za měsíčního svitu krásně po poli, ale podle mapy bych měl být někde v lese. Je to divný.

Váháním ohledně značek jsem ztratil spoustu času a ta nejistota mi taky moc tempa nepřidá. Přícházím k hospodě. Waldhaus. Gde Proboha Su? Možná bych tu GPS mohl nakopnout, protože už jsem skoro na hranicích a česká mapa by mohla sahat až sem, ale na papírové mapě brzo rozeznávám, co se stalo. Šel jsem po jiné žluté značce, která v mapě není!!! Tato na Tanečnici nevede! Mám se vracet? Nebo to střihnout na tu správnou? Najednou vidím na cestě v protisměru světla čelovek. Jsou to chodiči z pochodu. Mám velký štěstí, zrovna oni ví, co jsem udělal za chybu, protože ji udělali taky. Radí mi, ať to vyřeším stejně jak oni, v protisměru přes Tomášov na Tanečnici a zpět. Činím tak, i když je jasný, že tím jednak ztratím spoustu času a dvěk se mi trasa o kus prodlouží. Cestou potkávám lidí, který jsem se snažil dohnat a říkám si, vole, kdybys šel s nima, takhle by to nedopadlo. Na vrcholu Tanečnice su přesně v 22h, tj 24h od startu. Sice to není 100. km trasy, ale když k tomu přičtu opakovaný výstup na Děčínský Sněžník, tak to to kilo asi dá. Ale ke spokojenosti bych tu potřeboval najít kontrolu. Na dveřích rozhledny hledím a vidím jen svítící oči jejích obyvatelek - koček. Vydávám se na jejich území a šlapu točitým schodištěm nahoru. Prohledávám ochoz a ... nic. Žádná kontrola. Aspoň se teda koukám na výhledy po Šluknovském výběžku a jdu dolů. Až po prošmejdění celého vrcholu vidím, že K visí srabsky u rozcestníku. To jsem tady Olafa přecenil :). Mezitím se tu ještě setkávám s chlapem neznámého jména a sestupujeme do Tomášova do hospody. Potkávám se tu se zbytkem skupiny včetně Braňa, kterej tu ale trpí krizí a nedostatkem polívky, protože mu právě zavřeli kuchyni. Zatímco ostatní už pokračujou, já a Brňo, kteří jsme z naší skupiny měli nejvyšší časový cíle tu tvrdnem dál. Nakonec ale tu ale nechávám Braňa, snad se nějak do cíle doplazí a vyrážím s chlapem v červeným dál. Při výstupu nad Saupsdorf mu do kopce utíkám, ovšem o běhu se tu opravdu mluvit nedá. Za chvíli nás ještě dochází další skupina, se kterou už potom procházím pohraniční hřeben až k rozcestí se žlutou (cestou se při kráčení po vlhkých schůdkách dostávám za celou cestu nejblíž k tomu, abych hodil hubu, ale nestane se tak - prestižky drží celou cestu i bez maček). Čelovka už mi nesvítí, jedu na náhradní baterku, která mi náhodou zůstala v bundě, když jsem v pátek slez z kole. Cyklosvítilnu upevňuju na hůlku a jde se s ní dobře. Ovšem únava už dělá své, je 1:30 a já v blouznění špatně čtu řádky v popisu trasy a snažím se přesvědčit spoluchodiče, že poslední kontrola má být u křížku. Naštěstí jsou dostatečně tvrdohlaví a nenechají se mnou zmást a dovedou mě až ke kontrole na Hanlově vrchu. Odtud už je to jen 800 m do cíle. Snažím se tam být před 2:00, což se mi i přes seběhnutí kopce a vyvinutí asi největší rychlosti za celý pochod nepodaří. Do cílové hospody dorážím v 2:04, tedy 28 h a 4 minuty po startu.

Setkávám se tu s Vítkem, Pavlem, Milanem a dalšíma, Olaf mi předává pamětní list a v rádiu hraje Alice Cooper - co víc si přát :). Jen nás ještě čeká přesun do školy, naštěstí Milanovým autem, (DÍKY MOC, po CÍLI už odmítám někam CHODIT! :) ), sprcha a nakonec i nocleh.

Ráno v 7 po nepříliš vydatním spánku vstáváme, balíme a spěcháme na vlak. Cestou se setkávám s Divočákem, podle dohody až v cíli, kterej si to celý v pohodě zaběhl, že tu byl už za světla ... no hrůza. Ovšem vlak už se blíží, tak si zamáváme a s dalším chodičem nasazujeme sprint s plnou polní asi 100 m k vlaku. Naštěstí je zde plno dalších chodičů, kteří by vlak zajisté dle potřeby zdrželi, protože nastupování do vlaku není zrovna disciplína, která by člověku po 110 km šla nějak hladce; ovšem, nakonec zdržení nebylo nutné.

Jízdou vlakem končí společná pochodová část víkendu, většina míří domů. Ale když už jsem se sem v ten pátek vydal, tak by bylo škoda se ještě trochu nesvézt. A tak to beru do Brna přes Berlín. Ale to už je zase jiný příběh.

Závěrem bych chtěl poděkovat všem orgům, že dali dohromady tuto super akci, hodnotím ji jako zatím mou nejkrásnější stovku, co jsem kdy šel. A že jsem jich zas tolik nešel :). Olaf a spol zase krásně naznačkovali trasu. Občerstvovny fungovaly výborně, u mě vedl guláš a česnečka, ale nejvíc mi pomohla polívka pod Sněžníkem. A na závěr děkuju spoluchodičům, hlavně Vítkovi že mi byl rovnocenným parťákem, a pak všem co jsem je donutil k nějaké fotce či telefonátu :-). Dík moc!