Rakovnická 100-šedesátka

Rakovnická 100-šedesátka

 

Podle mnou zkomoleného názvu by se mohlo zdát, že jsem se vydal na stomílovku, ale pravda je jinde. Byla to ryzí stovka, jen názvem maskovaná jako šedesátka. Ovšem narozdíl od případů, kdy se za stovku vydává i trasa o třeba těch stopadesáti kilácích, tady to byla stokilometrová (přesněji 101,6 km dlouhá) trasa v rámci akce Rakovnická 60 čítající několik tras, z čehož jedna byla skutečně šedesátka, ta ovšem zrovna byla přestřelena na víc jak 70 km. Když však člověk pomine tyto nesrovnalosti, byla to velmi pěkná akce, a to nejen pro pěšo-běžce, ale i pro cyklisty, kteří měli svoji vlastní šedesátku (kolik ta měřila, to vlastně ani nevím, ale tuším, že to bylo kolem šedesáti km). Celkem se akce zúčastnilo přes 750 lidí, což je úžasný počet, vzhledem k tomu, že to byl teprve 6. ročník akce, přičemž na stovku nás vyrazila necelá stovka.

Akce byla mojí třetí jarní v pořadí v době víkendu po úplňku. Předpověď počasí hlásila pěkno stejně jako v předchozích dvou případech (Letecká a Šluknovská 100). A vzhledem k tomu, že Rakovnicko - kraj raků - byl dosud pro mě kraj naprosto neznámý, což pro osobu vedoucí klub Korýšů byla celkem ostuda, vydal jsem se tuto nesrovnalost napravit. Přesun do východiště byl tentokrát celkem přímočarý, když nepočítám to, jak mě díky dopravní zácpě v Brně dovezl autobus na nádraží asi 2 minuty po času odjezdu vlaku, kterej jsem tak stíhal s báglem na zádech a dítětem na ramenou (to protože jsem nějak nedomyslel, že by dítě jaksi neměl kdo hlídat, když pojedu pryč a moje žena bude ve Východních Čechách; tudíž jsem ho pak nechal na peróně v Pardubicích, odkud zase jelo zpátky s mámou do Brna), nicméně to byl možná jen tréning na sobotu. Už v Praze v busu ze Zličína jsem se potkal s Míšou Svobodovou, se kterou jsme pak další den šli velkou část trasy.

Po příjezdu do Rakovníka jsme navštívili hospodu v Penzionu Šéba, kde člověk najednou nevěděl, zda se má člověk jít ubytovat, zúčastnit se přednášky, najíst se, nebo koukat na hokej. Zvolil jsem od každýho trochu a hlavním bodem večera tak pro mě byla přednáška Aleše Zavorala o jeho cyklozávodu z Itálie (kterou naši v tu chvíli právě válcovali 8:0) na Nordkapp. A místo aby člověk pak zamířil rovnou do spacáku, ještě se asi do půlnoci sedělo a kecelo v hospodě, takže pak měl člověk asi tak 4 hodiny na spánek, což nebyla úplně nejlepší strategie.

Startovalo se v rozmezí od 5 do 6 ráno. Já, co by neběžec, maximálně tak popobíhač, jsem se mínil vydat s první skupinou, ale možná i díky tomuto krátkému spánku jsem start z náměstí stejně jako Míša o 5 minut nestihl. Ještě cestou na start z nocležiště jsem zjistil, že jsem zapomněl GPS, ale vracet se mi pro ni nechtělo, a tak jsem se o to víc musel celou cestu soustředit na itinerář, co jsem na startu obdržel (a taky na to, aby mi neutekla Míša, co gpsku měla). Čas startu jsem tedy měl 5:05 a vydal jsem se stíhat přední skupinu. Ta byla překvapivě rychlá, trvalo nám dost dlouho, než jsme vůbec někoho došli. Míša, která je rozhodně víc běžec než já, do toho po pár kilákách šlápla a zatímco já jsem si vybaloval snídani, ona mi zdrhla někde v prvním stoupání. Snažil jsem se neflákat, měl jsem za cíl dojít Vítka. Chtěli jsme jít spolu jako už několikrát, ale po zkušenosti ze Šluknovska, kde mi zdrhl drža se běžců Honzy a Nerva, netušil jsem, zda ho vůbec doženu. Oni totiž v první skupině navzdory přirozenému předpokladu vůbec nebyli jen chodiví chodci, ale nemalou část této skupiny tvořili i běžní běžci.

Trochu hůř se mi popisuje, kudy se šlo, protože to byla snad jediná stovka, kde jsem neznal ani metr trasy. Dokonce jsem doma nenašel ani mapu Rakovnicka, což už byl teda vrchol nepoznání. Ale přesto jsem měl, díky svému příjmení, k jednomu místu bližší vztah - první kontrola u rozhledny nad mojí obcí jménem Pavlíkov. Rozhledna pěkná, ale upřímně, ten rozhled za moc nestál. Zásluhu na tom mělo hlavně počasí - navzdory předpovědi bylo pošmourno a spíš než modrou oblohou to hrozilo deštěm. Toho jsem se sice nedočkal, zato jsem se - pravě na rozhledně - dočkal cyklistů, kteří startovali hodinu po nás. Ti první to brali dost vážně, což se poznalo hned z první hlášky, co jsem mezi nima zaslechl: první cyklista sprintující do schodů rozhledny volá na druhého: "Pohni, ať pak nejedu sám!"

Zajímavější to ale z pohledu pěšáka bylo zejména cestou dolů od rozhledny. To se přes nás začal valit celý peloton cyklistů. V tom jsem pochopil, že hlavním cílem je přežít a pokud možno s malým počtem zranění. Překvapivě mě žádnej z nich nesrazil, ale byl to docela hukot. Rozhodně zajímavý zpestření. I po stránce materiální - když jsem sestupoval lesem, dostihl jsem Radka, jak už měl plný ruce cyklokrámů, co cyklisti cestou z kopce vytratili, ať to byly flašky nebo náhradní kdovíco. Taky jsem jednu flašku sebral a připevnil na bágl. Na nejbližším vhodným místě jsem se to snažil vnutit jiným cyklistům, co měli místo, ale neúspěšně. Až po nějaké době se našel borec, co to neodmítl, ale flaška zjevně odmítla jeho, když jsem ji po asi dvou km našel znovu ležet na cestě. To už jsem ji nikomu nenutil a s vědomím, že brzo dojdu na kontrolu jsem ji vzal s sebou. Cestou jsem předešel Evu Q. a Blanku Š., která, jak je jejím zvykem, zase vykládala cosi o tom, jak ji bolí noha, což v překladu znamená, že až se rozejde, že už ji neuvidím. A taky se tak stalo, ale to předbíhám.

Napřed se došlo na kontrolu u hradu Krakovec na 20. km, kde se to hemžilo lidma, protože kromě nás, co jsme tam došlapali pěšmo či kolmo, se zde houfovali i čtyřicítkaři, kteří zde měli start. V evidenčním archu jsem vysledoval časy mých přátel. Míša a Vítek byli 4 minuty přede mnou. Tak jestli jsem Vítka stáhl za 20 km o minutu, mohl bych s ním dojít současně do cíle! Ve skutečnosti jsem ale po občerstvení buchtama různýho druhu rozpohyboval svoje nohy z kopce do údolí vyšší rychlostí, že trvalo asi deset minut a Míšu s Vítkem jsem dohnal. A to bylo pro celou cestu zásadní, protože Vítek cestu znal a s oběma se mi šlo dobře, možná až příliš. A to bylo divný. Šlo se mi dobře, přestože jsem si uvědomil, že půldruhalitrovou cykloflašku furt nesu na báglu a zapomněl jsem ji dát na kontrolu. Prostě jsem teď už nepotřeboval spěchat a snažit se zvyšovat tempo. Jen jsem si užíval krásných údolí, kterýma se šlo, a brodů, ve kterých cyklisti máčeli svoje kola a nohy (v jednom se to ovšem podařilo i mně).

Šlo se údolím Šípského potoka, pak Javornice, na jejímž konci byla, na 30. km, kontrola. Cestou nás už dávno předháněli běžci vyrazivší hodinu po nás a tak jsem se zde potkával i s lidma, co je normálně vidím jen jako položky v seznamu kdesi vysoko nade mnou. Naproti tomu, tady jsem v seznamu příchozích viděl vysoko nade mnou Mílu Lišku, kterej to napálil od startu a držel se Hanky Váchové, nejrychlejší ženy na mnohých závodech, včetně tohoto. Ta ale nestartovala vzadu, takže tu jsem šanci vidět neměl, a tím pádem ani Mílu - byl asi 2h před nama. To Martin Čapek se svojí nevyzpytatelnou rychlostí byl napřed asi hodinu. Tyto dva jsme průběžne sledovali, abychom si udělali představu, jak moc se flákáme. Ale vzhledem k jejich tempu to vlastně vůbec nebylo úplně patrný.

Říčka Javornice tvoří hranici mezi okresy Rakovník a Plzeň–sever a ústí do Berounky, kterou jsme nedaleko za kontrolou přešli na pravý břeh, pro změnu do okresu Rokycany. Začalo se stoupat pěkným úžlabím podél potoka s vodopády. To jsem nečekal, že zde potkám. Ovšem právě jsme vstoupili do CHKO Křivoklátsko, a tak jsem byl zvědav, co na nás má tato oblast připraveno. Ukázalo se, že je toho dost, co je tu k vidění. Vyšlápli jsme nahoru do dědiny a pokračovali za ní polem až k úpatí homolovitého kopce Lípa. Cestou nás trochu povzbudla střelba v lese kousek od nás, konala se tam nějaká střelecká akce. Výstup na vrchol byla vyloženě lahůdka Olafova typu - střemhlav kolmo na vrstevnice vzhůru na kopec, kam nevedla opravdová cesta. Nahoře jsem něco málo pojedl a spustil se mufloním seskokem dolů. Zastavil jsem až v údolí Zbirošského potoka. Cestou jsme se předcházeli s Danem E. a Jirkou L., kteří nám postupně zdrhali dál a dál. Moc pěkný úsek byl podél "Skryjských jezírek", znovu na hranici s okresem Rakovník, což bylo hluboké údolí s rozšířeným řečištěm potoka, vodpádem a kamennými moři. Ale já jsem měl hlad, tak jsem kochání trochu zkrátil a zaútočil rovnou na kontrolu v nedalekých Skryjích u hospody u Trilobita.

Zde jsem si to opravdu užil, hlad byl pokořen gulášovou polévkou a rizotem na studeno. Chutě mi dělalo i spousta dalších dobrot, co kontrola nabízela, ale to už jsem jen ochutnal a po víc jak půlhodině vyrazil dál. Zatímco sem jsem docházel s Jirkou, kotvy jsem zvedal s Míšou, zatímco mě už dávno předešli mnozí odpojující se šedesátkaři, ale i stovkaři včetně Blanky a Vítka. Toho jsme ještě zahlédli na silnici stoupající z obce, ale pak nám zmizel na dlouho z dohledu. Výhled byl přitom krásný na kopce a údolí Berounky, která však zůstávala skrytá. Stoupalo se do kopce a dalším kontrolním bodem měl být Vlastec 612 m n. m., nejvyšší vrchol trasy a celého okresu Rakovník. Cestou k prvnímu kopci jsem trochu poodešel Míši, na prvním předvrcholu jsem na ni ještě počkal, ale pak někde cestou kolem rybníka jsem ji nadobro ztratil a dál pokračoval sám, odkázán už jen na papíry ze startu. Už nějakou dobu pražilo slunko a ač jsem se u hospody převlíkl do kraťasů a namazal, byl jsem rád za každý kousek stínu. Na vrcholu ho pravda moc nebylo, zato tam bylo krásně a nadvládu nad člověkem (aspoň co do počtu) zde měla lesní zvěř (potkal jsem tu prase a srnu). Výhled zde nebyl, tak jsem se pokochal výhledem na vyvřelinovou skálu a muflonoval dolů. Zde jsem snad poprvé zaváhal, kudy jít, protože šipky byly rozmístěny na stromech a nebylo vidět, že by tam něco aspoň trochu připomínalo cestu. Naštěstí jsem šipky znovu našel a po chvíli tohoto divokýho sestupu jsem byl na cestě. Po ní se došlo na křižovatku, kde končil okres Rakovník a taky jeden z chodičů přede mnou; čekal tu u zastávky na odvoz. 

Teď se pokračovalo okresem Beroun, čímž se výčet okresů navštívených během tohoto pochodu vyčerpal. Já jsem ještě úplně vyčerpán nebyl, tak jsem přidal do kroku ve snaze dohnat Vítka, který měl být asi tak 10 minut přede mnou. Nebylo to vůbec jisté, zda, kdy a kde se mi to podaří, ale zase tak dlouho to netrvalo a podařilo se mi to už při sestupu k další kontrole, která byla na 60. km u Karlovy vsi. Zde byla naprosto úžasná polívka, výborný vývar, který mi přesně sednul, abych dodal sílu a mohl pokračovat dál. Potkali jsme zde Blanku, která zde asi trávila dobu oproti svým zvyklostem na několik kontrol dopředu i dozadu. Ale když jsme tam dorazili, ona i další účastníci se postupně zvedli a zmizeli. Naopak během našeho polívkování dorazila Míša. Vzhledem k již odzkoušené týmové spolupráci, teoreticky řádně rozebrané Alešem při páteční přednášce, jsme Míšu nechali napsopas občerstvovně a vyrazili dál zase bez ní. Prošli jsme dlouhým úsekem kolem kopců lesem po bývalé asfaltové, nyní z části krásně mechové cestě. Takhle se došlo až do údolí Berounky, kde jsme ji konečně poznali v celé její kráse. Travnaté louky, zalesněné svahy, ze kterých v některých místech vystupovaly šedé skály, to byla krása. A ještě k tomu náleželo zpestření v podobě přívozu na pramici. 

Převozník si už musel užít docela dost, ale stejně jako všechny předchozí příchozí a i nás dva naložil a převezl. Mně i tím, že mě posadil na příď a zadkem jsem chytal do gatí pravou berounkovskou vodu. To by nevadilo, do teď jsme šli sami, ale hned po vystoupení jsme se opět setkali s trasou šedesátky jejími účastníky. Utekli jsme jim ale do kopce cestou ke kontrole u Křiniště. Další hody, buchty, ionťák, chleby, zelenina apod. Byli jsme zde těsně po 18 h a do cíle zbývalo něco přes 30 km. Pořád jsme zvažovali, že bychom to mohli stihnout do cíle do půlnoci, ale museli jsme spěchat. Míšu jsme tentokrát už jen pozdravili, když jsme se s ní na kontrole míjeli a šli dál. Pak už to byl rychlokrok, místy běh, zejmína z kopce do bočních údolí potoků vlévajících se do Berounky. 

Jeden z nejhezčích výhledů z celé cesty byl z Nezabudických skal, měli jsem celé údolí pod sebou, v něm vodácký kemp, ze kterého se k nám nesly zvuky zábavové kapely. Nebyl ale čas moc víc se kochat, a tak jsme začali stoupat po louce mimo značku do kopce a pak podél pole k silnici. Tam už jsem týmovou spolupráci porušil i já a trhl se Vítkovi s tím, že pokud chceme půlnoc, musí se vážně přidat. 

Jenže běžec prostě nejsem, a tak když se došlo na kontrolu u rozhledny Velká Buková, ze které toho k mému nemilému překvapení zas až tak moc vidět nebylo (skryto bylo jak údolí Bernounky tak i Rakovnického potoka s Křivoklátem), zhodnotil jsem stituaci, že na půlnoc už není reálná šance. Řekl jsem to Vítkovi, protože na 24 kiláků do cíle jsme měli 4 a čtvrt hodiny. Nicméně on sám to úplně nezamítl a byli tam ještě chlapi, kteří mě (spíš ze srandy) hecovali, že se to dá. Tak jsem si dal ještě něco málo jídla a šel dál s tím, že zkusím seběhnout do městečka Městečka a pak se uvidí. Při seběhu zapadalo slunce a bral jsem to tak, že pokud bych byl ve čtvrt na devět v obci, tak by ještě byla jakási šance. V Městečku mě přivítaly děti, který nabízely občerstvení chodičům. Už v tom měly zjevně praxi, tak jsem neodolal, ač jsem zrovna vůbec nic nepotřeboval a dal jsem si aspoň gumovýho medvídka a pak ho nějakou dobu kousal. Říkal jsem si, že ten medvídek mi jistě dodá sílu a díky těm děckám to už doběhnu. Jejich pomoc byla ve skutečnosti především psychická, rozešel jsem se a v hlavě jsem si přemítal píseň Nesmíš to vzdát, kterou jsem kdysi za svých středoškolských let složil (kdyby někoho zajímala, ať mi napíše, mám ji nahranou a zjevně funguje :) ). To protože Běž už mi v hlavě zněla sama od sebe dost dlouho a celkem mi lezla na mozek ... 

Další postupný cíl byl Černý les, kam jsem dorazlil dle dílčího plánu v 21h a vzhledem k tomu, že zbývalo 16 km, začal se cíl do půlnoci jevit reálně. Příhodně k názvu lesa jsem nasadil čelovku a pokračoval dál po šipkách, už ani nevím kudy, lesem, polem, jakousi samotou a dalším lesem, až se slezlo na silnici, která mířila na kontrolou do vsi s pro mě nezapamatovatelným názvem Pustokvěty. Nebo tak nějak. Teda bez vlastně asi bez k. 

Na kontrole 11 km před cílem jsem si dal trochu polívky tak akorát, abych tím zabil 5 minut během kterých jsem si vysypal kamení z bot, který mě tam štvalo celej úsek už od lesa, ale furt jsem dofal, že už to nemůže být daleko. Koukl jsem do seznamu, že přede mnou jsou nějací stovkaři asi 15 minut, ale v tu chvíli mě víc zajímalo, že mám před sebou dvě hodiny času. A v tu chvíli se tu objevil Vítek. Naprosto nečekaně, myslel jsem, že jsem mu už zdrhl, ale on to jen tak nenechal a celých těch asi 13 km valil chvíli za mnou, aniž bychom se potkali. Nalil do sebe kafe a vyrazili jsme společně. Už se ochladilo, tak jsem na sebe po dlouhé době natáhl bundu a zase se lezlo do kopce kamsi do lesa. Tady jsem už jen tupě následoval Vítka znalého trasy. Sám jsem nebyl už moc schopen rozhovoru, což jsem čím dál strožším (existuje takový slovo?) způsobem odsekával Vítkovi, až to víceméně vzdal. 

Poslední kontrolní bod před cílem Haná jsme překonali v údolí chvíli před 23h na zbývajících 5 km měli hodinu. Pohoda. Skoro. Vystoupili jsme na kopec a najednou vidíme před sebou osobu. Kdo to je? Najednou Vítek: "Není to Míla??" Osoba se otočila: "Je to Míla!" Skutečně, byl to Míla. Ten, co byl celou cestu asi 2 hodiny před nama se najednou zombiím tempem šinul k cíli. Síly mu došly někde u té rozhledny, kde my jsme to naopak nakopli. A dopadlo to teda tak, že jsme ho zde, ač jsme se ho za sebou snažili držet, předešli a pokračovali dál. Tempem splašeného velbluda, který měsíc nežral. Napřed jsme sešli do údolí, kde ale začala ještě sakra dlouhá asfaltka. Měli jsme před sebou ještě skoro 3 km, ale už jen necelou půlhodinu času. Tak jsme do toho ještě šlápli a někde za čističkou, kde jsme se napojili na úvodní úsek trasy, jsem měli dokonce na dohled kohosi před sebou. 

Do cíle jsme dorazili v 23:56. Pro Vítka to bylo v čase 18:56 od startu, pro mě o 5 minut dřív, což byl pro mě o hodně snížený rekord na jakoukoliv trasu převyšující 100 km. A 4 minuty před nama do cíle dorazila Blanka, kterou jsem tak nečekaně předstihl, aniž bych ji dohnal. A ještě zajímavější bylo, že totéž se mi stalo i s dalšíma dvěma, co přišli s Blankou - Martin a Zuzana. Stáhl jsem z jejich 5minutového náskoku jednu minutu za 19 hodin, přitom jsme se za celou cestu nepotkali.

Akce se mi velmi líbila, děkuju Vítkovi a Míši za týmovou spolupráci, mnohým dalším spoluchodičům za spoluúčast a hlavně organizátorům akce za její přípravu. Určitě se sem rád zase někdy vrátím.

Stovka Jarním Saským Šluknovskem 2019

Stovka Jarním Saským Šluknovskem 2019

 

Na stovku "Jarním Šluknovskem" jsem se po delší době přihlásil v řádném termínu, aniž bych po někom přebíral na poslední chvíli registraci. Ovšem ne, že bych tuto akci plánoval nějak dlouho dopředu. Zkrátka  jsem se registroval v poslední možný den, tj. asi 5 dní před startem, a až pak řešil, jak celou akci zabírající páteční večer až nedělní ráno začlenit do 4denního volna, který jsem původně mínil aspoň částečně trávit s rodinou. Tak se ukázalo, že na poslední chvíli shánět ubytování v oblasti kolem NP České Švýcarsko je dost beznadějný. Jedinou výjimkou byla ubytovna ve Šluknově, kde sice neměli ani mýdlo, ale co by člověk chtěl za 175 Kč na noc.
Pominu další souvislosti, vyrazil jsem autem z Brna v pátek ráno ponabírat členy rodiny v Prostějově a Hradci Králové. Protože jsem nějak nebyl schopen nahrát mapu Německa do GPS, radši jsem se spolehl na papírovou mapu, kterou jsem ještě na poslední chvíli nakoupil před zavíračkou na Velký pátek v Prostějově. Tím jsem se trochu zdržel a jakmile vyjel na dálnici směr Olomouc, provoz zhoustl, zpomalil a úplně zastavil - někde vpředu byla bouračka. Za chvíli průjezd sanitky, hasičů, policie, hodina stání ve vedru a nakonec odzadu vyklízení dálnice a otáčení aut zpátky do Prostějova. Takže celá přesouvací akce nabrala hodinu a půl zdržení, což byla odhadovaná rezerva, se kterou jsme měli do Šluknova dorazit. Zbytek cesty už proběhl poměrně hladce, až na mírné zabloudění v saském Žitavském výběžku.
Ve Šluknově jsme byli kolem půl osmé a já jsem chtěl jet vlakem v osm z Mikulášovic, dolní stanice. Původní plán dát si auto k cíli a dojít to na vlak pěšky už jsem dávno pustil z hlavy, teď jsem v asi 19:45 vyrážel přes šluknovský výběžek (kterej jsem znal jen letmo z mapy) stíhat vlak v Mikulášovicích. To se už ve Velkém Šenově v 19:57 ukázalo jako nesmysl, tak jsem změnil plán a stíhal vlak na dalších zastávkách. Tu první jsem nějak nenašel a další - poslední v ČR před průjezdem vlaku přes Německo - byla Dolní Poustevna. Neměl jsem čas ani zjišťovat, v kolik hodin to jede, protože jsem cestou ve stylu Mr. Beana a jeho cesty do práce pakoval bágl věcma, co seděly na sedadle spolujezdce, tj. bágl na klíně, v ruce věc - co půjde se mnou, do báglu, co ne, skončilo na zadním sedadle. Samozřejmě jsem jel jak prase ... Vítek by řekl "jako na start Podyjí", takže to odnesl např. sáček chipsů, co se mi mezi ty věci všechen rozypal. K nádraží jsem dorazil v době, kdy ještě stáli lidi na peróně, což mi dávalo naději, že jsem to neprošvihl. Tak jsem ještě stihl podobným způsobem projet kufr auta a po zahoukání vlaku jsem akorát zamkl auto a s rukama plnýma věcí se přesunul na vlak a v naději, že mám vše, do něj usedl. Když pominu pak dramatickou chvilku, kdy jsem v tom všem zmatku zjistil, že nevím, kde mám peněženku s dokladama (ta naštěstí dobře skončila po vysypání báglu na sedadlo) nebylo dalších zmínění hodných událostí na cestě na start v Čertově vodě u Děčína. Snad leda, že jsem vůbec neměl jasno v tom, jak se pak z cíle dostanu k tomu autu.

Na startu jsem se popotkával se spoustou přátel z pochodů, celkově to na mě dělalo dojem, že snad tam znám většinu lidí, tím byl tento pochod zvláštní a o to víc se mi líbil, i když jsem se pak s většinou z nich během vlastního pochodu nepotkal. Nachystali jsme se, nasytili se místních dobrot v  malé hospůdce na stěně s bílým tygrem, toho času ještě doufajícím v hokejový titul, a po Olafově odstartovnání vyrazili v 23:25, jak jinak, do tmy. Teda vlastně jinak: do šera za svitu luny. To je koneckonců hlavní výsada tohoto pochodu, který se koná (ve většině případů) o Velikonocích - jde se (téměř) za úplňku, což bylo zajímavé pojítko s mou předchozí stovkou, Leteckou.

Při výstupu nahoru jsem se držel spíš vzadu a pak někde před zadem s Vítkem, s nímž jsem očekával další společný pochod. Poté, co se houf lidí přede mnou nechal zblbnout a hromadně zbloudil, chytil jsem se sympatické (teda aspoň co mi čelovky a měsíční svit dovolily hodnotit) dvojice rychlochodců, či běžců (tuším, že to byli Tomáš a Monika) a rychlochůzí vlál za (místy i před) nima. S nima jsem se vyvezl přes první kontrolu až na nevyšší bod trasy na Děčínském Sněžníku. Odklonil jsem se udělat pár fotek, protože mým cílem nebylo trasu prolítnout - to umí každej :) - ale užít si ji. Během užívání mě dostihlo a předstihlo množství nohou a ještě mnohotiskíckrát větší množství kilometrů jimi nachozených, ať už to byl Milan Mikulášek, Blanka Šafránková, Andy Nováková nebo mnozí jiní, později pod kopcem třeba Michal Turek. S ním jsem se potkal na začátku klesání k Ostrovu. V rámci ukázky mufloního skoku jsem mu sice utekl ke kontrolnímu bodu, pak ale přišlo první z mnoha bloudících zpestření, které jsem si cestou dopřál. 

Ovšem tady jsem v tom byli spolu s Braněm a ještě jedním chodičem docela nevinně - chytili jsme se hlavní informace z papíru, což bylo kudy - neboli po jaké značce, nikoliv kam. Odpověď z papíru zněla: po červené. A tak jsme si dali místo dvou km rovnou dvojnásobek - ale komu to vadí, když je cílem se projít. Skutečnost byla taková, že ještě před týdnem vedla červená jinudy a tak taky byla kreslená ve všech mapách. Ale tady v pohraničí nejspíš v důsledku zabezpečení proti převaděčským gangům se mění náhodně barvy značek naprosto bez varování. V protisměru jsme začali potkávat nejrychlejší běžce zdrhavší od Tiských skal už směrem do Německa. Nebyli z toho příliš moudří, jaktože potkávají čelovky v protisměru, tak jsme je uklidnili, že jsme se jen drželi popisu trasy ... Ovšem ještě větší šok to byl pro jednoho z běžců kolem 5. místa, do teď nevím, kdo to byl, jemuž jsem předal jím zrtacený vak na vodu, co jsem našel někde cestou na Sněžník. Ne, že bych věděl, komu patří, ale první světluška v protisměru, u které mě napadlo jí to nabídnout, byl přímo její majitel. Docela nechápal a já jsem se tomu moc nedivil.

Celá tato prodlužka k hranicím s Německem nás samozřejmě oproti ostatním dost zdržela, takže když jsme dorazili na kontolu k Olafovi a spol. u Tiských skal, dost mých spoluchodičů včetně Michala a Vítka už bylo dávno pryč ve skalním okruhu. Ač jsem chtěl vyrazit bez zdržení dál, nechal jsem se ukecat na polívku a tím jsem snahu dostihnout dřívější spoluchodiče víceméně odpískal. Ovšem o to podstatný jsem nepřišel - to byla procházka skalním městem za svitu měsíce. 

Úžasnej zážitek, možná i proto, že už kolem mě nepochodovalo tolik světel a mohl jsem si tu nádheru pořádně užít. Když se sestupovalo z náhorní plošiny do skalních roklí, bylo potřeba rožnout čelovku, jinak ale dával Měsíc světla dost na to, aby se dalo jít, aniž by člověk zahučel někam ze skály. Skalní bludiště ale bylo docela dlouhý a kontrolní bod byl až kdesi na cestě "zpátky", což mě spolu s jedním dalším spolubloudičem docela zmátlo. Po návratu na kontrolu u vstupu do skal jsem zjistil, že jsem se kocháním ve skalách posunul pořadím zhruba na desáté místo, samozřejmě od konce asi 60členného pole. 

A to jsem měl před sebou další prodlužku: abych si to prošel po zelené, kudy se mělo k Tiským skalám přijít, tak místo, abych si to o ty dva kiláky zkrátil, jsem si to zase o další půl kilák prodloužil. Do německé části, kterou jsou neměl v GPS na mapě jsem proto už vyrážel naprosto osamocen bez kontaktu s dalšími. Kontakt se naštěstí podařilo nastolit, když jsem ještě v úseku podél hranice došel jednoho z Tiských spolubloudičů, ale jak už to tak na takových akcích bývá, když už člověk někoho dojde, tak je to proto, že je rychlejší, a tudíž ho pak i předejde. Sice jsem se pak na rozcestí trochu zasekl při hledání nástupu pro výstup do vrchu, dál se ale už šlo víc jak 10 km po německých žlutých pruzích na stromech, to se skoro nedalo splést. Skoro.

Vyšláplo se z údolí říčky Bělá po hranici na kopec, kde cesta odbočila z hranice už nadobro k Sasům, aby se po chvíli klesání údolím vrátila do údolí. Klesání jsem vzal, jak je v poslední době mým zvykem, pokud jsem toho schopen, rychlohybem, konkrétně mufloním skokem, což jsem kdysi odkoukal od muflonů na Pradědově stovce. Při tomto pohybu člověk vyvine takovou rychlost, že nějaká náhlá změna směru trasy je pak snadno přehlédnutelná - zvlášť, když se rozednívá a není pořádně vidět značky ani odrazky. A když si pak člověk chce udržet tempo ještě ze setrvačnosti už i v celkem rovinatém a nudném údolí, může se stát, že dorazí do vesnice, kam původně dorazit vůbec neměl. Nějak mi nepřišlo divný, že jediný pocestný, kterýho jsem potkal, mi trvdil, že žádný vytrvalce přede mnou neviděl. Věděl jsem, že se má jít na sever, což bylo sice dobře, ale trochu (hodně) mimo. U vsi Ottomühle, už za plnohodnotného světla, jsem to tedy otočil zpátky na jih a vydal se skalním městem a kolem Verlassene Wand (Opuštěné stěny) jsem vystoupil vzhůru na náhorní plošinu. Tam jsem se chvíli motal neznačenýma cestama až jsem usoudil, že bude stát za to vykouknout při východu slunce zpátky do údolí. 

To sice bylo hezký, ale zase mě to trochu zdrželo. A určitě to nevyvážilo možnost vidět východ slunce třeba z Kočičí skály, což se podařilo jiným. Konečně se mi pak ale podařilo napojit zpátky na trasu poblíž rozcestí směr Rosenthal. Dle kilometráže to bylo 30,7 a údaj na GPS se zase tolik nelišil, ukazoval 37,0. Dál už cesta opravdu vedla na sever a to na dost dlouhou dobu. Podařilo se mi konečně i někoho dojít - byla to Katarína, kterou jsem před tím za sebou neviděl, ale dozvěděl jsem se od ní, že vyrážela asi půl hodiny po mě od druhé návštěvy Olafa u Tiských skal. Šlo se mi dobře, tak jsem jí utekl a mířil ke Kočičí skále. Nechtělo se mi furt vytahovat GPS nebo mapu, tak jsem šel hlavně podle paměti a hlavně dle žlutých pruhů na stromech. 

Když už se dělalo vedro, začal jsem shazovat svršky a při tom mě opět došla Katarína. Na Červeném kameni udělala totéž ona, v důsledku čehož jsem zase utekl já jí a ona mě opět došla až na Kočičí skále. Na ni vedl žebřík a nahoře svačil další z chodičů. Pofotili jsme výhledy do krajin a navzájem sebe na žebříku a vyrazil jsem vzůhru dolů přes Cunnersdorf na další kontrolu. Nahoře jsem se držel značené cesty, ale zjevně ne tak jak bylo míněno itinerářem, protože zatímco moje cesta vedla dolů roklí do lesa, od ostatních jsem pak viděl fotky vyhlídky, kterou jsem musel někde přehlídnout. Nikoliv, nepřehlídnul jsem ji, prostě jsem ji minul, což mě docela štve. Ale co už, vyhlídek bylo pak ještě spousta, kontrolu jsem tím neminul a trasu jsem si nezkrátil (celkově to fakt díky předchozím oklikám nehrozilo). V Cunnersdorfu jsem byl když odbíjelo 9 h, čímž skončilo ráno a začalo dopoledne. Ve výstupu dál jsem potkal Pavlínu a společně jsme dorazili na kontrolu u silnice pod Gohrischem. Byly to úplný hody, i když jsme byli v pořadí kousek před koncem, pořád měli spoustu jídla všeho možnýho i nemožnýho druhu od polívky, přes namazanej chleba, těstovinovej salát až po napečený cukroví. Na vzdory už tak nabranýmu zdržení se mi od tam nechtělo. A nejen mě. Jak jsem po asi 300 m od kontroly zjistil, ještě víc se z tama nechtělo mé GPSce, pro kterou jsem se musel vracet. S kontrolou jsem se tudíž loučil nadobro až někdy kolem 10 h. Pak jsem teprve (napodruhé) našel tu správnou cestu na Gohrisch a začal stoupat. 

Tam jsem začal potkávat už houfy lidí a opět jsem došel Katarínu, která zvládla absolvovat kontrolu přecejen o dost rychleji. Za to Pavlína, se kterou jsem na kontrolu došel, byla v nedohlednu. A to i z vyhlídek na Gohrischi, který konečně plnohodnotně ukázaly krásy Saského Švýcarska - stolové hory a krajinu kolem údolí Labe. Nechal jsem se tam i vyfotit na vyhlídce Němcema, kteří sice v dobré náladě vtipkovali, ať udělám ještě pár kroků dál (a letím ze skály) a přitom mé prosbě vyfotit to "ohne Leute" (bez lidí) úplně nerozuměli. Teda ne, že by to měli fotit i beze mě, ale nakonec bylo potřeba fotku trochu upravit v Gimpu, aby se dala použít.

Pak jsme spolu s Katarínou zamířili Sokolí roklí (Falkenschlucht) střemhlav dolů. A vzhledem k tomu, že to bylo označeno jako náročná sestupová trasa, překvapilo nás, že tudy Olaf nevede oficiální trasu. Ale rozhodně to stálo za to. Po sestupu jsem se už poněkolikáté trhl Kataríně, tentokrát už nadobro, a pokračoval k Pffaffensteinu. To byla jedna z oblastí, kterou jsem znal z celé cesty nejvíc, před 2 rokama jsem tu byl s rodinou a říkal jsem si, že by bylo hezký, kdyby to Olaf s Egonem někdy natáhli až sem. Sice jsem jim o tom neříkal, ale poslechli mě a udělali dobře, byla to jedna (z mnoha) nejhezčích částí trasy. Po sestupu z této skalní stolové hory následoval sestup pod Königstein. Zde jsem opět překročili Bělou, zde však jen pár desítek metrů před jejím ústím do Labe a začalo se stoupat vzůru k pevnosti. Na ní už jsem taky byl a tak jsem aspoň věděl, co čekat. Ovšem bylo poledne a sluneční žár pálil na maximum, tak jsem se v tom výstupu totálně zavařil, že jsem musel udělat na chvíli pauzu. Až když mě začaly předcházet skupiny důchodců jsem usoudil, že flákání bylo dost, a vzchopil jsem se a pokračoval dál. 

Do pevnosti se naštěstí nešlo, jen se minulo ten hroznej blázinec kolem pokladen a parkoviště pro autobusy a klesalo se dolů. Kladem však bylo, že zde bylo spousta stánků, tak jsem si v jednom dal zmrzlinu. Tak jsem si ji už dlouho nevychutnal. Sestoupil jsme do Thürmsdorfu, kde jsem minul (ani nevím kde) zámek, zato jsem tu potkal lamy a Pavlínu. Zatímco ona si za vsí dávala pauzu, čímž mě celkem zmátla, že jsem ji najednou neviděl před sebou, já jsem po chvilce zmatkování zamířil ke Kleiner Bärensteinu. Bylo to po asi 20 km sólové cesty, co jsem došel někoho z chodičů. A pak zase dlouho nikdo.

 

Vystoupil jsem na Malý Medvědí kámen, abych se jako vždy trochu pokochal výhledem, zapsal kontrolu a seběhl dolů, v tomto případě ale až po krátké pauze, vedro začalo vrcholit a výstup bral čím dál víc sil. Po sestupu do údolí Labe v městě Wehlen se opět začalo stoupat, tentokrát na Rauenstein. Říkal jsem si, že těch šutrů už bylo dost a už jsem se viděl na kontrole u přívozu v Rathenu, ale přitom toto byl další z nezapomenutelných výstupů. 

Nejen co do počtu lidí - davy zde celkem blokovaly cestu, ale jinak jsem si to celkem užil, zvlášť díky opět úchvatným výhledům. Nejvíc mi na to seděly přívlastky Nádherný ale Náročný. Nicméně po kontrolním bodu na vrcholu už jsem příliš neváhal a vydal se skočmo přes další rokle dolů na kontrolu do Lázní Rathen (Kurort Rathen). 

Kontrola měla původně být u parkoviště poblíž nádru, ale pro nás, pozdní chodiče byla přesunuta k Labi (aspoň tak jsem to pochopil). A dobře udělali, pohled na obložené lavičky jídlem a pitím a odpočívajícími chodiči vyzýával k tomu natáhnout se tam a zbytek pochodu už nechat jen odesnít. Výhled přes Labe na protější stěny národního parku Saské Švýcarsko k tomu vyloženě vyzýval. A nejen ony, i Magda a spol, kteří se zde starali o pohodu účastníků mě přesvědčovali, ať ještě nejdu a pořádně se posilním. Jenže za pár minut jel trajekt. Už jsem ani nestihl předkoupit si lístek, a tak jsem rychle pobral věci a překvapivě běžmo sprintem jsem dopajdal na loď, aniž by mi ujela. Plavba ale trvala jen pár minut. Škoda, že tady neteče Amazonka nebo aspoň Dunaj ...

Po výstupu z lodi následoval výstup na Bastei, což je hlavní tahák n.p. Sächsische Schweiz a jedním z přírodních špeků Saska celkově. I když přírodních - ona je to umělá cesta na obloukových mostech mezi skalama. Přesto, že to je zejvný zásah do přírody, působí - zvlášť díky výhledu do údolí Labe - fakt úžasně a už když jsem to viděl poprvé na fotkách, věděl jsem, že se sem budu muset podívat. To ale bylo už nějakých 18 let zpátky, taky na Velikonoce, tehdy jsem ještě nebyli v EU a název Schengen jsme neznali ani z mapy, ale za to platila jízdenka přátelství CZ/SRN, v rámci které se dalo o víkendech jezdi v příhraničí zadarmo. Škoda, že to zrušili. A taky tu tehdy nebylo tolik lidu a o to víc tu bylo sněhu. Možná i proto (kvůli lidem, ne kvůli nesněhu) se zde ztratila kontrola, ale vzhledem k těm davům to není úplně překvapující.

Seběhl jsem dolů k jezírku a začal stoupat nahoru k Hochsteinu. Toto místo bylo naprostým opakem Bastei - (téměř) liduprázdná skála s nádherným výhledem do údolí menší říčky. Po sestupu v obvyklém stylu po žebříkách skalním městem se v údolí poprvé objevila tajná kontrola pod vedením Jirky Větvičky, který zde mimo jiné gulášem obšťastňoval veškeré průchozí účastnictvo. Sice jsem měl původní plán, jak rychle kdy kde budu, ale postupně jsem z něj musel slevovat a zdejší čtvrthodinu jsem do plánů taky původně nezařazoval. Snažil jsem se přitom hlavně kvůli možnosti nějakého přesunu k Dolní Poustevně pro auto z cíle nedorazit tam úplně pozdě v noci. To se ale s každou další hodinou zdálo být čím dál beznadějnější.
Pokračoval jsem pěkným bočním údolím vzhůru. A nebyl bych to já, kdybych to nevzal (trochu nedopatřením) až k hradu v Hohensteinu, což byla zase asi třičtvrtěkilometrová zacházka. Ale bylo to pěkný, zatímco následující kontrola u jeskyně a rádoby vodopádu byla dost suchá (nicméně taky pěkná). Další úsek cesty mi uběhl docela rychle, snažil jsem se spěchat, protože se blížil západ slunce a já jsem chtěl toho stihnout za světla co nejvíc. Cestou jsem zase po dlouhé době předešel dvojici stovkařů. Ještě jsem stihl poslední výhled na údolí Labe z hotelu Brand, kde jsem při focení málem přišel o hůlku, když mi propadla zábradlím a zastavila se těsně před pádem ze skály. Když jsem za pomoci gravitačního urchylovače, tj. mufloního skoku, zklesal do údolí, předstihl jsem další chodiče. Následoval ovšem hodně nepříjemný výstup po strašlivých schodech. Zdály se fungl nový a pokud to šlo, kráčel jsem vedle nich, byly vytvořeny pro naprosto nepřirozený kroky - asi jako když jde člověk po železničních pražcích. Nahoře ve Waitzdorfu jsem se už rozloučil s možností vidět západ slunce z nějaké vyhlídky, protože další v programu hned tak nebyla a podél cesty by bylo třeba si hodně zajít a to už se mi nechtělo. 

Místo toho jsem zase trochu přidal do kroku po asi kiláku rovné cesty se dalo už volným spádem seběhnout do údolí, kde po krátkém, ale nepříjemném úseku po silnici člověk dorazil na kontrolu u uhelného mlýna (Kohlmühle). Zde jsem nečekaně potkal Milana Mikuláška a Martina Nerva Hlaváče. Ten mi udělal velkou radost, protože mi pomohl vyřešit problém s autem. Končil tu a čekal na vlak. Přenechal jsem mu teda klíče, aby vysedl v Dolní Poustevně a převezl mi od tam auto do cíle. Sice jsem věděl, v jakým stavu vnitřek auta je, ale to v tu chvíli nehrálo roli. Zkrátka problém byl (aspoň teoreticky) vyřešen. S Milanem jsme se pak vydali údolím podél řeky Sebnitz (která se však přitéká z ČR pod názvem Vilémovský potok) a železnice dál, teď už za šera a chladu. V protisměru jsme zanedlouho potkali dvojici končících stovkařů. Po chvíli mi došlo, že jsou to mí spoluchodiči ze začátku - tempaři pro výstup na Sněžník. Bylo mi líto, že to musí předčasně ukončit, ale problémy (tuším, že jen jedné ze čtyř jejich noh) byly jiným způsobem neřešitelné.

I když už jsme šli po tmě, cesta dál byla velmi zajímavá - už to nebyly skály, ale například těleso staré železnice - most a tunel, zřícenina hradu na kopci a další cesta údolím. V obci u železniční stanice Ulbersdorf jsem si ale přecejen potřeboval trochu odpočinout a doplnit energii, a tak jsem si sedl do zastávky a trochu se naládoval chlebem se šunkou a sýrem, co jsem si nesl od startu a k tomu to zapil energetickým Tygrem. Docela divoká kombinace, ale překvapivě se to obešlo bez následků. Bohužel ale ani žádnej velkej nával energie, jako tomu bývalo po požití tohoto nápoje v minulosti, se nekonal. Ale najezenej jsen se aspoň v o dost větší pohodě mohl vydat dál, teď už sám, Milana jsem nechal pokračovat napřed. Cestou do Ulbersdorfu mi zastavilo auto s holkama, na něco se ptaly, zas tak dobře jsem nerozuměl, ale pravděpodobně mi nabízely, že mě svezou. Tak jsem jim stručně vysvětlil, že jdu stovku z Děčína a že mám 90 za sebou, tak už toho víc vědět raši nechtěly a zmizely. Za chvíli jsem stejně odbočil do pole, abych v něm ztratil cestu, protože zde nebylo pořádně vidět na odrazky. Ale po chvíli bloudění jsem správnou cestu našel. Po chvíli cesty lesem jsem došel do další vesnice k nádraží na kraji města Sebnice (teda správněji Soběnice, jak se překládá název Sebnitz). Odtud se však stoupalo do opačné strany údolí, což zpruvu nezaregistroval Milan a proto se teď vracel ze Sebnitze zpátky. Dál jsme pokračovali spolu, napřed po silnici vesnicí a až k další občerstvovací mezikontrole. Zde čekal Míla s parťákem. Dokud jsme tam nedorazili, kontrola jim fungovala výborně, měli všeho dost a spolupráce byla v pohodě. Nevím, jak po našem odchodu, když během rozhovoru s nama zjistili, že oni jsou dvojice složená ze Slávisty a Sparťana. Předpokládám, že modřiny od následné rvačky se pak v cíli svedly na nárazy do stromu ve tmě bez čelovky.

My jsme s Milanem tyto problémy neměli, jako Komeťák už od Letecké stovky vím, že Milan z Jablonce není fanoušek libereckých Bílých tygrů, takže mezi námi k rozepři ani dojít nemohlo. A i kdyby, s vypadnutím Komety v semifinále s Libercem jsem se už vyrovnal ... Ovšem teď jsem se musel vyrovnat s přicházející krizí a po dlouhé době i s puchýřem na noze. Přecejen boty jsem měl sice pohodlný, ale nebyly úplně stavený na častý mufloní skoky, takže prsty dostávaly zabrat i dost zepředu. Pokusil jsem se to řešit zalepením na náměstí v Soběnici, odkud jsme zase odcházeli na několik pokusů na tu správnu cestu. Naštěstí jsme ji ale našli a neopakoval jsem tak chybu z před 4 rokama, kdy jsem vyrazil špatnou cestou a na následný vrchol Tanečnici došel z druhé strany. Tentokrát jsme si dali bacha, ovšem problém se začal objevovat jinde, a to v mé únavě. Po dlouhé době a štrece jsme se vrátili do ČR a dokonce dorazili i do Šluknovsku, podle kterýho se celá stovka letos (řekl bych, že celkem neoprávněně) jmenovala, ale i když Milan stále načínal další a další zajímavá témata o řekách a zeměpise, o kterých bych s ním za normálních okolnosti dokázal kecat dlouhý hodiny, teď jsem se zmohl jen na to držet se želvím tempem na cestě a neusnout. Ta cesta do kopce mě úplně ubíjela, zde jsem prožíval největší krizi za celou cestu. Najednou se stoupání zpomalilo (tedy došlo k minimu zrychlení neboli nulovému ryvu, tj. nulové třetí derivaci dráhy) a já ve tmě uviděl rozestoupené stromy. Nějak mi to dalo dojem, že už to na vrchol tím pádem nebude daleko. V tu chvíli jsem se probral a zase nabral tempo a valil dál. Za chvíli jsme byli na vrcholu u rozcestníku. Zapsali jsme předposlední K a vydali se po modré dolů. Byl jsem zde podruhé, Milan už po xté, takže jsem dal na něj, když určil směr, kudy dál. Mělo se jít po modré, pak z ní sejít a dle místního značení sejít do vsi. Bohužel jsme vybrali špatnou modrou, po které jsme šli pořád dolů až na pole, kde nám došlo, že jdeme blbě. Dle GPS jsem zjistil, kde vede správná trasa a vydali jsme se k ní křížem krážem lesmo. Bohužel během tohoto křížení jsme se navzájem ztratili. Protože ale Milan neměl GPS, nebyl jsem si jistej, jestli kontrolu najde. Tak jsem asi 2 km před cílem bloudil lesem sem a tam, volal na něj, ale nic, Milana už jsem nenašel. V naději, že snad dojde až na vrchol a tam se na trasu napojí jsem jeho hledání vzdal a vydal se po správné cestě přes poslední kontrolu do Mikulášovic. Do cíle jsme dorazil v třičtvrtě na 3 ráno. Zatímco kilometráž udávala 105,2 km, já jsem měl dle gps nachozeno asi 120. Pro ty co nevěří ... https://mapy.cz/s/3s2ar.

Krátce jsem se pozdravil s Olafem, Lídou, Egonem a mnohými dalšími a vydal se do Šluknova.

Naštěstí jsem už cestou dostal zprávu o úspěšné přepravě auta do cíle, takže jsem směle mohl sednout do auta a přejet těch 11 km do ubytovny. Dík Martinovi - Nervovi! Ač jsem se toho po té neprospané jeden a půl noci trochu bál, tak to docela šlo. Ale na delší štreku by to asi nebylo nejlepší.

Akce se mi velmi líbila, díky moc Olafovi, Egonovi (a vše nejlepší k narozeninám) a všem orgům a pomocníkům. Koneckonců už podruhý můžu říct, že je to jedna z nejhezčích stovek, co jsem kdy šel. Nemůžu ale říct "u nás", protože tentokrát byla většina trasy "u nich". A mají to tam pěkný. Ale my taky.

Letecká stovka 2019 - jarní pochod v letním počasí

Letecká stovka 2019  - jarní pochod v letním počasí

Na slovenskou Leteckou stovku jsem se vydal poté, co jsem zrušil několikerým stovkařením a dalším výletováním svoje Šalamouní boty a celkem neodpatřením skončily místo v koši na reklamaci. V nouzi, že nemám v čem jít, jsem si v rychlosti koupil první boty, co jsem na svoje nohy dostal, jakýsi Křižovatky za 850 Kč. A ukázalo se, že Crossroad byla docela dobrá volba. Přinejmenším na tu jednu stovku.

Na start do Trenčína jsem se dostal za přispění Zbyňka Svobody spolu s ním a Maruškou Balšínkovou, což jsou ale běžci, který jsem pak viděl naposledy na startu. Ten se odehrál ráno, tedy po noci v tělocvičně a nafasování sledovače Follow Me od Pavla Paloncýíého (sory, fakt nevím, jak toto skloňovat :). Sice se tím trochu na začátku start zdržel, ale vzhledem k tomu, že jsme k tomu dostali i kapsičku na připevnění k tělu nebo báglu, nepřišlo mi to jakkoliv omezující. Druhá věc je, jestli to k něčemu bylo - mě to v průběhu pochodu nezajímalo sledovat a já jsem myslím zase nezajímal kohokoliv jinýho na druhé straně internetu, takže bych se bez toho asi býval obešel. Ale snad to pomohlo orgům s vyhodnocením akce.

Ta probíhala těsně po jarní rovnodennosti, což ve většině předchozích ročníků bylo zárukou zásoby sněhu na trase, zejména na hřebenu Inovce. Na ten jsem se těšil, pořád jsem neměl možnost ho navštívit, přitom na něj celkem často koukám z Velké Javořiny Tentokrát byla ale situace o dost jiná, teploty sahaly po rekordech (horních), boty do sněhu jsem proto nechal na startu a spíš jsem litoval, že jsem si nevzal kraťasy. Naštěstí se mi podařilo pomocí nákoleníků vytvořit ze svých černých gatí něco jako tříčtvrťáky, v čemž už se to dalo vydržet. Problém, jestli se to tak dá nazvat, byla hlavně modrá obloha bez mraků, což však naštěstí zachraňovala povětšinu zalesněná trasa pohořím Povážského Inovce. Na startu jsme se vydali kolem Trenčanského hradu do kopce, postupovali jsme spolu s Vítkem Zahrádkou a pozvolna nabírali výšku. Cestou jsme se bavili o sportu, zejména o tažení Komety proti Hradci a jejím pátečním 3. vítězství a úžasné prohře našich fotbalistů v Anglii. Bohužel se pěkný den horšil nejen co se týká teploty, ale i viditelnosti, protože jsme lezli do oparu a do dálky skrz něj byla vidět jen téměř neprůhledná clona. Hřebenovka po červené lesem byla moc pěkná, i díky výkladu jednoho ze stovkařů, který nám pověděl o místní geologii. To je na stovkách hezký, že na nich člověk potká lidi všeho druhu, i co se týká zaměření a znalostí. Poslechli jsme si ho a nevděčně mu zdrhli.

Po prvním seběhu k vlakové zastávce Mnichova Lehota se začalo stoupat. Dostihla mě Blanka a zatímco ta stále svým strojovým tempem postupovala vzhůru, já jsem se začal vařit. Tuto menší krizi jsem jakštakš přestál a už trochu mírnějším krokem vystoupil k Inovecké chatě, kde byla první občerstvovací kontrola. A zatímco my jsme se potili vedrem, orgové klepali kosu, byli zde už několik hodin, ve stínu nevyhřívané místnosti a v nějakých 900 m n.m., takže se s odstupem času tolik nedivím. Zde mě došel Vítek a dál jsme postupovali k vrcholu spolu. Nedaleko nad chatou přišel první sníh, ale nebylo by ho skoro ani na výběh pro lední medvědy. Na vrcholu jsme navštívili rozhlednu, udělali s Vítkem pár fotek (rozhledny a sebe, protože do dálky nebylo v podstatě nic vidět, takže bohužel ani Velká Javořina) a vydali se na sestup. Šlo se stále po hřebeni až pod Ostrý vrch, kde začala jižní asi 40kilometrová smyčka.

Další kontrolou byla hospoda v Bezovci. V obavě, že nemám dost jídla, jsem si zde dal jakýsi inovecký mekáč, což ale nebyla žádná velká sláva a byl jsem rád, že jsem to dojedl. Mezi tím mi všichni, se kterýma jsem se cestou a v hospodě potkal, utekli a vydal jsem se na stíhačku. Došel jsem Filipa Drazdíka, manžele Hejovy, Milana Mikuláška a nakonec i Vítka. Postupně jsem je došel a předešel a se zrychleným tempem se snažil dohnat další chodiče. To se mi podařilo s Milanem Mikuláškem někde za údolím Bojnianky. A i když jsem je jen dohnal a pak chytl docela slušnou krizi, nakonec jsme je i oba předstihli. Cesta byla moc pěkná, vyčníval na ní Topolčanský hrad, který byl ovšem trochu vidět jen z dálky a když procházel člověk pod ním, tak ho v podstatě minul - měli jsme ho za sebou a navíc proti světlu.

Já jsem v tu dobu spěchal hlavně proto, abych byl za světla na Duchonce. Když jsem si totiž při čtení itineráře všiml tohoto názvu kontroly, naskočila mi vzpomínka na dávné doby 80. let minulého století. Kdysi jsem tu byl na dovolené, mně byly 4 roky a vzpomínky jsou na tu dobu velmi mlhavé - snad jen, že jsem se učil plavat v přehradě. Od té doby jsem zapomněl, že toto místo existuje. Teď jsem tuto příležitost nemohl vynechat.

Při příchodu k tamnímu autokempu jsem se opět sešel s Milanem, který tam mířil taky a vylíčil jsem mu, co mě táhne udělat si zacházku k přehradě. Na to on vybalil, že má důvod zajít si tam taky, a to úplně stejnej - taky tam byl z kraje 80. let s rodičema na dovolené! Takže jsme se sešli po nějakých 37 letech na místě činu! Udělali jsme pár fotek přehrady v zapadajícím slunci a já to stočil zpátky na trasu a ke kontrole, kam Milan dorazil až po okruhu kolem celé přehrady.

Kontrola byla na 60 km od startu, měl ji pod palcem Slavo a byla patřičně zásobena. Zase jsem se zde sešel s Vítkem, Filipem a dalšíma. Akorát se začalo stmívat a ochlazovat. A Kometa zanedlouho měla rozehrát 4., možná rozhodující zápas s HK. Měl jsem mobil s datovým připojením a dost baterky, ale problém byl, že následovalo několik hodin cesty přes hory s minimem signálu. Takže jsem se posilnil a vyrazil se zpožděním za Vítkem dál. Cestou jsem potkával na cestě žáby a poté, co jsem na jednu nechtěně šlápl, jsem se jal je odklízet z cesty. A že jich bylo. Ještě zajímavější však byli mloci, kteří se šli napít, stejně jako já a na mě čekající Vítek ke studánce. To už začala cesta výrazně stoupat a blížili jsme se k druhému hlavnímu vrcholu cesty - Panské Javorině.

Nádherně svítil měsíc těsně po úplňku, což znamenalo, že jsme měli světlo velkou část cesty. Ovšem vejšlap nám dal fakt zabrat, na vrcholu jsme se svalili do přístřešku a chvíli jen ztěžka oddychovali. Já jsem konečně naladil zpravodajství ze zápasu Komety a v tu chvíli mě nohy zase přestaly bolet, že jsem udělal i pár kroků na rozhlednu. Fučelo ale docela dost a tak jsem vylezl jen nad úroveň stromů pokoukal do tmy a za nepřetržitzého sledování onlajn-zpravodajství slezl dolů. Musím říct, že se jde dost blbě, když člověkovi do xichtu září obrazovka mobilu. Ale když běží 3. třetina a stav je 2:2, tak to prostě nejde jen tak nechat. Takže jsem si sestup opravdu užil ... a to zejména pak za rozcestím někde u Javorova vrchu, kde konečně Zaťovič dovršil hattrick (o to jsem se podělil i se zbytkem lesa, když jsem do tmy zařval "Góóól") a chvíli na to utkání skončilo a Kometa postoupila do semifinále. S tímto vědomím se šlo hned lépe, i ježkovi, kterýho jsem potkal na cestě, jsem to musel sdělit. Valil jsem z kopce, až jsem dostihl Vítka. Ještě spolu s jedním hochem ze Slovenska jsme pak sestoupili po sjezdovce k hospodě, kde čekala poslední kontrola. Tam jsem si dal polívku, zapomněl Komeťáckou šálu a pokračoval s Vítkem a Milanem dál. Ve vesnici, kudy vedla modrá značka, jsme potkali lidi, kteří chtěli dostát jménu své vsi Kálnica a navrhovali, ať jdeme na modrou až po zelené. Nebyli jsme ale ti správní kaliči, tak jsme pozvání k nim na zelenou s díky odmítli a pokračovali po modré dál.

Přešli jsme kopec ke vsi Beckov s pěkně osvětlenou zříceninou hradu a začala nejdrsnější část celé cesty: 20kilometrová povodňová hráz podél Váhu. Věděl jsem, že to přijde, ale nějak jsem nevěřil, že to opravdu bude takovej nářez. Proti tomu blednou všechny psychošpeky jako Boskovická brázda na Malohanácké stovce, Dyjskosvratecký úval u nás na BVVŠ nebo Olafova nížina u Týniště. Tady jsem se nedivil těm, co to za loňské vichřice vzdali, protože jít to ještě proti větru, to bych asi radši do tý řeky skočil a nechal se nést do Komárna. Teď jsme této krutosti vzdorovali spolu s Vítkem zpěvem (teda aspoň já, Vítek to chudák musel poslouchat). Ale nějak to pomáhalo, že si člověk tolik nepřipouštěl, že cíl je ještě v dalekým nehohlednu. O jeho poloze získal člověk představu, až když spatřil světýlko kdesi v dáááááli, kde člověk matně tušil Trenčanský hrad. Ovšem snažili jsme se, co to šlo, nepodlehnout trudomyslnosti. Dokonce jsme se díky rozhovorům o hudbě zvládli v mysli oprostit od nesnází trasy a přenést se mimo ni. Bohužel tento přenos se uskutečnil až příliš dokonale - to když jsme zapomněli odbočit přes boční koryto řeky a zašli si mimo trasu asi kilák k nejbližší vesnici. Už jsem skoro doufal, že to bude končit a dojde k nějaké změně. Ale ne, bylo třeba se vrátit a pokračovat pořád dál původním směrem. Mezi tím nás předešlo několik lidí včetně Filipa, který co by Slávista učinil nebývalý čin. Několik hodin mi nesl mou Komeťáckou šálu, čímž se z něj stal Komeťák (jen o tom možná ještě neví).

V cíli, kam jsme pak dorazili někdy po 4. ráno, tedy asi po 22 h od startu jsem mu za to velmi poděkoval. Dík patřil nejen jemu, ale i Vítkovi a Milanovi za parťáctví na pochodu a Jirkovi Hofmanovi, který mě pak dovezl do Brna.

Akce byla náročná, zvlášť díky tomu závěru, ale celkově se mi velmi líbila, děkuju za ni všem orgům a pomocníkům, co se na ní podíleli. Jsem rád, že jsem se zase skoro po 40 letech mohl do těchto končin podívat :-) A boty se ukázaly velmi dobře. Ač měly za sebou jen jeden výlet, neměl jsem z nich ani jeden puchýř a šlo se v nich krásně.

Dovětek: několik dní poté jsem šel vyzvednout ony nevyreklamovatelné boty. Ovšem neúspěšně - reklamace mi byla uznána.