Jesenický výškovnicový trojlístek s Jindrou

 

Po nějaké době jsem se zase dostal k tomu, abych zašel zkontrolovat výškovnicové vrcholové knihy. V Jeseníkách je od mé lednové návštěvy nikdo nenafotil, takže cíl byl jasný. K tomu jsem měl za úkol dovézt malého Jindru k jeho babičce do Prostějova někdy do úterního rána, tak jsem vyrazil už v neděli odpoledne a vzal to přes Jeseníky. 

Na nocleh jsem tentokrát vytipoval místo u Karlova. (Už jsem s Jindrou jednou podobnou výpravu vykonal před rokem, ale o tom jsem zatím vyprávění nenapsal...) Když jsme ale zjistili, že ono místo leží v ochranném vodním pásmu, radši jsme se z tama zdekovali nebo spíš odspacákovali a uložili se sice velmi blízko auta, ale přesto do klidu lesa. Pršet nemělo, takže to byla pohodová podširáková noc na mechu a šiškách, s vůní smrků a repelentu.

Ráno jsme nechali auto v Karlově u zastávky a autobusem jsme se vyzvezli až na Ovčárnu. V plánu jsme měli celé kvarteto nebo čtyřlístek jesenických vrcholových knih Brněnské výškovnice: Ostružná, Jelení hřbet, Vysoká hole a Praděd. Ovšem v tomto (přirozeném) pořadí by to už byl trochu větší hardcore, víc jak 30 kiláků s Jindrou na zádech se mi šlapat nechtělo, zvolili jsme proto pořadí přesně opačné, sestupné. Zkušenosti ze Schneebergu velely držet se v plánech zpátky a mít možnosti únikových cest. Vzhledem k tomu, že jsme už kvůli večerním přesunům na nocležiště na cestu přibalili Jindrovo odrážecí jezdítko a helmu, upravil jsem plány tak, abych tuto výbavu využil i na hlavní túru.  Ono totiž přesvědčit Jindru k nějakýmu velkýmu chození zatím není vůbec jednoduchý. Proto se toto odrážedlo jevilo jako vhodný prostředek pro asfaltovou část cesty Ovčárna - Praděd a zpět.

Výstup byl celkem v pohodě, i když jsem Jindru táhl a občas i k tomu bylo nutno ho přesvědčovat. Ale po půldruhé hodině jsme byli konečně na vrcholu. Poslední část cesty vyšlápl Jindra už pěšky, tak jako to udělal posledně, když tu byl. Tentokrát nebyla žádná velká dohlednost, ale Jindra trval na tom, že se půjde na rozhlednu, koneckonců to byla jeho hlavní motivace. Tak jsem za nás vyplázl půl druhýho kila (100 dospělý, 50 dítě), abych viděl špinavý skla, přes který se pořádně nedá fotit. To se na, rozdíl od ceny, od posledně nezměnilo (přibližně před 10 lety jsem tam byl a to jsem za sebe platil ještě polovic). 

Nafotil jsem zápisy v knize, odkud ňákej dobrák šlohl propisku, Jindra se pokydal zmrzlinou a jelo se dolů. Teda spíš Jindra jel a já jsem utíkal za ním. Možná ještě nemá ten správnej pud sebezáchovy, ale někdy mám pocit, že nezačne brzdit, dokud mu neřeknu. Takže jsme z kopce sestupovali způsobem, že se dolů řítila neřízená střela, za kterou jsem běžel a řval na ni, co má dělat ("Brzdi!", "Uhni!", "Čum na cestu!" a podobně). Vzhledem k tomu, že proti nám se zrovna valil docela dav lidí, tak se to setkalo  s patřičnou odezvou u uskakujích diváků. 

Dole bychom byli bývali skoro hned, kdyby Jindra neměl potřebu zastavovat na několika místech, kde to vůbec potřeba nebylo. Ale i tak jsme byli za půl hodiny U Ovčárny, kde jsem si v bufetu dali polívku a párek v rohlíku. Zdrbal jsem Jindru za to, jak to jí, když celej párek postupně z rohlíku vysoukal, než jsem zjistil, že je to párek z téměř z gumy a nedá se pořádně ukousnout. Ale polívka byla dobrá a trochu jsem tam dobil mobil. Jindra, odborník na házení klacků do vodopádů, pak objevil kousek od dětského hřiště u Ovčárny potok padající do odvodňovací strouhy a jal se házet do něj klacky. Jakmile to spatřily děcka z hřiště, stala se z toho atrakce daleko zajímavější než ňáký houpačky.

Doplnil jsem pitnou vodu na Ovčárně a začala druhá fáze výpravy - výstup na Vysokou holi. Pro cyklisty nesjízdná a dokonce zapovězená cesta, tudíž pro Jindru konec kolování. Posadil jsem ho do nosítka, na něj navěsil přes dvě karabiny bágl. Protože jsem si zapomněl z Brna vzít hůlky, můj plán byl vzít jezdítko do ruky. Jenže ty karabiny vyloženě vyzývaly k tomu na ně ještě to kolo přicvaknout. Tak jsem to na to navěsil, hodil na záda a vyšlápl na kopec. Cestou jsem se potkal s turisty (mimo jiné stovkařkou Lenkou, ale to jsem zjistil až dodatečně) a jejich úsměvnými a nevěřícími pohledy a vyslechl nejednu poznámku o šerpovi či nabídku na výměnu s Jindrou. 

Jindra se takto nechal vynést až k vrcholové boudě, kde jsem ho shodil a dál nechal konečně jít po svých. Před tím však proběhla nutná kontrola vrcholové knihy. Dle místních zvyků a podnebí byla vlhká a vyrvaná z desek a v zápisech začínal být celkem zmatek. Ale hlavně, chyběla pořádná propiska, našel jsem tu pouze pentelku se zbytkem tuhy, kterou se psalo fakt blbě. Udělal jsem fotodokumentaci knihy, když se u chaty objevili dobří lidé, kteří knize věnovali svoji propisku. Já tu svou - jedinou - už nechal na Pradědu. Vyměnil jsem knihu za náhradní, kterou jsem s sebou pro tento případ měl, ovšem na tolik náhradních tužek jsem připraven nebyl. Do teď se ze schránek ztrácely jen knihy, ale asi s přicházejícím školním rokem vzrostl zájem o propisky. Takže ponaučení - příště aspoň jednu propisku na každou knihu.

 

Dál k Jelení studánce jsem teda už přinutil Jindru udělat pěšky pár kroků, tj. ty 4 km mírně z kopce po hřebeni. Trochu nás popoháněly blížící se černý mraky, který postupně halily Vysokou holi a pak i Velký Máj, jen co jsme z něj slezli do sedla Nad Malým kotlem. Z důvodu Jindrova závratného tempa, kdy bylo cestou potřeba zkontrolovat každej šutr a šišku, jsme na Jelení studánku dorazili až kolem čtvrt na pět. Dobrali jsme vodu (zde voda spolehlivě tekla, i když třeba pod Pradědem u dřevěné žáby byla suchá trubka), v boudě posvačili a zkontrolovali místní knihu pro Jelení hřbet. I sem zasáhl vliv jesenického gangu zlodějů tužek, takže dokud jsem nevysomroval propisku od pocestného, nebylo čím psát. Naštěstí se v Jeseníkách vyskytují kromě toho gangu i dobrosrdeční lidi. 

V boudě se chystal přespat jeden turista z Opavy, tak jsme trochu pokecali a vysvětlil jsem mu, proč Jelení hřbet pro něj není významný kopec, což mu zajisté změnilo pohled na svět. A ten je od Jelení studánky obzvlášť pěknej. Když jsem Jindrovi ukazoval, že nás ještě čeká Ostružná a pak přesun tam do dáli na jih do Prostějova, asi tomu sám nevěřil - a měl pravdu, obojí se opravdu stihnout nedalo. Když jsme odcházeli, bylo čtvrt na šest a právě začalo trochu kapat. Byli jsme už ale oblečeni do případného deště, ovšem déšť se tím jen připomněl a jen co jsme sešli pár metrů dolů do lesa, už nepršelo. 

Teď už se Jindra nesl zase spolu s kolem na mých zádech a já vzpomínal, proč jsem blbec nechal doma hůlky. Sestup dolů bez nich nejen že neumožňuje mufloní seskok (to by s takovým nákladem skončilo po prvním skoku), ale i samotná chůze je pro mý kolena trochu problém. Proto jsem měl s sebou Jindrovo kolo, abych ho na něj na cestě pod Alfrédkou přeložil. Cestou mě navíc zákeřně zdržovaly keře borůvek, kvůli kterým se plynulá chůze bez zastávek provozovala jen velmi těžko. A do toho mi Jindra usnul. To by samo o sobě nebyl takovej problém, kdybych ho neměl zanedlouho přesvědčovat k přesunu na kolo. Cestou padlo rozhodnutí, že Ostružná z programu pro tentokrát vypadne a ze čtyřlístku výškovnicových knih se stane přecejen dostupnější trojlístek. Důvodem nebyla ani tolik tma, ani potřeba dorazit k babičce (měli jsme pro to pouze dolní hranici v 20h, což už jsme bezpečně nemohli porušit) ale zejména vyhlídky na mraky valící se od západu. Dle předpovědi totiž měla večer přijít fronta a bouřky. Yr.no tomu předpovídal začátek na zhruba 20h.

K bývalé Alfrédce jsme dorazili někdy po 18h. Jindra spal, ale naší jedinou šancí bylo probudit ho, aby zbytek cesty, dle rozcestníku 5,5 km, sjel na odrážedle. Samotnýmu by mi to asi moc příjemný nebylo a taky vím, jak bývá po násilným probuzení rozmrzelej, ovšem tady Jindra ukázal charakter a snažil se nedělat problémy. Sice jsem ho napřed jen vysoukal z nosítka a probral a dal mu napít, ale aspoň se nerozeřval, jak má občas ve zvyku. Tuto svou metodu jak dosáhnout svýho pro tento výlet naštěstí vůbec nepoužil. Bylo asi čtvrt na sedm, začalo pršet a já jsem s báglem v nosítku, Jindrou v jedné ruce a kolem ve druhé začal po zelené mířit do Karlova. 

Po chvíli se mi podařilo přesvědčit Jindru, aby na to odrážedlo přecejen sedl a jel, napřed jen na chvíli, ale zodpovědněji to vzal asi po půlkilometru až začala cesta pořádně klesat a taky začalo pořádněji pršet. Nutno zmínit, že měl pro tento případ výbornou nepromokavou bundu a výborný promokavý tepláky a ještě výbornější sandály na nohách. Říkal jsem si, jak dobrý bylo, že jsme z hřebene už sešli, když jsme viděli jak se tam nahoře blýská. Tady v lese jsme byli poměrně v pohodě, teda jen co se týká blesků - ale člověk na věci musí hledat to kladné. Cesta mířila dolů rychle, ale déšť houstl ještě rychleji. Rychlým krokem, s popruhem kola v ruce jsme překonali další kilometr. Jindra napřed kolem vybíral tu nejméně kamenitou stopu, další půlkilometr to už byl výběr nejmenší řeky. Když už se to Jindrovi přestávalo líbit a hodlal to vzdát, vytáhl jsem virtuální trumf, kterým byl slib lízátka. Ten fungoval na další asi půlkilák, kdy už nebylo potřeba vybírat nemenší řeku, protože se cestou valila jen jedna. To už začínala přestávat být sranda, Jindru a kolo jsem popadl do ruk a zdrhal dolů posledních asi 400 m k rozcestí Mravencovce. Už je to řada let, co jsem tu byl naposledy, ale jakási paměťová stopa mi dávala naději, že je na tomto místě přístřešek. 

Naštěstí jsem se nemýlil, ale jen přeběhnout tamní louku znamenalo dopromočit i poslední zbytek ošacení, co jsem měl na sobě. Jindra to vzal úplně v pohodě, tím, že mi z náručí koukal zpátky, tak se jen podivil, že je najednou mimo déšť. Teda on ten přístřešek úplně dokonalej nebyl a suchý místo by pod ním člověk asi hledal lupou, nesměl by ji ale pustit na zem, aby ji neutopil v louži vody. Dalo se tu ale přečkat aspoň chvíli než nejhorší nápor přešel. Tu chvíli jsem "využil" k psychologickému přístupu k Jindrovi - bylo třeba mu vysvětlit, že nás ještě čeká asi 2,5 km skrze tady ten sajgon. Jindra sice zatím neví, kde je (byl) Saigon, ale docela naši situaci pochopil a odkejval, že jak se déšť zmírní, tak do toho jdem znovu. 

Zapnuli jsme čelovky a vyrazili dolů. S tím, jak se déšť zmírňoval začala opět nastupovat Jindrova záliba v potocích a vodopádech. Projevovala se tak, že každých 50 m musel zastavit u odvodňovací strouhy přes cestu a prohlídnout si vodopád, který chrlila ze svahu do lesa. Tím podstatně zbrzdil tempo, ale protože téměř přestalo pršet, už to bylo skoro jedno. Postupně jsme se tak dostali až dolů do Karlova, kde jsme předchozí den hledali místo na táboření, pak na místo, kde jsme parkovali a nakonec po další dlouhé cestě vesnicí až k autu, kam jsme dorazili v 20 h. Celkem to z Alfrédky bylo přes 7 km. Dohromady celá délka cesty byla přes 23 km, z toho jel Jindra 14,5 na odrážedle, 4 km pěšky a necelých 5 km se nesl.

Ještě asi půl hodiny jsme se převlíkali do suchýho, pak následoval odjezd, nákup lízátka v první hospodě cestou a přejezd do Prostějova. Cestou déšť opět zesílil a v údolí Oslavy jsem auto málem utopil v kaluži. Spícího Jindru jsem něco po 22 h předal jeho babičce a pak pokračoval do Brna, odkud se proti mě blížila další bouřka. Už za Prostějovem byla nádherná podívaná, když Hanou osvětlovaly blesky z mračen kdesi na jihu, ke kterým jsem nevyhnutelně mířil. Když jsem najel u Vyškova na D1, přišlo pár kapek, jakoby sněhových vloček. Nebyly to vločky, nebyly to kroupy, byl to jen předvoj, outliery normálního rozdělení kapek. Trvalo to jen pár vteřin a pak to přišlo. Útok vodním dělem, náraz do stěny vody. Vidět přes to nebylo vůbec nic a dálkovýma světlama jsem se tím akorát oslnil, ale v té rychlosti jsem stihl akorát tak zbrzdit na 80 a čekat, co ještě přijde, zda mě to spláchne ze silnice či nikoliv. Ani sjet na boční pruh nešlo, zrovna jsem projížděl zúžením u rozkopanýho mostu. A zatímco se mnou si bouře dělala, co chtěla a nedovolovala mi víc, než se zuby nehty držet v pruhu, kde jsem tušil, že ještě před pár minutama byla dálnice, zleva mě najednou předjel tirák s přívěsem. Zjevně to s ním ani nehlo - asi ňákej slušnej oddíl.

Po nějaké době jsem se vzpamatoval, průjezd vodním peklem byl za mnou a už v klidu jsem pokračoval dál. Něco po půl noci jsem dorazil do Štatlu, čímž moje dobrodružství skončilo.

Východniarská stovka 2019

O této stovce už jsem před časem slyšel, že je to už docela těžkej mazec, koneckonců tomu napovídaly i kilometrové parametry: délkových 130 a výškových 6,5 - to je docela záhul. Trasa vedla z Prešova do Košic, což je sice kousek, ale motala se Slovenským Rudohořím jak střeva krávy. Vydat se na pochod tak daleko bych musel nějak zdůvodnit rodině, tak jsem z toho udělal společnou dovolenou ve Slovenském ráji s odskokem na pár dní do penzionu k Ružínské přehradě nedaleko Košické Belé. Tam jsem v pátek v podvečer manželku Janu a tříletého Jindru ubytoval a přesunul se autem do Košic. Na start do Prešova jsem mínil dostat autobusem, ale zrovna mi nějak klekl mobil a tak jsem musel jet na nádraží nějak podle intuice. V autě jsem sice ještě našel starej atlas s hodně archivním plánkem Košic, ovšem při pohledu na ulice s názvy Marxova či Gottwaldova bylo jasný, že autobus nestihnu. Zato jsem po dlouhým kroužení po Košicích našel celkem haluzově asi nejbližší neplacené parkoviště u nádraží. Ještě jsem dokoupil baterie a šel na vlak. Při přestupu v Kysaku, což bylo mimochodem místo první živé kontroly na pochodu, jsem se potkal s jedním z účastníků, Martinem. Jemu se díky náhodnému setkání se spolužákem ve vlaku podařilo dostat nás autem až rovnou na start, kam jsme dorazili někdy kolem půl jedenácté. Dal jsem nabíjet mobil i energetickou zásobárnu a pokusil se spát.

Ráno kolem půl paté mě vzbudil ruch lidí kolem a vlezlá opakovaná melodie z mobilu Matého, který si jej zapomněl vypnout a kamsi odešel, takže měli všichni o budíček postaráno, ač jsem mínil vztávat až v 5. Vyspanej jsem sice nebyl, o to víc jsem měl času na to se sbalit a vypadnout. Ale stejně mi to trvalo, že jsem na start dorazil až mezi posledníma. Zejména nový návleky na boty proti kamínkům, co jsem si před akcí pořídil, mi dělaly trochu problémy, možná proto, že to ve skutečnosti asi byly spíš návleky do mokra nebo sněhu, rozhodně se dost lišily od ostatních. Ale poté, co jsem přišel na to, jak je správně upnout, už fungovaly dobře. Před startem jsem se ještě akorát tak stihl pozdravit se Sucháčem a Kačkou, což byli víceméně jediní lidi, co jsem zde znal. Dokonce ani Jirka Hofman či Blanka Šafránková zde nebyli. Co je to za pochod?

Hlavní org Belo nám ještě podal posledních pár informací za mohutného povzbuzování čoklem opodál, přes kterýho to nebylo vůbec slyšet, a vyrazilo se. Napřed do kopce na Kalvárii pěším krokem, tam to ale už všici rozběhli dolů. Kromě mě, kterej si ještě musel spravit nákoleníky a návleky na nohy. Tím jsme se úspěšně propadl na poslední místo a mohl tak začít svou oblíbenou stíhačku odzkoušenou na mnohých jiných akcích. Sice to moc nechápali orgové, co už se chystali odznačovat trasu, ale já jsem byl spokojen. Až na to bahno. V pátek dost brutálně zapršelo a teď jsme si to hned na začátku vyžrali. Hned se ukázalo, jak se moje návleky hodí. Sice nevím, co je to za značku, ale myslím, že nyní by mohly být opatřeny nášivkou "tested in Slovakian mud". Nicméně, bahna později ubylo, takže by to takových pochodů asi chtělo ještě víc. Možná i proto, že krajina dále v rudohoří byla navzrodu názvu bílá vápencová, tudíž spíše suchá.

Během bahnem jsem došel a předešel po asi 3 km od startu první lidi. První ženou byla Eva, kterou jsem pak, spolu s jejím parťákem Markem ještě potkal za cestu několikrát, tentokrát jsem je jen předběhl před sestupem k Borkútu, odkud se stoupalo k první kontrole u památníku Východoslovenského rolnického povstání. Dál do kopce a po hřebeni lesem, předběhl jsem pár dalších lidi a chytil se trojice ostřílených slovenských stovkařů Stano, Dušan a Peter. Zatímco já jsem akorát funěl do kopce, oni furt mleli a kecali o všem možným. Chvíli jsem šel s nima a poté, co se vyčerpalo téma ochrany proti medvědům, znovu jsem do toho šlápl a z kopce jim utekl. Ovšem pak mi volala Jana, aby se se mnou domluvila na čase a místě setkání a tempo bylo fčudu.
Zase mi pak trvalo než jsem se rozpohyboval, nicméně tuto výkonnou trojici jsem dostihl až po sestupu do údolí a přechodu řeky Svinka po lanovém mostě, jehož kluzkost nabírala parametrů hodných dobrodružných filmů.Následoval výstup napřed po louce a pak dlouho lesní nudnou vozovou cestou, která se pak proměnila v pěšinu s výhledy na východ a mířící na skálu s další kontrolou. Zde mě došel chodič Juraj, znal to tu zjevně líp jak já, kterej jsem tu byl poprvý. Proto jsem si náležitě užíval výhledy do údolí Hornádu. S touto řekou jsem významněji seznámil pár dní před tím ve Slovenském ráji v Prielomu Hornádu, ovšem zde údolí už mělo úplně jiný grády. Ty ovšem měl i sestup po svahu, kterej se cestou opravdu nazvat nedal, zvlášť závěrečný asi dvoumetrový skok na skutečnou cestu. Následoval už pohodový sestup kolem ústí blatem zahnědlé Svinky přes most na kontrolu do Kysaku. Ta byla pojata dost velkolepě, ač jsem byl furt jen asi tak 15 míst od konce, sklidil jsem spolu s ostatníma při příchodu velkej potlesk, možná to bylo těma návlekama. Doplnil jsem ionťák, něco málo pojedl a pokračoval. Naštěstí bylo furt pod mrakem a nebylo vedro, před kterým kdekdo varoval.

Z kontroly jsem se odpíchl sám za trojicí lidí, který jsem pak dobrých sto kiláků neviděl, ale to předbíhám. Naděje, že bych je dohnal moc velká nebyla, ale ve snaze udržovat se v pohodě jsem si do uší pustil hudbu a kráčel vzhůru. Za chvíli mě došel Juraj, který nasadil ostřejší tempo a ztratil jsem ho, když se došlo na Hradní vrch nad Kysakem. To by mi nevadilo, věřil jsem, že to nějak půjde a tak jsem za zvuku Kinga Diamonda šlapal vzhůru k Janošíkově baště. Najednou jsem ale zjistil nemilou věc. Chvíli po kontrole jsem si všiml, že se mi na mobilu rožnula svítilna a teď vidím, že mám skoro vybitou baterku. Ta blbá zpráva ale byla, že svou energetickou záložnu jsem sice měl, ale kábl zůstal v báglu putujícím do cíle. Tak jsem byl na nějakou dobu dost vyřízenej, přešel jsem do šetřícího režimu a bylo jak po hudbě tak občasné navigaci. Ovšem foťák byl zatím v pohodě, takže výhled z Janošíkovy bašty jsem si patřičně užil. Během něj mě sice předešla výše zmíněná trojice Slováků, kterou jsem pak do kopce už nedohnal.

Stoupal jsem dál až na rozcestí Prielohy, kde se stýkají dva hřebeny. Po svahu jednoho z nich se pak po modré značce klesalo do dědiny Velká Lodina. Zde jsem naplánoval Janě a Jindrovi výlet - výstup nahoru v protisměru pochodu a napojení na můj směr na hřebeni, poté, co projdu trasu z hřebene přes Bokšov. Abych malýho Jindru motivoval k výstupu, rozmístil jsem na cestu Brumíky - sladký plněný pečivo. Cestou mi ještě pomáhal Peter, který mě tu došel. Seběhli jsme do Lodiny chvíli před příjezdem vlaku s mjí rodinou, tak abych akorát utekl a zbytečně se nezdržoval; můj okruh byl přecejen o dost delší a náročnější. Přejít Hornád a vystoupat do protisvahu by bylo celkem v pohodě, ale zrovna zde začalo pršet a mě chytala první větší touha odpočinku. Musel jsem na chvíli sednout, napít se a pokračovat. 
Za chvíli mě došel Maté, kterýho jsem tu vůbec nečekal, myslel jsem, že je daleko přede mnou. Říkal, že se to jde letos dost rychle, ale že on má svoje tempo, který sice není vysoký, ale konstantní - a dle jeho zkušeností vím, že si v tomo může věřit. Taky mě upozornil, že po Malé Lodině, což byla následující vesnice, nás čeká asi nejnáročnější úsek cesty. Celkově mě ale pyschicky povzbudil a poté co jsme našli další kontrolní bod na skalkách se jen mírně vystoupalo a začalo klesat. Na kontrole v Malé Lodině jsem byl v půl druhé, ideální obědočas. Už cestou ke kontrole jsem se připravoval na to,  co si dám, pokud to budou mít a volba padla na chleba se sádlem a cibulí. Člověk by neřekl, jak taková věc může pomoct. Teď vysloveně nakopla. Kromě toho jsem si tam od Bela půjčil kábl, čímž jsem ze své powerbanky konečně nakopl mobil.

Když jsem se vykopal z kontroly a naposledy přelezl přes Hornád, začalo se stoupat. Ale ne jen tak, to byl stoupák napřed po louce kolmo na vrstevnice. Napřed jsem šel se Matém, ale v protisměru vidím Juraje - zapomněl odbočit ke kontrole a zašel si kilák do kopce navíc. Vůbec jsem mu nezáviděl, ale snažil jsem se ho povzbuzovat. Sám jsem ale měl dost co dělat, zrovna se rozslunilo a výstup byl docela vražednej. Maté mi nadobro zdrhl kousek pod prvním vrchem. Neměl jsem ale snahu ho stíhat, spíš jsme se vydýchal a rozhlížel na nádheru do údolí Hornádu. Na západní stranu, kde byla Ružínská přehrada, vidět nebylo, ale i tak to bylo krásný. 

Po skalatém hřebínku plném kluzkých a tlustých popadaných klád, což byla jedna z nejhezších částí trasy, se pokračovalo na Bokšov a dál na jihovýchod k místu nad Velkou Lodinou, kam se snažila dostat Jana s Jindrou. Brumíci na něj jaksi nezabrali a tak v té době už bojovala s modrou značkou s Jindrou v nosítku na zádech. Ani jsem proto moc nespěchal, protože jsem věděl, jak těžký úkol na ni vyšel - do teď se nošení Jindry v krosně vyhýbala s tím, že je to na ni moc a teď má takhle vystoupat 350 výškových metrů na dvou kilometrech délky. Cesta po hřebeni mi zabrala víc jak hodinu, ale i tak jsem jí ještě vyšel kousek naproti, abych jí mohl odlehčit. Společně jsme pak prošli po cestě po úbočím pod Vysokým vrchem a Koprivami. Chtěli jsme společný výlet, tak jsem nám ho naplánoval v rámci pochodu. Jen jsem doufal, že z něj bude i něco vidět, což se tu zrovna tak moc nekonalo. 
Během výstupu na sedlo Galová, kde jsme se rozloučili nás předešlo několik posledních chodičů, přecejen těch 25 kilo na zádech nebyla žádná sranda. Zato, když jsem tu zátěž sundal a vrátil Janě, rozloučil se s ní i zátěžníkem, rozletěl jsem se dolů do údolí. V Košické Belé, na 55 km jsem sice chtěl být do 18, což jsem asi o 13 minut nestihl, ale i tak jsem zase zpátky předstihl několikero vytrvalců. A hlavně, z cesty dolů byly nádherný výhledy a na kontrole jsem se výborně občerstvil. Došel jsem zde Evu s Markem, kteří mě předešli, když jsem se plahočil s Jindrou na zádech. Teď se zvedli asi tak 5 minut přede mnou, já jsem do sebe nacpal meloun a tortilu a vyrazil za nima. Šlo se na chatu Lajošanka. Maté tvrdil, že tím budu mít to nejhorší za sebou. Tak jsem do to šlápl a čím rychleji jsem valil do kopce, tím menší šanci jsem dával tomu, že by mě někdo dostihl. A vzhledem k tomu, že se už šeřilo, začaly se mi v hlavě honit upozornění na medvědy, se kterýma jsem se v průběhu pobytu na Slovensku setkával.

• Medvědi jsou aktivní hlavně od soumraku do úsvitu.
• Vyskytují se v houští s lesními plody, kterými se v srpnu začínají krmit před zimním spánkem.
• Polohlasně mluvit, aby o nás věděli a nenechali se překvapit.

Jenže jak má člověk polohlasně mluvit, když do toho kopce funí jak kráva?! A na tu by si možná medvěd troufl. Naštěstí jsem to vyšlápl ještě za světla a na chatě opět potkal Evu s Markem, kteří se opět zvedli a prchli. Na chatě ale dávali výbornou polívku. Kromě toho tam ale měli další upozornění na medvědy, to na klidu nepřidá ... a to jsem se teď měl vydat zase sám po hřebeni dál. Tak jsem se jal E+M dostihnout, přecejen ve třech se líp polohlasně mluví. To bych ale nesměl na chatě zapomenout hůlky. Ztratil jsem tak další minuty a do lesa už vcházel téměř za tmy. Pro povzbuzení mi pak přišla zpráva od manželky, že už jsou s Jindrou v ubytovně po večeři a mají pohodovej večer a mně ho přejí taky. No skoro to tak bylo ...

V itineráři trasy jsem se pak ještě nechal zmást pokyny ohledně odboček k vyhlídce a zamířil na trasu s červeným trojúhelníkem. Tama se sice asi jít nemělo, ale byly z ní výhledy, a když jsem rožnul čelovku, uviděl jsem i odrazky, tak jsem usoudil, že to bude přípustná varianta. S rozsvíceným světlem jsem nabyl možná falešného pocitu většího bezpečí, přecejen medvěd by si tvora s čelovkou snad těžko spletl s lesní zvěří. Leda, že by dostal chuť na člověčinu... Při následném sestupu jsem konečně v dálce před sebou zahlédl čelovky Evy a Marka a po další chvíli jsem je i došel. Ve tmě jsme přešli několik rozcestí a vydali se na sestup po úbočí hřebene mířícího na sever ke Kojšovu, vesnici s další kontrolou.

K popisu trasy jsme sice nedostali kilometráž, za to jsme měli výškový profil, který jasně naznačoval, že ač už jsme Kojšovu blízko, čeká nás ještě doslova ďábelská pasáž - ve výškovém profilu měla tvar dvou špičatých rohů. (Což bylo mimochodem dost v rozporu s Matého tvrzením, že od Lajošky už je to v pohodě. Fakt není!) První z nich byla u Turniské/ Murované skály, kde byl obří tunel ve vápencích, zvětralých na písek. Nádherná podívaná by to byla za světla a pohody. Teď jsme zde po tmě a vědomí ještě dalších výstupů hledali kontrolu. Ta se nacházela až za skálou, což Eva musela ověřit u Bela přes mobil. Horší však bylo, že tím výstup nekončil a pokračoval po odrazkách až kamsi nahoru, kde kdyby nebyly stromy, tak už je nerozeznám od hvězd. Naštěstí i tento výstup jednou (asi tak za sto let) skončil a my se vydali dolů. 
Sestup byl podobně výživnej, ale mně ještě fungovaly, paže, hůlky i návleky na kolena, tak jsem to spustil mufloním seskokem v naději, že místní medvědi muflony nežerou. Takhle jsem zdrhl E+M a zastavil na rozcestí Zemičky. Zde mě zmátlo odrazkové značení. Vydal jsem se po odrazkách a vidím číslo 3. Nevěnoval jsem mu pozornost, protože jsem usoudil, že se nás netýká. Po chvíli jsem ale usoudil, že přece musím ještě na ten jeden roh, než začnu definitivně klesat do Kojšova. Tak jsem to ověřil na mobilu a vrátil se zpátky. Kde už Eva s Markem zkoumali, kudy kam. A v tom vidím, že uprostřed paseky stojí cosi jako plánek se schématem, jak se má toto rozcestí projít; bohužel byl bezodrazkový. Následoval výstup na F-skálu (její název Folkmarská jsem si doteď nezapamatoval). Šlo to nahoru dost, ale ve srovnání s Turniskou skálou už mi to přišlo v pohodě. A hlavně byl navrchu výhled. Kdybych měl trochu víc času a stativ, tak by se z toho asi dala udělat pěkná noční fotka. Takhle jsem toho ale už měl přecejen plný kecky a tak jsem akorát na chvilku zhasl a koukal na noční oblohu. Byla krásná, ovšem bez měsíce, takže jsem zase musel rožnout, abych trefil cestu. Pak už se začalo klesat, cestou jsme se ještě pozdravili s několika divokými prasaty a po dalším menším zmatku na dalším větším rozcestí už správně zamiřili dolů do Kojšova.

Sem, na asi 82. km jsme dorazili něco po půl jedné v noci. Jako na každé kontrole zde bylo plno různého občerstvení, navíc se sem však přivezly ze startu "dropbagy" neboli jak by to nazval Slavo Glesk "supportné igelitky"; čeština myslím tak daleko není, aby pro to měla svůj vlastní výraz. Já jsem si sem nechasl dovézt gatě, což bylo tak akorát pro to je nasadit, a rovnou i s bundou, začala totiž být docela kosa. Během převlíkání a doplňování zásob nás svou přítomností chodili z vedlejší hospody zdržet/pobavit/otrávit/... mísní ožralci a jedna mísní slečna, tanečnice, která v jednom kuse vyjadřovala obdiv nad naším hrdinstvím. A to bylo potom i potřeba, když mi E+M opět zdrhli z kontroly do kopce. Ovšem tentokrát už to nebylo jen nějakých 300-400 metrů jak před tím. Naším dalším cílem totiž byla Kojšovská hola 1246, nejvyšší vrchol této části Rudohoří. Ten kopec má jen asi o 80 m míň než Lysá hora a výstupu na ni se taky podobaly zdejší parametry: do výšky přes 800 m na asi 8 km. Teď v noci po 80 kilometrech. Sám medvědím v lese, tudíž musím spěchat, abych dohnal Evu s Markem. Říkal jsem si, že toto už je masochismus a začal jsem zpochybňovat, jestli to je opravdu to, co chci a proč to chci a vůbec ... Člověka v takových chvílích přepadají opravdu divný myšlenky. Polohlasitý mluvení na medvědy, který jsem původně řešil recitováním některých textů písní, jsem teď už jen zjednodušil na občasný pozdravy někam do houští. V hlavě se mi naskakoval verš písničky "Zpívám ptákům a zvlášť medvědům ..." Dál jsem ho naštěstí nedomýšlel. Když jsem ale lezl nahoru. čím dál častěji jsem si kontroloval výškoměr na hodinkách. Je to super věc. Teda ještě by bylo lepší, kdyby fungoval. Napřed mi velice optimisticky zahlásil výšku asi 950 u rozcestí Pri Obrázku, což bylo asi o 240 m níž (ovšem podle mapy jen asi o 100, tak nevím). Podle rozcestníku jsem ho nakalibroval, ale pak se stoupáním ukazoval furt stejně a občas i níž. Chytal jsem z toho už úplnou depku, chtěl jsem vědět, kolik mi zbývá a ono to furt házelo úplný nesmysly. Naštěstí se pak vylezlo z lesa na louku u předvrcholu, odkud už byly vidět světla vysílačů na vrcholu. Zbývajících 100 výškových metrů už jsem nějak zvládl a konečně dorazil na vrchol. Byl parádní rozhled, ale zejména do tmy. Zapsal jsem se do vrcholové knihy (zápisy dalších účastníků jsem tam neviděl), udělal fotku do tmy a valil dolů. Byla tam hrozná kosa. A taky mě trochu trápilo břicho. Už někde za Košickou Belou mi začala stačit dávka ionťáku a dělalo se mi z ní trochu blbě. V Kojšově jsem si teda dal vodu, jenže blbec jsme si ji nechal dolít do zbytku ionťáku ve flašce, takže i pro úsek přes Kojšovku byla moje zásoba vody otrávená. Vždycky se mi po napití v břichu udělaly bubliny a já jsem se musel kroutit, abych to dostal ze sebe s patřičným zvukovým doprovodem ven. A to jsem pak zase musel polohlasně vysvětlovat medvědům, že se nejedná o výzvu ...

Seběh dolů po sjezdovce se docela dal, horší však byl následnej úsek. Bral jsem to tak, že teď už opravdu to nejhorší mám za sebou, bude už jen sestup na kontrolu ve Zlaté Idce a pak už (dle Matého) pohodový závěr. Jenže když jsem přicházel do Zlaté Idky, bylo asi čtvrt na 5, šlo se po asfaltce a na mě začala jít nepřekonatelná ospalost. Za chůze se mi zavíraly oči a vybavovaly se mi první pokusy obejít Brno někdy před 25 lety, tehdy jsem docházel v podobným stavu. Naskakovaly mi stavy popsané v pasáži písně Běž:

Marná zdá se je tvá snaha

svoji mysl ovládnou

před očima ti běhaj stíny

ještě to nevzdávej ...

Do obce Zlatá Idka jsem došel a ve chvíli, kdy už jsem chtěl padnout a vytuhnout na lavičku, zahlídl jsem rozcestník, který mě, už nevím čím, povzbudil. Tak jsem ještě pokračoval dál, kontrola totiž nebyla v obci, ale až 2 kiláky za ní. Ty byly nekonečný. Můj plán dorazit na kontrolu tak, abych v 5h odcházel (a mohl tak pak přidat 4 km během hodiny a udělat tak 100 km za 24 h) se rozplýval, místo toho jsem přesně v 5 na kontrolu dorazil. U ohně seděla vysmátá a už občerstvená Eva s Markem a polospící chodič Lukáš, jehož jsme potklali pod F-skálou. Sedl jsem k nim a ještě než jsem stihl omdlít, zapípal mi budík a orgové mi nabídli těstovinovej salát. 
To jsem neodmítl a oddálil svůj pád do komatu o pár vteřin. Pak následovaly taktické dotazy, jestli tam chcu i to, či ono a postupně mě tím udržovali při životě. Nakonec jsem přecejen lehl na lavičku, ale v tom zahlásili, že už je to hotový. Ani člověka vyspat nenechali! Nicméně salát byl fakt výbornej, že jsem u něj málem neusnul. To už se mezi tím Eva s Markem zvedli a pokračovali. Tentokrát jsem ale stíhačku předem vzdal, viděl jsem to tak na půlhodinu spánku, možná posliňovacího odpočinku - "powernapu" dle Aleše Zavorala. Ale na to nedošlo. 
Podstatnou okolností bylo, že se rozednilo. Z báglu jsem vytáhl tygra, nechal si ukrojit kousek chleba. A tygr s chlebem, to je osvědčená kombinace. Chleba je tam kvůli tomu, aby mi z toho nebylo blbě. Vypil jsem půl plechovky a víc už nebylo třeba, postavilo mě to na nohy. Lukáš sedící-podřimující to zde bohužel odpískal a domluvil si odvoz, tak by mu už ani tygr nepomohl. Já jsem ale najednou šel do jednoho z posledních kopců na cestě, pak už to bylo na vyslečení bundy, medvědům jsem zpíval Alice Coopera a valil dál. 

Po hodině jsem došel Evu s Markem, vypadali, že toho zrovna mají docela dost a nechápali, co se se mnou stalo. Já jsem taky už dlouho takovej účinej tygra nezažil. Tak se zvedli a šli jsme spolu. Přebytek energie jsem teď měnil ve zpěv pochodové písně Běž. Tím jsem je dostatečně nakopnul k tomu, aby se sami dobrovolně rozešli a utekli mi, když jsem se převlíkal do kraťasů. Za další vesnicí Hýlovem jsem si dal do uší Fast as a Shark od Acceptu a to už jsem cítil, že není důvod zpomalovat. Domluvil jsem se s Janou, že můžou přijít vítat mě do cíle kolem 13h. Na poslední kontrole už jsem ani nemínil moc zastavovat, jen jsem se tam naposledy pozdravil s Evou a Markem a zatímco oni si závěr dali na pohodu (teda aspoň se tak tvářili), já jsem do toho ještě šlápl a pokusil se dorazit do cíle v poledne. 

Měl jsem na to 16 km a 3 hodiny. Pro běžce v pohodě, pro mě dost na hraně. Ale zkrátka se mi podařilo nasadit turbo, v lese u předposledního K jsem sice přidal 2x300 m, když jsem se po červené vydal na špatnou stranu, ale pak už jsem běžel a rychlokráčel přes košický lesopark až k Čermelu, kde konči místní dětská železnice. Cestou jsem předešel účastníky pochodu, co jsem viděl asi naposledy někdy před 100 km v Kysaku, jen jsme se pozdravili a šel jsem dál, tentokrát už po žluté nahoru k Hradové vyhlídkové věži. Mezi houfy rodičů s dětmi jsem asi působil dost divně, ale naštěstí trasa vedla trochu oklikou kolem zříceniny hradu, kde se jim člověk vyhnul. Na rozhlednu jsem z časových důvodů nelezl, ale výhled byl pěknej i tak z vyhlídky, pod kterou už byl poslední kontrolní bod.

Pak už jen seběh do cíle. Zde se projevila nevýhoda neexistující kilometráže. Očekával jsem, že to bude tak 1-2km, jenže ony to byly asi 3 a to už se za posledních 20 minut mým tempem stihnout nedalo. Teda možná by to šlo, ale to bych sebou nesměl říznout na zem. Stalo se to v asi posledním vrstevnicovým úseku, nepozornost a už jsem letěl na hubu. Teda spíš na rameno a ruku. Najednou jsem do ní nedovedl sevřít hůlku. To byl pro můj muflonní seskok konec. 

I tak jsem se snažil co to šlo, ale bolest byla velká a vzpomínka na zlomenou záprstní kost minulej rok mi říkala, nepřehánět to s pohybem. Stát se to někde v průběhu trasy, asi bych to mohl zabalit. Ale tady už byl jen kousek a bylo jasný, že to dorazím, jen ne kdy. Asi 8 minut před polednem jsem byl kousek od zastávky, kde jsem se ptal místních, jak je to daleko, v naději, že už mi řeknou, že je to jen pár stovek metrů. Řekli, že to je ještě kúsok nebo něco v tomto smyslu. Bylo to 1700 metrů. K Areálu parku Anička jsem dobíhal v poledne, jenže cíl byl až daleko na opačným konci. Tak jsem to nestihl. Povzbudil mě aspoň minerální pramen Anička. Napil jsem se, umyl zraněnou ruku a když jsem šel dál a viděl, že to furt nekončí, uvedomil jsem si, že už není kam spěchat a vrátil se načepovat vodu do flašky. Do cíle jsem tak pak už na pohodu, i když trochu zkalamanej, dorazil chvíli po čtvrt na jednu. Potěšilo mě ale, že zde ještě velká část stovkařů zůstávala a udělali tak v cíli pěknou atmosféru i nám, pozdním chodičům. Pak mě do cíle ještě přišli pozdravit Jana s Jindrou a společně jsme to pak oslavili jídlem a koupalištěm.

Tímto děkuju Belovi za nádhernou akci s krásnou trasou, suprovým značením, parádníma občerstvovačkama, obsluhovanýma úžasnýma lidma a na konci s výborně zajištěným cílem. Jediný, co bych navrhl pro příště by bylo přidání kilometráže do itineráře, aby se v něm dalo trochu líp orientovat. A třeba přidat vrchol Sivec, údajně jeden z nejhezčích výhledů Slovenska :)