Po půl roce jsem se znovu vydal na stovku. Naposledy se mi to poštěstilo na Týnišťských šlápotách, kde jsem krutě dojel na přepálenej start, zatímco předchozí stovku, Červenokosteleckou, jsem se naopak udržel na začátku s běžcema bez větší újmy. Proto jsem vlastně nevěděl, co od sebe čekat. Od léta uplynulo hodně doby, přešla podzimní vlna koronoviru, díky níž se po zářiovém Podyjí a Dnu cesty všechny další akce už rušily a odsouvaly. A Stovka Podkrkonoším, které jsem se v září vůbec účastnit nemínil (o tom jsem koneckonců sepsal taky něco v těchto výletopisech) se přesunula na několikrát až skončila v termínu v půli prosince, kdy na chvíli odezněly koronavirová omezení a situace se uvolnila do té míry, že se dalo akci uspořádat. Iske, hlavní org, mě na ni zval už loni, kdy tuto stovku poprvé převzal. V podání jeho předchůdce Tomáše Zaplatílka už jsem akci před pár lety šel, mé vzpomínky byly na nepříliš výraznou krajinu, minimum výhledů, dost asfaltu, ale parádní organizaci a suprový občerstvovačky a v mém podání tehdy nejrychlejší kilo.
Vyrazili jsme dolů k Labi a podél řeky dál. Jak to tak bývá, houf čelovek se zavěsil za prvního, což byl v tomto případě Ondra Plašil a bez větších pochyb pokračoval pěšinou k prvnímu plotu. Tam jsme u cedule Soukromý pozemek trochu znejistěli, ale nebyl takový problém ho překročit, takže se šlo stále dál. Pozemek ale měl plot i z druhé strany. A tam už to taková sranda nebyla. A zatímco Ondra v duchu myšlenky „přece se nebudu vracet“, plot kdesi v křoví nad hladinou řeky podlízal, ostatní to vzdali a otočili se. Mně se teda otáčet taky nechtělo, tak jsem plot přelezl a pokračoval dál. Najednou jsem neměl nikoho před sebou, což bylo divný, držel jsem se ale pak značky a běžel po cestě podél Labe. Ondra mě pak dostihl a protože na rozdíl ode mě měl v mobilu spuštěnou navigaci, šli jsme podle něj přes Labe a dál do krajních částí města.
S Ondrou jsem se ještě chvíli držel, i když se za nama začaly objevovat světýlka dobíhajících běžců, a jen jsem čekal, kdy nás předstihnou. Věděl jsem, že to nesmím úplně přepálit, abych nedopadl jak na Šlápotách v červenci. Podešli jsme dráhu a vydali se do kopců Stráně, k Braunovu betlému. Ostatní nás už doběhli a já jsem se jich chytl zase až při seběhu dolů k Labi. Při něm jsem mohl naplno vypustit muflona a za chvíli jsem byl dole u Labe ve Stanovicích. Dostihl jsem Čapína, se kterým jsem se ale moc dlouho neudržel a na cestě údolní nivou a dál jsem pokračoval sám až do Kuxu (zde mi přijde škoda nevyužít písmene x, ač vím, že je to v mapě jinak).
Zdejší hospital býval od 18. století místem odpočinku vysloužilých vojáků, já ho mám však v paměti hlavně jako místo jedné velké žranice při akci, která se zde konala před asi 12 lety. Vzpomínky na ni mě trochu trápily, protože jsem věděl, že se pravděpodobně nic takovýho tentokrát konat nebude. Na druhou stranu, v noci osvětlený palác působil opravdu úžasně a zažitek to byl parádní. Na kontrole u Olafa (asi 11 km po startu) přímo v areálu hospitalu jsem někdy kolem půl jedenácté opět dohnal něterý lidi, který jsem ale pak dole v údolí, kam se trasa vrátila, nechal valit napřed. Přitom jsme zde ale naopak předstihli už lidi z první skupiny, kteří startovali někdy kolem 20:20. Dál vedla trasa, teda aspoň to, co Iske naklikal do mapy, do končin k Jaroměři, kde měla být na rozcestníku další kontrola. Nic jsme tu nenašli, sešla se tu docela velká skupina spojená z obou prvních startovních jednotek. Nafotili jsme rozcestník i sebe navzájem a pokračovali dál.
Lesem po modré značce. Začal jsem trochu řešit pití a z kapes vesty jsem vytáhl termosku s čajem. Vzhledem k tomu, že akce byla natrasovaná na dva okruhy se základnou uprostřed, nebral jsem se batoh, ale jen vestu, ta ale dokázala unést vše podstatné. Do druhé kapsy jsem si dal velbloudí vak s neperlivou minerálkou. Pociťoval jsem ale, že to bude chtí vyšší přísun hořčíku, tak jsem si dal hořčíkovou tabletu do čaje, no to byl hodně zvláštní cloumák, ale dalo se to. Naštěstí se tím nezopakovala otarva, ke které jsem dospěl podobnými pokusy před lety na Malohanácké 100. Teď jsme měl co pít a tak jsem – víceméně sám – postupoval dál a dál, ale taky už o dost pomaleji než před tím. Někde za Krabčicema jsem zblbnul cestu, vylezl omylem na kopec a seběhl ho pak divočinou ze srázu dolů na cestu, menší prodlužka (jak se pak ukázalo, byla to jedna z mnohých). Následně mě předešla Jana Bulíčková, říkala, že je pomalá, že ji určitě ještě předejdu a kdesi cosi. Už jsem ji pak neviděl. Zato jsem pak viděl několikero světlušek, co se s pozdravem mihly kolem. Byla to trojice nejrychlejších pozdních běžců, tedy čelo skupiny vyrazivší v 22h. Ani jsem nepoznal, kdo to byl, až v další rychlobludičce jsem poznal Filipa Smetanu. Držel jsem se s ním jen chvíli, nemělo to moc cenu, nicméně sestup k potoku Běluňka vyzýval k rozběhu. Ovšem místo muflona se se mnou rozběhl křeček. Mrcha, zakousla se do mýho lýtka a při sestupu jsem sebou málem sekl. Filipa jsem nechal běžet a jako první pomoc do sebe narval tabletu hořčíku. S hubou plnou šumivé pěny jsem pak pokračoval do dědiny Chvalkovice, kde byla skutečná kontrola archem a fixou. U ní mě předběhla Hanka Váchová a po výběhu ze vsi i Petra, kterou jsem vezl na start.
V této fázi trasy, kolem 30. km, nebyly boty problém ale spíš moje únava. Dlouho žádnej pořádnej pochod, předchozí noc jsem se moc nevyspal, pak cesta autem bez odpočinku a teď zase asi celkem přestřelenej začátek. Nějak mi došlo, že mi došlo a ploužil jsem se mírně zombícím tempem. Zásoby jsem si na startu rozdělil na dvě části trasy tak, že na první půlku jsem si vzal čaj a na druhou jsem jej chtěl nahradit energeťákem. Tudíž jsem jej neměl v té první. Což nebylo úplně dobře. Zachránit mě mohl leda jakejsi neodzkoušenej energy gel. Rovnou na to ale mohli napsat, že je to jen placebo a možná by to fungovalo líp. Trochu mi to ulepilo hubu a tím se účinek vyčerpal. Těšil jsem se proto na občerstvovačku, která byla zanedlouho ve srubu v údolí Běluňky. Bylo v něm teplo, bylo kam sednout, takže pohoda. S občerstvením to bylo sice trochu slabší, na výběr byl chleba se sádlem bez soli (nabízeným cukrem jsem pohrdl) nebo s tlačenkou a pro jistotu tam ještě měli psa. Tlačenka byla dobrá. A měli tam taky kytaru, čehož jsem využil, abych sám sebe povzbudil. Moje hraní by koneckonců k úprku povzbudilo kdekoho, jen Ondra Plašil se nedal a sveřepě držel pozici u kamen.
Po čtvrthodině (nebo možná víc, těžko říct) odpočinku jsem se zvedl a pokračoval dál. Mezitím jsem potkával jednoho Martina za druhým, co kontrolu minuli a vraceli se do srubu (jmenovitě Zbruž a Čakrt). Oba jsem je nechal pláchnout a soustředil se na sebe. Teda soustředil jsem se spíš na to, abych se na nic nesoustředil, protože vím, že to žere energii, které jsem zrovna moc neměl. A takhle zacyklenej jsem jí spotřebovával celkem dost, až mě to kdesi v lese položilo a musel jsem si dát na chvíli oraz. V tu chvíli mi bylo jedno, že se tam nedá pořádně lehnout. Ale možná díky tomu, že bylo všude mokro a já jsem si tudíž vybral nejsušší místo pod stromem, kde nebyla nouze o šišky a kořeny, tak jsem plně neusnul, ač na mě spaní lezlo, místo abych lezl já dál. Zvedl jsem se až po chvíli a pokračoval směrem na Liščí horu, což byl největší špek první půle – dříve bych to označil za Olafovinu, ale byla to spíš prvotřídní Iskovina: vyšlapat z místa A do místa B na kopci, kde není nic, vrátit se tou samou cestou do místa B a pokračovat dolů do místa C, pak přes místo D zase navrch, aby se člověk dostal víceméně do místa B, jen kousek dál do místa E, kde už je i rozcestník. Toto byl popis víceméně plynoucí z trasy v mapě a zde jako v jednom z mála úseků trasy bylo dokonce i značení. V místech B, C, D, E byly i kontroly, dokonce všechny funkční. Nahoru se mi lezlo blbě, ale cestou dolů jsem konečně po delší době mohl spustit mufloní skok, jímž jsem doskákal až do bodu C, kde už to se mnou vypadalo všelijak a bůhví co by bylo, kdy tam byla nebyla samoobčerstvovačka v přístřešku. Ta mě v tu chvíli a vlastně i pro celý pochod zachránila.
Dal jsem si černý pití – myslím, že to byla coca cola, což mě vyloženě postavilo na nohy. Teda poté, co jsem si tam na chvíli v relativním suchu poseděl. Sucho bylo tak relativní, že když mě tu opět dohnal Martin Zbruž (už asi hodinu kroužící kolem Liščí hory hledající bod B), posun z místa zahřátáho mým zadkem o půl metru vedle na další rádoby suchý místo jsem už radši na dlouho neriskoval a radši se rovnou zvedl. To už sem přicházela pětičlenná parta okolo Blanky, Ivany a Josefa (dále jen skupina Blanky), který jsem nechal, ať si lavičku užijí sami. Postupně se ale všichni zvedli, takže jsme odcházeli víceméně všichni spolu do bodu D a zejména na hlavní vrchol (bod E) jsme dobyli víceméně společně.
Další cesta vedla dolů po žluté. Sestup začal po asfaltce a po chvíli rozpravy s novými parťáky jsem se konečně měl možnost rozejít svižněji mufloním krokem, tak jsem se rozhýbal až jsem kráčel, pak běžel a nakonec skákal dál a dál a dál. To jsem v tu chváli netušil, že jdu blbě a za mnou visí celá skupina. Až když jsem v protiusměru viděl světýlko, říkal jsem si, že je mi té osoby líto, jestli přešla kontrolu a teď se vrací, zvlášť, jestli to tu stále krouží Martin. Se soucitem jsem se zeptal, kam míří, k mýmu překvapení to ale byla Pavla Podzemná, která byla do té doby za mnou a rozhodně nebylo možný, aby se dostala přede mě. Po chvíli se ukázalo, že jsem zavedl celou skupin zpět do bodu D. Všichni byli nadšeni, že si ten kopec můžou vyšlapat potřetí. Z kopce se totiž mělo jít po žluté, která z asfaltky po pár metrech uhýbala doleva. Jenže v těch místech sněžilo, byla mlha, že se nedalo pořádně svítit na cestu, natož na stromy se značením. Vracet se nám nechtělo, tak jsme to na správnou žlutou cestu vyšlápli šikmou cestou, i tak to byl docela výškovej rozdíl.
Další kontrola se jmenovala Záboří, což byla vesnice, do které vedla žlutá značka. Zrovna mi vypadl signál v mobilu a trasa se mi přestala zobrazovat, za poslechu hudby jsem ale šel svižněji, až jsem opět skupině Blanky utekl. Když už jsem byl kousek od vesnice, pokusil jsem se znovu nakopnout gpsku s trasou. To se mi povedlo, ovšem radost mi to moc nepřineslo, zjistil jsem totiž, že trasa do Záboří vůbec nevede a asi půl kiláku zpátky ze žluté značky uhýbá pryč. Zavolal jsem Blance pro ověření, jestli to tak je doopravdy, protože tady se mi tomu už nechtělo věřit. Ta mi to potvrdila a přidala k tomu dodatek, že volala pro změnu ona Iskemu, který jí sdělil, že kontrola Záboří měla být kdesi jinde a že tam stejně není. To už bylo i na mě docela dost, přecejen neexistující itinerář, neexistující kontrola, ke které dostaneme pouze název, kterej se navíc odkazuje někam úplně jinam, to jsou 3 v jednom.
V místech tohoto velkého tápání mě dostihl Michal Turek, s nímž jsme pokračovali asi 5 km na dlouho vyhlíženou půlku, tj. návrat zpátky na základnu. Cestou jsme si střídavě unikali, podle toho, jaký byl zrovna sklon terénu. Chvíli před vstupem do Dvora Králové jsem dostihl jeho a ještě kohosi dalšího, jak téměř synchronně močí podél cesty. Po chvíli to přišlo i na mě – náhoda? Do teď jsem myslel, že se takhle mezi lidma přenáší zívání, ale o tomto jevu ve vztahu k potřebě vypouštění močového měchýře jsem neměl tušení. To by stálo za podrobnější průzkum.
Na základnu jsme dorazili s Michalem něco před 7h. Kdo by čekal, že se konečně ve Dvoře Králové nad Labem nadlabem, mýlil by se, neměl jsem moc sílu a taky až tak nebylo moc čím, protože občerstvovačům napřed došel chleba k párkům a pak i párky k chlebu. Ještěže jsem si je dal večer. To sice ještě nefungovala plotna, ale nějak se je podařilo zehřát v mikrovlnce. Teď jsem si nechal udělat aspoň čaj, ovšem místo cukru jsem si do něj mohl dát leda tak sůl. Tu, co chyběla k sádlu ve srubu. Inu i mistr se někdy utne. Akorát teda nevím, jestli tady tomu mistrovi ještě zbyly nějaký končetiny.
Odpočinul jsem si, nabil mobil i powerbanku, vyměnil termosku s teplým čajem za flašku se studeným energeťákem, triko a mikinu za suché totéž.
Před půl 8 jsem vyrážel spolu s Blankou a její partou do druhé půle. Cesta vedla tentokrát proti proudu Labe podél bahnitého pole a zatímco skupině jsem zase trochu poodběhl, nástrahám pole jsem tentokrát vzdoroval společně s mladým začínajícím stovkařem Radkem Tučkem vyrazivším chvíli po nás. Zde se ukázala jako už mnohokrát krása dálkových pochodů – takovou seznamku nic nenahradí. Ne, že bych potřeboval se s někým seznamovat, a Radek, jestli měl tu potřebu, tak to určitě nebyl chlap, navíc dvakrát tak starej jak on, ale když se ti s někým sladí tempo, tak se s tím prostě nedá nic moc dělat jinýho, než jít s ním. A tak jsme takhle šli dalších asi 60 km. Sedli jsme si celkem dobře, i když jsme teda toho spolu moc nenaseděli. Shodli jsme se ale, že jít to bez hůlek, by byla celkem sebevražda a nemohli jsme si tyto pomůcky vynachválit. Mufloní skok se mi Tůču, jak se Radkovi přezdívá, sice zatím naučit nepodařilo, ale všechno chce čas. Občas nás došla skupina Blanky, protože vždycky, když jsme se jim vzdálili, přišla nějaká překážka, fotopauza, bahno, bloudění, případně všechno zmíněné dohromady, že jsme se pak zase setkali.
Pokud jde o focení, tak jedním z nejhezčích objektů byla hráz přehrady Les království. Už jsme tu jednou byl, ale i tak jsem byl opět okouzlen, jak zajímavě může přehradní hráz vypadat. A to máme v Brně Prýgl! :) Ovšem zde jsme se prošli po hrázi, dál podél břehu a přišla další Iskeovina – výšlap kolmo bez cesty vzhůru po zelené – rozuměj mechové – nestezce, tj. prostě přímo po šutrech nahoru. Tam kontrola, pak po chvíli zase dolů k řece. Seběh se docela dal, to cestu celkem připomínalo, takže bych pro tuto taškařici měl i pochopení. O to horší byla cesta po břehu přehrady od další kontroly, tady už to cestu nepřipomínalo a když jsme museli projít kolem zátoky naplavenýho hnusu, člověk ztratil veškeré iluze i tom, že by třeba Podkrkonoší mohla být nějaká čistá oblast. Ne, byl tam bordel jako všude jinde. A pokud jde o cesty, kvalita se ukázala už celkem brzo, když se dlouhá zeleně značená cesta proměnila v jakejsi bahnodrom.
Tímto jsme prošli s Radkem až k silnici, nad níž jsme měli uhnout do kopce a hledat kontrolu. Doslovná fráze zněla: „ze silnice odbočka doleva a hned na vrchol – vlastní značení“. Toto byl popis, který jsme si nafotili z monitoru počítače na základně v půlce, nepomohlo to však o moc víc, než to nic v půli první. Odbočku jsme nenašli, proto jsme si prohlídli pěknou rokli a vystoupali nad ni. Ovšem vrchol nikde. Když se člověk podíval do mapy pořádně, pochopil, že si z nás Iske dělá srandu, ten kopec tady v těch místech totiž žádnej vrchol neměl. Co na tom, že jsme našli osamělej strom, když na něm nebyla kontrola. To jsem si ještě ověřil telefonicky u Radky, která startovala na denní 60 chvíli před nama, nyní tudíž už měla asi hodinu náskok.
Stejně tak jsme nenašli ani kontrolu ve stoupání na zelené, ale to už bylo celkem jedno. Blativá cesta bahnitým lesem nás pak dovedla do vsi Horní Debrné, kde jsme se potkali s jedním z chodičů, který to zde bohužel byl nucen ze zdravotních doůvodů zabalit, protože nechtěl už zbytečně překonávat potíže s nohama. Za to my jsme zde překonali Labe a začali stoupat na vrchol Bradlo. Vzhledem k označení „vlastní značení“ jsme už značení ani nehledali. Pomalým krokem vzhůru, křovím mezi sazenicema stromků jsme vystoupili až k zasněženým skalám. Chvíli jsme si odpočinuli pod skalama a lezli k vrcholové kontrole. Ta zde k našemu překvapení byla, ovšem dolez jsem k ní sněhem, čímž jsem si konečně po skoro 70 km promočil boty.
O co byla cesta nahoru mokřejší, o to byla ta dolů křovnatější, takže jsme pak byli velmi rádi za lesní cestu vedoucí k další neexistující kontrole u přístřešku a dolů do obce Deberné. Z ní následoval výstup na další kopec, opět necestou kolmo na vrstevnice. Na minulém kopci jsme podle stop předchůdců ještě jakštakš vytušili, co měl asi Iske na mysli, ale tady to před nama prošlapalo nějaký prase. A zaplatilo za to svým životem, lehlo do trávy a ještě posmrtně dokázalo Radka řádně vyděsit. Přitom tam ale nemohlo ležet moc dlouho a zjevně jen čekalo, až jej někdo odvláčí do guláše.
Zavzpomínal jsem na loňské Podyjí, jak jsme měli taky nakročeno k tomuto jídelnímu chodu, poté, co jsem o jednu takovou svini rozmlátil auto. V myšlenkách na guláš jsem nyní musel překonat vrch kopce a těšit se do vsi na občerstvovačku, s nadějí, že aspoň nějak symbolicky moji touhu uspokojí. Na vrchu jsme tentokrát našli pouze šipku, což bylo podezřelý, protože dát k vrcholu šipku a nedat vlastní kontrolu, pro to už by se hledalo vysvětlení opravdu těžko – údajně tam kontrola ve skutečnosti někde byla. Nicméně vrchol jsme podle mapy zaměřili, našli vzhledově nejvyšší lokální maximum, odpovídalo poloze, byla na něm ale jen hromada kamení a jinak nic.
S nepořízenou jsme se zdekovali a zamíříli do vsi Mostek. K tom jsme měli popisek: „Mostek – občerstvení u rodinného baráku“. Skutečně velmi přesný popis. Prošli jsme ulicí, kde to odpovídalo trase z mapy, a když jsme dorazili na konec obce a furt nic, neváhal jsem dlouho a vlezl do hospody, která byla jedním z těch posledních domů, bohužel se ale moc jako rodinný dům netvářila. Vevnitř tudíž kontrola nebyla, neměli ale ani tušení, kde by být mohla. Ale to bylo vlastně úplně jedno, měli tam zvěřinové hody, takže vývar a vysněnej kančí guláš zahojil pro tu chvíli všechny rány na mém těle. Telefonicky jsem si opět od Radky ověřil, že jsme kontrolu vlastně nepřešli a že je ve vsi až za cedulí, která ji ukončuje – opravdu líp ji ukrýt nešlo. Najedli jsme se, zatímco jsme koukali ven na opakující se výjev – zmateně postávající chodič volá, aby zjistil, kam dál. V tomto případě to byl Dan Ešler a následně Blanka a spol.
Na kontrole se pak víceméně jen odškrtli a pokračovali dál. A vzhledem k tomu, že v lese nám opět trasa v jednom místě trochu unikla, během hledání té správné cesty jsme byli dostižení skupinou Blanky. S touto partou jsme pak pokračovali dál lesem, nadávali na Iskeho a cesta nám pěkně ubíhala, přes louky a lesy, bahnem a blátem mnoho kilometrů.
Skupina se roztrhala až při výstupu na vrchol podivného názvu Kazabrud s vracečkou tak dlouhou, že jsme na ní zahlédli dokonce i Dana. To, že byla kontrola na vrcholu zase pouze imaginární, nás už nepřekvapilo, mufloní seběh mě pak naopak znovu nabil, i když jsem v tom úseku Radkovi poodběhl a nechal se dojít až na další kontrole, kterou byla Pecka.
O svém vztahu k tomuto místu jsem se rozepsal při reportu z Podkrkonoší 2017, tak to nebudu opakovat. Nicméně, když jsem zde byl před třemi lety, byla to skutečně pecka – kontrola na hradě, pro mě nečekanej zážitek, když byly na nádvoří stoly s tácema plnýma buchet, chlebů a všeho možnýho. Teď to sice nebylo na nádvoří, nýbrž v jedné z komnat, kde bylo teplo a možná i bývalo dost jídla, teď už to ale bylo pravděpodobně vyžraný a hlavní nabídkou byly párky. Netrpěl jsem takovým hladem, abych si je musel dát, když jsem na ně neměl chuť. Spíš jsem řešil potřebu se napít a žaludek byl nyní nastaven na černý pití, tj. nějakou colu, kofolu či něco podobnýho. To neměli. Jen pivo, kafe a černej čaj. Smůla. Šel jsem dál.
Radek se tam chtěl rozsedět asi trochu dýl, ale já jsem se přecejen nechtěl příliš zdržovat, denního světla ubývalo, ale netušil jsem, že kvůli tomu se Radek vzdá i odpočinku, ale už se tak stalo. Šli jsme teda dál spolu, jen jsme se pak míjeli se skupinou šedesátkařů. Ti měli chudáci do cíle ještě skoro 30 km, zatímco my jsme měli do cíle už jen necelých 30 km. Ovšem zadarmo to nebylo pro nikoho. Věděli jsme, že nás čeká rokle, několikanásobný výstup na hřeben Zvičiny a závěr v nížině Labe. Začalo to ale něčím daleko náročnějším, což byl průchod Bukovinou u Pecky. Nevím, co to do nás vjelo, ale chovali jsme se tam jako úplní začátečníci nepoučení z předchozího průběhu pochodu. Strávili jsme tam zbytečně čas hledáním kontroly, kterou si Iske vymyslel, že by se mu tam líbila a následně si neohlídali odklonění trasy z modré značky, takže jsme ve vsi, již jsme mohli projít za 5 minut zabili o dobrou čtvrthodinu víc, že nás předešli znovu šedesátkaři. Ty jsme došli, už potmě za svitu čelovek v další vsi Kal, kde naopak měli k bloudění nakročeno oni, takže jsme pak do kalské rokle vyráželi téměř společně.
Čekal nás sestup k potoku a pak podél něj po skutečných reflexkách někam do lesa. Člověk sice nemohl vědět, zda to tam Iske nenechal od nějaké předchozí akce, ale vedly nás nevyhnutelně do rokle, kterou protékal potok. Být víc vody, nedalo by se tudy projít, to naštěstí nebyl náš případ. Rokle byla skalnatá, za dne snad i pěkná. A pak se to stalo. Na kládě přes řeku visel arch a na něm K a dokonce u něj fixa. Člověk si říkal, jestli tu vedla i trasa nějakého jiného pochodu, že tu nacházíme kontrolu, ale nejspíš patřila skutečně k letošnímu ročníku Stovky Podkrkonoším. Nadšení nám pak nezkazil ani zbytečný výlez kamsi do stráně a sestup o hubu do potoka a bahnem zase vzhůru na druhou stranu. Zapsané Káčko už nám nikdo vzít nemohl. Cesta ale byla jinak už pak docela nudná, boty už se dávno promočily a těšily včetně svého obsahu někam do tepla a sucha. To nás přechodně potkalo na kontrole v Horní Brusnici, kde nás Olaf s parťákem potěšili topinkovým sendvičem, černým pitím a Radkovi jsem nechal zahrát u Olafa na komplu i motivační výtvory Běž a Podyjím. Hudbou a zpěvem písní jsme koneckonců trávili kilometry před tím i potom – to je jen z dalších projevů dlouhé společné cesty, kdy se člověk snaží zahnat myšlenky na nepohodu, jak se jen dá.
Teď se to dalo na chvíli i návštěvou Raisovy na chaty na Zvičině, nejvyšším bodě trasy. Dal jsem si kofolu, pozdravil s pár stovkařema a pokračovali jsme dál. Sestoupili jsme k hotelu u lázní pod Zvičinou a pak zase pokračovali na hřeben. Nevím, co se stalo, ale najednou tu byly 4 kontroly za sebou, všechny na svých místech, jako by tudy před nama Iske skutečně trasu prošel. Už to koneckonců nebylo daleko od cíle a kontrola už zbývala jen jedna, dle názvu Kostel Dvůr Králové. Ten byl ale ještě dost daleko a cesta k němu byla ještě velmi klikatá. Snažil jsme se tak mohutně kontrolovat trasu, až jsem z toho někde na svým 106. km vybil mobil.
Zbývalo se od rozcestí Pod Pokladem projít po zelené kolem jakési tvrze a rybníka na červenou a po ní zamířit do Dvora. Cesta po zelené ještě docela šla, hlavně když to bylo do vrchu, cestu dolů už Radek moc kvůli kolenu nedával, tak jsme mu půjčil jeden futrál na koleno, abychom to nedávali oba zhruba stejně. Horší bylo najít cestu kolem rybníka, popis tvrdil jít po zelené, trasa v mapě si vymyslela obchvat z jihu, ale ať jsme klestili křoví jak jsme chtěli, cestu ne a ne najít. Nakonec jsme se na to vybodli a vylezli na asfaltku. Radkovi v tu chvíli zrovna mapa neukazovala trasu, tak jsme museli odhadnout, kudy měla trasa vést, pochopili jsme že musíme dojít po značce na asfaltku a na ní doprava a ta nás dovede na červenou značku mířící dolů přes obec Lipnice do Dvora. To jsme tedy udělali, po asfaltce jsme šli a šli, jen se jí nějak nechtělo klesat. Vesnice za lesem se ale dle očekávání objevila, jen to nebyla Lipnice ale Doubravice. Člověk by si řekl, lípa nebo dub, dyť je to jedno. Není, Doubravice je úplně na druhou stranu od toho zrádnýho lesa a hlavně asi tak dvakrát tak daleko vzdušnou čarou od cíle. To bylo trochu neplánovaný zpestření závěru akce a asi hodina boje navíc. Naštěstí jsme ale brzo vymysleli, jak tento stav vyřešit, kombinací polňčky, lesní cesty, asfaltky a turistické zelené značky jsme se dostali k nádraží ve Dvoře a od ně už vedla do centra města zelená značka. Byla to sice ještě štreka, to nás ale už nemohlo zastavit. Jen jsem furt nevěděl, co Iske myslí pokynem: ke kostelu sv. Jana Křtitele, výstup na věž, kontrola. To jako že bude tam bude kostel s věží, která bude pro nás zpřístupněná? Kecy ...Když jsem procházel náměstí zrovna kostel odbíjel půlnoc. V kostele skutečně otevřená věž s přístupem až nahoru! A ten výhled by za dne určitě stál za to, ale i takhle v noci to mělo svoje kouzlo. To byla docela vydařená taková pěkná tečka za tím naším pochodem. Do cíle jsme dorazili chvíli před půl jednou. Radek se nechal odvézt domů, já jsem něco málo pojedl, povyměňoval si s Iskem názory na některý jeho způsoby organizace, rozloučil se a pak někdy kolem půl druhé jel do Hradce. Za Jaroměří jsem na chvíli zastavil, oči už to nedávaly, potřebovaly odpočinek. Po 10 minutách jsem je ale otevřel a dojel do ubytovny v HK, za svojí rodinou. Zde jsem konečně sundal mokrý boty a hadry. Ač jsem měl nohy rozmočený, nebyl na nich jedinej puchýř. Ale i tak to byl záhul, jakej tělo skoro půl roku nezažilo.
Díky Iskemu a Zdeňkovi, že se díky nim akce konala. Jen Machine Head v cíli tomu chyběli. Teda skoro...
