Krakonošovská (ne)stíhačka

Krakonošova stovka se v roce 2021 poprvé, co o ní vím, nekryla – v důsledku koronaviru – s mou každoroční účastí na státním kole SOČ (kde tak se tak nějak vyskytuju už pár desítek let), zato se kryla s mou skorokaždoroční účastí na stovce Pradědově. Příležitosti jsem ale využil a dal přednost Krakonošovi před Pradědem (no to su zvědav, jak ten mi to pak dá sežrat). Jelikož je tento pochod každoročně masovou akcí jejíž kapacita 550 účastníků bývá dosažena chvíli po otevření registrace, nečekal, jsem, že bude snadné se na akci přihlásit. Vše bylo ale jinak, žádný nával se nekonal. Akce byla rozdělena do 5 startovních intervalů z náměstí ve Vrchlabí po 15 minutách, počínaje 19 h. Účastníci byli podle nich rozděleni mezi (chronologicky) dálkoplazy, tetřívky, lišky, srnky a vlky. Já jsem se po registraci zařadil do středu, tedy mezi lišky. Zapsat se na později by mohlo znamenat, že mi všici zdrhnou, ale dřív bych to možná zase blbě stíhal.

Před pochodem jsem chytil nějakej kašel, což nebylo úplně nejlepší, ale říkal jsem si, že mě třeba horský vzduch vyléčí. Do celé akce jsem navezl i zbytek rodiny a v pátek ji vezl autem do Herlíkovic u Vrchlabí, kde jsem našel ubytování. Jak se ale cestou ukázalo, cesta byla oproti odhadům asi o 2 hodiny delší, a tak místo abych se někdy mezi 18 a 19 sešel na startu s Matrinem Zbružem a domluvil se s ním, jak ho budu cestou stíhat, naše komunikace proběhla chvíli před 19 pouze po telefonu, když jsem se blížil teprve k Hořicím s nulovou šancí, že svůj startovní interval stihnu. Martin mi naštěstí (už když pak byl na trase) pomohl zjistit telč na hlavního orga, od nějž jsem si nechal potvrdit, že můžu vystartovat i později, než je můj stanovený liščí čas, a že start oproti 20 h bude otevřen do pozdních 21 h (neboť jsem zjevně nebyl jedinej, kdo se zasekl v provozu na pátečních silnicích). Vděčen za tento přístup jsem jel rovnou na registraci, vyzvedl číslo a itinerářovou mapku a až pak jel ubytovat rodinu. Přepakovávání a dobalování se sežralo určitou netriviálně dlouhou dobu, takže jsem byl nakonec rád, že jsem i tento pozdní start stihl a na trasu vyrážel asi 3 minuty před 21 h.

Donedávna tento pochod neměl ani plných 100 km, takže se nedal ani považovat za plnohodnotnou stovku, posledně se ale údajně pochlapili a dokázali trasu natáhnout přes 100. O to větší zklamání pro mě bylo, když jsem si zobrazil gpx s trasou a zjistil, že má pouhých 92,4 km. Zbývajících 7 a půl km si člověk prostě musel nabloudit sám. Na to ale byla trasa příliš orientačně jednoduchá – šlo se téměř pořád po turisticky značených cestách. Na bloudění jsem si proto příliš nevěřil a očekával, že kilometry budu muset nahnat až po dojití do cíle.

Šel jsem sám. Kdybych nebyl sám, možná bych ze začátku běžel, takhle mě nikdo netáhl a šoural jsem se tempem běžícího šneka. Prý nejsem poslední, ale za mnou ještě měl kdosi vyrazit. Ale přede mnou tma. Jen při pohledu na první kopec Přední Žalý (což je kopec známý svou velkou inverzní výškovnicí) se nad lesem objevily záblesky čelovek – odhadoval jsem to tak 20 minut napřed. Než jsem do těch míst došel, spustilo se drobný mrholení a s ním i trochu chlad. Přesto se mi ale dýchalo líp než kdybych seděl, nebo ležel doma a záchvaty kašle byly mnohem méně častý. Když jsem se převlíkal do bundy, nedaleko za sebou jsem spatřil světlo čelovky. To byl důvod zase zvednout kotvu a pokračovat. Chvíli nato jsem došel k fotografovi, který mě předem slušně poprosil, jestli si mě může vyfotit. Usoudil jsem, že orgové se na povolení zapomněli zeptat v přihlašovadle a teď to chudák fotograf musí dohánět ústně u každýho zvlášť – no to jsem mu nezáviděl. Navedl mě, že mám jít podél všudypřítomných šipek, kde měl rozmístěnou osvětlovací techniku. Šel jsem plynule dál pak po šipkách a poměrně rychle jsem vystoupil na vrchol. Až pak někdy později jsem se dozvěděl, že tento fotograf vůbec k organizaci nepatřil a po šipkách se vůbec jít nemělo. Takže prostě záškodník, co mě obral o asi 700 metrů z už tak krátké trasy a ještě mě u toho vyfotil! Bych se nedivil, kdyby měl na dveřích jméno Trautenberk...

Na Žalým byla první kontrola, kde jsem dostal čaj a zprávu, že na mě další kontrola na Horních Mísečkách počká, ačkoliv měla zavírat zhruba za hodinu a bylo to asi 10 km. Sice jsem původně chtěl stahovat Martinův náskok, ale tady jsem se na to už vykašlal a šel spíš na pohodu. Cestou jsem pro zábavu zveřejnil fotku se svým startem pod nímž se vyrojila nečekaně rozsáhlá diskuze. V tu chvíli se boj o první místo Radka Brunnera na Spartathlonu musel ve sledovanosti na internetu dělit o pozornost s mým bojem o poslední místo na Krakonošovce. Ovšem zpravodajství z K100 nebylo tak časté, aby to skutečně dávalo někomu šanci udělat si o mém postupu představu. Nehledě na to, že jsem při sledování mobilu sešel z trasy a návratem zpět jsem nahnal před tím omylem zkrácené metry. Krátce nato jsem před sebou zahlédl pohybující se světlo – první člověk, po necelých 3 hodinách pochodu. Byl to Honza z Klatov, jenž zabloudil ještě během prvních 10 km a prodloužil si je asi o další 4, takže už měl už víc jak půlku splněnou. Nutno dodat, že tento doplňkový úkol úplně za svůj nepřijal.

Spolu jsme ale celkem záhy, asi o půlnoci, dorazili na kontrolu na chatě na Horních Mísečkách. Před nama dlouho nikdo a kdesi za nama údajně běžec Juan z Venezuely. Tomu jsme dali šanci nás dojít, když jsme si zde dali česnečku, šance však zůstala nevyužita a pokračovali jsme v tandemu dál. Prošli jsme místní zástavbou. Doteď jsem nevěděl, že u nás existuje panelákový sídliště ve výšce 1000 m n. m. Ne že bych byl z tohoto poznání jakkoliv nadšen, a tak jsme rádi zalezli do lesa a pokračovali směrem na západ. 

Došli jsme k místu kde cesta přetínala horský potok tekoucí z Velké kotelní jámy. Dosud nebylo moc co fotit, a tak jsem se pokusil to napravit u místních vodopádů. když už jsme tu byli pod Kotlem, tak se hodilo pod něj trochu přiložit. Rychlost se tím ale nezvýšila, neboť jsem přiložil mobil. To by mohlo být pochopeno, že jsem s ním zatopil. Ne tak, málem jsem ho ale utopil, neboť přiložení proběhlo z kapsy rovnou do potoka. Okamžitě jsem ho vytáhl a za doprovodu mnoha slov určujících směr naprosto nesouvisející s naší trasou jsem ho vybalil z ochranného obalu a sušil ho vším, co bylo po ruce. Samozřejmě první na raně bylo pro tyto účely nepoužitelné funkční triko, pak pro změnu funkční nákrčník, co jsme dostali na startu a až pak mě napadlo, mám aspoň dostatečně nefunkční bavlněný kapesník (i když zrovna ten prokazatelně fungoval na smrkání docela dost). Zcela nečekaně mobil vůbec nezaváhal a fungoval dál. Při focení vodopádů jsem ho ale pak pro jistotu držel v ruce a tomu odpovídaly výsledné fotky.

Mezi tím se mrholení změnilo v mlhu a tou se, jak známo, v noci blbě chodí, neboť když si člověk svítí čelovkou, osvětlí pouze mlhu, terén nikoliv. Proto je radno umístit si zdroj světla k zemi. Vzhledem k tomu, že Honza se světlem bojoval úplně (dokud jsem ho nedošel, myslel, že to kvůli nefunkční čelovce zabalí), nějak jsme se museli s mlhou poprat spolu. Brzo se však ukázalo, že problém má velmi jednoduché řešení. Než světlo nějak neprakticky zavěšovat na pas, byl jednodušší zhasnout. Pak bylo vidět daleko líp. Kdesi nad mlhou totiž krásně svítil měsíc (ověřeno až následující noc) a jeho světlo se mlhou rozptylovalo tak, že bylo krásně vidět na cestu. Takto jsme putovali pod Kotlem až na Dvoračky a následně Ručičky, kde už možná někoho začínaly bolet nožičky – za sebou už měly asi 25 km. 

Zbývající asi 4 kiláky do Harrachova vedly nepříjemnou asfaltkou, kterou jsem se rozhodl netrápit se a seběhl ji muflonem, čímž jsem se Honzovi trhl. Na kontrole v jednom u hotelů jsem se ho pak už nepotkal, zato jsem se zde setkal s orgama, jedním odcházejícím borcem a dvěma holkama, který to tu balily. Dal jsem si tu výbornou polívku a pití a mohl pokračovat dál - zase sám. Tak sám, že jsem z toho zblbnul trasu a místo abych to vzal podél řeky, pokračoval jsem po silnici, jak mi velel nos. Ten totiž mířil po značce směrem k Mumlavským vodopádům, dalšímu postupovému cíli pochodu.

Toto místo jsem dosud znal jen z mapy a chystal jsem se sem už tak od roku 1988, kdy jsem byl poprvé v Harrachově. Konečně jsem se sem dostal, ovšem předcházelo tomu moje zazmatkování u přechodu po naučné stezce na správnou cestu, což přidalo zase dalších pár set metrů. Bylo ale někdy kolem 4. hodiny, takže na focení úplná tma (navzdory světlu rozptýlenému mlhou kdesi nahoře). Chtělo to proto dlouhou expozici, ale ne tak dlouhou, aby mě došel Jan z jihu západních Čech nebo snad dokonce Juan ze severu jižní Ameriky. Oba byli daleko za mnou, a tak jsem mohl jsem pokračovat stále sám nocí jako vlk samotář. Ovšem vlci startovali hodinu přede mnou a dohnat jsem je nemohl, neboť se dravě pustili za svým cílem, jak ve svém reportu popisuje jeden z nich, Pavel Koza.  Ten ustál všechny útoky, a zatímco se vlci nažrali, on dorazil celý do cíle už před 9 ráno. Proto je to, jako by popisoval úplně jinou akci. Já se svým tempem šinul jako želva, což je plaz, tudíž bych patřil nejspíš do první skupiny dálkoplazů. 

Šel jsem proti proudu Mumlavy po asfaltu a musel jsem tak vyšlapat asi 300 výškových metrů, které jsem před hodinou zmuflonil v opačném směru. Jako muflon bych ale měl mít svůj startovní blok nejspíš někde mezi srncema a liškama, takový tam ale nebyl a stejně bych ho nestihl. Ještě víc by ale mé nátuře seděl pavlk. Nevím jestli něco takovýho skutečně existuje, ale jistě by to byla psovitá šelma vzniklá přeměnou z lišky na vlka a ještě o hodinu dál. Jeho charakteristikou je, že pomalým krokem pronásleduje smečku vlků stopujících ostatní zvěř a za sebou nechává pouze zbloudilé kusy lesní zvěře (případně už jen kusy zbloudilé lesní zvěře). Jeden takový dvounohý kus se se mnou setkal poté, co trasa po několika asfaltových kilometrech uhnula na sever směrem k Vosecké boudě. Ke světlu jeho čelovky jsem se blížil podezřele rychle. Důvodem ale nebylo moje závratné tempo ale skutečnost, že tento zbloudilý kus účastnictva to nedaleko na Vosecké boudě vzdal, otočil a nyní se vracel do Harrachova. Setkání s nesvítícím mnou ho trochu vylekalo ale na směru jeho návratu to málo změnilo. Jen jsem mu vysvětlil, že když zhasne, tak uvidí mnohem líp než, když si čelovkou osvětluje polštář mlhy mezi očima a zemí. Rozloučili jsme se a pokračoval jsem sólově vzhůru. Před akcí jsem si ještě na poslední chvíli koupil sluchátka, abych mohl v případě osamělosti poslouchat hudbu z mobilu. To bych ovšem nesměl zapomenout kartu s hudbou. Takhle jsem byl odkázán jen na internet, jehož pokrytí zde pokulhávalo a na FM rádio, které ale moc velkou nabídkou v těchto končinách neoplývalo. A tak mi nakonec na cestu troubili jeleni, za jejichž doprovodu jsem došel k Vosecké boudě. Tam nevím proč svítila vstupní chodba, ale dovnitř se dostat nedalo (aspoň jsem nepřišel na to proč). Zkoušel jsem to, abych se v teple převlíkl, venku už byla docela kosa, ale nakonec mi musela postatčit mokrá venkovní lavice.

Pak už se nic dramatického nedělo. Byl jsem ve výšce asi 1300 m na hranici s Polskem a podél ní postupoval po hřebeni směrem na východ. Stále mlhou, v níž se světlo rozptylovalo natolik, že se dalo jít bez čelovky. Dalo, ale ne že by se tím řídili i ostatní. Najednou tak proti mně míří další světlo. Říkal jsem si, jestli je to zvyk na tomto pochodu vždycky někam dojít, otočit se a jít zpátky. Zpoza světla se vynořil chlap, kterej na mě hledí a zoufale hodnotí situaci: „Ty jdeš Krakonošovku? Sakra, tak to už jdu asi hodinu blbě...“ Prostě se někde v té mlze zamotal, otočil a vyrazil opačným směrem. To je hned … Jen ho mohlo trknout, že proti němu jdou další čelovkáři. Netrklo, asi to nebyly srny.

Pak se někde cestou přes Vysokou pláň kolem Snežných jam a na obchvatu Vysokého kola, naší nejzápadnější patnáctistovky, rozednilo. Ono to teda opravdu nebyl moc velkej rozdíl, ale teď bylo přecejen líp vidět šutry, po kterých šlapu. Bohužel muflonímu skoku to tady nepomohlo. Kluzkýma křivýma šutrama vydlážděná cesta z kopce byl pro muflona asi nejhorší terén, kterej si dokáže představit. Prostě tudy muflonit nešlo, dalo se to pouze opatrně seběhnout, což je však pohyb pro kolena mnohem méně zdravý a ve srovnání se čtyřnohým muflonem velmi nebezpečný. 

Přečkal jsem ho ale víceméně bez újmy a v sedle před Velkým Šišákem už si mohl dokonce užívat i prvních výhledů, mlha se začala trhat. A do toho mi volá Martin Zbruž, jestli ho teda už konečně doháním. Říkal jsem si, že leda tak, že by na mě pár hodin počkal na Sněžce. Ale to těžko, když volal od Horní Malé Úpy! To z toho hřebenu musel mít opravdu hodně zážitků: mlha, tma a mokrý šutry. 

Uvědomil jsem si, jak moudré rozhodnutí bylo nespěchat, protože teď aspoň z Krkonoš taky něco uvidím. A protože to jsou pro mě přecejen málo navštěvované hory (v těchto končinách jsem byl naposledy někdy před 20 lety), tak by bývalo škoda to proběhnout ve tmě a mlze. A tak jsem už za polomlžna postupoval přes různě pohlavní kameny až k chatě Petrovka. 

Kousek za ní jsem konečně spustil naplno muflona po netvrdé cestě a předběhl dva chodiče, o nichž jsem slyšel od předchozích pocestných. Jak jsem se blížil k občerstvovačce na Lužické boudě, přestal jsem dávat pozor na cestu a najednou vidím, že su úplně mimo trasu a koukám na oblast horských chat u Slezského sedla ze špatné strany. Takže návrat a další metry k dobru. Na kontrolu jsme tudíž dorazili spolu s dvojicí chodičů současně.

V hospodě měli polívku a pití a potkal jsem zde Jirku Hofmana. Ten tu čekal na manželku a tím pádem tu tvrdnul už přes hodinu, než přijede autobus. Díky tomu jsme se zde setkali, jinak bych ho možná vůbec nedostihl. Poseděl jsem tu asi 20 minut, dočkal se tu i dříve posledního Juana z Venezuely a pokračoval dál – s vědomím, že kousek přede mnou jsou asi tak 4 lidi a pak dlouho nikdo. Lidi jsem předešel už při výstupu na první kopec, majestátně se tyčící horu s respekt nahánějícím názvem Malý Šišák. Naštěstí se ale nelezlo až na vrchol, jeho severním úbočím nás cesta zavedla do Polska, kde jsme strávili několik dalších kilometrů. 

Trasa vedla po hraně nad nádhernými dolinami s jezery Wielki a Mały Staw. Mraky zde byly řidší, slunce světlejší a výhledy parádní. Ale pak, cestou k další kontrole na Luční boudě přišel problém. Na Sněžce se držel mrak a nenaznačoval, že by se hodlal pustit. A jak jsem se tak k ní blížil, stále jsem na tento úkaz hleděl, až jsem došel ke Slezské boudě a uvědomil si, že jsem tudy zatím jít neměl, Luční bouda je skoro 3 km zpátky jinou cestou. 

A tak jsem to stočil a dal si tuto zpátečku, čímž jsem si přidal další kýžené kilometry. Ona je to krásná procházka, projít se přes bufurkační rašeliniště, který je prameništěm jak Úpy tak Bílého Labe, to by bylo jednou málo. Sice to celý bylo zahaleno trochu do mlhy, ale to v bažiništi nevadí. 

Daleko víc mě zklamala vlastní občerstvovačka na Luční boudě. Místní org mi nabídl černej čaj a suchej rohlík, nejspíš očekával pouze lidi na dietě. Vystavený tam měl ještě kelímky s ionťákem, ale ty byly jen na koukání, stejně jako ty rohlíky, na který koukal už několik hodin. Touto dlouhou dobou se snažil zdůvodnit, proč mají tvrdost někde na úrovni mezi topasema a korundem. Jako by ten blbec nevěděl, že rohlík na vzduchu oschne. Otočil jsem se, zamával odpočívající skupině lidí, který jsem před hodinou předešel a valil zpátky. Snažil jsem se mimo jiné dojít Honzu, kterýho jsem po mnoha hodinách (poprvé za světla) potkal kousek před Luční boudou. Dojít se mi ho ale hned tak nepodařilo. A protože zážitek z Luční boudy jsem potřeboval nějak zajíst, udělal jsem (Turów stranou) radost Polákům. Na Slezské boudě jsem si dal Zapiekanku a vůbec mi v tu chvíli nevadilo, že mě odřou o nějakých 150 Kč (Zlotý jsem samozřejmě neměl). Horší bylo, že jsem měl jen českej litr a tak mi to holka Polka vrátila v českých mincích. Pro dálkovej pochod skutečně výborná výbava, nosit s sebou zásobu dvacetikorun, co se nevlezou do šrajtofle.

Aspoň, že zapiekanka byla dobrá, vzal jsem si k tomu ještě flašku coly (za pár zlatých dvacetikorun) a vyrazil na Sněžku. Taktika tohoto zdržení byla mimo jiné založena na tom, že se oblačnost na Sněžce začala trhat, a tak byla naděje, že čím později tam vylezu, tím víc toho uvidím. (Nejen) proto jsem si to ještě prodloužil cestou po polské straně. 

Bohužel jsem ale předpověď mlhy neodhadl úplně správně a na vrcholu jsem chytil už jen poslední díru v mracích. Pohled směrem na Jeseníky s pozdravem Pradědovi jsem už musel upřít do mlhy, což jsem náležitě zfotodokumentoval a pokračoval dolů na východ. 

Na Sněžce jsem byl spolu s Hofmanovýma jedním z posledních stovkařů, potkali jsme tu ale i několik rychlých padesátkařů, kteří se na Sněžce točili a běželi polskou cestou zpátky. Já jsem to konečně mohl namířit s muflonem dolů směrem na Svorovou horu. Cestou jsem doběhl Juana, který mě před tím předstihl někde na Sněžce. Spolu jsme prošli kolem Jelenky a trochu jsem se s ním pocvičil ve španělštině. Pak jsem ale nasadil salto de muflón a zdrhl mu stejně jako skupině běžců, kteří si dávali nalehko štreku od Benecka do Žacléře a tady měli za sebou asi 40 km. 

Chvíli před Horní Malou Úpou jsem konečně dostihl i Honzu, a znovu jsme se potkali na občerstvovačce. Zde, na Pomezních boudách, jsme se rozloučili s povodím Odry a stočili to dolů s výhledem dlouhého asfaltového utrpení. Ovšem spolu s Honzou jsme si to (ne)dobrovolně prodloužili o několik set metrů, když jsme minuli odbočku a zamířili po asfaltu rovnou ke kravám. 

Byly to krávy chlupatý a pokud si správně vzpomínám, tak to byl skotský náhorní skot, který se tu pásl už, když jsem tuto oblast navštívil poprvé, což bylo před 20 lety. Tehdy jsem šel pěšky natěžko od Dolní Malé Úpy po modré značce nahoru. Už tehdy jsem seznal, že tato asfaltka nad Krakonošovým údolím, která vlastně byla mojí bránou do Krkonoš, je ve skutečnosti Krakonošova pomsta. Do map se sice toto označení za tu dobu nedostalo, přesto až když jsem zjistil, že nás na trase tento úsek nemine, pochopil jsem, proč lidi dávají Krakonošovu stovku jako příklad akce, na níž je největším úskalím asfalt. Skutečně, tento úsek byl Krkonošovou pomstou i tentokrát, sice nevím, za co se nám furt mstí, ale teď to bylo asi za to, že mu na stovku přišlo málo lidí, nebo že jeho stovka byla letos vyřazena z ČSUT, navíc kvůli Pradědovce. Proto nám asi připomíná, jak blbě se šlape na Praděd (tam to ale taková hrůza není, nebo su na to asi už zvyklej).

Každopádně, ač bylo krásně, sestupem dolů jsme si totálně dorasovali nohy. Dole u zastávky jsme potkali jednoho z účastníků, který to tu balil. Myslím, že patřil mezi lišky, ale chytil nehoráznýho vlka... My jsme ale dál hrdinně vzdorovali nástrahám trasy, protože sestupem do údolí útrapy nekončily. Ona po Malé Úpě nečekaně za kopcem následovala Velká Úpa, z velké části beze změny typu povrchu. To už by stálo za to upravit jedno Trauenberkovo tvrzení, Krakonoš má totiž skoro jistě podavač na asfalt! 

Nejvýše položené místo mezi oběma Úpami bylo u Boudy Jana patřící mezi Janovy boudy. Tato zdánlivě nepodstatná věc mě dovedla k úvaze o patriarchálním kořenům našeho jazyka. Jestliže totiž Bouda Jana je Janova bouda, pak to nemusí být proto, že Jana patří Janovi (i když to tak v některých případech je), ale proto, že Jana je druhým pádem od jména Jan, tudíž Bouda Jana je pouze značení objektu pomocí přívlastku neshodného, nikoliv vlastním jménem. (Tato úvaha se ale pak samozřejmě dá vést dál, zdali je Jana obecně myšleno jako ženou Jana a podobně...) Když mám za sebou 80 km, tak mě občas napadají hrozný Janoviny. Nevím, zda napadaly i Honzu, co šel kousek za mnou, tam jsem ho nicméně viděl naposledy a dál o něm vím už jen to, že ač měl dobře našlápnuto na svou první stovku, skončil v Peci.

Do ní se šlo přes Velkou Asfaltovou Úpu a pak už následovalo hledání kontroly. Sice jsem kdesi na opačné straně hor v Harrachově zapomněl itinerář, kde bylo nejspíš upřesněno, kde se nachází kontrola, měl jsem ale jen mlhavou vzpomínku, že to má být nějaký hotel Poutník, nebo Proutník nebo tak nějak. Prošel jsem celou obec a už docela nervózně jsem vyhlížel, kde že to bude, až jsem koukl do mapy a našel jsem, že úplně na konci obce (nebo spíš nad ním) se nachází ten správný hotel, Poustevník. Už mi dost kručelo v břiše, když jsem se k němu vyšplhal. Když jsem se přiblížil k hotelu, hned jsem byl spatřen místním orgem, který mě zval na občerstvení, polívku a pití. Potkal jsem se tu po dlouhé době i se skupinou lidí, co jsem zatím nepotkal. 

Byly asi 4 hodiny odpoledne a do cíle zbývalo asi 13 km. Hodil jsem do sebe polívku a kofolu, naopak vyhodil přebytečnou zátěž a jal se stíhat ostatní chodiče. Následoval ale ještě přechod jednoho velkého hřebene spojujícího Černou horu s Luční horou. Znamenalo to vyšlapat k Žižkově a pak i k Husově boudě. Když jsem kolem ní procházel, stáli tam lidi bezradně tápající nad problémem, jak z místního samobaru dostat pivo, když bar bere pouze mince a oni měli jen bankovky. Já jsem jen sáhl do kapsy a vytáhl hrst mincí. V úžasu nad mými schopnostmi (nejen coby měnič peněz, ale taky coby chodič kilometrů – svoji kilometrovou kategorii jsme měli včetně jména napsanou na vyvěšeném čísle) mi děkovali a byli rádi, že si můžou dát škopka. Bohužel kofolu tu už před tím někdo vychlastal!

Došel jsem na rozcestí Lučiny, nasadil nákoleníky a s vědomím, že teď už bude následovat dlouhej seběh po modré jsem se rozkráčel v mufloním duchu. Následovaly Hrnčířské boudy, kde zase začala asfaltka a po ní zase několik kilometrů dolů. Valil jsem, co to šlo, s vědomím, že z kontroly asi 10 minut přede mnou odcházela dvojice, kterou bych měl co nevidět dohnat, pokud budu poctivě muflonit. Furt ale pusto prázdno nikde nikdo … Ještě jsem zastavil spravit si boty a návleky na kolena (nutno dodat, že překvapivě vůbec nebolela pata, na které se mi v těchto botách na předchozích akcích dělaly dost bolestivý díry). Když tu se kouknu do mapy a vidím, že su úplně mimo trasu. Do tohoto údolí se vůbec klesat nemělo! Příčinou bylo, že jsem od Hrnčířových bud neměl jít po modré, ale po modré (jiné), která vedla pěkně lesem a onu asfaltku jsem vůbec neměl sbíhat. Naštěstí v místě, kde jsem na to přišel, vedla přímo nahoru spojka na původní cestu. Ač jsem to tu rozhodně neplánoval, tak jsem si tu přidal další kilák. 

Jakmile jsem se ocitl opět na trase, šlápl jsem do toho a seběhl kopec tak, že jsem přecejen obě skupinky chodičů před sebou dohnal ještě před kontrolou v údolí Malého Labe. Odtud už to bylo jen asi 4 a půl kiláku. Cestou jsem předcházel další do cíle se ploužící dálkoplazy a další živočišné druhy. 

Do cíle u Domu dětí a mládeže jsem dorazil asi tak v 18:35. Vzhledem k původnímu Liščímu startu mi byl přidělen výsledný čas 23:05, později změněn na 21:57 (jako že jsem startoval s opozdilci v 20:38). Docházet další kilometry se mi ale už nechtělo. Nebyl ani důvod. Skutečný čas 21:39, ač nebyl vůbec důležitý, byl, jak jsem později zjistil, čas, za kterej jsem ušel opravdovou stovku, možná i o něco víc. Koneckonců, trasa je zde: https://mapy.cz/s/lalamosohu

Co ale bylo důležitější, že poté, co jsem dostal možnost konečně se najíst jsem zjistil, že mě opustila chuť k jídlu a energie celkově, začal jsem se třást a u párků jsem pak seděl asi půl hodiny a stejně jsem je nejedl. Nakonec noc strávil v horečkách, který do rána ustoupily, ale po pár dnech se zase vrátily. Zjevně jsem kromě Krkonoš přechodil i něco jinýho.

Hostýnská stoosma s přídavkem

Hostýnská Osma byl pro mě do roku 2021 nepoznaný pochod či závod, který mě lákal, neboť Hostýnské vrchy jsem pořádně neznal a vrcholy jako Kelčský Javorník, Jehelník či Čerňava jsem znal pouze z mapy jako body s velkou inverzní výškovnicí (oblastí významu), zejména proto, že převyšují Českomoravskou vrchovinu. Tento rok se konal 10. ročník této akce a byla proto otevřena i stovka H108, která měla 105 km. Vzal jsem auto, nasypal do něj několik neoficiálních členů neoficiálního Brnogangu (Majku, Petru a Michala) s příměsí Jihlavy (Janu) a vyrazili jsem vzhůru na Rajnochovice. Místo startu už se hemžilo lidma a bylo vidět, že se tu chystá opravdu velká akce. Vzhledem ke kovidovým opatřením se nenocležilo v tělocvičně, a proto na velké travnaté ploše u startu vzniklo stanové městečko. Brzo po rozbalení zavazadel jsem začal zjišťovat, co všechno jsem zapomněl. Tím, že jsem vzal auto, jsem se nebalil standartně do Gemmy, ale na poslední chvíli před odjezdem jsem si porozděloval věci do menších zavazadel, co se v případě potřeby rozmístí po autě. Díky tomuto vychytralému kroku jsem zapomněl několikero věcí, co jinak automaticky vozím na každej pochod, ať už je to povinná výbava izofolie+kelímek nebo třeba powerbanka nebo kubíkový kapsičky na jídlo. Naštěstí jsem ale jednu záložní izofolii našel v autolékárně a místo kelímku jsem si vzal krabičku na špunty do uší (ty jsem překvapivě nezapomněl).

Náš gang postavil svoje vlastní náměstí, jehož nejvýznamější stavbou byl velkolepý dóm pro Michala s Janou, o něco větší než rakev pro dva. Tato dvojice se přednedávnem dala dohromady a nyní spolu testovali, co všechno jsou spolu schopni absolvovat. Za sebou už měli asi 600 km ve skandinávské tundře a nyní postoupili do dalšího levelu: pokusit se přespat v Michalově stanu. Navzdory svým zvyklostem tentokrát ani jeden z nich nezapomněl spacák, což ovšem nebyla úplně vítaná skutečnost, protože po nafouknutí matrací se do jejich stanu už téměř nic nevešlo. Nicméně nepohrdli jsme ani my ostatní a zúčastnili se společného posezení před startem.  

Na stovku se rovnou o půlnoci z pátku na sobotu vydalo asi 111 účastníků, mezi nimi spousta mých přátel a známých xichtů z jiných stovek.  Čekalo nás nejen mnoho kilometrů délkových, ale i několik výškových – orgové jich vypočítali dokonce 5, což je ale vzhledem k neurčitosti definice této veličiny jen jakýsi doprovodný údaj vyjadřující, že si naše kolena docela užijou.

Vzhledem k tomu, že z Brnogangu jsem stabilně tou největší brzdou, při plánování odjezdu domů jsem rovnou předeslal, že povezu jen ty, co tam vydrží, až se vyspím poté, co někdy v neděli nad ránem dorazím do cíle. Abych ale moc nezdržoval, snažil jsem se pro jistotu trochu pohnout už od začátku, aby se pozdní odjezd co nejvíc zbrzyl (zajímavý slovo, za povšimnutí stojí odvození od vyjmenovaného „brzy“). Do úvodního kopce jsem se proto snažil držet skupiny svižně se pohybujících vytrvalců. To ale neměnilo nic na tom, že mi Petra tentokrát nadobro utekla a už jsem ji neviděl, o Majce nemluvě – obě holky pak skončily na bedně ve svých kategoriích, Majka dokonce celkově. I další Brnogangster Roman se svojí svěřeneckou skupinou se přede mě dostal někde za první kontrolou kolem 10. km Sice jsem je ještě na chvíli stihl doběhnout z kopce muflonem, toho jsem si ale v prvních kilometrech moc neužil, trasa byla příliš běhatelná a to já neumím. 

Vedla po hřebeni směrem k Valmezu, který pod nama místy svítil. Shora se naopak nad nás měly snášet Perseidy, moc jsem jich ale za celou cestu díky mírné oblačnosti neviděl. Daleko větší pozornost přitahoval Jupiter, který nás celou noc doprovázel nad jižním obzorem. Až když se klesalo do údolí Vsetínské Bečvy, mohl se muflon naplno rozběhnout. Teda kdybych nezblbnul značku. Trasa byla celou dobu krásně značená červenýma odrazkama, ale tam nevím proč jsem se prostě vydal po bílých, který jako by ukazovaly „pojď tudy, je to tu super, akorát úplně mimo trasu“. Dole v údolí byla druhá kontrola, na níž jsme se potkal s Honzou Vocáskem a společně jsme pak i z údolí vyšlapali nahoru. Na hřebeni mně pak zdrhl, to mi nevadilo, šlo se mi krásně samotnýmu, zvlášť ve tmě se zhasnutou čelovkou. Až pak mě někde kousek před další kontrolou došel Martin Zbruž. Opět jsem s ním trochu zrychlil, ale zkrátka už bylo asi 20 km, tak jsem potřeboval trochu doplnit energii. Pořádně mě nakoplo až jezení studentské směsi a pití energeťáku. Tradičního tygra jsem tentokrát neměl, místo něj jsem se vybavil neodzkoušeným Semtexem. Zvlášť doplňková informace ve smyslu "less sugar, more cannabis" dávala tušit, že můžu čekat úplně cokoliv a stejně to bude jinak. A tak to taky bylo.

Občerstvovačka u Malé Lhoty byla vyloženě ve stylu B7: banány, melouny a sůl. Tuto kombinaci jsem pro tentokrát vynechal a dal si jen meloun. Ten mě z kopce nakopl, že jsem se s Martinem rozloučil a už ho neviděl. Sestup do údolí Bystřičky byl první delší úsek, kde muflon mohl pořádně zaúřadovat a předskákal jsem tak mnohé z těch, co mi před tím pláchli na rovinatých úsecích první části.

Od přehrady na Bystřičce se stoupalo překvapivě zase nahoru. Šlo se lesem po naučné stezce a docela se mi dařilo držet tempo, že světlušky za mnou, když už mě dostihly, se po nějakou dobu držely vzadu. Pak mě na krátkou dobu u další kontroly předstihly, jenže pak zase cesta stočila sklon dolů a muflon se rozběhl. Po nějaké době jsem se takhle dostal na dohled vesnice, do níž vedla asfaltka, furt prudce dolů. A zase se stalo to, co se mi začalo dít už na Šlápotách, zapíchalo mě u srdce, tak jsem jsem radši zvolnil. Ono to teda dost dobře nejde, ale dal jsem si prášek hořčíku a pokračoval. Na chvíli to přešlo, patrně ne tím hořčíkem, ale prostě už ta rychlost asi byla moc velká, že jsem dosáhle nějakýho prahu, přes kterej bych neměl chodit. Dorazil jsem do vsi Rúžďka, kde jsem po delším úseku dostihl běžce. Byl to vytrvalec Tomáš z Otrokovic a cestou dál jsme se povídali o jeho dřívějších výkonech, dokud nebyl otcem a běhal skyrunning, triatlon a další drsňárny. Společně jsme se tak dostali přes kopec do Jablůnky a opustili tak z pohledu tohoto pochodu Zábečví. 

Rozednilo se, čelovky zhasly a my pořád ještě v tandemu stoupali na vrchol Páleniska. Cestou se otvíraly výhledy na ranní mlhy v údolí, tak jsem focením nechal Tomáše poodběhnout. Sestup z kopce byl po louce s mokrou trávou, kde se mi podařilo trochu promočit boty, ale nic hroznýho, přecejen z předchozích akcí znám více stupňů promočení bot a toto byl jeden z těch nejnižších. 

Sešli jsme se pak až ve vsi Kateřinice, kde byla pod vedením Petra Horsáka a jeho družiny občerstvovací kontrola na 40. km. Už nevím, co jsem si dal, ale podstatnou dávku energie mi dodali AC/DC vyhrávající z repráku. Setkal jsem se tu s Divočákem a Alešem, kteří mi utekli už kdesi před 20 km. Divočák se divil, co tam tak brzo dělám, ono bylo něco po půl šesté, tak ten údiv byl docela na místě. A podobně se divila Jana, která na kontrolu dorazila chvíli před mým odchodem, prej že Michal je ještě za ní. No to jsou věci... Tak jsem se tu dlouho nerozsedával, využil jsem energii dodanou střídavým a stejnosměrným proudem a šlapal dál, táhl ke všem čertům do kopce. To že už bylo ráno mi ale nemusel připomínat Michal Tučný (nevím, proč toho do toho tahám, když ten tam vůbec nehrál), stačilo se podívat za sebe na vycházející slunce. 

Držel jsem se úderné skupiny s Tomášem, Alešem, Divočákem a pár dalšíma, kterých jsem se nestačil zeptat na jméno. Došli jsme do místa, kde se zprava, připojovala zkrácená nebo spíš neprodloužená trasa šedesátky H8. Do setkání s šedesátkařema ale bylo ještě daleko, neboť ti ještě ani nevyrazili z Rajnochovic (to mělo nastat až v 8 ráno, tedy asi za půldruhé hodiny). Spolu se skupinou rychlíků jsem se udržel kousek pod vrchol Bludný, kde moje střeva daly pokyn nohám, abych to urychleně stočily do lesa. Po čtvrthodině jsem už pokračoval sám. 

Vrchol Bludný byl krásný odlesněný s výhledy do daleka. Na této trase odlesněnost neznamenala nutně krásu, ale zrovna zde tomu tak bylo. Setkal jsem se tu s ostříleným stovkařem Radomírem a vytrvalkyní Olgou, ti mi však ještě stihli pláchnout, než jsem pofotil krajinu kolem. Pokračovalo se napřed po tvrdé asfaltce, kterou brzo v lese vystřídalo měkký bahno. Blbě se šlo po obojím, nicméně z kopce tou bahenní cestou se mi přecejen podařilo po delší době pustit muflona. Překonali jsme údolí a nastoupili do příkrého protikopce, následovala osada Vičanov a pak už výstup na Tesák. Chvíli před ním jsme byli asi 52,5 km od startu a to právě po 8 hodinách. To bylo na neběžce, jako su já, hodně rychlý. Důvod to ale mělo, předpověď hlásila vedro, tak bylo záhodno toho co nejvíc urazit než to naplno vypukne.

Na kontrole na Tesáku jsem se proto zatím jen mírně ovodil zvenku a trochu víc zevnitř – doplnil jsem ionťák, pojedl čokoládu a chleba se šqarkovou pomazánkou a docela bodla i polívka. Zkrátka aby člověk nabral sílu na dalších asi 40 km, což nebyla délka trasy do cíle, ale do druhé návštěvy tohoto místa. Ta totiž tvořila nejednoduchou uzavřenou křivku. Asi to mělo připomínat tvarem osmičku, ta má ovšem na rozdíl od této trasy tvar lemniskáty, což je křivka, která sama sebe protíná právě v jednom bodě. A to byl problém této cesty. Ta se totiž protínala v celým úseku – a jakým! V následujících asi 4 km vedla trasa na Čerňavu, klesla do sedla a pak vystoupala na Jehelník. Dva ze tří nejvyšších kopců vyšly zrovna na tuto opakovanou spojku. No někde se ty výškový metry nabrat musí … 

Ještě spolu s Alešem jsme vyrazili na Čerňavu. Šlo to, prudce, pomalu, ale jakštakš plynule a za chvíli jsme byli na hoře. Výhled zde byl, ale zde odlesnění kráse rozhodně neprospělo. Kopec potkalo stejně jako velkou část Hostýnských vrchů brutální odlesňování, patrně z důvodu kůrovcové kalamity. A tomu pak odpovídaly i cesty, po kterých se chodilo – byly to místy bahnitý, ale vesměs kamenitý tankodromy (nebo možná jen traktorodromy). Rozhodně to nebyl žádnej velkej požitek se po nich projít. Z Čerňavy jsme sestoupili do sedla a pak hurá na Jehelník. Bylo asi 9, takovej čas na snídani, tak jsem nepohrdl nabídnutým koláčem od místních kontrolnních orgů – prej jsem byl první takovej. Tak aspoň v něčem, když už se to bere jako závod. 

Až po chvíli postupu po hřebeni kolem Nekelčského Javorníku jsem vyvinul  závodní rychlost na úseku cestou dolů do Chvalčova. Ten leží hluboko, téměř na úrovni rovinaté Podbeskydské pahorkatiny v údolí Bystřičky, ovšem jiné, než kterou jsme překračovali v noci. Jak jsem se tak řítil muflonem, tak jsem na tamní kontrolu dorazil úplně uřícenej a totálně usmaženej vedrem, který se spustilo. Jako první pomoc jsem ze sebe shodil bágl a vestu a strčil hlavu pod sprchu. Trochu to zabralo, tak jsem pak ještě do sebe nalil kofolu. Na jídlo jsem moc nastavení neměl a tak jsem si jen chvíli odpočinul a pokračoval dál, na Hostýn.

Obával jsem se ho, protože představa stoupání dalších 300 výškových metrů v tom vedru mě docela děsila. Nebyla to ale zdaleka taková hrůza, po chvíli se zalezlo do lesa a v něm se zůstalo. Šlo to sice pomalu a jediným zpestřením cesty byli první šedesátkaři, kteří se prohnali kolem. No to bylo trochu jiný tempo. Přesto jsem se ale nahoru vydrápal, navíc mi pomohla studánka kousek pod vrcholem. Pak jsem vystoupal pár schodů po schodišti mířících k chrámu a najednou, co to? Organizátorky nás směrují, že nahoru ne, teď už dolů. Aby vytrvalci nenarušovali nábožný klid kolem stánků s kdečím, museli se vyhnout chrámu jak čert kříži. Taky aby ne, když začínalo být pěkný peklo. 

Připravil jsem se na to zalepením pravé paty. Ukázalo se totiž, že problém ze Šlápot, tedy, že se mi na patě dělá otlak, nebyl důsledkem soustavného přebíhání přes rozvodí, ale že jde čistě o problém bot. Ty jsou tak pohodlný, protože netlačí a proto má noha kolem sebe dost místa propustit k sobě kamínky a další bordel z venku. A tomu se pak líbí nejvíc právě pod mojí patou. A to se zase nelíbí jí. Fyzikálně bychom to zdůvodněný měli, ale co s tím? Leda zalepit páskama, co jsem si nesl, ale ty na zpocené patě stejně nedržely. Vznikl tak akorát další hrb, kterej místy pomáhal a místy přidával další otlaky. Ty se samozřejmě zvětšovaly s námahou, která se zvětšovala mírou muflonění. A toho přibývalo při sestupech z kopců. Takže bylo hůř a hůř. 

Vedro bylo ale čím dál nesnesitelnější, a tak jedinou strategií pohybu bylo pohnout, abych dobu na slunku co nejvíc minimalizoval. Obzvlášť tomu napomáhaly právě ty odlesněné úseky, kde člověk nevěděl, zda se smaží, vaří nebo peče. V jednom z nich jsem se potkal s Evou Konszkou, chvíli jsme postupovali společně, pak jsem ale viděl jak mě předbíhají šedesátkaři. V tom se ve mě probudilo mé mufloní já, které se s takovou skutečností nechtelo jen tak smířit a tak jsem seběhl dolů a předběhl všechny v dohledu. Za mnou povlával jeden z nich (oni to byli celkem turboběžci).  Dole jsem byl sice dřív, ale to bylo tak všechno, na další běhání nejsu, tak jsem jen vyslech chválu nad tím, jak jsem pěkně přitopil pod kotlem a dál už jen sledoval jeho záda. Přitopil jsem ale nejen pod kotlem ale taky pod černou vestou, která musela okamžitě dolů, jinak by asi začala hořet. Musel jsem vyřešit, co s ní, ale bylo zřejmý, že dál v ní neujdu ani krok. Ona je to velice praktická věc, ale ne do těchto podmínek. V takové situaci pak člověk musí vymyslet, jak přeorganizovat svůj náklad, aby ho nějak unesl. Nějak se mi to nakonec metodou pokusu a omylu podařilo. Významnou roli sehrála malá ledvinka, kterou jsme obdrželi hned na startu, do níž jsem narval mobil, což byla vzhledem k focení nejčastěji užívaná položka z vesty. Pití jsem měl na šlauchu, přičemž frekvence srků se postupně zvyšovala, jinak jsem ale potravu moc nepřijímal a kontroly jsem si značil do karty pověšené na ledvince. 

Vyškrábal jsem se do dalšího kopce a nechal se opět předejít Evou a zase se zavěsil za jednoho z šedesátkařů a spolu s ním seběhl do dalšího údolí ke kontrole v Rusavě. První cesta zde vedla hned pod sprchu, jen jsme si sundal bágl a mobil, jinak jsem se zkropil s tričkem, kraťasama a čepicí. Boty jsem úplně promočit nechtěl, i když by si to nohy chvíli užily - ale následujících asi 35 km by byla dost hrůza. Tak jsem si tu dal asi trojitou zulukolu, chvíli se pozdravil s Evou, kterou jsem ale nechal poodejít a už ji nedohnal. Potkal jsem se tu i s algebraikem Mírou Kolaříkem, který tu ve své kategorii udělal slušný výsledek a dotáhl to na bednu. Já jsem takový cíle neměl, mně stačilo doplazit se do cíle, ale to co nejdřív, abych se zvládl trochu zchladit někde ve stínu. S postupujícím časem se zvyšovala jak teplota, tak počet šedesátkařů kolem, a snižovala se jak moje radost z pohybu, tak úrověň hudby na občerstvovačkách (od AC/DC, přes M. Jacksona po jakýsi nudný disco). 

Rozestupy mezi kontrolama se ještě víc znepravidelnily. Po dvou nepříliš dlouhých úsecích přišlo asi 14 km do Ráztoky (jinak asi tak 3 km vzdálené). Napřed se vystoupalo na hrad Křídlo a následně dlouhou více i méně kopcovitou cestou vystavenou jižnímu slunci postupovalo na východ. Cestou mě stále předbíhali šedesátkaři. Normálně se se spoluchodičema zdravím jako rovný s rovným, zde to ale tak nebylo, tito hoši a holky k nám, co jsme měli červeným číslem označeno, že jdeme kilo, vzhlíželi jako elitě a téměř se nám klaněli, nebo aspoň pochválili, jak jsme dobří. Pravidelnost, s jakou tyto pochvaly přicházely, dávala dojem, že se to předem naučili, na což jsem ale já připraven nebyl. Má univerzální odpověď na "Seš dobrej, parádní výkon!" se pak ustálila na něčem ve smyslu "Díky, ale to vedro nás stejně zabije všechny!", na což často následoval rychlý úprk souputníků vpřed. 

Jen Olga, s níž jsme se opakovaně potkávali, se se mnou opakovaně potkávala i nadále, neboť coby stovkařka tento rozhovor se mnou nevedla, teda aspoň jeho první půlku. Společně jsme se doplahočili až na Ondřejovskou hřebenovku, za níž už to nebylo daleko ke skalám, od nichž to nemělo být daleko na občerstvovačku. Bohužel relace blízkosti, případně nedalekosti, není tranzitivní, takže toto sice platilo, nicméně  do Ráztoky to byla furt štreka jak sviňa (ňáká hodně dlouhá sviňa) a nevypadalo to, že bychom to měli přežít. 

Když tu náhle přišel mrak. Skutečně tam něco takovýho plulo po obloze a podařilo se mu na chvíli zastínit nás před slunečním svitem. Vzdoroval mu sice jen chvíli ale přecejen nás to aspoň o pár minut oddálilo od smrti úžehem. Ve stinném lese byl jeho účinek sice trochu menší, ale i tak to dávalo naději že se blíží předpovědí slibovaná bouřka. Na oslavu toho jsem ze zásob vylovil energetický gel. Bylo to balení prý pro jednu ruku. Myslím, že mi snaha se dobrat k obsahu víc energie vzala mi dodal samotný obsah balení. To se vážně nevyplatilo. Když jsem konečně pochopil jak to mám přehnout a zmáčknout, z plastového obalu vytekly asi tak 3 kapky a to bylo vše. Daleko víc mě povzbudilo vědomí, že jsme se konečně posunuli k Ondřejovským skalám, kde se nacházel kontrolní bod, který nebyl daleko od vysněné občerstvovačky. A co víc, k ní to bylo víceméně dolů. Z kopce jsem nasadil skopce, nebo spíš muflona a dorazil k silnici. Od ní podél přehrady lesní cestou až ke kontrole. 

U ní se konal obří houf lidí. V něm jsem po chvíli poznal Michala Turka. Prej se snažil dostihnout aspoň Evu, když už mu zdrhla Jana. Myslel jsem, že ta je furt za mnou, ale nejspíš se dostala přede mě už asi před 40 km a teď jsem se navzájem naháněli, neboť nás oba hnala touha zahrát si spolu nějakou slovní hru (kecy, ale je to pěkná představa). Michal po chvíli pokračoval, ani se tu dlouho neohřál. To koneckonců nebylo asi ani jeho cílem, mým teda rozhodně ne, využil jsem sprchu, naplnil velblouda vodou, dal si meloun a vydal se Michala dohnat. On sice vyhrožoval, že mi uteče, ale na rozdíl od něj se mi podařilo líp se melounem nakopnout. Celkem brzo jsem ho dostihl a v kopci mu utekl. 

Vystoupali jsme na svah Pardusu, kde bych se za jiných okolností kochal krásou louky. Nyní tu ale byla opět slušná pražba. Taková, že jsem silně, téměř bezodkladně zatoužil se svlažit ve vodě. To by nebyl problém v údolí, kde vždycky tekl ňákej potok, ale tady na vrcholu to byla čirá utopie. Ale to neznamená, že je to nemožný. Najednou se u cesty zjevila studánka s naplněným hrnkem vody. Kolem probíhalo dost lidí, ale nikdo se netvářil, že by umíral žízní, tak jsme to na sebe vylil, jako by to byla živá voda. Je teda pravda, že jsem se tu zachoval ve stylu "po mě potopa", to ale znamená, že ti za mnou o vodu mít nouzi nebudou. Pak sice dorazil další z chodičů, ale když viděl tempo, jakým to kape do hrnku, tak ani se ani nezdržoval. Tím jsem mu zachránil lepší čas, takovej su na lidi hodnej. 

Z kopce jsem opět spustil muflona, překonal jsem sedlo s krávama a vrátili jsme se do povodí Bystřičky (Hostýnské), což se vlívá do Malé Bečvy jako její levý přítok na rozdíl od té "Valašské", která je přítokem Bečvy zprava, přitom obě tečou vícemně od východu na západ. Následoval obávaný výstup na Obřany a zpět. Bylo to sice do kopce, ale řekl bych, že to byla oproti ostatním kopcům sranda, takovou pozornost si to vůbec nezasloužilo, aby se ho člověk obával člověk několik hodin předem a možná i potom, jak někteří strašili. 

Naopak jsem zde ocenil, že jsem se zde ještě jednou potkali se starýma známýma spoluchodičema jako byla Eva a další, kteří ale teď byli tak 10 minut přede mnou. Tuto dobu se mi stáhnout nepodařilo, protože jsem po sestupu musel trochu doštelovávat nohu a taky využít vodu z kolemtekoucího potoka. Tuto chvíli jsem si asi užíval až příliš, neboť mě během ní dostihl Michal. Spolu jsme ale moc dlouho nešli, stále pokračoval s výhružkama, že do toho šlápne a že mi zdrhne, protože už se prej zchladil větrem (to nevím kde, možná si dovezl ještě nějaký větry ze Švédska a teď je v pravou chvíli vypustil, jinak jsem si žádnýho zvýšenýho proudění vzduchu nevšiml). 

Při brodění potoka se ale tak jako tak zastavil na svlažení, tak jsem mu ještě poodešel údolním úsekem cesty. Podle tvrzení některých znalců už to nejhorší máme za sebou a od Obřan už budou jen docela pohodový 4 kilometry k Tesáku, kde už jsme jednou byli. Dva z nich jsme už odkrojili cestou dolů a mělo následovat pohodový stoupání. Když jsem se podával na mapu a viděl nahuštěný vrstevnice a vrchol Kyčera, pojaly mě obavy. Když jsem se pak podíval před sebe, kde vrchol vyčníval, obavy se změnily v hrůzu. Ta ochromila celý tělo a vzhůru jsem se začal sunout šnečím tempem. Nebylo divu, že větrem a vodou osvěžený Michal se kolem mě prohnal jak zajíc v říji kolem hibernujícího lenochoda. Smutně jsem sledoval, jak se zvětšuje poměr mezi naší vzdáleností ku jeho vzdálenosti do cíle. A když bylo nejhůř, zase z lesa vykoukla prokletá Kyčera! Pak jsem si ale říkal, že je divný, že tam není cvakací kontrola, protože by se to dalo snadno zkrátit rovnou na Tesák. Ale přece nebudu zkracovat trasu, třeba tam bude tajná kontrola. Ale v kartě žádný pole na tajný kontroly nejsou ... Bylo to tak divný, že mi to úplně odvedlo myšlenky, na to, jak blbě se mi kráčí. Vystačilo mi to až k rozcestí, kdy se naše značená trasa stočila doleva, tj. od Kyčery pryč. Tady jsem se konečně na mapu koukl pořádně, abych zjistil, že Kyčera je úplně mimo trasu a na Tesák se leze tou nejjednodušší cestou. To jsem si oddychl, i když pořádnej průchod oddychu jsem dal až na kontrole. 

Jackson tu už nehrál, patrně proto, aby se tu lidi vůbec slyšeli, bylo jich tu asi tak stokrát víc jak ráno, když jsem tudy procházel. Časový rozdíl byl asi 8 a půl hodiny na asi 40 km. To ještě nebylo tak zlý, spolu s předchozí rychlou půlkou jsem byl furt nakročenej k dost rychlýmu času a hlavně poměrně brzkýmu cíli. Jen toto vědomí mi ale nestačilo, abych šel dál, musel jsem se opět osvěžit, občerstvit a chvíli odpočinout. Michala jsem nechal pláchnout a chvíli tu pokecal s Pavlou. Ta měla chudák ještě celou štreku před sebou, neboť sem dorazila teprve poprvé. Ale protože to už někteří stihli kvůli vedru vzdát, brala to celkem na pohodu, že ji to možná taky potká, neboť se nesmí zničit, když chce jít za týden dvoustovku 100MKMK. A to já si o sobě někdy říkám, že mám šílený nápady ...

Jako třeba nalít do sebe ještě jednu kofolu. Tělo si říkalo o vnitřní chlazení, ale nestálo příliš o takovej nával bublin do žaludku. Ten to chudák nějak nedal. Připomněl mi to hned v onom úseku, který už se jednou šel. Nebýt jeho, byl bych celej pochod zvládl bez větších útrap, ale toto byla hrůza. Asi orgům pro příště připomenu, jak vypadá osmička, že ta se protíná jen v jednom bodě, ale na v celým úseku přes Čerňavu. Spíš mi to připomínalo ležatý písmeno B, nebo rovnou brejle, který jsem toho měl už opravdu plný. Moje tempo se tu dost rychle blížilo 0, tudíž jsem konečně začal chápat, jak to s tou osmičkou je doopravdy. Není to normální osmička, vždyť je to (až teda na ten společnej úsek) ležatá osmička, takže nekonečno! To byl nyní můj časovej odhad.

Místo kráčení si moje tělo říkalo o pauzu a blití. To druhý jsem zvládl za chůze, to první jsem se snažil tělu namluvit, že už bylo. Přece bych to takovej kousek před koncem nezabalil, zbývalo už jsne za Jehelníkem vylízt na Kelčskej Javorník a sestoupit do cíle. Prostě jen nejvyšší horu a největší sestup. A před tím ty dvě o něco nižší. No nebude jednodušší hodit si tady někde na větvi mašli? Nebylo lano, takže mašli nikoliv, zato šavli, tu se mi hodit podařilo, ale to tu nemusím úplně rozepisovat. Trochu se mi tím uvolnilo břicho z křečí a mohl jsem se posunout aspoň do induktivního pohybu, tj. ve stylu: "Když jsem dal ten předchozí krok, tak dám ještě jeden." Takhle jsem vylezl na Čerňavu. Neměl jsem už eneregeťák a místo abych tu nasadil turbo, bylo to jako tlačit před sebou auto se zataženou ruční brzdou. Vzpomínal jsem na Týniště, kde jsem závěr proběhl jakousi kosmickou rychlostí. To se tentokrát nekonalo, moje forma se v tom vedru úplně roztekla. 

Není divu, že mě zde předstihli snad všici šedesátkaři, a pak opět i Olga. Sice se mi podařilo ze sebe ještě vymáčknout předposledního muflona a předběhnout ji v sedle pod Čerňavou, ale pak do kopce už jsem příliš nevládl a nechal ji dojít, předejít a odejít. Já jsem se vyškrábal na Jehelník a u pomníku válečné oběti padl k zemi. Trochu jsem se vzpamatoval, přečetl si pár povzbuzujících smsek a pokračoval dál, už to bylo fakt kousek. Navíc na Kelčáku jsem ještě nebyl a byla na něm rozhledna, to přece nemůžu vynechat. Tak jsem se zase rozpohyboval, dolezl na vrchol. I zde místní orgové, kterých bylo podél trasy asi sto nabízeli vodu a buchty. Tentokrát jsem si dal pití a vylezl na rozhlednu. Krása. A zase dolů, moc dobrá viditelnost bohužel nebyla a výhledy na oškubaný kopce byly spíš smutný. A na jednom z nich jsem právě byl. 

Cesta dolů nebyla vůbec tak snadná, jednak se opět ozval žaludek se svými výlevy (hodně knižně řečeno) a pak taky rozpohybovat nohy nebyla žádná sranda. Nakonec se mi to jakštakš podařilo. Nicméně pak mě předběhl jeden šedesátkař. Jeho rychlost by snad překonala i tu mufloní, takovej sprint z kopce jsem snad ještě neviděl a doteď vůbec nevím, jak to dělal, že se nezabil, vůbec totiž neměl hůlky - pro mě něco nepochopitelnýho. No nakonec jsem ho stejně dostihl, protože ho to v půlce kopce přestalo bavit. 

Klesání se vleklo a zvlášť poslední, odlesněná část byla dost nepříjemná. A to už jsme měli slunko celkem dole, bylo kolem půl sedmé, ale jít tu o pár hodin dřív, ještě by si to tělo mohlo na poslední chvíli rozmyslet, že člověka do cíle prostě nedonese. To se mně ani nikomu okolo naštěstí nestalo. Když už jsme byli dole, zase značená trasa mě ještě párkrát provokativně vyvedla nahoru a zase dolů. Najednou za sebou slyším, jak mě někdo předbíhá. Ochotně ho pouštím před sebe jako ostatní šedesátkaře. Jenže on to byl stovkař! Tak to teda ne, to půjdem do cíle hezky spolu, jo? Šláp jsem do toho a společným rychlým krokem jsme se dostali až na asfaltku do Rajnochovic. Závěrečná cílová rovinka a zatáčka teda byly pěkně dlouhý, málem jsem ho neuvisel, ale už jsme se dohodli, že to dáme spolu, tak jsme taky spolu do cíle dorazili. A to v docela pěkným čase pod 19 hodin, konkrétně 18:47. Ještě před dvouma rokama by to pro mě byl asi rekord, takže to furt můžu brát jako dobrej výkon, ač podle očekávání z celýho Brnogangu nejpomalejší. Ale já si to zase umím užívat. 

Hlavně ale potok! Na říčku Juhyni tekoucí kolem tábořiště jsem se těšil snad celou cestu a teď jsem se konečně dočkal. To byla úplná slast. Ne že by to bylo nějak teplý, ale když se tam člověk ponořil, dalo se pod jezem i několik temp plavat. A to nebylo vše. Orgové pro nás připravili velkolepou poakci. V rámci startovného jsme totiž měli v podstatě i účast na rockovém festivalu. Hrály na něm sice jen dvě kapely, z toho jedna večer (taková rocková všehochuť) a druhá ráno (taková naše Apocalyptica - Arrythmia), ale i to krásně přispělo k atmosféře. Doteď jsem nevěděl, zda se dá pochod nějak skloubit s živou hudbou, jak jsem si vždycky přál a tady jsem to konečně viděl. No ne že by se u toho dalo usnout, ale nakonec člověk ráno díky špuntům do uší vstal docela odpočatej. Naštěstí se Brnogangsterům nechtělo moc pogovat, takže sportovní pohybový výkon končil dosažením cíle, následující aktivity sestávaly z jídla, poslechu hudby a slovní hry.  Tímto večerem se celá akce posunula na úplně jinou úroveň a moc za to (i celou akci) orgům děkuji. Bylo to super. Jen je škoda, že ze spousty fotografů, co byli po cestě na webu nevidím ani fotku...

Neděle se v rámci překopání plánu odehrála v mírně regeneračním režimu. Odpočinek proběhl v noci a po ranním koncertě a vyhlášení vítězů jsem to spolu se švédskou dvojkou Michalem a Janou, lidma podobně trhlýma jak já, vzal ještě přes Jelení studánku v Jeseníkách, kde bylo nutno vyměnit vrcholovou knihu Brněnské výškovnice. Tam jsme si konečně užívali, že je slunečno, neboť na rozdíl od Hostýnských vrchů to neznamenalo tak vražedný tepoloty. A po sestupu na Skřítka a jídle a přejezdu půlky Moravy do Brna naše dobrodružství skončilo.