BVVŠ 2021- druhý ročník v režimu covidu

Druhý covidový ročník BVVŠ 1.5. - 6.6.

Předchozí rok jsem si po dlouhé době užil pochod okolo Brna a to hned několikrát. Výsledkem bylo, že jsme spolu s Bohušem dosáhli celého Grand Slamu za absolvování základní trasy, půlky, Rh+ a Rh++. Tento rok jsem ale takový cíle neměl. Díky kovidové pauze se zase půl roku pořádně žádný stovky nekonaly, takže mi dokonce dokázaly dorůst všechny nehty na nohách. První stovkou byl Den cesty na přelomu dubna a května.

2.5.

Můj první dotek trasy druhého covidového ročníku BVVŠ přišel už během prvního květnového víkendu. V rámci rozchození po Dni cesty jsem vzal malýho Jášu do nosítka a novou vrcholovou knihu do báglu a zanesli jsme ji z Podlesí na Babí lom, prošli si hřeben a slezli do Lelekovic. 

7.-8.5. základní trasa

Tento víkend byl výjimečný. Pochod BVVŠ se po dlouhé době odehrál o tomto víkendu v rámci poháru CSUT, tentokrát však na rozdíl od předchozích případů to bylo pouze na základní, tj. stovkové trase. Proto se do Brna vydali stovkaři z různých končin. Ovšem nebyl jich nějaký závratný počet, týden před tím se v jihozápadních Čechách šel pochod Den cesty a navíc se pochod BVVŠ do poháru CSUT zařadil na poslední chvíli, a to hned 2x s dvoutýdenní pauzou, tudíž někteří nechali návštěvu Brna až na pozdější víkend.

Já jsem se tak dlouho rozhodoval, kdy a odkud vyrazím, až začalo pršet. Počkal jsem teda až přestane (i s ohledem na meteoradar) a vyrazil autem do Želešic. Od tam jsem do té doby ještě nevyrážel, ale přišlo mi to s ohledem na brněnskou geomorfologii jako výhodný startoviště. Na místo jsem si dovezl zadek autem chvíli po 22h. Poté, co jsem se ujistil, že jsem zapomněl hůlky doma, jsem v 22:10 slavnostně vyrazil. V tu chvíli jsem spustil sledovač DC od tvůrců Dne cesty a sledovač od tvůrců nepoživatelné Stravy. Nemožnost hůlkovat mi mohla chybět nejdřív tak po 30 km, ale věděl jsem, že chybět mi bude. Vydal jsem se z Želešic do Modřic.

Svůj start jsem plánoval i s ohledem na případné spoluchodiče. Milan, kterého jsem na BVVŠ zlákal před týdnem na Dnu cesty, startoval o 4 hodiny dřív ze Střelic a měl na mě asi hodinu a půl náskok.  Naopak Petra Smočková, což byla další možná parťačka, mínila startovat až ve 3 ze Šlapanic. Dalším, kdo se na trasu snažil dostat byl Olaf, který už několik hodin předem obohacoval xichtoknihu příspěvky o tom, že pojede meziměstskou šalinou z Brna do Modřic. Vzhledem k tomu, že kolem půl jedenácté stále na trase nebyl, usoudil jsem, že si cvakl časovou jízdenku a trasu projíždí opakovaně. Ve skutečnosti ale nejspíš teprve trčel ve vlaku. Tak jako tak, do Modřic dorazil asi půl hodiny po mě a na trase jsme se nepotkali. 

 

Před sebou jsem měl tedy co do lidí velké pusto a neznámo. A protože jsem neměl hůlky, pokusil jsem se svůj postup pojmout trochu běžecky. Začal jsem s tím od povinného fotobodu u Olympie a roli zde sehrála celkem nečekaná okolnost. Týden zpátky jsem si na Den cesty koupil u Vietnamců sluchátka, abych měl čím poslouchat za pochodu hudbu. Ty jsem ale teď před pochodem nebyl schopen najít, tak jsem sháněl, zda narychlo nenajdu nějakou náhradu. Skončil jsem u sluchátek Sony Ericsson, ze kterých je dobrej poslech, ale pro svou krátkou šňůru byly použitelný pouze s prodlužovacím káblem ke starýmu mobilu. Ten už jsem dávno neměl, ale vyřešil jsem to umístěním pouzdra na rameni na popruhu báglu, do nějž jsem si mobila schoval. Mobil tak byl v dosahu sluchátek a mohl jsem vyrazit. Ukázalo se, jak tato věc zásadně změnila pojetí pohybu. Pochopil jsem, že to podstatný pro běh nejsou boty, fusakle, triko nebo čelovka. Podstatný je, jaký má člověk sluchátka a co si do nich pustí. Když jde člověk kolem čističky odpadních vod, tak ten smrad ho opravdu nenechá v klidu a nutí ho utíkat. A když si člověk do uší pustí Amorphis, Queen of Time, pak už nejde ani zastavit. Ač v nudných polích a po asfaltu nedaleko města, když člověk běží pod hvězdama a do uší mu zní taková nádhera, je to čirá radost – tento pocit jsem vlastně neznal. Jen v pauzách mezi písničkama jsem uslyšel, jak zhluboka dýchám. To jsem skoro začal panikařit, k čemu jsem se to přinutil. Pak ale začala další skladba a hned jsem byl myslí už zase v jiném světě.

 

Nedávno před pochodem jsem si tuto cyklostezku prošel v rámci covidových opatření jako jedno z nejjižnějších dostupných míst. Tehdy k rozcestníku cyklotras, kde jsem dělal se synem na kole krátkou pauzu, doběhla skupina běžců a hromadně pomočila kraj lesa. A když jsem to viděl u zkušených běžců, zjevně to byla součást tréningu, tak jsem ji teď do programu zařadil taky. Běžel jsem dál, přes dálnici až na konec pole. Až pak do kopce na Zadní díl jsem zvolnil. Po oku jsem občas kontroloval pozice ostatních účastníků na DC, ale pohyblivě byl patrný pouze Olaf někde za mnou u Olympie, Marek asi 10 km přede mnou a Jana o dalších 10 dál. Milan byl neznámo kde a spolu s ním byl pravděpodobně někde i Jirka a Blanka. Zatím jsem šel ale sám. Na začátku úseku křoví jsem ve dnech před tím připravil zásoby pití, díky tomu jsem si teď dal kofolu a hurá do křoví. Bylo to v pohodě, kopřivy zatím nízký a průchod v podstatě bez problémů. Obzvlášť závěrečná část, která loni fungovala po dešti jako myčka byla nyní velkou dálnicí. Že by to bylo dílem geokačerů?...

Přešel jsem pole k Žabárníku a objevil tamní ukryté zásoby pití. Ty ale byly příliš vystaveny nočnímu světlu (tedy tmě), přenesl jsem je proto (několik PETek s pitím) do lepšího úkrytu až za rybník, aby byly v chladu a dostali se k nim pouze znalí účastníci. Hospoda byla dle očekávání zavřená, co taky čekat někdy o půlnoci v době covidových opatření neumožňujících otevřený hospody. Nečekal bych ale naopak, že bude zakázán přechod přes lávku hráze. Výpusť ale byla suchá a proto se i legálně dalo přejít na druhou stranu suchou nohou.

Pokračoval jsem dál a v Sokolnicích u zámecké zdi jsem před sebou v dáli spatřil pohybující se světla lidí. Hozená rukavice! Válela se na dlažbě. Sebral jsem si, nejspíš ji někdo z nich ztratil – ono v květnu se nedá úplně čekat, že by místní ztráceli po ulicích rukavice (mimochodem, od té doby jsem jejího majitele nevypátral). Tak jsem do toho šlápl a jak cesta vstoupila do lesa už jsem byl chodičům v patách. K mému překvapení to byli Kamil a Libor z týmu Los Conejos. Dvojice, co měla dohromady asi tak 25 pokoření Štatlu. Nevím, jestli bych našel nějakej vytrvalejší tým. Společně jsme udělali povinnou fotku u 3 doubků a pokračovali po poli dál. U křížku pod zahrádkářskou kolonií Bezděkov u Kobylnic bylo poslední ze tří jihovýchodních občerstvišť. Chlapi jej nevyužili a zdrhli mi. Já jsem se na chvíli posadil, vysypal boty, napil se a pokračoval. Díky těmto třem picím zastávkám jsem ušetřil svou zásobu 1,5 l, ze které jsem za celou cestu upil asi tak třetinu. Byla totiž docela kosa a žízeň jsem moc nepociťoval.

Přešel jsem letiště a u přejezdu ve Šlapanicích jsem borce došel. Společně jsme překonali město i lesík Andělku s Čertovkou, kde jsem poprvé mohl vyzkoušet svoje nohy při seběhu bez hůlek. Byla to dost hrůza, to je prostě disciplína kterou nezvládám. Jak když chromýmu seberou berle nebo slepýmu brejle (skoro). Prostě najednou nevím, jak se hýbat, ale rozhodně pěším krokem dolů to dobrý není. Tak jsem to sbíhal, ale i tak hned první kopec ukázal, že to nebude žádná sranda. Klukům jsem ale utekl, ještě se s nima dole rozloučil a valil dál. Věřil jsem, že se mi při zvýšení tempa podaří zase někoho dojít, zejména skupinu, co startovala ze Střelic s Jirkou a Blankou. Před rokem jsem se o to snažil neúspěšně, což mě ale mrzet nemuselo, to hlavní byl tehdy limit na Rh++, kterej jsem stihl o 3 minuty v cílovém Podolí. To jsem tentokrát prošel, vyfotil se u kostela, zavzpomínal a pokračoval dál. Na stíhání jsem měl teď ještě dlouhou štreku a spoustu času.

Byla docela tma, ale i bez světla čelovky se dalo jít. Přesněji běžet. Tentokrát mi pohon dělal Machine Head, album Unto the Locust, což mi vydrželo v podstatě celý údolí Říčky. Světlo jsem rožnul jen na pár místech, jinak to byla nádherná noční procházka. Až když jsem se blížil k dalšímu FOTObodu Říčky, v dálce jsem si všiml záblesku světla. Chodiči! Rychle jsem přidal, ovšem čas ušetřený jsem hned prošustroval při pokusech o vyfocení se ve tmě s rozcestníkem. Nicméně pak jsem zase zrychlil a tak, aby nebylo spatřitelné mé světlo jsem šel dál. Dával jsem ale bacha, abych nedopadl jak před rokem při sestupu z Alexandrovky, kdy jsem si o cestu rozsekal ruku. Teď jsem došel akorát tak ke známému sešupu na modré značce před Prostředním mlýnem, kde si mě obě světlušky všimly. Byl to Jirka a Blanka. Měl jsem radost, že jsem je došel, chytl jsem se jich a nějakou dobu se jich nepouštěl. S Jirkou to bylo setkání po týdnu, s Blankou po delší době, i když i ona šla týden před tím Den cesty – to se koneckonců dá říct z celkových 22 účastníků toho víkendu aspoň o polovině. Společně jsme vystoupali z údolí, přešli silniční rozcestí a po dříve značené cestě k asfaltce a Spálenisku. 

Od svých spoluchodičů jsem se dozvěděl, že Milan ze Střelic vyrazil o chvíli dřív, ale za celou cestu se s ním nepotkali. Čekalo to, až jsem se do toho vložím já. Z pozice místního zkušeného, co na trase zná pomalu každej šutr, jsem nechal Blanku a Jirku svěřit se mé navigaci. A nejen tomu, ale i schopnosti  kecat o všem možným a dohnat to, co mi předchozí hodiny samoty neumožňovaly. Najednou vidíme v dáli světlo čelovky. Ale oproti předchozím případům, toto světlo šlo opačně. I minulý rok to někdo šel nesoutěžně v protisměru, tak že by i tentokrát? Nikoliv. Najednou Jirka hlásí: „Jdeme blbě!“ V tu chvíli mi to bylo jasný. Šel jsem tudy asi 100x a z toho asi 50x jsem to zblbl. Žlutá odbočuje z cesty doleva, ale když se člověk zakecá, najednou je mimo trasu. Rázem bylo i jasný, že světlo v protisměru byl vracejícíse chodič, kterje to zblbl stejně jako my. Byl to Milan, kterej tu ale na rozdíl ode mě byl poprvý. Byla to teda docela haluz, že jsme se neminuli. Ještěže mě Jirka s Blankou potkali, sami by tu odbočku jistě nepřešli.

Společně, už jako kvarteto, jsme sestupovali do Bílovic. To byl první kopec, kterýho jsem se fakt bál. Bez hůlek to byl docela boj, jak s ohledem na kolena, tak i kvůli technice sestupu vymletým korytem. To ale teď nebylo tak strašný, jako by se trochu zaneslo nebo co a po kouskách jsem ten úsek seběhl až do Bílovic. Přežil jsem, nicméně se potvrdilo, jak moc muflonění oproti tomu šetří kolena. Další sestup byl ale naštěstí dost daleko, nyní jsme prošli Bílovice a za komínem v protisvahu si cestu zpestřili „Šerákovou lesní alternativou“ nahrazující nudný asfaltový výstup kolem novostaveb příjemnou pěšinou lesním blatem s klesáním navíc. Hlavním zpestřením ale byla občerstvovačka, kterou nám tam Martin Šerák z Bílovic, Pokořitel Brna z loňského roku, nachystal u jednoho ze stromů. 

Už za ranního světla jsme se občerstvili a vyrazili cestou Vojankou dál. Na vrcholu Nad Vojankou jsme se s Milanem a Jirkou vyfotili. Byli jsmetak fotogeničtí, že tu každý pořídil snímek dalších dvou a všichni byli spokojeni. Jen Blanka chudák nenafoceně odkráčela napřed. Dostihli jsme ji až chvíli po východu slunce před Útěchovem, když po nové cestě procházela kolem Kněží hory. Pořádně jsme si sluníčko užili, až se vyhouplo na obzor na louce před Útěchovem. Paprsky však zatím nestačily na to, aby rozpustily námrazu na trávě a keřích – v noci byla fakt kosa.

 

V Útěchově jsme provedli fotodokumentaci sebe (při pokusu o společnou samospoušť jsem zachytil sebe v roli idiota a celou fotku tak pokazil), následně jsme do toho šlápli a za chvíli opustili Brno na dohled jeho nejsevernějšího a nejvyššího místa. Podařilo se mi přesvědčit Milana, aby se mnou navštívil i vrchol Zavíráku, do knihy se ale nezapsal a odešel napřed. 

Dostihl jsem jeho s Jirkou až ve Vranově, když se Na gruntě konečně zastavili u vytouženého samobaru. Ale zatímco oni si tam z posledních zbytků místní vody udělali čaj a kafe a rozbalili snídaňovou pauzu, mně se úplně zastavovat nechtělo a tak jsme se chlapama rozloučil a pokračoval dál v naději, že dojdu Blanku. To se mi podařilo až cestou od Jelínka po zelené dolů. Do Lelekovic jsme došli společně, tam jsem se jí vzdálil a zdrhl. Dle DC byl někde přede mnou Marek Ondra, ale vzdálenost byla stále přes 5 km. Nicméně pokusit se ho dotáhnout byl můj další cíl, nehledě na to, že mě zezadu stahoval Divočák. Ten vyrážel někdy ráno z Mar. údolí úplně nalehko a tomu odpovídala rychlost, se kterou všechny předbíhal. Očekával jsem, že mě předstine někde u hradu Veveří, ale to bylo ještě daleko. Nyní jsem šlapal na hřeben Pod Sychrovem. Zde jsem se potkal s chodičem Pavlem, udělali jsme povinné foto a pokračovali. Sestup bolel a bylo vidět, že to opravdu chce hůlky. Ale když je nemám …?

Slezl jsem dolů k Maruščině studánce. Ta mi ze všech zdrojů dala nejlepší vodu. Pokračoval jsem po nové hrozné asfaltce do Jinačovic. Taková to bývala pohodová polňačka. Tím se dojem z této cesty kolem studánky dost zkazil.

 

Kolem osmé hodiny ranní jsem prošel Jinačovice a začal stoupat do severních Podkomorských lesů. Prostřednictvím DC jsem stále sledoval, zda se mi podaří stáhnout Marka, jeho poloha na mapě se ale nějak podezřele nehýbala. Věděl jsem ale, že jsem ho nepředešel, a tak jsem přidal do kroku, neboť byla naděje, že ho brzo dostihnu. Když jsem vstoupil do obory na tamní nehezky tvrdou asfaltku, kterou se lesáci snaží odradit turisty od průchodu obory, po chvíli jsem v dáli spatřil osobu. Byl to Marek, ale rozhodně ještě nebyl nadosah. Na běh už to dávno nebylo, kolena dostaly cestou už pěkně zabrat, ale snažil jsem se co to šlo. Nakonec jsem Marka docvakl na začátku sestupu u třech křížů. To bylo naprosto zásadní. Když jsem viděl, jak sestupuje s hůlkama v jedné ruce, nabídl jsem se, že mu hůlky vezmu dolů, Marek mi je rád půjčil a konečně jsem si mohl zmuflonit svah až dolů. Zastavil jsem u studánky, trochu jsme se napili a pokračovali k Dolnímu mlýnu. 

Zde se cesta poprvé v historii BVVŠ oficiálně stáčela na žlutou značku po levé straně Prýglu. Sice člověk tím pádem neobejde celou přehradu, vynechá tak část Brna a průchod kolem hradu Veveří, ale zase jde po krásné skalnaté pěšině s výhledy na přehradu, kterou jako zlatý hřeb tohoto úseku překročí po lávce pod hradem. Po ní se chodilo už v ročnících 22.-24., ale v minulém roce to nešlo, neboť se cesta po severním břehu přehrady rekonstruovala. Ještě jsem po ní nešel, ale co jsem viděl z mostu naznačovalo, že z krásné skalnaté cesty udělali jakousi umělou trasu skoro pro vozíčkáře …

S Markem jsme prošli kolem hradu k další nové vymoženosti trasy – hospodě Prádelna. Desítky let se chodí kolem tady toho starýho neudržovanýho baráku. Před pár lety jsem si všiml, že je na prodej, tak jsem si říkal, že by bylo dobrý to využít jako základnu pro BVVŠ. Ani jsme se nemuseli skládat na 30 mega, nebo za kolik to tehdy bylo – ona se z toho vytvořila hospoda, aniž bychom pro to hli prstem! Zbývalo jen odzkoušet funkčnost. A hle, jídlo, pití a dokonce svačina pro stovkaře – chleby se sádlem a cibulí. No paráda. Na chvíli jsem poseděl a nechal Marka utéct. Najedl jsem se a vyšpál k Ríšově studánce. Marka, svačícího, jsem dostihl až na asfaltce kolem Lipáče. Ač jsem to sám trasoval a mockrát procházel, ty neasfaltový zkratky základní trasy trefím málokdy správně. Ale není to žádnej velkej rozdíl, ani prohřešek proti pravidlům. 

U Helenčiny studánky jsem se napil, na rozdíl od předchozího roku tekla. Nafotil jsem kde co, jen ne sebe, což bylo vzhledem k „povinnosti“ třeba dohnat, jakmile jsem si na to vzpomněl, takže až kdesi na cestě v lese. Cestou jsem se začal taky obávat toho, kdy mě do/předžene Divočák. Podle posledních zpráv byl u Ríšovy studánky, takže tak 2 km za mnou. Když jsem procházel kolem Masecu, snažil jsem se ještě posunovat kupředu poskočmo, během už se to moc nezvat nedalo, nohy z kopce už docela bolely. Do uší jsem si ale pustil Moonspell a hned mě bolet přešla. 

Kdesi v Augšperským údolí mě Divočák doběhl. Neviděli jsme se docela dlouho, tak zvolnil, já přidal a chvíli jsme šli spolu a pokecali. Až jsme došli ke Kývalce, šlápl do toho a zdrhl mi. Však toho měl před sebou ještě asi o 50 km, tj. asi 25 km víc jak já a chtěl to stihnout za světla. Bylo třičtvtě na jednu a začínalo být vedro a já měl hlad. Dolezl jsem do lesíka za dálnicí, sedl do klišťoviště a sežral rohlík. Pak jsem nějak skulhal kopec dolů (proto s-) a pokračoval údolím na štěrkovou cestu. Tam mě napdalo, že by nebylo od věci se převlíct. Dokopal jsem se k tomu ale až na kládách za rozcestím Nad Omicema. Když jsem vypakovával věci z báglu (měl jsem jen malej běžeckej, do kterýho se toho kromě flašky moc nevešlo, zjistil jsem, že jsem z jedenapůllitrovky vypil za celou cestu asi tak čtvrtinu. Hadicovej systém mi neúplně dobře fungoval a propustil ke mně vždycky jen asi tak čtvrtinu toho co bych chtěl, takže to byl vlastně důmyslenej způsob úspory vody. Na druhou stranu, nosit si sto kiláků na zádech litry vody zbytečně taky není úplně ono. 

Došel mě Marek a spolu jsme zase pokračovali dál, do Střelic. Tam jsme dorazili něco po 14h, provedli povinné foto u rozkopanýho nádru, kvůli čemuž se nešlo okolo hospody) a pokračovalo se dál. Zbývalo mi už jsem dorazit údolí Bobravy. Spolu s Markem nám cesta pěkně ubíhala a ani to tentokrát nebyla taková hrůza jako v dřívějších dobách, když jsem tímto údolím docházíval do cíle v Modřicích v raných ročnících BVVŠ. Ono to údolí taky bylo tehdy skoro dvojnásobný a nemotaly se tam takový davy cyklistů jako teď. Naštěstí se z polňačky stala už několikaproudová travní dálnice, kde se dalo i vzájemně vyhnout.

U Anenskýho mlýna jsme zvažovali zastávku u občerstvení. Kdysi v jednom z prvních ročníků mě tam  zachránilo občerstvení v některé chatě před užízněním xmrti. Zastovovat se nám v tom houfu cyklistů ale nechtělo, a tak jsme pokračovali dál s vědomím, že za Novým mlýnem je otevřenej stánek taky. Když jsme tam došli, i tam bylo docela živo, Marek se zastavil na kofolu, ale já jsem to měl už jen 2 kiláky do cíle, a tak už se mi to nechtělo prodlužovat. Rozloučil jsem se a zbytek už dorazil. Chtěl jsem být v cíli co nejdřív, protože se od 17h měla konat jistá zahradní akce s přáteli ze španělštiny a zvažoval jsem, že se tam na chvíli stavím. V 16:33 jsem dorazil do Želešic, tedy v čase 18:23 od startu. 

Do loňska by to býval můj rekord, za loňským časem ze základní trasy BVVŠ jsem ale zaostal o nějakou třičtvrtěhodinu. Ale to jsem to šel s hůlkama, teď jsem byl bez nich. A podobně jako se horolezci dělí na kyslíkáče a bezkyslíkáče, brejlaře a bezbrejlaře (těch na Mt. Everest moc nechodí), rukavičáře a bezrukavičáře (těch asi ještě míň), tak úťáci jsou buď hůlkaři nebo bezhůlkaři. A já jsem si to teď zkusil, jaký to bývalo v té druhé skupině. Nic moc teda, příště se vrátím k hůlkám. Dosažení cíle jsem šel ihned oslavit do cukrárny, kde jsem si dal kofolu a krémovou špičku. Cítil jsem se parádně. Musel jsem to i po telefonu sdělit domů, že kromě bolavých kolen jsem to celkem zvládl bez následků … Kecy! Jen co jsem dotelefonoval a zvedl se z lavičky, ruplo mně v zádech, že jsem se nemohl pak 3 dny pořádně pohnout! Jaksi jsem se ještě dobelhal pár metrů k Bobravě, abych si umyl nohy – to byla nádhera, konečně sundat boty a ponořit je do vody. Pak jsem se nějak doplazil k autu a vlez do něj. Koukl jsem na mobil, abych zjistil, kde že se ta zahradní slavnost koná. A tu vidím, že jsem si spletl datum. Koná se až za 2 týdny. To budu mít v plánu BVVŠ Rh++.

21.-22.5. Rh++

Za dva týdny poté se konala další varianta BVVŠ v rámci CSUT. Květen 2021 byl měsíc, kdy i na mou generační a profesní skupinu dorazila vlna očkování proti covidu. Od Bohuša, kterej šel předchozí BVVŠ 2 dny po něm jsem měl trochu obavy, jestli budou tři dny dostatečná doba, aby mi nebylo blbě jak jemu. To se naštěstí vůbec neprojevilo.

Už na předchozím pochodu jsem nalákal některý kámoše stovkaře na Rh++. A tak jsem se dle domluvy s několika přáteli z Čech vydal z České opět na trasu. Plán byl startovat v 15:30, což byla víceméně horní hranice vzhledem k časové bráně v kuřimské oboře – bylo potřeba být do 18h u 3 křížů, kam jsme to měli asi 13km. Protože jsem tradičně nestíhal, zajel jsem autem ke hřišti za hospodou, zatímco ostatní vyráželi už o pár minut dříve od nádraží. Postupně jsem tak mohl aspoň zamávat Janu Karlu Vocáskovi, Hance Váchové, Janě Bulíčkové, která už si dala BVVŠ dva zpátky a následovali je tři mušketýři Vítek Zahrádka, Martin Zbruž a Míla Liška. 

V čase 15:42 jsem vyrazil na trasu i já. Teda vyrazil -- po pár desitkách metrů jsem si uvědomil, že jdu zase s prázdnýma rukama, tudíž jsem se vrátil do auta pro hůlky a při té příležitosti jsem ho i zamkl. I Jana, která se ještě neúspěšně stavila do hospody pro pití se zde zdržela, takže jsme po chvíli už stoupali lesem v pěti lidech vzhůru pod Sychrov. Posoudili jsme, jaký krásný bahno nám zde během dvou týdnů vzniklo, vyfotili se u rozcestníku a pokračovali na trasu Rh+ na Velkou Babu. 

I tam jsme dorazili ještě celkem společně, udělali zápis do knihy a pokračovali dolů. Jana to vzala pěkně od podlahy a ukázala nám záda. Ty a její sukni jsme naposledy viděli v Jinačovicích u hospody, kam jsme s Mílou zahli a počkali na Vítka s Martinem, kteří se tu taky stavili občerstvit. Tím jsme taky určili tempo pro následující kilometry, prostě jsme šli a kecali. Koneckonců, s Mílou jsme se dlouho neviděli a ten když spustí, tak to pak jeden jen tak nezastaví; podařilo se to až kopci za Senařovem. Cestou Míla zhodnotil počasí a usoudil, že bude pršet, a tak se taky stalo. Někde u Trnůvky už někteří z nás (já) nasazovali ponča, aspoň na chvíli. Vstoupili jsme do obory a po asfaltce ji prošli. Tam někde jsme se dozvěděli nepříjemnou zprávu.

Toho dne došlo poprvé v historii k tomu, že se mi kryl pochod BVVŠ s MS v hokeji. Tyto dvě události mám historicky spojeny tak, že v prvních ročnících tohoto pochodu se mi dařilo zvládat trasu v návaznosti na zlaté úspěchy našich hokejistů na MS. Ti ale pak nějak přestali stíhat a tak jsem přešel od aktivích účastí na BVVŠ k pouhé organizaci. V minulým roce, kdy se z důvodu koronaviru MS nekonalo, jsem se konečně po dlouhé době, taky z důvodu koronaviru, mohl zúčastnit a pochod zvládl, což by znamenalo, že by už konečně naši měli zase dojít ke zlatu. Ovšem první zápas letos tomu příliš nenasvědčoval – s Rusama jsme rupli 3:4 gólem těsně před koncem. A to byla zpráva, kterou jsme se dozvěděli těsně před sestupem ke třem křížům.

Nás to nezastavilo, sestoupili jsme dolů a po 2 hodinách od startu v České jsme oboru opustili. Následně jsme si užili studánku i skalnatou pěšinu podél Prýglu, kde nás zase Míla bavil svými historkami. Už bylo docela hezky, prošli jsme přes lávku, kolem hradu a zamířili k Prádelně. Zde jsme udělali žrací pauzu, chlapi tam ochutnali kde co, poseděli jsme, poklábosili a nechali se tak dohnat Markem Ondrou, se kterým jsem sem před 2 týdny v rámci BVVŠ dorazil. Než jsme se zvedli a vyrazili, ještě nás stihli dojít Aldes a Ondřej Ostočest a další borci. 

Vyrazili jsme k Ríšově studánce a od ní na Lipový vrch. Drželi jsme se už i s Markem jako skupina pohromadě, tudíž jsme si všichni prošli pod mým vedením kopřivama na vrcholu Lipáče. Zapsali jsme proto společně zápis a sešli k Helenčině studánce. 

Kousek za ní na mě nějak přišla odvodňovací potřeba, tak jsem nechal jít kluky dál, udělal jen krok z cesty a spustil. Ovšem v tom se v protisměru začal objevovat jeden cyklista za druhým a od studánky najednou vidím přicházet pohlednou slečnu. Už to ale nešlo zastavit. Když už bylo po všem, otočil jsem se a vidím, že onou osobou je Maruška, sestra Aničky, švagrová Divočáka, s níž jsem se dosud znal jen tak letmo. Nyní jsem se jí představil mnohem důvěrněji, než jsem kdy zamýšlel, ale to je holt osud. Spolu jsme došli mou skupinu, s níž jsme Marušku dovedli k Masecu. Protože tvrdila, že nám nestačí, ponechali jsme ji jejímu partnerovi Honzovi a opět v čistě mužské sestavě pokračovali do údolí Augšperského potoka. 

Tam jsme začali řešit jinej problém. Ve Střelicích už byla otevřená hospoda, kde dělají i pizzu, ale dle zkušeností tamní trouba maká tempem raněnýho šneka, proto jsme chtěli předejít čekání a chvíli před 21 už od Kývalky zavolali, aby pizzu připravili. Přitom se setmělo, nasadili jsme čelovky a přešli Troubský potok. Cestou vzhůru jsme pak zpozorovali světýlko. Došli jsme ho u silnice u Omic, byla to Martina Němečková. Pomohli jsme jí splnit povinný foto u rozcetí Nad Omicemi a valili ke Střelicím. Cestou na nás přišla pěvecká nálada, teda aspoň na nás, kteří jsme se do zpěvu pustili, a s Vítkem jsme do kroku zapěli demotivační hit složený na Dni cesty. Z něj byli všichni až příliš nadšení, že jsme to museli ještě trochu brzdit Queenama, což jsme samozřejmě zvádli levou zadní. Zvukovej záznam z toho naštěstí (doufám) neexistuje.

Když jsme konečně dorazili do Střelic, jednu z lavic už měli obsazenou Aldes s Ondrou. Natěšení na pizzu jsme zaujali pozice, za to pizza tak úplně na nás natěšená nebyla a teprve se líně zehřívala v troubě. Zabili jsme tam asi třičtvrtě hodiny, než nám je všechny donesli a než jsme je spořádali. Mezi tím sem dorazil i Jirka Hofman s Milanem Mikuláškem, kteří startovali po kratochvíli se zabouchnutýma klíčema v autě v 12:20 z Adamova. Řešil jsem po telefonu s Petrem, jak to udělám se jejich průchodem oborou a seznali jsme, že pravidla dodrželi, takže můžou jít dál. My jsme zvedli kotvy kolem 23 a hurá do tmy. Teda tma přišla až v lese, do té doby se šlo přes kopec s pěkným výhledem na jihozápadní Brno i v těchto pozdních hodinách. Snažili jsme se z toho i něco vyfotit, příliš se to ale nepovedlo.

Při sestupu do údolí Bobravy nás předběhli dva běžci, kteří vyrazili v 21h od hradu Veveří, holt jiná liga. Pak jsem zjistil, že to zvládli celý uběhnout po základní trase pod 12 hodin. To my jsme měli trochu jiný cíle – šli jsme trasu Rh++, ale zase jsme na to měli celej den. Ovšem naše dosavadní tempo nedávalo úplně vyhlídky, že bychom to měli stihnout. 

Údolí Bobravy jsme prošli hluboko v noci, poslední zazanamenaný život byla nějaká pařba ve starým lomu u tábořiště u Bobravy kousek před Novým mlýnem.V Želešicích jsme byli někdy kolem půl druhé a v Modřicích ve dvě hodiny jsme na náměstí potkali pauzujícího Aldese a Ondru. Chvíli jsme poseděli a připravili se na následující úsek úplně jiného charakteru. Kdybychom měli v plánu základní trasu, mohli bychom být v pohodě, protože by to byla půlka, ale takhle jsme do ní měli ještě asi 8 km. Napřed jsme prošli k Olympii. Bylo zvláštní tudy procházet v noci a nejít sám, to jsem opravdu hodně dlouho nezažil. Tím pádem jsem ani tentokrát neměl potřebu u modřické čističky nasazovat sluchátka a spolu s klukama jsme postupovali tmou a postupně stíhali světlušku před nama. Jí byla opět Martina Němečková. Ukázalo se, jak obrovskou ztrátu jsme nabrali pauzou ve Střelicích. Před tím jsme Martině utekli, ale teď nám to trvalo asi 20 km, než jsme ji zase dostihli. 

Pokračovali jsme společně přes D2 dál po asfaltce. Cestu nám najednou překřížil tvor. Tělo jako ježek, strst a ocas jako potkan. Než jsme si to prohlídli, koukl na to Vítek a zvíře bylo včudu. Usnesli jsme se na tom, že to byla ondatra, a pokračovali dál, do pole na Zadní díl. Tam konečně skončil asfalt a jako vysvobození přišla tráva. Mokrá tráva. Kdo by čekal, že ta polňačka tak zaroste. 

    

Když jsme došli ke kofolopauze, boty už byly dostatečně osvěžený, ale bylo záhodno osvěžit se ještě zevnitř. Ovšem aby toho nebylo málo, následně přišla voda i shora, což přišlo celkem vhod. Ne, že bych teď nějak potřeboval vyzdvihovat přínos deště pro přírodu, do které už několik týdnů přerušovaně prší, ale tento deštík mě přiměl na sebe natáhnout pončo. Ale vzhledem k tomu, že jsem šel od startu v kraťasech (zima se zatím úplně nekonala), pončo byla částečná, ale v podstatě nejvhodnější, ochrana před kopřivama v houštinovém úseku, kam jsme právě mířili. 

U viaduktu jsme udělali povinné foto a šli do toho. Zdržel jsem se trochu za ostatníma a tím pádem na mě vyšla už docela prošlapaná cesta. Samozřejmě morká a hodně zelená. Procházka kopřivovou uličkou, následně šípkovou a ostružinovou zahradou. Ale nějak jsme to přežili, ani jsem se moc neroztrhal. Přecejen přede mnou to už prošlo dost lidí, takže jsem už sbíral jen zbytky vody, co na mě zbyly. Měli jsme za sebou 12 hodin cesty a v nohách asi 60 km – to dávalo teoretickou naději trasu stihnout. Ale bylo třeba už se moc nezdržovat. Bahnitou polní cestou jsem za tmy došel ostatní – šlo se krásně, když člověk bahno neviděl. 

U Žabárníka se Míla rozhodl, že už se nebude našeho tempa držet a zalezl někam do zahrádky hospody, aby si odpočal. My jsme s Vítkem a Martinem ještě vylovili tamní zásobu kofoly z úkrytu, napili se a pokračovali. U Sokolnic jsme už za ranního světla opět došli Martinu. Jen Marek už naši rychlost nevydržel a už někde od křoví do toho šlapal vyšším tempem. S Martinou jsme došli kolem Tří doubků k zastávce u Kobylnic, kde byla poslední jihovýchodní kofola. Sáčky na dobrovolné příspěvky obsahovaly ve všech občerstvovištích stejnej obsah – nic, ale zde se aspoň nějaká desetikoruna objevila. 

Nadšeně jsem pokračoval dál, opět mokrou trávou, přes letiště s vycházejícím sluncem, kde jsme utekli Martině a šlapali do Šlapanic. Tam jsme po dlouhé době taky došli někoho dalšího. K našemu překvapení to byla Maruška s Honzou (ta, co nás vůbec před 40 km prej nestíhala), kteří napoprvé netrefili vlez do parku. Spolu jsme prošli park kolem Čertovky a Andělky. U Kobylnic jsme jim utekli a mířili do Podolí. Když jsem si volal s korýšem Petrem Mikulíkem, kterej právě chvili před tím dokončil svoje první Rh++ v Mar. údolí, objevili jsme v Podolí u kostela soukromou občerstvovačku pro kluky, který jsme už před tím potkali, kdesi před 50 km u Prádelny. Teď nás pozvali na ranní čaj a závin, bylo to úžasný a ještě znovu jim děkuju. Zvedli jsme ale kotvy přecejen rychleji, abychom zanedlouho opět dohnali Marušku a Honzou a znovu jim, už nadobro, utekli kousek před Mariánským údolím. Zde se k nim měla přidat Anička a k nám se přidal déšť. 

Bylo ho dost, šli jsme opět do pláštěnek a ponč. Podařilo se mi nezapomenout na jeden z cílů cesty – jít se podívat po ztracených klíčích, který jsem zapomněl u pramene vody, když jsem tam byl předchozí víkend s mláďatama. Věděl jsem, kde skončily, ale bylo to v trávě, která za ten tejden povyrostla a navíc se teď mokrá leskla, že rozpoznat v ní kov byl dost problém. To se ale přecejen po chvíli podařilo. Sice trochu narezlý, ale moje. Došel jsem zpátky na cestu a s Martinem pak pokračoval stíhat Vítka a Marka. Šli jsme podél plné Říčky, tolik vody jsem v ní asi ještě neviděl. A vody přibývalo – začalo totiž konečně naplno lejt. Jedna z předpovědí to slibovala až na odpoledne, na kdy jsme měli v plánu zahradní poakci – děsil jsem se, co tam budem v dešti dělat. Ovšem déšť přišel teď, takže jsme jaksi tyto problémy ještě řešit nemuseli.

Hoši nám ale utekli tak, že jsme je došli až za Muchovou boudou, kousek před rozcestím Říčky. Moc dlouho jsme ale ve čtyřech nepokračovali, Markovi jsme na chvíli prchli a do kopce směrem na Zadní Hády se vydali bez něj. Na vrcholu jsme už měli promočený boty a i uchránit vrcholovou knihu před vodou byl docela problém. Následoval sestup. Na odbočku z cesty, kterou jsme před 2 týdnama s Blankou a Jirkou minuli, jsem si tentokrát dal bacha. Cestou jsem ale zvažoval, co bude dál, když je takhle hnusno a mokro, jak to zvládne trávník na zahradě. Ale je fakt, že bylo zatím ráno a zahrada byla na programu až odpoledne, takže to byly předčasný starosti.

Horší to však bylo při sestupu vymletým korytem. Tentokrát jsem neměl pocit, že by bylo bůhvíjak spravený, minule to byly spíš nějaký noční přeludy. A co víc, jak tak mufloním z kopce, najednou jedna hůlka udělala rup a bylo zase po muflonovi. S jednou hůlkou na kusy se muflonit nedá. Dohopsal jsem za klukama do Bílovic, kde jsme na chvíli sedli pod střechu na schody hospody. Naštěstí už přestávalo být totálně hnusně, že už bylo jen normálně hnusně. A pak to přešlo v mírně hnusně, až skoro úplně přestalo hnusnit a téměř dopršelo. Zastávky jsem využil k WoCkoku, zatímco ostatní kluci včetně Marka valili dál, na trasu Rh++. Ještě jsem se pozdravil s Aldesem a jeho partou (která se během kilometrů rozrostla) a vydal se zase dál na cestu. Šel jsem sám, tudíž přišla konečně příležitost nasadit sluchátka a mobila. Ovšem vzhledem ke složitosti zapojení na krátkým káblu a ztížení tohoto nastavení pod pončem se každou chvíli zapojení přerušilo. A když už se to podařilo, přišlo rozcestí u křížku, kde bylo povinný foto, tudíž jsem zase musel odpojit mobila a vyfotit si xicht s křížem. Do toho mi chodily zprávy, že Hanka Váchová, která startovala s nama, už je zpátky v České a že Míla už tam bude brzo též, protože to zabalil ve Šlapkách.

Až pak jsem konečně pustil starej Amorphis a valil z kopce. Teda on to byl teď spíš jednonohej muflon, ale furt lepší jak úplně beznohej, což jsem si zkusil dva týdny zpátky. Tak či tak, dostal jsem se do údolí potoka, odkud vedla pěšina do protisvahu. Jen jsem teď nějak nemohl najít značení na stromech, protože jsem byl nejspíš na nějaké boční nápojce. Amorphis mi ale pěkně hráli, tak jsem čile vyšlápl dost prudkej kopec a pokračoval dál. Ale značka furt nikde. Přišlo mi, že už tam někde musí být, ale furt ne a ne na ni narazit. Můžu se podívat do mapy na mobilu, ale to bych ho musel vytahovat ze složitě instalovaného umístění v kapse na rameni. A zrovna když se mi podařilo zapojit Amorphis? To ne … A jak tak jdu a vlastně čekám, až na něco narazím, už mi to přišlo divný, mobila jsem vytáhl a koukl na mapu, abych zjistil, že jsem vylezl po nesprávné pěšině do úplně špatnýho kopce, na kterej se vůbec lízt nemělo. Sakra. Kdybych to tu byl neznal, vůbec by k tomu nedošlo. Poučení – lepší to neznat vůbec, než to znát blbě. Sešel jsem zpět do údolí, udělal pár kroků k soutoku s dalším údolím, odkud už značka vesele (teda jak pro koho) stoupala nahoru. Já moc vesele nešel, ale snažil jsem se co to šlo, protože mi hoši zase o další kus upláchli. 

Prošel jsem nepříjemnej úsek po silnici a vylezl do Babic, kde jsem v dáli nečekaně zahlídl Vítka s Martinem. A ještě jsem odtud zahlídl něco: po dešti se udělala pěkná viditelnost a z Babic, místa s krásným rozhledem bylo ze silnice vidět Alpy! Bohužel to bylo jen v průhledu mezi barákama a fotit to nemělo smysl, radši jsem si to nechal až na Alexandrovku, kde to při troše štěstí mohlo být vidět taky (ještě líp). Došel jsem kluky, kteří prozradili, že náskok ztratili záměrně v hospodě. Společně jsme teda dorazili Nad Střelčí, napili se předchystané kofoly a přesunuli se na Alexandrovku. Času nebylo moc, teda na hodinkách už ho bylo příliš hodně, asi tak čtvrt na dvanáct, do cíle jsme měli ještě něco přes 20 km a vzhledem k limitu 24 h jsme měli něco přes 4 hodiny a k tomu ještě údolí Svitavy a pár kopců před sebou. Nemohl jsem se ale vynadívat, dohlednost sice trochu zeslábla, ale stále byly vidět alpský kopce Reisalpe 1399 a sousedí třináctistovka Hochstaff. Kluci odběhli a místo nich jsem to brzo mohl ukazovat znovu, neboť mě dostihl Jirka a Milan. Ti měli den před tím ještě lepší viditelnost a z Blomu viděli Schneeberg. To jsem jim záviděl, Alpy při BVVŠ jsem viděl teď asi poprvé, ale Schneeberg to nebyl.

Nicméně rozloučil jsem se s nima (oni měli před sebou už jen sestup do Adamova a hodinu času) a v jednohůlkovým režimu se dal na sestup k 7 dubům a památníku lesníků. Pod ním jsem došel Martina a posléze i Vítka. V poledne se mi podařilo překročit Svitavu. Pro výstup nahoru jsem se trochu odstrojil, protože začínalo pražit slunko, opět nasadil hudbu do sluchátek a vyrazil ke Ptačí svatyni. Došli jsme tam, něco málo vypili vody a šli dál pod Ronov a vzhůru na Útěchov. Šlápli jsme do toho a ve čtvrt na 2 jsme tam byli. 

Trasa Rh++ se hospodě naštěstí vyhýbá, jinak bych tam býval asi zakotvil, ale takhle jsme zastavili až na Zavíráku, kde jsme se po dlouhé době potkali s odcházejícím Markem. Ten do toho ale pak šlápl, že už jsme ho neviděli, i když jsme jen udělali zápis a pokračovali dál. Stejně jako v předchozím případě jsem s tu zdržel o něco dýl a celou cestu do Vranova pak toto zdržení stahoval. 

Až někde za samovýčepem jsem borce došel. Zanedlouho jsme došli i Mirku Kohútovú, která dělala občerstvovačku pro Smrta. S ním jsem se minul u Bílovic a tady byl o hodinu dřív. Mirce jsme ale zdrhli, i když jsem se ještě zastavil na kofolu u Jelínka. To mi už borci prchli a já je marně stíhal. Potkal jsem je až na vrcholu Blomu, když odcházeli. 

Udělalo se ale tak krásně, že jsem musel pak na hřebeni fotit, i když už jsem všechny ty šutry vyfotil aspoň stokrát, teď to přesto stálo za to. Ale času moc nebylo. Na rozhledně udělal jen jednu fotku při které jsme málem vypadl z ochozu, Alpy už vidět nebyly a tak jsem mohl v klidu seběhnout ve stylu muflona s ustřelenou nohou až do severních Lelekovic, kde jsem byl někdy kolem čtvrt na čtyři. Můj limitní čas byl 15:42 v České u hospody, tak jsem ještě svižněji prošel kolem přírodní rezervace Březina do Lelekovic. Bylo půl, začal jsem lehce panikařit a chtě nechtě se rozběhl. Na mostě přes dráhu jsme ale byl pět minut po půl, zamával jsem před chvílí dorazivší skupině k nádru, co od tam vyrážela a došel už na pohodu k hospodě, kde jsem to v čas 14:37 ukončil. Tím jsem vyrovnal svůj nejlepší výkon na této trase Rh++, tedy 23:55. Jinak než „naplno“ tuto trasu prostě neumím.

Pak už přišla druhá část akce, hospoda, kde jsme se postupně sešli celá skupina a najedli, přišla mě pozdravit a pogratulovat i místní obyvatelka a bývalá spolužačka Lucka. Pak jsme se přesunuli do Ivanovic na zahradu, kam za nama dorazil Michal Turek s báglem plným jídla, co propašoval přes uzavřený hranice z Německa. Zahrada už byla k našemu překvapení úplně suchá, takže se žádný bažiny ani mokrý dřevo nekonalo. Takže se nakonec vydařila i tato část akce a než se šlo někdy kolem půlnoci zalehnout pod širák, všemu tomu dal korunu Starlink klenoucí se přes celou noční oblohu.

4.-5. 6. ostatní trasy 

Někdy během května, když jsem se snažil lákat lidi na BVVŠ, dozvěděl jsem se, že se někteří chystají na poslední víkendovej termín kolem 5. 6. vyrazit na trasu z Modřic. Tak mě nalákalo ještě si to dát s nima. To by ale dávalo smysl pouze jako Rh+, který jsem letos dosud nešel, po čemž by chyběl už jen půlvokruch k dokončení Grand Slamu. Na ten jsem se letos vůbc nechystal, ale najednou mě napadlo, že bych to mohl docela dobře spojit. Ale protože jsem si věřil přecejen na trochu vyšší rychlost, než jakou jsem předpokládal u nich, napadlo mě, že když budu mít na jejich startu už 50 km za sebou, tempa by se mohly vyrovnat. Tak vznikl nápad spojit Rh+ a Půlvokruch do jednoho pochodu. 150 km jsem ještě nešel, ale pokud jsem šel Rh++, pak to bude chtít v následující etapě ještě trochu něco přidat – varianta spojených tras se teda vyloženě nabízela.

I když je to samozřejmě úplná magořina. Vždycky jsem si to říkal o akcích typu LH24 nebo Everesting, kde se člověk motá furt na té samé trase. Ale když už se to pojalo jednou závodně, pak trasa BVVŠ je závodní okruh. Tak to není až tak divný, dát si prostě jeden a půl okruhu. No, vlastně asi je, ale když jsem návrh toto podniknout nadhodil stovkařům v cíli Rh++ v České, chytla se toho – a to hned – jediná osoba, Jana Bulíčková.

Rh++ jsem dokončil s celkem rozmočenýma nohama takže mě příliš nepřekvapilo, že jsem měl prsty docela dodělaný. Na každé noze slízl jeden nehet a začal slízat. Dal jsem jim šanci se ještě trochu dát do pořádku do další etapy. A aby se trochu snažily, vyhlásil jsem prstům závody, o to kdo se dřív zahojí – jestli ten, co ho strhnu hned, nebo ten, na kterej nechytám. Snažily se oba a výsledkem bylo opravdu to, že se mi oba daly jakštaš do pořádku. Horší ovšem bylo, že jsem se v mezidobí jednou prošel na Hobrtenky a pak se – nevím, co mě to napadlo – proběhl dolů. Bez hůlek to moc neumím. A jak tak běžím, zjišťuju, že po zakopnutí letím na hubu. Ještě stíhám dát před sebe ruce, ale pád je nevyhnutelnej. Odnesl jsem si z toho odřený ruce, lokty a kolena, takže soutěž o nezahojený místa měla najednou úplně jiný favority než prsty na nohách.

S Janou jsme si naplánovali start opět v České. Něco mi říkalo, že když půjdeme 104 Rh+ a k tomu 50, tak už by to chtělo dorazit těch zbylých asi 7 km do 100 mil. A tak jsem v rámci čekání na Janin příjezd vyrazil už z Ivanovic a zahájil s náskokem asi 2 km. Jako obvykle jsem nestíhal, takže jsem v rychlosti před odchodem na sebe hodil pochodovou vestu, aniž bych úplně zkontroloval její obsah. V České jsem koupil vodu, na mostě se setkal s Janou a v 9:48 v pátek ráno jsme vyrazili. Pro ni už to byl 3. start z České, o to větší pakárna to byla, neboť i oba předchozí starty (i ten následující) se odehrávaly z České. Donedávna možná nevěděla, že taková dědina existuje a teď během měsíce tudy šla už po3.

Já jsem si po příhodě na Rh++ koupil nový hůlky, takže jsem Janě docela stačil a při sebězích se ji snažil nebrzdit. Napřed se ale vyšláplo na Babu, udělali jsme zápis a seběhli do Jinačovic. Zde bylo ještě moc brzo na občerstvení, nezdržovali jsme se proto postupovali vpřed. Člověk by si mohl říct, co tu mohlo probíhat jinak než v minulých případech, ovšem ono se těch rozdílů našlo dost. Kromě naší dvoučlenné sestavy byl rozdíl především v počasí. Zatímco při prvním pochodu bylo příjemně chladno (k ránu až příliš příjemně mrazivo), při druhým příjemně deštivo (opět pak ráno až příliš …), tentokrát nám jihomoravské podnebí ukázalo svou pravou červnovou tvář – už od startu byla hnusná hicna. 

Na pátek hlásila předpověď 26 stupňů, na sobotu byla ještě o 2 stupně horší, ale to předbíhám. Na toto počasí jsme byli vybaveni – já tradičně modrým trikem krytým černou vestou, Jana rovnou černým trikem. Zjevně jsme potřebovali držet především styl, přežití už byl druhotnej cíl. Ale i na to se Jana připravila. Nejen, že si s sebou táhla boty a oblečení do civilu po akci, ona si s sebou nesla rovnou i vohoz na pohřeb! Měla ho v plánu na pondělí, naštěstí nikoliv svůj, ale několikrát cestou přišlo na přetřes, jestli se ty hadry neužijou už dřív.

V oboře jsem konečně letos na 3. pokus viděl zvíře, jen mu tak nějak chyběly nohy. Na asfaltu se vyhřívalo užovče. Zvládli jsme ho nerozšlápnout a zdrhli jsme mu. Seběh kolem třech křížů byl v pohodě, ale ve studánce bylo nutno se občerstvit, vedro začínalo být nesnesitelný. Při cestě po skalách podél Prýglu (mimochodem, skutečně jsou to vápence, kdo by to tu čekal?) ovšem Jana při pohledu na jeho hladinu hodnotila situaci tak, že tam by teda nevlezla. Takový rouhání!

S vědomím, že blížící se hospoda Prádelna otvírá ve 12 jsme už nemuseli brzdit (ne že bychom se dosud záměrně flákali), neboť jsme v té době byli někde u Junácké louky. Do hospody jsme dorazili kolem půl jedné. Dali jsem si polívku, Jana buchtu a oba hlavně něco na zalití uvadajících organismů. Jana, lékařka, která svými tématy určovala – často na můj popud – většinu dosavadních rozhovorů, se pustila do přednášky o rozdílech mezi úžehem a úpalem, ze které si ale už zase nic nepamatuju, protože mi hlava v tom vedru moc nefungovala. A tak jsme radši pokračovali, tentokrát přes slepýše vzhůru k Ríšově studánce. Trochu jsem se zdržel vysypáváním bordelu z bot (to byla má poměrně častá kratochvíle) a Jana už mi pěkně zdrhla. Ač sama tvrdila, že do kopce jí to nešlape, tak jsem ji došel až kousek od Ríšovky díky tomu, že jsem ji neúmyslně zmátl voláním z dáli, že jde blbě. 

U studánky jsme už zase chlastali vodu společně a pak po občasné značce mířili na druhý kopec Rh+ na trase, Lipový vrch. Vrcholový kopřivy, který jsme před 2 týdny sveřepě s chlapama prošlapali, jsme teď sveřepě obešli po krásně vysekaným obchvatu oplocení vysílače. Nevynechal jsem příležitost zalistovat ve vrcholové knize do minulosti a povzbudit se vzpomínkama. Ale zase moc dlouho jsme se zde nezdrželi a pokračovali dál, napít se k Helenčině studánce. S vodou tento rok naštěstí nebyl problém, byla to ale na dlouhou dobu poslední picí zastávka. Vedro bylo ale takový, že člověk nepohrdl ani vodou potoční, aspoň co do možnosti zamokřit se. Naštěstí dál cesta vedla napříč několika údolí, mezi kterýma bylo ale nutno přežít. Napřed to znamenalo projít kolem Masecu, kde zrovna začal závod motorek, což Janu vybudilo k úprku, že jsem docela nestíhal. U Augšperskýho potoka jsem se teda konečně zmáčel a pokračovalo se ke Kývalce, jednomu z fotobodů na cestě. 

Cestou přes D1 kolem třičtvrtě na tři už to žhlo tak, že bylo nutno přidat, aby byl člověk zase co nejdřív u vody, ovšem to samozřejmě ubíralo síly. Jana se ale příliš vyčerpaně netvářila a vesele valila do kopce, že jsem ji po dalším z výsypů boty málem nedohnal. Někde za rozcestím Nad Omicema jsme dosáhli na 30. km. To byl důvod k oslavě, ne ani tak s ohledem na ukrojenou část (s ohledem na celek jsme byli někde v pětině), ale s ohledem na Janiny narozeniny. Ač nepivař, usoudil jsem, že v této situaci bude nejlepší dort kapalný a věnoval jsem jí škopka od Prádelny, kterýho do sebe musela na pár loků otočit, aby ho s sebou netáhla v ruce dlouho – a moc velkou práci jí to v tomto vedru nedělalo. Mírné pozvdižení, aspoň pro mě, přišlo i změnou značení. Od mého minulého pochodu, tj. během posledních 2 týdnů, změnilo se značení a značka zde po dlouhých letech konečně přestala vést nesmyslně hustníkem, když ho může obejít. 

Už to nebylo to ale ani tak daleko do Střelic, kam jsme se tentokrát stavili pouze na pití, chvíli se ochladili, poslechli si trochu Lordů z tamní televize a pokračovali dál. Nejhorší úsek měl právě přijít – otevřený nekrytý asi 2 km polem ze Střelicema. Ještě než jsme tam došli jsem se snažil pochod optimalizovat s ohledem na stín. Jako ideální se ukázal průchod úzkým průchodem kolem garáží, kde byl stín a příjemně profukovalo. A to se pak k mýmu (Janinýmu ani moc ne) překvapení dělo i na polích – foukalo, že se pochod tudy vlastně dal docela dobře přežít. Přesto jsme ale nevynechali hned nabízející se první zastávku u Mojmírovy studánky. Cestou jsem si vzpomněl na pouštní scény z filmu Únik ze Sibiře, jak hrdinové umírali vedrem a žízní, Jana to ale neznala a proto jsme toto téma nemohli moc víc rozvíjet a pokračovali do údolí Bobravy.

Cestou jsme se z xichtoknihy dozvěděli, že kolem 20 h plánuje z Modřic vyrážet víc lidí, zejména Lenka a její parta. Do té doby ale bylo ještě docela dost času, tak jsme váhali, jak moc musíme upravit tempo, abychom to časově trefili. Flákat se jsme se ale nedokázali, takže jsme se nenásilným plynulým krokem posouvali vpřed a postupně tak nechávali za sebou čím dál větší část údolí. 

Vedro v tomto úseku prošlo svým denním vrcholem. Vrchol naší žízně byl tudíž nucen být uhašen, k čemuž přispělo občerstvení u Anenského mlýna. Minule jsem tudy šel v noci a při prvním z tohoročních pochodů jsem možná až nepatřičně touto zastávkou opovrhl, protože jsem se tehdy už viděl v cíli v Želešicích. Tentokrát jsme ale zastávku využili a k mýmu překvapení to byla tatáž chata s tím samým výčepním, u něhož jsem si dával jednu životně důležitou kofolu už někdy před 20 lety. Potvrdil mi to osobně a taky vzpomínal  na doby, kdy přes něj chodily trosky chodičů ploužících se do cíle v Modřicích kdysi v raných dobách BVVŠ. Od dob otočení směru v roce 2006 se toto občerstvení nemohlo využít s výjimkou let 2016 a 2017 a teď až v covidových letech. Ale zjevně to fungovalo i bez nás.

Občerstveni jsme pokračovali dorazit zbytek údolí až do Želešic. Zde jsme ještě stihli otevřenej kšeft (dříve Jednota, dnes Vietnam) před zavíračkou v 18:30. Ač jsme nic nepotřebovali, já si musel vysypat botu a Jana, aby jen tak nestála si přidala (na můj popud) několik kroků obchodu pro ledňáky. Každej jsme si dali jinej, jen jsme se nemohli shodnout na tom, kterej byl hnusnější. Radši jsme se teda zvedli a šli dál. 

Do Modřic jsme dorazili kolem 19 h a tak přišel čas na to zajít na jedno pořádný jídlo toho dne. Zamířili jsme proto k Trávníčkům, což bylo asi taky poprvé, co jsem tuto hospodu využil během BVVŠ. Výborně (až příliš) jsme se najedli a zvážili, co budeme dělat. Ukázalo se, že Lenčina parta se ze zdravotních důvodů rozpadla a poslední nerozpadlý článek David teprve mínil vyrazit. Spojili jsme ho tudíž s Pavlou, co mínila vyrazit taky později a dál se na ně nevázali. Ač to nebylo oficiálně vyžadováno, nevynechali jsme možnost vyfotit se v Modřicích u nápisu a zhruba v 20 h jsme byli zhruba na náměstí. 

Za Olympií jsme vyráželi do druhé padesátky, tedy v podstatě do naší druhé třetiny. Padl návrh proběhnout úsek kolem čističky, načež tento návrh padl a vzhledem ke vhodným povětrnostním podmínkám jsme tudy prošli celkem smraduprostě. Na jižních pláních protnutých cykloasfaltkou se s nama loučilo zapadající slunce a nás čekala štreka daleká (jak ovšem Zbyněk v komentáři na FB k fotce slunce podotkl, tak štrece to bylo fakt jedno, jen my jsme si to o ní celou dobu mylně mysleli). Tak jako v předchozích případech tohoto ročníku BVVŠ jsem se v těchto místech už těšil do křoví na kofoliště. Proto nám až tak moc nedalo zabrat projít celou asfaltku, pak už pološerou silnici a začít stoupat na Zadní díl, odkud už jsme jen mohli vidět, jak se slunce skrývá kdesi na severozápadě za obzorem. 

Cesta dál naštěstí nebyla tak mokrá jak posledně, takže se promočení bot na rozdíl od minula nekonalo. Zde přišla na řadu debata o hudbě, což nám s přestávkama vydrželo v podstatě po celej zbytek trasy. Zkrátka se ukázalo, že v tomto tématu jsme schopni najít poměrně velkej průnik a na tom pak stály další rozhovory. Ono by nebylo tak důležitý to připomínat, nicméně najít to správný téma je dost důležitý a přitom to není vůbec snadný. Člověka musí držet při bdělosti, aniž by ho vyčerpávalo přemýšlením. Díky hudbě pak na nás skoro nepřišla ospalost a i krizím se mi dařilo celkem se vyhýbat.

Na začátku křoví jsme našli kofolu ukrytou už měsíc v kopřivách, furt pitnou a málo kým nalezenou. Tak jsme k ní přidali ještě pár odrazek, aby se dala najít, a vydali se vstříc houštinovému dobrodružství. Jana mě gentlewomansky nechala jít prvního, což jsem si nemohl nechat ujít, zvlášť když to na rozdíl od mých předchozích pochodů nebylo prošlapaný (později jsem zjistil, že to několik hodin před nama šla ten den akorát Blanka, ale od té doby už to stihlo zarůst). Od mé předchozí návštěvy kopřivy zase o půl metru povyrostly, křoví zhoustlo a trní zostřilo. 

Úsek jsme šli stále ještě za večerního šera, takže Jana poprvé viděla, čím že to už dvakrát prošla. Bylo to samozřejmě úchvatné jak trní šípkových keřů. Jeden takovej zavazel v lesní části tak moc, že jsem se rozhodl ho aspoň částečně odklidit z cesty. Bez mačet či pořádnýho nože to byl ovšem trochu problém. Ulamovákem co jsem vylovil v kapse, jsem nařezal vetěv, kterou už bylo nutno jen páčením zlomit. K dispozici se mi nabízely hůlky, který mi jinak v ruce akorát zavazely. Tak jsem si v duchu řekl „něch sa páčí“, zapáčil a bylo po hůlce. Já vůl … (Úryvek motivován kapitolou „Někdo páčí, jiný bučí“ z mé nové knihy Neskutečné příběhy pro kabrňáky. V prodeji od půlky srpna. :) ) Výsledek tedy byl, že jsem stejně jako v předchozím případě byl odkázán na jednu hůlku. Letošní BVVŠ byl tudíž pro mě dost silným prostředkem k nezávislosti na hůlkách. Dobrovolně bych si ale tuto odvykací kúru nevolil. Na druhou stranu, počet zlomených hůlkem je dobré udržovat na sudé hodnotě, aby mi zbývající hůlky tvořily pár, což se mi tímto tahem podařilo. 

Cestou kolem Žabárníka jsme zkoukli stav zavřenosti hospody (potvrzeno, přitom bylo ještě před 22h), abychom pak mohli s klidem opět navštívit kofoliště. Už za pomocí čelovek jsme ho našli, napojili se, a napojili se zpátky na cestu. 

Pokračovali jsme dál k Sokolnicím okolo místa lesního pařbiště už hodně pamatujících pařmenů. Cestou dál se nedělo nic zvláštního, za doprovodu hádanek z oblasti hudby jsme prošli k poslední zásobárně pití u pomníčku a následně kolem letiště do Šlapanic. Sestup s jednou či žádnou hůlkou už jsem za poslední pochody natrénoval, takže když jsme sestupovali od Andělky, tak ne že by to bylo příjemný, ale nějak to šlo. V Bedřichovicích jsem se poprvé rozhoupal a vlezl do tamní telefonní budky, abych zjistil, že vůbec nevím, k čemu slouží. Tématicky jsme se zde přesunuli k filmům, což nám vydrželo po asi 10 km. Toto téma jsme ovšem přerušili v Podolí, kde byla k našemu překvapení ještě otevřená hospoda (bylo těsně před půlnocí), dokonce komeťácká, a hrála tam dobrá hudba. Od té doby mi v hlavě dlouho znělo „Sometimes I Feel Like Screaming“ od Deep Purple.

Na křik jsem se ale necítil, šlo se plynule dál a jen občas nám cestu přehradila žába. U Muchovy boudy jsme oslavili půlku celé naší štreky. Když jsme pak za Říčkama dorazili k hlavolamu, z nějž po vyřešení teče voda, prozradila mi Jana jeho řešení, jež jsem si od loňska nezapamatoval. Fór je v tom, že jsem si u tady toho podivnýho stroje s jediným ovládacím prvkem vždycky vzpomněl na někdejší elektrošifru na Tmou, která byla podobnýho charakteru, a to dokonce i co do řešení – jen mě nějak nenapadlo to zde uplatnit. Ale prozrazovat to tu nebudu :)

Žízeň byla potlačena, přešli jsme Říčku a začali opouštět její údolí, tentokrát opět až na Zadní Hády. Na rozdíl od minula tentokrát ve tmě a v suchu. Náladu nám zde povznášelo hádání dramatických hádanek (teda aspoň mně, kterej hádanky dával). Zapsali jsme se do knihy, povinně se vyblejskli u Spáleniska a začal sestup, opět s jedinou hůlkou dolů do Bílovic. Tentokrát jsme se zde moc dlouho nezdrželi a pokračovali dál. Výstup jsme tentokrát absolvovali celkem potmě. Až kousek před Útěchovem bylo světlo čelovek nahrazeno světlem denním. Dle předchozí předběžné domluvy jsme se tu měli setkat kolem 5 h s Mirkem, ale byli jsme tu o půl hodiny dřív a tak jsme případné setkání nechali na pozdější úsek neboť nám přišlo, že trasa Rh+ přes Babí lom ještě může přinést zdržení.

Přecejen jsme zde ale po dlouhé době (teda vlastně za celou cestu poprvé) potkali chodiče, bohužel zde končil po úseku z Modřic. Rozloučili jsme se s ním nemístnou poznámkou, že máme za sebou asi 90 za sebou a před sebou asi 60, což člověk, co si váží toho, že ušel maraton, asi nechtěl slyšet. Ale tak to nějak z toho rozhovoru vyplynulo.

Pokračovali jsme na Zavírák, udělali zápis, asi na minutu si sedli a někdy za východu slunce došli do Vranova. Tentokrát jsme nepohrdli samovýčepem Na gruntě, zehřáli jsme si vodu na čaj a pak z místních zdrojů vydolovali já čaj-nečaj a Jana jakýsi radobykafe. 

Účel to ale splnilo, z vesty jsem vylovil jednu jakousi nesmrtelnou buchtu, čímž jsem částečně vyřešil snídani. Tak jsme mohli pokračovat dál, přes Jelínka na Blom. Zde, v nejvyšším místě trasy jsem dokončil snídani jednou ze dvou topinek, co jsem si s sebou nesl. Dosud nějak nebyl hlad, případně jsem ho řešil tyčinkama a podobnýma pokladama z vesty. Začalo se dělat hezky, hrozilo ale, že bude až moc hezky. Přešli jsme na rozhlednu. 

Ne, že bych na ní nebyl už postý, ale nápis POZOR NÍZKÝ STROP těsně pod ochozem, jako bych tentokrát prospal a probudil se až zjištěním, že strop neuhne. Výhled byl krásnej, i když v oparu, že nebylo vidět ani na Pálavu, natož třeba Schneeberg. Horu (Petra) jsme ale brzo viděl blížit se k nám na rozhlednu. Poté, co vyrazil v pátek odpoledne taky z České, nás stihl až v podstatě na poslední chvíli. Byl jsem rád, že jsme se konečně taky s někým potkali a sestup do České jsme podnikli společně.

Na mostě nad dráhou jsme byli v půl osmé, což bylo přesně podle našich plánů – dřív než v 7 se stejně z České nemohlo pokračovat dle pravidel a po 8 už bychom měli problém s cílovým stíháním. Petr zde dorazil Rh+, což byl poslední úsek, který mu chyběl k dovršení Grand Slamu. Nám zbývalo přidat ještě půlvokruch, k čemuž jsme měli tento den. Vzhledem k tomu, že jsem si předchozí den předešel 2 km, navrhl jsem Janě, aby si je dohnala na trase a vyslal jsem ji tak, aby si dala znovu Velkou Babu. Na to přesvědčila i Petra vracejícího se do Žabin, a tak jsem se s nima rozloučil a zamířil do kšeftu doplnit zásoby. Vodu jsem nekupoval s vědomím, že za chvíli půjdu přes Maruščinu studánku. Tak se taky stalo, zastavil jsem, abych vysypal boty, nabral vodu a šel dál, abych neprošvihl Janu, jak půjde přes Jinačovice. Nakonec jsem na ni počkal na základech dálnice, místě natáčení Beže. Dlouho jsem tam ale nepobyl a brzo už jsme pokračovali zase spolu. 

Když jsem dorazili na Senařov, začal seriál doplňování druhých snímků do dvojic „Po n km a po n+104 km“ V těchto končinách bylo oblačno a ve srovnání s předchozím dnem to vypadalo navzdory předpovědi co do teploty celkem optimisticky. Když jsme šli přes Trnůvku, asi už nám trochu docházely témata na hudební hádanky. Tak jsme se pustili do zpěvu, jak už to tak u mě někdy v pokročilém stádiu pochodového opojení bývá. Jen nám tam tentokrát trochu chyběl Vítek, kterej by to trochu držel. Takhle se nás polekaly všecky zvířata okolo, že i těch mrtvých slepýšů na cestě ubylo. Přesto jsem je na cestě pořád tak nějak vyhlížel a časem mi z toho začalo hrabat.

Naposledy v tomto ročníku jsme slezli Tři kříže, tentokrát o hůlku pomaleji než ve všech předchozích případech, ale nějak jsem to přežil a i lichonohý muflon dokázal seskákat až ke studánce. Opět jsme se trochu zamokřili vodou, jak zevnitř, tak zvenku. Pro udržení dobré nálady jsme se snažili udržovat hladinu zpěvu nad nulou, což zajisté ocenili množící se kolemjdoucí. Když jsem procházeli po žluté značce podél prýglu, Jana už své rouhání o pohrdnutí vodou vzala zpátky, protože vedru už začínalo přicházet v plné síle. Její únava se začala projevovat zatím jediným způsobem, a to tak, že nebyla schopna uhodnout skupinu Aerosmith z mýho popisu a pokusu o reprodukci ukázek. Ona by určitě řekla, že chyba nebyla na její straně a nestranný posluchač by jí možná dal za pravdu. Tak či tak, po fotu pod hradem zase následovala zastávka v Prádelně, opět půl hodiny po otvíračce tentokrát však o 2 h dřív než předchozí den. Využil jsem stovkařsky příznivého občerstvení, dal jsem si chleba s roastbeefem a šlo se dál.

Cestou dál rostlo vedro, napřed s nadmořskou výškou. Přesto jsme se u Ríšovy studánky nyní nestavovali a šetřili kroky, měli jsme jich před sebou ještě dost. V úseku kolem Lipáče jsem snad poprvé šel správnou cestou, protože tudy chodím v podstatě vždycky vrchem, a když už jsem šel někdy Rh nic, bral jsem to po asfaltu. Tentokrát jsem se díky Janě trefil na tu správnou cestu a zjistil, že u cesty leží zajímavá vodní plocha. Nějak ale mobil zlobil a nestihl se včas pustit, když jsem chtěl toto jezero vyfotit, a tak zůstalo jen ve vzpomínce (a na mapě). Sklon cesty se brzo otočil, teplota však stoupala dál a člověk musel o to důsledněji plánovat, podobně jako předchozí den, hasící zastávky. Ta první proběhla u Helenčiny studánky. Zamočil jsem se, až to hezký nebylo, ale šlo se pak aspoň chvíli příjemně. Jana mi trochu utekla, tak jsem zase do toho musel trochu šlápnout, abych ji dohnal. Nějak se mi otevřely zase další hudební obzory a tak následovaly zase další hudební hádanky a sypal jsem je jak bordel z bot. Po jedné takové technické zastávce mi Jana začala cestou kolem Masecu zdrhat. Dohnal jsem ji při sestupu do údolí, ale ještě jsem šel hodit oko na trať, po níž zrovna projížděly motocykly, a nechal ji tak zase trochu poodejít. 

Takhle na gumě jsem za Janou vlál nějakou tu chvíli, než jsem ji dostihl chvíli před koncem cesty podél potoka. Pak následoval seběh do údolí sousedního. Bylo vidět, že začala tlačit na pilu, měla obavy, aby stihla být do 19 h u Olympie, což byl nejzazší čas pro její odjezd pryč do Čech. Bylo ale teprve kolem půl jedné, takže časová krize ještě úplně nepřicházela. Zato krize teplotní už tu byla. Jana valila vzhůru na Kývalku a mně dělalo dost problém ji uviset. Až v prudkým kopci v závěru jsem ji dostil, abych jí řekl, že to trochu přepískla. Když jsme dolezli na Kývalku, potřebovali jsme oba pauzu, teda hlavně já. Být to jinde, nevím, zda by to Jana tak snadno odkývala. Zastavila tu však na rozdíl ode mě jen na chvilku a než jsem se zvedl, byla už kdesi daleko. Cestou jsem si ještě vyfotil častý jev potkávaný na trase – krásnýho černýho mrtvýho krtka. 

Bylo právě 13 h a vedro se blížilo svému vrcholu. Janu se mi podařilo dostihnout až při seběhu k Troubském potoku. U tamního rozcestí U vodárny jsme se patřičně zvodnili a šli dál. Neběželi, prostě šli, i když do kopce to bylo opět dost svižně, na to, jak Jana o svých výstupech vždycky prohlašovala, jak je pomalá. V lese u Omic cestou do Střelic jsem zase jednou vysypával botu a Jana mi zdrhla tak, že jsem ji dostihl až po seběhu k nově stavěné silnici u železnice ve Střelicích. Zde jsme nemohli vynechat možnost zajít se napít. V hospodě hráli U2 a do nás zasyčela oranžová voda. Úžasnej pocit. Paní už z nás byla trochu paf, když viděla, že jsme tam skutečně dle slibu z předchozího dne dorazili znovu po 100 km. Teď už nám chybělo jen těch asi 20 do cíle. Jenže to byl ten nejhorší úsek.

Naposledy jsme vyšlapali pod pražícím sluncem nudnýma ulicema Střelic ke garážím u pole. Zatímco v pátek nás zde mile překvapil chládek ve stinné uličce mezi plotem a garážema, teď to mělo účinek naprosto opačnej – vzduch se zde nehl a vedro jako by zde pálilo od plotu ještě víc. Ale to jsme byli ještě ve stínu. Pravá výheň přišla, až jsme vylezli na pole. Pařák jak v Paříži a pražilo jak v Praze. Znovu mi zde na mysli vytanuly pouštní filmové scény jako předchozí den. Cestou jsem i váhal, zda to nepřerušit a nazajít se schovat na chvíli do lesa poblíž. Ale nějak jsme to zvládli, ovšem jakmile to šlo, zamířili jsem k Mojmírově studánce. Tu sice za ten den nikdo nevychlastal, postrádala ale stín, proto se tu nedalo moc dlouho vydržet. Doplnili jsme zásobu a sestoupili jsme do údolí. 

Už jsme tak nějak jeli ze setrvačnosti, že jsme ty louky ve zničujícím vedru asi 30 stupňů přežili v nějakým nouzovým režimu. Za Spáleným mlýnem jsem Janu opět nechal poutýct, neboť jsem si dával Tygří pauzu. Ne, že bych už nemohl, ale přece to nepotáhnu celý zbytečně s sebou. Jana mi zdrhla asi o půl kiláku, ale tygřím krokem se mi ji podařilo dohnat ještě před Anenským mlýnem. Ovšem nutno říct, že na mě chvíli (úplně zbytečně :) ) čekala. 

Když jsme pak dorazili opět do tamního občerstvení, dozvěděl jsem se zde výsledky semifinále v hokeji (naši už pro jistotu vypadli už ve čtvrtek s Finama tak mi nemuselo vadit, že to teď nemůžu sledovat), že Kanada porazila USA a prohaluzila se až do finále (kde se další den prohaluzila až k titulu). My jsme na chvíli poseděli, povyprávěli místním, kolik toho už máme za sebou a sklidili potlesk celého osazenstva. Za sebou jsme měli asi 144 km, zbývalo nám už jen něco přes 10. Původní plán, že u Olympie ještě uděláme asi 4km vratku, abychom dorazili 100 mil, jsme zavrhli z důvodu charakteru cesty. Znamenalo by to totiž dobrovolně podstoupit ty nejhorší chodící muka – za toho největšího pařáku si dát asfaltovou cyklostezku v otevřených polích. To po 150 kilákách člověk fakt nechce. 

Tento nápad jsem teda odpískal, místo toho jsem ale vymyslel, že by se dalo stihnout být v našem cíli do 17:48, což by znamenalo vejít se do 32 hodin od startu. Tuto výzvu jsem nastolil někde v Želešicích, Jana to považovala za totální šílenství, protože bylo 17h a měli jsme před sebou asi 5 a půl kiláku. Já jsem ale jel na tygrovi a tak jsem se snažil udržovat náladu svými písněmi do trudomyslnosti. Do teď nevím, jestli byla Jana už otupená, že jí to nevadilo, nebo se jí to v tomto stavu snad líbilo. Vyvrcholilo to vše (a završilo) písní složenou před měsícem s Vítkem na Dni cesty, pracovně jsem ji přejmenoval na Nohy. To už se nám naposledy otevřel výhled na Dyjskosvratecký úval, vstoupili jsme do Alpsko-himalájské soustavy a tradičně se vyfotili u haly v Modřicích. Zbývalo už jen došlapat k Olympii a tam to zapíchnout.

Trasu BVVŠ jsme ukončili v 17:46, takže 2 minuty do 32 hodin, v nohách jsme měli oficiálně 154, Jana 156 km. Asi minutu na to začalo pršet. Jako úplný cíl jsem však naplánoval hřiště u Olympie, kam mě přišla vítat rodina a kam jsme se ještě pěšmo přemístili a tím ukončili pochod a celý letošní Grand Slam BVVŠ, tedy 370 km ve 4 etapách. 

Na závěr bych chtěl poděkovat své ženě Janě, že mě na pochody pustila a své parťačce Janě, že do toho se mnou šla. Dobře jsme si sedli. A konečně si sundali boty.