Pražská bahenní stovka 2022

Na Pražské stovce jsem byl v roce 2022 už v únoru, přesunutém 28. ročníku z roku 2021 na dobu, kdy se už svět vzpamatovával z koronavirové pandemie. To jsme ovšem netušili, že brzo přijde z východu další zlo, který sice zasáhne Ukrajinu, ovšem jako vedlejší efekt se sem přenese v podobě zdražení už tak drahé energie a v důsledku toho i všeho dalšího, včetně startovného dálkových pochodů. Přihlásit se na pochod  jako je Pražská stovka v jiné než první vlně tudíž mohl znamenat zaplatit víc jak tisícovku, což už je opravdu ke zvážení. S přihlášením v první vlně na 29. Pražskou stovku, tedy na  druhou pražskou stovku roku 2022, jsem ale trochu zaváhal, a tak jsem se spoléhal na odpadlíky v týdnu před startem. Vědom si pravědpodobnosti, že se takoví objeví, jsem se připravoval jako normálně, pořídil jsem si na sebe nějaký nový neroztrhaný hadry a boty, ve kterých jsem šel poslední kilo, vyměnil ve Sportisimu za nový. Pár dní před startem se skutečně našla nabídka, ale když jsem ji chtěl přijmout, dozvěděl jsem se od  Olafa, že mám díky přicmrndávání na kontrole na Týnišťských šlápotách start na P100 zadarmo. 

V době, kdy jsem se na pochod hlásil, hlásili meteorologové na víkend 2.-4.12. ochlazení, sněžení a teploty kolem nuly. No, existují asi i příjemnější podmínky, ale hlavně že to neměl být trvalý déšť, to bych se na to asi vybodl. Takhle dávalo naději, že se půjde po sněhu, po kterým se i neběžec jako já rád proběhne. Na druhou stranu to znamenalo, že boty Reebok koupený před týdnem byly pro tyto podmínky nevhodný, a tak jsem si byl pořídit ještě jiný, tentokrát Adidas. To jsem stihl ve čtvrtek, na jejich rozchození jsem měl teda asi tak den. Už jsem kdysi šel Pražskou stovku v roce 2014 v poměrně nových botách a ty puchýře, kvůli kterým jsem to tehdy po 88 km zabalil, si pamatuju doteď. Tehdy se šlo z jihu podél Vltavy a množství bahna na cestě bylo od té doby patrně nepřekonáno.

Tentokrát vedla 133 km dlouhá trasa z jihovýchodu ze Sázavy podél Sázavy až k Sázavě, před níž se stočila na sever na posledních asi 30 km do Prahy. Už v Brně mírně sněžilo, bylo mokro a když jsem ještě u nádraží chtěl zaběhnout k Vietnamcům pro domněle zapomenuté nákoleníky (nezbytnout muflonní pomůcku), v nových botách mně na mokru ujela noha. Rozmázl jsem se na dlažbě a docela slušně si o ni rozěbal koleno (to je zěvně špatně napsáno, ale aspoň se tak vyhnu vulgárnosti). Nově koupeným nákoleníkem jsem pak koleno dával cestou v RegioJetu dohromady. A bál jsem si, jestli budu vůbec schopen dokulhat aspoň na start.

Do Sázavy (bez příslovečného určení, tedy nikoliv do Sázavy u Žďáru nad Sázavou) jsem jel se Zbyňkem Tkadlčíkem, se kterým jsme už jednou - před 5 lety - podobný přesun absolvovali, tehdy jsme se do našeho startoviště v Kácově museli kvůli sněhové kalamitě v podstatě dostopovat. Tentokrát sněžilo taky, ale víc než kalamitu to způsobilo na trati veselí projevované koulovačkou mezi štíplístkou a mašínfírem při našem přestupu v Ledečku. Zde už nás byla velká skupina a v hospodě v Sázavě už to byla jedna velká stovkařská sešlost.

Spolu s Ivanou a Radkem, kteří měli na starosti jednu z kontrol, jsem se pak (po fotbalu Srbsko - Švýcarsko) přesunul na zázemí startu,  potkal se tu s mnohými dalšími orgy i účastníky, zaregistroval se a začal se chystat. Dobít mobil, navlíct na sebe tak akorát co bude třeba, nalít vodu do velbloudího vaku (to se povedlo až napodruhé, poté, co jsem tam půlkou minerálky umyl podlahu), navěsit čip .... Sakra, čip! Hledal jsem ho poslední asi půlhodinu před startem. Všechno obrátit naruby, napakovanej baťůžek vypakovat, to samý s báglem, co pojede do cíle ... už jsem to chtěl jít hlásit, když jsem ho našel v jedné z asi 10 kapes vesty. Takže zase všecho zpátky zbalit, ven vynést bágl do auta, vykoušet která čelovka svítí líp, spravit návleky na boty ... 

 

A najednou je 0:20 a Olaf hlásí start. Všichni se rozbíhají. Napadlo mě, že bych mohl ještě něco na startu vyfotit. Ale sakra... kde mám mobil?! Zůstal v nabíječce ve zdi. Tak zase zpátky a vybíhám až napodruhý a spolu s Ondrou Plašilem uzavíráme startovní pole.

Když jsem s Ondrou běžel část cesty při únorové pražské stovce, hlavním společným tématem byl covid a další prodělaný nemoci. Nyní jsme se přebíjeli, kdo má už na startu víc dobitý nohy. Moje odřený a rozmlácený koleno ale bylo slabý proti jeho natržené achilovce. Musím taky přiznat, že už si noha dostatečně odpočinula a dalo se s ní docela dobře pohybovat po trase. Ještě při výstupu z obce jsme do-a před-stihli Ondru Fatku, Jirku Hofmana, Milana Hotu a další, kteří to brali jako obvykle turisticky na pohodu, zkrátka na trase strávit příjemných dalších asi 50 hodin. To jsem si nemohl ani nechtěl dovolit, proto jsem se snažil spíš využít rychlejšího pohybu, což jsem v průběhu roku potrénoval na jiných stovkách.

Tmou po čerstvém sněhu se šlo krásně, postupně jsem došel další a další lidi. První z 38 kontrolních bodů (Olaf byl tentokrát fakt štědrej) byl po 4 km na Spálené hoře, kde jsem v 1 hodinu pozdravil Vítka a Honzu Podh. Vítek mi odpověděl slovy "Go, Johnny, go, go", tak jsem nasadil nákoleníky a muflonil dolů. Vítka už jsem pak neviděl, ale píseň Johnny B. Goode jsem hodně dlouho nemohl dostat z hlavy.

Kousek za dalším vrcholem, někde na 8. km byla při seběhu kontrola, kterou jsem si odškrtl jen díky zahraničním účastníkům, kteří mě upozornili, že je tu "kej tů" - bez nich bych to přeběhl a musel bych se vracet. Nějak jsem totiž nestíhal sledovat itinerář, který jsem měl pečlivě uschován v kapse vesty pod bundou. Po většinu počáteční fáze trasy to nebylo třeba, skoro pořád jsem za někým šel, či běžel, podle sklonu trasy, většinou bez vědomí, s kým si v té tmě vlastně děláme společnost. Takto jsem absolvoval v podstatě celý úsek k první živé kontrole na 16. km. 

První živá kontrola se nacházela v hospodě v obci Vlkovec. Dorazil jsem sem docela v pohodě, ovšem když jsem konečně zjistil, do jaké společnosti jsem se to dostal, skoro se mně rozklepaly kolena. Ono, když člověk v hospodě potká Sucháče, Dušana Kolesára, Petru Smočkovou a další rychlonožky, tak se nedá vyhnout myšlenkám, že jsem to přepálil. Náladu mi ale záhy spravil rozhovor na téma čaj: na otázku jednoho z jeho píčů, jakej že ten čaj je (potřeboval jsem vědět, jestli černej, ovocnej nebo jakej) , dostal jsem odpověď "pěkně hnusnej". Inu, starej dobrej Honza Vocásek. Čaj jsem si nakonec nedal hlavně proto, že zrovna nebyl, místo toho jsem jen dolil do velblouda vodu, dosypal hořčík, sezobal pár drobností a vydal se na trasu. Ovšem kluky ze spolku Trailových maniaků, kteří zajišťovali kontrolu musím pochválit za hudební podkres, jímž byl blues-rock ve stylu Erica Claptona, kterej mi na chvíli vyhnal z hlavy Chucka Berryho.

Cesta dál vedla přes jednu terénní vlnu napřed podél Sázavy a pak v Hvězdonicích těsně před mostem D1 nás trasa zavedla přes most na pravý břeh řeky. Potkal jsme se tu s Václavem Strnadem z Brnogangu, Honzama Vocáskem a Sucháčem a Bálintem, s nimaž jsme nějakou chvíli lezli do vrchu a kecali. 

Podešli jsme dálnici a skupina se roztrhala, seběhlo se k řece a přišla nejzamotanější část trasy. Naproti přes vodu jsme zahlédli pár čelovek, jak si to razí v protisměru. Nejspíš to byla první čtveřice, oni to hoši vzali pěkně od podlahy rychlostí 10 km/h a už někde po 30 km jsem coby spěšný chodič a příležitostný muflon za nima zaostával o víc jak dvě hodiny. To byla doba, po kterou mi trvalo než jsem se vymotat po pravé straně Sázavy na levou a po ní se dostat zase zpátky jen naproti přes řeku.

Cestou jsem musel napřed vylézt přes zříceninu Zlenice, kde jsem se poprvé zastavil udělat nějakou fotku s dlouhou expozicí, což ale příliš dobře nevyšlo. Stačilo to ale na to, aby mi utekli všichni, který jsem svým doposavad plynulým pohybem držel v dosahu či za sebou. 

Chvíli mi trvalo než jsem zase pak někoho dohnal. Po úseku podél dráhy to byl Honza Pačes se psem, který nám pročmuchal cestu zase zpátky přes řeku a směrem k další kontrole. Ta se nacházela na hradišti Lštění u kostela sv. Klimenta. Výstup mi dal docela zabrat a poprvé jsem chytil něco jako krizi. Částečně od žaludku, který se nějak nemohl rozhodnout, co vlastně chce. Představa blízké občerstvovačky sice dávala naději na zlepšení stavu, ovšem co může člověk čekat, když je kontrola venku? Jistotou bylo akorát to nejdůležitější - mátový čaj a ionťák, který jsem osobně dodal Ivaně a Radkovi na startu. 

Když jsem na místo dorazil, zjistil jsem, jaká je skutečnost Lštění. Partystan, pod ním lavice s jídlem a u vstupu kamna pro ohřívání hrnce. Sice z nich teda šel kouř rovnou do přístřeší a teplo dávaly takový, že na jejich komínové rouře člověk s klidem udržel ruku, i tak to bylo příjemný, zvlášť když si tam člověk mohl chvíli sednout a dát si párek. To bylo něco, po čem jsem bažil, ale zakázal jsem si to představovat - koho by napadlo, že na takové kontrole budou párky?! Výborně mi pomohl zaplnit žaludek. Přidal jsem k tomu ještě Ivanin slavnej knedlík s karim a pár dalších pochutin. Zapil jsem to kombinací mátovýho čaje, kofoly a ionťáku. Sice postupně, ale i tak se trochu divím, že se žaludek pak ještě nechtěl vymáčknout s nějakým sdělením.

Posilněn jsem zvedl kotvy a vyrazil dál. Chvíle nehybu se však hned projevila ztrátou tepla. Kosa jak v řiti zmrzlýho ploutvonožce. Vědomí, že do cíle je to už jen stovka, mě taky příliš nezahřálo. Navlíkl jsme na sebe všecko použitelný, co jsem po kapsách našel, a vydal se na seběh z kopce. Dostal jsem se tak dolů k řece, kde už jsem jednou byl, jen na protějším břehu. I teď jsem naproti viděl několik světlušek, vzdálených časově o nějaký ty 3 hodiny cesty. To bylo ale možná to nejzajímavější, co tu člověk viděl. Následoval totiž úsek polem. Přemýšlel jsem, co tu bylo cílem. Majitel pozemku nejspíš požádal Olafa, aby mu z kraje pole odstranil čtvrt metru hlíny. Myslím, že se mu to celkem úspěšně podařilo. Na botech jsem ovšem nenesl jen blato, ale tady ještě i zmrzlý sníh. Vzhledem k tomu, že se mi těchto materiálů chytilo pod levou botu na návleky docela velký množství, se kterým se pořádně nedalo šlapat, jal jsem se tento nános urazit o trčící klacek, když už to nešlo o obyčejnou zem. Jedním dobře mířeným kopem jsem z nohy urazil zmrzlou hlínu i s popruhem od návleku. A tak jsem šel dál tak nějak s jedním a půl návlekem. A vzhledem k tomu, že tyto návleky chránily moje boty před přínosem vody a bahna, byla jejich funkčnost docela zásadní.

Hned v následujícím kopci se ukázalo, že jejich význam stále poroste. Výstup mířil na zříceninu Stará Dubá. Cesta byla prudká, zato hrozná. Ona to totiž vůbec cesta nebyla. Olaf, nebo kdo to značil, to namířil nejen kolmo na vrstevnice, ale navíc šikovně přes spadlou kládu. Necesta nás dovedla k místu, kde kdysi stávala zřícenina. Dnes tam po ní zůstal pouze arch K12 a pár rozvalin. Když jsem se to místo snažil vyfotit, zakopl jsem a letěl na zem. Šikovně, rukou s mobilem přímo do sněhu. Ruka zůstala suchá. A jak jsem tak šel dál, čistil mobil od sněhu a nadával, zjistil jsem, že se dál pro změnu klesá a pro změnu sedám do bláta na zadek. Teď už jsem propadl v záchvat smíchu. Úžasný zpestření, tady tento úsek. 

Cesta nás vyvedla z lesa a postupně i ze tmy. V místech, kde se trasa zase z pole vracela do lesa,  zastavilo u mě auto lesáků. Šofér se ptal, co to tu je za akci. Tak jsem mu to vysvětlil, on mi řekl, že probíhá hon, tak že máme být opatrní a rozloučil se. Nevím, co to přesně mělo znamenat, jestli nemám moc hlasitě chrochtat, nebo se prostě nechovat jako prase. Tomu jsem se později nevyhl na Pepři, ale zde jsme se aspoň vyhli kopci Vepří, což pro tuto chvíli asi stačilo. Každopádně jsem ale přidal do kroku, abych byl co nejdřív pryč. 

Rozednilo se a s novým dnem jako by přišel nový pochod. Lidi najednou někam zmizeli, přesněji řečeno rozptýlili se po trase a já jsem šel celkem sám. Brzo se přede mnou vynořil výrazný kopec. A to by nebyla Olafova akce, kdyby zůstal mimo trasu. Byl to dokonce ten nejvyšší na celé trase - Čerčanský chlum vysoký přes 500 metrů! Výstup na něj ovšem žádnou velkou euforii nepřinášel. Při jeho úpatí byla umístěna cedule s výstižným názvem Hearbreak Hill. Až zde jsem došel po delší době nějaký lidi. Na mysl mi hned naskočila Elvisovka Heartbreak Hotel a brzo jsem celou stoupající skupinu došel a předstihl. Někde v jejím předu to byl Čapíno, se kterým jsme pak společně dorazili na vrchol, přímo severozápadní stěnou. 

Patřičně jsme se zdokumentovali a pak už s těšili na živou kontrolu v hospodě v Čerčanech. Cesta to ale ještě byla zajímavá, obzvlášť díky vtipálkům z Mahacupu, kteří trasu P100 obšťastnili množstvím průvodních archů s obrázky a názvy jako např. Hillaryho výšvih, Strach nad Bobří řekou, Broadway (to byl obzvlášť úzkej úsek) a mnohé další.

V hospodě v Čerčanech na 50. km jsme se potkali s Ondrou Plašilem (kterej mě v noci neznámo kde předstihl), Yettim Linhartem, frgálama a dalšíma neodmyslitelnýma složkama Pražské stovky. Hudební doprovod tentokrát obstarávalo album Joshua Tree od U2, při kterým jsem si sešívačkou spravil upadenej pásek od návleků a všechno se zase v dobrý obrátilo. Teda až na to, že do cíle to bylo asi 80 km. Vyrazil jsem s Martinem (nikoliv Čapínem, kterýho jsme nechal u frgálů), začínajícím stovkařem, pro nějž to byl druhý pokus o stovku. No asi to nebyl nejjednodušší UT na začátek. Ale zase pokud jde o bahno, líp si vybrat nemohl. I když v následujících kilometrech ho zase až tak moc nebylo, horší bylo, že zkrátka tálo, sníh měkl a ztrácel se a v lesích pršel za krky procházejících úťáků. 

Martin mi zdrhl, tak jsem si do uší pustil Panteru coby přípravu na červnový koncert, a pěkně mi to šlapalo, že jsem Martina zase někde za Borovou Lhotou dohnal. Když jsem pak sbíhal muflonem po silnici v další vsi a málem se nechal sejmout autem, radši jsem pak zvolnil a opět se nechal dojít a dál jsme šli spolu a mířili k dalšímu Káčku na Starém vrchu. Pak jsem mu cestou z jednoho kopce poodmuflonil a dál pokračoval sám. 

Cesta vedla celkem nudnou krajinou, což byla ideální příležitost si cestu zpestřit hudbou. Do uší jsem si pustil Finntroll a hned byla cesta veselá. Další účastníky pochodu jsem potkal až na zřícenině hradu Zbořený Kostelec (zajímalo by mě, jestli to už jako zbořeninu stavěli, když se to tak jmenuje, nebo zda to někdy bylo i něco jinýho). Většina těchto účastníků z nich byli lidi, jedinou výjimkou byl pes dogtrekkaře Honzy. 

Ze zříceniny ale byl pěkný pohled na údolí Sázavy a celkově to bylo po delší době zajímavé místo. Nedaleko pod ním čekal na tajné kontrole Hans Sedlák von Kriegsmarine, teda aspoň dle uniformy. Doplnil jsem vodu, něco málo sezobl a pokračoval dál. Chvíli přede mnou odtud startoval Yetti, což bylo jakýsi vodítko tempa. Dokud ho potkávám, je to dobrý. 

Snažil jsem se teda neflákat se a pokračoval dál. Byl jsem někde v půli trasy a boty začínaly pociťovat vlhkost zevnitř, což ale vzhledem k všudypřítomnýmu bahnu a sněhu nebylo až tak divný. Zanedlouho jsem potkal běžce v protisměru. Byl to úsek, kde se trasa na půl kilometru vracela, ovšem mezi tím cesta prošla přes jednu živou kontrolu a několik Káček. Stopoval jsem přitom chlapa v oranžové bundě, který mi ale zničehonic zmizel. Přidal jsem do kroku, abych ho dohnal, ale on furt nikde. Pokračoval jsem dolů a hledal a další kontrolu. Nacházela se na pěkném mechovém hřebínku. 

Po dlouhé době pěkný místo, tak jsem se u něj vyfotil a mazal dál. To, že bych si měl kontrolu i zapsat, jsem si uvědomil až mnohen později. Mezi tím jsem ale ještě došel další chodiče a v závěsu za Yettim dorazil na občerstvovačku ve škole v Těptíně. Zde jsem kromě něj a dalších potkal i Ondru, ale taky nečekaně s Paťa a Lenku P. P., která to tu skrze svoje koleno zabalila. Obsluhu tu obstarávali, za dohledu Filipa Smetany v roli fotiče, René a Dana, od nichž jsem dostal jako prevenci proti únavovým halucinacím halušky se zelím.

Než jsem to spořádal, mí případní parťáci byli pryč. V naději, že je dostihnu a uděláme společné útočné družstvo, vyrazil jsem za nimi. Zahlédl jsem je až těsně pod vrcholem Grybla s K22, odkud už se vraceli, zatímco já teprve lezl vzhůru. Ale místo abych se v rychlosti odškrtl a cestou domů muflonil za nima, začal jsem řešit, jaktože mám předchozí pole v kartě prázdný. Docela jsem se vyděsil, ale nakonec mě zachránil snímek ve foťáku, který potvrdil mou přítomnost u kontrolního místa. Zapsal jsem se do vrcholové knihy, pokecal s místníma turistama i chlapem v oranžové bundě, který mě konečně došel, neboť zmastil postup hned na začátku tohoto okruh. Konečně, s asi 7 minutovým zpožděním jsem vyrazil dolů stíhat ostatní kluky. A místo abych se střemhlav pustil z kopce dolů, jsem to vzal na prvním rozcestí blbě a přidal k tomu další asi 2 minuty. 

Když jsem se dostal do úseku vracečky, zrovna jsem tu potkal Václava z Brnogangu a Honzu Hirše, se kterýma jsme se viděl naposledy někdy před 60 kilometrama. Moc dlouho jsem se nezakecával a radši pokračoval dolů lesem, nahoru loukou a pak zase lesem, až jsem najednou došel Patrika, kterak seděl u cesty a vzpamatovával se z menší krize. Spolu s ním jsme pak vystoupali na hranu starého lomu Sekaná skála. To bylo jedno z těch zajímavějších míst na trase a krátce na to následovala Vlčí rokle, která k nim patřila rozhodně taky - balvany ve žlabu mezi kterýma protékala šumějící voda. 

Šli jsme s Paťem nějakou tu dobu, a jak jsme tak kecali, nevšimli jsme si, že jdme blbě. V poli u Jílového u Prahy to zase tak velká zacházka nebyla, horší ale bylo, když se nám to podařilo u nádraží v Jílovém. Nějakým omylem se nám podařilo sejít z trasy a zamířit souběžně s ní po silnici. Asi proto, že už se celkem šeřilo a značky přestávaly být vidět, ale na čelovku to přitom ještě úplně nebylo. Na tu došlo, až když jsme hledali, jak se z silnice dostat zpátky na zelenou značku kdesi poblíž obce Žampach. Ještě než jsme porožínali čelovky se ale k nám jedna šinula z lesa. Byl to chodič v oranžové bundě, který se taky nechal zblbnout a z trasy sešel až nyní. Ubezpečili jsme ho, že to my jdeme blbě a následovat bychom měli jeho a "vrátili" jsme se s ním na vrstevnicovou pěšinu (kudy jsme před tím nešli). Do toho se ještě přimíchali sedmdesákaři Marek a Jana Jindrovi, tradiční Pražští stovkaři a uzavírači startovního pole. Zorientovali jsme se v mapě a bylo jasné, že je třeba neminout násedující Káčko u železničního viaduktu. Ač to z mapy vypadalo, že by se k němu dalo dojít i po silnici, byl o omyl, trasa nabrala výšku, nebo spíš silnice hloubku a v místech kontroly byla pěšina na srázu několik desítek metrů nad silnicí. 

Na ni jsme ale posléze slezli a už za plnohodnotné tmy popošli do obce Dolní Studené, kde se začaly dít věci. Konkrétně se tu začala dít vracečka na Pepř. Takhle se jmenoval kopec, kterým se Olaf rozhodl přiostřit náš pochod. Na kopci se nacházela rozhledna. Ovšem výstup na ni nebylo to nejhorší. Daleko větší průšvih bylo bahno, kterým byla cesta k vrcholu pokryta. Takovou kvalitu by mohlo závidět kdejaký pole, tady jím však oplývala přímo cesta, po které chodili stovkaři a potkávali se tu v obou směrech. 

Na vrcholu rozhledny fučelo a nebylo nic moc vidět, tak se tam člověk nezdržoval a pokračoval zpátky. Na rozdíl od Paťa jsem se na sjezd bahnem těšil, přecejen takovou příležitost tak často nedostávám. A to byl právě ten problém. Nedostatek praxe zapříčinil, že mi podjíždějící boty rozhodily balanc a já jsem letěl do bahna. Sice na po hlavě, ale docela úspěšně jsem si tak zaprasil rukavici a zadek a všechno, co bylo na raně. Sice jsem se pak přesunul pro "koupel" do sněhu hned o metr vedle, ale bláto se jen tak nenechalo odstranit, k promočení to ale fungovalo dobře. Po návratu do obce jsem sice krátce blbě odbočil, ale to mě nemohlo příliš významně zdržet, podstatný bylo, že se tu v hospodě u Holubů nacházela další občerstvovačka. 

Kdysi ve dne zde startovala trasa C, denní čtyřicítka. Znamenalo to, že ač jsme byli už na 93. km, čekalo nás ještě posledních 40 kilometrů. I když jsem se v hospodě potkal opět s Patrikem a ještě jednou holkou, tentokrát jsem z hospody vyrazil sám, přibližně v půl sedmé. Počítal jsem, jaké možnosti nyní mám, jestli zaútočit na nějakej čas nebo se na spěch vybodnout a dorazit někdy ad ránem. Pokusil jsem si napřed udržet tempo 6 km/h, což ale nebylo úplně reálný. Sestup do údolí Sázavy byl ještě v pohodě, cesta podél řeky, ale  vůbec nebyla tak v pohodě, jak se původně zdála. Hlavně kvůli všudypřítomnému blatu. Procházeli jsme trampskou osadou, místo táborákových písní mi tu však pro povzbuzení hrála do uší Sepultura a já si představoval, jak tu u ohňů sedí brazilští Indiáni.

Hudba však nebyl jedinej podnět k rychlému pohybu. Každou chvíli se za mnou objevil silný reflektor Paťovy svítilny. To jsem nemohl nechat jen tak a přidal do kroku, nejen dole u řeky, ale i při výstupu nahoru kolem dalšího Káčka až na vrstevnicovou žlutou značku k vyhlídce Třeštibok. Od něj sice nebylo nic vidět, šestikilometrovej úsek jsem ale zvládl za něco víc jak hodinu, což byl v těchto podmínkách docela div. Svoje tempo jsem nechtěl opustit a pádil jsem vpřed dál po žluté značce. Pak jsem si všiml, že jsem ve vesnici, koukl do mapy, že jdu blbě, a pádil zase zpátky. Když jsem se dostal k lesu, všiml jsem si, že podobně na tom je i stíhací světluška, tedy Paťo. Oba jsme minuli odbočku ze značky, která pak trasu vedla ke kontrole K29. Namířili jsme si to k ní každej po svým, a to s různými výsledky. Já jsme ji našel. Patrik, když jsem ho pak ještě potkal nebyl úplně se situací spokojen, řešil to ale tak, že práskl do koní a zmizel kdesi v dáli a pak jsem ho dlouho neviděl. 

Šel jsem zase sám a cesta mě svedla dolů k řece, kde jsem se při tomto pochodu poprvé a naposledy umyl v Sázavě a mohl pak s klidem pokračovat nahoru do Petrova a dál na Nové Okrouhlo.  Cesta opět překonávala mnohé potoky a bahnité úseky, které mě začínaly vést k filozofickým úvahám podníceným unaveným mozkem: I bahno může být cíl? Jsme všichni na této stovce Bahňáci? (Rozuměj krevní skupina B, jakožto protipól Asfalťákům, Asfaltobahňákům a 0-chodičům.) Přišel jsem na to, že jsme všichni divní, když nám dělá potěšení se společně hromadně zabahnit a ještě jsme ochotni za to zaplatit. Při chvilkách světlejší mysli mi došlo rádoby vysvětlení, že když může člověk sdílet nepohodlí se svýma kámošema, je to nakonec silnější a do jisté míry lepší zážitek, než kdyby se ono nepohodlí vůbec nekonalo. Normálně bych k motivaci pro pochod přidal, nebo možná ještě předsadil, přírodní krásy trasy. Ale o ty tu tentokrát nešlo. Šlo to o bahno. 

Předešel jsem dvojici sedmdesátkařů a přes Káčko u Nového Okrouhlo zase sešupnul dolů. Cesta bohužel pak mířila zase nahoru přes ves Oleško, kam se ale mým nohám a tělu celkově najednou vůbec nechtělo. Prožívalo další krizi, kterou mohla pomoct vyřešit tajná občerstvovačka ve vesnici, kterou by jinak bylo možno obejít údolím a ušetřit si jeden kopec. Jenže kontrola, pokud tam byla, tak byla tak tajná, že o ní nevěděl nikdo včetně mě a orgů. Přestože to i kilometrově pěně sedělo. Nakonec jsem  seděl jen já na rantlu silnice a v mrholení si v rámci své osobní občerstvovačky vylovil z baťůžku Tygra a nalil ho do sebe. Byla už zase docela kosa a vychlazenej Tygr zahřál u srdce. Dál se seběhlo z kopce do údolí téměř k Vltavě a začala první část závěrečné povltavské pily. Ta spočívala ve vylezení na kopec, více či méně dlouhém postupu po vrstevnici a sestupu zpátky téměř na úroveň Vltavy. Nyní mě ale ještě motivovovala hospoda s poslední občerstvovačkou v Březové. Dorazil jsem sem chvíli před půlnocí. Potkal jsem se tu s Paťem a holkou, co mi v průběhu předchozího úseku zdrhla. 

Dal jsem si výbornej vývar a od Lenky PP, která se tu už posunula do roli pomocnice na kontrole, jsem dostal vypůjčenou čelovku, neboť moje zdroje světla už pozvolna všechny končily. A s vědomím, že Závist, přes niž už se šlo v únoru, ještě bude velká, dlouho jsem neotálel a vydal se dál. Nebyl jsem sám, přidal se ke mě Paťo a ještě jeden z chodičů a do uší se mi přidali Kreator, Hate über alles. Najednou cesta dobře ubíhala a mířili jsme přes Zmolskou homoli k zastávce Jarov. Cestou mě napadly i verše o zaprasených hadrech cestou z Pepře, které si "objednala" Lenka PP, když mě viděla začuněnýcho v hospodě.  

Mezi tím jsme došli od stanice Jarov do obce Jarov a dál podél místní železnice až k místu, kde se cesta stočila kolmo na vrstevnice a začal obávaný výstup na Závist. Ovšem, když se na to člověk dostatečně dobře psychicky připravil, dalo se i toto zvládnout. Po asi 23 minutách jsem byl na rozhledně. Jako obvykle z ní nebylo nic vidět a jakoby tu ještě od února viselo Káčko s nepíšící fixou.

Stejně jako tehdy jsem tu i teď udělal fotodokumentaci a šel dolů. Ještě při sestupu do Břežanského údolí mi začala skomírat poslední čelovka. A moje nohy spolu s ní. Vyměnil jsem světlo - vybalil jsem reflektor od Lenky a najednou se rozsvítilo nejen v lese ale i v mé hlavě. Uvědomil jsem si, že nás ještě čeká třetí zub na pile - Šance. Na ni jsem totiž úplně zapomněl a teď se mnou těžce zamávala. Zatímco Závist jsem zvládl překonat bez větších obtíží, toto byla to ještě přecejen Šance tady zdechnout. 

Bylo někdy po třetí hodiny ranní, když jsem se doplazil na vrchol k Paťovi.  Ten údajně nečekal na mě, ale jen odpočíval. Já jsem dopil Tygra, probral se a spolu jsme pak ale  ještě urazili nějakej ten kilák ku Praze, než jsem mu, podobně jako posledně Radce a Honzovi, zdrhl. Nějak v těchto posledních kilometrech už prahnu po Praze (to se Brňákovi moc často nestává) a nedokážu příliš přizpůsobovat tempo. Paťo se někde trochu zdržel a už byl pryč, zatímco já jsem ještě zrychlil. Původně bylo důvodem stihnout to do 4:20, tedy do 28 hodin, ale když jsem si v 4:23 zapisoval poslední kontrolu v Modřanské rokli kilometr a půl před cílem, bylo jasno, že to nestihnu. Když už ale na závěr takhle zrychlil, přecejen to přineslo výsledek - chvilku před cílem jsem dostihl čtyřčlennou stovkařskou partu: Aleš Paláska, Yettiho Linharta a Dušana Miezgu a Františka Procházku. Spolu jsme tak dorazili do cíle v půl pátý a společně tak zakončili toto dobrodružství. 

Ještě pak chvíli trvalo, než člověk ze sebe sundal všechno bláto a špinavý hadry a umyl se a vlezl do spacáku. Nohy byly na poměry toho, co měly za sebou, ještě docela v pořádku - jen pár menších puchýřů a nejvíc stejně bolelo naražení z pátečního odpoledne. Zjevně nákup adidasů den před pochodem nebyl úplně špatnou volbou. A ani nebyla špatná volba projít si zase po jiné trase Pražskou stovku. Sice to po stránce výběru trasy nebyla žádná velká bomba, ale podmínky, ve kterých se šlo, zaručily, že se to jen tak z paměti člověkovi nedostane. Díky Olafe, Ivano, Radku a všichni, co jste na tom dělali, dobrá práce. A abych nezapomněl, díky Lence za čelovku. Bez ní bych byl bez Šance...

Další fotky: https://johnny-z-brna.rajce.idnes.cz/Prazska_100_2022/

My Machine Head confession

Last Sunday I saw the concert of Machine Head for the first time in my home country, the Czech Republic. I live in Brno and the show was in Prague, which is for me only the third nearest capital (after Vienna, Austria and Bratislava, Slovakia). With this show, I have seen this band five times within one decade, each time in a different country. My feelings about this band evolved through the time and here is how I remember it.

It was in my teenage, high-shool years in 1995, when my brother was lent a tape of the first MH album Burn My Eyes. It was pretty good and heavy music which I liked at that time a lot. It was a masterpiece all around but one track was exceptional for me: I'm Your God Now. The reason was very simple: When you copied an album of greater length than 45 minutes on a 90--minute long cassette, there is a pretty big chance that one song will start at one side but wouldn't fit there entirely. Thus it had to be recorded for the second time on the other side (or somewhere else). This was the case of I'm Your God Now. For that reason I had to listen to the opening bass line and the introductory calm part multiple times. The song gets heavier throughout the time and culminates in the end to an absolute explosion. This got under my skin so that every time I heard it, the energy flowing through and out of my body was so devastating that when it came to the final part of the song, I never knew whether I was going to bang my head against the table or against the wall. However, luckily I had always overcome it without any damage of my body, though I was a little afraid what would happen if I was given a chance to see the band and hear this track live. That's why I rather didn't seek these opportunities.

As time went by and other albums were released, I still liked BME a lot. However, the 7th album Unto the Locust was according to my feelings probably the one which had surpassed the debut (while the 5th album Through the Ashes of Empires was about to equalize it). In 2012 when I spent fall in the New York City, I finally decided to visit a MH gig, no matter what I used to be afraid of. It was rescheduled from late October to December due to the hurricane Sandy. Thus I had the tickets for a long time in advance and I was eager as hell for the show. To prepare myself, I listened over and over almost the whole discography. The only exception was the album Blackening which I didn't have in its entirety and those lengthy songs didn't really fit my taste (I just felt that Machine Head can do perfect songs even without lasting 10 minutes.) In New York, it was the last gig of a very weird tour half of which had to be cancelled or rescheduled for various reasons. We, the spectators, were lucky that the band had actually made it to the hall, though with a delay due to some car accident. Anyway, the band got on the stage and started the show. Imperium was one of the starters and two more Locust songs were added. Great! The moshpit got so wild that I lost my 22-years-old watch which I almost never took off my wrist. Now it was a sacrifice to my first direct experience with this band. However, the band then played three long songs of Blackening and that was it. WTF? After six songs it was over! I was pissed. OK, at least to memorize this – for me unforgettable – night, I bought a T-shirt. It was a rare edition for that tour with all those cancelled gigs scratched out. I was so happy that I had it that a couple of days later when I was going back to Europe I put it in the hand baggage and lost it when leaving the airplane board. That concluded my first live experience with Machine Head, which, by coincidence, was the last show with Adam Duce on bass.

In 2013 Jared MacEachern took the bass and I had a chance to see the new lineup right that year on Heavy MTL festival in Montreal, Canada. Unfortunately the assigned time for the show was not much longer than in NYC the other day, the show also did not differ much and my feelings were about the same: great music but the choice of the songs was way from being satisfactory. For some time I stopped to pay attention to other occasions of seeing MH live to avoid further disappointments.

However, in 2015, after the release of Bloodstone & Diamonds I got a new chance to see MH, and in a new form of a concert. This time the show took place in Bratislava and it was called An Evening with Machine Head. With no support, just one band. That was my first chance to hear more than that handful of songs. And it really happened, the show covered all the albums through the whole band's history. What an amazing show! That was the way I wanted this band to perform. Everything from the past had been forgiven.

In 2019, changes in the lineup shook the band, since Phil Demel and Dave McClain left the band. It was after the album Catharsis, which was a disappointment for a large part of the audience, and I didn't really become its fan either. Anyway, when MH went on the tour for celebrating 25 years of BME album, I bought a ticket to the concert in Vienna for me and my brother to recollect good all days of the 90's. When the second leg of the tour was announced, we were also reconsidering whether to change the plan for a trip to Prague next spring, but finally we decided not to. (This later proved to be very good decision!) The show in Vienna was something I have never experienced before and after, so far. There was, again, just one band, but with two lineups, intersecting only in lead vocal and guitar of Robb Flynn and the bass and backing vocal by Jarod. After maybe two and a half hours of pure heavy fucking metal which was pumped into us by the first quartet, there was a little break, the lineup changed to an original one which recorded the first album in the 90's. Then the real celebration of Burn My Eyes started and lasted for more than another hour. The Gasometer hall was about to explode under heavy tones of this second load of the show. And in its late part it finally came down to me: the bass line of I'm Your God Now started. After three hours of pogoing, moshing, circling and wall-of-deathing all I got the energy for was to surf the crowd during the highly expected culminating part of the song. I don't think it could have been any better. And to show that the band still have energy to share, they extended the performance by several covers of Slayer, Megadeth and other classical thrash bands. I left the hall with several guitar picks, a drumstick and a feeling that I might have just experienced the best concert in my life. For that reason, I was reconsidering wheter to enjoy this badass show for the second time in Prague. Then the pandemia of covid-19 changed everything, though, and caused the whole second leg of the tour to be cancelled. We were really lucky to choose Vienna. 

Since then, every week we could have enjoyed live shows by Robb and Jarod on Facebook. And as soon as the situation allowed it, a new tour in 2022 started, this time co-headlined with Amon Amarth. It actually became the first opportunity for me to see Machine Head in my home country, the Czech Republic. The country where the video for Darkness Within was filmed. However, the concert audience didn't seem to appreciate it fully. Maybe the song Pearls Before the Swine shoud have been included in the setlist instead... Nevertheless, the concert, which was opened by the track Become the Firestorm from the new album Of Kingdom and Crown, was awesome and the moshpit was as great as in all previous shows. Only since the first show in 2012 I have been taking my watch off my wrist before enetering the moshpit. The gig itself was great again, with many special fire effects and confetti explosion in the end. The atmosphere was awesome but I felt like there not that many true Machine Fucking Head diehard fans as in the previous venues. Maybe that was just my feeling. After that show I realized, this my 5^th seen show of Machine Head, each time in a different country.  With the exception of my family members, I don't think I have seen anyone in more countries than Robb Flynn. Thus, see you next time. In Poland, Germany, …? I hope the story does not end here... :)

Bratislavský dvojboj: Mgla a Teslácká 100

Od mé poslední absolvované akce MF100 už uplynuly 2 měsíce, upadené nohy dorostly a nějak mi zkrátka otrnulo. Během srpna jsem si dal jako stovku jen předpochod Podyjím, a tak jsem se v rámci CSUT mohl zúčastnit až bratislavské Teslácké stovky, která stovkou vlastně úplně není. Trochu jsem řešil, jak to udělat s příjezdem na ranní start na hlavní nádraží do Blavy. Usoudil jsem, že nejlepší bude přijet už v pátek a nějak to překlepat do pozdních nočních hodin kolem páté, kdy vyrazím na start. K tomu se mi pomohl kamarád Mako, který má v centru Bratislavy hospodu Meetnica, v níž mi umožnil část noci přečkat. Když jsem zjistil, že na ten večer zvažuje navštívit blackmetalový koncert uznávané polské kapely Mgla v nedalekém klubu Randal, nebylo co řešit a šel jsem do toho s ním.

A tak se mi podařilo spojit dvě akce dohromady. Flixbusem jsem v pátek večer dorazil do Bratislavy, odkud jsem přešel do hospody Meetnice. Ač já ani Mako nejsme vyloženě blackmetalisti a kapelu Mgla naposlouchanou nemáme, brali jsme to jak přílažitost si tyto představitele kvalitního černého kovu poslechnout naživo. Kapel tam sice hrálo víc, ale třičtvrtěhodina zpoždění busu mě sladila s Makem, jenž v duchu myšlenky „předkapely jsou ztráta času“ volil časový plán sezení v hospodě tak, abychom přišli včas až na hlavní tahák. Klub Randal je sklep pod větším klubem Majesticem. Vejde se tam pohodlně tak 50 lidí, méně pohodlně 100. Bylo ale vyprodáno a tlačilo se nás tam asi 400. Ještě než začala polská Mlha hrát, snažil jsem se Makovi aspoň trochu splatit jeho pohostinnost a pozvat ho na pití. Když po mě chtěla pinglice 4 eura za pivo a kofolu, nějak jsem nechápal, proč na mě tak blbě čumí a prachy nechce. Pak se ukázalo, že se snažím platit nikoliv eurama, ale kunama. Holt jsem si spletl doma peněženky, stane se … Ale zjištění to před víkendem tráveným na Slovensku nebylo dobrý. Měl jsem akorát pár mincí a záložních 10E (samozřejmě ale zůstaly v Meetnici). Když jsem to pochopil, snažil jsem se situaci zachránit platební kartou. Ale ve chvíli, kdy jsem ji vylovil ze šrajtofle, baristka povídá, že už je to ok. Nechápal jsem. Ukázala na týpka, co vedle mě stál a blbě čuměl. Pak se ukázalo, že to za mě a Maka zaplatil. To už jsem nechápal vůbec. Inu, Slovensko, pohostinná země...

Přesunuli jsme se do hlavního sálu, kde jsme zabrali poslední asi tak jedno místo dohromady. Následně se tam natlačilo dalších asi 30 lidí. Ostatní už měli smůlu a zůstali trčet v průchodu k baru a nic neviděli. Není nad to prostor správně nadimenzovat. Mgla hrála výborně, vychutnával jsme si to sice zaklíněnej mezi ňákým chlapem a jeho babou, což bylo po nějaké době potřeba změnit (tu potřebu měl teda hlavně on), tak jsme provedli docela náročnou, leč úspěšnou transpozici. Vzhledem k rozmanitosti mglí hudby a blackmetalu obecně se pak po půlhodině méně skalní, či méně zaklínění posluchači odebrali k východu, aby se nadechli a už tam zůstali. Já jsem si to užíval do konce a docela jsem obdivoval členy kapely, kteří hráli v kuklách bez otvorů. Zjevně tušili, že se blíží další vlna covidu, (možná k ní tato akce přispěla). A všichni víme z nedávné doby, jak blbě se přes roušku dýchá, pije nebo smrká.

Ke konci, ač to nebývá na blackových koncertech pravidlem, se podařilo rozjet pogo v moshpitu, přecejen už bylo pár lidí nasyceno černokovovou atomsférou a udělalo ostatním prostor. Mgla hrála asi jen hodinu, což je na jedné straně škoda, protože hrála dobře, ale není divu, pod jejich maskama by to stejně nikdo víc nevydržel. Což bylo štěstí i pro mě, protože jsem se před následujícím dnem nepotřeboval úplně zničit. Po koncertu mě v kotli oslovil borec: „Neučil jste na VUT v Brně logiku?“ Samozřejmě to byl nějakej můj student, potkávám je na koncertech všude možně, v Bratislavě ale asi zatím poprvé.

Po koncertě jsme se přesunuli zpět na Meetnicu. Právě skončilo utkání v basketu, kde Španěli porazili Němce v semifinále ME. V klubu byli i chlapi ze Španělska, tak bylo co slavit. Později Mako vypnul Metalliku, ze stěny sundal kytaru a bujará nálada mohla vypuknout naplno. Kytara se dostala ke mně, tak jsem zahrál Slavíky z Madridu, čímž jsem jaksi vyčerpal svůj tématický repertoár, to ale zjevně pro uspokojení poptávky nestačilo, a tak se jelo dál. Do teď jsem nevěděl, že Podyjím se dá zahrát ve stylu flamenco a nechybělo mnoho a začala vznikat i španělská verze. Kytara střídala své držitele a podobným transformacím byly podrobeny i další hity jako Severní vítr či Yesterday.

V nejlepším jsem se odebral do už zavřené části hospody. Přecejen kolem mě bylo pár kuřáků, byli teda jakš takš ohleduplní, a tak jsem od tam vypadl, abych jim do toho kouření nespal. Popakoval jsem se na pochod, vyměnil triko Slayer za Malofatranskou 100 a na pohovce přenocoval do brzkého rána. Když jsem v 5 vstával, ostatní právě odcházeli.

Vyrazil jsem pár minut po půl šesté za světel pouličního osvětlení směrem na hlavní nádraží, odkud měl být start pochodu, ovšem bez registrace. Dorazil jsem tam ve třičtvrtě a už jsem tu nikoho nepotkal. Věděl jsem, že přinejmenším Jirka Kerlík a Milan Pohl se chystali, že odtud vyrazí a vybrali si k tomu ubytování v jakým si nedalekým umělckým díle. Cesta dle pokynů z internetu vedla nahoru na Kamzík a v tomto úseku jsem nikoho nepotkal. Teda aspoň myslím – šel jsem potmě bez čelovky. Až na registraci u bufetu na Kamzíku, kde se rozednilo do míry, že bylo vidět rozhled ze sjezdovky, jsem potkal lidi – hlavního orga Jozefa a Olafa, který sem přijel dělat evidenci časomíry, několik dalších spoluorgů a chodičů. 

Proběhla registrace, zaplatil jsem 5 Eur ze své železné rezervy, čímž jsem snížil zásoby této měny asi o třetinu. Vybavenej jsem byl tak, že jsem na místě ze sebe shodil gatě, co jsem v nich předchozí večer pogoval v Randalu a z malýho báglu vytáhl bágl ještě menší, pro rychlopohyb po stovce. Než jsem povyplňoval papíry, tak už mi ale všichni prchli, jen Jirka Hofman byl o něco za mnou. Nějak jsem se s ním ale pořádně nestačil pozdravit a v 6:22 vyrazil a trasu.

Po pár metrech asfaltu cesta odbočovala doprava z kopce do temného lesa. Ještě přede mnou ale do něj z protější strany vběhl borec s blikačkou na zádech. Oficiálně trasa měla jen 98,1 km, a tak nejspíš nabíral chybějící kilometry už na startu. Tak či tak, ani můj muflon mu moc nestačil a jen jsem dole přibrzdil, abych stáhnul návleky a chlap už nadobro zdrhl. Později jsem zjistil, že to byl Tomáš Labuda, jenž do cíle dorazil za míň jak půl dne. To je jiná liga... Já jsem se tu ale hlavně snažil nezblbnout trasu, která nebyla doznačena a brzo proto musel zkontrolovat trasu. Naštěstí jsem tak učinil včas (téměř), protože trasa uhýbala doleva a odbočku jsem přeběhl jen o kousek. Napojit se na správnou z asi deseti cest vedoucích z rozcestí mi dalo trochu zabrat, a tak když jsem pak trochu necestou sbíhal na správnou cestu vedoucí na západ do údolí a odbočoval na asfaltku, doběhl jsem Jirku Hofmana. Konečně jsem se s ním pozdravil a prohodil s ním pár slov o jeho výpravě do Alp, po níž si tu dal tuto stovku jako vycházku pro spravení nálady. Pomohl mi přitom nasměrovat mě správně na asflatku a z ní pak do kopce, kde jsem se mu ztratil a začal předstihovat další chodiče. Milan a Jirka to ale furt nebyli, tak jsem do toho šlapal dál, abych je došel co nejdřív a mohl si poslechnout naživo zážitky, o kterých velmi barvitě psali na FB už předchozí večer. 

Na kontrole Kačín na 10. km byla krátká vracečka, kde jsem se potkal s dalšíma chodičema. Navíc jsem si všiml, že se ke mně nebezpečně blíží jedna běžkyně. Předešel jsem další lidi a dle informace z kontroly už přede mnou bylo asi jen 5 lidí. Při sestupu do Mariánky jsem pustil muflona a cestou předstihl Martinu Němečkovou a v obci dostihl dalšího chodiče. Na otevřenou hospodu od 11 jsme tu byli moc brzo (chvíli před 8), tak jsme v kontrolním bodě jen opsali výšku (blbec jsem si nevzal tužku a musel jsem u spoluchodiče somrovat) a vyrazili dál.

K další kontrole (Borinka, 17,5 km) to nebylo daleko, jen přes kopec. Cestou se mi podařilo nakopnout internet a mrknout na Olafem nakrmenou časomíru. Zjistil jsem nečekanou věc: Milan s Jirkou startovali až hodinu po mě, takže se je snažím stíhat úplně zbytečně! Co teď? Sednout na pařez hodinu na ně čekat? To asi ne, holt se potkáme příště. Zkusil jsem teda dostihnout Blanku, která měla být někde přede mnou. Ji a další dva chodiče jsem dorazil na kontrole a spolu s nima pokračoval až k hradu Pajštún. 

Cestou jsme rozvíjeli mimo jiné teorii o tom, jak je nebezpečné zavěsit se na pochodu za něčí zadek, neboť to může zavěšenému přinést neblahé důsledky – člověk se utaví ani o tom neví. Na hrad jsem proto radši dorazil nezavěšen, se zbytkem skupiny za zády. Trasa sice vedla jen spodem ale bylo by škoda toto zajímavý místo vynechat a tak jsem ztrasy uhl a vylezl nahoru na hrad. Konečně nějaký výhledy, skály a víc než jenom les. Vidět bylo mimo jiné Děvínskou Kobylu a zpátky na Kamzík, kterej byl najednou dost daleko, přitom jsem tamní vysílač viděl na trase vlastně poprvé. 

Krátce jsem se pokochal a pak se dal na sestup dost nadivoko sutí nejkratší cestou zpátky na trasu. Mezi tím mě pochopitelně předešli již předešlí chodiči, takže jsem vyrazil předejít je znovu. Napřed jsem došel Blanku, se kterou jsme společně dorazili na Košiarisko, kde byla kontrola. Napoprvé jsem si ovšem spletl místo, zabočil o barák dřív. Chlapa, co tam připravoval jídlo, jsem se tudíž snažil přesvědčit, že to chystá pro mě. Nenechal se oblbnout a poslal mě někam ... o kus dál, do hospody kde už byla kontrola doopravdy. Pro mě tam ale bylo jen razítko, jinak bych si musel zaplatit za svoje. Ale jak už jsem dříve uvedl, moje zásoba eur byla o to menší, o co víc jsem měl s sebou chorvatských kun, se kterýma jsem to tu radši nezkoušel a místo občerstvení mazal dál – finta Aleše Zavorala. Tím jsem unikl Blance a předešel dvojici předešlých chodičů i onu nebezpečnou běžkyni, která se tu už občerstvovala taky. 

Vzhledem k tomu, že přede mnou (asi o hodinu) byl už jen běžec v čele, stal jsem se v tuto chvíli vicečelistou pochodu. To je něco jako v orchestru druhý housle, akorát na čelo. Ne že bych se tím pasoval na bednu, počítal jsem ještě s rychlochodci a běžci jako Ondra Plašil nebo Martin Hlaváč, u kterých člověk nikdy neví, kdy do toho šlápnou, nebo zasednou do hospody (vztaženo ke jménům v tomto pořadí). Zatím jsem se své role nechtěl hned zříct a tak jsem šlapal co to šlo, až jsem došel k rozcestí červenou značkou. Ovšem nebyl jsem dost rychlej, aby mě nedostihla ona rychle se pohybující žena. Byla to Lydia, za niž jsem se v duchu předchozích teorií nezavěšoval a nechal ji pláchnout, neboť jak praví lidová moudrost (kterou jsem právě vymyslel), ti co se ženou za ženou, jsou první, co se uženou.

Radši jsem teda šel svým tempem. Trasa nyní vedla po hlavní červené malokarpatské magistrále. Cesta vystoupila na hřeben, z nějž se občas otevřely výhledy na jednu či druhou stranu. V jednom místě byl kdesi na severovýchodě vidět kopec s rozhlednou, což naznačovalo, že by mohlo jít o Velkou Homolu nacházející se v polovině trasy.

Když jsem pak dorazil na vrchol Somár, dva místní se mnou nechali vyfotit, ale rádi mi to i oplatili, neboť seznali, že tam patřím úplně stejně jak oni. Navíc mi potvrdili domněnku o Homoli na dohled. Ještě víc ale na mě duch tohoto místa zapůsobil, když jsem si opět uvědomil, jaká kravina je vydat se na Slovensko (téměř) bez eur.

Somár nesomár, nasadil jsem muflona a valil dolů. Kdesi před dalším zvířecím rozcestím u koňských hlav mě dostihl Patrik Mikuš. Ten byl rozběhnutý svým kamzičím tempem a měl jsem s ním trochu problém se držet. Ale když jsme se rozpovídali o jeho cestách a evropských čtyřtisícovkách, přecejen jsem jeho počáteční nástup uvisel a on jakožto, navzdory jeho mládí, zkušený malokarpatský stovkař mě dovedl na další kontrolu k Penzinské Babě. 

Tam na nás čekal Jozef, Olaf a tentokrát i Slavo a Lydia, která opět doplňovala energii, tentokrát krásně vypadající zelňačkou, zatímco Olaf mně dělal chutě smažákem. Opět jsem použil trik Aleše Zavorala: na občerstvovačce jsem se neobčerstvil a předstihl občerstvující se. Ono když si člověk vezme místo eur kuny, tak nejen ušetří dost peněz, ale i času. Bylo ještě před dvanáctou, tak to vlastně ještě nebyl obědočas, zkrátka nějak jsem si musel zdůvodnit, proč mi nevadí, že se tu na jídlo nebudu zastavovat. Za sebou jsme měli asi 36 km, ale větší zastávce se mi zatím stále dařilo vyhnout.

Jen jsem doplnil vodu, nasypal do ní hořčík a vyrazil. Ještě před tím jsem si vyslechl rady trojice orgů, kteří poté, co jsme absolvovali Somára nás nyní posílali rovnou do psychiatrické léčebny. Moc jsem ten fór nechápal, dokud mi to Slavo neukázal na mapě, že v Pezinku je kontrola rovnou na vrátnici tamního blázince. Paťo to pochopil o něco rychleji (to určitě nebylo mou natvrdlostí, ale jazykovou bariérou) a protože si na rozdíl ode mě doma zapomněl prachy úplně, vyrazil ještě dřív a tudíž měl trochu náskok. Já zase naopak vyrážel o chvíli před Lydií. Naštěstí byla cesta dál – asi 7 km – většinou z kopce, takže se dalo celkem dobře muflonit a Patrika dostihnout. Byli jsme na tom podobně nejen co do peněz, ale i spěchu. Paťo se snažil stihnout vlak někdy před 23 h. Já jsem v idosu našel autobusy do Brna v 22:20 a pak v 1:45. Ten první byl úplný sci-fi, ale aspoň na ten druhej jsem doufal, že bych to stihnout mohl. Cestou z kopce jsem něco málo pojedl a pustil Paťa před sebe. Přecejen su stará škola, dvakrát tak starej jak on, takže nahánět ty mladý pušky, to už není pro mě... A zvlášť, když jsem dorazil na silnici k Pezinku, moje rychlost klesla o to, o kolik stoupla nepříjemnost z pohybu. Byly to asi 2 km po asfaltu, který mě fakt bolely. Patrika jsem naposledy pozdravil, když opouštěl léčebnu. Ta teď čekala i mě. No už jsem zažil na stovkách leccos, ale toto … Došel jsem si na vrátnici pro štempla a rychle jsem vypadl. Člověk doufal, že nebude muset projít nějakým výsupním testem, protože v tomto stavu těla mozek myslí všelijak a zastávka by se tam pak mohla nepatřičně prodloužit. Měl jsem ale za sebou už asi 43 km (itinerář hlásil 45 a tyto čísla mě postupem času dost mátly), tak jsem usoudil, že je skutečně na čase si konečně sednout. To jsem udělal až bezpečně mimo areál. I tak jsem seděl asi tak půl minuty, zvedl se a pokračoval. K mýmu překvapení to stačilo k tomu, aby se nohy trochu probraly a šlapaly dál už s mnohem menším utrpením. Místo toho se začal hlásit žaludek, že něco chce. Tak jsem do sebe začal ládovat po kouskách bagetu s paštikou, co jsem vylovil po kapsách vesty. Cesta vedla v tom úseku rovně, že jsem si to mohl dovolit a ukrátil jsem si tak jinak dost nekonečnou cestu po další asfaltce, na níž jsem v dáli viděl napřed Paťa před sebou a pak Lydii za sebou.

Tomu všemu přišel konec za Kramárkou u přehrady, kolem níž se začalo opět stoupat do lesů a kopců. Úplný vysvobození pro nohy. Teď ještě poštelovat psychiku. Napadlo mě, že by mohlo pomoct pustit si hudbu. Na blackmetal z předchozího večera to úplně nebylo a jak jsem tak procházel seznam hudby, výběr jsem zúžil na dvě kapely: Pain a Cure. Rozhodl jsem se pro první z nich a udělal dobře (na Cure už pak do konce pochodu nedošlo). Všechna bolest nadobro zmizela a v dobré náladě jsem kráčel lesem směrem na Velkou Homolu na 50 km. Na ni to bylo 7,5 km, což ovšem itinerář zatajil a hlásil optimistických 5 km. To mi ale v tu chvíli nevadilo, šlo se mi dobře, i když to bylo chvílema spíš lezení než chůze. 

Když jsem se konečně na vrchol vyšplhal, bylo chvíli před 14 h, což jsme si s Patrikem dávali jako limit, pro stihnutí cíle v 22 h, jakožto nutného předpokladu pro stíhání busu. Nečekal, jsem, že zvládnu první půlku za přibližně 8 hodin, ale tak nějak se to stalo. Nebo ne? Byla tu kontrola a místní kontrolorka se mě snažila povzbudit tím, že už mám za sebou 47,7 km. Cože? Jak jako jen 47,7 – málem jsem ji zdrbal za takový nesmysly, i když za to vůbec nemohla, zpětně se omlouvám za nemístné reakce. Nevím, kde na tom čísle byla, ale to nebyl jedinej matoucí kilometrovej údaj na tomto pochodu a ani to už zjišťvat nebudu. Radši jsem se šel vzpamatovat na rozhlednu, kde mě vítr tak profoukl, že mi najednou byly kilometry úplně jedno. Bylo tam krásně, výhledy parádní a pěkná kosa.

Během toho, co jsem se kochal, mě opět předešla Lydia dorazivší na vrchol chvíli po mě. Cestou dolů jsem ji zase dostihl, neboť jí to z kopce moc nešlapalo – skoro bych řekl, že byla z kopce pomalejší než do kopce. Viděl jsem jak kráčí s hůlkama coby zavazadlem. Taková škoda potenciální energie! Snažil jsem se jí vysvětlit podstatu muflonění, ale obávám se, že to příliš velkou stopu nezanechalo. Nakonec jsme dorazili na další kontrolu, kde jsem jí jako obvykle zdrhl z důvodů vynechání občerstvení. Kontrola se nacházela ve velmi podivném místě. Když nedávno kámoš Vašek Linkov dával na FB kolovat snímek mapy, kde jsou místa pojmenována Lokalita A, Lokalita B, atd, byl to docela dobrej fór a myslel jsem, že to prostě objevil chybu mapy, která čekala na udání správných názvů. Až pak jsem pochopil, že to tak skutečně je a že si místní prostě s pojmenováváním míst hlavu nelámali (teda on to myslím napsal trochu jinými slovy). A teď jsem byl opravdu na místě, abych si ověřil, že mapa nekecá. Přemýšlel jsem, co mi to připomíná, napadlo mě, jestli to dřív nebyl nějakej gulag nebo tak něco, z čehož se později udělala turistická osada.

Prošel jsem teda posloupnost lokalit KLJEFH a po asfaltce vypadl z této podivné oblasti. Cesta se mírně klikatila a vlnila já měl příležitost se rozhodnout co dál. Uvažoval jsem totiž o možnosti navršit kilometry na stovku procházkou na vrchol Vysoké, kam se dalo odbočit z rozcestí Hubálová u další kontroly – do toho bych šel v případě dostatku času. Znovu jsem se koukl na jízdní řád a zvážil, že když už jsem ukecal manželku, že odjedu na pochod (přesněji řečeno, když už jsem odjel na pochod), tak by bylo záhodno se co nejdřív vrátit, protože příští opušťák by nemuselo být tak snadný získat. Seznal jsem proto, že jediný rozumný řešení je stihnout autobus v 22:20. Bylo asi 15h a já měl před sebou 45 km. To se za 7 hodin nedá stihnout. Nebo snad ano? Vždyť jsem ještě pořádně neudělal pauzu na jídlo a od Pezinské Baby se těším, jak si tam při dalším průchodu dám zelňačku. To přece nemůžu vynechat! Ale na druhou stranu, šlapalo mi to stále docela dobře …

V těchto úvahách jsem něco po čtvrt na čtyři dorazil na Hubálovou. Zde se nejen zlomil směr pochodu zpátky na jih, ale i mé pojetí akce. Zatímco doteď byly kontroly vždy jen od toho aby kontrolovaly a případně hlásily, co si člověk může koupit v hospodě, zde byla první skutečná občerstvovačka. Byl tu sice oheň, na kterým se asi v jiné době opíkaly i buřty, ale mě najednou chytla sladká slina a během minuty sezení a doplňování kofoly do flašky jsem do sebe nacpal hrozny a donut, který pro nás tamní kontrola – tábořící rodinka – nachystala. Zpětně ještě jednou moc děkuju, bez nich by to doadlo úplně jinak. Tím jak jsem přešel na sladkou chuť, už jsem zažehnal vidinu zelňačky a na nějakou dobu bylo moje břicho uspokojeno. Do této chvíle jsem se procházel, od teď jsem závodil s časem. Byl jsem rozhodnutej, že ten autobus v 22:20 prostě stihnu, i když vím, že to znamená držet průměrnou rychlost víc jak 6 km/h.

Cítil jsem se najednou tak nabitě, že jsem vůbec nevnímal, pokud by na mě někdo z kontroly křičel, že jdu blbě. A taky že jsem šel blbě. Zjistil jsem to až po asi kilometru, když jsem si na mapě všiml, že vůbec nejdu po červené, ale po druhé straně hřebene. Ale co, nějaký ty metry přece bylo potřeba břidat, aby to dalo dohromady kilo. Takže přechod lesem přes kopec a necestou konečně na červenou a po ní hurá na Babu. Ovšem pak jsem koukl na mapu a vidím, že ta Baba není od Hubálové vzdálená 7 km, jak hlásí itinerář, ale asi 11! (to není faktoriál, ale i tak je to dost). Tady to byla Tesla ve smyslu Technicky Slabší, teda aspoň co do výpočtů – nechápu, jak se mohl někdo takhle netrefit. Blbou náladu mi ale celkem brzo pomohlo zahnat zjištění, že od Baby už to do cíle není 35 ale jen asi 30 km.

Při těchto úvahách mě došla Lydia, která mi moje zjištění víceméně potvrdila, od Baby už to skutečně není tak daleko. Pověděl jsem jí o svém smělém plánu a několik kiláků jsme šli spolu. Kousek za Skalnatou, kde byla vrcholová kniha a svatba, přišly první kapky deště. Předpověď hlásila sobotu víceméně beze srážek, něco mělo přijít až večer a teď bylo teprve asi půl páté. Teď se spustila menší sprška a zatímco Lydia se převlíkala, já mířil rychle se schovat do hustšího bukovýho lesa, a tak jsem jí zdrhl. Když jsem vykráčel na mýtinu, déšť se tvářil, že to myslí vážně, tak jsem z báglu složitě vytáhl pláštěnku a ještě než jsem ji na sebe hodil, pršet přestalo. Nechápal jsem, jestli si tu ze mě dělá srandu, ale holt jsem nemohl dělat nic, než ji nasoukat přinejmenším do kapsy vesty, s čímž se ale kráčelo dost blbě a tím jsem se trochu zdržel. Někdejší plán být zpátky na Babě v 17 byl v nedohlednu. Ale nevzdával jsem to.

Když jsem dorazil na vrchol Čmelok s vojenským radarem (jehož elektromagnetické záření bylo pravděpodobně zdrojem jediného výskytu (zlomku)Tesly na trase), bylo asi za pět pět a ke kontrole Pezinská Baba mi chyběly asi 2 kilometry. To bylo jasný, že to do 5 nedám, i když to bylo z kopce. Nakonec jsem tam dorazil někdy kolem čtvrt, ale zatímco při prvním průchodu byla kontrola u hospody, nyní jsem v ní dostal razítko a pro občerstvení jsem byl odeslán ke Slavovi na chatu kamsi na sjezdovku. 

Po chvíli bloudění jsem ji skutečně našel a nechal se přivítat Slavem a konečně si nalil ionťák, na kterej jsem se těšil už pět a půl hodiny. To byla doba od mého předchozího průchodu tímto místem před 33 kilometry. Ani jsem si nechtěl sednout, neboť jsem spěchal. Slavo měl pro můj spěch pochopení, neboť se blížil večer a bylo zřejmý, že bude záhodno stihnout co nejvíc za světla. Vysvětlil jsem mu svůj důvod xpěchu a pověděl mu o svém plánu chytnout večerní bus. Slavo se zachoval jako profesionální občerstvovač a dolívač energie. Ponoukl mě, abych se v klidu posadil a posilnil, protože to do 22 h stihnu a v cíli jsou orgové, co mají auto a na autobus mě kdyžtak můžou hodit. Přesně toto jsem potřeboval slyšet. Co na tom, že to vůbec nemohl vědět, zkrátka toto mi dodalo snad víc energie než všechny ty pochutiny, co jsem u něj během asi minuty sezení sežral. Navíc jsem se dozvěděl, že nedlouho přede mnou tu byl Patrik, takže jsem ho snad trochu stáhl. Tohoto kamzíka jsem ale zase až tak dostihnout nepotřeboval, víc mě zajímal Kamzík, ke kterýmu to bylo asi 25 km. 

Napřed jsem musel projít 7 kiláků zpátky přes Koňské hlavy a Somára. Ale dost bolo somárov, já mířil za Kamzíkem. Ještě další dva kiláky v protisměru předchozí trasy na Kozí chrbát a pak hurá na Bílý kříž, což bylo jedno z mála nezoologických rozcestí. Šlapal jsem do toho, co to šlo, neboť slunce se už se blížilo ke konci své denní šichty pro tuto oblast a s ním nevyhnutelně i doba, kdy budu muset rožnout čelovku. Ač jsem se tomu ráno vyhl, tady bylo zřejmý, že to jinak nepůjde a budu rád, když se bez ní obejdu aspoň po Bílý kříž. Z rozcestníků bohužel vůbec nebylo patrno, jak je to vlastně daleko, protože podle časových údajů člověk akorát mohl odhadnout, že mu to zabere zhruba polovinu uváděné doby, ne vždy se to však podařilo. 

Při jedné z posledních vyhlídek za denního světla jsem na západě zpozoroval výjev z Dolního Rakouska – byly vidět kopce severního předalpí, Hohe Wand a pak mrak, v němž se schovával vrch Schneebergu. Kousek víc vpravo pak mezi stomy lzlo zahlédnout budovy Vídně a zejména les větrných elektráren východně od ní. Kochat těmito výhledy jsem si dovolil asi tak po dobu expozice pár fotek (zde jsem kvůli tomu skutečně zastavil, na rozdíl od mnohých dalších pokusů během tohoto pochodu) a mazal jsem dál. Sám jsem nevěděl, jak je to možný, že tak letím a tušil jsem, že se to prostě musí někde podělat, protože není možný, aby se mi celá stovka takhle podařila. Můj osobní zákon schválnosti (skoro jistě ukraden Murphymu) zní: „Pokud se něco podaří, někde jinde se musí něco podělat.“ Že by to dnes neplatilo? Když má holt člověk tu správnou motivaci v podobě odjezdu autobusu, hned to sviští jinak, než když má prostě jen dorazit do cíle. Poslední asi 2 km před kontrolou jsem zmákl za čtvrt hodiny a to už byla skoro úplná tma. 

Konečně jsem dorazil do hospody, její vchod jsem našel hned napodruhé díky Paťovi, kterej mě zevnitř přes okno navigoval. Na rozdíl od něj jsem se obešel bez polívky, nechal jsem si ale místními ochotnými orgy nalít kofolu do flašky, sezobl pár jednohubek a v tandemu s Patrikem pak pokračoval dál. Na rozdíl od něj jsem byl plnej optimismu, že ani nemusíme celou cestu běžet, že stačí držet 7 km/h, na což stačí rychlá chůze kombinovaná s muflonem. Jak ale praví jinej Murphyho zákon, optimismus je důsledek nedostatku informací – Paťo totiž na rozdíl ode mě cestu na Kamzíka přibližně znal a věděl dobře, že to je ještě pěkná štreka – asi 10 km, tudíž itinerářem odhadovaných 7 km je opět dost podhodnocená míra. Sice jsme se snažili držet spolu, ale moje nohy nechtěly tempo přizpůsobovat a jakmile jsem se o to chvíli pokusil, hned začaly hlásit problém. Brzo jsem od toho proto upustil a pustil Paťa zase před sebe. Nějaký velký mufloní kopce nebo výstupy se tu už moc nekonaly a světlo jeho čelovky jsem nadobro ztratil z dohledu i v rovinatém lese. Už jsem začal trochu plést nohama, jako by se začala trochu projevovat únava z nepříliš prospané noci. Napřed jsem to řešil Tygrem, ktrýho jsem si nesl celou cestu s sebou. Netušil jsem že ho použiju jen pár kiláků od místa, kde se ráno cesty dělily, tudíž kde jsem si ho mohl před tím odložit. Ale stalo se, celýho jsem ho do sebe otočil, ale ani to mě nenakoplo k nějak výrazně většímu výkonu. Ten se ovlivnil něčím úplně jiným.

Cesty zde byly poměrně dobře průchozí, a tak abych využil čas, koukl jsem na mobil a zkontroloval možnost placení autobusu jinak než hotově, otázka odjezdu a placení za cestu byla totiž furt otevřená. V tom jsem se vyděsil. Jízdenka do Brna na Flixbus v 22:20 byla asi o třetinu dražší než ta za studentí bus jedoucí v 1:45. A ten furt byl o víc jak kilo dražší než spoj, kterým jsem z Brna do Blavy přijel. Prostě jsem zjistil, že autobus, na kterej asi 40 kiláků skoro běžím je drahej jak hovado a že se mi s ním rozhodně jet nechce. V tu chvíli jsem byl rozhodnut, že pojedu až v 1:45. Motivace šla v ten moment úplně do kytek. Šel jsem najednou volným krokem a místo, abych se snažil opět dostihnout Patrika, vláčel jsem se nočním lesem v dalším začínajícím dešti. A jak to tak už bývá, vytáhl jsem pláštěnku zase jen proto, aby déšť přestal. Někdy po 21 h jsem dorazil na Kamzíka hledat kontrolu a svůj odloženej batoh s věcma. Byla tu ještě větší tma než posledně, nikde nikdo, bágl nikde. Že by to orgové někam přesunuli? Pak jsem pochopil, že si máme jen zaznamenat název bufetu a mazat dolů, odložený věci budou totiž až v cíli. Naštěstí jsem si tam nenechal toho Tygra a naopak jsem mohl být rád, že všechny věci nemusím táhnout dolů. 

Stačil natáhnout nákoleníky, vypustit muflona po modré značce (kterou mi taky chvilku trvalo, než jsem ji našel) a seskákat dolů do Bratislavy, kde na konci modré značky končila i trasa tohoto pochodu. Do toho začalo ještě jednou pršet, ale aby mi to nebylo líto, tentokrát jsem natažením pláštěnku déšť úplně nezastavil, ale jen přibrzdil. V cíli jsem byl 21:50, tedy 15:28 od první evidence (95,5 km), ale moje skutečná stovka začala ve skutečnosti o necelou hodinu dřív – a to odchodem z Meetnice, neboť tento úvod dohromady se zablouděním na severu dával 1,9 km chybějících do stovky. Nevím přesně v kolik jsem ráno vyrážel, ale něco málo po půl 6, tedy asi 16h 20min zpátky. V cíli jsem se potkal s Olafem, Jozefem a Patěm, kterej dorazil asi 20 minut přede mnou.

Zbývalo si jen koupit lístek na bus, vypadnout a nějak se dostat a domů. Ovšem, když jsem kontroloval dostupnost míst ve Studentu, nečekaně na mě vybaflo, že je obsazen. Bylo 22 h a bylo třeba rychle jednat. Ve Flixbusu měli ještě jedno místo volný, tak jsem po něm šáhl, a za ty těžký love ho nakonec koupil. Pak už jsem jen ukecal Jozefa, aby mě na nádraží Mlýnské Nivy hodil a pak, ač se zpožděním jsem konečně odjel autobusem do Brna. Až cestou jsem pak zjistil, že chvíli po mým odjezdu z cíle tam dorazil Ondra Plašil a pokud jde o pořadí závodu, zařadil se tak před Paťa na 2. místo. Nikdo další už mě v pořadí neodsunul a tak jsem skončil na bramborové pozici. To bylo dobrý přinejmenším pro inspiraci na nedělní oběd. 

Závěrem: akce se mi velice líbila, časem 16:20 jsem (o víc jak hodinu) posunul svůj „rekord“ v pohybu na 100 km, i když je to dost neoficiální. Tak či tak, měl jsem z tohoto výkonu skoro výčitky, že jsem to takhle odflákl a pořádně si to neužil, ale dá se přitom říct, že jsem si to užil dobře i tak, jen vyhlídku za Somárem jsem nenavštívil. Třeba to nebyla má poslední zkušenost se Somárem a možná se sem vydám zase někdy příště. Ale to už si vezmu i eura a na Babě si dám tu zelňačku.