Padesátky moc nechodím, výjimkou ale bývá doba kolem 19. března, kdy jsem už dvě šel. Pamatuju si to, protože mívám ten den narozeniny, a když jsem je měl kdysi pošestnácté, vypravil jsem se spolu se svým tátou na trasu, z níž později vznikla západní půlka trasy BVVŠ. Loni jsem si to připomněl sólopochodem navrženým Aničkou Korobkovou uvnitř okresu BM v době nejtužší protikoronavirové izolace. Protože se v době kolem tohoto data už většinou výrazně hlásí jaro, oba tyto pochody byly víceméně jarního charakteru (až na tu koniklecovou louku pod sněhem loni na Kameňáku).
Chvíli na to jsem se před nádražím setkal s dalšími pohybuchtivými přáteli - Martinem Zbružem, Honzou Vocáskem a Radkou Šmahelovou. Přesně v 9 hodin jsme vyrazili přes centrum města a hradby dolů k řece a podél ní po proudu na jihozápad. Honza si dobrodružství vylepšil výstupem na rozhlednu vzdálenou několik km od cesty, čímž z trasy délky necelých 50 km bezpečně vytvořil padesátku. My zbylí tři jsme měli přízemnější cíle a drželi jsme se dole u řeky. Teda do chvíle, než jsme dorazili do místa, kde nás Olaf vyhnal po místních naučných stezkách od vod po stráních kamsi do lesů nad údolím, kde údolí překonával silniční most.
U něj jsme si s Radkou a Martinem ujasnili, že by bylo dobré, aby si každý z nás zaznamenával trasu na mobilu. Radka tak zjistila, že ač dosud myslela, trasu zaznamenává, trasu nezaznamenává. Já jsem na to byl o to líp, že jsem sice dosud trasu nezaznamenával, ale věděl jsem o tom. Vzhledem ke špatným zkušenostem se Stravou jsem zkusil tentokrát použít Locus, ale jak se ukázalo, problém bude někde jinde, zjevně tyto záznamové aplikace ruší moje přítomnost, protože ani on to nezvládl déle než pár set metrů a vypl se (což jsem zjistil až po pár desítkách kilometrů).
Mezi tím jsme si s Martinem vyběhli a seběhli kopec a utekli tak Radce. Bylo zjevné, že ani já Martinovo tempo neudržím, tak než jsem se s ním rozloučil, obdařil jsem jej perníkama se šlehačkou a trochu přizpůsobil přerozdělení věcí v báglu a vestě. Zdržet se mi jej tím příliš nepodařilo a tak než jsem se přepakoval, Martin byl fuč. Rozpopoběhl jsem se tedy podél řeky sám. Bylo tu krásně, liduprázdno a skáloplno (skoro). V jednom místě trasa uhnula značenou cestou doleva do svahu, aby následně klesla neznačenou necestou zpátky do údolí. Tuto necestu jsem nějak nenašel, a tak jsem pokračoval po cestě až k radobyvodopádovému potoku. Vodopád se sice nekonal, držkopád naštěstí taky ne, ač jsem k němu neměl při muflonění volným zarostlým terénem příliš daleko.
Vrátil jsem se na cestu údolím a po chvíli jsem dostihl první osobu patřící k pochodu. Jak se jmenovala nevím, ale měla za cíl dorazit do cíle až po době oficiálního času cíle. Jestli svého cíle dosáhla nevím, chvíli na to mě ale dostihla skupina běžců vyrazivších asi půl hodiny po mě. Chvíli jsem se jich chytil a vyvezl se s nima následných asi 2 km přes skalní tunel, a visutý chodník až k hradu Příběnice, kde byla první virtuální kontrola po 14,5 km (čas jsme si zapisovali do online tabulky na mobilu). Pod ním jsem se setkal s Radkem a Olafem, kterej si nemohl vynachválit, jak krásně lesáci zaházeli cestu na hrad kládama.
Na zřícenině jsem se po delší době (a naposledy) potkal taky s Martinem Zbružem i skupinou běžců a mohl tak konečně porozdávat perníky ve větším množství. Následně jsme se vrátili na trasu a zatímco jsem ještě obdarovával další pocestné, skupina běžců mi pláchla a už jsem je neviděl. Zato se tu brzo zjevil další Martin - Hlaváč řečený Nerv. Společně jsme postupovali spíš rychlochůzí, až jsme kousek za Bejšovcovým mlýnem dostihli opět Olafa s Radkem. Seznali jsme, že nemá smysl nikam spěchat a přidali se k nim. Ač nás byl ideální počet na několik slovních her, byla to k tomuto účelu společnost zcela nepoužitelná, a tak jsem od pokusů něco rozehrát upustil ještě než jsem s nima začal.
U Suchomelova mlýna měla být občerstvovačka - Jan Sucháč Suchomel nám slíbil, že si tu může člověk může nabrat omezené množství vody z řeky. Ale mlýn už nějak nebyl v provozu a k vodě se tu pořádně nedalo dostat, a tak jsme stylově akorát tak mleli sucho v hubě. Zanedlouho jsme však dorazili k jiné technické zajímavosti - Stádleckému řetězovému mostu. Řeka, která pod ním tekla, se dřív jmenovala Vltava, nyní to však byla Lužnice. A nebylo to důsledkem nějaké hydrologické anomálie, že by řeky změnily svůj tok. Prostě se po vzoru soch v Abú Simbelu most kvůli stavbě přehrady rozebral a přesunul jinam, jen u toho asi nebylo takový vedro.
Za mostem se začalo stoupat do kopce, rozloučili jsme se s Olafem a Radkem a vyrazili na kopec a pak dolů na naučnou stezku Na Onen Svět. Být si toho vědomi, možná bychom byli své tempo zmírnili. Brzo nás však předběhl poslední z Martinů, tentokrát Čakrt, který se Na Onen Svět řítil rychlostí, při níž ho nezastavila ani nabídka perníčků a slovních her, o hudebních kvízech nemluvě. Cestou kolem kostelíku s krásným výhledem na údolí jsme společně s další účastnicí dorazili k další časové kontrole u hradu Dobronice.
Vzhledem k tomu, že to tu Nerv na rozdíl ode mě znal, navnadil mě zmínkou o hospodě v obci na trase. Bohužel ale byla podle očekávání zavřená, Nervovi jsem proto po chvíli zamával, můj žaludek mu zakručel na rozloučenou a usadil jsem se na louce na pařez, abych se najedl z vlastních zásob. Mezi tím se kolem mě prohnalo několik účastníků včetně Davida Mišurce a trojice růžově oděných severních Češek. Pochod, nebo spíš poběh, jsem jim osladil perníčkama se šlehačkou a přijal gratulace k narozeninám. Za zmíněnou trojici jsem se následně na chvíli zavěsil a zase posunul kousek dál Na Onen Svět. Jejich tempo jsem ale nestíhal a necítil jsem potřebu se tu nějak utahat a místo toho jsem se kochal přírodou, která tu byla opravdu krásná, jak se Na Onen Svět sluší.
Cesta mě provedla kolem vodopádu až k Bechyni, před níž mě dostihl Honza Vocásek navrátiv se z předeslané prodlužky trasy. Jeho hodnocení rozhledny sem uvádět nebudu, ale stejnou odpověď už jsem od něj dostal mockrát, ať už se jednalo o hodnocení pochodu v mlze v Jeseníkách, brodění potoka v Brdech, či o funkčnost aplikace při dni cesty - zkrátka kdyby nadšení nadnášelo, byl by nejspíš vedoucím expedice na dno Mariánského příkopu. Společně jsme podešli velký bechyňský most a následně mi prchl. Já jsem se následně mohl začít věnovat jiné naplánované činnosti.
Toho dne se totiž odehrávala internetová šifrovací hra Sendvič, na kterou jsem byl se svým týmem Jak se nám líbí! přihlášen. Nechtěl jsem se své účasti úplně zříct a nechat svůj tým ve štychu, a tak jsem naladil MS Teams a mohl si tak plně uspokojit potřebu do té doby neuskutečněných hádanek. Bohužel pochodování dohromady s luštěním až tak moc nešlo, zvlášť když jsem se ocitl na onom úžasném mostě. Po něm procházely koleje starodávné křižíkovy šaliny, první elektrické dráhy u nás, proto jsem svou pozornost musel navíc věnovat i focení z mostu a kochání se krajinou.
Cesta mě pak opět dovedla dolů k řece, následně přes ni a městem zajímavě umístěným v krajině u řek až na náměstí. Baterka mobilu během rozhovoru rychle snižovala svoji náplň, zamířil jsem proto do hospody s cílem něco sníst a nabít mobil. V hospodě jsem se potkal s Jirkou Štosem, který mě předešel chvíli před Bechyní, a později i s Radkou, které jsem konečně mohl nabídnout perník. Dali jsme si polívku a než jsme se od tam vypakovali, dostihl nás tu i Olaf a Radek. Kolem půl paté jsme ale zvedli kotvy a pokračovali. Já jsem ještě obdržel od Radky lívanec, který s sebou nesla, což byl výbornej zákusek po polívce, zvlášť se šlehačkou, kterou jsem si k perníkům nesl. Pak jsem se ale opět v mysli ponořil do luštění a v tomto duchu pak přešel zpátky na levý břeh Lužnice a po něm pokračoval na jih k Hodonicím, za kterýma začínal nejzajímavější úsek trasy, údolím Židovy strouhy.
Dorazil jsem tam s Jirkou a Radkou a společně jsem se těšili, jak budeme překonávat brody, kterýma Olaf vyhrožoval. Údolí bylo pěkný, skály i řeka, jen ty brody byly všechny trochu moc suchý. Průchod touto soutěskou můžeme považovat za neúspěšný, neboť přes veškerou snahu navzájem se vyfotit, jak někdo letí do vody, máme jen plno fotek překračování řeky po šutrech, kládách, v případě Jirky ve výšce asi tak 5 metrů nad řekou, vrávorání Radky na šutrech, můj mufloní přeskok řeky, ale nic, co by dávalo aspoň šanci uspokojit touhu ostatních po pořádným záběru posledního zimního zmáčení se.
V jednu chvíli, když jsem byl vyfotit skálu z říčního koryta na mě Jirka volal, že jsem na ostro, což jsem negoval a hlavně příliš nechápal. Domníval jsem se, že si spletl 2. a 3. osobu, neboť se vedle něj právě převlíkala Radka, ale ani u ní to zjevně neplatilo. Pak se ukázalo, že na vině byly moje uši a šum vody, protože Jirka hlásil, že jsem na ostrově... A v tom měl pravdu, z ostrova v řece bylo nutno přeskákat zpátky na břeh a pak podél skal s tábořištěm pod převisem se dalo dostat na konec soutěsky k mostu u ústí do Lužnice.
Pak už jsme z údolí vylezli, já ještě spustil komunikaci s šifráři a po zbývající asi 3 km do cíle už jen luštil šifry, ač nepříliš úspěšně a celkové umístění našeho týmu tomu pak odpovídalo. Do cíle v hospodě Kameňák jsem dorazil chvíli před 19 h nedlouho po Jirkovi a Radce. Setkal jsem se tu s mnoha dalšími běžci a chodiči, který jsem cestou potkal. Slavilo se (cíl, narozeniny, jaro, zima, co kdo chtěl), jedlo se a pilo. Toho stihl nejvíc Martin Čakrt, který tu celý odpoledne slavil životní úspěch, jímž bylo vítězství nad Sucháčem v tomto veleprestižním závodě. Hlavně ale na závěr, chvíli před odchodem na vlak, dorazil Olaf s Radkem a akce tím mohla být ukončena.
To se pak stalo po odjezdu zpátky do Tábora na start. Tam jsem se přidal k Jirkovi a svezl se s ním do Pardubic (díky mu ještě jednou!), abych stihl vlak do Hradce, kde jsem se rozhodl tu noc přespat. Prošel jsem se ještě tak necelé 3 km městem a možná tak taky dovršil svou narozeninovou padesátku.
