Čavisovská stovka v rychlých botách

 

Na Čavisovskou stovku jsem se přihlásil koncem dubna s vědomím, že termín akce je jen pár dní před termínem odevzdání jednoho článku, tudíž noci předtím a potom se nejspíš taky moc nevyspím. Problémem ale nakonec nebylo ani tak nevyspání jako spíš jakási viróza, co na mě v týdnu před akcí vlezla. I když pod pojmem viróza si člověk často představuje stav organismu ovlivněný alkoholem, kdy se tělo jen stěží brání návalu zvracení na korunovační klenoty, u mě se projevovala jen brutálním bolením zarudlýho krku. Když se k tomu ještě přidalo ztuhnutí krku, že jsem se pomalu nemohl ohnout, vypadalo to s mou účastí dost bledě a už jsem zvažoval, jak se mi sobota bude hodit k psaní článku. Nakonec jsem se nějak vzchopil a v pátek odpoledne přiskočil do auta k Jirkovi Hofmanovi a Michalu Turkovi a jeli jsme do Slezska.

Čavisov je dědina západně od Ostravy a trasa odtud vycházející mířila směrem k Opavě, pak do údolí Moravice a jihem zpátky. Část trasy se shodovala se Dnem cesty, který jsem tu kdysi pročvachtal. Teď bylo vedro, ale během noci měl přijít déšť.

Pozdravili jsme se s několika známými, najedli se, nachystali a v 20:05 vyrazili. Já jsem měl pro tento víkend ještě plán na sobotu (sraz ze školy v Brně), a tak jsem se snažil být co nejdřív v cíli, abych se stihl dostat do Brna. Vyrazil jsem proto s běžcema a vědomím, že už se mi to párkrát nevyplatilo. Ale pro ponaučení to nejspíš nestačilo. Z vesnice jsme vyběhli kamsi do polí a pak lesů. Skuteční běžci mi brzo pláchli a já vlál někde za nima. Pak přišel ještě sešup do údolí Porubky, kde jsem ještě pár lidí dostih, abych se v jejich společnosti (no spíš na dohled jejich společnosti) dostal do Zátiší na konečnou místní šaliny, které se tu říká tramvaj. Cestou dál do Hrabyně jsem se už nechal nadobro opustit všemi, co jim je zatěžko udělat normální krok a při stoupání kolem místního sanatoria mě naopak dostihli ti, co jim je udělat normální krok až příliš zalehko, a proto je střídají s vysokou frekvencí. 

Spolu s Yettim, Ondrou Plašilem a dalšíma jsem takhle dorazil až k památníku Ostravské operace z 2. světové války. Bohužel v době války na Ukrajině a obléhání Mariupolu člověk vnímal vystavenou sovětskou vojenskou techniku trochu jinak, než když to sem tahali. I když v době normalizace to taky mohlo být jak rudej hadr na býka (kterej je mimochodem barvoslepej). Teď to na mě působilo přesně tak, protože už se stmívalo, takže jsem se tu příliš dlouho nezdržoval, vytáhl jsem čelovku a s výhledem na večerní Opavsko jsem se po muflonovsku zanořil opět do lesů. Cestou během mufloního skákání jsem zjistil, že by to v čelovce chtělo vyměnit pásek na hlavu, protože mrcha padala, takže jsem až tak moc neviděl, kam došlapuju. To bylo docela o držku, tak jsem pásek spravil, ale ukázalo se, že problém není jen v pásku. Čelovku totiž můžu upevnit na hlavě sebelíp, ale furt uvidím kulový, dokud nevyměním baterky. Do údolí jsem se ale přecejen nějak dostal, ale opět se za mě zavěsila skupina lidí. Byli to ti, co jsem jim cestou z kopce zdrhl, doplněni o nepřeslechnutelný hlas Martina Čapka (teda nejen o ten hlas, on tam byl Čapíno celej). Postupoval jsem před nima ale stále zhruba s konstantním náskokem pár metrů (s výjimkou Ondry, kterej se kolem mě prohnal, že si jde zaběhat).

Cestou jsem si zkontroloval, že za chvíli se musí odbočit, protože cesta vede rovně, ale trasa odbočuje na značku. Tu jsem dorazil k rozcestí, kde se mělo odbočit a já jsem udělal přesně to, co by se udělat mělo. Odbočil jsem. Teda skoro přesně, odbočit se mělo doleva, nikoliv doprava, kam jsem se vydal já. Samozřejmě jsem si toho všiml, až se skupina mých stíhačů odpojila a začala se vzdalovat opačným směrem. Musel jsem dost přidat, abych je dohonil, což se mi podařilo až po pár kilometrech kdesi na cyklostezce v polích. Zde na nás vybafla tajná živá kontrola. Bohužel živá kontrola neznamená občerstvovačka, o čemž jsme se tu přesvědčili.

Cesta pak vedla po asfaltu z kopce, tak jsem konečně vyměnil baterky v čelovce a valil dolů. Chlapům jsem se zase trochu urval a nechal se dojít a takhle furt až k další odbočce. Abych to nezmastil jako minule, zeptal jsem Yettiho a Čapína znalých trasy, kam že se to odbočuje. Dozvěděl jsem se, že je to „odbočka rovně“. Tento výraz jsem dosud neznal a díky klukům, že mi tak obohatili slovník stovkařského názvosloví. Zařadím si ho hned před „olafo-...cokoliv“ a „prudkou rovinu“. Oblažen touto intelektuální vložkou jsem se k rozcestí radši nechal dovést ostatníma, abych pochopil, že cesta dál pokračuje jakousi blbě postřehnutelnou stezkou. Naštěstí tyto úseky orgové doznačili odrazkama, jinak bych asi ten sraz další den nestihl (jakože zatím z pohledu čtenáře není jistý, zda jsem ho stihl).

Když jsme s Čapínem procházeli Podvihov, začaly se dít velký věci. Na obloze se zablýskalo a za zády se nám objevil Turek. Poklusával svým obvyklým konstantním tempem, s nímž to mířil někam na ranní příchod do cíle. Povzbudil mě slovy: „Když toto tempo udržíš, dáš to za 14 hodin. No nic, já jdu, tak se mějte“ a prchal pryč. Znám teda ještě pár víc demotivujících vět, ale tato je Michalova osvědčená. Já jsem si na ni tudíž už zvykl a disciplínu nahánění Turka už jsem si dal tento rok 2x. Takže i teď dotřetice jsem ho nenechal jen tak zdrhnout a cestou z kopce k rybníku Raduňka jsem ho dostal opět za sebe. Údolím se pak pokračovalo dál a po modré a do kopce. Zde mě Michal opět předstihl. Jeho tempo do kopce bylo strojové, ale dalo se jakštakš uviset. Což je se hodí, pokud jde Turek dobře. Teď tomu tak ovšem nebylo, takže čelem vzad a už jsme se vraceli k odbočce, kterou jsme minuli. Toto zdržení bylo sice jen v řádů jednotek minut, ale s ohledem na blížící se bouřku se nám vůbec nehodilo. Meteoradar hlásil (stejně jako mnoho mých přátel z Brna či Vysočiny), že se od západu blíží bouře. Blesky mlátící na západě do Jeseníků nám osvětlovaly oblohu už nějakou dobu a náš osud se zdál být nevyhnutelný. Pokud by člověk hledal nebližší úkryt, nejspíš by ho našel někde v dědině Bohučovice vzdálené 2 km. Ovšem o 3 km dál byla rozhledna Šance, kde měla být konečně po skoro 32 km první občerstvovačka. Byla to šance šlápnout do toho a mít těch 5 kiláků co nejdřív z krku a na kontrole se pak schovat a posedět v suchu u jídla, než to přejde.

Šlápnout do toho se mi podařilo (teda jak do čeho, s jistými výsledky, kdyby k nim došlo, bych se tu asi ani nechlubil a ta žába to taky bez úhony přežila), zejména teda jakmile se začalo klesat ze silnice vzrostlou trávou rovnou za nosem. Ten můj mířil do Bohučovic a větřil, že to zasucha asi nedám. Ve vsi mě trefily první kapky přicházejícího deště. Okamžitě jsem si z baťůžku vytáhl bundu, co jsem měl pro tento případ nachystanou. Jenže než jsem ji na sebe navlíkl, dorazil vichr z hor, kterej jak známo dokáže odfouknout kdeco včetně kulis cimrmanovského divadla. Spolu s bičujícím deštěm mi do hlavy zasel (nebo spíš namlátil) sémě pochybnosti, zda jsem se radši fakt neměl jít schovat někam do zastávky. Sémě však vylítlo hned druhou stanou ven, na pochybnosti nebyl čas, neboť bylo nutno co nejrychleji překonat pole a schovat se do lesa. Bundu s kapucou, kterou jsem si vzal místo objemnějšího a těžšího ponča, už jsem měl na sobě, její účinek se však příliš nedostavil. Byla to větrovka kýmsi kdysi zapomenutá v Podyjí, kterou jsem sice před akcí poctivě impregnoval, ale to bylo asi jako snažit se naimpregnovat cedník. 

V jeho úkrytu jsem doběhl do lesa, kde jsem dostihl pár dalších vodníků. V závěsu za nima jsem pokračoval přes potok do kopce, když tu najednou stop! Co se děje? Jdeme blbě, mělo se odbočit – hlásí to Turek zepředu. Jako poslední ve skupině to otáčím a valím vpřed a stoupeme ke kontrole. Michal mě po nějaké době předchází, aby klasicky zase po pár kilákách přešel odbočku. Toho si člověk potmě všimne i na dálku, že se světlo čelovky před ním zastavilo a začalo zmateně svítit různými směry. Pro mě to byl pokyn začít dávat bacha, kudy vede skutečně značka. Odbočit jsem tudíž zvládl napoprvé a cestou ke kontrole už jsem před sebe nikoho nepustil. Což byla fakt výhoda, mohl jsem ostatním prošlapat čerstvě pokropenou louku. Co na tom, že kontrola Šance, k níž jsme všichni upínali naděje v sucho, byla v tomto ohledu naprosto bez šance, neboť sestávala z auta s otevřeným kufrem a mokrých lavic s pitím. Klukům, co to tu obsluhovali jsem nezáviděl, i když mě teda vůbec nepotěšili.

Dal jsem si kofolu a trochu okurku s rohlíkem, během čehož došli všici, co jsem je cestou potkával. Michal se nyní zvládl občerstvit asi tak za půl minuty, zatímco mě to trvalo asi 10x takovou dobu. Bylo třeba se pořádně nasytit, protože další kontrola byla zase za 32 km. Ale já zrovna neměl pořádně na nic chuť … Bez sednutí jsem zvedl kotvy a pokračoval směrem k Hradci nad Moravicí. Cestou přestalo pršet, opět mě došel Ondra a Yetti a cestou přes Kalvárii jsme slezli do údolí.

Cestou nahoru k zámku už mi definitivně zdrhl Yetti a u zámku i Ondra. Před jeho bránou, na náměstí jsem viděl u zavřené hospody jednu z účastnic, která sem nejspíš doběhla a pak nevím co, ale zabalila to a dál jela autem. To já jsem o balení nepřemýšlel (myslím tím o balení stovky - ale ani kohokoliv jinýho a nebudu fušovat Turkovi do fochu) a tak jsem ji jen pozdravil a šel dál. Teda šel, ono to moc nešlo. Po chvíli focení jsem usoudil, že dotáhnout to bez sednutí ještě 5 kiláků na „maraton“, což mi ještě před chvíli přišlo jako super nápad, mi nyní přišlo jako hrozná hovadina a zasedl jsem na nejbližší lavici v parku za zámkem. Neměl jsem už sílu a chtělo se mi blít. Rozvalil jsem se tam v duchu „muchy, sežerte si mě“. A ony to ty potvory pochopily docela brzo. Nevím, kde se tu vzaly, ale daly mi tak minutu a půl a musel jsem pokračovat. Bez sil, s křečema v žaludku. Nepomohlo, že další úsek znal a pamatoval si ho jako pohodovou cestu lesem. Když má člověk krizi, může i pěkná cesta být pěkným utrpením. A to jsem si tu teď užíval naplno. V naději, že mi pomůže energeťák doplnit energii, jsem do sebe nalil část tygra. On ale mrcha má v sobě bublinky, a tak jsem se v břiše pěkně zabublil a bylo mi ještě hůř. Oněch 5 kiláků jsem se vlekl víc jak hodinu, několikrát jsem sebou plácl do listí, abych si na chvíli odpočal a pokračoval dál.

Ke změně mi pomohla překvapivě očista v potoce u rozcestí Pod Kaluží. Omyl jsem se a ožil a dál už to celkem šlo. K pohybu mě navíc popohnaly přibližující se světla a hlasy chodičů. Zanedlouho jsem dorazil k prvnímu neobsluhovanému kontrolnímu bodu, rozcestí Bukovina, kde se měla pouze zaznamenat nadmořská výška místa. Ve svých odhadech jsem se netrefil o asi 150 metrů, zde jsme byli jen 233 m nad mořem. Holt už jsme byli v údolí Moravice na úrovni polské nížiny. Jenže místo abych si to vyfotil, chtěl jsem si to cestou zapsat, ale když jsme zjistil, že nemám tužku, byl jsem už kdesi daleko. Podél řeky jsem se prošel ještě asi kilák, než ji trasa překročila a stočila se zpátky proti proudu. To jsem přesně udělal a zabloudil tak do areálu jakési fabriky. Vedly z ní nějaký schody, ty jsem ale nepoužil, byly zamčený za plotem a vzhledem k tomu, že to tu bylo všecko dle cedulí "pod přísným dohledem" (asi toho vrátnýho, kolem kterýho jsem bez povšimnutí prošel), vykašlal jsem se na přelízání a vrátil se k mostu, odkud se napřed mělo jít ještě pár metru doprava a až pak se cesta stočila na západ. Skupinka, co mě naháněla byla teď už zase kdesi přede mnou a já byl kdesi v pytli. Žimrovice se to tam jmenovalo.

Koukl jsem na hodinky a zjistil jsem, že když trochu přidám, tak bych mohl být ve 4:05 na dalším rozcestí u vodního náhonu na 49. km, tedy být s průměrnou rychlostí 6 km/h. Krize už byla za mnou a já se začínal rozhýbávat zase k tempu, co mě dovedlo až do Hradce nad Moravicí. Cestu do údolí jsem seběhl a asi 3 minuty po 4. h jsem byl u náhonu. Tudy už jsem šel před lety den hodně mokré cesty, svůj první a jediný neúspěšný. Vzpomněl jsem si, jak tedy byly rozvodněný potoky, zaplavený louky a ze suťovisk se valila voda. Nyní jsem šel úsek tou samou cestou a hle, k mému překvapení se zde ze svahu valí voda úplně stejně jak tehdy. Že by to bylo po té bouřce? To byla jen hodinová přeháňka, ta by to neuzpůsobila. Pak mi to docvaklo – ta voda není z deště, ale z náhonu, kterej tekl nad nama a v některých místech z něj voda prosakovala do podloží. Je zajímavý, že to takhle po letech člověkovi úplně změní pohled na tehdejší akci. Ale na tehdejším dobrovolným DNF by to stejně nic nezměnilo. Tehdy jsem to šel ve víceméně nových botách a odrovnal si jima achillovku, tak jsem to u Slezské Harty na 80. km zabalil. To se mi tady stát nemůže – su už zkušenej a kolem Slezské Harty se vůbec nejde. Teda přesněji, těch zkušeností mám o 5 let stovkaření víc, ale člověk se učí pořád. I tady to ale teprve mělo přijít. Po pár kilometrech podél kanálu jsem konečně zase došel Čapína, tentokrát s Josefem Smolou.

Bylo to asi na 50. km, když se mi ozvala pravá noha. Nemyslím tím dolní končetinu jako celek, ta už se ozývala dlouho, protože nákoleníky, co nosím na stovky, byly každej jinak těsnej a pak každý koleno bolí jinak. Ozvalo se mi chodidlo, hlásící cizorodá tělesa v prostoru pod šlapkou. Hned jsem sedl do houští, vyndal nohu, botu vysypat a hotovo. Jenže ono to nebylo tak jednoduchý. Vlezl jsem nohou zpátky do boty a najednou mě nepříjemně tlačí pod patou. To se mi právě posunula vložka v botě. To nebylo dobrý zjištění. Boty jsem si koupil nedávno a rozchodil je tak akorát, abych v nich mohl na stovku. Byly to levný Crossroady, co ve Sportissimu kupuju poměrně často. Bota netlačila, ale byl jsem zvyklej, že bývaly těsnější, nicméně do o číslo menších EU 44 jsem se už nevlezl. Bohužel až teď zjišťuju, že boty v kšeftu ve skutečnosti ňákej blbec přehodil a já mám místo EU 45 na sobě o číslo větší. A vnitřní vložka se po 50 km už začala sama vytahovat, protože jsem v té (samozřejmě promočené) botě asi nenašlapoval úplně podle pravidel EU.

Představa, že se mi v bude vložka dál shrnovat po celou další půli byla pravda docela děsivá, podařilo se mi ji aspoň na chvíli z hlavy vyhnat. Začalo svítat, my byli v místě našeho obratu a kolem kvetl medvědí česnek. S vědomím, že tu nejsme v rezervaci, jsem si utrhl lístek na žvýkání. Byl tak hnusnej, že jsem v tu chvíli zapomněl na problém s botama.

Daleko příjemnější zážitky přinesl přechod přes Moravici po dřevěném mostě bez zábradlí. S Čapínem jsme se kochali krásou mlh, ale tempo uvadalo, a tak jsme si pro oživení dali zvláštní formu hazardní hry: přijití mostu s mobilem toho druhýho. Taková hra utužuje přátelství, protože i škodolibý hovado v této situaci fandí tomu druhýmu, aby to přešel a neslítl do vody. Podařilo se nám úspěšně překonat tento tok a Čapíno se rozpovídal o tom, kdy budou startovat padesátkaři a zda ještě potkáme na cestě ňákou ženskou. Je vidět, že jsme měli každej jiný starosti, jemu šlo o ženský, zatímco mně by ke štěstí byla stačila dobře tvarovaná vložka do boty.

Najednou, kde se vzala, tu se vzala, předběhla nás ženská. To by normálně na akcích CSUT nebyl tak vzácnej jev, ale vzhledem k tomu, že před sebou jsme měli tak jednu, možná dvě, najednou se jejich počet znásobil možná i celým číslem. Pozdravila Čapína a pádila do kopce. Já jsem zrovna cosi řešil na mobilu, tak jsem jí nevěnoval velkou pozornost, ale najednou jsem si uvědomil, že to vzývání jí nebylo úplně od věci – najednou bylo na koho se před sebou zavěsit. Sice mi už pláchla o dost velkej kus, ale nějak jsem zachytil její tempo a jal se ji nepustit. To Čapíno viděl celkem skepticky, a tak jsem se mu vzdaloval, až jsem mu zdrhl.

Byla to Olga Dastychová, dohnal jsem ji a Josefa kdesi poblíž vsi Jelenice, kolem které se ještě notnou dobu, nebo spíš notné kilometry trasa motala, než se domotala do další vsi. Tou byly Lesní Albrechtice s vytouženou kontrolou. Cestou k ní sice znovu trochu sprchlo, to mě ale jen popohnalo, že jsem cestou hladově dohnal ještě rychlochodiče Petra, s nímž jsme se pak potkali opět na kontrole.

Konečně posezení bez deště a s občerstvením! Pozdravil jsem se tu ještě i s Pavlem Příhodou a dalšíma. Od vstřícných orgů jsem si nechal naservírovat polívku a s chutí k ní zasedl. Krátce na to ale z protější lavice další z chodičů vstal k odchodu a vzhledem k tomu, že obě lavice byly spojeny se stolem pomocí blbě usazené konstrukce, stůl se zhoupl a polívku mi vylil. Zachránil jsem z ní sice většinu, už jsem ale radši nevstával a dával bacha. Nedlouho po odchodu Pavla a spol dorazila na místo Olga, která se tu dozvěděla, že sem před ní dorazila pouze jediná žena, ale nepokračovala zatím ani jedna. To samozřejmě není pro občerstvovačku úplně nejlepší vizitka, když po ní pokračuje míň lidí, než kolik k ní doleze. Může to ale být taky prostě proto, že dvakrát po sobě 30 km bez jídla už je moc a tady se to už zkrátka pro někoho nezachrání, což byl myslím případ oné zmizivší ženy. Můj žaludek se tu naštěstí docela dobře srovnal. Hlavně díky tomu, že byl snídaňočas a taky jsem si nechal od ochotných orgů uvařit čaj a dal si k němu buchtu, co jsem si nesl. Nedělám to rád, ale taky jsem si tu sundal boty a převlíkl mokrý ponožky (díky orgům za nůžky na moje rozmočený nehty!). Pak přišel Čapíno a Vašek z Všetat, zasedli k nám, čímž se mi pro změnu vylil čaj, neprozřetelně postavenej na stole. To byl pro mě jasnej signál se zvednout a vydat se stíhat Olgu a Josefa, kteří se tu zdaleka nezdrželi tak dlouho.

Konečně se mi šlo dobře, do uši jsem si pustil Helloween – Master of the Rings. Sice mi sluchátka furt vypadávaly z uší, ale nakonec se mi to nějak podařilo zprovoznit, že jsem začal sbíhat kopce pod vlivem melodií ze začátku Derisovské éry v půlce 90. let. Takto jsem dostihl Josefa, ale Olga, která vyrazila asi 10 minut přede mnou, furt nikde. Cesta ale vedla víceméně pořád z kopce, tak to bylo jen otázkou času, kdy k ní můj muflon doskáče. Do toho mi začala hrát skladba Perfect Gentleman. Často v písních nacházím nečekané souvislosti se svou aktuální situací, ale u této bych to teda nečekal. Jenže ona je tak vlezlá, že jsem se chtěl nechtě přepnul do režimu gentleman, o kterým jsem vůbec nevěděl, že ho dokážu nastavit. V uších mi zněla ještě dlouho poté, co jsem doběhl Olgu. V údolí jsem na ni počkal a sundal sluchátka, aby to nevypadalo, že ji neposlouchám. Dál jsem kráčel s ní s úkolem, o kterej se mě neprosila, dorazit společně co nejrychleji do cíle. Ale na druhou stranu jí to asi nevadilo, jinak by mi buď řekla, že mám zmizet, nebo by mi zmizela sama. Tak či tak, od kamenolomu u státní silnice jsme pokračovali povětšinou spolu. To s sebou samozřejmě nese úskalí v tom, že se člověk snadno zakecá a mine odbočku, jako se nám to povedlo při přechodu další silnice u rozcestí Mostky a museli se pár desítek metrů vracet. Trochu jsme se rozdělili a sešli se pak až v údolí Setiny. 

U Honova mlýna jsme pak potkali u studánky i Petra, s nímž jsme pokračovali údolím dál. Tento úsek jsem si pamatoval už ze Dne cesty, ale tehdy se tu valilo mnohem víc vody a bylo vyloučeno řeku přebrodit bez toho, aby člověk boty vyzul nebo si je namočil. Honza Vocásek, který zvládá obojí najednou, to tehdy myslím nešel a teď byl už daleko před nama, neboť mi zdrhl hned zkraje. Takže nemůžu posoudit, jak tento brod překonával skutečný odborník, ovšem tentokrát voda sahala tak možná po kotníky a po šutrech se přes ni dalo v pohodě projít. Jen ale začínalo být dost vedro, takže jsem toho využil aspoň k řízenému smočení některých částí svého těla. Po 6 kilometrech jsme někdy před 3/4 na 10 dorazili ke kontrole na konci údolí Setiny. Celkově jsme měli těch setin trasy za sebou už 80 a před sebou 20.

Slunko už docela pražilo, salám na stole se začal grilovat a z namazaných chlebů začaly vznikat topinky. Něco málo jsme pojedli a postupně se pak začali zvedat a údolí opouštět. Zatímco mně nohy stihly docela slušně ztuhnout, Petr zjevně neměl problém do toho hned od začátku šlápnout a prchnout kamsi do kopce. Olga po chvíli vyrazila taky a postupně jsem se tak naháněli. Nechal jsem se dojít u Výškovnice, teda to n tomu chybělo, byla to jen Výškovice (jedna nebo více), ale zato to mělo hřbitov. Jakousi význačnou výšku to mělo, na trase to bylo lokální maximum, takže následoval seběh, kde jsme opět předstihli Petra. Až tady byl další kontrolní bod, zde dokonce s fixou. Došli jsme tu borce, jehož jsme potkávali jen na kontrolách, když si tu dával oraz. Vybral si k tomu asi nejhezčí možný místo. Ono lehnout si na chvíli do stínu do trávy u kapličky a chvíli jen tak odpočívat, to byla lákavá představa, ale my jsme se snažili jí nepodlehnout. Radši jsme tak vyrazili po nezastíněné polní cestě do toho největšího vedra. Bylo 11 hodin, tedy 15 h od startu a naší snahou bylo dorazit do cíle do 13:30, což by znamenalo dát to pod 17 a půl hodiny. To by byl pro mě rekord, i když já zase v tomto nejsem takovej závodník. Pro Olgu by to rekord nebyl, ta ale bojovala o první místo v ženách. Tak jsme do toho šlapali, co to šlo a pomalu se posunovali vpřed.

Aniž bychom to brali přes Podyjí, cesta nás zavedla do Bítova, za kterým se otevřel výhled na Beskydy. Na kochání ale už nebyl čas ani síla, čekalo nás ještě znovu pokračování údolí Setiny, akorát teď byla ze Setiny už Sezina. Nevím, zda je to víc nebo míň, ale Setina se vlívá do ní. V údolí nás dostihl Tomáš Štverák. Běžel padesátku, což mě překvapilo, nechal jsem si to potvrdit, zda opravdu „jen padesátku“. Hned jsem si uvědomil, jak blbě netaktně jsem se zeptal, ale už byl pryč. Totiž, nechtěl jsem se z pozice stovkaře nad padesátkaře vytahovat a hlavně mi bylo jasný, že to Tomáš běží jen jako výklus po nebo tréning před nějakou daleko větší akcí – a taky to tak bylo.

To my jsme měli před sebou už jen dopajdání asi 10 km do cíle. Zoncna rumplovala a módr se mnou festovně casnoval. [Svítilo slunce a měl jsem pořádný hlad.] Ale do cíle bylo potřeba projít jedno údolí, po poli a vesnici 2x a pak přes údolí, taky 2x. Už bych se opakoval, kdybych se snažil vyjádřit, že své pocity přebytku slunečního světla a hladu, tak to přeskočím a posunu se na konec údolí, kde se cesta začala stáčet naposledy na sever směrem ke guláši v cíli. Přešli jsme pole a dědinu. Otevřely se krásné výhledy na Beskydy. Přešli jsme pole a dědinu. Přes další pole jsme už docela spěchali. Náš cíl vejít se do 17 a půl hodiny byl čím dál víc na hraně. Seběhli jsme do údolí a lesem vyšlápli nahoru do protisvahu. Bylo 13:05, tedy 17 h od startu a do cíle 3 km. Bylo to napínavý. Proto volím krátký věty. Spěchali jsme. Došel nás Petr. Popoběhem po poli poposunuli jsme se dál. Seběh do údolí byl brutální, asi kilometrová přímá asfaltka. Nic lepšího na doražení noh se v okolí zjevně nenašlo. Bylo 13:15, když přiběhla Olga a pokračovali jsme přes potok už do protisvahu. 

Měli jsme stovku, asi za 17:10, čímž jsem si asi o půlhodiny posunul svůj nejkratší čas. Ale ještě jsme nebyli v cíli, a tak jsme se vydali opět i s Petrem do kopce. Na něm už byl Čavisov. Jeho asfaltky byly sice dlouhý, ale vedly do cíle. Tam jsme dorazili těsně po půl. Díky posunu startu o 5 minut jsme se ale vešli do našeho kýženého limitu o asi 3 minuty! A Olga se tím stala první stovkařkou v cíli. Moje nohy se ho už nemohly dočkat, posuvná vložka opravdu nebyla nejlepším podkladem pro chodidlo. Boty sice byly rychle v cíli, ale taky po pár týdnech rychle vyreklamovaný za jiný. Každopádně jsem si díky nim jako suvenýr odnesl 3 puchýře, mohlo být ale mnohem hůř.

Poté, co jsem se umyl, jsem si konečně sedl ke guláši, abych si užil, že su v cíli a že už nemusím tolik spěchat. Původně jsem plánoval dorazit tam do 16 h a jet pak vlakem, ale s Olgou jsem se svezl autem do Přerova na vlak a doma jsem pak byl mnohem dřív. Na sraz jsem tudíž zvládl dopajdat (nebo spíš dokodrcat na kole) celkem včas. Akce tedy skončila úspěšně, díky organizátorům a spoluchodičům, kteří se mnou část cesty šli. Vzpomínky na mou nejrychlejší stovku budou vesměs kladné.