Loučení s ...

O akci s nevinně znějícím názvem "Loučení s turistickým rokem" jsem se před pár lety dozvěděl jako o extrémní akci, která svou celkovou délkou převyšuje 170 km a i když už jsem měl pár "nadstovek" nachozených, shodl jsem se s kamarády - normálními turisty - že taková akce už s turistikou nemá nic společného. Několikrát jsem ale od té doby jel po přerušené D8 do Německa úsek přes Středohoří mě moc lákal projít si to tam. Přesto ale téměř všechny mé dosavadní pokusy uspořádat sem nějakou výpravu ztroskotaly a toto území proto bylo pro mě stále oblastí, kterou jsem znal skoro jen z mapy.

A tak jsem se přihlásil na letošní ročník, který se možná z výše uvedeného důvodu už jmenoval pouze "Loučení". To sice už vůbec nedává smysl, ale zato si může každý vybrat, s čím se vlastně loučí. Jestli to bude zdravý rozum, jak to viděli lidi okolo mě, když jsem jim říkal, na co jsem se to přihlásil, nebo prostě zdraví, jak jsem to viděl dopředu já - to jsem se nechal překvapit. Ale vlastně jsem pořádně nevěděl, kam se půjde, jen jsem tušil, že to bude divočina. A hodně velká divočina to taky byla i pro většinu už zkušených loučičů, když byla trasa pár dní před akcí zveřejněna. Páteční 50 km trasa měřila 53 km a vedla přes východní část Středohoří. Sobotní trasa na 120 km (začínající ještě v pátek) začínala u Bíliny a pak vymetla 12 největší špeků (tj. sopečných kuželů) od Kaňkova, přes Bořeň, Milešovku až po Lovoš a pak se stočila na sever podél Labe a v různých výškových úrovních dorazila do Ústí, kde se délka krásně zarovnala na pěkných 100 km. To ale ještě NEBYLO VŠE! Následoval okruh 25 km po kopcích na pravém břehu Labe, čímž z toho zase vznikla slušná zabijárna končící v domě pionýrů v ÚnL a měřící dohromady 125 km.

Na páteční pochod se startovalo v pozdních nočních hodinách vlakem někdy ve 4 a bylo celkem vyloučeno, aby se člověk před tím plnohodnotně v podmínkách tělocvičny vyspal, což se mi bohužel ten týden nepodařilo už několik nocí před tím. S vědomím tohoto jsem šel ve čtvrtek do práce - učit na VUT v Brně matiku, kde jsem byl po 7 hodinách výuky úplně hotovej. V té době jsem se měl začít přesouvat hustým mrholením na autobus a dost jsem zapochyboval, zda mám v tomto stavu někam cestovat. Přehodnotil jsem situaci na "pátek nedám", přerezervoval si lístek na za 24h a šel se na to pořádně vyspat.

V pátek odpoledne jsem se vypravil Studentem do Prahy, kde jsem měl akorát 20 minut na přestup na vlak jedoucí z Masaryčky do Ústí. Jaksi jsem do toho nezapočítal koeficient náhodnosti při pohybu po D1. Ten bohužel v této situaci hrál hodně proti mě a dobu na přestup mi zkrátil asi o půl hodiny. Takže už cestou bylo jasno, že přestup a tím pádem i registraci v Ústí nestíhám. Domluvil jsem se s Olafem, že mě teda odbaví až v Želenici, což mi pomohlo celou situaci vyřešit, stihl jsem se tedy navečeřet u Vietnamců na Florenci a sedl jsem na vlak jedoucí za hodinu, kde jsem se přepakoval. Zatímco na svém předchozím pochodu Pradědově 100 jsem bojoval o první místo v soutěži o největší bágl, tentokrát jsem se rozhodl objem minimalizovat. To neznamenalo zmenšení počtu krámů s sebou nesených, ale jen jsem maximálně využil všech kapes na sobě a v běžeckém minibatůžku. Sice to nebylo pohodlnější, ale měl jsem skoro vše po ruce. V ÚnL už jsem se vmíchal do houfu natěšených chodičů jedoucích na start do Želenice. I když úplně jsem mezi ně nezapadl - s velkým báglem (připraveným na předání k Olafovi do auta) a v ještě stále čistých botách, které na rozdíl od většiny ostatních za sebou neměly páteční padesátku, to ani moc nešlo. Jeli jsme spolu s Vítkem, který mi povykládal, jak se jim šlo, ukázal na mobilu, jak bylo krásně, já mu pověděl, jak bylo v Brně hnusně, a nechal ho chvíli zdřímnout.

Na startu jsme vyřídili s Olafem formality (ještě jednou díky mu) i dodatečně jeho narozeniny, odstartovalo se a já měl hned od začátku problém, zda se mám držet s ostatními tempem, protože oni na tom byli přecejen kilometrově jinak. Na jednu stranu to byla pro mě výhoda, šel jsem začerstva, jenže zrovna mě to líp chodí až potom, co se pořádně rozejdu. Takže jsem si sice z pohledu normálního člověka mohl připadat jako jeden z mála rozumných (přecejen chodit 170 km, to většina lidí označí za duševní nemoc), ovšem tady jsem si mohl připadat spíš jako blbec. No ale zjistil jsem, že v tom nejsu úplně sám a po prvním kopci, kterým byl Kaňkov, se už nadobro smazaly rozdíly, přinejmenším v čistotě bot.

Následoval sestup do Bíliny k nádaží Kyselka. Těšil jsem se, že si naberu minerálku, ale místo toho nás tu čekala živá mezikontrola, aby mi sdělila, že pramen je schován mimo dosah veřejnosti do pěkné lázeňské budovy, což mě ale vůbec nepotěšilo. Pokračovalo se na vrchol Bořeň. Škoda, že byla tma, mohlo to být asi nejhezčí místo na celé trase, takhle z toho ale byl jen výstup lesem a poté i čedičovými skalami vzhůru. Cestou jsem potkal několik běžců, se kterými bych se coby prostý chodič neměl šanci potkat nebýt docela dlouhé vracečky. Na vrcholu nás uvítal Honza Sedlák se svoj zásobou flašek a krásným výhledem na noční Bílinu a středohoří. Z fotek, které jsem se tam snažil pořídit nebylo moc víc než ztráta asi 10 minut a tím i pořadí. O to mi jako chodci nešlo, ale i tak jsem se vydal trochu svižným krokem po cimrmanovsku vzůru dolů. Do uší jsem si k tomu pustil novou Metallicu, což rozhodně nedovolilo jen tak se někde ploužit. Když jsem dorazil na asfaltku, dostihl jsem Vítka, což nás oba překvapilo, protože jsem mu při předchozím setkání utekl. Nicméně Hardwired to Selfdestruct skutečně fungovalo jako doping, hrobové ticho Hrobic mi nahrazovaly kytary Kirka a Jamese, které naštěstí pomohly i přehlušit cvakání hůlek jedné spoluchodičky a tak jsem dorazil do Razic a pak ještě na konec asfaltky, kde jsem najednou vyčerpán odpadl ("selfdestruct" zafungovalo). Potřeba najíst se a napít se poprvé ozvala, ale během poslechu energického thrashmetalu to nešlo. A to jsem měl ještě v zásobě jiný páky.

Nechal jsem se zase dojít Vítkem, dal jsem si energetickou tyčinku a vylezli na Holibku a za ní čekali Olaf a Egon na první čipové kontrole. Zatímco v Bílině mě skoro pochválili, že su někde v přední třetině, teď už jsme byli kousek před koncem startovního pole, což samozřejmě víc odpovídalo mým schopnostem a předpokladům. Trochu jsme se občerstvili a pokračovali do dalšího kopce. I když se jednalo o druhý nejvyšší vrchol celého středhoří, Hradišťany 752 m, výstup na něj se mi nějak vymazal z paměti. Z vrcholové louky sice nebyl výhled, zato byla krásná noční obloha, přestože v severních Čechách se to moc čekat nedá. Zde nás dostihla a naposledy předstihla Magdalena, která to s medvědem na zádech dotáhla na 1. místo v kategorii žen (i včetně těch bez medvědů na zádech). Následovala Páková hora, která mě při sestupu donutila opět natáhnout nákolenní futrál. To bylo vždy takové malé znepříjemnění sestupů, protože přes 2 vrstvy gatí se to dělá fakt blbě. Další, už v pořadí 6. sopkou byla Lipská hora. Spoluchodiči mě varovali, že spolu s Milešovkou a Bořeněm patří mezi nejnáročnější výstupy a výstup to fakt nebyl snadný, i když jsem měl svého favorita jinde. Když už člověk myslel, že už se blíží k vrcholu a nad sebou vidí hvězdy, zjistil. že to nejsou hvězdy, ale čelovky chodičů. Fakt super ... Na vrcholu ovšem místní vrcholezci založili vrcholovou knihu, tak jsme ji poctili zápisy spolu s Vítkem a Honzou a Míšou, se kterými jsme se pak potkávali po celou cestu. Z vrcholové skály byl opět krásný rozhled, tektokrát hlavně na jih a východ, na nímž se vyjímal srpek couvajícího měsíce.

Seběhli jsme dolů vyšlápli na další kopce, Medvědický vrch, na němž bylo zajímavé zejména to, že za ním už byla občerstvovačka. To ale člověk už musel sklesat do Milešova. Zde jsme potkali vymrzlou skupinu orgů (Olaf, Egon a spol včetně Denisy, která si užila pátek natolik, že sobotu už dělala kontrolovačku). Už si nepamatuju, co tam všechno měli, jen vím, že tam nebylo kde sednout a tak mě pěkně štvalo, že tam všem svým zadkem zabírám jediné místo na várnice. Ale sezení bylo teď to, co jsem potřeboval nejvíc, nicméně i ten čaj bodl. Mezi tím průběžně Olaf hlásil, jak to vypadá se soubojem o Milešovku a že dvojice pronásledovatelů turboběžce Tomáše na Milešovce ztrácí už přes hodinu. Já jsem ale řešil jiné problémy, které do teď byly zejména nepodstatného rázu jako kdy se napít, kdy vytáhnout z kapsy tyčinku, natáhnout futrál na koleno nebo ho stáhnout a kde si sakra sednout. Začalo se rozednívat, byla kosa a následoval scénář podobný tomu z letošní B7, který taky začal vymrznutím na kontrole. Tehdy mě to vyprovokovalo k oblečení teplých spodků, které jsem hned po prvním výstupu zase sundal, dal do víka báglu a v cíli pochodu už jsem je neměl, přitom na trase se do teď nenašly. Na tuto situaci jsem si vzpomněl, když jsem tentokrát jsem poprvé za cestu vytáhl rukavice a sundal je cestou na vrchol Milešovský Kloc a říkal jsem si, že je hlavně nesmím ztratit. Výstup na tento vrchol byl mazec převyšující náročností vše před ním, stále to ale nebylo ten, kterého jsem se obával nejvíc. Nicméně na vrcholu jsem byl už za světla a přecejen jsem dal chvilku pauzu, abych se koukl do mapy a na GPS a tak jsem si sedl na kótu - zrovna zde jinej šutr nebyl - a pod zadek si hodil rukavice. To bylo naposledy, co jsem je viděl...

Pak jsem se dal spolu s Vítkem, který mě mezi tím došel, na sestup a cestu k dalšímu kontrolnímu bodu. Každý se při prvním seznámení s trasou obával něčeho, u někoho to byla Lipská hora, u někoho Vysoký Ostrý nebo Průčelská rokle, ale já jsem měl z mapy vytipovaného jiného koně a ve výsledku se to myslím ukázalo jako správná volba do soutěže o nejrozporuplnější výstup pochodu. Následoval totiž výstup na Pařez. Tento v podstatě bezvýznamný vrchol je zajímavý možná jen svými kruhovými vrstavnicemi v horních patrech a odkazuje tak na starý matematický vtip: "Proč pařez není strom? Protože obsahuje kružnice." (Ti kdo neprošli kurzem z teorie grafů, ať se nepokoušejí to pochopit.) Ovšem jeho západní svah má fakt sklon. Než jsem k němu dorazil, šlo se dlouho lesní rovinkou a jakmile jsem z ní odbočil směrem pod Pařez, všiml jsem si auta, co jede směrem ke mě. Zabočil po šipkách na trochu divočejší lesní cestu, ale auto jelo pořád za mnou mě až mě dostihlo, z něj vylezl hajný a prý jestli jsem neviděl pytláky a že je to nebezpečné se tam toulat takhle ráno. Tak jsem mu vysvětlil, že my, co tam jdeme pochod, opravdu pytláci nejsme, na což následovala reakce "Jakej pochod?". Já jsem mu říkal, že to je určitě nahlášeno lesní správě, ale on že nic neví a že bychom se tam neměli motat. Radši jsem už dál nevysvětloval, že nás právě čeká výstup na Pařez volnou sutí, protože to by ho asi trefilo. A to jsem ještě pořád nevěděl, že to opravdu bude stěna skoro maximálního sklonu volné čedičové suti schopné udržet trochu hlíny a stromy na ní. Nebylo divu, že s člověkem lezoucí vzhůru se opačným směrem vydávala spousta větví a kamenů. Vůbec jsem nedivil, že se ten lesák divil, protože kdyby tušili, že se má jít tudy, nejspíš by to zarazili hned. Ale jak jsem se pak po pochodu bavil se samotným velikým Petrem Malým, který celou akci organizoval, tak to prý vše bylo povoleno, jen si to asi neprohlédli v dostatečném měřítku. No budiž, to je koneckonců jejich blbost, ale nutno říct, že z takových výstupů, kdy člověk při výstupu shazuje kusy toho kopce dolů, dobrý pocit nemám, byl bych radši, kdyby tam po nás zůstala příroda ve stavu, v jakém byla před pochodem. Obaly od horalek vytrousené z kapes jsou samozřejmě taky dost špatným znamením a za cestu jsem jich nasbíral asi 10, ale dají se odstranit, nicméně ty šutry už na ten svah asi nikdo vracet nebude. Po stránce pohybu mi to v tomto terénu tolik nevadí, nahoře jsem byl celkem za chvilku, protože to je jeden z mála, kde dokážu někoho dostihnout, ale určitě bych to nepovažoval za idální závodiště. Ještě ale jednu blbou vlastnost měl Pařez - na vrcholu nebyla vyhlídka, takže člověk jen přes odlistěné stromy mohl tušit, jak se v údolí Bíliny drží mlha a z ní vystupují jednotlivé vrcholy. Další kopec na trase byl Zvon, na který nějaký dobrák strhl odbočku, a tak jsme si napřed trochu zašli než jsme ho našli. Navíc jsem si cestou vzůru roztrhal gatě, takže byl zážitek silný (ne nutně kladný). Ale výhled z vrcholové skály, i když  v mírném mlžnu, tentokrát byl aspoň na Milešovku, která byla naším dalším cílem. Výstup na ni začal v Černčicích ve výšce asi 500 m, takže nás čekalo něco přes 300 m, takže zase taková hrůza to nebyla, ale cestou se ozvalo břicho, že potřebuje zaplnit, takže jsem nechal zbytek skupiny jít napřed a posilnil se, abych pak nahoru v pohodě vyšlápl za chvilku.

A tak jsem se poprvé v životě dostal na Milešovku. Sice je to kopec vysoký jak Javořice nebo 9 skal, ale člověk má na ní spíš pocit jak na Ještědu, vysoko nad okolním terénem s opravdu krásným výhledem. Nicméně kvůli výhledům jsme tam nebyli a proto jsem byl možná jediný (každopádně první) ze všech účastníků, co vylezli i na rozhlednu. Sice teda viditelnost nic moc, ale furt lepší než drátem do oka ... V hospodě mezi tím proběhla kontrola, polévka a tichý boj proti Babišově EET se sdělením na ceduli, že od 1.12. kvůli tomu zavírají. Tak jsem jim ještě udělal kšeft tím, že jsem neevidovaně koupil vodu a panoramatickou pohlednici. Sbalil jsem se, nasadil návleky na kolena, do uší tentokrát pustil Rammstein a valil dolů. Protože jsem se tam rozhlednou zdržel o dost déle než ostatní, po následujících 16 km jsem šel sám. Cesta vedla přes jedno z mála mnou do té doby navštívených míst, a to silnici E55, kudy jsem mnohokrát projel. Tentokrát jsem ji přeťal kolmo a vystoupil na Kletečnou.
Zatímco Pařez byl zajimavý několika kruhovými vrstevnicemi, tak Kletečná byl čistý rotační kužel s vrchlíkem z rotačního paraboloidu, až mi přišlo škoda ho nabourávat naší necestou. Na vrcholu jsem se trochu rozdýchal a zase valil dolů ve snaze dostihnout někoho před sebou, protože jsem kdesi pod sebou zahlédl mihnout se bundu jednoho z chodičů. Na dlouho to byl jediný živáček, kterého jsem potkal. Seběhl jsem do Zbožné vsi, kde jsem si vyprosil vodu a do uší pustil Benzin, což mě výrazně popohnalo vpřed. Velemín jsem tudíž prošel bez zastávky a následným Oparenským údolím pod mostem nové dálnice D8 jsem se dostal až ke hradu Oparno. Ve stejnojmenné vsi pod ním mě už naladila na následující Lovošskou občerstvovačku hospoda s poutačem na vepřeozeloknedlo, ale zatím jsem si musel zajít chuť. Výstup na Lovoš navíc nebyl vůbec snadný po stránce orientace, protože se zde vzájemně neshodovaly rozcestník, barva značení, barva v mapě a trasa v GPS. K tomu jsem zjistil, že jsem někde ztratil itinerář, což mě mrzelo samozřejmě i z důvodu, že po mě někde na cestě válí papír. Pak následovala chvíli bloudění volným terénem ve svahu pod vrcholem zakončená návratem na jedinou možnou cestu. Brzo jsem ale zjistil, že přestože jdu správně, tak mě na vrcholu moc dobrého nečeká. Sice se otevíraly mlhavé výhledy na Lovosice, Házmburk a část cesty, kudy jsme prošli, ale bylo 15h a současně s námi tam měli cíl běžci do vrchu, a tak se ve vrcholové hospodě štosovaly desítky lidí. Byl z toho akorát totální chaos a místo toho, aby si člověk užíval dokončení "první půle pochodu" (61 km), tak byl nakonec rád, že si vystál frontu na sodovku, zdlábl párek a brzo vypadl. Sice se mi to podařilo až napodruhé, protože jsem tam pro změnu zapomněl šátek, ale zato jsem si od kontroly vyžádal ještě nový itinerář pro 2. půlku, což mě zachránilo.

Cestou dolů jsem doběhl Vítka a Pavla, se kterými jsem pak pokračoval celkem dlouho. Napřed jsme slezli do údolí Opárenského potoka a pak se vydali další dědiny. Vítek, který se na Lovoši nezmohl na stání ve frontě zatoužil po hospodě, ale naštěstí jsme ze vsi hned zase vypadli odložili naplnění jeho tužeb naneurčito, nejdále však do hospody na 79. km. Cestou na hřeben Porta Bohemica, který tvoří spolu s protějším břehem Labe Českou Bránu, se setmělo a tak jsme měli ze skal vyhlídku do tmy, ale i tak byla krásná. Cestou jsme potkali trojici chodičů se kterou jsme sestoupili do Litochovic. Zde se z kšeftu (měli překvapivě otevřeno) vynořil Míla, který se k nám přidal na dalších mnoho km. Společně jsme ve skupině 7 lidí pokračovali po asfaltce po mostě přes nový úsek dálnice do Dobkoviček. Zde se parta zase roztrhala a na další výstup jsme se pak už zase vydávali ve čtveřici s Vítkem, Pavlem a Mílou. Cestou jsem trochu bojoval s tempem do kopce, ale nějak jsem to uvisel a navrchu kopce už jsem stíhal a dokonce i ostatní nabádal ke zvýšení morálky společným zpěvem. Nakonec zůstalo u pár sólových pokusů z vlastní tvorby, což aspoň některým na chvíli převedlo na myšlenky jiné než na bolest nohou (třeba na bolest uší). S trojicí před námi jsme se opět setkali u rozhledny Radejčín, která mě potěšila kontrolou až na jejím vrcholu. Bohužel ale bylo vidět pouze tmu, takže jsme slezli a už se těšili do hospody.
Té jsme se konečně dočkali v Dubičkách v Dubici, kde byla čipová kontrola, výběr ze 2 polévek a výborný segedínský guláš a několik chodičů/běžců, o kterých jsem měl představu, že už je neuvidím. V průběhu večeře nás pobavila nepřehlédnutelná a hlavně nepřeslechnutelná dvojice manželů Hejkrlíkových (zkráceně Hej+Hej), kdy paní svým osobitým stylem "nabádala k urychlení přestávky" (prostě ho zdrbala, ať si pomalu ani nesedá, že se jí nechce vyslíkat a že hned zase půjde ...). Takových situací bylo ale za celou cestu spousta, protože jsme se s tou dvojicí míjeli mnohokrát. Ale ne vždy to bylo takhle komické.Z hospody jsme pokračovali k další skalní vyhlídce do tmy a k pěknému nočnímu vodopádu. Svým jménem se odkazoval na Moravu, ale klukům z Čech jsem vysvětloval, že na Moravě to vypadá jinak. On to totiž nebyl úplně moravský vodopád, ale jen vodopád Moravanského potoka. Tak či tak, slezli jsme do Zálezlů a tam Vítek vyhodnotil svůj stav nohou jako dále neúnosný, došel na nádr a zabalil to tam. Bylo mi ho líto, že se mu nepodaří zvládnout celou extremistickou kombinaci, ale prostě to nešlo.
Ze Zálezlů jsme vylezli do kopce až kamsi do dědiny Chvalov, odkud následoval dlouhý celkem příjemný mírně vlnitě klesající úsek lesem, svahem, chvílemi i podél skal, studánek, krtků, skřítků a dalších pohádkových bytostí do Vaňova, už zase na úrovni Labe. Zde jsem rozpoznal druhé místo, kde už jsem se někdy vyskytl, když jsem tudy kdysi objížděl zácpu na polabském hlavním tahu. Ještě kousek jsme tudy pokračovali společně v trojici s Mílou a Pavlem, než se druhý jmenovaný zastavil na krátkou pauzu s tím, že nás dojde. S Mílou jsme sice chvíli bloudili v pozdněvečerní vesnici (která už patří k Ústí) tak, abychom rozštěkali co nejvíc psů a na to je nejlepší způsob projít se tam a zpátky slepou cestou, pak jsme se ale už vydali zase vzhůru kamsi do výšin temného lesa. Pavel stále nikde, ale vzhledem k tomu, že vypadal, že je na tom nejlíp, čekali jsme, že se každou chvíli vynoří pod námi čelovka. Prvním znamením blížícího se živáčka byl opět štěkot psů a jeho četnost dávala tušit, že to nebude živáček jen jeden. A taky že ano, po chvíli se kdesi hluboko pod námi objevily světla ze dvou nebo 3 čelovek. Snažili jsme se ale jít svým tempem, i tak to vypadalo, že nás brzo dostihnou. V jednom místě kousek před dosažením vrcholu lesa si dal Míla pauzu a já ho tam nechal s tím, že půjdu dál a brzo se zase potkáme. To bylo naposledy, co jsem ho viděl a od té doby jsem šel sám dalších asi 10 km. Jen u další odbočky jsem potkal pana Heje staršího trpělivě čekajícího na svou ženu, až se mu vrátí od Milenců. Sestup k nim byl dlouhý, klesající, blátivý a celkově řekl bych zbytečný, trochu připomínající dřívější Olafoviny typu klesání 200 m do nikam a zpět. Milenci byla dvojice skal v lese, k jejichž rozpoznání v té tmě to chtělo fakt hodně velkou fantazii. Halucinace k tomu potřebné se zatím nedostavovaly, mozek mi navzdory probíhající druhé noci v bdělém stavu stále fungoval. Cestou zpátky jsem potkal Pavla a Honzu s Míšou, kteří taky nechali Mílu někde napospas lesu. Pak jsem se dozvěděl, že to Míla otočil dolů a vrátil se k autu. Netušil jsem, že má podél trasy rozmístěná auta, pro případ, že by to zabalil!

Pokračoval jsem tedy dál sám přes Podlešín a opět pěknou vlnovitou lesní cestou s občasnými výhledy do údolí nyní už zalitého mlhou. Tentokrát jsem si pustil do sluchátek Testament, pěkně mi to šlapalo, ale ozvalo se i břicho, že chce zaplnit, tak jsem si dal večeřosnídani (někdy kolem 2 ráno) za chůze, čímž jsem se nejen zaprasil, ale i zdržel, že mě za chvíli začaly opět dostihovat světla. Byl to opět Honza s Míšou, kteří to rozběhli, ale tentokrát sami bez Pavla, který zůstal někde vzadu a nevěděl jsem, jestli ho nechytlo chodidlo, se kterým měl občas problémy. Ale věřil jsem, že si umí sám poradit a že to zvládne. Já jsem měl první cíl dojít do ÚnL a tam se rozhodnout, zda podniknu i tu navícovou 25km šaškárnu. Honza s Míšou mi moc daleko neutekli, došel jsem je u kontrolního bodu Soudný vrch. Pro sebe bych ho přejmenoval na Osudný. Následující situace totiž vyvolala řetězec událostí vrcholící ... no vlastně nevím čím. Jednalo se o možná kdysi živou kontrolu, v těchto nočních hodinách o samoobčerstvovačku. Vzhledem k pokročilému stádiu pochodu už zde bylo pouze pití a trocha nakrájené syrové zeleniny. Nebýt toho, že jsem se chvíli před tím najedl, bylo by mi to možná i přišlo vhod, ale teď jsem byl čistě veden pudem nutností využití příležitosti - mám možnost doplnit zásoby, tak to musím udělat, další možnost nebude. Celou cestu jsem do teď jel na vodě s tabletami Mg s vitamíny v 1,5 l flašce s nasosávací hadicí vedoucí v případě potřeby rovnou do huby a záložním čajem v termosce. Pro pochopení dalšího dění je nutno vysvětlit, že mám problém s břichem, jen tak něco nestrávím a zejména mi dělá problém, když do sebe dostanu bublinkové pití, když zrovna nechci. Teď jsem sice neměl žízeň ani břicho moc o bublinky nestálo, ale s pitím jsem byl skoro na dně, tak jsem se jal ho doplnit, přičemž mě nenapadlo lepší řešení, než si do flašky dolít kofolu, které zde byl ještě skoro celý karton, zatímco vody jsem viděl už jen několik málo lahví. Tudíž jsem si čisté vody vzal jen půllitr do malé lahve z Milešovky do kapsy. Míša s Honzou se mi mezi tím ztratili v husté mlze a já neznalý končin Větruše jsem se vydal je stíhat. Nebyl jsme si ale jistý, po které barvě, protože zde vedla červená se zelenou, tak jsem se rozhodl situaci zkontrolovat v itineráři. Šmátrám v kapse a ... itinerář vidím, jak se válí na zemi. Tak šmátrám znovu, tentokrát pro jistotu po kontrolním archu - nejdůležitějším dokumentu, bez kterého to můžu rovnou zabalit - a nic. Tak se vracím hledat mlhou, přecejen nemohl být daleko, když jsem s ním byl před chvílí na kontrole, pátrám v listí, a bez úspěchu. Znovu si v hlavě projdu situaci a ... arch mi visí mezi vestou a bundou, chvíli před vypadením na zem. (Až o mnoho hodin později zjistím, že jsem se ve skutečnosti na kontrole nezapsal, takže můj předpoklad o omezeném úseku k hledání byl mylný!) Touto dramatickou vsuvkou jsem strávil zase nějakou chvíli, kterou jsem se pokusil dohnat běžmo, neboli spíš svým obvyklým mufloním skokem dolů k Větruši. Už cestou jsem však zjistil nemilou věc - od vody v kapse se mi zamočilo oblečení, mám od toho hlavně kapsu u kalhot. Fakt super si v mrazu zmáčet svůj ohoz. Takže flaška v kapse se neosvědčila, vylévám většinu objemu, aby to v ní tolik nešplouchalo a neproteklo špatným uzávěrem ven. Jenže po chvíli si uvědomuji, že všechno je jinak. To mi neteče voda z flašky, ale kofola z hadice! Řešení, za které bych si naliskal bylo, že abych upustil tlak z hadice, trochu jsem z ní upil, čímž jsem si do těla pustil všechnu tu napěněnou kofolu z pěkně rozskákané flašky. Bylo mi jasné, že tímto si říkám o bříšní průšvih. Mimo to samozřejmě jsem fakt nestál o to, být ulepený od kofoly a tak jsem zbytek čisté vody použil na opláchnutí ruk a kalhot. Takže jsem byl bez vody se spoustou nepoužitelné kofoly, kterou jsem mohl rovnou vylít. Mezi tím, jsem se někde zamotal v mlze u Větruše a při hledání cesty jsem si málem vypíchl oko o haluz. Haluz, že to bylo jen málem.

Byl jsem z toho všeho tak v pytli, že jsem si pustil zase Metallicu a sešlapal do města. Vůbec jsem teď neuvažoval to zabalit, i když mi v břiše bylo všelijak a jen jsem čekal, kdy to některým směrem vybouchne. Kousek za železničním mostem jsem opět došel Honzu a Míšu a s nimi pokračoval kolem nádraží Střekov ke hradu, který jsme v mlze vůbec neviděli. Dál cesta stoupala k Nové Vsi ale moje břicho se rozhodlo, že se chce nechat vypustit. I když v tu chvíli byl Honza s Míšou jedinou mojí nadějí na vodu, nechal jsem je jít napřed v naději, že se pokusím svoje břišní problémy vyřešit. Jenže abych se o to pokusil, musel jsem ze sebe poshazovat všecky vrstvy (bundu, šálu, vestu, mikinu), abych si sundal šráky, které byly až v druhé nejdolnější vrstvě. Následná akce ale stejně nebyla vůbec úspěšná, takže jsem předpokládal, že po nějaké době dojde na další. Z tohoto důvodu už jsem změnil pořadí vrstev a šráky jsem si dal nad mikinu. V tu chvíli vidím, jak se ke mě blíží světla, tak jsem se hned spakoval abych zjistil, že to jsou opět Hejkrlíci. Na dotaz, jestli tam hodlám přespat, už ani nevím, jak jsem zareagoval, nicméně zase jsme si vyjasnili, jakto že jsou za mnou, když měli být daleko vpředu. Každopádně jsem pak do toho šlápl a valil rychle zase vpřed. Důvod byl jasně doběhnout Honzu s Míšou, kteří mi přislíbili vodu, až budu potřebovat, věděl jsem, že si jí přecejen vzali dost na Osudném kopci. Jeho osud stále ještě nenabyl svého konce, protože v důsledku změny pořadí vrstev se mi nyní po nějaké době začalo jít nepříjemně a začalo mě tlačit břicho tím, jak jsem byl nepohodlně oblečen. Usoudil jsem, že takhle to nejde a za chůze jsem se rozhodl změnit pořadí vrstev zpátky. To byla patrně poslední chvíle, kdy jsem měl na sobě svoji šálu. Byla to pěkná šedá a hlavně hodně široká šála, která se dala použít jako deka. Že ji nemám, jsem zjistil až kousek za Novou Vsí, kdy jsem ji právě jako deku chtěl použít - právě jsem prožíval nejen břišní, ale i únavovou krizi a mít tu šálu, tak se tam někde do ní zabalím a vytuhnu. Ale to nešlo. Únavu jsem mohl odbourat energeťákem Tygrem, jenže to jsou bublinky a ty jsem v tuto chvíli nemohl, protože mi nefungovalo břicho. Ani čaj bych v tu chvíli asi nezvládl a tak jako záchranu v této situaci jsem vyzkoušel bombón Halls, který překvapivě pomohl s trávením. Když jsem došel k odbočce na děsivý Vysoký Ostrý, potkal jsem vracející se H+M, vyměnil si s nimi trochu vody za zbytek kofoly a od té chvíle už jsem si připadal zachráněn. Na vrchol jsem nějak vylezl a tam si dal chvíli klidu a koukání do údolí. Za chvíli mě zde došla paní Hej, která se tam jen otočila, zanadávala na manželovu čelovku a zmizela spolu s ním zase někde dole.
Potkávali jsme se pak během cesty po naučné stezce, kterou se sešelo až do údolí Průčelského potoka. Toto bylo jedno z obávaných míst, před kterým varoval nejeden znalý místních končin. Ovšem mě hlavně zajímalo, že zde byla kláda na sednutí, dal jsem si konečně čaj a buchtu a potom už konečně i tygra a byl jsem znovu v pohodě. V té naopak nebyl Honza, který se sem vrátil hledat ztracený mobil. Napadlo mě, že nejsem jediný, kdo na pochodu ztrácí věci, protože mě pořádt štvala ztráta rukavic a šály. Rukavice jsem měl náhradní, místo šály šátkočelenku, ale i tak mě to štvalo. Naštěstí mobil jsme brzo taky našli, a tak jsme sešli až do Brné nad Labem. Zde jsem se vydal trochu dřív nahoru a když jsem byl někde v půlce výstupu do Němčí, daleko za rozcestím Nad Kuželnou, vidím světlo čelovky. Že by někdo z orgů z kontroly v Němčí šel naproti? Nikoliv, byli to opět všudypřítomní Hejkrlíci! Usoudil jsem, že ti jsou schopni se zjevit kdykoliv a kdekoliv a dle jejich nadávání na značení, cesty, pochod, kopce a nevím co všechno jsem mohl být rád, že jsem to taky nakonec neschytal. Výstup nahoru za rozednívání byl ale výživný a v tomto ohledu to byla opravdu vcelku vydatná tečka, celkově od Labe to bylo skoro 500 m na výšku. Byl to skutečně poslední výstup zakončený občerstvovací kontrolou. Zde čekal Honza Sedlák se svým maskáčovým komandem, kteří celou noc (teď už den) udržovali oheň, a člověk se tak mohl aspoň na chvíli usadit v teple (z jedné strany). Trocha občerstvení bodla, ale po předchozích zkušenostech jsem to nechtěl přehánět. Hlavně ale bodla jiskra z ohně do mé nohy a propálila mi ponožku. No reklamovat pochod kvůli tomu asi nebudu, zvlášť když mi Honza Sedlák slíbil, že se pokusí ještě vypátrat mou ztracenou šálu. Během mého občerstvování na kontrolu dorazili H+M, a tak jsme se pak vypravili společně na posledních 12 km do ÚnL.
Byla docela kosa, foukal vítr, padal sníh, ale po chvíli se začalo dělat i modro, což byl na tomto pochodu zatím nevídaný jev. Cestou jsem se stavil ještě do kšeftu v Malečově, čímž jsem dokončil normalizaci stavu žaludku a pak jsme společně doputovali do Nad Olšinkami. Zde se stalo to, co už mnohokrát, turistická značená nebyla na rozcestí a tak jsme se vydali předpokládaným směrem po úbočí kopce, což jsme až po asi 10 minutách zhodnotili jako špatnou volbu a vrátili se na značku. Ale nebyli jsme tu už sami - zase tu byli Hej-ové. Vyjasnili jsme si, kudy že se tedy má jít správně a možná jim ušetřili další bloudění a společně se vydali už správnou cestou dopřes Olšinky do ÚnL. Spolu s H+M jsme do toho ale ještě šlápli a po chvíli jsme dvojici Hej-ů utekli. Sice se nám cestou udělal chvílemi slunečno, teď ale naopak začalo pršet. Už jsme to chtěli mít za sebou, tak jsme rychlým krokem zamířili k mostu a hle - před námi se opět objevili Hej-ové, kteří si někde střihli cestu (jinak by se tam nedostali). To nás docela naštvalo, tak k nim Honza naběhl a zdrbal je, jestli jim přijde v pořádku takhle zkracovat cestu kvůli pořadí. Mně a Míši se nechtělo kvůli tomu běhat, jen jsme nevěřícně koukali, že je skutečně možné, že někdo tímto způsobem zkouší bojovat o pořadí někde ve 4. desítce. Míši to nakonec nevadilo, protože v rámci EKUT jí to v součtu s pátkem stačilo na 3. místo a byla za to odměněna pohárem.

A pokud jde o mě, tak jsem taky nemusel smutnit, celé to byl boj jen v nějaké nižší kategorii. Startovní pole totiž bylo ve dvou kategoriích, 1. a 2. podle počtu pochodů na tomto Loučení. Ti v první kategorii měli při dosažení cile průměrnou délku pochodu 125 km a ti ve druhé jen necelých 90 a ještě se u toho víc nadřeli. Já jsem byl podle pořadí v cíli 9. v té první :). Ale vzhledem k tomu, že jsem chodič, nikoliv závodník, tak je mi to šumák, buřt, jedno a putna. Hlavně, že jsme se pěkně prošel a užil si krásné České středohoří a děkuji za to všem orgům a pomocníkům. Radši si nepředstavuji, co muselo být práce to vyznačit. Ale když to na nás ušili, tak si to snad užili. Jenom je mi líto, že to bylo takové mé soukromé loučení s šálou a rukavicemi ...

Pradědova stovka 2016

Na Pradědově 100 jsem byl před 2 rokama. Pochod se mi tehdy velmi líbil, i když byl docela dlouhý a na Rabštejně mě tehdy chytla docela krize. Ale bylo hlášeno, že na Pradědu je popsaná vrcholová kniha a na Vysoké holi chybí tužka, takže do Jeseníků to chtělo zajet. A když se na netu objevila registrace ke koupi, rozkejval jsem se a šel do toho. Přecejen Pradědova 120 km derniéra, navíc přes Smrk a Bradlo, kudy se tehdy nešlo a bez závěrečné asfaltky do Zábřehu, kudy se naopak tehdy šlo, to jsem si nemohl odpustit. Navíc mi Petr Martinovský měl předat lžičku, kterou jsem zapomněl na Šlápotách. Prostě mnoho důvodů se zúčastnit. Po několikadenním rozhodování spolu s Radkem Hrabčákem, zda a kdy pojedem z Brna jsme nakonec zjistili, že nejlepší bude jet vlakem. To by člověk nevěřil, že i k takovýmu řešení se dalo dospět. Nicméně ještě den před akcí jsem docela znejistěl, jestli se vůbec zúčastním, bolela mě noha od týden starého zásahu letícím střepem talíře, zjistil jsem, že musím řešit problém v pojišťovně a manželka po mě chtěla hlídat dítě (ano, už i takový problémy se vyskytly). Ale hned jsem si uvědomil, že už na jaře jsem byl přihlášenej na Jesenickou stovku a kvůli vlastnímu vytížení jsem to nezvládl. Tehdy jsem ale stěhoval bejvák, tak to fakt nešlo. A když jsem vyřešil problém s pojišťovnou a přehodil hlídání na pra/rodiče, najednou i noha přestala bolet a šlo to:).

Tak jsem v pátek sedl na vlak a jel do Bludova, odkud busem (náhradní doprava) do Jeseníku. Už cestou byla docela kosa, ale předpověď hlásila pěkný počasí s možností přeháněk. Tak jsem věřil, že to ňák půjde, zvlášť, když se vyráželo až ráno... Do České vsi jsem dorázil spolu s dalšíma chodičema v pátek večer, setkal se s mnoha více i méně známými chodiči, mimo jiné s Petrem M., který lžičku zapomněl doma. Tomáš Zágrošek mě zkásl o dalších 120 Kč za jídlo, který se objednal můj předchůdce, od kterýho jsem registraci koupil a o kterým jsem neměl tušení (večeři jsem už měl cestou). Připravil jsem vrcholové knihy (pro jistotu i na V. holi) a po večerním výkladu o výškovnici povětšinou organizátorům a jejich pomocníkům (většina chodičů už spala nebo se o to aspoň snažila) jsem taky zalezl do spacáku mezi všechny ty chrápače v tělocvičně, narval špunty do uší, ucpal to sluchátkama a doufal že usnu. Usnul jsem, ale po nějaké době mě probralo jakýsi vrnění. Když jsem vyrval z uší všechny tlumící prvky, zjistil jsem, že mi někdy v půl druhé v noc zvoní mobil, pečlivě zapakovaný ve vestě nachystané na pochod. Než jsem se vzpamatoval, všici už nejspíš byli vzůru a říkali si kterej vůl?! No to volala má žena, která právě vyhodila v domě pojistky a tím, že nebydlíme u nás doma ... ale to by bylo na delší povídání. Vytáhla mě tak ze spacáku a tělocvičny a jediným řešením se ukázalo být udělat ještě jeden budící telefonát, který po nějaké době problém skutečně vyřešil. To už jsem zase ležel ve spacáku, když mi přišla smska, že problém je vyřešen. Pak jsem zjistil, že jsem během té akce ztratil jeden špunt do ucha a s jedním se spí fakt blbě. No, nějak jsem to zkusil. A pak teprve přišel další telefon, tentokrát o tom, že už je to v pořádku. Kurňa, to jsem fakt potřeboval, aby mě kvůli tomu někdo budil...
Ráno tomu pak odpovídal stav mého vyspání. No nějak jsem se vypakoval a spolu s ostatníma asi 90 lidma vyrazil v 6 h na trasu. Tentokrát jsem tu neměl, s kým bych se aspoň na začátku snažil držet, tak jsem vyrazil svým tempem. Snažil jsem se držet za běžcema, aby nevznikla díra a po chvíli jsem je dostihl v kopci při výstupu do lesa a část jich cestou k prvnímu kontrolnímu bodu předešel. To bylo sice víceméně naposledy, ale kvůli závodění jsem tu nebyl. Už se rozednívalo a ze skály už byl pěkný výhled na údolí Bělé a na vzdálenou Biskupskou kupu. Při focení mi utekli lidi a po chvíli jsem ztratil z dohledu chodiče před sebou, který jsem znovu navázal, až když jsem došel chodiče, kteří váhali se správností směru.

Cestou k dalšímu kontrolnímu bodu vyšlo slunce a u Jitřního pramenu už krásně do červena barvilo kmenu stromů. Zde nás Honza Suchomel a Denisa Vlková obdarovali müsli tyčinkama, napil jsem se ze studánky a pokračoval dál. Na Studničním vrchu, 991 m vysokém nejvyšším vrcholu celého masívu plného pramenů a studánek, jsem shodil několik vrstev oblečiva a vydal se za občasného potkávání dalších chodičů (v tomto úseku spíš běžců) dolů. Cestu nám v jednom místě překřížilo stádo muflonů. Proběhli zleva doprava a když zjistili, že je tam plot, otočili to a valili zpátky. Jednoho jsme málem musel vymotávat z pletiva. Jejich způsob běhu mě ale pak inspiroval k seběhu některých kopců. Toho jsem využil zejména pak při pohybu z Medvědího kamenu, na němž sice byla vrcholová kniha, ale u kontrolního stanoviště chyběla fixa, tak se tu střídalo jedno sebefotící komando za druhým. Seběh dolů pak netrval dlouho, nicméně cestou mě beztak doběhl Martin Hlaváč, který mi u kontroly u jeskyně u Pomezí utekl a už jsem ho pak nadlouho neviděl. Posilnil jsem se a pokračoval dál. Kousek za vápenkou u Lipové Lázně jsem si na rovince tak pěkně kráčel a hodil držku (prostě se mi pod nohy přimotala hůlka, ještě jsem to nějak zvládl uřídit, ale pak mi tam vlítla ta druhá a to už jsem nedal a vyválel se v prachu). Pak se šlo po žluté, bylo krásně, občas jsem někoho potkal, ale výšlap na Lví horu jsem nakonec zvládl sám. Až na Smrku mě dohnal další chodič. Z tohoto placatého nejvyššího vrcholu Rychlebských hor pak následoval sestup, místy seběh (v mém podání spíš mufloní seskok) přes Klín až do Ramzové. Na tamní kontrole se nás zase několik chodičů sešlo, načerpali jsme vodu, kofolu, chleba se sádlem a s cibulí a šlo se dál. Jedním z mých častých spoluchodičů byl Eduard, se kterým jsem se potkával už od Studničního vrchu.

Z kontroly na Ramzové jsem ale vyrážel sám směrem k Vražednému potoku. A než se mi podařilo ho a další chodiče dojít, přidal jsem si kvalitní a mnohými dalšími účastníky prověřenou prodlužku doprava do kopce (před odbočkou zelené značky doprava z vozové cesty). Naštěstí jsem si včas uvědomil, že tudy se k poldru na Vražedném potoku opravdu nedostanu a po pár desítkách metrů jsem to otočil. Protože bylo krásný počasí, během výstupu k Obřím skalám se začali na cestě množit lidi - zvyšovaly se jejich počty a tento proces v úseku nad skalami ještě narostl. Na Šerák spousty lidí asi lanovkou a velká část tohoto davu se vydala od chaty vzůru dolů proti směru našeho pochodu - a podle toho to tam vypadalo. Vyvrcholilo to davama u chaty. Když jsem se tam vyplazil, neměl jsem sice potřebu jít tam na jídlo, ale i fronta na kofolu zabrala docela dost času. Nicméně příležitostí k doplnění zásob po cestě není mnoho, proto bylo potřeba každou takovou využít.

Po kofole jsem opustil dav u chaty a vyrazil na Keprník. Zatímco před 2 rokama jsem byl na Šeráku v 13:50 a na Keprníku v 14:22 (to si pamatuju, protože jsou to výšky těch kopců), letos to bylo i přes zdržení u chaty o asi půl hodiny dřív - ovšem tentokrát se na začátku pochodu nelezlo na Zlatý chlum, takže to není úplně srovnatelné. Letos však bylo daleko lepší počasí, ze všech mých dosavadních návštěv Keprníku asi nejlepší - bylo zkrátka nádherně. Totéž pak platilo i na Vozkovi a cestou k Vřesové studánce. Tam jsem po delší době došel dalšího chodiče, z Maďarska, ale vzápětí mě chytla krize, kterou jsem potřeboval chvíli u studánky rozležet, takže jsem pak pokračoval opět sám. Dal jsem si energetickou tyčinku, ta mě nakopla a z Červené hory dolů k sedlu už jsem pak nějak doklusošel.

Tam jsem opět došel pár chodičů a poprvé zkontroloval nohy. Šel jsem totiž v nových botech Adidas s pouhými 3 pruhy, takže žádnej nadstandard. Před pochodem jsem v nich šel jen asi 10 km, ale teď jsem byl celkem v pohodě, že jsem ani dovezené náhradní boty na Ramzové nepoužil. Ale už přecejen jsem cítil trochu puchýře, což jsem se pokusil řešit náplastí. Pak jsem se vypravil sám dál, ale nějak moc rychle mi to nešlo. Až když mě došel chodič Jirka. Pak jsem se na něj při výstupu na Jezerník zavěsil a posléze ho i předešel. Po nějaké době jsem opět došel Edu, utekl i jemu a vydal se kolem Švýcárny na Praděd. Zkrátka jsem se rozešel a zastavil až na vrcholu, výš už to nešlo. Nahoře jsem se konečně převlíkl z kratťasů do oblečení, co jsem si nesl v báglu, protože se docela ochladilo. 

Na Pradědu měla podle domluvy vyměnit Denisa vrcholovou knihu, ale ještě před ní to stihl přímo správce knihy v areálu, takže se jen zapsala, stejně tak i já. Po mě se totéž udělala skupina cyklistů, kteří přijeli na Praděd až ze Slavkova, takže se taky pěkně projeli. Já jsem tu měl za sebou necelých 60 km, takže něcelou půlku a trvalo mi to asi 12h. Hlavou mi proběhla myšlenka zvládnout celých 120 km za 24h, ale hned jsem si uvědomil, že to nejspíš nepůjde, protože následovala kontrola na Ovčárně s jídlem. To se taky stalo, Honza a Denisa přesunuvší se sem od Jitřního pramenu zde měli čipovou kontrolu a tak jsem tuto skutečnost oslavil borůvkovýma knedlíkama. Naštěstí tu byl i Martin Hlaváč, který zde hrdinně skončil, aby mi pomohl zbavit se posledního z knedlíků. Zde jsem si poseděl do 19h, vzal do báglu záložní knihy pro Vysokou holi a Jelení hřbet a vyrazil na horu. Na Vysoké holi výškovnicová kniha nebyla dlouho focená, tak jsem provedl fotodokumentaci, což mi zabralo nějakou dobu, za kterou mě předešlo několik chodičů. Pak jsem po hřebeni popoběhl k Jelení studánce, kde jsem navštívil tamní nocležníky, pověděl jim něco o BV a nafotil zápisy v knize. Tady to ale znamenalo asi 40 listů knihy, což zase zabralo asi čtvrthodinu. Ale co už, plán na 24h se už rozplynul, takže jsem už v podstatě nespěchal. I když to nebyla tak úplně pravda. Jak jsem se dal na další cestu, šlápl jsem do toho. Byla noc novu, ale šlo se krásně. U Pece jsem došel Hejkrlice, slavné to chodičky např. z B7. Při sestupu kolem Ztracených kamenů se ukázalo, jak blbě mi svítí obě čelovky, tak jsem si je dal na hlavu obě a s nima kopec seskákal až ke Skřítkovi. Místo něj mě tam ale docela děsivým způsobem - světlo kráčející mi vstříc - čekal Jirka, který se tu se mnou loučil a balil to tu a tímto způsobem děsil lidi. Ještě mi ale stačil poradit, že i v právě zavřené hospodě se dá stavit na kofolu, otestováno Jarem a jeho partou chvíli přede mnou. Tak jsem se tam taky stavil a pak pokračoval dál. Cesta dál vedla lesem a pak po kruté, asi 4kilometrové asfaltce až k Rabštejnu. Asi za třičtvrtě hodiny jsem byl na rozcestí u Rabštejnu. Po zkušenostech z minula jsem si dal energeťák Tiger, co jsem si s sebou nesl, první půlku jsem vypil ještě před výstupem a druhou nechal i s báglem v lese u rozcestníku. 

Na skalách jsem zase po delší době potkal Edu. Po sestupu dolů jsem se přesunul s báglem do hospody, kde orgové zajistili kontrolu s polívkou, což bylo super. Zde už odpočívalo několik chodičů, mimo jiné i Jaro a jeho parta, Maďaři a Ivana, která toho už měla plný zuby. Půlku nedopitýho tygra jsem si nechal zastrčit do vnější kapsy báglu a sám se vydal dál. Už jsem byl skoro u rozcestí Hvězda, když jsem když jsem si potřeboval natáhnout stahovací futrál na koleno, předklonil se a vylil zbytek tygra na bundu a gatě. Fakt super využití energeťáku pro ovonění svých hadrů. Ale vzhledem k tomu, jak jsem pak po několika hodinách zápolil s trávením jsem mohl být rád, že jsem to nevypil celý. Cestou pod Kamanec jsem zase chytl tak trochu krizi a ploužil se tempem umrlce. Když jsem ale za sebou zahlédl svižně se pohybující světla, byl jsem u úpatí Kamenného vrchu a do kopce mi to pak šlapalo podstatně rychleji. Nakonec se nás ale stejně několik světlušek sešlo na vrcholu u vrcholové knihy, rozhledny a kontrolního bodu. Jednou z nich byla Věra, se kterou jsem pak sestoupil přes Smrčník a Volyň. Někde mezi Mrtvým mužem a Dobrou náladou jsme došli Edu a ze zadu nás dorazil Jaro a Stano se vzchopivší se Ivanou. Společně jsme pak pokračovali směrem k Mladoňovu, kde jsem se z výše uvedených důvodů odpojil do zákeří a tuto skupinu už dále jako celek nepotkal. Akce totiž byla trochu na delší dobu a i po ní jsem neměl břicho úplně v pohodě a proto mi dostihnutí trvalo docela dlouho. Sám jsem dorazil na poslední živou kontrolu před Libinou, kde byl táborák, spousta pro mě v tu chvíli nepoužitelného jídla a pití a spící Ivana, která to zde definitivně zabalila. Po 5 minutách pauzy jsem pokračoval dál. Cestou se ke mě přidala černá kočka. Byla tak oprsklá, že se mnou šla další 3 km až do Libiny, kde jsem se jí konečně zbavil. Libina byla příšerně dlouhá a až na jejím úplným konci u nádraží jsem došel Edu a Věru. Spolu s nima jsem pak už za čím dál slabšího vnímání vyšlápl na Bradlo. Cestou jsem se snažil držet morálku hraním slovních her, ale zůstalo u jednoho chabýho pokusu a na víc ostatní neměli náladu. Na Bradlo jsem nuž nějak vylezl silou vůle a na stavu mi vůbec nepřidalo, že se začalo rozednívat. To je nejhorší část dne, tyto noční hodiny nemám rád, vždy si při nich uvědomím, že nestíhám. Tady to tentokrát tolik nevadilo, nicméně se blížilo 24 hodiny od začátku akce. Ještě dřív jsme ale překročili 100 km, čímž se tato akce u mě zařadila mezi ty úspěšné. Z Bradla už byl i výhled, ale v danou chvíli jsme si aleni nebyli jisti, na co že to koukáme. Jeden kopec, který jsem považoval za nějaký v Zábřežšké vrchovině, jsem hned zhondotil jako vhodný pro nějaký jiný pochod. Omyl, byl to ještě tento pochod - nebyla to totiž ještě Zábřežská vrchovina ale masív Bílých kamenů, které jsme měli ještě na trase. Jak se ale cestou rozednívalo, tak se současně zatmívalo před mýma očima a neměl jsem daleko k mdlobám. Zachránil mě nakonec hroznový cukr, nebo nějakej podobnej zázrak, nalezenej v kapse.

Prošli jsme dvě dědiny a po dlouhém úseku silnicí odbočili do kraví ohrady. V ní se kolem nás prohnalo stádo krav, chvíli to vypadalo na úprk před nima, ale toho bychom už moc schopni nebyli. Teda aspoň já, hned za ohradou jsem si na chvíli sedl, popil trochu mátového čaj z termosky, bez něhož bych se nemohl nastartovat. Eda s Věrou mi tak zdrhli a výstup do kopců jsem už musel zvládnout sám. Kopce to byly pěkný, zvlášť Trlina byla velmi zajímavá. Sestup z ní jsem pak pojal zase mufloním skokem a tak jsem byl po chvíli dola v Lesnici, kde jsem došel Edu s Věrou. Možná jsme z toho setkání byli všichni tak zaskočeni, že jsme asi předhlédli šipku, zkátka odbočku na louku jsme si museli vymyslet svoji, přes bránu soukromé louky a pak z ní ven, vzhůru k vysílači. Tam jsem už konečně objevili poslední K a seběhli dolů. Při výstupu z lesa pak jak když utne skončila vrchovina a začala nížina, severní část Hornomoravského úvalu. Překročení Moravy bylo už předzvěstí cíle, překročení železnice už téměř cílem a vkročení do sportovní haly cílem skutečným. Společně se tak stalo pár minut po 10h, takže po něco víc jak 28 h od startu a asi 120 kilometrech.

Zde jsem se dali trochu do hromady (sprcha, převlečení, jídlo), obdrželi ceny (diplom, medaile) a vydali se každý svojí cestou. Já jsem šel na stopa, a i když začínalo pršet, po asi 10 minutách jsem chytl auto do Olomouce. U nájezdu na dálnici směr Brno jsem pak stál asi 20 minut, než jsem chytil posun do Prostějova, kde jsem to z důvodu usínání zabalil, zašel na návěštvu k rodině a tu skoro celou prospal. Busem jsem se pak dostal do Brna někdy po 20 h.

Díky moc Tomášovi, Kamilovi a dalším, kdo se na akci podílejí, i kontrolním pomocníkům. Pokud to byla derniéra, pak byla myslím zdařilá a pokud by se orgové rozhodli v nějaké pozměněné podobě v Pradědovce pokračovat, rád se zase někdy zúčastním.

Týnišťské šlápoty 2016 - od borůvek k borůvkám

Na Šlápoty 2016 jsem se obzvlášť těšil, přecejen cesta vedla přes vrchol Kraličáku, kde jsem byl do té doby 2x, ale pokaždý víceméně v mlze, a přes další vrcholy onoho pohoří jako je Klepý, Slamník nebo bezejmenný předvrchol Souše, to vše mě lákalo dost a zúčastnil bych se asi i kdyby na trase nebyly další lákadla v podobě pro mě domácích vrcholů Jeřáb a Sucháč, kde spravuji vrcholové knihy. Zajímala mě ale i cesta dál od Mladkova podhůřím Orlických hor na západ, hrady Potštějn a Litice, kam jsem se už taky leta chtěl podívat. To že je na cestě vůbec neuvidím jsem netušil, ale ve výsledku mi to dojem příliš nepoznamenalo.

Z Brna jsem se svezl s Aldesem a jeho dvěma kámoškama. Měli jsme kliku, že jely na víkend chlastat a vybraly si k tomuto účelu jakýsi místo v javornickém výběžku, takže stačilo trochu zapůsobit ve smyslu navigace a nejvýhodnější trasa vedla rázem přes Staré Město. Posilnili jsme se v hospodě, dal jsem si borůvkové knedlíky s předtuchou, že to nebudou poslední borůvky, co ten víkend ochutnám. Na startu v kulturáku jsme se postupně začali scházet, zdravit se s dalšími spoluchodiči a chystat se na cestu. Většinu z nich jsem viděl naposledy v 22 h, kdy byly Šlápoty odstartovány. S Aldesem a Kubou jsme neměli vysoké cíle a stačilo nám se prostě pěkně projít, běhání jsme pro tentokrát (stejně jako ve všech dřívějších případech) přenechali jiným. Šlo se pěkně a když cestou do Stříbrnice vyšel Měsíc, popadla mě touha ho vyfotit s chodičema za sebou. Bohužel bez stativu nemělo moc šanci a vzhledem k tomu, že už tak jsem byl v jedné z posledních skupin, množina svitících čelověk se během několikerých pokusů o fotku velmi rychle zmenšovala. Nakonec z ní byla množina prázdná a tak jsem se nemusel ohlížet na to, že na mě případně někdo šlápne, když blbě ležím v cestě. Z fotek stejně nic nevyšlo a dostal jsem se tak na suverénně poslední místo, takže jsem se vydal na stíhačku. Chodiče jsem začal předcházet až v kopci nad Stříbrnicí. Když jsem se už vmíchal mezi početné pole chodičů na zadku poslední části ocasu zadního pelotonu, dorazil jsem na pohraniční hřeben a po něm začal stoupat.

Bylo úžasný, že se dalo jít se zhasnutou čelovkou, v uších mi coby dozvuk předchozího víkendu ve Vizovicích zněl Amon Amarth a přitom jsem si mohl vychutnat výhledy do Polska na svítící civilizaci kdesi daleko na severu. Když jsem se takhle propracoval až do Stříbrnického sedla, stejně jako mnoho dalších jsem zvolil špatnou cestu. Prostě jsem se chytil chodičů před sebou a to jak jsem při letošním BVVŠ zjistil je pak člověk schopen lecčeho, třeba pochodovat po kolejích i s vědomím, že tam určitě cesta nevede. Zde naštěstí průšvih tohoto ražení nehrozil, pouze jsem kousek za Franciskou došel skupinku, které už pochyby nedaly a jala se to řešit návratem na správnou cestu. Já, věda toho, že jsem před chvíli zahlédl v lese po pravé straně svit čelovek (který svou četností nemohl konkurovat tomu na naší špatné cestě) jsem strhl celou skupinu do vleku za sebe, po chvíli jsme došli na cestu vedoucí správným směrem. O tomto tvrzení jsem zapochyboval, když jsme dorazili ke Slůněti. Super, poprvé jsem ho našel, ale tentokrát jsem ho vůbec nehledal a bylo mi jasný, že jdeme blbě. Ale to už se celý had čelovek vinoucí se za mnou proplazil kolem nicnetušícího slůněte vzhůru k pramenu Moravy. 

Být na Kraličáku a nenapít se z pramenu Moravy, to je snad horší jak párek bez rohlíku nebo věta bez důkazu. Takže jsem vzdal snahu dorazit na vrchol spořádaně po trase a dopřál si onen nepovolený doping v podobě pravé moravské H2O, abych pod jeho vlivem dosáhl nejvýchodnějšího bodu Čech a zdolal tak nejvyšší vrchol našeho 3. nevyššího pohoří a 14. vrchol celkově (kecal jsem Ivanovi ze Slovenska, že je 19. omlouvám se, nějak jsem ty Krkonoše přecenil). Na úplný vrchol bylo nutno vylézt na skálu (Olaf tam zapomněl umístit K a většina chodičů se tak okradla o výškový metry! :) ). Přestože tam byla tma, viděl jsem toho ze všech svých návštěv tohoto místa nejvíc a na skále jsem se  znovushledal s Aldesem a Kubou, udělali jsem vrcholové foto a pokračovali dolů - jinam to nešlo.

Po chvíli klesání jsme se dostali k polské chatě, kde čekala první mezikontrola s občerstvením. Zde jsem si všiml Honzy S. a Petry M., známých tváří všech UT akcí, zejména když jde o vyhodnocování nejrychlejších závodníků, takže jsem trochu znejistěl, co tam dělají oni nebo co tam dělám já a jak je možný, že jsem to tak brutálně střihl. Pak mi došlo, že oni tam pomáhají na kontrole, tak jsem se uklidnil, hodil do sebe kofolu a čokoládu, nabízenej chlast jsem přenechal přeborníkům z Ivanovy slovenské party a valil s klukama dál. Po hřebeni na Malý Sněžník se šlo celkem dobře, ale už bylo potřeba jít s čelovkou, les zhoustl stejně jako výskyt děr, výmolů a klád na cestě. Při sestupu z Hleďsebe (už sám název vyzývá k opatrnosti) pak toto poslední zmíněné zpestření nabralo nebývalých rozměrů, takže jsem v tu chvíli zavzpomínal na minulý rok a skalní bludiště v Broumovských stěnách. Pro nedostatek skal však letos byly použity klády a vývraty. Cestou necestou jsme dolezli někdy po 2 hodině ranní na Klepý, neboli Trojmořský vrch s pěknou novou rozhlednou, na které byla další kontrola. Využil jsem toto úžasné místo ke svačině a chvíli jsem si tak mohl vychutnat pohled na měsícem osvětlené pohoří Kraličáku, hraniční hřeben, kde se ještě místy objevovaly záblesky čelovek opozdilců, a hřeben Sušiny, kde byly v dálce naopak vidět světla čelovek běžců o několik půlhodin přede mnou. Pohled na jih, Jeřáb, Bukovou horu a Suchý vrch, se naštěstí zatím obešel bez tohoto druhu oživení, ale i to by byla jen otázka (trochu delšího) času. Zase tak dlouho jsem tam ale tvrdnout nemínil, tak jsem už trochu neladným krokem slezl z rozhledny dolů a vydal se přes skutečné trojmoří (místo, odkud teče voda do Kladské Nisy -> Odry -> Baltu, Moravy-> Dunaje -> Černého moře a do Lipkovského potoka -> Tiché Orlice -> Labe -> Severního moře) až na kontrolu u Olafa na 22. km, kde jsem se zase potkal s Aldesem a Kubou.

Společně jsme pak sestoupili do údolí Moravy, abychom ho pak rychle opustili výstupem vzhůru po sjezdovce v areálu Dolní Morava (tady ten název dává asi tolik smyslu jako Greenland - jednou se to ujalo, tak se tomu tak už furt bude říkat, i když je dávno jasný, že Grónsko (zatím) není zelená země a podél Moravy moc vyšších míst než zrovna Dolní Morava není). Sjezdovka (docela záhul) nás vyvedla na hřbet, po kterém jsme vystoupali pod šílenou stavbu Stezky v oblacích. Když jsem se pak ocitl rovnou pod ní při měsíčním svitu v šeru před rozbřeskem, moc dlouho jsem se pod ní nezdržoval, protože by mě vzhledem k této podivnosti už nepřekvapilo, kdyby z toho vylezl vetřelec, terminátor nebo rovnou Kurt Russell, co jde na VĚC. A tak jsem se radši vydal na Slamník, přecejen nedávno mi kdosi na Masters of Rock připomněl, že Na Slamníku, tam je hej. No hej mi bylo, až jsem se tam po sjezdovce vyplazil, snažil jsem se to stihnout do východu slunce, což nevím, jestli se povedlo, protože v místech, kde mohlo vyjít byl, mrak. Nicméně bylo už vidět, tak se člověk mohl při vydýchávání pokochat krásným výhledem. V tu chvíli se tam ale objevili Honza S. a Petra M., kteří si šli vyklusat část trasy a jen tak mimochodem jim to trvalo o asi 2 hodiny míň jak nám. To si člověk pak připadá jak úplná lemra. Ale jistě to bylo tím, že netrávili tolik času focením na rozhledně a vůbec to nemohl být z jejich strany tak intezivní pochod, když trasu, kterou jsme my, řádní chodiči, poctivě šlapali asi tři a půl hodiny, oni odflákli za půldruhé hodiny a ani nevypadali unaveně. Takže jsem se odkontroloval a pokračoval svým vycházkovým tempem dál.

Po rozednění jsem došel k rozcestí pod Babuší, kde se trasa napojila na údolí Malé Moravy. To by byl jeden z nejhezčích úseků, kdyby tam nezaúřadovali lesáci a nevymýtili kus té krásné krajiny. Potok Malá Morava totiž tekl ze začátku celkem plochým údolím a vzhledem k jeho celkovému klesání bylo jasné, že musí taky někdy padat voda dolů. A taky že jo, napřed to byly jen malé kaskádovité peřeje a nakonec i krásný vodopád. Dorazil jsem do Sklenného, kde se cesta zase stáčela do vrchu; z ní jsem měl ještě větší obavy než ze zmíněné sjezdovky, i když to nebylo takové převýšení. Postupně jsem se tam zase potkal s klukama, ale výstup to byl přímo na zdechnutí. Cestou jsem seznal, že si plně zasluhuje označení Olafova pomsta. Sice takových kopců už bylo spousta, ale vrchol tady toho výstupu nemá jméno, tak by se to možná mohlo zanést do map. Na hřebeni jsem se potkal s Vítkem a od té doby jsme šli spolu víceméně až do cíle. Ale to trochu (asi tak 100 km) předbíhám. Sestup do údolí pak byl zpestřen mezikontrolou ve Vysoké, kde bylo sice pěkný místo na ležení, ale kvůli tomu jsme tam nebyli. Aldes s Kubou nám utekli a od té doby jsme je s jednou výjimkou dobrých 20 km neviděli. Výhledy na Jeseníky a Hanušovickou vrchovinu byly okulahodící a trochu povzbuzovaly naše pochodové tempo, nicméně dlouhou dobu jsem šel s Vítkem a široko daleko nikde nikdo. 

Až po překonání údolí Moravy a vesnice Podlesí (což býval úžasnej zapadákov, ale teď vypadal o dost živěji něž někdy před 8 rokama, kdy jsem tam procházel posledně), potkali jsme 7 chodičů na Severomoravské chatě. Moc víc jich být nemohlo, bylo chvíli po deváté, kdy chatu otevřeli. Můj žaludek už se nemohl dočkat snídaně, na kterou jsem si připravil sáček mátového čaje (zkušenost z minula). A stejně jako loni na chatě Amerika, mi barmanka chtěla nevědomky zatajit, že mají mátový čaj a musel to řešit až její šéf. Tentokrát jsem dostal přímo čerstvou mátu, k tomu palačinky s borůvkama, no paráda. Poseděli jsme chvílu a zase pokračovali. Na Svaté trojici, kde byla kontrola, jsme se jen odčipli a moc dlouho nezastavovali, i když tam bylo jídla, až mi to bylo líto. My jsme ale měli před sebou Jeřáb, který se jako už dříve ukázal jako skutečná borůvková hora. Útokům borůvek bylo sice těžké vzdorovat, ale nějak jsme to zvládli, i když s fialovou hubou. Na vrcholu jsme se zapsali do knihy i s chodiči ze Slovenska. Pro ně to byl bezvýznamný brdek, ale pro mě nejbližší tisícovka k Brnu a pro Pražáka Vítka nejvýchodněší místo jeho úmoří! V knize jsme se mimo jiné dočetli, že 20 minut před nama tu byl Aldes, a že Divočák, který už taky zapomněl, co je to CHODIT pochody, tam byl skoro 4 hodiny před nama.

Seběhli jsme z kopce a dostali se krásnou krajinou přírodního parku Jeřáb až na Křížovou horu, kde jsme na popud Milana přidali k oficiálním výškovým metrům ještě pár dalších výstupem na rozhlednu. Výhled byl krásnej, mimo jiné na Červenou vodu a Sucháč, což byly naše další cíle. Slezl jsem do obce, vybral prachy z bankomatu, abych to mohl vzápětí pořádně roztočit ve stánku se zeleninou: koupil jsem si rajče a okurek, dohromady za 3 Kč, ale paní neměla drobný za pětikilo, tak jsem jí dal jenom 2 koruny, co jsem ještě našel v kapsa a tu jednu zbývající jí dám příště. No uvidíme, kdy tudy půjdou Šlápoty znovu. Možná tu ale budu dřív, spojka Jeřáb - Červená voda - Sucháč je různých obměnách klasika, kterou chodím kontrolovat vrcholový knihy, a tak by mě na ní nemělo nic překvapit. To ale nedělá výstup do sedla Hvězda jakkoliv lehčím, zvlášť ve vedru a s nově dokoupenýma zásobama na zádech. V půlce kopce v lese jsem musel dát na chvíli pauzu a hned se ke mě (čistě ze solidarity, jistě) přidal Vítek, Radek a další, kteří šli zrovna kolem. Po chvilce odpočinku už to zase celkem šlo, takže jsem cestou ze sedla směrem na vrchol nakonec předešel i trojici chlápků, co machrovali před svýma babama, že si na vrchol nalehko vyběhnou.

Na Sucháči (Sucháku, jak říkají místní) se konal radioamaterský závod, a proto na železné konstrukci, odkud je normálně parádní výhled, trčely antény a ani viditelnost za moc nestála. Tamní vrcholovou knihu jsem obšťstnil svým zápisem a dočetl jsem se nejen, že Aldes je zase půl hodiny přede mnou a že Divočák na mě naběhl další hodinu, ale i to, že mě u chaty čeká podpůrný korýšský tým tvořený rodinou Mikulíků (známý nejen jako melounodárná stanice Petra a Ivany na posledních ročnících BVVŠ). Mě obdarovali jogurtem co by snídaní na další den a krémem proti slunku, kterej jsem zapomněl doma. Na chatě jsem si dal gulášovku a párek v rohlíku a společně jsme pokračovali na Bradlo, cestou jsme nabrali Vítka, vyfotili se na skalách u dalšího kontrolního bodu a posléze ze skály se rozloučili. S Vítkem jsme přecejen chtěli aspoň trochu ještě udržet tempo, kterému zatím mládí nestačilo. Z kopce kolem bunkru Bouda se šlo dobře a kolem několika dalších řopíků a srubů jsme přes Vysoký kámen klesli do Mladkova, kde jsme překročili Tichou Orlici a navštivili hospodu s kontrolou. Bylo 16 h a tím skončila první, "noční" část cesty.

Denní část byla o pár km kratší, tak taky zkusím o pár km zkrátit její popis, koneckonců, tak moc jsem ji neznal a část cesty jsem prospal. Vedro mě Mladkově donutilo dát si zmrzlinu, samozřejmě v duchu akce: borůvkovou. Vyrazili jsme s Vítkem a jedním chodičem, který se vyznačoval kloboukem a častými zastávkami na spaní, které vždy hravě dokázal nahnat. Vše začalo výstupem na Studenský vrch a skály, odkud byl krásný výhled na masív Suchého vrchu a kde nám zmíněný spoluchodič utekl, aby si pak mohl v klidu v lese lehnout. Následně jsme sestoupili poprvé do údolí Divoké Orlice k vyrovnávací přehradě pro Pastviny. Docela mě zmátlo množství chat na břehu a cedule o ochranném vodním pásmu. Těsil jsem se, že se vykoupu, ale nakonec hlavní roli sehrálo, že by bylo nutno slézt k hladině, takže bych se zpotil jen co bych se vykoupanej vrátil na cestu. 

Další obcí byl Nekoř, kde jsme se stavili na zobecněnou kofolu, tj. ňákou barevnou brču (překlad: limonádu), ale už si nevybavuju, jestli byla červená modrá nebo zelená, ale fakt bodla, že jsem tam samou radostí zapomněl hůlky. Naštěstí jsem se pro ně vracel jen od nedalekého mostu poté, co jsem se chtěl smočit v řece. Následně jsme rozehráli slovní hru, Vítek překvapivě neprotestoval. Koupání, jestli se to tak dá nazvat, jsme si dopřáli až pod lávkou za Nekořem. Voda nás příjemně zchladila a když už jsme byli na odchodu, došel nás Belo z Košic (pěšky ale šel jen ze Starého Města, teda aspoň doufám) a pomohl nám hru pořádně rozehrát. Nakonec nás u Lekníkového jezírka a následné cestě do Lukavice došli Aldes s Kubou a taky se přidali - kdo by si nechtěl zahádat fiktivní postavu sportovce z amerického filmu s hudbou od britské skupiny  ... Takhle jsme došli na kontrolu do Lukavice, kde jsme si, stejně jako na ostatních kontrolách dali polévku, naštěstí pokaždý jinou a velmi dobrou a jen jsme zavzpomínali na blivajz, co jsme dostali onehdá na pražské stovce. Zde jsme se rozloučili s Kubou, pro něhož přijeli rodiče. Naopak nás už poněkolikáté došli Martin s Romanou, kteří nám odtajnili trik, který zaručí, aby vždy věděli, kudy dál: z hospody jedině po zelené - a tak vždy do sebe před odchodem hodili dávku kapaliny připomínající vodu v Leknínovém jezírku.

Následoval dlouhý úsek asi 15 km téměř výhradně s černým značením, tj. úsek, kde se dalo čekat cokoliv, neboť je známá věc, že trasa po černých šipkách rozhodně nemusí znamenat cestu. Padla jak tma tak dost výrazně i pochodová morálka, takže byl se slovní hrou konec a v trojici s Vítkem a Aldesem jsme pokračovali přes kopec do hlučného Žamberka. Konalo se tam několik venkovních hudebních akcí s cílem navzájem se přeřvat, aby si na své přišli jak rockeři tak diskaři. Při výstupu na vyhlídku jsme někteří (já) měli krizi, tak jsme na chvíli zastavili na jídlo a opět nás došel a předešel Belo. Následoval seběh temné sjezdovky a cesta lesmo dál. Spočítali jsme, že abychom stihli otevřenou hospodu, musíme zvládnout asi 16 km za asi 3 h. To by nebyl těžkej úkol, kdybychom neměli za sebou už jednu celou noc a teď část další beze spánku, ale takhle to bylo téměř vyloučený. Místo abychom zrychlovali, tempo se snižovalo a když už bylo nejhůř, vytáhl jsem Tygra poslední záchrany. Bohužel jsme na něj zrovna byli 4, takže si každý párkrát lokl a tím to skončilo. A vzhledem k tomu, že prvního jsme vyžahli s Vítkem už někde na Olafově pomstě, nebylo dál čím povzbuzovat naše omdlévající mozky. Belo a Vítek proto začali hledat místo pro spací odpočinek. Cestou k němu jsme ale napřed oslavili stovku (dle Aldesovy GPS) a to přesně o půlnoci, někde za Hůrkou u České Rybné. 

Prvním vhodným místem na spaní byla falešná mezikontrola, která byla tak tajná, že o ní nevěděli ani organizátoři. Prostě se cestou v lese objevila chata, kde byl táborák a u něj 3 chlapi a už předem hlásili, že nejsou kontrola, což bylo podezřelý. Hlavně tam ale měli volný křeslo a teplo u ohně a tak se tam Belo s klidem východňára uvelebil a nehly s ním už ani výzvy místních, ať sa spolu s nima napije. Vítek o tuto společnost nestál a tak se posunul o les a louku dál, kde si dal dvacet na pláštěnce v trávě. S Aldesem jsme zůstali sami, ale při pauze na jídlo cestou do kopce nás za chvíli došli jak Martin s Romanou tak po přesně 20 minutách i Vítek. Sestoupili jsme do Litic, kde čekala další, tentokrát skutečná mezikontrola. Zase jsme se tu sešli celá skupina, trochu jsme se posilnili a ve trojici s Aldesem a Vítkem vyrazili dál, ale tempo zde už bylo opravdu bídné, před očima se honily mžitky a část výstupu jsem prostě prospal, občas jsem si musel hlídat, abych nevybočil z cesty. V tu chvíli mi bylo skoro jedno, že místní hrad vůbec neuvidíme. Abych neusnul, pustil jsem si opět do uší Amon Amarth, ale nějak se mi rozbilo sluchátko, takže zážitek za moc nestál, ale aspoň na chvíli to zabralo. Ze studánka Panny Marie, kterou jsme vyhlíželi už hodně dlouho, bohužel tekla mrtvá voda, jak jsem se jí napil a sedl si, začal jsem usínat. Spolu s Aldesem jsme teda radši vstali, nechali tam Bela a Martina s Romanou, Vítek v té době už někde zařezával v houští cestou. Sestup do Potštejna se ještě nějak dal, nicméně výstup na Bedlouvku už byl horší. Kdybych se býval koukl do mapy, viděl bych aspoň, že kousek nad nama je hrad, takhle jsem pouze sledoval stále se zvětšující hloubku pod sebou a děsil se kopce naproti přes údolí. Zezdola se ještě stále linuly hlasy z kempovní hospody (která měla být už přes hodinu zavřená), nicméně než jsme se tam po naprosto krokolomné neschůdné cestě dostali (tady být bahno, tak končíme o sto metrů níž v řece) bylo ticho. Cestou jsem ale už začal nadobro usínat, tak někdy ve 4 ráno po překročení řeky v místě s podivným názvem Modlivý důl jsem nechal Aldese pokračovat dál, zalehl "na chvíli" na lavici v altánku a dál jsem o sobě nevěděl. Věděl jsem jen o tom, že se tam po nějaké době objevili další chodiči s touho se tam uložit, a když jsem žádal Vitka, aby to vyfotil, tak namítal, že už taky leží ...

Probral jsem se za svítání v 5 hodin a první, co jsem slyšel byla Romana, když zahlásila, že jsme trochu zaspali. Měl jsem okno jak od Billa Gatese, nechápal jsem, jak jsme se tam dostal a co tam dělá ona a Martin a vůbec jsem negómal, která bije. Ale když jsem viděl, jak rychle se kolem nás prohnal spáč s kloboukem (Bořek), který se prý konečně i vyspal, a jak mí spoluležníci hbitě balí a prchají, tak jsem neváhal a přidal se k nim. Až cestou do krásného skalnatého kopce, jehož jsem se před půldruhou hodinou tak obával, jsem doopravdy začal vnímat situaci. V lese už se dalo jít bez čelovek, ale naprosto nepřirozeně oranžově zářila obloha. Zastavili jsme na najezení a zde přišla chvíle pro jogurt, co jsem si nesl od Petra a Ivany ze Sucháče. Ten mě vyloženě nakopl, únavu už jsem necítil a valil jsem vpřed, že jsem na kopci skoro dohnal Bořka. Z louky u Porub se otevíraly nádherné výhledy na vycházejícím sluncem ozářený Kralický Sněžník, Suchý vrch a dokonce Praděd. 

Hlavní vzpruhou ale byla poslední kontrola u chaty č. 1., kde jsme k mému překvapení došli Vítka a Bela. Šéf kontroly Petr nám udělal každému, co si objednal, u mě to byl samozřejmě mátový čaj, co jsem vytáhl z kapsy. Bohužel jsem s ním vytáhl i lžičku, jejíž osud by vydal na další článek a to bylo zatím naposledy, co jsem ji viděl, když nepočítám fotky z této kontroly. Ale polívka a buchty byly výborný, jen záchod se tam nějak nekonal, tak jsem měl celkem naspěch a vyrazil sám rychle směr les. Chvíli jsem šel sám a samozřejmě jsem po chvíli zabloudil. Ale nebylo to překvapivě tím, že bych nekoukal do itineráře, jen jsem si nevšiml černé šipky, když žlutá odbočovala dolů (jak jsem pak zjistil, šipka tam vůbec nebyla). Protože jsem se spoléhal na mobil a GPS jsem tentokrát nevzal, byl jsem odkázán na mapu v nedostatečném měřítku a tak jsem si nebyl jist, že jdu blbě, což se ukázalo, až jsem slezl skoro do Potštejna a musel traverzovou cestou stoupat, abych se napojil na trasu. Naštěstí byla v místě napojení šipka na hrad Velešov, takže mi bylo v tu chvíli jasno, že jsem tím minul Káčko a musel jsem to šlapat vzhůru a znovu dolů. Pak už jsem se konečně rozešel po správné cestě a ve Vrbici došel Vítka. Následnou rozhlednu trasa trestuhodně minula a tak jsme už bez dalších zastávek prošli přes pár dalších děr na supernudnou cestu bývalým vojenským prostorem, kolem zvěřince a naposledny podél Divoké Orlice, přes silnici a dráhu až na Malý Chlum. 

Zatímco ve vyšších polohách trasy (hlavně na Jeřábu a Sucháči) byly borůvky a v lesích podél Orlice převládaly maliny, zde přišly na řadu i ostružiny. Žampiony, kterých jsme cestou potkaly taky spoustu, jsme museli nechat jiným. Poslední zajímavostí byl Písník, na cestě k němuž byly jako překážky rozesety ostružiny a maliny, kterým šlo těžko vzdorovat. Jinak byla cesta k němu taky dost otravná. Na Písník jsem byl zvědav už od loňska, kde všichni společně nadávali, co to zase Olaf za kravinu vymyslel. A musím říct, že mě zklamal, že se pískem šlo jen pár metrů, místo aby se prošel celý podélně. Z lesních plodin měly nakonec poslední slovo stejně borůvky, kterých bylo v lese za písníkem tak na kombajn. Nebyla na ně už ale síla ani nálada. Před koncem mě ještě stihl naštvat asfaltovej úsek cesty, na kterej fakt už mý nohy nebyly zvědavý. Náladu mi ale nakonec zvedla klasická poslední kontrola U vodárny s bahenní skluzavkou rovnou do potoka, kterou Vítek náležitě okomentoval: "..... ......!" poté, co skončil s botama v potoku. Následovalo už jen bludiště hustníkem a cíl. Toho jsme dosáhli ve třičtvrtě na dvanáct, tedy skoro po 38 hodinách od startu.

Vzhledem k tomu, že jsem cestou spal, tak nevím, jestli spíš než dálkový pochod to už nepovažovat za puťák. Ale i tak jsme měli radost, že to máme za sebou. S Vítkem jsme se rozloučili a s Aldesem, který do cíle dorazil dřív přesně o hodinu, kterou jsem strávil spánkem, jsme ještě zašli na jídlo do Dělňáku a pak se přesunuli na nádraží. Ještě spolu s chodičem Patrikem ze Severní Moravy či Slezska jsme si zapřestupovali až do Chocně, odkud jsme už dospali až do Brna. Díky Aldesově ženě a dceři, že mě pak dovezli od nádru až před barák, kroků bylo ten víkend už dost.

Brtnické ledopády 2016: bahnem, ledem, břečkou, sněhem

Ač už mám pár stovek za sebou, před těma zimníma jsem měl vždycky celkem respekt, přecejen představa seknout sebou někde vyčerpáním v zimě mě nikdy moc nelákala. Ale už jsem se delší dobu neprošel nějakou delší štreku a Ledopádová stovka mi skoro zapadala do plánů. A vzhledem k tomu, že se během první půlky ledna docela ochladilo a v některých místech se držel mráz i několik dní, ba dokonce týdnů v kuse, bylo skoro jasný, že do konce ledna to nevydrží a že se oteplí. A přesně tak se stalo - předpověď na den pochodu hlásila něco kolem 8 stupňů. Taková teplota ale zase znamenala bahno, břečku a navíc nebylo vůbec jistý, jestli budou nějaký ledopády. Teda led na cestách byl, takže k pádům na něj byla situace příznivá, ne už tolik k přírodním výtvorům z ledu na skalách nad údolím Křinice. Takže zatímco pravděpodobnost zmrznutí se snížila, zvýšila se šance se přinejmenším pořádně zaprasit.

Většinou když se vydávám na stovky do Čech, snažím se to spojit ještě s něčím, když už tím směrem jedu. Tentokrát jsem to ale spojil s návštěvou ME v krasobruslení v Bratislavě (spíš než jako nadšenec, jen jako doprovod nadšenkyně, mojí manželky), takže jsem se do severních Čech přesouval přes celou republiku. Do Brna jsem přijel autobusem se zpožděním asi 20 minut kolem 14:30, o což se posunul můj program až po asi tak 15. km na trase pochodu.

Z Brna jsme jeli jsme autem s Divočákem - Honzou Týčem, v Chvojnu u Holic jsme pak přibrali Lenku s Rosem a do Mikulášovic dorazili asi čtvrt hodiny před koncem registrace. Pak byla půlhodina na přepakování a na start. Vzhledem k nejistotě ohledně terénu vládla v místnosti sloužící jako převlíkárna rozpolcenost v rozhodování, co na sebe. Nakonec ve většině případů (lidí i položek) vyhrála minimalistická varianta - co nemám, nebude potřeba. Takže jsem se nechal zviklat na nízký boty, zatímco pohory a řemínkový mačky jsem nechal na místě. Rozhodování a balení mě ale dost zdrželo, že už jsem se nestihl navečeřet (to bylo těch chybějících 20 minut), a kromě toho jsem dospěl k chybnému rozhodnutí, že nebude potřeba vláčet tablet, když mám gps. Nedošlo mi v jakým stavu je můj mobil a že je jen otázka času, než přestane fungovat.

V 21:30 bylo odstartováno, ale zatímco Divočák se ztratil v davu běžců, já s Rosem a Lenkou jsme zaujali pozici pro útok ze zadu. Po pár zastávkých způsobených nasazováním čelovky a dalších podobných opatření jsem už byl úplně na konci. Ale to jsem byl teprve na začátku stovky čítající 110 Okm (jednotka Olafokilometr má proměnlivou délku, většinou je to něco mezi 1 a 2 km). Zima rozhodně nebyla. Vyšlapal jsem, už ne jako poslední, na první kopec, kde se ale hned ukázala realita ledopádové stovky - málem jsem sebou migl na ledě. Naštěstí jsem měl tentokrát hůlky, ale jejich pružící systém byl na ledě užitečnej asi jako gumovej hřebík do rakve. Nicméně nějak jsem se vydal cestou stíhat další chodiče. Dostihl jsem Rose s Lenkou a pak kousek před první živou kontrolou v obci Kopci i Spřátelenou zvěř: Vítka s Ondrou, který jsem na startu ani neviděl. Na kontrole jsem se napil a konečně si udělal čas se najíst při čekání na Lenku a Rose. Jak došli, předešli mě a zase jsem stíhal já je. Dostihl jsem je až v údolí Brtnického potoka (čímž jsem konečně smazal zpoždění autobusu z Bratislavy) a dál jsem šel nocí delší úsek s nima, jinak nikde nikdo. Cestou mi začal naplno stávkovat mobil, nefungoval displej, takže jsme byl schopen leda tak přijmout hovor, ale už ne přečíst sms a už vůbec ne promazat plnou schránku, do které se mně snažily nacpat uvítací smsky od dederónů. Takže se mi soustavným zvukovým upozorňováním mobil akorát vybíjel, vypnout ho by ale mohlo znamenat, že už ho nenakopnu. Ale zatím nebyl potřeba. Až kdesi daleko při stoupání k Tokáni nás dostihlo světlo chodiče. Na chvíli jsem se chytl jeho tempa a dal se s ním do řeči. Povídal, jak se mu podařilo napřed minout kontrolní bod, pak při jeho zpětném zdolávání a napojování na trasu zabloudit do Německa a ztratit tak asi hodinu. Během toho jsme dorazili na Tokáň, přešli ho a vesele zamířili po asfaltce dál. Namítal jsem, že se mi to nezdá, ale chodič vypadal přesvědčivě, že ví kam jde. Pak jsem si ale uvědomil, že vzhledem k tomu, jak strávil pár posledních hodin, není úplně na místě mu důvěřovat, takže jsem zkontroloval gps a přesvědčil se, že jdeme už několik set metrů blbě. Tak jsem se trhl a zase se vydal stíhat L+R, kteří mě mezi tím zase předešli. Společně jsme pak došli až na další živou kontrolu do Rynartic. 

Cestou se otevřely výhledy na měsícem ozářenou krajinu, ze které vystupovala silueta vzdálené hory. Podle blikajících světýlek na jejím vrchu bylo jasný, že nás trasa za pár hodin zavede i tam. Na kontrole nám dali polívku a pokračovali jsme krásným Pavliným údolím Chřibské Kamenice a Studeného potoka přes Studenou vesnici na Studený vrch. Cestou jsem utekl L+R a po zbytek výstupu lezl sám. Až na vrcholu jsem dostihl další chodičku, Katarínu, se kterou jsme vylezli na rozhlednu a která mi pak zdrhla a už jsem ji dlouho neviděl. Na Studeným vrchu byla kosa, že jsem musel nasadit i rukavice, který jsem pak málem ztratil při sestupu. Vzhledem k tomu, co přišlo po několika desítkách hodin, bylo důležitý, že to bylo jen málem (omylem jsem se vrátil na místo, kde jsem je omylem nechal).

Dál jsem pokračoval sám přes louky, lesy, silnici a varhany až jsem došel lidi u skály Pustý zámek. Ty jsem ale zase nechal pláchnout, protože jsem se na vrchu chvíli zdržel. Bylo tam totiž nádherně, skála a pod ní v hloubce šuměla řeka, jinak tma a v dálce světla civilizace. Po té, co jsem si zde zapsal čas do kontrolního archu, kontrolní fixu jsem místo do sáčku visícího na zábradlí prohodil pouze dírou v něm a tak jsem ji poslal ze skály (dost blbě upevněnej sáček!). Naštěstí to nebylo tak hluboko a dalo se tam slízt, jen pár metrů pod zábradlím, takže se mi ji povedlo zachránit pro ostatní i bez skoku ze skály. Následoval sestup, překročení údolí Kamenice a výstup na další krásnou vyhlídku na Středním vrchu. Tam jsem znovu došel lidi a dál už jsem šel s nima, konkrétně s Dušanem a zkušenýma chodičkama Martinou a Pavlínou. Cestou z kopce přes bažiny a kaluže (dobře jsem si nabral, když jsem chvíli přehnaně věřil tloušťce ledu nad kaluží) k Ovčáčkovu vrchu, nebo jak se ta hromada šutrů jmenovala, se rozednilo, došli jsme Michala a dorazili na kontrolu v Prysku. V nohách jsme měli asi 43 Okm, GPS mi hlásila asi 47 km.

Kontrola byla super. Sice už neměli polívku, ale párky taky bodly, navíc orgové připravili ionťák a kromě toho, že jsem se po noci pořádně probral já, probral se mi po dlouhé době i mobil. Tak jsem zvládl zavolat manželce, ať mi nepíše, protože si to nejspíš nepřečtu. Po dlouhé době jsem se potkal s Rosem a Lenkou, přesněji řečeno jsme si jen na dálku zamávali, když jsme se u hospody míjeli a dál jsem je už neviděl. Pokračoval jsem sám, se sluchátkama v uších v rytmu Sabatonu (týden před koncertem je čas se pořádně připravovat!) na Šenovský vrch, přes Kamenický Šenov, kde jsem nevynechal povinnou zastávku v otevřeným kšeftu, a přes bažiny na Zámecký vrch. Zde byly kromě další hromady čedičů i pěkný skály a na vrcholu zřícenina s rozhlednou uvnitř. Z jejího vrchu byly nádherný výhledy na celý Český Švýcarsko, Lužický hory a Český středohoří. Při sestupu a hledání řešení svačiny mě předehnal Milan, se kterým jsme později šli podstatnou část cesty.
Cesta ale napřed vedla do České Kamenice a dál přes lesy a údolí do té Srbské, za kterou už na dlouhou dobu vstoupila do národního parku České Švýcarsko. Šlo se mi dobře, akorát mobil zvládl jen něco málo Sabatonu a Finntrollu, pak jeden telefonát, po němž zdechl a byl pokoj.

Při výstupu podél bunkrové linie jsem došel další skupinu včetně Michala, se kterým jsme pak pokračovali kolem Dolskýho mlýna (zajímavá stavba a skála) na kontrolu do Vysoké Lípy.

Další z výborných kontrol. Stejně jako na všech předchozích jsem zde došel Vítka a Ondru, kteří jak mě uviděli hned zase zvedli kotvy a zmizeli - nevěřil bych, jakou dodává moje přítomnost lidem sílu :). Po delší době jsem se tu potkal i s Katarínou a dalšíma chodičema, který jsem cestou potkával. Ale bylo kolem 14h a tak bylo jasný, že pokud mám ještě něco vidět v národním parku, musím valit a i tak je celkem beznadějný chytit ledopády za světla. Vyrazil jsem teda sám na první vrch, loupežnický hrad Šauenštejn. Nádherný místo. Jenže výstup na vrchol vedl úzkýma štěrbinama ve skále, kde byly natažený žebříky a nedošlo mi, že díky nim zde bude fungovat shormažďování osob podle principu zásobníku - last in, first out, teda v tomto případě spíš first in, last out. Bylo to totiž tak, že zatímco jsem se kochal výhledama a promazával fotky na beznadějně zaplněněné kartě, došla mě tlupa chodičů, v rychlosti se odkontrolovali, vyhlídku vysloveně odflákli a začali se hrnou na žebříky zpátky, čímž je úspěšně ucpali, takže další rychlý pohyb dolů byl nemyslitelný. Ale nevadilo to tolik, bylo tam hezky.
Nakonec jsem se nějak dostal dolů a valil dál, po červené značce podél skal s občasným krásným výhledem až na rozcestí Pohovka, kde jsem dostihl Milana. Na Pohovce jsem si na chvilku sedl na lavici, abych si zalepil nohu a srovnal futrály na kolenech před sestupem. Ale asi se mně z Pohovky nějak nechtělo, protože mezitím nejen že byl Milan fuč, ale došla mě další skupina, což jsem chápal jako známku, že jsem zas tak moc nezrychlil. Takže jsem sestup pojal trochu sportovněji a seběhl jsem to tak, že jsem svým úprkem vylekal mladou dvojici, která se asi vyděsila, že se za nima říti prase - po těch kilometrech bahnem jsem k tomu zase tak daleko neměl.

Následoval zase výstup od Jetřichovic na Mariinu vyhlídku, kde jsem už došel Milana tak, že už jsem ho příliš zdrhnout nemínil nechat a společně jsme se pokochali výhledem chvíli před západem slunce. Poslední vyhlídkou za světla byla Vilemínina skála, odkud byl celej kraj jak na dlani, ale taky tam pěkně fučelo. Dál následoval přesun zpátky na Tokáň, kde se uzavřela jižní smyčka osmičky a kde byla kontrola někde na 74. Okm. Další polívka, kofola a úprk Vítka a Ondry. Naštěstí mě ale včas napadlo si tady dobít foťák, to byla na dlouhou dobu poslední příležitost.

Dál jsme s pokračovali už za tmy s Milanem, kterýžto znalec těchto končin nás sebejistě vedl a nemusel jsem už vůbec řešit, kudy kam. Prošli jsme další údolí a úzkou soutěsku s žebříkama a na rozcestí u Eustacha jsme po delší době zahlídli před sebou světla chodičů. V domění, že jsou to kluci ze Spřátelené zvěře jsem zavelel ke zvýšení tempa. Po pár minutách jsme světla dostihli, ale nebyli to chodiči, byly to chodičky Bára a Anita. Nehodlali jsme se smířit s tím, že tím naše stíhačka končí a ještě jsme zvýšili tempo. Po několika minutách už téměř běhu do kopce jsme viděli, že světla holek za nama svítí furt z docela malé vzdálenosti. A když už jsme svýmu vlastnímu tempu nestačili a zvolnili na normální chůzi, zjistili jsme, že jdeme všici asi půl kiláku blbě. Tak jsme se vrátili a pokračovali společně už normálním chodícím tempem směrem k cyklostezce a silnici do Kyjova.

Pak, někdy kolem čtvrt na sedm se stalo to, čeho jsme se báli už od startu a kvůli čemu Divočák nepřipouštěl možnost účastnit se jinak než jako běžec: přicházela fronta. A přesně podle předpovědi, něco po 18h to bylo tady. Sice to bylo zatím jen pár kapek, ale vybalil jsem si pončo a hodil ho na sebe. Dělat to s báglem je i tak činnost bez pomoci docela složitá, dělat to po tmě s mizerně svítíci čelovkou na hlavě v dešti na krajnici silnice, kde zrovna jezdilo jedno auto za druhým, to by se na to jeden ...! No prostě jsem tím zabil několik minut a hlavně stovek metrů, o který mi zbytek skupiny prchl. Baterky v mý čelovce svítily fakt mizerně a vzhledem k tomu, že jsem cestou poztrácel reflexní prvky (blikačku naštěstí pak Ros našel, ale shledal jsem se s ní až v cíli), jediná šance byla svítit si červeným světlem čelovky a tím ji víc vybíjet. Proto jsem potřeboval dostihnout skupinu, což se mi ale podařilo až na konci silničního úseku v Kyjově, díky tomu, že na mě počkala. Zde už se dost rozpršelo a Anita se vydala někam napřed navzdory tomu, že cestou vykládala, že ji nemáme nechat ztratit se. Dál jsme ji neviděli a pokračovali ve třech po dalších skalních roklích a vyhlídkách do tmy. Cestou jsme se blíže seznámili a zjistili, že Bára se zná jak s Milanem z pochodu Hanče a Vrbaty, tak se mnou z cíle BVVŠ, kam dorazila před 9 lety do cíle své první stovky. Na to jsem ani já, jako organizátor nezapomněl, ale překvapilo mě, že tu Báru potkávám na pochodu, když jsem si vzpomněl, jak tehdy předání diplomu připomínalo spíš předání úmrtního listu. Tentokrát ale byla plná síly a působila celou dobu dobře naladěna, že jsem si říkal, že bude dobrý se jí držet stejně jako vodiče Milana. Ve srovnání se mnou měli oba furt dost energie, zejména v čelovkách.

Po návštěvě jeskyně víl s malými pokusy o ledově rampouchy a docela velkou vodní sprchou před vchodem jsme prošli údolím Křinice až k Turistickýmu mostu, kde na nás čekal org Honza s tajným kontrolním stanovištěm a svépomocí vytvořeným bufetem pod přístřeškem. Dali jsme si párek, hořčici jsem si musel vzít vlastní (na pochod se přece bez hořčice nechodí, co kdyby člověk dostal párek bez ní), poslechli si názory správců NP a vyrazili vstříc ledopádům. A překvapivě, nebyla to zase taková bída. Ledopád Opona rozhodně za ten výstup stál, Betlém v údolí potoka byl taky krásnej. Z Varhan sice zbyla už jen jedna píšťala, ale Velký sloup obstojně stál jak sloup. Nebýt Báry a Milana, asi bych neměl jak tyto krásný rampouchy nafotit, přecejen bleskem bych osvětlil akorát déšť před sebou. Naštěstí jejich čelovky dodaly dost světla na aspoň jakejsi dokumentační snímek.

Schylovalo se ale k jedenácté hodině a když Milan začal řešit, jak se další den dostane domů do Jizerských hor, usoudil, že nejlepší bude, když přidá do kroku a zkusí dorazit zbytej cesty v kratším čase. Chybělo nám asi 25 Okm, když se odpoutal a dál jsme pokračovali ve dvou. Vystoupali jsme z na vrchol Vlčí hory, kde se kapky deště roztékaly do dvou různých moří a vydali se vstříc další kontrole v hospodě. Bohužel ale tentokrát jsme měli smůlu, než jsem dorazili k Vídni v Křečanech, hospoda byla zavřená, kontrola zrušená a jen u zastávky zmrzali dva přeživší chodiči. Sice nás zklamalo, že jsme se neohřáli, ale sucho pro další cestu by nám tam stejně nedali, takže jsem to bral tak, že bude lepší jít, ať to máme co nejdřív za sebou. I když chodím na pochody, abych si je užil, nikoliv, abych se zničil, tady už začinala převládat druhá z těchto možností. Nohy jsem měl promočený a na chodilech se mi dělaly puchýře a teplo mi na ně moc nebylo. Sice jsem měl výborný pončo, na který nedám dopustit, ale uvědomil jsem si jednu jeho nevýhodu, a to že někde dole končí, takže všechna voda z něj mi teče na nohy, kde skrze netěsnící švy proniká pod gatě. Takže když jsme vyráželi po výpadovce na Šluknov a následně lesem s hodně rozvodněnou cestou, už jsem moc nejásal.
 Ale to nejlepší se teprve chystalo. Při výstupu na vrchol Vlčice, někdy kolem druhé hodiny ranní se déšť změnil v sníh. A nebylo to jen pár symbolických vloček, během několika minut bylo bílo. Bára mezi tím taky úspěšně promočila rukavice, tak jsem jí dal svoje, pod pončem jsem si držel teplo a dalo se jít i bez nich. Zatímco kontrolu Vlčici jsme našli v pohodě, s cestou zpátky už to bylo horší. Vzhledem k tomu, že byla naznačkovaná volným terénem necestou v lese a na gps byla trasa naklikaná dost nepřesně, bylo potřeba sledovat odrazky značkující trasu. Jenže to se ve vánici, kde všechno světlo čelovky odráží sněhový vločky metr od hlavy dělá dost blbě, člověk totiž při tom vidí odrazky všude. Proto docela trvalo, než jsme se od tam vymotali. Když jsme slezli dolů na silnici, měli jsme takovou radost, že jsme okamžitě zblbli cestu a museli se zase kousek vracet. Ono i sledování gpsky byl v těch podmínkách docela problém, proto jsme se řídili tak nějak intuicí, která bohužel ne vždy fungovala dobře. Sněhu přibývalo a najednou se před nama objevily stopy v obou směrech. Někdo zjevně šel proti nám a pak se vrátil. Vzhledem k tomu, že to bylo ve vsi, považivali jsme to za nějakýho místního nočního tuláka a nevěnovali tomu víc pozornosti. Tu jsme ale nevěnovali ani značkám a tak jsme přešli další půlkilák a na cestu se napojili polňačkou vedoucí kolem Kunratic. Na poli už bylo sněhu na běžky a fujavice mi říkala, že tady to taky může dopadnout všelijak - v pomočených čvachtajících botách se brodíme po kotníky ve sněhu ve vánici, kde nevíme pomalu, kde byly naše předchozí stopy. Problémy jsme řešili (nebo způsobovali?) prostřednictvím slovních her a hádanek, díky kterým nám, nebo aspoň mně, cesta líp utíkala. Jak jsme se napojili na správnou cestu, znovu jsme šli po stopách a tady už nebylo pochyb, že stopujeme někoho z chodičů.
Na posledním kontrolním bodě u kříže s vrcholovou knihou už přestávalo sněžit a věřili jsme, že už nás čeká jen kousek do cíle. Na další rozcestí jsme podle plánu pokračovali po zelené ve směru stop a nebyl náznak, že by bylo něco špatně. Ten přišel, až jsme došli na rozcestí, který nebylo v plánu a z lesa se vynořila čelovka s Milanem a sdělením, že jestli jdeme za ním, tak jdeme blbě. Ono tam totiž asi tak před dvouma kilákama bylo rozcestí třech zelených značek, a když je rozcestík zavátej sněhem, tak se člověk projde... Snažili jsme se to brát s humorem, ale bylo jasný, že už toho máme všici plný zuby, i Milan, kterej místo aby už dávno ležel v cíli tak probloudil kus noci sám, včetně toho úseku, kdy jsme šli po jeho stopách vedoucích ve směru tam a zpátky. Navíc neměl rukavice, protože do jarního počasí nebyly potřeba. Kdo by ale čekal, že přijde zima?! Je pravda, že to, že se ozve skutečný leden, asi nikho nenapadlo. Nakonec teda došel k užití i teplý sáček, kterej jsme nechali kolovat a zahřívali zmrzlý ruce. Přes Knížecí a Hraběcí a Nevímčí ještě jsme už prošli tak nějak z povinnosti, ovšem nutno říct, že bez svitu čelovek, protože nám krásně svítil měsíc, což minulou noc docel odflákl. Aspoň teď jsme si ho konečně užili, ale když jsme zblbli cestu i v posledním úseku před Mikulášovicema, až tak moc jsme rozhodnutí zhasnou čelovky nechválili. Vesnici jsme prošli tím pádem až od horního konce, a protože už bylo 6 ráno, místo cílové hospody jsme zamířili rovnou do cílové školy. Zde byly naše mokré sněžné a ledové radovánky u konce - po 33 hodinách a 110 Okm měřících dle mé gps asi 122 km.

Od Olafa jsme dostali diplomy a medaile, od dalších orgů čaj a párek bez hořčice (ta má už došla), a zatímco docházeli další chodiči jako Michal a Anita, následovala moje sprcha, která se od dob posledních sprchovačů dokonce stihla ohřát (což nebyl případ chodičů dorazivších v dřívějším období). Ještě jsem se na asi 2 hodiny pokusil vyspat. Divočák, kterej dorazil v sobotu už v 19h a Ros s Lenkou, kteří to zabalili ve Vysoké Lípě a doautobusovali do cíle, už byli dávno odpočatí a nevím kde, mi nějak opatřili na snídani čerstvý koblížky. Takže jsem se nasnídal, napakoval a když jsem se kolem deváté loučil s Olafem a Spřátelenou zvěří (Vítek s Ondrou dorazili asi o 4 h před nama), do cíle dorazil poslední z chodičů, Dušan, rekordman letošních ledopádů. Pak už jsme vyrazili zpátky sněhem zakrytou krajinou přes Panskou skálu a Nový Bor vstříc našim domovům...