Původně jsem se šluknovské stovky v tomto roce účastnit nemínil, rodinné důvody mě totiž vedly k tomu, že budu mít
na starosti dva syny. Takže jedinej způsob, jak se do akce zapojit, mohl být přijet někam na trasu a přicmrndávat tam na kontrole, což
ovšem za přítomnosti dvou malých kluků není úplně nejlepší
způsob podpory. Jeden z nich ale včas onemocněl, takže se doma
situace přeorganizovala tak, že má žena zůstala s klukama doma a já jsem z pocitu nepotřebnosti vypadl na víkend pryč. A
velikonoční víkend má 4 dny ...
Tak jsem se vypravil přes čtvrteční
večerní Prahu do pátečního ranního Děčína. Při přestupu v Ústí jsem se setkal mimo jiné s Matějem Oravcem, co si to šel jen tak na pohodu zaběhnout bez potřeby takových zbytečností jako je čelovka nebo znalost předpovědi počasí na večer - taky proč, když těch 105 km při kterých našlape možná 5 km dovrchu zmákne za půl dne. V místním bistru jsme zašli na čaj, kterej jsem si pak vezl až do Děčína. Při výstupu jsem pak nějak narychlo sbalil svoje věci, že jsem si neuvědomil, že kelímek s nedopitým čajem skončil v kapse vesty. Výbornej nápad...! Naštěstí tam bylo už jen trochu na dně a zadeklovanej, ale i to stačilo na zmáčení obsahu kapsy. Kelímek se ale pak hodil (do koše, ale až za hodně dlouho).
Dorazili jsme na registrační stanoviště u parkoviště za nádražím. Předpověď slibovala ráno zimu a později déšť. V Děčíně vysvitlo slunce a v naději, že je to pro tento víkend naposledy, co ho vidíme, bylo třeba při ranním světle vše zfotodokumentovat. A to jak registrační proces spolu se všema známýma, co jsem tu potkal (a že jich tentokrát bylo), tak cestu na start i vlastní start Olafem v 7:55 a pak první úsek při výstupu na první kopec, Pastýřskou stěnu, odkud byl krásný výhled na Děčín a údolí Labe. Slunce se ale drželo mimo mraky překvapivě dlouho, takže se dalo čas od času něco vyfotit.
Nějak se stalo, že se na startu přimotal do přední části pelotonu, takže tomu odpovídalo tempo společníků a taky rychlost, s jakou se kolem mě střídali. Při sestupech jsem muflonil co to šlo, a snažil jsem se ostatních držet zuby kopyta, ale málo platné, cestou nahoru do Maxiček mi většina souputníků zdrhla.
Několik z nich jsem dohnal a předehnal při cestě dolů, zasekl jsem se až chvíli před koncem seběhu, kde jsem narazil na Divočáka, naštěstí s velkým D, tedy Honzu Týčeho, s nímž jsem chvíli postupoval, než mi zase prchl. S ním a mnohýma dalšíma jsem se pak potkal na živé kontrole v Čertově vodě, kam jsem dorazil chvíli před půl desátou. Na svůj start se chystala i Radka Šmahelová, jež mi předchozí večer pomohla přežít Prahu. Vyšlo to tak, že jsem sem dorazil asi 10 minut do jejího startu, což byla akorát tak doba k naplnění žaludku párkem s chlebem a vodou s mátou a buchtou s další buchtou. Místní občerstvovačka byly zkrátka velkolepá.
Většinu předchozích spoluběžců/chodičů jsem tak nechal upláchnout a kromě Radky jsme do dalších kilometrů vyrážel spolu s Kačkou a několika dalšíma (převážně ženskýma, tak to prostě vyšlo). Teda, napřed jsem je nechal všechny utéct, abych je pak aspoň částečeně dohnal. Radce jsem při jednom sestupu utekl, Kačku a pejskařskou padesátkařku jsem pak na dohled dostihl při stoupání k další kontrolní vyhlídce Jeptiška. Ale zatímco já jsem za nima kdesi vlál, sotva lapal po dechu a energii se snažil doplňovat zvýšenou dávkou hroznového cukru, holky kecaly celou cestu, že možná ani nepoznaly, že se leze do kopce. Dostihl jsem je spolu s ostatníma až na vyhlídce, ale než jsem se trochu pokochal výhledem, už mi zase zdrhly, přestože Kačka očekávala, že se do rozhovoru zapojím (na to bych ale asi neměl).
Docvaknout se mi je už nedařilo, začaly mě chytat křeče do lýtek. Pár dní před akcí jsem se vybavil tubou s hořčíkovýma tabletama, doma jsem ale pak objevil ještě jednu, skoro plnou, tak jsem se tak dlouho rozhodoval, kterou vzít, až obě zůstaly doma. V kapse vesty jsem naštěstí našel trochu prášku z hořčíkových tablet ne tak úplně zavřených do krabičky z kindrvejce. Prášek z něj se mi vysypal do kapsy dost nešikovně, nicméně i ten mi teď mohl pomoct, potřeboval jsem ho ale rozpustit ve vodě. Naštěstí byla nedaleko v údolí říčka s vodopádama, kde jsem nabral do kelímku od čaje vodu, rozpustil prášek, kopl to do sebe a dál šel jako znovuzrozen, ač byl teprve Velký Pátek.
Taky to nefungovalo zase tak dlouho. Došel mě Vítek s Radkou a několika dalšíma kámošema a spolu s nima jsem pokračoval k Dolnímu Žlebu, ale těsně před ním se uhlo na vracečeku do asi kilometrovýho kopce. Zde člověk potkal další spoustu známých, který mi už jinak nadobro zdrhli a už jsem je pak neviděl. Vracečka vedla do krásných skal a výstupem na šutr před vyhlídkou, kterou jsme spolu s Markem Ondrou společně oslavili křečí do nohy. Zajedl jsem to jeho hořčíkem a zmuflonil dolů, do Žlebu, kde se mi ale pak už moc rychle nešlo a tak mě postupně všichni předběhnutí došli a předešli. Poté, co mi zdrhl Honza Podháj jsem zůstal na dlouho sám.
Cesta vedla kaňonem Labe a pozvolna stoupala po jeho levé straně až ke Klopotskému potoku. Nějak jsem si vůbec nevšiml, že jsem vstoupil na hranici s Německem. Čeho jsem si ale všiml byl krásný vodopád padající do umělého jezírka. Cesta dál vedla podél potoka krásnou roklí, z níž se později odpoutala doprava a zamířila dovnitř hloubi Saska. Šlo se podél hrany kaňonu Labe, do nějž bylo vidět však jen z pár míst a jinak se cesta netvářila jakkoliv zvláštně.
Nasadil jsem tu takový tempo, že mě za chvíli došlo několik lidí včetně Marka a trojice padesátkařských vytrvalkyň od Lovosic. Zkrátka mi to tu moc nešlapalo. Vzpruhu mi dal až výhled po výlezu z lesa, když se před nama na louce objevila skála Zirkelstein.
To že se poleze nahoru byla věc nevyhnutelná, s tím jsem byl smířenej, ale znamenalo to, že se blíží 30. km, kde má být u trajektu přes Labe kontrola s jídlem. To mi v tu chvíli chybělo ze všeho nejvíc, tentokrát jsem si na cestu nezval téměř nic a což bylo trochu málo, proto jsem stále doplňoval energii cukrovýma tabletama, ale toho jsem měl brzo plný zkažený zuby.
Nyní bylo třeba vylézt na Zirkelstein. Při výstupu jsme se po delší době opět potkal s Vítkem a Honzem, ovšem to jen na chvíli, když jsme si navzájem zavazeli na úzkých schodech vedoucích na skálu (ze skály). Vyšlápl jsem spolu s Markem a dalšíma parťákama nahoru a rozdejchával jsem to tam jak leklá ryba. Ale výhled byl krásnej, jen už ranní sluníčko dávno zalezlo za mraky. To ale moc nevadilo, pařák jsem moc nepotřeboval. Ten by ocenila možná leda Radka, co to šla v kraťasech a se kterou jsme si pak zavazeli, když jsem po schodech ze skály sestupoval (podporoval ji v tom Yetti, Jakub a další).
Dalším kontrolním bodem byla hned vedlejší skála, nebo spíš stolová hora, Kaiserkrone. Spolu s Markem jsme napřed museli projít vesnici Schönu, kde nám sice nápisy popřály Veselé Velikonoce, ale jinak bylo spíš smutný, že si tam někdo postavil barák do cesty, díky čemuž nás zmátl, že jsme se od tam, ještě spolu s Lovosičačkama, nemohli vymotat. Nakonec se nám to podařilo a i vrcholovou skálu jsme zdolali. Opět jsme potkali Vítka a Honzu, dle propočtů byli stále asi 10 minut před nama. Snahu stíhat je jsem tak nějak vzdal a i když jsem na tom nebyl fyzicky zrovna nejlíp, nemohl jsem vynechat sousední vyhlídku, na kterou se hrnula většina místních turistů.
No zas taková bomba to nebyla, abych kvůli tomu musel ztrácet čas, lepší výhled by byl ještě z další vyhlídky, ale na tu už se mi nechtělo. Později se ukázalo, že toto nebyla úplně dobrá volba. Musel jsem totiž ještě zklesat do údolí Labe, přes nějž mě měl převézt přívoz. Netucha, kdy pojede, jsem nespěchal víc, než by bylo zdrávo. A pohyb po schodech dolů mi vůbec zdravej nepřišel, neboť zde vedla cesta po schodech a to muflon nemá rád. Do údolí k přívozu jsem tudíž dorazil právě ve chvíli, kdy loď odplouvala a mohl jsem tak akorát na dálku vidět, jak mi z ní Vítek a spol mávají.
Hned za řekou čekala občerstvovačka. Byl jsem od ní pár set metrů, ale nemohl jsem k ní. Napřed to byl hroznej pocit, ale pak jsem seznal, že i pouhej odpočinek není vůbec od věci, takže jsem se rozvalil na schodech a čekal, až přívoz připluje a nabere mě. Mezi tím dorazila Radka, která nějak zapomněla Eura, tak mě využila jako sponzora plavby přes Labe (cena 1.8 E /os). Než jsme ale vypluli, dorazil Libor Pavlík. Pak to stihla ještě parta německých cyklistů. Naděje, že celkem rychle pojedem dál už byla dávno pryč, nicméně nakonec jsme se na druhou stranu přecejen dostali a kolem 14h jsme se už mohli krmit na kontrole na druhé straně. Nekonalo su tu sice nic teplýho, ale i chleba se sýrem, salámem a okurkem docela bodl. Nakoplo mě to tak, až jsem tam z toho zapomněl brejle.
Při výstupu Schmilkou spolu s Radkou jsem je až tolik nepotřeboval, následně jsme ale vstoupili do NP Saské Švýcarsko, a poté, co mě Radka pustila napřed, se začaly trhat mraky. Šlapal jsem dovrchu co to šlo v naději, že dojdu někoho před sebou. Skupina, co překonala řeku předchozím trajektem byla ale aspoň čtvrt hodiny přede mnou. Jediným chodičem na dohled tak byl kousek za mnou Libor vyrazivší z kontroly o něco později. Vystoupil jsem na nejvyšší místo německé části NP, Grosser Winterberg, kde se sice provokativně sedělo a žralo (a pilo, čemuž neodolali jedni z mých předchůdců), čemuž jsem já odolal.
Následoval sestup, seběh, muflon dolů. Musel jsem celkem často kontrolovat trasu na mobilu, protože vedla na jakousi rádobyznačenou stezku skalama a nechtěl jsem tam zbytečně bloudit. Nakonec orientace nebyla tak těžká, loni přiložili k dílu ruku nejspíš frajeři z petardama, co neměli lepší nápad, než si udělat v lese v národním parku ohňostroj, a díky nim lehl popelem les na obou stranách hranice. Nyní bylo díky tomu krásně vidět, kudy vede cesta. Ovšem nejen to, ale i to, jak se s touto nepříjemností příroda vypořádává. Mezi černýma kládama a pahýlama už se zelenala travička, mech a podrost obecně. Kousek dál v rokli už nebylo po ohni památky, tam vládla zima a vzhledem k ranním mrazům zde přežívaly ledové jevy.
Mně se tu ale rozpojil pásek hůlky a než jsem přišel na to, jak se spravuje, musel jsem zastavit, pustit před sebe kluky a nechat se dojít a předejít Liborem. Poté, co jsem hůlku spravil, následovala konečně ona obávaná cesta mezi skalama. S orientací tu ale problém nebyl, jen to trvalo asi půl hodiny, než jsem se tímto skalním městem promotal. Dostali jsme se tu až na cestu s krátkou vracečkou na vyhlídku Goldsteinaussicht, kde jsem zase po delší době potkal několikero svých předchodičů. Vyhlídka byla nádherná, jen se tu dříve slunečná obloha začala zase trochu víc mračit.
Seběhli jsme po cestě k hospodě Zeughausu, pak přes údolí Křinice na kontrolní bod na Pohlhornu a pak dál z kopce ke kontrole v údolí Saupsdorfbachu. Zde nám nachystal občerstvení Hans Sedlák - chleby se sýrem, salámem, sádlem a dalšíma přísadama. Nadlábl jsem se tak akorát, aby mi utekl Vítek, ale abych se dost zasytil a doplnil vodu. Spolu s Markem jsme pak opustili národní park a zamířili do Saupsdorfu na poslední úsek první půle.
Bylo půl šesté a dle předchozích úvah jsem počítal s příchodem na kontrolu v Mikulášovicích v 18h, což by znamenalo přibližně 10h cesty od startu. A hlavně, kolem 18h mělo podle Aladina začít pršet a já jsem si protidešťový vybavení na první půlku nebral. Proto jsem se snažil dorazit první půlku co nejrychleji. Ne že by se mi to úplně podařilo, vyšlapat přes kopec Wachberg, přejít hranici a seběhnout do Mikulášovic mi trvalo ještě skoro hodinu.
Asi 20 minut po 18 jsem byl v cíli. Ovšem cíl v tomto případě není pouze místo, je to situace. Já v této situaci nebyl, neboť jsem šel stovku, takže jsem potřeboval dorazit ještě druhou půlku. Dal jsem si výbornou polívku, pokecal s Olafem, Vítkem, Honzou a dalšíma, přepakoval si trochu věci a váhal.
Ne až tak, zda pokračovat, i když jsem se pravda docela motal a prosedět zbytek dne v hospodě by mi určitě přišlo příjemnější než se někde trmácet tmou. Ale sedět jsem sem nepřijel. Váhal jsem ale hlavně, jestli si vzít pončo nebo ne. Původní předpověď počasí se trochu změnila a hlavně podle aladina mělo už v Mikulášovicích dávno sněžit. Místo toho pouze začínalo drobně poprchat, takže jsem usoudil, že se bez ponča obejdu. Když jsem ale vyrazil ven, poprchání zhoustlo, že jsem se přecejen pro pončo vrátil a narval ho do baťůžku, tak že zabralo tak asi 2/3 jeho objemu. Musel jsem pak proto hodně pít z velbloudího vaku, aby nepraskl. A zatímco Vítek s Honzou vyrazili na trasu, já ještě zamířil do večerky pro náhradní baterky. Chytl se mě ještě Petr Hurtik, jenže zatímco jsem nakupoval, on zmizel neznámo kde a pak už jsem ho neviděl. Bylo 19 hodin, když jsem vyrážel stíhat kluky přes okrajové části Mikulášovic a pak přes okrajové části republiky.
Dohnal jsem je až na hranici, která v následujícím úseku hrála roli cesty, v tomto případě vedla řečištěm potoka. To, že tuto strategii trasování bude Olaf praktikovat asi na třetině zbývající části pochodu jsme ještě nevěděli. Potok to byl krásnej, a zatím Honza s Vítkem hledali, zda se to dá někudy obejít, já jsem fotil vodopádové kaskády.
Následoval úsek lesem, kde už nadobro padla tma a postupně jsme nasadili čelovky. Já jsem prozatím zůstal u původních polovybitých baterek, aspoň jsem měl šanci, že uvidím i něco kolem (ne že by to fungovalo). Cestou přes dědinu Dolinu jsem kluky zabavil osvědčenou hádankou, ovšem zas až tak moc je to nechytlo, aby nám to vydrželo na víc než na výstup ke Káčku na Spáleném vrchu. Tam jsme spatřili, že se k nám zezadu blíží další světlo, světlonošem byl Libor. Po sestupu následoval úsek po silnici a dlouhej výstup na Ječný vrch. Cestou nám zdrhl Honza, následný sestup jsem sice spustil muflona, postupným přibýváním vody ve vzduchu se ale vlhčil i podklad, tudíž člověk (a muflon) střídal louže s bahnem. Seběhli jsme k obci Lipová, podél níž jsme se záhy dostali do hospody U Pytláka, kde na náš čekala kontrola: Egon s parťákem a pinglice se zelňačkou. Byla výborná, doplnila energii ale taky sežrala asi půl hodiny času.
Nasadil jsem protibahenní návleky na boty a něco před půl jedenáctou jsme vyráželi dál, v podstatě ve čtveřici s Vítkem Honzou a Liborem, akorát jsme se nikdy všichni čtyři nesešli. První kdo se trhl byl opět Honza, nebavilo ho poslouchat naše kecy, kterýma jsme si s Vítkem krátili cestu do vrchu na Jáchyma. Nám to ale pomohlo, ani to nebolelo a Jáchyma jsme pozdravili někdy v 23h na jeho vrcholu, i když už docela kapalo. Ovšem furt mě to nevedlo k tomu hodit na sebe pončo, takže jsem postupně mokl ale nesl si ho s sebou. A mělo být hůř.
Kaple na vrcholu byla poslední stopu civilizace na českém území, dál už se přešlo na hranici a po ní pokračovalo na sever. Až na samotný konec, Nordkapp neboli severní pól České republiky. Jak je zvykem na Nordkappu, většinu roku je tam hnusně a počasí se snažilo zachovat tuto tradici. Mrholení zhoustlo natolik, že jsem na sebe konečně hodil pončo, ač už jsem byl úplně mokrej. Bylo to někde pod Hutbergem, kousek před tím, než jsme došeli k přístřešku. V něm jsme na chvíli počkali na Libora jistícího situaci zezadu. V mezidobí si tu Vítek ustlal a možná by to i zalomil nebýt včasného Libora příchodu a mého odchodu.
Pochod po hranici pokračoval k rozcestí Severní s hraničním sloupem. V naději, že na severní bod dorazíme o půlnoci jsem spěchal, cesta se začala motat kolem potoka, ale furt ne a ne vyvrcholit nebo spíš vysevernit. K přistřešku u nejsevernějšího bodu jsem dorazil asi až tak 10 minut po půlnoci. V něm měl pro změnu tendenci vytuhnout Libor, zatímco já jsem psal zápis do místní "vrcholové" knihy. Tak jsme radši vstali a posunuli se k opravdu nejsevernějšímu místu. Po navštívení východního "pólu" ČR jsem si tak po 25 letech přidal i ten severní.
Udělali pár dokumentačních fotek a pokračovali dál. Nyní nás však čekal úkol hodný Chucka Norrise, a to vydat se od severního pólu na sever. Ovšem zatímco Chuck Norris by v této zkoušce zajisté selhal, protože by se do takové akci nepustil, tak Olaf si s tímto úkolem poradil a tudíž do toho namočil i nás. A když píšu namočil, tak to doslova, byli jsme mokří od hlavy k patě a co nezvládl déšť, tomu pomohla mokrá tráva a křoví, kterým občas cesta procházela.
Jeden takovej úsek mě naprosto zmátl a začal jsem bloudit. Hoši příliš nevládli a ač zde na dalekém severu Vítek ulovil pro účely konzumace tygra (u mě v báglu), až tak úplně ho to nenakoplo a ploužil se stále zombičtějším krokem a navigace tak byla na mě. Na jednom rozcestí jsem nějak blbě přečetl z mapy značení trasy a vydal jsem se špatným směrem. Padla mlha a klukům jsem brzo zmizel, ale stihl jsem i je svést na špatnou cestu. Uvědomili si to naštěstí asi dřív jak já, kterej jsem to pak řešil přejitím na správnou cestu z kopce po žluté značce. Ovšem i tuto fázi jsem zblbnul a odbočil ze značky příliš brzo a místo abych klesal lesní cestou do vsi Georgenbad, šlapal jsem po asfaltce po úbočí kopce. Včas jsem si toho ale všiml a našel jsem spojku na žlutou značku, po níž jsem se vydal. Cesta vedla totální bažinou, kde jsem čekal, kdy se z ní vynoří Jožin, i když zde by to byl spíš jeho saský příbuzný Helmut von Sajrajt. Nakonec se z ní nevynořil ani jeden, a mou samotu narušil až telefon Vítka s Liborem, kteří hledali, kde jsem se jim ztratil. Vyjasnili jsme si situaci a nedlouho poté už jsme se potkali v Georgenbadu, nejsevernějším místě nejen této trasy, ale dokonce všech pochodu CSUT v jeho historii.
Dál se tedy šlo logicky na jih, teda spíš na jihozápad, a cesta postupně stoupala na vrchol Valtenberg. Déšť řídl a mlha houstla, že nebylo vidět na krok. Zhasl jsem proto čelovku a stoupal potmě, což bylo pro orientaci mnohem lepší, jen občas člověk šlápl do bahna či dostal větví do xichtu. Stoupalo se po sjezdovce nahoru, šlo to pomalu, za to blbě. Nakonec jsem se nějak vyškrabal nahoru k osvětlené věži, kde jsem se trochu zamotal a odkud pokračovala cesta ještě mnohem horší než ta doteď.
Poté, co jsem poodešel ze záře osvětlení věže, jsem vstoupil do husté mlhotmy, která tu halila rádobyznačenou rádobycestu. Když jsem svítil pod nohy, viděl jsem leda šutry a větve, když jsem zhasl, nepoznal jsem vůbec nic, protože tu jaksi chyběla cesta, po níž trasa vedla. Jakýmsi vodítkem byla čára v mobilu, která mi ukazovala že jsem pár metrů mimo trasu, což bylo i zřejmý vzhledem k tomu, že jsem se motal kdesi v křoví mezi kládama. Mobil mě ale dokonale oslnil, že jsem pak stejně viděl kulový, takže jsem šel jak slepec oťukávající terén hůlkama. Na to se dalo zvyknout, muflonit z kopce tímto způsobem sice nebylo úplně jednoduchý, ale nějak se mi podařilo dostat se na cosi co připomínalo cestu a vedlo to přibližně správným směrem. Mezi tím jsem za sebou uviděl Liborovo světlo, kterak to razí dolů svojí a jinou cestou. Zjevně měl tento problém víc jak jedno řešení. Já jsem byl ale spokojenej s tím svým, když jsem došel na cestu Locherweg, která mě dovedla až k místu, kde bylo auto a u něj ...
Polívka byla tak super, že dost možná i přebila vývar v Mikulášovicích. Ještě před polívkou jsem ale dostal od Pavly čočku, že jdu pozdě, protože mě čekali tak před hodinou. Inu, severní mlha byla je krutá a s tím Pavla nepočítala :). Byla ale tak štědrá, že mi dala polívky přes kopírák a vůbec se mně od tam nechtělo, ač jsem věděl, že se tam nemůžu rozsedět, protože bych tam vytuhl a zmrzl. Navzdory tomu, ona vypadala, že je úplně v pohodě, ne jak občas člověk potkává na kontrolách zombie lezoucí z aut či stanů, aby si člověka zapsaly a dali člověku výběr ze samoobslužné nabídky.
Tato občerstvovačka vyloženě splnila svou funkci, občerstvila mě a já jsem tudíž mohl mnohem lépe naladěn pokračovat dál. Nadšení vydrželo asi tak 600 metrů, během nichž jsem se jakousi cestou necestou dostal k hranicím. Zde se ukázala pravda: dalších 13 km se jde nikoliv po cestě nýbrž po hranici. Nechtěl jsem se nechat jen tak zastrašit, do uší si pustil Lordi, a při písni Down with the Devil se pustil muflonem dolů z kopce. Bylo jasný, kdo je ten Devil, co to trasoval, ale neproklínal jsem ho, neboť to zajisté udělalo těch asi 40 lidí přede mnou. Zvlášť úsek potokem za německou lesní klinikou byl výživnej, ovšem takových ve skutečnosti bylo víc. Jak si člověk v půlce trasy v Mikulášovicích říkal, že v druhé půlce už nic hroznýho nebude, neboť nás tu nečekají žádný skalní města, tak to ještě netušil, že tu půjde úsekem, kde se bude střídat pouze bahno s křovím, kládama a potokem. To pak člověku otevřelo oči, ač je měl v té tmě otevřeny i tak. Bílý hraniční patníky už mi už lezly na mozek, že se mi začaly zjevovat jako duchové a člověk je už viděl i tam kde nejsou. Naštěstí to bylo párkát ve skutečnosti a nebyly to patníky ale kontrolní archy Káček, ale i tak to člověka doblblo, že byl fakt rád, když se z tohoto šílenýho úseku po mnoha kilometrech odpojil na skutečnou cestu.
Zbývalo už jen posledních asi 8 km přes město Sebnitz a kopec Tanečnici do Mikulášovic. Rozednilo se, že jsem mohl zhasnout čelovku, a chvíli před sedmou jsem byl v německé spící civilizaci. To by ale nebyl Olaf, kdyby nám tam nenachystal ještě nějakej svůj špek - cestu vylepšil výstupem na vrchol přes, jak jinak, křoví, kde nebylo zajímavýho vůbec nic, jen to byla další z možností, kde se zaprasit a případně ještě roztrhat hadry o ostružiní. Prošel jsem město, a po mírném bloudění jsem ho i téměř po správné cestě opustil, zapsal poslední Káčko na výpadovce pod Tanečnici a někdy ve třičtvrtě na 8 překročil hranici zpátky do ČR. O asi třista metrů dál jsem dovršil kilo, bylo to v asi 7:49. Takže i když jsem do 24 h nedorazil do cíle, stihl jsem v tomto limitu stovku, což pro mě, chodiče, znamená úspěšnej pochod. Já jsem se však tentokrát hnal za jiným cílem - chtěl jsem stihnout Divočáka než odjede z Mikulášovic. A to plánoval kolem deváté.
Zbývalo přejít Tanečnici a seběhnout dolů. První úkol se podařilo splnit ještě celkem dobře, zvlášť díky tomu, že tu byl člověk oproti dřívějším návštěvám za světla, ač v mlze. Horší to bylo se sestupem. Trasa nebyla značená, ale dle trasy na mapě v mobilu vedla rozbahněnou traktorovou cestou, kde se nedalo jít, natož běžet. Cesta se dělila na dvě, zvolil jsem tu s víc kalužema a větvema, aby byla trochu rozmanitější a užil si v závěru cesty i něco jinýho než jen bahno.
Ve třičtvrtě na 9 jsem byl v cíli. Hlavní úkol jsem teda téměř splnil, až na to, že jsem dorazil pouze do Slovanského domu. Přitom Divočák, jestli neodjel, spal ve škole. Olaf mi nadělil diplom a jako cenu nevím za co jsem dostal ještě dvojitou porci místní výborné polívky. Tímto skončil pochod Stovka jarním Šluknovskem. Byl náročnej, ale krásnej. Orgům moc děkuju za trasu zaručující množství silných zážitků.
Odteď dál jsem přešel do fáze, kdy jsem začal ztrácet věci. Začalo to tím, že jsem s Petrem Malým řešil převoz a hlavně můj odchod a málem v cíli zapomněl medaili od Olafa. Přesunul jsem se (z posledních sil, s báglem na těžko) do školy, kde jsem našel spícího Divočáka, kterej mi neujel, sláva. Konečně jsem se vyzul z promočených bot, osprchoval jsem se, převlíkl a při snídani na něj počkal a pokecal s ostatníma budícíma se chodičema. Nohy to zvládly nakonec bez puchýřů, jen s modrýma nehtama. Někdy v půl jedenácté jsme ještě pozdravili příchozího Vítka a Libora, pak jsme nasedli do auta a jeli směr Východní Čechy, kde jsem si dal ještě bonusovej výlet. Aby se víkend využil i nějak ve prospěch výškovnice, vzal jsem s sebou vrcholový knihy pro výměnu na Suchý vrch a Jeřáb.
Divočák mě hodil za Žamberk, odkud jsem se dostopoval na Červenovodské sedlo. Dál jsem pokračoval už pěšky natěžko do sedla Hvězda, odkud jsem si někdy po 18h vyběhl na Sucháč, pokoukal trochu z rozhlednové konstrukce, vyměnil knihu a seběhl zpět a pak natěžko pokračoval do Červené Vody.
Zde jsem seznal, že není kam spěchat, vytipoval jsem si místo k noclehu a zašel na klobásu do hospody. Během jídla a čumění na fotbal jsem ale zjistil nepříjemnou věc - nemůžu najít čelovku. Nejspíš jsem ji nechal během klábosení s Petrem Malým v cíli. První, dost nepříjemná ztráta. Jít na čundr bez čelovky, to není úplně ono, zvlášť pokud má člověk před sebou asi 4 km cesty mimo civilizaci. Vycvičen z předchozí noci jsem ale věděl, že toto zvládnu, neboť mě tady žádný Olafoviny nečekají. Pro jistotu jsem ale v hospodě nabil mobil a během toho ještě prohledal bágl. Taky jsem řešil, kterou čepici si dát, vyhrála to kšiltovka zatímco čepici adidas přes uši skončila neznámo kde. Další ztráta. Asi mi už ten den nefungovala hlava a některý věci jsem nedokázal správně vyhodnotit. Třeba jako předpověď počasí. Věděl jsem, že nějaká přeháňka může přijít, na to jsem byl připraven, ale kdybych věděl, co se žene, asi bych plán natáhnout se pod strom na hřebeni přehodnotil.
Lezl jsem na něj od Šanova přes kolem JZD a vzhůru po louce. Na některý místa ale jakoby dopadalo zvláštní světlo, působily mnohem světleji než okolí. Moje nohy se tím světlem ale vůbec neosvětlily. Až pak mi došlo, že to není světlo, ale že stojím na sněhu. Což ale byla trochu nečekaná okolnost. I když bylo na Sucháči bílo, tady ve výšce kolem 700 m jsem to ještě nečekal.
Na hřebeni nebylo těžký najít pěkný místo pod stromem s výhledem na protější kopce Hanušovické vrchoviny. Ze spodu bylo měkko, až když jsem tam posvítil mobilem, zjistil jsem, že jsou to ovčí bobky. Ale těm se nedalo vyhnout, tak jsem radši mobil zhasl a šetřil baterku. Někdy kolem jedenácté jsem konečně zalehl do spacáku, abych konečně po stovce usnul. Jenže do průhledu spacáku mi čas od času ze stromu káplo. Překryl jsem se proto celtou, na které jsem ležel a snažil se to nevnímat.
Bylo asi půl třetí, kdy už kapání přešlo ve vytrvalej déšť. Probudil jsem se a viděl jsem, že mám celej spacák mokrej. Choulit se dál pod mokrou plachtou na tomto místě mi nedávalo smysl, jediným řešením bylo posunout se k přístřešku o asi 2 km dál, nahoru směrem k Jeřábu. Sbalit všechno v tomto mokrým stavu a bez čelovky, to byl opravdu silnej zážitek. Ale člověk v tu chvíli úplně zapomněl na útrapy způsobený stovkou. Tady se bojovalo o suchý život.
Popakoval jsem věci, hodil na sebe bágl a na něj pončo, abych bez čepice v několika kapucách vyrazil na cestu. Mokrou plachtu jsem šikovně sbalil tak, že mi celou cestu mokřila gatě i bundu pod pončem, neboť se mi nechtělo ji cpát do báglu a ruce jsem chtěl udržet s hůlkama pod pončem. Někdy v půl čtvrté jsem dorazil k přístřešku, naštěstí v něm nebyl moc bordel a naopak tu bylo docela sucho, takže jsem mohl rozložit vše včetně spacáku a konečně se vyspat.
Ráno jsem sbalil věci a nalehko vyrazil na Jeřáb. Počasí bylo nejisté, ale po chvíli sněžení už srážky téměř ustaly a jen mírně mrholilo. Sněhu s nadmořskou výškou přibývalo a na vrcholu, v 1000 m ho bylo místy možná i 10 cm.
Vyměnil jsem knihu a seběhl zpátky k přístřešku, vzal jsem bágl a zamířil zpátky do Červené Vody. Cestou jsem se stavil na místě prvního nocležiště pro zapomenutou kšiltovku, čepici zapomenutou v hospodě jsem ale už nenašel, ani poté, co jsem do hospody zavolal. Seběhl jsem na vlak a v 11:09 vyrazil domů. Cesta už proběhla celkem v pořádku až na přestup v Ústí nad Orlicí, kde jsem pro změnu zapomněl hůlky. Sice už byly stejně opotřebovaný, vydržely přibližně rok, což průměrnou dobu mých hůlek výrazně převyšuje. Takže na příští akci si holt musím pořídit nový.
Jinak to byl ale pěknej víkend, i když počasí tomu moc nepřálo.
