pondělí 1. června 2020

BVVŠ 25. ročník

BVVŠ 25. ročník, 2020



25. ročník BVVŠ se nesl v trochu neobvyklém duchu - z důvodu nepovoleného shromažďování kvůli koronaviru se tento rok pochod konal izolovaně. Každý mohl jít v podstatě kdy a odkud chce během celého května a začátku června. Takže jsme se konečně po dlouhé době mohli zúčastnit i my, organizátoři. A tak jsem to vzal jako příležitost trochu dohnat to, co jsem v posledních mnoha letech zmeškal a na Bohušův popud obejít všechny trasy + půlvokruch (tedy 50 km, za nějž se při absolvování do 12h dává v tomto roce diplom Polochodiče). A přidal k tomu ještě pětadvacítku navíc.


1. část, 2.-3.5.

Abych šel ostatním příkladem, vyrazil jsem (i částečně jako průzkumník) na trasu Rh+ z Velké Baby, což je pro velkou část města nejbližší bod, kde je možno začít. Tento pokus jsem moc dlouho neplánoval, zkrátka mě napadlo, že mám čas a už jsem se kvůli koronaviru dlouho nikde neprošel. Ovšem sbalit se na tuto cestu nebylo tak jednoduché. Díky koronavirovým omezením nebyly otevřený obchody (navíc byla neděle) a hospody měly povolen prodej jen přes okýnko, takže se na ně nedal vlastně vůbec spolíhat. Tudíž si člověk musel nést zásoby na víceméně celou cestu.

Na obrázku může být: one or more people , people standing , tree , plant , outdoor a natureTak jsem se v sobotu doma naobědval, sbalil se, počkal až přestane pršet a vydal se na kole na pochod. To zní dost divně, nicméně stavil jsem se dokoupit trochu zásob v Řečkovicích a dojel do lesa pod Babu, a pěšky kolo vytáhl na vrchol. Tam jsem zamkl kolo ke stromu a chtěl se zapsat do knihy a tím svůj pochod odstartovat. Jenže vidím, že v knize není místo a tak řeším, co s tím, že napíšu Petrovi, jestli se sem nechce stavit s nohou knihou. Jak tak píšu, jako bych ho slyšel ... to je divný, jako bych slyšel i Ivanu a to už nebyla náhoda - zrovna byli asi 50 metrů ode mě. Úplně náhodou se sem byli projít. V knize je prý dost místa, jen nějaký pako kus knihy přeskočilo působí to tudíž plně. Tak mi Petr s Ivanou a děckama pomohli pochod odstartovat a ještě za běžeckého doprovodu Tomáška a Radečky a Alenky jsem se v 14:30 rozběhl na trasu. Byl to neobvyklý start, začínat na vrcholu, často se mi nepoštěstí, abych mohl hned na začátku nabrat tempo mufloním skokem. Sklon cesty do Jinačovic tomu ale příliš nepřál, nicméně celkem za chvíli jsem byl dole a mohl pokračovat dál. Cestou kolem stále nedokončené staré německé dálnice (těm Němcům to jde ještě pomaleji než našim oprava D1) jsem zavzpomínal na natáčení videa Běž před 3 lety. Tu píseň po mě v současnosti chce Jindra skoro každej den slyšet jako ukolébavku, takže už ji skoro nemůžu slyšet. 
Cestou k Senařovu člověk najednou jakoby procházel mezi hradbami, nebyly to ale hradby ale jen stěny z na sebe navrstvených klád vytěženého dřeva, což je kvůli kůrovci bohužel kolem Brna hodně častý jev. U Trnůvky se opět po 3 letech zahnulo doprava směrem do obory. Průchod skrz jsme si pamatoval jako částečnou asfaltku, bohužel kvůli těžbě se cesta změnila a značka byla vyvedena na asfaltku ještě v delším úseku. A při cestě ke třem křížům naopak musel člověk přelízat hromadu klád. Při seběhu u třech křížů jsem konečně uplatnil muflona a u studánky pak nabral vodu. Prošel jsem kolem konce přehrady v Bítýšce a po pravém břehu dál, po hrázi oddělující sousední rybník s labutěma. Už jsem si skoro nepamatoval, jak je to tu podél řeky pěkný.
Zamířil jsem do kopce ke hradu Veveří. Kdysi dávno vedla turistická cesta skrz nádvoří, pak se chodilo okolo a v posledních letech se na něj koukalo přes řeku a zespodu. Teď se delší době zase v rámci BVVŠ obešel a pohled na hrad ze zadní strany rozhodně stojí za to. Přes rozkopanou cestu v údolí a kolem rekonstruované myslivny Prádelna jsem se vydal nahoru do Podkomorských lesů. Pamatoval jsem si, že tady v tom úseku k Ríšově studánce toho moc zajímavýho není, takže tím, jak jsem se snažil tento pochod dokumentovat pomocí moderních záznamových nástrojů na chytrým mobilu a podávat zpravodajství v knize xichtů, jsem podstatnou část cesty do vrchu strávil čuměním do mobilu a cesta rychle utekla. 
Bylo celkem vedro a u Ríšovy studánky tekla i trochu voda, ale byli tam lidi, tak jsme musel dle platných pravidel v jejich blízkosti na hubu nasadit roušku. Ale proud byl takovej, že než bych nabral flašku vody, pod rouškou bych se udusil, tak jsem to vzdal a upnul se k naději, že vodu doberu na Helenčině studánce. Ve skutečnosti jsem ale s sebou ještě měl poměrně velkou zásobu vody v báglu. Cesta mě dovedla na Lipáč, kde jsem se zapsal a pokračoval dál. Nyní následovala půlka pochodu bez větších kopců. U Helenčiny studánky jsem ale s vodou neuspěl, voda z ní netekla. Tak jsem se aspoň nezdržoval a pokračoval dál. Cestu kolem Masarykova okruhu jsem nějak prošel, ale tu kolem Augšperského potoka jsem si vyloženě užíval. Ještě jsem tudy totiž soutěžně v tomto směru nešel. Při mé poslední účasti na BVVŠ v kladném směru v roce 2003 se totiž ještě chodilo skrz Masarykův okruh a podchodem pod dráhou, ač už byla značka nově zrušena. 
Naopak jedním z mála úseků, který se za celou dobu existence BVVŠ nezměnil byl ten od Kývalky přes D1 (kde opět ožily vzpomínky na natáčení videoklipu Běž) k rozcestí U vodárny. Kousek za ním už kdysi cesta uhýbala, nyní se ale už dobrých 20 roků chodí stejně, ovšem teprve poměrně nedlouho po z velké části výstupu po štěrkové lesní silnici. Naštěstí to není asfalt a šlo se po tom celkem rychle a z odlesněného úseku byly i pěkné výhledy na Kohoutovice v dáli. Od rozcestí Nad Omicemi jsem opět vstoupil do míst pro mě soutěžně v tomto směru nenavštívených. Tehdy před 17 lety se totiž ještě chodilo přes Omice a úsek v údolí Bobravy byl o víc jak polovinu delší.
Po západu slunce jsem došel do Střelic, kde se bohužel nekonalo příjemné překvapení, hospoda byla bezandějně zavřena a před ní pár chlastajících výrostků naznačovalo, že tomu tak nebude nejspíš až v létě. Zklamaně jsem sedl na lavičku a nasvačil se z vlastních zásob, oblíkl se a v 20:30 vyrazil dál. To byl obvyklý čas startu ze Střelic v poslední době, takže jsem si dál mohl zkusit, jak se to chodí ostatním chodičům v době obvyklé. I cesta přes za obcí pole byla pro mě premiérou, to dokonce obousměrnou, protože naposledy jsem BVVŠ soutěžně šel v roce 2012, kdy se ještě chodilo přes Radostice. Naštěstí jsem to tu ale už prochodil dost na to, abych věděl, že na začátku lesa je studánka, kde jsem se trochu napil a pokračoval. Že to při psaní do mobilu to cestou vezmu přes jedinou kaluž na cestě jsem ale netušil. Ono totiž bylo už několik týdnů sucho a tento víkend se poprvé objevily přeháňky.
Ale déšť měl teprve přijít, zatím bylo hezky. Jindrovi jsem po telefonu zazpíval Běž a sám se tím trochu nabudil k pohybu po loukách v údolí při svítícím měsíci. Jinak to ale bylo stejně nekonečný jako jindy. Trochu jsem se pokusil si osvěžit chůzi hudbou, pustil jsem si do sluchátek celkem náhodně vybranou muziku, došlo na Waltari - Big Bang. Bohužel tímto byl předznamenán konec sluchátek. Nevím, kde k nárazu došlo nebo co se stalo, ale jedno ucho pořádně přestalo hrát a musel jsem kábl dost nešikovně držet, abych se to to dalo poslouchat. Nicméně jakýmsi způsobem se mi za tohoto doprovodu podařilo překonat celý zbytek údolí až do Želešic.
Tam to ale přišlo, zatáhlo se a začalo lejt. Navlíkl jsem na sebe bundu, co jsem přijal za svou poté, co se o ni nikdo nepřihlásil po loňské Stovce Podyjím. Fungovala dobře, ale líp mi bylo, když jsem si sedl pod střechu do zastávky autobusu. Ale ještě lepší by bylo, kdyby jí ňákej kretén nebyl nerozmlátl stěny, takhle byl stav sucha jen celkem přechodnej. Začala na mě jít ospalost a seznal jsem, že se mně vlastně nikam dál nechce. Nejradši bych tu byl seděl než přestane pršet. Dle meteoradaru to mělo trvat asi 20 minut. Část té doby jsem prosvačil a pak už nemělo cenu vyrážet dál, když to mělo co nevidět skončit. Zkrátka dokud byla záminka zůstat sedět v suchu, nikam jsem se nehrnul. Nakonec jsem se zvedl a tempem lenochoda prchajícího před rojem lesních včel jsem se přesouval dál - holt se asi projevilo, že jsem se dva měsíce pořádně nepohl a teď si to vyžírám. A to že jsem před tím chodil stovky se tu nějak moc neprojevuje. Déšť už opravdu přestal. 
Když jsem přicházel do Modřic, opět jsem koukal do mobil a šlápl jsem do..., no nezkoumal jsem to radši, ale tentokrát to nebyla kaluž, ta by se naopak docela hodila. Ale věřil jsem, že když půjdu dostatečně dlouho, tak to z té boty nějak zmizí. A jak se tam blížím pod most v Modřicích, najednou u mě zastavili policajti. Koukají na mě, říkám si, jestli ve mě vidí nějakou hledanou osobu ... V mžiku mi došlo, že nemám roušku, nasadil jsem si ji na xicht, zamával jim a oni spokojeně odjeli. Taková situace by mě asi nenapadla, že někdy může nastat. Trochu mě to probralo, a tak mi nedělalo problém ztratit další minutu půlnočním focením před nově spravenou modřickou sokolovnou. Fotodokumentace z tohoto pochodu byla totiž vedle nejistých záznamů gpx to hlavní, čím mohl člověk prokázat, že trasu prošel. 
K udržení bdělosti mi pomáhali dosud nespící přátelé na messengeru, tak jsem ještě chvíli vyšťavoval baterku mobilu. V rozhovoru s Janou H. o tréningu na takovou trasu jsem plácl něco v tom smyslu, že tréning je pro měkkýše a my korýši to dáváme i bez něj. To mi potom ještě mnohokrát vytanulo na mysli ... Naštěstí pak už šli všichni ostatní spát a neměl jsem koho otravovat svýma nesmyslnýma kecama. Na asfaltové Jantarové stezce se už oboha rozjasnila a svítil měsíc v první čtvrti tak, že jsem mohl zhasnout čelovku. Poté, co jsem odbočil směrem k Chrlicím na východ už mi měsíc svítil do zad. Vzpomněl jsem si na verš "ve svitu měsíce před tebou kráčí stín" z Běže. Ano, měsíční svit vrhal můj stín, napřed na asfalt a poté, co jsem přešel dálnici a Rebešovickou silnici také na polňačku. A v poli i na orosené obilí, čímž vznikla svatozář - heiligenschein. Tento optický jev jsem už párkrát viděl, ale teď působil opravdu kouzelně, bohužel nefotitelně mým mobilem. V zájmu ušetření hmotnosti jsem si nevzal pořádnej foťák a teď mi tu chyběl. Z kopce byl i v tuto noční dobu (kolem půl druhé) krásnej rozhled a v dáli na severu byl nečekaně vidět i Kojál.
Došel jsem pod viadukt, kde jsem se měl vyfotit. Ale aby z toho vznikla kloudná fotka, musel jsem do záběru trefit sebe i část stěny a furt se mi to nedařilo, aby na té fotce bylo něco pořádně vidět. Zabil jsem tak docela dlouhou dobu a musel jsem se vydat dál, na cestu křovím, teď už zase s rožnutou svítilnou. Nebylo čeho se bát, nedlouho před tím jsem to prošel i s Jindrou a tak byl průchod docela v pohodě. Ale nikoliv rychle. K Žabárníku jsem dorazil až někdy o půl třetí, v hospodě pusto prázdno, jen jsem si mohl přečít, že být tu v nějakou rozumnou dobu, byl bych tu mohl i dostat kofolu. Škoda. Tak jsem jim tam aspoň nechal vzkaz a ploužil se nocí dál. Hlavně jsem se děsil toho, co mě čeká v Sokolnicích. Trasu jsme měli víceméně zkontrolovanou, snad až na jedinej úsek a to ze Sokolnic po Tři doubky. Ale co tam by se mohlo stát ... Jo hned jak jsem na cestu vyrazil mi psal Honza Džaky, jestli jsem zkontroloval Sokolnice, že to tam bylo neprůchodný. Sakra... 


Došel jsem tam a nemilá možnost skutečně nastala: před cestou cedule o zákazu vstupu a rekonstrukci cesty. Z pěkné polňačky - pro dálkového chodiče ideální cesty - se stává hnusná tvrdá cykloasfaltka. A co teď? Přece nemůžeme poslat lidi do zákazu! Musím najít náhradní cestu. Dřív, do roku 2009 se chodilo po silnici přes Kobylnice a kolem zámku v Sokolnicích, než jednoho z chodičů, bohužel už nevím, kdo to byl, přišel na to, že bychom nemuseli všem ničit nohy asfaltem, a že by se třeba dalo jít polní cestou kolem Doubků. Jenže teď mi varianta obchvatu po silnici přišla jako totální hardcore. Z mapy jsem vykoukal, že správným směrem vede i souběžná polní cesta, s jedinou vadou, a to, že se pravděpodobně s naší cestou přímo nepotká. Ale věřil jsem, že to je jen otázka zobrazení a že ve skutečnosti to nějak půjde. 
Vyrazil jsem tady kamsi do neznámých polí, tak jako za dávných časů prvního ročníku, kdy jsme taky razili cestu natvrdo obilím a řepkou. Teď jsem sice šel po cestě, ovšem vzhledem k tomu, že bylo po dešti, docela brzo jsem kus pole nesl s sebou na botách. Po asi kilometru jsem došel do míst, kde se s cestou křížilo vysoké napětí, což mi ukazovalo, že bych už měl sejít na dolní cestu vedoucí od Doubků k letišti. Jenže zde doprava bohužel nic co by připomínalo cestu neodbočovalo. Nedaleko jakési dřevěné studny v polích jsem musel nepohrdnout hranicí dvou polí, ani se to nedá nazvat mezí, zkrátka částí blbě osetého pole, kterým jsem po notné chvíli bahnění slezl až na dolní cestu. Ta mě zde ještě na chvíli zlákala jít se podívat pěšinou kamsi do háje, ale tam jsem našel jen nějaký tábořiště a cesta zjevně nikam jinam nevedla. Pro kontrolu jsem jen došel ke Třem doubkům, kde jsem zjistil, že asfaltka tudy prochází až do Kobylnic. Naštěstí cesta dál vedla měkkou polňačkou. Bohužel tak měkkou, že jsem brzo musel vysypávat bordel z bot. Sedl jsem si na lavičku a nějak mě ta lavička k sobě upoutala. Prostě se mně nechtělo vstávat. Měl jsem toho dost. Několikrát jsem si na tomto pochodu uvědomil, že to, že jsem schopen ujít spoustu jiných pochodů, ještě neznamená, že už zvládnu hravě i tento, kterej jsem šel ze všech nejvíckrát. Že zkrátka není radno podceňovat boj na domácím hřišti.
Zvedl jsem se a šel dál. Došel jsem k další lavičce, kde jsem opět zadkem setřel rosu a na neznámou dobu se na ní rozvalil. Nějak jsem měl pocit, že ještě není správnej čas dávat si tygra, ale v kapse vesty jsem našel pár tablet energetických tablet Shock, ty jsem pak zajedl dalšíma hroznovýma cukrama a podobnýma výdobytkama vědy. Ukázalo se, že když si dá člověk dostatečnou dávku cukru, přecejen se to na energii v těle projeví. Zvedl jsem se a pokračoval. Najednou se mi šlo docela dobře. Prošel jsem kolem zastávky autobusu, kolem křížku nahoru do trávy, kde jsme si částečně vypral zablácený boty. 
Přešel jsem letiště a usnul jsem. Teda ne, že bych zastavil, ale zavřel jsem oči a mozek částečně vypnul a šel furt rovně. Doufal jsem, že to poznám, až z cesty sejdu a naštěstí jsem se vždy včas probral, když k tomu mělo dojít. Takhle spa jsem došel do Šlapanic, kde se začalo rozednívat. Jak jsem přešel rezervaci Andělku a Čertovku, mohl jsem už nadobro zhasnout čelovku a hlavně se trochu probrat. To jediný mě mohlo zachránit. Jinak by můj pochod, kterej jsem sebevědomě vyhlásil na FB, nesebevědomě skončil někde tady na dálném východě vokruhu.  A ty moje velkohubý kecy o zvládání stovek bez tréningu by se taky mohly ukázat jako totální blbost. Takovýho vola jsem ze sebe ale udělat nechtěl, tak jsem se prostě musel probrat a svoje noční šnečí tempo proměnit aspoň v tempo kulhajícího pakoně. V Podolí třičtvrtě na šest jsem se teda už probral a zjistil, že mi do konce zbývá málo času a moc kilometrů. Že budu rád, když to stihnu normální trasou Rh nic a že na nějaký plusy můžu zapomenout. I tak jsem ale do toho musel šlápnout. 
Někde za Mariánským údolím jsem se probral a zjistil, že jsem se v Podolí vlastně vůbec neprobral, když jsem byl schopen to tak blbě spočítat. Ve skutečnosti jsem měl na cestu bez + asi 32 km přes 8 hodin, takže nebyl důvod Rh+ vzdávat. Prošel jsem kolem rybníků, zavřené Muchovy boudy, skalnatým krasovým údolím nad ní, rybníku na Říčkách a brzo začal stoupat lesní pěšinou vzhůru. V 8 hodin jsem byl na ochozské silnici a nedlouho na to už stoupal na Zadní Hády ke schránce, kterou jsem tam dva dny před tím umístil. Byla v pořádku i s knihou, jen šipky z větví na zemi už někdo stihl zrušit. Ale ty jsem naštěstí k nalezení vrcholu nepotřeboval. Po dlouhé době a asi 60 km jsem se zase zapsal do vrcholové knihy, nasadil nákoleníky pro sestup a jal se mufloněním seběhnout kopec. 
Docela to šlo, nakonec i se i ten seběh vymletým korytem docela dal. Chvíli před 9h jsem byl v Bílovicích, kde k mému překvapení byli u stánku živí lidi. A co víc, dokonce mi ochotně i za těchto koronavirových omezení udělali čaj. Sedl jsem si s ním na schody hospody, dal jsem si buchtu, co jsem si nesl na snídani a vyslechl spor stánkaře se majitelem sousední vily o chování zákazníků kvůli povinně zavřenému sezení venkovní hospody. Nutno říct, že když jsem tam po týdnu vítal v cíli Zbyňka Tkadlčíka, který tam dokončil po rekordních 11h svůj oběh Brna, lidi byli rozlezlí úplně všude. Ale já nemohl stánkaři nic vyčítat, protože pro mě otevřel předčasně a mohl jsem tak doplnit energii pro další výstup. Variantu Rh++ jsem už odpískal a tak jsem začal šplhat po kostkách ke komínu a dál.
Bylo zataženo, ale pro pochod celkem pohodový počasí, takže výstup nahoru až tak moc nebolel, i když by ten kopec do Útěchova mohl někdy někdo trochu zkrátit. Když jsem vylezl Nad Vojanku na výhled, uviděl jsem na mobilu nepříliš povzbudivý údaj 18% baterky. A to už jsem powerbanku vyšťavil soustavným dobíjením. Jedním z cílů totiž bylo otestovat výdrž mobilu při zapnutých sledovačích (po(u)žil jsem Stravu a Relive) a dalších procesech jako messenger nebo poslech hudby. A tady se ukázalo, že jsem to asi trochu přehnal. Musel jsem přejít do všech možných úsporných režimů, protože jsme záznam přerušit nechtěl. A hlavně jsem musel jít rychlostí vyšší než kilometr na procento sežrané baterie, protože do cíle mi zbývalo taky zhruba 17 kiláků. 
Před Útěchovem mě však překvapila překážka v podobě chystaného kladení potrubí, kterou se ale dalo projít.  Hospoda Za 7ero v Útěchově dával naději, že v obědové době by tam člověk snad i něco dostal k jídlu, ale nezdržoval jsem se, a pokračoval na Zavírák, kde jsem se zapsal a valil do Vranova. Na jeho konci jsem si všiml že u penzionu Na Gruntě je u parkoviště instalován samovýčep piva a lima, ale neměl jsem čas ani žízeň to zkoušet. A když jsem dorazil k Jelínkovi, odmítl jsem i tady dát si aspoň párek v rohlíku. Už jsem se viděl doma u oběda, kterej se pro mě doma chystal.

V poledne jsem vyvrcholil svůj pochod výstupem na vrchol Babího lomu, zapsal jsem se do knihy, odebral z tama hovadiny, co tam nechali nechápaví geokačeři a pokračoval po hřebeni k rozhledně. Lidí bylo, že si člověk nasadil roušku. Přestože jsem tudy šel už aspoň stokrát, stejně jsem pod jednou ze skal blbě uhnul a jednu z těch nejhezčích skal, kdysi námi pojmenovanou Krabí hora, jsem nějak minul. Rozhlednu jsem ale naštěstí trefil, tam ale byl příliš velkej nával, tak jsem na ni nelezl. Jen jsem vykoukl ze spodního ochozu, udělal pár fotek a valil muflonem za zděšených pohledů kolemstojících turistů dolů. Po trase Rh+ pak kolem rezervace Březina do Lelekovic a České. Tam jsem si možných otevřených hospod ani nevšímal, jen jsem vyšláp na Pod Sychrovem a protože jsem měl asi hodinu na cestu na Babu, už jsem věděl že to stihnu a nevadilo mi tak nechat si povinné foto pořídit podivnou ženskou, která se svými vyjádřeními jevila jako chodící bible.
Na Velkou Babu jsem tak dorazil ve 14h, tedy asi 30 minut před limitem, poprvé jsem tak oficiálně dokončil trasu Rh+. Kolo tam na mě čekalo ve stejným stavu jako před 24 hodinama, udělal jsem o tom zápis do knihy a ještě než jsem odjel, dal jsem se do řeči s dvojicí žen, který nějak nechápaly, co tam to kolo, proč jsem tam včera to kolo přivedl a zase si ho tam dnes přišel vyzvednout. Tak jsem jim vysvětlil, jak se letos jde BVVŠ, dal jim leták a pustil se kolmo z kopce dolů. Tento sjezd celkem ohubnou cestou se stovkou v nohách byla nejnevyzpytatelnější část mého plánu, ale i to se zvládlo a někdy ve tři už jsem seděl doma u oběda a tím toto dobrodružství skončilo.







Celkem (dle naměřeného gpx doplněného o původní trasu): 108 km





2. část, 10. 5.

Napadlo mě, že bych mohl do letošního ročníku zapojit i Jindru. Jsou mu sice necelý 4 roky, ale nedávno se začal učit jezdit na šlapacím kole, tak jsem ho chtěl trochu protáhnout po té nejlehčí části trasy - od Automotodromu (Masecu) po Modřice a případně dál. Samozřejmě nemůžu od něj čekat nějaký supervýkony, je to ještě malý dítě, ale při tomto průměrným sklonu cesty se zase tak moc nenadře. Tak jsme ráno sedli na bus a dojeli do Žebětína, od tam jsem ho vytáhl nahoru k Masecu a chvíli před 9h se vydali na trasu. Hned ale na začátku chtěl Jindra vidět trať Masarykova okruhu, tak jsem ho vytáhl až k plotu, odkud bývá dobrej výhled na závody, bohužel ale nic nejelo. Vrátili jsme se na cestu, Jindra a to sedl a jel. Naučil se na tom šlapat celkem hned. Jediným problémem je, že se zatím pořádně nenaučil brzdit. Proto byla jeho představa o výletě (na kterej se však těšil a dobrovolně do něj šel) dost děsná, když jsem mu řekl, že to bude většinu cesty z kopce, Ona to nakonec byla většinou rovina, ale dle Jindrova hodnocení "dost prudká rovina", takže se po ní blbě jede. 
Výtah Jindry s kolem z údolí Augšperského potoka na Kývalku proběhl osvědčeným způsobem tažením za duši z jinýho kola a podobně pak Jindra vyjel i Nad Omice. Cestou sice začínal občas protestovat, že už chce domů, ale když jsem mu slíbil, že už jsme na cestě domů, pokračoval. Za občasného vzdoru, ale co už. Když to nebyla moc prudká rovina, rozjel to, šlapal a já vedle něj běžel. Ve Střelicích byla hospoda zavřena a od hřiště se mi ho podařilo odlákat výhledem z mostu na vlak. Když jsme se ale přiblížili ke hřišti u střelického vodojemu, nebyli jiného zbytí, Jindra prostě musel na hřiště a strávili jsme tam dobrou čtvrthodinu, spíš víc.
Pak se mi ho už podařilo přesvědčit k pokračování, běželo/jelo se polem, což docela šlo. Vždy když se rozjel Jindra rozjel, jsem ho povzbuzoval zpěvem písně Šlapej dál, kterou jsem vzdával hold nedávno zesnulému Honzovi Vyčítalovi, až se mi ta píseň skoro zprotivila. 
Až v zatáčce do lesa se Jindra šprajcl, že dál nejede, že radši půjde pěšky. Naštěstí mu to nevydrželo dlouho a po svedení kola prudší cestou už zase ochotně nasedl. A hlavně, byla tam odbočka k Mojmírově studánce, což Jindra ocenil jako vítanou kratochvíli. Ukázalo se, že je to studánka naprosto dokonalá, stačí vložit flašku a voda nateče přímo do ní. A jak tam tak napouštíme, objevil se za nama Bohuš. Vyhodnotil to jako že mu děláme tajnou mezikontrolu. V podstatě měl pravdu, jen měla být pohyblivá a tady to byla celkem klika, že k nám Bohuš odbočil. 

Spolu s ním jsme sjeli - seběhli do údolí a drželi se ho až k Zapomenutému přízraku chodiče z loňských let, který zakopl o bludný kořen, což je název kořenového útvaru stojícího v řece asi 1,3 km před Spáleným mlýnem. Dál už jsme Bohuše nechali obíhat Brno, zatímco my jsme šli svým tempem dál. U Spáleného mlýna, jsme si udělali přestávku na oběd, sedli na klády v houští, abychom dodrželi odstup od ostatních z důvodu stále platných omezení ohledně koronaviru. Jindra nevynechal ani kouknutí pod most v havarijním stavu, na kterým se vesele všichni fotili. Pak jsme vyrazili dál a já zjistil, že nemám brýle, což byl vzhledem ke slunečnýmu počasí docela problém. Bylo totiž dost vedro. Jindru už to taky začalo unavovat a při sestupech jsem kolo musel nést. U Annenského mlýna se opět dožadoval cesty domů. Ale když jsem mu slíbil, že jdeme na vlak, pookřál, sedl na kolo a šlapal zase dál. 
Cestou k Novému mlýnu už jsme přešli do výletního tempa, bylo zjevný, že dál než do Modřic nedojdeme, ale i ty byly ještě daleko. Nicméně Jindra chtěl za každou cenu ještě házet kamínky do vody, tak jsme udělali pauzu u pro mě neznámého tábořiště za řekou. Most byl celkem děravej, Jindrovi se ale podařilo z něj nespadnout. Nicméně odhodlal se vlízt do vody. Před nedávnem jsem se doslechl, že v Bobravě žije rak bahenní, proto jsem do tohoto údolí coby Velký Korýš uspořádal už výpravu v březnu, kdy se Jindra v řece nedobrovolně vykoupal. Teď jsme raky sice stejně jako tehdy nenašli, nicméně koupel to byl řízená bez zbytečného zmáčení věcí a podařilo se mi ohlídat, aby tam Jindra oblečenej nespadl. To až když jsem ho při převlíkání posadil na pařez obrostlej kopřivama tak najednou buch ... a užíval si okolní vegetace (popálení od kopřiv se ale překvapivě vyhnul). Za Novým mlýnem jsme ještě potkali stánek u Pohádkové stezky, ale Jindra (naštěstí) neměl energii se po ní někam vydávat. Když jsme ale kousek před lomem došli k lávce, kde se natáčel videoklip Běž, Jindra hned zbystřil a potřeboval na ni taky. Bylo u ní ale překvapivě plno, nejspíš se ta scéna, jak na ní zpěvačka Veronika zpívá "Blížíš se k cíli..." už stala slavnou :-)
Úsek za lomem po posledním mostu přes Bobravu už je celkem nudnej, ale nějak jsem Jindru ještě přesvědčil, aby to dorazil do Želešic. Tam nás ve vedru zachránila po dlouhých měsících konečně otevřená hospoda, sice bez sezení u stolu, ale stačila zem, kousek stínu a hroznová voda, co nám natočili. To bylo pro nás dostatečný osvěžení, abychom ty zbývající 3 kiláky dorazili. Snažil jsem se sice Jindru přesvědčit, že šalina nás doveze domů taky a bude to blíž, ale on trval na svým, že pojedem vlakem. Tak jsme ještě museli přes most na vlak. Zjistil jsem, že nám jede za pár minut, museli jsme proto spěchat.
Nicméně na nádraží jsme byli včas, stihli jsme koupit lístek. Jen to označení perónů mají v Modřicích tak debilní, že nás jejich oznámení zavedly na špatný nástupiště podchodem a pak jsme museli přebíhat koleje ... Ale zvládli jsme to, a Jindra konečně po 25 km na kole spokojeně sedl do vlaku.








Celkem (po trase BVVŠ): 28 km





3. část, 22.-23.5.

Na předposlední víkend v květnu se chystala přijet parta lidí z Prahy vedená Jirkou Hofmanem. Kromě toho hodlal v tuto dobu i Pavel Štilec, a tak jsem seznal, že by stálo za to zkusit to naplánovat tak, že bych šel s nima. Předpokládal jsem, že minimálně Jirka se bude chtít vydat na trasu Rh++, tak jsem usoudil, že bych měl jít taky. Ještě jsem ji oficiálně nešel, jen jednou jako předpochod jsem si ji dal ještě v protisměru za 23:55. Jenže předpověď počasí byla vyloženě proti - od sobotní noci mělo lejt. Jirka s partou původně chtěl vyrážet v noci z Mariánského údolí, ale to byl omyl, myslel, že může jít po směru hodinových ručiček. To ale letos nešlo, nicméně mě varianta startu z východu mě zaujala natolik, že jsem se jí chopil. (Naposledy jsem se o něco podobného pokoušel při úplně 1. ročníku, kdy jsme vyrazili v 8 ráno z Mar. údolí a v naprosto děsivé noci se s vypětí všech sil doplazili do Modřic na konečnou šaliny.) A protože ještě v pátek mělo být hezky, domluvil jsme si v práci, že mě tam nebudou potřebovat a vyrazil v pátek v noci do Podolí.

Na trasu jsem tentokrát vyrazil v 4:25. Na rozdíl od předchozího sólopochodu jsem teď začínal za úplně jiných podmínek - to je mimo jiné úžasná věc, kterou si tu člověk mohl zkusit: vyrážet v různou dobu a taky s různým sklonem. Zatímco předtím jsem začínal seběhem z Baby, teď jsem se prvních kilometrech za Podolím rozpohyboval tak, že by to někdo i mohl označit za Morning Run, jak to automaticky označí sledovací aplikace Strava. Aspoň jsem se tím trochu zahřál, z rána byla celkem kosa. Asi za hodinu jsem byl na Říčkách a chvíli na to už jsem odbočoval z údolí do kopce. Na Zadních Hádech už mezi stromy probleskovalo slunce. Přidal jsem zápis do knihy (moc jich tam ale zatím nepřibylo), natáhl nákoleníky a seběhl dolů do Bílovic. Tam jsem byl asi v 6:30 a kromě mě tam byl jen můj stín. 
Na rozcestníku jsem si ale všiml staré značky s šipkou Rh++, tak jsem červenou fixou zvýraznil to druhý +  a vyrazil oním směrem. Jako bych červeným křížkem něco předznamenal. Úsek Rh++ jsem soutěžně ještě nešel, ale docela to šlo, i když do kopce to žádný vysoký tempo nebylo. Za zmínku stojí snad jen setkání s vysoce kontrastním střevlíkem, kterej se skoro nedal vyfotit, a sova, která se z mě neznámého důvodu probrala a uletěla, jen co jsem kolem ní prošel. V Babicích otvíral kšeft v půl osmé, bylo pár věcí, který bych dokoupil, ale 5 minut čekat se mi nechtělo, tak jsem radši držel krok a mířil Nad Střelčí. Tam jsem vyšlápl krátce před osmou a v celou už jsem byl na Alexandrově rozhledně. 

Bylo to opravdu úžasný ráno, krásný počasí, pěkná dohlednost až do Rakouska a na Slovensko a nikde nikdo. Štvaly mě jen ty hovada, co zas nepochopily, že schránka na vrcholovou knihu není odpadkovej koš. Dal jsem provokativní ranní fotku na net, slezl z rozhledny a valil po trase do Adamova. Kdybych se nemusel držet trasy, vzal bych to zkratkou, která vede téměř střemhlav dolů k památníku lesníků a pak ještě dvojzkratkou stříhající serpentiny. Místo toho jsem pohodlně seběhl mufloním skokem k Sedmi dubům. Cestou jsem vzpomínal na článek na netu, jak si nějaká ženská probodla nohu vlastní hůlkou a v hlavě mi proběhla myšlenka o nezvládnuté technice správného muflonění. Cestou k památníku lesníků jsem ještě vytáhl mobil, kde jsem si přečetl ironické komentáře ke své fotce o tom, jak mi to všici přejí být venku, zatímco oni musí makat . Kromě toho jsem poslal dotaz do východních Čech, zda mají taky tak krásnej den. Kousek pod serpentinama pod památníkem jsem v poklusu zvažoval, zda jim napíšu, že mám tento den HO, tedy práci z domů, což si můžu dovolit, protože se na této trase cítím doma. 
Jak tak klesám a klusám, sešoupla se mi jedna hůlka. Tak jsem si ji chtěl zase uvolněním a potažením spravit, když tu náhle kmit - druhá hůlka se mi celkem nevinně zhoupla mezi nohy, učebnicovej šprajc a letím na hubu. Poslední záchranou byla levá ruka, kterou jsem obětoval, abych si o šutry neroztřískal xicht. V tuto chvíli se vše otočilo, to nemehlo, co nezvládá hůlky jsem byl já, (přitom kdyby to byl muflon, tak se to dá pochopit, ale toto byl obyčejnej klus...) a krásnej den se změnil v den na HO.... V bolestech jsem se za skučení a nadávání zvedl a koukal, jak svou krví barvím hůlku a šutry na cestě. Svůj domovských vztah jsme k nim právě řádně označkoval. Normálně mám krevní skupinu Rh+, ale tady mi z ruky valilo asi ještě to jedno + navíc. Nikde nikdo, musel jsem jednat, shodil jsem bágl, vytáhl flašku s magnézkou - jinou vodu jsem neměl - a nalil to na ruku a tím z ní smyl většinu prachu a kamení. Hned ale byla červená znovu, tak jsem  vytáhl lékárničku, polil to betadinem a obvázal obvazem a ruku zavěsil o šátku. Trochu jsem se vzpamatoval, posbíral vše a o jedné hůlce začal sestupovat s mírně sníženou bolestí a nejistým pokračováním. Během toho jsem si uvědomil, že jsem to ještě schytal na levej bok pod zadek, ale to bylo jen lehčí odření. Když jsem sešel do údolí k nádraží, bolest v ruce už pěkně tepala a obvaz byl už docela růžovej, jak přes něj začala prosakovat krev. Usoudil jsem, že takhle to nepůjde, na mobilu jsem zjistil, kde je nejbližší lékárna, případně zdravotnické středisko. 
Naštěstí jsem byl u Adamova ve všední den dopoledne, takže obojí nebylo daleko, ale bylo to naneštěstí v části města, přes kterou jsem vůbec nešel, takže jsem si musel asi 2 km odbočit. Řešil jsem, jestli to pravidla připouštějí takhle se odchýlit, měli jsme tam že se to dá kvůli doplnění zásob, ale nechal jsem si ověřit po mobilu u korýše Petra, že v závažných případech se prostě uhnout dá. Ovšem to už ta bolest byla taková, že už mi to stejně bylo jedno a když jsem viděl vlak odjíždějící do Brna, říkal jsem si, že ten příští už bude můj. Že mi to není dnes souzeno - poté, co jsem na netu machroval s fotkou z Alexandrovky to tady potupně zabalím kvůli vlastní nešikovnosti. Už mám s pochodama dost zkušeností a s různýma důvodama přerušení či skrečování. Ale že budu mít kvůli na vlastním pochodu kvůli ruce DNF? WTF? ... Došel jsem do lékárny, tam se na to ženská koukla a rovnou mě poslala k doktorce o pár ulic výš, že mě tam jako akutní případ ošetří. Když jsem tam došel, doktorka právě odcházela, ale zůstávala tam sestra. Doktorka jí teda nakázala, ať se o mě postará. To jsem měl štěstí. Byla to úžasná sestřička, hrozně hodná a milá. Ruka byla celkem rozbitá a ona aby mi ji ošetřila, musela ji očistit, odřezat z ní kůži a kdoví co ještě. Takovou proceduru člověk těžko zvládne jen tak, ona však byla obdařena zvláštní schopností přimět pacienta (chlapa) na bolest nemyslet - stačil k tomu vhodně vykrojený oděv a jeho obsah a správný pracovní postoj. Když má pak člověk takovej výhled, pak snadno zapomene na bolest a je mu úplně jedno, co mu tam všecko patlá za sajrajty. 
Proces proběhl úspěšně a na jeho závěr mě sestra vyprovodila se slovy: "A můžete zase jít do světa." To jsem ani nedoufal. Čekal bych, že mi nakáže klid, nehýbat a nevím co, ale nic takovýho jako jít někam dál. A tak jsem to zkusil ještě nezabalit. Když jsem vylezl ven, už bylo celkem vedro, převlíkl jsem se, ještě jsem se stavil do kšeftu doplnit zásoby, abych dostál pravidlu pro opuštění trasy (ve skutečnosti jsem je i potřeboval, třeba náhradnní baterky, opalovací krém nebo tygra). Sice o jedné ruce, ale šel jsem dál. A přemýšlel jsem, jak moc vlastně člověk tu jednu ruku potřebuje - pozná se to hlavně až při sestupu. Byl jsem vlastně v podstatě furt na začátku. Na mobilu jsem měl sice strávených asi 35 km, ale vzhledem k trase Rh++ jsem měl před sebou ještě skoro 90 km.
Vyšlápl jsem k Ptačí svatyni, nabral nabral trochu vody a měl přijít první sestup, zpátky ke Svitavě. Hned jsem pocítil, že je něco blbě s nohou. Jako by se mi ozvalo koleno, co jsem si odrovnal na Malohanácké stovce. Tehdy jsem pak celej pochod odtáhl na pravé noze a na hůlkách. Jenže teď jsem měl jen jednu ruku, druhou jsem měl už sbalenou v báglu. Naštěstí to ale byla spíš bolest ještě související s tím držkopádem, protože jsem to vzal i kolenem o šutr. Na funkci to nemělo příliš vliv, leda na funkci rostlináře. Ale celkem to šlo dolů a nahoru pak taky, jen o to víc makala pravá paže. Bylo to tak v pohodě, že jsem si ještě nad Ronovem odskočil zkontrolovat mufloní studánku, třeba by oživila můj mufloní skok ... Bohužel zbytečně, živá ani jiná voda se nekonala. 
Do Útěchova jsem dorazil v půl dvanácté, což bylo zhruba 2 hodiny po době, kterou jsem si plánoval, než jsem se roztřískal o šutry. Do cíle mi zbývalo přes 80 km a měl jsem na to asi 17 hodin. S jednou rukou ... Rh+ přes Babí lom? No, dával jsem si radši dílčí cíle. Šlo se mi dobře, na Zavíráku jsme se jen zapsal a pokračoval dál, Když odbíjelo poledne, byl jsem ve Vranově a na jeho konci u penzionu Na Gruntě jsem se stavil vyzkoušet samovýčep. Překvapivě jednoduše fungoval - natočil jsem si žlutou sodovku a hodil jim 30 Kč do kasy. Divím se, že to ještě někdo nezničil, nevykradl či zadarmo nevychlastal. Za to občerstvení u Jelínka, na který jsem teď spoléhal bylo zavřeno, tak jsem šel dál zatím bez jídla a jen po kapsách lovil oříšky, sušený ovoce a sušenky. 
Na Babím lomě jsem byl chvíli před 13h, bylo krásně. Cestou po skalách jsem zakopl a málem znovu hodil hubu, tak jsem pak radši dával bacha. Na hřebeni tentokrát skoro nikdo a na rozhledně byly jen dvě holky, který tam právě byly na online zkoušce... Na jednu stranu jsem si říkal, jak se to chvají v takové krásné přírodě, že čumí do mobilu, ale na druhou stranu vybrat si takový krásný prostředí pro zkoušku není vůbec špatnej nápad. Chvíli jsem se pokochal rozhledem a pokračoval. Zde měl přijít rozhodující úsek - sestup z Blomu o jedné holi bez možnosti muflonění. A jak už jsem si ověřil cestou od Ptačí svatyně, nebyl to takovej problém. Takže jsem dorazil do České, kde jsem si u Baumannů dal polívku a pití, chvíli poseděl, napsal pár vzkazů o svým stavu a pokračoval dál. 
Na Pod Sychrovem jsem se nechal povinně vyfotit stejně jako před 3 týdny, teď to ale nebylo tak blízko konci a na Velké Babě za pár kilometrů na mě nečekalo kolo, na kterým bych odjel jako posledně. Teď jsem se jen zapsal do už skoro plné knihy a jal se sestupovat. Nemohl jsem ale běžet z kopce, takže mi cesta zdaleka neubíhala tak rychle, jako při svém předchozím pokusu.  V Jinačovicích jsem byl zrovna v době pauzy provozu bistra, tak jsem se nezdržoval a pokračoval. Za Trnůvkou jsem tentokrát ještě zkontroloval studánku, na kterou jsem minule zapomněl, ale byl nepoužitelná - jen kaluž kalné vody. Bohužel, pro unavené nohy chodiče pak byla těžko použitelná i asfaltka vedoucí přes oboru. A co víc, nejen, že trasu loni přeznačili, oni to značkaři stihli ještě během května, takže nám na trasu přidali dalších skoro 200 metrů. U třech křížů jsem doplnil vodu a sešel k přehradě. Měl jsem za sebou dva nejhorší sestupy. Už jen hrad Veveří a Podkomorské lesy. Jenže co do kilometrů jsem byl teprve v půlce! Byly to dvě pohledy na věc, optimistickej a pesimistickej, který se mi v hlavě střídaly. 
Hrad furt stál tam, kde minule, takže nemá cenu se o něm rozepisovat. Jen ta cesta od něj k bývalé myslivně Prádelna byla možná zavřená, ale jen se u jejího konce válela páska. Opodál stál policajt hlídající, jestli po souběžné silnici neprojíždí někdo navzdory zákazu, proti mýmu průchodu nic nenamítal, tak jsem pokračoval takovým nic-moc tempem vzhůru k Ríšově studánce. Pro vodu jsem se k ní tentokrát nestavoval a šel dál. Cestou jsem se snažil kontaktovat Pavla, který měl před 21h vyrážet ze Střelic, abych se s ním domluvil. Při tom jsem ale minul odbočku z asfaltky, a zbytečně jsem se prošel po ní. Ono jít jen po paměti bez navigace má i svá úskalí, ale zas tak velká zacházka to nebyla. 
Na Lipáči jsem byl v 18:45, pro srovnání minule to bylo asi o hodinu dřív a tehdy jsem do Podolí dorazil někdy ve třičtrtě na šest. To by teď pro mě byla katastrofa, do limitu jsem měl něco před 9 a půl hodiny. Jenže do cíle to bylo ještě přes 50 kiláků. Ovšem už bez kopce. Teda přesněji řečeno, hlavě z kopce a po víceméně po rovině. Pouze to mi dávalo naději, že se dokážu rozpohybovat rychleji. A dílčí cíl být v 21 ve Střelicích byl taky poměrně daleko, prostě jsem nestíhal, ale stejně jsem si ještě udělal u Masecu odbočku na výhled na motorky - už dlouho jsem neviděl, aby tam na okruhu bylo tak živo. Další cestu, kterou jsem absolvoval 2 týdny před tím s Jindrou a jeho kolem jsem se pokoušel valit, co to šlo, ale moc to nešlo. 
V 20h jsem byl na Kývalce a na rozcestí nad Omicemi chvíli před půl devátou začalo pršet. Pomyslel jsem si, že to už nám vezou Pražáci déšť, Jirka Hofman a jeho parta si naplánovali cestu v dešti, tak se jim to vyplní hned od startu. Oblíkání do protidešťové bundy bylo za chůze dost nepraktický, zvlášť se závěsem na ruku, když člověk nechce znovu hodit držku přes hůlku. Nakonec to nebylo tak strašný, jen mě to zdrželo, abych bezpečně nestihl skupiny Pavla a Jirky vyrážející ze Střelic někdy po půl deváté. Já tam dorazil až pár minut po celé. Naštěstí, jak mě Pavel předem zpravil, hospoda premávala, obsluhovala Romana, se kterou se už znám z několikerých návštěv při BVVŠ. Přinesla mi kofolu a utopence a pak ještě jedno pití, protože kofolu jsem do sebe nalil hned. Vůbec se mi od tam nechtělo, nejen proto, že se po dlouhé době s někým známým potkám, ale protože už těch 80 km v nohách bylo znát. Jenž před sebou jsem měl ještě asi 37. Zdržel jsem se tam dýl než jsem chtěl, vyrážel jsem až v půl desáté. 
Trochu pršelo a ochladilo se, tak jsem se ještě přioblíkl. Z nástěnky za mostem jsem tou méně dobitou rukou otrhal několik rýsováčků, který se pak hodily. Vyšlápl sem na pole, ale šlo se mi blbě, pořád jsem šteloval bágl, hadici na pití, závěs na ruku a k tomu mi pod bundou začalo být vedro. Trochu jsem se rozběhl po poli, ale usoudil jsem, že to bude chtít nový baterky do čelovky. Na jejich výměnu jsem si ale vybral až vodní zastávku u Mojmírovy studánky, čili v lese v naprosté tmě. No nějak jsem to zvládl při světle z powerbanky, najednou se mi rozjasnilo, flaška se sama naplnila, jak to umí jen tato studánka a vrátil jsem se na cestu. Usoudil jsem, že nějakých 40 kiláků už si ta levá ruka odpočala, je na čase, aby zase začala pracovat. Vytáhl jsem druhou hůlku, dal ji do ruky a spíš držeím v prstech s ní běžel z kopce do údolí Bobravy. Šlo to, přes to že jsem si říkal, že běh prostě není pohyb pro mě. Sice to nešlo tak snadno, jako když jsem tu posledně honil Jindru na kole, ale přece jen to bylo zrychlení oproti normální chůzi. V hlavě jsem ale měl, že asi hodinu před mnou jsou Jirkovci a Pavlovci, který bych ještě rád někde potkal. Ale zase tak rychlej jsem nebyl. Byl jsem rád, že jsem se občas přinutil k poklusu po rovině či z mírnýho kopce, na víc jsem neměl.
Když jsem dorazil ke Spalenému mlýnu někdy v půl jedenácté, uvědomil jsem si, že jsem tam před 2 týdnama při svačině zapomněl brýle. Nebyl čas, tak jsem to jen čelovkou prohlídl v houští ... a haluz jak prase! A pod ní ležely ty brejle! Sebral jsem je a utíkal dál. Jenže pak se mi stalo něco, co se možná stává běžcům, nebo spíš se jim to nestává, protože ví, jak se tomu vyhnout - zkrátka jsem se zavařil. Nemohl jsem dýchat a totálně jsem se začal přehřívat. Bágl bunda a dlouhý gatě musely okamžitě dolů. Zvažoval jsem, jestli je tady v noci v lese vůbec potřeba navlíkat kraťasy, ale přece jen kdyby tu nějaký zbloudilý chatař uviděl v noci běžce ve slipech, asi by to s ním mohlo nehezky zamávat. A tak jsem navzdory dešti bežel úplně na lehko s oblečením v báglu. Teda běžel - ono mi to zase tak dlouho nevydrželo, ale kdybych příliš zbrzdil, nejspíš bych začal chládnout, což jsem nechtěl, tak jsem rychlochůzí pokračoval zbytkem údolí do Želešic. U lomu, kde před třemi týdny pršet začínalo teď naopak přestávalo. Každopádně jsem byl ale v Želešicích opět za mokra. Prošel jsem kolem otevřené hospody pouze s kontrolním pohledem, zda tam není někdo z mých předchůdců. Nebyl, tak jsem šlapal dál do Modřic.
Tam jsem dorazil stejně jako při letošním prvním pokusu o půlnoci. Jedním z cílů tohoto pochodu bylo vyzkoušet mobilní aplikaci pro navigaci a zábavu při pochodu, zde jsem ji spustil a snažil se jí využít, ale ukázalo se, že by ji bylo potřeba připravit trochu jinak. A hlavně, po nějakých 90 km už člověk na takový srandy nemá náladu. Vyfotil jsem se opět u haly a jak tak jdu po Benešově, vidím, jak nějakej magor háže z okna vajgla od cigarety. Tak jsem ho přirozeně zdrbal, co tam dělá bordel, magor se naštval, že mně půjde dát do držky a kdoví co. Tak jsme se navzájem někam poslali a tím jsme se rozloučili. Pak mě napadlo, že je škoda, že byl tak línej a nevylezl, třeba bych se ho bál - nějakej důvod k běhu by se mi hodil. Jinak jsem se k němu nebyl schopen přinutit. Bylo po půl jedné, tedy necelý 4 hodiny do limitu já jsem měl před sebou asi 20 km. To by bylo za normálních okolností celkem v pohodě, ale vzpomínky na minulou noc strávenou v těchto končinách moc k optimismu nesváděly. Pokusil jsem se rozběhnout a nechat se popohnat smradem z čističky, abych měl ten hnus co nejdřív za sebou. 
A jak tak běžím, vidím lidi. Živí lidi - Pavel se svou skupinou kámošů. Konečně jsem je došel a místo, abych s nima konečně mohl trochu pokecat, tak jsme se víceméně jen pozdravili, vyfotili a valil jsem po cyklostezce dál. Když jsem přešel Rebešovickou a vydal se na polňačku, bylo trochu nejistý, jak se tím polem po několika hodinách deště půjde. Ze začátku to šlo v pohodě, později se ale už začalo lepit bláto na nohy člověk začal volit radši mokrou trávu. Když jsem došel k viaduktu, zahlédl jsem světla v protisměru nahoře z železničního náspu. Lekl jsem se, že někdo z Jirkovy skupiny zabloudil a řeší to tímto způsobem zajišťujícím diskvalifikaci. Ale strach byl po této stránce zbytečnej, byli to lidi (což je samo o sobě špatně, že tam byli lidi), co šli BVVŠ v protisměru (tím hůř), tudíž nebylo jak je disknout. 
Udělali mi zajímavou fotku ve viaduktu a vydal jsem se do křoví. Suverénně, taky čeho se bát, však to tam znám, byl jsem tam před pár týdnama. Ale už Bohuš nedávno říkal, že to tam nějak rychle zarůstá. A taky že jo, je totiž jaro. My čekali pěšinu a zatím přišlo houští. Tak strašlivou sprchu nepoznal nikdo z nás. Z ostrých tmavých větví stále kapala voda. A z podrostu sílila vrstva vody v ponožkách. Neboli, jak následně nazvali jiní odvážlivci: očistec, automyčka, která dělá z lidí vodníky a z noh rosol. Mně to mohlo být už celkem jedno, ale hrozně jsem litoval ty, co to mají teprve po prvních asi 25 km a většinu cesty musí jít  v promočených botách, svrchním i spodním oblečení. I tak jsem ale na těch posledních asi 13 km díky tomu nohy ještě o dost víc dodělal. (Zvlášť jednu mrcha semínko jsem si někde odtud nesl pod chodidlem a doma pak nad ním našel puchýř jak prase.) Ještě v průběhu houští jsem měl za cíl rozmístit pár odrazek, k tomu jsem potřeboval ony rýsováčky, ale špendlilo se to k větvím dost blbě a jakmile člověk propíchl větev, ta ho odměnila dokonalou sprchou. Cesta k silnici byla bahnitá, k Žabárníku byla tvrdá, takže klasická asfaltobahňácká kombinace, kde se jde blbě po všem. 
U Žabárníka se sice svítilo, ale bylo tam mrtvo a pokračoval jsem do Sokolnic. Měl jsem před sebou asi 11 km, bylo půl třetí a poprvé se začala dostavovat ospalost. Na to jsem byl připraven, ale potřeboval jsem zastavit a hledal jsem vhodný místo. Až na konci Sokolnic u začátku rekonstruované cesty, jsem si dal tygra (energeťák), abych na něm dojel do cíle. Měl jsem před sebou asi 9 km ale už jen půl druhé hodiny. Naštěstí tygr zabral a valil jsem po nové asfaltce jak vyměněnej, že ani ježek, co se na mě přišel kouknout, nestíhal. Cesta ke Kobylnicím ale ještě byla daleká. Meziplán byl dorazit tam minimálně hodinu před limitem. Byl jsem tam, ale bez rezervy. Děsil jsem se, co se stane, když najednou začne provoz letištních návěstidel - to pak budu v pytli. Ztratím čas, kterej už pak nenaženu a úsilí za celou tu dlouhou štreku přijde vniveč.
Připíchl jsem ještě pár odrazek na začátek cesty ke křížku a dál už byla cesta v pohodě. Tohoto úseku jsem se ale před tím taky dost děsil, proto jsem se ani neoblíkal do dlouhých gatí, abych si je tu zbytečně nepromočil. Přechod přes letiště nakonec proběhl bez problémů a zbývaly už jen Šlapanice a další dvě vesnice. Ale první jmenovaný jsou strašně dlouhý a když jsem dorazil do místa na trase nejblíž centru, měl jsem už jen půl hodiny. Viděl jsem plán tak, že 5 minut do parku, 10 minut přes les k Říčce, 5 minut Bedřichovice, 5 Podolí. Plán se mi dařilo držet ve městě, v parku i v lesní cestě přes Andělku, kde byla poslední mírně sprchová kratochvíle a dole u mostu jsem byl 15 minut před limitem. No jo, jenže do cíle to byly ještě 2 kilometry. To už jsem se musel normálně rozběhnout, kolem zahrádek a přes Bedřichovice. To, co celou cestu nebylo pořádně možný teď jakš-takš šlo. Prostě se k tomu člověk vyburcuje, až když mu pořádně teče do bot. I když to funguje asi se zpožděním, protože nejvíc mi do bot nateklo v tom křoví... Zbývalo 8 minut, když jsem přebíhal přechod u kruháče. Byl jsem tu před 3 týdnama a zaboha teď jsem si nemohl vybavit, jak dlouhej ten úsek ještě je - bodejť,  tehdy jsem ho skoro prospal. Teď jsem s hrůzou zjistil, když jsem po dlouhe době na pár vteřin v suchu podbíhal dálnici, že mi zbývá 6 minut a kostel v Podolí je na dohled ale sakra daleko. Přece mi to neunikne o 2 minuty! To by mě ta zacházka k mufloní studánce pěkně naštvala. Zrychlil jsem do tempa, který su schopen vyvinout jen, když dobíhám šalinu. Jenže to nemívám v nohách ňákých 115 kiláků! Po minutě už míjím ceduli Podolí a periodickým pohybem ruk a noh nesynchronizovaným s periodickým dechem probíhám vesnicí. Končně vidím kostel už celkem blízko, ještě most přes Říčku a su u auta a v cíli. Na hodinkách 4:22, zvládl jsem to, 3 minuty před limitem!
Zrovna celkem hustě prší, lezu do auta, volám si s Pavlem, jak zvládli křoví a jestli nechcou někoho odvézt, ale hrdinně to odmítají, tak jedu sám, tygr funguje, neusínám, doma v 5 h lezu do sprchy, kde se snažím umýt všechno kromě ruky s hodně dodělaným obvazem, pod kterým už je zase vidět rána. Ruka ale fungovala, když bylo potřeba, díky ošetření, kterého se mi dostalo v Adamově.
Trasa Rh++ oficiálně měří necelých 116, bonusovej výlet do Adamova a pár dalších odchylek a k tomu přidávají dalších 6 km a gpx mi teda ukazuje 122 km. Za 24 hodin to byl určitě můj nejdelší výkon, ruce navzdory.

Celkem 122 km

4. část, 30.5.

Tentokrát jsme měl v plánu splnit podmínky pro diplom polochodiče, tedy projít po trase BVVŠ 50 km za 12 hodin. To by pro stovkaře neměl být takovej problém, proto jsem si k tomu přidal ještě úkol zabavit Jindru a zkrátka nás oba zdekovat z domů, aby měla moje žena klid na práci. Jindra by ale 50 neušel ani neujel, proto jsem do toho potřeboval zapojit někoho dalšího. V tomto mi naštěstí pomohla jako správná korýška Darina. V rámci tréningu pro následující několikátý pokus obejít celou stovku si chtěla dát se psem Eliškou třicítku. Tak jsem jí dal z úkol ráno u mě doma vyzvednout Jindru s kolem a přijet s ním do Mariánského údolí. Večer před tím jsem měl ale v plánu návštěvu prvního pokoronavirového koncertu na Melodce, kde hrála kapela Syneasthetics a Tezaura. Hlavně tu první jsem nemohl zejména ze společenských důvodů vynechat, tak jsem se tam ještě večer zašel na koncert (a toho opravdu nelituju, hráli dost dobře), pak se doma sbali, jít si na pár hodin lehnout a někdy před 4 hodinou vyrazit rozjezdem na jih.
Z Modřic jsem vyrážel v 4:23, čelovka už nebyla potřeba. Nechtělo se mi běhat, bral jsem to tak, že se jdu jen projít. Prošel jsem městem ke Svratce a dál a přecejen sledoval čas. Jediný, co jsem chtěl na začátku stihnout byl východ slunce v nějaké pěkné scenérii. Což baráky v Modřicích u Olympie při vší úctě k jejich architektům nejsou. A  protože dle údajů z internetu měl východ nastat 4:54, musel jsem si pospíšit. Opět mi k tomu pomohl smrad z čističky, kterej dokáže rozhejbat i beznohýho. Východ slunce jsem pak sledoval z polí podél Jantarové stezky. Když jsem přecházel dálnici D2, krajina byla zalitá prvními paprsky, byla to nádhera. 

A ještě jsem popoběhl k Rebešovické a když jsem pak stoupal na kopec Zadní díl, byla to úžasná podívaná, jak všechno žlutě zářilo a v tom v dálce na moje mávání paží odpovídal můj stín. Tyto pocity jsem si ale neužíval příliš dlouho, protože se zanedlouho zatáhlo a mohl jsem tak bez dalších průtahů klesat k viaduktu. Z úseku křovím jsem měl po předchozím týdnu docela obavy. Touha zmáčet se v trní, bodláčí a kopřivách moc silná opravdu nebyla. Ale toto byla úplně jiná liga, proti předchozímu týdnu, kdy jsem si tímto mokrým očistcem procházel po asi 110 km, jsem teď šel krásně prošlapanou stezkou, prostě procházka růžovým (nebo šípkovým a jiným) sadem. A během ní najednou slyším hlasy.
Byli to lidi, konečně můžu říct i spoluchodiči, doteď jsem se jen na pár metrech potkal se skupinou chodičů, když jsem je předcházel. Teď to byla mladá dvojice Dan a Dominika, kteří si dávali druhý pokud po loňských 43 km. Teď byli rozhodnutí dát aspoň padesát, ale ideálně dojít do České a pak to stočit do Kuřima. No vzhledem k jejich tempu jsem to považoval za celkem smělé cíle. Ale křoví se nám podařilo projít a pak už nic tak hroznýho na cestě není. Šel jsem s nima k Žabárníku, kde jsme se vyfotili a vydal jsem se dál s tím že se možná ještě potkáme, když mě bude brzdit Jindra a oni budou spěchat ke Spálenisku chytnout padesátku do 12h kvůli diplomu polochodiče.
Takže jsem zase sám (když teda nepočítám houfy okolo pobíhajících zajíců) pokračoval přes Sokolnice a tamní asfaltku, o které toho už bylo dost řečeno, nicméně teď jsme tam šel poprvé za světla. Na ní nic zajímavýho nebylo, stavební práce o víkendu neprobíhaly, ale na rozcestí u Tři doubků už bylo slyšet, dřevorubce sekat dřevo. V důsledku toho z jednoho stromu padaly kusy dřeva a kůry, že jsem si dával bacha, aby na mě něco neslítlo. Ale jak tak koukám, nikoho tam nevidím, přitom slyším rany, jako když někdo mlátí sekerou do dřeva. Kouknu pozorněji a najednou ty dřevorubce vidím: byli to dva datli, jeden uletěl, jak mě spatřil, ale druhej rubal vesele dál. Úžasná podívaná. Tak dlouho jsem koukal a fotil, až jsem šlápl do ... něčeho a šel hledat kaluž (žádná se samozřejmě široko daleko nekonala). Mám to ale štěstí při těchto pochodech.
Ale cestou podél kobylnických luk zase vysvitlo slunko a nádherně osvětlilo orosenou trávu a obilí, že jsem zase viděl svou svatozář, ale ani tentokrát z toho fotka za moc nestála. I v tomto mám opakované štěstí, tak jsem se to aspoň tentokrát pokusil vyfotit. Ale nic moc z toho nevyšlo. Cesta do Šlapanic nevybočila z normálu (ani ze severního směru) a tak jedinou změnou z obyčejů bylo čekání u přejezdu a návštěva kšeftu, kde jsem doplnil zásoby na zbytek cesty. Protože jsem se za celých skoro 20 kiláků ani jednou nenapil, měl jsem dost přebytečné  vody, kterou jsem potěšil kytky v květinářství.
Pokračoval jsem do parku, tentokrát i na Čertovku a Andělku, kde jsem provědl celkové převlečení do krátkého, čímž jsem nacpal už tak plnej bágl. Nesl jsem tam totiž i jídlo pro Jindru, se kterým jsem se měl zanedlouho setkat. Se vzpomínkama na infakrtkovej předchozí týden jsem na pohodu prošel Bedřichovice a Podolí a v 9 hodin jsme se podle plánu setkali na konečně v Mar. úd. s Darinou, Jindrou a psem Eliškou. Jindra do toho šlápl a vyrazil údolím, že se Darina zhrozila, že nás nebude stíhat. Ale hned za Rakem se vše začalo odehrávat jinak, protože Jindra každou chvíli projevil zájem někde zastavit a jít se na něco podívat.
Například na pramen za řekou. Tak zatímco Darina s psicí šly dál, já jsem převáděl Jindru po šutrech přes Říčku, abychom zjistili, že voda teče, je stejně mokrá jako jiná a abychom šli zase zpátky. Při té příležitosti tam Jindra málem slítl, na poslední chvíli jsem ho chytil. Ale aspoň se tu užily hůlky. Do teď jsem je nesl v podstatě zbytečně a po zkušenostech ze čtvrtokruhu se dalo čekat, že s Jindrou si toho taky moc nezahůlkuju, o muflonění nemluvě. Bylo však nutno vzít v potaz, že jsem ještě od minulýho týdne neměl úplně zahojednou díru v levé ruce, proto bylo potřeba některý úkony se zvýšenou opatrností. Pokračovali jsme dál, kolem prvního rybníka to šlo docela dobře, vzal jsem Jindru na gumovej závěs a šlo to. Postupně ale Jindra vyžadoval koukací zastávky u rybníků a takhle to šlo až k Muchově boudě. Tam jsme konečně došli čekající Darinu, udělali povinné foto, dali dali si bábovku a Jindra vzal útokem průlezky. 
Pokračování krasovým údolím probíhalo v podobném režimu, chvilku Jindrova jízda, chvilku vlek, chvilku zastávky na koukání na říčku Říčku nebo rybník na Říčkách. Tentokrát se nám společnými silami ale konečně podařilo rozchodit pumpu, která byla doteď pro mě nevyřešitelným hlavolamem. Když jsme pak začali kamenitou cestou stoupat, Jindra narazil na šutr a začal úpět v slzách. Zatímco jsme ho sbírali, předešli nás Dan s Dominikou. Když jsem se ptal jak se jim jde, dostalo se mi jen od Dominiky stručného a výstižného odseknutí vyjadřujícího, že už to není úplně ono (eufemismus). Tak jsem se je snažil povzbudit, že to stihnou, ale když jsem pak koukl na hodinky, bylo skoro čtvrt na dvanáct a před nima asi 3 kiláky do kopce (poté co museli klesnout k Říčce), to vzhledem k jejich dosavadnímu tempu nebyla úplně záviděníhodná situace.
My jsme klesli k Říčce s Jindrou o poznání rozvážnějším tempem. Tam jsme se rozdělili, Darina stoupala s Eliškou po základní bahňácké trase, my jsme s Jindrou vzali využili astaltovou alternativu vedoucí dál kolem Prostředního a Kaprálova mlýne po žluté značce po silnici k ochozské silnici. V těch nejprudších úsecích asfaltky šel Jindra pěšky, ale kousek za zatáčkou už na to Jindra opět sedla a šlo to. Aby se Jindra na kole udržel, musel jsme vyvinout dostatečnou rychlost, takže mě tento postup dost urychloval. Po asfaltce jsme pokračovali i za silnicí, zatímco Darina šla dál po základní trase B, včetně vrcholu Zadní Hády.
My jsme se s Jindrou takhle dostali ke Spálenisku, kde jsme se přidali ke slavícímu páru D+D, kteří tam, na svou padesátku, stihli dorazit 15 minut před svým limitem. Poblahopřál jsem jim k Polochodičství a dozvěděl jsme se, že končit ještě nehodlají a podstatně lépe naladěni míní pokračovat dál. Dali jsme si svačinu a zatímco Darina zase klesala po základní trase, s Jindrou jsme pokračovali nově odsouhlasenou trasou AAA (Aniččinou asfaltovou alternativou) pro sestup do Bílovic. Ta vedla kolem archívu a pak střmhlav dolů poměrně krátkým sestupem s výhledy na protější Útěchovské vrchy, pak až na štěrkovou cestu vedoucí z Řícmanic a po ní údolím k bílovické hájence. Při sjezdu si Jindra potrénoval brždění, ale v tomto prvku jízdy zůstal závislý na mě. U sokolovny jsme byli v 13h a tomu odpovídal nával lidí. Ale chtěl jsme využít toho, že konečně jsem to v době oběda, aspoň na párek v rohlíku a Jindra se sem těšil na průlezky. Neměli jsme ale moc času a tak jsme se dlouho nezdržovali, Jindra se trochu polezl a šlo/jelo se dál.
A tak jsme přešli Svitavu, v centru se Jindra nemohl vyhnout novým vodotryskům na náměstí, ale naštěstí jsem ho ještě suchýho z tama zvládl odtáhnout. A došlo na výstup. Napřed ve vleku, pak pěšky: přes rameno na gumu pověsit kolo a Jindru do vleku pomocí hůlek jako na šlepru. Šlo to docela dobře, ale jak se za komínem zmenšil sklon, nechal rád jsem Jindru nasednout a šlo se přecejen rychleji. A takhle to šlo dál a dál až ke sjezdu U luže. Tam jsme na nás už čekala Darina, zkrátka její postup se psem byl furt rychlejší. Cesta do Útěchova probíhala podobně, jen trochu rychleji. Po krátkém rodeu kolem stavby potrubí jsme se dostali do Útěchova a v 15h jsme se zapsali do knihy na Zavíráku. Měl jsem necelou hodinu a půl na cestu přes Vranov a Jelínka do Lelekovic.
Průjezd do Vranova se obešel bez větších problémů, ale až při klesání ke kostelu bylo třeba zavést nové opatření. Spoléhat se na Jindrovo brždění při sjezdu ve Vranově se mi už moc nechtělo a tak jsem kolo chytil gumovou duší za tyč u sedla a nechal Jindru sjíždět, zatímco jsem ho zezadu za gumu držel levou rukou a v pravou brzdil hůlkou. Po prvních metrech nejistoty jsme se rozpohybovali správným tempem a dál už to šlo celkem rychle. Člověk by nečekal, jak může být užitečná takové jedna obyčejná duše z kola. Když jsme sjížděli kolem hospůdky Bylo nebylo, Jindra na nás upozornil hlasitým kříčením (zas úplně jistej si na tom kole při této jízdě nebyl), najednou slyším "Jedu, jedu! Seš korýš, tak makej!" - on nám tu právě v hospodě dělal kontrolu pochodu Kuba. Neměl jsem ale vůbec šanci zastavit, to se nám podařilo až u přechodu dolem, kde jsme se hned vydali do protikopce.
Brzo nás došla Darina s Eliškou, společně jsme dokráčeli k samovýčepu Na Gruntě. Dali jsme si ještě rychlou žlutou sodovku a pak už jsme se vydali na rychlocestu. Bylo 15:40 a na cestu do Lelekovic jsme měl 43 minut. Když jsme stoupali k vyhlídce na ohradu prasat, šlo to s Jindrou v závěsu dost pomalu a viděl jsem to bledě. Nebo spíš černě, když jsem k tomu přidal pohled na oblohu, ze které se měl co chvíli spustit slejvák. Jindru jsem musel chvilku přesvědčovat, že to teď musí zvládnout a podařilo se. Jindra dál už jen spolupracoval a vůbec neprotestoval. U Jelínka jsme byli v 15:50, ani jsme nezastavili a tak jsme povinné foto pořídili až za začínajícího deště na asfalce k lelkovadlu. Tam jsem přepřáhl gumu na brždění a už jsme se vydali na závěrečný asi dvoukilometrový sestup do Lelekovic. Rychlost byla asi trochu vyšší, než by si Jindra přál, celkem se bál, ale když jsme přdjížděli lidi, ještě si rád zacinkal zvonkem a za obdivných pohledů kolemjdoucích jsme se míhali vpřed - dolů. Obvaz z levé ruky se mi už dotrhal tak, že už vůbec nechránil díru v ruce, nicméně v 16:10 jsme na náves do Lelekovic. Tedy 13 minut před vypršením mého limitu 12 hodin jsem díky Jindrovi dorazil do cíle mojí trasy půlvokruhu pro diplom polochodiče.
Mírnou oslavu jsme provedli při čekání na Darinu - Jindra zmrzilnou, já polívkou. Po Darinině příchodu jsme se zvedli a zamířili dál po trase BVVŠ, tedy kousek podél Ponávky a pak do České na vlak. Cesta se mírně ještě zkomplikovala Jindrovou rychlostí dojídání zmrzliny, když ji jedl ještě asi kilák a tím pádem jsme šli jeho tempem. Až když jsme byli zase zpátky na silnici do České Jindra opět nasedl na kolo a za pár minut už jsme byli na vlakové zastávce. Tím skončil jeho asi 28 kilometrový výlet a dočkal se toho, na co se těšil celou cestu - jeli jsme vlakem domů. V trolejbusu potom na můj dotaz, jak se mu výlet líbil říkal "Líbil. Ale přístě kratší." A když jsme dojeli domů a po sprše mu změřili večer teplotu, ukázalo se, že má horečku. Tak příště bude výlet asi trochu kratší ...

Celkem 58 km, z toho Jindra 32 km.