úterý 11. února 2020

Malohanácká stovka 2020


Když jsem před 3 lety dokončil Malohanáckou stovku, odnesl jsem si z ní mnoho zážitků, a to především těch silných, ne nutně kladných. Na druhou stranu, Malá Haná je geomorfologicky celkem rozmanitá a zahrnuje mnoho zajímavých oblastí, ať už je to Drahanská vrchovina či Svitavská nebo Podorlická pahorkatina. Až na tu Boskovickou brázdu, jejíž sever je uprostřed toho všeho. Tento asi 5 km široký pruh ničeho, který se prostě nedá obejít, jsme tehdy v rámci trasy překonali čtyřikrát. Od té doby to beru jako etalon nezáživnosti, čímž se tento pochod stává jedním z psychicky  nejnáročnějších. Rovnat se mu může, (nebo ho snad i překoná) jen Letecká stovka svým závěrem podél Váhu, to je taky pěkný psycho. Ale stovku okolo Neziderského jezera jsem nešel, abych to přebil.

Abych ale Boskovické brázdě nekřivdil, ona má i své pěkné části. Kopce Chlumy, které z ní výrazně trčí, byly po dlouhou dobu jedním z mých hlavních cílů výletů. V tamním opukovém lomu se daly sbírat zkameněliny a z vrcholové plošiny byly krásné rozhledy, i bez té rozhledny, co tam teď stojí. Když jsem zjistil, že letos trasa vede pod Malým Chlumem a Boskovickou brázdu vlastně překoná jen jednou, šel jsem do toho - díky Zdeňku Smrtovi Džuniorovi Vémolovi (to jsou všechno jeho jména či přezdívky), co mě na ni zlákal cestou z Vokobergu. Na základnu do Velkých Opatovic jsme ale jeli autem v sestavě se Zbyňkem Tkadlčíkem a Majkou Balšínkovou. Oba byli na této stovce poprvé, tak jsem jim mohl zkušeně poradit, aby má moudra pak oba přetavili ve vítězství ve svých kategoriích. To, že jsem jako jedinej z našeho auta nic nevyhrál ponechme stranou, já jsem za vítězství považoval dojití do cíle. K němu to ale bylo 103 kiláků asi 2,5 km do výšky.

slavná fotka Brněnského gangu ze Smrtova archívu
V Opatovicích jsme se setkali se spoustou kamarádů ze stovek a díky blízkosti k Brnu jsem zde udělali i fotku celkem početného Brněnského gangu. Já jsem na této akci zkoušel nový mobil, takže fotky, co jsem zde pořídil, byly jeho vůbec první snímky. Podle toho to taky vypadá, nějak mě nenapadlo, že tam ten chytrák Xixaomi nebo jak se jmenuje bude mít nastavenej firemní vodoznak. Z většiny fotek se to podařilo odříznout, leč ne ze všech. Kolem 20:00 proběhlo hromadné focení a přesun busmo do Boskovic. Zde jsme napřed zablokovali zastávku přijíždějícímu nicnetušícímu autobusu, aby pak hlavní org Dušan odstartoval celou akci v 20:50.


A rozběhli jsme se. Po dlouhé době večer (moje poslední stovka s večerním startem bylo jarní Šluknovsko). Bral jsem to jako výhodu, že se konečně jednou nebudu muset v noci plazit do cíle. Tím, že trasa vedla podobně jako minule někde v půli (tentokrát asi 10 km za ní) přes základnu ve Velkých Opatovicích, nemusel jsem s sebou táhnout všechno na celou cestu, a tak jsem přistoupil k radikální změně: místo báglu jsem si naskládal všechno do kapes vesty a ledvinky. Sice jsem nabral mírně rotační kuželoidní tvar, ale zvýšený odpor vzduchu se při mých rychlostech nemohl moc projevit.

Vyběhl jsem s ostatníma přes město směrem k hradu. Ono teda moje vyběhnutí byl tak trochu úlet, hned na náměstí mě na to upozorňoval Filip Smetana, co tam jako dělám a že mám zpomalit. Hned jsem podal vysvětlení, že tam jdu jen fotit, ale podobně se chvíli na to vyjadřovala Majka, když jsme spolu drželi krok (asi tak jeden) někde mezi židovským městem a zámkem. U hradu, kde byla první kontrola, mě doběhl Smrt, ale podařilo se mi uniknout, protože se někde se u kontroly zasekl. Pak po hradním hřebeni a dál následoval padák do údolí. Před ním mě trochu varoval ještě před startem Roman Němec, já jsem to však bral jako jednu z mála příležitostí se zde mufloním skokem pohnout kupředu. Tak se taky stalo, pár lidí jsem předskákal a najednou dole na silnici už slyším, že jsem to trochu napálil. A byl to právě Roman, ale v tý tmě nebylo tak snadný poznat, že je to on. Nyní jsem přešel do režimu z loňského dne cesty - viset za Romanem, co to jde. Jenže teď se mi zdálo to tempo trochu vyšší, tak jsem ho pustil k vodě (napřed k Bělé, později k Svitavě). Věděl, že s ním a ostatními běžci závodit nechci, takže mě postupně předběhlo několik dalších lidí.
Když jsem se ale blížil k nádraží ve Skalici nad Svitavou, musela se podejít tunelem trať, což znamenalo pár kroků dolů k potoku. V tu chvíli jsem ucítil, že něco je špatně - levý koleno nefunguje. To je občasná nemoc mých kolen, že se čas od času rozhodnou vypovědět službu, proto na nich nosím stahováky, aby držely cestou z kopce. Teď to přišlo po asi 5 km. Ale projevit se to mohlo nejdřív při dalším sestupu, tj. za asi 10 km, tak jsem to nechal plavat a noha kráčela a předtírala, že je jí to jedno. Ze Skalice se pokračovalo podél smradlavého potoka zvaného Úmoří (takže už teď vím, kterej potok si zasluhuje označení Malohanácká 100ka), pak bahnitým polem z Jabloňan do Krhova a z něj už konečně vzhůru na Chlumy (teda jen pod jeden z nich).
V kopci se mi po delší době podařilo přidat, že mě chvíli nikdo nepředbíhal, koneckonců se šlo bahnem, kde se asi moc běžet nedalo a naopak jsem pak už poblíž rozcestí Pod Malým Chlumem doběhl Červenou Zuzanu, která byla už z dálky poznat podle modré bundy. Na odbočku do kopců sice nebyl čas, ale kochat se dalo i cestou, měsíc těsně před úplňkem nádherně osvětloval krajinu. Sestup z vesnice Obora do Doubravice se bohužel odehrával po silnici, už jsem tama delší dobu nešel a nevybavoval jsem si, že mě čeká z velké většiny asfalt. Takže i kdybych měl obě nohy v pořádku, asi bych tu moc velkou rychlost nenabral. Zachránit to mohl aspoň sešup do Doubravice, který vedl ze začátku nadějně bahnitou cestou lesem. Sklon sice neumožňoval mé levé noze nasadit muflona, ale aspoň jsem došlapával doměkka. Ovšem tato část sestupu netrvala příliš dlouho a brzo jsem opět došlápl na tvrdou asfaltovou realitu. To když jsem došel k novostavbám, kde si místní zbohatlíci bezohledně vyasfaltovali cestu ke svým vilám. Nohy krevní skupiny B-bahňáka tak opět musely projít asfaltovou terapií.
Cestou mě předběhlo několik běžců, kteří pak se štěstím překročili železniční trať před signalizací o přijíždějícím vlaku. Pavel Příhoda takovou kliku neměl a dokulhal jsem k němu, když zrovna u přejezdu čekal. Moc daleko jsme ale spolu nešli, rozloučil jsem se s ním hned za dráhou, když jsem zamířil do hospody pro pití. Musel jsem toho využít, měl jsem jen necelý litr čaje v termosce a i když byla celkem zima, teď jsem se chtěl napít spíš něčeho studenějšího. Sbalil jsem tam půllitrovou minerálku a hned se vydal dál, od teď na dlouhou dobu do kopce. Šlo se údolím potoka Nešůrka, kde měly být podle zvěsti popadané stromy a občasné odrazkové značení.

V jednom místě červená značka uhýbala z cesty na "pěšinu vyhýbající se brodům". Nedošel jsem po ní daleko a vidím, jak proti mě míří několikero světel čelovek chodičů/běžců vracejících se zpátky na cestu, prej je to neprůchodný. Takže se konaly brody, i když pomocí hůlek to nebyl takovej problém, ale i tak jsem trochu jednu nohu smočil. Ostatní se broděním zdrželi trochu víc, takže jsem tentokrát razil cestu já. Došel jsem k odbočce, od které byla vidět reflexka, tak ještě než jsem začal lovit mobil s trasou, zamířil jsem k ní. Až u ní jsem zjistil, že je to jen falešná stopa a tudíž je třeba vrátit se na cestu. Ale ztrácet metry úplnou vratkou se mi nechtělo, tak jsem to střihl lesmo, křovmo a trnmo, že jsem se na cestu dostal docela dodranej od ostružiní, nebo čím jsem to tam prolízal. Zastavovat se mi ale kvůli tomu nechtělo, radši jsem se dál držel na čele skupiny a nyní už stoupal po správných odrazkách vzhůru k odbočce na Doubravický hrad, kde byl další kontrolní bod. Odrazky dál vedly nějak zmateně až k poli, který se mělo překrosit naprosto necestou. Být to trochu níž nebo být tu trochu dřív, byl by to těžko překonatelnej problém, ale v mé situaci už bylo bahno víceméně zmrzlý a dalo se to přejít. Stejně ale nejlíp udělali ti, co se tu vybodli na odrazky a vzali to přímo na asfaltku. Někdy je zkrátka  nejvhodnější k přežití krevní skupina AB - asfaltobahňák.
Silnice nás dovedla do Kuniček na první živou kontrolu v hospodě na 21. km. Bylo krátce před půlnocí a večerní myslivci, nebo kdo se to vracel  v protisměru z hospody,  se mě a další spoluchodiče snažili rozhodit tím, že už je vychlastaný pivo. To mně bylo samozřejmě jedno, i když to bylo pravda. Ale ještě pár lahváčů tam někde měli, teda spíš měly - obsluhu obstarávaly sympatické slečny, což aspoň částečně některým chodičům zmírnilo stesk po vytoužené čepované kapalině. Já jsem se občerstvil pomerančem a čokoládou, přijal od slečen vodu a od Olafa razítko do kontrolního archu, ošetřil si škrábance z lesa a po pár minutách sezení pokračoval dál.
I to ale stačilo na to, aby se koleno rozsedělo a nechtělo pokračovat. V Kuničkách se přechází údolí a těch několik kroků dolů mi dalo jasně najevo, že toto není dobrý. Naštěstí to údolí nebylo hluboký a začalo se brzo stoupat, ale psychika byla v tu chvíli dost nalomená. Další kontrola byla za 20 km až v Benešově. To je ale štreka, na které práh bolesti považuju i za práh blbosti a přes něj prostě nepůjdu. Příznivou skutečností bylo, že Benešov je kousek od nejvyššího místa celé trasy, takže cesta povede převážně do kopce. Stál (i když jsem stále šel) jsem před rozhodnutím, zda pokračovat, či se ještě vrátit na kontrolu, dokud to ještě jde, a tam to nějak se ctí zabalit. To jde ale dost těžko, když mám za sebou sotva pětinu trasy. Potřeboval jsem se povzbudit pro cestu dál. Na mysli mi vytanuly slova z písně "Běž" (a myšlenky):
"A když už si myslíš, že to možná brzo vzdáš,"
(to byla právě moje situace)
"uvědom si, že ten pocit znáš,"
( hlavně jsem si uvědomil, že už jsem tento pocit dlouho nezažil)
"vzpomeň si jakej už za sebou kus cesty máš"
(na tom stavět nemůžu, těch 22 km zatím moc velkej kus není)
"bolestí už nevnímáš"
(to nebylo daleko od pravdy při cestě z kopce)
"věř si přece, že to dneska dáš!"
(o to jsem se snažil, ale moc to nešlo...)
A když jsem už šlapal někde lesem nad Kuničkama, vzpomněl jsem si na tu fotku brněnského gangu. Kdybych to teď vzdal, pokazil bych nám úspěšnost. To by byla škoda. A když jsem si vzpomněl, že mi fandí i jedni známí ze Šnekova, kolem kterého se půjde v severní části, řekl jsem si, že to ještě zkusím ...
Když zelená značka překonávala jeden málo znatelný hřeben, ocitl jsem se v bodě, o němž jsem se dlouhou dobu domníval, že je významný, dokud jsem nezjistil, že to tak není. Mohl to být bod spojitě vnímané brněnské výškovnice, který je však vyřazen Helišovou skálou u Šošůvky. S výjimkou ní jsem nemohl být takhle vysoko (asi 602 m n. m. nebo více) blíž k Brnu. Ale ne že bych to teď zrovna slavil. Cesta vedla dál na jih, tedy blíž k Brnu, z čehož tedy plyne, že musela klesat. A to pro mou levou nohu nebylo dobrý. Musel jsem vymyslet způsob, jak se s tím vypořádat. Kulhat po jedný noze se mi moc nechtělo, ale ukázalo se, že mírnej sklon ještě koleno zvládá. Takže cesta přes Žďár a Petrovice se dala poměrně dobře zvládnout, i když jsem se o nějaký velký tempo moc nesnažil. Do uší jsem si pustil Five Finger Death Punch jako přípravu na páteční koncert a hned se šlo líp. Do toho mě došel Václav z Brno-gangu, kterýmu jsem se svěřil s problémama a pověděl mu taky o tom, jak jsem se rozhodl, že náš gang ještě nechci potopit. Na to mi suše odpověděl, že to v Opatovicích balí. Vypadal rozhodnutě a dlouhou dobu jsem se mu to pak snažil rozmluvit.
Prošli jsme bodem jižního obratu ve Vavřinci a stočili to do Sloupu. Zde mě Václav zachránil, když mě upozornil na kontrolu, kterou bych jinak úplně zasklil. Následovalo ale konečně to, na co bych se za normálních okolností těšíl, a čeho jsem se nyní oprávněně děsil - sestup do Sloupu.
Loni jsme tudy šli s Pavlem Příhodou pochod Lesnickým slavínem. Zatímco tehdy to byl seběh muflonem asi na 5 minut, teď to bylo asi 20minutový trápení plný improvizace. Uvědomil jsem si, že normální mufloní skok probíhá v několika dobách, kdy se odrazím pravou nohou a o hůlky, doskočím na levou, odpružím, udělám 3 kroky a pak celý znovu. Jenže teď ten dopad na levou nebyl možný, takže jsem ho musel nahradit dopadem na pravou. To by znamenalo přehodit nohy. To ale, jak jsem zjistil, nejde. To už si dovedu představit, že se člověk snáz nají s nožem v levé ruce a s vidličkou v pravé, nebo že by hrál na kytaru vzhůru nohama nebo si čistil zuby levou rukou (doporučuju vyzkoušet). Ale změnit odrazovou nohu, to fakt ne - při několika pokusech o tuto záměnu jsem se málem přizabil. Přešel jsem tudíž do režimu kulhavého, přesněji asymetrického muflona. Znamenalo to odrazit se pravou a na ni zase dopadnout a dobrzdit hůlkama. (Bez hůlek bych zanedlouho odrovnal i pravou nohu a pak už by nebylo, co odrovnávat - dál bych tudíž mohl pokračovat leda tak stylem Meresjev.) Protože nápor na paže je takhle daleko větší, dalo se to zvládat jen po omezenou dobu a zbytek dokulhat. V prudkých úsecích to proto znamenalo přejít do nouzového režimu a klesat pozpátku.
Do Sloupu jsme dorazili něco po jedné a zatímco jsem kontroloval, kterou cestou se půjde dál a trousil po náměstí rukavice, předběhli mě další spolugangsteři David s Nikolou. Než jsem rukavice posbíral, už prachali spolu s Václavem vzhůru po zelené značce dál. Trasa vedla lesem po hřebínku mezi údolími Žďárné a Luhy, což jsou zdrojnice Sloupského potoka, který se pod Sloupem propadá, v Amatérské jeskyni přibírá Bílou vodu a stává se Punkvou. Z toho jsme samozřejmě nic neviděli (on to neviděl ještě nikdo), cesta vedla úplně na opačnou stranu, nahoru na sever.

Kousek před Ždárnou se šlo mezi poli, měsíc zářil tak, že se dalo jít úplně bez čelovky. Horší byl úsek za touto obcí, šlo se po silnici do Suchýho a začala být docela kosa. V těchto místech už byly místy souvislé fleky sněhu, chůzi to ale příliš neovlivňovalo. Ze Suchýho, což je obec známá paradoxne svým rybníkem, cesta vedla dál po žluté dlouhýma rovnýma cestama lesem až k rozcestí pod Skalkama, na kterých pro změnu žádný skalky nejsou. Před 3 rokama jsem si odtud udělal odbočku na nejvyšší vrchol celé Drahanské vrchoviny Skalky a můj záměr byl udělat to i tentokrát. Celou cestu po sem jsem váhal, zda do toho jit, či ne, když mám nohy v takovým stavu. Zvlášť když na Skalkách začne klesání. Ale když to člověk nezkusí, tak se to nedozví. Tak jsem si těch necelých 2x500 metrů k meteoradaru zašel, našel vrcholovou knihu, zaznamenal první (a nejspíš jediný) zápis z pochodu a vydal se zpátky. Cestou to trochu kouzalo, což mi umožňovalo nohu odlehčit a celkově jsem tím ztratil necelou čtvrthodinu. Navíc sklon zde není tak velký, tak se dalo celkem dobře překonat úsek po asfaltce až do Benešova, kde byla konečně kontrola s polívkou.
Zde jsem se setkal zase mnohými spoluchodiči, dostali jsme na výběr ze dvou polívek, v televizi hráli na Rebelovi Dr. Feelgood od Mötley Crue, takže skoro nemohlo být líp. Až na to že mě zrovna bolelo břicho a ve skutečnosti mi bylo pěkně blbě, což přešlo až pár hodinách další cesty. Ta vedla přes Kořenec a přes pole do údolí Bělé. Cestou jsem šel s Václavem a Jardou Přikrylem a došli jsme Ivanu Čahojovou a Petra Kotláře, abych jim pak utekl po nesprávné cestě kamsi do pole. Takže zase křížem krážem polem s bahnem a sněhem, ale aspoň tu občas byly pěkný výhledy.

Sestup do údolí už proběhl řízeně asymetrickým muflonem a dole jako jedna z hlavních perel pochodu na nás čekal brod přes řeku Bělou. S hůlkama se dal celkem dobře přeskákat po šutrech a dřevech. Abych ale s ostatníma držel basu, tak jsem jim neutekl a všechno řádně nafotil. Až pak do kopce se mi zase podařilo trochu přidat a za Pohorou jsem už pochodoval sám. Cestou jsem se trochu najedl a při sestupu k potoku Lipina jsem svým kulhavým muflonem probral Jirku Linharta téměř spícího za chůze.
Během následujícího úseku po úbočí Vrchhory se začalo silně rozednívat, že už čelovky nebylo skoro potřeba. To byl taky poslední úsek Drahanskou vrchovinou a následoval sestup do obávané Boskovické brázdy. Atmosféra mi ale teď připravila zajímavé zážitky. Zahalila celou nížinu do mlhy a nad ní se o to víc vyjímal Měsíc, který se s námi pro tuto noc loučil. Těsně než zapadl, proplul po obzoru, mírně ozářil oranžovou barvou mlhu pod sebou a zalezl kamsi za les na západě.
Z druhé strany se chystalo Slunce, to jsem ale už neviděl, protože jsem se mu ztratil v mlze. Tento úsek vedoucí napříč přes Boskovickou brázdu má asi 7 km a z toho první 3 km jsou po silnici. Jak jsem z ní sešel, nasadil do uší Megadeth - Rust in Peace, protože jedině toto mi dávalo šanci následující hrůzu přežít. Zejména ty asi 2 kiláky rovně polem, když člověk vidí jen asi 200 m před sebe bylo totální psycho, takže únik od reailty v důsledku zvukového vjemu byl jediným dostupným řešením.


Takhle jsem dorazil někdy před 8 h ranní na hlavní kontrolu na 63.km do Opatovic, místa cíle. Ovšem do cíle to bylo ještě 40 km, které se musely projít severním okruhem přes kopce Svitavské a Podorlické pahorkatiny. Na to bylo třeba se posilnit, Vyměnil jsem čelovku za sluneční brýle, doplnil vodu a čaj. Role hlavní občerstvovačky se zde ujala jako obvykle Magda, která se o nás všechny, co jsme tam přicházeli, starala jako o vlastní. Moc jí přeju, ať někdy vyléčí nohy a bude moct jít s nama. Na druhou stranu se obávám, že v tu chvíli se systém občerstvovaček na CSUT zhroutí.

Po asi půlhodinové pauze jsem vyrazil dál spolu s Ivanou, Petrem a překvapivě i Václavem, který to zde navzdory předchozím výhrůžkám nezabalil. Po chvíli jsem si vzpomněl, že jsem si zapomněl pro tento úsek chtěl přibalit Tygra. Šlo se mi ale tak krásně, že jsem to považoval za nepodstatnou zbytečnost. Pro povzbuzení jsem ostatním vykládal své historky, které jsem s konzumací tohoto energeťáku zažil a cesta nám dobře ubíhala. Sdíleli jsme ji teď ale už i s mnohými turisty na kratších trasách, které začínaly ráno a myslím, že pro ně to mohl být obzvlášť pěkný den, protože se v jeho průběhu udělalo moc hezky. A někteří taky měli zajímavý zážitek z toho, když jsem je cestou ke Smolenské přehradě svým asymetrickým muflonem předbíhal. Doskočná noha mi v tu chvíli podklouzla na zmrzlé hlíně a vyletěla nahoru. Let to byl dlouhý a dopad o to tvrdší, klasickej placák na záda. Naštěstí to odnesl jen loket odřením, záda byly překvapivě v celku, tak nevím, jestli jsem neublížil víc těm šutrům pod sebou.
Každopádně (to je v tomto případě opravdu výstižnej výraz) jsem se ale pokračoval spolu s ostatními do údolí a cestou jsme se pozdravili se Zbyňkem, který právě mířil do cíle. Za slibovaných 10 hodin to už dát nemohl, ale aspoň 12 hodin bylo blízko, nakonec se do nich o 2 minuty nevešel. Ani tak ale na mě s autem nepočkal. Ono není divu, já jsem to měl ještě na dobrých 8 hodin cesty. Spolu s Václavem jsme se trochu trhli Ivaně a Petrovi, ještě potkali v protisměru druhého běžce Libora Bolečka pohybujícího se přece jen dost odlišným tempem než my, kteří jsme prostě šli a kecali - převážně o hudbě. Usoudili jsme, že takhle by to nešlo. Tak jsem Václava vyslal, ať valí napřed a zkusí dohnat Linharta, a že třeba do kopce taky zaberu. To se mi podařilo jen částečně, žádný extra turbo se nekonalo, ale stačilo to akorát tak na předejití dvou ostřílených pochodníků na čtyřicítce.
Když jsem se vyplazil na Šnekovský vrch, snažil jsem se tuto skutečnost nezohledňovat svým tempem a pokračoval dál. Výhledy příliš nebyly, protože se ještě neroztrhala ranní mlha. Tak jsem  aspoň na dálku (nebo blízko) pozdravil kámošku Dášu přes mobil do nedalekého Šnekova, za což jsem si vysloužil povzbuzovací smsku. i taková věc někdy prostě pomůže. Teď jsem ale vyloženě krizí netrpěl a přechod přes Křenovské hradisko a dolů jsem zvládl docela dobře. Konečně se udělalo hezky a díky asi kilometrové vratce ke kontrole v Křenově jsem měl trochu přehled od lidech okolo sebe. Zde se bohužel nekonala vytoužená klobása s křenem ale jen pomeranč a čokoláda, nicméně jsem se rozhodl, že do toho šlápnu a zkusím dohnat chlapy, co jdou před mnou.  A když nedoženu je, třeba by se mi mohlo podařit být v cíli do 15:00, tj. dorazit zbylých 24 km za 4 hodiny. To už se mi podařilo na Rakovnické stovce, kde to vedlo i k mému dosavadnímu rekordu na 100 km (což bylo 18:51 - asi 10-15 minut).
Z Křenova se šlo mezi poli a lesy, chvíli po silnici, kde jsem došel Dušana Miezgu a Jaroslava a dal jim najevo, že to trochu popoženu s cílem být na dalším kontrolním bodě do poledne a případně dohnat Václava s Jirkou, kteří byli asi 15 - 20 minut před nama. Do kopce mi to šlo, tak jsem jim utekl a i občasný sestup se mi podařilo jakš takš za pomocí různých druhů muflonění překonat. Ačkoliv jsem už nikoho před sebou nedohnal, dílčí cíl být na dalším kontrolním bodě Nad Útěchovem před polednem jsem splnil. Jak už to tak bývá, nad Útěchovem je nejsevernější místo - většinou se tato informace vztahuje k Brnu, tentokrát to ale platilo o trase této stovky. Přesněji, nejsevernější místo bylo ještě kousek dál na rozcestí, odkud se už začalo výrazně a dlouho klesat. Své nové metody pro sestup jsem zde musel postupně opouštět s tím jak mě opouštěla síla v pažích a energie celkově.
Zatímco jsem takhle kulhal ven z lesa, předběhl mě Dušan s tím, že se to ještě pokusí stihnout dorazit do cíle do těch třech hodin. To jsem už ale vzdal, protože sestup mi sebral tolik sil, že jsem myšlenky na časy pro tuto fázi pochodu pustil z hlavy. Cesta vedla kolem jakýhosi vojenskýho skanzenu s nápisem "Zde končí EU". Možná to byla jen sranda, ale další nápis v komunistickým stylu typu Se sovětským svazem na věčné časy spíš dával dojem, že si to tam pořídil nějakej vymytej mozek, co si hraje na obranu vlasti proti imperialismu.

Když jsem sešel do údolí, už se udělalo úplně nádherný počasí, ale já jsem si ho zrovna vůbec nemohl užívat. Došel jsem do Pacova a hned mi bylo něco divný - voda tekla od slunka. Sice i Opatovice jsou na potoce Jevíčka, který teče na sever do Třebůvky a až pak se stáčí do Moravy, ale teď mi prostě přišlo charakterem, jako bych byl někde v povodí Svitavy, z čehož mě právě pohled na vodu tekoucí v protisměru vyvedl. Ale možná mi už prostě jen hrabalo - měl jsem za sebou asi 90 km a před sebou poslední velkej kopec - Hušák. Nějak jsem ho před tím nezargistroval a doufal, že už to bude z Pacova jen dolů, ale to byl celkem trestuhodnej omyl.
Už ani na výstup jsem neměl moc sil a mocně jsem litoval, že jsem v Opatovicích nechal Tygra. Cesta vedla napřed prudce nahoru na hodně bahnitou cestu. Holubí studánka, ke které se pak po ní došlo, mi dodala vodu, ale byl to taky bod krize. Vylezl jsem ke srubu u cesty a musel jsem si sednout - poprvé za celou cestu mimo kontrolu. Chvíli jsem oddechl, snědl pár hroznových cukrů a šel dál. Teda šel, to je dost silný slovo. Cesta vedla kolmo na vrstevnice vzhůru kamsi do nebes. Rychlostí asi kilometr za tisíc let jsem se pinožil navrch, kde měla být dle rozcestníku vyhlídka. Kulový. Jen jakási paseka a pár skal a kontrolní bod. Na vrcholu jsem byl v půl druhé a totálně vyřízenej. Ale to horší mělo přijít - nevyzpytatelnej sestup. Na rozdíl od toho předchozího jsem si teď už nevěřil vůbec, jednak jsem už neměl moc sil v pažích, abych to držel hůlkama, dvěk jsem už začal cítit, že i pravý koleno na tom začíná být špatně. To se naštěstí nepotvrdilo, ale i tak bylo toto klesání dost šílený. Šlo se blbě, cesta nebyla příliš dobře  značená, zato byla dokonale rozježděná snad tankem. Do toho mi v hlavě jela furt dokola sada úryvků písní kapely Trivium, co jsem si před pochodem pouštěl a teď jsem to nemohl dostat z hlavy ("Time will not heal all of your pain ..." apod). Po chvíli mě předešel Jarda Přikryl, kterej taky nadával, jak je zničenej, přitom mi ale hravě utekl. Když se vylezlo na paseku na jižním úbočí, otevřel se asi nejhezčí výhled z celé trasy, bohužel jsem na něj teď neměl vůbec náladu. Udělal jsem dvě fotky proti slunku a lezl dál. Předběhl mě další běžec a cestou kolem památníku sovětských zajatců už jsem neměl sílu fotit vůbec. Zde nutno říct, že jsem jim ten jeden snímek věnovat mohl, je to hromadný hrob zajatců, co zemřeli při stavbě Hitlerovy dálnice, která měla vést Boskovickou brázdou kolem Jevíčka.
To bylo mým dalším cílem, ale než jsem se tam doplazil, dostihli mě Ivana s Petrem a pak znovu Jarda a onen běžec, protože si to v lese ještě nedobrovolně prodloužili. Ivana mi věnovala tubu energetického gelu, nacpal jsem to do sebe a možná to i zabralo. Do Jevíčka, kde byla v hospodě poslední kontrola, jsem s ostatníma zvládl aspoň na dálku držet krok, tam jsem se napil točené malinovky a vyrazil dál. Možná i minuta sezení mi pomohla k tomu, pořádně se rozejít. Před nama bylo 4,5 km a poslední kopce. Odpichováním hůlkama při výstupu do prvního z nich jsem nabral rychlost, že jsem byl na vrchu u rozcestí po 100 km v 15:25, čímž jsem dokonce překonal svůj rekord na stovku hodnotou 18:35 možná o minutu. No nejsu běžec, takže na turistu je to myslím docela dobrý. I když, jako turistu by mě to ani nemuselo zajímat.
Potom už trochu ve větší pohodě jsem mohl sestoupit znovu k přehradě a nyní do kopce opět nasadil turbo, že jsem na začátku Opatovic už dostihl i Ivanu s Petrem. Vyzval jsem je, abychom to zkusili dorazit do 15:50, čímž bychom zvládli trasu do 19 hodin. I s těma bolavýma nohama jsem to rozběhl a za poslední 4 minuty se dostal až na náměstí. Na něj jsem vběhl jako první, zamířil ke vchodu. Koukám se, že ho pro nás příchozí stovkaře krásně vyzdobili... Sakra, vždyť lezu do květinářství, sokolovna je úplně jinde! Vidím, že Ivana s Petrem jdou najisto úplně jinam, mířím za nima a 20 vteřin po 15:50 nám všem třem Olaf stopuje čas. Takže jsme to v podstatě za těch 19 hodin dali.
V cíli se nás stejně jako v "půlce" ujala Magda a další pomocníci, dali jsme si spoustu dobrot, co tam ještě zbylo a už si člověk jen užíval toho, že nikam nemusí. K poslechu (a pro mnohé neutahané - zejména z kratších tras - i k tanci) hrála dívčí bigbítová kapela Rebelky, což dotvářelo pro mě parádní atmosféru. Ještě chvílu po nás dorazil Marigold, čímž se zúplnil úspěch našeho brněnského gangu, protože nejen, že vyhrál první místa v ženách i mužích, ale hlavně dorazil celý do cíle, což se muselo oslavit. Doma jsem ale slíbil, že se vrátím co nejdřív, tak jsem oslavu přenechal zkušeným slavičům Smrt+Václav+Marigold. Zatímco Roman měl ten večer ještě přenášet hokejový zápas z Kuřima, já jsem se odebral s částí gangu Davidem, Nikolou a Michalem po nějaké hodině odpočinku na autobus jímž jsme dorazili téměř spíce do Skalice a vlakem potom domů.

Akci považuju za úspěšnou a tentokrát na ni budu jistě vzpomínat skoro jen v dobrém, zejména s ohledem na to, že koleno se pár dní po akci už jeví celkem dobře. Sice jsem si od tam neodvezl pohár vítěze jako Zbyněk a Majka, či pohár devítisetnásobného stovkaře jako Jirka Hofman, či něco možná ještě lepšího jako Michal Turek, ale i tak to byl krásně strávenej den. Díky Dušanovi Machourkovi, Olafovi, Magdě a dalším pomocníkům za výbornou akci. 

pátek 31. ledna 2020

Vokoberg


Vokober(g) 2020
O akci, jejíž název jsem částečně pochopil až po jejím skončení, jsem uvažoval o jakožto mnou zatím nepoznané záležitosti v Severních Čechách. A když mě Pavel Příhoda oslovil s tím, že hledá parťáka, ověřil jsem si, že se ten víkend beze mě doma obejdou a šel do toho. Tvořili jsme spolu dvojici NP-těžký problém, čímž byla určena obtížnost celé akce. Jednalo se totiž o 24hodinový orientační závod dvojic, jehož kontrolní místa a jejich ohodnocení jsme se dozvěděli až na začátku akce a tudíž předem nemohli plánovat trasu průchodu. A protože obecně je tento problém, ve své jednodušší variantě známý jako Problém obchodního cestujícího, v rozumném čase velmi pravděpodobně neřešitelný, čekal nás těžký závod.
Optimalizace průchodu ale ve skutečnosti nebylo to, co tento závod dělalo těžkým. Daleko horší byla pochopitelně fyzická stránka věci, kontrolní body byly ve většině případů vrcholy kopců rozesetých víceméně po celém Českém Středohoří a přesun mezi nimi byl povolen pouze buď pěšky nebo, což byla letos výjimka, vlaky na tratích od Teplic po Děčín. Tato možnost se ale pak ukázala trochu jako slabé místo celé akce, protože se na začátku nedalo důraz na omezení, která se na ni vztahují. Akce probíhala v podstatě bez zajištění, jídlo si musel člověk s sebou nést nebo si ho někde koupit či ulovit cestou. Proto jsem se víc soustředil na zásoby jídla a foťák jsem tentokrát nechal doma a při focení se spolehl na mobil. Tomu bohužel odpovídají fotky.
Na místo startu akce na hradě Doubravka v Teplicích jsme s Pavlem dorazili v pátek večer a organizátoři na nás byli hodní a zajeli pro nás a několik dalších pozdních cestovatelů tranzitem k nádraží. Setkali jsme se s ostatními, ubytovali jsme se, navečeřeli, koukli na Mr. Beana, Pata a Mata a Jen počkej!, vylezli na věž s výhledem na město a šli spát. Předchozí noc jsem spal asi 4 hodiny (v hlavě jsem měl jeden matematickej problém, kterej mi nedal nejen spát, ale ani jíst a obecně ten den stíhat), tak jsem si tuto noc chtěl protáhnout co nejvíc. Start akce měl být kolem 8, tak jsem chtěl spát aspoň do 7, zvlášť, když jsem si už večer víceméně všechno zbalil.
Ráno mě probraly zvuky ostatních nedočkavců, snažil jsem se je nevnímat, ale chvíli před sedmou už jsem věděl, že i já budu muset oči otevřít a znovu je nezavírat. Když někdo v sále rozsvítil světlo a já vykoukl ze spacáku, přímo přede mnou se převlíkala Zuzana. Tak jsem mohl být za slušňáka a zase zalízt, ale to by nebyl dost zodpovědný přístup. Ranní rozprava se konala něco po 8 a během ní jsme se dozvěděli jak o možnosti používat vlak, tak o značce hodinek a barvě bundy organizátora - informace užitečné leda tak do doprovodného kvízu, kde se taky využily. Dostali jsme mapu a polohy a upřesnění 17 kontrolních bodů, které byly rozesety od Milešovky po obou březích Labe až za Děčín po Českou Kamenici. Mírný šok mi sice způsobilo, že jedním z míst je Blansko, naštěstí se však jednalo o hrad nedaleko Ústí n. L.
Čas startu byl posunut na 9 h, teda tak jsem to já a myslím většina účastníků pochopil, takže jsme ještě půl hodiny měli na naplánování strategie. Ještě jsem si u hlavního orga ověřil, že je možno použít přívoz přes Labe, což mi ale vzápětí už nevím kdo vyjasnil tím, že povolený to sice je, ale možný nikoliv, protože přívozy nejezdí. Nebyla to sice pravda, protože přece jen jeden přívoz v provozu byl, ale neověřoval jsem to a spolehli jsme se tak dál jen na možnosti vlaku a vlastí nohy.
V 9 hodin jsme vyrazili na nádraží. Vzhledem k tomu, že z hradu je to z kopce a celkem jsme to rozběhli, měl jsem pocit, že jsme vyrazili první a přesto jsme furt někoho předbíhali. To je divný, člověk je na tom nejlíp a přitom se ještě zlepšuje. To je reálně nemožný a vysvětlení se ukázalo být v tom, že ne všichni to pochopili tak, že se startuje až v 9 a vydali se na cestu už během předchozí půlhodiny. Na nádru jsme si koupili lístky do Děčína s tím, že se nejprve vrhneme na severovýchodní část a pak budem nějak pokračovat směrem k ÚnL. Ještě ve vlaku jsme to ale přehodnotili, že bude lepší v Ústí vystoupit a do Děčína (případně na předchozí zastávku) dojít a vymést tak kontroly na levém břehu. Jízdenku jsme tudíž mohli přenechat jiným účastníkům, aby nepřišla vniveč.
První z kontrol byl Kamenný most u Božtěšic. Prošli jsme od nádraží severní částí Ústí, na sídlišti jsem využil jednu z posledních příležitostí nakoupit něco k jídlu a došli jsme k potoku, přes nějž dle fotky vedl starý kamenný most. Krosit to mimo cestu se nám zatím nechtělo a v mapě byla patrná zástavba hned vedle, byla tudíž jasná volba projít skrz ní nebo ještě lépe po nějaké stezce podél jejího jižního kraje k mostu. Jenže podél kraje zástavby nic moc, co by připomínalo cestu nevedlo, tak jsme vešli mezi domy a ze zástavby se vyklubal silně oplocený policejní areál. Takže tudy ne. A přece se nebudem vracet. Nezbývalo, než ho celý obejít kolem dokola, čímž jsme před sebe pustili snad deset týmů. Když jsme k mostu dorazili, zjistili jsme, že onen most vlastně nikam nevede. V tu chvíli se u něj zrovna fotili Dan s Iskem, kteří stejně
jako my měli za další bod v plánu hrad Blansko. Vzali jsme to ale oproti nim trochu zkratkou, takže jsme je na této zřícenině potkali, až když jsme odcházeli. Zato v protisměru jsme se poblíž tohoto místa potkali s Bludičkami Zuzanou a Míšou a Jirkou s Milanem, kteří to tudy vzali od Děčína v protisměru. Bylo to pěkné místo, ale byla mlha, takže z výhledů nebylo nic a aby člověk poznal, že není u Blanska na Moravě, musel kouknout pod nohy a zjistit, že se zde místo vápenců nacházejí - jako v celém Středohoří - čediče.


Pro další cestu Pavel namířil trasu dle GPS přes kraví oboru obehnanou elektrickými ohradníky. Je fakt, že jsem měl před nimi trochu větší respekt než on, a zatímco já jsem ploty krkolomně přeskakoval, Pavel je prostě chytl a přelezl. Prej když tam nevidí krávy, tak by se nevyplatilo, aby to bylo pod napětím. Těžko proti tomu argumentovat. Podivný ale bylo, že těch plotů bylo víc a přelezli jsme jich lichý počet. Takže buď byla topologie plotů vícenásobně souvislá nebo jsme stále uvnitř ... Vylezli jsme na silnici a pokračovali kolem další ohrady, tentokrát nebyla prázdná a procházelo se v ní emu, což se poznalo podle zelené barvy vajec. Měl jsem hlad, že bych si ho dal, jedno se válelo na dosah za plotem, ale na syrovo by to asi nebyl ten nejlepší doping. Prázdnej žaludek jsem dopinkl až za vsí Slavošov, kde už jsem přestal zvládat hlad a začal do sebe cpát pečivo za cesty. Ta ale vedla po silnici dost do kopce pod Javorský vrch a nějak jsem to neutáhl s dechem. Ne že by zde, ve výšce necelých 600 m n.m. byl tak řídký vzduch, ale do kopce se prostě blbě jí. Ale aspoň se tu poprvé trochu přihlásil leden a zima - stromy byly krásně namrzlé. Z nejvyššího místa už to pak bylo na dlouho přes obec Javory z kopce, tak se to dalo trochu rozběhnout.
Kontrolou u Tisu v obci Stará Bohyně jsme získali 100 bodů (což byla jedna z nejvíce hodnocenných kontrol, i když není vůbec na vrcholu) a sestup pokračoval dál až k Labi. Uvažovali jsme, že zajdem co nejdřív na jídlo do hospody, ale za celou cestu až do Děčína se nám do cesty žádná otevřená hospoda nepostavila. Až v Děčíně jsme ze zoufalství navštívili občerstvení Panda v místním Tescu. Nevěděl jsem, zda by mi mohlo toto stravování v rámci pochodu nějak ublížit, ale dal jsem si poměrně neškodná jídla - polívku a rizoto. Zhodnotili jsme situaci pro další postup a rozhodli se pro vlak po pravé  straně Labe do Malého Března a pak přes kopce zpátky do Děčína. Až ve vlaku si moje trávení na Pandu vzpomnělo a cestu jsem proseděl na záchodě.
V Malém Březnu jsme předali vlakovou štafetu partám běžců, co už měli naši štreku přes kopce za sebou a mířili zpátky do Ústí, po pravé straně Labe. K nám se přidala dvojice Košířských šlapek, tj.  manželů Pavlíkových, kteří jeli stejným vlakem. A tak nás ve složení Pavel a 3 Pavlíci čekalo asi 5 km po asfaltu do Zubrnice ke skanzenu. I teď ve tmě to vypadalo celkem pěkně, ale na větší zastávku zde nebyl čas. A zatímco Šlapky to zde otočily a mířily zpátky na vlak, my jsme začali stoupat na Bukovou horu. Mlha a tma to nejsou úplně ideální podmínky pro hledání zkratek. Zvlášť když je tam člověk (já) poprvé. Pavel tam sice už někdy byl, ale nebyl v zásadě proti si trasu trochu narovnat dle mého návrhu. Naštěstí měl GPS s mapou, ta ale nebyla o moc aktuálnější než má mapa z roku 2002, ve které jsem zkratku našel. Šlo se do kopce, chvíli lesem, chvíli loukou.
Na jedné z nich jsme ztratili značení a pak už jsme matně tušli, kde vede naše "cesta". V jednom místě zasáhl Pavel s tím, že musíme doprava, to jsme udělali a šli několik set metrů cesty, šlo to hodně do kopce. Pak ale Pavel znovu udělal totéž jako na tom předchozím místě. Octli jsme se na tom samým místě jako před časem a to jsme mezi tím šli furt rovně! Záhada Blair Witch! Nebo nás prostě jen nulová viditelnost totálně zblbla. Když jsme se zanořili víc do lesa, všimli jsme si, že vlastně jdeme po staré značce a po ní jsme vyšplhali až na vrchol. Teda to, že je člověk na vrcholu většinou pozná, ale tentokrát jsme si s tí moc jisti nebyli, protože ona obří stavba vysílače, nejvyšší betonová stavba u nás, na kterou jsem byl zvědavej, nebyla vůbec vidět. Po porovnání s fotkou kontrolního bodu jsme to od vrcholového rozcestníku prošmejdili na obě strany než jsme ono místo našli. Vyměnili jsme si pozdravy s Mílou a Vítkem, kteří si dělali sólovou (jestli se to dá u páru říct) konkurenční akci okolo Děčína, a následoval seběh dolů. Docela jsme měli naspěch, bylo kolem půl sedmé a do Děčína, odkud nám jel poslední vlak něco po 22 h, jsme měli před sebou ještě skoro 20 km.

Sestoupili jsme do Těchlovic, kde nám trochu brouka do hlavy nasadil blížící se vlak, který by nás od tam v pohodě odvezl, ovšem tím bychom minuli dva dohromady celkem dobře hodnocené vrcholy. Ubránili jsme se mu zasednutím do hospody, kde jsme doplnili tekutiny a odpíchli se k dalšímu výstupu, tentokrát na Vrabinec. Další prudký čedičový kopec, jak se na středohoří sluší, nahoře dokonce s řetězovým jištěním. Nahoře bylo krásně a i když byla tma, výhled byl odtud z celé cesty nejlepší. Bohužel nebyl čas se příliš kochat, potřebovali jsme ho spíš na to provést autofotodokumentaci. Na tomto závodu nebyly kontrolní body s fixami, ale jejich návštěva byla zaznamenávána pomocí sledovačů Follow Me, pomocí nichž nás (nejen) organizátoři mohli v průběhu akce šmírovat. Protože jsme ale dostali sledovač se špatně nabitou baterkou, museli jsme se pro případ vypnutí začít na kontrolách fotit. Což jde dost blbě, uvážíme-li, že byla tma a mlha a na snímku by mělo být zachyceno jak místo tak i my dva. Vznikaly tak poměrně bizarní výjevy a ne vždy se to povedlo. Další takový jsme si mohli pořídit po asi 7 kilometrech rychlého pochodu večerní krajinou na Velkém Chlumu. 
Přímo pod rozhlednou na tomto vrcholu jsme stanuli přesně hodinu před odjezdem vlaku. Nebylo to ale víc jak 5 km, takže byla šance, že se to stihne. Přesto jsme ale do toho šlápli a chtěli tam být co nejdřív, kdyby něco. Pavel vychyával podle GPS všechny možný zkratky, akorát na most přes Labe jsme lezli oklikou o asi 100 metrů, čímž jsme možná minutu ztratili. Dřívější vlak jel 22:09, což bylo tak akorát, aby nám ujel. Když jsme ale dorazili na nádraží, vidíme, že na peróně stojí jiný zpožděný rychlík do ÚnL. Přišel jsem k vlaku, stiskl tlačítko otevírání dveří a místo očekávaného pohybu otevření dveří se dal do pohybu celý vlak. Z něj nám akorát z okna zamávali vysmátí Buližníci Eva s Markem a vlak zmizel ve tmě. My jsme si tím pádem měli spoustu času (asi 14 minut) na nákup jízdenek a pití v automatu a svačinu a ... nakonec jsme museli ještě spolu s dvojicí pozdějších vítězů Seskočil z rudé skály a vyrazil si dech na vlak běžet, aby nám neujel.
Cestou ještě přistoupila další dvojice jménem Krkonošský survival/Děti bažiny, kteří si omylem koupili jízdenku na nepovolenou trať, za což se na tomto závodě rozdávaly diskvalifikace. Chvíli  trvalo, než mi došlo, že jejich plánovaná zastávka Dolní Zálezly, jsou zalezlý příliš dole na jihu. Tak i oni museli, stejně jako my, došlapat na následující kontrolu Skalky po svých už z Ústí. I když jsme měli z vlaku suverénně nejkratší, tudíž nejobratnější název, ostatní práskli do koní a byli pryč, zatímco já jsem se na peróně ještě dopřevlíkal. Byla docela kosa, ovšem už při výstupu na Větruši jsem ze sebe už zase vrstvy shazoval. Následoval pohodový úsek lesem po úbočí Labských vrchů, pak méně pohodový výšlap do Podlešína, kde Pavel nasadil tempo, že jsem nestíhal. 
Dál jsme nějak minuli odbočku na zamýšlenou zkratku a obešli úsek ke kontrole Skalky po silnici. Cestou zase padla celkem mlha takže když jsme pak konečně odbočili, nebylo jednoduché vyhlídku Skalky najít. Naštěstí jsem přes ni loni šel při pochodu severočeských jednotek, takže jsem trochu pamatoval, kde to je a mohl trochu posoudit, jak moc blbě jdeme. Takže po přechodech pár luk a křoví mezi nima jsme byli na místě. Pořídili jsme další z uměleckých fotek a pokračovali dál, směrem k Radejčínu. Nechtělo se nám vracet se na značku a vzali jsme to radši zkratkou. Protože ale byla hustá mlha, přešel jsem k osvědčenému postupu se svítilnou dole, aby člověk viděl, kam šlape, a neosvětloval mlhu před sebou. Tento způsob svícení se ale ukázal docela nevhodný pro postup lesem mimo cestu. V duchu názvu akce jsem najednou dostal něčím do oka. Přišlo to ze tmy, takže oko nemělo důvod se zavřít. Zabolelo, ale zůstalo celý, mohlo být daleko hůř. Pěkná haluz, dalo by se říct. Ale já jsem ji v tý tmě ani neviděl.
Po chvíli už to nebolelo a mohli jsme pokračovat na značku do Moravan. Pavel koukl do GPS a zvolil postup po silnici před Doubici a následně odbočku do polí k Radejčínské rozhledně. K ní jsme dorazili kolem čtvrt na čtyři ráno. Dalším plánovaným bodem byla Milešovka. Ta měla v rámci závodu zvláštní postavení, nejen proto, že je to nejvyšší vrchol celého Středohoří, ale je na něm chata, na které jsme měli zajištěno občerstvení. A hlavně, nepovinnou součástí akce byla tzv. Ferdinandova zábližka, cože je pětice výstupů na Milešovku z 5 různých východišť, každý se v rámci akce počítá ze 50 bodů (což je jakási průměrná hodnota v rámci celku). Cestou jsme si pohrávali s myšlenkou, zda bychom aspoň jeden výstup navíc ještě zvládli, ale nápad vzal za své, poté, co jsem já vzal za své poslání vymyslet zkratku přes les od radejčínského nádraží pod Kletečnou. Koukl jsem se do mapy špatně, přesněji vůbec ne, jen jsem si pamatoval, že jsem v mapě našel stezku lesem, kudy by to šlo. Cestou jsem si ale urval jezdce na bundě a v rukavicích byl každej šáh do kapes poměrně složitým úkonem, takže jsem s lovením mapy ve vestě pod bundou celkem šetřil. Až když jsme v lese skončili na palouku, odkud žádná cesta nevedla, jsem ji vylovil a zjistil, co už jsme v tu chvíli věděli, a to, že jdeme blbě. Pavel teda moc nadšenej nebyl, ale shodli jsme se, že se situace ještě dá zachránit, takže jsme lese ještě nějkou dobu bloudili, než jsme vybloudili na louku. Přes ni jsme došli na silnici do vesnice Záhoří, odkud už to byl kousek do Paška Pole, jednoho z výchozích míst na Milešovku. Tam jsme dorazili kolem 3:45, a protože jsme z Milešovky plánovali vzhledem k další trase odcházet nejpozději v 5, bylo víceméně jasné, že další výstup ž nezvládneme.
To ale nevadilo, jednou to (aspoň mně) úplně stačilo. Celý výstup jsem měl hlad, ale po modré už to měl být jen kilák, tak jsme věřil, že to vydržím. To byl ale dost nekonečnej kilák. Trvalo mi to asi sto let než jsem tam vyšplhal, cestou jsme sice vylezli nad mraky a viděli poprvé za cestu hvězdy, ale vrchol furt nevidět a i když už pak nad nama probleskl reflektor meteorologické stanice, furt musel člověk šlapat nahoru. Až někdy kolem 4:30 jsme udělali fotku před hospodou a zalezli dovnitř. V hospodě sedělo několikero dvojic, který jsme před tím cestou potkali, někteří měli za sebou už několik výstupů. Docela jsem je obdivoval, ale je pravda, že se této disciplíně někteří věnovali už od večera. Dal jsem si čaj a párek, Pavel jenom kofolu a ve čtvrt na šest jsme začali sestupovat. Horní úsek byl dost zledovatělý a klouzal, což mě bez nesmeků utvrdilo ve správnosti rozhodnutí přenechat tyto milešovské radovánky jiným, zatímco my jsme vymetali vrcholy podél Labe. Pavel neměl ani hůlky, ale přesto to zvládal docela na pohodu. Když jsem v dolní části už mohl nasadit muflona a Pavel se statečně držel v závěsu, vynořily se za nama z lesa ještě dvě světla běžců. 
Cesta vedla dál pořád dolů, tak jsme společně běželi přes Bořislav a Žalany a za nimi následoval výstup na Chotyni. Typický kuželoidní kopec bez znatelné cesty vzhůru jsme vyšlapali necestou, jak už na této cestě mnohokrát, do oka to tentokrát schytal Pavel. Na vrchu jsme byli v půl sedmé, dvě a půl hodny do limitu. S klukama z druhé dvojici (Ledo-borci) zvažovali jsme ještě možnost vystoupit ne 4 km vzdušnou čarou vzdálenou Jedovinu, odkud to ale bylo ještě nejméně 6 km vzdušnou čarou do cíle. Když jsme ale seběhli do dědiny Rtyně a chvíli se nemohli vymotat na tu správnou cestu, Jedovinu jsme odpískali a nechali Ledoborcům. Chvíli mě to ještě štvalo, ale nakonec jsem byl rád, že jsme tak učinili, protože bychom to skoro jistě nestihli. Do cíle na hradě Doubravka to bylo ještě asi 7 km a 2 hodiny času, takže to mohl být pohodovej závěr. Nebyl. Jak jsme se blížili k Teplicím, tak se ochladilo a v údolí Bíliny jsme si užili pěkných asi 5 km po asfaltu. Měl jsem hlad a potřebu ještě něco nakoupit na snídani a víceméně jedinou šanci dávala obec Bystřany. Skutečně jsme zde potkali otevřenej vietnamskej kšeft, kde jsem si koupil makovej závin. Poté, co jsem do něj kousl jsem se málem zblil, vrátil jsem jim ho tam, ať si taky užijou snídani, prachy jsem od nich ale zpátky nedostal. 
Zbývala nám necelá hodina času, vzdušnou časou jsme byli asi půldruhýho kiláku od cíle, ale bylo potřeba najít cestu na kopec, kde se nacházel cíl. To se nám podařilo až na poněkolikáté, až jsme trochu znervózněli, když jsme byli 25 minut před limitem pořád kdesi na Lišce (vedlejší kopec). Cestu na vrchol jsme pak našli a pro úsporu času to vzali ještě dvěma zkratkama. Ta druhá byla tak dokonalá, že jsem se u ní zaprasil víc jak za celej pochod před tím. V 9:50 jsme byli v cíli po přibližně necelé stovce pěších km. Odevzdali jsme sledovač, následovala studená sprcha, teplá snídaně a vyhodnocení vítězů. Vzhledem k tomu, že se kategorie dělily dle pohlaví (muži, ženy, smíšené) a dle věku (normální a veteráni, což bylo při součtu věků od 90 dál) a v každé kategorii se vyhlašovaly 3 nejlepší dvojice, z nichž každostal cenu, samotných medailí se rozdalo asi 36, což je víc jak třetina počtu účastníků. Takže nakonec nebylo takový překvapení, když jsme se coby třetí místo v kategorii muži (normální) získali právě my. I když pro mě to překvapení bylo, připadal jsem si tam mezi nejlepšími nepatřičně jak Ester Ledecká, chyběly mi jen ty její brejle, za který bych schoval svoje unavený oči. Ona to ve skutečnosti byla pěkná haluz, možná i lepší než ta, co mi vlítla do oka. Kdyby se zrušily věkové kategorie, tak se propadneme podstatně níž, protože v kategorii veteránů byla mnohem větší konkurence. Takže jsme byli s Pavlem odměněni za to, že jsme ještě mladí, v podstatě takoví junioři 40+. Kdyby se to ale konalo o 4 roky později, už bychom se vraceli s prázdnou. To se bohužel přihodilo hochům z týmu Sova run Brno, kteří byli diskvalifikovaní kvůli použití nesprávaného vlaku. Tím správným jsem s nima pak jel do Brna a odpoledne s úlevou dorazil domů.
Závěr: Původně myslel, že název je zkráceninou Vokolo Breglů, ovšem v severních Čechách se Brněnské hantec moc nevede, takže vysvětlení bude jiné. Pravděpodobně souvisí s tím, že by si měl člověk na této akci chránit oči, protože se mu do nich může dostat bordel (viz dovětek). Ale název Vokubordel by asi moc účastníků nepřitáhl. Každopádně těch 17+4=21 (oko) míst bylo pěkných a zážitek jsem si odnesl silný a velké většiny kladný. 

Dovětek:

Když jsem se koukl do zrcadla na to svoje oko, zjistil jsem, že to není jen tak obyčejný podráždění, na bělmu se mi udělal červenej flek. Usoudil jsem, že bude asi jistější to neodkládat a místo, abych si už doma jen válel šunky, jsem zamířil "rovnou" na pohotovost. Ještě jsem na netu ověřil, zda funguje ta v úrazovce a zajel tam (poměrně nepřímočaře, protože máme v Brně úrazovku šikovně asi půl kiláku od nejbližší zastávky). Tam jsem zaplatil 90 Kč a s papírem šel na evidenci. Tam mně baba řekla, že mě tam nemá kdo ošetřit, oční pohotovost je prej u svaté Anny a tam ten lístek neuplatním. Ale nebylo komu bych ho tam střelil, tak mi nezbylo než si ho nechat a doufat v nějakej úraz během následujícícho půlroku, což je doba platnosti poplatku. Naštvanej jsem z tama odešel. Ke svaté Anně jsem to vzal pěšky, asi půldruhýho kiláku snad ještě zvládnu, neměl jsem šalinkartu navíc nic zrovna nejelo a nechtělo se mi tam mrznout. Jenže jak jsem celej pochod chodil s nákoleníkama, tady jsem je neměl a tak místo aby nohy začaly regenerovat, začal se dít pravej opak. Zejména cestou z kopce po Pekařské jsem začal spořádaně kulhat. A když jsem došel ke svaté Anně, napřed vidím zavřenej vchod, takže musím ještě dál na Mendlák, odkud jsem se dostal aspoň k otevřené vrtnici, abych se dozvěděl, že tam oční pohotovost nemají, že musím do Bohunic. Co je to za bordel?! Ta neschopná kráva z úrazovky normálně kecala! Jenže nadávat na ni u svaté Anny bylo úplně k ničemu. Musel jsem teda zase dál, přitom každej krok bolel jak prase, když to narve do feldy. A to jsem měl další den jet na lyže - to už jsem mohl rovnou odpískat. Napadlo mě, že teď už je ta noha ve stavu, kdybych na ni mohl uplatnit ten poukaz na pohotovost do úrazovky, ale napřed jsem potřeboval vyřešit to oko, na který už jsem od té doby zapomněl. 
V Bohunicích na vrátnici konečně potvrdili, že tam oční pohotovost je, v 16. patře, kam jsem musel vyjet, vysvětlit situaci sestře, která teda taky nebyla bůhví jak vstřícná, pak zase dolů kvůli poplatku a zpátky a pak teprve se začali věnovat mým očím. Napřed sestra čtením malých znaků zkoušela, jakej mám zrak. Unavenýma očima tam vidím jakousi mlhu, ale něco jsme jí tam poodpovídal a vysvětlil jsem jí, že po asi 38 hodinách beze spánku to není zrovna ideální stav pro tuto disciplínu. Ta to ale nějak nebrala v potaz, prej vidím dobře. Pak se na mě konečně koukla doktorka. Napřed jsem jí teda musel vysvětlit, co se mně stalo, načež následovaly otázky jako co jsem dělal ve tři ráno v lese a proč s tím za nima jdu až teď a podobně. Informaci, že chodím normálně v noci po lese, jí přišla tak zásadní, že ji zanesla do lékařské zprávy. Pak mi koukla do oka a zjistila, že v něm mám stále zapíchlej nějakej bordel ze dřeva, vyčistila mi to a zakapala různýma sajrajtama a pak už mě čekalo jen pár dní hojení. Když mi to sestra zalepovala, upozornila, že se mi zvětší zornička, moc jsem nechápal, co z toho plyne. Na funkci to nebude mít moc vliv, ale na fotkách je to zajímavý.

pátek 17. ledna 2020

Jeseníky na saních a běžkách

Děj výletopisu se odvíjí od této situace: moje manželka potřebuje během víkendu doma makat, tudíž je na mě, abych nějak zabavil Jindru, a to kdekoliv, jen ne doma. Shodou okolností byl Jindra přechodně od pátku u babičky v Prostějově, a protože se během týdne dožadoval výletu někam za sněhem na saně, začal se rýsovat plán. Zatímco v pátek a sobotu ještě přecházela fronta, v neděli už bylo hezky i v Jeseníkách, což byly v té době (dle principu výškovnice) patrně nejbližší místa, kde se dalo jezdit na něčem po přírodním sněhu. A navíc tam ještě bylo několik nevybraných novoročních prémií. Takže cíl byl jasný - vybrat minimálně tu na Pradědu. Na poslední chvíli jsem proto našel ubytování v Ludvíkově nad Vrbnem pod Pradědem pro jednu noc. Moje auto zatím nebylo v provozu a navzdory lákavé nabídce přátelům přes FB se nikdo nechytl, že nám bude dělat šoféra, takže se jelo vlakem. Vzhledem k tomu, že sám jsem zatím tuto zimu neměl příležitost běžkovat, vzal jsem za vděk této možnosti a kromě báglu s věcma pro dva a saní na něm navěšených přibalil i svoje běžky (a igelitku s věcma, co se do báglu nevešly).

Pravda, když jsem lezl ze dveří, málem jsem neprolezl futrama a obzvlášť v šalině mi pak trvalo, než jsem vše ze sebe sundal, abych to pak zasel po chvíli nasadil u nádraží. V Prostějově mi do vlaku přistoupil Jindra a jeho baťůžek plný sladkostí a další kabela a jeli jsme dál na sever. Vlak z Olomouce do Bruntálu měl sice už na startu asi 10 minut zpoždění, což bylo asi o tři minuty víc než jsem měl na přestup na autobus, vlak ale do kopce přes zasněžené nečekaně zasněžené rozvodí u Dětřichova zabral a v nezasněženém Bruntále byl včas. Sice jsem se do autobusu se svou výbavou málem nevešel, ale nakonec jsme se rozjeli do tmy směr Jeseníky. Zde se ukázalo, jak moudré rozhodnutí bylo nevzít nově opravené auto (ono to nebylo až tak otázka rozhodnutí, jako spíš souhra okolností). Při cestě kdesi za Andělskou Horou nám do cesty vstoupil jelen. Autobusák situaci zvládl výtečně, zvládl zastavit a vytroubit ho. Jelen ani neodpověděl a odkráčel kamsi do lesa. Kdo ví, třeba kdybych jel autem, tak bych takový štěstí neměl a jelen by skončil jako posledně divočák a nově opravený auto taky jako posledně. Co bylo ale horší, že chvíli na to mi usnul Jindra a musel jsem pak po vystoupení z busu k celé své výbavě ještě přiložit i jeho a jeho spícího vzít do jedné ruky (přitom kdybych měl 5 ruk, tak jsou všecky plný). Naštěstí to nebylo do ubytovny daleko, tak jsem tam Jindru dones, ten se tam probral, zavelel, že se půjde na jídlo do hospody, tam měli už jen polívku, ale i tak jsme tam asi hodinu proseděli, ... a šli v ubytovně spát.

Ráno jsme narychlo sbalili věci, sedli na bus a vyjeli přes Hvězdu na Ovčárnu, kam jsme dorazili něco po 9 h. Davy lidí odpovídaly krásnýmu počasí, a i když se jelo téměř celou cestu bez sněhu, na Ovčárně už bylo dostatečně bílo. U parkoviště jsem odložil dvě kabele věcí do úschovny v chatě Sabinka a začal se chystat na túru. Vzhledem k brzké době mi bylo líto do programu kromě Pradědu nezařadit Vysokou holi. S touto myšlenkou jsem si pohrával už od začátku plánů na tuto cestu, ale nebyl jsem si pořád jistej, jak to provést. Jako nejschůdnější se mi jevila varianta nechat zavěšený saně na báglu a přesvědčit Jindru, aby to vyšlapal po svých. Tvrdost sněhu by to vzhledem k jeho hmotnosti umožňovala. To byla ovšem ryzí utopie, jak se vylezlo z busu, hned mi dával Jindra najevo, že pěšky dneska ne a přece se jede sáňkovat. Tak došlo na plán B, Jindru jsem posadil na saně, nasadil si sedák a na něj chytil přes karabinu na lano k saním. A vyrazili jsme vzhůru po červené značce nahoru.


Prvních pár metrů mi připomnělo, že Jindra už není úplný mimino a spolu se saněma něco váží - to jsem koneckonů seznal v tomto úseku už v létě, jen to nebyly saně ale odrážedlo. Teď jsem si ale po chvíli všiml, že běžkaři vyrazivší přede mnou sundávají lyže a jdou pěšky, prej to není terén na běžky. Tuto možnost jsem neměl, neboť se Jindra tvářil patřičně líně a neviděl jsem moc šanci ho přesvědčit, aby to šlapal po svých  a táhnout ho v jedné ruce a v druhé lyže mi taky nepřišlo jako to správný řešení. Cestu jsem ale nechal pěšákům a radši využil sjezdovku, co zrovna byla mimo provoz.Vyšlapal jsem teda s Jindrou v závěsu asi do její půlky. Tím, že jsem stoupal kolmo na vrstevnice nebyl se saněma problém, nenakláněly se na stranu a Jindra nevypadával. Problém nastal, kdy už byl sklon takový, že se saně začaly převažovat dozadu. To už jsem zaslechl křik a na poslední chvíli ho stáhl lanem k zemi. Nicméně při následném manévru se stejně vyklopil.
Když jsme se pak snažili traverzovat na nadějnější cestu podél jiné sjezdovky, Jindra se vyklopil ještě znovu a pak už naštvaně vylezl a došel tam po svých. Tam i on usoudil, že bude lepší, když do saní na chvíli nelézt a radši udělat pár kroků vzhůru podél sněhové zátarasy. Za ní právě připravovala sjezdovku rolba. Když nás rolbař uviděl, jak tam se svahem zápasíme, zastavil, naložil nás a vyvezl nahoru. Už jsem stopl auto na Pradědu, ale rolbu nad Ovčárnou ještě ne ... to bylo poprvé. A nebylo to špatný. Vůbec mi v tom nepřislo, že to z venku vypadá, že se to musí v důsleku sklonu svahu každou chvíli převrátit.
Tak jsme se dostali na vrch sjezdovky, kde už trochu víc foukalo, ale taky se konečně otevřel výhled. A ten stál za to. Pouhýma očima totiž byly vidět nejen Beskydy, ale dokonce Západní a Vysoké Tatry, dokonce trochu líp než Malá Fatra, kterou jsem rozpoznal až dalekohledem.

Jindra ale na tyto záležitosti jaksi neměl náladu a dával to hlasitě najevo, tak jsem ho zase zapřáhl a vylezl na pláň na Vysoké holi. Zde kupodivu nefoukalo, i Jindra přestal skučet a po rovince jsme dorazili spolu s četnými dalšími běžkaři a skialpinisty k boudě s vrcholovou knihou. Na rozdíl od loňska jsem se ke schránce nemusel prosekávat půlmetrovou vrstvou ledu, tentokrát byla docela dobře dostupná. Zato kniha byla na kost zmrzlá. Musel jsem uznat kapitulaci, protože do knihy se nedalo ani psát, ani v ní listovat a fotit její zápisy, takže jsem byl nucen prémii nechat někomu dalšímu, nejspíš až se kniha probere ze zimního spánku.
Mírně jsme se nasvačili a vyrazili na cestu zpátky. V zimním období nemám tolik zábrany pohybovat přes zákaz se mimo značené cesty, protože to beru tak, že moje stopy po nějaké době odtají a zmizí. A to včetně lavóru, co tam po nás vznikl, když jsme se snažili sjet první prudší úsek směrem na plošinu k Petrovým kamenům. Jindra se bál z kopce v saních, tak mě ukecal, abych ho vzal do náručí. Kousek to šlo, ale seznal jsem, že bude lepší v jednom rovném místě zastavit. Ovšem to rovné místo byla prohlubeň zavátá sněhem, do které se mi zapíchly špice lyží. A zatímco kdysi dávno podobná situace na sjezdovkách skončila mým zlomeným nosem, tentokrát zemi kontaktoval jako první Jindra, přičemž nárazník mu dělal baťůžek na zádech a na Jindru jsem lehl já. Protože to ale byla prohlubeň plná sněhu, padli jsme do měkkého a akorát zásoba perníků v baťůžku se změnila v práškovou instantní směs.
Bylo teda nutno změnit strategii, Jindru jsem posadil znovu do saní, chvíli jsem šel s lyžema v rukách a pak je na planince u Petráků nasadil. Cesta zde vede zadem mírně nad údolím Desné a klesá s krásnými výhledy na Dlouhý stráně a Kraličák. I to mírný klesání Jindrovi přivozovalo hrůzu, takže jsem se ho snažil uklidňovat držením lana na krátko pro snazší manévrování v zatáčkách. Chvílemi to i fungovalo. Když se cesta stočila směrem k severu, přibylo závějí, tedy nerovností cesty, což pro náš účel nebylo nejvhodnější. Platí totiž, že saně jedou dobře kolmo na vrstevnice, ale když je cesta křivá, saně (a hlavně jejich obsah) se vyklápí.

Toto pravidlo jsme v tomto úseku několikrát ověřili, až to Jindru nebavilo a chtěl domů, na chatu, do tepla, spát apod. Já jsem mu jen mohl slíbit, že za chvíli budeme na opravdové cestě, po které to už půjde dobře. Na tu se ale muselo sjet několik desítek výškových metrů, na co nás taky upozorňovala skupina skialpinistů, která se znenadání vynořila z lesa. Byli pravda trochu překvapení, touto cestu většinou rodiče s dětmi na saních nejezdí (ono se to saněma ani na hřebenovce před Vysoké holi zrovna nehemží). Nakonec jsme sjeli do Kurzovního sedla a posledních pár metrů na cestu už Jindra spal. Musel jsem ho sice vzít v saních do ruk a sjet s ním hrb ohraničující cestu, naštěstí jsem ho nevyklopil.
Následoval výstup na Praděd již odzkoušeným způsobem v závěsu na pasu. Jindra vytuhl, jen si našel polohu a svým spaním budil pozornost ostatních. Vzpomínal jsem, jak jsem tudy šel posledně po tmě v mlze a ověřil, že i v tomto úseku je v některých místech svodidlo, to mě tehdy zmátlo, když jsem místo na Švýcárnu došel na Praděd. Tentokrát byl ale cíl jasnej a výhledy z cesty taky. Jen v horní části zase jako obvykle docela fučelo. V úplné vrcholové fázi se už Jindra probral a slezl, protože jsem musel na chvíli kvůli sfoukanému sněhu ze silnice sundat lyže. V mžiku oka mi je vichr ufoukl a tentokrát jsem byl rád, že zde to svodidlo je (posledně jsem nadával, když jsem do něj po tmě vrazil). Pobral jsem zase všecko, lyže, saně, Jindru do teplejch (který už byly celkem studený) a nějak jsme ten úsek překonali, poslední kousek před vrcholem už byl zase Jindra na saních a pak už jsme se šli schovat do baráku.  Nasvačili jsme se, nafotili vrcholovou knihu a  před odchodem se opět pokochali výhledem na okolí včetně Beskyd a Tater, tentokrát už nasvětlených odpoledním sluncem.

Bylo 14:40, když jsme vyráželi na cestu dolů. Kyvadlo na Hvězdu nám jelo z Ovčárny v 15:30, ale chtěli jsme tam být v předstihu, abychom se do autobusu vešli. A čekal nás nevyzpytatelný sjezd, který nám dělal cestou z Vysoké hole takové problémy. Zde jsem ovšem už využil všechny tamní nezdary k funkčímu způsobu sjezdu: přichycení saní zepředu nakrátko a postoj obkročmo kolem saní - plužím a rukou občas lano přichytnu a směruju. Bylo jen otázka, jak dlouho mě to bude bavit. Ale šlo to. Navíc nás cestou dolů přirozeně brzdil vítr, takže se žádné zběsilé tempo nekonalo. I když Jindra asi křičel, že chce zastavit, ale nebylo ho přes vítr slyšet. 

No je fakt, že rychlost to přecejen nabralo, protože jsme byli asi za 10 minut u rozcestí a za dalších 10 u Ovčárny. Cestou už jsem si věřil i na i přepojování karabin za jízdy, což se ale ukázalo jako velká začátečnická chyba. Důsledkem nešikovného pohybu rukou jsem píchl hůlku před sebe a její držadlo si narhval přímo do rozkroku. Teda, bylo to těsně vedle ... Rychlost byla ale dostatečná na to, abych hůlku ohnul do pravého úhlu. Samozřemě že pokus o její narovnání skončil zlomením, to byla ale překvapivě jediná újma plynoucí této události. To už nás nemohlo zastavit, naopak mi už nezavazela při sjezdu a cesta od Barborky už vedla po rovině, což se dalo i s jednou holí dojet.

Dorazili jsme k Ovčárně, vyzvedli kabele v Sabince ve frontě na kyvadlo se přepakovali a nasáčkovali se na jedny z posledních míst na sezení v autobusu. Podobně jsme pak vychytali místo na trase do Olomouce a i přes neplánované skoro dvě hodiny čekání na rychlík, jsme nakonec zdárně dorazili do domů.