úterý 13. října 2020

Lokální extrémy s Jindrou

Nejvyšší místo Čech

Na první víkend října byla plánovaná Stovka Podkrkonoším. Já jsem se jí sice zúčastnit chtěl, nicméně rodinné důvody … zkrátka jsem měl na starosti Jindru. Tím jsem se ale odradit nechtěl a výlet do oblasti Podrkonoší jsem chtěl provést s ním, byť bez účasti na stovce. Navrhl jsem proto s přáteli Jurou a Jitkou Nedasovými z Podkrkonoší, že bychom mohli udělat s nima a jejich Jonášem (jen o měsíc mladším než čtyřletý Jindra) výlet. Ještě během domluvy však hlavní org stovky Iske akci zrušil – podobně jako v mnoha případech roku 2020 z důvodu covidových opatření. Hlavní podnět tedy padl, ovšem od cesty do severovýchodních Čech už mě to nemohlo odradit. Zvlášť když se schylovalo k pěknýmu počasí. Před dvěma lety jsme se s Jindrou a Janou snažili zdolat Sněžku, zvolili jsme si tehdy tady krásný počasí, ovšem jen zdánlivě – dole byly mraky lidí a aut a nahoře mraky plný vody, který nás od Slezské boudy zahnaly zase zpátky přes Obří důl do Pece. S touhou složit reparát a vytáhnout Jindru na Sněžku (a sebe po skoro 20 letech) jsem upustil od nízkých cílů v Podkrkonoší a znovu nasměroval náš víkend k výstupu k na Sněžku, ač jsem očekával, že se to opět neobejde bez davů lidí.

Na poslední chvíli jsme si našli ubytování v Peci pod Sněžkou v penzionu Bivoj hned u východiště do Obřího dolu. Do místa jsme dorazili kvůli zdržení u voleb až v pátek večer, přespali a ráno vyrazili. Byl tu trochu problém s přípravou. Jindru jsem už několik dní psychicky připravoval na to, že bude šlapat na nejvyšší horu, ale i tak jsem si vůbec nebyl jistej s výsledkem. Jeho letošním pěším maximem byly výstupy na Černou studnici u Jablonce n. N. a na Nový a Starý hrad u Blanska. A co víc, večer před výstupem přišlo varování na silný vítr. Na Sněžce to mělo být přes 100 km/h, což navíc mělo přinést pocitovou teplotu kolem -3 stupňů. Kdybych si byl tyto předpovědi nečetl, byl bych udělal líp, protože bych byl netáhl bágl plnej náhradního oblečení pro oba. Takhle pomalu ani nebylo, kam dát jídlo a pití a byl jsem rád, že jsem měl na sobě vestu se spoustou kapes.

Vyrazili jsme v 9 h, v době, kdy už cestou do Obřího dolu proudily četné skupiny turistů. Vysvětlil jsem ale Jindrovi, že většinou jsou to lenoši, co se nahoru vyvezou lanovkou, ovšem žádná velká fronta se u ní nekonala. A protože jsme ještě čekali na druhou rodinu, Jindra prošmejdil všechny průlezky instalované u lanovky pro děti čekajících lenochů. Musel jsem to tak Jindrovi zdůvodnit, jinak by se Jindra dožadoval lanovky taky, nebo by zůstal coby pecivál přímo v penzionu v Peci. Nějakou dobu se mi ho ale dařilo držet u vědomí, že dneska se jde pěšky. K tomu jsem ho musel průběžně motivovat a tato disciplína se pro mě postupně ukazovala těžší a těžší a bylo otázkou, kdy v ní selžu. Napřed jsem musel z kapsy tahat jindy zakázané brambůrky. Další motivací bylo házení kamínků do řeky. Velkou Úpu jsme přešli jednou a chvíli poté nás došli Nedasovi a motivovat bylo nutno hned dvě děcka. Ale celkem se to dalo, ovšem Jura neměl takovou trpělivost a Jonáše občas poponesl. To já jsem musel cestu rozfázovat tak, že když Jindra půjde, tak u další chaty dostane brambůrek. Chat tam ale bylo víc, než jsem si vzpomínal, takže pak pomalu ani nebyl důvod je balit a mohl jsem nechat Jindru rovnou se jima nakrmit.

To už jsme stoupali od kaple nahoru. Vzhledem k tomu, že za ní se už dlouho žádná chata nechystala, bylo nutno Jindru motivovat vodopádem, ke kterýmu to byl ale taky ještě kus cesty. Celkem brzo ale Jindru popadl nápad, hodit do vodopádu kámen. To bylo vzhledem k jeho hmotnosti a Jindrovu rozložení sil holej nesmysl tahat s sebou takovej šutr. Snažil jsem se mu to rozmuvit a výsledkem byl hysťák dovedený až do válení se uprostřed cesty za mohutného řevu rozléhajícím se po celém klidovém území národního parku. Uvědomil jsem si, že takhle to nepůjde a když už jsem si dal tak vysokej cíl jako je vyšlapat Jindru na Sněžku, bude nutno z lecčeho slevit a musel jsem tedy ustoupit. Slíbil jsem mu proto, že šutr ponesu, což částečně zabralo, i když se to neobešlo bez keců o tom, že nechtěl, abych mu před tím ten šutr zahodil do potoka. Naštěstí tu ale potoků bylo víc a po chvíli jeden tekl k cestě poměrně velkým spádem, což jsem prohlásil za vodopád, u Jindry to prošlo a šutr jsme hodili do něj a všichni byli spokojeni. I Jura s Jitkou, kteří už mezi tím byli s Jonášem u bývalé štoly Kovárna.

U ní jsme se na chvíli sešli, ovšem následně Jindra seznal, že když se může nést Jonáš, že chce taky na koňa. Tady už to chtělo trochu vyšší argumentační kalibr a po několik dlouhých minutách marného přesvědčování, že nahoře dostane něco dobrýho a následně půjdeme k hřišti, se mi Jindru podařilo přesvědčit bombónama. Byla to ale skutečně i fyzická vzpruha, energii Jindra hned využil, došli jsme Jonáše a bez zastavení šli dál, že jsem Jindrovi málem nestačil. Tyto chvilky ale vždy trvaly jen krátce a hned po nich následovala žádost o další bombón. Tím jsem si na sebe ušil bič a bylo potřeba jím Jindru krotit, než mi je všecky sežere.

Jak jsme se blížili k vodopádu, napřed se zvyšovala frekvence těchto žádostí, pak ale došlo už na fyzickou únavu, kterou už ani cukr nezachránil. Záchranou byl vysněný vodopád, k němuž jsem ale Jindru musel vysloveně dovláčet – pletl nohama a co chválu sebou hodil na zem.

U vodopádů na Rudném potoce jsme konečně udělali trochu delší svačinovou pauzu, během níž se ukázalo, že Jindrovi energie rozhodně nechybí, protože přestávku strávil pobíháním kolem místní vodárny a házením listů a kamínků do potoka. Odpíchnout se nám odtud pak podařilo, ovšem jen na krátko a Jindra zase začal stávkovat. Nepomáhaly už ani brambůrky, ani cukr, rohlík, pití, zkrátka nic. Vyřešit jsme to museli až dohodou, že následující den bude moct do Tesca na vláček. To se pak Jindra zvedl a zase šel dál. Jura s Jitkou už z našeho tempa byli trochu nervózní, protože na rozdíl ode mě nerazili tak přísnou strategii a nebylo jim proti srsti Jonáše poponést. To já jsem pro tento den zakázal a zatím se mi to zuby nehty dařilo dodržet. Míjeli jsme čističe stezky s pytlema na odpadky, jimž jsme vždycky vzdali hold. To bylo však jediný, co jsme hodlali vzdát. Ovšem když jsme pak došli Nedasovy kousek před hřebenem, připravili jsme se tepelně, že nás asi nečeká nic jednoduchýho, protože už se začal zvedat vítr.

A skutečně, zatímco se s vzdáleností k Slezské chatě zvyšoval počet lidí asi tak inverzně kvadraticky, rychlost větru stoupala po téměř nespojité funkci. Jakmile mi vítr ufoukl čepici a tu jsme se štěstím chytili, připoutal jsem si k sobě Jindru řemenem, sbalil všechny hůlky na záda pod bágl a vyrazili jsme na vrchol.

Výstup probíhal v procestí, který jsem kdysi, když mi bylo asi 5 let, nezval v Tatrách „fronta na pivo“. Nevím teď jestli zrovna pivo byla hlavní motivace pro většinu spoluvýstpníků, pro nás to však byla tak neobyvyklá situace, že Jindra úplně zapomněl, že chce proti chození protestovat a docela statečně odolával. A to i když jsme se přiblížili k jedné z vyhlídek do Dolu, kde nás vichr vysloveně fackoval. Jinak ale bylo krásně, že Jindrovi bylo těžký vysvětlit, že by se měl přioblíct.

Juru a spol jsme během výstupu nechali jít napřed, přecejen s Jonášem v nosítku se jim tu šlo asi o něco rychleji. Na vrchol jsme dorazili ale až několik minut po jejich odchodu, vítr tu byl takovej, že se jim tu čekat nechtělo, navíc coby místní to tu už okoukali dost jindy. To já jsem zde zavzpomínal na své výstupy na přelomu tisíciletí, což byla jediná dobra, kdy jsem to tu párkrát navštívil. Teď jsem tu ale byl s Jindrou a měl jsem obrovskou radost. Jindra to toužil oslavit výstupem na vyhlídkovou plošinu nad Poštovnou, kam ale byla taková fronta, že jsme nahradili plošinu lízátkem s krtkem a vypadli ven, abychom hned zapadli do polské kaple, kde jsme se v závětří v klidu najedli. 


Pak jsem na chvíli vylezl pofotil a vykoukl do dálky, ovšem vidtelnout nebyla nějak slavná a nebylo vidět moc dál než na Černou horu. Tím, že jsem ale Jindru na chvíli odepnul a nechal u jídla samotnýho, jsem zariskoval, protože při návratu ke kapli po asi 2 minutách už vidím, jak Jindra vesele pochoduje venku a v davu lidí by se snadno ztratil. V tom jsem si vzpomněl, jak jsem totéž tehdy v Tatrách udělal u hotelu Encián a rodiče mě tehdy asi půl hodiny hledali. Teď to naštěstí takovej průšvih nebyl, ač to bylo v Polsku a Jindrův pas samozřejmě zůstal doma.

Vyfotili jsme se spolu na několika místech a vydali se na sestup směrem k Růžové hoře. Cestou dolů zkoušel Jindra hůlky a podobně jako už v mnoha předchozích připadech tu zkoušel i mufloní skok, což jsem mu ale zatím zatrhl, přecejen jsem chtěl, aby se dolů dostal celej. Cestou jsme se jen na chvíli chytli tempa běžce a stovkaře Tomáše Zaplatílka, kterej prchal před davama lidí ze Sněžky, kde předtím pracoval. 

Pak ale Jindra opět přešel do režimu škemrání „na koňa“ a já do obranného režmu hledání výmluv, proč to nejde. Jelikož mi už došly víceméně všechny pochutiny, přešel jsem do motivace hrou – hodil jsem klacek a Jindra pro něj běžel. Takto jsem z něj vymáčkl ještě nějakou energii a ukázalo se, že jí má ještě celkem dost. Poslední větší přesvědčování proběhlo kousek před lanovkou z Růžové hory, což vyřešil ještě zbytek brambůrků a slib, že se blížíme k hřišti na Růžohorkách. A navíc jsme zde měli doporučenou polívku Kyselo na Děčínské boudě. Bohužel jsme tam dorazili už příliš pozdě. Hřiště sice ještě premévalo, pití taky, ale jídlo nikoliv.

A tak se tu Jindra s výhledem na Studniční horu pohoupal, dal si se mnou jakousi podivně přírodní limonádu a vyrazili jsme dolů. Zde už i Jindra pochopil, že už nestojí za to protestovat, protože zanedlouho bude mít za sebou celej výlet. To se nakonec podařilo, dohromady přes 12 km s převýšením asi 800 metrů.

Když jsme to šli po zásluze oslavit do hospody, Jindra byl tak unavenej, že snědl asi 3 sousta masa a dál jídlo nechal mně, kterej jsem si dal ale celý další jídlo a polívku. A vzhledem k tomu, že Jindra dostal slíbený odnos „na koňa“ z hospody na chatu, jal jsem si to vzít zkratkou, kde jsem ještě prožil dobrodružství v houští a svahu, přežranej, potmě a dítětem za krkem. Ten ale byl na chatě nakonec čilejší než já. Tak skončil den výstupu na Sněžku.

Další den pak už byl ve znamení plnění všeho, co jsem byl donucen předchozí den Jindrovi naslibovat.

A protože v noci lilo, naplnily se řeky a u soutoku Úp to pak vypadalo docela divoce.

A pak se udělalo hezky. Sněžku jsem v posledních letech viděl nejčastěji z Jeseníků, ale na východ  ze Sněžky jsem neviděl dál něž ke Stolovým horám. Ale co se nepodařilo na Sněžce, to jsme dohnali cestou domů při návštěvě rozhledny na Horním lese. Z ní byly vidět všechny pohraniční hory od Krkonoš po Jeseníky. Na jih byla sice taky krásná viditelnost, ale do Alp tentokát nedosáhla. I tak to ale bylo pěkný zakončení víkendové výpravy.




Nejnižší místo Moravy


Pár dní po Sněžce Jindra dosáhl další významné životní mety: ulovil doma svého prvního mola. 
A v pátek, kdy se dle předpovědi měl konat jeden z posledních pěkných dní, jsme přidali výlet do jihovýchodního cípu Moravy, kde se stejnojemnná řeka napojuje na hranici mezi Rakouskem a Slovenskem. Zprava tam přibírá Dyji, jíž ukončuje její přes 300 km dlouhou existenci – zajímavé je, že dál se řeka jmenuje po krátší z nich. Toto místo je současně nejjižnějším i nejnižším místem Moravy (pokud počítáme souš). Oblasti se říká Moravská Amazonie, je to les protkaný spoustů říčních koryt a kanálů, protože se sem ještě vlévá Kyjovka. Zde by byl člověk bez mapy celkem rychle ztracen, ovšem měl jsem jen tu na mobilu, takže jsem musel doufat, že se nevybije, což se se štěstím povedlo, protože tu jinak nebyl vůbec signál, tudíž komunikačně se ani mobil použít nedal. A naštěstí zde v této době nebylo už tolik komárů ani lidí. Zato hub, zejména bedel, bylo požehnaně a místy bylo slyšet i jelení troubení.




Byla to cyklovýprava a i když byla po rovině, Jindra vydržel sám šlapat jen právních pár kilometrů a přišlo (za)stávkování. Tentokrát jsem ale Jindru dostatečně psychicky nepřipravil na výkon a sebe na přemlouvání a tudíž jsem ho musel nechat aspoň částečně dosáhnout svého - cestou tam jsem po chvíli přešel do režimu tlačení jeho kola rukou. Neměli jsme na tuto výpravu zase tak dlouhou dobu, abychom strávili půl hodiny u každého spadlého žaludu, duběnky či ořechu (všeho tohoto tam bylo celkem dost). A hlavně mostu. Házení klacků do vody by jako zábava obstála asi na dlouho.

Po asi dvou hodinách a asi 10 km jsme konečně dorazili k soutoku. Zvláštní bylo, že to bylo ve skutečnosti jediné místo z cesty, kde jsme viděli některou z těchto řek, jinak se celá cesta odehrávala ve „vnitrozemí“. Trochu mě překvapilo, že na druhé straně obou řek je kraj mnohem civilizovanější - chaty, rybáři a žádná velká divočina na rozdíl od u nás.


Do řeky jsme oproti předchozím úvahám vzhledem k času i dalším okolnostem nelezli a vydali se na cestu zpět. Tu jsme si udělali asi o 4 km delší, ale tím, že jsem vzal Jindru do vleku na gumu, byla to pohodová projížďka s pár zastávkama na fotky a sbírání Jindry s kolem zašprajcovaným v příčným roštu proti úníkům zvěře. Domů jsme si pak dovezli kromě zážitků a fotek i množství bedel, co nosič na kole uvezl.



Celá sada fotek je k vidění na https://johnny-z-brna.rajce.idnes.cz/Soutok_Dyje_a_Moravy/

A jedna otázka na závěr: byly to skutečně lokální extrémy?

čtvrtek 30. července 2020

Týnišťské šlápoty pod oblohou bez komety


Po 3leté vynechávce jsem se opět vydal na Týnišťské šlápoty. K této stovce už mám přecejen trochu zvláštní vztah, v roce 2014 to byla má první akce v rámci CSUT a tentokrát jsem se na ni vydal už počtvrté. I když se trasa mění, všechny ročníky mají víceméně společnou charakteristiku: výšlap do kopců, pochod v krásný horách, náročný sestup do podhůří, využití posledních kopců k vyčerpání účastníků a psycho-fyzio-masakr v rovině na závěr. Přitom ta poslední fáze má většinou takových 35 km, letos na nás byl však Olaf hodný a závěrečná rovina měla jen asi 20 km.
Seběhlo se to tak. Z Brna vzala Anna Korobko/vá minibus, do nějž se vešel celý Brněnský gang, přesněji všichni, kteří zrovna z Brna chtěli jet – jednalo se o mnohonárodnostní, přitom brněnskou sestavu čítající zástupce Moravy, Běloruska, Ghany, Uzbekistánu, Ruska a Ukrajiny (přitom ty poslední tři zastupovala sama Anna) a bůhví čeho ještě. Gang se tudíž příliš nepřekrýval třeba s tím, co byl na Malohanácké stovce, ale i tak si tato sestava nakonec do Brna odvezla hodně slušná umístění, s výjimkou mě. Ale to trochu předbíhám.
V Týništi jsme se sešli na základně v tělocvičně U Dubu s ostatními účastníky a organizátory s Olafem v čele. Protože jsem se ale nestihl najíst, zašel jsem si na pizzu k nádraží a zpátky. Tato procházka mi pomohla i vyřešit problém, který se ukázal už před tělocvičnou, když na nás během focení zaútočili komáři. V pizzerii naštěstí měli repelent, tak jsem se tak dlouho stříkal, až mi dali pizzu bez předešlé žádosti rovnou do krabice a vypakovali mě od tam. Část jsem snědl cestou zpátky na základnu a na ní, část mi ale ještě zbyla na následnou cestu na start do Náchoda. Nasáčkovali jsme se do busu, na mě zbylo poslední sedadlo, čestné místo uprostřed zadní pětky a dál už se štosovala ulička. Když jsme se rozjeli, z otevřených oken začal vát vítr, že se autobus změnil na docela slušnej mrazák. Naštěstí jsem ale seděl uprostřed, takže na mě táhlo z obou stran stejně, takže jak můj krk, tak pizza v krabici prochladly celkem rovnoměrně.
V Náchodě jsme vystoupili na parkovišti před hraničním přechodem. Chlapi napřed zaútočili v širokém pásu na protější stranu silnice, jako by šli dělat v rojnici a v souladu s nařízeními hygieny dodržovali rozestupy, ve skutečnosti šlo jen o nesynchronizované kropení křoví. Zda a jak to řešily ženy, ušlo mojí pozornosti. Obě pohlavní skupiny pak přešly po hlavní řeku Metuji a u hospody Bavorka jsme v 23 h vystartovali na trasu. Ta začala stoupáním do kopce přímo po hranici v polském stylu kolmo na vrstevnice. Navnazen z předchozích akcí jsem se neostýchal kráčet dopředu rychleji a trochu ostatní chodiče předbíhal, což se mi později vymstilo. Čímž i teď trochu předbíhám. 
Ještě před pochodem jsem svůj zrak opakovaně mířil na severozápadní oblohu. Měla tam být vidět kometa Neowise, která se na obloze vyskytovala už pár týdnů a toto měla být jedna z posledních příležitostí ji vidět. Pro tento účel jsem se vybavil foťákem a dalekohledem. Vzhledem k tomu, že se startovalo z poměrně dost osídlené oblasti, chtělo to vystoupat aspoň trochu výš do kopců a částečně uniknout světelnému znečištění. Bohužel, co nezvládly fotony z pouličního a jiného osvětlení, to bezpečně zajistil mrak, který se během našeho stoupání vzhůru nasunul pod kola Velkého vozu a kometu tak před mým zrakem dokonale ukryl. Abych foťák netáhl úplně zbytečně, pokusil jsem se nafotit aspoň ostatní chodiče kolem, ale nějak jsem to ve spěchu blbě našteloval, že z toho vylezly jen tmavěbarevný rozmazaný zadky. Úspěšně jsem se tím ale propadl a většinu už nedostižně nechal před sebou. Při seběhu z prvního kontrolního bodu, to už jsem na rozdíl od minulého pochodu použil čelovku, jsem sice ještě muflonem pár lidí předběhl, ale takových úseků už pak cestou moc nebylo. Čímž zase předbíhám. 
Pod kopcem zpátky u Náchoda v Bělovsi čekala první tajná kontrola, kde Olaf s Peterem rozdávali značky do papírů a Filip blesky foťáku do xichtů. Olaf mi zase připomněl, že nejsu běžec, což jsem mu potvrdil s tím, že mufloní skok za běh nepovažuju. Ale ještě jsem si na něj potom vzpomněl. Čímž ... no pojďme dál.
Následovalo stoupání z Bělovsi po bunkrové stezce k Dobrošovu. Olafova moudra jsem se jal zohlednit už zde a už jsem nikoho nepředháněl - prostě jsem se zavěsil za první osobu, ke které jsem došel, a to že se jednalo o pohlednou krátkovlasou účastnici je věc čistě náhodná. Následně jsem zjistil, že jde o Lucii z Trutnova. A nebyla to jen sličná slečna, ale taky docela slušná mašina, kterou zase nebylo tak jednoduchý uviset. Sice jsem se dostal na chvíli před ni, ale jen se člověk zastavil na focení bunkru, už byla před mnou. A to jsem fotil dost krátkou expozicí, že z toho vlastně nic nevylezlo. Prošli jsem kolem bunkrů Březinka (mimochodem, ten doporučuju při nějaké další cestě navštívit, od jeho návštěvy můj malej syn ví, co to znamená tma jako v pytli) a Lom a cestou se ke mě přidal slovenský vytrvalec, tuším že Patrik z Trenčína, s nímž jsme se chvíli stihli pobavit o organizování pochodů, Podyjí, vedru a tak podobně. Ono totiž vedro docela bylo. Předpověď nás ubezpečovala, že teplota moc hluboko dolů nepůjde, proto jsem se ani moc nenavlíkl a moc hadrů s sebou ani neměl v báglu. Ale přecejen, aby bylo někdy kolem půlnoci a já se potil jak Žanek Husůj v Pakostnici, to jsem úplně nečekal. 
Po krátkém poklesu kolem Jiráska (dalšího bunkru) se šlo k Jeřábovi. Za ním vedla cesta po louce k osadě Amerika, kde jsem na pár dní shodou okolností před rokem byl. A při dotazu oné spoluchodičky, zda to tam znám, jsem to tak nějak musel přiznat, že zrovna tuto cestu mám projitou. Což nemohlo dopadnout jinak, než že jsem vzápětí zblbnul cestu, sešel z ní a strhl s sebou rovnou několik lidí. Důvodem sice nebyla úplně moje neznalost místa, ale zmatky ohledně změn trasy a naučné naučné stezky, ale i když to bylo jen zacházka pár metrů, v tu chvíli jsem tam byl za vola já. Nicméně, následně jsme v menší skupince seběhli k Americe, kde nás čekala už druhá mezikontrola, tentokrát v podání Hanse a Magdy. Té jsem dle domluvy přenechal foťák a dalekohled a odlehčen o tato závaží a občerstven trochou vody nyní mohl směle pokračovat dál.
Zvláštní je, kolik těch Amerik u nás máme, nedávno se kolem jedné z nich šlo na pochodu u Broumova, ale zatímco tehdy se od ní mířilo k chatě Hvězdě, tudíž světlu, nyní se stoupalo k chatě Jiráskově, tedy temnu. Tomu pak odpovídala fotka, kterou jsem tam pořídil, ač jsem fotil už na automat v mobilu, i jeho expozimetr určil dobu temna jako tu nejvhodnější. Z těchto ponurých výšin (odkud je za světla krásnej rozhled) vedla dál cesta dolů do pekla. Ovšem tato highway to hell nebyla tak prudká, abych po ní mohl spustit muflona, jak jsem původně zamýšlel, takže dostihování mých předešlých spoluchodičů se hned tak nekonalo a podařilo se mi to až za vsí Jizbice při klesání na dno údolí řeky Olešanky, kde se právě osada jménem Peklo nachází.
Mufloní tempo jsem se pak snažil přeměnit v turbo i cestou do protisvahu, kde jsem došel mimo jiné Martina Nerva Hlaváče a spolu s ním vyšplhal až k rozhledně Sendraž. Tu jsem si matně pamatoval ze Šlápot z roku 2015, tehdy jsem tudy šel v hloubi druhé noci a v hlavě se to tudíž hemžilo už vším možným, z čehož realita zabírala jen chabou menšinu. Naštěstí jsem ji pak loni navštívil znovu, abych zjistil, jak krásnej výhled z ní je. Ten byl teda i tentokrát, ale bez denního světlo to zkrátka nebyl plnohodnotnej zážitek (ani půlhodnotnej, protože ani dvě takový návštěvy by mi k němu nejspíš nestačily). 

O to hodnotnější pak byl zážitek na první oficiální občerstvovačce v hospodě v Sendraži. Stejně jako většina ostatních jsem se zde ale dlouho nezdržoval, jen něco málo do sebe hodil, nechtěl jsem si ale rozhodit trávení, tak jsem moc neriskoval a celkem záhy vyrazil dál sám do tmy. V dálce přede mnou ale furt svítily čelovky, sice se pak ztratily, ale kontrolovat mapu, kilometráž nebo trasu v mobilu jsem příliš nemusel. Trasa  totiž byla tak mohutně vyznačkovaná, že by z ní sešli pouze hloupý, slepý či nepozorný (což byl pak taky několikrát můj případ). Ale nebudu předbíhat. A cestou z kopce nebylo moc koho (a že to byl pěkně dlouhej úsek). Jen na jeho konci v údolí jsem potkal bleskového Filipa, který se tentokrát z rychloběžce obsadil do role fotografa a zachycoval neopakovatelné momentky. 
V údolí jsem se trochu svlažil (voda je vážně super vynález, zvlášť když je hodně mokrá) a pokračoval dál za občasného setkání s dalšími chodiči. Jeden ze nich měl pak štěstí, že su nedaleko, když se před nama ze tmy vynořila zřícenina hrdu Frymburk a s ním i strašák na pochodu. Tím je tradičně minutí kontroly, před kterým jsem ho zachránil tím, že jsem si jejího umístění na stromě zavčas všiml. 
Cesta pak vedla dolů a nahoru, lesem nelesem, polem nepolem, tisem netisem a tak dál. Poutní místo Rokole, kolem nějž vedla, mou pozornost příliš neupoutalo a v hlavě mi vůbec neuvízlo. Zato si vzpomínám, že se mi v lese podařilo ještě trochu udržet tempo, zezadu na mě však stále dotíralo světlo něčí čelovky. Opět to byla krátkovlasá Lucie, ta samá jako před tím. Společně jsem se takto vyhnali na asfaltku a zamířili do Tisu na kontrolu. Měli jsme za sebou 21 km za 3:20, tedy 6,3 km/h, což je pro mě docela první kosmická rychlost. S tím se muselo něco stát a taky se stalo.
Dál nabrala cesta mírný spád, ovšem příliš malý na to, abych pustil muflona. Místo něj jsem pustil spolubojovnici k vodě do údolí, protože na rovinkách jí to zjevně docela dobře běhalo, což se o mě říct nedalo. Moje cesta pak taky nabrala - myšleno abstraktně - mírný spád a ten se postupně stával prudším. Dokud jsem ještě v dálce viděl záblesky světla přede mnou prchající běžkyně, měl jsem jakousi oporu pro pozornost a šlapalo se mi poměrně dobře. Jak ale zmizelo, začalo se mi chtít spát a tempo začalo stoupat. To sice zní jako nesmysl, ale vzhledem k tomu, že dnes je populární nazývat tempem převrácenou hodnotu rychlosti a měřit ji v minutách na kilometr, smysl to dává - tato veličina stoupala stejně jako moje touha někde zastavit a dát si pauzu.
Poprvé jsem to udělal někde kolem 25. km, chvíli si sedl, pořádně jsem se napil, něco málo snědl a pokračoval dál. Po chvíli se za mnou objevilo světlo, což mě trochu navnadilo zase se pohnout trochu rychleji, ale už to moc nešlo. Strojovým tempem robotické želvy jsem se šinul lesem a nechal se předběhnout v pohodě kráčejícím chodičem. Cestou jsem se upínal k živé kontrole na 33. km, ale to bylo ještě sakra daleko. Napřed jsem musel dojít k mrtvé kontrole na zelené značce Pod Lužany. Bylo to na loukách s krásným výhledem a dole pod sebou jsem viděl záblesky čelovky, z čehož jsem vyvodil, že chodič před mnou zase není tak daleko a třeba bych ho mohl ještě dostihnout. Zapsal jsem si čas 3:19 a rozběhl se mufloním skokem z kopce po asfaltce. I když to bylo po tvrdým, byla to zase trochu změna a bylo vidět docela daleko, tak jsem zhasl čelovku a vyloženě si ten seběh užíval. I když jsem si byl vědom, že takhle můžu minout odbočku, protože všechny značky byly reflexní a bez nasvícení nebyla šance je vidět. Pak mě napadlo, že taková odbočka může přijít celkem brzo, protože je kolem spousta luk a lesů a Olaf by to přece netáhl tak dlouho po asfaltu. Kochání jsem teda asi po půl kiláku musel přerušit a kouknout do mobilu, abych zjistil, že jdu úplně blbě - vůbec se z toho kopce po asfaltce sbíhat nemělo. Inu, když se člověku nejde dobře, není nad to si to zpestřit asfaltovou prodlužkou z kopce kamsi k Polsku a zpátky. Celkově mi to zabilo 11 minut, ale kdybych to proseděl na zadku, asi by to mělo pro tělo lepší účinek.
Takhle jsem se dostal zpátky na trasu a zavěsil se za několikero světlušek, co právě prošlo kolem kontrolního bodu. Vlekl se za nima jak sliz ze slimáků, kterýma byla cesta taky slušně vyznačkovaná. Postupně mi docházela voda a občerstvovačka byla jako by čím dál víc v nedohlednu. Zatím jsem do sebe ládoval především hroznovej cukr, ale už jsem ho měl plný zuby, a tak se schylovalo k použití železné rezervy, což je u mě osvědčenej energeťák Tygr. Z následné cesty si vybavuju akorát bunkr Skutina a dál už mám víceméně výpadek. Vím jen že jsem došel arboretu, za kterým jsem se cestou do vrchu pár kroků snažil držet za procházejícíma chodičema, pak jsem ale už bezodkladně na chvíli sedl na zem, ač tam pořádně nebylo kam. Potřeboval jsme se vzpamatovat a usoudil jsem, že Tygra už není na co dál šetřit. Tady se ukázalo, že někdy 1 je lepší než 2. Před cestou jsem si koupil dva, jednoho na pochod a jednoho pak na nedělní cestu domů a při balení jsem si je rozdělil do báglů. Odcházel jsem z Týniště s tím, že ten jeden Tygr zůstal v báglu v tělocvičně. Z toho ale bohužel nevyplývá, že ten druhej tam nezůstal s ním. A to jsem ověřil právě při této pauze u cesty, když jsem svůj pochodovej bágl prohledal skrz na skrz. To byl dost blbý zjištění. Tak jsem se jen zabalil do větrovky a chvilku odpočinul.

Jak tam tak sedím, uvědomil jsem si, že tu něco silně páchne. Přepálenej začátek. Příliš dobře mi toto uvědomění nedělalo, ale musel jsem se s tím nějak vypořádat. Blbý bylo, že jsem přesně nevěděl, jak se to projeví. Napřed přišla zimnice, byla mi hrozná kosa, choulil jsem se do bundy, zatímco chodiči okolo vesele pochodovali v krátkých trikách, i když bylo půl paté ráno. Jak jsem se tam tak pomalu sunul vpřed, začala mě předbíhat skupina známých a parťáků z minulých pochodů. Už nepředbíhám je, ani tok textu, teď mi bylo blbě a celej pochod se tu lámal, nebo spíš spolu s vyhlídkama dál drtil na prach. Bylo mi skoro na blití. Iske, kterej zrovna šel se mnou, se mě pokusil zachránit bombónama s jakousi colovou příchutí, ale moc to nezabralo stejně jako jeho historky o soustavném odkládání střevního nákladu při pochodech. Ale i tak mě na chvíli povzbudil, než jsem ho nechal za údolím potoka šlapat dál sólo. Bylo už světlo, že se dala zhasnout čelovka, ploužil jsem se na kopec a jak jsem došel k místu, kde se dalo rozumně sednout, padl jsem na zem. Netrvalo to ale ani minutu, dorazil ke mě Jarda Přikryl a vytáhl mě od tam, že co tam ležím, za chvíli je kontrola. Teď už to fakt bylo kousek, ale já jsem se tam musel ještě nejak dokodrcat.
Spolu jsme tam dorazili někdy kolem páté hodiny. Můj mozek ale pracoval v nouzovém režimu skenujícím okolí pro potřebu svalstva svěračového a ještě před kontrolou vydal signál nohám zamířit doleva, neboť systém detekoval ToiToiku na obzoru. Zajímavý je, že s kýmkoliv jsem o tom pak mluvil, tak si toho nevšiml. Nebyl to sice JohnnySer-vis, ale i tak jsem se po nějaké době boje dobral k výsledkům, o kterých mi cestou Iske vyprávěl. Ovšem, ani tato událost mé problémy úplně nevyřešila. Když jsem se někdy po čtvrt na šest domotal ke kontrole v zastávce, zamával jsem si s právě odcházejícím Jardou a Iskem a pozdravil se osazenstvem kontroly pod vedením Martina Čakrta. Spolu s Nervem hned ochotně nabízeli vodu a ležení s dekou u přístřešku, protože viděli, že na tom nejsem nejlíp. Nevím jakou jsem měl barvu, ale sundal jsem ze sebe bágl a vestu, udělal pár rychlých kroků bokem do zákrytu na trávník a padl na kolena do polohy modlícího se mohamedána. Jmenovalo se to tu Dobřany, ale já jsem se cítil hrozně, i když zvracení se sice úplně nekonalo. Toto modlení k alláhovi ale netrvalo moc dlouho, oba Martinové si mě po chvíli všimli se snahou mi pomoct. Musel jsem jim přiznat, že jsem to na začátku v tom teple přepálil a zkrátka nebyl-li bych býval debil, možná bych byl teďka neblil ...
Lehl jsem si teda aspoň na deku, přikryl se pončem a bundama, nechal si nalít kofolu a čekal, co bude dál. Návrh svézt se rovnou zásobovacím autem na vlak jsem s díky odmítl, přecejen jsem v tu chvíli byl ve stavu patu, tj. dokud jsem se nehnul, byl jsem v pohodě. A protože na tomto pochodu není časové omezení (čehož plně využil Luděk Šrejbr, ale to je zase jiný a mnohem delší příběh), mohl jsem tam ležet jak dlouho jsem chtěl. A to trvalo asi půl hodiny, než jsem se přesunul do zastávky, abych zjistil, co to tu všecko na nás nachystali. Teda bylo tam tolik chodů, že si to ani nepamatuju a koneckonců jsem měl pořád trávení dost rozhozený, že jsem nechtěl riskovat. Už vůbec nevím, co jsem si tam dal, mám dojem, že snad jen kofolu a pak patku chleba se sádlem. Nejvíc mě dostalo, že tam byl klavír. Škoda, že bylo ještě moc brzo na to dělat tam kravál. V té chvíli by se nejvíc hodilo zahrát Show must go on, protože jsem se právě vzpamatoval, abych pokračoval dál. Díky Dobřany, Martine, Ivano a všichni, co jste mi zde pomohli!
Od teď dál už to byla víceméně pohoda. Vyrazil jsem spolu s Tomášem Zágorškem, kterej tam přišel v trochu podobným stavu, ale moc dlouho se tam nezastavil a radši se ke mě a ještě jednomu chodiči s kloboukem přidal. A abychom tu pohodu udrželi, spustili jsme s Tomem rozhovor o všem možným, v jehož důsledku nejen, že jsme za chvíli pouze dva, ale navíc jsme vůbec nezaregistrovali, že jsme prošli kolem rozcestníku, na němž byla nalepená kontrola. Nějak jsme se zkrátka nekoukli do papírů, že bychom hned po kiláku a půl od Dobřan měli něco odškrtávat. Prostě jsem si cestu po delší době zase užíval, že trochu funguju, ale přitom se vlastně příliš nesoustředil na to kudy se jde.
Takhle jsme se prokecali až k tajné kontrole u Prázovy boudy, kde byl Hans a zastávka se zbytky jídla po předešlých chodičích - těch bylo necelých 90. Dal jsem si těstovinový salát a pokračoval dál s Tomášem, Víťou Randýskem a dalšíma v zádech. Výhledy se otevřely a bylo krásně. Až když jsme přišli ke kontrole K10 u hotelu Panorama u Deštného jsme zjistili, že jsme s Tomem předešlou fixovou kontrolu minuli, což bylo nutno pořešit s Olafem po telefonu. Slíbil nám za to hodinu navíc, což jsme s díky přijali, hlavně že jsme se nemuseli asi 8 km vracet.
Nyní následoval sestup do první části Deštného a přechod hory a následný sestup, kde byla na 48. km další kontrola. Byl to docela záhul vyšlapat to, ale nějak se to podařilo a na cestu dolů, když už jsem se chystal pustit muflona, najednou zazvonil telefon a kus sestupu jsem tak místo toho prokecal. Do Deštného jsme dorazili někdy po deváté, dali si vytouženou polívku a kofolu a odpočinuli si. Zrovna se zde i schylovalo ke startu trasy na 70 km, tak jsme se pozdravil s některými známými a v půl desáté, chvíli před jejich vypuštěním na trasu jsem spolu s Milanem M. vyrazil dál, zatímco Tomáš ještě nabíral sílu v poloze čtenáře stolu.

Výstup do Luisina údolí byl celkem v pohodě, cestou mě ale začal předcházet štrůdl sedmdesátkařů. Byl mezi nima i Honza, se kterým jsme před dvěma týdny společně finišovali na Červenokostelecké stovce. Chvíli jsme pokecali a pak jsem ho nechal svištět vzhůru. Od sedla v Luisině údolí (což je dost nesmysl, ale prostě to tak je) jsem s ostatníma už víceméně držel krok nebo je případně i nechával za sebou. Kromě pochodníků se tudy totiž na Velkou Deštnou šinuly procesí i ostatních turistů - co taky čekat v sobotu v půl jedenácté dopoledne za pěknýho počasí. Před vrcholem jsem se svlažil u studánky, doplnil vodu a za chvíli dorazil na vrchol k nové rozhledně. Ještě jsem na ní nebyl, výstup byl v pohodě, jen přítok lidí nahoru převyšoval jejich odtok dolů a nahoře jsme se tak trochu hromadili, že tam za chvíli skoro nebylo k hnutí. Kontrola na tomto nejvyšším bodu trasy ve výšce přibližně 1135 překvapivě ale byla v pořádku a výhled do kraje byl úžasnej - přes celý Orlický hory, do dálky bylo vidět od Krkonošů přes polské Valbřišské, Stolové, Soví, Bystřické, Kladské a Rychlebské hory až po Kraličák a možná i Jeseníky. Pofotil jsem, slezl dolů, trochu se posilnil a vydal se na sestup. Napřed mírně vrcholovou plošinou na zpevněnou cestu, které se ale taky nechtělo nějak prudce klesat.

K muflonu jsem se přiměl, až mě a Milana předběhla dvojice vysmátých sedmdesátkařek Míša a Petra, společně s nima a dalšíma chodičema jsme sestupovali severovýchodním úbočí směrem do oblasti Orlického Záhoří. Tuto část světa jsem ještě neznal a moc příjemně mě překvapila. Už vyhlídka nad Bedřichovkou byla krásná, jen hledání fixky u tamní kontroly zabralo trochu dýl než by člověk chtěl. Potkal jsem se tam s ostřílenými slovenskými chodiči Erikou a Jozefem, z kopce jsem jim utekl a pak pokračoval orlickou nížinou.



Cesta se motala loukama než došla pod sjezdovku v Jadrné, kterou bylo třeba vyšlapat. A to je vždycky záhul, zvlášť když má člověk v nohách 60 km. Do nich mi chybělo asi jeden a půl kiláku, ale trvalo to ještě skoro hodinu. Nejen, že jsem se pomalu vlekl vzhůru, ale nahoře na hřebeni čekal Aleš a Petr s kontrolou. Naprosto ideální svačinou v tomto místě byl pro mě meloun. A ten, co tam měli byl fakt dobrej. Toto bylo pro mě asi nejpříjemnější místo na trase, vůbec se mi odtud nechtělo. Ale musel jsem se přecejen zvednout. Koneckonců na následující hřebenovku jsem se taky těšil, za světla jsem ji ještě nešel. Teď bylo asi půl jedné, nad hřebenem se vznášely mraky tak akorát, aby nebylo úplný vedro a cesta byla tudíž velmi příjemná.
Vedla přes skalku na Homoli, kde byl další kontrolní bod a pokračovala na Tetřevec. Těžko říct, proč se tak ten vrchol jmenuje, když dle tamní informační tabule místní nepříliš bohatá místní faunu zahrnuje jen pár ptáků a tetřev mezi nima není. Jestli se tím názvem nějakýho chtěli místní ochranáři přilákat, tak to asi zatím nefunguje. Hřeben byl ale pěkný i bez nich, místy bažinatý, zejména v úseku kolem Kunštátské kaple, kde probíhala svatba. Vybrali si k tomu pěkný místo, jen si musel ženich dávat bacha, aby mu nějaký místní Jožin z bažin neunesl nevěstu. A taky aby se jim na fotku nepřimotal zrovna někdo z probíhajících běžců či chodců na pochodu. Snažil jsem se tam moc nemotat a pokračoval k Pěticestí. Tam jsem se nechal zdokumentovat Zdeňkem Černým, který zde dělal fotodokumentátora stejně jako před 2 týdny na Červenokostelecké stovce.
Tím, že z pěticestí vede šest cest jsem se nenechal zmást a pokračoval na vrchol Zakletý a po sjezdovce do Říček. Tam se muflonilo jedna báseň, i když teda nohy by se možná ještě radši zvolily klid někde u vody. To se mi poštěstilo, teda aspoň co se týká té vody dole v Říčce, když jsme ji překračovali spolu s dalším z mnoha chodičů, vesměs sedmdesátkařů, které jsem cestou potkal. Udělalo se tak krásně, až to nebylo hezký, přesněji řečeno, jak ubývalo mraků, o to větší vedro bylo. Stoupali jsme na úplně holý kopec nad Říčkama, do polí, kde byla kontrola. Krásné duchovní místo s křížkem a sochou modlící se madony. Až když jsem přišel blíž a socha se pohla, zjistil jsem, že se nejedná o sochu, ale o holku s mobilem. Nicméně roli osvícené bytosti nám ráda sehrála i na místě, požehnala nám pro další cestu a vydali jsme se dál. Ne že bych se během pochodu stal věřícím, ale s přibývajícíma kilákama na pochodech většinou opadají mé zábrany při navazování kontaktů s cizími lidmi, zvlášť takovými jako byla tady ta kost u křížku.


Pokud se o nějakých polích dalo říct, že jsou krásný, tak to byly asi právě tyto. Prošlo se kolem místního menhiru a cesta začala klesat. Z dědiny Horní Rybná to už bylo jen asi 2 km na kontrolu, z kopce jsem to pustil muflonem a už jsem se těšil na živou kontrolu v "Souvlastní, autobusová zastávka". Tak divnej název to místo mělo, nechtělo se mi tomu věřit, potřeboval jsem to vidět na mapě a hlavně se připravit na to, co mě čeká. Sice jsem měl mapu v mobilu, ale nechtěl jsem ho zbytečně vyšťavovat. Ono ne že bych s sebou neměl nabitou powerbanku, pro jistotu, že ji úplně nevyčerpám, jsem doma jaksi zapomněl kábl.
Měl jsem s sebou ale i obyčejnou papírovou mapu pokrávající celou oblast od Náchoda po Častolovice, tj. prvních 100 km trasy. Skutečně jsem v ní našel osadu jménem Souvlastní, kam jsem se s touhou po kontrole vydal. S vidinou blížící se občerstvovačky jsem přidal do kroku do vsi. Zahlédl jsem tam sice slunečník s prodejem zmrzliny, kterou bych si byl dal, ale přecejen kontrola za rohem mi nedávala možnost zastavit. Jen ta autobusová zastávka furt nikde... Až když jsem došel do centra, downtownu Souvlastní a koukl do mapy, zjistil jsem že Souvlastní má svou vlastní zastávku úplně kdesi včudu dole v údolí a trasa k ní vůbec touto dědinou nevedla. Co hůř, údajně jsem takhle zmátl i lidi za sebou, kterým jsem ale zdrhl a možná že tam v těch podivných končinách někteří bloudí svou vlastní cestou dodnes. Mou vlastní cestu tak osud určil po asfaltu, čímž jsem si sice přidal asi 2 kiláky, ale aspoň jsem se nemusel vracet.
Ke kontrole jsem tudíž dorazil v době, kdy tam někteří z mých předchozích spoluchodičů už nebyli a někteří právě odcházeli. Zdržel jsem se tam asi 20 minut, během kterých jsem do sebe téměř nepřetržitě lil, stejně jako na všech ostatních kontrolách, černou vodu - na té jsem to tentokrát celý odjel. Někdy kolem půl už nevím čeho jsem vyrazil dál. A jak tak jdu po silnici a přecházím most přes řeku Zdobnici, najednou u mě zastavuje auto. Říkám si, že mě nějakej řidič chce zdrbat, že se mu motám v cestě. Když tu najednou "Jende, jsi to ty?!"  WTF? Takhle mi říkali spolužáci na základce, no kurňa, vždyť je to Mülla, skutečně jeden z nich! No to mě teda dostalo. Nechápali jsme jak jsme se mohli potkat v takový díře (teda spíš vedle ní), o který jsem do teď neměl tušení, že existuje. On hned, že mě okamžitě poznal, že ten pochodující týpek nemůže být nikdo jinej než já, no to měl možná pravdu. Rozhovor ale trval jen do chvíle, než jsme začali blokovat provoz v obou směrech, tedy aut a chodičů, tak jsme se rozloučili a pokračovali dál.



Chvíli jsme se z toho setkání vzpamatovával a během toho vystoupil po velmi mravenčí cestě až k silnici a na vrchol Rampuši. Nutno říct, že odtud pocházející Rampušák, vládce Orlických hor, má své pohoří má pěkně na dlani, aspoň pokud jde o jeho nejvyšší část. Pokochal jsem, pofotil a sestoupil přes Rampuši dál do údolí jakýhosi potoka. Vedro už mě donutilo ke změně režimu, vestu jsem dal do báglu a šel jen v tričku. To mi najednou vlilo novou krev do žil a zase jsem do toho trochu šlápl a do uší jsem si pustil hudbu.  Napřed jsem prošel obec Liberk kolem dřevěného kostelíka a následně přes kontrolní bod na hradišti Rychmberk, odkud se kleslo do údolí Liberského potoka, do nějž se výše uvedený potok tekoucí z Rampuše výše proti proudu vléval.
Nyní přišel jeden ze zlatých hřebů této trasy. Asi není pochyb o schopnostech Olafa natrasovat pochod tak, aby vedl přes hory, doly a bory šumějící po lučinách, případně i po skalinách. Ale že objeví i u nás údolí kam patrně lidská noha skoro ještě nešlápla a první šlápoty, který touto divočinou prorazí cestu, budou ty Týnišťský, to jsem opravdu nečekal. V údolí byl kromě potoka pouze les, pěšinu si tam Olaf a jeho značkaři (zejména Jirka Učík) museli zkrátka vymyslet. A tak se brodilo tam a zpátky a celkově se zde potok překonával asi 7x. Při prvním pokusu o přeskok jsem došlápl tak blbě, že jsem si nabral do obou bot. Vyhodnotil jsem to jako to nejpříjemnější, co moje nohy za posledních asi 24 hodin potkalo.
Popošlo se kopřivovou stezkou k dalšímu brodu. Kdybych se nebyl zmáčel, možná bych ještě zvažoval vyzouvání, tady ale došlo na rázné řešení - projít to vodou. Nutno podotknout, že je trochu rozdíl v tom trochu si nabrat a rovnou se vodou projít. Vzpomněl jsem si na mnohé účastníky letošního BVVŠ, kteří obcházeli celou trasu v promočenách botách a byl jsem rád, že jsem se tehdy utrpení plynoucího  z rozmočených noh vyhnul. Věděl jsem teda, že příjemná procházka řekou je ve skutečnosti předzvěstí dobrovolného sebezničení, bral jsem to ale i jako projev sounáležitosti s výše uvedenými hrdiny. Šel jsem přes další a další brody, do uší mi hrálo album s příznačným názvem Harakiri od Serje Tankiana a v čvachtavých botách se blížil k občerstvovačce. Bylo ovšem nabíledni, že toho jednou budou moje nohy litovat, protože jsem měl před sebou ještě asi 45 km. Ono ale zase nebylo moc jiných možností, vyzouvat se a obouvat u každýho brodu - to bych tam byl ještě teď.

V obci Panská Habrová, nedaleko místa, kde se Liberský potok vlévá do Kněžné, se šlo kolem domu s vyvěšenou fotkou zatmění Slunce od M. Druckmüllera, což sice vůbec s daným dnem místem ani událostí nesouviselo, ale připomnělo mi to, že večer zase bude třeba kouknout na oblohu na kometu (i když bylo jasný, že tak, jak ji letos vyfotil on, ji určitě neuvidím). Na kontrole jsem se pak setkal zase s mnohými známými tvářemi, který jsem nečekal, že ještě potkám, posilnil se černou vodou a párkem a možná se tu až zbytečně dlouho zdržel. Iske, kterej až sem doběhl, se tu rozhodl, že už další běžecký cíle nemá a hodlal jít se mnou. No ne, že bych nestál o parťáka, jen jsem musel počkat až do sebe naláduje vše, co si na kontrole poručil, aby pak měl zase co v lese odkládat.
I tak jsme ale pak celkem dobrým tempem pokračovali kolem přehrady Ivanské jezero a hotelu Studánka, kde nás opět zvěčnil všudypřítomný Zdeněk Černý, který se svou ženou projížděl trasu na kole. Cesta dál nás zavedla do Rychnova. Už vzhledem k názvu mi dlouhý asfaltový průchod městem příliš nevoněl, hnala nás však touha sednout na chvíli do hospody. Na náměstí sice několik hospod dle mapy je, ale nakonec bylo otevřeno jen v té, která v ní není. A poté, co jsem si objednal kofolu, jsem zjistil, že točenou už nemají a začali mi nabízet drahý malý nebo divný pití. Nakonec to "vyhrála" jakási domácí malinovka, údajně půllitr. Bylo toho tak možná 4 dl vody, kterou člověk dostane tak, že vezme sklinku od malinové marmelády a vypláchne ji studenou vodou, přidá plátek pomeranče, led a dvě slámky, který se pak budou moct vyhodit. Padesát korun teda mohlo přinést asi i lepší užitek, ale s Iskem jsme aspoň chvíli poseděli a mohl jsem si v klidu přečíst jeho potetovaný končetiny - ať už to byl text od Trivium či Machine head.
Mezi tím nás předešla parta kolem Víti Randýska a následně i Erika s Jozefem, což mě přimělo přidat do kroku a dohnat je. To se mi podařilo až daleko za městem poté, co jsme u nádraží dvakrát přešli koleje, těsně před pádem šraněk a průjezdem vlaku. Vystoupalo se na terénní vlnu podél údolí Kněžné, po jejímž vrchu se pak asi 3 kilometry šlo. Pustil jsem si do uší Lordi, do noh turbo a všechny na dohled předehnal. Jenže pak přišlo to, co přijít prostě muselo - rozmočený mokrý nohy už nevydržely tlak boty a začaly vzdorovat puchýřema a mozku to hlásily ostrou bolestí. Kapituloval jsem v lese těsně před sestupem, neboť další kroky dolů už bych šel hodně přes práh. Musel jsem nohu vysoukat z bot a mokrých fusaklí, pak bolavý místa omýt a popřelepovat náplastma a pak nějak vsoukat s ponožkou do bot. Jenže mokrá noha na sobě nápast vůbec nedržela navíc jsem neměl nůž ani nůžky. Náplast včetně polštářku jsem tak musel ručně trhat, hrozná disciplína. Nakonec jsem si do ponožek nacpal papírový kapesníky a po několika minutách pokusů jsem konečně zaparkoval nohama v botách tak, že se s tím dalo pokračovat. Co se ale nepodařilo byl plán, kterej jsme si s Iskem dali a to být na další kontrole za světla. Tento záměr spolu s tmou padl ještě v lese, kterým jsem pokračoval. Bez čelovky už bych neviděl, kudy kam, protože cesta se celkem vlnila nahoru dolů. Až někdy po půl desáté jsem u kontroly u zvoničky došel světlušku Moniku před sebou a spolu jsme pak vyrazili vstříc další občerstvovačce. Nejprve jsme se ale museli nadobro vypořádat s Kněžnou řekou. Tu jsme naposledy přešli u želeničního přechodu a pak po poli a silnici došli k jejímu nadřazené řece Bělé, do níž se záhy vlévala. Už podél společného toku Bělé jsme pak ve tmě dobloudili do civilizace v Častolovicích. Z této obce následovala nekolikakilometrová odbočka do vedlejší vsi s cílem využít bydliště orga Jirky ke kontrolnímu a hlavně všemi po loňsku opěvovanému občerstvovacímu stanovišti. Spoluchodičku jsem nechal trochu za sebou a obcí jsem pak procházel sám, což bylo dobře, protože jsem šel blbě. Nic závažnýho, jen jsem zahnul o ulici později, a když jsem pak na správné ulici uviděl, že si tam sedá někdo s čelovkou na lavičku, usoudil jsem, že jsem právě minul tajnou kontrolu a musel jsem se tam vrátit. Ve skutečnosti ale šlo jen o krátkou zastávku Moniky u zdroje vody, což nebyl důvod, abych se tam vracel. Tudíž jsem to zase otočil do správného směru a pospíchal vpřed do kopce.
Cesta šla po asfaltu, toho ale bylo za tu dobu dost, že se to tu už skoro ztratilo. Zavedla nás do pole a jím pak do dědiny Paseky, kde byla kontrola. Koukaje před sebe na Velký vůz jsem se zahleděl do míst, kdy by měla být podle předchozích informací kometa, že první, čeho jsem se na kontrole dožadoval, byl dalekohled. Když Magda, která zde sloužila spolu s Jiřím Učíkem a jeho rodinou, přiznala, že můj dalekohled skončil u Hansa a už někde odpočívá v cíli, Jirka a jeho dcerka pohotově dodali náhradní řešení - svůj vlastni dalekohled + bednu a židli k tomu. Před pochodem jsem položil dotaz, co je v Pasekách tak úžasnýho, že se kvůli tomu přidává tolik asfaltu. Teď už vím, že tato občerstvovačka nejspíš překonává všechny ostatní svýma možnostma, který účastníkům dopřává. Chodů občerstvení bylo tolik, že už jsem to ani nevnímal, ale kde jinde vám na požádání připraví astronomickou pozorovatelnu? Jen tu kometu tam nějak nevykouzlili, tak jsem to po nějaké době marných pokusů vzdal, zkrátka jsem ji na obloze nenašel. Ale je pravda, že na severozápadě bylo stále dost světlo, přestože už bylo po 22h. S Jiřím jsme si pak chvíli vyjasňovali jak to bylo s trasováním cesty sem, proč se mám těšit na cestu k všemi vychvalovanému soutoku a tak podobně. Je vidět, že to vzal z velké části za své vlastní dílo a tak přistupoval jak k značení tak i této kontrole - vše bylo dotaženo do detailů. Jen jsem zde jeho a Magdino úsilí nemohl úplně docenit, protože takovou žranici si po sto kilákách neužiju, když mám ještě dalších 20 před sebou. Musel bych to tu zapíchnout, ale to bych přišel o další špe(r)k trasy - cestu k soutoku Orlic. 
Pojedl jsem něco málo palačinek a někdy před půlnocí vyrazil spolu s Luďkem, jedním ze sedmdesátkařů, na poslední úsek. Vrátili jsme se do Častolovic, naposledy přešli Bělou a následně její nadřazený tok Divokou Orlici, do níž se kousek níže vlévá. Pak jsme vstoupili na terénní vyvýšenou plošinu nad řekou a pár kiláků se šinuli tamním pěkným lesem. Nějak mi ale začínaly docházet síly a potřeboval jsem trochu zvolnit, Luďka jsem nechal utéct a v tu samou chvíli se mi rozpadla hůlka. Když už to mělo někde přijít, je dobrý, že tady, kdy už se žádný velký sestupy konat nemají. S Luďkem jsme se pak potkali jetště na začátku obce Zdechov nebo jak se to tam jmenovalo, kde už jsme zase příliš nevládl, přecejen druhá noc... On seděl a snažil se vyfotit kometu, ale i když mu mobil fotil pěkně, kometu jsme na tom opravdu neviděli. Už mi to bylo skoro jedno, potřeboval jsem trochu povzbuzení a tamní hospoda u rybníka poskytovala poslední možnost tuto touhu uspokojit. Koupil jsem si energeťák a nanuka a v opačným pořadí je do sebe nacpal. Bylo potřeba se něčím nadopovat, protože následoval najšílenější úsek celé trasy, asi 3 km cesty rovné jak našponovaný lano. Zatímco Luděk mi spolu s dalšíma zase zdrhl, zde mě po dlouhé dohnal a předehnal Tomáš Zágoršek. A i když už byl daleko přede mnou, světlo jeho čelovky bylo vidět ještě hodně dlouho a to samý se dalo říct i při pohledu zpátky na svělo, který naopak stíhalo mě.
Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem se odtud dostal do pískovny, kde bylo v souĺadu s týnišťskýma tradicema nutno zdolat něco jako písečný přesyp, jen odkrytý těžbou. Musím říct, že to bylo úžasný zpestření. Teda ono i kdyby nám tam dal Olaf chůzi po namydlené kládě na vodou, tak by to asi bylo lepší než pokračovat v monotónním konstantním charakteru předchozí cesty. A tak jsem se postupně vymotal i z lesa do dědiny Světlá, odkud vedla cesta naposledy přes Divokou Orlici. Pozorný čtenář si jistě všiml, že když jsem zmínil přechod přes řeku, následoval její soutok s něčím větším a takhle to už šlo od potoka v Rampuši. Rampušák v podobě skřítka by se pak vezl po vodě přes Liberský potok, Kněžnou a Bělou do Divoké Orlice, jejíž konec už se blížil, neboť jsem už byl v závěrečném úseku mířícímu k soutoku Divoké a Tiché Orlice. K němu vedla stezka v kopřivách prošlapaná desítkama předem jdoucích chodičů a běžců. Proto měla tolik ohlasů - v první fázi možná ne úplně kladných, ale jistě na to budou účastníci ještě dlouho vzpomínat. Olaf sem navedl trasu i s kontrolou údajně na můj popud.
Je pravda, že jsem se ho někdy loni ptal, jak je to tam s dostupností soutoku. A když jsem nedávno zjistil, že tam trasa letošních Šlápot vede, zajásal jsem - přecejen jestli mi bylo Týniště nad Orlicí něčím známý tak právě tímto soutokem. Teď jsem tam ale bohužel byl v noci a moc toho vidět nebylo. Ale i tak jsem byl u začátku řeky Orlice. Její soutok s Labem v HK už naštěstí nebyl na trase tohoto pochodu, takže jsem to stočil dle odrazek do pole k Týništi a přes město jsem 5 minut po půl čtvrté dorazil do cíle. Vzhledem k minutí kontroly mi však Olaf přidal hodinu, takže jsem se s časem 29:35 umístil na krásném 75. místě. Na oslavu to nebylo, ale aspoň jsem brněnskýmu gangu neudělal DNF, což by dost pokazilo jeho výbornou úspěšnost, kterou měly na svědomí zejména ženský, umístivší se na 1., 3.,4 místě, přičemž Anna brala rovnou 2. flek celkově. Asi dobrej oddíl. V cíli jsem je ale už nepotkal, zato Olaf zde byl stále a furt vzhůru, aby nás vítal, kontroloval tabulky a předával diplomy. Děkuju mu, že tento pochod kdysi před 29. lety s rodinou založil a my se můžeme díky tomu dobrovolně na jeho trase zničit. A kdo chce, může si to i užít, což se mi podařilo, jak to jen šlo. A i když jsem to po 33 km málem zabalil, nakonec jsem se vzchopil a zážitky budou jen kladný. Díky všem, co s akcí pomohli, byl to obrovskej kus práce, kterej odvedli, jak značením, tak přípravou občerstvovaček či technickým zajištěním. Mně by sice nevadilo nemít značku na každým druhým stromě, protože bloudění beru jako součást zážitku, ale člověkovi to výrazně usnadňuje pochod a výsledky by pak nejspíš nebyly takový jaký jsou - nejrychlejší běžec byl v cíli už v 13:11, takže by to za tu mou dobu stihl dvakrát.
Najedl jsem se, chvíli pokecal s ostatníma, co ještě nešli spát, pak se osprchoval a zalehl. Všecko mě ale bolelo a nebylo to vůbec příjemný. Byla to tentokrát hodně náročná stovka.
Ráno, po nepříliš úspěšném spánku jsem pak nespěchal jsem, brzký odvoz s Divočákem jsem vynechal a spolu se Smrtem využil nabídky Davida Kuneše k odvozu. Měl jsem z toho i z úspěšné akce za mnou takovou radost, že jsem tam půlku věcí nechal. Mimo jiné boty, který mi pak pomohla doručit Zuzana. Bylo by jich škoda, právě dokončily svou desátou stovku.