čtvrtek 11. července 2019

S Jindrou na Schneebergu

Program na červencové svátky je pro mě od roku 2016 vždycky spjat s mým synem Jindrou, protože má 7.7. narozeniny. Takže náplň na volné dny se vždycky odvíjí od toho, co by ještě mohl Jindra stihnout, dokud mu je méně než x let. A zatímco loni to bylo dokončení Brněnské výškovnice 216-1491 a podnikli jsme tak podširákovací výlet do Jeseníků, letos jsem zvolil za cíl posun ve výškových metrech dál nad 2000 m. A protože přes rok se nikam do hor Jindrovi nechtělo, musel jsem mu vymyslet motivaci, která by jej přesvědčila. A zatímco mě zajímají hory, jeho v současnosti zajímají vlaky, cesta na nejbližší dvoutisícovku k Brnu, Schneeberg, byla zvládnutelná pouze pokud se do plánů zahrnulo využití místní zubačky Schneebergbahn. K plánu vydat se na Schneeberg jsem přistoupil i s ohledem na to, že parta mých přátel alpských turistů se zrovna vydala taky do oblasti severních vápencových Alp a tak bylo možno se k jejich skupině přidat na některý z dalších výletů.

Je pátek 5.7., budíček ve 4 ráno, nabalení do auta spoustu kabel nachystaných předešlý večer (pro 2 lidi na 3 dny toho beru asi tak jako pro armádu na měsíc). Vytahuju spícího Jindru z postele rovnou do předešlý večer koupené fungl nové autosedačky. Jindra se budí, ale neprotestuje. Vyrážíme v 5 se zastávkou pro benzín a rakouskou dálniční známku a svištíme do Alp. Před 8 jsme podle plánu v Puchbergu. V plánu máme výstup od Losenheimu na Edelweiss Hütte, pak přes Kuhschneeberg a Hochschneeberg (nejvyšší vrcholy Kaiserstein a  Klosterwappen) k horní stanici, odkud jede poslední vlak v 16:15 a s ním se pak svézt do Puchbergu. Kupujeme teda lístky, Jindra už se nemůže dočkat, až do vlaku vlezeme, ale to si musí trochu počkat. 
Suneme se autem do Losenheimu, odkud už jsem vyrážel mockrát a něco po deváté vyrážíme. Jenže tentokát to je s báglonosítkem skoro 30 kg (možná 8 kg jídlo a hadry a další věci + asi 3 kg nosítko + 17 kg Jindra). Nicméně výstup nějak jde, jen nějak nestíhám odpovídat Jindrovi na ty jeho otázky, ať už to je na muj hlasitý dech (takhle funět mě ještě neslyšel) nebo třeba na sněžná děla u sjezdovky. K Edelweiss Hütte dorážím asi za 40 minut a rychle do sebe liju vodu z lesního vodovodu, zatímo Jindru nejvíc zajímá dlouhá skluzavka a lezení po laně zpátky nahoru. Opakuje to asi desetkrát, až ho od tam musím odtáhnout. To ještě netuším, že je to ten den jeho největší, a v podstatě jedinej pohyb.
Zatáhlo se, fouká, oblíkám Jindru do teplých vrstev a jdem dál. 
Zatímco chata Edelweiss byla pro všechny turisty z parkoviště jasnej cíl, dál už pokračujeme sami. Jdeme směrem do oblasti Kraví sněžné hory Kuhschneeberg. Ve výškovém srovnání s vedlejší Vysokou sněžnou horou je to jen nevýznamný hrb, který ale má význam ze zeměpisného hlediska. Vyskytuje se na něm několik vrcholů, které patří do brněnské výškovnice. Jsou to totiž k Brnu nejbližší vrcholy vyšší než nějaký jiný. Konkrétně se zde nachází nejbližší vrchol vyšší než Praděd a taky nebližší patnáctistovka k Brnu. Kandidátů na toto místo je několik a taky záleží na tom, co se vezme za samostatný vrchol a co ne (s ohledem na výlučnost, t.j. prominenci). Pokud bychom vůbec netrvali na tom, aby to byl vrchol, ale stačil by nám bod o dané výšce, pak by celý Kuhschneeberg vypadl a vyřadil by ho hřeben vypínající se od Edelweishütte ke Kaisersteinu, nejbližší dvoutisícovce k Brnu a (pojmenovanému) druhému nejvyššímu vrcholu masívu Schneeberg. 


Ale i kdybychom vůbec zeměpisná hlediska nebrali v potaz, na Kuhschneebergu je prostě krásně. Tím, že má na východě sváho vyššího bratra, sem nikdo nikdy nechodí. Už jsem tu byl několikrát, sice vždy jen na chvíli, ale nestalo se, že bych se tu s někým potkal. Řekl bych, že sem chodí jen značkaři (a to dost málo). Přitom se jedná o vápencovou horu se škrapy a závrty, tvořícími vlhké louky obehnané lesem, ze kterých jsou výhledy na Hochschneeberg.



 
S Jindrou nacházíme první z vybraných vrcholů Kleinerehgruben-berg (nebo -kogel, liší se podle map) 1542. Přinutit Jindru, který zde překonává svůj výškový rekord z Pradědu, aby na něj vystoupil jako první se mi moc nedaří, vyloženě se mu po vyložení z nosítka nechce chodit. Děláme společné fotky a jdeme dál, na bezejmenný předvrchol 1556 hlavního vrcholu Kuhschneebergu. Cesta vede opět přes krásnou louku a pak už křoví, šutry a klády. Nakonec podobným způsobem zdoláváme i hlavní vrchol, kde konečně svačíme. Přesněji já svačím, Jindra dvakrát kousne do jablka a to je vše. A je to divný. Všechno, co jsem mu nabídl, odmítá s tím, že si to dá až ve vlaku. 
Ještě pár fotek z paseky na protější Rax a do údolí Schwarzy. Najednou si uvědmuju, že už vlastně vůbec není čas se tu dál zdržovat, je 13:15, za 3 hodiny nám jede vlak. Je to sice jen necelých 8 km, ale musím přejít hlavní hřeben Schneebergu k Fischerhütte, což je dobrej svislej půlkilák a Jindrou na zádech to může jít všelijak. Navíc se už roztrhaly mraky a slunko už začíná pražit, takže mažu sebe i Jindru, dokud nespí. Očekávám, že to cestou dovrchu zalomí. Od rozcestí u Fleischerova pomníku, vyrážím na hlavní výstup v 13:50 a podle rozcestníku je to nahoru k chatě 1:45, což vyznívá s ohledem na ještě další asi 3 kiláky k vlaku dost děsivě. Nutno do toho trochu šlápnout, tak šlapu co se dá a dýchám taky. 
Výhledy se otvírají, slunko svítí, kytky se barví a náklad na zádech spí. Něco kolem třičtvrtě na tři jsem asi ve třech čtvrtinách výstupu ve výšce něco málo přes 1900 m. Potřebuju se vydechnout, předkloním se a najednou za sebou slyším podivný zvuky, pak už vnímám i jinými smysly ... Jindra se právě poblil. Do nosítka, na sebe, mně na rameno, za krk a prostě skoro všude. Asi jsem ho k tomu donutil houpáním, možná v tom hrála roli i výška. Možná je tak první, kdo dostal horskou a mořskou nemoc zároveň. Snažím se ho nevysypat a přitom ho nenechat zasáhnout ještě pár suchých míst, dostávám ho na trávu, on řve, já se ho snažím uklidnit, že to bude dobrý, přitom bych měl řvát sám. Poslední vodou, co mám, omívám aspoň to nejnutnější, aby se vůbec dalo nějak pokračovat, převlíkáme se a prostě 20 minut v pytli a morálka taky. 
S nejistotou, co z Jindry ještě vypadne ho nasazuju a pokračujeme vzhůru k chatě a Kaisersteinu. Tam jsme něco kolem 15:20. Původně plánovanou cestu přes hlavní vrchol Klosterwappen už jsem vzdal, teď chci aspoň fotku s Jindrou na dvoutisícovce Kaisersteinu, ale jeho už se mi ani nedaří přesvědčit, aby z nosítka vylezl. Fotíme krkavce a nádherný výhledy a jdeme aspoň na skok do chaty, hlavně pro vodu. Paní chatařka soudí, že má Jindra nějak moc modrý rty a dává mu aspoň ještě jeden nákrčník, i když myslím, že zimou trpět nemohl.
Někde na rozcestníku jsem si přečetl, že k vlaku je to hodina a čtvrt, my na to máme necelou třičtvrtěhodinu. 
Ve skutečnosti by to bylo celkem v pohodě, nebýt toho nákladu na zádech a sněhovýho pole, co mám právě před sebou. Inu, Schneeberg. Snažím se udržovat balanc hůlkama na vyšlapané cestě, ale v nízkých botách to není úplně ono a dost to klouže. Dostáváme se k fixnímu lanu nataženýmu svisle pro jištění. Jedu podél něj šusem dolů, až si o něj pálím ruce. Na závěr mi podjíždí nohy a už se v něm válíme. Jindra se celou dobu těšil na sníh, tak si ho teď taky užil. Naštěstí je to už na konci toho úseku, vstávám, a běžíme po cestě pro traktory dolů. Jindra řve, že se mu to nelíbí. Ale je málo času, tak to jinak nejde. Až dole na náhorní plošině můžu zvolnit a zamířit kolem chaty Damböckhaus k vlaku.
Kolem 16:05 už ho vidíme přijíždět, je v barvách mloka a říká se mu Salamander. Časově to tak akorát vychází, u horní stanice jsme i s pár posledníma fotkama asi 2 minuty před odjezdem vlaku. Nastupujem a Jindra je konečně spokojenej. Celou dobu mě popoháněl, ať jdeme na vlak, já ho přesvědčoval, že jdeme. Ale teď když už je konečně "po všem", nějak se mu stále nechce pít ani jíst. Dostávám do něj jen kubíka, víc nic. Asi je příliš zaujat mločím vlakem.
Přijíždíme do Puchbergu, kde následný přesun po cestách údolím řešíme autobusem do Losenheimu. Oba celkem hotoví dorážíme k autu. Přes mobil se domlouvám se skupinou, co vyrazila na Schneealpe na programu na další den a zvažuju, zda se dám dohromady, abych s nima zvládl Hochschwab. Jindru nechávám chvíli v autě a jdu do potoka očistit poblitou krosnu a jeho hadry. Když se k autu vracím, slyším řev. To se Jindra opět pozvracel, tentokrát na tu novou autosedačku. Vzhledem k tomu, že Jindra odmítá jíst a pít, obávám se, že tady končí sranda, jede se dom. Čistím Jindru, sedačku, balíme, liju do sebe energeťáky, a jedem 3hodinovou cestu zpátky do Brna. Jindra prospává celý Rakousko, probouzí se v Mikulově, kde mu dávám po douškách pití.

Stručný dovětek: další den je Jindra v pohodě, vyrážíme teda aspoň na chalupu za Jindrovým dědou a babičkou. Večer (předvečer jeho narozenin) děláme buřty. Dvakrát si kousne a chytá průjem, a naopak blití přechází na mě. Po divokém nočním přesunu pak jeho nedělní narozeniny stonám s teplotama v posteli, zatímco Jindra je v pohodě. Za celou dobu si nestěžoval, že by mu něco bylo, jen se mu občas něco nelíbilo.

čtvrtek 4. července 2019

Pochod krajinou Severočeských jednotek na jaře a v létě

Na tuto akci s názvem skoro tak dlouhým jako má ta naše okolo Brna jsem se vydal ještě na jaře, abych dovršil čtveřici stovek v ČSUT konanou vždy po jarním úplňku. Takže po Letecké, Šluknovské a Rakovnické stovce následovala další severočeská, tentokrát v Českém Středohoří, která začala a taky skončila v Terezíně. Byla věnovaná vzpomínce na 42. severočeskou jednotku (pokud si správně vzpomínám). Byla ale tak dlouhá, že jsem ji dokončil až v létě.
Řekl bych, že bylo trochu na škodu, že start pochodu byl v sobotu až o půl deváté, kvůli Pražákům. Teda aspoň na ně to hlavní organizátor Hans von Aussig (Honza Sedlák) svedl. Přecejen ale nejdelší den v roce by bylo záhodno využít jinak než spaním či čekáním na start. A tím, že většna účastníků se registrovala až ráno, bylo večer v Terezíně patřičně mrtvo. Jen pár odvážlivců z řad orgů (kromě Hanse taky Magda a Vítek) a účastníků (kromě mě ještě Zuzana a Andrea) se pokusila tuto skutečnost svojí přítomností zvrátit. A poté, co několik z nás navštívilo podvečerní Ohři a večerní hospodu, jsme se ubytovali ve strašidelných komnatách staré pevnosti. Noční předpochodovou spací atmosféru pak z nedalekého litoměřického festivalu oživovaly zvuky death metalu. Ať žije Terezín!
Ráno se vyrazilo už ve větším počtu (ale i tak to byla dost malá skupina asi 30 vytrvalců) rovinami Polabí směrem k Lovosicím. Hned za Terezínem se otevřely výhledy na Středohoří, což nás krásně navnadilo na další průběh trasy. Pár kiláků jsem se držel se skupinou běžců, ale jen tak, abych se tím neodrovnal. Spolu s Michalem Turkem a Andy Novákovou jsme pak trochu zazmatkovali při přechodu trati, kde jsme nejen že ztratili cestu a šli po železničním náspu, ale dokonce minuli první kontrolu. Jak jsem ale pak zjistil na první tajné kontrole v Lovosicích od Jany Hájkové, nebyli jsme jediní. A protože jsem odpadnuv od běžců dokráčel na kontrolu normálním tempem, byl jsem pochválen coby první skutečný chodič - přede mnou tam byli jen běžci, co to odflákli a vůbec si tu cestu nevychutnali :) 
Andy mně na kontrole zdrhla a následně mě předešla i Blanka a ještě Spoluchodič, se kterým jsem se potkával i na Rakovnické 100 a nevím jak se jmenuje. Protože jsem do GPS nějak nestihl nahrát trasu a v mobilu, kam jsem si sice nahrál Locus s trasou jsem zase neměl offline mapu, navíc ten mobil nebyl úplně spolehlivej kvůli napájení, šel jsem hlavně podle papírů. V Lovosicích jsem tak měl jasnej plán sehnat mapu. Naštěstí trasa vedla kolem infocentra, kde měli mimo jiné i mapy zdarma ke stažení rovnou z regálu. Problém byl tudíž vyřešen, přecejen papír se nevybije.

V Lovosicích skončila nížina a začalo se šlapat na Lovoš. Byl to výživnej vejšlap, zvlášť v tom vedru. Předchozí dny sice byla vyšší teplota hrubě přes 30 stC, teď to nebylo tak hrozný, ale bylo pod mrakem vlhko a jak v tropech, že byl člověk zpocenej už na startu. Tady se ale na chvíli i ukázalo slunko, což bylo ještě horší. Spolu se Spoluchodičem jsme si tu dali nějakou oražovou vodu, výborně bodla, ale já jsme si ještě dosypal hořčík do vody v báglu. Byly to ale šumivý tablety, který začaly pěnit docela brzo, což se pak cestou dolů natřásáním báglu předvedlo jako ne úplně dobrej nápad, protože nasosávací hadice tlak nevydržela a začala sprchovat vše, samozřejmě nejvíc mně. Úplně mokrej, tentokrát od tohoto pití jsem seběhl dolů. Cestou naštěstí nastal slunovrat a začalo středoevropský léto, ve kterým to brzo uschlo. 
Následoval hrad Opárno a údolí pod mostem D8 do Velemína. Většina z prvních asi 2/3 trasy pro mě byla vzpomínkou na Loučení 2016, kde jsem ale podstatnou část šel za tmy, takže jsem se teď těšil, že konečně uvidím, kudy se šlo. Tehdy jsem si pod dojmem čerstvě koupeného lístku na koncert pouštěl do uší Rammstein,  který mi shodou okolností zůstal na kartě do teď, tak jsem ho sjel znovu. Benzin, Rosenrot atd ... Nakopl výborně. Ještě jsem se ve vsi stavil do kšeftu (dle strategie každej otevřenej kšeft nutno využít) koupil müsli tyčinky a popovídal si s prodavačkou o stovkách (byl jsem tam už několikátej stovkař). Když se ptala, jak dlouho to chodím a nějak jsem při tom zmínil svůj věk, tak z toho vyplynulo, že v jejích očích stovky dělají člověk mladším. Což je zajímavý, člověk se většinou po pochodu zařadil schopností dalšího pohybu spíš mezi pozdní důchodce... 
Cestou pod Milešovku se hrozivě zamračila obloha. Blanka, které jsem na Lovoši zdrhl a teď mě zase došla, mi oznámila, že vzhledemk tomu, že ptáci lítají nízko, bude pršet a asi do minuty opravdu začalo. Bylo to ale jen pár kapek, nicméně její předpovědní schopnosti by jí mohla závidět i kdejaká zkušená žába. Na rozcestí pod Milešovkou nás čekala občerstvovačka, ale neměl jsem moc hlad, tak jsem si dal myslím jen vodu. Cestou vzhůru jsme pak předcházeli rodiny s děckama. Jeden chlap cestou mi byl povědomej. Když jsme vystoupil nahoru a patřičně se zavlažoval malinovkou (na Lovoši jsem byl ještě na jaře, ale na Milešovce už v létě), chlap došel mě a ukázalo se, že i já jsem byl povědomej jemu. Byl to Pavel z Olomouce, spolužák ze studií v Brně na matice. Studovali jsme spolu před 20 rokama a on si hned spojil, když mě viděl v tričku s nápisem konkurenční akce Stovka Podkrkonoším, že to budu já, co jsem tehdy pořádal stovku okolo Brna. Zjevně se taková informace udržuje i v hlavách lidí, co na BVVŠ nikdy nebyli - to je dobře :). Ale že si na to vzpomněl tady kdesi na Milešovce, to jsem fakt čuměl. Mně přitom trvalo o trochu dýl, než mi docvaklo, o koho jde. Zakecali jsme se asi na 20 minut, čímž pádem byla Blanka dávno pryč a začali mě docházet další chodiči. Rozloučil jsem se, natáhl nákoleníky a vydal se muflonně seskočmo dolů s nejistotou jestli ještě někoho před sebou dojdu. 
Následoval sestup k silnici, pak po úbočí Kletečné do stejnojmenné obce, po silnici k železnici a na rozhlednu Radejčín. Tam mi dvojice turistů jdoucích opačným směrem od ÚnL sdělila, že kousek přede mnou jsou lidi. To mi sice úplně neštymovalo, ale vyšlo najevo, že "kousek" mysleli časově vzhledem k jejich pohybu v protisměru, takže se ten kousek, což mohlo být 10 minut, musí násobit minimálně dvěma, spíš vícma, protože šli natěžko. Takže jsem následující úsek podél Labských vyhlídek šel sám bez naděje na setkání s někým dalším, ale to vůbec nevadilo. Bylo krásně a když člověk nemusí spěchat, je to paráda. Zvlášť výhledy na údolí Labe byly úžasný.
 
Cestou jsem si taky konečně pořádně prohlédl vodopády na Moravanském potoce a (trochu cestou necestou) došel do Moravan na kontrolu. Tady jsem nadobro vzdal pokusy o stíhání Blanky či snad běžců před ní, protože se mi tu Jana, která sem přejela z Lovosic, s parádně zásobenou kontrolou přesně trefila do chutí a potřeb - těstovinový salát, buchty, kola, kofola, třešně, ... až jsem se bál, co přijde potom. Tak se mně odtud nechtělo a zase jsem se tu zakecal (naštěstí jen řečí), že jsem si uvědomil, že bych se měl zvednout, až když mě došli další chodiči. Předal jsem jim štafetu v obsazování židle a vyrazil zase sám dál. Bylo ale pořád hezky, odpoledne, krásně svítilo a přitom jsem si už asi i zvykl na tu teplotu, že jsem nějak zvlášť netrpěl vedrem. Vyhlídka Skalky byla naprosto úžasná a stejně tak dobrý byly třešně na cestě dál k Vaňovu a v tu chvíli mi ani nevadilo, že to byla celkem dlouhá asfaltka. Nicméně cestou k Vaňovu jsem se snažil najít, kde že Hans ukryl další kontrolu. Z papírů bylo patrno pouze, že je to někde nad Vaňovem. Na jednu stranu je to chytrý, že to není určeno blíž, protože, kdo by to chtěl nějak odrbat a vymést jen ty kontrolní stanoviště, tak stejně nemá jinou možnost, než projít celej ten úsek až dolů k Vaňovu, protože oblast NAD VAŇOVEM je úsek několik km končící až přímo příchodem do Vaňova. A tak to skoro taky bylo, Káčko bylo kousek před obcí a vynořilo se přede mnou v době, když už jsem zvažoval, jestli mám volat Hanse kvůli nenalezené kontrole. 
Kontrolu jsem teda našel, o to hůř však dopadla SD karta z foťáku, již jsem sice dopadnout neviděl, ale nejspíš skončila někde ve Vaňově, když jsem si volal se svým tátou a nechal si od něj popsat, kde že se nachází jím opěvovaný čedičový vějíř u Ústí. A ukázalo se, že je to přímo místo kolem něhož trasa vedla. Napřed se sešlo dolů k Labi, kde jsem si trochu smočil ruce a xicht a pak už se přiblížil k oné čedičové skále zvané Vrkoč. Svojí strukturou mi dost připomínala islandský Hljóðaklettar, jen ponořený do hlubokého lesa, což dávalo víc dojem nějakého tropického ostrova. Hned za skálou se stoupalo údolím vzhůru, kde vystupovaly na povrch pískovce, takže tady by si geolog určitě užil. Na tím vším se tyčila skála s vyhlídkou a dalším kontrolním bodem a opodál se přes čediče valil (snad aspoň v době velkých dešťů) vodopád. Teď bylo sucho, ale dalo se to představit ... Další cesta pokračovala na Soudný vrch a přes Větruši do Ústí, kde v areálu Muzea civilní obrany byla kontrola v půlce cesty. 
Doplnil jsem trochu sil polívkou a sodovkou a vyrazil dál podle pokynů - přes kruháč na most a přes Labe do Střekova. Jenže org, co mě tam poslal, zapomněl zdůraznit, že se mělo hned na začátku po přechodě přejít na druhou stranu 4proudé silnice, protože na té mé po asi 200 m podél svodidla končil chodník. Došel jsem po ní až k železniční dráze, za kterou to dál nešlo a pod kterou se mělo podejít. Za svodidlem v křoví spal (teda doufám, že spal) nějakej týpek, asi ňákej jehož home je les. Nevyrušilo ho, ani když jsem kolem něj po asi 10 cm širokým hodně nadzemním svodidle procházel. Pode mnou jezdily auta a zvlášť úsek pod mostem, kdy jsem byl nalepenej na stěnu nebyl úplně ideální, ale nějak se to zvládlo. Příště si budu pamatovat, že bude lepší to přejít hned na začátku.
Přechod přes Labe už byl v pohodě, ve Střekově jsem odolal pokušení koupit si zmrzlinu, za což jsem byl odměněn zralými morušemi, kterých jsem si pár za chůze natrhal (to by člověk nečekal, co všecko cestou sežere). Dál mě hnala touha (teda spíš povinnost) vystoupit na další bod trasy, vrchol Vysoký Ostrý do západu slunce a taky trochu stáhnout náskok Blanky, která byla v Ústí půl hodiny přede mnou. Vejšlap mi dal dost zabrat. Zatímco před 3 rokama na Loučení jsem tu bojoval s břichem, teď přišla celková únava. Asi jsem moc chtěl a už jsem neměl kde brát. Když jsem vylezl na vrchol (těsně před kterým jsem se ještě slušně zamotal ve vyšlapaných cestičkách), sice jsem ještě měl sluneční svit, ale už nebyla síla. Před vypitím železné rezervy v podobě energeťáku Tigera mě ještě zachránil sosací Kubík, ale i to mělo jen omezenou účinnost. Nicméně výhledy z vrcholové skály do asi půl kiláku hlubokýho údolí Labe byly krásný, ovšem stromy to tu zarůstají až příliš a na západ toho moc vidět nebylo. 
Následný mufloní seskok cestou dolů se moc nekonal, nebyla síla, tak jsem jsem kulhavým krokem sešlapal na hlavní cestu a po ní k asfaltce. Zde jsem doufal v tajnou kontrolu, která by mi moc pomohla. Opravdu se zde objevilo auto, ovšem u něj vidím místo občerstvení jen vystrčenej zadek nějaké osoby, co si sem přijela ulevit ... Ani jsem neměl sílu se tomu zasmát a prokračoval jsem dál. Cesta už začala klesat zpátky po naučné stezce a za chvíli se začalo stmívat. Pro povzbuzení jsem do sebe nalil tygra, sice úplně nezabral, ale taky neublížil. 
Daleko víc mě povzbudilo, když jsem kousek před sebou uviděl Blanku, jak zrovna rožíná čelovku. Zrovna jsem měl v plánu udělat totéž. Myslel jsem, že jestli ji dojdu, bude to až o dost později. Na to ona - kde se flákám a jaktože jsem ji došel až teď. Společně jsem klesli až na dno údolí, kde jsme se v Brné stavili do hospody napít. Blanka do sebe otočila pivo ještě než jsem usedl ke stolu, ale to mi nevadilo, s místními Brňáky a Brňačkami jsem si ještě chvíli pokecal, poslechl country kapelu a vydal se dál. Naštěstí se tentokrát nelezlo Průčelskou roklí až do nebes jak tehdy při Loučení, ale jen po úbočí kopců k potoku Rytina, podél nějž se stoupalo tentokrát. Sice jsem Blanku došel a následně jí i utekl, ale ten výstup mě úplně odrovnal, ve vsi Čeřeniště jsem byl úplně hotovej a to se ještě dál šlo na kopec Vimperk. Na něm byla kontrola, která mě měla povzbudit, ale já tam dolezl už zase současně s Blankou a úplně zombícím krokem. Padl jsem a ani jsem nevěděl, co vlastně chci. Osazenstvo kontroly, tuším, že tam byla Magda, se snažilo co to šlo, ale po pravdě už ani nevím, co jsem si tam vlastně dal. Ale zase nebylo tak zle, aby se nedalo jít dál. Blanka to tu znala podstatně líp jak já, takže jsem se jí nechal vést a neměl vůbec potřebu jí kamkoliv zdrhat. Šlo se přes Lbín k Hradišti. To bylo jedno z mála míst v této části Středohoří, co jsem znal, kdysi dávno jsme tu na vrcholu přespávali. Tentokrát nám cestu zpestřovaly zvuky vzdálené hudby. Napřed jsem myslel, že se jedná opět o litoměřcký fesťák Death Cofee (konal se po oba dny), ale po nějaké době jsem zjistil, že se zvuky zesilují a tudíž že se nápadně blížíme ke zdroji. Postupně jsem v tom rozeznával hudbu od Beatles přes Raye Charlese k Elvisovi až jsme vylezli u tábořiště, kde hrála živá kapela. Sice byla jedna ráno a před pódiem bylo jen pár ožralců, ale kapela se nevzdávala a na jejich popud tam přidala Traktor od Visáčů a pak ještě přitvrdila, když tam šoupla pár fláků od Judasů. To už mě probralo a došel takhle na Hradiště, kde na "mým" místě (a přímo teď na naší stezce) zase někdo spal. Akorát tam spáči měli i psa, kterej je při průchodu každýho chodiče spolehlivě vzbudil. A když k tomu přičtu zvuky fesťáku z Litoměřic, který měli přímo pod sebou, museli si užít příjemnou noc.
Následovala podivná část trasy po naučné stezce přes Lysou horu. Zvláštní na ní bylo, že samotná stezka nebyla vůbec značena, a aby tento zvyk zůstal zachován, pochodové značení v tomto úseku zmizelo nadobro taky. O to beznadějnější pak bylo najít kontrolu. Byli jsme rádi, že jsme našli aspoň cestu ke skále a pak dolů, ale bylo to celkem o hubu. Dalším bodem trasy byl Plešivec. Výstup nebyl ani tak hroznej, jak jsem se obával a nahoře mě překvapilo, že na úplným vrcholu nebylo vůbec nic. Kontrola totiž byla až na vyhlídce nad suťovým polem. Blanka se toho dopředu děsila po zkušenostech z dřívějška a když ukázala střemhlav dolů, že tudy se má pokračovat, znejistěl jsem i já. Ale po chvíli bloudění jsme našli správnou sestupovou cestu a to už byla paráda. Když se zhasla čelovka, mraky osvětlený světlama z města a možná i Měsícem nebo snad i sluncem schovaným ještě kdesi na severu za obzorem, bylo krásně vidět celou scenérii kamenného moře. Jak se ale vlezlo trochu pod stromy, už bylo potřeba rožnout světlo, aby se člověk nezlámal. Kousek za Plešivcem byla zamčená samoobčerstvovačka na číselný kód, byla zde v bedách hlavně voda a další pití. Ale o to jsem nouzi úplně neměl a tak jsme se spíš ze zvědavosti podívali, zavřeli to zpátky a pokračovali. V obci Kamýk se šlo kolem hospody, kde ještě v pozdní dobu vysedávali patřičně nalití štamgasti. Pověděli jsme jim, kam jdeme a byli z toho překvapení. Když jsme jim ale řekli, že za sebou máme už asi 90 km, to už vůbec nechápali. 
Pokračovali jsme ke Kalvárii, cestou se už skutečně rozednilo a mohli jsme čelovky už nadobro zhasnout. Výhledy byly opět parádní. Cesta podél Labe byla navzdory Blančině předpovědi příjemná a zvlášť vidina blízké kontroly v Malíči na obecním úřadě mě hnala vpřed. Bohužel se ukázalo, že v itineráři chyběly asi 3 kilometry, takže jsme se já na polívku a Blanka na kafe museli těšit ještě další chvíli. Zklamání pak bylo hlavně pro Blanku, na kontrole, kterou zajišťovali dva vojáci, neměli kafe ani cokoliv dalšího, co chtěla. Já jsem byl spokojen s polívkou. Vyrazili jsme dál s vědomím, že kousek před nama jsou lidi. Nechápal jsem jací, když nejbližsí běžec se nám dle informací z kontrol furt vzdaloval. A ukázalo se, že to nejsou běžci, byl to Olaf a rodinka jeho přátel - i s dvěma děckama šli padesátku, celou noc. 

Došli jsme je na Radobýlu, což byla taková závěrečná perla Středohoří. Nafotil jsem a v podstatě se rozloučil s Blankou, protože jsem se chtěl pokusit stihnout být v cíli do 24 hodin, což ale ona neplánovala. Následně jsem utekl i Olafovi a jeho partě a v Litoměřicích kolem nádraží vystoupal na poslední, podle mě zbytečný, kopec, Mostnou horu. Asi z tamní rozhledny může být výhled, ale předchozí výhledy už to přebít nemohlo. Naopak nás to zavedlo kamsi do lesa, kde chyběla kontrola (vracel jsem se kvůli ní asi půl kiláku a nic ...) a navíc jsme se tím úplně vyhnuli centru města, kam bych se býval rád podíval. A minuli jsme tím i kšefty, který už v té době mohly být otevřený. A tak jsem prošel po mostě přes Labe u soutoku s Ohří a pak podél ní až do Terezína k památníku obětí války. Do cíle v pevnosti jsem dorazil něco před půl devátou, tedy asi 15 minut před vypršením 24 hodin. 
Hans mi předal diplom, ještě jsem si pak zašel koupit jídlo k Vietnamcům a vykoupat do Ohře. Na to jsem se těšil celou cestu a nezklamalo to. Pak jsem se ještě natáhl a počkal až do cíle dorazí Jirka Hoffmann, kterýmu se uvolnilo auto a tak mohl vzít mě i Olafa do Prahy. Tam jsme pak zašli s Olafem na oběd a rozprchli se (já se rozprchl za dalším čtvrtmiliónem lidí na Letnou). Ale to už byl zase jiný příběh.
Díky Hansovi za pěknej pochod. Škoda, že šlo to tak málo lidí, když do toho věnoval tolik úsilí. Možná je to proto, že se trasa dost shoduje s Loučaním (některými ročníky). Každopádně jsem rád, že jsem ho zase trochu víc poznal. A taky děkuju Blance, že jsme spolu prošli většinu trasy. Když tu nebyl Vítek jako chodič, musel jsem se navěsit na ni :)

sobota 25. května 2019

Rakovnická 100-šedesátka

Rakovnická 100-šedesátka

 


Podle mnou zkomoleného názvu by se mohlo zdát, že jsem se vydal na stomílovku, ale pravda je jinde. Byla to ryzí stovka, jen názvem maskovaná jako šedesátka. Ovšem narozdíl od případů, kdy se za stovku vydává i trasa o třeba těch stopadesáti kilácích, tady to byla stokilometrová (přesněji 101,6 km dlouhá) trasa v rámci akce Rakovnická 60 čítající několik tras, z čehož jedna byla skutečně šedesátka, ta ovšem zrovna byla přestřelena na víc jak 70 km. Když však člověk pomine tyto nesrovnalosti, byla to velmi pěkná akce, a to nejen pro pěšo-běžce, ale i pro cyklisty, kteří měli svoji vlastní šedesátku (kolik ta měřila, to vlastně ani nevím, ale tuším, že to bylo kolem šedesáti km). Celkem se akce zúčastnilo přes 750 lidí, což je úžasný počet, vzhledem k tomu, že to byl teprve 6. ročník akce, přičemž na stovku nás vyrazila necelá stovka.
Akce byla mojí třetí jarní v pořadí v době víkendu po úplňku. Předpověď počasí hlásila pěkno stejně jako v předchozích dvou případech (Letecká a Šluknovská 100). A vzhledem k tomu, že Rakovnicko - kraj raků - byl dosud pro mě kraj naprosto neznámý, což pro osobu vedoucí klub Korýšů byla celkem ostuda, vydal jsem se tuto nesrovnalost napravit. Přesun do východiště byl tentokrát celkem přímočarý, když nepočítám to, jak mě díky dopravní zácpě v Brně dovezl autobus na nádraží asi 2 minuty po času odjezdu vlaku, kterej jsem tak stíhal s báglem na zádech a dítětem na ramenou (to protože jsem nějak nedomyslel, že by dítě jaksi neměl kdo hlídat, když pojedu pryč a moje žena bude ve Východních Čechách; tudíž jsem ho pak nechal na peróně v Pardubicích, odkud zase jelo zpátky s mámou do Brna), nicméně to byl možná jen tréning na sobotu. Už v Praze v busu ze Zličína jsem se potkal s Míšou Svobodovou, se kterou jsme pak další den šli velkou část trasy.
Po příjezdu do Rakovníka jsme navštívili hospodu v Penzionu Šéba, kde člověk najednou nevěděl, zda se má člověk jít ubytovat, zúčastnit se přednášky, najíst se, nebo koukat na hokej. Zvolil jsem od každýho trochu a hlavním bodem večera tak pro mě byla přednáška Aleše Zavorala o jeho cyklozávodu z Itálie (kterou naši v tu chvíli právě válcovali 8:0) na Nordkapp. A místo aby člověk pak zamířil rovnou do spacáku, ještě se asi do půlnoci sedělo a kecelo v hospodě, takže pak měl člověk asi tak 4 hodiny na spánek, což nebyla úplně nejlepší strategie.
Startovalo se v rozmezí od 5 do 6 ráno. Já, co by neběžec, maximálně tak popobíhač, jsem se mínil vydat s první skupinou, ale možná i díky tomuto krátkému spánku jsem start z náměstí stejně jako Míša o 5 minut nestihl. Ještě cestou na start z nocležiště jsem zjistil, že jsem zapomněl GPS, ale vracet se mi pro ni nechtělo, a tak jsem se o to víc musel celou cestu soustředit na itinerář, co jsem na startu obdržel (a taky na to, aby mi neutekla Míša, co gpsku měla). Čas startu jsem tedy měl 5:05 a vydal jsem se stíhat přední skupinu. Ta byla překvapivě rychlá, trvalo nám dost dlouho, než jsme vůbec někoho došli. Míša, která je rozhodně víc běžec než já, do toho po pár kilákách šlápla a zatímco já jsem si vybaloval snídani, ona mi zdrhla někde v prvním stoupání. Snažil jsem se neflákat, měl jsem za cíl dojít Vítka. Chtěli jsme jít spolu jako už několikrát, ale po zkušenosti ze Šluknovska, kde mi zdrhl drža se běžců Honzy a Nerva, netušil jsem, zda ho vůbec doženu. Oni totiž v první skupině navzdory přirozenému předpokladu vůbec nebyli jen chodiví chodci, ale nemalou část této skupiny tvořili i běžní běžci.
Trochu hůř se mi popisuje, kudy se šlo, protože to byla snad jediná stovka, kde jsem neznal ani metr trasy. Dokonce jsem doma nenašel ani mapu Rakovnicka, což už byl teda vrchol nepoznání. Ale přesto jsem měl, díky svému příjmení, k jednomu místu bližší vztah - první kontrola u rozhledny nad mojí obcí jménem Pavlíkov. Rozhledna pěkná, ale upřímně, ten rozhled za moc nestál. Zásluhu na tom mělo hlavně počasí - navzdory předpovědi bylo pošmourno a spíš než modrou oblohou to hrozilo deštěm. Toho jsem se sice nedočkal, zato jsem se - pravě na rozhledně - dočkal cyklistů, kteří startovali hodinu po nás. Ti první to brali dost vážně, což se poznalo hned z první hlášky, co jsem mezi nima zaslechl: první cyklista sprintující do schodů rozhledny volá na druhého: "Pohni, ať pak nejedu sám!"
Zajímavější to ale z pohledu pěšáka bylo zejména cestou dolů od rozhledny. To se přes nás začal valit celý peloton cyklistů. V tom jsem pochopil, že hlavním cílem je přežít a pokud možno s malým počtem zranění. Překvapivě mě žádnej z nich nesrazil, ale byl to docela hukot. Rozhodně zajímavý zpestření. I po stránce materiální - když jsem sestupoval lesem, dostihl jsem Radka, jak už měl plný ruce cyklokrámů, co cyklisti cestou z kopce vytratili, ať to byly flašky nebo náhradní kdovíco. Taky jsem jednu flašku sebral a připevnil na bágl. Na nejbližším vhodným místě jsem se to snažil vnutit jiným cyklistům, co měli místo, ale neúspěšně. Až po nějaké době se našel borec, co to neodmítl, ale flaška zjevně odmítla jeho, když jsem ji po asi dvou km našel znovu ležet na cestě. To už jsem ji nikomu nenutil a s vědomím, že brzo dojdu na kontrolu jsem ji vzal s sebou. Cestou jsem předešel Evu Q. a Blanku Š., která, jak je jejím zvykem, zase vykládala cosi o tom, jak ji bolí noha, což v překladu znamená, že až se rozejde, že už ji neuvidím. A taky se tak stalo, ale to předbíhám.
Napřed se došlo na kontrolu u hradu Krakovec na 20. km, kde se to hemžilo lidma, protože kromě nás, co jsme tam došlapali pěšmo či kolmo, se zde houfovali i čtyřicítkaři, kteří zde měli start. V evidenčním archu jsem vysledoval časy mých přátel. Míša a Vítek byli 4 minuty přede mnou. Tak jestli jsem Vítka stáhl za 20 km o minutu, mohl bych s ním dojít současně do cíle! Ve skutečnosti jsem ale po občerstvení buchtama různýho druhu rozpohyboval svoje nohy z kopce do údolí vyšší rychlostí, že trvalo asi deset minut a Míšu s Vítkem jsem dohnal. A to bylo pro celou cestu zásadní, protože Vítek cestu znal a s oběma se mi šlo dobře, možná až příliš. A to bylo divný. Šlo se mi dobře, přestože jsem si uvědomil, že půldruhalitrovou cykloflašku furt nesu na báglu a zapomněl jsem ji dát na kontrolu. Prostě jsem teď už nepotřeboval spěchat a snažit se zvyšovat tempo. Jen jsem si užíval krásných údolí, kterýma se šlo, a brodů, ve kterých cyklisti máčeli svoje kola a nohy (v jednom se to ovšem podařilo i mně).
Šlo se údolím Šípského potoka, pak Javornice, na jejímž konci byla, na 30. km, kontrola. Cestou nás už dávno předháněli běžci vyrazivší hodinu po nás a tak jsem se zde potkával i s lidma, co je normálně vidím jen jako položky v seznamu kdesi vysoko nade mnou. Naproti tomu, tady jsem v seznamu příchozích viděl vysoko nade mnou Mílu Lišku, kterej to napálil od startu a držel se Hanky Váchové, nejrychlejší ženy na mnohých závodech, včetně tohoto. Ta ale nestartovala vzadu, takže tu jsem šanci vidět neměl, a tím pádem ani Mílu - byl asi 2h před nama. To Martin Čapek se svojí nevyzpytatelnou rychlostí byl napřed asi hodinu. Tyto dva jsme průběžne sledovali, abychom si udělali představu, jak moc se flákáme. Ale vzhledem k jejich tempu to vlastně vůbec nebylo úplně patrný.
Říčka Javornice tvoří hranici mezi okresy Rakovník a Plzeň–sever a ústí do Berounky, kterou jsme nedaleko za kontrolou přešli na pravý břeh, pro změnu do okresu Rokycany. Začalo se stoupat pěkným úžlabím podél potoka s vodopády. To jsem nečekal, že zde potkám. Ovšem právě jsme vstoupili do CHKO Křivoklátsko, a tak jsem byl zvědav, co na nás má tato oblast připraveno. Ukázalo se, že je toho dost, co je tu k vidění. Vyšlápli jsme nahoru do dědiny a pokračovali za ní polem až k úpatí homolovitého kopce Lípa. Cestou nás trochu povzbudla střelba v lese kousek od nás, konala se tam nějaká střelecká akce. Výstup na vrchol byla vyloženě lahůdka Olafova typu - střemhlav kolmo na vrstevnice vzhůru na kopec, kam nevedla opravdová cesta. Nahoře jsem něco málo pojedl a spustil se mufloním seskokem dolů. Zastavil jsem až v údolí Zbirošského potoka. Cestou jsme se předcházeli s Danem E. a Jirkou L., kteří nám postupně zdrhali dál a dál. Moc pěkný úsek byl podél "Skryjských jezírek", znovu na hranici s okresem Rakovník, což bylo hluboké údolí s rozšířeným řečištěm potoka, vodpádem a kamennými moři. Ale já jsem měl hlad, tak jsem kochání trochu zkrátil a zaútočil rovnou na kontrolu v nedalekých Skryjích u hospody u Trilobita.

Zde jsem si to opravdu užil, hlad byl pokořen gulášovou polévkou a rizotem na studeno. Chutě mi dělalo i spousta dalších dobrot, co kontrola nabízela, ale to už jsem jen ochutnal a po víc jak půlhodině vyrazil dál. Zatímco sem jsem docházel s Jirkou, kotvy jsem zvedal s Míšou, zatímco mě už dávno předešli mnozí odpojující se šedesátkaři, ale i stovkaři včetně Blanky a Vítka. Toho jsme ještě zahlédli na silnici stoupající z obce, ale pak nám zmizel na dlouho z dohledu. Výhled byl přitom krásný na kopce a údolí Berounky, která však zůstávala skrytá. Stoupalo se do kopce a dalším kontrolním bodem měl být Vlastec 612 m n. m., nejvyšší vrchol trasy a celého okresu Rakovník. Cestou k prvnímu kopci jsem trochu poodešel Míši, na prvním předvrcholu jsem na ni ještě počkal, ale pak někde cestou kolem rybníka jsem ji nadobro ztratil a dál pokračoval sám, odkázán už jen na papíry ze startu. Už nějakou dobu pražilo slunko a ač jsem se u hospody převlíkl do kraťasů a namazal, byl jsem rád za každý kousek stínu. Na vrcholu ho pravda moc nebylo, zato tam bylo krásně a nadvládu nad člověkem (aspoň co do počtu) zde měla lesní zvěř (potkal jsem tu prase a srnu). Výhled zde nebyl, tak jsem se pokochal výhledem na vyvřelinovou skálu a muflonoval dolů. Zde jsem snad poprvé zaváhal, kudy jít, protože šipky byly rozmístěny na stromech a nebylo vidět, že by tam něco aspoň trochu připomínalo cestu. Naštěstí jsem šipky znovu našel a po chvíli tohoto divokýho sestupu jsem byl na cestě. Po ní se došlo na křižovatku, kde končil okres Rakovník a taky jeden z chodičů přede mnou; čekal tu u zastávky na odvoz. 
Teď se pokračovalo okresem Beroun, čímž se výčet okresů navštívených během tohoto pochodu vyčerpal. Já jsem ještě úplně vyčerpán nebyl, tak jsem přidal do kroku ve snaze dohnat Vítka, který měl být asi tak 10 minut přede mnou. Nebylo to vůbec jisté, zda, kdy a kde se mi to podaří, ale zase tak dlouho to netrvalo a podařilo se mi to už při sestupu k další kontrole, která byla na 60. km u Karlovy vsi. Zde byla naprosto úžasná polívka, výborný vývar, který mi přesně sednul, abych dodal sílu a mohl pokračovat dál. Potkali jsme zde Blanku, která zde asi trávila dobu oproti svým zvyklostem na několik kontrol dopředu i dozadu. Ale když jsme tam dorazili, ona i další účastníci se postupně zvedli a zmizeli. Naopak během našeho polívkování dorazila Míša. Vzhledem k již odzkoušené týmové spolupráci, teoreticky řádně rozebrané Alešem při páteční přednášce, jsme Míšu nechali napsopas občerstvovně a vyrazili dál zase bez ní. Prošli jsme dlouhým úsekem kolem kopců lesem po bývalé asfaltové, nyní z části krásně mechové cestě. Takhle se došlo až do údolí Berounky, kde jsme ji konečně poznali v celé její kráse. Travnaté louky, zalesněné svahy, ze kterých v některých místech vystupovaly šedé skály, to byla krása. A ještě k tomu náleželo zpestření v podobě přívozu na pramici. 
Převozník si už musel užít docela dost, ale stejně jako všechny předchozí příchozí a i nás dva naložil a převezl. Mně i tím, že mě posadil na příď a zadkem jsem chytal do gatí pravou berounkovskou vodu. To by nevadilo, do teď jsme šli sami, ale hned po vystoupení jsme se opět setkali s trasou šedesátky jejími účastníky. Utekli jsme jim ale do kopce cestou ke kontrole u Křiniště. Další hody, buchty, ionťák, chleby, zelenina apod. Byli jsme zde těsně po 18 h a do cíle zbývalo něco přes 30 km. Pořád jsme zvažovali, že bychom to mohli stihnout do cíle do půlnoci, ale museli jsme spěchat. Míšu jsme tentokrát už jen pozdravili, když jsme se s ní na kontrole míjeli a šli dál. Pak už to byl rychlokrok, místy běh, zejmína z kopce do bočních údolí potoků vlévajících se do Berounky. 
Jeden z nejhezčích výhledů z celé cesty byl z Nezabudických skal, měli jsem celé údolí pod sebou, v něm vodácký kemp, ze kterého se k nám nesly zvuky zábavové kapely. Nebyl ale čas moc víc se kochat, a tak jsme začali stoupat po louce mimo značku do kopce a pak podél pole k silnici. Tam už jsem týmovou spolupráci porušil i já a trhl se Vítkovi s tím, že pokud chceme půlnoc, musí se vážně přidat. 
Jenže běžec prostě nejsem, a tak když se došlo na kontrolu u rozhledny Velká Buková, ze které toho k mému nemilému překvapení zas až tak moc vidět nebylo (skryto bylo jak údolí Bernounky tak i Rakovnického potoka s Křivoklátem), zhodnotil jsem stituaci, že na půlnoc už není reálná šance. Řekl jsem to Vítkovi, protože na 24 kiláků do cíle jsme měli 4 a čtvrt hodiny. Nicméně on sám to úplně nezamítl a byli tam ještě chlapi, kteří mě (spíš ze srandy) hecovali, že se to dá. Tak jsem si dal ještě něco málo jídla a šel dál s tím, že zkusím seběhnout do městečka Městečka a pak se uvidí. Při seběhu zapadalo slunce a bral jsem to tak, že pokud bych byl ve čtvrt na devět v obci, tak by ještě byla jakási šance. V Městečku mě přivítaly děti, který nabízely občerstvení chodičům. Už v tom měly zjevně praxi, tak jsem neodolal, ač jsem zrovna vůbec nic nepotřeboval a dal jsem si aspoň gumovýho medvídka a pak ho nějakou dobu kousal. Říkal jsem si, že ten medvídek mi jistě dodá sílu a díky těm děckám to už doběhnu. Jejich pomoc byla ve skutečnosti především psychická, rozešel jsem se a v hlavě jsem si přemítal píseň Nesmíš to vzdát, kterou jsem kdysi za svých středoškolských let složil (kdyby někoho zajímala, ať mi napíše, mám ji nahranou a zjevně funguje :) ). To protože Běž už mi v hlavě zněla sama od sebe dost dlouho a celkem mi lezla na mozek ... 
Další postupný cíl byl Černý les, kam jsem dorazlil dle dílčího plánu v 21h a vzhledem k tomu, že zbývalo 16 km, začal se cíl do půlnoci jevit reálně. Příhodně k názvu lesa jsem nasadil čelovku a pokračoval dál po šipkách, už ani nevím kudy, lesem, polem, jakousi samotou a dalším lesem, až se slezlo na silnici, která mířila na kontrolou do vsi s pro mě nezapamatovatelným názvem Pustokvěty. Nebo tak nějak. Teda bez vlastně asi bez k. 



Na kontrole 11 km před cílem jsem si dal trochu polívky tak akorát, abych tím zabil 5 minut během kterých jsem si vysypal kamení z bot, který mě tam štvalo celej úsek už od lesa, ale furt jsem dofal, že už to nemůže být daleko. Koukl jsem do seznamu, že přede mnou jsou nějací stovkaři asi 15 minut, ale v tu chvíli mě víc zajímalo, že mám před sebou dvě hodiny času. A v tu chvíli se tu objevil Vítek. Naprosto nečekaně, myslel jsem, že jsem mu už zdrhl, ale on to jen tak nenechal a celých těch asi 13 km valil chvíli za mnou, aniž bychom se potkali. Nalil do sebe kafe a vyrazili jsme společně. Už se ochladilo, tak jsem na sebe po dlouhé době natáhl bundu a zase se lezlo do kopce kamsi do lesa. Tady jsem už jen tupě následoval Vítka znalého trasy. Sám jsem nebyl už moc schopen rozhovoru, což jsem čím dál strožším (existuje takový slovo?) způsobem odsekával Vítkovi, až to víceméně vzdal. 
Poslední kontrolní bod před cílem Haná jsme překonali v údolí chvíli před 23h na zbývajících 5 km měli hodinu. Pohoda. Skoro. Vystoupili jsme na kopec a najednou vidíme před sebou osobu. Kdo to je? Najednou Vítek: "Není to Míla??" Osoba se otočila: "Je to Míla!" Skutečně, byl to Míla. Ten, co byl celou cestu asi 2 hodiny před nama se najednou zombiím tempem šinul k cíli. Síly mu došly někde u té rozhledny, kde my jsme to naopak nakopli. A dopadlo to teda tak, že jsme ho zde, ač jsme se ho za sebou snažili držet, předešli a pokračovali dál. Tempem splašeného velbluda, který měsíc nežral. Napřed jsme sešli do údolí, kde ale začala ještě sakra dlouhá asfaltka. Měli jsme před sebou ještě skoro 3 km, ale už jen necelou půlhodinu času. Tak jsme do toho ještě šlápli a někde za čističkou, kde jsme se napojili na úvodní úsek trasy, jsem měli dokonce na dohled kohosi před sebou. 

Do cíle jsme dorazili v 23:56. Pro Vítka to bylo v čase 18:56 od startu, pro mě o 5 minut dřív, což byl pro mě o hodně snížený rekord na jakoukoliv trasu převyšující 100 km. A 4 minuty před nama do cíle dorazila Blanka, kterou jsem tak nečekaně předstihl, aniž bych ji dohnal. A ještě zajímavější bylo, že totéž se mi stalo i s dalšíma dvěma, co přišli s Blankou - Martin a Zuzana. Stáhl jsem z jejich 5minutového náskoku jednu minutu za 19 hodin, přitom jsme se za celou cestu nepotkali.
Akce se mi velmi líbila, děkuju Vítkovi a Míši za týmovou spolupráci, mnohým dalším spoluchodičům za spoluúčast a hlavně organizátorům akce za její přípravu. Určitě se sem rád zase někdy vrátím.

čtvrtek 9. května 2019

Stovka Jarním Saským Šluknovskem 2019

Stovka Jarním Saským Šluknovskem 2019

 
Na stovku "Jarním Šluknovskem" jsem se po delší době přihlásil v řádném termínu, aniž bych po někom přebíral na poslední chvíli registraci. Ovšem ne, že bych tuto akci plánoval nějak dlouho dopředu. Zkrátka  jsem se registroval v poslední možný den, tj. asi 5 dní před startem, a až pak řešil, jak celou akci zabírající páteční večer až nedělní ráno začlenit do 4denního volna, který jsem původně mínil aspoň částečně trávit s rodinou. Tak se ukázalo, že na poslední chvíli shánět ubytování v oblasti kolem NP České Švýcarsko je dost beznadějný. Jedinou výjimkou byla ubytovna ve Šluknově, kde sice neměli ani mýdlo, ale co by člověk chtěl za 175 Kč na noc.
Pominu další souvislosti, vyrazil jsem autem z Brna v pátek ráno ponabírat členy rodiny v Prostějově a Hradci Králové. Protože jsem nějak nebyl schopen nahrát mapu Německa do GPS, radši jsem se spolehl na papírovou mapu, kterou jsem ještě na poslední chvíli nakoupil před zavíračkou na Velký pátek v Prostějově. Tím jsem se trochu zdržel a jakmile vyjel na dálnici směr Olomouc, provoz zhoustl, zpomalil a úplně zastavil - někde vpředu byla bouračka. Za chvíli průjezd sanitky, hasičů, policie, hodina stání ve vedru a nakonec odzadu vyklízení dálnice a otáčení aut zpátky do Prostějova. Takže celá přesouvací akce nabrala hodinu a půl zdržení, což byla odhadovaná rezerva, se kterou jsme měli do Šluknova dorazit. Zbytek cesty už proběhl poměrně hladce, až na mírné zabloudění v saském Žitavském výběžku.
Ve Šluknově jsme byli kolem půl osmé a já jsem chtěl jet vlakem v osm z Mikulášovic, dolní stanice. Původní plán dát si auto k cíli a dojít to na vlak pěšky už jsem dávno pustil z hlavy, teď jsem v asi 19:45 vyrážel přes šluknovský výběžek (kterej jsem znal jen letmo z mapy) stíhat vlak v Mikulášovicích. To se už ve Velkém Šenově v 19:57 ukázalo jako nesmysl, tak jsem změnil plán a stíhal vlak na dalších zastávkách. Tu první jsem nějak nenašel a další - poslední v ČR před průjezdem vlaku přes Německo - byla Dolní Poustevna. Neměl jsem čas ani zjišťovat, v kolik hodin to jede, protože jsem cestou ve stylu Mr. Beana a jeho cesty do práce pakoval bágl věcma, co seděly na sedadle spolujezdce, tj. bágl na klíně, v ruce věc - co půjde se mnou, do báglu, co ne, skončilo na zadním sedadle. Samozřejmě jsem jel jak prase ... Vítek by řekl "jako na start Podyjí", takže to odnesl např. sáček chipsů, co se mi mezi ty věci všechen rozypal. K nádraží jsem dorazil v době, kdy ještě stáli lidi na peróně, což mi dávalo naději, že jsem to neprošvihl. Tak jsem ještě stihl podobným způsobem projet kufr auta a po zahoukání vlaku jsem akorát zamkl auto a s rukama plnýma věcí se přesunul na vlak a v naději, že mám vše, do něj usedl. Když pominu pak dramatickou chvilku, kdy jsem v tom všem zmatku zjistil, že nevím, kde mám peněženku s dokladama (ta naštěstí dobře skončila po vysypání báglu na sedadlo) nebylo dalších zmínění hodných událostí na cestě na start v Čertově vodě u Děčína. Snad leda, že jsem vůbec neměl jasno v tom, jak se pak z cíle dostanu k tomu autu.
Na startu jsem se popotkával se spoustou přátel z pochodů, celkově to na mě dělalo dojem, že snad tam znám většinu lidí, tím byl tento pochod zvláštní a o to víc se mi líbil, i když jsem se pak s většinou z nich během vlastního pochodu nepotkal. Nachystali jsme se, nasytili se místních dobrot v  malé hospůdce na stěně s bílým tygrem, toho času ještě doufajícím v hokejový titul, a po Olafově odstartovnání vyrazili v 23:25, jak jinak, do tmy. Teda vlastně jinak: do šera za svitu luny. To je koneckonců hlavní výsada tohoto pochodu, který se koná (ve většině případů) o Velikonocích - jde se (téměř) za úplňku, což bylo zajímavé pojítko s mou předchozí stovkou, Leteckou.
Při výstupu nahoru jsem se držel spíš vzadu a pak někde před zadem s Vítkem, s nímž jsem očekával další společný pochod. Poté, co se houf lidí přede mnou nechal zblbnout a hromadně zbloudil, chytil jsem se sympatické (teda aspoň co mi čelovky a měsíční svit dovolily hodnotit) dvojice rychlochodců, či běžců (tuším, že to byli Tomáš a Monika) a rychlochůzí vlál za (místy i před) nima. S nima jsem se vyvezl přes první kontrolu až na nevyšší bod trasy na Děčínském Sněžníku. Odklonil jsem se udělat pár fotek, protože mým cílem nebylo trasu prolítnout - to umí každej :) - ale užít si ji. Během užívání mě dostihlo a předstihlo množství nohou a ještě mnohotiskíckrát větší množství kilometrů jimi nachozených, ať už to byl Milan Mikulášek, Blanka Šafránková, Andy Nováková nebo mnozí jiní, později pod kopcem třeba Michal Turek. S ním jsem se potkal na začátku klesání k Ostrovu. V rámci ukázky mufloního skoku jsem mu sice utekl ke kontrolnímu bodu, pak ale přišlo první z mnoha bloudících zpestření, které jsem si cestou dopřál. 
Ovšem tady jsem v tom byli spolu s Braněm a ještě jedním chodičem docela nevinně - chytili jsme se hlavní informace z papíru, což bylo kudy - neboli po jaké značce, nikoliv kam. Odpověď z papíru zněla: po červené. A tak jsme si dali místo dvou km rovnou dvojnásobek - ale komu to vadí, když je cílem se projít. Skutečnost byla taková, že ještě před týdnem vedla červená jinudy a tak taky byla kreslená ve všech mapách. Ale tady v pohraničí nejspíš v důsledku zabezpečení proti převaděčským gangům se mění náhodně barvy značek naprosto bez varování. V protisměru jsme začali potkávat nejrychlejší běžce zdrhavší od Tiských skal už směrem do Německa. Nebyli z toho příliš moudří, jaktože potkávají čelovky v protisměru, tak jsme je uklidnili, že jsme se jen drželi popisu trasy ... Ovšem ještě větší šok to byl pro jednoho z běžců kolem 5. místa, do teď nevím, kdo to byl, jemuž jsem předal jím zrtacený vak na vodu, co jsem našel někde cestou na Sněžník. Ne, že bych věděl, komu patří, ale první světluška v protisměru, u které mě napadlo jí to nabídnout, byl přímo její majitel. Docela nechápal a já jsem se tomu moc nedivil.
Celá tato prodlužka k hranicím s Německem nás samozřejmě oproti ostatním dost zdržela, takže když jsme dorazili na kontolu k Olafovi a spol. u Tiských skal, dost mých spoluchodičů včetně Michala a Vítka už bylo dávno pryč ve skalním okruhu. Ač jsem chtěl vyrazit bez zdržení dál, nechal jsem se ukecat na polívku a tím jsem snahu dostihnout dřívější spoluchodiče víceméně odpískal. Ovšem o to podstatný jsem nepřišel - to byla procházka skalním městem za svitu měsíce. 
Úžasnej zážitek, možná i proto, že už kolem mě nepochodovalo tolik světel a mohl jsem si tu nádheru pořádně užít. Když se sestupovalo z náhorní plošiny do skalních roklí, bylo potřeba rožnout čelovku, jinak ale dával Měsíc světla dost na to, aby se dalo jít, aniž by člověk zahučel někam ze skály. Skalní bludiště ale bylo docela dlouhý a kontrolní bod byl až kdesi na cestě "zpátky", což mě spolu s jedním dalším spolubloudičem docela zmátlo. Po návratu na kontrolu u vstupu do skal jsem zjistil, že jsem se kocháním ve skalách posunul pořadím zhruba na desáté místo, samozřejmě od konce asi 60členného pole. 
A to jsem měl před sebou další prodlužku: abych si to prošel po zelené, kudy se mělo k Tiským skalám přijít, tak místo, abych si to o ty dva kiláky zkrátil, jsem si to zase o další půl kilák prodloužil. Do německé části, kterou jsou neměl v GPS na mapě jsem proto už vyrážel naprosto osamocen bez kontaktu s dalšími. Kontakt se naštěstí podařilo nastolit, když jsem ještě v úseku podél hranice došel jednoho z Tiských spolubloudičů, ale jak už to tak na takových akcích bývá, když už člověk někoho dojde, tak je to proto, že je rychlejší, a tudíž ho pak i předejde. Sice jsem se pak na rozcestí trochu zasekl při hledání nástupu pro výstup do vrchu, dál se ale už šlo víc jak 10 km po německých žlutých pruzích na stromech, to se skoro nedalo splést. Skoro.
Vyšláplo se z údolí říčky Bělá po hranici na kopec, kde cesta odbočila z hranice už nadobro k Sasům, aby se po chvíli klesání údolím vrátila do údolí. Klesání jsem vzal, jak je v poslední době mým zvykem, pokud jsem toho schopen, rychlohybem, konkrétně mufloním skokem, což jsem kdysi odkoukal od muflonů na Pradědově stovce. Při tomto pohybu člověk vyvine takovou rychlost, že nějaká náhlá změna směru trasy je pak snadno přehlédnutelná - zvlášť, když se rozednívá a není pořádně vidět značky ani odrazky. A když si pak člověk chce udržet tempo ještě ze setrvačnosti už i v celkem rovinatém a nudném údolí, může se stát, že dorazí do vesnice, kam původně dorazit vůbec neměl. Nějak mi nepřišlo divný, že jediný pocestný, kterýho jsem potkal, mi trvdil, že žádný vytrvalce přede mnou neviděl. Věděl jsem, že se má jít na sever, což bylo sice dobře, ale trochu (hodně) mimo. U vsi Ottomühle, už za plnohodnotného světla, jsem to tedy otočil zpátky na jih a vydal se skalním městem a kolem Verlassene Wand (Opuštěné stěny) jsem vystoupil vzhůru na náhorní plošinu. Tam jsem se chvíli motal neznačenýma cestama až jsem usoudil, že bude stát za to vykouknout při východu slunce zpátky do údolí. 
To sice bylo hezký, ale zase mě to trochu zdrželo. A určitě to nevyvážilo možnost vidět východ slunce třeba z Kočičí skály, což se podařilo jiným. Konečně se mi pak ale podařilo napojit zpátky na trasu poblíž rozcestí směr Rosenthal. Dle kilometráže to bylo 30,7 a údaj na GPS se zase tolik nelišil, ukazoval 37,0. Dál už cesta opravdu vedla na sever a to na dost dlouhou dobu. Podařilo se mi konečně i někoho dojít - byla to Katarína, kterou jsem před tím za sebou neviděl, ale dozvěděl jsem se od ní, že vyrážela asi půl hodiny po mě od druhé návštěvy Olafa u Tiských skal. Šlo se mi dobře, tak jsem jí utekl a mířil ke Kočičí skále. Nechtělo se mi furt vytahovat GPS nebo mapu, tak jsem šel hlavně podle paměti a hlavně dle žlutých pruhů na stromech. 
Když už se dělalo vedro, začal jsem shazovat svršky a při tom mě opět došla Katarína. Na Červeném kameni udělala totéž ona, v důsledku čehož jsem zase utekl já jí a ona mě opět došla až na Kočičí skále. Na ni vedl žebřík a nahoře svačil další z chodičů. Pofotili jsme výhledy do krajin a navzájem sebe na žebříku a vyrazil jsem vzůhru dolů přes Cunnersdorf na další kontrolu. Nahoře jsem se držel značené cesty, ale zjevně ne tak jak bylo míněno itinerářem, protože zatímco moje cesta vedla dolů roklí do lesa, od ostatních jsem pak viděl fotky vyhlídky, kterou jsem musel někde přehlídnout. Nikoliv, nepřehlídnul jsem ji, prostě jsem ji minul, což mě docela štve. Ale co už, vyhlídek bylo pak ještě spousta, kontrolu jsem tím neminul a trasu jsem si nezkrátil (celkově to fakt díky předchozím oklikám nehrozilo). V Cunnersdorfu jsem byl když odbíjelo 9 h, čímž skončilo ráno a začalo dopoledne. Ve výstupu dál jsem potkal Pavlínu a společně jsme dorazili na kontrolu u silnice pod Gohrischem. Byly to úplný hody, i když jsme byli v pořadí kousek před koncem, pořád měli spoustu jídla všeho možnýho i nemožnýho druhu od polívky, přes namazanej chleba, těstovinovej salát až po napečený cukroví. Na vzdory už tak nabranýmu zdržení se mi od tam nechtělo. A nejen mě. Jak jsem po asi 300 m od kontroly zjistil, ještě víc se z tama nechtělo mé GPSce, pro kterou jsem se musel vracet. S kontrolou jsem se tudíž loučil nadobro až někdy kolem 10 h. Pak jsem teprve (napodruhé) našel tu správnou cestu na Gohrisch a začal stoupat. 
Tam jsem začal potkávat už houfy lidí a opět jsem došel Katarínu, která zvládla absolvovat kontrolu přecejen o dost rychleji. Za to Pavlína, se kterou jsem na kontrolu došel, byla v nedohlednu. A to i z vyhlídek na Gohrischi, který konečně plnohodnotně ukázaly krásy Saského Švýcarska - stolové hory a krajinu kolem údolí Labe. Nechal jsem se tam i vyfotit na vyhlídce Němcema, kteří sice v dobré náladě vtipkovali, ať udělám ještě pár kroků dál (a letím ze skály) a přitom mé prosbě vyfotit to "ohne Leute" (bez lidí) úplně nerozuměli. Teda ne, že by to měli fotit i beze mě, ale nakonec bylo potřeba fotku trochu upravit v Gimpu, aby se dala použít.

Pak jsme spolu s Katarínou zamířili Sokolí roklí (Falkenschlucht) střemhlav dolů. A vzhledem k tomu, že to bylo označeno jako náročná sestupová trasa, překvapilo nás, že tudy Olaf nevede oficiální trasu. Ale rozhodně to stálo za to. Po sestupu jsem se už poněkolikáté trhl Kataríně, tentokrát už nadobro, a pokračoval k Pffaffensteinu. To byla jedna z oblastí, kterou jsem znal z celé cesty nejvíc, před 2 rokama jsem tu byl s rodinou a říkal jsem si, že by bylo hezký, kdyby to Olaf s Egonem někdy natáhli až sem. Sice jsem jim o tom neříkal, ale poslechli mě a udělali dobře, byla to jedna (z mnoha) nejhezčích částí trasy. Po sestupu z této skalní stolové hory následoval sestup pod Königstein. Zde jsem opět překročili Bělou, zde však jen pár desítek metrů před jejím ústím do Labe a začalo se stoupat vzůru k pevnosti. Na ní už jsem taky byl a tak jsem aspoň věděl, co čekat. Ovšem bylo poledne a sluneční žár pálil na maximum, tak jsem se v tom výstupu totálně zavařil, že jsem musel udělat na chvíli pauzu. Až když mě začaly předcházet skupiny důchodců jsem usoudil, že flákání bylo dost, a vzchopil jsem se a pokračoval dál. 
Do pevnosti se naštěstí nešlo, jen se minulo ten hroznej blázinec kolem pokladen a parkoviště pro autobusy a klesalo se dolů. Kladem však bylo, že zde bylo spousta stánků, tak jsem si v jednom dal zmrzlinu. Tak jsem si ji už dlouho nevychutnal. Sestoupil jsme do Thürmsdorfu, kde jsem minul (ani nevím kde) zámek, zato jsem tu potkal lamy a Pavlínu. Zatímco ona si za vsí dávala pauzu, čímž mě celkem zmátla, že jsem ji najednou neviděl před sebou, já jsem po chvilce zmatkování zamířil ke Kleiner Bärensteinu. Bylo to po asi 20 km sólové cesty, co jsem došel někoho z chodičů. A pak zase dlouho nikdo.
 
Vystoupil jsem na Malý Medvědí kámen, abych se jako vždy trochu pokochal výhledem, zapsal kontrolu a seběhl dolů, v tomto případě ale až po krátké pauze, vedro začalo vrcholit a výstup bral čím dál víc sil. Po sestupu do údolí Labe v městě Wehlen se opět začalo stoupat, tentokrát na Rauenstein. Říkal jsem si, že těch šutrů už bylo dost a už jsem se viděl na kontrole u přívozu v Rathenu, ale přitom toto byl další z nezapomenutelných výstupů. 
Nejen co do počtu lidí - davy zde celkem blokovaly cestu, ale jinak jsem si to celkem užil, zvlášť díky opět úchvatným výhledům. Nejvíc mi na to seděly přívlastky Nádherný ale Náročný. Nicméně po kontrolním bodu na vrcholu už jsem příliš neváhal a vydal se skočmo přes další rokle dolů na kontrolu do Lázní Rathen (Kurort Rathen). 
Kontrola měla původně být u parkoviště poblíž nádru, ale pro nás, pozdní chodiče byla přesunuta k Labi (aspoň tak jsem to pochopil). A dobře udělali, pohled na obložené lavičky jídlem a pitím a odpočívajícími chodiči vyzýával k tomu natáhnout se tam a zbytek pochodu už nechat jen odesnít. Výhled přes Labe na protější stěny národního parku Saské Švýcarsko k tomu vyloženě vyzýval. A nejen ony, i Magda a spol, kteří se zde starali o pohodu účastníků mě přesvědčovali, ať ještě nejdu a pořádně se posilním. Jenže za pár minut jel trajekt. Už jsem ani nestihl předkoupit si lístek, a tak jsem rychle pobral věci a překvapivě běžmo sprintem jsem dopajdal na loď, aniž by mi ujela. Plavba ale trvala jen pár minut. Škoda, že tady neteče Amazonka nebo aspoň Dunaj ...
Po výstupu z lodi následoval výstup na Bastei, což je hlavní tahák n.p. Sächsische Schweiz a jedním z přírodních špeků Saska celkově. I když přírodních - ona je to umělá cesta na obloukových mostech mezi skalama. Přesto, že to je zejvný zásah do přírody, působí - zvlášť díky výhledu do údolí Labe - fakt úžasně a už když jsem to viděl poprvé na fotkách, věděl jsem, že se sem budu muset podívat. To ale bylo už nějakých 18 let zpátky, taky na Velikonoce, tehdy jsem ještě nebyli v EU a název Schengen jsme neznali ani z mapy, ale za to platila jízdenka přátelství CZ/SRN, v rámci které se dalo o víkendech jezdi v příhraničí zadarmo. Škoda, že to zrušili. A taky tu tehdy nebylo tolik lidu a o to víc tu bylo sněhu. Možná i proto (kvůli lidem, ne kvůli nesněhu) se zde ztratila kontrola, ale vzhledem k těm davům to není úplně překvapující.
Seběhl jsem dolů k jezírku a začal stoupat nahoru k Hochsteinu. Toto místo bylo naprostým opakem Bastei - (téměř) liduprázdná skála s nádherným výhledem do údolí menší říčky. Po sestupu v obvyklém stylu po žebříkách skalním městem se v údolí poprvé objevila tajná kontrola pod vedením Jirky Větvičky, který zde mimo jiné gulášem obšťastňoval veškeré průchozí účastnictvo. Sice jsem měl původní plán, jak rychle kdy kde budu, ale postupně jsem z něj musel slevovat a zdejší čtvrthodinu jsem do plánů taky původně nezařazoval. Snažil jsem se přitom hlavně kvůli možnosti nějakého přesunu k Dolní Poustevně pro auto z cíle nedorazit tam úplně pozdě v noci. To se ale s každou další hodinou zdálo být čím dál beznadějnější.
Pokračoval jsem pěkným bočním údolím vzhůru. A nebyl bych to já, kdybych to nevzal (trochu nedopatřením) až k hradu v Hohensteinu, což byla zase asi třičtvrtěkilometrová zacházka. Ale bylo to pěkný, zatímco následující kontrola u jeskyně a rádoby vodopádu byla dost suchá (nicméně taky pěkná). Další úsek cesty mi uběhl docela rychle, snažil jsem se spěchat, protože se blížil západ slunce a já jsem chtěl toho stihnout za světla co nejvíc. Cestou jsem zase po dlouhé době předešel dvojici stovkařů. Ještě jsem stihl poslední výhled na údolí Labe z hotelu Brand, kde jsem při focení málem přišel o hůlku, když mi propadla zábradlím a zastavila se těsně před pádem ze skály. Když jsem za pomoci gravitačního urchylovače, tj. mufloního skoku, zklesal do údolí, předstihl jsem další chodiče. Následoval ovšem hodně nepříjemný výstup po strašlivých schodech. Zdály se fungl nový a pokud to šlo, kráčel jsem vedle nich, byly vytvořeny pro naprosto nepřirozený kroky - asi jako když jde člověk po železničních pražcích. Nahoře ve Waitzdorfu jsem se už rozloučil s možností vidět západ slunce z nějaké vyhlídky, protože další v programu hned tak nebyla a podél cesty by bylo třeba si hodně zajít a to už se mi nechtělo. 
Místo toho jsem zase trochu přidal do kroku po asi kiláku rovné cesty se dalo už volným spádem seběhnout do údolí, kde po krátkém, ale nepříjemném úseku po silnici člověk dorazil na kontrolu u uhelného mlýna (Kohlmühle). Zde jsem nečekaně potkal Milana Mikuláška a Martina Nerva Hlaváče. Ten mi udělal velkou radost, protože mi pomohl vyřešit problém s autem. Končil tu a čekal na vlak. Přenechal jsem mu teda klíče, aby vysedl v Dolní Poustevně a převezl mi od tam auto do cíle. Sice jsem věděl, v jakým stavu vnitřek auta je, ale to v tu chvíli nehrálo roli. Zkrátka problém byl (aspoň teoreticky) vyřešen. S Milanem jsme se pak vydali údolím podél řeky Sebnitz (která se však přitéká z ČR pod názvem Vilémovský potok) a železnice dál, teď už za šera a chladu. V protisměru jsme zanedlouho potkali dvojici končících stovkařů. Po chvíli mi došlo, že jsou to mí spoluchodiči ze začátku - tempaři pro výstup na Sněžník. Bylo mi líto, že to musí předčasně ukončit, ale problémy (tuším, že jen jedné ze čtyř jejich noh) byly jiným způsobem neřešitelné.
I když už jsme šli po tmě, cesta dál byla velmi zajímavá - už to nebyly skály, ale například těleso staré železnice - most a tunel, zřícenina hradu na kopci a další cesta údolím. V obci u železniční stanice Ulbersdorf jsem si ale přecejen potřeboval trochu odpočinout a doplnit energii, a tak jsem si sedl do zastávky a trochu se naládoval chlebem se šunkou a sýrem, co jsem si nesl od startu a k tomu to zapil energetickým Tygrem. Docela divoká kombinace, ale překvapivě se to obešlo bez následků. Bohužel ale ani žádnej velkej nával energie, jako tomu bývalo po požití tohoto nápoje v minulosti, se nekonal. Ale najezenej jsen se aspoň v o dost větší pohodě mohl vydat dál, teď už sám, Milana jsem nechal pokračovat napřed. Cestou do Ulbersdorfu mi zastavilo auto s holkama, na něco se ptaly, zas tak dobře jsem nerozuměl, ale pravděpodobně mi nabízely, že mě svezou. Tak jsem jim stručně vysvětlil, že jdu stovku z Děčína a že mám 90 za sebou, tak už toho víc vědět raši nechtěly a zmizely. Za chvíli jsem stejně odbočil do pole, abych v něm ztratil cestu, protože zde nebylo pořádně vidět na odrazky. Ale po chvíli bloudění jsem správnou cestu našel. Po chvíli cesty lesem jsem došel do další vesnice k nádraží na kraji města Sebnice (teda správněji Soběnice, jak se překládá název Sebnitz). Odtud se však stoupalo do opačné strany údolí, což zpruvu nezaregistroval Milan a proto se teď vracel ze Sebnitze zpátky. Dál jsme pokračovali spolu, napřed po silnici vesnicí a až k další občerstvovací mezikontrole. Zde čekal Míla s parťákem. Dokud jsme tam nedorazili, kontrola jim fungovala výborně, měli všeho dost a spolupráce byla v pohodě. Nevím, jak po našem odchodu, když během rozhovoru s nama zjistili, že oni jsou dvojice složená ze Slávisty a Sparťana. Předpokládám, že modřiny od následné rvačky se pak v cíli svedly na nárazy do stromu ve tmě bez čelovky.

My jsme s Milanem tyto problémy neměli, jako Komeťák už od Letecké stovky vím, že Milan z Jablonce není fanoušek libereckých Bílých tygrů, takže mezi námi k rozepři ani dojít nemohlo. A i kdyby, s vypadnutím Komety v semifinále s Libercem jsem se už vyrovnal ... Ovšem teď jsem se musel vyrovnat s přicházející krizí a po dlouhé době i s puchýřem na noze. Přecejen boty jsem měl sice pohodlný, ale nebyly úplně stavený na častý mufloní skoky, takže prsty dostávaly zabrat i dost zepředu. Pokusil jsem se to řešit zalepením na náměstí v Soběnici, odkud jsme zase odcházeli na několik pokusů na tu správnu cestu. Naštěstí jsme ji ale našli a neopakoval jsem tak chybu z před 4 rokama, kdy jsem vyrazil špatnou cestou a na následný vrchol Tanečnici došel z druhé strany. Tentokrát jsme si dali bacha, ovšem problém se začal objevovat jinde, a to v mé únavě. Po dlouhé době a štrece jsme se vrátili do ČR a dokonce dorazili i do Šluknovsku, podle kterýho se celá stovka letos (řekl bych, že celkem neoprávněně) jmenovala, ale i když Milan stále načínal další a další zajímavá témata o řekách a zeměpise, o kterých bych s ním za normálních okolnosti dokázal kecat dlouhý hodiny, teď jsem se zmohl jen na to držet se želvím tempem na cestě a neusnout. Ta cesta do kopce mě úplně ubíjela, zde jsem prožíval největší krizi za celou cestu. Najednou se stoupání zpomalilo (tedy došlo k minimu zrychlení neboli nulovému ryvu, tj. nulové třetí derivaci dráhy) a já ve tmě uviděl rozestoupené stromy. Nějak mi to dalo dojem, že už to na vrchol tím pádem nebude daleko. V tu chvíli jsem se probral a zase nabral tempo a valil dál. Za chvíli jsme byli na vrcholu u rozcestníku. Zapsali jsme předposlední K a vydali se po modré dolů. Byl jsem zde podruhé, Milan už po xté, takže jsem dal na něj, když určil směr, kudy dál. Mělo se jít po modré, pak z ní sejít a dle místního značení sejít do vsi. Bohužel jsme vybrali špatnou modrou, po které jsme šli pořád dolů až na pole, kde nám došlo, že jdeme blbě. Dle GPS jsem zjistil, kde vede správná trasa a vydali jsme se k ní křížem krážem lesmo. Bohužel během tohoto křížení jsme se navzájem ztratili. Protože ale Milan neměl GPS, nebyl jsem si jistej, jestli kontrolu najde. Tak jsem asi 2 km před cílem bloudil lesem sem a tam, volal na něj, ale nic, Milana už jsem nenašel. V naději, že snad dojde až na vrchol a tam se na trasu napojí jsem jeho hledání vzdal a vydal se po správné cestě přes poslední kontrolu do Mikulášovic. Do cíle jsme dorazil v třičtvrtě na 3 ráno. Zatímco kilometráž udávala 105,2 km, já jsem měl dle gps nachozeno asi 120. Pro ty co nevěří ... https://mapy.cz/s/3s2ar.
Krátce jsem se pozdravil s Olafem, Lídou, Egonem a mnohými dalšími a vydal se do Šluknova.


Naštěstí jsem už cestou dostal zprávu o úspěšné přepravě auta do cíle, takže jsem směle mohl sednout do auta a přejet těch 11 km do ubytovny. Dík Martinovi - Nervovi! Ač jsem se toho po té neprospané jeden a půl noci trochu bál, tak to docela šlo. Ale na delší štreku by to asi nebylo nejlepší.
Akce se mi velmi líbila, díky moc Olafovi, Egonovi (a vše nejlepší k narozeninám) a všem orgům a pomocníkům. Koneckonců už podruhý můžu říct, že je to jedna z nejhezčích stovek, co jsem kdy šel. Nemůžu ale říct "u nás", protože tentokrát byla většina trasy "u nich". A mají to tam pěkný. Ale my taky.