úterý 13. října 2020

Lokální extrémy s Jindrou

Nejvyšší místo Čech

Na první víkend října byla plánovaná Stovka Podkrkonoším. Já jsem se jí sice zúčastnit chtěl, nicméně rodinné důvody … zkrátka jsem měl na starosti Jindru. Tím jsem se ale odradit nechtěl a výlet do oblasti Podrkonoší jsem chtěl provést s ním, byť bez účasti na stovce. Navrhl jsem proto s přáteli Jurou a Jitkou Nedasovými z Podkrkonoší, že bychom mohli udělat s nima a jejich Jonášem (jen o měsíc mladším než čtyřletý Jindra) výlet. Ještě během domluvy však hlavní org stovky Iske akci zrušil – podobně jako v mnoha případech roku 2020 z důvodu covidových opatření. Hlavní podnět tedy padl, ovšem od cesty do severovýchodních Čech už mě to nemohlo odradit. Zvlášť když se schylovalo k pěknýmu počasí. Před dvěma lety jsme se s Jindrou a Janou snažili zdolat Sněžku, zvolili jsme si tehdy tady krásný počasí, ovšem jen zdánlivě – dole byly mraky lidí a aut a nahoře mraky plný vody, který nás od Slezské boudy zahnaly zase zpátky přes Obří důl do Pece. S touhou složit reparát a vytáhnout Jindru na Sněžku (a sebe po skoro 20 letech) jsem upustil od nízkých cílů v Podkrkonoší a znovu nasměroval náš víkend k výstupu k na Sněžku, ač jsem očekával, že se to opět neobejde bez davů lidí.

Na poslední chvíli jsme si našli ubytování v Peci pod Sněžkou v penzionu Bivoj hned u východiště do Obřího dolu. Do místa jsme dorazili kvůli zdržení u voleb až v pátek večer, přespali a ráno vyrazili. Byl tu trochu problém s přípravou. Jindru jsem už několik dní psychicky připravoval na to, že bude šlapat na nejvyšší horu, ale i tak jsem si vůbec nebyl jistej s výsledkem. Jeho letošním pěším maximem byly výstupy na Černou studnici u Jablonce n. N. a na Nový a Starý hrad u Blanska. A co víc, večer před výstupem přišlo varování na silný vítr. Na Sněžce to mělo být přes 100 km/h, což navíc mělo přinést pocitovou teplotu kolem -3 stupňů. Kdybych si byl tyto předpovědi nečetl, byl bych udělal líp, protože bych byl netáhl bágl plnej náhradního oblečení pro oba. Takhle pomalu ani nebylo, kam dát jídlo a pití a byl jsem rád, že jsem měl na sobě vestu se spoustou kapes.

Vyrazili jsme v 9 h, v době, kdy už cestou do Obřího dolu proudily četné skupiny turistů. Vysvětlil jsem ale Jindrovi, že většinou jsou to lenoši, co se nahoru vyvezou lanovkou, ovšem žádná velká fronta se u ní nekonala. A protože jsme ještě čekali na druhou rodinu, Jindra prošmejdil všechny průlezky instalované u lanovky pro děti čekajících lenochů. Musel jsem to tak Jindrovi zdůvodnit, jinak by se Jindra dožadoval lanovky taky, nebo by zůstal coby pecivál přímo v penzionu v Peci. Nějakou dobu se mi ho ale dařilo držet u vědomí, že dneska se jde pěšky. K tomu jsem ho musel průběžně motivovat a tato disciplína se pro mě postupně ukazovala těžší a těžší a bylo otázkou, kdy v ní selžu. Napřed jsem musel z kapsy tahat jindy zakázané brambůrky. Další motivací bylo házení kamínků do řeky. Velkou Úpu jsme přešli jednou a chvíli poté nás došli Nedasovi a motivovat bylo nutno hned dvě děcka. Ale celkem se to dalo, ovšem Jura neměl takovou trpělivost a Jonáše občas poponesl. To já jsem musel cestu rozfázovat tak, že když Jindra půjde, tak u další chaty dostane brambůrek. Chat tam ale bylo víc, než jsem si vzpomínal, takže pak pomalu ani nebyl důvod je balit a mohl jsem nechat Jindru rovnou se jima nakrmit.

To už jsme stoupali od kaple nahoru. Vzhledem k tomu, že za ní se už dlouho žádná chata nechystala, bylo nutno Jindru motivovat vodopádem, ke kterýmu to byl ale taky ještě kus cesty. Celkem brzo ale Jindru popadl nápad, hodit do vodopádu kámen. To bylo vzhledem k jeho hmotnosti a Jindrovu rozložení sil holej nesmysl tahat s sebou takovej šutr. Snažil jsem se mu to rozmuvit a výsledkem byl hysťák dovedený až do válení se uprostřed cesty za mohutného řevu rozléhajícím se po celém klidovém území národního parku. Uvědomil jsem si, že takhle to nepůjde a když už jsem si dal tak vysokej cíl jako je vyšlapat Jindru na Sněžku, bude nutno z lecčeho slevit a musel jsem tedy ustoupit. Slíbil jsem mu proto, že šutr ponesu, což částečně zabralo, i když se to neobešlo bez keců o tom, že nechtěl, abych mu před tím ten šutr zahodil do potoka. Naštěstí tu ale potoků bylo víc a po chvíli jeden tekl k cestě poměrně velkým spádem, což jsem prohlásil za vodopád, u Jindry to prošlo a šutr jsme hodili do něj a všichni byli spokojeni. I Jura s Jitkou, kteří už mezi tím byli s Jonášem u bývalé štoly Kovárna.

U ní jsme se na chvíli sešli, ovšem následně Jindra seznal, že když se může nést Jonáš, že chce taky na koňa. Tady už to chtělo trochu vyšší argumentační kalibr a po několik dlouhých minutách marného přesvědčování, že nahoře dostane něco dobrýho a následně půjdeme k hřišti, se mi Jindru podařilo přesvědčit bombónama. Byla to ale skutečně i fyzická vzpruha, energii Jindra hned využil, došli jsme Jonáše a bez zastavení šli dál, že jsem Jindrovi málem nestačil. Tyto chvilky ale vždy trvaly jen krátce a hned po nich následovala žádost o další bombón. Tím jsem si na sebe ušil bič a bylo potřeba jím Jindru krotit, než mi je všecky sežere.

Jak jsme se blížili k vodopádu, napřed se zvyšovala frekvence těchto žádostí, pak ale došlo už na fyzickou únavu, kterou už ani cukr nezachránil. Záchranou byl vysněný vodopád, k němuž jsem ale Jindru musel vysloveně dovláčet – pletl nohama a co chválu sebou hodil na zem.

U vodopádů na Rudném potoce jsme konečně udělali trochu delší svačinovou pauzu, během níž se ukázalo, že Jindrovi energie rozhodně nechybí, protože přestávku strávil pobíháním kolem místní vodárny a házením listů a kamínků do potoka. Odpíchnout se nám odtud pak podařilo, ovšem jen na krátko a Jindra zase začal stávkovat. Nepomáhaly už ani brambůrky, ani cukr, rohlík, pití, zkrátka nic. Vyřešit jsme to museli až dohodou, že následující den bude moct do Tesca na vláček. To se pak Jindra zvedl a zase šel dál. Jura s Jitkou už z našeho tempa byli trochu nervózní, protože na rozdíl ode mě nerazili tak přísnou strategii a nebylo jim proti srsti Jonáše poponést. To já jsem pro tento den zakázal a zatím se mi to zuby nehty dařilo dodržet. Míjeli jsme čističe stezky s pytlema na odpadky, jimž jsme vždycky vzdali hold. To bylo však jediný, co jsme hodlali vzdát. Ovšem když jsme pak došli Nedasovy kousek před hřebenem, připravili jsme se tepelně, že nás asi nečeká nic jednoduchýho, protože už se začal zvedat vítr.

A skutečně, zatímco se s vzdáleností k Slezské chatě zvyšoval počet lidí asi tak inverzně kvadraticky, rychlost větru stoupala po téměř nespojité funkci. Jakmile mi vítr ufoukl čepici a tu jsme se štěstím chytili, připoutal jsem si k sobě Jindru řemenem, sbalil všechny hůlky na záda pod bágl a vyrazili jsme na vrchol.

Výstup probíhal v procestí, který jsem kdysi, když mi bylo asi 5 let, nezval v Tatrách „fronta na pivo“. Nevím teď jestli zrovna pivo byla hlavní motivace pro většinu spoluvýstpníků, pro nás to však byla tak neobyvyklá situace, že Jindra úplně zapomněl, že chce proti chození protestovat a docela statečně odolával. A to i když jsme se přiblížili k jedné z vyhlídek do Dolu, kde nás vichr vysloveně fackoval. Jinak ale bylo krásně, že Jindrovi bylo těžký vysvětlit, že by se měl přioblíct.

Juru a spol jsme během výstupu nechali jít napřed, přecejen s Jonášem v nosítku se jim tu šlo asi o něco rychleji. Na vrchol jsme dorazili ale až několik minut po jejich odchodu, vítr tu byl takovej, že se jim tu čekat nechtělo, navíc coby místní to tu už okoukali dost jindy. To já jsem zde zavzpomínal na své výstupy na přelomu tisíciletí, což byla jediná dobra, kdy jsem to tu párkrát navštívil. Teď jsem tu ale byl s Jindrou a měl jsem obrovskou radost. Jindra to toužil oslavit výstupem na vyhlídkovou plošinu nad Poštovnou, kam ale byla taková fronta, že jsme nahradili plošinu lízátkem s krtkem a vypadli ven, abychom hned zapadli do polské kaple, kde jsme se v závětří v klidu najedli. 


Pak jsem na chvíli vylezl pofotil a vykoukl do dálky, ovšem vidtelnout nebyla nějak slavná a nebylo vidět moc dál než na Černou horu. Tím, že jsem ale Jindru na chvíli odepnul a nechal u jídla samotnýho, jsem zariskoval, protože při návratu ke kapli po asi 2 minutách už vidím, jak Jindra vesele pochoduje venku a v davu lidí by se snadno ztratil. V tom jsem si vzpomněl, jak jsem totéž tehdy v Tatrách udělal u hotelu Encián a rodiče mě tehdy asi půl hodiny hledali. Teď to naštěstí takovej průšvih nebyl, ač to bylo v Polsku a Jindrův pas samozřejmě zůstal doma.

Vyfotili jsme se spolu na několika místech a vydali se na sestup směrem k Růžové hoře. Cestou dolů zkoušel Jindra hůlky a podobně jako už v mnoha předchozích připadech tu zkoušel i mufloní skok, což jsem mu ale zatím zatrhl, přecejen jsem chtěl, aby se dolů dostal celej. Cestou jsme se jen na chvíli chytli tempa běžce a stovkaře Tomáše Zaplatílka, kterej prchal před davama lidí ze Sněžky, kde předtím pracoval. 

Pak ale Jindra opět přešel do režimu škemrání „na koňa“ a já do obranného režmu hledání výmluv, proč to nejde. Jelikož mi už došly víceméně všechny pochutiny, přešel jsem do motivace hrou – hodil jsem klacek a Jindra pro něj běžel. Takto jsem z něj vymáčkl ještě nějakou energii a ukázalo se, že jí má ještě celkem dost. Poslední větší přesvědčování proběhlo kousek před lanovkou z Růžové hory, což vyřešil ještě zbytek brambůrků a slib, že se blížíme k hřišti na Růžohorkách. A navíc jsme zde měli doporučenou polívku Kyselo na Děčínské boudě. Bohužel jsme tam dorazili už příliš pozdě. Hřiště sice ještě premévalo, pití taky, ale jídlo nikoliv.

A tak se tu Jindra s výhledem na Studniční horu pohoupal, dal si se mnou jakousi podivně přírodní limonádu a vyrazili jsme dolů. Zde už i Jindra pochopil, že už nestojí za to protestovat, protože zanedlouho bude mít za sebou celej výlet. To se nakonec podařilo, dohromady přes 12 km s převýšením asi 800 metrů.

Když jsme to šli po zásluze oslavit do hospody, Jindra byl tak unavenej, že snědl asi 3 sousta masa a dál jídlo nechal mně, kterej jsem si dal ale celý další jídlo a polívku. A vzhledem k tomu, že Jindra dostal slíbený odnos „na koňa“ z hospody na chatu, jal jsem si to vzít zkratkou, kde jsem ještě prožil dobrodružství v houští a svahu, přežranej, potmě a dítětem za krkem. Ten ale byl na chatě nakonec čilejší než já. Tak skončil den výstupu na Sněžku.

Další den pak už byl ve znamení plnění všeho, co jsem byl donucen předchozí den Jindrovi naslibovat.

A protože v noci lilo, naplnily se řeky a u soutoku Úp to pak vypadalo docela divoce.

A pak se udělalo hezky. Sněžku jsem v posledních letech viděl nejčastěji z Jeseníků, ale na východ  ze Sněžky jsem neviděl dál něž ke Stolovým horám. Ale co se nepodařilo na Sněžce, to jsme dohnali cestou domů při návštěvě rozhledny na Horním lese. Z ní byly vidět všechny pohraniční hory od Krkonoš po Jeseníky. Na jih byla sice taky krásná viditelnost, ale do Alp tentokát nedosáhla. I tak to ale bylo pěkný zakončení víkendové výpravy.




Nejnižší místo Moravy


Pár dní po Sněžce Jindra dosáhl další významné životní mety: ulovil doma svého prvního mola. 
A v pátek, kdy se dle předpovědi měl konat jeden z posledních pěkných dní, jsme přidali výlet do jihovýchodního cípu Moravy, kde se stejnojemnná řeka napojuje na hranici mezi Rakouskem a Slovenskem. Zprava tam přibírá Dyji, jíž ukončuje její přes 300 km dlouhou existenci – zajímavé je, že dál se řeka jmenuje po krátší z nich. Toto místo je současně nejjižnějším i nejnižším místem Moravy (pokud počítáme souš). Oblasti se říká Moravská Amazonie, je to les protkaný spoustů říčních koryt a kanálů, protože se sem ještě vlévá Kyjovka. Zde by byl člověk bez mapy celkem rychle ztracen, ovšem měl jsem jen tu na mobilu, takže jsem musel doufat, že se nevybije, což se se štěstím povedlo, protože tu jinak nebyl vůbec signál, tudíž komunikačně se ani mobil použít nedal. A naštěstí zde v této době nebylo už tolik komárů ani lidí. Zato hub, zejména bedel, bylo požehnaně a místy bylo slyšet i jelení troubení.




Byla to cyklovýprava a i když byla po rovině, Jindra vydržel sám šlapat jen právních pár kilometrů a přišlo (za)stávkování. Tentokrát jsem ale Jindru dostatečně psychicky nepřipravil na výkon a sebe na přemlouvání a tudíž jsem ho musel nechat aspoň částečně dosáhnout svého - cestou tam jsem po chvíli přešel do režimu tlačení jeho kola rukou. Neměli jsme na tuto výpravu zase tak dlouhou dobu, abychom strávili půl hodiny u každého spadlého žaludu, duběnky či ořechu (všeho tohoto tam bylo celkem dost). A hlavně mostu. Házení klacků do vody by jako zábava obstála asi na dlouho.

Po asi dvou hodinách a asi 10 km jsme konečně dorazili k soutoku. Zvláštní bylo, že to bylo ve skutečnosti jediné místo z cesty, kde jsme viděli některou z těchto řek, jinak se celá cesta odehrávala ve „vnitrozemí“. Trochu mě překvapilo, že na druhé straně obou řek je kraj mnohem civilizovanější - chaty, rybáři a žádná velká divočina na rozdíl od u nás.


Do řeky jsme oproti předchozím úvahám vzhledem k času i dalším okolnostem nelezli a vydali se na cestu zpět. Tu jsme si udělali asi o 4 km delší, ale tím, že jsem vzal Jindru do vleku na gumu, byla to pohodová projížďka s pár zastávkama na fotky a sbírání Jindry s kolem zašprajcovaným v příčným roštu proti úníkům zvěře. Domů jsme si pak dovezli kromě zážitků a fotek i množství bedel, co nosič na kole uvezl.



Celá sada fotek je k vidění na https://johnny-z-brna.rajce.idnes.cz/Soutok_Dyje_a_Moravy/

A jedna otázka na závěr: byly to skutečně lokální extrémy?