Byl pozdní večer – první prosinec –
večerní Pražské stovky čas.
Olafův zval ku startu hlas,
a dav směle šel na věc.
Po trase šlapaly nohy všech,
běloucí sníh ji zanášel,
cestou do kopce dav zasupěl,
a v svižný krok měnil běh.
Rozhledna velká v barvách bílých
vzpomněla zimou severní pól,
dav na ni stoupal kol a kol;
a Praha jasná v časech jiných
nesměle září z pod sněžné masky,
z níž plynou jen slzy a vrásky.
dlažební kostky nám pane sešli;
tam špičky holí se zaklesnoucí
paže moje téměř odervoucí
se do rýhy náhle obě vešly.
Olafa čerstvě zjizvená tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
cestu pod sněhem člověk hledá –
v něm odráží se světel zář;
mstí se touze, co po cestě chtěla
aby se v zimě neuklízela.
byl k cíli po metrech blíž a blíž,
k Vltavě mířil níž a níž
s pohledem k Máchovi zpět na Petřín.
Teď na Letnou a ulicí jinou,
Stromovku projdou anebo zhynou.
Nejde mi přes pysky dneska už fór
pro sníh už nepoznám od břízy bor.
Za ostrovem vlna za vltavskou vlnou
přes ni spěchaj běžci parou plnou
vytesat jméno OLAF na traktor.
běžci dlouho neposedí.
Optimismus vyvěrá
jen u těch co málo vědí.
Cesta se do Tróje vine
teď však do ní zavítá
místo koně, prevíta,
Tiger, co v mé kapse slyne.
Po úzkoúzké pěšině
můj umdlelý zrak upíra;
ač čím dál více v menšině
do tmy bez čelovky nazírá.
Armáda bláznů dnes riskuje osud,
zda podaří se jí vypadnout odsud,
vyhnout se sídlu, k němuž teď spějí
kolem přes lesy a rokle to vzala.
Při smyslech jsou, tedy nechtějí,
aby je Bohnická léčebna jala.
zbarvený jak vasil Bilak.
Pojíst než žár pohasne
pod polévkou u řeky krásné.
Ruka má nad sáčkem s hořčíkem mihá.
„Co vezme se, již se nevrátí!“
Kyselo žel mne zachvátí!
Hluboký vzdech mi žaludek zdvihá,
bolestný srdcem bije cit,
při výstupu se ozývá stonání
pak žaludek chůzi zabrání,
a v křečích rožínám čelovky svit.
Zlo tedy vypouštím alespoň slinou,
zadek promrzlý a tváře chladné
staví mne vzhůru sic tady zhynou;
a sněhu ještě napadne…
mé nohy jsou dobře obuté
na displeji mobilu sníh mi furt taje,
líp je mu v kapse zapnuté.
Naděje blízké kontroly umírá,
mobil mi ji prozatím upírá
za mnou na poli ocásek lidí vlaje
a oči mé větrem slzy roní,
křečím však v žaludku už hrana zvoní,
dálka ke kontrole mi do karet hraje.
jež se před hospodou zametá,
v ní má nálada rozkvétá
najednou cítím se docela čile.
Poslední záchvěvy bolesti sníží,
když mne k Lence procházka přiblíží
pro mátový čaj, a pak čekání chvíle,
kdy čáp a spol dřív jak já svede vzlet,
čaj do termosky přeliju hned.
A jak denní svit bílou vánicí stoupá.
město se ve smradu z fabriky koupá.
Standu jde s mírou, mně se nevzbouří,
nadlabem se společně sněhu do huby
či nabrat a zalít ho čajem co kouří,
za Labem na cestě bílé jak zuby.
Rychlý to člověk, kdo šel tudy dříve,
prošlapal cestu, když luna nesvítí.
Být to já kráčím se staženou řití
a trup můj ze strany na stranu se kýve.
Teď ovšem musím pozdržet krok
nehezký boj se teď v botě mé svede.
V tu chvíli jsou i mé vyhlídky bledé
nejen ty do kraje, kudy se běží,
noha si vzpomíná jak minulý rok
na cestu, kde jen poprašek leží.
Promočiv boty já zamračil tvář,
letos však lepší mám nebo su lhář?
Najednou bolest jež achila staví.
Kde elán můj? Jožo v ráži tu není.
Ponožkou vyměkčím kotník pravý,
ještě však patnáct km do posezení.
Na chvíli ponožka zahání splín
na kontrole frgál a knedlík Ivanin;
i když tu s Edou maj před sněhem kryt
trochu se najím a zas musím jít.
Johnny se zas s mírou se Standou baví,
že za dvě hodiny se zas na jídlo staví.
Konečně přijde kraj, kde směníme dřinu
každý za přírodou dle srdce svého
vstupme do masívu pískovcového,
do borů šumících, pod skalinu.
Zrychleně kráčím jak za flaškou Dán,
nánosy sněhu ze stromů mi smetou
na hlavu závěj jak Pákistán,
k hospodě cestu mé nohy nespletou.
Tam koná službu René pán –
ač rád jej vidím, chybou svou
já čekal Radku Š.-ovou!
Renda a další krmí nás
Luděk mi dá rychloobvaz,
a trojici vyměním za tandem.
Zas rychle letí čápa let,
teď už su ne o moc zpět
a sytý jak Manchester s Haalandem.
Tiché jsou skály, temný skal stín,
vše sněhovým pláštěm se skrylo;
nad údolím stojí hrad Kokořín,
bez nějž by to pravé nebylo,
i kdyby vůbec nesněžilo.
Blíží se večer a Máchův kraj –
naplnit má se brzo můj čas.
Zve mě z dálky z další hospody hlas
leč nechcu tam, aby to skončilo.
na chvíli zahlučí a pak je klid;
psal-li bych tak jako Mácha to píše
teprve bych měl teď v pětině být.
Cesta se kroutí jak tenké střevo,
a kdybych si já debil byl dobil mobil,
věděl bych předem, zda vpravo či vlevo
jde cesta ke Káčku – náš další cíl.
Kol skalní věže sněhy zmrzají,
ale všichni kdo Olafa jen trochu znají
ví, že nahoře má další K-exemplář,
já však nechci se položit na oltář.
Leč hluboko u věže jsou rokle dlouhé;
nechci tam sletět a strávit v ní noc
nepůjdu dál už v botě pouhé
mačky tak vyjdou mi na pomoc.
za hřmotu padá a sněhu mrak za ní
čáp Martin se k ní potom sklání
podobné na mnohých místech se stává.
Přes cestu stromů je deset a půl,
ruce o hole opírám,
před kládou stojím jak v plotě kůl,
přelézt ho – soupaží zabírám.
Bahnem na cestě pak stopy jdou
míří do údolí, pak vzhůru mě zvou
od tam pak na skály s pokličkou nazírám.
dlouhá noc už hlásí se tmou
bolest nad kotníkem velká je pro mě.
Takhle to nepůjde, to je zlý sen!
Marně se snažím bránit pohromě.
nacpu tam použitý kapesník jen
úleva aspoň pro teď nastane,
problém je na chvíli pozastaven,
pomalu ke konci se chýlí můj den,
však nevím, že je to osudem dané.
zde mnohé předchůdce stíhám
v mačkách snažím se předejít rýhám
neb jsem k nim zcela přimrazen.
Sezení bude zde dlouhé
dál už jen dvě kontroly pouhé.
s ohledem na své pochody minulé,
vidím však forma zde má vlastnosti
disjunktivní normální formule,
jež zkracuje se stejně jak jev
“did not finish” - DNF.
Už mnoho jiných přede mnou bylo,
co tu svůj konec Janě oznámilo –
zbytečná snaha jít až na krev.
Zatímco ostatní přes skálu a horu
a bludiště tohoto kraje,
a dál v roklích temného boru
píšou děj společné báje,
já prožívám chvíle, kdy boj je prohrán
čímž přidám se dnes k velkému sboru
a později Lukym do auta su pozván.
Leč cesty k cíli sú zafúkané,
krajiny pro mě jsou nepoznané,
avšak příjezd do cíle je dokonán.
Až sundám svou boty z mé nohy zvadlé
dosáhnu konečně poklidu svého,
a poznav lidi do cíle již vpadlé
užívám pohodlí vytouženého.
Celkově nejde říct, že byl bych naštván
stovku jsem neprošel, však čert to vem,
v paměti je už krásný zážitek zapsán,
se scénářem napsaným Olafem.
Je druhý prosinec – večerní čas
jež naplno mnoho z nás prožilo.
Co takhle příští rok dát si to zas
„Hynku? Viléme?? Jarmilo???“
