sobota 9. prosince 2023

Pražská stovka dle K. H. Máchy


Byl pozdní večer – první prosinec –

večerní Pražské stovky čas.

Olafův zval ku startu hlas,

a dav směle šel na věc.

Po trase šlapaly nohy všech,

běloucí sníh ji zanášel,

cestou do kopce dav zasupěl,

a v svižný krok měnil běh.

Rozhledna velká v barvách bílých

vzpomněla zimou severní pól,

dav na ni stoupal kol a kol;

a Praha jasná v časech jiných

nesměle září z pod sněžné masky,

z níž plynou jen slzy a vrásky.



Hradčany z dáli k sobě zvoucí

dlažební kostky nám pane sešli;

tam špičky holí se zaklesnoucí 

paže moje téměř odervoucí

se do rýhy náhle obě vešly.

Olafa čerstvě zjizvená tvář –

tak bledě jasná, jasně bledá,

cestu pod sněhem člověk hledá –

v něm odráží se světel zář;

mstí se touze, co po cestě chtěla

aby se v zimě neuklízela.



Dál pádil bledý davů stín,

byl k cíli po metrech blíž a blíž,

k Vltavě mířil níž a níž

s pohledem k Máchovi zpět na Petřín.

Teď na Letnou a ulicí jinou,

Stromovku projdou anebo zhynou.

Nejde mi přes pysky dneska už fór  

pro sníh už nepoznám od břízy bor.

Za ostrovem vlna za vltavskou vlnou

přes ni spěchaj běžci parou plnou

vytesat jméno OLAF na traktor.



Od pátečního večera

běžci dlouho neposedí. 

Optimismus vyvěrá

jen u těch co málo vědí.

Cesta se do Tróje vine

teď však do ní zavítá

místo koně, prevíta,

Tiger, co v mé kapse slyne.

Po úzkoúzké pěšině

můj umdlelý zrak upíra;

ač čím dál více v menšině

do tmy bez čelovky nazírá.

Armáda bláznů dnes riskuje osud,

zda podaří se jí vypadnout odsud,

vyhnout se sídlu, k němuž teď spějí

kolem přes lesy a rokle to vzala.

Při smyslech jsou, tedy nechtějí,

aby je Bohnická léčebna jala.



Dosáh jsem dvacátý kilák

zbarvený jak vasil Bilak.

Pojíst než žár pohasne

pod polévkou u řeky krásné.

Ruka má nad sáčkem s hořčíkem mihá.

„Co vezme se, již se nevrátí!“ 

Kyselo žel mne zachvátí!

Hluboký vzdech mi žaludek zdvihá,

bolestný srdcem bije cit,

při výstupu se ozývá stonání

pak žaludek chůzi zabrání,

a v křečích rožínám čelovky svit.

Zlo tedy vypouštím alespoň slinou,

zadek promrzlý a tváře chladné

staví mne vzhůru sic tady zhynou;

a sněhu ještě napadne…


Do zavátého vydám se kraje;

mé nohy jsou dobře obuté

na displeji mobilu sníh mi furt taje,

líp je mu v kapse zapnuté.

Naděje blízké kontroly umírá,

mobil mi ji prozatím upírá

za mnou na poli ocásek lidí vlaje

a oči mé větrem slzy roní,

křečím však v žaludku už hrana zvoní,

dálka ke kontrole mi do karet hraje.



Otřepu ze sebe to svinstvo bílé

jež se před hospodou zametá,

v ní má nálada rozkvétá

najednou cítím se docela čile.

Poslední záchvěvy bolesti sníží,

když mne k Lence procházka přiblíží

pro mátový čaj, a pak čekání chvíle,

kdy čáp a spol dřív jak já svede vzlet,

čaj do termosky přeliju hned.

A jak denní svit bílou vánicí stoupá.

město se ve smradu z fabriky koupá.

Standu jde s mírou, mně se nevzbouří,

nadlabem se společně sněhu do huby

či nabrat a zalít ho čajem co kouří,

za Labem na cestě bílé jak zuby.





Rychlý to člověk, kdo šel tudy dříve,

prošlapal cestu, když luna nesvítí.

Být to já kráčím se staženou řití

a trup můj ze strany na stranu se kýve.

Teď ovšem musím pozdržet krok

nehezký boj se teď v botě mé svede.

V tu chvíli jsou i mé vyhlídky bledé

nejen ty do kraje, kudy se běží,

noha si vzpomíná jak minulý rok

na cestu, kde jen poprašek leží.

Promočiv boty já zamračil tvář,

letos však lepší mám nebo su lhář?

Najednou bolest jež achila staví.

Kde elán můj? Jožo v ráži tu není.

Ponožkou vyměkčím kotník pravý,

ještě však patnáct km do posezení.

Na chvíli ponožka zahání splín

na kontrole frgál a knedlík Ivanin;

i když tu s Edou maj před sněhem kryt

trochu se najím a zas musím jít.

Johnny se zas s mírou se Standou baví,

že za dvě hodiny se zas na jídlo staví.

Konečně přijde kraj, kde směníme dřinu

každý za přírodou dle srdce svého

vstupme do masívu pískovcového,

do borů šumících, pod skalinu.




Zrychleně kráčím jak za flaškou Dán,

nánosy sněhu ze stromů mi smetou

na hlavu závěj jak Pákistán,

k hospodě cestu mé nohy nespletou.

Tam koná službu René pán –

ač rád jej vidím, chybou svou

já čekal Radku Š.-ovou!

Renda a další krmí nás 

Luděk mi dá rychloobvaz,

a trojici vyměním za tandem.

Zas rychle letí čápa let,

teď už su ne o moc zpět

a sytý jak Manchester s Haalandem.



Tiché jsou skály, temný skal stín,

vše sněhovým pláštěm se skrylo;

nad údolím stojí hrad Kokořín,

bez nějž by to pravé nebylo, 

i kdyby vůbec nesněžilo.


Blíží se večer a Máchův kraj –

naplnit má se brzo můj čas.

Zve mě z dálky z další hospody hlas

leč nechcu tam, aby to skončilo.



Najednou větev řítí se z výše,

na chvíli zahlučí a pak je klid;

psal-li bych tak jako Mácha to píše

teprve bych měl teď v pětině být.

Cesta se kroutí jak tenké střevo,

a kdybych si já debil byl dobil mobil,

věděl bych předem, zda vpravo či vlevo

jde cesta ke Káčku – náš další cíl.

Kol skalní věže sněhy zmrzají,

ale všichni kdo Olafa jen trochu znají

ví, že nahoře má další K-exemplář,

já však nechci se položit na oltář.

Leč hluboko u věže jsou rokle dlouhé;

nechci tam sletět a strávit v ní noc

nepůjdu dál už v botě pouhé

mačky tak vyjdou mi na pomoc.



Pod tíhou sněhu zas větev to vzdává

za hřmotu padá a sněhu mrak za ní

čáp Martin se k ní potom sklání 

podobné na mnohých místech se stává.

Přes cestu stromů je deset a půl,

ruce o hole opírám,

před kládou stojím jak v plotě kůl,

přelézt ho – soupaží zabírám.

Bahnem na cestě pak stopy jdou

míří do údolí, pak vzhůru mě zvou

od tam pak na skály s pokličkou nazírám.



Zase už řeším tu nohu svou,

dlouhá noc už hlásí se tmou

bolest nad kotníkem velká je pro mě.

Takhle to nepůjde, to je zlý sen!

Marně se snažím bránit pohromě.

nacpu tam použitý kapesník jen

úleva aspoň pro teď nastane,

problém je na chvíli pozastaven,

pomalu ke konci se chýlí můj den,

však nevím, že je to osudem dané.



Do hospody jdu téměř neznaven,

zde mnohé předchůdce stíhám

v mačkách snažím se předejít rýhám

neb jsem k nim zcela přimrazen.

Sezení bude zde dlouhé

dál už jen dvě kontroly pouhé.


O svojí formě já měl jsem pochybnosti

s ohledem na své pochody minulé,

vidím však forma zde má vlastnosti 

disjunktivní normální formule,

jež zkracuje se stejně jak jev

“did not finish” - DNF.

Už mnoho jiných přede mnou bylo,

co tu svůj konec Janě oznámilo –

zbytečná snaha jít až na krev.




Zatímco ostatní přes skálu a horu 

a bludiště tohoto kraje,

a dál v roklích temného boru

píšou děj společné báje,

já prožívám chvíle, kdy boj je prohrán

čímž přidám se dnes k velkému sboru

a později Lukym do auta su pozván.

Leč cesty k cíli sú zafúkané,

krajiny pro mě jsou nepoznané,

avšak příjezd do cíle je dokonán.

Až sundám svou boty z mé nohy zvadlé

dosáhnu konečně poklidu svého,

a poznav lidi do cíle již vpadlé

užívám pohodlí vytouženého.

Celkově nejde říct, že byl bych naštván

stovku jsem neprošel, však čert to vem,

v paměti je už krásný zážitek zapsán,

se scénářem napsaným Olafem.



Je druhý prosinec – večerní čas 

jež naplno mnoho z nás prožilo.

Co takhle příští rok dát si to zas

„Hynku? Viléme?? Jarmilo???“








 

Žádné komentáře:

Okomentovat