Plzeňská akce Kořeny se mi v roce 2025 natolik zalíbila, že jsem si s chutí dal její další ročník. Nejen kvůli jejímu old-school charakteru, kde se to s organizací a zajištěním vůbec nepřehání, ale taky s ohledem na trasu, která je každý rok jiná. Zatímco v předchozím roce vedla podél Berounky, tentokrát byla hlavní řekou určující směr Mže.
Vzhledem ke stejnému časovému rozvrhu akce jako v předchozím roce, proběhla ve stejném režimu jak ranní cesta z Brna, tak přestup a setkání s příteli v Praze a tak i samotné dění v Plzni (akorát tentokrát s trochu větší rezervou) před nádražím. Tedy, podobně jako loni jsem si koupil kebab, vyfotil start z věže, pozdravil se s všemi účastníky, nafasoval papíry, poslechl si nejen pár organizačních pokynů od hlavního orga Kosti W., ale taky nepřekvapivou kritiku místní pizzy od Honzy Vocáska a v pravé poledne spolu se zhruba stovkou vytrvalců vyrazil na 24hodinovou cestu. Rozdíl byl ale v počasí, zatímco loni bylo už od začátku vedro, tentokrát se oteplovalo jen velmi pozvolna a na startovišti se ještě válely hromady sněhu.
Ovšem s úderem dvanácté se rozslunilo, takže zatímco jsme vybíhali z centra přes Radbuzu a dál na jihozápad, počasí se měnilo postupně ze zimy, na příjemno, teplo až vedro. Tentokrát jsem si dával bacha, abych nebyl debil a nerozbil nebo neztratil mobil, a to i během focení během. Trasa se v této rané fázi odehrávala v radbuzsko-mežském meziříčí, ovšem co by to bylo za návštěvu Plzně, kdybych si nevyfotil aspoň jeden soutok. Tak jsem to vzal ještě k ústí Úhlavy do Radbuzy, pozdravil se s rybářem, a pokračoval dál zpátky na trasu, a zařadil se k častým či méně častým parťákům. Trasa nás zavedla k přehradě České údolí a od ní do lesa, kde jsme povodí Radbuzy opustili.
K prvnímu kontrolnímu bodu jsem dorazil někdy chvíli po 13h, rychlost něco přes 8 km/h byla ovšem pro mě příliš neudržitelná a i tak jsem měl pocit, že se ve srovnání s ostatníma flákám. A taky že jo, úplně jsem netlačil na pilu, neboť akce Kořeny tentokrát nebyla jediným cílem mé výpravy do Čech, a proto jsem ještě i v neděli odpoledne měl v plánu být schopen pohybu nebo aspoň postoje. Takže jsem trasou proplouval pozvolna zvolňujícím tempem, kdy mě občas docházeli a předcházeli mnozí vytrvalci jako Vocas, Lucka Čechalová, Martin Zbruž, Ivana Bohoňková, Pavel Příhoda nebo třeba Jura Nedas, se kterým jsem na pochodu potkal po skoro 12 letech od své druhé akce ČSUT - Pradědovy stovky 2014. Pak tu byl Čapíno s parťačkou Míšou, jejichž útok se mi ale často dařilo odvracet, nebo Kristýna, s níž zápolení většinou skončilo plichtou. Zatímco já byl odkázán pouze na své síly, ona, zprostředkovatelka vyšší moci, mohla doufat v pomoc shůry, jenže to tady v rovinaté krajině, kde žádný hůry nejsou, stejně nemohlo moc fungovat. A tak mnou navržený cíl dojít do Konstantinových lázní se stal pro ni (stejně jako pro mě) pouze (be)zbožným přáním.
Šinuli jsme se přes okrajovou část Plzně s provokativním názvem Nová hospoda vyzývajícím k pauze, dál do Vejprnice, kde jsme chvíli před 14 h dosáhli 14 km. To bylo pro srovnání s předchozím rokem zrychlení dávající naději, vůle udržet tuto rychlost však u mě tentokrát nebyla dostatečná. To se projevilo například v další vsi, Tlučné, kde jsem sice odolal zmrzlině, ke které zahl Čapíno, ne však malinovce v hospodě, kde jsem si na chvíli sedl a koukal na tenis. Čtyřhru BJKC, tj. dříve Fed Cupu, proti Švýcarkám sice naše holky prohrály, pak to ale naštěstí otočily a postoupily dál. Abych postupoval dál já, musel jsem zvítězit nad pohodlím u televize a dolepit se od ní. Trochu jsem tím nechal poodejít většinu souputníků a v podstatně řidším startovním poli pokračoval k Myslince, přes louky do Doubravy a přes les do Rochlova, k druhému kontrolnímu bodu. Čas chvíli před 16, a něco přes 28 km znamenal, že se držím nad 7 km/h.
U kontrolního bodu jsem našel něčí energetickej gel, tak jsem ho uklidil tam kam patří a obal pak vyhodil do poslední popelnice ve vesnici. Tyto gely na mě ale nějak viditelně zvlášť nepůsobí, spíš to beru jako psychologickou vzpruhu, což mi asi pomohlo projít kolem zříceniny čehosi lesem kolem lesních bunkrů. Od nich následovalo něco na této cestě nevídaného, skoro kilometrovej seběh. Přes pár menších vln se takhle sklesalo až do krásného údolí Mže, k přehradě Hracholusky. Bylo celkem vedro, do xichtu mi svítilo slunko a vzhledem k omezeným možnostem doplňování zásob vody, přišla vhod hospoda u cesty. Tak jako u těch nejlepších stovek, i tato trasa procházela přes Vranov, kde měli v hospodě nejen vodu na doplnění, ale i kofolu. A co víc, párek v rohlíku za 30 Kč, už jsem dlouho neviděl! Asi se zde právě projevilo snížení ceny ropy po otevření debaty o uzavření dohody o otevření Hormuzského průlivu po jeho uzavření ze strany Íránu po jeho bombardování ze strany USA. Ten párek jsem teda neviděl ani tady, protože jsem si ho nedal, ale vzpomínka na něj mi zůstala.
Cesta pokračovala do krásného údolí, nyní už to byla řeka Mže přešli jsme řeku k 3. kontrole a po úbočí levého břehu pokračovali kolem Stříbrných vodopádů. V mapě jsou označovány jako Stříbrské, ale koncovka -ský je ve vztahu ke kationtu stříbra naprosto nelegální. Vodopády sice neměly barvu stříbra (ono tam toho celkově moc neteklo, šířkou to byly to takové monopády), ale vzhledem k tomu, že stříbro nabývá oxidačního čísla 1, nejednalo se o stříbrnaté, stříbřité, stříbrové či třeba stříbřičelé vodopády. Kolem nich jsme došli do města, které se Stříbro jmenuje. Někdo by Stříbro mohl brát jako dobrý výsledek závodu, ale my všichni jsme mířili dál a výš.
Bylo kolem půl osmé a zatímco někteří se tu stavili na pizzu a jiní na kafe, já jsem spořádal něco ze svých zásob a pokračoval dál. Měli jsme za sebou asi 46 km a přicházel večer. A místo zrychlení přišel jeho pravý opak. A hlavně Mže. Následný úsek podél ní vedoucí k jediné občerstvovací kontrole trasy byl dlouhý jako celá cesta od startu do Stříbra, napřed šerem a pak tmou, nekonečným údolím, kdy se nám nad hlavou otvíraly výhledy na noční oblohu. Hvězdy zářily a budily v člověku očekávání, kdy přijde srpek měsíce, místo srpku ovšem přišla rovnou kosa, že byl člověk rád i za jeskyni na převlečení a chvíli odpočinku, kam zaleze a čeká až u Mže. Ale když mu tam furt ostatní svítí, že ho ani umžít nenechají, tak se pak musí nocí protloukat dál a výš proti proudu řeky, jejího přítoku, jeho přítoku a tak dál přes Svojšín až kamsi k Mariánským lázním. Z cesty bych snad vypíchl jen setkání s Alicem Cooperem (dvourozměrným na plakátu ve Svojšíně), zahánění vlkem ještě daleko před Vlkovicemi a časté bobrem nahlodané stromy. V některých případech to vypadalo, že bobři tu prostě turisty nechtějí a proto jim rovnou nahlodali strom s turistickou značkou. To už je vyšší úroveň organizovaného zločinu.
Pak někdy nad ránem začalo pršet, řady mých souputníků rozšířili Nerv s Míšou a na kontrolu ve Vlkovicích na 92. km jsme došli celkem úspěšně spláchnutí. Po delší době jsem se tu potkal s Jurou, kterej tu čekal až přestane lejt, zatímco ostatní si už vycpávali žaludky gulášem, buchtama a tekutinama různých barev, vůní, chutí a teplot. Podobně jsem se občerstvil i já a jelikož orgové této akce vždy myslí i na hudební vzpruhu, jal jsem se připravené kytary, abych polospící osazenstvo bistra, včetně sebe, trochu povzbudil.
Dál jsme vyrazili už za končícího deště na několikakilometrovou vracečku na trasu. Zatímco cestou ke kontrole jsme potkávali živé žáby, ale co do účastníků tu bylo mrtvo, nyní jsme potkávali živé chodiče a mrtvé žáby, i když jsme se je před tím snažili přesvědčit, že asfaltka není pro ně to pravé prostředí (myslím ty žáby - chodičům jsme to říkat nemuseli, ti to ví). Jenže žáby to vidí jinak, pro ně je asfaltka často zážitek, na kterej nezapomenou do konce života.
Vzhledem k tomu, že jsme se dostali do oblasti západočeských lázní, bylo taky na místě, nebo na čase, potkat nějaký ten minerální pramen. A jeden takový tu byl, jmenoval se Horka a voda v něm byla navzdory názvu úplně studena. Ale teplotou nepřekvapil tak jako svou barvou, vůní a chutí. To protože to vypadalo hnusně, smrdělo hnusně, ale chutnalo výborně. A když jsem si tuto zázračnou narezavělou vodu přilil do flašky k mátovému čaji, došlo k nějaké chemické reakci a ve flašce jsem měl najednou černou vodu. Takže tajný recept zní: máta s vodou - studenou horkou.
Nedaleko trasy se pak nacházely mofety, což jsou výrony plynu v bahně, projevy postvulkanické činnosti této oblasti. Bohužel jsme ale na jejich místě našli už jen díry v zemi, kde se nedělo vůbec nic. To by člověk nevěřil, co se dneska krade. Vrátili jsme se na trasu a pokračovali dál, do kopce, až jsme přešli místní rozvodí a po téměř 100 kilometrech opustili Pomží. Vstoupili jsme do nového povodí, kde se dala, navzdory stále zatažené obloze, očekávat přecejen vyšší teplota, neboť jsme došli k řece Teplá, která se pak ve Varech vlévá do řeky, kterou Ohře. Do této oblasti jsme vstoupili v obci Ovesné Kladruby. Nevěděli jsme, co kladruby jsou, jestli se máme těšit na vločky nebo jinak zpracované obilí, a nepomohlo nám to osvětlit ani kostel ani hřiště s houpačkama a tak návštěva slibně nazvané obce zůstal daleko za očekáváním. Po nudných asfaltkách jsme pokračovali dál. Vzhledem ke značně pokročilé době se už výrazně snížil stav našich zásob a člověk pak byl rád za to, co mu dá krajina, ať už to byla pryskyřice, pupeny lípy, mravenci nebo žížaly. I když teda poslední jmenovanou pochutinu zas tak často vyhledávat nebudu.
Oteplení na trase pak dokládal taky přechod z obce Mrázov do Teplé, mnou posledního dosaženého kontrolního bodu. Byla ale ještě asi hodina a půl času a tak by bylo škoda to zapíchnout tady a nevyužít k dalším několika kilometrům po asfaltu. A když se k tomu přidá ještě lesík s památníkem leteckého neštěstí, nakonec poledne odbylo v obci Loučky, kde jsem, stejně jako Kristýna, dovršil něco přes 112 km. Sice jsem tedy neposunul svůj rekord z předchozího roku, ale o to koneckonců nešlo, hlavně, že se člověk prošel s dobrými lidmi pěknou krajinou. Díky Kosťovi Wiesnerovi a jeho týmu za uspořádání této akce.
Zbývalo se už jen nějak od tam dostat. Začalo pršet a stopovat v tom moc nešlo, zvlášť, když tudy jelo jedno auto asi tak co čtvrt hodiny. A tak jsme ještě pokračovali a dorazili do slavných obcí Afterspoon a Withoutsatelite na vlak, kde jsme to zaokrouhlili na neoficiálních zhruba 120 km.
Pak jsme se převlakovali do Plzně, kde jsme se popotkávali ještě s dalšími účastníky a dorazili do Prahy, kde mě pak ještě večer čekala druhá fáze víkendu, koncert v Karlíně: Exodus, Carcass, Kreator
Měl jsem trochu pochybnosti, jako po 24hodinovým zápřahu a 120 km v nohách zvládnu ještě odstát či odpogovat další aspoň 4 hodiny na metalovém koncertě, ale dosud jsme neměl příležitost to zkusit. A ukázalo se, že to jde.
Navzdory obavám, co tam budu dělat s pochodovou výbavou, jsem se úspěšně vyhl jinak celkem důkladné šacovací kontrole u vchodu a na place pak byl i s báglem a dokoupeným jídlem. Sice to bylo trochu nepraktický, když jsem s tím vším vlezl do moshpitu, ale mobil, co jsem tam při wall of death ztratil, mi pak někdo podal a věci povypadaný z roztrženýho pytle jsme taky nějak posbíral. Takže v pohodě.
A koncert byl naprosto super. Exodus sice měli trochu kratší set, než bych doufal a nezařadili tam víc věcí z nové desky, ale už na ně se vytvořil v zadních končinách hlediště dost slušnej kotel a atmosféru to tedy mělo hned od začátku. Pak přišli Carcass. Není to sice úplně můj styl, ale hráli výborně a užil jsme si to za mírného usínání a prožívání se vzpomínkama na právě skonečenou akci. Ale hlavní hvězdou byli Kreator. Ti hráli jak starý tak nový věci s důrazem na poslední desku Krushers of the World a byla to naprostá bomba. Odcházel jsem spokojen a ještě jsem si užil procházku na vlak, kterej mi jel o půlnoci do Brna. A to byl konec mého českého dobrodružství.
