Stovka s výpravným názvem Krušné hory nejsou krušné se v roce 2023 odhrála jakožto premiéra pochodu navazujícího na dřívější akci téhož názvu, jestli jsem to správně pochopil. Pro mě to byla příležitost se po delší době podívat do těchto pro mě vzdálených končin a má touha byla tak silná, že jsem této akci dal přednost před mými oblíbenými Týnišťskými šlápotami o týden dřív. Alois Náhlovský, odborník na etnografiii Krušnohorců, bohužel už zemřel, takže jsme se s tímto etnikem setkali prostřednnictvím jeho zástupců, zejména hlavních orgů Dana, Mirky a Vlaďky, zkušených stovkařů, kteří akci pečlivě připravili.
Rozepisovat se o zasazení do kontextu dalších událostí tentokrát moc nebudu, protože tímto pochodem začínala moje doutýdenní dovolená, takže už cesta na start obnášela přesun s rodinou plně naloženým autem k Praze, pak přesun polonaloženým autem do Prahy (roli Vítka Zahrádky tu radši pro jednodduchost vůbec zmiňovat nebudu), pak skoro hodina hledání místa na zaparkování, zjištění, že mi jede asi za 26 minut vlak do Ostrova nad Ohří a že MHD to trvá asi tak 21 minut, tudíž následoval výstřel z auta k zastávce s tím, že jsem v autě nechal spoustu věcí jako například kábl k powerbance, další úprk přes Sherwood a vietnamský bistro na nádru (počítal jsem, že nějaký jídlo si v Praze obstarám, ale měl jsem na to asi tak půlminutu), sprint do chodby k nástupištím (nejvolnější koridor byl v nahoru protisměru po eskalátorech jedoucích dolů) a pak podchodem, kde na mě lidi cosi řvali, nejspíš proto, že mi z báglu padaly věci jako například triko, což pochopil bohužel příliš pozdě a po zemi už posbíral jen věci v dohledu jako flašku a náhradní čelovku (pak jsem zjistil, že ta nenáhradní zůstala v autě taky), pak vybíhám na perón a do vlaku asi tak v minutě odjezdu, ale možná 5 minut před skutečným vyjetím, kupuju narychlo v mobilu jízdenku, abych pak zjistil, že vlak Krušnohor je ve skutečnosti rundfár kolem severních Čech a kdybych ho býval nechal ujet, mohl jsem být na startu dalším spojem v podstatě ve stejnou dobu, jen asi o dost levněji.
Zkrátka jsem na start v Ostrově nad Ohří dojel včas, ale po registraci jsem musel ještě zaběhnout do vietnamské prodejny, kde jsem sehnal všechno, co jsem zapomněl v autě a nesehnal v Praze, takže například jídlo, pití, kábl k nabíječce, hořčíkový tablety, náhradní baterky a další věci, co stovkař potřebuje. Pak jsem se ještě zašel na utopence do hospody na náměstí a projít si tak nanečisto první asi tak půlkilák cesty, načež jsem se vrátil na start, dopřepakoval a ve 22 h spolu s dalšíma asi 40 lidma vyrazil na trasu už naostro.
Nějak jsem se nedopatřením přimotal k čelní skupině, což se mi v poslední době stává celkem často. Vzhledem k tomu, že se většinou nechávám vést těma, co si předem stihli nahrát trasu do hlavy nebo aspoň do hodinek, snažil jsem se, aby přede mnou nevznikla velká díra. Postupně se ale přede mě dostala čelní úderná skupina stovkařů s převládající většinou žen a následně mě začali/y předbíhat další. To se dalo celkem čekat, ale když mě doběhl Dušan s Petrou a Pavlou, chvíli jsem se za ně zavěsil a stoupal do kopce lesem s nima. Lezlo se na první kontrolní bod, Popovský kříž, odkud byl krásný rozhled, bohužel do tmy. Zatímco jsem se ji snažil vyfotit, dostihla mě Lenka, se kterou jsme pak klesali dolů lesem. Na jednom rozcestí, když mi trochu poutekla, zaklesala si ještě trochu víc než bylo nutno, což jsem zjistil až po pár kilometrech v Jáchymově, když mě dostihla zezadu.
Společně jsme pak ještě vyšlápli k dalšímu Káčku nad Mauthausenskými schody u dolu Svornost coby připomínka krutostí páchaných za komoušů, po seběhu do města jsem ji ale už nechal běžet dál, zatímco já jsem vysypával bordel z bot. Nevím proč, ale až během tohoto pochodu jsem si několikrát ověřil pro mě doposavad utajenou skutečnost, že je dobrý hlídat si, aby svinstvo vysypávané z jedné boty neskončilo rovnou v té druhé.
Šel jsem dlouho sám, cesta stoupala k Hadí hoře, kde jsem se opět pokoušel fotit výhled do tmy a to tak dlouho, až jsem vyfotil další příchozí. Pak jsem jim sice trochu zdrhl, ale poté, co nás cesta vyvedla z lesa na louku u Božího Daru, nechal jsem se opět dojít. Nemohl jsme si nechat ujít výhled z Boží vyhlídky (jak jinak než do tmy, tentokrát ale trochu zašpiněné světlem města Boží Dar). Vpřed mě ale hnala hlavně touha blížící se občerstvovačky na Klínovci 1244, nejvyšším vrcholu trasy i celých Krušných hor. Plánoval jsem, co bych si tak dal, chutě mi tak nějak směřovaly k pomeranči, když tu náhle se z břícha ozvalo varování, že mi za chvíli bude blbě. A taky že jo. Možná to měl na svědomí Tygr, kterýho jsem do sebe cestou z Jáchymova celkem dost nalil, ale spíš to bylo vyčerpáním po přepáleným začátku. Už se mi to párkrát stalo, ale doufal jsem, že jsem svým netréningem připravil svoje končetiny na to, že to budou ony, kdo bude tahat za brzdu jako první. Bohužel to tak nebylo a první, kdo si postavil hlavu, byl žaludek. Teda "postavil hlavu" je docela dost knižně řečeno...
Když jsem dorazil na kontrolu, bylo mi blbě, že jediný, co mi mohlo pomoct byl teplej mátovej čaj a chvíli si v klidu posedět. To první zde byla trochu utopie, nebylo tu ani teplo, ani máta, ani čaj, ale aspoň jsem se mohl chvíli posadit a zabalit do zapůjčené deky, díky za to. Olaf, který tu dělal časoměřiče, si pochvaloval, jak je krásně - mlha a kosa - a v jednom kuse péroval lidi za to, že chodí z blbé strany, neboť si sem lidi našli cestu z asi tak 10 různých směrů.
Chvíli jsem poseděl, až mě předběhlo asi tak 15 lidí. Sice jsem si tu skoro nic nedal, přecejen mě to tu ale postavilo na nohy, ono v sedě se dost blbě blije. To mi pak možná trochu pomohlo, minimálně v tom, abych se pak dlouhou část cesty vůbec nezdržoval jídlem a na tygra abych pro jistotu zapomněl skoro úplně, i když jsem si ho před tím ještě doplnil ze zásob v báglu u Olafa v autě. Jinak jsem se ale dál dolů šinul tempem omámeného šneka, místo abych následujících možná 10 km muflonisticky seskákal a doběhl ostatní. To nyní pro mě moc nepřipadalo v úvahu, s bolavým břichem jsem byl rád že lezu. Navíc začalo na chvíli pršet a vůbec se mi to v této fázi nelíbilo. Náladu jsem si pokusil spravit Deep Purplama ze začátku 90. let, ale písně jako Wicked Ways nebo Truth Hurts jen dokreslily moji bídnou situaci. Šel jsem dlouho sám s vědomím, že už nikoho nedoženu a leda, že by mě snad zezadu mohl ještě někdo dojít mě, s čímž jsem si ale nebyl jistej, neboť jsem rozcestí Plavno s Káčkem přešel a musel se pár set metrů vracet, tudíž jsem dal "pronásledovatelům" šanci mě předejít.
Jedinou známkou ultratrailidské přítomnosti byla v těchto končinách ztracená flaška s vodou někoho z žízní umírajících chodičů přede mnou. Ploužil jsem se, bylo mi blbě a zatímco mi dohasínala čelovka (baterky od Vietnamců stačily na necelou noc, ale bylo to tak akorát), začínalo se rozednívat. Trochu jsem pookřál, cesta vedla chvíli příjemně z kopce k Hornímu hradu, kam se ale člověk musel přebrodit přes bahno a kaluže, aby pak zjistil, že se k hradu vlastně jít nemělo a na místo toho se mělo klesnout k potoku do opravdové bažiny a kopřiv.
Už jsem si říkal, že tu chybí jen brod, na což jsem se začal psychicky připravovat, když tu najednou most a živí lidi u auta - mezikontrola. Sice to nebyla zamýšlená občerstvovačka, ale poprosil jsem je o nějakou sušenku, což bylo vzhledem k stavu mýho břicha aktuálně asi jediný jídlo, na který jsem si troufal. Tu sice neměli, ale nabídli mi několik jiných věcí, z čehož jsem si nakonec vybral rajče - sušenku to sice moc nepřipomíná, ale nějak jsem to zvládl a rozhodně mi pomohlo trochu se vzpamatovat. Aspoň tak, abych dolezl do údolí na vlak a tam to někde zabalil - když nefunguje břicho, nedává mi to celý smysl. Ale ještě ke kontrole ve Stráži nad Ohří na 42. km jsem věřil, že dolezu. Ne že bych byl už pevně rozhodnut, že to tam zabalím, ale tyto úvahy mi v hlavě občas probleskly podobně jako ranní slunce mezi mrakama.
Má nálada se ještě zhoršila, když jsem koukl do mapy a připomněl si, že ještě před kontrolou mě čeká výstup kamsi do nebe. Kopec se jmenoval Nebesa, trčel 300 metrů nad údolím a vedla na něj 2kilometrová vracečka. V mým stavu nebylo jednoduchý se na něj připravit, neboť pro mě coby neznaboha Nebesa nejsou žádnej významenj cíl, ale protože jsem napřed jeho název v mapě blbě přečetl jako Nebojsa, pojal jsem to jako výzvu, že se ho přece nebudu bát. Pohled na něj zezdola však nebyl úplně povzbudivej. Když jsem dorazil k odbočce na něj, což bylo dole ve Stráži u Ohře už nedaleko kontroly, minul jsem se tu s Ondrou Plašilem, o němž jsem předpokládal, že je tak hodinu přede mnou, což samo o sobě nevěstilo nic moc dobrýho. Na dotaz, zda je to tak hrozný, jak to vypadá v mapě, mě uklidnil tím, že je to ještě horší. Jedinou vzpruhou pro mě mohlo být to, že je to vracečeka, takže jsem si na konci obce odložil zátěž v podobě báglu a stoupal nahoru "nalehko" s tím, že jako zásobu vody mi sloužila nalezená flaška. Cestou jsem potkával další a další lidi, občas jsem se i zeptal jestli flašku nehledají, ale u některých jsem se zmohl jen na pozdrav, protože jsem se cestou do kopce snažil šetřit dechem. To byl případ zrovna Renaty Pátkové, které flaška patřila. Všichni mě ale jinak přesvědčovali, ať nečekám Nebesa, ale spíš cestu do pekla.
A to bylo to, co rozhodlo o mém dalším osudu. Z mobilu jsem si pustil Highway to Hell a valil nahoru. Stairway to Heaven jsem v něm stejně nahraný neměl. A vůbec, výstup na tento kopec mi pochopení této písně docela změnil - verš "she's buying the stairway to heaven" je buď úryvek z hororu nebo výjev z příprav příštího ročníku. Uvidíme, co na nás Mirka s Vlaďkou chystají. Letos to po schodech sice nevedlo, ale šlo se furt nahoru, bez ztráty výšky. To byl ale možná vlastně (asi jedinej) klad výstupu.
Trvalo mi to půl hodiny vyškrabat se nahoru. Kromě Káčka tam byla zřícenina hradu Himlštejn, pár posledních dechů jsem věnoval výhledům z ní a pak už hurá muflonem dolů a za 20 minut už jsem seděl na kontrole na nádraží ve Stráži a nechal se obsluhovat Mirkou. Sice ani ona neměla teplej mátovej čaj, ale buchta, co mi nabídla, mi to bohatě vynahradila, aspoň coby chuťová vzpruha. O ukončení jsem tu už neuvažoval, na rozdíl od Jardy Netušila, který sem akorát tak doběhl na vlak a přesvědčil průvodčího, aby mu ještě před odjezdem otevřel. Posilnil jsem se a spolu s Karlem Bílkem, se kterým jsme se tu potkali, jsme pokračovali mnohem pohodovějším úsekem podél Ohře.
Cesta vedla kolem minerálního pramenu Korunní kyselky, což bylo taky příjemný povzbuzení, pak sice následovalo pár km po silnici, ale poté, co jsme přešli řeku u obce Boč se cesta proměnila v krásnou procházku podél řeky. Spolu ještě s Kubou Součkem jsme dorazili do obce Lužný, kde jsme opustili řeku a vydali se do Perštejna. Tato obec, jejíž název působí jako pravopisná chyba, mi do cesty postavila zdržení v podobě otevřenýho kšeftu, kterej, jak praví moje lidová moudrost, je potřeba navštívit, protože nikdy nevím, jestli bude cestou ještě další příležitost něco dokoupit.
Dozásobil jsem se po stránce snídaně a už sám pokračoval dál. Šel jsem tak sám, že jsem zase brzo nevynechal příležitost zblbnout trasu a vystoupat na další kopec úplně jinou, ač o něco delší cestou. Kluci mi už zdrhli docela výrazně, a tak jsem nečekal, že bych se v dohledné době s někým potkal. O to bylo větší moje překvapení, když jsem v dohledné vzdálenosti spatřil odpočívajícího Ondru s Lucií. Vybrali si k tomu krásný místo na louce u kontrolního bodu Ondřejov, od něhož následoval sestup do vesnice a dál lesem kolem ohrady s býky longorny s mírným klesáním do dalšího lesa, z něhož si téměř nic nepamatuju. To proto, že jsem cestou rozmýšlel plány na nový vylepšení BVVŠ pro další ročníky a myšlenky to byly tak převratný, že vůbec nevím, kudy jsem šel. Jen tuším, že jsem se dostal na silnici vedoucí do vsi Rájov, kam jsem dorazil společně s Jakubem. Zaznamenat místní kontrolu znamenalo prodrat se houštím podél plotu k rozcestníku a zpátky, nějak jsme to ale zvládli a vydali se na výstup loukou do kopce za vesnicí.
Udělalo se nádherně, teda až příliš, což znamenalo prostě pařák na slunku s nutností dobu pobytu mimo stín minimalizovat, proto jsem do to šlapal, co to šlo a snažil se pokud možno i dostithnout Karla jsoucího asi 500 m přede mnou.
Když jsem zpocenej konečně vylezl nahoru do stínu lesa, začal mě příjemně ovívat vítr a šlo se mi krásně. Nedlouho poté jsem dohnal Mirka Habela. To je co do rozsévání nálady vyloženěj protipól některých, co člověk na pochodech potkává taky, neboť i když se mu zrovna nešlo vůbec dobře, dokázal pochválit, jak se udělalo krásně a jak je celá trasa vedena pěknou krajinou. Poté, co jsem od něj nasál trochu toho optimismu, rozloučil jsem se s ním a seběhl do Údolíčka v údolí, kde jsem konečně dorazil nejen Karla, ale taky Milana Pohla, jehož jsme viděl naposledy na Klínovci.
Pak už konečně začal dlouho očekávaný výstup na druhý nejvýznačnější kopec naší trasy, Mědník. Cesta vedla nahoru krásným lesem podél potoka, šlo se mi po ní dobře a celkem rychle. Cestou přes obec Kamenné jsem doešel jednu z chodiček přede mnou, Karin, a později i Renatu, které jsem už asi 30 km nesl flašku s vodou. Dostihl jsem ji ve vesnici Měděnec nedaleko vrcholu u nějž měla být občerstvovačka. Zrovna se ale spustul slejvák, tak jsme zapadli do hospody, což byla stejně jediná příležitost, jak se tu dobrat teplýho jídla. Takže jsme si dali polívku a už za mírnějšího deště vyrazili k vrcholu Mědník.
Tento kopec s kaplí na vrcholu a štolami po měditěžbě kolem je tak významný, že se dostal i do znělky 30 případů majora Zemana. Pro nás to ale bylo zejména místo, kde se využily veškeré protidešťové opatření, a kde nás opět předešla skupina stíhačů, neznámo jaká, protože jsme je v hospodě nepotkali. Nicméně na občerstvovačce jsme se dozvěděli, že nás už několikero vytrvalců předešlo a že jsme jim rozhodili časovej plán, protože jsme se tam přimotali z opačné strany. Hospodská pauza nám však umožnila se tu příliš nezdržovat a prchat dolů před dalším deštěm, kterej ze západu hrozil černými mračny (ale prozatím se odkládal).
Cesta vedla kolem skalních útvarů - kamenných sfing - pak chvíli po asfaltce, pak po sjezdovce a dál do údolí. Renatu jsem si nechal trochu utéct, ale pak jsem ji dostihl až na cestě před odbočkou na Jánský vršek. Tento nevinný název však označoval vrchol kopce, po jehož úbočí se mělo stoupat asi 200 výškových metrů přímo nahoru.
To mě trochu nemile překvapilo, protože letmý pohled na trasu naznačoval, že nás čeká už jen jeden větší kopec a pak už sestup do Klášterce a z něj ještě okruh přes Úhošť a Kadaň, což už by mohlo být víceméně v pohodě - to byl můj optimistický pohled na věc. Optimismus, jak známo, je ale důsledkem nedostatku informací. Kdybych se byl podíval na mapu pořádně, zjistil bych, že kromě tady té janské vertikály nás po sestupu dolů čeká hned další podobná prasárna znovu.
A jen co se tam člověk vyškrábal, vykoukl na výhled z lesa a pak zase přímo po spádnici dolů, naprosto mimo cesty. Šlo to sice měkkým terénem, takže se v tom sice krásně muflonilo, o to dýl mi pak ale trvalo vysypávání bordelu z bot. Při nástupu do třetí takové olafoviny mě tak došla Renata, které jsem před tím muflonně zdrhl. Shodli jsme se, že jeden takovej kopec by určitě stačil a tři jsou na nás zbytečně moc velkej luxus. Nyní se totiž už konečně stoupalo na obávaný zalesněný kopec s hrůzu nahánějícím názvem Planina. Člověk vychovaný Olafovými Týnišťskými šlápotami ví, že i takové Roviny se můžou tvářit hodně prudce, takže mě tu nepřekvapilo, jak nakloněné planiny tu pošlapáváme - zkrátka zase přímo nahoru. Občas se mi tu ještě navíc ztratily z dohledu značky, ty totiž v lese se stínem a světlem byly docela blbě vidět a jinak nebylo až tak čeho se chytnout - dokud jsem nespatřil kdesi vpovzdálí nade mnou kráčet osoby. Byly to osoby Míša, Karin a Martina, poslední jmenovanou jsem potkal kousek pod vrcholem, kde jsem odškrtnul Káčko a valil dolů do Klášterce nad Ohří, v němž jsem konečně dostihl i další dvě zmíněné. Už jsem se těšil na občerstvovačku, což mi ale neznemožnilo cestu zblbnout a projít si to ještě s vyhlídkovým okruhem městem.
Na kontrolu jsme dorazili víceméně spolu a potkali tu i JirKu Kerlika, jehož jsem viděl naposledy na Klínovci. Starala se tu o nás Eva Kubrichtová, k jídlu byly mimo jiné výborný palačinky, a vzhledem k tomu, že žaludek už se tak nějak srovnal, konečně jsem si to parádně užil. Horší ale byly přicházející zjištění. Napřed se ke mě dostala fáma, že v místě cíle nefunguje sprcha, což je pro spaní po stovce ve spacáku docela problém. Vzhledem k tomu, že jsem tu měl docela dobře našlápnuto, věřil jsem, že do cíle dorazím někdy večer, odpočinu si a vrátím se nějakým večerním spojem před Prahu k rodině a sprchu u Ohře tu nebudu muset řešit. Jenže to by nesměl poslední spoj z Klášterce odjíždět ve třičtvtě na osm. To bylo za necelý 4 hodiny a před sebou jsem měl ještě něco přes 20 km. To nezní tak strašně, ale po chvíli rozhodování to byly 3 a půl hodiny a těch kiláků bylo spíš asi tak 23, což už se zdálo být docela za hranou. Tak jsem se tu radši víc nezdržoval a vyrazil s tím, že půjdu, co to jde, přecejen žádný velký kopce už být neměly.
Teda přesněji řečeno žádný krušnohorský kopce už být neměly, protože trase přešla na pravej břeh Ohře, za kterou hned vyvstávaly kopce Doupovských hor. Ubezpečoval jsem se, že to je vojenskej prostor, takže tam určitě nepůjdem, ale jeho vymezení nezahrnovalo první kopec, na jehož úbočí stál hrad Egerberk, který jsme pochopiteleně nemohli vynechat. A vzhledem k tomu, že se udělalo krásně, rozhodně to stálo za to sem vyšlapat. Poprvé jsme totiž například viděli Klínovec, kde jsem byli před nějakýma 14 hodinama a asi 60 kilometrama. Trochu jsem pofotil a hned zase mazal pryč, při čemž jsem se tu ještě stačil pozdravit s přicházejícím JirKou.
Vydal jsem se ale svižnějším krokem dál s vědomím, že už mě čeká v podstatě jen jeden kopec Úhošť na pravé straně a pak možná ještě něco u Kadaně, čemuž jsem předem nevěnoval moc pozornost. Cestou přes vesnici jsem si nechal polít čepici vodou, protože začínalo být sakra vedro. Chlap, co jsem ho o to žádal, to sice moc nechápal, ale aspoň jsem tím rozveselil osazenstvo rodinné sešlosti u něj na zahradě. Valil jsem pak po asfaltce vystavené slunci, takže to vyloženě přišlo vhod.
Konečně jsem se pak dostal do stínu lesa podél potoka vedoucího od Úhoště. Zde se šlo krásně a nalevo se mi začaly otvírat výhledy na tuto bájnou horu, která byla možná místem starodávného Wogastisburgu, místa bitvy Sáma proti Frankům. To jestli to bylo zde nebo ne, to se už možná nedozvíme, a na počest Sáma jsem sem sám vylezl taky. Čedičový kopec tvaru stolové hory s lesostepí navrchu mě lákal už dlouho před tím, ale až tentokrát jsem měl příležitost si ho pořádně projít. Výhledy byly nádherný, zvlášť na údolí Ohře a Krušné hory zpoza nichž se ke mě hrnul obří černý mrak.
Vzhledem k pokročilému času už bylo zjevný, že vlak nestíhám, případnou sprchu jsem ponechal Ohři, takže jsem se víc věnoval tomu kudy jdu, než kam jdu. Provedl jsem kontrolní fotku jak u křížku na vrchu, tak i u pohanské sochy na severním okraji (ta se pak ukázala, že byla pro kontrolu místa důležitější) a seběhl dolů k Ohři. Jenže jak jsem se přiblížil k řece, ještě rychleji se nade mě přiblížil mrak a z něj se ještě rychlej na zem přiblížila voda.
Jak jsem přecházel Ohři po hrázi tamní přehrady, zjistil jsem, že mě přecejen čeká ještě jeden kopec, tedy jen kopeček, ale Svatý. Stihl jsem vylézt k klášteru v Kadani, nakročit směrem k poslednímu kontrolnímu bodu na rozhledně, když se spustil liják, že by v něm zmokl i Jiří Suchý. Sprcha se teda konala, akorát trochu dřív a poněkud jiná, než jsem si představoval. A protože jsem už nahánění vlaku dávno zabalil, zabalil jsem i sebe do bundy, což byla ale docela promokavé větrovka a šel jsem se urychleně schovat - napřed pod kraj střechy kláštera a pak do altánku u zastávky autobusu. Tam jsem si dal neplánovanou pauzu, během které dostal Jirka a další šanci mě předběhnout.
Vyrazil jsem i tak celkem mokrej za mírného kapání k rozhledně. Zde se ukázalo jako dobrá volba počkat na konec deště, protože se vzduch krásně vyčistil a výhled byl parádní, včetně duhy kdesi na východě. Z rozhledny bylo i vidět, že další déšť už se na mě nechystá, tak jsem seběhl z kopce s tím, že posledních 7 kilometrů už nějak dorazím. Část z toho sice byla po asfaltu, kterýho bylo na tomto pochodu tolik, že jsem během něj prodřel fungl nový chrániče hůlek. Ale dojem z akce mi to určitě nezkazilo. Bohužel se ale ještě stihlo ozvat břicho, že má k tomu taky ještě co říct a poslední kilometry jsem šel docela v křeči. Zachránit mě mohl leda mátovaj čaj, ale když ho neměli ani v tureckým bistru, vzdal jsem to a zamířil do cíle ve škole v Klášterci v křeči bez něj.
Tam jsem dorazil chvíli po deváté, asi dvacet minut po celé partě čítající JiKu a jeho 4 parťačky, se kterýma jsme se potkal naposledy někdy před 5 h na poslední kontrole (jen asi 2 km od cíle). Stálo mě to sice několik míst pořadí, ale o to tu koneckonců nešlo. Byl jsem v cíli a byl jsem rád, že to mám za sebou, což jsem si někdy v první třetině těžko dovedl představit a vůbec by se nikdo nemohl divit, kdybych se byl rozhodl to zabalit jako mnozí jiní. V cíli orgové sice neměli čaj mátovej, ale aspoň ovocnej, i ten mi ale po nějaké době pomohl břicho uvolnit a dostat se tak do relativní pohody. Ta pak přišla téměř úplně, když jsem zjistil, že tu sprcha funguje, akorát teplá voda zůstala někde na dovolené, což se ale dalo částečně řešit rychlovarnou konvicí.
Pak jsem ještě pokecal s Danem o tom, kudy trasa vedla a všude jsem dostal zdůvodnění každýho jednotlivýho utrpení, který na nás nachystal, už mi to v tu chvíli ale bylo celkem jedno. Akce to zkrátka byla krásná, ale hodně náročná a já jsem si připomněl, že bych ty stovky neměl moc podceňovat nebo opravdu zase jednou dojde na to, že na to dojedu, tedy že to nedojdu. Teď to hlavní pro mě ale bylo rizoto, co jsem do sebe dostal, natáhl se na žíněnku do kubálu. Původně ji se mnou chtěl sdílet i rejsek, ale domluvil jsem se s ním, že bude lepší, když školu opustí. Následně jsem se pokusil o spánek, ale dost jsem hořel a spát mi moc nešlo. Nějak jsem to ale přežil a ráno, v dalším dešti vypadl na vlak a tím pro mě toto dobrodružství skončilo, teda zejména to krušnohorské. Pro další dva týdny mojí dovolené to totiž rozhodně nebyl poslední déšť...
