Červenokostelecká stovka 2026 - muflon v botách

Po několika letech jsem se zase vydal na Červenokosteleckou stovku. Do poslední chvíle jsem nevěděl, zda mi to umožní rodinná situace a částečnou jistotu jsem získal až někdy v pátek brzo po poledni daleko na Moravě v oblasti bez signálu, odkud jsem musel napřed udělat rundfár po Hané, abych se zbavil dětí a něco po 16h teprve vyrážel z dědiny u Prostějova. Můj závod tak začal mnohem dřív než v určených 20, kdy byl oficiální start stovky. S variantou, že to nestihnu jsem tak trochu počítal předem a o této variantě jsem organizátory informoval. I tak jsem se ale snažil dorazit co nejdřív, ovšem bouřka v Drahanské vrchovině mi moc urychlit nepomohla a když jsem někde u Svitav zjistil, že nezapojeným káblem se mobil moc nenabije, spěchal jsem radši bez navigace, abych do mobilu stihl aspoň něco nasypat. Nakonec jsem se dostal až do České Skalice a kousek za ní, asi 12 km před cílem, tedy startem a mi najednou začala svítit kontrolka oleje. V servisu mi onehdá říkali, že mi to úplně netěsní, ale že se to prej nevyplatí vyměňovat - asi za cenu takových překvapení jako tady. Naštěstí od té doby vozím flašku oleje, takže jsem dolil a kdo maže, ten jede, tak jsem jel. Na start jsem se promotal kolem chystaného festivalu ale zkrátka asi 5 minut po osmé jsem byl na místě. Rychle jsem se zaregistroval, vyfasoval dres s číslem 40, na sebe hodil bágl, do ruky hůlky, do sebe trochu energeťáku a něco po čtvrt jsem vystartoval na stíhačku.

Vyrazil jsem jen s malým 8l batůžkem kam jsem naložil velblouda, do něj 1,5l vody, pak jen pár drobností a bylo to plný... Hlavně jsem ale na něj navěsil protidešťovou bundu a sluneční brýle. Na kartu pro sběr razítek jsem nedostal fólii, a tak jsem si ho dal jen složenej do ledvinky. Vyběhl jsem z Kostelce a mířil cestou přes pole do Rtyně v P. Na jejím začátku jsem potkal první chodiče. Nebyli to běžci a myslím, že něco přepakovávali. Nejspíš podobně jako já koukli na oblohu, aby seznali, že nás čeká něco hodně... nezapomenutelného. 

Proběhl jsem kolem Jirky Hofmana, Víti Randýska a Milana Mikuláška a kdesi dole ve městě přišly první kapky. A jak přibývalo lidí, co jsem předběhl, tak přibývalo i těch kapek, i když tam byl ten nárust možná i exponeciální. Ještě jsem se stihl zastavit pod stromem a vytáhnout bundu a hodit ji na sebe, jinak ale během chvilky kolem mě zuřila večerní bouře. Prchal jsem dál s nadějí, že v lese bude líp. K tomu bylo třeba probojovat se přes pole k železnici a dál. Mezi účastníky zde byla patrná díra, utekl jsem chodcům a začal jsem stíhat běžce, tedy polem jsem běžel sám jak mokrý voják v poli. Další lidi jsem potkal až v podchodu pod železnicí, kteří v něm čekali až dohřmí. Jen jsem se s nima letmo pozdravil a šel dál. To je tak nějak vyhecovalo udělat totéž, do té doby se báli, že je sejme blesk. Ale teď měli pocit, že před nima běží hromosvod, tak vylezli z díry a stejně jako já pokračovali do Malých Svatoňovic. Blesk netrefil ani je ani mě, bouřka to totiž, když nás viděla, vzdala a dala se na ústup. Obešlo se to bez obětí na životech, škody ale napáchat dokázala. 

Jelikož kontrolní karty nebyly dodány ve folii, nebyl jsem jedinej, kdo pak místo karty z kapsy lovil jen zmuchlanej nacucanej rozmočenej chuchvalec, což pak orgové vyhodnotili jako nepoužitelné a na karty se přestalo hrát. Déšť ale taky dost významně poznamenal moje boty. Že to odnesou ponožky, to by mě nepřekvapilo, i když to v tomto případě byly supersportovní fusky vyrobené pro letošní BVVŠ. Tady jsem je měl ale poprvé na pořádné akci a zdálo se, že i naposledy. Horší ale bylo, že boty z Decathlonu, ve kterých jsem odchodil posledních 5-6 stovek zde konečně ukázaly své slabé místo: v dešti se prostě rozpustily. Vložka se uvolnila a pod ní vloženej klínek se odlepil. A když jsem sbíhal z kopce, shrnulo se mi to doprostřed pod chodidlo. Kousek před náměstím, kdy už jsem dobíhal další velkou skupinu lidí, jsem seznal, že je to potřeba řešit a zastavil, sundal boty, vylil z nich vodu a hlavně srovnal podpatní klínek a vložku. Zdržení 4 minuty. Nevadí, hlavně že je líp. Asi tak na minutu. Pak už se to zase začalo shrnovat, ale jak jsem šel do kopce, tak to tolik nevadilo. 

Postupně jsem docházel známá záda Martina Kreidla, Nerva, Míši, Kristýny a dalších. Někteří byli překvapení, že jsem se tam zjevil, aniž bych byl na startovní listině. V této společnosti jsem vyšlapal na první větší kopec Žaltman, kde byla jako obvykle kontrola u rozcestníku. Na rozdíl od dřívějška tu byly razítka, ovšem z výše uvedených důvodů bylo jejich použití dosti problematické, ne-li nemožné. Ale nějak jsem zkusil natisknout to na ten zmuchlanej kus promočené celulózy, která ještě před hodinou byla mojí identifikační evidenční kartou. 

Déšť odcházel, mraky se trhaly a vzhledem k tomu, že ještě nebyla tma, měl jsem jedinečnou šanci konečně vidět něco z místní rozhledny. Nikoho dalšího jsem k její návštěvě nepřesvědčil a tak jsem na ni vylezl sám, abych se pokochal výhledem na Sněžku ozářenou pozápadovým světlem. A tmu všude jinde. Ale jo, bylo to pěkný. Akorát, když jsem se pak vrátil na trasu, to samý jsem viděl z paseky na hřebeni. No dobře, tak jsem to viděl dvakrát. 

A tak přišel seběh. Teď už s čelovkou k Jestřebí chatě, kde nás pozdravili místní (trochu mě to mátlo, působilo to jako oficiální občerstvovačka) a pak už hurá dolů. Postupně jsem postahoval ztrátu a docvakl předchozí skupinu spoluchodičů. Pak přes Radvanice, les, kopec a trávou, která bývá mokrá i za sucha dolů do Janovic u Trutnova. Zde na nás čekala první kontrola. Kofolu stihli z velké části vychlastat běžci vpředu, aniž by pochopili, že byla na příděl. Přitom jsem tu byl asi tak 24. příchozí. Asi se nečekalo, že nebude stačit ta voda shora. Zato chlebů tu bylo ještě dost a to s různýma pomazánkama (já se držel jen té ze škvarků a sádla, která mi přišla nejbezpečnější). 

Po chvíli jsme pokračovali, tentokrát novou cestou, úsekem, který byl hlavním tahákem celé stovky. Doteď jsem vždycky smutnil, že trasa obchází rezervaci Adršpašsko-Teplických skal. Tentokrát byla ale trasa vedena přímo jejich nitrem. Nádhera. Poté co člověk poladil boty a čelovku, mohl si užívat krásných skal a rozmanitostí lesní stezky, která vedla chvíli nahoru chvíli dolů, chvili po šutrech, chvíli bažinou, prostě abych musel každou chvíli seřizovat vložky do bot. 

Vše vyvrcholilo průchodem přes Adrspašské jezírko a vodopády, jež nám Nerv pomohl pěkně nasvětlit svým světlometem. Jakmile jsme spolu s ním, Míšou a Kristýnou dorazili k Milencům, nejvyšším místním skalám (možná nejvyšším skalním věžím u nás celkově) posvítil už na ně jen letmo a zdrhl s Míšou dál, zatímco já jsem to vzal s Kristýnou prahnoucí po vodě ne až tak záměrně po nesprávné zelené až ven ze skal a dál pak k domělému zdroji vody, ze kterého se však vyklubala obyčejné kaluž v bažině. Teda skoro, ve skutečnosti to bylo nebeské jezírko, tj. takové, které má spodní přítok, rozhovor o teorii nebe jsme však radši v této situaci neotvírali a hleděli co nejdřív se v Adršpachu napojit na trasu. Obsah vody se nám tak zvýšil akorát v botách, nicméně mohli jsme pokračovat dál. Nyní se z Adršpachu pokračovalo na sever, směrem,  kudy jsem to neznal, což ovšem vzhledem k mému předchozímu zazmatkování asi moc velký rozdíl udělat nemohlo. Zas tak těžká orientace tu ale nebyla, šlo se furt po žluté značce kolem Křížového vrchu do Zdoňova, kde jsme hledali další kontrolní razítko a nalezli jej až na samotném konci. Bylo hodně pozdě v noci, když tu z jednoho baráku vykoukl chlap: Nepotřebujete něco? Kristýna, již po několikero kilometrů živořící na pár posledních doušcích vody už téměř smířená s krutým osudem, že mne bude muset požádat o vodu najednou, jakoby polita živou vodou začala ze sebe coby farářka sypat chvalozpěvy na chlapovu ochotu. Já těm jejím kostelním rituálm nerozumím, ale vůbec bych se nedivil, kdyby poté, co si ona a několik dalších lidí doplnilo zásoby, chlapovi z kohoutku tekla už jen svěcená voda.

Následoval výstup na hřeben, kde bylo naopak na místě obřadně zkropit půdu lesa vodou roztékající se do dvou moří - zpátky do Severního, vpřed do Baltu. (Víc už se tu o vykonávání potřeby rozepisovat nebudu.) Z rozvodí jsme, stejně jako skupina našich předchůdců, k níž jsem se následně taky připojil, zvolili tu správnou z asi 8 cest až na několikátý pokus. Toto místo bylo navíc na státní hranici, po níž trasa pokračovala z kopce dolů, aby pak na pár kilometrů zabočila do vnitrozemí našich přímořských sousedů. K moři to ale bylo daleko, k promočení bot v bažinách a mokrým houští to bylo mnohem blíž. Cesta byla značena odrazkama a z lesa nás vyvedla na silnici přicházející říčku Stěnavu (v místech ještě než vteče k nám) a železnici. Pak kousek po poli do vsi a skrze ni zase zpátky do Východních Čech, kde jsme po pár kilometrech dorazili do Vižňova, kde nás po 40 km čekala 2. občerstvovačka. Zde jsme se potkali mimo jiné opět po delší době s Nervem a Míšou a dalšími účastníky krmícími se opět chleby, kapalinami ruznych barev a složení a několika málo druhy pochutin. V tom jsme je krátkodobě napodobili a pokračovali dál.

Začaly kopce. Cesta dál totiž zamířila na pohraniční hřeben Walbřišských neboli Javořích hor. Vyšlapali jsme do místa na hřebeni, kde nás duševně povzneslo moudro dne: Každý kopec jednou skončí, aby začal jiný. Z pohledu matematické analýzy je to celkem napadnutelné tvrzení, neboť by bylo nutno si napřed vyasnit, co se myslí tím kopcem a co tím, že končí. Z mého pohledu se jednalo pouze o sedlo,  tj. kde je sice tečná rovina vodorovná, ale existují odtud cesty jak dolů, tak nahoru. A to druhé byl pochopitelně taky náš směr. Výstup se zastavil až na skutečném vrcholu Kozina, kde se začalo klesat, aby se po chvíli zase začalo stoupat. Zkrátka vlnovitá hřebenovka. Na tom by nebylo nic hroznýho (kromě toho, že se Poláci s tím až tak nemažou a posílají značený cesty rovnou po spádnici, což některým neohůlkovaným účastníkům a účastnicím dělalo trochu potíže). Jenže já už asi 30 km bojoval s rozlepenýma vložkama v botách a s přibývajícími sestupy se snižovala tolerance mých noh k těmto nepohodlnostem.

Po pár kilometrech jsme takhle dolezli na Ruprechtický špičák, nejvyšší místo naší trasy. Právě se rozednívalo, čas přesně vycházel na východ slunce, ale příležitost jít ho pozorovat z rozhledny jsem tentokrát vynechal, protože by to znamenalo sdílet rozhlednu nejen s mlhou halící celej kopec a okolí, ale taky s bandou Poláků, který si tam při východu slunce udělali diskošku. Za to mi výstup kus mimo trasu a hlavně pak sestup v tlačících botech nestál. Stačil sestup do sedla. Tady už jsem věděl do čeho jdu, následující část už jsme měl přecejen nachozenou víc jak tu západní část, neboť se zde trasa potkávala s trasou dřívější Červenokostelecké stovky. Bolest při došlapu na shrnutou vložku mi to ale příliš nesnížilo. Po pár takových sólo sestupech jsem se nechal dojít partou a společně jsme pokračovali ještě dalších asi 10 km. 

Občas mlhou problesklo slunce a občas jsme se koukli do mapy, že jdeme blbě. Jako například, když jsme se všichni shodli, že máme jít po modré, ale vydali jsme se po žluté kamsi dolů do Polska. Někteří to řešili návratem zpátky a zacházkou po hřebeni, jiní svýma nohama vysušili pár polských luk než se dostali zpátky na trasu. Časově to vyšlo víceméně nastejno. Pak už konečně začal sestup na českou stranu, do Rožmitálu. Zmuflonit tento kopec bylo vždy příjemným zpestřením, tentokrát to bylo spíš utrpením a když jsem dorazil dolů na silnici, koukal jsem, jestli se někde ve škarpě neválí nějaký zapomenutý trepky, co bych si nazul místo těch svých už nepoužitelných bot Q z Decathlonu. Dopajdal jsem na konec vsi na kontrolu. 

Tím, že to byla náhrady za dřívější kontrolu v hotelu Vyhlídka s vyhlášeným drůbežím vývarem mi přišlo trochu chudý, že nám nabídli zase ten samej chleba a vodu, ale i to pomohlo, když si k tomu člověk dal třeba pomeranč nebo meloun. To jsem sice dost zariskoval, meloun většinou s ostatním jídlem nemíchám. Ale když jsme pak došli do Broumova k otevřenýmu kšeftu, pro jistotu jsem to ještě zajedl buchtou. Ten hlavní obchod jsem ale ještě hledal. Nějakou dobu už sem měl mobil napíchlej na Kristýninu powerbanku a teď sem jej odpojil a zapnul abych našel, kde se v Broumově prodávají boty. Našel jsem v podstatě jedinej nadějnej obchod, zamířil k němu a hle, dovolená. V sobotu. To je bordel toto. Prošel jsem se po náměstí a vidím vietnamskou prodejnu textilu, bot a další veteše. Nebylo nad čím se rozmýšlet, prostě tu musím něco ulovit, v těch botech to už dál nešlo. Napřed jsem musel sundat ze sebe nejen ty hnusný, bouřkou a  hnusným bahnem rozmočený, hnusný smradlavý rozpadený hnusný boty, ale ještě hnusně páchnousí a hnusně rozrhaný (kdysi krásný) ponožky z BVVŠ. Nohy jsem otřel kapesníkama, nazul na ně náhradní fusky, co jsem si mimořádně vzal s sebou a mohl začít zkoušet. Všecko malý. Po asi 15 minutách jsem odcházel v tom jediným, co mi na noze jakštakš sedělo, v gumákách. 

Bývaly by se sice víc hodily v té páteční bouřce, ale to teď nebylo tak podstatný. Zvažoval jsem, co se starýma botama, ale seznal jsem, že i když jsou v Dekáči vůči reklamacím celkem vstřícní a boty byly rozlepený, což být určitě neměly, ale asi bych neukecal, že jsem se v nich byl jen projít po parku, na což byly púvodně určeny. Takže jsem jim zvolil místo posledního odpúočinku u kontyšu s tím,  že bych si k nim ještě teoreticky mohl udělat výlet, ale vzhledem k tomu, že stály asi tři kila, tak to nemělo smysl. Vyhazoval jsem je tak s vědomím, že z každé koruny do nich investivané jsem vytěžil aspoň tak dva kilometry. No řekněte, kdo toto má? Bosého Zahálku nepočítám.

Otázkou bylo, jak se mi v nových botách půjde. Můj nový vzhled typu kocour v botách sice budil údivy a úsměvy, ale já jsme se v tom musel napřed naučit chodit. První sestup z hradeb sem v nových v nich trochu protrpěl. Hned mi tam totiž napadal bordel a jakmile se byť jen malej kamínek dostal do boty na nárt, bylo to jako by mi tam právě někdo zarazil hřebík a jakejkoliv pohyb nohy ho zatlačoval níž. Bylo potřeba to něčím vytáhnout, protože než bych vytáhl nohu, měl bych v ní vyrytou památku na věky. Za astistence Martina Kreidla jsem se s botama trochu sžil a následně se rozešel na výpadovce k Broumovským stěnám. Když jsem si dával bacha na kamínky padající ze země vzhůru do otvoru boty, což by se ve slušném světě stávat nemělo, šlo se v nich celek v pohodě. Pustil jsem se tak do stíhačky svých předchozích parťáků. Udělalo se hezky slunečno, tak jsem z báglu vytáhl protisluneční zrcadlovky. Ovšem ani ty páteční bouři nezvládly. Tradiční vietnamská kvalita se projevila trvanlivostí zrcadlové vrstvy, která zůstala spláchnutá někde v polích u Svatoňovic.

 Rovinatou částí Stěnavské kotliny jsem prokráčel celkem rychle, občas vysypal bordel z gumáků a pokračoval k hospodě Amerika a vzhůru na Hvězdu. Už jsem to šel několikrát, tak jsme věděl, co mě čeká, takže jsem ještě trochu přitlačil na pilu v naději, že Jarka nebo Kristýnu uvidím někde ve stráni nad sebou. Ale marně. Dorazil jsem na vrch s vědomím, že když jsem je nedostihl doteď, už se mi to asi ani nepovede, protože sem netušil, jak se mně bude v gumákách muflonit z kopce. Na rodzdíl od dřívěší kontroly v podobě počítání schodů zde bylo zase úkolem narazit si razítko na rozcestníku. U něj jsem našetěstí potkal stovkaře, jehož jsem se celkem beznadějne zeptal, jestli neviděl dvojjici, kterou jsem stíhal a on mi odpověděl, že právě oba sedí u stánku opodál. A opravdu, už na mě mávali, když jsem šel kolem, aniž bych si toho všiml. Byli z toho taky trochu v šoku, v čem jsem to ta dolezl, nicméně občerstvil jsem se s nima a pokračovali jsme pak už společně, akorát Jarek se hned na začátku odpojil, že půde na před a už jsme ho nedohnali.

Prošli jsme jako skalní městem a sestoupili do Kovářovy rokle. Cestou jsem konečně mohl vyzkoušet, jak se v gumákách mufloní. Bylo by to celkem v pohodě, kdyby se mi nezasekla hůlka mezi šutrama. Měl jsem ji týden od akce v Alpách, takže to trvalo asi týden, než jsem jí ulomil špici. Ale dalo se s tím jít i tak, furt lepší než seskákat z kopce bez ní. Červená značka nás pak vyvedla kolem studánky a rybníka přes kopec do Police nad Metují. Až tam jsme si všimli, že trasa letos vedla jinudy a mělo se přijít po jiné cestě. Ale to bychom minuli obchod, kde se vždycky stavuju, takže mi to vlastně vůbec nevadilo. Zvlášť protože začalo být pěkný vedro a člověk si tu mohl koupit i něco chlazenýho. Nejlevnější byl energeťák, jenž jsme koupili hlavně jako chladící médium pro vnějších ochlazení. A jelikož to byla správná vietnamská večerka, měli tu všechno včetně slunečních brýlí, takže jsem už pak nemusel mžourat do slunka jak zbrklá sova. S krásnými mušími brýlemi na očích jsem pak mohl pokračovat k další kontrole, která se nacházela za Policí, odkud tentokrát vedla trasa novou cestou a mířila do údolí Metuje.

Po návštěvě kontroly a velmi střídmém občerstvení jsme tedy pokračovali dál. Údolí bylo krásné, řeka vyzývala k vykoupání, nebo aspoň k brodění, k čemuž jsem byl nyní náležitě vybaven a taky toho využil, dokud jsem si nenabral vodu shora. Došli jsme do Maršova, odkud už jsme pokračovali po staré známé cestě přes kopec do údolí Dřevíče a na další výstup. Slunko pálilo, šlo se do kopce, Kristýna bez hůlek byla čím dál víc naštvaná, že se nechala oblbnout, že to bude lehká stovka a postupně ji přestávalo bavit poslouchat i moje blbý kecy. 

Na vrcholu Turov byl ale krásnej rozhled, chvíli před tím, než se zatáhlo a začalo podruhé za cestu pršet. Seběhli jsme ještě v suchu, ale veškerá snaha negumákových chodičů o vysušení bot přišla vniveč jakmile jsme se dostali k bunkru Turova a nastoupili na louku kolem lesa. Značka se schovala kamsi do houští a já, kterýmu mokro teď samozřejmě nevadilo, jsem zamířil po zvyku (možná si to blbě pamatuju) po louce kolem lesa smerem ke Chlívcům. Tama se jít sice nemělo, ale neviděl jsme v tom problém. Tento postoj úplně nesdílela Kristýna, která mě následovala v důvěře, že to tam znám. Ve chvíli, kdy zjistila, že jsem ji zavedl někam doprostřed louky úplně mimo trasu už ke mě téměř metala blesky a přešel jsem do režimu "radši držet hubu nebo ještě jednu schytám". Namířil jsem to tedy nejkratší cestou k lesu a na cestu vedoucí ke kontrole. Tam bylo pití, kterým se tak nějak aspoň trochu věci daly do pořádku, t.j. farářka přestala proklínat svět a lidi okolo sebe a mohl jsem doufat, že mne ušetří ještě dodatečného shůry seslaného trestu. 

Pršet už totiž přestalo a pokračovat na Švédský vrch už bylo celkem bez problémů. Ještě jsem nadohodil pár lingvistickosociologických teorií, načež sem se doslechl vyhodnocení, že se vlastně na ty pochody chodím vykecat. Což je možná někdy i pravda a tady se to úplně nesešlo s naším společným tempem a Kristýninou touhou poslouchat ticho. Na ticho ani kecy ale už nebylo moc prostoru (toho jednorozměrného po trase, tj. délky) a tím pádem ani času, protože jsme do toho z kopce šlápli a ve snaze dorazit do cíle do 17 jsme proběhli přes okrajovou část Rtyně, kde jsem opět nevynechal možnost zazmatkovat a blbě odbočit a pak se projít další zarostlou loukou. A pak už jen po značce zamířit do Červeného Kostelce. Do cíle jsme dorazili chvíli po 17h. Na moje boty předem upozornil Jarek dorazivší asi půl hodiny před nama. Gumáky tudíž v cíli vzbudily velký ohlas, orgové si nás fotili, protože toto tam ještě neviděli. A já vlastně taky ne. Ale těch 35 kiláků v nich rozhodně nebyla taková hrůza, jako těch 65 předtím. Celkově to ale byla pěkná stovka, i když si s nama počasí pěkně pohrálo.

Brněnské Alpy 2026

Kdysi dávno mi spolužák z Líšně tvrdil, že z okna na východě Brna viděl Alpy. Říkal jsem mu, že určitě kecá, že to není možný, je to moc daleko - prostě jsem mu nevěřil. Až po asi 20 letech jsem byl v pravou chvíli na pravém místě, na Hádech za dobré viditelnosti, odkud skutečně bylo vidět, že za běžným obzorem jižní Moravy a dolnorakouského Weinvirtelu skutečně vyčnívají celkem vysoké hory. Z nich nejvýrazněji byl vidět Schneeberg, nejsevernější a nevýchodnější dvoutisícový alpský masív, který se tímto snadno řadí do výškovnice jak brněnské, tak třeba bratislavské a pochopitelně vídeňské. A nyní jsem měl důkaz, že je skutečně z Brna i vidět. A nejen on, ale i dalších několik jemu blízkých hřebenů. Tyto hory mě od té doby docela uhranuly, že jsem do nich zamířil několik výprav a i jednu celou dovolenou a po jednotlivých horstvech je jednodenními výlety pochodil. Ale jakmile jsem začal trochu víc chodit stovky po horách, přišla myšlenka, zda by se dalo jednotlivé hřebeny propojit a projít na jeden zátah. A tak vznikl nápad na trasu Brněnské Alpy - projít trasu asi pěti alpských hřebenů viditelných z Brna.

Prvním, kdo se této výzvy zhostil, byl v roce 2025 Michal Turek. Vzhledem k jeho zkušenostem z různých alpských akcí to pro něj neměla být žádná velká obtíž, šel do toho bez respektu a bez vyspání, ale když pak v noci narazil na úsek po feratě pod Heukupou, seznal, že bude lepší se trochu prospat a výsledná trasa pro néj nakonec byla celkem těžkou 44hodinovou zkouškou. Hodil tím ale rukavici mně a dalším, kteří mají rádi podobné výzvy. Nakonec se mi na ni podařilo domluvit se Sucháčem (Honza Suchomel) a Kačkou Hroníkovou, kteřížto si n na tuto akci udělali stejně jako já čas druhý červencový vikend roku 2026. U mě byl teda trochu problém v tom, že jsem se den před tím vrátil z dovolené v Německu a hlavně že mi týden předtím trhli dolní osmičku, z čehož se má huba do té doby ještě patřičně nezapamatovala. Takže jsem vždycky odpoledne za volantem trávil pod vlivem ibalginu. Jak se tento stav projeví na horské stovce, se mi těžko odhadovalo. Jediným vodítkem byl ranní rychlovýstup na Čerchov cestou z Německa, který dával určitou naději, že bolest huby nemá ráda túry do kopců a proto zůstane radši dole.

Vyrazili jsme v pátek odpoledne z Moravy přes Vídeň do Alp. Vzhledem k délce a necivilizovanosti trasy jsme si na některá místa u silnice rozvezli zásoby. V těch jsme se předem úplně nesynchronizovali, takže jsem na vyzvednutí na kraji Brna přijel až po nákupu celkem velkého množství jidla a vody, takže pozdě a s plnou těžkou kabelou neroztříděného obsahu. Jelikož jsme k.mému překvapení nejeli osobákem ale dodávkou, tento stav se mi za cesty v sedě vpředu mimo dosah zásob nepodařilo příliš změnit, takže jsem až na místě musel rozmyslet, co kam rozmístit. To bylo docela důležité a hrálo to při túře docela významnou roli. Autem jsme takhle udělali asi 100kilometrový objezd hor a těsně před setměním dorazili do Schwarzau im Gebirge, našem plánováném startu a cíli trasy (poté, co se přehodnotilo několik jiných variant). Zalehl jsem do přístřeší chatky v turistickém areálu na východní straně obce. V očekávání klidné noci v Alpách se mě během pakovaní na túru z míry snažila vyvést rakouská diskotéka, která ale naštěstí někdy v půl dvanácté skončila a pak už jsem mohl v klidu ležet a poslouchat šumění řeky a zvony na kostele každou čtvrthodinu. 

Vstal jsem v půl páté, vybalil se, přesunul k autu na start a v 5:14 jsme spolu s Kačkou vyrazili. Sucháč si dal trochu pomalejší ranní rozjezd a vyrazil asi 20 minut po nás.

Hned na začátku jsem řešil celkem nečekaný problém: nepodařilo se mi vysunout jednu hůlku. Snažili jsme se o to snad všema rukama, co byly k dispozici, ale marně. Vyrazil jsem teda se zkrácenýma hůlkama. Cesta samozřejmě vedla hned od začátku do kopce, takže to nevadilo, krátké hůlky stačily. Jakmile se začalo klesat, přešel jsem do mufloního skoku, kde by se delší hůlky určitě hodily, ale jakštakš se s tím pohybovat dalo. Naději mi dával kemp v Hirschwangu pod Schneebergem, někde po 30 km cesty, kam jsme si v pátek zavezli zásoby a kde byla naděje nějaké hůlky pořídit. To znamenalo v podstatě přežít jen dva sestupy. Jeden o výši pár set metrů, druhý o výšce asi jeden a půl kilometru - ze Schneebergu do údolí Schwarzy. 

Přešli jsme údoli Vois a začali ještě ve dvou stoupat. Zelená značka vedoucí na Kuhschneeberg byla v lese vidět jen bystrým okem (většinou koukajícím shora dolů) a cesta místy vypadala, jako by ji po Turkovi nikdo neprošel. 

Postupně jsem se v terénu rozkoukal a vyšlápl nahoru, přes úsek lesem a skalama až na náhorní zvlněnou rovinu Kuhschneebergu. Pro vysvětlení, masív Schneeberg (Sněžník) sestává ze dvou částí: dolní Kuhschneeberg (Kraví sněžník) a Hochschneeberg (Vysoký sněžník), přičemž ani jedno není název vrcholu. Zatímco na Hochschneebergu jsou těmi nejvyššími Kaiserstein 2066 a Klosterwappen 2076, tak nejvyšší bod na Kravím sněžníku snad ani název nemá, občas se udává Kleine Rehgrube 1557. Tedy nejvyšším bodem Kravího sněžníku je Srnčí jáma. No to už chce opravdu hodně schnapsu, aby toto někomu dávalo smysl. Nehledě na to, že všechny tyto vrcholy patří do naší brněnské výškovnice. Včetně jednoho dalšího bezejmenného souseda Srnčí jámy, jenž je přímo nejbližší patnáctistovkou a současně nejbližším vyšším kopcem než Jeseníky k Brnu (ano, Sněžka je dál, stejně jako Malá Fatra, pokud to teda počítáme od středu v Morovém sloupu). A zatímco obě zmíněné dvoutisícovky byly předem určeny jako součást trasy, k nejbližším patnáctistovkám bylo nutno udělat pár desítek metrů dlouhou odbočku. 

I když samotný vrchol Kuhschneebergu až tak zajímavý nebyl, celá oblast Kravího Sněžníku mi připomíná Foglarovskou oblast chaty v jezerní kotlině, sice tu není přímo jezero, ale krasové propadliny na loukách plných lučního kvítí obehnaných lesem mě tu k těmto úvahám vždycky vybízí. 

Tím spíš ale pak i stráně Vysokého sněžníku, kam jsme začali následně stoupat. Na výběr jsme měli dvě cesty, a zatímco J+K volili cestu konkávní, tedy s prudším nástupem na hřbet, já šel konvexní cestou, kde člověk cestou vidí, co ho čeká. A nejen to. Třeba i výhledy zpátky, celou rokli, kudy cesta vede a kamzíky, kteří se na stráních pasou. A zase spousty kytek.       

Na Kaisersteinu jsme se sešli někdy kolem 10 h, pohlédli do hlubin severní strže, zamžourali směrem na Brno, vyfotili se a přesunuli se k Fischerhutte, kde si někteří dali pití a jiní pohlednici. Jako p(r)ůvodce výpravy jsem se ujal toho nejdůležitějšího úkolu, dokumentace a prezentace v reálném čase na FB. Takže když se nám čas od času podařilo dosáhnout nějakého významného postupového bodu, hned jsem to tam sázel, aby měli sledující čerstvé informace. Sice to nikoho nezajímalo, ale celkem úspěšně mi to ždímalo baterii mobilu. Powerbanku jsem měl, ale vzhledem k její hmotnosti jsme si ji nachystal až na naši stanici na nějakém 72. kilometru.

Po hřebeni jsme se přesunuli na Klosterwappen, nejvyšší vrchol celé trasy. Odsud to mělo jít převážně dolů. A ze začátku cesta opravdu klesala, pak se na chvíli vyrovnala, aby kolem chaty Damböckhaus prošla až skoro k železnici a začala klesat. V naději (bohužel nenaplněné), že uvidíme vláček Salamandr jsme se Sucháčem ještě popošli směrem k trati a až následně se vydali terénem Nur für Geübte (jen pro zkušené - celkem časté upozornění na těch našich stezkách) stíhat Kačku. 

To se nám celkem brzo podařilo a počkali jsme na ni až na louce s kraví ohradou, kde jsme si vychutnávali výhledy do kraje a jablko (to se mi často nestává). Následně jsme zamířili ještě na kopec jakýhosi nezapamatovatelnýho názvu (Krummbachstein se to jmenovalo), co do trasy zařadil možná Vašek Glos nebo Majka nebo Turek, zkrátka nebylo to z mojí hlavy tam vylézt, ale až tak úplně mi to nevadilo. Kousek od vrcholu byla chata, která nabízela pití. Tím jsme pohrdli a nedobře udělali. 

Na skalnatém vrcholu jsme si chvíli užívali nadherého výhledu, načež se Kačka vydala na sestup. Já jsem seznal, že by mohlo být vidět vlak Salamader, jehož jsme  na jeho horní stanici minuli. Vzhledem k frekvenci asi jedna jízda za hodinu to moc velkou naději nedávalo, nicméně jakmile jsem Sucháčovi sdělil, že si na něj chci chvíli počkat, v dáli se skutečně vlak zjevil. Spoluhledící Rakusačky to ocenily taky a tento vyhlídkový vrchol tudíž přejmenovaly na Zugspitze, což se přecejen pamatuje mnohem líp. Než ale vlak vyjel na nějaký místo, kde byl skutečně víc vidět, trvalo to ještě dost dlouho a výsledek focení za to vůbec nestál. 

Stačilo to ale na to, abych pak po seběhu k chatě Knofeleben nemusel čekat, a naopak, aby taky J+K jednou čekali na mě. To ale nebyl jejich skutečný důvod zastávky u chaty - ve skutečnosti čekali až k nim dojde obsluha. Neměli už dost pití, protože svoje nepříliš velké zásoby posunuli dost výrazně ke dnu. Takže zatímco já bojoval s kapacitou baterie mobilu, bojovala Kačka se Sucháčem se suchem. Po asi půlhodině čekání se dočkali, čehož jsem využil i já a dal si velmi dobrou polévku Fritatensuppe, zatímco J+K konečně uhasili žízeň kapalinami nižších teplot.

Čas byl ale výrazně proti nám. Bylo kolem 13 h a jako velký strašák před námi hrozila přirozená časová brána v podobě ferraty Gamsecksteig na konci Raxalp, kam jsme nechtěli dorazit za tmy. K tomu jsme ale měli to nejtěžší před sebou: překonat víc jak kilometr hluboké údolí Schwarzy + spoustu dalších kilometrů délkových. Největší problém ale spočíval v různorodosti terénu, který místy přecházel do sestupu po skalách nebo volnou sutí. To nebylo úplně po chuti Kačce, kterou tak sestup výrazně zdržoval. 

Odpojil jsem se a zmuflonil kopec dolů přibližně za hodinu, i krátké hůlky mi tu byly významným pomocníkem. Do údolí jsem dorazil u Kaiserbrunnu, tedy císařské studny, odkud se bere (nebo brala) voda pro Vídeň. A hlavně byl tento zdroj zpřístupněn k volnému užití. Vzhledem k tomu, že přicházelo docela slušný vedro, tak toto osvěžení přišlo vhod.

Ale nebyla to jediná voda v dosahu. Cesta dál vedla údolím Schwarzy, což jsem zprvu považoval za zlo nutné k tomu, abychom se přesunuli do Hirschwangu, našeho občerstviště s možností kempu a východiště na Rax. Naštěstí jsem se mýlil, zlo se nekonalo, cesta vedla krásnou pěšinou podél průzračně čisté řeky, někdy přímo u ní, někdy vysoko nad ní, aby si člověk prohlédl i místní jeskyně a další krasové útvary. Řeka byla navíc na mnoha místech přístupná od silnice a sloužila jako několikakilometrové koupaliště. 

To mě ale taky trochu děsilo, neboť jsem se předchozí večer uložil zásoby pod šutry do řeky, nedaleko jedné takové pláže. Když jsem k ní někdy po 15h dorazil, zásoby byly naštěstí nedotčeny. Až následně toto místo začali učmuchávat psi. Měl jsem ale ještě jiné úkoly - do kempu jsem zašel nabít mobil a shánět hůlky. Měl jsem štěstí, obojí se mi podařilo vyřešit, kempař mi půjčil nabíječku a prodal zapomenutý hůlky za 10 E. Během nabíjení jsem se trochu pobrouzdal ve Schwarze, nasvačil a počkal na J+K. Navzdory tomu, že to tu Kačka chtěla zabalit, všichni jsme se občerstvili a chvíli po 16 vyráželi, i s částečně dobitým mobilem. Akorát při roztahování těch zakoupených hůlek se mi rovnou jedna zlomila. Z původních ale byla jedna plně funkční, takže jsem dál pokračoval s každou hůlkou jinou, ale to není nic, na co bych nebyl zvyklej.

Výstup následující výškový kilometr k chatě Ottohaus bych asi zvládl téměř za plánované 2 hodiny nebýt toho, že i ona funkční stará hůlka chytla otrokovickou nemoc a rupla mi v ní oska držící řemínek. To jsem vyřešil docela haluzově (to jinak nejde) drátem namotaným neznámo proč na rozcestníku. Jinak cesta proběhla v pohodě, počasí bylo milosrdné, neboť jsme tento úsek šlapali už v době, kdy byla většina svahu ve stínu a navíc povětšinu v lese. 

Nahoře jsme se sešli na chatě u polévky, tentokrát cibulačky. Bylo chvíli před 19, když jsme vyráželi dál.

Cíl byl jasný  - proběhnout náhorní krajinu (o rovině se tu moc mluvit nedá) Raxu až k chatě Karla Ludvíka a na horu Heukuppe, abychom z ní na ferratu sestupovali ještě před setměním. Na vyšperkování cestou po skalní hraně tak nebyl čas, i tak jsme si ale cestou užili krásné výhledy, nejen na všudypřítomné růžové hvozdíky a další kytky. 

        

A co víc, šlápli jsem do toho a kolem 20:45 jsme byli na Heukuppe, chvíli před západem slunce. Víc jsme si skoro přát nemohli. Snad jen kdybychom my nebo někdo z dalších koukatelů byli vybaveni dalekohledem. Vzdálené hory na severozápadě dávaly tušit, že slunce pro tento den zachází za Šumavou. Probrali jsme to mimo jiné se skupinou holek z Beskyd, na kterou jsme se Sucháčem po vysvětlení našeho cíle spustili stovkařskou agitaci, které samozřejmě nešlo odolat, tudíž očekáváme nekolik nových stovkařek už na Podyjí. 

Kačku toto nezajímalo, s obavama, co ji čeká, se sunula vstříc nejzáludnějšímu úseku trasy, feratě Gamsecksteig. Je to naštěstí jen Áčko, takže reálné nebezpečí hrozilo spíš v tom, že si jeden druhýmu hodíme šutr na hlavu. Nicméně Kačka tu trochu bojovala se sebejistotou, takže zatímco já poodešel o pár desítek metrů napřed prozkoumávat další postup, Sucháč šel vždycky pár metrů pod ní, aby, jakožto spravnej gentleman, v případě jejího pádu sletěl taky. 

K tomu naštěstí vůbec nedošlo, celkem v pohodě (většina) jsme to už za tmy slezli až do lesa, kde  hlavním úskalím už nebyly skály ale klády a posléze hmyz rojící se kolem našich čelovek. Ukázalo se ale, že docela účinným opatřením je přepnout na červené světlo, které je tolik nelákalo. Tuto metodu jsem zkoušel já, takže o to více zážitků pak zbylo na Kačku a Sucháče. Ovšem zatímco oni bojovali s hmyzem, já už opět bojoval s baterií mobilu -  teď už jsem byl na jednotkách procent. Proto jsem nechtěl zbytečně koukat na mobil. Mapu bych tam ale stejně nevykoukal, pokud bych nezapnul internet - nějak mi nedošlo, že pár kopců (teda asi tak pětina trasy) se nacházalo ve Štýrsku, jehož mapy jsem si nestáhl. Musel jsem proto občas kouknout k ostatním a pak jít s nima nebo po paměti. Ta mě zradila už v sedle Gupfsattel, o němž jsme se mylně domníval, že už je oním oddělovačem mezi Raxem a Schneealpami. Tím bylo až sedlo Kleine Nass o několik km dál a pár set metrů níže. Došlo se k němu kolem chaty, kde si místní užívali noční zábavy u chaty a rádi mě pohostili vodou.

Za sedlem jsme se už plnohodnotně vydali na výstup do Sněžných Alp, samozřejmě beze sněhu. Tady jsem se konečně trochu zorientoval, ale taky trochu zdržel pitím a doplňováním energie a možná ještě i posíláním nezbytné fotodokumentace na FB (uprostřed noci to sice tuplem nikoho nezajímalo, ale bylo na místě dát vědět, že jsme ferratu přežili). Cesta mi tu moc dobře pod nohama neubíhala a byl jsem celkem rád, že mi tu J+K úplně nezdrhli. Vyšplhali jsme na první kopce Schneealp a došli k zavřené chatě, u které jsme si udělali pauzu. Pak mi teda došlo, že nápis o zavřené chatě se týkal úplně jiné chaty, ale teď byla stejně noc, takže to byla pravda i zde. Posilnili jsme se tak akorát, abychom se k dalšímu cíli, na Windberg, přesunuli tím nejjednodušším způsobem, po cestě, která se v mapě nabízela a kterou bylo v zájmu jejího udržování nutno projít (jinak bychom to samozřejmě vzali oklikou přes další zavřenou chatu). Sice nám to nepřidalo tolik kilometrů, ale těch jsme pak stejně měli přebytek, jak se později ukázalo.

Na vrchol Windberg 1903, nejvyšší vrchol Sněžných Alp, jsem se posilnil datlí a horskou směsí, na společnou fotku ale nebyla morálka. Udělal jsem aspoň zápis do knihy a pokračovali jsme dál. Následoval sestup, který neměl být příliš náročný, nýbrž dlouhý. A tak se taky stalo. Šli jsme dlouhé hodiny stále mírně dolů za občasného přihlížení svítících očí krav nebo co to bylo za monstra. V jednu chvíli jsem se zastavil, abych něco málo pojedl a počkal na ostatní. Ti se však začali blížit se stádem krav za zády. Vhodným manévrem se jim podařilo kravám zmizet, ale tuto štafetu pak předali mně a já se se svými čtyřnohými a dvou rohými pronásledovateli musel vypořádat velmi zrychlenou chůzí. Naštěstí se mi to podařilo a po vozové cestě jsme bučícímu stádu zdrhli až k chatě Bodenalmhaus, která byla otevřena pro potřebu například záchodu i přes noc. Vynechat takovou příležitost by sice bylo blbý, ovšem zasednout tam a usnout bylo ještě blbější. Po neznámo jak dlouhé době jsem pak vylezl a za míného šera už pokračoval dál. Pořádně jsem sice nevěděl kudy, ale pamatoval jsem si že dalším cílem je vesinčka Hinteralm a pak dole v údolí Frein neboli Vranov nad Mürzem, jak jsme si ho pojmenovali. Šel jsem sám a usínal, až jsem kousek za odbočkou na Hinteralm na chvíli sedl na kládu a narval do sebe nějakej hroznovej cukr. To mě konečně trochu probralo, že jsem pak výstup k Hinteralmu zvládl tak, že J+K už jsem dostal na dohled. 

Z mobilu jsme vymáčkl ještě skoro poslední zbytky na fotku hor před východem slunce, načež mi mí parťáci zase úspěšně zdrhli. Sledovat značku nebylo snadné, ale nějak se mi jí podařilo udržet. Horší bylo, že jsem si nebyl jistej, jetsli mám jít skutečně po ní. Tušil jsem ale, že směr mám správnej a po asi čtvrthodině nejistoty jsem před sebou zahlédl Kačku a Sucháče, jak procházejí blbě značenou louku - nutno říct, že kdybych je tu neviděl, tak bych to nejspíš zdrbal a šel bych bůhví kam. Takhle jsem došel nejen je, ale nečekaně i místo s krásným výhledem na východ slunce. Bylo to těsně před sestupem do údolí Mürzu a přímo naproti přes jeho obrovské údolí se klenulo horstvo Gölleru a v dálce jeho menšího bratrance Gippelu, což byly oba naše další cíle.

Jelikož se můj mobil už vyloženě těšil na dobití energie, vydal jsem se na zrychlený sestup. Spolu se Sucháčem jsme kopec seběhli za pár minut a vyfluslí jak třešňová pecka dorazili do místa, kam jsme si v pátek večer uschovali zásoby. Mezi těmi mými byla i vzývaná powerbanka, kam jsem konečně dal nabíjet mobil. Pak jsem tu měl ještě banán, do něhož se ale během toho dne zakousla nějaká potvora a vyhryzala mi do něj díru. Tak jsem měl ještě igelitku se svačinou chlazenou v potoce. Teda ten minulý čas se vztahoval hlavně k té svačině, teď už to byla jen jakási rozmočená kaše nehodna jezení. Nezklamalo ale pití (minerálka, Pepsi a Tygr) a hlavně samotná řeka - čekání na Kačku jsme využili k vykoupání, což bylo to hlavní občerstvení. 

Po Kaččině příchodu jsme věci pobalili a vyrazili. Balení tentokrát nebylo tak snadné, protože jsme se sem už vracet nemínili, všechno se tudíž muselo sníst, odnést nebo vyhodit. Protože jsem před akcí zjistil, že můj bágl je v rozkladu a zachraňoval mě Sucháč svým náhradním, rád jsme využil jeho většího objemu pro odnesení i ostatních zásob, takže jsem pak nesl nejen několik litrů vody, ale i několik tyčinek a pytlík horské směsi, které se Kačce ani Sucháčovi do báglů už nevlezly. 

Nyní už bylo ráno, svítilo slunce a trasa stoupala přes další kopec. Bylo jasný, že mi tu budou chybět brýle, který jsme ztratil někde při spěchu na Heukuppe. V místním penzionu jsem při jejich sháňce neuspěl a tak jsem si musel pro zbytek dne vystačit s kšiltovkou - Vranov byla až do cíle (asi 35 km) poslední civilizace.

Napřed jsme lesem vystoupali na kopec (já šel krásnou lesní  trasou po zvláštních hadrových fáborkách, zatímco J+K nevadilo vyšlapat to štěrkovou vozovkou) až jsme pak dorazili na lučiny v sedle pod horou Bärenkogerl. Vzhledem k tomu jak jsem měl napěchovanej bágl a svoji čenou vodu jsem si u řeky přelil do cykloflašky, bylo jen otázkou času než tlak obsahu batohu a plynu CO2 přesáhne mez danou sosacím čudlem. Nevím, kdy se tak stalo, ale ve chvíli, kdy jsem se chtěl napít a otevřel bágl, flaška byla poloprázdná, zatímco bágl bylo poloplnej (obojí se vztahuje k Pepsi). Uchráněny před ní zůstaly jen hermeticky uzavřené smradlavé ponožky. Slunečné počasí jsem proto využil k rozložení obsahu báglu, sušení a koukání po okolí, zatímco J+K už dávno klesali do dalšího sedla.

To se mně podařilo až skoro o hodinu později - bylo to sedlo Lahnsattel 1015, poslední místo, kde jsme měli uloženy další zásoby. Je to bod, který odděluje povodí Mürzu a Salzy, jejichž vody se spojí až kdesi v Chorvatsku v ústí Drávy do Dunaje. To byl pak nejspíš i osud zbytku Kaččiny Cocacoly, kterou jsem už nedokázal zachránit, poté co jsme se najedl a napil a všechny ostatní věci nějak nacpal do báglu. A to včetně dalšího Tygra, jehož jsme si sem nachystal po případ usínání. To se mi nyní vyhlo; jakmile začalo svítit slunce, ospalost byla pryč, proto jsem jednoho mohl věnovat Kačce, které to pomohlo k docela rychlému výstupu na další horu, Göller. 

Cesta byla značena někdy z hodně dávných dob, takže se nám značení objevovalo jen zřídka. Na vrcholu 1766 jsme se opět setkali, zapsali do knihy a vyfotili. Cestu dál jsem už měl celou projitou, část jsem znal z výletu před 11 lety a už tehdy jsem si říkal, že to je krásná hřebenovka, že by bylo pěkný to si projít celý. Charakterem mi trochu připomínala Malou Fatru s trochu více expo-úseky a jedním hadem jako bonusem navíc.

Přešli jsme všechny vrcholy Gölleru a sestoupili k chatě Göller Hütte. Zde nebyla obsluha, ale jen samobar, čehož Sucháč využil k doplnění trochu kapalin. Kačka stále bojující s nevyspáním si vzala mýho dalšího Tygra a dál už jela jako tygřice. Přes několik dalších vrcholů a kravích ohrad na hřebeni až k místu pod Gippelem, posledním výraznějším vrcholem trasy. 

Na Gippel vede jedna cesta po hřebeni s jištěnými úseky, do které se Kačce moc nechtělo, tak to vzali se Sucháčem cestou spodní, suťovou a delší. Já jsem si to dal tentokrát po té skalní, bylo to příjemné zpestření. Ovšem nešlo to moc rychle a když jsem přelezl pár prvních skal, uviděl jsem Sucháče na vrcholu. To mi teda dal na frak. Aby na měl nečekal, přitlačil jsem na pilu a vyšplhal zbytek cesty za čtvrt hodiny. 

Ale na vrcholu nikdo. Byl jsem tu už potřetí a pokaždý mí parťáci zůstali někde mimo vrchol. Po chvíli čekání, hledání, focení a koukání do knihy na můj starý zápis jsem usoudil jsem, že J+K už asi vyrazili napřed. Šel jsem tedy dál a u rozcestí, kde se cesty scházely je teprve vidím přicházet zezdola. Vůbec to nešlo tak rychle, jak jsem myslel. A osoba, kterou jsem za Sucháče považoval, byl nejspíš někdo jiný, což ale zůstává záhadou, protože jsme v celé této části hřebenu nikoho nepotkali.

A hřeben to byl ještě dlouhý. Poté, co J+K společně ještě zašli na vrchol, vydali jsme se po hřebeni Gippelmauer a pak z něj dolů a dál na východ. Zatímco na hraně Gippelské stěny byly místa sice s krásnými výhledy, ale exponovaná na vrchu skal, kde se Kačka necítila úplně nejlépe, sestup do sedla byl lesem, ale brutálně prudký, kde se, jestli jsem to správně pochopil, Kačka cítila úplně stejně. 

Tomuto krásnému utrpení byl konec v sedle Prienecksattel, víc jak 300 metrů pod posledním z vrcholů Gippelské stěny. Následoval postup k chatě asi 4 km po hřebínku nahoru a dolů ze začátku příjemnými loukami. Poučen z výletu z minulého roku, kdy jsem si tento hřeben prošel, jsem věděl, že není všem útrapám konec, neboť jeden z kopců byl zarostlej ostružiním, bodláčím, kopřivami a dalšími podobně užitečným rostlinstvem. Výstup tímto bordelem vedl zase přímo po hraně, takže zejména Kačka, které jsme se trochu vzdálili, si tu tento úsek náležitě užívala. 

Vzhledem k postupujícímu času jsme se my, Honzovská část výpravy, vydali napřed podržet ještě před zavíračkou místo v chatě Waldfreunde pod Obersbergem. Zavíračka se však nekonala, oficiálně zavřeno bylo už dřív, protože tu probíhala nějaká tradiční slavnost, nicméně obsloužit nás, přátele lesa, zvládli i tak. Fritaten Suppe byla teda tentokrát vytuněna velkou dávkou masa a uzeného vývaru, což jsme sice úplně neocenili, ale byli jsme rádi, že jsme vůbec něco dostali. 

Počkali jsme na Kačku, která měla klíče od auta, aby mi je předala a já se mohl vydat na závěrečný sestup. Přišly mraky a za celou dobu poprvé i déšť. Turkův rekord už byl předurčen k překonání, to bychom museli na trase vytrčet ještě asi 5 hodin, abychom to nestihli, ale do cíle to byly už jen asi 3 km z kopce. Ale aspoň na nich jsem si trochu zazávodil s časem a přitlačil na muflona. Do cíle u auta ve Schwarzau jsem dorazil v 20:12:59, tedy 38:59 od našeho startu. 

Byl jsem šťastný, že se mi podařilo trasu obejít, radost mi ještě posilnil stánkař, když jsem si u něj koupil pití a oslavnou roládu, načež mi sám od sebe dal ještě mísu jídla - masa s knedlíkem. Sucháč a Kačka dorazili s velkou slávou někdy před devátou. Na hodinkách jim údaje ukázaly asi 112 km a nějakých 7600 m do vrchu. Po koupeli v řece jsme zalehli do našich již vyzkoušených nocležišť. 

Ráno jsem si ještě prošel místní naturpark ve snaze pozdravit se s muflony, ale ty jsem našel jen na ceduli. A tak jsme se přesunuli níže po toku Schwarzy, posbírali zbytky z kontroly, něco málo nakoupili na jídlo a pak se koupali a regenerovali na krásném místě u řeky, kudy jsme den před tím po nějakých 30 km procházeli. 

Byla to taková stylová tečka za tím naším výletem, dál totiž už následovala jen cesta po dálnici domů. Díky Honzovi Suchomelovi a Kačce Hroníkové, že vzali auto a šli do toho se mnou. Byl to myslím pro nás všechny opravdu plnohodnotně strávený víkend.