Bratislavský dvojboj: Mgla a Teslácká 100

Od mé poslední absolvované akce MF100 už uplynuly 2 měsíce, upadené nohy dorostly a nějak mi zkrátka otrnulo. Během srpna jsem si dal jako stovku jen předpochod Podyjím, a tak jsem se v rámci CSUT mohl zúčastnit až bratislavské Teslácké stovky, která stovkou vlastně úplně není. Trochu jsem řešil, jak to udělat s příjezdem na ranní start na hlavní nádraží do Blavy. Usoudil jsem, že nejlepší bude přijet už v pátek a nějak to překlepat do pozdních nočních hodin kolem páté, kdy vyrazím na start. K tomu se mi pomohl kamarád Mako, který má v centru Bratislavy hospodu Meetnica, v níž mi umožnil část noci přečkat. Když jsem zjistil, že na ten večer zvažuje navštívit blackmetalový koncert uznávané polské kapely Mgla v nedalekém klubu Randal, nebylo co řešit a šel jsem do toho s ním.

A tak se mi podařilo spojit dvě akce dohromady. Flixbusem jsem v pátek večer dorazil do Bratislavy, odkud jsem přešel do hospody Meetnice. Ač já ani Mako nejsme vyloženě blackmetalisti a kapelu Mgla naposlouchanou nemáme, brali jsme to jak přílažitost si tyto představitele kvalitního černého kovu poslechnout naživo. Kapel tam sice hrálo víc, ale třičtvrtěhodina zpoždění busu mě sladila s Makem, jenž v duchu myšlenky „předkapely jsou ztráta času“ volil časový plán sezení v hospodě tak, abychom přišli včas až na hlavní tahák. Klub Randal je sklep pod větším klubem Majesticem. Vejde se tam pohodlně tak 50 lidí, méně pohodlně 100. Bylo ale vyprodáno a tlačilo se nás tam asi 400. Ještě než začala polská Mlha hrát, snažil jsem se Makovi aspoň trochu splatit jeho pohostinnost a pozvat ho na pití. Když po mě chtěla pinglice 4 eura za pivo a kofolu, nějak jsem nechápal, proč na mě tak blbě čumí a prachy nechce. Pak se ukázalo, že se snažím platit nikoliv eurama, ale kunama. Holt jsem si spletl doma peněženky, stane se … Ale zjištění to před víkendem tráveným na Slovensku nebylo dobrý. Měl jsem akorát pár mincí a záložních 10E (samozřejmě ale zůstaly v Meetnici). Když jsem to pochopil, snažil jsem se situaci zachránit platební kartou. Ale ve chvíli, kdy jsem ji vylovil ze šrajtofle, baristka povídá, že už je to ok. Nechápal jsem. Ukázala na týpka, co vedle mě stál a blbě čuměl. Pak se ukázalo, že to za mě a Maka zaplatil. To už jsem nechápal vůbec. Inu, Slovensko, pohostinná země...

Přesunuli jsme se do hlavního sálu, kde jsme zabrali poslední asi tak jedno místo dohromady. Následně se tam natlačilo dalších asi 30 lidí. Ostatní už měli smůlu a zůstali trčet v průchodu k baru a nic neviděli. Není nad to prostor správně nadimenzovat. Mgla hrála výborně, vychutnával jsme si to sice zaklíněnej mezi ňákým chlapem a jeho babou, což bylo po nějaké době potřeba změnit (tu potřebu měl teda hlavně on), tak jsme provedli docela náročnou, leč úspěšnou transpozici. Vzhledem k rozmanitosti mglí hudby a blackmetalu obecně se pak po půlhodině méně skalní, či méně zaklínění posluchači odebrali k východu, aby se nadechli a už tam zůstali. Já jsem si to užíval do konce a docela jsem obdivoval členy kapely, kteří hráli v kuklách bez otvorů. Zjevně tušili, že se blíží další vlna covidu, (možná k ní tato akce přispěla). A všichni víme z nedávné doby, jak blbě se přes roušku dýchá, pije nebo smrká.

Ke konci, ač to nebývá na blackových koncertech pravidlem, se podařilo rozjet pogo v moshpitu, přecejen už bylo pár lidí nasyceno černokovovou atomsférou a udělalo ostatním prostor. Mgla hrála asi jen hodinu, což je na jedné straně škoda, protože hrála dobře, ale není divu, pod jejich maskama by to stejně nikdo víc nevydržel. Což bylo štěstí i pro mě, protože jsem se před následujícím dnem nepotřeboval úplně zničit. Po koncertu mě v kotli oslovil borec: „Neučil jste na VUT v Brně logiku?“ Samozřejmě to byl nějakej můj student, potkávám je na koncertech všude možně, v Bratislavě ale asi zatím poprvé.

Po koncertě jsme se přesunuli zpět na Meetnicu. Právě skončilo utkání v basketu, kde Španěli porazili Němce v semifinále ME. V klubu byli i chlapi ze Španělska, tak bylo co slavit. Později Mako vypnul Metalliku, ze stěny sundal kytaru a bujará nálada mohla vypuknout naplno. Kytara se dostala ke mně, tak jsem zahrál Slavíky z Madridu, čímž jsem jaksi vyčerpal svůj tématický repertoár, to ale zjevně pro uspokojení poptávky nestačilo, a tak se jelo dál. Do teď jsem nevěděl, že Podyjím se dá zahrát ve stylu flamenco a nechybělo mnoho a začala vznikat i španělská verze. Kytara střídala své držitele a podobným transformacím byly podrobeny i další hity jako Severní vítr či Yesterday.

V nejlepším jsem se odebral do už zavřené části hospody. Přecejen kolem mě bylo pár kuřáků, byli teda jakš takš ohleduplní, a tak jsem od tam vypadl, abych jim do toho kouření nespal. Popakoval jsem se na pochod, vyměnil triko Slayer za Malofatranskou 100 a na pohovce přenocoval do brzkého rána. Když jsem v 5 vstával, ostatní právě odcházeli.

Vyrazil jsem pár minut po půl šesté za světel pouličního osvětlení směrem na hlavní nádraží, odkud měl být start pochodu, ovšem bez registrace. Dorazil jsem tam ve třičtvrtě a už jsem tu nikoho nepotkal. Věděl jsem, že přinejmenším Jirka Kerlík a Milan Pohl se chystali, že odtud vyrazí a vybrali si k tomu ubytování v jakým si nedalekým umělckým díle. Cesta dle pokynů z internetu vedla nahoru na Kamzík a v tomto úseku jsem nikoho nepotkal. Teda aspoň myslím – šel jsem potmě bez čelovky. Až na registraci u bufetu na Kamzíku, kde se rozednilo do míry, že bylo vidět rozhled ze sjezdovky, jsem potkal lidi – hlavního orga Jozefa a Olafa, který sem přijel dělat evidenci časomíry, několik dalších spoluorgů a chodičů. 

Proběhla registrace, zaplatil jsem 5 Eur ze své železné rezervy, čímž jsem snížil zásoby této měny asi o třetinu. Vybavenej jsem byl tak, že jsem na místě ze sebe shodil gatě, co jsem v nich předchozí večer pogoval v Randalu a z malýho báglu vytáhl bágl ještě menší, pro rychlopohyb po stovce. Než jsem povyplňoval papíry, tak už mi ale všichni prchli, jen Jirka Hofman byl o něco za mnou. Nějak jsem se s ním ale pořádně nestačil pozdravit a v 6:22 vyrazil a trasu.

Po pár metrech asfaltu cesta odbočovala doprava z kopce do temného lesa. Ještě přede mnou ale do něj z protější strany vběhl borec s blikačkou na zádech. Oficiálně trasa měla jen 98,1 km, a tak nejspíš nabíral chybějící kilometry už na startu. Tak či tak, ani můj muflon mu moc nestačil a jen jsem dole přibrzdil, abych stáhnul návleky a chlap už nadobro zdrhl. Později jsem zjistil, že to byl Tomáš Labuda, jenž do cíle dorazil za míň jak půl dne. To je jiná liga... Já jsem se tu ale hlavně snažil nezblbnout trasu, která nebyla doznačena a brzo proto musel zkontrolovat trasu. Naštěstí jsem tak učinil včas (téměř), protože trasa uhýbala doleva a odbočku jsem přeběhl jen o kousek. Napojit se na správnou z asi deseti cest vedoucích z rozcestí mi dalo trochu zabrat, a tak když jsem pak trochu necestou sbíhal na správnou cestu vedoucí na západ do údolí a odbočoval na asfaltku, doběhl jsem Jirku Hofmana. Konečně jsem se s ním pozdravil a prohodil s ním pár slov o jeho výpravě do Alp, po níž si tu dal tuto stovku jako vycházku pro spravení nálady. Pomohl mi přitom nasměrovat mě správně na asflatku a z ní pak do kopce, kde jsem se mu ztratil a začal předstihovat další chodiče. Milan a Jirka to ale furt nebyli, tak jsem do toho šlapal dál, abych je došel co nejdřív a mohl si poslechnout naživo zážitky, o kterých velmi barvitě psali na FB už předchozí večer. 

Na kontrole Kačín na 10. km byla krátká vracečka, kde jsem se potkal s dalšíma chodičema. Navíc jsem si všiml, že se ke mně nebezpečně blíží jedna běžkyně. Předešel jsem další lidi a dle informace z kontroly už přede mnou bylo asi jen 5 lidí. Při sestupu do Mariánky jsem pustil muflona a cestou předstihl Martinu Němečkovou a v obci dostihl dalšího chodiče. Na otevřenou hospodu od 11 jsme tu byli moc brzo (chvíli před 8), tak jsme v kontrolním bodě jen opsali výšku (blbec jsem si nevzal tužku a musel jsem u spoluchodiče somrovat) a vyrazili dál.

K další kontrole (Borinka, 17,5 km) to nebylo daleko, jen přes kopec. Cestou se mi podařilo nakopnout internet a mrknout na Olafem nakrmenou časomíru. Zjistil jsem nečekanou věc: Milan s Jirkou startovali až hodinu po mě, takže se je snažím stíhat úplně zbytečně! Co teď? Sednout na pařez hodinu na ně čekat? To asi ne, holt se potkáme příště. Zkusil jsem teda dostihnout Blanku, která měla být někde přede mnou. Ji a další dva chodiče jsem dorazil na kontrole a spolu s nima pokračoval až k hradu Pajštún. 

Cestou jsme rozvíjeli mimo jiné teorii o tom, jak je nebezpečné zavěsit se na pochodu za něčí zadek, neboť to může zavěšenému přinést neblahé důsledky – člověk se utaví ani o tom neví. Na hrad jsem proto radši dorazil nezavěšen, se zbytkem skupiny za zády. Trasa sice vedla jen spodem ale bylo by škoda toto zajímavý místo vynechat a tak jsem ztrasy uhl a vylezl nahoru na hrad. Konečně nějaký výhledy, skály a víc než jenom les. Vidět bylo mimo jiné Děvínskou Kobylu a zpátky na Kamzík, kterej byl najednou dost daleko, přitom jsem tamní vysílač viděl na trase vlastně poprvé. 

Krátce jsem se pokochal a pak se dal na sestup dost nadivoko sutí nejkratší cestou zpátky na trasu. Mezi tím mě pochopitelně předešli již předešlí chodiči, takže jsem vyrazil předejít je znovu. Napřed jsem došel Blanku, se kterou jsme společně dorazili na Košiarisko, kde byla kontrola. Napoprvé jsem si ovšem spletl místo, zabočil o barák dřív. Chlapa, co tam připravoval jídlo, jsem se tudíž snažil přesvědčit, že to chystá pro mě. Nenechal se oblbnout a poslal mě někam ... o kus dál, do hospody kde už byla kontrola doopravdy. Pro mě tam ale bylo jen razítko, jinak bych si musel zaplatit za svoje. Ale jak už jsem dříve uvedl, moje zásoba eur byla o to menší, o co víc jsem měl s sebou chorvatských kun, se kterýma jsem to tu radši nezkoušel a místo občerstvení mazal dál – finta Aleše Zavorala. Tím jsem unikl Blance a předešel dvojici předešlých chodičů i onu nebezpečnou běžkyni, která se tu už občerstvovala taky. 

Vzhledem k tomu, že přede mnou (asi o hodinu) byl už jen běžec v čele, stal jsem se v tuto chvíli vicečelistou pochodu. To je něco jako v orchestru druhý housle, akorát na čelo. Ne že bych se tím pasoval na bednu, počítal jsem ještě s rychlochodci a běžci jako Ondra Plašil nebo Martin Hlaváč, u kterých člověk nikdy neví, kdy do toho šlápnou, nebo zasednou do hospody (vztaženo ke jménům v tomto pořadí). Zatím jsem se své role nechtěl hned zříct a tak jsem šlapal co to šlo, až jsem došel k rozcestí červenou značkou. Ovšem nebyl jsem dost rychlej, aby mě nedostihla ona rychle se pohybující žena. Byla to Lydia, za niž jsem se v duchu předchozích teorií nezavěšoval a nechal ji pláchnout, neboť jak praví lidová moudrost (kterou jsem právě vymyslel), ti co se ženou za ženou, jsou první, co se uženou.

Radši jsem teda šel svým tempem. Trasa nyní vedla po hlavní červené malokarpatské magistrále. Cesta vystoupila na hřeben, z nějž se občas otevřely výhledy na jednu či druhou stranu. V jednom místě byl kdesi na severovýchodě vidět kopec s rozhlednou, což naznačovalo, že by mohlo jít o Velkou Homolu nacházející se v polovině trasy.

Když jsem pak dorazil na vrchol Somár, dva místní se mnou nechali vyfotit, ale rádi mi to i oplatili, neboť seznali, že tam patřím úplně stejně jak oni. Navíc mi potvrdili domněnku o Homoli na dohled. Ještě víc ale na mě duch tohoto místa zapůsobil, když jsem si opět uvědomil, jaká kravina je vydat se na Slovensko (téměř) bez eur.

Somár nesomár, nasadil jsem muflona a valil dolů. Kdesi před dalším zvířecím rozcestím u koňských hlav mě dostihl Patrik Mikuš. Ten byl rozběhnutý svým kamzičím tempem a měl jsem s ním trochu problém se držet. Ale když jsme se rozpovídali o jeho cestách a evropských čtyřtisícovkách, přecejen jsem jeho počáteční nástup uvisel a on jakožto, navzdory jeho mládí, zkušený malokarpatský stovkař mě dovedl na další kontrolu k Penzinské Babě. 

Tam na nás čekal Jozef, Olaf a tentokrát i Slavo a Lydia, která opět doplňovala energii, tentokrát krásně vypadající zelňačkou, zatímco Olaf mně dělal chutě smažákem. Opět jsem použil trik Aleše Zavorala: na občerstvovačce jsem se neobčerstvil a předstihl občerstvující se. Ono když si člověk vezme místo eur kuny, tak nejen ušetří dost peněz, ale i času. Bylo ještě před dvanáctou, tak to vlastně ještě nebyl obědočas, zkrátka nějak jsem si musel zdůvodnit, proč mi nevadí, že se tu na jídlo nebudu zastavovat. Za sebou jsme měli asi 36 km, ale větší zastávce se mi zatím stále dařilo vyhnout.

Jen jsem doplnil vodu, nasypal do ní hořčík a vyrazil. Ještě před tím jsem si vyslechl rady trojice orgů, kteří poté, co jsme absolvovali Somára nás nyní posílali rovnou do psychiatrické léčebny. Moc jsem ten fór nechápal, dokud mi to Slavo neukázal na mapě, že v Pezinku je kontrola rovnou na vrátnici tamního blázince. Paťo to pochopil o něco rychleji (to určitě nebylo mou natvrdlostí, ale jazykovou bariérou) a protože si na rozdíl ode mě doma zapomněl prachy úplně, vyrazil ještě dřív a tudíž měl trochu náskok. Já zase naopak vyrážel o chvíli před Lydií. Naštěstí byla cesta dál – asi 7 km – většinou z kopce, takže se dalo celkem dobře muflonit a Patrika dostihnout. Byli jsme na tom podobně nejen co do peněz, ale i spěchu. Paťo se snažil stihnout vlak někdy před 23 h. Já jsem v idosu našel autobusy do Brna v 22:20 a pak v 1:45. Ten první byl úplný sci-fi, ale aspoň na ten druhej jsem doufal, že bych to stihnout mohl. Cestou z kopce jsem něco málo pojedl a pustil Paťa před sebe. Přecejen su stará škola, dvakrát tak starej jak on, takže nahánět ty mladý pušky, to už není pro mě... A zvlášť, když jsem dorazil na silnici k Pezinku, moje rychlost klesla o to, o kolik stoupla nepříjemnost z pohybu. Byly to asi 2 km po asfaltu, který mě fakt bolely. Patrika jsem naposledy pozdravil, když opouštěl léčebnu. Ta teď čekala i mě. No už jsem zažil na stovkách leccos, ale toto … Došel jsem si na vrátnici pro štempla a rychle jsem vypadl. Člověk doufal, že nebude muset projít nějakým výsupním testem, protože v tomto stavu těla mozek myslí všelijak a zastávka by se tam pak mohla nepatřičně prodloužit. Měl jsem ale za sebou už asi 43 km (itinerář hlásil 45 a tyto čísla mě postupem času dost mátly), tak jsem usoudil, že je skutečně na čase si konečně sednout. To jsem udělal až bezpečně mimo areál. I tak jsem seděl asi tak půl minuty, zvedl se a pokračoval. K mýmu překvapení to stačilo k tomu, aby se nohy trochu probraly a šlapaly dál už s mnohem menším utrpením. Místo toho se začal hlásit žaludek, že něco chce. Tak jsem do sebe začal ládovat po kouskách bagetu s paštikou, co jsem vylovil po kapsách vesty. Cesta vedla v tom úseku rovně, že jsem si to mohl dovolit a ukrátil jsem si tak jinak dost nekonečnou cestu po další asfaltce, na níž jsem v dáli viděl napřed Paťa před sebou a pak Lydii za sebou.

Tomu všemu přišel konec za Kramárkou u přehrady, kolem níž se začalo opět stoupat do lesů a kopců. Úplný vysvobození pro nohy. Teď ještě poštelovat psychiku. Napadlo mě, že by mohlo pomoct pustit si hudbu. Na blackmetal z předchozího večera to úplně nebylo a jak jsem tak procházel seznam hudby, výběr jsem zúžil na dvě kapely: Pain a Cure. Rozhodl jsem se pro první z nich a udělal dobře (na Cure už pak do konce pochodu nedošlo). Všechna bolest nadobro zmizela a v dobré náladě jsem kráčel lesem směrem na Velkou Homolu na 50 km. Na ni to bylo 7,5 km, což ovšem itinerář zatajil a hlásil optimistických 5 km. To mi ale v tu chvíli nevadilo, šlo se mi dobře, i když to bylo chvílema spíš lezení než chůze. 

Když jsem se konečně na vrchol vyšplhal, bylo chvíli před 14 h, což jsme si s Patrikem dávali jako limit, pro stihnutí cíle v 22 h, jakožto nutného předpokladu pro stíhání busu. Nečekal, jsem, že zvládnu první půlku za přibližně 8 hodin, ale tak nějak se to stalo. Nebo ne? Byla tu kontrola a místní kontrolorka se mě snažila povzbudit tím, že už mám za sebou 47,7 km. Cože? Jak jako jen 47,7 – málem jsem ji zdrbal za takový nesmysly, i když za to vůbec nemohla, zpětně se omlouvám za nemístné reakce. Nevím, kde na tom čísle byla, ale to nebyl jedinej matoucí kilometrovej údaj na tomto pochodu a ani to už zjišťvat nebudu. Radši jsem se šel vzpamatovat na rozhlednu, kde mě vítr tak profoukl, že mi najednou byly kilometry úplně jedno. Bylo tam krásně, výhledy parádní a pěkná kosa.

Během toho, co jsem se kochal, mě opět předešla Lydia dorazivší na vrchol chvíli po mě. Cestou dolů jsem ji zase dostihl, neboť jí to z kopce moc nešlapalo – skoro bych řekl, že byla z kopce pomalejší než do kopce. Viděl jsem jak kráčí s hůlkama coby zavazadlem. Taková škoda potenciální energie! Snažil jsem se jí vysvětlit podstatu muflonění, ale obávám se, že to příliš velkou stopu nezanechalo. Nakonec jsme dorazili na další kontrolu, kde jsem jí jako obvykle zdrhl z důvodů vynechání občerstvení. Kontrola se nacházela ve velmi podivném místě. Když nedávno kámoš Vašek Linkov dával na FB kolovat snímek mapy, kde jsou místa pojmenována Lokalita A, Lokalita B, atd, byl to docela dobrej fór a myslel jsem, že to prostě objevil chybu mapy, která čekala na udání správných názvů. Až pak jsem pochopil, že to tak skutečně je a že si místní prostě s pojmenováváním míst hlavu nelámali (teda on to myslím napsal trochu jinými slovy). A teď jsem byl opravdu na místě, abych si ověřil, že mapa nekecá. Přemýšlel jsem, co mi to připomíná, napadlo mě, jestli to dřív nebyl nějakej gulag nebo tak něco, z čehož se později udělala turistická osada.

Prošel jsem teda posloupnost lokalit KLJEFH a po asfaltce vypadl z této podivné oblasti. Cesta se mírně klikatila a vlnila já měl příležitost se rozhodnout co dál. Uvažoval jsem totiž o možnosti navršit kilometry na stovku procházkou na vrchol Vysoké, kam se dalo odbočit z rozcestí Hubálová u další kontroly – do toho bych šel v případě dostatku času. Znovu jsem se koukl na jízdní řád a zvážil, že když už jsem ukecal manželku, že odjedu na pochod (přesněji řečeno, když už jsem odjel na pochod), tak by bylo záhodno se co nejdřív vrátit, protože příští opušťák by nemuselo být tak snadný získat. Seznal jsem proto, že jediný rozumný řešení je stihnout autobus v 22:20. Bylo asi 15h a já měl před sebou 45 km. To se za 7 hodin nedá stihnout. Nebo snad ano? Vždyť jsem ještě pořádně neudělal pauzu na jídlo a od Pezinské Baby se těším, jak si tam při dalším průchodu dám zelňačku. To přece nemůžu vynechat! Ale na druhou stranu, šlapalo mi to stále docela dobře …

V těchto úvahách jsem něco po čtvrt na čtyři dorazil na Hubálovou. Zde se nejen zlomil směr pochodu zpátky na jih, ale i mé pojetí akce. Zatímco doteď byly kontroly vždy jen od toho aby kontrolovaly a případně hlásily, co si člověk může koupit v hospodě, zde byla první skutečná občerstvovačka. Byl tu sice oheň, na kterým se asi v jiné době opíkaly i buřty, ale mě najednou chytla sladká slina a během minuty sezení a doplňování kofoly do flašky jsem do sebe nacpal hrozny a donut, který pro nás tamní kontrola – tábořící rodinka – nachystala. Zpětně ještě jednou moc děkuju, bez nich by to doadlo úplně jinak. Tím jak jsem přešel na sladkou chuť, už jsem zažehnal vidinu zelňačky a na nějakou dobu bylo moje břicho uspokojeno. Do této chvíle jsem se procházel, od teď jsem závodil s časem. Byl jsem rozhodnutej, že ten autobus v 22:20 prostě stihnu, i když vím, že to znamená držet průměrnou rychlost víc jak 6 km/h.

Cítil jsem se najednou tak nabitě, že jsem vůbec nevnímal, pokud by na mě někdo z kontroly křičel, že jdu blbě. A taky že jsem šel blbě. Zjistil jsem to až po asi kilometru, když jsem si na mapě všiml, že vůbec nejdu po červené, ale po druhé straně hřebene. Ale co, nějaký ty metry přece bylo potřeba břidat, aby to dalo dohromady kilo. Takže přechod lesem přes kopec a necestou konečně na červenou a po ní hurá na Babu. Ovšem pak jsem koukl na mapu a vidím, že ta Baba není od Hubálové vzdálená 7 km, jak hlásí itinerář, ale asi 11! (to není faktoriál, ale i tak je to dost). Tady to byla Tesla ve smyslu Technicky Slabší, teda aspoň co do výpočtů – nechápu, jak se mohl někdo takhle netrefit. Blbou náladu mi ale celkem brzo pomohlo zahnat zjištění, že od Baby už to do cíle není 35 ale jen asi 30 km.

Při těchto úvahách mě došla Lydia, která mi moje zjištění víceméně potvrdila, od Baby už to skutečně není tak daleko. Pověděl jsem jí o svém smělém plánu a několik kiláků jsme šli spolu. Kousek za Skalnatou, kde byla vrcholová kniha a svatba, přišly první kapky deště. Předpověď hlásila sobotu víceméně beze srážek, něco mělo přijít až večer a teď bylo teprve asi půl páté. Teď se spustila menší sprška a zatímco Lydia se převlíkala, já mířil rychle se schovat do hustšího bukovýho lesa, a tak jsem jí zdrhl. Když jsem vykráčel na mýtinu, déšť se tvářil, že to myslí vážně, tak jsem z báglu složitě vytáhl pláštěnku a ještě než jsem ji na sebe hodil, pršet přestalo. Nechápal jsem, jestli si tu ze mě dělá srandu, ale holt jsem nemohl dělat nic, než ji nasoukat přinejmenším do kapsy vesty, s čímž se ale kráčelo dost blbě a tím jsem se trochu zdržel. Někdejší plán být zpátky na Babě v 17 byl v nedohlednu. Ale nevzdával jsem to.

Když jsem dorazil na vrchol Čmelok s vojenským radarem (jehož elektromagnetické záření bylo pravděpodobně zdrojem jediného výskytu (zlomku)Tesly na trase), bylo asi za pět pět a ke kontrole Pezinská Baba mi chyběly asi 2 kilometry. To bylo jasný, že to do 5 nedám, i když to bylo z kopce. Nakonec jsem tam dorazil někdy kolem čtvrt, ale zatímco při prvním průchodu byla kontrola u hospody, nyní jsem v ní dostal razítko a pro občerstvení jsem byl odeslán ke Slavovi na chatu kamsi na sjezdovku. 

Po chvíli bloudění jsem ji skutečně našel a nechal se přivítat Slavem a konečně si nalil ionťák, na kterej jsem se těšil už pět a půl hodiny. To byla doba od mého předchozího průchodu tímto místem před 33 kilometry. Ani jsem si nechtěl sednout, neboť jsem spěchal. Slavo měl pro můj spěch pochopení, neboť se blížil večer a bylo zřejmý, že bude záhodno stihnout co nejvíc za světla. Vysvětlil jsem mu svůj důvod xpěchu a pověděl mu o svém plánu chytnout večerní bus. Slavo se zachoval jako profesionální občerstvovač a dolívač energie. Ponoukl mě, abych se v klidu posadil a posilnil, protože to do 22 h stihnu a v cíli jsou orgové, co mají auto a na autobus mě kdyžtak můžou hodit. Přesně toto jsem potřeboval slyšet. Co na tom, že to vůbec nemohl vědět, zkrátka toto mi dodalo snad víc energie než všechny ty pochutiny, co jsem u něj během asi minuty sezení sežral. Navíc jsem se dozvěděl, že nedlouho přede mnou tu byl Patrik, takže jsem ho snad trochu stáhl. Tohoto kamzíka jsem ale zase až tak dostihnout nepotřeboval, víc mě zajímal Kamzík, ke kterýmu to bylo asi 25 km. 

Napřed jsem musel projít 7 kiláků zpátky přes Koňské hlavy a Somára. Ale dost bolo somárov, já mířil za Kamzíkem. Ještě další dva kiláky v protisměru předchozí trasy na Kozí chrbát a pak hurá na Bílý kříž, což bylo jedno z mála nezoologických rozcestí. Šlapal jsem do toho, co to šlo, neboť slunce se už se blížilo ke konci své denní šichty pro tuto oblast a s ním nevyhnutelně i doba, kdy budu muset rožnout čelovku. Ač jsem se tomu ráno vyhl, tady bylo zřejmý, že to jinak nepůjde a budu rád, když se bez ní obejdu aspoň po Bílý kříž. Z rozcestníků bohužel vůbec nebylo patrno, jak je to vlastně daleko, protože podle časových údajů člověk akorát mohl odhadnout, že mu to zabere zhruba polovinu uváděné doby, ne vždy se to však podařilo. 

Při jedné z posledních vyhlídek za denního světla jsem na západě zpozoroval výjev z Dolního Rakouska – byly vidět kopce severního předalpí, Hohe Wand a pak mrak, v němž se schovával vrch Schneebergu. Kousek víc vpravo pak mezi stomy lzlo zahlédnout budovy Vídně a zejména les větrných elektráren východně od ní. Kochat těmito výhledy jsem si dovolil asi tak po dobu expozice pár fotek (zde jsem kvůli tomu skutečně zastavil, na rozdíl od mnohých dalších pokusů během tohoto pochodu) a mazal jsem dál. Sám jsem nevěděl, jak je to možný, že tak letím a tušil jsem, že se to prostě musí někde podělat, protože není možný, aby se mi celá stovka takhle podařila. Můj osobní zákon schválnosti (skoro jistě ukraden Murphymu) zní: „Pokud se něco podaří, někde jinde se musí něco podělat.“ Že by to dnes neplatilo? Když má holt člověk tu správnou motivaci v podobě odjezdu autobusu, hned to sviští jinak, než když má prostě jen dorazit do cíle. Poslední asi 2 km před kontrolou jsem zmákl za čtvrt hodiny a to už byla skoro úplná tma. 

Konečně jsem dorazil do hospody, její vchod jsem našel hned napodruhé díky Paťovi, kterej mě zevnitř přes okno navigoval. Na rozdíl od něj jsem se obešel bez polívky, nechal jsem si ale místními ochotnými orgy nalít kofolu do flašky, sezobl pár jednohubek a v tandemu s Patrikem pak pokračoval dál. Na rozdíl od něj jsem byl plnej optimismu, že ani nemusíme celou cestu běžet, že stačí držet 7 km/h, na což stačí rychlá chůze kombinovaná s muflonem. Jak ale praví jinej Murphyho zákon, optimismus je důsledek nedostatku informací – Paťo totiž na rozdíl ode mě cestu na Kamzíka přibližně znal a věděl dobře, že to je ještě pěkná štreka – asi 10 km, tudíž itinerářem odhadovaných 7 km je opět dost podhodnocená míra. Sice jsme se snažili držet spolu, ale moje nohy nechtěly tempo přizpůsobovat a jakmile jsem se o to chvíli pokusil, hned začaly hlásit problém. Brzo jsem od toho proto upustil a pustil Paťa zase před sebe. Nějaký velký mufloní kopce nebo výstupy se tu už moc nekonaly a světlo jeho čelovky jsem nadobro ztratil z dohledu i v rovinatém lese. Už jsem začal trochu plést nohama, jako by se začala trochu projevovat únava z nepříliš prospané noci. Napřed jsem to řešil Tygrem, ktrýho jsem si nesl celou cestu s sebou. Netušil jsem že ho použiju jen pár kiláků od místa, kde se ráno cesty dělily, tudíž kde jsem si ho mohl před tím odložit. Ale stalo se, celýho jsem ho do sebe otočil, ale ani to mě nenakoplo k nějak výrazně většímu výkonu. Ten se ovlivnil něčím úplně jiným.

Cesty zde byly poměrně dobře průchozí, a tak abych využil čas, koukl jsem na mobil a zkontroloval možnost placení autobusu jinak než hotově, otázka odjezdu a placení za cestu byla totiž furt otevřená. V tom jsem se vyděsil. Jízdenka do Brna na Flixbus v 22:20 byla asi o třetinu dražší než ta za studentí bus jedoucí v 1:45. A ten furt byl o víc jak kilo dražší než spoj, kterým jsem z Brna do Blavy přijel. Prostě jsem zjistil, že autobus, na kterej asi 40 kiláků skoro běžím je drahej jak hovado a že se mi s ním rozhodně jet nechce. V tu chvíli jsem byl rozhodnut, že pojedu až v 1:45. Motivace šla v ten moment úplně do kytek. Šel jsem najednou volným krokem a místo, abych se snažil opět dostihnout Patrika, vláčel jsem se nočním lesem v dalším začínajícím dešti. A jak to tak už bývá, vytáhl jsem pláštěnku zase jen proto, aby déšť přestal. Někdy po 21 h jsem dorazil na Kamzíka hledat kontrolu a svůj odloženej batoh s věcma. Byla tu ještě větší tma než posledně, nikde nikdo, bágl nikde. Že by to orgové někam přesunuli? Pak jsem pochopil, že si máme jen zaznamenat název bufetu a mazat dolů, odložený věci budou totiž až v cíli. Naštěstí jsem si tam nenechal toho Tygra a naopak jsem mohl být rád, že všechny věci nemusím táhnout dolů. 

Stačil natáhnout nákoleníky, vypustit muflona po modré značce (kterou mi taky chvilku trvalo, než jsem ji našel) a seskákat dolů do Bratislavy, kde na konci modré značky končila i trasa tohoto pochodu. Do toho začalo ještě jednou pršet, ale aby mi to nebylo líto, tentokrát jsem natažením pláštěnku déšť úplně nezastavil, ale jen přibrzdil. V cíli jsem byl 21:50, tedy 15:28 od první evidence (95,5 km), ale moje skutečná stovka začala ve skutečnosti o necelou hodinu dřív – a to odchodem z Meetnice, neboť tento úvod dohromady se zablouděním na severu dával 1,9 km chybějících do stovky. Nevím přesně v kolik jsem ráno vyrážel, ale něco málo po půl 6, tedy asi 16h 20min zpátky. V cíli jsem se potkal s Olafem, Jozefem a Patěm, kterej dorazil asi 20 minut přede mnou.

Zbývalo si jen koupit lístek na bus, vypadnout a nějak se dostat a domů. Ovšem, když jsem kontroloval dostupnost míst ve Studentu, nečekaně na mě vybaflo, že je obsazen. Bylo 22 h a bylo třeba rychle jednat. Ve Flixbusu měli ještě jedno místo volný, tak jsem po něm šáhl, a za ty těžký love ho nakonec koupil. Pak už jsem jen ukecal Jozefa, aby mě na nádraží Mlýnské Nivy hodil a pak, ač se zpožděním jsem konečně odjel autobusem do Brna. Až cestou jsem pak zjistil, že chvíli po mým odjezdu z cíle tam dorazil Ondra Plašil a pokud jde o pořadí závodu, zařadil se tak před Paťa na 2. místo. Nikdo další už mě v pořadí neodsunul a tak jsem skončil na bramborové pozici. To bylo dobrý přinejmenším pro inspiraci na nedělní oběd. 

Závěrem: akce se mi velice líbila, časem 16:20 jsem (o víc jak hodinu) posunul svůj „rekord“ v pohybu na 100 km, i když je to dost neoficiální. Tak či tak, měl jsem z tohoto výkonu skoro výčitky, že jsem to takhle odflákl a pořádně si to neužil, ale dá se přitom říct, že jsem si to užil dobře i tak, jen vyhlídku za Somárem jsem nenavštívil. Třeba to nebyla má poslední zkušenost se Somárem a možná se sem vydám zase někdy příště. Ale to už si vezmu i eura a na Babě si dám tu zelňačku.