Trhosvinský pochod nebo Trhovosvinenská padesátka nebo Trhosviňácká stovka nebo jak se vlastně ten pochod jmenuje, prostě stovka trhlých sviní, mě nalákala celkem hned, jak jsem zjistil, že se zařadil do kalendáře CSUT. Přecejen se v této oblasti jižních Čech akce tohoto seriálu příliš často nevyskytují a blízkost Novohradských hor dávala naději pěkné trasy. A v tomto ohledu rozhodně nezklamala.
Dílem osudu jsem na pochod vzal svoje auto, nabral do něj Lucii Horelicovou, Michala Turka a později v Jindřichově Hradci i Janu Bulíčkovou a nevzal do něj Divočáka, kterej si vezl zadek sám ve svým autě, v němž se ani nesměl najíst.
Na start jsme dorazili v 21, chvíli před uzavřením registrace, takže nebylo až tak moc času na všechny úkony jako pozdravit se se všema, zapózovat s nima na fotce, najíst se,přepakovat se do stovkařského a vyslechnout informace od organizátora. Ač jsem se během jídla snažil, tak ten poslední bod jsem až tak úplně nezvládl, v zašumělé místnosti ke mě toho až tak moc nedorazilo, nicméně (domnělou) hlavní odlišnost od ostatních pochodů, a to že se na kontrolách opisuje písmeno, jsem si zapamatoval. Ještě byla řeč o obsahu obdržených papírů, který jsem si nestíhal přečíst a značení, ale vzhledem k tomu, že se ze začátku vždy držím ve skupině, věřil jsem, že to pochopím za chodu či běhu. Vzhledem k tomu, že na předchozí stovce (spíš po ní) jsem ztratil hůlky, využil jsem zásob zbytků starších holí a posestavoval z nich funkční pár, ne až tak sourodé barvy, ale aspoň podobného typu. Před 22h jsme vylezli před budovu hospody a kulturáku Junior, dopozdravili se s ostatníma a nechali se Jiřím a Olafem odstartovat.
Vyběhli jsme do ulic nočního městečka. Divočáka, se kterým jsem vyrazil, jsem pustil někde na náměstí napřed a někde následně se zavěsil za Janu Bulíčkovou. Její tempo mi celkem vyhovovalo a jako obvykle jsem očekával, že se s ní utavím a pak mi zdrhne a já pak někde zdechnu. Přenechat ji Turkovi nešlo, ten začínal volněji, jak je jeho zvykem a pak ji stíhá ze zadních pozic, což se mu tentokrát až tak nedařilo. Jana mi ale stačila docela dlouho, společně jsme se vymotali z města do prvního lesa kolem rybníků a přes první vesnici. Cesta mi utíkala dobře, a když jsme se přiblížili k prvnímu Káčku kdesi za Pěčínem, začala mi utíkat i Jana. Káčkem myslím kontrolní bod, nikoliv první písmeno názvu postupového bodu, jimiž se to ze začátku hemžilo: Klažary, Kamenná, Kondrač, Klení, Kohout, Kozí hřbet, Kamenice ... Kontrolní body K-x byly jinde, zpravidla někde v nepojmenovaných Končinách. Tak jako v případě prvním, kdesi u stromu za rybníkem.
Ke Káčku jsem dorazil chvíli po Janině odchodu a než jsem si průchod zaznačil do papíru, dostihl mě další běžec, jenž si všiml, že se u kontrolního stromu kromě sáčku s fixama válí ještě cosi dalšího. Už jsem byl na odchodu, když slyším, jestli prý mi nechybí občanka. Nechyběla, ale ukázalo se, že ji tam (spolu s penězma) nechala Jana. Celý balíček jsem popadl a vydal jsem se stíhat tuto zapomětlivou občanku, abych jí předal její zapomenutou občanku. Jenže Jana už byla pár set metrů přede mnou a dostihnout ji bylo docela těžký. Následující kiláky byly tak ve znamení stíhání svítící bludičky kdesi na obzoru a já musel trochu víc zabrat, abych ji dohnal. Blbý bylo, že když se mi to podařilo, ukázalo se, že to není Jana, ale Renata Pátková, kterou Jana nechala za sebou. Naštěstí se zanedlouho, kdesi na silnici za Klažanama objevil i seběh, kde se mi Janu podařilo docvaknout a předat jí zásilku. Pak jsem se s ní ještě chvíli vezl, ale kousek před Kamennou, tedy necelých 10 km po startu, už jsem se odpojil a zvolnil. Přitom mě předešlo pár lidí a já jen z povzdálí sledoval, jak se jejich světýlka blíží k vesnici.
Zůstal jsem osamocen, což by byla vhodná příležitost pustit si hudbu, ale nechtěl jsem úplně vyčerpávat mobil. Neměl jsem totiž nabíječku a k nové powerbance, kterou jsem si pro doplnění energie nesl, jsem si nenesl ten správnej kábl. Takže jsem se v tichu a tmě noci zase trochu víc rozpohyboval a někde v lesích před Klením dostihl Renatu, kterak pátrá dalším Káčku. Nebýt jí, nejspíš bych ho minul. Společně (a pak i nespolečně) jsme putovali do nového dne, dál a výš směrem k prvnímu kopci, Kohoutovi.
Cestou jsem se pozdravili s Olafem na kontrolním stanovišti u myslivny, kde se právě občerstvovala Hanka. Ta na to měla na rozdíl ode mě nárok, protože už absolvovala 6kmový okruh přes Kohouta a všechny části jeho těla. To mě teprve čekalo. A jak stoupala výška, klesala viditelnost a padala mlha. Zkoušel jsem ji prorážet světlem různými způsoby a část cesty jsem tak šlapal s čelovkou navinutou na ruce, ve které jsem držel hůlku. No, chtělo by to trochu vychytat, ale je pravda, že aspoň jsem byl na rozdíl od k rozpoznání, na rozdíl od světlohlavců v protisměru. Tak jsem se tu minul s Nervem a Sucháčem, teda aspoň jsem tak nějak vytušil, že jsou to oni, jedno světlo totiž svítilo podezřele vysoko. Vylezl jsem nahoru, kde jsem se potkal s Renatou a Michalem Turkem. V mlze a tmě bohužel nebylo nic vidět, ale i tak jsem byl rád, že jsem navštívil tento nejvyšší vrchol (871) mně dosud neznámé Soběnovské vrchoviny. Nejsou to vyloženě hory, ale furt je to vyšší než třeba Brdy nebo Vysočina.
Následoval mufloní seběh po zádech kohouta. Mlha se občas roztrhala a místy bylo z pasek vidět, že kdyby bylo něco vidět, mohlo by to být pěkný. Takhle jsem se ale hlavně soustředil, abych si nerozbil na šutrech hubu a nepřeválcoval mě Turek valící se za mnou. Pak přišel déšť, slibovaný předpovědí. Pončo jsem si tentokrát kvůli němu ale nebral a na kontrolu u myslivny jsem dorazil patřičně mokrej chvíli před Turkem a půl druhou, přesně hodinu po sobě, když jsem tam šel poprvé. Nakrmil jsem se, doplnil vodu a s Michalem pak společně pokračoval dál dalších 10 kilometrů. Napřed jsme vylezli na další vrchol Vysoký kámen. Být tam za světla, určitě bych si to užil trochu víc, ale i takhle bylo vidět, že jsou tu krásný skály a šutry pokrytý mechem. Tím se koneckonců určil charakter několika dalších kopců - les, šutry, mech, tma a mlha.
Přestávalo pršet a seběhli jsme do Benešova nad Černou, na dlouhou dobu poslední větší civilizace, neboť naše cesta konečně zamířila do Novohradských hor. Michal začal trochu usínat, tak jsem ho nechal trochu za sebou, ale po dvou kopcích a asi 20 minutách mě zase dohnal. Sešlo se na cestu, kde jsem zase začal usínat já, a to naopak znamenalo, že už Turka nedoženu. A to ani když jsem do sebe nalil energeťák - nebyl to holt ten pravej Tygr, ale jen nějakej Clever za pár korun. Ale aspoň jsem trochu přestal usínat a postupoval lesem směrem k dalším Káčkovým vrcholům - Kuní a Kraví hoře.
Na první z nich jsem kontrolní fixu našel ve vrcholové knize, kde jsem však byl prvním stovkařem, co se tu zapsal. Sestup po šutrech s mechem lesem ve tmě a mlze byl trochu o hubu, zvlášť díky mý čelovce, kterou jsem se snažil šetřit, neboť baterky v sobě už moc šťávy neměly. Ale stačilo to ještě na výstup na Kraví horu, kde jsem chvíli před pátou ranní vyšlapal na rozhlednu, abych si zapsal kontrolu, pokochal se výhledem do mlhy a málem přišel o mobil při pokusu o samofocení. Nebýt mlhy, nejspíš bych se kochal mnohem déle, na východě už byla patrná záře blížícího se slunce zatímco dole pod nama a v západních civilizacích, znatelných při občasné díře v mlze, ještě vládla noc.
Při sestupu z rozhledny se začala už tma mírně měnit v šero a ke stejným světelným hodnotám konvergovalo světlo mé čelovky. Už se mi ji nechtělo trápit výměnou baterek, tak jsem to sešel místy více místy méně znatelnou stezkou, aniž bych na ní rozeznával odrazky. A nebylo tak ani tak baterkou jako spíš tím, že jsem šel blbě. To jsem zjistil až asi v půli kopce, nicméně sestup jsem dokončil a do následující dědiny Hojné vody dorazil z opačné strany, přitom tak, že jsem si cestu nezkrátil.
Při výstupu na další a náš nejvyšší vrchol trasy - Vysokou 1032 - jsem už čelovku nepotřeboval a mohl si užít ranní výhledy severovýchodním směrem. Cesta vedla podél severovýchodních skal a postupně vystoupala až k vrcholu, kam jsem dorazil v 6 h.
Následoval docela příjemný sestup po trase značené červenobílými fáborky. Muflonem jsem po chvíli dostihl osobu - byla to Lucie, se kterou jsme do Trhosvin jeli.
Držel jsem se jí jen chvíli, než jsem se někde na rovnější části zdržel a ztratil z dohledu. Slunce už začalo svítit a já se blížil ke kontrole po 50 km, kam jsem (po menší zacházce na jednom rozcestí) dorazil chvíli před 7 ranní. K mýmu překvapení jsem tu ale místo Lucie potkal kromě vlídných orgů ještě Libora Pavlíka.
Obdarován jsem byl obloženým chlebem se šunkou sýrem a zeleninou a než jsem ho do sebe nacpal, dorazila konečně i Lucie, která si dala zacházku o dost poctivější. Libor nám utekl a protože zdejší občerstvení lákalo k delšímu vysedávání, vyrazil jsem až s Lucií asi čtvrt hodiny po něm.
Od té doby jsem si dal za cíl Libor dostihnout, což mi pomáhalo držet tempo. A protože se Libor neflákal, nebyl to vůbec jednoduchej úkol. Ovšem při výstupu po asfaltce do dalšího kopce Točníku jsme do toho šlápli a na vrcholu jsme byli asi tak 8 minut po něm a po seběhu do údolí Černé už jsem mu byl téměř v patách. Změřit jsem to dokázal u kontrolního bodu u rybníka Zlatá Ktiš, kde jsem Libor spatřil běžícího v místech, kde jsem se vyskytl 4 minuty poté.
A u následujcího rozcestí už jsem byl prakticky v závěsu - nějaký 2 minuty. Vydal jsem se za ním, ale koukám na mapu ... Mapa ukazuje, že trasa vede jinam! Značku tu nikde nevidím ... Co teď? Popošel jsem dál a zavolal jsem na Libora do lesa, ale z něj se nic neozvalo. Zjevně v Rakousku fungují jiný pravidla. Tak jsem koukl pořádně na mobil, kudy že se pak do Rakouska má přejít a koukám, že se cesta podezřele dlouho drží na české straně. Jak se ale má dostat na kontrolní body na Nebelsteinu a Mandelsteinu, když je furt u nás?! Nutno podotknout, že jsem se nepřipravil dostatečně a nestáhl si mapu rakouské oblasti do mobilu a byl jsem v tomto odkázán na datový signál. Tady nebyl pomalu ani ten telefonní, natož internet, takže jsem byl v ... lese. Přesto, že jsem měl uloženou trasu pochodu, tak ta se mi v případě nenaládované rakouské mapy prostě zobrazila tak, jako by Rakousko bylo mimo tento svět, prostě to sprostě přepočítalo trasu pouze po české straně a na cestu přes rakouský steiny se prostě vybodlo. Zkrátka si to místo mé uložené trasy vymyslelo trasu svoji. To je vážně funkce k nezaplacení (proto je taky zadarmo).
Počkal jsem proto několik minut s výhledem na rozcestí na Lucii, která neomylně zamířila stejnou cestou jako Libor. Vrátil jsem se teda a vydal se ji stíhat oba. Vzhledem k tomu, že jsem tu vůbec neviděl značení a trasa v mobilu mi nefungovala, byl jsem odkázanej na stopování rychle se pohybující Lucie, která mě ale už cestou autem úplně ze všeho nejdřív varovala, že vůbec nemá orientační smysl. Teď byla ale mojí jedinou záchranou, snažil jsem se ji proto uviset a co nejdřív docvaknout. Po delší době ale zase začalo pršet, zprvu to byl jen takovej příjemnej letní deštík, ale po chvíli ho už bylo tak říkajíc zu viel a začal jsem se mu bránit kapucou, zatímco Lucie mi zase zdrahala vpřed.
Dostihl jsem ji až na rozcestí, kde jsme společnými silami váhali, kudy se asi má jít a kde jsem se od ní dozvěděl, že ani ona nemá funkční navigaci. To jsme byli výborná dvojka. Jedinou šancí bylo chytnout se trasy podle rakouských rozcestníků dle popisu v papírech, to ale ze začátku vůbec nefungovalo (např. modrý značení jsme vůbec nezaregistrovali, všude jen samej rot-weiss-rot). Společně jsme ale usoudili, že na Nebelstein to nejspíš bude nahoru a skutečně jsme po chvíli došli k bráně oznamující, že zde už jdeme správně. Po chvíli jsme byli nahoře a ještě před tím, jsme se potkali s Liborem vracejícím se z vrcholové vyhlídky.
Něco po deváté jsme na ni vystoupili i my a vzhledem k tomu, že se udělalo krásně, kocháním jsme zase natáhli čas tak, že se má ztráta na Libora opět protáhla na nějakou čtvrthodinu. Vidět tu ale bylo krásně, i když jsem neměl úplně přehled, jaké obce a kopce jižních Čech a Waldviertelu vlastně vidíme. Jeden byl ale výraznější než ostatní - přesvědčen o tom, že se jedná o náš další cíl Mandelstein jsem docela znejistěl Lucii, kam že se to teda vlastně jde, když jeden z postupových bodů má být vesnice Harbach, kterou naopak rozpoznala ona s jistotou. Až později jsem zjistil, že kopec, na něhož koukáme, je ve skutečnosti nám dobře známá Vysoká. To, že jsem nás oba klamal jsem sice nevěděl, bylo mi ale čím dál víc líto, že jsem si doma do báglu nepřibalil papírovou mapu oblasti, jak jsem to dělával dřív.
Udělali jsme zápis do vrcholové knihy, na rozdíl od předchozích vrcholů jsem nebyl první, koho to napadlo, v tomto případě jsme navazovali na zápis Divočákův. Po pokochání jsme se vrátili na cestu, zmuflonil jsem na štěrkovou cestu a začal sledovat rakouské turistické značení, protože rozpoznat, která červenobílá značka patří k organizaci pochodu, to se dalo poznat někdy jen stěží. V naději, že seběhem trochu stáhnu Liborův náskok jsem se pustil dolů i kolem infobudky o rašeliništích a pak po loukách kolem kapličky na samotě u lesa, kde se otevřely krásné výhledy, kolem hotelu se samoobslužnou občerstvovnou a další části obce Maissen u Harbachu.
Dole v údolí jsem si musel opět dát, po překročení nějakýho -bachu, bacha na značení, protože to pochodvý jsem tu zaregistroval jen velmi zřídka a podle toho rakouskýho prostě Češi chodi neumí (přesněji, já neznám Čecha, co by podle toho chodit uměl). Prošel jsem kolem velbloudů a jaků nebo jak se ta kráva jmenovala, ale místo abych někde v dáli před sebou zahládl pohybujícího se živáčka, spatřil jsem živačku ne až tak daleko za sebou, byla to samozřejmě zase Lucie (teď to byla zase pro změnu ona, kdo si cestu zpestřil oklikou).
Něco po čtvrt na 11 jsem dorazil do Harbachu na slibovanou picí občerstvovačku, nalil jsem do sebe 2 kelímky černé vody a pokračoval. Dle popisu u kostela rovně a po modré na Mandelstein. Tyto pokyny se vzájemně vylučovaly, u kostela šly všechny značený trasy doprava a pak se u mostu dělily na více cest. Jediná modrá na Mandelstein, kterou jsem tu našel, vedla přes most doprava a pak do kopce, kde se v lese rozdvojila. Když jsem zjistil, že ale odtud modrá uhýbá a točí se zase dolů do vsi, zvolil jsem cestu druhou, mířící správným směrem na Mandelstein po trase číslo 11. Šlápl jsem do toho s tím, že 2,5 km mi nesmí trvat o moc dýl jak 20 minut a s tím, že v 11 chci být na vrcholu. Šlo se tu krásně a skutečně, byl bych to možná i stihl, kdybych nebyl na posledním rozcestí zvolil jinou cestu.
Dostal jsem se tak na cestu na hřebeni, kdesi poblíž vrcholu, a nevěděl, na kterou stranu se mám po ní vydat. Když tu náhle proti mě míří Libor. Nechápali jsme, každej něco jinýho, ale já jsem byl vlastně rád, že ho vidím, neboť mi bylo jasný, že jsem ho asi vůbec nestáhl, ale aspoň jsem mu řekl, jak se ho snažím dohnat a jak mi furt zdrhá a že už na to kašlu. Daleko lepší bylo projít si skalní okruh na Mandelsteinu s vyhlídkama na krajinu a nádhernou bouřku, která se nezadržitelně blížila ke mě. Při cestě z vrcholu jsem se opět potkal s Lucií, pozdravil se s ní a běžel dál na skalní vrchol Hut. Tam mě déšť dostihl. Schovat se podskalní "klobouk" se mi až tak moc nechtělo, radši jsem pokračoval skalama dál s tím, že třeba to v lese níže nebude tak hrozný.
Níž jsem se ale moc nedostal, protože už v lese nahoře to bylo dost hrozný. Cestou jsem dle popisu sledoval červený puntík a podle něj postupoval. Ovšem puntíkovaná cesta mě zavedla kamsi doleva z hřebene do míst, kde jsem boj proti dešt vzdal a schoval se na chvíl pod mírně převislou skálu (s tesknou vzpomínkou na mnohem lepší místa, kterýma jsem před tím opovrhl). V polodešti jsem si sedl na polomokrou zem, výsledkme čehož byl celomokrej zadek. Chvíli čekání, než se bouřka přežene jsem využil k snězení chleba z poslední živé (a valemi vzdálené) kontroly a doplnění energie. Po chvíli déšť ustal, zvedl jsem se, abych pokračoval, když zrovna procházeli kolem turisti a já si uvědomil, že mám zadek jak prase. Ale holt sviňácká stovka, tady to nemůže nikomu vadit.
Co ale bylo horší, že cesta, po které jsem se vydal, vůbec nevedla tam, kam jsem chtěl, ale po chvíli se stočila nahoru a vrátila mě na hřeben, kde už jsem byl. Smyčka! Zrada! Cesta na ni vůbec vést neměla a mělo se jít po hřebeni dál. Důsledkem bylo nemilé zjištění: pauzu jsme si udělal mimo cestu, zatímco ostatní už mě nejspíš dávnou předběhli po správné cestě kolem. Trochu tu na mě padala únava, mozek nefungoval úplně v běžném režimu a nedokázal úplně správně odhadovat čas. Nabyl jsem dojmu, že jsem strávil pauzou příliš moc času a po pár dalších odbočkách podobného typu jsem seznal, že už mě museli všichni předběhnout. Přitom bylo teprve poledne, tedy 14h od startu a měl jsem za sebou asi 75 km, tady čas přibližně 18:40/100km, což na chodce jako su já není zas tak zlý.
Zlý ale bylo, když jsem těsně před další obcí Heinrichs bei Weitra zase ztratil cestu. Podařilo se mi nakopnout internet a viděl jsem, že se má jít kolem nějakých skal, tak jsem k nim zamířil přes les, no cesta byla klasicky delší, zato horší. Ale na trasu jsem se dostal a už jsem se od ní nemínil odklonit.
Přešel jsem severní konec vsi a zamířil do pole. Stejným směrem ale zamířila druhá vlna bouřky. Utéct se mi jí nepodařilo, zmoklej jsem ale aspoň spočinul v nejsušším místě široko daleko, vklíněnej do výklenku pod skálou v lesíku uprostřed polí. Odpočinek jsem, využil ke komunikaci s fandící rodinou a přáteli a taky ke zjištění, že jsem nebyl úplně poslední, protože mě zde právě jeden z chodičů předstihl. Dále jsem to ale už s jistotou tvrdit nemohl, proto jsem vstal za lehkého dopršávání pokračoval v chodičově šlépějích vstříc hranice s ČR. Cestou jsem ještě dokončoval messengerovou komunikaci, kde jsem zmiňoval, kolikrát jsem už zabloudil, zatímco jsem sešel z cesty a zabloudil v krésném pohraničním lese.
Toto dobrodružství mimo trasu netrvalo až tak na dlouho, po chvíli jsem se na ni vrátil a záhy se napojil na hranici. A bylo to tu - hraniční patníky! Tento pojem si získal zásluhou letošní stovky Jarním Šluknovskem velmi nedobrou pověst, tady ovšem neznamenaly nic tak strašlivého, jako když je Olaf náhodně rozmístil do neprostupné krajiny v česko-saském pohraničí. Tady, na jižní hranici Čech, totiž vedla po hranici skutečná pěšina, kudy se dalo jít, možná i běžet. A navíc to tu bylo moc pěkný. Sem tam byla sice cesta zpestřena balvanem nebo bažinou, ale celkově to byl pěkněj úsek. Jen to Káčko, co se tu mělo hledat bylo nějak k nenalezení.
Byl bych ho hledal asi mnohem dýl, nebýt holky, co se na trasu připojila zleva. Byl bych totiž býval odbočil na trasu padesátky, odkud se ale ona právě na mou trasu připojila. Na první pohled jsem nepochopil, že patří k pochodu, bágl měla velkej, jako by chtěla některej z těch patníků odnést - to by ovšem nesměl být plnej a už předem těžkej. Inu začátečnice, která to bere poctivě z gruntu. A že jí to i tak šlapalo. Těžko se samozřejmě srovnávat s lidma, co mají o nějakých 60 km míň, ale i tak si zasloužila obdiv. A to zejména, když přišla fáze nejmokřejší.
U obřího přírodního hraničníku trasa uhla z hranice a zavedla nás podél potoka k místu, kde bylo nutno brodit. Pokusy o přeskok, jsem po loňském Šluknovsku už radši vynechal a po vzoru ostatních (a že se tu sešlo účastníků) jsem vyzul a přebrodil. Nebýt brodu, botu bych býval vůbec nesundával, už tak jsem měl nohy mokrý přes promočený boty, o to bylo tím pádem horší sundávat ponožky a pak je zase nandat. Byla tu i možnost projít to v botech, zkušenost z Týnišťských šlápot 2020 mi však říkala, abych neblbnul a vyzul se, protože jít ještě asi 30 km v čvachtajících mokrých botech, to se mi fakt nechtělo.
Druhá fáze tohoto úseku plného zážitků byla bahenní, kdy byl člověk nucen projít několikrát několik metrů či desítek metrů bahnem. S tezí o sviňáckém pochodu na mysli jsem se už bahnu nebránil a docela jsem si tento úsek užil. Hlavně teda proto, že jsem měl po delší době trochu společnost a především díky blížící se kontrolní občerstvovačce u Zevlova mlýna.
Zde zevlovaly davy lidu, zejména toho padesátkařského, stovkaře jsem v něm nenašel ani jednoho. Nicméně jsem se tu dozvěděl, že jich jsou ještě tak 2/3 na trase za mnou, což mi vyvrátilo mé zkreslené představy o časových ztrátách. Vůbec jsem toho času tolik neztratil, ale pořád jsem si nemohl být jistej, kde jsou mí skoroparťáci Lucie a Libor. Dal jsem si proto rychle polívku, pomeranč a valil vpřed.
I když se mi baterka v mobilu vybíjela skoro tak rychle, jak jsem šel, do konce už nezbývalo tolik a seznal jsem, že je právě ten čas pustit si do uší nějakej ten nakopávač. Zatímco jsem procházel přes Nové Hrady a míjel hordy padesátkařů, do sluchátek jsem si pustil novou Metaliku. Zatímco Vivaldi nahrál 4 roční období, Metla jich zvládla rovnou 18x tolik. A otvírák alba 72 seasons je právě ten nakopávák, kterej jsem potřeboval. Měl jsem teda v záloze i poslední Megadeth, ale na něj nakonec ani nedošlo. Metallica mi tu plně posloužila neboť se mi s každým dalším poslechem začíná líbit víc. Na rozdíl od prvního poslechu při premiéře v kině jsem u toho tentokrát vůbec neusnul! A co víc, rozběhl jsem se po modré značce stíhat imaginární stovkaře před sebou. Nevěděl jsem vlastně koho. Ale až když hrálo Chasing Light, najednou vidím, že dobíhám někoho světlou čelenkou - to nemohl být nikdo jinej než Libor.
Těch 15 minut jeho náskoku mi trvalo stáhnout asi 8 a půl hodiny. Teď už jsem ho nepustil a ani jeden jsme neměli tendenci zdrhat napřed. Společně jsme dorazili na kontrolu do hospody v Petříkově, poseděli chvíli u pití a zanedlouho pokračovali dál. Cestou jsme se bavili o značení trasy, povídal jsem mu, kolik jsem toho nabloudil a jak jsem měl problémy se značením. Libor moc nechápal, o čem to mluvím, vždyť to bylo značený dobře, všechny ty šipky a fleky ... Šipky a fleky? Já jsem šel po fáborkách... Pak jsem zjistil, že jeden z papírů s kilometřáží má ještě druhou stranu popsanou informacema o značení. Kdybych si to přečetl nabo aspoň líp na startu poslouchal, věděl bych, že kromě červenobílých fáborků se tu používá ještě dalších asi 10 druhů značení, nejspíš aby to neměli chodiči tak jednoduchý. A já furt proč po sobě pořadatelé těch ostatních závodů ty značky neuklízí, že je pak v lese bordel a vypadá to hrozně, ale to byl jedinej vjem, kterej mi z toho vytanul na mysli. Jinak jsem všechno dokonal vytěsnil, takže jsme se divili, že jsem to vlastně celý prošel.
Zbývalo už jen pár vesnic placatou krajinou jižního Třeboňska, kraje rybníků. Netřeba hor, aby byla krajina pěkná, ovšem jak je to moc placatý, tak mi většinou moc rychle nohy nešlapou. Dnes byla výjimka, s Liborem jsem se držel i v občasných popobězích, možná i proto, že na něj trochu doléhala únavová krize. V obci Olešnici, v 17h Libor hlásil 100 km, tedy za rovných 19 h. Za vesnicí následovala poslední větší terénní vlna, při klesání od Kostelíku do údolí Žárského potoku, kde jsem trochu Liborovi zdrhl, abych ho pak nechal doběhnout dole, když jsem fotil bouří zbarvenou potoční vodu.
Někde za vesnicí Hrádek najednou slyším rychlý kroky. Byl to Milan Mikulášek, pádící rychle vstříc cíli. Měl jsem jěště docela dost sil, tak jsme si říkal, že ho zkusím uviset, co to půjde a Libora jsem tak nechal za sebou, ač jsem před tím doufal myslel, že do cíle už dorazíme společně. Milana jsem taktéž pobavil svou interpretací značení trasy a společně jsme do Trhových Svin. Až na jejich konci, při stoupání do posledního kopečka nás dostihl Libor. Už jsem myslel, že ho neuvidíme a on nás takhle nečekaně doběhl a předběhl. Do cíle už to bylo z kopce, ani můj muflon už ho ale nedohonil a nakonec byl z nás v cíli první, jen pár vteřin přede mnou a Milanem, to vše 13 minut po 19 h, což nám dalo celkový čas necelých 21 a čtvrt hodiny na 107 km.
V cíli na statku Buškova hamru na nás čekal Olaf a místní orgové, účastnické listy, klobásy, zákusky a několikero již dorazivších chodičů valejících si tu šunky už několik hodin (Nerv, Sucháč, Ondra Plašil, ...). Mýmu postupu po fáborkách ignorujícím většinu značení se ale divili všichni stejně. Každopádně pro zpestření pochodu to fungovat mohlo, pro zkrášlení trasy až tak moc určitě ne.
A taky tu bylo jedno překvapení: měli tu téměř vše včetně místnosti pro spaní v muzeu, jen sprcha tu jaksi nebyla. Tu mohlo nahradit jen umyvadlo nebo potok, což byla moje volba. Navzdory zejména odpolednímu letnímu počasí, teď večer už byla docela kosa a voda byla úplně ledová. Koupel v ní proto byla stylovým završením. Pro mě, kdo studenou sprchu doma považuje za plýtvání vodou to ale byla zkušenost v tu chvíli přebíjející celou stovku.
Zbytek večera ale už byl o to víc v pohodě, s Edou, Evou a Markem a dvěma padesátkářkama jsme si zazpívali s kytarou (jen škoda rozladěnýho klavíru), pak jsem v noci počkal na příchod Jardy Netušila a Martina Čapka, a někdy po půlnoci se odebral do spacáku s cílem se vyspat. To se ale moc nepodařilo: napřed díky hlasitým projevům nepravidelně přicházejících stovkařů, pak díky rezonanci chrápačů kolem sólisty Olafa, jenž sám způsoboval malé zemětřesení.
Ráno jsme dojedli zbytky zákusků a dalšího jídla, vypili téměř všechny zásoby výborných sirupových čajů a rozjeli se domů. Spolu s jedním z téměř posledních příchozích stovkařů, Milanem Hotou z čerstvě mistrovského hokejového Třince, jsme se pak projeli přes Rakousko a Telč a výlet zakončili v Brně kolem 14h.
