Prvomájová Otrokovická stovka

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl stovky čas.

Horsyho zval ku startu hlas,

z nějž nohy nám rozháněl Skáj.

Po trase kmital celý běh;

kráčící dav do dálky šel,

svou vrásku na své kůži měl,

když v kopci ztratil první dech.

Asfalty hladké v koutech dědinných

tlačily v botě mírný bol,

les je vystřídal hor a dol;

a světla jasná ze zdrojů činných

bloudila mezi vlajícími pásky,

mířící dál a bez otázky...

Takhle nějak by to asi napsal K. H. Mácha, kdyby místo trajdání do Itálie se jako já zúčastnil 3. ročníku Otrokovické stovky. 

Ale pěkně popořádku. S Evou Strnadovou a Michalem Škrobákem jsme přijeli autem do Otrokovic, kde jsme se potkali s mnohými orgy a téměř prázdnou tělocvičnou, která se ale během pátečního večera po obvodu zaplnila  chystajícími se stovkaři. Nafasovali jsme tašky s výbavou plnou vychytávek ve prospěch praktičnosti a minimalizace nákladu na cestu, včetně triček a vazelín a dalších artefaktů, co si kdo objednal.  

Za zmínku taky stojí nečekané setkání s bývalým spolužákem Zbyňkem Voráčem, který přesedlal ze svých obvyklých horolezeckých aktivit k podstatně vodorovnější činnosti. Jako správní stovkaři jsme si krátce po setkání navzájem sdělili své (ne)schopnosti a důvody, proč to dnes nepůjde, tedy výčet zranění a zdravotních nezpůsobilostí za poslední dobu. Toto setkání po dlouhých letech jsme potřebovali zvěčnit a této role se ujal největší ze stovkařů, Jirka Hofman, kterého jsme poprosili, aby nás na fotku zabral s nějakým pěkným pozadím.  

Napakoval jsem si batoh tyčinkama a oblečením odpovídajícím chladné noci a teplému dni. V týdnu před akcí jsem měl trochu pochybnosti ohledně pobolívající nohy, tak jsem se ještě trochu před startem prošel, mimo jiné abych zahnal chmurné myšlenky po prohraném semifinále mladých hokejistů v poslední minutě prodloužení proti Švédsku. 

Chvíli před 23 h jsme se naštosovali ke startocílovní bráně a přesně v celou odstartovali. Vydali jsme se ve velkém davu ulicí směrem k zářícímu úplňku. Byl první máj, probíhali jsme pod rozkvetlými třešněmi, které by možná někteří i stihli rituálně využít, v mém okolí pelotonu na to ale nebyl čas (ale nevím, jak to bylo vzadu, kde šel tentokrát Michal Turek a Martinové s Míšama). Náš prvomájový průvod se šinul městem za mohutného skandování a provolávání agitačních hesel jako "Makej!", "Neflákat se!", "Ať se daří!" a podobně. Chyběly už snad jen transparenty jako "Kupředu Eva", "Otrokáři všech zemí, spojte se!", "Město zdraví stachan-ovce" či třeba "Chřiby patří úderníkům".

Trasa byla z velké části stejná jako před dvěma roky, vedla přes řeku Moravu do chřibských kopců, přes Žlutavu a dál do lesů. Hned v prvním kopci jsem se potkal se Zbyňou, navzdory jeho varování, že bude někde vzadu. Brzo mi bylo jasný, že to byly jen kecy v kleci, mezi stovkaři celkem běžný jev. Postupoval jsem ale dál a popotkával se se spoustou známých a ještě větší spoustou neznámých a taky možná spoustou, který znají mě a já je nikoliv, protože mě občas někdo pozdravil, aniž bych ve tmě poznal, o koho jde. Nebyl ale čas řešit, kdo je kdo, šlapal jsem co to šlo přes Žlutavu a následnou asfaltku dál na kopec s vyhlídkou. Zde jsem udělal trochu delší fotopauzu, protože mi přišlo nepatřičné nepokusit se zachytit tu nádheru, kdy přerušovaný had čelovek putuje pod noční oblohou přezářenou úplňkem a světly ze Zlína a okolí.

Zas tak dlouhou dobu jsem tomu ale nevěnoval a výsledek tomu odpovídá, nicméně stačilo to na to, aby mě předstihlo spousta spoluchodičů a já se tím mezi nima ztratil nevěda, kdo je vpředu a kdo vzadu. Těch druhých ale už zas tak moc nebylo, takže jsem do toho trochu šlápl a propracoval se dopředu. Občas jsem se takhle s někým zahákl pro kratší či delší pokec či mlčení, ať už to byl Marek, Zbyňa, Kristýna, Vocas nebo mnoho dalších. Přitom jsem přeběhl pár prvních terénních vln a údolí, kolem prvních pískovcových skal. 

Při jednom seběhu se ale stala stará známá nemilá věc: vypadala mi osa z hůlky. Nevím, proč si na to hůlky vyberou vždycky tuto stovku, ale stalo se mi to tu už minule. Tehdy jsem to řešil kouskem drátu z plotu v jedné z dědin cestou. Ta byla ale ještě celkem daleko a vlastně se přes ni tentokrát nešlo a hlavně mě Zbyněk upozornil, že pár takových pochodů a vznikne jim tam díra v plotě. Proto jsem se jal to řešit už během návštěvy první občerstvovačky ve vsi Košíky, na kterou se člověk těšil už od startu. K ní bylo třeba seběhnout velkou louku s krásným výhledem směrem na Staré město a Uherské Hradiště.

Po 2 h a 14 km tedy přišla, první občerstvovačka, Košíky. A na ní hlavní občerstvovačka Katka Ondrová. Pod jejím velením vždy vznikají přehršle rozmanitých pekařských výtvorů hodných zařazení do někdejší soutěže "buchta roku", kterou jsme v dávných dobách opakovaně (s)pořádali. Ovšem zatímco na jiných občerstvovačkách člověk obvykle dostane jídlo a pití, případně zdravotnický materiál nebo repelent, tady toto je stanice ještě jiné úrovně. Na mou žádost, jestli by tam neměli nějakej hřebík, kterým bych si hůlku spravil, mě Katka pozvala do domu, u nějž se kontrola nacházela. Byla to dílna! Takže nejen, že tam pro mě hřebík měla, mohl jsem si z regálu dokonce vybrat typ a velikost a pak i vercajk, se kterým to do hůlky vpravím. Takovej servis překonal možná i památnou kontrolu v Pasekách na Týnišťských šlápotách, kdy mi Jirka Učík na mou žádost poskytl hvězdářskej dalekohled.

Občerstvil jsem sebe i hůlku a pokračoval dál. Oproti vřelé atmosféře kontroly bylo ale dál cestou poněkud chladněji, navlíkl jsem na sebe mikinu a kmital ve snaze se co nejdřív zahřát. Po pár výšlapech a sebězích se mi to podařilo a k další občerstvovací kontrole v dědině Salaš jsem přicházel v tepelné pohodě. Na jídlo jsem ale neměl moc pomyšlení, řešil jsem spíš problémy opačného typu.

Cesta vedla přes dalších kopce k Břestecké skále, tradiční slepé vertikále, kde jedni funí do kopce a druzí na ně shora shazují bordel, do kterýho se boří, aby nehodili hubu, a k tomu si navzájem svítí do xichtu. Tyto kratochvíle jsem si užíval asi 12 minut vzhůru a po zapsání kontroly a kouknutí do kraje osvětleného měsícem pak asi 4 minuty dolů.

Výstup na Barborku byl tentokrát veden jinudy, možná pro zmatení útočníků ze stran zlodějů značení. Ne za tak úplně to zabralo, podařilo se jim uloupit fixu z kontrolního archu na Čertově sedle a nejspíš i pásy značení dolů od kostela sv. Barbory na vrcholu kopce. Nás to ale nerozhodilo, u kontrolního bodu jsme se hromadně nafotili a pokračovali dál. 

Cesta dál vedla přes kopec na louku opět s výhledem na měsíc, ale teď už i na velmi mírně osvětlený hrad Buchlov a od něj pak lesem nově k podchodu pod silnicí. Podobně jako minule mi v těchto místech začínala docházet energie, kterou jsem doplňoval gelem. A jako obvykle jsem se s tím zaprasil, že jsem pak byl ulepenej jak včela od medu (nebo možná trochu víc). Možná mě to napumpovalo energeticky, ale psychicky jsem z toho byl vyčerpanej jako baterky v mojí čelovce. Nechtě to řešit jsem se radši nechal dojít skupinou světlonošů. Byly to dva silnější zdroje, na kterých už v té chvíli parazitoval třetí, Patrik Mikuš. Přidal jsem se k nim s podobným záměrem - koneckonců, přece my, pořadatelé pochodů musíme šetřit, aby měli ostatní lepší služby na pochodech. Možná si díky tomu bude moct někdo osolit chleba se sádlem navíc. A to se vyplatí! A hlavně se chvíli poté, co jsme přelezli Karlovu skálu a sestoupili do údolí, začalo rozednívat. 

Než jsme došli na kontrolu Na Pile (47,3 km oficiální kilometráže), už se dalo úplně zhasnout. Zde jsem se sice těšil na teplo u krbu a polívku, ale i chleba se škvarkovou pomazánkou venku před altánkem přišel vhod.

Cesta dál už tedy probíhala za světla, ale taky za chladu. A protože se šlo do kopce, návleky jsem měl shrnuty pod kolena, který v tu chvíli celkem trpěly zimou. Než bych ale z báglu vytáhl dlouhý gatě, to jsem radši dal šanci bundě, kterou jsem zvládl vylovit za chůze a zavěsil si ji před sebe jako dlouhou půlsukni. Zaskočil jsem tak za Tomáše Zahálku, kterej v tu dobu spolu s dalšíma bláznama bojoval na západě Čech na mnohodenním běhu po pár km okruhu, pro jistotu bez bot. Na něj teda nemám, moje boty, ve kterých jsem šel svou druhou stovku, byly teda taky celkem levný (za necelý 3 kila v Dekáču), ale fusky v nich při muflonění dostávaly docela zabrat a už při vysypávání bordelu z bot jsem viděl, jak se mi v nových ponožkách dělá díra. Neřešil jsem to a pokračoval a po výlezu na kopec sundal komický převlek, nasadil návleky a valil dolů, jen s pár zastávkama na vyfocení lesa osvětleného vycházejícím sluncem a Osvětimanské skály při cestě.  

Vesměs toto všechno jsem zažil už předloni,  protože časově mi to tentokrát vycházelo úplně stejně,  zvlášť pokud jde o dobu a místo východu slunce. A tak jsem i tentokrát časně ráno dokráčel do Osvětiman a pak po sjezdovce nahoru a pak na loukách vyhlížel na jihozápad, vrhal stíny na loukách a kochal se jejich svatozáří. 

Cesta nás tentokrát dovedla kolem místní přehrady a rybníka až k další kontrole na těsně před padesátým kilometrem. Tady to ale byly hody. Sice jsem měl břicho tak nějak na hranici pohody, že jsem si po téměř povinné výborné palačince vyžádal akorát vývar s masem a nudlema, po polívce mi ale pookřálo, že jsem si dal ještě bramborák. Na opečený buřty jsme si už netroufl, i tak to byl celkem risk, ale naštěstí to bylo bez větších následků. Bez nich se překvapivě obešel i odchod od chaty, kdy se stoupalo pěšinou až k jakýmusi zábradlí, který bylo nutno podlézt, čehož si člověk jako já čumící do mobilu mohl všimnout až ve chvíli, kdy má železnou tyč asi decimetr od nosu.

Dál jsme lezli jak Boryš po skalinách na cestu a dál k Zoubkové studánce (výborná voda) a dál na Bradlo. S přibývajícími kilometry se zvyšovala i teplota, shodil jsem mikinu a po zápisu do vrcholové knihy jsem spolu s valašskou ultratrailistkou Pavlínou zmuflonil sešup a nabral rychlost pro výstup do dalšího svahu až na Horu sv. Klimenta. 

Díky, Konstantinovi a Metodějovi - nosičům víry, písma a kostí - se sem kdysi údajně dostaly ostatky svatého Klimenta, dlouho před tím, než rozhodující penaltou pomohl porazit Iry v baráži pro mistrovství světa. Já jsem tu ale došel celého Zbyňu, jehož jsem naháněl po kontrolách a jenž vždycky krátce po mém příchodu zdrhl. Tady jsme na chvíli vytvořili trio ještě s Pavlínou a postupovali kolem Cimburku (z nějž byl vidět akorát rozcestník) až ke Kazatelně. Její okolí už bohužel hltí les, a tak když si chtěl člověk trochu zakázat, musel vylézt na tuto opracovanou skálu a své kazy mířit do zeleného listí.

Pokračovali jsem přes nejvyšší vrch této části Chřibů s majestátním názvem Ocásek a pak sestoupili až na Pilu, kde jsem se trochu napil, trochu najedl a trochu vyměnil ponožky. V tom mi pomohl stovkař Kvído, který se nějak nemohl koukat na moji novou, leč totálně roztrhanou fusaklu a nabídl mi svoji, téhož typu a rovnou i jednu do zálohy. Zjevně tento typ ponožek ze sportisima není úplně dělanej na mufloní seběhy, jakým je sešup z ocáska na pilu. 

Začalo se dělat už celkem vedro, cesta nyní vedla jinak než dřív a vyvedla nás do krásných, ale hodně otevřených plání kolem Stupavy. Být tu později, sežehne mě to úplně. Takhle jsem si jetě dokázal užívat krásného počasí a výhledů do kraje. Zbyňa mi díky tomu zdrhl, protože jsem se co chvílu zasekl focením. 

Nedohnal jsem ho ani po seběhu stupavské sjezdovky. Dál jsem proto šel sám, lesem směrem ke státní silnici. Přicházející vedro se ale projevilo neblaze. Trenky se totiž rozhodly zprestřit mi monotónní úsek lesem rozedráním svého obsahu. Napřed to bylo jen nepříjemný, ale tady už to začalo celkem bolet. A teď co s tím. Sádlo ani vazelínu, kterou asi všichni kromě mě dostali v balíčku, jsem s sebou neměl. Voltaren, co jsem měl pro jistotu kvůli bolavé noze, mi nepřipadal, že by byl zrovna na toto nejlepší řešení. A pak už tu byla jen jakási koňská mast, kterou jsem ve dvou malých sáčcích dostal v rámci propagace asi na LH24. Na obalu se to chlubilo přídavkem včelího JEDU. Přírodní anestetikum, okamžitá úleva od bolesti. To bylo to, co jsem potřeboval. Tak jsem to zkusil, sice mi toho napřed půlka vykydla na zem, ale i to, co v tom malým sáčku zbylo, stačilo k jednoznačnému výsledku. 

Ten řev musel být slyšet po celým lese... Účinek byl úplně věrohodný - bylo to, jak kdybych s tím vlezl do včelího úlu. Nebo do hrnce s horkou polívkou. Nebo rovnou nad oheň. Každopádně se problém rozedrané tkáně převedl na problém, že jsem se nemohl bolestí vůbec pohnout. Po chvíli vzpamatovávání z tohoto útoku na rozkrok jsem za nejméně strašlivý způsob chůze vyhodnotil ten s co nejvíc rozkročenýma nohama. Vzpomněl jsem si na někdejší pionýrský tábor a kopřivovou uličku, po které jsem byl asi den úplně paralyzovanej a přemítal, zda mě to teď čeká taky. Účinky této biologické zbraně jsem si netroufal odhadnout, nicméně jedinou možností, jak se z toto dostat, bylo se někde umýt a dostat ten sajrajt ze sebe. Naštěstí celkem nedaleko se nacházel motorest Samota, ke kterýmu jsem se dobelhal, napotřetí našel vlez, okamžitě zamířil na záchod a tam pak nějakou dobu prožíval boj. Nebyl jsem dost oprsklej na to, abych si cestou na hajzl vyžádal lžíci sádla, takže jsem tam bojoval za pomoci vody, mýdla, papírových utěrek a voltarenu (u nějž jsem si ověřil, že už to zhoršit moc nemůže, ale zlepšit taky ne). Po nevím jak dlouhé době to nějak ustoupilo, ale k řešení původního problému to vlastně moc nepřispělo. Nakonec jsem to vyřešil náplastí. Na funkci to sice mělo trochu vliv, ale jako první pomoc to docela pomohlo. Když to teda shrnu, tak nevím, k čemu je koňská mast dobrá, ale když napíšu, že je na pytel, tak leda jako dar největšímu nepříteli.

Když už jsem byl v hospodě, tak jsem si v rámci relaxace, revitalizace, rehabilitace, rekonvalescence, reinkarnace a celkového restartu ještě chvíli poseděl u česnečky (za lidových 45 Kč) a pak konečně vyrazil (ne úplně sprintem) zpátky na trasu. Celkový zdržení bylo asi třičtvrtě hodiny a ze zadních pozic jsem začal docházet lidi jako Patrik nebo Ivana Bohoňková, který jsem potkal v dávných dobách někde na předchozích občerstvovačkách. Na sledovacím zařízení na mobilu jsem zkontroloval situaci startovního pole lidí před sebou a začal jsem je stahovat. První na řadě byla Eva s Jarmilou a Michalem  Š. a Vaškem J., jež jsem dostihl ve Starých hutích, kde se nacházela nečekaně navícová picí občerstvovačka. Společně jsme pak vystoupili k Buchlovským kamenům. 

Dál už jsem nasadil muflona a zdrhl. Na další občerstvovačku, Salaš na 78. km, jsem dorazil kolem 13 h. Bylo vedro, že jsem skoro celej vlezl do umyvadla, něco málo vypil a víc se tu nezdržoval. Bylo tu nějak moc živo, potkal jsem tu Pavlínu a jejího přítele, jenž jí na každé kontrole dělal soukromého občerstvovače. Hlavně se to tu ale začalo hemžit padesátkařema. Mezi nima jsem kličkoval cestou na rozhlednu Salaš a dál a výš.

Trasa napřed ale vedla z kopce zpátky do údolí Salašky a až následně začala stoupat na nejvyšší vrchol Chřibů, Brdo. V naději, že se mi podaří dohonit Zbyňu, nasadil jsem turbo a předcházel jednoho chodiče za druhým. Když jsem míjel Kvida, byl jsem zhodnocen, že jedu bomby. Jako by věděl, že jednu takovou bombu jedu jsem si dal před pár hodinama do gatí. I když efekt tohoto činu na moje tempo si netroufám vyhodnotit, aspoň že se podařilo potlačit jeho nežádoucí účinky. Když jsem předcházel Zbyňu, ten úplně moje tempo nezachytil a nechal mě jít vpřed. Přitom jsem si celou cestu nesl Tygra pro případ krize. Ale teď už mě čekal jen velký kopec a dlouhý seběh, takže nebylo na co si ho šetřit, nalil jsem ho do sebe a nakopl se pro poslední úsek.

Na rozdíl od mého předchozího ročníku nám orgové zajistili vstup na rozhlednu ke kontrolnímu bodu, čímž mi udělali radost, neboť bych se tam tentokrát možná ani nevydal, byv tam už minule.  Rozhled byl krásný jako obvykle, naposledy jsem se tu potkal s několika spoluchodiči a vydal se na sestup. Na kontrole na Bunči jsem byl chvíli po třetí, přispěl k dopotřebování zásob kofoly, pojedl něco málo osuchů z košíků od Katky z Košíků a valil dál. Cestou jsem se ještě stavil na skálu Komínky udělat tématickou fotku s nákrčníkem z této akce. Nákrčník pěknej, skála pěkná, výhled taky a dohromady fotka úplně o ničem. 

Moc dlouho jsem se tam ale zdržovat nechtěl, a tak jsem z tama vypadl (naštětí ne úplně doslova) a valil dál, teď už furt dolů až ke studánce, kde byla minule kontrola, od níž jsem pak prchal před Turkem. To platilo nyní sice taky, ovšem ten se nacházel kdesi vzadu, že jsem se musel obejít bez jeho popohonu. To ale nebylo nutný, energie jsem měl celkem dost, takže jsem vyšlápl kolem skály Budačina ověšené skálolezci k jednomu z posledních Káček a pak z kopce a ještě jedno údolí (které jsme už na začátku trasy v nedalekém místě překonávali) až do Nové Dědiny, kde nás s velkou slávou uvítala poslední občerstvovačka necelých 7 km před cílem. 

Měl jsem žaludek celkem na vodě, kterou jsem ho celkem naplnil (to je topologicky docela zvláštní situace) protože jsem se snažil pít a doplňovat potravu, ale jak se to v něm všechno splácalo, tak už chudák nevěděl, co by. Čaj tu měli jen černý, ale organizátorce (nevím jméno, ale moc děkuju) se podařilo na místním smeťáku najít mátu, kterou jsem si vykoupal v černé vodě, čímž vznik nakopávák nebývalé úrovně. Rozžvýkanou mátu jsem pak cestou vyplivl, zbytek pak vyblil v lese a hned se mi běželo dobře.

Odhlédnuto od oficiální kilometráže, 100 km jsem dosáhl nedaleko za kontrolou možná právě v 17h, tedy po 18 km od startu. Cíl, k němuž jsem se cestou v myšlenkách upínal, dát to celý (106,6 km dle gpx) pod 19 h jako minule, se zdál být nyní dosažitelný, stačilo jen nebrzdit a valit furt dál. Z kopce dolů to pak šlo jedním vrzem. Pak asi 4 km dlouhé údolí Širokého potoka jsem bystrozrace s vidinou blízkého cíle prolítl a zamířil za Moravu. 

Hned za mostem v Zámoraví (už v Otrokovicích) se nacházelo poslední Káčko a od něj už jsem to pak dorazil podél řeky až k parku a sportovnímu areálu. V cílové rovince mě nečekaně doprovodila Majka, třetí žena na padesátce, a doběhla se mnou do cíle, asi 6 minut před 18 h, tedy 18:54 od startu. Jen pár vteřin před mnou se v cíli odpípl Metoděj, jehož jsem za celou cestu nepotkal. 

3. ročník PSG Otrokovickou stovku jsem tedy zdárně dorazil s pocitem vítězství, jako když vyhraje PSG nad Bayernem. Díky Horsimu a Skájům za vymakanou akci, které není moc co vytknout. Dostal jsem diplom a medaili (teda jo, je dost těžká, zvlášť když ji člověk zapomene v báglu a další týden ji nevědomky nosí po Jeseníkách). Pozdravil jsem se Vítkem Tomanem, celkovým vítězem, který to celý zvládl za něco málo přes 12 a čtvrt hodiny. Chvíli jsem se vydýchal, částečně osprchoval a vyměnil něco málo v báglu. 

Pak jsem sedl do auta k Metodějovi mířícímu do Brna, nechal se vyvézt na Bunč, kde jsem v 19 h vyrazil do druhého dějství na závěrečných 18,5 km s cílem najít na Komínkách zapomenutý nákrčník. To se mi podařilo, leč Turek mě ani nepodruhé nedohnal a tak jsem aspoň ukázal cestu (to nebylo nutný, trasa byla dokonale značená) Petrovi a Kristýně a pomohl jim udat tempo pro dokončení v čase pod 24 hodin. Já jsem si tím trochu složil reparát za zkrácené Kořeny a dosáhl na 24hodinovce onehdy kýžených 125 km. Přístě už tak můžu kýžit více.