úterý 17. října 2017

Podzimní víkend na stovce Podkrkonoším a v Jeseníkách

Po delší době jsem se vypravil na stovku. Předchozí pokus byl už hodně vzdálenej jarní Den cesty, kterej jsem vzdal kvůli zničené achilovce v poměrně nových botách a od té doby jsem se i možná z obav, že by se to opakovalo k další takové akci nerozhoupal, takže mou poslední "vydařenou" stovkou byla protrpěná Malohanácká v zimě. Během léta jsem boty ale na menších akcích rozchodil a když už jsem chtěl vyrazit z Brna do Brna, zaveleli doktoři, že chtějí můj žlučník, a tak jsem šel místo pochodu pod kudlu. Takže jsem teď vyrážel na pochod necelej měsíc od operace, což se projevilo zejména snahou držet celkem přísnou dietu. Snahou ...

Na Stovku Podkrkonoším jsem se celkem dlouho těšil nejen kvůli pěkným a pro mě nepříliš navštěvovaným končinám, ale i na spousty přátel z pochodů, kteří se chystali taky. Pár dní před akcí jsem se ale dozvěděl, že má být možná jako jeden z posledních podzimních víkendu fakt pěkně a že v Jeseníkách je potřeba vyměnit vrcholové knihy - tedy ideální podmínky udělat si tam výlet s rodinou do Jeseníků. Podkrkonoší jsem ale kvůli tomu rušit nechtěl a byl jsem naštvanej, že se to tak sešlo, dokud jsem nevymyslel, že se to prostě zvládne obojí - sobota Podkrkonoší, neděle Jeseníky. Fakt super nápad vzhledem k nejistotě mýho stavu...



Takže jsem se sbalil na tuto dvojakci a svezl se se Zbyňkem, Jarou a Romanou z Brna autem na start do hotelu Pod Zvičinou. Proběhla příprava na trasu, přebalení u Pražáků na chatce číslo 3 se srdcem a start pod hotelem. Všici přede mnou se rozběhli, tak jsem si říkal, že se pokusím netrhat partu a coby neběžec jsem vyběhl s nima. Po chvíli cesty v lese jsme byli na sjezdovce a už stoupali na vrchol Zvičiny, jednoho z nejvyšších kopců trasy. Tam byla, hned asi po 2 km, nultá občerstvovačka, ale skoro všichni téměř bez zastávky pokračovali dál, dolů po asfaltce. Cestou přes blativé pole mě mezi mihotajícími světly čelovek rozpoznal Zbyněk, nechápal, jaktože běžím, když nejsu běžec, a co na to můj nežlučník apod. Tak jsem mu ještě na chvíli utekl a pak ho někde u vsi Kal (s příhodným názvem, zvlášť když tam prošly naše zaprasený boty) spolu s dalšíma běžcema nechal frnknout před sebe. Měl jsem za sebou asi hodinu běhu, tak bylo na čase přejít do úspornějšího režimu, ve kterým bych byl schopen zvládnout delší štreku. Potřeboval jsem se totiž hlavně úplně nezničit, abych zvládl i neděli. To znamenalo buď to jít celý na pohodu nebo pohnout a stihnout se vyspat. Jít ale 115 km na pohodu, to fakt asi ne, takže jsem se snažil moc se neflákat. Dalším důvodem byla nejistota, jak se dostat potom z cíle, což pak sehrálo docela důležitou roli.


Nejzápadnějším místem našeho putování byla Pecka, kde byla na hradě kontrola. Orgové ho nechali nasvítit a byl to opravdu úžasnej zážitek, zvlášť to občerstvení, moc jsem si pochvaloval perníkovou buchtu, která byla skoro na všech kontrolách. Na tomto hradě jsem už kdysi byl, asi tak před 35 rokama, ale vůbec jsem si to nepamtoval, možná to tehdy ještě nebyla zřícenina. Z tehdejšího pobytu v Pecce jsem si pamatoval jenom náměstí a že jsme tam někde bydleli. No a jak tak potom jdu cestou potemnělým městečkem spolu s běžcem Pavlem, najednou koukám, že jsme na tom náměstí ... přesně, jak jsem si ho zapamatoval, včetně hotelu a hospody. Tak jsem zajásal, že to znám, až jsme z toho úplně zabloudili a Pavel musel lovit gpsku. Naštěstí jsme jsme si moc nezašli a brzo se napojili na správnou cestu, po které jsme kousek za Peckou došli na tajnou kontrolu. Bylo mi líto, že jsme ji vyčerpali tak brzo a tím pádem člověk nemohl doufat, že by dostal ještě nakrmit jinde, než kde se to slibuje, ale co už. Pavla jsem pustil napřed do lesa a pokračoval čím dál pustším lesem, ovšem dokonale značenou cestou, takže se zabloudit víceméně nedalo. V jednu hodinu jsem byl někde za hájenkou u Mostku, což odpovídalo 21 km a rychlostí 7 km/h, což bylo na mě docela hodně a málo, v tomto pořadí, a věděl jsem, že stejně jednou zvolním.

Cestou na vrchol Bradlo mě předběhla mě Romana, což se dalo očekávat, spíš jsem myslel, že už je někde dávno přede mnou. Na vrcholu jsem se konečně na pár (asi 4) minut zastavil a napil se čaje, co jsem si nesl v termosce, posilnil se a vyrazil po cimrmanovsku vzhůru dolů. Prošel jsem obcí, nebo dokonce předměstím nevím čeho a začal stoupat do kopce. Za ním už bylo údolí Labe a tak jsem se při klesání dolů už těšil, že se zase nad Labem. A místo k tomu nemohlo být lepší než Hostinné. Byla to zase opravdová hostina, kde jsem se pěkně nadlábl. Nejvíc mě potěšil těstovinový salát ve stylu udělej si sám, s možností přidat si živou bazalku a olivový olej no prostě výborná věc. Potkal jsem se tam s Dalimilem, kterýmu se zrovna na stovku nechtělo, tak mrznul na kontrole, pomáhal s občerstvením a povzbuzoval ostatní. Byly 3 ráno, když jsem zamával jemu a pohostinnému Hostinnému a vyrazil dál do kopců. Cestou jsem se potkal s jedním z téměř mých bývalých studentů Milanem, se kterým jsme snad poprvé za celou cestu viděli i něco z Krkonošů - opravdu černou Černou horu. To bylo po stránce krkonošení na této cestě žel skoro vše, což mě docela zklamalo. Tady za to mohla spíš jen tma a terén, později i počasí. To bylo v noci dobrý, jen k ránu už začala být trochu kosa a nelitoval jsem, že s sebou nesu bundu a rukavice. Nejsevernější místo trasy bylo kousek od skalního hradu Břecštejn, kde byla jedna z pár neobsluhovaných kontrol na cestě. Už sám s hudbou v uších jsem prošel dalším lesem k Trutnovu, kde už začalo svítat a já to omylem vzal přímo k silnici a pak kolem Tesca. Nakonec jsem kolem půl osmé dorazil na kontrolu v centru města v obchodě se zdravou výživou. Okamžitě se tam o mě začala starat Hanka, která se nevydala na trasu, a místo toho mi uvařila čaj a namazala chleba s marmeládou, nebo spíš dala vrstvu marmelády podloženou chlebem. Po této kalorické bombě jsem se stavil ještě do kšeftu doplnit zásobit na cestu a vydal se na cestu dál.

Cesta vedla kolem místního špitálu, tak jsem si připomněl, jak jsem tam strávil tejden před 20 rokama se zlomeným frňákem (a ukončil tehdy svou sjezdařskou kariéru). Když jsem pochodoval další vsí, začínali mě předbíhat šedesátkaři vyrazivší z Trutnova. Měli za sebou zatím nějakých 5 km, takže se na rozdíl od nás, stovkařů s asi 55 km v nohách, byli rozlišitelní na první pohled - zatímco šedesátkaři měli ještě v nohách energii a celkem snadno se pohybovali, stovařům se už z velké části transformovala v hmotu ulpělou na botách. Nebo prostě ti, co nechápou rovnici E=mc<sup>2</sup>, tak tu byly dvě skupiny chodičů: jedni rychlí a čistí a druzí pomalí a od bahna. Cestou přes Pisčitou výšinu jsem čuměl po kravinách a minul kontrolu a musel jsem se asi 300 m vrátit. Potkal jsem zde dvojici mladých rychlých čistých lidí, se kterýma jsem se pak nechal trochu rozběhnout cestou z kopce a doběhl s nima až do Bohuslavic. Zde jsme vstoupili do Záúpí (což je část trasy za Úpou a nejspíš jediný český slovo obsahující 2 dlouhý samohlásky hned za sebou), kde jsme to omylem vzali po značce místo po trase kolem nádraží, bylo to delší, za to strmější. Pak se začlo šplhat do kopců, kde se začaly vyskytovat pískovce. Nejprve to byly Čížkovy kamey, kde jsem si na chvíli dal pauzu a pustil před sebe několik houfů rychlých a čistých. Po posilnění jsem zrychlil i nad úroveň některých z nich (ovšem k čistotě mi pauza nepřispěla vůbec) a dostihl jsem čtveřici chlapů z Orlicka a s nimi vystoupal do Jestřebích hor a na Jestřebí chatu. Posilnil jsem se čočkovou polévkou a pokecal s šedesátkařkama Kamilou a Evou, který mi pak zdrhly a já pokračoval zase s chlapama dál. Už jsem nějakou dobou řešil, jak budu večer řešit odjezd. Potřeboval jsem buď přejet ještě večer do Olomouce k části rodiny, nebo přespat do rána v Podkrkonoší ale pak se zbavit báglu se spacákem a dalšíma věcma, který se mi nebude chtít nosit po další den Jeseníkách. Proto jsem hledal někoho, kdo by mě večer hodil na vlak do Pardubic na vlak, a otravoval tím koho jsem potkal.


Dalším cílem byl nejvyšší vrch celé trasy, Žaltman 740, skalnatý vrchol s rozhlednou. Vylezl jsem na její vrch, kde byla kontrola a při pokusu o vylovení fixy, došlo k jejímu gravitačnímu výletu přes větve stromu až kamsi do listí na zem. Nutno říct, že byla hnědá a tudíž naprosto nenaleznutelná, takže jsme po asi 5 minutách hledání vzdali a přispěl jsem propiskou vlastní. Z rozhledny toho bohužel kromě stromů nebylo vidět moc víc než mlhu, takže jsme zvesela mohli začít sestupovat. I když teda zvesela ... po překročení podivného místa Bílý kůl (s nepříjemnou spoustou houbařů, dětí, kuřáků a dalších) začal sešup a to dost neveselým způsobem prostě přímo kolmo na vrstevnice asi 300 výškových metrů na půldruhým kiláku. Rozběhl jsem to skákavým způsobem o hůlkách a zastavil až na náměsti nějaké vesnice na krajiny kotliny pod Jestřebíma horama. Pokračoval jsem přes ni a opět začal stoupat, tentokrát na kopec nad Úpicí a dál dolů do tohoto města proslaveného Menšíkovou scénkou s oslovováním diváků dle místa. Prvním Úpičákem, kterýho jsem potkal, byl romský mladý muž postávající u domu. Nemůžu popřít, že se ve mě ozvaly předsudky (založené na některých dávných zkušenostech) a tento skrytý rasista ve mě mi říkal, že mám co nejrychleji projít kolem a radši si ho nevšímat. On mě však slušně pozdravil a zeptal se co to máme za akci. Tak jsem mu řekl, že jdu stovku a mám za sebou asi 75 km. Tak se podivil a řekl, že mi bude držet palce. Poděkoval jsem mu a rozloučil se a cestou dál jsem si uvědomil, jak jsou některý ty předsudky zbytečný - byl to prostě úplně normální borec (teda aspoň se tak choval) a ten špatnej jsem tu byl já (ale choval jsem se k němu taky slušně, takže to on neví). Přechodem přes most přes Úpu jsem opustil Záúpí a došel na náměstí, kde se nacházela kontrola, kterou obsluhovala se dvěma chlapy i jedna hrdá Úpičačka. Nechtěl jsem se tu moc dlouho zdržovat a měl jsem v plánu chytit se stovkařky, se kterou jsem se tu potkal, ale nakonec jsem tu zase zkejsl asi čtvrt hodiny, po kterou jsem do sebe ládoval dávku těstovinovýho salátu, kterýho mi dopřál jeden z orgů plnou misku. Mezi tím mě dokonce předešli chlapi z Orlicka, teď už bez Jirky, což byl doprovod v páskových sandálech a bez ponožek.

Vyrazili z kontroly sice jen asi o 2 minuty dřív, ale trvalo mi to asi tři kiláky než jsem je došel. Šlo se na jihozápad rozbahněnou polní cestou a když už jsem borcům trochu poodešel, pokoušelo se nás na ní předjet auto. Uvnitř to museli být opravdu inteligenti, rozrývali už tak rozbitou cestu místo aby udělali pár kroků pěšky. Vysmál jsme se jim, když to s ostudou vzdali dřív než se ke mě stihli přiblížit. Smích mě ale přešel, když se kleslo do další obce, Maršova, kde se pak půldruhýho kiláku šlapal asfalt. Vylezl jsem ze vsi, pak lesem přes kopec do další vesnice, kde mě předběhl druhej dech chytnuvší stovkař. Kousek za vsí jsem naopak já došel stovkařku Blanku, se kterou jsem až na pár výjimek šel skoro do cíle. Napřed jsme ale společně někde nad Běluněm popletli cestu, pak klesli na dno údolí abychom pak asi 7 km strávili na asfaltu na silnicích přes Vyhnánov Kohoutov a Kohoutov. Nejvíc mě to zklamalo, když jsme konečně po dlouhé době odbočovali ze silnice, ale odbočka v mapě vypadající jako polňačka byla ve skutečnosti asfaltka. To už Blanka psychicky nedala a nechala mě jít napřed. Já jsem to tolik nevnímal, protože se udělalo krásný počasí a hlavně jsem řešil, jak se dostanu domů a po telefonu otravoval Divočáka, kterej už si v té době válel šunky v cíli. Tempo jsem v tu chvíli neměl zlý, držel jsem 6 km/h a spočítal jsem si, že pokud bych se na další kontrole moc nezdržel a našel někoho, kdo mě pak z cíle hodí do Jaroměře, mohl bych teoreticky stihnout večerní, nikoliv noční, spoj do Olomouce.




Když jsem se blížil do Dolních Vlčkovic, otevřela se krajina s výhledy na hřbet, po němž následovala cesta za obcí Kux (což se někde, třeba v Kuxu, píše s ks). V ní byla vytoužená kontrola, na kterou jsem se ale nesměl moc těšit, protože jsem měl v plánu tam skoro nezastavovat. Ale to moc nešlo. Bylo krásně, všude plno turistů mířících do zámku a já zmožen jsem dolezl do hospody a tam jsem se na chvíli zastavil a domluvil se s organizátorem Jakubem, že mě může pak večer hodit do Pardubic, což mi vlastně mělo zajistit odvoz do Olomouce a celej problém, co mi celou cestu šrotoval v hlavě, tím byl teoreticky vyřešen. Pro mě stačilo, abych byl někdy do 21h v cíli, abych stihl, kdy přijedou z kontroly po jejím odhadovaným konci někdy před devátou. Tak jsem to oslavil polívkou a jak jsem se tak rozseděl, nebyl jsem schopen se zvednout a trvalo mi dost dlouho než jsem se rozhejbal. Inu, za sebou jsem měl 97 km, takže nebylo až tak moc čemu se divit. Když jsem ale přešel Labe a stoupal k Hospitalu, uvědomil jsem si, že jsem na kontrole zapomněl bundu a foťák. Naštěstí jsem po chvíli potkal chlapy od Orlice, kteří kontrolu přešli a vraceli se, tak jsem po nich poslal zprávu, ať se mi ty věci někde neztratí, což se nakonec naštěstí stalo. Než jsem ale vylezl na kopec, došla mě opět Blanka, která na rozdíl ode mě už měla krizi za sebou a teď jsem byl já rád, že se mám koho držet v závěsu. Tak jsem se trochu rozešel a místy si i užíval výhledů, bohužel bez foťáku. Konečně byla vidět i Sněžka a dokonce Stolový a Orlický hory. 


Kousek nad Pod Betlémem jsme dovršili 100 km, bylo 17:35, tím jsem možná o 5 minut snížil svůj rekord na stovku. Nebyl to ale důvod k oslavě, protože to bylo do cíle ještě asi 16 km a navíc už se brzo začalo stmívat. Kolem velmi zajímavých pískovcových soch Betléma vysekaných do skály jsme pak prošli naštěstí ještě za světla, ale tma pak přišla během pauzy u Krkonošské vyhlídky. Z ní by asi stejně nebylo moc vidět, protože se tak jmenovalo rozcestí v lese, potřeboval jsem tu ale na chvíli zastavit, dát si pár loků čaje a energetickou tyčinku (ta fakt bodla). Blanka tu se mnou držela basu a počkala na mě, za což jsem jí vděčen, moc slavně to se mnou v tu chvíli nevypadalo, nicméně počítal jsem s tím, že do těch 21 budu v cíli ať chcu nebo ne.

Cestou dál temným lesem rozléhal se poslední křik ptáků před tím než uvolnili svůj prostor sovám a nočním dravcům, zatímco v záři našich čelovek se v nepravidelných intervalech ze tmy nořily bledé oči upřeně civící na nás, podivná individua kráčející ještě podivnějším krokem. Není divu, že pak došlo i na písně proti přicházející trudomyslnosti. A do toho vstoupil vodník, teda předbíhající chodička Jitka, jejíž vlasy ho svou barvou celkem věrně připomínaly. Její čelovka však jen na chvíli rozjasnila temno noci a zase byl klid.

Před sedmou jsme prošli někde kolem vlakové zastávky u Dvora Králové, do cíle bylo víc jak 10 km, tak pomalu začínal i boj s časem. Někde u rozcestí se silnicí jsme ještě předešli další chodiče, ale to už se chýlila osmá hodina a my byli furt asi 7 km před cílem. Musel jsem teda udělat nepříjemnou věc, opustit parťačku, abych stihl být do 21h v cíli a zvládl přesun na vlak. Na rozdíl od ní jsem neměl v nohách 5BV z minulýho víkendu a tak jsem si věřil, že to ještě nějak půjde. A šlo, nějak jsem se probral a šlápl do toho a dalších 5 km na kontrolní bod Pernou jsem zvládl za 40 minut, cestou jsem předešel vodnici i dalších chodiče. Z Perné zbývaly 2 km, jeden dolů a druhý nahoru k hotelu. Seběh dolů už jsem nějak seskákal a dostihl Martina a Lucii, spolu s kterýma jsem chvíli před devátou už dokráčel do cíle. Chvíli po nás dorazila vodnice Jitka, Blanka a další.

Na euforii z dosažení cíle jsem ale neměl až tak úplně nárok, musel jsem v první řadě řešit odvoz. Ukázalo se, že v Kuxu je problém, kontrola ještě nekončí a vyrazit do Pardubic se bude moct až za dlouho. Ještě nějakou dobu mi trvalo, než mi to skutečně došlo, že tato cesta je pro mě zabitá a to už bylo pozdě hledat jiný možnosti, i další spoje už byly pryč. Byl jsem naštvanej, že jsem se hnal do cíle zbytečně, ale prostě to byl důsledek toho, že jsem se snažil toho do víkendu nacpat až příliš mnoho. Organizátorům se omlouvám, že jsem v cíli působil nepříjemně, ale prostě jsem z toho neměl dobrou náladu. Hodně se mi ji snažil zlepšit Dalimil, když mi nabízel ranní cestu do Olomouce, ale bylo zjevný, že by nám to přineslo ještě větší utrpení. Nakonec se jako nejlepší ukázalo řešení to, se kterým jsem vůbec nepočítal - Zbyněk, kterej už měl být dávno v Brně, se rozhodl vyrazit na cestu až po odpočinku někdy kolem 23h. Takže jsem si na něj spolu s Romanou, která dorazila asi hodinu a půl přede mnou, počkal a  svezl se s ním. Naštěstí působil velmi odpočatě, takže jsem se nebál to zalomit a trochu se prospat. Někdy kolem půl třetí jsme byli v Brně. Po stránce pochodu jsem teda měl hotovo a mohl být spokojen, moc děkuju Tomášovi z organizaci akce, dokonalé vyznačkování a úroveň občerstvení na kontrolách, moc mi vyhovovalo. Akorát ten mátovej čaj tam nebyl … :). Taky děkuju Zbyňkovi za odvoz a dovoz přímo k baráku a spoluchodičům za podporu, zejména Blance, se kterou jsme šli skoro čtvrtinu celé štreky a které se zpětně omlouvám, že jsem jí zdrhl.

Dobrodružství ale mělo svoje pokračování, protože jsem se potřeboval dostat do Olomouce, odkud jsme měli s maželkou Janou a malým Jindrou vyrážet ráno busem do Jeseníků. Doma jsem se rychle přepakoval a ve studené vodě osprchoval (některou špínu fakt moc smýt nešlo, ale nebyl čas … ) a zkontroloval spoje na nádraží a podle toho nastavil budíky na hodinu před odjezdem a zalehl. Byl jsem docela jetej, byly 3 hodiny a autobus mi jel v 6:30, na spánek jsem měl teda asi jen 2 a půl hodiny. Zazvonil budík, vylezl jsme z postele a začal zrychleně provádět ranní úkony, abych vše stihl. Ale najednou jsem zjistil, že některý z budíků vlastně ještě nezvoní a hned tak zvonit nebude. Měl zvonit v 5:40 a ono bylo teprve 4:45. Prostě jsem v tom polomrtvým stavu jeden z budíků nastavil o hodinu dřív. Z toho šoku jsem vzpamatoval až po chvíli, kdy jsem byl v podstatě připraven vyrazit. Vědomí, že jsem ale spal jen zhruba hodinu a půl a  předchozí noc jsem nespal vůbec, mě zavedlo zpátky do postele lehnout si aspoň na tu hodinu, co mi zbývala. Budík tedy zazvonil v 5:35, ale protože už jsem byl z větší části nachystanej, ještě jsem se nevykopal vstát. Najednou jsem se probral, bylo 6:05 a začala panika. Vystřelil jsem z postele, dooblíkl se, dobalil s tím, že spoje jedou v :13 a :23. Než jsem ale pobral všecky věci, bylo 5:11, což už moc naději na stihnutí toho dřívějšího nedávalo. Vystartoval jsem na zastávku (asi 300 m), kde právě projel troleják a šalina nikde. Až pak mi došlo, že to měl být ten spoj, na kterej jsem šel a hlavně, že žadnej další už mě tam nedoveze (prostě jsem se při usínání blbě koukl na mobil). Na nádraží jsou to asi 3 kiláky a šalina tam jede asi 14 minut. Už jsem to viděl ztraceně a v hlavě mi proběhla celá posloupnost událostí posledního dne, která k této situaci vedla a o co všecko právě přijdu, když ten autobus nestihnu. Nakonec mě napadlo, že bych to mohl zkusit na kole - to byla poslední naděje. Sprint zpátky domů, výměna hůlek za kolo a bundu a valím na nádraží. Přijíždím tam v 6:29, autobus tam ještě stál, akorát šofér nechápal, co tam chcu s tím kolem. Má jednoduchá odpověď byla, že ho zamknu k plotu, což se mu sice nelíbilo, ale hlavně nebyl čas to řešit jinak, tak jsem to zamkl a doufal, že ho ještě někdy najdu a nastoupil do busu a v něm konečně na chvíli s klidem usnul.



V Olomouci jsem se setkal s Janou a Jindrou, dovezl jsem se spolu s nima na Hvězdu, kde už čekaly mraky lidu na kyvadlo na Ovčárnu, ale naštěstí jsme se do něj (na rozdíl od některých jiných) vmáčkli. Jindříšek se tak poprvé dostal do Jeseníků. Vystoupili jsme s ním na Vysokou holi, čímž si vytvořil výškový pozemní rekord a vyměnili tamní vrcholovou knihu. Počasí bylo nádherný, modro a viditelnost na západ dost slušná, z Krkonošů jsem toho viděl víc jak za celou sobotu. Pak jsem se oddělil, rychlým krokem zamířil na Jelení studánku a zpátky, zatímco Jana s Jindrou sestoupila k Ovčárně a vyrazila na Praděd. 



Dostihl jsem je až na vrcholu, kam toho dne vyrazila asi půlka Evropy, takový davy lidu tam nepamatuju. Počasí ale k tomu vyloženě vyzývalo, tak jsme tomu taky přispěli svou přítomností. Jindra zde opět překonal svůj pozemní rekord, já jsem zfotodokumentoval vrcholovou knihu a okolí vysílače a sestoupili dolů. Potřebovali jsme se nacpat do jednoho ze dvou autobusů, ale houf člověků byl horší než ten na václavským Václaváku, takže jsem to viděl úplně beznadějně. Měli jsme ale kliku, autobusy vysvítily nápisy s místama cílové stanice a spoustu lidí zmátlo oznámení jednoho, že jede do Bruntálu a přesunla se k autobusu s nápisem Karlova Studánka. Podařilo se nám teda do prvního uvedenýho nacpat a dojet do přes Hvězdu do Bruntálu, odkud jsme vlakem přes Olomouc dorazili do Brna. Poslední nejistotou víkendu bylo, jestli ještě najdu svoje kolo u autobusu. Naštěstí se tak stalo a tudíž vše dobře dopadlo.

Nemám teda zpětně na co si stěžovat, vše vyšlo jak mohlo a vlastně ani nemohlo moc líp. Je teda fakt, že jsem byl docela vyšťavenej. Koneckonců bylo to

135 km pěšky/během

6 km na kole

350 km autem

175 km autobusem

165 km vlakem

celkem 831 km …

Akorát na letadlo a loď nedošlo. Snad příště ...


středa 8. února 2017

Malohanácká stovka 2017 aneb hypochondr na pochodu

Na Malohanáckou stovku jsem se vydal, protože to není daleko od Brna a už jsem se nějakou dobu pořádně neprošel; toto navíc byla pěkná příležitost si to vyzkoušet v pravých zimních podmínkách. Bylo to týden před Ledopádovou stovkou, která měla mít délku víceméně rovnou stovku, což jsem taky považoval za lákadlo, ale jestli dám tento dvojboj jsem si nebyl úplně jist. Týden před tím jsem si sice přivezl z Beskyd docela slušnou rýmu, ale to mě přece nemohlo zastavit. Ale jako základ pro další problémy to nebyl špatnej.

Ovšem na to, že byla zima, bylo docela dost sněhu, a nechtěl jsem se proto vydat do akce bez hůlek. Problém byl ale, že jsem je, jak je mým dobrým zvykem, zapomněl na poslední stovce, loňském Loučení, a od té doby plnily roli exponátu Olafova mohutného depozitáře zapomenutých předmětů. Do Prahy jsem se kvůli tomu nechystal, a tak jsem využil schopností svých přátel a po trase Olaf, Mirek a Eliška se vydaly hůlky na Malohanáckou stovku taky.

Tak jsem se sešel v pátek 3. 2. 2017 večer v sokolovně ve Velkých Opatovicích s Eliškou, hůlkama a dalšími účastníky pochodu, včetně Michala, který mi poskytl více než malé množství indulony na nohy. Vzhledem k tomu, že jsem takhle ryzí zimní stovku ještě nešel, napakoval jsem si bágl teplým oblečením a zásobama občerstvení s tím, že rozhodně bude třeba si ho spoustu vzít s sebou. Ale až pak jsem začal studovat trasu a uvědomil jsem si, že se vlastně dají nechat věci v sokolovně. A tak jsem naopak nakonec vyrazil úplně "na lehko" - mým jediným zavazadlem byl foťák a hůlky a všechno ostatní včetně termosky s čajem, jídla, lékárničky a základního náhradního oblečení jsem měl různě po kapsách. Ovšem co se týká obuvi jsem na lehko nešel, na rozdíl od většiny ostatních jsem měl boty nad kotníky - a za celou cestu jsem toho nelitoval.

Proběhlo hlavním orgem sparťanem Dušanem organizované startovní foto na pódiu, odkud jsem mu vyslal jasný pozdrav svojí komeťáckou šálou a v 20 h se vyrazilo na trasu. Ta vedla po turistických cestách přes 3 kraje a severní částí Boskovické brázdy a vrchovinami v jejím okolí. Z Vekých Opatovic nás zavedla brzo do lesa a když se procházelo kolem přehrady Smolná, začala se mi mršit jedna věc za druhou. Napřed mi, chvilku po první zapnutí, vyplivlo světlo - zrada, špatné baterie. Takže jsem jel hned od začátku na náhradní čelovku, kterou jsem se ale radši snažil šetřit a kde to šlo jsem ji měl zhaslou. To ale vůbec nevadilo, šlo se bez světla dobře. Horší bylo, že v prvním kopci, kde jsem se pokusil použít hůlky, jsem zjistil, že nepůjdou úplně rozložit jak potřebuji a tak jsem se musel celou cestu ohýbat asi o pár stupňů víc, než by bylo zdrávo (náhradní hůlky s sebou zatím nenosím), což se v půlce taky projevovalo. A bylo mi jasno, že průšvihům není konec, ale na ten hlavní jsem si musel ještě nějakou cestu počkat. Po menších zmatcích na Červeném kopci jsme sestoupili znovu do nížiny, kde jsme prošli pod mostem, o němž jsem se mylně domníval, že je železniční. Přitom to byl most staré německé dálnice, kterých jsme za cestu podešli několik. Tento prvek sloužil na trase jako úkryt před případným deštěm nebo sněžením, což se ale zatím nekonalo, pouze byla nízká oblačnost a mlha, jejíž hustota se v průběhu cesty měnila.

Cestou jsem se potkával s mnoha chodiči. Kousek za Jevíčkem jsme se sešli s Karlem, Jarem, Petrem a ještě dalšíma a zatímco se kecalo, postupně jsme se zanořovali mimo civilizaci do hloubi lesa. Šlo se nám dobře, aspoň teda mně, ale i ostatní na to vypadali, protože se dobrá nálada neztrácela ani ve chvíli, když jsme zjistili, že jdeme mimo značku, blbým směrem, cestou zapadanou kládama neprošlapaným sněhem do úplně zbytečnýho kopce. Ale přece se nebudeme vracet. A tak jsme se dostali trochu oklikou zase na značku, kde jsme si zase zvolili každý své tempo a už v roztrahané sestavě jsme dorazili na 1. kontrolu v Chornici.


Kontrola zde spočívala pouze v orazítkování archu hospodským v docela zahuleným pajzlu. Ale nalil jsem tam do sebe jednu kofolu a pokračoval. Z hospody jsem vyrážel současně s Eliškou, která se rozběhla a nechala mě daleko za sebou. Ale neutekla tak, abych ji nemohl z pozvdálí sledovat a hlídat si směr další cesty. Obec Chornice jsem znal dosud jen jako železniční výhybku a nedlouho poté, co jsme minuli toto velevýznamné místo jsme se už zanořili do tmy polí rozléhajících se na severním konci Boskovické brázdy. Po kilometru mého stopování mlhavé bludičky rozbředávajícím sněhem pokrytou blativou cestu vedoucí necivilizovanou pustinou se v mlžné polní tmě najednou přede mnou vynořil sněhulák. Nepůsobil příliš důvěryhodně, a tak jsem se s ním radši příliš nevybavoval a pokračoval dál přes další ves a po značce nahoru do lesů Zábřežské vrchoviny. Cestou do kopce jsem už Elišce začal dýchat na záda a to asi příliš nahlas, že se radši zastavila s tím, že už ji to nebaví a že mám mazat napřed. Do teď se mi šlo krásně bez čelovky a najednou bylo na mě, kudy se půjde. Sice jsem měl GPS, která úplně nesouhlasila, ale přece nebudu prošlapávat stopu sněhem, když vidím, že všichni šli cestou rovně do kopce. Tak jsem se opět dostal na kopec, kde se jít nemělo (tentokrát to byla Plánivá). To mi ale tolik nevadilo, aspoň jsem si víc užil chvilku odpočinku na kládách a teplého mátového čaje a vydal se na sestup. Potřeboval jsem ale vyřešit problém příliš teplého čaje, abych nemusel vždycky čekat než vychladne. Tak jsem vymyslel, že to lze a ještě ho při tom ušetřit: naplnit kelímek termosky sněhem a dolít ho čajem. Tohle byl můj (tvůrčí) vrchol a dál už to se mnou šlo z kopce.

Napřed se zklesalo do Nové Rovně, kde by mohl být za pěkné viditelnosti dobrý rozhled, (tak někdy příště, za světla ...) a následně po žluté značce lesmo až do údolí Třebůvky. Nedaleko nejsevernějšího a současně nejnižšího místě trasy (což je na moravské poměry docela výjimečná shoda!) u Balatkova mlýna se nacházela živá kontrola, kde nás čekal Dušan a jeho skupina a kde se zase sešla víceméně celá sestava, se kterou jsem se v průběhu posledních 15 km potkal. Nabídli nám oplatky a pití všeho druhu. Nebylo mi sice zima, ale stejně jsem si z té nabídky vybral čaj, na ostatní jsem neměl příliš chuť. A byl fakt dobrej, že jsem si ho dal ještě párkrát přes kopírák. A vzhledem k tomu, že ho tam měli dost velkou zásobu, nechal jsem si jím i dolít termosku. Z kontroly jsem se pak vydal sám stíhat chodiče vyrazivší chvíli přede mnou. Šlo se údolní cestou, svítit nebylo potřeba a ještě tak 1-2 km jsem si věřil, že bych mohl čelovky v dálce před sebou dohnat. Někdy za rozcestím Hamerky to ale přišlo, hlavní průšvih cesty - žaludek začal hlásit poplach: předávkování kofeinem (theinem). Už několik let nepiju kafe a černý čaj prostě proto, že můj žaludek ho špatně snáší (i když nevím, jaktože zvládám pít energeťáky). Dneska jsem si ale nějak věřil, že to půjde, ale on se prostě nenechal oblbnout. Vše se najednou pokazilo, bolelo mě břicho, nohy, potřeboval jsem si odpočinout a hlavně se napít. Jako vhodný protijed na všechny tyto stavy u mě funguje právě mátový čaj. Jenže ten jsem si právě na kontrole doplněním termosky spolehlivě otrávil. A tak jsem byl v dost zlé situaci - v údolí nebylo, kde si sednout, kde zastavit a začala se vyplňovat předpověď Dušana, že to údolí je sakra dlouhý. Jo, je. Začaly se mi vybavovat vzpomínky na údolí Bobravy při raných pokusech na BVVŠ, který je taky podobně nekonečný. Toto bylo taky takzvané "údolí popravy", které člověk prostě musí projít nebo tam zdechnout. Teče jím potok Věžnice, měří dohromady skoro 8 km a po celou dobu to byl furt ten samý les bez jakékoliv změny, snad s výjimkou jedné lesní chalupy u rozcestí u mlýna. Kousek za ním už jsem fakt nemohl, sedl jsem na žebřík od obory a chvíli vydechl. Uvědomil jsem si, že zde se ukazuje v plné síle hlavní potíž zimního pochodu - tady si člověk nemůž dovolit jen tak někde vytuhnout, protože by už to mohl těžce odskákat se zdravím, případně by mohl vytuhnout už být na furt. Prošel kolem mě chodič, co nemluvil česky, tak už ani nevím, co přesně jsem s ním prohodil za hlášku a nechal ho jít napřed. Pak jsem se ale vzchopil a plazil se umrlčím tempem dál. Bylo mi jasný, že teď bojuju o to, abych se od tam vůbec nějak dostal, na pokračování pochodu jsem vůbec nemyslel. Po chvíli mě došla Eliška, která když viděla, jak se tam šnečím tempem snažim posunovat vpřed, slitovala se a vyhověla mé prosbě o vodu. Stačilo trochu a hned bylo líp. Po nějaké době se podobná situace opakovala, když mě došel Michal. Chvíli i obětoval své tempo a šli jsme spolu až na konec údolí do obce Kladky. Tam jsem se s ním rozloučil a rozvalil se na lavici u obchodu. Snědl jsem oplatek, čímž jsem doplnil cukr a najednou tělo zase začalo fungovat. Skoro znovuzrozeně jsem vyšlápl na horní konec a v přítomnosti dalšího chodiče jsem seběhl do údolí Nectavy.

Zde jsme opustili Zábřežskou vrchovinu a vstoupili do Drahanské, pokud jsem správně pochopil, kudy vede hranice. No rozdíl v tom moc nebyl. Snad jen v tom, že tu byla neoficiální kontrola tu v pozdních nočních hodinách byli bdělí lidé - ptali se, co tam děláme a zvali nás na čaj. Vysvětlil jsem, že bych jim dal víc než všechno bohatství světa za vodu. A co je víc než všechno bohatství světa? Nic. Tak mi ji dali za nic, tedy zadarmo. Musel jsem však pro vyprázdnění termosky obětovat svůj teplý a výborný mátovokontrolní čaj. Nedokázal jsem se s ním ale rozloučit bez pár loků, který se pak bezodkladně připomněly cestou do dalšího kopce. U odbočky na hrad jsem zajásal, že to není Olafova stovka, protože teď se mi na něj fakt šlapat nechtělo. Nicméně při výstupu jsem si opět musel udělat pauzu, při které mi utekli dočasní spoluchodiči. Jedním z nich byla Jitka, která když zjistila, že jsem zase někde vytuh cestou, ještě mi nechala flašku se svou vodou pro jistotu u cesty. Ale za chvíli jsem vstal, přecejen vyhřívaný pařezy v tom lese neměli, a lezl jsem dál. Následovala cesta přes hory doly a Zálesí do Jaroměřic, kde jsem mírně zlbnul cestu, v důsledku čehož mě došli hoši z Maďarska. Následoval výstup křížovou cestou ke kostelu, což byl po dlouhé době úsek, kde jsem se pořádně rozhejbal, utekl Maďarům a došel Jitku. Spolu s ní jsme pak došli dalšího chodiče a v této sestavě jsme doputovali na silnici, asi 6 km před koncem první půle v Opatovicích. Najednou vidím čelovku jdoucí v protisměru - byl to chodič jdoucí už druhou půlku. To ve mě vyvolalo zděšení, přesněji řečeno přesvědčení, že druhou půlku nejdu. Už jsem toho měl fakt dost a přece se nebudu vracet takovou štreku, navíc v mlze, tmě, po asfaltu a nudným polem! Hrůzná představa.

Cesta prošla ještě kolem cedule hranice krajů. Vysvětleme si něco o oblastní politické vlastivědě: zatímco Velké Opatovice patří k okresu Blansko, tedy do Jihomoravského kraje a oblast Věžnice a Kladek ke kraji Olomouckému, Jevíčko, Chornice a Jaroměřice, což jsou samozřejmě taky obce hluboko na Moravě, jsou součástí kraje Pardubického. Přitom třeba z Jaroměřic je to blíž i do Zlína než do Pardubic (o Brně a Olomouci nemluvě)! Tady musí být místní za toto rozkrajování opravdu rádi ...

Cesta do Opatovic vedla polem a byla děsná, mlha houstla a přidalo se mžení. Konečně člověk viděl světýlka z obce, jenže to byl omyl, pouze jakesi mlýn asi kilák před opatovickým nádražím. Hlavní omyl pak spočíval v domění, že když už jsme u nádraží, tak máme vyhráno. Od něj vedoucí ulice Nádražní se ukázala být zhmotněným nekonečnem a mráz tomu přidal korunu, přesněji řečeno ledovou polevu, čímž tuto cestu z velké míry zneprůchodnil. Když jsem v protisměru potkal Michala jak svařepě vykračuje do druhé půle, v duchu jsem ho litoval, že nevyměkl. Ale zatímco jemu to šlapalo na pohled úplně v pohodě, já jsem s bolavým břichem, problémovýma kolenema, totální rýmou, rozmočenýma nohama a zádama bolavýma od blbě rozmístěné hmotnosti v kapsách a přehnaného předklánění k hůlkám (a to jsem tu zatajil ještě spoustu dalších položek svého bohatého aktuálního chorobopisu) byl žhavým kandidátem na hypochondra roku.

V tomto stavu jsem dolezl do sokolovny někdy v 5:45, zasedl mezi přede mnou doplazivší se mrtvoly, sundal mokrý boty, zalepil puchýře, vzal suchý fusky, dal si čočkovou polívku, čaj-nečaj, a obdržel mapu na druhou část s myšlenkou, že mám aspoň co na prohlížení na cestu vlakem domů. Když jsem ale viděl, jak postupně mrtvoly okolo mě ožívají a vyrážejí dál, nakonec jsem se nechal strhnout k pokračování taky, i když jsem většinu z těchto nemrtvých už dále neviděl.

A tak jsem v 7 h vyrazil do mrholení a náledí a té nekonečně nudné cesty napříč Boskovickou brázdou. Aby se to dalo přežít, pustil jsem si novej Kreator, což mě dokázalo dostatečně probudit, že jsem tuto část cesty celkem zdárně zvládl. Zima už nebyla, naopak bylo nad nulou a po mnoha týdnech mrazu a sněhu začala opravdová obleva. Kousek za Úsobrnem (tady asi žijí lidé s Úplným Středním Odborným vzděláním získaným v BRNĚ) jsem v kopci došel a předešel jednoho z chodičů. Cestou se mlha začala protrhávat a já už nelitoval, že jsem se na pokračování cesty vydal. Zvlášť když mi na kontrole v hospodě na Pohoře vyšli vstříc a dovolili mi, abych si tam dal jogurt, (díky jim!) čímž jsem svůj břišní proces s konečnou platností normalizoval a dál už bylo po této stránce vše v pořádku. Pohora byla prvním místem v povodí Svitavy na naší cestě, bylo třeba ale překonat její větší přítok, Bělou, která se už kousek za svým prameništěm zařezává celkem hluboko do krajiny. Přešel jsem údolí a vystoupil nad Kořenec, za ním kolem Paprče do Benešova, kde dokonce na chvíli vylezlo slunko a kde byla v hospodě další kontrola. Zde jsem si dal bramboračku a podobně jako v ostatních hospodách si vyžádal babišovskou účtenku kvůli údaji o času - když už se to tiskne, tak ať to taky k něčemu je. Pokecal jsem s dvojicí Slováků, co šli kousek za mnou a vyrazil dál, na Skalky.


Přes ně sice oficiálně trasa nevedla, ale uhýbala asi 500 m před nima, ale bylo by trestuhodný se nejvyššímu vrcholu Drahanské a celé Brněnské vrchoviny takhle vyhnout. Provedl jsem kontrolu a zápis knihy a vrátil se na cestu, přičemž jsem se potkal s dalším chodičem, co tam měl namířeno. Dál jsem šel dlouhou štreku až do Boskovic sám. Do Suchýho jsem znal dlouhou, nudnou, víceméně furt rovnou cestu, a musel jsem to pak chvilku rozsedět v zastávce než jsem se vydal na cestu do Velenova. Měl jsem ale problém s časem, spočítal jsem si, že asi nestíhám být v cíli do 19 h, což byla doba akorát na to, abych mohl sednout na autobus domů. A protože jsem si nevzal věci na přespání, byl to docela zásadní problém. Se svým zpožděním jsem se sice ještě pokoušel zabojovat sebíháním kopců, ale vzhledem k mýmu zdraví se musí každej lokální vrchol oslavit natažením futrálů na kolena před sestupem a dole pak zase sundat, což hrozně zdržuje, takže jsem toho až tak moc nenahnal. Do hospody v Boskovicích jsem dorazil někdy po půl třetí, opět jsem se sešel se Slovákama a rozjednal možnost jízdy s nimi na vlak nebo rovnou do Brna. Zabalil jsem proto možnost stíhání autobusu a upnul se k možnosti jízdy s nima. Horší ale byla skutečnost, že jsem měl před sebou strašidelnej úsek polem, před kterým mě varoval už jeden z chodičů kratší trasy v hospodě na Pohoře a zvažoval jsem dokonce, že bych to po případném schválení Dušanem obešel po silnici. Ale neudělal jsem to a vlastně jsem nelitoval, protože bez té hrůzy by to zkrátka nebylo ono. Před tím jsem si ale ještě v Albertovi opatřil náhradní baterky a jakejsi placebo energeťák - svýho Tygra jsem zapomněl na základně v Opatovicích.

Vyrazil jsem tedy z Boskovic s asi půhodinovým zpožděním za Slováky, takže jsem cestu po zelené značce podél železnice přes Boskovickou brázdu jsem šel sám. Už z mapy bylo vidět, že to bude na zastřelení, protože v těch polích ani není strom, kde by se mohl člověk oběsit. Tak to sice úplně nebylo, pár stomů se tam našlo, ale jinak to byla fakt docela síla. Několik km rovně, pak zase doleva, pak doprava, bloudil jsem v mlze snahem jak v kazašských stepích, kde jediným znakem člověčiny byly stopy v docela mělkém sněhu a hlubokém bahně pod ním. V půli takto podivné cesty se zjevila oáza - rozcestí s kaplí a ohništěm na táborák; asi si tady v těch polích dávají místní vícedenní puťák. Hrozná představa. Cestou kolem obřího stohu slámy jsem se vymotal na asfaltku - za jiných okolností bych ji proklínal, ale teď jsem byl velmi rád. Vzhledem k tajícímu sněhu už jsem měl ale v botech dost mokro a na silnici jsem pocítil krutou nevyhnutelnost puchýřů. Kousek za dalším z podjezdů pod neexistující dálnicí jsem si musel chvíli odpočinout, napřed na kousku rádobysucha u silnice, pak už ve skutečném sedišti v zastávce u odbočky. Nalil jsem do sebe energeťák, chtunal jak kyselina fosforečná, která chutná podobně jak kyselina citrónová, jen je trochu kyselejší. Ale zase jsem nějak aspoň duševně pookřál a vylezl přes Bačov do kopců vedoucích k obci Vísky, kde byla další kontrola. Chtěl jsem tam být v 17 h, což jsem nestihl o asi 20 minut, ale jak jsem si slíbil, tak čelovku jsem rožnul až po kontrole. Na ní jsem se tentokrát vůbec nezdržoval, snažil jsem se dostihnout Slováky, se kterýma jsem se potkal před kontrolou. Kdybych okolo toho podivnýho stavení tolik nebloudil a kdyby měli vchod jako normální fungující zařízení na straně k přístupové silnici, taky by mi to bývalo pár minut ušetřilo. A hodně minut by mi bývalo ušetřilo, kdybych býval v mlze a tmě nezabočil blbě ze vsi a místo jití po zelené opět neprošlapával stopy kolem jakýchsi soch sněhem do kopce kamsi úplně špatně. Ale to už mě nemohlo rozhodit, na cestu jsem se pak nějak napojil a lezl dál do kopce a z kopce dolů do Kladorub, což je sice malá obec, ale byl v ní automobilné provoz, jakej jsem snad za celou cestu nezaznamenal.

Následoval Kochov a cesta po červené ke Kamenné svatbě. Tudy jsem šel naposledy někdy před 16 lety, když jsme s kámošema šli jihoseverní přechod republiky, ale teď se mi to zdálo ňáký nekonečnější. Když už jsem myslel, že už jsem to musel přejít, objevilo se rozcestí, koukl jsem na GPS, šipka rovně, a tak jsem se vydal z kopce po cestě dál, než jsem po pár stech metrech zjistil, že scházím úplně špatně dolů z kopce a musel jsem se vrátit. Ve skutečnosti by to bývala docela dobrá zkratka, ale co už. Ke Kamenné svatbě jsem skutečně dolezl, ale ve tmě bylo vidět velký kulový, což ale, jak si pamatuju, odpovídá tvaru skal, který by byly vidět za světla.

Cestu dál jsem už příliš nevnímal, víceméně klesala, já se snažil jít, co to šlo, abych stihl Slováky a mohl se s nima svézt. Z toho důvodu jsem se snažil dovolat hlavnímu orgovi Dušanovi a přes něj se s nima nějak spojit, ale Dušan to nějak nebral, i když tu zrovna byl signál. Dolezl jsem do Velké Roudky, napil se u Františkova pramene a zděsil se že místo závěrečnýho klesání mě ještě čeká bonus, výstup na kopec. Tam se mi konečně dovolal Dušan, abych se se Slovákama domluvil, že mě nevezmou, protože už nemůžou čekat. Zklamaně jsem pokračoval dolů, sice špatnou cestou, ale nakonec přecejen po značce, až jsem se dostal do Opatovic. V 20:52, tedy 24 hodin a 52 minut po startu jsem byl v cíli. Vzhledem k tomu, že čas strávený v půli se do výsledného času neměl počítat, byl jsem v limitu 24h, nicméně víc jsem řešil, jestli je vůbec jak se od tam dostat. Už to vypadalo, že tam budu muset nějak přenocovat, ale nakonec mi pomohl kytarista Jarda z kapely Asi Tak, která právě a balila po vystoupení, takže jsem takto vychytal jak diplom, medaili a polívku, tak i převoz na vlak do Letovic.


Díky Jardovi, všem orgům za pěknou akci a všem co mi na cestě pomohli ... a že jich tentokrát bylo!

Dodatek: dva dny po akci jsem už natvrdo marodil s teplotama a tím jsem nadobro odpískal možnost účasti na Ledopádech. Dvojboj se teda z mé strany nekoná.