Pražská stovka 2018 - příjemná sobotní vycházka v okolí hlavního města

Na Pražskou stovku jsem se tentokrát vydal s cílem dojít do cíle po nezdaru z před 4 lety, kdy jsem se deštěm a bahnem probojoval až do Štěchovic, kde jsem to se spoustou puchýřů v nerozchozených botách zabalil. Tentokrát to byl do jisté míry skutečně reparát, trasa vedla taky podél Štěchovické přehrady a Slapské nádrže, na což jsem se těšil, že si užiju za světla. Zejména taky však i přes vyhlídku Máj, kudy podle všeho vedla trasa i tehdy, ale tehdy jsem vůbec v mlze nezaregistroval, že tam byla nějaká vyhlídka.

Byl to jubilejní 25. ročník, tentokrát se startovalo z Modřan, což bylo místo jak startu tak cíle hlavní 125 km dlouhé trasy, takže se šel okruh, přesněji topologicky to byla osmička: po pravém břehu Vltavy do Davle, po levém k slapské hrázi, po pravém břehu zpátky do Davle a po levém břehu do Prahy, kde se pak ještě přešlo přes Vltavu kousek před cílem.

Abych se dostal na start, zvolil jsem přesun autobusem, což byla pro mě asi nejjednodušší varianta, ale do jisté míry riziková, protože den před akcí byly na D1 mnohahodinové kolony. Já jsem měl jen 2h rezervu, ale naštěstí nebyla vůbec třeba, provoz byl naštěstí bez problému. Akorát jsem samozřejmě něco zapomněl doma - tentokrát to byly sluchátka a SD karta do foťáku, tak jsem část cesty strávil sháněním, kdo mi tyto věci na cestu půjčí. Naštěstí se našli dobráci Vítek Zahrádka a Ondra Plašil, kteří mi v tomto vyhověli.

Když jsem se dostal na start a pozdravil se mnoha chystajícími se vytrvalci, dal jsem se taky do příprav. Několik dní předem jsem se připravoval na zimu, dokupoval rukavice v domění, že jsem svoje obvykle užívané ztratil předchozí víkend. Nakonec jsem je našel těsně před odjezdem, nicméně zkušenost z BLK, kde jsem v promočených rukavicích klepal několik hodin kosu, pravila, že je třeba mít rukavic víc. Mimo to jsem v noci před pochodem zjistil, že mám díry v botech Salomonech a potřeboval jsem je nějak zalátat. Tak jsem rozřezal starý prestižky a zalepil díry (2 na každé botě) chemoprénem a pak doufal, že to bude držet. Úplné pevnosti to mělo dosáhnot až v sobotu kolem 11 h, takže do té doby jsem měl nějakým způsobem boty šetřit. Což jde blbě, když v nich člověk má jít nebo běžet.

Poté, co jsem si popakoval věci a několikrát přehodnotil tepelnou výbavu, jsem se odebral na start, proběhlo odbavení a výběh, spíš výkrok necelých 320 chodičů - běžců. Nad nama vesele poletoval dron. V noci, ve městě, nad lidma, bez jejich souhlasu ... nedovedu si představit, kolik dalších pravidel by se dalo v jednu chvíli porušit, ale tak jsem mu aspoň zamával. Konečně jsem se dostal z brány ven, vyběhl na svážnou cestu a začal uvažovat nad doupravením oblečení - šmátral jsem po kapsách po rukavicích. Sundal jsem baťoh, prošel i jeho, ale nic. Sbalený jsem měl 4 páry, ale všechny po mnoha změnách výbavy zůstaly v báglu v tělocvičně! Bylo to jako šlápnout na pole Vrať se na start - naštěstí docela brzo na trase. Vrátil jsem se do tělocvičny, kde začínali zalehat šedesátkaři a já tam lovil rukavice. Skutečně jsem je našel, tak rychle jsem je pobral, ne všechny, ať toho neberu zbytečně moc, zas taková kosa nebyla. Rozloučil jsem se teda už znovu s orgy a tu mě napadlo si ty rukavice dát rovnou na ruce. Jenže jsem zjistil, že kromě jedněch teplých jsem si vzal dvě levý. Příliš mnoho rukavic škodí! Takže jsem se vrátil do tělocvičny, to už mě všici proklínali, že tam kvůli mě čekají s otevřenou bránou a než jsem si je konečně a naposledy vyzvedl, Olaf bránu nechal zavřít. Místo rukavic jsem sice u báglu pro změnu nechal kapesník, ale to nebyl takovej problém, měl jsem spoustu papírových. Místo do obory, kde se startovalo, jsem se vydal podél plotu. Tu vidím zajíce, jak si to namířil přímo pod plotem směrem na trasu. Tak jsem si říkal, proč to taky nezkusit a ještě než se uzavřela jedna ze zadních bran, prošel jsem dovnitř a následně přelezl zídku s ostnáčem a byl jsem na trase. Sice jsem zase cestou ztratil rukavice, ale jen na chvilku :). Sešel jsem ke svým odloženým věcem (báglu a hůlkám) a konečně se vydal na trasu. Měl jsem 17 minut skluz a tak jsem vyrazil na stíhačku.

Šlo se okrajovými částmi jižní Prahy, kde se střídaly sídliště a lesoparková údolí. V jednom z lesů, asi tak po půlhodině sólochůze jsem zahlédl první záblesk cizího světla. Následně jsem u první kontroly došel a předešel první lidi a udělal z nich poslední. Postupoval jsem dál a předcházel další, Andreu z Českýho Brodu a Petru, Milana Hotu, Martinu Němečkovou a další. Díky ní jsem neminul další kontrolní bod před vysílačem - přestože vidět byla, koukal jsem, kdy už budu na vrcholu a nevšiml si kontrolního archu. Následoval sestup k Nickerleho pamětní desce a návrat zpátky - jedna z mála vraceček na cestě. Přešlo se údolí a vystoupalo na keltské hradiště. Pod ním čekal ještě jeden výstup a sestup dolů. Ten sám byl asi dost pěkný, bohužel byla tma na výhledy to z něho moc nebylo. Hned pod ním, u vlaku Jarov byla první občerstvovací kontrola, asi na oslavu toho, že jsme asi po 17 km konečně opustili Prahu, a to jen přes řeku od jejího nejjižnějšího místa. Potkal jsem se tam s dost lidma a dozvěděl se, že jsem jich asi 40 předešel. Myslím, že skutečná hodnota byla spíš kolem 30, i to však bylo víc než jsem čekal, ovšem přede mnou bylo tím pádem asi tak 280 vytrvalců.

Dál jsem pokračoval s Jirkou Kerlíkem a pak s Evou Kubrichtovou, následně jsem jim pak mufloním skokem zdrhl a už je neviděl. Někde ve Vraném nad Vltavou jsem došel Maďara - podle všeho to byl Gábor Vári. Do teď platilo jednoduché pravidlo pozdě vyrazivšího stíhače: koho světlo spatřím, ten je pomalejší než já, takže ho i předejdu. Nemuselo by to platit jedině v případě, kdybych někoho dostihl na dohled těsně před cílem, ale ten bylo pro zjednodušení tohoto principu nekonečně daleko (a člověk to tak taky i v podstatě vnímal). Jenže Gábor byl výjimka. Předešel jsem ho, ale už ve Vraném na mě houkl, že jdu blbě a tak jsme šli víceméně spolu a dali jsme se trochu do řeči o našich jazycích a tak podobně. Řekl jsem mu, že umím maďarsky základní 4 slova: piros, kék, sárga a zölt, což jsou barvy z Olafova mezinárodního turistického slovníku v každém itinaráři. Gábor se snažil naučit se ty výrazy v češtině. Ve chvíli, kdy si konečně zapamatoval, jak se řekne červná a žlutá, se tato slova hned využila, abychom si ujasnili, že místo červené jdeme po žluté díky tomu jsme si zašli asi půl kiláku. Po cestě dál jsem se teda snažil míň kecat a víc koukat po šipkách. Ty byly dle Olafova hustoznačení téměř všude. Pokud však někdy z nějakého důvodu chyběla, hned to byl zárodek průšvihu. Člověk totiž zpohodlní a nemusí koukat do map či gps a v podstatě ani nemusí vědět, kde je. A začne to řešit, až když je pozdě, což se mi tady na této cestě stalo několikrát. A to byl taky jediný způsob, jak se dostat do sporu s výše uvedeným pravidlem o rychlosti a předcházení. Přestože jsem šel fyzicky v pohodě, boty celkem držely (jen jedna ze 4 záplat se odlepila už před 10. km), padala na mě spací únava. Řešil jsem to pitím a jezením a tak jsem se postupně zbavoval zásob.

První větší kontrola byla na 35. km v hasičárně na kraji Davle, kam jsem došel chvíli po 7 h (ani běh posledních několik set m nepomohl dostat se tam před 7). Trochu mě štvalo, že musíme projít celou obec tam a pak zpět a to dokonce dvakrát, ale celkem mi to kontrola vynahradila. To tím, že v ním bylo teplo, občerstvení a konečně jsem tam došel spoustu přátel - Vítka, Pavla a Evu, Mílu Lišku, Elišku a Petra, poslední dva jsem ani neviděl na startu. Chvilku jsem si odpočinul a doplnil zásoby a už spolu s čtveřicí Vítek, Míla, Pavel a Eva vyrazil dál. Hned napodruhé jsem to zvládl, pro hůlky jsem vrátil hned po chvíli. Ale to bych nebyl já, kdybych šel přímočaře s ostatními - jak jsem viděl otevřenej kšeft, zamířil jsem do něj, protože zkušenost říká, že tyto příležitosti se musí na pochodech využívat - jinak bych pak mohl taky litovat. Zdržel jsem se asi 10 minut a vyrazil opět na stíhačku. Už se rozednívalo, ale podél Vltavy a jejího soutoku se Sázavou to pořád nebylo na focení. Tak jsem nasadil trochu tempo a sluchátka a vyhlížel podél nábřeží, jestli před sebou zahlédnu "svoji" skupinu. Daleko dopředu jsem ale nikoho neviděl. Po nějaké době jsem pojal podazření, že je něco v nepořádku - jde se furt nepříjemně po asfaltu a nikoho tu není vidět. Kouknu na GPS a vidím, že už tak před půl kilákem se mělo odbočit - přitom jsem se tam před tím koukal správným směrem, ale zkrátka blbě. Takže dalších 10 minut ztráta. Jestliže na startu jsem měl skluz asi čtvrt hodiny a trvalo mi 7 hodin, než jsem to stáhl, teď jsem měl asi 20 minut, ale přesto jsem si věřil, že to nějak brzo zvládnu. 

V uších mi zněl Amorphis a to by bylo, abych postupně všechny, co mě předešli znovu nepředstihl! Podařilo se mi to překvapivě už v Hvoznici, kde jsem na kopci Na Kopci dostihl fotícího Pavla a později zbytek skupiny, se kterou šel ještě další Honza. Nešel jsem s nima však dlouho, ještě před Štěchovicemi jsem se trhl. Nikoliv však dopředu ale dozadu. Jak je mám dobrým zvykem, zase jsem někde něco zapomněl: tentokrát to byly nesmeky. Tuto vymoženost jsem zkoušel poprvé a i když nebyl vyloženě led, i v tom zmrzlým bahně se často hodily a zvlášť pro sestupy byly dost užitečný. Bohužel ale už v Davli mi z nich zmizelo několik hrotů. Když jsem je nepoužíval, zavěsil jsem si je na řemen u báglu, jenže ten jsem rozepnul na kontrolním bodu u křížku za Hvozdnicemi ... Takže jsem někde v půlce sestupu do Štěchovic zamířil zpátky a naštěstí tak po 300 metrech svý nesmeky našel. Byl ale akorát tak čas na snídani, tak jsem zasedl na lavičku s pěkným výhledem, vybalil čaj, jogurt, rohlíky a začalo sněžit. Posnídal jsem, čímž jsem zdržení natáhl na asi 15 minut, což je doba, kterou už umím stáhnout, a tak bylo jen otázkou, za jak dlouho. A protože se mi v mrazu postupně vybily baterky do GPS, ještě jsem se stavil ve Štěchovicích do kšeftu dokoupit nový, abych ten odstup ještě zvětšil. 

Při odchodu ze Štěchovic na mě najednou vybafla mezikontrola. Byla to vyloženě snídaňová občerstvovačka, ale já jsem tuto touhu uhasil právě před chvílí, takže jsem si dal jen kousek chleba s marmeládou a oplatek. Zjistil jsem, že ta rádobymoje skupina má pořád asi 15 minut náskok a tak jsem začal stoupat do výšin kopce Chlum, kde je přečerpávačka nad Štěchovickou nádrží. Zde už bylo celkem bílo a kluzkost cesty tomu odpovídala. O to zajímavější byla stezka podél Štěchovické nádrže, nejkrásnější úsek celé stovky podél zatopených Svatojánských proudů. 

Tuto část jsem jako jednu z mála znal z Pražské stovky 2014 a i když jsem to po jejím průchodu tehdy zabalil, těšil jsem se na ni. Je dost podobná některým úsekům z Podyjí a to mě možná tehdy i motivovalo k tomu podél Dyje následně stovku udělat. Akorát že teď to bylo v zimě po kluzkých šutrech. I po nich jsem se snažil celkem spěchat, abych dostihl zmíněnou pětici. Pustil jsem si do uší Kreator, což je u mě pro pražskou stovku osvědčený hudební doprovod - před 4 lety jsem hned po pochodu mířil na jejich koncert, tentokrát mi naopak (spolu s Dimmu Borgir, který jsem pak vytáhl později cestou) zněli v uších ještě po týdnu po koncertě v Praze. Škoda, že se Pražská stovka nekonala o týden dřív, mohl jsem to zase spojit do jedné akce. Ale to bychom bývali asi pěkně zmokli. 

Teď, někdy kolem 11 h, kdy už slepený boty měly nabývat maximální pevnosti, akorát napadl poprašek, kterým jsem se snažil co to šlo sebou kmitat, ale to údolí se zdálo celkem nekonečný. Přitom, když jsem se někoho v protisměru zeptal, jestli potkal pětičlennou skupinu, vždycky hlásili konstantní odstup přibližně 10 minut. To jsem vážně nechápal, jakto že su tak pomalej, nebo oni tak rychlí. Přesněji, byli jsme rychlí skoro úplně stejně. Vystoupal jsem přes Třebenice ke Slapské hrázi, rozloučil se pro nějakou dobu s údolím Vltavy a lezl na kopec do Rabyně. Tam jsem napřed předešel Poláka a v dálce na sestupu po silnici konečně rozpoznal rozdrolenou mnou stíhanou skupinu. To už jsem teda nechtěl pustit a sebe jsem pustil z kopce dolů do Nové Rabyně, kde byla v hospodě kontrola. A bylo opravdu veselý, že jsme se tam asi během minuty sešli celá skupina i včetně Petra a Elišky, přestože i oni šli celej úsek rozdrobeni přibližně do dvojic.

Byl to asi 59. km, takže kousek před půlkou 125 km dlouhé trasy, ale ač venku mrzlo, moje mikina kterou jsem propagoval Brněnskou výškovnici v Čechách, byla těže propocená. Nějak nebyla "funkční". Funkční naštěstí byly v hospodě kamna, u kterých jsem ji různýma způsobama ve stylu MacGyvera nebo spíš Pata a Mata sušil. Měli tam dobrou polívku a obrazovku s hudebníma videoklipama. Až když tam hráli skladbu od Joe Cockera mi docvaklo, koho že mi Honza Šeda, se kterým jsem se tu potkal, připomíná. Než se mi trochu osušily propocený hadry probral se Vítek, Míla s Honzou tam otočili pár panáků a v poslední chvíli, kdy už se schylovalo k tomu, že tam někdo z nich bude balit pinglici, zaveleli jsme k odchodu. Pavel a Eva Kvasničkovci a Eliška s Petrem už byli někde vpředu, takže bylo stále koho stíhat. A to (už dlouho) nemluvím o Gáborovi, kterýho jsem od Davle už neviděl. Ten jedinej mi z mnou dostižených účastníků zvládl pláchnout. 

My jsme se vyškrábali přes kopec do mně trochu povědomých končin, kde jsme se už kdysi před 4 rokama dokonce dvakrát v rámci P100 motali, ale nepoznával jsem to tam. Šlo se ale pak krásným, kvůli polomům oficiálně nepřístupným údolím. Většinou z Olafových necest moc nadšenej nejsem, ale toto byla výjimka, byla to cesta vyloženě divočinou s kaskádovitým potokem a pralesem s popadanýma stromama. Prošlo se kolem Teletína, abychom nabrali výšku a mohli se dostat na vyhlídky nad údolím. První se jmenovala Bednář, krásně byl vidět úsek Vltavy pod Slapskou hrází, Třebenice a kopce v pozadí. Pokračovali jsme dál, situaci mi však trochu znepříjemňovala psovitá šelma, která mě pronásleovala, a tím nemyslím Mílu Lišku, kterej šel za mnou. Ten mi naopak pak pomohl vlčí problém svou vazelínou vyřešit. 

Následně jsme konečně dorazili na Máj. A skutečně, vyhlídka tam byla. Do teď jsem ji považoval za výmysl, umělou fotografickou tapetu, před kterou se lidi fotí, aby to pak dali na FB. Před 4 rokama tam totiž nic takovýho nebylo - jen mlha a šero. Tentokrát jsem byl rád, že ač jsem vůbec nedržel jakejsi svůj časový předplán, dorazil jsem sem ještě za světla. Pak už se dost brzo setmělo a štvalo by mě, kdybych to z tohoto důvodu zase prošvihl. Vyhlídka byla opravdu nádherná. Lézt až na koncovou vyhlídkovou skálu se sice dalo, ale chlapi ze skupiny to vyhodnotili jako záležitost krajně vohubnou a spokojili se s (náhradním) kontrolním archem nad okrajem, odkud toho ale moc nemohli vidět. S Mílou jsme pak při odchodu zblbli cestu a po dlouhé době jsem tak přidal zacházku. Nicméně brzo jsme se vrátili na správnou cestu, pak se seběhlo z kopce, vyšláplo do protikopce a najednou jsme byli na silnici u Třebsína.
Zde to na zastávce někdo vzdával a opodál vypadala dost podobně i dvojice Petr s Eliškou. Vzhledem k tomu, že v Třebsíně byla podle místopisu trasy hlavní atrakcí otevřená hospoda, zamířili jsme tam s Vítkem, Mílou a Honzou a přitom s sebou stáhli Petra a Elišku. Měli jsme za sebou 70 km, dal jsem si halušky a po chvíli jídla, odpočinku, výměn baterek (díky Petrovi za jejich věnování), sušení a dalších podobně ušlechntilých činností jsme pokračovali dál. Zapomenuté hůlky z hospody mi tentokrát zachránila Eliška (díky jí), ale měl jsem tam ještě v záloze například Blanku u vedlejšího stolu, která má s jejich zachraňováním už taky svoje zkušenosti.
 Vylezli jsme z hospody do zimy a tmy, což bylo nutno rozpochodovat, nejlépe běžmo. Cesta nás vedla kolem jakýhosi vodníka do údolí Sázavy a podél ní s odchylkou na jeden kopec do Pikovic a do Davle. Cestou jsem se při jednom seběhu utrhl zbytku skupiny a už jsem je v podstatě víc neviděl. Inu, načerpanou energii bylo třeba využít a tak jsem se jal dohánět a předcházet chodiče, co nás předstihli během hodiny prosezené v hospodě. Napřed to byli Hejrklíci, pak kousek za mezikontrolou u mostu v Pikovicích mladá dvojice mně neznámých chodičů a v kopci před Davlí potom Ferenc Venczl z Maďarska. Ten se na mě navěsil a držel se se mnou až skoro ke kontrole v Davli.

Rychlý útok na tuto kontrolu měl jasný opodstatnění - dle zá(možná i před)kulisních informací zde měla být frgálová občerstvovačka a vzhledem k tomu, jak rychle se třeba na první kontrole vyclastaly pepsicoly, dalo se čekat i že s frgálama bude konec ještě než tam dorazíme my, obyčejní chodiči či mírní popobíhači ke konci startovního pole. Ale naštěstí se moje obavy ukázaly jako zbytečný, protože nad frgálama a jejich dělbou měla pevnou kontrolu Jana Hájková a Tomáš Zágoršek, kteří poctivě dávali každýmu jeden dílek - až na pár výjimek (což jsem byl třeba já, nebo jiní, co byli dost oprsklí a řekli si o nášup), ale těch naštěstí nebylo tolik, aby jich nevystačilo i na ty poslední účastníky. Dorazil jsem tam ten den už podruhý něco po sedmé hodině, tentokrát však večer. Potkal jsem se zde i s Pavlem a Evou, kteří s nama v hospodě v Třebsíně nebyli. Na rozdíl od nich jsem se zde příliš dlouho nemínil zdržovat, a tak jsem vyrazil spolu s nima.
Šli jsme společně po silnici do kopce a cestou zjistil, že jak Pavel tak Eva neznají píseň Běž - nechápu, jak potom můžou chodit dálkový pochody :-)  Pak se šlo dál  přes údolí, kde byl brod přes řeku, ale Eva z Č. Brodu zkušeně poradila použít radši vedle stojící most. Tak jsem dal na její radu nepokoušel své nedokonale opravený boty. Pak se lezlo znovu do kopce a pak k dálnici. Zde nás předešla dvojce Litevců, což jsem nemohl jen tak dopustit, tak jsem se jich chytil, zavěsil se za ně a opustil Kvasničkovce. Šlo se napřed dolů do údolí, teď už v povodí Berounky, abychom pak zase vystoupali nahoriu na kopec. Cestou se mi stala nemilá věc, ztratil jsem kapesník. Ne že by byl můj, cestou jsem ho co by čistej našel a nesl jsem si ho už asi tak od 5. km. A protože jsem ten svůj nechal někde na startu, plnil mi tento jednečnou službu po celou cestu. Dál jsem teda byl odkázán už jen na papíry. Ale mám pravidlo, že pokud něco ztratím, tak to přírodě vynahradím aspoň tak, že seberu aspoň něco jinýho. Doufám, že takhle to pak po mě (a nezámým majiteli přede mnou) někdo sebral. Já jsem takle pak posbíral několik obalů od tyčinek a další bordel. Ale rozhodně ne všechen. Naopak po mě ještě někde cestou asi musela zůstat cizí rukavice, která mi taky cestou někde asi vypadla z kapsy. Ale ještě před cílem jsem jednu našel a donesl ji až na ztráty a nálezy, takže jsem byl co do rukavic v plusu. Ale to předbíhám. Pavla s Evou jsem pak viděl ještě na tajné občerstvovačce pod Černolickou skálou, kde Martin Fojtík už asi půl dne mrzl u auta, přitom stále v dobré náladě rozdával občerstvení. A to teprve odpadl hlavní nápor - celou dobu jsem se pohyboval někde kolem 230. místa v pořadí.
Od skal dál se pokračovalo do oblasti vrcholu Červená hlína, což je při určité volbě počátečního bodu vrchol pražské výškovnice, tj. nejbližší takto vzdálený vrchol k Praze.Seběh byl prudký a mířil přímo do Dobřichovic. V tété obci, která je známá především svými teplotními maximy, jsem u kolejí viděl posedávat dvojici kluka s holkou, kterou zrovna balil do isofolie, protože klepala hroznou kosu. Dal jsem jí aspoň trochu čaje a vydal se přes most přes Berounku dál a pak už jen doufal, že se hochovi podaří pro ni vytelefonovat nějaký odvoz. Když už jsem byl v Dobřichovicích, nemohl jsem nechat své břicho prázdné a nasměroval do něj část svačiny. Těšil jsem se ale na kontrolu v Černošicích na 104. km. Ještě za dob putování s Pavlem a Evou jsme si stanovili cíl stihnout stovku za 24 h, tj. být někde 3 a půl km před kontrolou o půlnoci. Ten plán se zdál být na pohodu, ovšem čím víc jsem se ke kontrole blížil, tím míň reálně se jevil.
Z Dobřichovic vedla cesta přes širokou údolní nivu do vedlejší vsi a pak do kopců v CHKO Český kras. Podstatně se zde změnila krajina, stráně měly lesostepní ráz a bylo mi líto, že jsem tu za tmy, protože i v ní to působilo moc pěkně. Z kopce Krásná stráň následoval sestup - seběh dost o držku a pak kousek po vrstevnici k silnici a po ní kousek na východ a pak po polňačce k Černošicím. Podle údajů dle GPS jsem byl o půlnoci asi 2800 m před kontrolou, která je na kilometrovníku 103,3, což by znamenalo, že jsem svůj plán splnil. Ale nebylo to až tak podstatný jako to, že jsem chvíli před výstupem na kopec v Černošicích konečně zase došel lidi. Dva chlapi a jedna holka se drali do kopce ke kontrole u osady Slunečná. Když jsem je dostihl, hoši mě dokonce rozpoznali, že jsem s jedním z nich šel kus cesty v noci na BLK, já jsem ale tak bystrej nebyl a určitě bych si na to nevzpomněl. Seběhli jsme zpátky do vsi a konečně dorazili na kontrolu.

V hospodě to vypadalo jak v márnic: u jednoho stolu probíhalo hromadné čtení ubrusu, dál v sálu se válely mrtvoly na pódiu i pod ním a v této náladě seděl Egon u snímače čipů, kterej v průběhu akce umřel a nepodařilo se ho oživit. Tak už si jen nechával sdělit naše čísla, aby nás zaznamenal na papír, nicméně pak ani po týdnu se nepodařilo data z papíru do systému přehrnout. Škoda. Každopádně co se týká mě, měl jsem stejnej problém s usínáním jako ostatní a potřeboval jsem vzpruhu. Dal jsem si slepičí vývar. Byl tak poctivej, že jsem se ještě víc vyčerpal při kousání výbornýho masa, co v ní bylo, a že ho bylo! Abych se nepřidal k četným odpadlíkům, šel jsem si umýt xicht studenou vodou, což na nějakou dobu fakt zabralo. Mezi tím se z mrtvol na ubrusu vyklubal Martin Čapek a Hanka Váchová, který jsem nečekal, že někdy cestou dojdu. Zvedali se, že budou pokračovat. Naopak někteří jiní to tu balili a já jsem se jim až tolik nedivil - stovku měli splněnou, tak co se dál otravovat s ňákým nočním pochodováním ... jenže už to bylo jen asi 22 km a ňák jsem se potřeboval stejně dostat do cíle. Prostě cíl byl ještě pořád jinde.
Zvedl jsem kotvy spolu s chlapama, se kterýma jsem přišel, a to chvíli po Janě Nevímjakdál-ové, která přišla na kontrolu s nama. Myslel jsem, že ji brzo dojdu, když nasadím tempo pro zahřátí v půlnočním prosincovém chladu u Berounky. Ale pravda byla úplně jinde, musel jsem projít celý Černošice, abych ji došel. Během (nebo spíš chůzí) toho jsem si ovšem uvědomil ztrátu - na kontrole v Černošicích mi musely spadnout z řemenu nesmeky. Dohromady na nich byly už jen asi 4 hroty z původních 10, ale i tak jsem je ještě mohl použít. Ještě nedlouho před kontrolou jsem hýřil životem, že bych se smířil i s výstupem na Cukrák (což jsem se divil, že tam Olaf nezařadil), teď jsem ale byl příliš línej abych se pro nesmeky vracel městem do hospody. Taky jsem doufal, že se objeví ve ztrátech a nálezech (bohužel marně). Cestu dál jsem teda musel zvládnout bez nich. Šlo to, i když trochu pomaleji, napřed přes kopec s pěkným výhledem na společné nivy Berounky a Vltavy a pak dál až do Radotína, což už je část Prahy. Cestou jsem šel chvíli s Janou, chvíli sám, chvíli s Ruskou Annou a chvíli zase sám.
Za Radotínem jsem předešel jednoho borce a když jsem pak stoupal do kopce, minul jsem odbočku, a když jsem se snažil najít cestu dle GPS, byl problém cestu najít. Někde v lese měl čekat kontrolní bod. Vystoupil jsem na cestu vedoucí vrchem kopce a v dálce zahlídl světlo čelovky. Přidal jsem teda do kroku, ale osoba přede mnou byla furt daleko a zjevně nemínila vůbec počkat. Vzdal jsem to až když jsem došel k silnici, která měla být až dlouho po projití kontrolního bodu. Vrátil jsem se a cestou už potkal hocha, který mě utvrdil, že jsem to asi o 800 m přešel. Z chvíli jsem potkal Annu, která to minula stejně jako já. Společnými silami jsme to našli a vydali se opět stíhat projdivší osoby. Došel jsem takhle opět Janu, se kterou jsem se pak snažil dorazit na další kontrolu - u Čahojů ve Velké Chuchli. Nevím, kde to vzalo přezdívku "pitevna", ale je pravda, že se tam v době mé návštěvy víc pilo než jedlo. Cestou jsme se rozhodovali jak naložíme s případnou nabídkou ve stylu zabíjačka, která zde byla předem hlášena. Obával jsem se, že mastnej flák masa by mi nemusel udělat dobře, ale chuť třeba na párky by byla. Nakonec jsem to vůbec nemusel řešit, všechno už bylo sežraný, k mání tu byla z teplých jídel jen polívka s játrovými knedlíčky, ale byla moc dobrá, tak jsem se tu neplánovaně zdržel asi půl hodiny. Díky Radkovi a jeho parťákovi, že se o nás postarali, když Ivana - šéfka kontroly zrovna spala. Myslím, že tam toho musela mít ta kontrola tak akorát plný kecky, za tu celodenní šichtu.
Další postup už byl jen přes kopce Homolka a Chuchelský háj, což ovšem znamenalo, vydrápat se olafocestou lesem na kopec, pak si ho projít a zase ještě horší cestou dolů. Ta nás svedla do Malé Chuchle k Bránickému mostu. Cestou jsem utekl Janě a Vítovi a naopak opět došel Annu, tentokrát ještě s jedním člověkem, a vydali jsme se přes most na druhou stranu Vltavy. Byl to zajímavý zážitek, protože to byl železniční most, kde místo jedné koleje vedlo rozšíření, po kterým se dalo jít a navíc po něm vedla turistická značka. Ovšem ta konstrukce mostu mě a zmíněnýho chlapa natolik zmátla, že jsme přehlídli šipku a když značka vedla po jednom z pilířů na východně straně Vltavy dolů, sešli jsme a hledali pokračování, ale to nikde. Až podle GPS jsem poznal, že jsme měli pokračovat dál až na konec a pak uhnout do lesa, což nepozorovaně provedla Anna a setřásla nás tak z dosahu. Vylezl jsem proto zpátky na most a vydal se ji stíhat. Povedlo se mi to až v Hodkovičkovským lese, kousek před cílem.

Už bylo po 6 h, bylo i po 7 h, tak vlastně byly všechny plány pryč, ale přecejen se jeden našel: dorazit do cíle ještě za tmy. Ve světle sídliště se to moc nepoznalo, ale sám jsem si to uznal, když jsem dorazil do cílové školy Prof. Švejcara v 7:23. To je čas naprosto o ničem, celkem 31h 23 min, ovšem kromě toho, že jsem dorazil do cíle ještě v tu stejnou tmu, jako většina ostatních, tak jsem si tímto časem zachránil průměrnou rychlost nad 4 km/h (asi o 4 minuty). V cíli na mě (a spoustu dalších) čekal uvítací výbor v čele s Kačkou Hroníkovou a dalšíma a dostal jsem diplom od Olafa, kterej už toho zjevně měl taky plný zuby. Nebylo divu, já jsem nespal jen 2 noci, ale sám vím, že organizovat takovou akci znamená pořádně se nevyspat už několik předem, natož v jeho případě, když tráví týden polepováním každýho druhýho stromu značkama. Díky mu za tuto obětavost, díky ní jsem si to užil jako pohodovou a přitom extrémní kratochvíli, která se dá dost těžko s něčím srovnat. Člověk jde den a 2 noci v zimě a přitom v podstatě v pohodě. Nohy byly v cíli v takovým pohodlí, že bych šel ještě dál.
Boty to zvládly na jedničku, jen jedna záplata ze 4 mi cestou upadla. Jen to nevyspání - díky tomu, že jsem si dal na kopci za Černošicema Tygra a zbytek dojel na něm, jsem ten závěr zvládl, jinak by tam někde spadla moje spící mrtvola do Berounky a pod Bránickým mostem bych schytal od Olafa DNF.

Na závěr se ještě odehrálo mírné drama cestou zpátky - měl jsem rezervaci na autobus na 10 h z Florence a vzhledem k času mýho příchodu do cíle jsem se osprchoval (nečekaně teplou vodou) a na necelou hodinu zalehl. Po vzbuzení před 9 h jsem měl v plánu se rychle sbalit a vyrazit na bus a metro na Florenc. Jenže jsem se trochu zakecal s probudivšíma se či právě dorazivšíma dalšíma účastníkama a najednou jsem zjistil, že poslední možnej spoj nemůžu stihnout. Tak jsem poprosil Petra Malýho (v době, kdy zrovna Petr Kotlář s Eliškou Majorovou přicházeli do cíle - ani jsem jim ve shonu nestihl pogratulovat), aby mě hodil autem na metro. Naštěstí jsme to stihli, na Florenci jsem měl asi 7 minut na přeběhnutí na bus, což se mi podařilo. Ovšem pak jsem teprve zjistil, že má rezervace je neplatná. Naštěstí ale měli místo, za který jsem ale vyplázl o půl sta víc, a to by se bývalo už vyplatilo jet vlakem, protože ač po 2 nocích beze spánku, ve tom studentím autobuse jsem prostě usnout nedokázal. Příště možná zkusím vlak.

Ještě jednou moc děkuji Olafovi za krásně zorganizovanou už 25. Pražskou stovku. Díky ní vidím, že i v okolí Prahy jsou velmi pěkný, ač pro Nepražáky neznámý místa. Děkuji i všem ostatním, co se na akci podíleli, hlavně teda Ludmile za pomoc Olafovi :)

BLK - 100 let republiky v o hodinu prodloužené zimě

2 týdny po 5BV se konala jihočeská stovka BLK, Boubín - Libín - Kleť, což je trojice vrcholů v Pošumaví, která se letos šla v pořadí KLB. Na rozdíl od 5BV jsem se už delší dobu chystal, že se jí zúčastním a přihlásil jsem se už v řádném termínu, asi 5 minut před limitem o víkendu před vlastní akcí. V tu dobu ale nic nenasvědčovalo tomu, jaký počasí se chystá. Během týdne pak ale bylo čím dál jasnější, že zatímco ve všedních dnech bude hezky, na BLK začne při nejmenším pršet, ale pravděpodobně i snežit. Bohuš, kterýho jsem na to lákal, to kvůli tomu vzdal (aby se pak zúčastnil stovky v Plzni a zlomil tam svůj rekord) a trochu mě tak zviklal, jestli se na to taky nevykašlat. Ale bylo tu ještě druhý hledisko - výročí 100 let republiky. Organizátorovi pochodu Jardovi jsem nadhodil dotaz, jakýmže způsobem hodlá toto výročí oslavit. Padly dva návrhy: hymna na startu a vlajka na pochodu. Toho druhýho se chopila Marta Ernstová a už chystala, jak uděláme štafetu. V pátek jsem byl domluven se Zbyňkem Svobodou, že mě vezme autem a měl jsem se teda jen nachystat a přejít v domluvenou dobu k vedlejšímu baráku. Ovšem jak už to tak v takových situacích bývá, při pohledu na aladina a jeho předpověď se mně dělalo úplně blbě a tělo hledalo všelijaký "objektivní" příčiny se této sebevraždy neúčastnit. Taky proč - bude tam mokro, zima, sníh, kdesi daleko v Čechách a zabiju tím celej víkend. Teď do toho povinnosti v práci - recenze jednoho pitomýho článku, kterej mně už zabral x hodin času, chystání písemek a další radosti. Martě jsem už napsal, že na to kašlu, že nejsu ve stavu se účastnit. S ohledem na to počasí jsem ani nevěděl v čem půjdu, potřeboval jsem si koupit nepromokavý gatě, ty z předchozí zimní sezóny se použít nedaly. Na to ale už nebyl čas. Nicméně nějak jsem nezrušil hlídání syna na odpoledne, takže jsem se přesunul z práce domů s tím, že pokud se něco změní, tak to ještě můžu zkusit zachránit. Ještě jsem teda doma ze zoufalství prohledal sklad neroztříděných věcí v naději, že tam najdu už asi půl roku ztracený pončo proti dešti. Když tu z nenadání na mě z bedny vykoukly softshellový pánský gatě Kilimajaro. Vůbec netuším, čí jsou, jak se tam dostaly, ale seděly mi výborně a od té chvíle bylo všechno jinak - prostě jsem se nějak rozhodl to nevzdat. Sice jsem se vůbec nestihl stavit pro jídlo do kšeftu a při pohledu na vybílenou ledničku jsem tušil problémy, ale nakonec jsem se ňák sbalil a vykopal z domu k autu a cestou na sebe našplíchal impregnaci. Zbyněk už na mě čekal s Jirkou Linhartem a Liborem Bolečkem, nasedli jsme a jeli jsme.

Na základnu do Vimperka jsme dorazili někdy kolem půl deváté, hodinu před odjezdem busu na start. Naprosto nesmysleně jsem vítáním se se spolupachateli hromadné sebevraždy a přebalováním promeškal šanci se stavit ještě pro něco k jídlu do kšeftu a tak jsem sthihl jen u benzinky koupit topinku s vejcem. Mimo to jsem měl 2 buchty a něco málo drobností po kapsách. Od borců, se kterýma jsem jel v autě, jsem nebyl schopen zjistit, jaká bývá na tomto pochodu úroveň občerstvovaček a bál jsem se, že cestou umřu hlady. Zbytečně - cestou byly na kontrolách téměř hody. No zkrátka pokud jsem na cestě něčím trpěl, tak to určitě nebylo hladem ale spíš zimou nebo mokrem.  V autobusu na start do Vyššího Brodu jsem trochu pospal a pak z něj vylezl do mrazivého večera. Jarda Koptiš, hlavní organizátor, nás krátce přivítal, hymnu odložil na cíl, vlajka se předala Tomovi Zagimu a vyrazilo se. Šel jsem ze začátku část cesty s Martou a Pavlem a plánovali jsme akci čtyřicátníků na další víkend. Šlo se mi celkem dobře, vyšlapali jsme na první kopec nad Brodem Kraví horu s pěkným výhledem na noční město. Následoval sestup lesem a pak spousta km po asfaltu. Napřed po silnici do Rožmberka, kdy byla první kontrola s občerstvením. V hospodě jsem doplnil vodu a kolem pěkně nasvíceného hradu, kde jsem byl naposledy před asi sto lety jsme přes Vltavu vystoupuli na červenou značku, mířící podél tohoto skoroveletoku do Českého Krumlova. Bohužel téměř celý úsek po asfaltu. Část jsem šel s místníma klukama, kteří mi pomohli s orientací ve chvíli, když cesta nečekaně uhla mimo asfalt. Nakonec jsem jim trochu utekl při sestupu do Krumlova, abych veškerej náskok ztratil, když jsem tam strávil asi čtvrt hodiny focením.

Ale stálo to za to, toto pěkný město (kde jsem byl taky naposledy někdy krátce po revoluci) bez lidí - někdy ve 2 ráno - člověk jen tak nevidí. Za městem, cestou k první hospodské kontrole jsem znovu došel Martu s Pavlem a spolu jsme dorazili ke kontrole. Ta byla o dost bohatší, než jsem čekal. Poprvé jsem zde taky dostihl vlajku, což mě trochu mrzelo, protože jsem tušil, že za mnou už těch lidí není moc a tudíž většina lidí přišla o možnost se do štafety zapojit. 

Po polívce a velmi dobrém občerstvení jsem se vydal vzhůru na Kleť. Cestou jsem dostihl kluky z místní hvězdárny, kteří vlajku zrovna nesli a společně jsme pak dobyli vrchol - první ze 3 hlavních cílů. Zavzpomínal jsem zde na dobu, kdy jsem zde byl posledně, to bylo v jednadevadesátém na školním výletě v 7. třídě a jak se tu na věži rozhledny v rámci raně pubertálního škádlení holky s klukama pohádali o to, jestli budou vyvolávat duchy nebo rovnou satana ... a za rok už se díky tomu na školní výlet nejelo. Ale tentokrát jsem si odnesl jen krásné dojmy, chata a rozhledna ve tmě působila úžasně a s vlajkou jsme si zde asi nejlíp užili oslavu státního svátku (s denním předstihem). Převzal jsem vlajku na sebe a dal jsem si pak za úkol dostihnout někoho před sebou, abych ji ještě předal dopředu, a tak jsem nasadil mufloní skok a valil dolů. Až kdesi dole na asfaltce jsem dostihl dva kluky. Bohužel to ale byli ti, co vlajku před tím donesli do hospody. Tak jsem valil dál. Mezi tím se rozednilo a mířil jsem dál na západ, směrem na Libín. Děsil jsem se ale předpovědi. Podle některé mělo začít pršet už před šestou, podle jiné až po 9. První kapka přišla v 8 h. To jsem už šel ve skupině opět s Martou a Pavlem, Ústečákama Evou a Jirkou a dalšíma, kteří mě došli, protože jsem šikula minul kontrolní bod a asi půl druhýho kiláku si kvůli tomu zašel. Pak jsem se po chvíli v duchu výročí zase osamostatil, abych mohl opět minout odbočku, naštěstí to bylo tentokrát na kratším úseku. V hlavě se mi tak nějak k těm sto letům usídlila píseň One Hundered Years od The Cure a nějak jsem se nedokázal soustředit na nic jinýho. A vydržela mi tam po dost podstatnou část cesty - její ponurost totiž plně odpovídala krajině a počasí, který ji pohlcovalo - mlhavý šero bez výhledů dál než k sousední vesnici.

V těchto pocitech jsem dorazil k další hospodské kontrole v Ktiši, kde jsem si dal další polívku, využil jedinečnou možnost nákupu v kšeftu (to je na těchto akcích potřeba vždy, pak bych si to mohl vyčítat, že jsem to neudělal). Spolu s dalšíma borcema jsme pokračovali směrem na Libín. První větší kopec po delší době byl Rohanovský vrch a kousek za ním, v sedle pod Libínem, už byla další kontrola. I když byla ve venkovním altánu a venku už začínalo slušně lejt, byla velice útulná a příjemná. A samozřejmě jsem tam zapomněl hůlky, jak je mým dobrým zvykem. Naštěstí jsem si toho všiml brzo a tak jsem se až tak moc nezdržel. Opět jsem zde stíhal Martu s Pavlem, kterej šel celou cestu v kraťasech. Teplota se přitom už rychle snižovala a mně ho bylo fakt líto. Ale to byla teprve dvanáctistovka Libín (2. z cílových vrcholů) a déšť. Následoval hodně dlouhý sestup přes Libínské sedlo a pak bez bližšího zkoumání mapy jsem předpokládal sestup do Volar v údolí Vltavy. Cestou jsem se potkával kromě Pavla s Martou taky s Maďarem Andrászem a i když jsme spolu pořádně nedrželi tempo, vždycky jsme se někde došli. 

Po kontrolním bodu na zřícenině Hus však přišlo překvapení v podobě nečekaně hlubokého údolí řeky Blanice, jehož dno bylo ve skutečnosti níž než Volary. Řeku jsme přešli přes rozbitý lanový most a kolem jeskyní se vyšvihli na další kopec. Na zastávce u rybníka se objevila pěkná zastřešená bouda s lavičkami a stoly u zavřeného občerstvní, takže jsem musel využít vlastních zásob včetně čaje v termosce, kterou jsem si nesl. Samozřejmě, aby to nebylo všecko ideální, tak jsem si hrnek s čajem ze stolu svou nešikovností vylil přímo na gatě. Aspoň jsem mohl pořádně vyzkoušet jejich voděodolnost. A nutno říct, že obstály dobře, stejně jako bunda z Lidlu, koupená pár týdnů před tím. Akorát s rukavicema jsem to trochu nedomyslel. Ty nepromokavý nebyly a v tuto chvíli už jsem he mohl začít ždímat. A protože jsem v rukách držel hůlky a teplota už byla někde u nuly, nebylo to vůbec příjemný. Navíc následující sestup do Volar zaváněl asfaltovou depkou, naštěstí se však v nejhorší chvíli cesta stočila na lesní cestu. Po ní se v důledku šutrů a bahna šlo ale asi ještě blběji - ale to už holt jsou chvíle, kdy si člověk začíná stěžovat na všecko. 

Do Volar jsem dorazil něco po páté, dal jsem si polívku a vyrazil dál, stíhat lidi před sebou. Doslechl jsem se, že na Bobíku a Boubíně už sněží - dle předpovědi se tomu nedalo vyhnout, na Boubíně mělo být asi nejhorší počasí z celé republiky, tak pěkně nám to Jarda nachystal. A skutečně, už při cestě na Bobík se déšť postupně změnil ve sníh. Na rozcestí pod vrcholem jsem došel Andrásze a dál jsme postupovali spolu. Na vrcholu Bobík 1264 už bylo bílo, razítko moc nerazilo, ale mně to v tu chvíli až tak moc nevadilo, už jsem se přecejen viděl mířit k cíli. A to zejména k tomu nejvyššímu - Boubínu. Před tím však bylo třeba projít zase několik km po asfaltce. Tady jsem ji snad poprvé za cestu ocenil, po sněhu se po ní šlo docela dobře. Když jsme přešli lesní oboru, zajásal jsem, že jsme se konečně dostali na jedno z mála míst trasy, kde jsem to znal - v létě jsem na Boubíně byl a pamatoval jsem si, že už je to od obory na vrchol kousek. To jo, kousek to možná byl v létě, ale teď to byla sakra štreka. Ve sněhu, zimě a po tmě se to najednou jevilo úplně nekonečný. 

Na vrchu jsme pak došli kluky, co jsem se jim kdesi dávno cestou snažl vnutit vlajku. Udělali jsme pár společných vrcholových fotek a bylo něco před 21 h. Měl jsem v plánu dorazit do cíle ve Vimperku do 23 h, tj. 24h od startu. Kluci mě povzbudili s tím, že by se to mělo dát zvládnout, přitom to bylo ještě 13 km. Tak jsem se už sněžným terénem vydal na seběh, bylo to ale dost o hubu, klouzalo to a padající sníh tu cestu dost znepřehledňoval. Podařilo se mi dostat na pole pod Boubínem, kde se ukázala jako problém má vybitá GPSka, protože jsem najednou nevěděl, kudy dál. U prvního rozcestí před Veselkou jsem to napodruhé určil správně. Horší to bylo dál. Až teď když píšu tento text zjišťuju, že jsem přešel pole úplně špatným spěrem k rozcestí, kde nebylo vůbec jasné, kuda vede značka. Bodejť, když tudy značka vůbec nešla.  Ono v té tmě a vánici s jednou málo podrobnou rozmočenou mapou (ale díky za ni - to bylo od orgů výborné přilepšení, ostatní mapy jsem proto nechal na základně) nebylo těžký ztratit směr. Až po asi půl km jsem se značkou někde na stromě ujistil, že jdu dobře. Na předposledním kontrolním bodě v Pravětíně mě zamrazilo (ve skutečnosti mě mrazilo už ňákou dobu, pokud jde o ruce nebo nohy), že nemám tabulku s razítkama - bez ní by byl můj celej pochod neplatnej. Naštěstí se ukázalo, že ji mám nečekaně v jiné kapse, takže toto mrazení přešlo a já se vydal na poslední úsek do Vimperka. 

Když na věži bimbala jedenáctá, procházel jsem kolem nádraží, což ale bylo ještě víc jak kilák do cíle. Do něj jsem se dostal až 15 minut po 23 h, plán jsem teda úplně nesplnil, ale i tak jsem byl rád, že to mám za sebou. Potěšilo mě přivítání v cíli - aplaudoval mi tam na chodbě úplnej all star team lidí, co jsem za celou cestu téměř vůbec nepotkal od Olafa (kterej byl jen na kontrolách a v cíli dával diplomy), přes Michala Turka, Míšu a Toma Zagiho k Jirkovi Linhartovi, Standovi Koláčkovi, Matému Tarnaiovi a dalším. To už mě pak ani nepřekvapilo, že na mě zase vyšla studená sprcha. Hlavně, že jsem mohl zalízt do spacáku.

V noci se měnil čas na zimní, boj na Boubíně byla tudíž asi největší zimní divočina, co jsem u nás v letním podzimním, tedy nejarním čase zažil. Ráno, když už sníh sestoupil a ve městě bylo bílo, jsem se ale vypakoval ještě před plánovaným časem hymny, protože Zbyněk a Michal Turek chtěli už jet dřív. Najednou jsem ale pocítil nevolnost, zjevně jako důsledek dehydratace, totální motání hlavy a neschopnost udržet se na nohách, téměř mdloby. Kluci mě naložili dozadu do auta, koupili mi na benzínce čaj a pak jsem se ještě hodně dlouho cestou vzpamatovával. Díky jim. Nakonec jsem se vzchopil, abych viděl, jak jsou všude pole bez sněhu, jen s bahnem. To jedině ve Vimperku a okolí nasněžilo, a my byli přávě u toho. A stálo to nakonec za to. A obzvlášť vlajka musela být ráda, když ji Jirka Hofman dotáhl, celou zasněženou do cíle - ušla si to celý taky.

5BV - Hon na medvěda

Je to už víc jak měsíc zpátky, ale přesto mi to nedá, abych nenapsal své vzpomínky na dvě říjnové vytrvalecké akce, kterých jsem se zúčastnil. Dělilo je od sebe jen 14 dní, přesto byly něco jako den a noc, nebe a dudy, rub a líc či Jekyll a Hyde. Přitom to bylo 5BV a BLK. 

Když se někdy v září objevila zpráva, že se na Valašsku objevil medvěd - drsoň, který nemilosrdně likviduje dobytek a nebojí se civilizace, hned mě napadlo, že až se bude konat 5 Beskydských vrcholů, akce, o které už leta vím, ale nikdy jsem ji nešel, budou muset orgové trasu asi trochu přizpůsobit. Ale v tu dobu jsem se na tuto akci nechystal a očekával jsem, že budu vázán rodinnými povinnostmi. Když se ale pár dní před akcí ukázalo, že má být možná poslední víkend s pěkným baboletním počasím a povinnosti se dají odložit, zapátral jsem na netu, jestli se někdo nechce zúčastnit a nehledá parťáka (5 BV je akce pro dvojice). A hle Ondra Plašil - běhavý to člověk, ke kterýmu bych se těžko dokázal na nějakým pochodu přiblížit jindy než na startu - shání parťáka pro styl účasti na pohodu. Jdu do toho. I když jsem chtěl v sobotu na koncert Insanie, toto prostě upřednostním. Zvlášť když je start ve Vidči, hned vedle Stříteže, kde to trochu znám skrze své příbuzné. Ovšem spojení sem nebylo tak snadný a musel jsem trochu risknout dopravu. Dorazil jsem vlakem do Valmezu a od tam, jak je tamním dobrým zvykem, stopem. Řekl bych, že za kruháčem směrem na Rožnov je jedno z nejlepších míst na stopa u nás - i když to jinde nejde, tady prostě berou. Sice už byla úplná tma a já s báglem zrovna nejsem to, po čem člověk touží, aby si přibalil do auta, za chvíli mi zastavil borec a vzal mě rovnou do Vidče na základnu. 

Zde jsem se setkal s Ondrou a mnohýma dalšíma známýma chodičema, přepakovali jsme se, přečetli aktuální informaci o nenebezpečnosti medvěda a vyrazili na start na kraji vsi. Zde jsme v 22:00 dostali název a výšku tzv. nástupního neboli 0. vrcholu, Štípa 706. Po něm jich mělo následovat ještě 5. Myslel jsem, že to bude nějaký postupový místo, který nás jen vyvede ze vsi někam do lesa, ale omyl, byl to kopec kdesi 10 km daleko, za údolím Bystřice. Vyrazili jsme po silnici přes první hřeben spolu s většinou dalších.

Neměli jsme domluvenou strategii, věděl jsem jen, že Ondra je zásadním odpůrcem asfaltu, čemuž mi rozhodně nedělalo problém vyhovět. Horší však bylo, že jsem se obával, že jeho tempu nebudu stačit, a že ho budu zdržovat. Tak jsem se hned zkraje snažil jít svižně, abych to nebrzdil hned od začátku. Ondru to trochu vyděsilo, do jisté míry oprávněně. Přešli jsme první hřeben, seběhli do údolí Bystřice a přidali se ke skupině borců, kterou jsme ale svým tempem brzo nechali za sebou. Ondra v tu chvíli neměl mapu po ruce a já jsem měl jen málo podrobnou kopii, nechtělo se nám lovit podrobnější a tak jsme to vzali po zelené s tím, že to nějak napojíme pak přes Malou Bystřici. Vyloženě mě odpuzovala představa motat se v údolí po asfaltce, a tak jsme si místo toho přidali asi 150 výškových metrů. Ale byly pěkný rozhledy a v tu chvíli mi to nepřišlo jako nějký velký zlo. Ondra byl ale asi jinýho názoru. Kilometrů ani asfaltu jsme totiž moc neušetřili, seběhli po asfaltce do Malé Bystřice a vyšlapali po úbočí kopce a závěrečným krpálem přes paseku na Svantovítovu skálu a přes ni na vrchol. Zatímco přes kopce po zelené jsme šli sami, na stráni pod skalou jsme se připojili k houfu lidí a na vrcholu jsme se potkali se stejnou skupinou, co jsme ji opustili v údolí. 

Dozvěděli se zde další vrchol: Žebračka 818. Znamenalo to vylézt na hřeben Vsetínských vrchů a projít po něm asi 15 km na východ. Sestup jsme zvolili střemhlav mufloním seskokem mimo cestu po stráni rovnou do údolí Bystřičky. V jednu chvíli jsme se dostali tak moc mimo cestu, že nejschůdnější směr postupu byl hustníkem v korytě potoka. Naštěstí jsme se brzo z něj vymotali, abychom se po překonání údolí a vstupu do koňské ohrady na protějším svahu opět do dalšího hustníku zamotali. V něm jsem si obzvlášť vydatně zmáčel boty rosou, ale po chvíli jsme se dostali na asfaltku, po které jsme vyšlápli na žlutou značku do osady Kršle a přes Prostřední vrch dorazili na hlavní hřeben na Ptáčnici. 

Zde jsem začal nestíhat. Blbý na tom bylo, že zrovna tady chtěl Ondra začít běhat, jenže já jsem chtěl - spíš moje tělo než hlava - právě naopak potřeboval zvolnit. Ještě při sebězích jsem se díky mufloním skoku zuby nehty držel v kontaktu, ale cestou k Tanečnici jsem nechal Ondru běžet před sebou a došel ho, až když si dal někde na několik minut pauzu. Měl jsem toho dost, asi jsem to fakt zkraje přepálil, i když jsem to tak na začátku vůbec nevnímal. Jestli ale k něčemu měly být moje zkušenosti, tak k tomu, abych si uvědomil, že ta má nepříjemná situace je jen přechodnej stav, kterej časem pomine. Ovšem ten čas byl hodně neurčitej. S vypětím všech sil jsem se spolu s Ondrou doplazil na 1. vrchol a tam na pár (desítek) minut poseděl. Když jsem slyšel, že to tam někdo balí, říkal jsem si, že já k tomu taky nemám daleko. Něco málo jsem snědl, ale po cestě dál jsem to zase vyzvracel. Bylo mně blbě, kosa, bolela hlava, měl jsem málo vody - prostě stav, kterej je dobrej na lecos, ale ne na chození, či běhání. Ale i kdybych šel sám, tak bych to ještě nebalil, natož pak s Ondrou. Prostě jsem si užíval ryzí krizi. Naštěstí jsem tu ale měl v Ondrovi oporu, zejména v tom, když jsem potřeboval doplnit vodu. Na kontrole sice vůbec nebyli schopni poradit, kde by se dala nejbližší voda nabrat, ale Ondra objevil ještě před Soláněm prameny, ke kterým jsme zamířili. Vody bylo proklatě málo, protože už několik týdnů nekáplo, nicméně na nabrání trochy vody pro naši potřebu to stačilo.

Další vrchol byl Čarták, kopec s rozhlednou nad Bumbálkou a sjezdovkou nad Třeštíkem. Znamenalo to projít celej zbytek Vsetínských vrchů - asi 20 km. Napil jsem se sice po delší době pořádně, ale můj stav se furt moc nelepšil. Ondra se mě snažil držet při vědomí svými historkami z různých pochodů, na který jsem ale vůbec neměl náladu poslouchat a tak jsem ho zase nechal pláchnout a pinožil se po hřebeni sám. Přitom jsem se nechal předejít asi tak sto lidma. Když jsem pak Ondru kdesi v lese opět došel, zjsitil jsem, že na mě čeká už asi dvacet minut. Až když se začalo rozednívat se mi do žil začala vracet krev. Najednou se to všechno začalo jevit optimističtěji. To jsme se sešli s Filipem Mesim a v dálce pozorovali vycházejícím sluncem osvětlenou Malou Fatru. Pak si vzpomínám, že jsem za ním s odstupem asi 50 m šel neuvěřitelně dlouho naprosto stejným tempem. Pak nás někde u Benešek došel Jirka Hofman a Marta Ernstová. 

Najednou byl den. To byl bod zlomu. Něco málo jsem snědl a dal se s Martou do řeči - zejména o trávicích problémech čtyřicátníků na stovkách. Od té chvíle se mi šlo dobře a všechny, co nás v noci předcházeli jsme postupně začali dohánět. (I když ne ve všech případech se to povedlo.) Najednou jsem měl i energii vzít to přes vrchol Vysoká a zdolat tak jedinou tisícovku pohoří Vsetínské vrchy a současně i jeho nejvyšší vrchol. Při sestupu se už udělalo nádherně s krásně osvětlenýma výhledama jak na Javorníky tak na Beskydy. 

Před výstupem na Čarták jsme se sice s Martou naladili na otevřenou hospodu v hotelu Súkenická, nakonec tam ale s Jirkou zamířila sama a já jsem se rozhodl pokračovat s Ondoru vzhůru k vrcholu a oželet možnost čaje. Na vrcholu Čarták mi však naštěstí dobří lidí nabídli čaj - myslel jsem, že to byli účastníci, ale byli to ve skutečnosti orgové, kteří ho na místě pro nás vařili, dík jim! Rozhledna byla bohužel zavřená. Dozvěděli jsme se ale, že například pramen Vsetínské Bečvy je na suchu a nemá smysl k němu scházet. Měli jsme však ještě vodu, což bylo dost štěstí. Na rozdíl například od Jany Hájkové s parťačkou, které kvůli tomu musely mířit k dalšímu vrcholu - Malý Javorník v Javorníkých - přes civilizaci v údolí. My jsme to vzali cestou menšího odporu po hřebeni a hranici do Javorníků. Udělalo se už teplo na kraťasy, slunko začalo pražit a postupovali jsme po hřebeni. V jednom místě před Kasárnama se dalo z pramene nabrat (snad) pitnou vodu, tak se tam hned vytvořila fronta několika píčů.  

Pak už začala nejhezčí část celé trasy, odlesněné části Javorníků s krásnými výhledy na podzimně zbarvené lesy. Nejvyšším vrcholem trasy, což jsem v tu dobu nevěděl, byl Velký Javorník 1071. Na dalším vrcholu, Stratenci, byl stejně jako na všech ostatních místech hřebene houf lidí, ale na rozdíl od ostatních míst zde byl, díky malé rozhledně, i výhled na Slovensko, ovšem mírně v oparu. Když jsme pak přicházeli na Malý Javorník, všimli jsme si vytrvalců mířících v protisměru, což nám napovědělo, kterým směrem se půjde dál, ovšem nebylo jasno, zda hned. Na vrcholu byl z celých Javorníků asi největší dav lidu - částečně zásluhou toho, že zde byla kontrola.

 Přece jen jsem se trochu děsil, kam že nás to pošle dál, ale směr byl kupodivu dobrej - Hluboký 848, zpátky ve Vsetínských vrších. To ale znamenalo sestoupit do údolí Vsetínské Bečvy. Cestou jsem si uvědomil strašlivou věc - na vrcholu jsem, blbec, zapomněl GPSku. Naštěstí tam chvíli po mě dorazila Jana, na kterou jsem měl číslo, tak mi ji vzala s sebou a předala po sestupu ve Velkých Karlovicích. Díky jí! Bylo to jedno z mála míst na cestě, kde mohl člověk doplnit zásoby a zajít do hospody. Málem jsme tam sice usnuli, ale pak jsem se pohli dál vzhůru do kopců. Po žluté značce to šlo napřed po asfaltu, pak ale skutečně hodně vzhůru až na rozcestí Jezerné, kde byla další otevřená hospoda. Místní valach ale působil dost zabedněně, kouřil a z návštěvníků moc radost neměl, ale aspoň ňákou sodovku jsem od něj koupil, protože výstup tam byl vyčerpávající. Následoval přesun na kontrolní vrchol, kde jsme se dozvěděli poslední vrchol, číslo 5.

Vzhledem k tomu, že to byla akce 5 Beskydských vrcholů, doufal, že do skutečných Beskyd konečně aspoň tím posledním vrcholem vstoupíme. Ale houby, poslední vrchol bylo Brdo 718, kousek za Cábem, nedaleko 0. vrcholu, zase ve Vsackých vrších. To mě opravdu naštvalo. Nejen, že to znamenalo, že se skutečným Beskydům úplně vyhneme, ale navíc nás čekalo 22 km po hřebenovce, kterou jsme už jednou šli. Opravdu mi trvalo dlouho, než jsem se s tím smířil. Jako by nebylo spousta jiných cest, kam tu trasu vést. Ano, někteří asfaltomasochisti to mohli před tím jít po silnici, ale to snad normální člověk neudělal ... A proč se jde dvakrát přesně do těch míst, kde zrovna řádí medvěd? Nakonec mi to došlo. Nešlo o to, abychom my byli vystaveni nebezpečí medvěda, ale o to, abychom my, dav nějakých 120 dvojic naopak zahnali medvěda co nejdál od startu. To bylo jediný vysvětlení, na který jsem přišel. A protože jsem medvěda za celou dobu neviděl, nejspíš jsme byli úspěšní - jak jinak to taky mohlo dopadnout s Ondrou Plašilem. Ovšem když jsem takhle pochodoval po hřebeni - zrovna sám, Ondra se někde stavoval pro vodu - zastavilo u mě auto. Vystoupil myslivec, že chce vysvětlení, proč se tam po setmění procházím a co že je to za akci. Napřed jsem trochu mlžil, protože vím, jak dokážou takoví lidi prudit, nakonec jsem ale musel s pravdou ven a vybalil na něj, že za mnou jde možná ještě ňákých 100 lidí a potáhnou se celou noc. Chvíli trvalo, než to strávil, vyhrožoval medvědem, že už má na svědomí zranění člověka, pak se ale uklidnil a začal to brát sportovně a zajímat se o to, co se děje a co že je to vlastně za akci. Pak popojel s autem a když jsem ho znovu došel, už v přátelským duchu pověděl, jak to bylo doopravdy s tím zraněním, že to spadl člověk z vlečky, když ho ten medvěd vyděsil (nicméně bylo to ve Velké Lhotě, přes kterou šla naše následující cesta). Pak si otevřel lahváče Radegasta a ztratil se někde v lese ... 

Ondra mě pak dostihl u Tanečnice a spolu jsme se probojovali až na chatu Cáb. Poslední možnost jídla jsme nevynechali a dali si valašskou kyselicu a pak pokračovali dál. Na posledním vrcholu Brdo jsme se krátce občerstvili díky zásobám kontrolovače a pod Ondrovým velením zamířili po bočním hřebeni k 0. vrcholu Štípa a dál do údolí Bystřice. Tentokrát jsme zvolili cestu znovu přes hřeben Velké Lhoty. Sice asi nebyla nejkratší, ale šlo se po ní dobře, a když jsme do toho šlápli nakonec jsme ještě předběhli pár týmů. Ve chvílích první noci, kdy jsem na hřebeni během prožíval krizi, Ondra prohlásil něco ve smyslu: "Klidně můžeme zastavit, počkat až si odpočneš, ale musíme to dojít. I za cenu zranění třeba v 8 ráno." Za cenu zranění bych se mu na to sice vykašlal, ale já osobně jsem to přes půlnoc táhnout nechtěl. A tak jsme dorazili po asi 120 km do cíle v 23:43. To, že netekla teplá voda se dalo nějak překousnout, ale víc mě mrzelo, že už nebyl guláš. Aspoň polívka to řešila a tak jsem mohl zalehnout. Tak pro mě skončilo 5BV - 5 Brdů Valašska.