BLK - 100 let republiky v o hodinu prodloužené zimě

2 týdny po 5BV se konala jihočeská stovka BLK, Boubín - Libín - Kleť, což je trojice vrcholů v Pošumaví, která se letos šla v pořadí KLB. Na rozdíl od 5BV jsem se už delší dobu chystal, že se jí zúčastním a přihlásil jsem se už v řádném termínu, asi 5 minut před limitem o víkendu před vlastní akcí. V tu dobu ale nic nenasvědčovalo tomu, jaký počasí se chystá. Během týdne pak ale bylo čím dál jasnější, že zatímco ve všedních dnech bude hezky, na BLK začne při nejmenším pršet, ale pravděpodobně i snežit. Bohuš, kterýho jsem na to lákal, to kvůli tomu vzdal (aby se pak zúčastnil stovky v Plzni a zlomil tam svůj rekord) a trochu mě tak zviklal, jestli se na to taky nevykašlat. Ale bylo tu ještě druhý hledisko - výročí 100 let republiky. Organizátorovi pochodu Jardovi jsem nadhodil dotaz, jakýmže způsobem hodlá toto výročí oslavit. Padly dva návrhy: hymna na startu a vlajka na pochodu. Toho druhýho se chopila Marta Ernstová a už chystala, jak uděláme štafetu. V pátek jsem byl domluven se Zbyňkem Svobodou, že mě vezme autem a měl jsem se teda jen nachystat a přejít v domluvenou dobu k vedlejšímu baráku. Ovšem jak už to tak v takových situacích bývá, při pohledu na aladina a jeho předpověď se mně dělalo úplně blbě a tělo hledalo všelijaký "objektivní" příčiny se této sebevraždy neúčastnit. Taky proč - bude tam mokro, zima, sníh, kdesi daleko v Čechách a zabiju tím celej víkend. Teď do toho povinnosti v práci - recenze jednoho pitomýho článku, kterej mně už zabral x hodin času, chystání písemek a další radosti. Martě jsem už napsal, že na to kašlu, že nejsu ve stavu se účastnit. S ohledem na to počasí jsem ani nevěděl v čem půjdu, potřeboval jsem si koupit nepromokavý gatě, ty z předchozí zimní sezóny se použít nedaly. Na to ale už nebyl čas. Nicméně nějak jsem nezrušil hlídání syna na odpoledne, takže jsem se přesunul z práce domů s tím, že pokud se něco změní, tak to ještě můžu zkusit zachránit. Ještě jsem teda doma ze zoufalství prohledal sklad neroztříděných věcí v naději, že tam najdu už asi půl roku ztracený pončo proti dešti. Když tu z nenadání na mě z bedny vykoukly softshellový pánský gatě Kilimajaro. Vůbec netuším, čí jsou, jak se tam dostaly, ale seděly mi výborně a od té chvíle bylo všechno jinak - prostě jsem se nějak rozhodl to nevzdat. Sice jsem se vůbec nestihl stavit pro jídlo do kšeftu a při pohledu na vybílenou ledničku jsem tušil problémy, ale nakonec jsem se ňák sbalil a vykopal z domu k autu a cestou na sebe našplíchal impregnaci. Zbyněk už na mě čekal s Jirkou Linhartem a Liborem Bolečkem, nasedli jsme a jeli jsme.

Na základnu do Vimperka jsme dorazili někdy kolem půl deváté, hodinu před odjezdem busu na start. Naprosto nesmysleně jsem vítáním se se spolupachateli hromadné sebevraždy a přebalováním promeškal šanci se stavit ještě pro něco k jídlu do kšeftu a tak jsem sthihl jen u benzinky koupit topinku s vejcem. Mimo to jsem měl 2 buchty a něco málo drobností po kapsách. Od borců, se kterýma jsem jel v autě, jsem nebyl schopen zjistit, jaká bývá na tomto pochodu úroveň občerstvovaček a bál jsem se, že cestou umřu hlady. Zbytečně - cestou byly na kontrolách téměř hody. No zkrátka pokud jsem na cestě něčím trpěl, tak to určitě nebylo hladem ale spíš zimou nebo mokrem.  V autobusu na start do Vyššího Brodu jsem trochu pospal a pak z něj vylezl do mrazivého večera. Jarda Koptiš, hlavní organizátor, nás krátce přivítal, hymnu odložil na cíl, vlajka se předala Tomovi Zagimu a vyrazilo se. Šel jsem ze začátku část cesty s Martou a Pavlem a plánovali jsme akci čtyřicátníků na další víkend. Šlo se mi celkem dobře, vyšlapali jsme na první kopec nad Brodem Kraví horu s pěkným výhledem na noční město. Následoval sestup lesem a pak spousta km po asfaltu. Napřed po silnici do Rožmberka, kdy byla první kontrola s občerstvením. V hospodě jsem doplnil vodu a kolem pěkně nasvíceného hradu, kde jsem byl naposledy před asi sto lety jsme přes Vltavu vystoupuli na červenou značku, mířící podél tohoto skoroveletoku do Českého Krumlova. Bohužel téměř celý úsek po asfaltu. Část jsem šel s místníma klukama, kteří mi pomohli s orientací ve chvíli, když cesta nečekaně uhla mimo asfalt. Nakonec jsem jim trochu utekl při sestupu do Krumlova, abych veškerej náskok ztratil, když jsem tam strávil asi čtvrt hodiny focením.

Ale stálo to za to, toto pěkný město (kde jsem byl taky naposledy někdy krátce po revoluci) bez lidí - někdy ve 2 ráno - člověk jen tak nevidí. Za městem, cestou k první hospodské kontrole jsem znovu došel Martu s Pavlem a spolu jsme dorazili ke kontrole. Ta byla o dost bohatší, než jsem čekal. Poprvé jsem zde taky dostihl vlajku, což mě trochu mrzelo, protože jsem tušil, že za mnou už těch lidí není moc a tudíž většina lidí přišla o možnost se do štafety zapojit. 

Po polívce a velmi dobrém občerstvení jsem se vydal vzhůru na Kleť. Cestou jsem dostihl kluky z místní hvězdárny, kteří vlajku zrovna nesli a společně jsme pak dobyli vrchol - první ze 3 hlavních cílů. Zavzpomínal jsem zde na dobu, kdy jsem zde byl posledně, to bylo v jednadevadesátém na školním výletě v 7. třídě a jak se tu na věži rozhledny v rámci raně pubertálního škádlení holky s klukama pohádali o to, jestli budou vyvolávat duchy nebo rovnou satana ... a za rok už se díky tomu na školní výlet nejelo. Ale tentokrát jsem si odnesl jen krásné dojmy, chata a rozhledna ve tmě působila úžasně a s vlajkou jsme si zde asi nejlíp užili oslavu státního svátku (s denním předstihem). Převzal jsem vlajku na sebe a dal jsem si pak za úkol dostihnout někoho před sebou, abych ji ještě předal dopředu, a tak jsem nasadil mufloní skok a valil dolů. Až kdesi dole na asfaltce jsem dostihl dva kluky. Bohužel to ale byli ti, co vlajku před tím donesli do hospody. Tak jsem valil dál. Mezi tím se rozednilo a mířil jsem dál na západ, směrem na Libín. Děsil jsem se ale předpovědi. Podle některé mělo začít pršet už před šestou, podle jiné až po 9. První kapka přišla v 8 h. To jsem už šel ve skupině opět s Martou a Pavlem, Ústečákama Evou a Jirkou a dalšíma, kteří mě došli, protože jsem šikula minul kontrolní bod a asi půl druhýho kiláku si kvůli tomu zašel. Pak jsem se po chvíli v duchu výročí zase osamostatil, abych mohl opět minout odbočku, naštěstí to bylo tentokrát na kratším úseku. V hlavě se mi tak nějak k těm sto letům usídlila píseň One Hundered Years od The Cure a nějak jsem se nedokázal soustředit na nic jinýho. A vydržela mi tam po dost podstatnou část cesty - její ponurost totiž plně odpovídala krajině a počasí, který ji pohlcovalo - mlhavý šero bez výhledů dál než k sousední vesnici.

V těchto pocitech jsem dorazil k další hospodské kontrole v Ktiši, kde jsem si dal další polívku, využil jedinečnou možnost nákupu v kšeftu (to je na těchto akcích potřeba vždy, pak bych si to mohl vyčítat, že jsem to neudělal). Spolu s dalšíma borcema jsme pokračovali směrem na Libín. První větší kopec po delší době byl Rohanovský vrch a kousek za ním, v sedle pod Libínem, už byla další kontrola. I když byla ve venkovním altánu a venku už začínalo slušně lejt, byla velice útulná a příjemná. A samozřejmě jsem tam zapomněl hůlky, jak je mým dobrým zvykem. Naštěstí jsem si toho všiml brzo a tak jsem se až tak moc nezdržel. Opět jsem zde stíhal Martu s Pavlem, kterej šel celou cestu v kraťasech. Teplota se přitom už rychle snižovala a mně ho bylo fakt líto. Ale to byla teprve dvanáctistovka Libín (2. z cílových vrcholů) a déšť. Následoval hodně dlouhý sestup přes Libínské sedlo a pak bez bližšího zkoumání mapy jsem předpokládal sestup do Volar v údolí Vltavy. Cestou jsem se potkával kromě Pavla s Martou taky s Maďarem Andrászem a i když jsme spolu pořádně nedrželi tempo, vždycky jsme se někde došli. 

Po kontrolním bodu na zřícenině Hus však přišlo překvapení v podobě nečekaně hlubokého údolí řeky Blanice, jehož dno bylo ve skutečnosti níž než Volary. Řeku jsme přešli přes rozbitý lanový most a kolem jeskyní se vyšvihli na další kopec. Na zastávce u rybníka se objevila pěkná zastřešená bouda s lavičkami a stoly u zavřeného občerstvní, takže jsem musel využít vlastních zásob včetně čaje v termosce, kterou jsem si nesl. Samozřejmě, aby to nebylo všecko ideální, tak jsem si hrnek s čajem ze stolu svou nešikovností vylil přímo na gatě. Aspoň jsem mohl pořádně vyzkoušet jejich voděodolnost. A nutno říct, že obstály dobře, stejně jako bunda z Lidlu, koupená pár týdnů před tím. Akorát s rukavicema jsem to trochu nedomyslel. Ty nepromokavý nebyly a v tuto chvíli už jsem he mohl začít ždímat. A protože jsem v rukách držel hůlky a teplota už byla někde u nuly, nebylo to vůbec příjemný. Navíc následující sestup do Volar zaváněl asfaltovou depkou, naštěstí se však v nejhorší chvíli cesta stočila na lesní cestu. Po ní se v důledku šutrů a bahna šlo ale asi ještě blběji - ale to už holt jsou chvíle, kdy si člověk začíná stěžovat na všecko. 

Do Volar jsem dorazil něco po páté, dal jsem si polívku a vyrazil dál, stíhat lidi před sebou. Doslechl jsem se, že na Bobíku a Boubíně už sněží - dle předpovědi se tomu nedalo vyhnout, na Boubíně mělo být asi nejhorší počasí z celé republiky, tak pěkně nám to Jarda nachystal. A skutečně, už při cestě na Bobík se déšť postupně změnil ve sníh. Na rozcestí pod vrcholem jsem došel Andrásze a dál jsme postupovali spolu. Na vrcholu Bobík 1264 už bylo bílo, razítko moc nerazilo, ale mně to v tu chvíli až tak moc nevadilo, už jsem se přecejen viděl mířit k cíli. A to zejména k tomu nejvyššímu - Boubínu. Před tím však bylo třeba projít zase několik km po asfaltce. Tady jsem ji snad poprvé za cestu ocenil, po sněhu se po ní šlo docela dobře. Když jsme přešli lesní oboru, zajásal jsem, že jsme se konečně dostali na jedno z mála míst trasy, kde jsem to znal - v létě jsem na Boubíně byl a pamatoval jsem si, že už je to od obory na vrchol kousek. To jo, kousek to možná byl v létě, ale teď to byla sakra štreka. Ve sněhu, zimě a po tmě se to najednou jevilo úplně nekonečný. 

Na vrchu jsme pak došli kluky, co jsem se jim kdesi dávno cestou snažl vnutit vlajku. Udělali jsme pár společných vrcholových fotek a bylo něco před 21 h. Měl jsem v plánu dorazit do cíle ve Vimperku do 23 h, tj. 24h od startu. Kluci mě povzbudili s tím, že by se to mělo dát zvládnout, přitom to bylo ještě 13 km. Tak jsem se už sněžným terénem vydal na seběh, bylo to ale dost o hubu, klouzalo to a padající sníh tu cestu dost znepřehledňoval. Podařilo se mi dostat na pole pod Boubínem, kde se ukázala jako problém má vybitá GPSka, protože jsem najednou nevěděl, kudy dál. U prvního rozcestí před Veselkou jsem to napodruhé určil správně. Horší to bylo dál. Až teď když píšu tento text zjišťuju, že jsem přešel pole úplně špatným spěrem k rozcestí, kde nebylo vůbec jasné, kuda vede značka. Bodejť, když tudy značka vůbec nešla.  Ono v té tmě a vánici s jednou málo podrobnou rozmočenou mapou (ale díky za ni - to bylo od orgů výborné přilepšení, ostatní mapy jsem proto nechal na základně) nebylo těžký ztratit směr. Až po asi půl km jsem se značkou někde na stromě ujistil, že jdu dobře. Na předposledním kontrolním bodě v Pravětíně mě zamrazilo (ve skutečnosti mě mrazilo už ňákou dobu, pokud jde o ruce nebo nohy), že nemám tabulku s razítkama - bez ní by byl můj celej pochod neplatnej. Naštěstí se ukázalo, že ji mám nečekaně v jiné kapse, takže toto mrazení přešlo a já se vydal na poslední úsek do Vimperka. 

Když na věži bimbala jedenáctá, procházel jsem kolem nádraží, což ale bylo ještě víc jak kilák do cíle. Do něj jsem se dostal až 15 minut po 23 h, plán jsem teda úplně nesplnil, ale i tak jsem byl rád, že to mám za sebou. Potěšilo mě přivítání v cíli - aplaudoval mi tam na chodbě úplnej all star team lidí, co jsem za celou cestu téměř vůbec nepotkal od Olafa (kterej byl jen na kontrolách a v cíli dával diplomy), přes Michala Turka, Míšu a Toma Zagiho k Jirkovi Linhartovi, Standovi Koláčkovi, Matému Tarnaiovi a dalším. To už mě pak ani nepřekvapilo, že na mě zase vyšla studená sprcha. Hlavně, že jsem mohl zalízt do spacáku.

V noci se měnil čas na zimní, boj na Boubíně byla tudíž asi největší zimní divočina, co jsem u nás v letním podzimním, tedy nejarním čase zažil. Ráno, když už sníh sestoupil a ve městě bylo bílo, jsem se ale vypakoval ještě před plánovaným časem hymny, protože Zbyněk a Michal Turek chtěli už jet dřív. Najednou jsem ale pocítil nevolnost, zjevně jako důsledek dehydratace, totální motání hlavy a neschopnost udržet se na nohách, téměř mdloby. Kluci mě naložili dozadu do auta, koupili mi na benzínce čaj a pak jsem se ještě hodně dlouho cestou vzpamatovával. Díky jim. Nakonec jsem se vzchopil, abych viděl, jak jsou všude pole bez sněhu, jen s bahnem. To jedině ve Vimperku a okolí nasněžilo, a my byli přávě u toho. A stálo to nakonec za to. A obzvlášť vlajka musela být ráda, když ji Jirka Hofman dotáhl, celou zasněženou do cíle - ušla si to celý taky.