Prvním, kdo se této výzvy zhostil, byl v roce 2025 Michal Turek. Vzhledem k jeho zkušenostem z různých alpských akcí to pro něj neměla být žádná velká obtíž, šel do toho bez respektu a bez vyspání, ale když pak v noci narazil na úsek po feratě pod Heukupou, seznal, že bude lepší se trochu prospat a výsledná trasa pro néj nakonec byla celkem těžkou 44hodinovou zkouškou. Hodil tím ale rukavici mně a dalším, kteří mají rádi podobné výzvy. Nakonec se mi na ni podařilo domluvit se Sucháčem (Honza Suchomel) a Kačkou Hroníkovou, kteřížto si n na tuto akci udělali stejně jako já čas druhý červencový vikend roku 2026. U mě byl teda trochu problém v tom, že jsem se den před tím vrátil z dovolené v Německu a hlavně že mi týden předtím trhli dolní osmičku, z čehož se má huba do té doby ještě patřičně nezapamatovala. Takže jsem vždycky odpoledne za volantem trávil pod vlivem ibalginu. Jak se tento stav projeví na horské stovce, se mi těžko odhadovalo. Jediným vodítkem byl ranní rychlovýstup na Čerchov cestou z Německa, který dával určitou naději, že bolest huby nemá ráda túry do kopců a proto zůstane radši dole.
Vyrazili jsme v pátek odpoledne z Moravy přes Vídeň do Alp. Vzhledem k délce a necivilizovanosti trasy jsme si na některá místa u silnice rozvezli zásoby. V těch jsme se předem úplně nesynchronizovali, takže jsem na vyzvednutí na kraji Brna přijel až po nákupu celkem velkého množství jidla a vody, takže pozdě a s plnou těžkou kabelou neroztříděného obsahu. Jelikož jsme k.mému překvapení nejeli osobákem ale dodávkou, tento stav se mi za cesty v sedě vpředu mimo dosah zásob nepodařilo příliš změnit, takže jsem až na místě musel rozmyslet, co kam rozmístit. To bylo docela důležité a hrálo to při túře docela významnou roli. Autem jsme takhle udělali asi 100kilometrový objezd hor a těsně před setměním dorazili do Schwarzau im Gebirge, našem plánováném startu a cíli trasy (poté, co se přehodnotilo několik jiných variant). Zalehl jsem do přístřeší chatky v turistickém areálu na východní straně obce. V očekávání klidné noci v Alpách se mě během pakovaní na túru z míry snažila vyvést rakouská diskotéka, která ale naštěstí někdy v půl dvanácté skončila a pak už jsem mohl v klidu ležet a poslouchat šumění řeky a zvony na kostele každou čtvrthodinu.
Vstal jsem v půl páté, vybalil se, přesunul k autu na start a v 5:14 jsme spolu s Kačkou vyrazili. Sucháč si dal trochu pomalejší ranní rozjezd a vyrazil asi 20 minut po nás.
Hned na začátku jsem řešil celkem nečekaný problém: nepodařilo se mi vysunout jednu hůlku. Snažili jsme se o to snad všema rukama, co byly k dispozici, ale marně. Vyrazil jsem teda se zkrácenýma hůlkama. Cesta samozřejmě vedla hned od začátku do kopce, takže to nevadilo, krátké hůlky stačily. Jakmile se začalo klesat, přešel jsem do mufloního skoku, kde by se delší hůlky určitě hodily, ale jakštakš se s tím pohybovat dalo. Naději mi dával kemp v Hirschwangu pod Schneebergem, někde po 30 km cesty, kam jsme si v pátek zavezli zásoby a kde byla naděje nějaké hůlky pořídit. To znamenalo v podstatě přežít jen dva sestupy. Jeden o výši pár set metrů, druhý o výšce asi jeden a půl kilometru - ze Schneebergu do údolí Schwarzy.
Postupně jsem se v terénu rozkoukal a vyšlápl nahoru, přes úsek lesem a skalama až na náhorní zvlněnou rovinu Kuhschneebergu. Pro vysvětlení, masív Schneeberg (Sněžník) sestává ze dvou částí: dolní Kuhschneeberg (Kraví sněžník) a Hochschneeberg (Vysoký sněžník), přičemž ani jedno není název vrcholu. Zatímco na Hochschneebergu jsou těmi nejvyššími Kaiserstein 2066 a Klosterwappen 2076, tak nejvyšší bod na Kravím sněžníku snad ani název nemá, občas se udává Kleine Rehgrube 1557. Tedy nejvyšším bodem Kravího sněžníku je Srnčí jáma. No to už chce opravdu hodně schnapsu, aby toto někomu dávalo smysl. Nehledě na to, že všechny tyto vrcholy patří do naší brněnské výškovnice. Včetně jednoho dalšího bezejmenného souseda Srnčí jámy, jenž je přímo nejbližší patnáctistovkou a současně nejbližším vyšším kopcem než Jeseníky k Brnu (ano, Sněžka je dál, stejně jako Malá Fatra, pokud to teda počítáme od středu v Morovém sloupu). A zatímco obě zmíněné dvoutisícovky byly předem určeny jako součást trasy, k nejbližším patnáctistovkám bylo nutno udělat pár desítek metrů dlouhou odbočku.
I když samotný vrchol Kuhschneebergu až tak zajímavý nebyl, celá oblast Kravího Sněžníku mi připomíná Foglarovskou oblast chaty v jezerní kotlině, sice tu není přímo jezero, ale krasové propadliny na loukách plných lučního kvítí obehnaných lesem mě tu k těmto úvahám vždycky vybízí.
Tím spíš ale pak i stráně Vysokého sněžníku, kam jsme začali následně stoupat. Na výběr jsme měli dvě cesty, a zatímco J+K volili cestu konkávní, tedy s prudším nástupem na hřbet, já šel konvexní cestou, kde člověk cestou vidí, co ho čeká. A nejen to. Třeba i výhledy zpátky, celou rokli, kudy cesta vede a kamzíky, kteří se na stráních pasou. A zase spousty kytek.
Na Kaisersteinu jsme se sešli někdy kolem 10 h, pohlédli do hlubin severní strže, zamžourali směrem na Brno, vyfotili se a přesunuli se k Fischerhutte, kde si někteří dali pití a jiní pohlednici. Jako p(r)ůvodce výpravy jsem se ujal toho nejdůležitějšího úkolu, dokumentace a prezentace v reálném čase na FB. Takže když se nám čas od času podařilo dosáhnout nějakého významného postupového bodu, hned jsem to tam sázel, aby měli sledující čerstvé informace. Sice to nikoho nezajímalo, ale celkem úspěšně mi to ždímalo baterii mobilu. Powerbanku jsem měl, ale vzhledem k její hmotnosti jsme si ji nachystal až na naši stanici na nějakém 72. kilometru.
Po hřebeni jsme se přesunuli na Klosterwappen, nejvyšší vrchol celé trasy. Odsud to mělo jít převážně dolů. A ze začátku cesta opravdu klesala, pak se na chvíli vyrovnala, aby kolem chaty Damböckhaus prošla až skoro k železnici a začala klesat. V naději (bohužel nenaplněné), že uvidíme vláček Salamandr jsme se Sucháčem ještě popošli směrem k trati a až následně se vydali terénem Nur für Geübte (jen pro zkušené - celkem časté upozornění na těch našich stezkách) stíhat Kačku.
To se nám celkem brzo podařilo a počkali jsme na ni až na louce s kraví ohradou, kde jsme si vychutnávali výhledy do kraje a jablko (to se mi často nestává). Následně jsme zamířili ještě na kopec jakýhosi nezapamatovatelnýho názvu (Krummbachstein se to jmenovalo), co do trasy zařadil možná Vašek Glos nebo Majka nebo Turek, zkrátka nebylo to z mojí hlavy tam vylézt, ale až tak úplně mi to nevadilo. Kousek od vrcholu byla chata, která nabízela pití. Tím jsme pohrdli a nedobře udělali.
Na skalnatém vrcholu jsme si chvíli užívali nadherého výhledu, načež se Kačka vydala na sestup. Já jsem seznal, že by mohlo být vidět vlak Salamader, jehož jsme na jeho horní stanici minuli. Vzhledem k frekvenci asi jedna jízda za hodinu to moc velkou naději nedávalo, nicméně jakmile jsem Sucháčovi sdělil, že si na něj chci chvíli počkat, v dáli se skutečně vlak zjevil. Spoluhledící Rakusačky to ocenily taky a tento vyhlídkový vrchol tudíž přejmenovaly na Zugspitze, což se přecejen pamatuje mnohem líp. Než ale vlak vyjel na nějaký místo, kde byl skutečně víc vidět, trvalo to ještě dost dlouho a výsledek focení za to vůbec nestál.
Stačilo to ale na to, abych pak po seběhu k chatě Knofeleben nemusel čekat, a naopak, aby taky J+K jednou čekali na mě. To ale nebyl jejich skutečný důvod zastávky u chaty - ve skutečnosti čekali až k nim dojde obsluha. Neměli už dost pití, protože svoje nepříliš velké zásoby posunuli dost výrazně ke dnu. Takže zatímco já bojoval s kapacitou baterie mobilu, bojovala Kačka se Sucháčem se suchem. Po asi půlhodině čekání se dočkali, čehož jsem využil i já a dal si velmi dobrou polévku Fritatensuppe, zatímco J+K konečně uhasili žízeň kapalinami nižších teplot.
Čas byl ale výrazně proti nám. Bylo kolem 13 h a jako velký strašák před námi hrozila přirozená časová brána v podobě ferraty Gamsecksteig na konci Raxalp, kam jsme nechtěli dorazit za tmy. K tomu jsme ale měli to nejtěžší před sebou: překonat víc jak kilometr hluboké údolí Schwarzy + spoustu dalších kilometrů délkových. Největší problém ale spočíval v různorodosti terénu, který místy přecházel do sestupu po skalách nebo volnou sutí. To nebylo úplně po chuti Kačce, kterou tak sestup výrazně zdržoval. 
Odpojil jsem se a zmuflonil kopec dolů přibližně za hodinu, i krátké hůlky mi tu byly významným pomocníkem. Do údolí jsem dorazil u Kaiserbrunnu, tedy císařské studny, odkud se bere (nebo brala) voda pro Vídeň. A hlavně byl tento zdroj zpřístupněn k volnému užití. Vzhledem k tomu, že přicházelo docela slušný vedro, tak toto osvěžení přišlo vhod.
Ale nebyla to jediná voda v dosahu. Cesta dál vedla údolím Schwarzy, což jsem zprvu považoval za zlo nutné k tomu, abychom se přesunuli do Hirschwangu, našeho občerstviště s možností kempu a východiště na Rax. Naštěstí jsem se mýlil, zlo se nekonalo, cesta vedla krásnou pěšinou podél průzračně čisté řeky, někdy přímo u ní, někdy vysoko nad ní, aby si člověk prohlédl i místní jeskyně a další krasové útvary. Řeka byla navíc na mnoha místech přístupná od silnice a sloužila jako několikakilometrové koupaliště.
To mě ale taky trochu děsilo, neboť jsem se předchozí večer uložil zásoby pod šutry do řeky, nedaleko jedné takové pláže. Když jsem k ní někdy po 15h dorazil, zásoby byly naštěstí nedotčeny. Až následně toto místo začali učmuchávat psi. Měl jsem ale ještě jiné úkoly - do kempu jsem zašel nabít mobil a shánět hůlky. Měl jsem štěstí, obojí se mi podařilo vyřešit, kempař mi půjčil nabíječku a prodal zapomenutý hůlky za 10 E. Během nabíjení jsem se trochu pobrouzdal ve Schwarze, nasvačil a počkal na J+K. Navzdory tomu, že to tu Kačka chtěla zabalit, všichni jsme se občerstvili a chvíli po 16 vyráželi, i s částečně dobitým mobilem. Akorát při roztahování těch zakoupených hůlek se mi rovnou jedna zlomila. Z původních ale byla jedna plně funkční, takže jsem dál pokračoval s každou hůlkou jinou, ale to není nic, na co bych nebyl zvyklej.
Výstup následující výškový kilometr k chatě Ottohaus bych asi zvládl téměř za plánované 2 hodiny nebýt toho, že i ona funkční stará hůlka chytla otrokovickou nemoc a rupla mi v ní oska držící řemínek. To jsem vyřešil docela haluzově (to jinak nejde) drátem namotaným neznámo proč na rozcestníku. Jinak cesta proběhla v pohodě, počasí bylo milosrdné, neboť jsme tento úsek šlapali už v době, kdy byla většina svahu ve stínu a navíc povětšinu v lese.
Nahoře jsme se sešli na chatě u polévky, tentokrát cibulačky. Bylo chvíli před 19, když jsme vyráželi dál.
Cíl byl jasný - proběhnout náhorní krajinu (o rovině se tu moc mluvit nedá) Raxu až k chatě Karla Ludvíka a na horu Heukuppe, abychom z ní na ferratu sestupovali ještě před setměním. Na vyšperkování cestou po skalní hraně tak nebyl čas, i tak jsme si ale cestou užili krásné výhledy, nejen na všudypřítomné růžové hvozdíky a další kytky.
A co víc, šlápli jsem do toho a kolem 20:45 jsme byli na Heukuppe, chvíli před západem slunce. Víc jsme si skoro přát nemohli. Snad jen kdybychom my nebo někdo z dalších koukatelů byli vybaveni dalekohledem. Vzdálené hory na severozápadě dávaly tušit, že slunce pro tento den zachází za Šumavou. Probrali jsme to mimo jiné se skupinou holek z Beskyd, na kterou jsme se Sucháčem po vysvětlení našeho cíle spustili stovkařskou agitaci, které samozřejmě nešlo odolat, tudíž očekáváme nekolik nových stovkařek už na Podyjí.
Kačku toto nezajímalo, s obavama, co ji čeká, se sunula vstříc nejzáludnějšímu úseku trasy, feratě Gamsecksteig. Je to naštěstí jen Áčko, takže reálné nebezpečí hrozilo spíš v tom, že si jeden druhýmu hodíme šutr na hlavu. Nicméně Kačka tu trochu bojovala se sebejistotou, takže zatímco já poodešel o pár desítek metrů napřed prozkoumávat další postup, Sucháč šel vždycky pár metrů pod ní, aby, jakožto spravnej gentleman, v případě jejího pádu sletěl taky.
K tomu naštěstí vůbec nedošlo, celkem v pohodě (většina) jsme to už za tmy slezli až do lesa, kde hlavním úskalím už nebyly skály ale klády a posléze hmyz rojící se kolem našich čelovek. Ukázalo se ale, že docela účinným opatřením je přepnout na červené světlo, které je tolik nelákalo. Tuto metodu jsem zkoušel já, takže o to více zážitků pak zbylo na Kačku a Sucháče. Ovšem zatímco oni bojovali s hmyzem, já už opět bojoval s baterií mobilu - teď už jsem byl na jednotkách procent. Proto jsem nechtěl zbytečně koukat na mobil. Mapu bych tam ale stejně nevykoukal, pokud bych nezapnul internet - nějak mi nedošlo, že pár kopců (teda asi tak pětina trasy) se nacházalo ve Štýrsku, jehož mapy jsem si nestáhl. Musel jsem proto občas kouknout k ostatním a pak jít s nima nebo po paměti. Ta mě zradila už v sedle Gupfsattel, o němž jsme se mylně domníval, že už je oním oddělovačem mezi Raxem a Schneealpami. Tím bylo až sedlo Kleine Nass o několik km dál a pár set metrů níže. Došlo se k němu kolem chaty, kde si místní užívali noční zábavy u chaty a rádi mě pohostili vodou.
Za sedlem jsme se už plnohodnotně vydali na výstup do Sněžných Alp, samozřejmě beze sněhu. Tady jsem se konečně trochu zorientoval, ale taky trochu zdržel pitím a doplňováním energie a možná ještě i posíláním nezbytné fotodokumentace na FB (uprostřed noci to sice tuplem nikoho nezajímalo, ale bylo na místě dát vědět, že jsme ferratu přežili). Cesta mi tu moc dobře pod nohama neubíhala a byl jsem celkem rád, že mi tu J+K úplně nezdrhli. Vyšplhali jsme na první kopce Schneealp a došli k zavřené chatě, u které jsme si udělali pauzu. Pak mi teda došlo, že nápis o zavřené chatě se týkal úplně jiné chaty, ale teď byla stejně noc, takže to byla pravda i zde. Posilnili jsme se tak akorát, abychom se k dalšímu cíli, na Windberg, přesunuli tím nejjednodušším způsobem, po cestě, která se v mapě nabízela a kterou bylo v zájmu jejího udržování nutno projít (jinak bychom to samozřejmě vzali oklikou přes další zavřenou chatu). Sice nám to nepřidalo tolik kilometrů, ale těch jsme pak stejně měli přebytek, jak se později ukázalo.
Na vrchol Windberg 1903, nejvyšší vrchol Sněžných Alp, jsem se posilnil datlí a horskou směsí, na společnou fotku ale nebyla morálka. Udělal jsem aspoň zápis do knihy a pokračovali jsme dál. Následoval sestup, který neměl být příliš náročný, nýbrž dlouhý. A tak se taky stalo. Šli jsme dlouhé hodiny stále mírně dolů za občasného přihlížení svítících očí krav nebo co to bylo za monstra. V jednu chvíli jsem se zastavil, abych něco málo pojedl a počkal na ostatní. Ti se však začali blížit se stádem krav za zády. Vhodným manévrem se jim podařilo kravám zmizet, ale tuto štafetu pak předali mně a já se se svými čtyřnohými a dvou rohými pronásledovateli musel vypořádat velmi zrychlenou chůzí. Naštěstí se mi to podařilo a po vozové cestě jsme bučícímu stádu zdrhli až k chatě Bodenalmhaus, která byla otevřena pro potřebu například záchodu i přes noc. Vynechat takovou příležitost by sice bylo blbý, ovšem zasednout tam a usnout bylo ještě blbější. Po neznámo jak dlouhé době jsem pak vylezl a za míného šera už pokračoval dál. Pořádně jsem sice nevěděl kudy, ale pamatoval jsem si že dalším cílem je vesinčka Hinteralm a pak dole v údolí Frein neboli Vranov nad Mürzem, jak jsme si ho pojmenovali. Šel jsem sám a usínal, až jsem kousek za odbočkou na Hinteralm na chvíli sedl na kládu a narval do sebe nějakej hroznovej cukr. To mě konečně trochu probralo, že jsem pak výstup k Hinteralmu zvládl tak, že J+K už jsem dostal na dohled.
Z mobilu jsme vymáčkl ještě skoro poslední zbytky na fotku hor před východem slunce, načež mi mí parťáci zase úspěšně zdrhli. Sledovat značku nebylo snadné, ale nějak se mi jí podařilo udržet. Horší bylo, že jsem si nebyl jistej, jetsli mám jít skutečně po ní. Tušil jsem ale, že směr mám správnej a po asi čtvrthodině nejistoty jsem před sebou zahlédl Kačku a Sucháče, jak procházejí blbě značenou louku - nutno říct, že kdybych je tu neviděl, tak bych to nejspíš zdrbal a šel bych bůhví kam. Takhle jsem došel nejen je, ale nečekaně i místo s krásným výhledem na východ slunce. Bylo to těsně před sestupem do údolí Mürzu a přímo naproti přes jeho obrovské údolí se klenulo horstvo Gölleru a v dálce jeho menšího bratrance Gippelu, což byly oba naše další cíle.
Jelikož se můj mobil už vyloženě těšil na dobití energie, vydal jsem se na zrychlený sestup. Spolu se Sucháčem jsme kopec seběhli za pár minut a vyfluslí jak třešňová pecka dorazili do místa, kam jsme si v pátek večer uschovali zásoby. Mezi těmi mými byla i vzývaná powerbanka, kam jsem konečně dal nabíjet mobil. Pak jsem tu měl ještě banán, do něhož se ale během toho dne zakousla nějaká potvora a vyhryzala mi do něj díru. Tak jsem měl ještě igelitku se svačinou chlazenou v potoce. Teda ten minulý čas se vztahoval hlavně k té svačině, teď už to byla jen jakási rozmočená kaše nehodna jezení. Nezklamalo ale pití (minerálka, Pepsi a Tygr) a hlavně samotná řeka - čekání na Kačku jsme využili k vykoupání, což bylo to hlavní občerstvení.
Po Kaččině příchodu jsme věci pobalili a vyrazili. Balení tentokrát nebylo tak snadné, protože jsme se sem už vracet nemínili, všechno se tudíž muselo sníst, odnést nebo vyhodit. Protože jsem před akcí zjistil, že můj bágl je v rozkladu a zachraňoval mě Sucháč svým náhradním, rád jsme využil jeho většího objemu pro odnesení i ostatních zásob, takže jsem pak nesl nejen několik litrů vody, ale i několik tyčinek a pytlík horské směsi, které se Kačce ani Sucháčovi do báglů už nevlezly.
Nyní už bylo ráno, svítilo slunce a trasa stoupala přes další kopec. Bylo jasný, že mi tu budou chybět brýle, který jsme ztratil někde při spěchu na Heukuppe. V místním penzionu jsem při jejich sháňce neuspěl a tak jsem si musel pro zbytek dne vystačit s kšiltovkou - Vranov byla až do cíle (asi 35 km) poslední civilizace.
Napřed jsme lesem vystoupali na kopec (já šel krásnou lesní trasou po zvláštních hadrových fáborkách, zatímco J+K nevadilo vyšlapat to štěrkovou vozovkou) až jsme pak dorazili na lučiny v sedle pod horou Bärenkogerl. Vzhledem k tomu jak jsem měl napěchovanej bágl a svoji čenou vodu jsem si u řeky přelil do cykloflašky, bylo jen otázkou času než tlak obsahu batohu a plynu CO2 přesáhne mez danou sosacím čudlem. Nevím, kdy se tak stalo, ale ve chvíli, kdy jsem se chtěl napít a otevřel bágl, flaška byla poloprázdná, zatímco bágl bylo poloplnej (obojí se vztahuje k Pepsi). Uchráněny před ní zůstaly jen hermeticky uzavřené smradlavé ponožky. Slunečné počasí jsem proto využil k rozložení obsahu báglu, sušení a koukání po okolí, zatímco J+K už dávno klesali do dalšího sedla.
To se mně podařilo až skoro o hodinu později - bylo to sedlo Lahnsattel 1015, poslední místo, kde jsme měli uloženy další zásoby. Je to bod, který odděluje povodí Mürzu a Salzy, jejichž vody se spojí až kdesi v Chorvatsku v ústí Drávy do Dunaje. To byl pak nejspíš i osud zbytku Kaččiny Cocacoly, kterou jsem už nedokázal zachránit, poté co jsme se najedl a napil a všechny ostatní věci nějak nacpal do báglu. A to včetně dalšího Tygra, jehož jsme si sem nachystal po případ usínání. To se mi nyní vyhlo; jakmile začalo svítit slunce, ospalost byla pryč, proto jsem jednoho mohl věnovat Kačce, které to pomohlo k docela rychlému výstupu na další horu, Göller.
Cesta byla značena někdy z hodně dávných dob, takže se nám značení objevovalo jen zřídka. Na vrcholu 1766 jsme se opět setkali, zapsali do knihy a vyfotili. Cestu dál jsem už měl celou projitou, část jsem znal z výletu před 11 lety a už tehdy jsem si říkal, že to je krásná hřebenovka, že by bylo pěkný to si projít celý. Charakterem mi trochu připomínala Malou Fatru s trochu více expo-úseky a jedním hadem jako bonusem navíc.
Přešli jsme všechny vrcholy Gölleru a sestoupili k chatě Göller Hütte. Zde nebyla obsluha, ale jen samobar, čehož Sucháč využil k doplnění trochu kapalin. Kačka stále bojující s nevyspáním si vzala mýho dalšího Tygra a dál už jela jako tygřice. Přes několik dalších vrcholů a kravích ohrad na hřebeni až k místu pod Gippelem, posledním výraznějším vrcholem trasy.
Na Gippel vede jedna cesta po hřebeni s jištěnými úseky, do které se Kačce moc nechtělo, tak to vzali se Sucháčem cestou spodní, suťovou a delší. Já jsem si to dal tentokrát po té skalní, bylo to příjemné zpestření. Ovšem nešlo to moc rychle a když jsem přelezl pár prvních skal, uviděl jsem Sucháče na vrcholu. To mi teda dal na frak. Aby na měl nečekal, přitlačil jsem na pilu a vyšplhal zbytek cesty za čtvrt hodiny.
Ale na vrcholu nikdo. Byl jsem tu už potřetí a pokaždý mí parťáci zůstali někde mimo vrchol. Po chvíli čekání, hledání, focení a koukání do knihy na můj starý zápis jsem usoudil jsem, že J+K už asi vyrazili napřed. Šel jsem tedy dál a u rozcestí, kde se cesty scházely je teprve vidím přicházet zezdola. Vůbec to nešlo tak rychle, jak jsem myslel. A osoba, kterou jsem za Sucháče považoval, byl nejspíš někdo jiný, což ale zůstává záhadou, protože jsme v celé této části hřebenu nikoho nepotkali.
A hřeben to byl ještě dlouhý. Poté, co J+K společně ještě zašli na vrchol, vydali jsme se po hřebeni Gippelmauer a pak z něj dolů a dál na východ. Zatímco na hraně Gippelské stěny byly místa sice s krásnými výhledy, ale exponovaná na vrchu skal, kde se Kačka necítila úplně nejlépe, sestup do sedla byl lesem, ale brutálně prudký, kde se, jestli jsem to správně pochopil, Kačka cítila úplně stejně.
Tomuto krásnému utrpení byl konec v sedle Prienecksattel, víc jak 300 metrů pod posledním z vrcholů Gippelské stěny. Následoval postup k chatě asi 4 km po hřebínku nahoru a dolů ze začátku příjemnými loukami. Poučen z výletu z minulého roku, kdy jsem si tento hřeben prošel, jsem věděl, že není všem útrapám konec, neboť jeden z kopců byl zarostlej ostružiním, bodláčím, kopřivami a dalšími podobně užitečným rostlinstvem. Výstup tímto bordelem vedl zase přímo po hraně, takže zejména Kačka, které jsme se trochu vzdálili, si tu tento úsek náležitě užívala.
Vzhledem k postupujícímu času jsme se my, Honzovská část výpravy, vydali napřed podržet ještě před zavíračkou místo v chatě Waldfreunde pod Obersbergem. Zavíračka se však nekonala, oficiálně zavřeno bylo už dřív, protože tu probíhala nějaká tradiční slavnost, nicméně obsloužit nás, přátele lesa, zvládli i tak. Fritaten Suppe byla teda tentokrát vytuněna velkou dávkou masa a uzeného vývaru, což jsme sice úplně neocenili, ale byli jsme rádi, že jsme vůbec něco dostali.
Počkali jsme na Kačku, která měla klíče od auta, aby mi je předala a já se mohl vydat na závěrečný sestup. Přišly mraky a za celou dobu poprvé i déšť. Turkův rekord už byl předurčen k překonání, to bychom museli na trase vytrčet ještě asi 5 hodin, abychom to nestihli, ale do cíle to byly už jen asi 3 km z kopce. Ale aspoň na nich jsem si trochu zazávodil s časem a přitlačil na muflona. Do cíle u auta ve Schwarzau jsem dorazil v 20:12:59, tedy 38:59 od našeho startu.
Byl jsem šťastný, že se mi podařilo trasu obejít, radost mi ještě posilnil stánkař, když jsem si u něj koupil pití a oslavnou roládu, načež mi sám od sebe dal ještě mísu jídla - masa s knedlíkem. Sucháč a Kačka dorazili s velkou slávou někdy před devátou. Na hodinkách jim údaje ukázaly asi 112 km a nějakých 7600 m do vrchu. Po koupeli v řece jsme zalehli do našich již vyzkoušených nocležišť.
Ráno jsem si ještě prošel místní naturpark ve snaze pozdravit se s muflony, ale ty jsem našel jen na ceduli. A tak jsme se přesunuli níže po toku Schwarzy, posbírali zbytky z kontroly, něco málo nakoupili na jídlo a pak se koupali a regenerovali na krásném místě u řeky, kudy jsme den před tím po nějakých 30 km procházeli.
Žádné komentáře:
Okomentovat