TUT, Tisá Ultratrail, vznikl jako následník akce LUM, Libouchecký Ultramaraton, na který jsem se během jeho existence nevydal. Jak Libouchec, tak Tisá jsou obce na druhým konci republiky a dostat se tam zabralo nějakou dobu a přineslo četná úskalí. Jako například, když jde člověk na vlak, mobil mu těsně před odchodem z domu hlásí 20 minut zpoždění, takže ho vyuzije ještě doma a pak jede v klidu šalinou na nádr, když tu zjistí, že z 20 minut je to už jen 15 a šalina kvůli výluce objíždí město vyhlídkovou jízdou, to pak člověk vyskočí a během minuty doběhne na perón těsně před odjezdem vlaku. Podobně to dopadlo v Praze, kde jsem taky měl tolik času mezi vlakama, že jsem to pak málem nestihl. Ovšem tu největší nestíhačku mi nachystal další přestup v Ústí nad Labem. Jeho obyvatel Jirka Kerlik se tentokrát pochodu nezúčastnil, takže jsem zmatky v dopravě musel absolvovat za něj. Až chvíli před vystoupením z vlaku jsem si všiml, že mám na přestup na autobus asi 4 minuty, z čehož má 3 minuty zabrat přesun. Vlak mající 4 minuty zpoždění mi z toho udělal úkol pro Chucka Norrise (ovšem úroveň, kterou by jistě i Jirka v pohodě zvládl), zkrátka po doběhnutí na zastávku jsem musel autobus stopnout na křižovatce, aby mě ještě svezl (dalším bych se na základnu do Tisé už nedostal).
Něco málo po 5 ráno jsme vyrazili. Vyběhli jsme do vsi, z kopce po asfaltu, jehož kluzkost hned z kraje vyzkoušel Vít(ěz celého závodu, to asi nepřekvapí) Toman. Hned se ale zvedl a valil dál a dlouho jsem ho pak neviděl. Zato jsem viděl všude spoustu oranžových archů značících trasu. V jednom místě v lese jich bylo tolik, že asi 5 se nás nechalo zblbnout a uhnout z trasy. Brzo jsme si to ale uvědomili, takže jsme se dostali na správnou cestu a protože mířila dolů, brzo jsem všechny v dohledu předmuflonil, v jednom místě jsem ale znejistěl a naopak se nechal do- a předstihnout. To se mi pak dělo čím dál častěji, zvlášť po průchodu přes obec Libouchec a následném výstupu loukou do protikopce. Přes stále velmi orosené louky a pole s dalekými výhledy jsem pokračoval na jih směrem k Ústí nad Labem.
Prvním cílem byla Erbenova rozhledna, u níž byla nachystaná občerstvovačka se spoustou pití a koláčků. Většině z těch účastníků, co mě ještě dosud nepředstihli, se to podařilo tady, když jsem si užíval výhledů z rozhledny. Byl to dost jiný zážitek než na Loučení, místo tmy bylo teplo, místo zimy světlo a místo Evy a Turka bylo volné pro další příchozí (kterých bylo 0).
Dál jsem se tedy vydal na stíhačku. První v dosahu byla mně doposud neznámá Jaroslava P. z jižních Čech, se kterou jsme se pak potkávali po dalších asi 60 kiláků. Na tento pochod se nám podařilo sladit jak tempo, tak iniciály Jména a Příjmení, tak dokonce i startovní čísla hned za sebou. V úseku ke hradu Blansko jsem se podobně jako při Loučení potkal s Ondrou Plašilem. Společně jsme dorazili na hrad, kde jsme vystřídali odcházejícího Nerva. Rozhledy krásné, krásné počasí však začínalo přecházet do nesnesitelna.
Proto jsem při seběhu louky od obce Blansko nevynechal první možnost smočit se v potoku. Tím jsem se ale vychýlil z trasy a zachraňovat mě musela Jarka. I tak mi zdrhla, ale upozornila mě na správnou cestu. Ani nevím jak, ale nabral jsem celkem skluz a následný vystup na holý Javorský vrch jsem absolvoval sólo v beznadějné snaze Jarku dostihnout. Nebyl ale úplně důvod spěchat, vyhledy z vrcholu si říkaly o pořadnou fotodokumentaci.
Boty jsem měl trávou docela provlhlý, proto se mi úplně nechtělo rozbíhat muflona, kde každej šláp pomáhá k narušení topologie promočených ponožek. Svah si ale říkal o to se trochu pohnout, takže jsem pak v obci Černá před sebou už zahlédl Jarku s Ondrou a předběhl je muflonmo z kopce do obce Libouchce (hroznej název, ještěže tu akci přesunuli do Tisé a patřičně přejmenovali), kde jsem se z toho chvíli vzpamatovával na navícové zavodňovací občerstvovačce (přišla vhod, díky orgům!).
Pak už mi nedělalo tak moc problém do toho trochu šlápnout do kopce směrem zpátky do Tisé, cestou jsem šel chvíli s Nervem, kterej je ale v poslední době zvyklej na tandem s Míšou, takže jsem mu postupně začal mizet. Cestou jsem šel úsekem s čárou nakreslenou na obloze. Zajímavej způsob značení.
První okruh jsem dokončil chvíli po 11h. V depu jsem se ale zdržel celkem výrazně, napřed občerstvením, pozdravením s Mírou Habelem, sušením bot a ponožek, mírným přepakováním a hlavně umýváním od jednoho ze dvou gelů, kterej jsem do sebe spíš z povinnosti nasál.
Slunko pražilo tak, že do druhé etapy jsem vyrážel už v podstatě suchých botách. Z informací před startem jsem se dozvěděl, že první okruh má asi 44 km a je o asi 10 km delší, zatímco v tom druhém mám čekat víc kopců, zatímco poslední je už jen asi 20 km na Sněžník a skalama zpátky. Vyrazil jsem a cestou sledoval, že se mě stále týkají i značky pro trasu padesátky. Dokonce i značka mířící do vojenského prostoru se cedulí varující před vstupem a fotografováním se nás týkala dohromady. Šel jsem sám a trochu nejistě jsem do něj vstoupil.
Byla to ale krása, vojenský prostor se nacházel na plošině, která tu tvoří náhorní mez povodí dvou potoků tekoucích do Labe, každý ale z jiné strany oblasti Labských pískovců a taky jiného státu. My jsme se sice drželi stále v ČR, na sever už ale voda tekla do Německa, musela by ale opustit celkem stojaté bažiny. A než to, to jsem to radši prošel a někde u osady Panenská překonal i v tunelu ukrytou dálnici D8 a pokračoval po hřebeni dál.
Vedro bylo čím dál větší, že jsem i zvažoval, zda nevyužít Stříbrný rybník k osvěžení, byly tam ale nějaký báby, naháč a pulci (ti byli pěkní). Tak jsem jen svlažil xicht a pokračoval. Dozvěděl jsem se, že ne až tak daleko přede mnou je Jarka, ale nějaký velký snahy o její stíhání jsem tu nevyvíjel, byl jsem rád, že se mi jde celkem dobře. Akorát když se tu a tam v protisměru obejvil běžec, koukal jsem, jestli už to nebude Vítek. Nebyl, v tomto úseku měli navrch padesátkaři.
Dorazil na kontrolu u Zadní Telnice, na 57 km, tj. asi v půlce. Nějak jsem ale začal počítat kiláky a furt mi to nesedělo. Jetsliže prvné okruh měl 44, poslední 20, tak ten druhej by měl mít místo očekávaných 34 km asi tak 50. A opravdu, od Tisé jsme tu měli asi 13 km, což vzhledem k obousměrnosti úseku dává pro zbytek této části nějakých 9 km, což dost nevycházelo. Až pak mi došlo, že těch 44 km o 10 km delších bylo myšleno, že to prodloužili orpoti předchozím ročníkům, což mi byla infomace užitečná jak zimní čepice do toho vedra. Skutečnost byla totiž taková, že druhý okruh byla prostě trasa padesátky, takže když se k tomu přidá 44 a 20, vyjde slibovaných 114 km. Tyto počty si ale každej musel udělat v hlavě, protože jsme tu nedostali itineář aneb jakoukolikv kilometráž trasy. Mohl jsem se teda jen tak domnívat, na kterým km asi tak su. Nyní jsem byl na kontrole, kam po chvíli dorazila i Jarka zabloudivší těsně před kontrolou. Doplnil jsem do velblouda vodu, něco málo snědl a dál už zase pokračoval s Jarkou.
Po pár stovkách metrů se cesta rozdvojovala, ale v tomto krátkém úseku jsme stihli potkat Vítka, kterak si to neohroženě mířil za dalším vítězstvím. Jen jsme se krátce pozdravili a pokračovali každý svým směrem, on měl ale do cíle o nějakých 23 km blíže. Vyšlapal jsme sjezdovku a odklonil se na jižní jednosměrnou část trasy. Ta mířila přes četné kopce a údolí až na Komáří hůrku, kde se stočila zpátky a jako severní trasa se vracela právě sem. Jarce jsem z kopce umuflonil, ale nechal se pak dojít vysypávaje bordel z boty. A pak jsem jí znovu zdrhl a nechal se dostihnout během osvěžování v potoku.
Bylo vedro, že jsem si ve vodě vykoupal triko a šel pak do kopce s ním omotaným kolem krku. Cesta svojí prudkostí připomínala některé maďarské nebo polské turistické značky, tady ale šlo pouze o jednorázovou záležitost připravovanou speciálně pro nás. Po této vertikále jsme vyšlapali na cestu. Jaroslavu jsem nechal někde za sebou a dál do kopce jsem šlapal už sám. Když už se mým holým zádům nelíbil bágle přímo na kůži, nasoukal jsem na sebe polouschlý triko, což bylo tak akorát, aby příjemně chladilo.
Pak ale přišel další sestup, napřed prudší pěšinou, pak štěrkovkou a ve chvíli, kdy jsem si už říkal, že by bylo na čase dorazit konečně na dno, cesta se obrátila vzhůru a začala zase stoupat, tentokrát ke zřícenině hradu. Jmenoval se Kyšperk a dostihl jsem tu kluky z pochodu, kteří to tu znali, takže je ani nenalákalo jít se tam podívat, navzdory tomu, že k tomu vyzývala zákazová značka. Možná by se z něj mohlo něco ulomit a sesypat na cestu, tak jsem se pod ním moc dlouho neprocházel a pokračoval dál. Fotky z tama jsou teda samozřejmě z nalezené flešky, já jsem tam pochopitelně nebyl...
Po návštěvě hradu jsem kluky opět dohnal, když už cesta opravdu mířila ke svému vyúdolení u města Krupka. V nejnižším místě jsme provedli povinnou osvěžbu, já zůstal věrný postupu z minula. Ale zatímco jeden z hochů (ze Slovenska) rázně zavelel k výstupu vzhůru, my dva ostatní jsme jeho tempo nechytli a vzájemně jsme se přebíjeli, komu to šlape hůř. A do toho jsem zjistil, že můj velbloud je téměř na dně. To jsem opravdu znejistěl, jak asi hodinovej výstup zvládnu. Parťák mi nabídl energetickej gel. To se zdá jako risk, ovšem na umytí od toho lepidla jsem měl dost vody v mokrým triku kolem krku, takže tentokrát to žádný nežádoucí účinky nepřineslo. Možná to nepřineslo i účinky žádoucí, ale jakejsi placebo efekt možná přišel, prostě jsem se zvedl a lezl nahoru. A to rychlostí takovou, že mezi mým předchůdcem a mnou stihly na cestu napadat klády a vyrůst stromy. Na jednu jsem si pak na chvíli sedl a odpočíval, když tu najednou slyším vrtulník. Že by někdo zdechl z toho vedra? Divit bych se úplně nemohl.
Výstup dál už tak dramatickej nebyl, když vylezl na vrcholovou louku, stála tam helikoptéra čekající na nevím co. Až od místních kluků jsem se dozvěděl, že nejspíš někdo vletěl paraglidem do stromů. Jarka jdoucí asi čtvrt hodiny po mě se dokonce osobně zapojila do záchranné evakuační operace, když pomáhala do vrtulníku paraglidistu naložit. Je to nespravedlnost, že se ve vrtulníku proletěl zrovna někdo, kdo lítá běžně a my, běžní pozemšťané, si musíme vystačit s cestou po povrchu.
Po povrchu cestou k vrchu kopce jsem se stavil na kontrolním stanovišti. Zrovna se hrálo utkání našich na MS v hokeji proti Slovensku a orgové to měli puštěnýna tabletu. V té době se zdálo, že jde o utkání pro rozložení v play off, ale pro oba mamčafty to ve skutečnosti byla poslední radost a turnaji - vzhledem k tomu že Slovensko od té doby už nezískalo ani bod a Češi jen ty, co získali výhrou v tomto utkání, v skutečnosti si to tam nějak rozdávali o pořadí mezi 5-9 místem. Zrovna jsme dali gól na 2:1, tak jsem v nadšení z vedení vylezl na vrchol, kde jsem se podle mapy domníval, že najdu rozhlednu.
Vrchol se jmenuje Komáří hůrka, je na něm stavba Komáří vížka. Toto slovo člověk zná z diktátu, neboť se, navzdory souzvuku se slovem "výška", píše s í a ž. Tady je snad jediný místo, kde se má doopravdy uplatnit. Ale když jsem lezl nahoru, seznal jsem, že by se to přecejen mělo psát s ý a š. Komáři tu sice nelítali, ale museli jsme vyšlapat do velké výšky, jednalo se o jedinou 8stovku na cestě (807 m nm). I přesto, že z rozhledny by přes zazděný okna videl asi jen bystrozraký Chuck Norris, místo se mi líbilo. Byly tam krásný výhledy na bílinskou kotlinu a České středohoří a na druhou stranu do Německa.
Abych neměl další úsek přiliš lehkej, nakoupil jsem v místním kiosku několik šutrů z místních krušných hornin. Dostal jsem k nim zasvěcený výklad od místního patriota, kterej se hrdě hlásil k tomu, že okna v místní věži zazdil právě on. Ale na velký vykecávání nebyl čas, vrátil jsem se ke kontrolnímu stanovišti, abych zjistil, že Slováci už zase stihli vyrovnat. Nakonec jim ale náš kapitán ukázal, jak se hraje fotbal. Nebo hokej. Někteří to beztak nerozlišují.
A zatímco já řešil tyto důležité věci, ostatní spoluchodiči včetně Jarky mi nemilosrdně pláchli. Tu jsem aspoň zahlédl kdesi asi kilák daleko. Cesta vedla, slovy místních Tepličáků, přes pole louky hejna, všude samá kráva a samej vůl. A jak známo, hovězí dobytek se v současnosti považuje za formu hospodaření nešetrnou vůči životnímu prostředí. Na vině jsou totiž kraví větry, které zvyšují obsah skleníkových plynů v atmosféře. Místní zemědělci však k problému přistoupili ekologicky a postavili na louce větrnou elektrárnu. Zda a jak moc je tento způsob získání elektrické energie účinný jsem nezjistil, ovšem i bez náhončího krav se v podstatě celý stádo k problému - tedy větrníku - postavilo nečelem.
Já jsem žádnýho kovboje pro urychlení nepotřeboval, to, že jsem si jako vůl nechal všechny utéct mi stačilo k pohybu samo o sobě. Cesta vedla po kraji hřebene, náhorní roviny, kde se v těch nejplacatějších místech roztéká voda jak na jih do Bíliny, tak na sever kamsi do Saska, aby se pak u Drážďan zase stekla do Labe. To byla ale spíš teorie, protože to rozhodně neznamenalo, že bych se tu s vodou někde potkal, či dokonce, že by tu byla k pití.
Tento krajinný nedostatek si asi uvědomila parta náhorních pařmenů na kraji louky, kteří ochotně nabízali pití každému kolemjdoucímu chodiči. A než jsem se k nim došoural já, viděl jsem, jak se na jejich místě na chvíli zastavila Jarka. Časový rozdíl odpovídal zhruba 5 minutám, což bylo tak akorát, aby si mě nevšimla, ale přitom dost málo, abych to dokázal ještě během asi kilometru ke kontrole v Zadní Telnici stáhnout. Naše trase se měla po asi 20km okruhu zase napojit na původní obousměrnou zpáteční trasu. Bohužel, jedna spadlá značka určující směr vpřed dolů po louce vše pokazila. Jak by pravil klasik Poly z Insanie, Jarka se ocitla v levý čas na levém místě. A z levého místa zabočila, jak jinak než doprava. A to dělat neměla, neboť se chytla značek mířících na jednosměrném okruhu mířících na Komáří hůrku. Volal jsem na ni, že jde blbě, ale vzhledem k tomu, že jsem sám na chvíli znejistěl, radši jsem situaci zkontroloval na mapě a Jarka mi zmizela z dohledu.
Až jsem našel značku ležící na zemi, pochopil jsem, která bije. A bila docela velká hodina (aniž bych ji slyšel), byla docela pokročilá doba a jelikož jsem si věřil, že tento prostřední okruh přece za pár hodin zvládnu, tak jsem si na něj nebral čelovku. Ovšem teď se mi tu ztratila parťačka, tak jsem měl jistej pocit povinnosti ji z toho maléru vytáhnout. Jenže když jsem se plně zorientoval a došel k místu, kde jsem ji viděl naposledy, uplynulo několik minut a to byla dobra, kdy ona zcea jistě nasadila to nejvyšší turbo a seběhla z kopce na úplně špatnou stranu. Párkrát jsem zařval do lesa, ale jak jsem do něj volal, tak se z něj ozvývalo mlčení. Což s tradičním příslovím úplně nesedělo, musel jsem proto mlčet taky, aby pravidlo o ozvěně platilo. Jinými slovy, vykašlal jsem se na to a ponechal Jarku jejím bloudícím choutkám. Trochu mě už předem varovala, že se jí to stává, ale netušil jsem, kdy to na ni přijde, a už vůbec ne, v jaké míře. Až mnohem později jsem zjistil, že skutečně slezla část kopce po trase, kudy jsme už šli a proběhla i místem, kde se dalo situaci ještě jakžtakž zachránit, a krutou skutečnost, že jde spoustu kiláků blbě si uvědomila až dole u potoka, kde jsme se o několik hodin dříve ochlazovali.
To já jsem se mezi tím setkal s Radkem Šnevajsem, zdlábl s ním jsme něco málo na občerstvovačce, popil něco černé vody (v podstatě celý jsem to tentokrát jel na cole (s C, nikoliv K)) a pak jsem mu prchl ve snaze dorazit následujících 15 km do Tisé ještě zasvětla. Cesta uběhla celkem v pohodě, nenarušila ji ani skupina divočáků chrochtajících nedaleko cesty.
Slunce zapadlo krátce před vstupem do vojenského prostoru. Cestou jsem předešel ještě jednoho zpozdilého padesátkaře, měl jsem kvůli světlu celkem naspěch. Snažil jsem si vybavit trasu z předchozího protisměrného pochodu. Když se mi konečně podařilo se zorientovat a dobrat se k uvědomění, že do konce vojenského prostoru je to asi tak kilák, zjistil jsem že stojím u jeho východu. To už se ale šeřilo, ale záverečný úsek polem byl orientačně v pohodě, a o to víc, že jsem se tu potkal s Mírou, který tu vyhlížel parťačku Marťu kráčející někde za mnou.
Na kontrolu jsem dorazil tak akorát abych si vzal čelovku, vyložil šutry, pozdravil se s Vítkem, který už před nějakou dobou dorazil celou štreku (na prvním místě) a po výborné polívce - vývaru - pokračoval dál, na poslední, asi 20kilometrový okruh.
Nyní už vedla cesta tmou kamsi k hranicím s Německem. Zavzpomínal jsem, jak tudy kdysi vedla trasa stovky Jarním Šluknovskem, a až po Děčínský Sněžník to měla být pro mě už poznaná oblast. V té tmě jsem samozřejmě nepoznal nic, navíc když jsem furt čuměl do mobilu a něco řešil a přitom nekoukal na cestu, občas jsem šláp do bažin, občas do křoví a občas mě předešl Radek Šnevajs. Teda udělal to celkově jen jednou, pak jsem se mu jen párkrát přiblížil, ale s přibývající dobou na trase klesala má pozornost a občas jsem si i já přidal nějakou zpátečku, abych si dosyta užil temné zákoutí místních lesů.
A nejen lesů, ale i skal. V těch pod vrcholem Sněžníku jsem se zamotal docela úspěšně, že jsme musel přelézt i jakejsi boulder, pod kterým byla nachystaná i matrace, patrně ne na spaní, a nakonec vylézt na stezku, která pohodlně vedla nahoře nad skalní stěnou. Kromě toho mi cestou, s přibývající zimou, už celkem obstojně začalo téct z nosu. V takových chvílích člověk sahá po kapesníku, o kterém bezpečně ví, že má po ruce právě jeden. Pak se ale taky může stát, že se člověk vysmrká, strčí kapesník do kapsy a pak z kapsy druhé zázračně vytáhne, teď už skutečně, kapesník. Inu nákrčník nebo čepici je pro příště lepší si schovat jinam, po hmatu se to dost blbě rozlišuje...
Dorazil jsem ke kontrolní občerstvovačce na Děčínském Sněžníku, u které jsem se právě vystřídal s Radkem. Ač už byla hluboká noc, velmi milá dvojice občerstvovačů mi s radostí nabídla polívku a leccos dalšího pro oživení jinak celkem skomírajícího těla. Nakoplo mě to dostatečně k tomu, abych si vylezl aspoň na ochoz u rozhledny.
Zavzpomínal jsem, že jsem se tu kdysi, asi tak před 10 lety, poprvé setkal s Vítkem Zahrádkou, taktéž v noci. Podobně jako tehdy jsem udělal krátký pokus něco vyfotit a kolem kontroliště se vydal na sestup. Ten vedl napřed kameništěm a pak z kopce dolů a po cestách více i méně asfaltového charakteru dorazil přes obec Sněžník až ke skalnímu městu Ostrovských skal.
Už jsem toho měl tak nějak celkem dost a viděl se co nejdřív v cíli. Asi sem trochu podcenil živost baterií v čelovce, neboť mi teď začala skomírat podobně jako já. Na chvíli jsem se posadil a vydýchal na šutru a pokračoval s vědomím, že delší posezení by mohlo mít za následek plnohodnotné vytuhnutí. Tomu jsem se chtěl vyhnout, a tak jsem už dorazil závěrečný úsek po hraně Tiských stěn bez větších zastávek, stejně nebylo toho moc vidět. Do cíle jsem dorazil někdy po 3 hodině ranní, v době, kdy spali všichni, včetně orgů, s výjimkou pár příchozích ať už po třetím okruhu jako Radek Šnevajs nebo já, nebo teprve po druhým jako parta kolem Jirky Hofmana. Hlavním (a jediným) oceněním za dokončení trasy byl guláš a všudypřítomné koláče.
Nadlábl jsem se, na pár hodin se natáhl ve stanu u Vítka a ráno si pak prošel Tiské skály už v pohodě za světla, abych si užil to hlavní, čím je tato oblast známá. A rozhodně to stálo za to, stejně jako celá akce. Mé díky patří orgům za pěkně připravenou akci, která mi umožnila podívat se do některých neznámých končin a některých známých, ale zase v trochu jiné souvislosti než jindy.
Žádné komentáře:
Okomentovat