Expedice Mátra

O akci Mátra 115 jsem se dozvěděl už docela dávno jakožto o konkurenční stovce, která zabírá v kalendáři CSUT každoročně místo v době konání mého BVVŠ. Taková není jediná, ještě si takhle lezeme do zelí s Trnavskou stovkou. Tento Č-S-H trojboj nastává každoročně začátkem června. Ač jsem o Mátře slyšel, že je to pěkný a je tam hodně jídla, tušil jsem, že coby organizátor BVVŠ se na ni nemám jak dostat. Když se ale letos víkend dostal na hranu měsíců, akce se o týden rozešly a konečně se tak nepřekrývaly (zato se BVVŠ překrylo s ValKilem, ale to už je jiný příběh). Byla to každopádně jedinečná šance se Mátry zúčastnit, i když bych v té době jinak měl dost co dělat s přípravama svýho pochodu, nehledě na práci do práce apod. Navíc Mátru jako takovou jsem znal jen z mapy a slovenské vlajky, jakožto jeden z kopečků na znaku. O to víc jsem byl na toto "pohoří" zvědav.

Nalákat Evu Strnadovou nebylo těžký, neboť ta jde v poslední době do každé šílenosti. Ta ještě ulovila Vítka Tomana a nakonec se k nám přidal ještě Vašek Glos. Naplnili  jsme auto a vyrazili z Brna od západního kraje někdejšího třetihorního moře přes jižní Slovensko a přechod Šahy (oblast, kde se možná agent Bureš nechal inspirovat, neboť se tu nacházelo mnoha čapích hnízd) do pohoří Mátry. Kopce se tu coby jižní okraj Karpat zvedají z Panonské nížiny, která tu zůstala po onom moři zůstala. Přestože to nejsou hory (hora přes 1000 m je v Mátře a celým Maďarsku právě jedna a zrovna ta se nám připletla další den do cesty), zvedají se z výšky pouhých 150 m, což z této oblasti dělá terén pro pořádnou UT zabijárnu. A tak to taky bylo.

Akce byla zajištěna celkem zvláštním způsobem. Startovné bylo typu: vlastní buchta nebo něco podobnýho, co se sežere na kontrole. Pak si člověk ještě mohl připlatit za autobusovou přepravu z cíle na start, tričko a další nepovinné položky. Ovšem povinnou položkou k registraci byla stravenka v ceně necelé tisícovky Kč. Trochu mi to připomnělo politiku nízkonákladovek, kde je letenka za pusu, ale v letadle je pak zpoplatněný pomalu i místo na stání. A hlavně mě to trochu znejistělo. I při dnešních cenách, kdy člověk prožere litr během jednoho dne? Co to bude proboha za žranici? Do čeho to jdu? Vysvětlením mi bylo, že je na trase 19 občerstvovaček. To je průměrně jídlo co 6 kiláků! Uvědomil jsem si, že to není klasickej závod v tom, kdo dřív dorazí do cíle, ale vítěz je ten, kdo toho během trasy nejvíc sežere, aby se využil předplacenej paušál. 

Když jsme ale dorazili do cíloviště v Mátraszentimre, byla pro nás nachystaná krásná chatka dozorovaná vycvičeným emu, jež byla ideální pro nocleah naší čtveřice. To mi významně změnilo pohled na cenu celé akce a dále jsem už neměl pocit, že bych se pro návratnost vložených peněz musel přežrat na každé kontrole. Stačilo to jen párkrát za cestu.

Večer jsme zalehli za zvuků jakýchsi podivných bubínků a já jsem se dočetl, že mi přijali článek, což mi významně zlepšilo náladu pro následující den nebo aspoň jeho část. Ráno jsme sedli na připravenej autobus a přejeli jižním Podmátřím do východiště v městečku Kisnána, kde se pod místní pevností už hemžily davy pohybuchtivých Zalitavců. 

Vyzvedli jsme si itineráře (vtipně označené s odkazem na místo původu příjemce, u mě byla "Kofola" a u Evy "Jožin z bažin žije na Matře"). Seznámil jsem se Györgym, hlavním organizátorem, předali jsme naše nachystané příspěvky na občerstvovačky (bez toho, aby někdo ověřil, že tam třeba ostatní nechcu prohnat gutalaxem). Já jsem v rámci chystaného BVVŠ napekl tradiční perníčky s logem, přidal k nim letáčky. Šance, že někoho ulovím na akci, která se koná o týden později někde na Moravě, moc velká nebyla, ale třeba pro příště... Pozdravili jsme se s Markem a Danielem (z ČR ani SK jsme tu nikoho známýho nepotkali) a v 7 ráno vyrazili.

Vyběhli jsme do zalesněných kopců. Po chvíli mě předbíhá jeden z Maďarů a hlásí něco jako žábakéréš, tak jsem ho taky pozdravil a běžel dál. Pak jsem ho zase předběhl při jednom z mufloních seběhů a on zase na mě vytáhl tu žábu, tak jsem zpozorněl, co že to mele a on mi ukazuje na baťoh. Měl jsem ho rozepnutej a jen se čekalo, co z něj vytrousím. Díky mu! Naštěstí jsem tentokrát opravdu skoro nic nenesl, vzal jsem si malej báglík na 5 l, z toho asi 1,5l zabral velbloud, a pak srolovaná bunda, lékárnička a pár tyčinek na prvních 16 km, což byl nejdelší úsek bez občerstvení. Víc nebylo potřeba, bylo vedro. Naštěstí ale Mátra jsou výrazně zalesněnější kopce, než jsem čekal, takže se velká část trasy odehrávala ve stínu. 

Vylezli jsme na první vrcholek, kde byla první mezikontrola a možnost doplnit vodu. To byla asi jediná občerstvovačka, kterou jsem nevyužil. Byla na kopci před prvním větším seběhem. Na základě rozhovoru s místními orgy jsem rozšířil svou slovní zásobu maďarštiny asi o čtvrtinu, když jsem se dozvěděl slova pro vlevo - ból a vpravo - jób. Pofotil jsem krásné výhledy a pustil se dolů. To, že muflon se řekne stejně jak u nás jsem se dozvěděl až později a pro určení směru,  kam mají uhnout mi předsbíhači stačily ony dva praktický jednoslabičný pokřiky (většinou pochopili, že hlásím, kam mířím). Nějak o fungovalo, ke srážkám naštěstí nedošlo, což je nakonec možná i s podivem. Až teď, když to píšu, zjišťuju, že ty slova znamenají něco úplně jinýho, něco jako "pryč" a "dobrý". Asi bylo úplně jedno, co na ně člověk řve, hlavně že uhnou. 

Pak se ale začalo se stoupat na Kékes, nejvyšší horu Maďarska, tedy i na nejvyšší bod trasy. Kopec to byl pořádnej a moje tempo se postupně zvolňovalo, zatímco jiní mě konstantním krokem předcházeli, aniž by na mě potřebovali něco hulákat. Nakonec jsem se nějak vyškrabal k vrcholové chatě, kde čekalo první občerstvení. Nevěda, co budou nabízet, jsem si nenachystal chuť na konkrétní svačinu a z mnoha druhů buchet a dalšího pečiva jsem si vybral chleba s jakousi dobrou pomazánkou, sýr a okurky a pak náhodně vybraný kousek buchty. Tady jsem zase já musel doufat, že nám tam nepodstrčil nějakej zlotřilej soupeř nějakou záludnost jako nízkoenergetickej cukr nebo podobnou nežádoucí látku.

Na chvilku jsem si sedl a i to stačilo k tomu, aby mě dostihla Eva. Té stačila k občerstvení asi tak třetina krátké chvilky, že ve výsledku pak čekala, kdy do sebe nacpu buchtu, abychom mohli jít chvíli spolu. Člověk byl rád, že může s někým prohodit pár slov. Šance potkat se s některým z dalších dvou spolucestovatelů byla téměř nulová, neboť byli mnoho km před nama a ani našimi známými z řad Maďarů se to úplně nehemžilo. Vody jsem měl ještě dost, nedobíral jsem ale čas jsme zabili mnohem významnějším činem, výstupem k vrcholové kótě na jediné maďarské tisícovce. Na nejvyšším vrcholu Maďarska jsme stanuli v 10 h, zfotodokumentovali situaci a pokračovali, překvapivě dolů. 

Cesta dolů byla zajímavá. Pustil jsem se dolů muflonem, ale po chvíli jsem pocítil na zádech vlhko a smrad. Začal jsem lovit v báglu, co že se mi to stalo s vakem na vodu. Ten byl naštěstí v pořádku, když jsem ale sáhl do hlavního fochu, ucítil jsem víc vlhka a smradu. A když jsem si všiml, že mám ruce červenohnědý netrvalo dlouho, než jsem si uvědomil, vo co tu de: pootevřela se mi lahvička s betadinem a tím červeným sejrajtem poznamenala nejen celej obsah lékárničky ale i dno báglu. Následně proběhly veškeré úkony, které si likvidace následků ekologické katastrofy tohoto rozměru vyžaduje, tedy sanace, dekontaminace a tomu všemu předcházející Evakuace - poslal jsem Evu napřed, ať nečeká, a pak mi trvalo několik mufloních seběhů,  než jsem ji dostihl. Nicméně z kopce na severním úbočí pohoří jsme sestoupili spolu, lesmo až do vsi patřičně maďarského, rozuměj nezapamatovatelného názvu. 

Jak člověk vylezl na asfalt, poznal realitu uherského slunce, který pálilo maďarská paprika. Naštěstí tu ve vsi, Parádsasvár se to jmenovalo, byla kontrola. Vzhledem k tomu, že jsem se začal trochu zavařovat, nepohrdl jsem možností na chvíli zastavit a využil občerstvovačku i k chvíli sezení. Na takový zhovadilosti ale Eva neměla pomyšlení, takže tam na rozdíl od mých několika chodů buchet do sebe hodila jen možná jeden a to včetně pití, vydala se napřed a od tohoto místa asi 90 km před cílem jsem ji přestal stíhat. To se ale taky celkem čekalo, vzhledem k našim aktuálním výkonnostem a aktuálnímu věkovému rozdílu. Ten byl mimochodem podobný jako mezi ní a Vítkem a mezi Vítkem a Václavem, takže jsme byli taková ekvidistantně narozená parta. Jak se to projeví ve výkonech, to byla otázka, nicméně se zdálo, že by to mohlo skončit i přímou úměrou. Ale to předbíhám.

Ač jsem tady na Parádní kontrole nechal Evu jít napřed, mezi ostatními účastníky jsem si přecejen našel parťáka - byl jím Maté Tarnai, jehož jsem na stovkách už asi 5 let nepotkal. Dozvěděl jsem se, že teď už na ČR na stovky nejezdí a chodí spíš ty maďarský na pohodu. Zatímco jsme stoupali, seznámil mě s tím, co mě na trase dál ještě čeká a v podstatě mi dal na výběr, jestli to mám zabalit hned nebo až po polívce, protože jsem z toho pochopil, že to bude jedna vražda za druhou. Nicméně svoji pohodu následně potvrdil, když strojovým tempem vyšlapal cestu vedoucí směrem gradientu přímo na hřeben - jako by to šlapal Michal Turek v pohorách. Dostihl jsem ho až krátce po poledni nahoře na kontrole Galya-tető, kam jsem se vyplazil zatímco on už stál frontu na polívku.

Na chvíli jsem se tu potkal s Evou, u polívky jsme ještě prohodili pár vět o tom, kde asi jsou naši kluci. Měli jsme možnost je sledovat skrze online vizualizaci, o níž se mimo jiné dozvěděli i další naši příznivci a kibicové (tj. polsky fanoušci) a člověk si tak na sebe akorát vyvinul tlak, že ho někdo šmíruje na netu. Viděli jsme, že Vítek by se měl někdy vracet z okruhu, který následoval po polívce (a po němž proto trasa opět vedla přes tuto občerstvovačku). 

Eva opět zvedla kotvy rychleji a zamířila k rozhledně na nedalekém vrcholu výšky 965. Asi jsem to blbě pochopil, když jsem se bavil s místníma a předpokládal jsem, že trasa vede až na rozhlednu. Nějak mě nenapadlo, že ač tato akce patří do CSUT, některé olafoviny se tu, na dálném jihovýchodě, nemusejí vyskytovat v takové míře, jak by člověk čekal u nás. Takže jakmile jsem dosvačil a dolezl k rozhledně, dospěl jsem ke zjištění, že se nahoru fakt nedostanu, pokud nezaplatím vlezný a že tam tím pádem asi trasa nevede. 

Vydal jsem se teda na seběh. Byl docela dlouhej a byla to jediná reálná možnost dostihnout Evu. Cestou jsem probíhal jedním z mnoha oblaků rojících se much, přičemž jsem zatesknil po repelentu, kterej jsme uvážlivě předchozí den koupili v Břeclavi a ještě uvážlivěji ho pak ušetřili použití před startem a nechali ho zavézt na kontrolu v půli - do cíloviště. V úvahách, jak se k němu po dalších 20 km dostat jsem se nějak zahloubal běža po nepříliš urovnané vozové (spíš traktorové) cestě. 

A jak tak hloubám, najednou šutr, kop do něj, a pak už jen ruka před sebe, která mě předloktím zachránila od pádu držkou přímo na kámen. Schytala to navíc pravá zadková kost a pravý koleno. Ale co hůř, jak jsem tak dopadl na zem, najednou mě brutálně chytla křeč do lýtka. To byla najednou fakt bolest, že by jeden řval (a já byl jeden). Přitom jsem se snažil dát najevo kolemběžící Anně Őrsi, která mýmu držkopádu taktak uhnula, že to půjde, ale v danou chvíli jsem byl v podstatě v šoku, co jsem to udělal za kravinu nebo spíš za krtko-křečkovinu. Válím se po zemi, ruka noha od krve, všechno přebíjí bolet v lýtku a já se snažím vylovit v hlavě výraz "spasm", abych Maďarům sdělil, že hlavním problémem je teď křeč, se kterou si nějak poradím. 

Po chvíli agónie se mi to podaří, Anna a její parta teda mizí a kolem přichází další a další, zatímco já rezignovaně sedím uprostřed cesty a snažím se je přesvědčit, že budu v pohodě. Nevím, jestli jsem si to skutečně myslel, ale zatím to stačilo k tomu, abych se po chvíli zvedl a přesunul opodál na kládu, kde jsem konečně vytáhl lékárničku, abych si zbytkem betadinu ošetřil čerstvé rány.  Občas se u mě zastavili se snahou o podporu další chodiči. Jeden z nich, Tibor z jižního Maďarska se na to moje umírání už nemohl koukat, ale místo kapslí s kyanidem vylovil z kapsy pár tablet proti křečím, jež jsem s díky přijal; tentokrát jsem si pro ušetření zátěže nenesl ani jedno z toho. Naštěstí jsem ale měl dost nápastí, takže jsem pak polepenej pokračoval dolů. 

Trasa pokračovala z kopce a postupně se mi podařilo rozběhnout muflona a dobelhat až na kontrolu v dědině Mátraalmás. Zde jsem nějak ani neměl chuť se něčím cpát, ale vzhledem k tomu, že jsem tu potkal svoje sušenky z BVVŠ, povzbudil jsem se tím, že jsem si jednu vzal na sebou. Chuť jsem na ni ale neměl a nesl jsem si ji pak s sebou hodně dlouho, abych si vyzkoušel, jaká je to pomoc, když tím krmím ostatní na svých pochodech (samozřejmě to bylo to nejlepší, co tu člověk na občerstvovačkách dostal -- vydrželo mi to až do konce mé cesty). Tak jsem se jen napil a pokračoval zase nahoru. 

To už tak snadno nešlo a zase nějakou dobu trvalo, než jsem se nahoru vyškrábal. Výstup byl dlouhý, zato prudký a zdál se nekonečný. Když už jsem měl za sebou inflexní bod a sklon se začal zmenšovat dalo mi naději, že se blíží hřeben a civilizace. V lese jsem zaslechl výkřiky dětí, což mi signalizovalo, podobně jako námořníkům ptáci na obloze, že cíl je nablízku. Na kontrolu jsem dorazil za horkého odpoledního času, pozdravil se s Markem Lutringem, který tudy tudy procházel teprve poprvé, dal jsem si další polévkový chod a pokračoval dál. 

Následoval delší, asi 8km dlouhý úsek k další kontrole Mátraháza. Vzhledem k tomu, že se sestupovalo na jižní stranu hřebene, předpokládal jsem, že se jedná o 8 km z kopce, což dávalo jistou naději ještě stáhnout ztrátu na Evu. To bylo cílem nejen proto, abych si mohl s někým pokecat trochu víc než jen Jób a Ból, ale taky abych tím minimalizoval dobu, po kterou se pak na mě bude v cíli čekat. Václav v tu dobu už bojoval o první místo v druhé polovině a Vítek se statečně držel o ne až tolik pozic za ním. 

Sestup ovšem nebyl tak dlouhej, jak jsem čekal a jakmile jsem dostihl Annu a její partu, jen jsme se pozdravili a trasa se zase začala vlnit. A já se začal přehřívat. Využil jsme proto osvěžení v potoce, načež mi zase právě dostižená skupina zdrhla. Vyplazil jsem se za ní do kopce a pak ji zase z kopce stahoval až k dalšímu potoku, pak osvěžení a takhle furt dokola. Onen dlouhej sestup se furt nějak nekonal a vedro mě donutilo vychlastal i svou velbloudí zásobu. Najednou se v lese zjevila mezikontrolní jednotka s kanystrem vody - jen na napití, ale i to stačilo, za 1,5 kiláku že prý bude kontrola. Ten jedenapůlkilák ale byl do jakýhosi nekonečnýho kopce, poprvé na této cestě jsem myslel, že zdechnu. Jak jsem dorazil na kontrolu, zasedl jsem do křesílka a asi 20 minut se nechal obsluhovat a nosit si pití a buchty různého druhu.

Pak jsem se konečně zvedl a pokračoval. Mátraháza ve skutečnosti vůbec nebyla pod kopcem, ale na bočním hřebeni, takže až nyní se konečně začalo klesat. Pauza bodla, šlo se mi dobře, a to jak z kopce k další nedaleké kontrole u železnice, tak i poté, co jsem tam jen něco malýho zbodl a pokračoval dál. 

Ovšem, jak jsem tak lezl do kopce, uvědomil jsem si, že je docela vedro, a to nejen na slunku, ale právě i ve stinném lese. Řešil jsem, jak se zchladit, co si ještě můžu vyslíct, zatímco jsem vylezl na hřebínek z něhož jsem zase klesal zpátky do údolí k železnici. S radostí, že už se můžu trochu rychleji rozpohybovat, jsem spustil muflona. Cesta nebyla příliš prudká ani úzká, ale i zde se našel šutr nachystanej na to, aby mě poslal k zemi. Tentokrát jsem ale letěl na levou stranu a skončil jsem na zádech v listí, takže jsem si jen oklepal a pokračoval dál. Odnesl jsem to bez větších následků, hlavním důsledkem bylo, že jsem si srovnal obě strany, co se týká modřin, takže s případným kulháním jen na jednu stranu byl teď konec. Přes to, jak jsem byl dobitej, jakmile jsem se znovu ošpolouchl v potoce, připadal jsem si dobitej i po stránce svěže a valil jsem údolím dál. 

Na sledovači jsem občas zašmíroval a koukal, že Eva zase není tak daleko, takže bych ji při troše štěstí mohl ještě dohnat na další občerstvovačce, což byla hlavní zastávka v místě našeho předchozího noclehu a budoucího cíle v Mátraszentimre, těsně před půlkou na nějakým 55. km. Šlápl jsem do toho, předešel několik chodičů a na kontrolu dorazil včas, že jsem tu potkal nejen našeho emu, ale i naši Evu. 

Další úlohu sehrálo, že jsme si sem nechali ze startu přivézt několik pytlíků s našima věcma. V jednom měly být klíče od auta, na který jsem celou dobu myslel, že je nesmím zapomenout vrátit do Vaškových bot, nebo se pak jinak nedostane ke svým věcem, co si nechal u mě v autě. Já se tam ale potřeboval dostat k repelentu, protože jsem seznal, že mraků much už bylo dost. Oba tyto kroky se mi podařilo splnit, nalezení onoho pytle netrvalo zase tak dlouho a repelentem jsem se nastříkal tak, že i emu zalezl do úkrytu a ve frontě na polívku přede mnou najednou nikdo nebyl. Když jsem ale dostatečně dlouho nemohl najít další pytel, kam jsem si připravil energeťák, co mi předchozí den přivezla Eva, nejen, že mi Eva zase zdrhla, ale navíc jsem na cestu dál vyrážel bez něj. Nalezl jsme pouze velkou plechovku Tygra, kterou jsem jen načal a z půlky vypil, vypil-li víc bych pak víc vrhal. Jediný co, tak jsem si vzal bundu a ze pár pochutin pro případ, že mi zrovna nesedne nabídka buchtoidního pečiva. Hodil jsem do sebe polívku a pokračoval dál. Furt v naději, že když do toho šlápnu, tak ještě doženu Evu, která ale byla už zase nějakých 20 minut přede mnou.

Kolem třičtvrtě už nevím na co jsem vyrážel dál. Šel jsem skrz ves a les, přes svah a vlek, kde stín je víc než den a mu pak šlus, já šel vstříc tmě. Víceslabičněji řečeno, byl už pozdní večer, poslední máj, a večerní máj byl blízkým nesnázím čas, což jsem zatím ale netušil. Přes sousední dědinu s výhledem zpět na nebývalý to jev, sjezdovku v Maďarsku, jsem se ještě vyšvihl přes kopec k další kontrole. 

Z povinnosti jsem do sebe hodil jednu sušenku a dozvěděl se, že Eva je možná tak 5 minut přede mnou. To mě nakoplo, že jsem se jen letmo koukl do mapy a valil. Trasa vedla nyní po severozápadním úbočí Mátry víceméně po vrstevnicové asfaltce a po několika kilometrech se stočila na jih, aby obkroužila Ágasvár, jeden z nejšpičatějších kopců této oblasti. Když jsem se rozešel do patřičně vysokého tempa, seznal jsem, že je na čase začít běžet. A to nejen proto, že začalo pršet (ve skutečnosti spadlo jen pár kapek, ale v dálce se zlověstně zablýskalo). Nejen, že tak brzo dostihnu Evu, ale ještě stihnu západ slunce na Ágasváru, kam pochopitelně mířila trasa. Rozběhl jsem to na mě celkem rychle a vytrvale, všem spoluchodičům poblíž jsem zdrhl a valil vpřed. Čekal jsem, kdy zase potkám někoho dalšího a zda to bude Eva. Nechtěl jsem furt čumět do mobilu, abych ji šmíroval, kde se nachází, stačilo jen trochu vytrvalosti a ... po asi 20 minutách běhu po liduprázdné cestě mi to nějak přestalo štymovat. Koukl jsem se na mapu a hle: po asfaltce běžím asi 5 a půl kiláku, ale v půlce se mělo odbočit doleva a teď už jsem měl být o několik set výškových metrů jinde. Fakt super zjištění, zvlášť s vědomím, že můj pohyb může někdo sledovat online, tak jsem si jen představil, jak se někdo baví tím, že mě šmíruje a místo, aby mi napsal "jdeš blbě ,vole!", tak se u mísy chipsů s nohama na stole popadá za břicho. Nejspíš to sice nikoho nezajímalo, ale mě tato představa hnala dál, abych co nejdřív svou chybu napravil a nemotal se dlouho mimo trasu. K tomu stačilo zdánlivě málo, vrátit se jen asi půlku úseku mimo trasu a pak po červené značce do kopce a napojit se na správnou cestu. 

Bohužel ne všechno, co tvrdí mapy.cz je pravda a netýká se to jen výškových údajů. V tomto případě mám na mysli právě tuto červenou značku, kterou potkal podobnej osud jako 100Podyjákům známou zelenou značku z Oslnovic: zkrátka v místech kudy kdysi vedla, byla nyní (nejen) kopřivová džungle. Značka nejspíš fungovala ještě pár let zpátky, což dosvědčovaly ještě přežívající značky z některého z předchozích ročníků Mátry 115. Ač bych to nebyl čekal, tak toto byl pro mě nejhorší úsek cesty, a když jsem touto opravdu necestou konečně vyšplhal na trasu, musel jsem zase několik minut odpočívat a lapat po dechu. Kolik času mi tato chyba zabrala se říct nedá, protože v tuto chvíli to byla ztráta možná 45 minut, ale připravil jsem se tím o tolik fyzických a taky psychických sil, že jsem z toho čerpal zpoždění ještě v mnoha dalších kilometrech. Cestou se už opravdu setmělo, já musel nakopnout čelovku, k čemuž jsem ale sebe dokopal až u chaty, kde byla občerstvovačka. Před ní ale bylo třeba vylézt na vrchol. Když jsem viděl z jaké výšky se ke mě v protisměru vracejí světýlka, měl jsem dojem, že jsou to objekty na obloze a k nám dolů se snášejí mimozemšťani. Musel jsem zase na chvíli sednout, abych popadl dech a přesvědčil nohy, aby to vyšlapaly. 

Nahoře byla kontrola a tak jako všude jinde i zde lidi nabízející minimálně vodu. Jen jsem se trochu napil, ale na chvíli sedl s výhledem na severozápad, kde už před delší dobou zmizelo slunce. Cesta dolů bolela možná ještě víc jak ta nahoru, byl jsem tak vyřízenej, že už ani muflonit moc nešlo a už jsem se viděl na kontrole v hospodě pod horou. 

V hospodě mi nabídli jakousi buchtu, nebo prej to byl rýžovej nákyp, ale tady už se začalo ukazovat, že strategie "sežer co můžeš" není úplně ta nejlepší, pokud se má člověk kromě toho i pohybovat. Dal jsem jen něco málo k pití, a rozvalil se na lavici. Za nedlouho už jsem na ní ležel a hlava se začínala chystat do stavu spánku. Asi půlhodinu jsem tam takhle skomíral, dokud jsem z vedlejší místnosti nezaslechl televizi. Hrálo se finále ligy mistrů mezi PSG a Interem a dozvěděl jsem se, že PSG vede 2:0. Sice mi bylo úplně jedno, kdo vyhraje, ale i tak mě to probralo a povzbudilo k dalšímu postupu. Na chvíli zafungoval i muflon, že jsem poodběhl chlapům, co odcházeli z kontroly spolu se mnou. Už se výrazně ochladilo a byl jsem rád, že jsem měl bundu. 

K další kontrole v dědině Falloskút, což vlastně bylo jen kousek od cíloviště Mátraszentimre, to nebylo daleko a nějak jsem se k ní doplahočil (do cíle to ale bylo furt ještě skoro 50 km). Byl jsem rád, že jsem se trochu vzchopil a nechtěl jsem se tu příliš zdržovat. Ale konečně meloun! Doteď jsem vždycky mohl občerstvit pouze pohledem na ohlodaný slupky. Co na tom, že jsem na něj teď vůbec neměl chuť, taková příležitost se přece musí využít! 

Teda opravdu musí? Litovat jsem začal celkem brzo. Zatímco mí spoluchodiči, se kterýma jsem strávil poslední asi 2 kiláky, mi nemilosrdně zdrhli, já se musel přesvědčovat, abych se zvedl ze sedačky. Radši jsem nic nepil, abych nepokoušel osud a musel jsem nějakou dobu jít, než mi to v břiše slehlo, abych do něj hodil něco suchýho a pak až tam začal lít nějakou další tekutinu. Prošel jsem ves Mátrakeresztes a začalo se stoupat do kopců. Šel jsem sám, temnou krajinou kamsi do neznáma. Skoro 6 km nás tu nechali živořit bez občerstvovačky! Šlo se mi dost blbě, takže i takovej krátkej úsek jsem šel půl druhé hodiny. Až jsem postupně vylezl do sedla a kousek za ním se objevila další kontrola. 

Dolezl jsem sem vyřízenej jak výjezdní doložka a padl na lavici u stolu. Dal jsem si kolu a odsunul se na jinou lavici, na které jsem se natáhl a na nějakou mně neznámou dobu vytuhl. Říkal jsem si, že takhle hotovej jsem byl naposledy asi, když jsme kdysi před 30 rokama poprvé s kámošema zkoušeli obejít Brno a po 80 kilákách se plazili někdy ve 4 ráno na šalinu. Teď mi do těch 80 ještě asi 5 chybělo, ale hlavně odtud žádná šalina nejela. Jediná možnost jak se odsud dostat by byla, kdyby Vašek vzal auto a přijel pro mě, nebo to tudy vzal rovnou při cestě dom. Hlavou se mi skutečně honily myšlenky, že to asi nevzdám jen proto, že bych nechtěl naší partě pokazit úspěšnost (což ostatním mohlo být jedno), ale hlavně by to byla přítěž ostatním mě tu někde lovit. A taky co když mě někdo na dálku šmíruje po netu? Ale bůhví, co se mi tam honilo ve skutečnosti, neboť jsem napůl spal a napůl vnímal maďarské žvatlání kolem sebe. Když už mě to přestávalo bavit poslouchat, zvedl jsem se a přesunul zpátky na lavici u stolu s jídlem. Furt jsem byl rozespalej, ale chtěl jsem tomu dát šanci, a tak jsem si dal polívku. Na druhým konci lavice seděl Maďar v oranžovým triku, nevím jestli byl tak blbej nebo to udělal naschvál, ale zkrátka bezohledně zvedl zadek tak, že odlehčil svůj konec lavice tak, že jsem se z toho svýho samozřejmě začal kácet na zem, přičemž jsem na sebe vylil polívku (vývar s nudlema), a to tak šikovně, že jsem pak nudle lovil nejen z trika, ale i ledvinky a báglu, jenž byl šikovně umístěn pod lavicí. To jednoho nase/probe-re a tomu druhýmu je to úplně u zadku. Teda ve chvíli, kdy jsem to řešil, už i ten jeho zadek byl kdesi pryč. Zkrátka toto byla dost neplánovaná vzpruha, která mě zvedla a naštvaně jsem pokračoval dál.

Šel jsem z kopce do údolí, kde mě překvapila kontrola - táta s klukem, ač byla hluboká noc, kluk byl čilej a pohotově mě odčipnul a zaznamenal do systému. Z povinnosti jsem tu sezobl nějakou pochutinu a pokračoval směrem do divočiny, o které už Mark a Maté vyprávěli strašidelné příběhy. Příběhy o hrůzostrašném temném údolí, kudy vede trasa, kterou jakoby sám strašlivý Olaf naplánoval, neboť zprvu cesta znatelná mezi padlými kládami není a následně ji vystřídá výstup až kamsi do nebe na horu Mušli.

Tyto báje byly naštěstí přehnané,  stačilo se párkrát zohnout a párkrát přeskočit a první z těchto úseků měl statečný Honza za sebou. Pak ho čekala zkouška druhá, výstup na Mušli. To už bylo horší, i pro takového hrdinu, jakým jsem byl já, který to chrabře zatím nezabalil, protože zkrátka nebylo pořádně kde. Nutno dodat, že jsem se snažil i nasadit tempo a vzhledem k tomu, jak se mi zadařilo v první části, věřil jsem, že i s tou druhou se obstojně popasuju. Ovšem zase tak v pohodě to nebylo, přesněji řečeno, než jsem tam vylezl, několikrát jsem málem zdechl. Musel jsem si na chvíli sednout a něco do sebe dostat, i když jsem věděl, že nejsu daleko od občerstvovačky. 

K ní jsem ale dolezl až za dlouho, protože i poté, co jsem se konečně dostal na hřeben, kde bych se ze jiných okolností zabýval zajímavým výhledem, musel jsem ještě přidat pár výškových metrů, který jsem vyloženě protrpěl. Vyškrabal jsem se na vrchol a tam nečekané - na skalním vrcholu Muzsla (takže to možná byla spíš mužla než mušla) měli tři lidi rozdělaný oheň a u něj obří trs banánů, kanystry s vodou a zase spoustu dalšího občerstvení. Na banány jsem chuť neměl, ale dal jsem si jako obvykle kolu a něco málo na jídlo, doplnil vodu a na chvíli si sedl a abych pokračoval dál.  

Moc dlouho jsem se tu u ohně nezdržoval - asi jsem chtěl mít trochu náskok, až nás z tama budou vyhánět lesáci a ochranáři, holt zvyk z našich lesů. Zamířil jsem po hřebínku dál, cesta vedla následujících asi 5 km v různých sklonech furt dolů po hřebeni. Někde se dalo jít, někde běžet, někde muflonit a někde ani to. Cestou se rozednilo a já se dostal do stepní krajiny s vápencovým podložím. Byla to celkem prudká stráň a moje tělo už bylo tak dodělaný, že jsem tu už muflona ani nezkoušel. Rozvzpomněl jsem se ale na dávnou metodu, jak řešit sestup - otočit se a jít dolů pozpátku. Sice to nebylo bůhví jak rychlý, ale kolena to šetří a dolů jsem se nějak dostal, aniž bych přidal další kotrmelec do sbírky. 

Konečně jsem byl v údolí a překročil jsem potok Dios patak nedaleko obce Szurdokpüspőki. Zde, v lese v nejzápadnějším místě trasy se přede mnou najednou zjevila jakási lesní diskotéka - z repráků hrála hudba a všechno tam svítilo a blikalo a to vše jen dokreslovalo atmosféru místní občerstvovačky. Stůl plný poloprázdných flašek dosvědčoval, že se tu přede mnou občerstvilo přibližně 140 lidí. Mě toto prostředí příliš neuchvátilo a byl jsem rád, když jsem zase jen něco málo pozřel a pokračoval dál. Sice to bylo místo nedaleko civilizace, kde by to šikovní baliči dokázali zabalit, ale na to jsem teď neměl sílu, a tak jsem se plahočil dál, tentokrát už směrem severovýchodním. 

Do cíle to bylo asi 28 km, což už mě dokázalo povzbudit. Abych ale nebyl nemile překvapen, nastudoval jsem z mapy, že mě čeká ještě asi 6 dalších kopců. Situaci mi na kontrole potvrdili, takže jsem byl nemile nepřekvapen, což zase až o tolik situaci nezlepšilo. Mnohem lepší bylo zjištění, že v podstatě co kopec, to občerstvovačka. 

Ale to úplně nejlepší bylo, že zatímco s rozedněním jsem pookřál, tak s novým dnem jsem stupeň okřávání zvýšil na maximum. Podařilo se mi znovu nastartovat a najednou jsem si začal užívat pochod ranní krajinou. Nevyhnutelé výstupy na kopce mě sice děsily, když na ně ale došlo, vždycky se mi s nima podařilo nějak vypořádat. 

Prvním byl Jánosvára. Lezlo se na něj do prudkýho kopce, ale vrcholu jsme se vyhli a i když mě cestou předešel ten oranžovej zloduch, kvůli němuž jsem se polil polívkou, cestou dolů jsem ho zase předmuflonil --  teď už to totiž šlo. 

Občerstvovačka se nacházela u potoka pod dalším kopcem. Nastudoval jsem si v materiálech, že tu bude polívka a taky že byla, i když teda úplně studená, přestože se tu sedělo u ohně. I tak jsem ji do sebe hodil a celkem bodla. Pozdravil jsem se tu s dvojicí lidí, který jsem cestou už viděl - kdesi dávno před 60 kilákama jsem je viděl sestupovat úplně opačným směrem do Mátraalmásu. Tím se ukázalo, kolik jsem ztratil svým zdržením na odbočce a pod Agasvárem a následným několikerým vytuhnutím. Teď už jsem byl ale zpět v pohodě, že mě ani moc nerozhodilo, že se má následně stoupat stěnou o sklonu žebříku, kde ovšem byla vedena skutečná turistická značka. 

Výstup vedl na kopec Havas. Zde byla další občerstvovačka, která ani nebyla v plánu. Opět pohoda, voda, jídlo, tentokrát i s bubnovým doprovodem. Byl to buben, který jsme slyšeli v noci na sobotu v nocležišti v Mátraszentimre -- připravoval se na nás, až nás tím tu bude moct povzbudit. 

Do cíle jsme měli ještě necelých 20 km, ale už se nepředpokládalo, že by to měl někdo nezvládnout, proto se tu podepisovalo pokořitelské tričko. S jedním z orgů jsem se dal do řeči a pověděl jsem mu, že ač toho mám plný kecky, tak je mi jasný, že oni, co tu teď sedí, tak jsou podobně vyšťavení jak my, a rovnou jsem ho pozval na BVVŠ za týden, kde si ty role můžeme přehodit. Hlavně jsem mu pochválil, že muselo dát spoustu práce vytahat ty zásoby na všechny ty vrcholy, a to jsem přitom nevěděl, že mluvím přímo s tím, kterej měl tento úkol na starost. Bohužel nevím, jak se jmenoval, ale všechna čest mu i ostatním orgům!  

Úplně rozsedět jsem se tu nechtěl, tak jsem nasadil muflona a seběhl dolů. Na rozcestí Fajzatpuszta byla další občerstvovačka, zhruba na 100. km, opět u ohně. Nabídli mi párek, sice studenej, ale využil jsem příležitost si ho na ohni i opéct, tak jsem si zpříjemnil ráno a všechny chmury z noci byly nadobro pryč. 

Párek mě nastartoval tak, že jsme se zvedl a valil na kávu. Ne že bych až tak změnil svůj jídelní režim a začal do sebe lít tuto černou kapalinu ráno (od jisté doby kafe téměr nepiju, na pochodech tuplem a ráno už vůbec ne), nicméně Káva byl název dalšího kopce. A když teda ne kafe, tak aspoň černá voda, v tomto případě to byla Pepsi, zatímco ve většině ostatních případů to byla CocaCola někde dokonce Kofola. S místním osazenstvem, což byl chlap a nejspíš dvě dcery bivakující pod přístřeškem, jsem prohodil pár slov a valil zase dolů. 

Ale ne až tolik dolů, naštěstí k nám byli trasovači tentokrát milosrdní a sestup končil záhy v sedle, odkud už zase následoval výstup na další kopec Tót - hegyes. I zde, na poslední osmistovce trasy čekalo občerstvení, byla to celá parta mladých, co si tu udělali lesní piknik a na pánvích na ohni smažili palačinky. To jsem nemohl vynechat, ale nechtěl jsme se tu zbytečně zdržovat, tak jsem do sebe jednu hodil na stojáka a valil dolů. Stejně nechápu, kde to orgové všechno nabrali, takových dobrovolníků. Byli úplně všude. 

Nedaleko pod kopcem se z trasy oddělovala odbočka k poslednímu kopci. Byla to asi 2kilometrová slepá cesta, kde jsem po delší době začal potkávat lidi, se kterýma jsem kdysi kdesi kamsi šel a se kterýma jsme se viděl naposledy někdy předchozí den před 60 kilákama. To mě nakoplo ještě víc a zbrzdil mě až svah v závěrečné fázi výstupu na kopec Világos Hegy. Sice to byla dlouhá odbočka, ale pro mě to bylo to nejlepší na konec. 

Odlesněný stepní i trochu skalnatý vrchol s výhledy na celou Mátru, kde člověk viděl, kudy všude se před tím prošel. Nevýhodou však bylo, že tu slunko pražilo ostošest a nepohrdl jsem proto nabídkou vody od místních kontrolních orgů. Dokonce mi s ní polili čepici, takový tam ještě měli zásoby. Nebo jsem možná vypadal tak zničeně, nevím. 

Ale já se cítil dobře a mířil jsem do cíle. V průběhu jsem koukal na netu po ostatních, kde se nacházejí. A zatímco Václav byl v cíli už od předchozího večera (skončil na úžasným 2. místě) a Vítek dorazil 10. někdy kolem půl 3. ranní, Eva trasu dokončila někdy po 8 ráno. Zbývalo, kdy dorazím já.

Kolem 10:15 jsem začal sestupovat z Világoše a když bylo kolem 11 a já přetínal silnici k závěrečnému výstupu do Mátraszentimre, zjistil jsem, že mi zbývá asi 18 minut do 12 hodin od příchodu Václava do cíle. Vzhledem k tomu, že jsme v autě měli mezi sebou stejné věkové rozestupy, nabízelo se to udržet i tady, což vycházelo po 4 hodinách. Vítek a Eva to ale neveděli, tak to už trochu porušili. Nicméně já jsem to mohl ještě zachránit a tak jsem od poslední vesnice Bagolyirtás poslední dva kiláky běžel. 12 hodin od Vaška uplynulo, když jsem byl asi 600 metrů do cíle, tak jsem se pak už nehnal a vychutnal si to, na co jsem se už asi půl dne těšil. Do cíle jsme dorazil po skoro 29 hodinách. 

Kdybych závodil, tak si je to výsledek hodný zapomnění, ale protože jsem svým drtivým finišem (tj. souvislou chůzí posledních pár km) dosáhl výsledku, jenž mě zařadil na 100. pozici v kategorii mužů (po mě jich do cíle dorazilo z původních asi 226 jen 36), tak můžu být nakonec spokojen. A hlavně trasu jsem si užil, i když byla těžká jak maďarský prase. Cestou jsem si říkal, že jsem možná narazil na svoje meze. Ale možná jsem se jen blbě vyspal. A kdybych to nebyl zblbnul pod Agasvárem, tak bych třeba obstál líp. Ale taky jsem to mohl klidně i zabalit, od toho jsem tentokrát nebyl vůbec daleko. Ale nestalo se.

Popozdravoval jsme se nejen s přáteli z auta, ale i se známýma Maďarama, v chatce se osprchoval, najedl několika chodů jídla, rozloučil se s Győrgym, od něhož jsme dostal tričko, a zasedl do auta a vedla Václava - řidiče na cestě zpátky - a na část cesty možná i usnul. Tak (teda až příjezdem do Brna) skončilo naše velké Matranské dobrodružství. 

Některý z fotek poskytla Eva, díky jí.