Na Lazovku jsem se letos nechystal, ale
jako před každou správnou akcí se najednou 3 dny před jejím
zahájením začaly objevovat uvolněný registrace. Tak jsem po
jedný chmátl a ušetřil Juru Talána propadení. Myslel jsme tím
propadení registrace, ale později jsem pochopil, že jsem ho hlavně
ušetřil propadení peklu.
Na start jsem se dostal rychle a skoro
v pohodě díky přímýmu spojení Brno - Vrbové zajištěnýmu
společností DivoDOS, což je Divočákova dopravní společnost
(prostě Jan Divočák Týče vzal jako obvykle pár lidí z Brna -
mě a Michala Turka, s příměsí Prahy - Janu Hájkovou, a jelo
se). Cestou jsme se stavili napřed dokoupit pár věcí na cestu
jako sluchátka, kartu do foťáku, hambáče, co se nesmí sníst v
autě, pak u Hodonína na zmrzlinu a pak mi cestou kolem Bílých
Karpat bylo divně. Ale v místě startu/cíle jsme byli včas a tak
jsme si ještě spolu s Jardou z pod Sucháče (myslím tím Suchý
vrch) stihli užít koncert místních rockových kapel MADRatz a In
Justice. Díky hlavnímu orgovi Slavovi, že to takhle uspořádal!
Ukázalo se, že je to zase
hlavně břicho, který velí zpomalit, to už částečně i kvůli
nastupujícímu vedru. A nejen zpomalit ale i "odlehčit".
Když jsem začal vyhlížet, kam zalezu, dostihl mě Zbyněk
Svoboda, který mě nařkl z přepálení startu. Já? Nikdy :) Bohužel
měl asi pravdu, i když to pak sám zabalil. Ovšem já jsem mu to
popřel a nechal ho zdrhnout a zalezl do lesíka, kde se na mě
usmálo štěstí - nádhernej pařez s dírou porostlej suchým
mechem ... to byl sen :). A kdyby nebylo jednoho dřeva, co mě
píchalo do zadku, bylo by to dokonalý ... Až na to načasování,
znovu se břicho ozvalo těsně u další kontroly v Podbranči pod
krásnou zříceninou, kterou jsem se ale tentokrát nemohl kochat.
Hospoda byla k mé smůle zavřená, takže to tentokrát řešilo
křoví pod vesnicí, což už vůbec taková paráda nebyla...
Trasa vedla po
hranici s výhledy na nádhernou oblast Čertoryjí, jednou z
nejhezčích na Jižní Moravě. Užíval jsem si ji jen trochu,
začala se ozývat únava a už to zkrátka nebylo ono. Od rozcestí
U třech kamenů jsem se rozhodl seběhnout kopec, ale moc to nešlo
a když jsem se blížil ke kuželovskému Větrnému mlýnu, už to
nešlo vůbec. Sedl jsem na lavici, kde už seděl jeden z chodičů,
nabídl m džus, čímž jsem opatrně nepohrdl. Ale když jsem
zjistil, že to tam balí a borec u auta je kámoš, co tam pro něj
přijel, zvedl jsem se, protože jsem nebyl daleko od toho nechat se
zviklat taky. Vedro a únava už se mnou udělaly svý. A když se
pak stoupalo k fixové kontrole nad Kuželákem, měl jsem jasno, že
to fakt nepůjde. Představa, že za 10 km lezu na Javořinu byla
naporostý scifi.
Doplazil jsem se ke Káčku, kde k mýmu štěstí
sedili hoši, co mě před chvíli předešli. Ládovali se svačinou
a když jsem jim řekl, že to brzo zabalím, povzbuzovali mě, ať
to nedělám. Řešil jsem už jen, jestli ještě dojdu na kontrolu
nebo jestli rovnou sednu v Javorníku na vlak. Abych se tam vůbec
dostal, snědl jsem aspoň plněnou sušenku Kubíka, kterou jsem
doma ukradl malýmu Jindrovi, abych ho zachránil od zkažených zubů
a závislosti na sladkým. A to byl první krok, kterej pomohl vše
změnit, překvapivě jsem k tomu nepotřeboval ani už mnohokrát
osvědčenýho Tigera, co jsem nesl v plechovce s sebou. Zvedl jsem
se a pokračoval směrem k vlaku. Potom mě napadlo, že jestliže to
balím, tak by bylo dobrý aspoň použít ty sluchátka, co jsem si
koupil. A protože jsem si, dle svých vlastních
rad ostatním, do mobilu nahrál píseň Běž, využil jsem ji jako možnost zkusit
její schopnosti.
Valil jsem vpřed, zastávka na Megovce na vodu od místních
Komeťáků, pozdrav borcům u Káčka cestou a turbo vzhůru do kopce. Na Šibeničním vrchu už se krásně
nad Moravou stmívalo a v uších mi už pro změnu zněl Alice
Cooper, se kterým jsem šel víceméně celou hranici až na
Javořinu. Přerušil jsem ho jen, když jsem se cestou zakecal s
Lenkou z Martina a Prahy, která básnila o koncertě Pearl Jam a
nechválila Depešáky. No nakonec jsme další debatu odložili,
zdrhl jsem jí při výšlapu na Durdu, kde jsem předloni málem zdechl. I když už bylo hodně
šero, přesněji tma, dalo se to celý jít bez čelovky, svítil
měsíc, sice v necelé první čtvrti, ale stačilo to. A na Malé
Javořině byl opravdu úžasnej pohled na hvězdy, Venuši a svítící
civilizaci na Moravě. Vzal jsem to zleva kolem vysílače přes
hlavní rozcestník na moravské straně. Proběhla kontrola
vrcholové knihy a nezbytná fotodokumentace zápisů. Pak ještě
letmý pohled od vysílače na Slovensko a už jsem sestupoval k
Holubymu.
Následoval výstup na Roh, kde jsme se
ještě potkávali s jedním chodičem, pak ale ty necelý 4 kiláky
po asfaltu přes Lubinu mě úplně odrovnaly. Musel jsem na chvíli
sednout v lese na cestu. Už se taky výrazněji ochladilo, takže
jsem střídavě vyslíkal a oblíkal bundu a střídal ji se šálou.
Když se v dáli začaly mihat světla čelovek, uvědomil jsem si jak dlouho tam sedím a že už je zase čas se zvednout
a pokračovat. Světla mě dostihly u kontrolního bodu Vaďovský
vrch na pomezí severního cípu Malých Karpat, odkud vedla
nekonečná rovná lesní cesta až do Višňového, dalšího
vysněného cíle. Před dvouma rokama tam byla vyloženě noční
hostina, leželo se na karimatkách, na ohni se vařila myslím gulášová
polívka a od té doby jsem nezapomněl na tu pohodu, jakou tehdy
parta místních mlaďochů dokázala vytvořit.
Bohužel ne vše je
na furt a tak když jsem dorazil na místo, čekalo mě zklamání,
místo karimatek jen lavice, na kterých se nedalo sedět, žádná
polívka, jen zase to samý, co na předchozích kontrolách -
česnekový housky, sušenky a podobně. Místo omladiny to tu vzal
do ruk Olaf a jeho part(nerk)a, kterej mě aspoň navnadil, že
tentokrát bude polívka na kontrole v Šípkovém, jako motivace na
109. km. To teda moc velký povzbuzení nebylo, ale výhodu to mělo
v tom, že se tam člověk nerozseděl, zvedl jsem kotvy a za chvíli
jsem došel i Lenku a Blanku. S nima jsem pak prošel hřeben přes
Plešivec, kterej musím být krásnej, pokud je tam někdy taky
světlo. Ještě v lese, když se slízalo z kopců jsem jim ale
zdrhl s vidinou polívky na kontrole s tím, že se tam u ní
potkáme. Chvíli jsem se ještě snažil spěchat, abych tam byl
před 5. ranní, abych pak mohl být v cíli do 6 a v 7 se pak svézt
s Divočákem do Brna. Ale do Šípkového jsem dorazil až někdy
kolem 5:10, což už vzhledem k plánované 20minutové pauze u
polívky bylo vyloučeno. Ovšem zase bylo všechno jinak - jako už
několikrát jsem se nechal zbytečně nalákat na něco, co se pak v
podstatě nekonalo. Polívka, jestli se to tak dá nazvat, byl jen
čistý bujón do kelímku, kterej se musel hledat, protože jsem si
s sebou vlastní nebral a ostatní nechával pro znovupoužití na
kontrolách. Naštěstí netrvalo dlouho, nějakej se našel, nalil
jsem tu teplou kapalinu do sebe a ku podivu to docela bodlo. Vyrazil
jsem dál, měl jsem na to necelou třičtvrtěhodinu. Ale chlapi na
kontrole mě nepototěšili údajem, že to je ještě 5 kiláků.
Jak 5? Lazovka má mít 113 a toto je 109? Málem jsem začal metat
blesky. To už se fakt asi do 6h nestihne ... ale zkusil jsem to,
rychlokrokem po asfaltu, pak bahnem kolem pole a travnatých ploch,
najednou bylo skoro třičtvrtě a stoupal jsem od pole k silnici,
což je ještě víc jak dva kiláky. Pro běžce, což nejsu, v
pohodě, což jsem taky úplně nebyl. Ale řepkovým polem podél silnice vedla ještě
slušně projetá kolej, tak jsem se nemusel ničit po asfaltu tak
dlouho a za chvíli jsem byl ve Vrbovým. Jenže to je, mrcha, ještě dost dlouhý. Cestou, když jsem předcházel skupinu, snažil jsem se je strhnout
k útoku na 6:00 a limit 24h, ale je to zjevně vůbec nezajímalo. Tak
jsem poslední 3 minuty od náměsti už naplno běžel, ale nakonec
jsem to stihl - asi 33 s před šestou.