S Jindrou na Schneebergu

Program na červencové svátky je pro mě od roku 2016 vždycky spjat s mým synem Jindrou, protože má 7.7. narozeniny. Takže náplň na volné dny se vždycky odvíjí od toho, co by ještě mohl Jindra stihnout, dokud mu je méně než x let. A zatímco loni to bylo dokončení Brněnské výškovnice 216-1491 a podnikli jsme tak podširákovací výlet do Jeseníků, letos jsem zvolil za cíl posun ve výškových metrech dál nad 2000 m. A protože přes rok se nikam do hor Jindrovi nechtělo, musel jsem mu vymyslet motivaci, která by jej přesvědčila. A zatímco mě zajímají hory, jeho v současnosti zajímají vlaky, cesta na nejbližší dvoutisícovku k Brnu, Schneeberg, byla zvládnutelná pouze pokud se do plánů zahrnulo využití místní zubačky Schneebergbahn. K plánu vydat se na Schneeberg jsem přistoupil i s ohledem na to, že parta mých přátel alpských turistů se zrovna vydala taky do oblasti severních vápencových Alp a tak bylo možno se k jejich skupině přidat na některý z dalších výletů.

Je pátek 5.7., budíček ve 4 ráno, nabalení do auta spoustu kabel nachystaných předešlý večer (pro 2 lidi na 3 dny toho beru asi tak jako pro armádu na měsíc). Vytahuju spícího Jindru z postele rovnou do předešlý večer koupené fungl nové autosedačky. Jindra se budí, ale neprotestuje. Vyrážíme v 5 se zastávkou pro benzín a rakouskou dálniční známku a svištíme do Alp. Před 8 jsme podle plánu v Puchbergu. V plánu máme výstup od Losenheimu na Edelweiss Hütte, pak přes Kuhschneeberg a Hochschneeberg (nejvyšší vrcholy Kaiserstein a  Klosterwappen) k horní stanici, odkud jede poslední vlak v 16:15 a s ním se pak svézt do Puchbergu. Kupujeme teda lístky, Jindra už se nemůže dočkat, až do vlaku vlezeme, ale to si musí trochu počkat. 

Suneme se autem do Losenheimu, odkud už jsem vyrážel mockrát a něco po deváté vyrážíme. Jenže tentokát to je s báglonosítkem skoro 30 kg (možná 8 kg jídlo a hadry a další věci + asi 3 kg nosítko + 17 kg Jindra). Nicméně výstup nějak jde, jen nějak nestíhám odpovídat Jindrovi na ty jeho otázky, ať už to je na muj hlasitý dech (takhle funět mě ještě neslyšel) nebo třeba na sněžná děla u sjezdovky. K Edelweiss Hütte dorážím asi za 40 minut a rychle do sebe liju vodu z lesního vodovodu, zatímo Jindru nejvíc zajímá dlouhá skluzavka a lezení po laně zpátky nahoru. Opakuje to asi desetkrát, až ho od tam musím odtáhnout. To ještě netuším, že je to ten den jeho největší, a v podstatě jedinej pohyb.

Zatáhlo se, fouká, oblíkám Jindru do teplých vrstev a jdem dál. 

Zatímco chata Edelweiss byla pro všechny turisty z parkoviště jasnej cíl, dál už pokračujeme sami. Jdeme směrem do oblasti Kraví sněžné hory Kuhschneeberg. Ve výškovém srovnání s vedlejší Vysokou sněžnou horou je to jen nevýznamný hrb, který ale má význam ze zeměpisného hlediska. Vyskytuje se na něm několik vrcholů, které patří do brněnské výškovnice. Jsou to totiž k Brnu nejbližší vrcholy vyšší než nějaký jiný. Konkrétně se zde nachází nejbližší vrchol vyšší než Praděd a taky nebližší patnáctistovka k Brnu. Kandidátů na toto místo je několik a taky záleží na tom, co se vezme za samostatný vrchol a co ne (s ohledem na výlučnost, t.j. prominenci). Pokud bychom vůbec netrvali na tom, aby to byl vrchol, ale stačil by nám bod o dané výšce, pak by celý Kuhschneeberg vypadl a vyřadil by ho hřeben vypínající se od Edelweishütte ke Kaisersteinu, nejbližší dvoutisícovce k Brnu a (pojmenovanému) druhému nejvyššímu vrcholu masívu Schneeberg. 

Ale i kdybychom vůbec zeměpisná hlediska nebrali v potaz, na Kuhschneebergu je prostě krásně. Tím, že má na východě sváho vyššího bratra, sem nikdo nikdy nechodí. Už jsem tu byl několikrát, sice vždy jen na chvíli, ale nestalo se, že bych se tu s někým potkal. Řekl bych, že sem chodí jen značkaři (a to dost málo). Přitom se jedná o vápencovou horu se škrapy a závrty, tvořícími vlhké louky obehnané lesem, ze kterých jsou výhledy na Hochschneeberg.

 

S Jindrou nacházíme první z vybraných vrcholů Kleinerehgruben-berg (nebo -kogel, liší se podle map) 1542. Přinutit Jindru, který zde překonává svůj výškový rekord z Pradědu, aby na něj vystoupil jako první se mi moc nedaří, vyloženě se mu po vyložení z nosítka nechce chodit. Děláme společné fotky a jdeme dál, na bezejmenný předvrchol 1556 hlavního vrcholu Kuhschneebergu. Cesta vede opět přes krásnou louku a pak už křoví, šutry a klády. Nakonec podobným způsobem zdoláváme i hlavní vrchol, kde konečně svačíme. Přesněji já svačím, Jindra dvakrát kousne do jablka a to je vše. A je to divný. Všechno, co jsem mu nabídl, odmítá s tím, že si to dá až ve vlaku. 

Ještě pár fotek z paseky na protější Rax a do údolí Schwarzy. Najednou si uvědmuju, že už vlastně vůbec není čas se tu dál zdržovat, je 13:15, za 3 hodiny nám jede vlak. Je to sice jen necelých 8 km, ale musím přejít hlavní hřeben Schneebergu k Fischerhütte, což je dobrej svislej půlkilák a Jindrou na zádech to může jít všelijak. Navíc se už roztrhaly mraky a slunko už začíná pražit, takže mažu sebe i Jindru, dokud nespí. Očekávám, že to cestou dovrchu zalomí. Od rozcestí u Fleischerova pomníku, vyrážím na hlavní výstup v 13:50 a podle rozcestníku je to nahoru k chatě 1:45, což vyznívá s ohledem na ještě další asi 3 kiláky k vlaku dost děsivě. Nutno do toho trochu šlápnout, tak šlapu co se dá a dýchám taky. 

Výhledy se otvírají, slunko svítí, kytky se barví a náklad na zádech spí. Něco kolem třičtvrtě na tři jsem asi ve třech čtvrtinách výstupu ve výšce něco málo přes 1900 m. Potřebuju se vydechnout, předkloním se a najednou za sebou slyším podivný zvuky, pak už vnímám i jinými smysly ... Jindra se právě poblil. Do nosítka, na sebe, mně na rameno, za krk a prostě skoro všude. Asi jsem ho k tomu donutil houpáním, možná v tom hrála roli i výška. Možná je tak první, kdo dostal horskou a mořskou nemoc zároveň. Snažím se ho nevysypat a přitom ho nenechat zasáhnout ještě pár suchých míst, dostávám ho na trávu, on řve, já se ho snažím uklidnit, že to bude dobrý, přitom bych měl řvát sám. Poslední vodou, co mám, omívám aspoň to nejnutnější, aby se vůbec dalo nějak pokračovat, převlíkáme se a prostě 20 minut v pytli a morálka taky. 

S nejistotou, co z Jindry ještě vypadne ho nasazuju a pokračujeme vzhůru k chatě a Kaisersteinu. Tam jsme něco kolem 15:20. Původně plánovanou cestu přes hlavní vrchol Klosterwappen už jsem vzdal, teď chci aspoň fotku s Jindrou na dvoutisícovce Kaisersteinu, ale jeho už se mi ani nedaří přesvědčit, aby z nosítka vylezl. Fotíme krkavce a nádherný výhledy a jdeme aspoň na skok do chaty, hlavně pro vodu. Paní chatařka soudí, že má Jindra nějak moc modrý rty a dává mu aspoň ještě jeden nákrčník, i když myslím, že zimou trpět nemohl.

Někde na rozcestníku jsem si přečetl, že k vlaku je to hodina a čtvrt, my na to máme necelou třičtvrtěhodinu. 

Ve skutečnosti by to bylo celkem v pohodě, nebýt toho nákladu na zádech a sněhovýho pole, co mám právě před sebou. Inu, Schneeberg. Snažím se udržovat balanc hůlkama na vyšlapané cestě, ale v nízkých botách to není úplně ono a dost to klouže. Dostáváme se k fixnímu lanu nataženýmu svisle pro jištění. Jedu podél něj šusem dolů, až si o něj pálím ruce. Na závěr mi podjíždí nohy a už se v něm válíme. Jindra se celou dobu těšil na sníh, tak si ho teď taky užil. Naštěstí je to už na konci toho úseku, vstávám, a běžíme po cestě pro traktory dolů. Jindra řve, že se mu to nelíbí. Ale je málo času, tak to jinak nejde. Až dole na náhorní plošině můžu zvolnit a zamířit kolem chaty Damböckhaus k vlaku.

Kolem 16:05 už ho vidíme přijíždět, je v barvách mloka a říká se mu Salamander. Časově to tak akorát vychází, u horní stanice jsme i s pár posledníma fotkama asi 2 minuty před odjezdem vlaku. Nastupujem a Jindra je konečně spokojenej. Celou dobu mě popoháněl, ať jdeme na vlak, já ho přesvědčoval, že jdeme. Ale teď když už je konečně "po všem", nějak se mu stále nechce pít ani jíst. Dostávám do něj jen kubíka, víc nic. Asi je příliš zaujat mločím vlakem.

Přijíždíme do Puchbergu, kde následný přesun po cestách údolím řešíme autobusem do Losenheimu. Oba celkem hotoví dorážíme k autu. Přes mobil se domlouvám se skupinou, co vyrazila na Schneealpe na programu na další den a zvažuju, zda se dám dohromady, abych s nima zvládl Hochschwab. Jindru nechávám chvíli v autě a jdu do potoka očistit poblitou krosnu a jeho hadry. Když se k autu vracím, slyším řev. To se Jindra opět pozvracel, tentokrát na tu novou autosedačku. Vzhledem k tomu, že Jindra odmítá jíst a pít, obávám se, že tady končí sranda, jede se dom. Čistím Jindru, sedačku, balíme, liju do sebe energeťáky, a jedem 3hodinovou cestu zpátky do Brna. Jindra prospává celý Rakousko, probouzí se v Mikulově, kde mu dávám po douškách pití a když večer dorážíme domů, už je v pohodě.