Po 3leté vynechávce jsem se opět vydal na Týnišťské šlápoty. K této stovce už mám přecejen trochu zvláštní vztah, v roce 2014 to byla má první akce v rámci CSUT a tentokrát jsem se na ni vydal už počtvrté. I když se trasa mění, všechny ročníky mají víceméně společnou charakteristiku: výšlap do kopců, pochod v krásný horách, náročný sestup do podhůří, využití posledních kopců k vyčerpání účastníků a psycho-fyzio-masakr v rovině na závěr. Přitom ta poslední fáze má většinou takových 35 km, letos na nás byl však Olaf hodný a závěrečná rovina měla jen asi 20 km.
Pod kopcem zpátky u Náchoda v Bělovsi čekala první tajná kontrola, kde Olaf s Peterem rozdávali značky do papírů a Filip blesky foťáku do xichtů. Olaf mi zase připomněl, že nejsu běžec, což jsem mu potvrdil s tím, že mufloní skok za běh nepovažuju. Ale ještě jsem si na něj potom vzpomněl. Čímž ... no pojďme dál.
Následovalo stoupání z Bělovsi po bunkrové stezce k Dobrošovu. Olafova moudra jsem se jal zohlednit už zde a už jsem nikoho nepředháněl - prostě jsem se zavěsil za první osobu, ke které jsem došel, a to že se jednalo o pohlednou krátkovlasou účastnici je věc čistě náhodná. Následně jsem zjistil, že jde o Lucii z Trutnova. A nebyla to jen sličná slečna, ale taky docela slušná mašina, kterou zase nebylo tak jednoduchý uviset. Sice jsem se dostal na chvíli před ni, ale jen se člověk zastavil na focení bunkru, už byla před mnou. A to jsem fotil dost krátkou expozicí, že z toho vlastně nic nevylezlo. Prošli jsem kolem bunkrů Březinka (mimochodem, ten doporučuju při nějaké další cestě navštívit, od jeho návštěvy můj malej syn ví, co to znamená tma jako v pytli) a Lom a cestou se ke mě přidal slovenský vytrvalec, tuším že Patrik z Trenčína, s nímž jsme se chvíli stihli pobavit o organizování pochodů, Podyjí, vedru a tak podobně. Ono totiž vedro docela bylo. Předpověď nás ubezpečovala, že teplota moc hluboko dolů nepůjde, proto jsem se ani moc nenavlíkl a moc hadrů s sebou ani neměl v báglu. Ale přecejen, aby bylo někdy kolem půlnoci a já se potil jak Žanek Husůj v Pakostnici, to jsem úplně nečekal.
Zvláštní je, kolik těch Amerik u nás máme, nedávno se kolem jedné z nich šlo na pochodu u Broumova, ale zatímco tehdy se od ní mířilo k chatě Hvězdě, tudíž světlu, nyní se stoupalo k chatě Jiráskově, tedy temnu. Tomu pak odpovídala fotka, kterou jsem tam pořídil, ač jsem fotil už na automat v mobilu, i jeho expozimetr určil dobu temna jako tu nejvhodnější. Z těchto ponurých výšin (odkud je za světla krásnej rozhled) vedla dál cesta dolů do pekla. Ovšem tato highway to hell nebyla tak prudká, abych po ní mohl spustit muflona, jak jsem původně zamýšlel, takže dostihování mých předešlých spoluchodičů se hned tak nekonalo a podařilo se mi to až za vsí Jizbice při klesání na dno údolí řeky Olešanky, kde se právě osada jménem Peklo nachází.
Mufloní tempo jsem se pak snažil přeměnit v turbo i cestou do protisvahu, kde jsem došel mimo jiné Martina Nerva Hlaváče a spolu s ním vyšplhal až k rozhledně Sendraž. Tu jsem si matně pamatoval ze Šlápot z roku 2015, tehdy jsem tudy šel v hloubi druhé noci a v hlavě se to tudíž hemžilo už vším možným, z čehož realita zabírala jen chabou menšinu. Naštěstí jsem ji pak loni navštívil znovu, abych zjistil, jak krásnej výhled z ní je. Ten byl teda i tentokrát, ale bez denního světlo to zkrátka nebyl plnohodnotnej zážitek (ani půlhodnotnej, protože ani dvě takový návštěvy by mi k němu nejspíš nestačily). 
O to hodnotnější pak byl zážitek na první oficiální občerstvovačce v hospodě v Sendraži. Stejně jako většina ostatních jsem se zde ale dlouho nezdržoval, jen něco málo do sebe hodil, nechtěl jsem si ale rozhodit trávení, tak jsem moc neriskoval a celkem záhy vyrazil dál sám do tmy. V dálce přede mnou ale furt svítily čelovky, sice se pak ztratily, ale kontrolovat mapu, kilometráž nebo trasu v mobilu jsem příliš nemusel. Trasa totiž byla tak mohutně vyznačkovaná, že by z ní sešli pouze hloupý, slepý či nepozorný (což byl pak taky několikrát můj případ). Ale nebudu předbíhat. A cestou z kopce nebylo moc koho (a že to byl pěkně dlouhej úsek). Jen na jeho konci v údolí jsem potkal bleskového Filipa, který se tentokrát z rychloběžce obsadil do role fotografa a zachycoval neopakovatelné momentky.
V údolí jsem se trochu svlažil (voda je vážně super vynález, zvlášť když je hodně mokrá) a pokračoval dál za občasného setkání s dalšími chodiči. Jeden ze nich měl pak štěstí, že su nedaleko, když se před nama ze tmy vynořila zřícenina hrdu Frymburk a s ním i strašák na pochodu. Tím je tradičně minutí kontroly, před kterým jsem ho zachránil tím, že jsem si jejího umístění na stromě zavčas všiml.
Cesta pak vedla dolů a nahoru, lesem nelesem, polem nepolem, tisem netisem a tak dál. Poutní místo Rokole, kolem nějž vedla, mou pozornost příliš neupoutalo a v hlavě mi vůbec neuvízlo. Zato si vzpomínám, že se mi v lese podařilo ještě trochu udržet tempo, zezadu na mě však stále dotíralo světlo něčí čelovky. Opět to byla krátkovlasá Lucie, ta samá jako před tím. Společně jsem se takto vyhnali na asfaltku a zamířili do Tisu na kontrolu. Měli jsme za sebou 21 km za 3:20, tedy 6,3 km/h, což je pro mě docela první kosmická rychlost. S tím se muselo něco stát a taky se stalo.
Dál nabrala cesta mírný spád, ovšem příliš malý na to, abych pustil muflona. Místo něj jsem pustil spolubojovnici k vodě do údolí, protože na rovinkách jí to zjevně docela dobře běhalo, což se o mě říct nedalo. Moje cesta pak taky nabrala - myšleno abstraktně - mírný spád a ten se postupně stával prudším. Dokud jsem ještě v dálce viděl záblesky světla přede mnou prchající běžkyně, měl jsem jakousi oporu pro pozornost a šlapalo se mi poměrně dobře. Jak ale zmizelo, začalo se mi chtít spát a tempo začalo stoupat. To sice zní jako nesmysl, ale vzhledem k tomu, že dnes je populární nazývat tempem převrácenou hodnotu rychlosti a měřit ji v minutách na kilometr, smysl to dává - tato veličina stoupala stejně jako moje touha někde zastavit a dát si pauzu.
Poprvé jsem to udělal někde kolem 25. km, chvíli si sedl, pořádně jsem se napil, něco málo snědl a pokračoval dál. Po chvíli se za mnou objevilo světlo, což mě trochu navnadilo zase se pohnout trochu rychleji, ale už to moc nešlo. Strojovým tempem robotické želvy jsem se šinul lesem a nechal se předběhnout v pohodě kráčejícím chodičem. Cestou jsem se upínal k živé kontrole na 33. km, ale to bylo ještě sakra daleko. Napřed jsem musel dojít k mrtvé kontrole na zelené značce Pod Lužany. Bylo to na loukách s krásným výhledem a dole pod sebou jsem viděl záblesky čelovky, z čehož jsem vyvodil, že chodič před mnou zase není tak daleko a třeba bych ho mohl ještě dostihnout. Zapsal jsem si čas 3:19 a rozběhl se mufloním skokem z kopce po asfaltce. I když to bylo po tvrdým, byla to zase trochu změna a bylo vidět docela daleko, tak jsem zhasl čelovku a vyloženě si ten seběh užíval. I když jsem si byl vědom, že takhle můžu minout odbočku, protože všechny značky byly reflexní a bez nasvícení nebyla šance je vidět. Pak mě napadlo, že taková odbočka může přijít celkem brzo, protože je kolem spousta luk a lesů a Olaf by to přece netáhl tak dlouho po asfaltu. Kochání jsem teda asi po půl kiláku musel přerušit a kouknout do mobilu, abych zjistil, že jdu úplně blbě - vůbec se z toho kopce po asfaltce sbíhat nemělo. Inu, když se člověku nejde dobře, není nad to si to zpestřit asfaltovou prodlužkou z kopce kamsi k Polsku a zpátky. Celkově mi to zabilo 11 minut, ale kdybych to proseděl na zadku, asi by to mělo pro tělo lepší účinek.
Takhle jsem se dostal zpátky na trasu a zavěsil se za několikero světlušek, co právě prošlo kolem kontrolního bodu. Vlekl se za nima jak sliz ze slimáků, kterýma byla cesta taky slušně vyznačkovaná. Postupně mi docházela voda a občerstvovačka byla jako by čím dál víc v nedohlednu. Zatím jsem do sebe ládoval především hroznovej cukr, ale už jsem ho měl plný zuby, a tak se schylovalo k použití železné rezervy, což je u mě osvědčenej energeťák Tygr. Z následné cesty si vybavuju akorát bunkr Skutina a dál už mám víceméně výpadek. Vím jen že jsem došel arboretu, za kterým jsem se cestou do vrchu pár kroků snažil držet za procházejícíma chodičema, pak jsem ale už bezodkladně na chvíli sedl na zem, ač tam pořádně nebylo kam. Potřeboval jsme se vzpamatovat a usoudil jsem, že Tygra už není na co dál šetřit. Tady se ukázalo, že někdy 1 je lepší než 2. Před cestou jsem si koupil dva, jednoho na pochod a jednoho pak na nedělní cestu domů a při balení jsem si je rozdělil do báglů. Odcházel jsem z Týniště s tím, že ten jeden Tygr zůstal v báglu v tělocvičně. Z toho ale bohužel nevyplývá, že ten druhej tam nezůstal s ním. A to jsem ověřil právě při této pauze u cesty, když jsem svůj pochodovej bágl prohledal skrz na skrz. To byl dost blbý zjištění. Tak jsem se jen zabalil do větrovky a chvilku odpočinul.
Poprvé jsem to udělal někde kolem 25. km, chvíli si sedl, pořádně jsem se napil, něco málo snědl a pokračoval dál. Po chvíli se za mnou objevilo světlo, což mě trochu navnadilo zase se pohnout trochu rychleji, ale už to moc nešlo. Strojovým tempem robotické želvy jsem se šinul lesem a nechal se předběhnout v pohodě kráčejícím chodičem. Cestou jsem se upínal k živé kontrole na 33. km, ale to bylo ještě sakra daleko. Napřed jsem musel dojít k mrtvé kontrole na zelené značce Pod Lužany. Bylo to na loukách s krásným výhledem a dole pod sebou jsem viděl záblesky čelovky, z čehož jsem vyvodil, že chodič před mnou zase není tak daleko a třeba bych ho mohl ještě dostihnout. Zapsal jsem si čas 3:19 a rozběhl se mufloním skokem z kopce po asfaltce. I když to bylo po tvrdým, byla to zase trochu změna a bylo vidět docela daleko, tak jsem zhasl čelovku a vyloženě si ten seběh užíval. I když jsem si byl vědom, že takhle můžu minout odbočku, protože všechny značky byly reflexní a bez nasvícení nebyla šance je vidět. Pak mě napadlo, že taková odbočka může přijít celkem brzo, protože je kolem spousta luk a lesů a Olaf by to přece netáhl tak dlouho po asfaltu. Kochání jsem teda asi po půl kiláku musel přerušit a kouknout do mobilu, abych zjistil, že jdu úplně blbě - vůbec se z toho kopce po asfaltce sbíhat nemělo. Inu, když se člověku nejde dobře, není nad to si to zpestřit asfaltovou prodlužkou z kopce kamsi k Polsku a zpátky. Celkově mi to zabilo 11 minut, ale kdybych to proseděl na zadku, asi by to mělo pro tělo lepší účinek.
Takhle jsem se dostal zpátky na trasu a zavěsil se za několikero světlušek, co právě prošlo kolem kontrolního bodu. Vlekl se za nima jak sliz ze slimáků, kterýma byla cesta taky slušně vyznačkovaná. Postupně mi docházela voda a občerstvovačka byla jako by čím dál víc v nedohlednu. Zatím jsem do sebe ládoval především hroznovej cukr, ale už jsem ho měl plný zuby, a tak se schylovalo k použití železné rezervy, což je u mě osvědčenej energeťák Tygr. Z následné cesty si vybavuju akorát bunkr Skutina a dál už mám víceméně výpadek. Vím jen že jsem došel arboretu, za kterým jsem se cestou do vrchu pár kroků snažil držet za procházejícíma chodičema, pak jsem ale už bezodkladně na chvíli sedl na zem, ač tam pořádně nebylo kam. Potřeboval jsme se vzpamatovat a usoudil jsem, že Tygra už není na co dál šetřit. Tady se ukázalo, že někdy 1 je lepší než 2. Před cestou jsem si koupil dva, jednoho na pochod a jednoho pak na nedělní cestu domů a při balení jsem si je rozdělil do báglů. Odcházel jsem z Týniště s tím, že ten jeden Tygr zůstal v báglu v tělocvičně. Z toho ale bohužel nevyplývá, že ten druhej tam nezůstal s ním. A to jsem ověřil právě při této pauze u cesty, když jsem svůj pochodovej bágl prohledal skrz na skrz. To byl dost blbý zjištění. Tak jsem se jen zabalil do větrovky a chvilku odpočinul.
Jak tam tak sedím, uvědomil jsem si, že tu něco silně páchne. Přepálenej začátek. Příliš dobře mi toto uvědomění nedělalo, ale musel jsem se s tím nějak vypořádat. Blbý bylo, že jsem přesně nevěděl, jak se to projeví. Napřed přišla zimnice, byla mi hrozná kosa, choulil jsem se do bundy, zatímco chodiči okolo vesele pochodovali v krátkých trikách, i když bylo půl paté ráno. Jak jsem se tam tak pomalu sunul vpřed, začala mě předbíhat skupina známých a parťáků z minulých pochodů. Už nepředbíhám je, ani tok textu, teď mi bylo blbě a celej pochod se tu lámal, nebo spíš spolu s vyhlídkama dál drtil na prach. Bylo mi skoro na blití. Iske, kterej zrovna šel se mnou, se mě pokusil zachránit bombónama s jakousi colovou příchutí, ale moc to nezabralo stejně jako jeho historky o soustavném odkládání střevního nákladu při pochodech. Ale i tak mě na chvíli povzbudil, než jsem ho nechal za údolím potoka šlapat dál sólo. Bylo už světlo, že se dala zhasnout čelovka, ploužil jsem se na kopec a jak jsem došel k místu, kde se dalo rozumně sednout, padl jsem na zem. Netrvalo to ale ani minutu, dorazil ke mě Jarda Přikryl a vytáhl mě od tam, že co tam ležím, za chvíli je kontrola. Teď už to fakt bylo kousek, ale já jsem se tam musel ještě nejak dokodrcat.
Spolu jsme tam dorazili někdy kolem páté hodiny. Můj mozek ale pracoval v nouzovém režimu skenujícím okolí pro potřebu svalstva svěračového a ještě před kontrolou vydal signál nohám zamířit doleva, neboť systém detekoval ToiToiku na obzoru. Zajímavý je, že s kýmkoliv jsem o tom pak mluvil, tak si toho nevšiml. Nebyl to sice JohnnySer-vis, ale i tak jsem se po nějaké době boje dobral k výsledkům, o kterých mi cestou Iske vyprávěl. Ovšem, ani tato událost mé problémy úplně nevyřešila. Když jsem se někdy po čtvrt na šest domotal ke kontrole v zastávce, zamával jsem si s právě odcházejícím Jardou a Iskem a pozdravil se osazenstvem kontroly pod vedením Martina Čakrta. Spolu s Nervem hned ochotně nabízeli vodu a ležení s dekou u přístřešku, protože viděli, že na tom nejsem nejlíp. Nevím jakou jsem měl barvu, ale sundal jsem ze sebe bágl a vestu, udělal pár rychlých kroků bokem do zákrytu na trávník a padl na kolena do polohy modlícího se mohamedána. Jmenovalo se to tu Dobřany, ale já jsem se cítil hrozně, i když zvracení se sice úplně nekonalo. Toto modlení k alláhovi ale netrvalo moc dlouho, oba Martinové si mě po chvíli všimli se snahou mi pomoct. Musel jsem jim přiznat, že jsem to na začátku v tom teple přepálil a zkrátka nebyl-li bych býval debil, možná bych byl teďka neblil ...
Lehl jsem si teda aspoň na deku, přikryl se pončem a bundama, nechal si nalít kofolu a čekal, co bude dál. Návrh svézt se rovnou zásobovacím autem na vlak jsem s díky odmítl, přecejen jsem v tu chvíli byl ve stavu patu, tj. dokud jsem se nehnul, byl jsem v pohodě. A protože na tomto pochodu není časové omezení (čehož plně využil Luděk Šrejbr, ale to je zase jiný a mnohem delší příběh), mohl jsem tam ležet jak dlouho jsem chtěl. A to trvalo asi půl hodiny, než jsem se přesunul do zastávky, abych zjistil, co to tu všecko na nás nachystali. Teda bylo tam tolik chodů, že si to ani nepamatuju a koneckonců jsem měl pořád trávení dost rozhozený, že jsem nechtěl riskovat. Už vůbec nevím, co jsem si tam dal, mám dojem, že snad jen kofolu a pak patku chleba se sádlem. Nejvíc mě dostalo, že tam byl klavír. Škoda, že bylo ještě moc brzo na to dělat tam kravál. V té chvíli by se nejvíc hodilo zahrát Show must go on, protože jsem se právě vzpamatoval, abych pokračoval dál. Díky Dobřany, Martine, Ivano a všichni, co jste mi zde pomohli!
Od teď dál už to byla víceméně pohoda. Vyrazil jsem spolu s Tomášem Zágorškem, kterej tam přišel v trochu podobným stavu, ale moc dlouho se tam nezastavil a radši se ke mě a ještě jednomu chodiči s kloboukem přidal. A abychom tu pohodu udrželi, spustili jsme s Tomem rozhovor o všem možným, v jehož důsledku nejen, že jsme za chvíli pouze dva, ale navíc jsme vůbec nezaregistrovali, že jsme prošli kolem rozcestníku, na němž byla nalepená kontrola. Nějak jsme se zkrátka nekoukli do papírů, že bychom hned po kiláku a půl od Dobřan měli něco odškrtávat. Prostě jsem si cestu po delší době zase užíval, že trochu funguju, ale přitom se vlastně příliš nesoustředil na to kudy se jde.
Takhle jsme se prokecali až k tajné kontrole u Prázovy boudy, kde byl Hans a zastávka se zbytky jídla po předešlých chodičích - těch bylo necelých 90. Dal jsem si těstovinový salát a pokračoval dál s Tomášem, Víťou Randýskem a dalšíma v zádech. Výhledy se otevřely a bylo krásně. Až když jsme přišli ke kontrole K10 u hotelu Panorama u Deštného jsme zjistili, že jsme s Tomem předešlou fixovou kontrolu minuli, což bylo nutno pořešit s Olafem po telefonu. Slíbil nám za to hodinu navíc, což jsme s díky přijali, hlavně že jsme se nemuseli asi 8 km vracet.
Nyní následoval sestup do první části Deštného a přechod hory a následný sestup, kde byla na 48. km další kontrola. Byl to docela záhul vyšlapat to, ale nějak se to podařilo a na cestu dolů, když už jsem se chystal pustit muflona, najednou zazvonil telefon a kus sestupu jsem tak místo toho prokecal. Do Deštného jsme dorazili někdy po deváté, dali si vytouženou polívku a kofolu a odpočinuli si. Zrovna se zde i schylovalo ke startu trasy na 70 km, tak jsme se pozdravil s některými známými a v půl desáté, chvíli před jejich vypuštěním na trasu jsem spolu s Milanem M. vyrazil dál, zatímco Tomáš ještě nabíral sílu v poloze čtenáře stolu.
Výstup do Luisina údolí byl celkem v pohodě, cestou mě ale začal předcházet štrůdl sedmdesátkařů. Byl mezi nima i Honza, se kterým jsme před dvěma týdny společně finišovali na Červenokostelecké stovce. Chvíli jsme pokecali a pak jsem ho nechal svištět vzhůru. Od sedla v Luisině údolí (což je dost nesmysl, ale prostě to tak je) jsem s ostatníma už víceméně držel krok nebo je případně i nechával za sebou. Kromě pochodníků se tudy totiž na Velkou Deštnou šinuly procesí i ostatních turistů - co taky čekat v sobotu v půl jedenácté dopoledne za pěknýho počasí. Před vrcholem jsem se svlažil u studánky, doplnil vodu a za chvíli dorazil na vrchol k nové rozhledně. Ještě jsem na ní nebyl, výstup byl v pohodě, jen přítok lidí nahoru převyšoval jejich odtok dolů a nahoře jsme se tak trochu hromadili, že tam za chvíli skoro nebylo k hnutí. Kontrola na tomto nejvyšším bodu trasy ve výšce přibližně 1135 překvapivě ale byla v pořádku a výhled do kraje byl úžasnej - přes celý Orlický hory, do dálky bylo vidět od Krkonošů přes polské Valbřišské, Stolové, Soví, Bystřické, Kladské a Rychlebské hory až po Kraličák a možná i Jeseníky. Pofotil jsem, slezl dolů, trochu se posilnil a vydal se na sestup. Napřed mírně vrcholovou plošinou na zpevněnou cestu, které se ale taky nechtělo nějak prudce klesat.
Nyní následoval sestup do první části Deštného a přechod hory a následný sestup, kde byla na 48. km další kontrola. Byl to docela záhul vyšlapat to, ale nějak se to podařilo a na cestu dolů, když už jsem se chystal pustit muflona, najednou zazvonil telefon a kus sestupu jsem tak místo toho prokecal. Do Deštného jsme dorazili někdy po deváté, dali si vytouženou polívku a kofolu a odpočinuli si. Zrovna se zde i schylovalo ke startu trasy na 70 km, tak jsme se pozdravil s některými známými a v půl desáté, chvíli před jejich vypuštěním na trasu jsem spolu s Milanem M. vyrazil dál, zatímco Tomáš ještě nabíral sílu v poloze čtenáře stolu.
Výstup do Luisina údolí byl celkem v pohodě, cestou mě ale začal předcházet štrůdl sedmdesátkařů. Byl mezi nima i Honza, se kterým jsme před dvěma týdny společně finišovali na Červenokostelecké stovce. Chvíli jsme pokecali a pak jsem ho nechal svištět vzhůru. Od sedla v Luisině údolí (což je dost nesmysl, ale prostě to tak je) jsem s ostatníma už víceméně držel krok nebo je případně i nechával za sebou. Kromě pochodníků se tudy totiž na Velkou Deštnou šinuly procesí i ostatních turistů - co taky čekat v sobotu v půl jedenácté dopoledne za pěknýho počasí. Před vrcholem jsem se svlažil u studánky, doplnil vodu a za chvíli dorazil na vrchol k nové rozhledně. Ještě jsem na ní nebyl, výstup byl v pohodě, jen přítok lidí nahoru převyšoval jejich odtok dolů a nahoře jsme se tak trochu hromadili, že tam za chvíli skoro nebylo k hnutí. Kontrola na tomto nejvyšším bodu trasy ve výšce přibližně 1135 překvapivě ale byla v pořádku a výhled do kraje byl úžasnej - přes celý Orlický hory, do dálky bylo vidět od Krkonošů přes polské Valbřišské, Stolové, Soví, Bystřické, Kladské a Rychlebské hory až po Kraličák a možná i Jeseníky. Pofotil jsem, slezl dolů, trochu se posilnil a vydal se na sestup. Napřed mírně vrcholovou plošinou na zpevněnou cestu, které se ale taky nechtělo nějak prudce klesat.
K muflonu jsem se přiměl, až mě a Milana předběhla dvojice vysmátých sedmdesátkařek Míša a Petra, společně s nima a dalšíma chodičema jsme sestupovali severovýchodním úbočí směrem do oblasti Orlického Záhoří. Tuto část světa jsem ještě neznal a moc příjemně mě překvapila. Už vyhlídka nad Bedřichovkou byla krásná, jen hledání fixky u tamní kontroly zabralo trochu dýl než by člověk chtěl. Potkal jsem se tam s ostřílenými slovenskými chodiči Erikou a Jozefem, z kopce jsem jim utekl a pak pokračoval orlickou nížinou.
Cesta se motala loukama než došla pod sjezdovku v Jadrné, kterou bylo třeba vyšlapat. A to je vždycky záhul, zvlášť když má člověk v nohách 60 km. Do nich mi chybělo asi jeden a půl kiláku, ale trvalo to ještě skoro hodinu. Nejen, že jsem se pomalu vlekl vzhůru, ale nahoře na hřebeni čekal Aleš a Petr s kontrolou. Naprosto ideální svačinou v tomto místě byl pro mě meloun. A ten, co tam měli byl fakt dobrej. Toto bylo pro mě asi nejpříjemnější místo na trase, vůbec se mi odtud nechtělo. Ale musel jsem se přecejen zvednout. Koneckonců na následující hřebenovku jsem se taky těšil, za světla jsem ji ještě nešel. Teď bylo asi půl jedné, nad hřebenem se vznášely mraky tak akorát, aby nebylo úplný vedro a cesta byla tudíž velmi příjemná.
Tím, že z pěticestí vede šest cest jsem se nenechal zmást a pokračoval na vrchol Zakletý a po sjezdovce do Říček. Tam se muflonilo jedna báseň, i když teda nohy by se možná ještě radši zvolily klid někde u vody. To se mi poštěstilo, teda aspoň co se týká té vody dole v Říčce, když jsme ji překračovali spolu s dalším z mnoha chodičů, vesměs sedmdesátkařů, které jsem cestou potkal. Udělalo se tak krásně, až to nebylo hezký, přesněji řečeno, jak ubývalo mraků, o to větší vedro bylo. Stoupali jsme na úplně holý kopec nad Říčkama, do polí, kde byla kontrola. Krásné duchovní místo s křížkem a sochou modlící se madony. Až když jsem přišel blíž a socha se pohla, zjistil jsem, že se nejedná o sochu, ale o holku s mobilem. Nicméně roli osvícené bytosti nám ráda sehrála i na místě, požehnala nám pro další cestu a vydali jsme se dál. Ne že bych se během pochodu stal věřícím, ale s přibývajícíma kilákama na pochodech většinou opadají mé zábrany při navazování kontaktů s cizími lidmi, zvlášť takovými jako byla tady ta kost u křížku.
Měl jsem s sebou ale i obyčejnou papírovou mapu pokrávající celou oblast od Náchoda po Častolovice, tj. prvních 100 km trasy. Skutečně jsem v ní našel osadu jménem Souvlastní, kam jsem se s touhou po kontrole vydal. S vidinou blížící se občerstvovačky jsem přidal do kroku do vsi. Zahlédl jsem tam sice slunečník s prodejem zmrzliny, kterou bych si byl dal, ale přecejen kontrola za rohem mi nedávala možnost zastavit. Jen ta autobusová zastávka furt nikde... Až když jsem došel do centra, downtownu Souvlastní a koukl do mapy, zjistil jsem že Souvlastní má svou vlastní zastávku úplně kdesi včudu dole v údolí a trasa k ní vůbec touto dědinou nevedla. Co hůř, údajně jsem takhle zmátl i lidi za sebou, kterým jsem ale zdrhl a možná že tam v těch podivných končinách někteří bloudí svou vlastní cestou dodnes. Mou vlastní cestu tak osud určil po asfaltu, čímž jsem si sice přidal asi 2 kiláky, ale aspoň jsem se nemusel vracet.
Ke kontrole jsem tudíž dorazil v době, kdy tam někteří z mých předchozích spoluchodičů už nebyli a někteří právě odcházeli. Zdržel jsem se tam asi 20 minut, během kterých jsem do sebe téměř nepřetržitě lil, stejně jako na všech ostatních kontrolách, černou vodu - na té jsem to tentokrát celý odjel. Někdy kolem půl už nevím čeho jsem vyrazil dál. A jak tak jdu po silnici a přecházím most přes řeku Zdobnici, najednou u mě zastavuje auto. Říkám si, že mě nějakej řidič chce zdrbat, že se mu motám v cestě. Když tu najednou "Jende, jsi to ty?!" WTF? Takhle mi říkali spolužáci na základce, no kurňa, vždyť je to Mülla, skutečně jeden z nich! No to mě teda dostalo. Nechápali jsme jak jsme se mohli potkat v takový díře (teda spíš vedle ní), o který jsem do teď neměl tušení, že existuje. On hned, že mě okamžitě poznal, že ten pochodující týpek nemůže být nikdo jinej než já, no to měl možná pravdu. Rozhovor ale trval jen do chvíle, než jsme začali blokovat provoz v obou směrech, tedy aut a chodičů, tak jsme se rozloučili a pokračovali dál.
Pojedl jsem něco málo palačinek a někdy před půlnocí vyrazil spolu s Luďkem, jedním ze sedmdesátkařů, na poslední úsek. Vrátili jsme se do Častolovic, naposledy přešli Bělou a následně její nadřazený tok Divokou Orlici, do níž se kousek níže vlévá. Pak jsme vstoupili na terénní vyvýšenou plošinu nad řekou a pár kiláků se šinuli tamním pěkným lesem. Nějak mi ale začínaly docházet síly a potřeboval jsem trochu zvolnit, Luďka jsem nechal utéct a v tu samou chvíli se mi rozpadla hůlka. Když už to mělo někde přijít, je dobrý, že tady, kdy už se žádný velký sestupy konat nemají. S Luďkem jsme se pak potkali jetště na začátku obce Zdechov nebo jak se to tam jmenovalo, kde už jsme zase příliš nevládl, přecejen druhá noc... On seděl a snažil se vyfotit kometu, ale i když mu mobil fotil pěkně, kometu jsme na tom opravdu neviděli. Už mi to bylo skoro jedno, potřeboval jsem trochu povzbuzení a tamní hospoda u rybníka poskytovala poslední možnost tuto touhu uspokojit. Koupil jsem si energeťák a nanuka a v opačným pořadí je do sebe nacpal. Bylo potřeba se něčím nadopovat, protože následoval najšílenější úsek celé trasy, asi 3 km cesty rovné jak našponovaný lano. Zatímco Luděk mi spolu s dalšíma zase zdrhl, zde mě po dlouhé dohnal a předehnal Tomáš Zágoršek. A i když už byl daleko přede mnou, světlo jeho čelovky bylo vidět ještě hodně dlouho a to samý se dalo říct i při pohledu zpátky na svělo, který naopak stíhalo mě.
Je pravda, že jsem se ho někdy loni ptal, jak je to tam s dostupností soutoku. A když jsem nedávno zjistil, že tam trasa letošních Šlápot vede, zajásal jsem - přecejen jestli mi bylo Týniště nad Orlicí něčím známý tak právě tímto soutokem. Teď jsem tam ale bohužel byl v noci a moc toho vidět nebylo. Ale i tak jsem byl u začátku řeky Orlice. Její soutok s Labem v HK už naštěstí nebyl na trase tohoto pochodu, takže jsem to stočil dle odrazek do pole k Týništi a přes město jsem 5 minut po půl čtvrté dorazil do cíle. Vzhledem k minutí kontroly mi však Olaf přidal hodinu, takže jsem se s časem 29:35 umístil na krásném 75. místě. Na oslavu to nebylo, ale aspoň jsem brněnskýmu gangu neudělal DNF, což by dost pokazilo jeho výbornou úspěšnost, kterou měly na svědomí zejména ženský, umístivší se na 1., 3.,4 místě, přičemž Anna brala rovnou 2. flek celkově. Asi dobrej oddíl. V cíli jsem je ale už nepotkal, zato Olaf zde byl stále a furt vzhůru, aby nás vítal, kontroloval tabulky a předával diplomy. Děkuju mu, že tento pochod kdysi před 29. lety s rodinou založil a my se můžeme díky tomu dobrovolně na jeho trase zničit. A kdo chce, může si to i užít, což se mi podařilo, jak to jen šlo. A i když jsem to po 33 km málem zabalil, nakonec jsem se vzchopil a zážitky budou jen kladný. Díky všem, co s akcí pomohli, byl to obrovskej kus práce, kterej odvedli, jak značením, tak přípravou občerstvovaček či technickým zajištěním. Mně by sice nevadilo nemít značku na každým druhým stromě, protože bloudění beru jako součást zážitku, ale člověkovi to výrazně usnadňuje pochod a výsledky by pak nejspíš nebyly takový jaký jsou - nejrychlejší běžec byl v cíli už v 13:11, takže by to za tu mou dobu stihl dvakrát.Najedl jsem se, chvíli pokecal s ostatníma, co ještě nešli spát, pak se osprchoval a zalehl. Všecko mě ale bolelo a nebylo to vůbec příjemný. Byla to tentokrát hodně náročná stovka.
Ráno, po nepříliš úspěšném spánku jsem pak nespěchal jsem, brzký odvoz s Divočákem jsem vynechal a spolu se Smrtem využil nabídky Davida Kuneše k odvozu. Měl jsem z toho i z úspěšné akce za mnou takovou radost, že jsem tam půlku věcí nechal. Mimo jiné boty, který mi pak pomohla doručit Zuzana. Bylo by jich škoda, právě dokončily svou desátou stovku.
Žádné komentáře:
Okomentovat