BLK: turné po zavřených rozhlednách Kleť - Libín - Boubín

Týden po dobrodružství v Bílých Karpatech mířila má cesta na druhou stranu jihu naší vlasti, na pochod BLK, což je zkratka pro Boubín, Libín, Kleť, který se šel, podobně jako při mé dosud jediné účasti před 7 lety, v pořadí KLB. Původně jsem s ní nepočítal a zvažoval jsem, že tak nanejvýš vyrazím strašit na Kleť, ale okolnosti se den před akcí změnily, že jsem nakonec mohl vyrazit s ostatníma strašit po celé trase. Přesun na start do Holubova pod Kletí v CHKO Blanský les byl trochu složitější, takže jsem se několika auty dostal na start (přesněji šlo o trasu do Holubova a pak do Vimperka a zpátky) spolu s osazenstvem čítajícím osoby jako Eva, David, Václav, Pavol, Jozef, Irena, Matěj a další. Tato logistická operace probíhala částečně improvizovaně, takže mi celkem trochu nečekaně sebrala čas dotáhnout do konce některé předbalovací procesy jako opět nedokončené přišití přezky báglu (jsem nečekal, že bude tak brzo potřeba), zašití děr v zimních gatích (tentýž komentář). Celkově na napakování na pochod jsem měl asi tak 3 minuty během přestupování mezi autama ve Vimperku. Takže například teplý rukavice, který jsem si po poctivě impregnoval, zůstaly v autě. Naštěstí jsem měl aspoň v kapse bundy záložní, ty děravý, ve kterých jsem mrznul před týdnem na Javořině. BLK jsem už jednou absolvoval, zrovna na výročí 100 let ČSR a tehdy bylo už od začátku jasno, že přijde tlaková níže a pak vůbec jasno nebude. A tentokrát to bylo úplně to samý, takže jsem připravoval nejen sebe, ale i ostatní, na to, že se půjde vodou, bahnem, břečkou a na Bobíkovi sněhem. Když jsem ale v Holubově před hospodou koukal na jasnou hvězdnou oblohu, zadoufal jsem, že to třeba tak hrozný nebude a během přepakovávání v hospodě padlo rozhodnutí, že mezi šusťákovou a softshellovou bundou vyhrál šusťák. 

Vyrazil jsem v 22 h ve skupině běžců, což mi přiřadil Nerv na základě koeficientu v CSUT, ač se furt cítím přirozeněji v prostředí chodců. Ti startovali o 2 hodiny dříve, což bych beztak neměl šanci stihnout. To mi dalo aspoň motivaci ze začátku pohnout, dostihnout je a pak už se pohybovat přirozenějším tempem chodeckým. Vzhledem k předpovědi počasí mělo být hnusně, takže jsem neočekával velké fotozastávky a předpokládal jsem víceméně plynulý pohyb vpřed. Hned na začátku mi do toho ale hodila vidle jasná obloha, která spolu se svítícím vysílačem vytvářela úchvatnou scenérii dokreslovanou zástupem svítících čelovek běžců přede mnou. Krátce jsem se pozdravil se spoluputovníky, mezi něž patřili podobně jako týden zpět Eva Strnadová,  Ondra Plašil nebo Jirka Kerlik. S posledně jmenovaným jsme si hned na začátku vyjasnili, kde zase co on nestihl a co já zase kde zapomněl. 

Věda, že nás čeká nejpozději za světla doba deštivá, zatlačil jsem od začátku trochu na pilu, abych toho v noci stihl co nejvíc, dokud neprší. Cesta nás vedla k lanovce, která v denní době vozí lenochy a jejich rodiče na Kleť a některé i dolů. Při průchodu kolem dolní stanice jsme zavzpomínal, jak jsem tuto jízdu absolvoval loni se svými dětmi a v paměti mi zůstala vzpomínka, že jsme na sedačce něco zapomněli a nechali kroužit, už nevím přesně, co to bylo, jestli batoh, bunda nebo dítě. Každopádně teď jsem valil nahoru, abych se zahřál, protože svítící hvězdy příliš tepla nedávaly. To jsem si ale vyrobil sám, jelikož jsem na sebe nějakým hnutím mysli hned na začátek navlíkl 4 vrstvy. Asi v polovině výstupu jsem seznal, že jsem to trochu přepískl a začal se vyslíkat, navzdory tomu, že stupňů Celsia nebylo mnoho a Kelvinů jen o necelé tři stovky více. 

Snažil jsem se ale nezdržovat se a proces vyslíkání prováděl za nepřerušeného postupu vzhůru. Naštěstí se mi ještě před startem podařilo najít celkem pohodlnej způsob jak upnout popruhy bez chybějící přezky, nyní jsem ho ale musel rozpojit a postupně se z jedné strany odstrojit a následně tento proces zopakovat na straně druhé. Hadry ze mě visely všelijak, ale já jsem si užíval, že mi konečně není vedro a připadal si docela svobodně. Do toho mi ale co chvílu volaly z domů děcka, že nemůžou usnout a nebylo daleko k tomu, abych jim polonahej při výstupu na Kleť přes mobil zpíval ukolébavku. Nakonec jsem na sebe hodil aspoň stylové tričko z BVVŠ a když jsem v něm dosáhl vrcholu Kleti ve výši 1087 m n. m., trvalo mi nějakou dobu, než se mi podařilo v něm v rámci letošní výzvy samozdokumentovat. O mě ale ani tolik nešlo, hlavní bylo, že byly krásně vidět hvězdy a i samotná, v noční době zavřená rozhledna tvořila objekt hodný vyfocení. Zde se potvrdilo, že někdy je dobrý být pesimistou, protože jedině tak můžu být příjemně překvapen. To byl rozhodně případ noční oblohy, neboť předpověď počasí slibovala spíš déšť, sníh a mraky.

Na vrcholu jsem strávil asi 20 minut, že už jsem vychladl, dooblíkl se a někdy kolem čtvrt na 12 začal sestupovat. Jestli existuje nějaká karma, tak zapůsobila tady. Nejen, že tu nejspíš ohřívala vodu v kotelně hotelu a hospody. Zapůsobila ale i jinak. Irena s Matějem, kteří se zapojili do přesunovací procedury na trase Vimperk - Holubov byli jedni z těch, kteří by bývali vyrazili spíš v první vlně, kdyby jim to časové možnosti dovolily. I tak ale byli velmi vděční, že jsem jim pomohl zorganizovat přepravu na start. Nyní coby chodiči vyráželi na svou první stovku a od začátku se drželi někde téměř na chvostu startovního pole. Jelikož jsem se na vrcholu celkem dost zdržel, i já jsem se propadl kamsi k posledním místům. Pozdravil jsem se se Slavem Gleskem a vyrazil dolů odhodlán vypustit muflona. Ještě jsem se zastavil vyfotit červeně svítící vysílač, když tu najednou za mnou se ozve: "Seš číslo 171?" Ano, to jsem byl. A přesně pro mě tu měli můj arch pro sbírání kontrol. Ve tmě noci jsem rozeznal, že to byla Irena s Matějem. Nejspíš jsem s muflonem vypustil na zem i tento zásadní dokument, bez kterýho bych pochod mohl rovnou zabalit. Jenže tato dvojice byla v pravý čas na pravém místě, aby mě zachránila. Tentokrát moje díky nebraly konce a pokračuju v nich i tady: DÍKY. 

Pak už jsem se konečně rozběhl a pozvolna začal nabírat rychlost hodnou muflona. Podobně se do tempa dostávala i sukně běžící přede mnou, a to i spolu s jejím nositelem Tomášem Zahálkou. Bylo jen otázkou času, než se můj muflon prožene kolem jeho kiltu. Tento čas se sice trochu prodloužil,  když jsem se zastavil, abych posbíral obsah svýho otevřenýho báglu vysypanýho na lesní cestu. To byla ale jen nepodstatná epizoda, která mě mohla sice zbrzdit, nikoliv však zastavit. Pak už jsem se rozletěl lesní tmou a pádil vstříc mnoha kontrolním bodům, které mě na cestě čekaly. Jakmile jsem utekl Tomášovi, začala asi nejdelší část cesty, kdy jsem odkrajoval deka- a hekto-metry trasy vizuálně izolován od zbytku účastnictva. Až někdy po 2 kilometrech sestupu jsem zahlédl čelovku a postupně se popotkával se Stankem Januškou, Jarem Kováčem a dalšíma. 

Cesta mě vyvedla na silnici vedoucí do vsi Borová a dál do lesa. Na obloze stále krásně svítily hvězdy, že jsem chtěl zastavit a fotit, ale přitom jsem věděl, že už jsem s tím ztratil dost času na Kleti a výsledek by se moc nelišil. Na kometu Lemmon, na kterou jsem se chystal v Bílých Karpatech bylo teď už pozdě Tak jsem radši stupňoval tempo a postupně docházel a předcházel další vytrvalce jako jsou Radek Šnevajs nebo Ondra Plašil. Šlo se mně dobře a v lese jsem postupně ostatním utekl. Pak na louce za lesem se mi podařilo něco pro mě dost neobvyklého, dostihl jsem Evu - to se mi povedlo naposledy na Pováží, když nepočítám neúspěšné stíhání na Mátře. Nějak tentokrát nespěchala do cíle jako v jiných případech a tady se protloukala nocí sama. Z louky byl krásný výhled zpátky na Kleť, opět hodný vyfocení. Současně se mně nechtělo nechat Evu pláchnout, když jsem ji konečně po asi roce dohnal. Takže jsem udělal krátkou zastávku, jejímž výsledkem byl kompromis: rozhejbaná fotka a Eva včudu. 

Evu jsem ale přecejen dohnal při výstupu na vrch Albertov. Dle legendy se zde 17. 11. 1989 sešli studenti, aby zahájili pochod až do Prahy na Národní třídu. Zmoženi dlouhým pochodem pak nekladli ozbrojeným režimním pořádkovým jednotkám větší odpor a dostali od nich nakládačku obuškama. Nehrálo roli, zda měli holé ruce, či hole v ruce, všem bylo měřeno stejně. Tuto událost, která stála u zrodu českého ultratrailu (dlouho před prvním UTMB), si každoročně několikrát připomínáme. Někteří orgové jsou tradici závěrečného masakru věrni dodnes, jiní ho naopak dávkují průběžně po celou trasu.

Nyní to tu po těch 36 letech vypadalo úplně jinak než tehdy v televizi. Zapsali jsme si Káčko a dle hesla Kdo, když ne my a kdy, když ne teď! jsme se vydali střemhlav dolů úsekem, který dával dobrou šanci na zlámání noh nebo aspoň hůlek mezi šutrama. Naštěstí nikomu z nás se to nepodařilo. Nějak jsem to zhopsal na cestu,  ovšem zhuštění kontrolních bodů v těchto končinách poukazovalo na zvýšený výskyt technických prasárniček. To zejména s ohledem na zbytečný sestup dolů, aby se kopec šlapal celý znovu nahoru, tentokrát na vrchol Bulový 953. Evu jsem přenechal dalším světonošům a opět trochu přidal do kroku. Cestou do kopce jsme potkal Martinu Němečkovou z první vlny a po odškrtnutí Káčka jsem začal stíhat hlavní vlnu běžců. Konečně se mi podařilo pustit muflona naplno a cestou dolů jsem předskákal i Jirku K., Míšu, Patrika a další. Stále jsem se držel taktiky makat dokud to jde. Měl jsem totiž tentokrát nachystáno pár trumfů v rukávech. 

Tím prvním byl Tygr, kterýho jsem si během přesunu mezi Holubovem a Vimperkem nachystal na klády u cesty. Kdybych býval tušil, že 50 metrů od tohoto místa bude občerstvovačka, byl bych se na to asi vykašlal, ale co už, aspoň jsem takhle nikoho neotravoval nad rámec jeho služeb. A tak jsem se tu na kontrole potkal s Olafem, Kačkou, Tomem Zágim a Nervem a mnohými účastníky. Tygra jsem nyní nepotřeboval, tak jsem ho přenechal k mání ostatní. Popil jsem něco málo černé vody, pojedl něco málo hnědého chleba a pokračoval něco málo cesty, abych si pomočil něco málo vody do bot. 

Cesta opustila CHKO Blanský les a skutečně vedla bažinatou loukou připomínající scény z Psa baskervillského. A ve chvíli, když už měl člověk, který se zázračně vyhl šlápnutí do močálu, pocit, že je v suchu, přišel přechod přes potok v opravdu zvláštním stylu. Patrně tu před pochodem stál most. Možná, že Nerv poslal Olafa, aby ho šel zkontrolovat, zkrátka nutno říct, že nyní notně připomínal  palubu Titaniku chvíli před potopením. Jeho pasažérem jsem nebyl sám. Jako první se však k jeho překonání odhodlala žena, která na sebe rovnou vzala roli Rose a skočila (ne zcela úmyslně) do ledové vody. Na svého Jacka čekala marně, ku podivu se nikdo k této sebevražedné roli neměl a tak odtáhla s nepořízenou a promočenýma botama. My měkcí jsme to vzali o poznání rozvážněji po horní hraně kluzkých namrzlých dřev a dobrodružství ve vodách rozbouřeného Atlantiku se tak vyhli. 

Čemu jsme se ale nevyhli byl Dubový kopec, kam nás následně zavedla cesta chvíli před klesáním do obce Ktiš. Za ní jsem si všiml jakési historické stavby připomínající zaniklé osídlení, kterou nebyl-li bych chtěl si vyfotit, byl bych sešel z cesty (a taky mě tu nasměrovala Ivana Bohoňková, že jdu blbě). Zkrátka cesta nás vyvedla mimo značku na další kopec a z něj opět dolů. A to udělala ještě párkrát, i když dál už začínaly být výškové výkyvy čím dál menší a o to víc si naše boty užívaly vody a bahna. Došel jsem místního parťáka Lukáše, se kterým jsme pokračovali dál a předbíhali čím dál četnější skupiny chodičů z první vlny. Dalo by se říct, že tím byl cíl v podstatě splněn, ale v této dvojici se nám postupovalo dobře. A ve chvíli, kdy měla přijít má obvyklá nesnáz v podobě bolení břicha, jsem vytáhl  druhý trumf, tentokrát v podobě mátového čaje v termosce. Tím byl problém zažehnán a mohl jsem postupovat dál.

Teda pokud by mi do cesty někdo nepřihrál napřed napřed bláto, pak bahno, a nakonec rovnou vodní past. Strčil jsem do ní špičku boty a zavčas hodil zpátečku. Byl to úsek cesty jakýmsi starým lomem, kde se člověk mohl ponořit třeba i po koleno. Komu se nechtělo se takhle máčet, musel hledat alternativní cesty lesem okolo a prodírat se hustníkem. Nakonec jsme se nějak dostali na cestu. Tato překážka nás ale rozdělila a dál jsme už postupovali a s nástrahami cesty bojovali každý sám. Cesta nás zavedla po delší době na tisícovku na Rohanovský vrch. Být tu za dne, člověk by asi mohl obdivovat skály a další přírodní krásy, takhle jsem tu obdivoval nanejvýš tmu. Hlavní obdiv si člověk šetřil na blížící se občerstvovačku čekající ne až tak daleko, na kraji Prachatic. Ještě před tím jsem ve tmě noci spatřil osamocenou osobu, z níž se vyklubala Kristýna M.P., s níž jsem se seznámil v Podyjí, když jsem ji v cíli diskvalifikoval. A jak se pak ukázalo, nebyla to jediná její diskvalifikace v rámci CSUT, se stejným úspěchem absolvovala i letošní Čavisovskou 100, v obou případech za nedodržení trasy. Nyní se pokoušela o třetí podobný úspěch. Zaděláno na to měla už nyní, neboť zde, na asi 35. km měla za sebou dvojí bloudění. Viděl jsem, že tady je potřeba, abych se do toho vložil a nenechal ji napospas noci a lesa. A fungovalo to dokonale, po asi kiláku jsme najednou zjistili, že asi kilák jdeme blbě. A nejen to, za nás se automaticky zavěsili Lukáš a Ivana. Nejspíš by zůstali v domnění, že šli celou cestu správně, kdybychom je nepřesvědčili o opaku. Naštěstí se jednalo jen o alternativní způsob jak se vyhnout vrcholu Na Skalce, takže jsme se na správou cestu brzo napojili v Sedýlku a pokračovali ke kapli a po křížové cestě na kontrolu do Prachatic.

Na ní nás čekala osvědčená dvojce Jana Hájková & Libor Pavlík, kteří u jednoho rodinného domu na kraji Prachatic v nadranních hodinách obšťastňovali příchozí černým čajem, mazali chleby a klepali kosu. Přesto na mě mysleli a uvařili mi čaj mátový, což bylo přesně to, co jsem potřeboval - opět spíš jako prevence, aby se mně neudělalo blbě jako jinde a jindy. Nějak jsem nespěchal, takže jsem se tu potkal jak s Vocasem, kterej právě zvedal kotvy, tak i se spoustou těch, co jsem cestou popředcházel, jako je Míša, JirKa nebo Ondra Plašil. A jak dorazila a občerstvila se i Eva, zvedli jsme kotvy taky a pokračovali v trojicí spolu s ní a Kristýnou vzhůru na Libín. 

Tam jsme se trochu zasekli při hledání Káčka, ze zoufalství jsem se musel s ženskýma vyfotit u rozcestníku a až potom přišli další stovkaři, co nám ukázali, že jsme Káčko minuli hned při příchodu k věži rozhledny. Ta byla totiž v rekonstrukci a kontrolní arch visel na jejím oplocení, neboť hnusnější místo pro něj Nerv nenašel. 

Na Libíně došlo k celkem výrazné změně oblohy. Noční hvězdy totiž nahradil denní déšť. A tak jsme už za světla klesali do obce Libínské sedlo, která vůbec v sedle nebyla, ale na vysvětlování homotopie vrstevnic místním tu nějak nebyla příležitost. Další cesta vedla přes Zbytiny a jak se dá vyvodit z názvu, byla to taková zbytečná oklika jihočeským venkovem. Podstatné ale bylo, že přestalo pršet a v jednu chvíli se dokonce ukázalo modro. 

    

Až u Křišťanovického rybníka se pohodový monotónní pochod změnil, to když jsme se zastavili na občerstvovačce. Zde Hans Sedlák nabízel mnoho jídel jako těstoviny s párkem, párek bez těstovin, těstoviny bez párku a nebo taky nic. Nevím o tom, že by si tuto poslední možnost někdo zvolil, ty ostatní byly dost dobrý a všichni byli spokojeni. Potkali jsme se tu mimo jiné s Ondrou, Radkem Šnevajsem a následně i s Patrikem a Faktorovou Drahomírou, které jsem konečně (aspoň trochu) vysvětlil matematický význam jejího jména. Doplnil jsem vodu a pokračoval dál ve víceméně stejné skupině jako před tím. 

Následoval nejhezčí úsek trasy. Nejen že jsme procházeli zajímavým úsekem přes údolí Blanice, udělalo se ale za celý den nejhezčí počasí, chvíli i svítilo slunko. Seběhli jsme ke zřícenině hradu Hus a překonali řeku. Pak nás dostihl Patrik - právě ve chvíli, kdy jsme na něj mysleli při pohledu na vstup do bývalé štoly a byli rádi, že je tu jen jako účastník. Trasu tentokrát neovlivnil, přesto se náš postup jeho příchodem zadrhl. Nějak nás všechny přesvědčil, že je teplo a že bude teplo cestou dál do kopce. Je pravda, že jsem šel celou dobu ve dvou vrstvách kalhot a seznal jsem, že není od věci se taky po této stránce odlehčit. Takže jsme u jednoho altánku podnikli společnou vyslíkací akci, během které nás předešlo několik nechápavých stovkařů ale i účastníků kratších tras, které startovaly z Prachatic.

Patřičně odlehčeni jsem pokračovali dál do kopce. Samozřejmě krátce na to se začala obloha zatahovat a vyhrožovat deštěm a tudíž i větší zimou. Naše krátkodobá čtveřice se roztrhala a do stavu předchozí trojice se seskupila až po několika kilometrech ve Volarech. Zde jsem, po zkušenosti z před mnoha let, doufal v občerstvovačku, ale k té jsme ještě měli poměrně daleko, neboť bylo nutno napřed vyšlapat na Bobík a sejít dolů. Rozhodli jsme se teda, že případné kafe, polívku nebo jinou teplou kapalinu necháme na později. Měl jsem sice hlad, ale něco málo zásob se ještě našlo. 

Vyšlápli jsme z města do kopců vstříc nevyhnutelnému Bobíkovi a s ním spojenému osudu. Jak známo, dle české tradice padá sníh na Martina a říká se tedy, že Martin přijíždí na bílém koni. Na BLKu je to ale jinak, tady padá sníh na Bobíka. Už při mém minulém BLKu jsme se na něm brodili sněhem, takže jsem tušil, co nás čeká. Tentokrát to ale byl zejména déšť, co dělalo výstup náročným. Ten se spustil jakmile jsme vlezli do lesa, takže ještě chvíli trvalo, než jsme naplno pocítili jeho nepříjemnost. 

Cestou do vrchu jsme se opět sešli všichni čtyři i s Patrikem. Vždycky se najde ňákej magor, co to absolvuje v kraťasech. Minule to byl Pavel Příhoda, tentokrát se této role ujal Patrik. Strategii "čím míň toho mám, tím míň toho promočím" naštěstí nepoužil na boty, takže nám v botách čvachtalo všem zhruba stejně. Napřed nás ale nečekal Bobík, nýbrž Jedlová a za ní následující vyhlídka Mufloní skok. Tu tam nachystal Nerv z pietních důvodů s odkazem zatím ne na mě, ale na muflona uloveného po absolvování jeho posledního šemíkovského skoku dolů ze skály, aby uprchl před zlými pronásledovateli (nebo aspoň tak nějak jsem pochopil fotopříběh složený ze dvou fotek). Pro uctění jeho památky jsem se pak snažil aspoň Kristýně vysvětlit techniku mufloního skoku, ovšem terén pro tyto pohybové dovednosti nebyl úplně vhodný a byl jsem rád, že jsem u toho sám nehodil držku. 

Cesta vedla chvíli dolů, což by se dalo vyložit optimisticky, my jsme ale měli dostatek vědomostí o tom, že máme jít na vyšší vrch, tudíž jakékoliv klesání bylo jen k tíži. Navíc mokrem a následně bahnem. Pocity v botách mi připomněly, že nohám už bylo i lépe. Naštěstí nás po Bobíkovi čekal celkem krátký sestup do penzionu, kde na nás čekala občerstvovačka, takže jsem se upnul k naději, že tam na chvíli opřu zmrzlý nohy o topení, boty vycpu na chvílu nějakým papírem a aspoň je vyhřeju před závěrečným výstupem na Boubín. Jinak bych v tom dalších 4-5 hodin asi nevydržel. Ale taky je od té občerstvovačky nedaleko k vlaku ... Ale ne, to byla to jen taková blesková myšlenka. Rozhodně jsem neměl v úmyslu končit.

Místní tradice byla dodržena, i letos přijel Bobík na bílém koni, jen o pár hodin dřív něž jsme na vrchol dorazili my. Když se nám to konečně podařilo, ze skutečné sněhové pokrývky zbyl asi tak metr čtvereční. To ale bylo dost na to, aby z něj nějaký dobrodinec vyrobil prvního letošního sněhuláka (nebo možná spíš sněhuláče). Potkal jsem se tu s partou Ivany Čahojové a Edy Hečka, kteří právě na jedné ze zkrácených tras zahajovali sestup západním lavinovým svahem. Patrik se na vrcholu moc dlouho neohřál a pakoval se v předstihu. Naše vrcholové družstvo, kde Patrika nahradil stovkař Martin, se zapsalo do vrcholové knihy a uhánělo dolů též. Tady jsem už muflona pouštěl naplno, ale zase jsem nechtěl úplně zdrhnout Evě, které toto mokré počasí úplně nesedlo a měla toho, slušně řečeno, plný kecky.

Tak nějak společně jsme dorazili místy celkem bažinatou cestou na kontrolu v Penzionu Ida pod Boubínem. Když jsme sem dorazili, přišel tak trochu šok při zjištění, že ani tady se člověk neohřeje. Chyba totiž byla ve mnou dosazené předložce vztažené k umístění kontroly. Ne v, ale u penzionu! On to graficky není moc velkej rozdíl a su zvyklej, že studenti často zaměňují symboly disjunkce a sjednocení. Ale v hodinách matiky to znamená tak nanejvýš zintenzivnění mého výkladu o teorii množin a rozhodně ne ztrátu naděje na přežití dalších 5 hodin. Bylo obrovským štěstím, že mi cestou dolů nějak záhadně nohy rozmrzly a v botách jsem se přestal cítit jak tygr na Sibiři. (Oni teda tygři na Sibiři žijí, ale já jim to vůbec nezávidím.) Tím tak nějak odezněly mé nepříjemnosti a dál už jsem si pochod jen užíval. Na kontrole, kde působil mimo jiné Tomáš Zágoršek, jsem dostal opět mátovej čaj (z mých zásob) a fík (taky z mých zásob - brněnská sklizeň těsně před pochodem), ale pak taky zase chleba se sádlem a okurkem, což mi pomohlo zasytit se. Mezi tím několikrát přestalo pršet - tím pádem teda i několikrát začalo, ale to zní příliš negativisticky. Já jsem to nyní vše viděl kladně a to, že mě čeká "už jen Boubín", mě v této myšlence utvrdilo. 

A tak jsme vyrazili dál, kolem Stromu duší, což je zajímavý památník lesníků. Cesta vedla směrem k Boubínskému jezírku, ale těsně před ním uhla. Vzhledem k rybníkům, co jsem si nesl ve svých botách, jsem nějak neměl potřebu až k němu zacházet a stoupal nahoru. Ve skupině s Evou a Kristýnou začala trochu uvadat nálada, tak jsem se ji snažil oživit hádankami se surrealistickými hororovými motivy, ale efekt to myslím úplně nepřineslo. Nedaleko od vrcholu nás předběhla Eva Dávidová, na chvíli jsem se s ní dal do řeči a vyvezl se za ní a zbytek skupiny najednou plandal kdesi v nedohlednu za mnou. Protože jsem už dávno přešel do výletního režimu a opustil základní myšlenku pochodu, že "dnes se na nikoho nečeká", nedělalo mi problém na chvíli zastavit a počkat, což jsem pak zopakoval na vrchu Boubína, kde jsme udělali společné foto. 

Už jsme měli dofoceno, když se na vrcholu objevil Patrik - nevím, co mu dal Tomáš u penzionu do čaje, Patrik ale výrazně pookřál, že nyní měl zjevný přebytek energie. Na vrcholu zapsal Káčko, zasteskl si, že se nemůže na rozhlednu, která byl zavřena - pro změnu z důvodu špatné statiky. A jak rychle se na vrcholu v kraťasech objevil, tak rychle taky zmizel a zůstaly po něm jen díry v dřevěném chodníku. Trasa po něm vedla dolů a díky jeho kluzkosti byla docela o hubu. 

Bylo asi třičtvrtě na šest, poslední den letního času a začalo se pozvolna šeřit. A krátit čas do 20h, kdy  mělo Kristýně vypršet 24 hodin od startu. To se zprvu jevilo jako v celkem dosažitelný čas. Nyní nás čekalo ještě 13 km do cíle. Kdyby to šlo jen z kopce, bylo by to ještě celkem v pohodě. Jenže pak jsem si uvědomil, že Nerv závěr vyšperkoval několika kopcema navíc, který někdejší org Jarda Koptiš ohleduplně ignoroval. Tudíž i kdyby Kristýna nasadila raketovej pohon, tak by to nejspíš nestihla. Navíc Evě se snaha o zvýšení tempa nelíbila hned od začátku a byla ráda, když jsme museli z důvodu nasazování čelovek přibrzdit a z důvodu bažin ještě víc ubrat. A zdrhnout Evě, která jako jediná měla navigaci v hodinkách, to by taky nebyl dobrej nápad. Naše trio se tedy neroztrhalo a pokus o spěch skončil tak rychle jako začal. Už zase konstantním, ač po(c)hodovým tempem jsme prošli Veselku a Pravětín a zanořili se do lesa. Zde se k nám přidal další chodič, Vojtěch, se kterým jsme konečně uhnuli do jednoho z posledních kopců. Teda ještě před tím jsme museli přebrodit potok, což se nám naštěstí podařilo bez většího koupání. 

Výstup nás vyvedl do obce Skláře, kde se po dlouhé době otevřel výhled. A najednou, zcela nečekaně, hvězdy. Na chvíli se zkrátka mraky roztrhaly a ukázala se noční obloha. Zadoufal jsem, že bychom konečně mohli vidět i kometu Lemmon. Směr jsme měli správnej, ale neměl jsem dalekohloed a pouhým okem nebyla úplně dobře rozpoznatená. Pokusil jsem se udělat snímek oním směrem, ale i když jsem světlo integroval po dobu 10 sekund, z komety jsem viděl stejný nic jako před týdnem v Bílých Karpatech. Zjevně její viditelnosti stále bránil povlak mraků, který clonil jejímu světlu proniknout až do Jižních Čech. 

Takže jediná kometa, kterou jsem ten víkend viděl, byla na mojí šále, kterou na pochody nosím už dobrých 10 let. Zase až tak moc nás to z míry nevyvedlo, došli jsme do lesa k předposlednímu Káčku. Zde uplynulo některým z nás uplynulo 22, jiným 24 hodin. A vzhledem k tomu, kolik toho Kristýna sama nabloudila, měla spolehlivých 100 kiláků za 24 h splněno. Teď už jen dojít do cíle. K tomu stačilo seběhnout kopec do Vimperku a pak už se to nějak dojde. Naivní to myšlenka. Ono už to dostat se do města, nebylo tak jednoduchý, neboť po zlbnutí cesty jsme skončili na jakési louce s vysokou mokrou trávou, kde jsme vyřešili případné poslední suché zbytky našich bot. Vimperk ale má víc než jen cíl ve škole a přímou cestu k němu. Je to město se zajímavými historickými stavbami, které by bylo škoda neukázat účastníkům. Zkrátka, město má potenciál, který bylo pro účely této stovky třeba vytěžit. Člověk těšící se do cíle přece ještě milerád vyšplhá na kopec se zámkem. Začínal jsem se trochu cítit jako lidi v posledním úseku stovky Podyjím. Ta byla evidentně inspirací, nebo spíš toto byla odplata za ni. A musím říct, že celkem dobře provedená. Sice, podobně jako já v Podyjí už Nerv nestihl doznačit závěrečnej usek, ale Eviny hodinky nás do cíle přecejen dovedly.

Bylo chvíli před 21h, když jsme dorazili do školy, kde si nás Olaf zaevidoval a vypsal nám diplom. Byli jsme v cíli, mohli jsme konečně sundat mokrý boty a hadry. Ač tím Kristýna dovršila první CSUŤáckou akci bez DQ, vypadalo to, že největší radost z našeho příchodu má Čapíno, kterýho jsme nedohnali a dorazil necelou hodinu před nama a dobu čekání vyplnil doháněním pivního režimu. To by za nama musel na Boubíně vyběhnout los Emil, abychom ho stihli. Nebo bychom bývali museli zrychlit trochu víc už dříve. Ale to se nám nějak nechtělo. Takhle to byla velmi příjemná, pro mě asi nejpohodovější stovka s asi nejhorším počasím, co jsem zažil. Jediná krize byla ta mokrostní a to se dalo nakonec nějak překonat. Jinak to byl krásný výlet ve výborné společnosti. Děkuji Evě a Kristýně, že to se mnou vydržely, sice jsme díky nim občas nevnímal, kudy vlastně jdu, ale zjevně to někdy nemusí být to hlavní. Stejně tak děkuju Nervovi, že tuto akci uspořádal a všem jeho pomocníkům na kontrolách. 

Úvaha závěrem: Byla nečekaná zrada, že se sestupem z Bobíka stal z tohoto kopce plnohodnotný vrchol. Byl by tudíž hodný zanesení do názvu a zkratka pochodu by tudíž měla být BBLK (letos KLBB). Možná si to ale nezaslouží, protože na Bobíkovi není zavřená rozhledna. 

Barevný Trek Bílé Karpaty 2025

... a tak jsem se dostal do Nivnice, kde v sobotu 11. 10. 2025 ráno začínal podzimní Trek Bílé Karpaty - stovka předesílané délky 114 km. Registrace a celá základna měla místo v obřím stanu v místním kempu, kde jsme vyzvedli materiály a zhlédli informační přednášku o trase. Byla to hlavně společenská záležitost s cílem se sejít a pokecat a odkud si někteří bystrozrací, co viděli přes ostatní odnesli i zážitek z pohledu na mapu, kde se bez bližšího určení nějakým ukazovátkem nacházelo místo na trase, o kterém nám hlavní org Michal Koplík podrobně vyprávěl. Vnadil nás v duchu: "Tady polezete do kopce a jak budete myslet, že už to končí, tak to ještě pokračuje a pak ještě skála, no nevím kterej magor toto vymyslel." Odpověď ale byla jasná, když se poblíž zjevil Patrik Mikuš, který se k výpomoci s trasou hrdě hlásil. Rodině zlynčovaného tímto předem vyjadřuji upřímnou soustrast. 

My, co jsme se nenechali zastrašit, jsme se pak odebrali do tělocvičny na nocleh. Už během chystání jsem si uvědomil, že tu je problém, protože jsem si vzal šití, abych si spravil upevnění přezky na hrudní popruh batohu, jenže ono už nebylo co upevňovat - přezka byla jaksi fčudu. Takže jsem se musel spolehnout na sichrhajcky, kterých jsme dostali zásobu na upevnění (podle mě celkem zbytečného) identifikačního archu. Bylo na něm jen číslo a sponzoři a ve skrytu molitanivých vycpávek ještě čip, který asi něco měřil, ale kromě něj jsme obdrželi i sledovcí zařízení. To hlavní, popis trasy či seznam kontrol, na něm nebylo, nebylo ale ani jinde v kabeli, kterou člověk dostal - obojí jsme si prostě museli zapamatovat nebo spoléhat na mapu v mobilu či hodinkách. Pochopil jsem, že tato komplikace je součástí hry, takže nebylo na místě si stěžovat. 

Ráno jsme se dovypakovali a po nevyhnutelně chaotickém naštosování na start jsme s úderem 6. ranní vyrazili do tmy. Celkem brzo jsem zjistil, že systém zapínání popruhu pomocí sichrhajcky jednou rukou za chůze v místech, kam by si člověk pořádně neviděl ani za světla,  nebude úplně praktickým řešením. Nicméně během pochodu vsí se mi to nějak haluzově podařilo a mohl jsem tak dostihnout své autospolečníky Evu Strnadovou (dále jen Evu) a Michala Turka (dále jen Michala Turka; Michalů zde bylo víc a taky není Turek jako Turek).

Ale zatímco Michal Turek nám zdrhl, v blízkosti Evy a slovenského parťáka Pavla jsme vyšlápli až na vrchol s rozhlednou Obecnice. Světla bylo stále pomálu a s ustupující nocí začal přicházet déšť. Z počátku jen pár kapkama zahrozil, což mi rozhodně nezabránilo ve vylezení na rozhlednu. Nedaleko od ní, u silnice č. 54 se nacházela první kontrola. 

Ve snaze se napít jsem se snažil využít svůj osobní kelímek. Ten byl zabezpečen proti ztrátě provlečením svým poutkem kolem očka na báglu. Když jsem poprosil jednoho z pomocníků na kontrole, ten žasl nad tím, jakou topologickou flignu jsem na  kelímku použil a chvíli trvalo, než tento rébus vyřešil. To doprovodil domněnkami o tom, zda su profesor nebo docent na vysoké škole ... S čistým svědomím mohu říct, že zatím ani jedno, ovšem způsob jeho dedukce je mi záhadou, protože zase až tak daleko nestřelil. A ještě mi celkem netaktně vykal, ač byl nejspíš starší jak já. 

Z toho jsem byl jelen, takže jsem pak mufloním krokem, prchal místy, kde se nedávno proháněl los Emil (což tu bylo dočasně vyjádřeno i dopravní značkou Pozor los, nyní již bohužel sundanou). Touto spárkatou etapou jsem následně přešel do poklusu vzhůru po štěrkové cestě ke Kamenné búdě. Cestou jsem opět dohnal Evu, Pavla a Vocasa. S posledním jmenovaným jsem se neviděl od Podyjí, takže jsem měl konečně možnost si vyslechnout jeho úpřímnou pochvalu organizace, (až jsem se začal bát, co se s Vocasem stalo), ze které se ale celkem záhy vyklubala sarkastická kritika, jak je to u něj obvyklé, a vše bylo zase v pořádku. U boudy jsem pak této skupině trochu poodešel a přidal se k Ondrovi, mně neznámému místnímu vytrvalci. Vzhledem k tomu, že naše následné kroky mířily na Velkou Javořinu, bylo nevyhnutelné ho seznámit s tamní vrcholovou knihou a projektem Brněnské výškovnice. K mému překvapení celkem trpělivě poslouchal a svůj zájem předstíral dost věrohodně.

 

Když jsem stoupali lesem, rozpršelo se, a když jsme pak vyšli z lesa, déšť se změnil v husté mrholení, jak jinak než v mlze. Vrcholovou knihu jsem sem dával někdy v srpnu a nyní jsem byl zvědav, kolik bude chybět k naplnění. Bohužel to ale byla kniha nevhodná, a jakmile jsem schránku otevřel, vytrhané listy začaly lítat ven. Se štěstím jsem je pochytal a posbíral. Ondru jsem nechal zapsat se a prchnout do mlhy, zatímco já řešil, jak zajistit provoz zbytku knihy. Seznal jsem, že nejlepší bude toho co nejvíc odnést pryč (a pak to doma zdokumentovat), pročež jsem musel sundat bágl a listy do něj nacpat. Musel jsem tudíž narušit improvizované spojení hrudního popruhu, což se ukázalo jako změna téměř nevratná.

Déšť houstl, teplota nestoupala, postavy lidí v mlze kolem se míhali jak na orloji (na tom v Praze, nikoliv v Brně) a já zápasil se zmrzlýma rukama s minaturní sichrhajckou. Po několik minutách jsem kapituloval a část sestupu absolvoval bez hrudního popruhu. Nevěřil bych, jak to může být důležitá součást postroje, bez ní to šlo fakt blbě, a to i po částečném roztrhání mlhy. Až tak, že někde v lese u Holubyho chaty jsem zastavil ve snaze to zkusit ještě jednou. Nakonec jsem nějaký improvizovaný řešení objevil a poté, co kolem mě, mrznoucího v děravých rukavicích, proběhl Ondra Plašil v krátkým rukávu, měl jsem chuť se na to vykašlat. 

Nestalo se a já seznal, že skloněný terén cesty podél hranice do Květné budu přecejen moci překonat svým mufloním skokem. Ač se občas jednalo o skok přes klády, nakonec jsem se rozpohyboval tak, že jsem po chvíli dostihl Ondru Plašila, Vocasa a jakmile jsem dohopsal na kontrolu u lesáckého srubu nad Květnou, dokonce i Michala Turka. Nečekal jsem, že ho ještě potkám, přecejen všichni víme, jak na to umí Turek šlápnout. Za normálních okolností bych ho nedohnal, teď si tu ale dával pauzu na jídlo, pití nebo možná i kolování mobilu, každopádně se tu na na chvíli zdržel, ale jakmile uviděl mě, hned zase zvedl mobil a kotvy a pokračoval dál, že už jsem ho pak neviděl. Já se tu taky na pár minut zastavil, hlavní občerstvení zde bylo zajištěné Skáj týmem, zejména tedy Kačkou Ondrovou, která spolu s dalšíma nachystala několik různých dobrot včetně pomazánek - zkusil jsem dýňovou, ta byla moc dobrá. 

Po chvíli jsem už pokračoval dál, chvíli s Pavlem, který trochu bojoval s křečí, a pak jsem měnil parťáky podle toho, koho jsem zrovna došel. Šlo se z Květné na Novou horu a na Velký Lopeník. Cestou se mraky roztrahaly a konečně se udělalo hezky. Podzimní barvy začaly ukazovat svou krásu, a to byl teprve začátek. 

Výstupu na Lopeník jsem se celkem obával, protože jsem ho šel už před nějakou dobou a tehdy jsem si říkal, že to je nevyužitý potenciál vejšlapu na nějký to kilo. Tak jsem se dočkal a kupodivu se to dalo i nějak přežít. Možná hlavně kvůli krásným světelným jevům v mlze, nazval bych je lesní duchové.

Jak jsem dorazil na hraniční vrchol, vylezl na rozhlednu, odkud bylo krásně vidět, kterak se rozpouští na jedné straně mlha a na druhé hmla. Po jejich zmizení se otevřely výhledy zpátky na Javořinu a na krásně zbarvené lesy. Kochal jsem se tou nádherou nevím jak dlouho a přizvával nahoru další příchozí. Chytl se ale jen Honza Vocas a Ondra Plašil. Na věži ale fučelo, že i Ondrovi v krátkým rukávu přestalo být vedro a všechny nás to nakonec vyhnalo (nebo spíš sehnalo) dolů. 

A to tak že úplně, nasadil jsem nákoleníky a pustil muflona teď už plnohodnotně na Slovensko. Sestup nás zavedl do Nové Bošace, kde byla druhá občerstvovačka, tentokrát s polívkou v budově místním národního výboru nebo co to bylo. Na výběr byla rajská a vývar, sice jsem chtěl zůstat věrný vývarům, ale dal jsem na doporučení místních jedlíků  a zvolil nakonec rajskou, kterážto byla v kombinaci se sýrem a slanýma tyčinkama (chleba zrovna nebyl) naprosto vynikající vzpruhou. Pochutnával jsem si tu ale až nemístně dlouho, že mě došla i další vlna čítající takové legendy jako Jirka Kerlik, resp. Martin Čapek, kteří i na tomto pochodu zůstávali věrni svým vášním v horo-, resp. pivo-braní. 

Z Nové Bošace jsem se zvedl asi po půl hodině a pokračoval dál, do kopce opět s krásně barevným lesem. Přivedlo mě to k úvaze proč je to vlastně Trek Bílé Karpaty, když ty Karpaty jsou všecko jen ne bílé. To bylo pomalu na reklamaci! A v hlavě mi vyvstával text písně Farebná od Horkýže Slíže: 

Farebná, jeseň je farebná a ja ju nemám rád... 

január, milujem január a žiadny november...

Kto to napísal? Dozajista dáký rasista!  

Byl jsem z toho trochu zmaten, protože by si to zasloužilo přejmenovat na Trek Barevné Karpaty a  pokud je mezi orgy až takový rasista, který by byl proti, tak proč to teda neposunul na leden. Ale nutno říct, že oficiálně tato píseň k této akci přiřazena nebyla, takže to byla čistě má myšlenková konstrukce, kterých mi během stovek nabíhají spousty. Vystoupal jsem na protější kopec, kde barevný les nahradila krásná louka plná modrofialových ocúnů, což jsou kytky sice s divným názvem ale hezkým, i když někdy celkem zdechlým vzhledem. 

A zatímco jsem fotil květy, pomalu mě došel Yetti za doprovodu Květy. V závěsu za nima jsem se pak plahočil loukou dál na jih. Výhledy byly opravdu nádherné, že bylo téměř nemožné nefotit. Louka, na níž se tato scenérie odehrávala ovšem byla navíc výběhem pro krávy, tudíž skýtala i hojnost kravinců. Jakmile jsem během focení panoramatu do jednoho šlápl, tak to Yetti zkušeně vyhodnotil, že mi to přinese štěstí. A opravdu, během minuty jsem šlápl tou samou nohou do dalšího. Dál už se to ale neopakovalo, takže pokud jsem to správně pochopil, funguje to s tím štěstím tak, že opakováním stejnou nohou se ten nárok maže. To leda, že bych do toho napodruhý šlápl pravou nohou. To by se pak možná nesmazalo štěstí, ale se smazáním bych pak měl zase dvojnásobnej problém na podrážkách. Nejspíš se tu tedy projevila nějaká obdoba rčení "štěstí ve hře,  neštěstí v lásce", akorát místo hry jde o boty a místo lásky o kravince. Tím jsem toto téma snad pokryl dostatečně a můžeme jít dál, aby někdo neřekl, že je to report o hov...ězím dobytku.

Další kilometry jsem absolvoval spolu s Michalem, který se sem vydal na svou první stovku. Docela odvážný rozhodnutí, ale proč ne. Šlo se celkem v pohodě po kopcích a lesem, který byl okořeněn výlezem na krátké vápencové bradlo. Jinak se šlo ale po oblých kopcích za krásného slunečného počasí s krásnými výhledy, květy a houbami. Člověk měl zkrátka pocit, že stačí přejet čáru na Slovensko a z obyčejné člověkem kultivované krajiny se člověk záhadně dostane do ráje. Řeč je samozřejmě o přírodě, nikoliv o politice - tam je to jiný příběh.

Ten náš ale pokračoval dál, na jih až k Trenčianským Bohuslavicím, kde se cesta stočila na sever kolem kýčovitého srdce do lesa a přes kopec k rozhledně Hájnice. Sice by zde byl výhled i bez ní, ale těch pár metrů vzhůru mi nečinilo potíže, on to byl spíš takovej přerostlej posed, neurčen k sezení. Pofotil jsem krajinu a spolu s Michalem seběhl do dědiny Haluzice pod kopcem, kde na nás čekala další kontrola. 

Ta byla umístěna ve velmi zvláštním místě. Nejspíš to byl bývalý lom, u něj přízemní budova, pravděpodobně pro příslušenství těžby, v ní obecní úřad a nyní občerstvovačka, před ní stánky s hřbitovníma věncema a u toho na plný kule vyhrávaly discoodrhovačky z 80. let. Doteď nechápu, kde jsem se to vlastně ocitl. Působilo to na mě celkem postapokalypticky, nicméně občerstvovačka účel splnila, doplnil jsem zásoby a radši se odsud zdekoval. 

Hned za rohem se ale prostředí změnilo, a to zejména jakmile jsem se dostal mimo doslech reproduktorů. Cesta mě zavedla ke zřícenině románského kostela, z něhož zůstaly jen obvodové zdi a následně do Haluzické tiesňavy, zajímavé vápencové soutěsky. Stromy a stěny skal zde byly porostlé popínavým rostlinstvem, jako by zde Adéla ještě nevečeřela. Koneckonců, na večeři bylo ještě brzo, bylo kolem půl paté a před sebou jsem měl obávaný úsek, kdy se z kraje povážské nížiny mělo vystoupat až zpátky na hraniční hřeben Bílých Karpat. 

Cesta začala velmi optimisticky, výhledy byly parádní, šel jsem sám a pomalu stahoval náskok skupiny Michala, Yettiho a spol., kteří zvládli absolvovat zastávku v Haluzicích o poznání rychleji než já. Když jsem překonal poslední dvě osídlení, přišla zlatá hodina, slunce se sklonilo nad obzor a osvětlilo krajinu nádhernýma barvama. Předmuflonil jsem ostatní a vyspěchal do sedla, abych se  pokochal výhledem a na dlouhou dobu naposledy si užil slunečního svitu. Hned nato jsem vlezl do lesa a po seběhu do údolí už se začalo stmívat.

Šel jsem sám, vcelku v pohodě, a tak jsem dovolil hlavou probíhat myšlenky všelijakého druhu, na něž normálně není čas. Jako například, zda se mi podaří vidět kometu Lemmon na obloze, kvůli níž jsem si na následující kontrolu na Kykuli nechal poslat dalekohled. Nebo jak na tom jsou ostatní, co se mnou vyrazili a jsou daleko přede mnou. A nebo třeba ... kde to sakra su? Inu, když se člověk příliš spolehne na visící fáborky, může se stát, že si cestu o něco vylepší. Zejména pokud v místě, kde měl odbočit z turistické značky, je člověk (aspoň já) nevidí, automaticky předpokládá, že z ní uhnout nemá. Tentokrát tomu tak nebylo, odbočku údajně ohlašovalo pouze vodorovné značení, čehož jsem si v šeru lesa nevšiml. Vrátil jsem se asi půl kiláků k odbočce, kde právě mnou předešlá skupina odbočovala. Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho psychicky vzpamatoval, že jsem šlapal asi kilák navíc a po chvíli si potřeboval sednout. Připravil jsem si čelovku a narval do sebe nějakej cukr. Jenže ouha, čelovku jsem vytáhl z bundy už rožnutou, svítila tedy vícmenéně celou dobu a tomu nyní odpovídal její výkon, potažmo užitečnost... Náhradní svítilnu jsem tentokrát s ohledem na snížení zátěže nechal na startu, a protože náhradním baterkám jaksi záhadně chybělo jedno "A" k tomu, aby se mi do čelovky vlezly, čekala mě opravdu zajímavá noc. 

A začalo to pěkně od podlahy, teda spíš od terénu, který se téměř vertikálně zvedal přímo z údolí. Stěna, po které se lezlo svisle vzhůru, měla co dělat, aby se pod našima nohama celá nesesunula dolů. Ale je to holt součást hry, bral jsem to, jak to je. Nějak jsem to vyfuněl nahoru na vozovou cestu, ze které trasa zase celkem brzo uhnula, aby opět nabrala směr kolmý na vrstevnice. Zavěsil jsem se za čelovkáře, které jsem tu došel, abych něco viděl a mohl zhodnotit, že někdy skutečně cesta je cíl, neboť to si jí opravdu moc nepodobalo. Dokonce jí to bylo tak daleko, že to někteří nedali a vraceli se. 

Nahoře na hoře nás totiž čekalo vyvrcholení na vrcholu, přesněji na skalním hřebínku, po němž bylo nutno projít a spustit se z něj na druhou stranu. Díky náročnosti tohoto postupu se tu naštosovalo několik lidí, kteří skálu osvětlili a mohl jsem si situaci prohlídnout. A vidět tak třeba i to, že Patrik nám tu nejen že naznačil cestu černou turistickou značkou, ale taky připravil lezecký terén jištěný řetězem přes skoby ve skále. Sice i tak to bylo pro některý dost za hranou, ale když se ukázalo, že tam není ani ten řetěz, tak to začínalo být trochu o hubu pro všechny. Patrikova vúdú figurka v tu chvíli začala schytávat jednu ránu za druhou. Ale jako zpestření to nebylo špatný. Přelezl jsem a lesmo sestupoval po odrazkách do sedla. Má čelovka zvládala akorát tak osvětlit odrazky, les byl ale v jejím okolí celkem ve tmě. Skupině jsem ale utekl a trochu si dal pauzu než mě zbytek došel, abych zase v jejich záři pokračoval. Takhle jsem se občas za někoho zavěsil a lezl dál a výš směrem na vrchol Dúžnik. 

S vědomím, že se postupně blíží hřeben a bude třeba doplnit energii jsem vytáhl velkou plechovku Semtexu, kterou bych sám nevypil, a tak jsem byl rád, že se tu najednou objevilo dost kolemjdoucích, se kterýma jsme ji vychlastali. Po tomto lesním Semtexparty se sice zvedla morálka skupiny, ale taky hladina bublin v mým žaludku, což bylo nutno něčím zajíst. Zkusil jsem kořeněný sušený maso, ale to nebyla dobrá volba, to už slisovaný ovoce bylo lepší. I tak ale v žaludku probíhal celkem nepříjemnej boj po celej zbytek výstupu.

Jakmile jsme dorazili na Kykulu (rozcestí na hranicích), otevřel se krásný výhled. Předpovídaná jasná obloha, přinášející taky pěknou kosu, tu krásně zářila hvězdama, s výjimkou jediné oblasti na severozápadě, kde ji halila jemná oblačnost. Ta ale bohatě stačila na to, abych celkem rychle vzdal pokusy o pozorování komety, která se v této části oblohy měla nacházet, a soustředil se na cestu. Soustředil jsem na ni dostatečně, koncekonců byla to skutečně cesta, tedy cíl onoho šíleného lesního výstupu, což ovšem ne nutně musí znamenat, že se jedná o trasu. Ta vedla nějak záhadně po hřebeni souběžně s ní a v místě u přístřešku, kde jsem očekával kontrolu, stálo akorát jedno auto s Polákem a směrovalo nás k svítícímu obydlí, že kontrola je uvnitř.

A tak tomu taky bylo, když jsme tam někdy před 21h vlezli, byla uvnitř nejen kontrola s občerstvovačkou, ale taky ve srovnání s mrazivou nocí celkem přetopeno, takže se člověk odstrojil a začal usínat. Napřed jsem si ale dal polívku. Volba byla stejná jako v Nové Bošaci, rajská či vývar a opět mi byla přednostně nabídnuta rajská. A opět jsem nabídkou nepohrdl, břicho bolelo dost na to, abych už nezdržoval přísun teplé tekutiny. Ovšem zde nastala změna, rajskou jsem najednou nebyl schopen pořádně strávit a udělalo se mi po ní ještě tíž, že jsem nakonec využil místní postel, na kterou jsem si lehl a dělal, že nejsu. A dařilo se mi to asi 20 minut. Pak jsme se trochu probral, přečetl pár povzbudivých smsek ze světa živých a úplné probuzení přišlo, když do místnosti vstoupil Martin Čapek. Tomu se nějak rozpadla skupina, tak jsem si ještě dal čaj s tím, že pak půjdu s ním. Trvalo to ještě dlouho, než jsme se od tam zvedli, ještě jsem si žaludek srovnal i vývarem, nicméně něco po 22 h jsme konečně spolu vyrazili vstříc noci v pohraničních kopcích. Během pauzy jsem se taky snažil vyřešit problém nefunkčního světla. Náhradní tužkový baterky jsem tu bohužel nesehnal a jedinou záchranu mi poskytla Adriana z Polska, která mi půjčila svou záložní čelovku (z čehož pak vyplynul budoucí výlet do Polska, ale to je zase jiný příběh) . Tím jsem byl aspoň po stránce světla zachráněn a mohl se vydat dál. 

Naladěni na společnou cestu jsme do toho s Čapínem šlápli, já už byl břichem víceméně OK, Čapíno možná trochu méně, ale nějak se držel. Ovšem já se ho celkem brzo pustil, neboť jsem zjistil, že jsem na kontrole zapomněl mobil. Takže jsem se asi kilák vrátil a Čápa nechal samotného napospas noci. Doběhl jsem na kontrolu pro mobil a když už jsem tam byl, napil jsem ještě trochu černé vody. To byla samozřejmě kravina, když mi bylo dobře, neměl jsem do sebe nic lít, protože bylo jasný, že si tím znovu břicho rozhasím. Nicméně na rychlosti dalšího postupu to už nic moc nezměnilo a po nějaké době se to srovnalo. 

Vylezl jsem na vrchol Máchnáč opět s krásným výledem, hlavně do tmy. Něco jsem zkusil nafotit, ale předběhl mě během fotcení někdo z chodičů, že jsme najednou netušil, kam zmizel. Naštěstí šel správným směrem, jak se později ukázalo. K tomu stačilo, abych zmuflonil celkem dlouhý kopec (výškově asi 450 m) a potkal jej v protisvahu na kopec Chabová. Výstup byl dlouhý, část vedla dlouhou asfaltkou, snažil jsem spěchat ovšem už bez naděje na svůj původní cíl - být do půlnoci zpátky na Moravě. To bylo vzhledem ke zdržení na kontrole na Kykuli téměř vyloučeno a protože pojištění na Slovensko jsem měl jen na sobotu, musel jsem doufat, že pokud mě na Chabové uloví medvěd, zvládne mě ještě přetáhnout přes čáru, kam by pro mě mohl poslat vrtulník. Tak se taky stalo, neboť mě medvěd neulovil, tudíž tato implikace pravdivá je. Pravdou ale taky je, že jsem šel dlouho sám a celkem jsem se těšil, že někoho dojdu na kontrole v Žitkové, která měla být hned za hranicí. Kopec dolů byl dlouhej, celkem výživně mufloní a cesta mě dovedla až k silnici, přes kterou jsem přešel a zamířil k osvětlené civilizaci. Značení trasy tu poněkud zřídlo, takže jsem šel dál po modré značce a mou pozornost víc upoutala značka Pozor žáby. 

Přešel jsem potok na cestu a nalevo už jsem opět uviděl odrazku, za níž jsem se vydal rychlým krokem vstříc kontrole. Ta ale stále nějak nepřicházela, tak jsem přidal ještě víc do kroku v naději že se bude nacházet někde v části obce ve svahu. Seznam kontrol byl akorát na webu a koukat do mobilu se mi kvůli tomu nechtělo. A tak lezu nahoru cestou necestou, trasou netrasou, světla dědiny už jsou dávno za mnou, když tu najednou se z lesa přede mnou vylezou tři osoby a nadávají na saigon, kterým právě prošli. Měli za sebou úsek přes jakýsi bahnitý rokle, docela hustej, teda určitě hustší než místní značení. To mě totiž, jak jsem se od nich dozvěděl mělo asi před kilometrem zavést ke kontrole. Vzhledem k tomu, že kontroly se evidovaly pouze pozičním sledovačem, nechal jsem to být s tím, že se kdyžtak přihlásím v cíli. Úseku roklí jsem se intuitivně vyhl, když jsem to vzal po cestě a závoru s nápisem Soukromý pozemek, která mnohé odradila od průchodu, jsem pojal čistě informativně. Koneckonců, dneska je soukromý kde co. Musel jsem se ale trochu vzpamatovat z vynechání občerstvovačky. Naštěstí mi to tolik nevadilo, byl jsem celkem v pohodě i bez ní, jen mi bylo líto, že jsem si nedal všema vychvalovanej bylinkovej čaj, co tam prej měli. Soukromou občerstvovačku jsem si dal u jednoho stavení cestou, kde jsem se nechal dojít Markem Ondrou znalým místních kopců a společně jsme vyšlápli do sedla Boky, odkud jsem mu po asfaltce zdrhl. To proto, že kromě gravitačního zrychlení mě dolů táhla i přítažlivost benzínky. Ne, že bych jel na benzínový pohon, nejsu sám sobě motorista, ale otevřenej kšeft benzínky mi pomohl vynahradit vynechanou občerstvovačku. Nebyl jsem tam tu noc rozhodně první, kdo vytrhl paní prodavačku z nočního klidu, ta však byla tak v pohodě a ochotná, že nemožnost dát si nečerný čaj z automatu mi vyřešila poskytnutím pomerančově-zázvorového čaje z vlastních zásob a navíc úplně zadarmo. Jaký rozdíl oproti obsluze v Tišnove na Černohorských šlápotách. Stejně jako tam jsem ale využil držáku na kelímek v popruhu batohu a ve snaze se příliš nepolít pokračoval dál.     

Marek už byl zase kdesi přede mnou a já se šinul kamsi do kopce. Byl to poslední velký výstup cestou, z údolí Drietomice na Malý Lopeník se zastávkou na kontrole Mikulčin vrch. Jak jsem lezl nahoru dlouhým výstupem, pomalu jsem se začal přibližovat světlům chodičů, který ale jakmile se objevila civilizace, někam zmizely. Najednou vidím, že su před jakousi hospodou, do které mě někdo zve. Značení pochodu, žádný. Ha, záškodník! Chce mě nalákat do své chýše a tam ze mě udělat paštiku! Ale podle hůlek opřených o barák koukám, že už tam takhle několik duší ulovil. Tak jsem se jim hrdinně vydal pomoct, odhodlaně jsem vstoupil do místnosti a tam ... občerstvovačka. Seděli tam Josef Šabrňák s Janou Štefkovou, známí chodiči z BVVŠ  a Marek. Kontrola sem byla přesunutá z Mikulčina vrchu. Michal na pátečním školení něco o změně hospody předesílal, ale nebylo z toho vůbec patrný, kde že se má nacházet, o to větším byla tato hospoda překvapením.

Opouštěli jsme ji víceméně všichni společně a ještě než jsme došli k původně plánované hospodě na Mikulčině vrchu, 4-5členná skupina se nám roztrhala. Nakonec jsme ale klesali do Lopenického sedla víceméně společně. V něm se nám krásně ukázala noční obloha, kterou by byl hřích nevyfotit. Ale zatímco ostatní bezostyšně hřešili, já tu strávil focením minuty, během kterých mi zdrhli. To by samo o sobě tolik nevadilo, ovšem už i má vypůjčená čelovka začala skomírat. A nejen to. Toto byla po dlouhé době první akce, kde jsem měl možnost vyzkoušet hůlky Fizan, který mi k mufloním účelům přenechala Míša. To že byly naprasklý jsem věděl, a to že to jednou nevydrží, taky. Ale to, že se to stane zrovna při stoupání na poslední velkej kopec, z něhož jsem měl pak lehkým muflonem dohnat všechny před sebou, to ani náhodou. A tak se ozvalo jedno velké rupnutí, hůlka se rozpadla vedví a já mohl začít řešit, jak její kusy zavěsit na bágl, aniž bych je musel přidržovat rukama. Nakonec se mi to jakštakš podařilo a mohl jsem postupovat dál. Cesta vedla přes Malý Lopeník. A protože se mi zlomila hůlka, tak tady se lámal chléb, přesněji výškový profil z kladného do záporného sklonu. A to je pro muflona bez funkční hole trochu problém. A čelovka svítila jen tak na čtvrt výkonu, takže situace začínala být značně nepohodlná. Poloslepý muflon bez jedné nohy, to už je kombinace, která by jednoho vyvedla z míry. Mě naštěstí vyvedla z lesa Lopeníku na louku kolem chaty Lopeník a následně vsi Lopeník do údolí s rozcestím Lopeník. Pak jsem konečně začal stoupat do míst, která se Lopeník nejmenovala. A nejen to, začal jsem docházet lidi. To se mi začalo dařit zejména poté, co se začalo na Studeném vrchu rozednívat. 

Na rozcestí Březová měl Patrik Mikuš zodpovědný za většinu vášněbudících úseků svou kontrolu ve velkém stanu zlehka vytápěném dieslovým generátorem. Překvapivě byl dosud naživo a nikdo z mých předchůdců ho nezastřelil - možná proto, že byl zabalenej v dece a někteří ani nepoznali, že za to může právě on. Já to sice poznal, ale osobně jsem k tomu neměl důvod, náročnější úseky mi nevadily, akorát představa, že se v tomto duchu má trasa za rok natáhnout na sto mil mi úplně neseděla (naštěstí se ale prý má bez těchto Mikušovin zcela obejít). Takže nakonec to hlavní, co jsem tu s Patrikem a občerstvujícím se Josefem a Janou řešil, bylo vycházející slunce. Bylo ale skrytý za Velkým Lopeníkem, takže jsem tu asi čtvrt hodiny fotil jak se kolem něj barví mraky a pak to vzdal a mazal dál.

Zbývalo už jen posledních pár kiláků, do uší jsem si pustil Machine Head a valil do cíle. A i když už slunce vyšlo, louka byla stále namrzlá. Nebýt toho, ani bych si asi neuvědomil, jaká je kosa. Aby na mě Eva s Michalem Turkem moc nečekali, do cíle jsem nakonec doběhl - zafinišoval jsem a stihl to před devátou, tedy těsně pod 27 hodin, což je z pohledu závodníka (což úplně nejsu) zcela katastofální čas. Ale vzhledem k tomu, že trasa měla místo původně plánovaných 114 víc jak 120, tak je to furt více jak chodecké tempo. A tato trasa určitě byla místy méně jak chodecká. Ale byla krásná, díky za ni Michalovi, Patrikovi, Ivetce a dalším orgům.