BLK: turné po zavřených rozhlednách Kleť - Libín - Boubín

Týden po dobrodružství v Bílých Karpatech mířila má cesta na druhou stranu jihu naší vlasti, na pochod BLK, což je zkratka pro Boubín, Libín, Kleť, který se šel, podobně jako při mé dosud jediné účasti před 7 lety, v pořadí KLB. Původně jsem s ní nepočítal a zvažoval jsem, že tak nanejvýš vyrazím strašit na Kleť, ale okolnosti se den před akcí změnily, že jsem nakonec mohl vyrazit s ostatníma strašit po celé trase. Přesun na start do Holubova pod Kletí v CHKO Blanský les byl trochu složitější, takže jsem se několika auty dostal na start (přesněji šlo o trasu do Holubova a pak do Vimperka a zpátky) spolu s osazenstvem čítajícím osoby jako Eva, David, Václav, Pavol, Jozef, Irena, Matěj a další. Tato logistická operace probíhala částečně improvizovaně, takže mi celkem trochu nečekaně sebrala čas dotáhnout do konce některé předbalovací procesy jako opět nedokončené přišití přezky báglu (jsem nečekal, že bude tak brzo potřeba), zašití děr v zimních gatích (tentýž komentář). Celkově na napakování na pochod jsem měl asi tak 3 minuty během přestupování mezi autama ve Vimperku. Takže například teplý rukavice, který jsem si po poctivě impregnoval, zůstaly v autě. Naštěstí jsem měl aspoň v kapse bundy záložní, ty děravý, ve kterých jsem mrznul před týdnem na Javořině. BLK jsem už jednou absolvoval, zrovna na výročí 100 let ČSR a tehdy bylo už od začátku jasno, že přijde tlaková níže a pak vůbec jasno nebude. A tentokrát to bylo úplně to samý, takže jsem připravoval nejen sebe, ale i ostatní, na to, že se půjde vodou, bahnem, břečkou a na Bobíkovi sněhem. Když jsem ale v Holubově před hospodou koukal na jasnou hvězdnou oblohu, zadoufal jsem, že to třeba tak hrozný nebude a během přepakovávání v hospodě padlo rozhodnutí, že mezi šusťákovou a softshellovou bundou vyhrál šusťák. 

Vyrazil jsem v 22 h ve skupině běžců, což mi přiřadil Nerv na základě koeficientu v CSUT, ač se furt cítím přirozeněji v prostředí chodců. Ti startovali o 2 hodiny dříve, což bych beztak neměl šanci stihnout. To mi dalo aspoň motivaci ze začátku pohnout, dostihnout je a pak už se pohybovat přirozenějším tempem chodeckým. Vzhledem k předpovědi počasí mělo být hnusně, takže jsem neočekával velké fotozastávky a předpokládal jsem víceméně plynulý pohyb vpřed. Hned na začátku mi do toho ale hodila vidle jasná obloha, která spolu se svítícím vysílačem vytvářela úchvatnou scenérii dokreslovanou zástupem svítících čelovek běžců přede mnou. Krátce jsem se pozdravil se spoluputovníky, mezi něž patřili podobně jako týden zpět Eva Strnadová,  Ondra Plašil nebo Jirka Kerlik. S posledně jmenovaným jsme si hned na začátku vyjasnili, kde zase co on nestihl a co já zase kde zapomněl. 

Věda, že nás čeká nejpozději za světla doba deštivá, zatlačil jsem od začátku trochu na pilu, abych toho v noci stihl co nejvíc, dokud neprší. Cesta nás vedla k lanovce, která v denní době vozí lenochy a jejich rodiče na Kleť a některé i dolů. Při průchodu kolem dolní stanice jsme zavzpomínal, jak jsem tuto jízdu absolvoval loni se svými dětmi a v paměti mi zůstala vzpomínka, že jsme na sedačce něco zapomněli a nechali kroužit, už nevím přesně, co to bylo, jestli batoh, bunda nebo dítě. Každopádně teď jsem valil nahoru, abych se zahřál, protože svítící hvězdy příliš tepla nedávaly. To jsem si ale vyrobil sám, jelikož jsem na sebe nějakým hnutím mysli hned na začátek navlíkl 4 vrstvy. Asi v polovině výstupu jsem seznal, že jsem to trochu přepískl a začal se vyslíkat, navzdory tomu, že stupňů Celsia nebylo mnoho a Kelvinů jen o necelé tři stovky více. 

Snažil jsem se ale nezdržovat se a proces vyslíkání prováděl za nepřerušeného postupu vzhůru. Naštěstí se mi ještě před startem podařilo najít celkem pohodlnej způsob jak upnout popruhy bez chybějící přezky, nyní jsem ho ale musel rozpojit a postupně se z jedné strany odstrojit a následně tento proces zopakovat na straně druhé. Hadry ze mě visely všelijak ale já jsem si užíval že mi konečně není vedro a připadal jsem si docela svobodně. Do toho mi ale co chvílu volaly z domů děcka, že nemůžou usnout a nebylo daleko k tomu, abych jim polonahej při výstupu na Kleť přes mobil zpíval ukolébavku. Nakonec jsem na sebe hodil aspoň stylové tričko z BVVŠ a když jsem v něm dosáhl vrcholu Kleti ve výši 1087 m n. m., trvalo mi nějakou dobu, než se mi podařilo v něm v rámci letošní výzvy samozdokumentovat. O mě ale ani tolik nešlo, hlavní bylo, že byly krásně vidět hvězdy a i samotná, v noční době zavřená rozhledna tvořila objekt hodný vyfocení. Zde se potvrdilo, že někdy je dobrý být pesimistou, protože jedině tak můžu být příjemně překvapen. To byl rozhodně případ noční oblohy, neboť předpověď počasí slibovala spíš déšť, sníh a mraky.

Na vrcholu jsem strávil asi 20 minut, že už jsem vychladl, dooblíkl se a někdy kolem čtvrt na 12 začal sestupovat. Jestli existuje nějaká karma, tak zapůsobila tady. Nejen, že tu nejspíš ohřívala vodu v kotelně hotelu a hospody. Zapůsobila ale i jinak. Irena s Matějem, kteří se zapojili do přesunovací procedury na trase Vimperk - Holubov byli jedni z těch, kteří by bývali vyrazili spíš v první vlně, kdyby jim to časové možnosti dovolily. I tak ale byli velmi vděční, že jsem jim pomohl zorganizovat přepravu na start. Nyní coby chodiči vyráželi na svou první stovku a od začátku se drželi někde téměř na chvostu startovního pole. Jelikož jsem se na vrcholu celkem dost zdržel, i já jsem se propadl kamsi k posledním místům. Pozdravil jsem se se Slavem Gleskem a vyrazil dolů odhodlán vypustit muflona. Ještě jsem se zastavil vyfotit červeně svítící vysílač, když tu najednou za mnou se ozve: "Seš číslo 171?" Ano, to jsem byl. A přesně pro mě tu měli můj arch pro sbírání kontrol. Ve tmě noci jsem rozeznal, že to byla Irena s Matějem. Nejspíš jsem s muflonem vypustil na zem i tento zásadní dokument, bez kterýho bych pochod mohl rovnou zabalit. Jenže tato dvojice byla v pravý čas na pravém místě, aby mě zachránila. Tentokrát moje díky nebraly konce a pokračuju v nich i tady: DÍKY. 

Pak už jsem se konečně rozběhl a pozvolna začal nabírat rychlost hodnou muflona. Podobně se do tempa dostávala i sukně běžící přede mnou, a to i spolu s jejím nositelem Tomášem Zahálkou. Bylo jen otázkou času, než se můj muflon prožene kolem jeho kiltu. Tento čas se sice trochu prodloužil,  když jsem se zastavil, abych posbíral obsah svýho otevřenýho báglu vysypanýho na lesní cestu. To byla ale jen nepodstatná epizoda, která mě mohla sice zbrzdit, nikoliv však zastavit. Pak už jsem se rozletěl lesní tmou a pádil vstříc mnoha kontrolním bodům, které mě na cestě čekaly. Jakmile jsem utekl Tomášovi, začala asi nejdelší část cesty, kdy jsem odkrajoval deka- a hekto-metry trasy vizuálně izolován od zbytku účastnictva. Až někdy po 2 kilometrech sestupu jsem zahlédl čelovku a postupně se popotkával se Stankem Januškou, Jarem Kováčem a dalšíma. 

Cesta mě vyvedla na silnici vedoucí do vsi Borová a dál do lesa. Na obloze stále krásně svítily hvězdy, že jsem chtěl zastavit a fotit, ale přitom jsem věděl, že už jsem s tím ztratil dost času na Kleti a výsledek by se moc nelišil. Na kometu Lemmon, na kterou jsem se chystal v Bílých Karpatech bylo teď už pozdě Tak jsem radši stupňoval tempo a postupně docházel a předcházel další vytrvalce jako jsou Radek Šnevajs nebo Ondra Plašil. Šlo se mně dobře a v lese jsem postupně ostatním utekl. Pak na louce za lesem se mi podařilo něco pro mě dost neobvyklého, dostihl jsem Evu - to se mi podařilo naposledy na Pováží, když nepočítám neúspěšné stíhání na Mátře. Nějak tentokrát nespěchala do cíle jako v jiných případech a tady se protloukala nocí sama. Z louky byl krásný výhled zpátky na Kleť, opět hodný vyfocení. Současně se mně nechtělo nechat Evu pláchnout, když jsem ji konečně po asi roce dohnal. Takže jsem udělal krátkou zastávku, jejímž výsledkem byl kompromis: rozhejbaná fotka a Eva včudu. 

Evu jsem ale přecejen dohnal při výstupu na vrch Albertov. Dle legendy se zde 17. 11. 1989 sešli studenti, aby zahájili pochod až do Prahy na Národní třídu. Zmoženi dlouhým pochodem pak nekladli ozbrojeným režimním pořádkovým jednotkám větší odpor a dostali od nich nakládačku obuškama. Nehrálo roli, zda měli holé ruce, či hole v ruce, všem bylo měřeno stejně. Tuto událost, která stála u zrodu českého ultratrailu (dlouho před prvním UTMB), si každoročně několikrát připomínáme. Někteří orgové jsou tradici závěrečného masakru věrni dodnes, jiní ho naopak dávkují průběžně po celou trasu.

Nyní to tu po těch 36 letech vypadalo úplně jinak než tehdy v televizi. Zapsali jsme si Káčko a dle hesla Kdo, když ne my a kdy, když ne teď! jsme se vydali střemhlav dolů úsekem, který dával dobrou šanci na zlámání noh nebo aspoň hůlek mezi šutrama. Naštěstí nikomu z nás se to nepodařilo. Nějak jsem to zhopsal na cestu,  ovšem zhuštění kontrolních bodů v těchto končinách poukazovalo na zvýšený výskyt technických prasárniček. To zejména s ohledem na zbytečný sestup dolů, aby se kopec šlapal celý znovu nahoru, tentokrát na vrchol Bulový 953. Evu jsem přenechal dalším světonošům a opět trochu přidal do kroku. Cestou do kopce jsme potkal Martinu Němečkovou z první vlny a po odškrtnutí Káčka jsme začal stíhat hlavní vlnu běžců. Konečně se mi podařilo pustit muflona naplno a cestou dolů jsem předskákal i Jirku K., Míšu, Patrika a další. Stále jsem se držel taktiky makat dokud to jde. Měl jsem totiž tentokrát nachystáno pár trumfů v rukávech. 

Tím prvním byl Tygr, kterýho jsem si během přesunu mezi Holubovem a Vimperkem nachystal na klády u cesty. Kdybych býval tušil, že 50 metrů od tohoto místa bude občerstvovačka, byl bych se na to asi vykašlal, ale co už, aspoň jsem takhle nikoho neotravoval nad rámec jeho služeb. A tak jsem se tu na kontrole potkal s Olafem, Kačkou, Tomem Zágim a Nervem a mnohými účastníky. Tygra jsem nyní nepotřeboval, tak jsem ho přenechal k mání ostatní. Popil jsem něco málo černé vody, pojedl něco málo hnědého chleba a pokračoval něco málo cesty, abych si pomočil něco málo vody do bot. 

Cesta opustila CHKO Blanský les a skutečně vedla bažinatou loukou připomínající scény z Psa baskervillského. A ve chvíli, když už měl člověk, který se zázračně vyhl šlápnutí do močálu, pocit, že je v suchu, přišel přechod přes potok v opravdu zvláštním stylu. Patrně tu před pochodem stál most. Možná, že Nerv poslal Olafa, aby ho šel zkontrolovat, nutno říct, že nyní notně připomínal palubu Titaniku chvíli před potopením. Jeho pasažérem jsem nebyl sám. Jako první se však k jeho překonání odhodlala žena, která na sebe rovnou vzala roli Rose a skočila (ne zcela úmyslně) do ledové vody. Na svého Jacka čekala marně, ku podivu se nikdo k této sebevražedné roli neměl a tak odtáhla s nepořízenou a promočenýma botama. My měkcí jsme to vzali o poznání rozvážněji po horní hraně dřev a dobrodružství ve vodách rozbouřeného Atlantiku se tak vyhli. 

Čemu jsme se ale nevyhli byl Dubový kopec, kam nás následně zavedla cesta chvíli před klesáním do obce Ktiš. Za ní jsem si všiml jakési historické stavby připomínající zaniklé osídlení, kterou nebyl-li bych chtěl si vyfotit, byl bych sešel z cesty (a taky mě tu nasměrovala Ivana Bohoňková, že jdu blbě). Zkrátka cesta nás vyvedla mimo značku na další kopec a z něj opět dolů. A to udělala ještě párkrát, i když dál už začínaly být výškové výkyvy čím dál menší a o to víc si naše boty užívaly vody a bahna. Došel jsem místního parťáka Lukáše, se kterým jsme pokračovali dál a předbíhali čím dál četnější skupiny chodičů z první vlny. Dalo by se říct, že tím byl cíl v podstatě splněn, ale v této dvojici se nám postupovalo dobře. A ve chvíli, kdy měla přijít má obvyklá nesnáz v podobě bolení břicha, jsem vytáhl  druhý trumf, tentokrát v podobě mátového čaje v termosce. Tím byl problém zažehnán a mohl jsem postupovat dál.

Teda pokud by mi do cesty někdo nepřihrál napřed napřed bláto, pak bahno, a nakonec rovnou vodní past. Strčil jsem do ní špičku boty a zavčas hodil zpátečku. Byl to úsek cesty jakýmsi starým lomem, kde se člověk mohl ponořit třeba i po koleno. Komu se nechtělo se takhle máčet, musel hledat alternativní cesty lesem okolo a prodírat se hustníkem. Nakonec jsme se nějak dostali na cestu. Tato překážka nás ale rozdělila a dál jsme už postupovali a s nástrahami cesty bojovali každý sám. Cesta nás zavedla po delší době na tisícovku na Rohanovský vrch. Být tu za dne, člověk by asi mohl obdivovat skály a další přírodní krásy, takhle jsme tu obdivovali nanejvýš tmu. Hlavní obdiv si člověk šetřil na blížící se občerstvovačku čekající ne až tak daleko, na kraji Prachatic. Ještě před tím jsem ve tmě noci spatřil osamocenou osobu, z níž se vyklubala Kristýna M.P., s níž jsem se seznámil v Podyjí, když jsem ji v cíli diskvalifikoval. A jak se pak ukázalo, nebyla to jediná její diskvalifikace v rámci CSUT, se stejným úspěchem absolvovala i letošní Čavisovskou 100, v obou případech za nedodržení trasy. Nyní se pokoušela o třetí podobný úspěch. Zaděláno na to měla už nyní, neboť zde, na asi 35. km měla za sebou dvojí bloudění. Viděl jsem, že tady je potřeba, abych se do toho vložil a nenechal ji napospas noci a lesa. A fungovalo to dokonale, po asi kiláku jsme najednou zjistili, že asi kilák jdeme blbě. A nejen to, za nás se automaticky zavěsili Lukáš a Ivana. Nejspíš by zůstali by v domnění, že šli celou cestu správně, kdybychom je nepřesvědčili o opaku. Naštěstí se jednalo jen o alternativní způsob jak se vyhnout vrcholu Na Skalce, takže jsme se na správou cestu brzo napojili v Sedýlku a pokračovali ke kapli a po křížové cestě na kontrolu do Prachatic.

Na ní nás čekala osvědčená dvojce Jana Hájková & Libor Pavlík, kteří u jednoho rodinného domu na kraji Prachatic v nadranních hodinách obšťastňovali příchozí černým čajem, mazali chleby a klepali kosu. Přesto na mě mysleli a uvařili mi čaj mátový, což bylo přesně to, co jsem potřeboval - opět spíš jako prevence, aby se mně neudělalo blbě jako jinde a jindy. Nějak jsem nespěchal, takže jsem se tu potkal jak s Vocasem, kterej právě zvedal kotvy, tak i se spoustou těch, co jsem cestou popředcházel, jako je Míša, JirKa nebo Ondra Plašil. A jak dorazila a občerstvila se i Eva, zvedli jsme kotvy taky a pokračovali v trojicí spolu s ní a Kristýnou vzhůru na Libín. 

Tam jsme se trochu zasekli při hledání Káčka, ze zoufalství jsem se musel s ženskýma vyfotit u rozcestníku a až potom přišli další stovkaři, co nám ukázali, že jsme Káčko minuli hned při příchodu k věži rozhledny. Ta byla totiž v rekonstrukci a kontrolní arch visel na jejím oplocení, neboť hnusnější místo pro něj Nerv nenašel. 

Na Libíně došlo k celkem výrazné změně oblohy. Noční hvězdy totiž nahradil denní déšť. A tak jsme už za světla klesali do obce Libínské sedlo, která vůbec v sedle nebyla, ale na vysvětlování homotopie vrstevnic místním tu nějak nebyla příležitost. Další cesta vedla přes Zbytiny a jak se dá vyvodit z názvu, byla to taková zbytečná oklika jihočeským venkovem. Podstatné ale bylo, že přestalo pršet a v jednu chvíli se dokonce ukázalo modro. 

    

Až u Křišťanovického rybníka se pohodový monotónní pochod změnil, to když jsme se zastavili na občerstvovačce. Zde Hans Sedlák nabízel mnoho jídel jako těstoviny s párkem, párek bez těstovin, těstoviny bez párku a nebo taky nic. Nevím o tom, že by si tuto poslední možnost někdo zvolil, ty ostatní byly dost dobrý a všichni byli spokojeni. Potkali jsme se tu mimo jiné s Ondrou, Radkem Šnevajsem a následně i s Patrikem a Faktorovou Drahomírou, které jsem konečně (aspoň trochu) vysvětlil matematický význam jejího jména. Doplnil jsem vodu a pokračoval dál ve víceméně stejné skupině jako před tím. 

Následoval nejhezčí úsek trasy. Nejen že jsme procházeli zajímavým úsekem přes údolí Blanice, udělalo se ale za celý den nejhezčí počasí, chvíli i svítilo slunko. Seběhli jsme ke zřícenině hradu Hus a překonali řeku. Pak nás dostihl Patrik - právě ve chvíli, kdy jsme na něj mysleli při pohledu na vstup do bývalé štoly a byli rádi, že je tu jen jako účastník. Trasu tentokrát neovlivnil, přesto se náš postup jeho příchodem zadrhl. Nějak nás všechny přesvědčil, že je teplo a že bude teplo cestou dál do kopce. Je pravda, že jsem šel celou dobu ve dvou vrstvách kalhot a seznal jsem, že není od věci se taky po této stránce odlehčit. Takže jsme u jednoho altánku podnikli společnou vyslíkací akci, během které nás předešlo několik nechápavých stovkařů ale i účastníků kratších tras, které startovaly z Prachatic.

Patřičně odlehčeni jsem pokračovali dál do kopce. Samozřejmě krátce na to se začala obloha zatahovat a vyhrožovat deštěm a tudíž i větší zimou. Naše krátkodobá čtveřice se roztrhala a do stavu předchozí trojice se seskupila až po několika kilometrech ve Volarech. Zde jsem, po zkušenosti z před mnoha let, doufal v občerstvovačku, ale k té jsme ještě měli poměrně daleko, bylo nutno napřed vyšlapat na Bobík a sejít dolů. Rozhodli jsme se teda, že případné kafe, polívku nebo jinou teplou kapalinu necháme na později. Měl jsem sice hlad, ale něco málo zásob se ještě našlo. 

Vyšlápli jsme z města do kopců vstříc nevyhnutelnému Bobíkovi a s ním spojenému osudu. Jak známo, dle české tradice padá sníh na Martina a říká se tedy, že Martin přijíždí na bílém koni. Na BLKu je to ale jinak, tady padá sníh na Bobíka. Už při mém minulém BLKu jsme se na něm brodili sněhem, takže jsem tušil, co nás čeká. Tentokrát to ale byl zejména déšť, co dělalo výstup náročným. Ten se spustil jakmile jsme vlezli do lesa, takže ještě chvíli trvalo, než jsme naplno pocítili jeho nepříjemnost. 

Cestou do vrchu jsme se opět sešli všichni čtyři i s Patrikem. Vždycky se najde ňákej magor, co to absolvuje v kraťasech. Minule to byl Pavel Příhoda, tentokrát se této role ujal Patrik. Strategii "čím míň toho mám, tím míň toho promočím" naštěstí nepoužil na boty, takže nám v botách čvachtalo všem zhruba stejně. Napřed nás ale nečekal Bobík, nýbrž Jedlová a za ní následující vyhlídka Mufloní skok. Tu tam nachystal Nerv z pietních důvodů s odkazem zatím ne na mě, ale na muflona uloveného po absolvování svého posledního šemíkovského skoku dolů ze skály, aby uprchl před zlými pronásledovateli (nebo aspoň tak nějak jsem pochopil fotopříběh složený ze dvou fotek). Pro uctění jeho památky jsem se pak snažil aspoň Kristýně vysvětlit techniku mufloního skoku, ovšem terén pro tyto pohybové dovednosti nebyl úplně vhodný a byl jsem rád, že jsem u toho sám nehodil držku. 

Cesta vedla chvíli dolů, což by se dalo vyložit optimisticky, my jsme ale měli dostatek vědomostí o tom, že máme jít na vyšší vrch, tudíž jakékoliv klesání bylo jen k tíži. Navíc mokrem a následně bahnem. Pocity v botách mi připomněly, že nohám už bylo i lépe. Naštěstí nás po Bobíkovi čekal celkem krátký sestup do penzionu, kde na nás čekala občerstvovačka, takže jsem se upnul k naději, že tam na chvíli opřu zmrzlý nohy o topení, boty vycpu na chvílu nějakým papírem a aspoň je vyhřeju před závěrečným výstupem na Boubín. Jinak bych v tom dalších 4-5 hodin asi nevydržel. Ale taky je od té občerstvovačky nedaleko k vlaku ... Ale ne, to byla to jen taková blesková myšlenka. Rozhodně jsem neměl v úmyslu končit.

Místní tradice byla dodržena, i letos přijel Bobík na bílém koni, jen o pár hodin dřív něž jsme na vrchol dorazili my. Když se nám to konečně podařilo, byla zde skutečně sněhová pokrývka, tentokrát ale asi jen tak metr čtvereční. To ale bylo dost na to, aby z něj nějaký dobrodinec vyrobil prvního letošního sněhuláka (nebo možná spíš sněhuláče). Potkal jsem se tu s partou Ivany Čahojové a Edy Hečka, kteří právě na jedné ze zkrácených tras zahajovali sestup jižním lavinovým svahem. Patrik se na vrcholu moc dlouho neohřál a pakoval se v předstihu. Naše vrcholové družstvo, kde Patrika nahradil stovkař Martin, se zapsalo do vrcholové knihy a uhánělo dolů též. Tady jsem už muflona pouštěl naplno, ale zase jsem nechtěl úplně zdrhnout Evě, které toto mokré počasí úplně nesedlo a měla toho, slušně řečeno, plný kecky.

Tak nějak společně jsme dorazili místy celkem bažinatou cestou na kontrolu v Penzionu Ida pod Boubínem. Když jsme sem dorazili, přišel tak trochu šok při zjištění, že ani tady se člověk neohřeje. Chyba totiž byla ve mnou dosazené předložce vztažené k umístění kontroly. Ne v, ale u penzionu! On to graficky není moc velkej rozdíl a su zvyklej, že studenti často zaměňují symboly disjunkce a sjednocení. Ale v hodinách matiky to znamená tak nanejvýš zintenzivnění mého výkladu o teorii množin a rozhodně ne ztrátu naděje na přežití dalších 5 hodin. Bylo obrovským štěstím, že mi cestou dolů nějak záhadně nohy rozmrzly a v botách jsem se přestal cítit jak tygr na Sibiři. (Oni teda tygři na Sibiři žijí, ale já jim to vůbec nezávidím.) Tím tak nějak odezněly mé nepříjemnosti a dál už jsem si pochod jen užíval. Na kontrole, kde působil mimo jiné Tomáš Zágoršek, jsem dostal opět mátovej čaj (z mých zásob) a fík (taky z mých zásob - brněnská sklizeň těsně před pochodem), ale pak taky zase chleba se sádlem a okurkem, což mi pomohlo zasytit se. Mezi tím několikrát přestalo pršet - tím pádem teda i několikrát začalo, ale to zní příliš negativisticky. Já jsem to nyní vše viděl kladně a to, že mě čeká "už jen Boubín", mě v této myšlence utvrdilo. 

A tak jsme vyrazili dál, kolem Stromu duší, což je zajímavý památník lesníků. Cesta vedla směrem k Boubínskému jezírku, ale těsně před ním uhla. Vzhledem k rybníkům, co jsem si nesl ve svých botách, jsem nějak neměl potřebu až k němu zacházet a stoupal nahoru. Ve skupině s Evou a Kristýnou začala trochu uvadat nálada, tak jsem se ji snažil oživit hádankami se surrealistickými hororovými motivy, ale efekt to myslím úplně nepřineslo. Nedaleko od vrcholu nás předběhla Eva Dávidová, na chvíli jsem se s ní dal do řeči a vyvezl se za ní a zbytek skupiny najednou plandal kdesi v nedohlednu za mnou. Protože jsem už dávno přešel do výletního režimu a opustil základní myšlenku pochodu, že "dnes se na nikoho nečeká", nedělalo mi problém na chvíli zastavit a počkat, což jsem pak zopakoval na vrchu Boubína, kde jsme udělali společné foto. 

Už jsme měli dofoceno, když se na vrcholu objevil Patrik - nevím, co mu dal Tomáš u penzionu do čaje, Patrik ale výrazně pookřál, že nyní měl zjevný přebytek energie. Na vrcholu zapsal Káčko, zasteskl si, že se nemůže na rozhlednu, která byl zavřena - pro změnu z důvodu špatné statiky. A jak rychle se na vrcholu v kraťasech objevil, tak rychle taky zmizel a zůstaly po něm jen díry v dřevěném chodníku. Trasa po něm vedla dolů a díky jeho kluzkosti byla docela o hubu. 

Bylo asi třičtvrtě na šest, poslední den letního času a začalo se pozvolna šeřit. A krátit čas do 20h, kdy  mělo Kristýně vypršet 24 hodin od startu. To se zprvu jevilo jako v celkem dosažitelný čas. Nyní nás čekalo ještě 13 km do cíle. Kdyby to šlo jen z kopce, bylo by to ještě celkem v pohodě. Jenže pak jsem si uvědomil, že Nerv závěr vyšperkoval několika kopcema navíc, který někdejší org Jarda Koptiš ohleduplně ignoroval. Tudíž i kdyby Kristýna nasadila raketovej pohon, tak by to nejspíš nestihla. Navíc Evě se snaha o zvýšení tempa nelíbila hned od začátku a byla ráda, když jsme museli z důvodu nasazování čelovek přibrzdit a z důvodu bažin ještě víc ubrat. A zdrhnout Evě, která jako jediná měla navigaci v hodinkách, to by taky nebyl dobrej nápad. Naše trio se tedy neroztrhalo a pokus o spěch skončil tak rychle jako začal. Už zase konstantním, ač po(c)hodovým tempem jsme prošli Veselku a Pravětín a zanořili se do lesa. Zde se k nám přidal další chodič, Vojtěch, se kterým jsme konečně uhnuli do jednoho z posledních kopců. Teda ještě před tím jsme museli přebrodit potok, což se nám naštěstí podařilo bez většího koupání. 

Výstup nás vyvedl do obce Skláře, kde se po dlouhé době otevřel výhled. A najednou, zcela nečekaně, hvězdy. Na chvíli se zkrátka mraky roztrhaly a ukázala se noční obloha. Zadoufal jsem, že bychom konečně mohli vidět i kometu Lemmon. Směr jsme měli správnej, ale neměl jsem dalekohloed a pouhým okem nebyla úplně dobře rozpoznatená. Pokusil jsem se udělat snímek oním směrem, ale i když jsem světlo integroval po dobu 10 sekund, z komety jsem viděl stejný nic jako před týdnem v Bílých Karpatech. Zjevně její viditelnosti stále bránil povlak mraků, který clonil jejímu světlu proniknout až do Jižních Čech. 

Takže jediná kometa, kterou jsem ten víkend viděl, byla na mojí šále, kterou na pochody nosím už dobrých 10 let. Zase až tak moc nás to z míry nevyvedlo, došli jsme do lesa k předposlednímu Káčku. Zde uplynulo některým z nás uplynulo 22, jiným 24 hodin. A vzhledem k tomu, kolik toho Kristýna sama nabloudila, měla spolehlivých 100 kiláků za 24 h splněno. Teď už jen dojít do cíle. K tomu stačilo seběhnout kopec do Vimperku a pak už se to nějak dojde. Naivní to myšlenka. Ono už to dostat se do města, nebylo tak jednoduchý, neboť po zlbnutí cesty jsme skončili na jakési louce s vysokou mokrou trávou, kde jsme vyřešili případné poslední suché zbytky našich bot. Vimperk ale má víc než jen cíl ve škola a přímou cestu k němu. Je to město se zajímavými historickými stavbami, které by bylo škoda neukázat účastníkům. Zkrátka, město má potenciál, který bylo pro účely této stovky třeba vytěžit. Člověk těšící se do cíle přece ještě milerád vyšplhá na kopec se zámkem. Začínal jsem se trochu cítit jako lidi v posledním úseku stovky Podyjím. Ta byla evidentně inspirací, nebo spíš toto byla odplata za ni. A musím říct, že celkem dobře provedená. Sice, podobně jako já v Podyjí už Nerv nestihl doznačit závěrečnej usek, ale Eviny hodinky nás do cíle přecejen dovedly.

Bylo chvíli před 21h, když jsme dorazili do školy, kde si nás Olaf zaevidoval a vypsal nám diplom. Byli jsme v cíli, mohli jsme konečně sundat mokrý boty a hadry. Ač tím Kristýna dovršila první CSUŤáckou akci bez DQ, vypadalo to, že největší radost z našeho příchodu má Čapíno, kterýho jsme nedohnali a dorazil necelou hodinu před nama a dobu čekání vyplnil doháněním pivního režimu. To by za nama musel na Boubíně vyběhnout los Emil, abychom ho stihli. Nebo bychom bývali museli zrychlit trochu víc už dříve. Ale to se nám nějak nechtělo. Takhle to byla velmi příjemná, pro mě asi nejpohodovější stovka s asi nejhorším počasím, co jsem zažil. Jediná krize byla ta mokrostní a to se dalo nakonec nějak překonat. Jinak to byl krásný výlet ve výborné společnosti. Děkuji Evě a Kristýně, že to se mnou vydržely, sice jsme díky nim občas nevnímal, kudy vlastně jdu, ale zjevně to někdy nemusí být to hlavní. Stejně tak děkuju Nervovi, že tuto akci uspořádal a všem jeho pomocníkům na kontrolách. 

Úvaha závěrem: Byla nečekaná zrada, že se sestupem z Bobíka stal z tohoto kopce plnohodnotný vrchol. Byl by tudíž hodný zanesení do názvu a zkratka pochodu by tudíž měla být BBLK (letos KLBB). Možná si to ale nezaslouží, protože na Bobíkovi není zavřená rozhledna.