... a tak jsem se dostal do Nivnice, kde v sobotu 11. 10. 2025 ráno začínal podzimní Trek Bílé Karpaty - stovka předesílané délky 114 km. Registrace a celá základna měla místo v obřím stanu v místním kempu, kde jsme vyzvedli materiály a zhlédli informační přednášku o trase. Byla to hlavně společenská záležitost s cílem se sejít a pokecat a odkud si někteří bystrozrací, co viděli přes ostatní odnesli i zážitek z pohledu na mapu, kde se bez bližšího určení nějakým ukazovátkem nacházelo místo na trase, o kterém nám hlavní org Michal Koplík podrobně vyprávěl. Vnadil nás v duchu: "Tady polezete do kopce a jak budete myslet, že už to končí, tak to ještě pokračuje a pak ještě skála, no nevím kterej magor toto vymyslel." Odpověď ale byla jasná, když se poblíž zjevil Patrik Mikuš, který se k výpomoci s trasou hrdě hlásil. Rodině zlynčovaného tímto předem vyjadřuji upřímnou soustrast.
My, co jsme se nenechali zastrašit, jsme se pak odebrali do tělocvičny na nocleh. Už během chystání jsem si uvědomil, že tu je problém, protože jsem si vzal šití, abych si spravil upevnění přezky na hrudní popruh batohu, jenže ono už nebylo co upevňovat - přezka byla jaksi fčudu. Takže jsem se musel spolehnout na sichrhajcky, kterých jsme dostali zásobu na upevnění (podle mě celkem zbytečného) identifikačního archu. Bylo na něm jen číslo a sponzoři a ve skrytu molitanivých vycpávek ještě čip, který asi něco měřil, ale kromě něj jsme obdrželi i sledovcí zařízení. To hlavní, popis trasy či seznam kontrol, na něm nebylo, nebylo ale ani jinde v kabeli, kterou člověk dostal - obojí jsme si prostě museli zapamatovat nebo spoléhat na mapu v mobilu či hodinkách. Pochopil jsem, že tato komplikace je součástí hry, takže nebylo na místě si stěžovat.
Ráno jsme se dovypakovali a po nevyhnutelně chaotickém naštosování na start jsme s úderem 6. ranní vyrazili do tmy. Celkem brzo jsem zjistil, že systém zapínání popruhu pomocí sichrhajcky jednou rukou za chůze v místech, kam by si člověk pořádně neviděl ani za světla, nebude úplně praktickým řešením. Nicméně během pochodu vsí se mi to nějak haluzově podařilo a mohl jsem tak dostihnout své autospolečníky Evu Strnadovou (dále jen Evu) a Michala Turka (dále jen Michala Turka; Michalů zde bylo víc a taky není Turek jako Turek).
Ale zatímco Michal Turek nám zdrhl, v blízkosti Evy a slovenského parťáka Pavla jsme vyšlápli až na vrchol s rozhlednou Obecnice. Světla bylo stále pomálu a s ustupující nocí začal přicházet déšť. Z počátku jen pár kapkama zahrozil, což mi rozhodně nezabránilo ve vylezení na rozhlednu. Nedaleko od ní, u silnice č. 54 se nacházela první kontrola.
Ve snaze se napít jsem se snažil využít svůj osobní kelímek. Ten byl zabezpečen proti ztrátě provlečením svým poutkem kolem očka na báglu. Když jsem poprosil jednoho z pomocníků na kontrole, ten žasl nad tím, jakou topologickou flignu jsem na kelímku použil a chvíli trvalo, než tento rébus vyřešil. To doprovodil domněnkami o tom, zda su profesor nebo docent na vysoké škole ... S čistým svědomím mohu říct, že zatím ani jedno, ovšem způsob jeho dedukce je mi záhadou, protože zase až tak daleko nestřelil. A ještě mi celkem netaktně vykal, ač byl nejspíš starší jak já.
Z toho jsem byl jelen, takže jsem pak mufloním krokem, prchal místy, kde se nedávno proháněl los Emil (což tu bylo dočasně vyjádřeno i dopravní značkou Pozor los, nyní již bohužel sundanou). Touto spárkatou etapou jsem následně přešel do poklusu vzhůru po štěrkové cestě ke Kamenné búdě. Cestou jsem opět dohnal Evu, Pavla a Vocasa. S posledním jmenovaným jsem se neviděl od Podyjí, takže jsem měl konečně možnost si vyslechnout jeho úpřímnou pochvalu organizace, (až jsem se začal bát, co se s Vocasem stalo), ze které se ale celkem záhy vyklubala sarkastická kritika, jak je to u něj obvyklé, a vše bylo zase v pořádku. U boudy jsem pak této skupině trochu poodešel a přidal se k Ondrovi, mně neznámému místnímu vytrvalci. Vzhledem k tomu, že naše následné kroky mířily na Velkou Javořinu, bylo nevyhnutelné ho seznámit s tamní vrcholovou knihou a projektem Brněnské výškovnice. K mému překvapení celkem trpělivě poslouchal a svůj zájem předstíral dost věrohodně.
Když jsem stoupali lesem, rozpršelo se, a když jsme pak vyšli z lesa, déšť se změnil v husté mrholení, jak jinak než v mlze. Vrcholovou knihu jsem sem dával někdy v srpnu a nyní jsem byl zvědav, kolik bude chybět k naplnění. Bohužel to ale byla kniha nevhodná, a jakmile jsem schránku otevřel, vytrhané listy začaly lítat ven. Se štěstím jsem je pochytal a posbíral. Ondru jsem nechal zapsat se a prchnout do mlhy, zatímco já řešil, jak zajistit provoz zbytku knihy. Seznal jsem, že nejlepší bude toho co nejvíc odnést pryč (a pak to doma zdokumentovat), pročež jsem musel sundat bágl a listy do něj nacpat. Musel jsem tudíž narušit improvizované spojení hrudního popruhu, což se ukázalo jako změna téměř nevratná.
Déšť houstl, teplota nestoupala, postavy lidí v mlze kolem se míhali jak na orloji (na tom v Praze, nikoliv v Brně) a já zápasil se zmrzlýma rukama s minaturní sichrhajckou. Po několik minutách jsem kapituloval a část sestupu absolvoval bez hrudního popruhu. Nevěřil bych, jak to může být důležitá součást postroje, bez ní to šlo fakt blbě, a to i po částečném roztrhání mlhy. Až tak, že někde v lese u Holubyho chaty jsem zastavil ve snaze to zkusit ještě jednou. Nakonec jsem nějaký improvizovaný řešení objevil a poté, co kolem mě, mrznoucího v děravých rukavicích, proběhl Ondra Plašil v krátkým rukávu, měl jsem chuť se na to vykašlat.
Nestalo se a já seznal, že skloněný terén cesty podél hranice do Květné budu přecejen moci překonat svým mufloním skokem. Ač se občas jednalo o skok přes klády, nakonec jsem se rozpohyboval tak, že jsem po chvíli dostihl Ondru Plašila, Vocasa a jakmile jsem dohopsal na kontrolu u lesáckého srubu nad Květnou, dokonce i Michala Turka. Nečekal jsem, že ho ještě potkám, přecejen všichni víme, jak na to umí Turek šlápnout. Za normálních okolností bych ho nedohnal, teď si tu ale dával pauzu na jídlo, pití nebo možná i kolování mobilu, každopádně se tu na na chvíli zdržel, ale jakmile uviděl mě, hned zase zvedl mobil a kotvy a pokračoval dál, že už jsem ho pak neviděl. Já se tu taky na pár minut zastavil, hlavní občerstvení zde bylo zajištěné Skáj týmem, zejména tedy Kačkou Ondrovou, která spolu s dalšíma nachystala několik různých dobrot včetně pomazánek - zkusil jsem dýňovou, ta byla moc dobrá.
Po chvíli jsem už pokračoval dál, chvíli s Pavlem, který trochu bojoval s křečí, a pak jsem měnil parťáky podle toho, koho jsem zrovna došel. Šlo se z Květné na Novou horu a na Velký Lopeník. Cestou se mraky roztrahaly a konečně se udělalo hezky. Podzimní barvy začaly ukazovat svou krásu, a to byl teprve začátek.
Výstupu na Lopeník jsem se celkem obával, protože jsem ho šel už před nějakou dobou a tehdy jsem si říkal, že to je nevyužitý potenciál vejšlapu na nějký to kilo. Tak jsem se dočkal a kupodivu se to dalo i nějak přežít. Možná hlavně kvůli krásným světelným jevům v mlze, nazval bych je lesní duchové.
Jak jsem dorazil na hraniční vrchol, vylezl na rozhlednu, odkud bylo krásně vidět, kterak se rozpouští na jedné straně mlha a na druhé hmla. Po jejich zmizení se otevřely výhledy zpátky na Javořinu a na krásně zbarvené lesy. Kochal jsem se tou nádherou nevím jak dlouho a přizvával nahoru další příchozí. Chytl se ale jen Honza Vocas a Ondra Plašil. Na věži ale fučelo, že i Ondrovi v krátkým rukávu přestalo být vedro a všechny nás to nakonec vyhnalo (nebo spíš sehnalo) dolů.
A to tak že úplně, nasadil jsem nákoleníky a pustil muflona teď už plnohodnotně na Slovensko. Sestup nás zavedl do Nové Bošace, kde byla druhá občerstvovačka, tentokrát s polívkou v budově místním národního výboru nebo co to bylo. Na výběr byla rajská a vývar, sice jsem chtěl zůstat věrný vývarům, ale dal jsem na doporučení místních jedlíků a zvolil nakonec rajskou, kterážto byla v kombinaci se sýrem a slanýma tyčinkama (chleba zrovna nebyl) naprosto vynikající vzpruhou. Pochutnával jsem si tu ale až nemístně dlouho, že mě došla i další vlna čítající takové legendy jako Jirka Kerlik, resp. Martin Čapek, kteří i na tomto pochodu zůstávali věrni svým vášním v horo-, resp. pivo-braní.
Z Nové Bošace jsem se zvedl asi po půl hodině a pokračoval dál, do kopce opět s krásně barevným lesem. Přivedlo mě to k úvaze proč je to vlastně Trek Bílé Karpaty, když ty Karpaty jsou všecko jen ne bílé. To bylo pomalu na reklamaci! A v hlavě mi vyvstával text písně Farebná od Horkýže Slíže:
Farebná, jeseň je farebná a ja ju nemám rád...
január, milujem január a žiadny november...
Kto to napísal? Dozajista dáký rasista!
Byl jsem z toho trochu zmaten, protože by si to zasloužilo přejmenovat na Trek Barevné Karpaty a pokud je mezi orgy až takový rasista, který by byl proti, tak proč to teda neposunul na leden. Ale nutno říct, že oficiálně tato píseň k této akci přiřazena nebyla, takže to byla čistě má myšlenková konstrukce, kterých mi během stovek nabíhají spousty. Vystoupal jsem na protější kopec, kde barevný les nahradila krásná louka plná modrofialových ocúnů, což jsou kytky sice s divným názvem ale hezkým, i když někdy celkem zdechlým vzhledem.
A zatímco jsem fotil květy, pomalu mě došel Yetti za doprovodu Květy. V závěsu za nima jsem se pak plahočil loukou dál na jih. Výhledy byly opravdu nádherné, že bylo téměř nemožné nefotit. Louka, na níž se tato scenérie odehrávala ovšem byla navíc výběhem pro krávy, tudíž skýtala i hojnost kravinců. Jakmile jsem během focení panoramatu do jednoho šlápl, tak to Yetti zkušeně vyhodnotil, že mi to přinese štěstí. A opravdu, během minuty jsem šlápl tou samou nohou do dalšího. Dál už se to ale neopakovalo, takže pokud jsem to správně pochopil, funguje to s tím štěstím tak, že opakováním stejnou nohou se ten nárok maže. To leda, že bych do toho napodruhý šlápl pravou nohou. To by se pak možná nesmazalo štěstí, ale se smazáním bych pak měl zase dvojnásobnej problém na podrážkách. Nejspíš se tu tedy projevila nějaká obdoba rčení "štěstí ve hře, neštěstí v lásce", akorát místo hry jde o boty a místo lásky o kravince. Tím jsem toto téma snad pokryl dostatečně a můžeme jít dál, aby někdo neřekl, že je to report o hov...ězím dobytku.
Další kilometry jsem absolvoval spolu s Michalem, který se sem vydal na svou první stovku. Docela odvážný rozhodnutí, ale proč ne. Šlo se celkem v pohodě po kopcích a lesem, který byl okořeněn výlezem na krátké vápencové bradlo. Jinak se šlo ale po oblých kopcích za krásného slunečného počasí s krásnými výhledy, květy a houbami. Člověk měl zkrátka pocit, že stačí přejet čáru na Slovensko a z obyčejné člověkem kultivované krajiny se člověk záhadně dostane do ráje. Řeč je samozřejmě o přírodě, nikoliv o politice - tam je to jiný příběh.
Ten náš ale pokračoval dál, na jih až k Trenčianským Bohuslavicím, kde se cesta stočila na sever kolem kýčovitého srdce do lesa a přes kopec k rozhledně Hájnice. Sice by zde byl výhled i bez ní, ale těch pár metrů vzhůru mi nečinilo potíže, on to byl spíš takovej přerostlej posed, neurčen k sezení. Pofotil jsem krajinu a spolu s Michalem seběhl do dědiny Haluzice pod kopcem, kde na nás čekala další kontrola.
Ta byla umístěna ve velmi zvláštním místě. Nejspíš to byl bývalý lom, u něj přízemní budova, pravděpodobně pro příslušenství těžby, v ní obecní úřad a nyní občerstvovačka, před ní stánky s hřbitovníma věncema a u toho na plný kule vyhrávaly discoodrhovačky z 80. let. Doteď nechápu, kde jsem se to vlastně ocitl. Působilo to na mě celkem postapokalypticky, nicméně občerstvovačka účel splnila, doplnil jsem zásoby a radši se odsud zdekoval. 
Hned za rohem se ale prostředí změnilo, a to zejména jakmile jsem se dostal mimo doslech reproduktorů. Cesta mě zavedla ke zřícenině románského kostela, z něhož zůstaly jen obvodové zdi a následně do Haluzické tiesňavy, zajímavé vápencové soutěsky. Stromy a stěny skal zde byly porostlé popínavým rostlinstvem, jako by zde Adéla ještě nevečeřela. Koneckonců, na večeři bylo ještě brzo, bylo kolem půl paté a před sebou jsem měl obávaný úsek, kdy se z kraje povážské nížiny mělo vystoupat až zpátky na hraniční hřeben Bílých Karpat.
Cesta začala velmi optimisticky, výhledy byly parádní, šel jsem sám a pomalu stahoval náskok skupiny Michala, Yettiho a spol., kteří zvládli absolvovat zastávku v Haluzicích o poznání rychleji než já. Když jsem překonal poslední dvě osídlení, přišla zlatá hodina, slunce se sklonilo nad obzor a osvětlilo krajinu nádhernýma barvama. Předmuflonil jsem ostatní a vyspěchal do sedla, abych se pokochal výhledem a na dlouhou dobu naposledy si užil slunečního svitu. Hned nato jsem vlezl do lesa a po seběhu do údolí už se začalo stmívat.
Šel jsem sám, vcelku v pohodě, a tak jsem dovolil hlavou probíhat myšlenky všelijakého druhu, na něž normálně není čas. Jako například, zda se mi podaří vidět kometu Lemmon na obloze, kvůli níž jsem si na následující kontrolu na Kykuli nechal poslat dalekohled. Nebo jak na tom jsou ostatní, co se mnou vyrazili a jsou daleko přede mnou. A nebo třeba ... kde to sakra su? Inu, když se člověk příliš spolehne na visící fáborky, může se stát, že si cestu o něco vylepší. Zejména pokud v místě, kde měl odbočit z turistické značky, je člověk (aspoň já) nevidí, automaticky předpokládá, že z ní uhnout nemá. Tentokrát tomu tak nebylo, odbočku údajně ohlašovalo pouze vodorovné značení, čehož jsem si v šeru lesa nevšiml. Vrátil jsem se asi půl kiláků k odbočce, kde právě mnou předešlá skupina odbočovala. Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho psychicky vzpamatoval, že jsem šlapal asi kilák navíc a po chvíli si potřeboval sednout. Připravil jsem si čelovku a narval do sebe nějakej cukr. Jenže ouha, čelovku jsem vytáhl z bundy už rožnutou, svítila tedy vícmenéně celou dobu a tomu nyní odpovídal její výkon, potažmo užitečnost... Náhradní svítilnu jsem tentokrát s ohledem na snížení zátěže nechal na startu, a protože náhradním baterkám jaksi záhadně chybělo jedno "A" k tomu, aby se mi do čelovky vlezly, čekala mě opravdu zajímavá noc.
A začalo to pěkně od podlahy, teda spíš od terénu, který se téměř vertikálně zvedal přímo z údolí. Stěna, po které se lezlo svisle vzhůru, měla co dělat, aby se pod našima nohama celá nesesunula dolů. Ale je to holt součást hry, bral jsem to, jak to je. Nějak jsem to vyfuněl nahoru na vozovou cestu, ze které trasa zase celkem brzo uhnula, aby opět nabrala směr kolmý na vrstevnice. Zavěsil jsem se za čelovkáře, které jsem tu došel, abych něco viděl a mohl zhodnotit, že někdy skutečně cesta je cíl, neboť to si jí opravdu moc nepodobalo. Dokonce jí to bylo tak daleko, že to někteří nedali a vraceli se.
Nahoře na hoře nás totiž čekalo vyvrcholení na vrcholu, přesněji na skalním hřebínku, po němž bylo nutno projít a spustit se z něj na druhou stranu. Díky náročnosti tohoto postupu se tu naštosovalo několik lidí, kteří skálu osvětlili a mohl jsem si situaci prohlídnout. A vidět tak třeba i to, že Patrik nám tu nejen že naznačil cestu černou turistickou značkou, ale taky připravil lezecký terén jištěný řetězem přes skoby ve skále. Sice i tak to bylo pro některý dost za hranou, ale když se ukázalo, že tam není ani ten řetěz, tak to začínalo být trochu o hubu pro všechny. Patrikova vúdú figurka v tu chvíli začala schytávat jednu ránu za druhou. Ale jako zpestření to nebylo špatný. Přelezl jsem a lesmo sestupoval po odrazkách do sedla. Má čelovka zvládala akorát tak osvětlit odrazky, les byl ale v jejím okolí celkem ve tmě. Skupině jsem ale utekl a trochu si dal pauzu než mě zbytek došel, abych zase v jejich záři pokračoval. Takhle jsem se občas za někoho zavěsil a lezl dál a výš směrem na vrchol Dúžnik.
S vědomím, že se postupně blíží hřeben a bude třeba doplnit energii jsem vytáhl velkou plechovku Semtexu, kterou bych sám nevypil, a tak jsem byl rád, že se tu najednou objevilo dost kolemjdoucích, se kterýma jsme ji vychlastali. Po tomto lesním Semtexparty se sice zvedla morálka skupiny, ale taky hladina bublin v mým žaludku, což bylo nutno něčím zajíst. Zkusil jsem kořeněný sušený maso, ale to nebyla dobrá volba, to už slisovaný ovoce bylo lepší. I tak ale v žaludku probíhal celkem nepříjemnej boj po celej zbytek výstupu.
Jakmile jsme dorazili na Kykulu (rozcestí na hranicích), otevřel se krásný výhled. Předpovídaná jasná obloha, přinášející taky pěknou kosu, tu krásně zářila hvězdama, s výjimkou jediné oblasti na severozápadě, kde ji halila jemná oblačnost. Ta ale bohatě stačila na to, abych celkem rychle vzdal pokusy o pozorování komety, která se v této části oblohy měla nacházet, a soustředil se na cestu. Soustředil jsem na ni dostatečně, koncekonců byla to skutečně cesta, tedy cíl onoho šíleného lesního výstupu, což ovšem ne nutně musí znamenat, že se jedná o trasu. Ta vedla nějak záhadně po hřebeni souběžně s ní a v místě u přístřešku, kde jsem očekával kontrolu, stálo akorát jedno auto s Polákem a směrovalo nás k svítícímu obydlí, že kontrola je uvnitř.
A tak tomu taky bylo, když jsme tam někdy před 21h vlezli, byla uvnitř nejen kontrola s občerstvovačkou, ale taky ve srovnání s mrazivou nocí celkem přetopeno, takže se člověk odstrojil a začal usínat. Napřed jsem si ale dal polívku. Volba byla stejná jako v Nové Bošaci, rajská či vývar a opět mi byla přednostně nabídnuta rajská. A opět jsem nabídkou nepohrdl, břicho bolelo dost na to, abych už nezdržoval přísun teplé tekutiny. Ovšem zde nastala změna, rajskou jsem najednou nebyl schopen pořádně strávit a udělalo se mi po ní ještě tíž, že jsem nakonec využil místní postel, na kterou jsem si lehl a dělal, že nejsu. A dařilo se mi to asi 20 minut. Pak jsme se trochu probral, přečetl pár povzbudivých smsek ze světa živých a úplné probuzení přišlo, když do místnosti vstoupil Martin Čapek. Tomu se nějak rozpadla skupina, tak jsem si ještě dal čaj s tím, že pak půjdu s ním. Trvalo to ještě dlouho, než jsme se od tam zvedli, ještě jsem si žaludek srovnal i vývarem, nicméně něco po 22 h jsme konečně spolu vyrazili vstříc noci v pohraničních kopcích. Během pauzy jsem se taky snažil vyřešit problém nefunkčního světla. Náhradní tužkový baterky jsem tu bohužel nesehnal a jedinou záchranu mi poskytla Adriana z Polska, která mi půjčila svou záložní čelovku (z čehož pak vyplynul budoucí výlet do Polska, ale to je zase jiný příběh) . Tím jsem byl aspoň po stránce světla zachráněn a mohl se vydat dál.
Naladěni na společnou cestu jsme do toho s Čapínem šlápli, já už byl břichem víceméně OK, Čapíno možná trochu méně, ale nějak se držel. Ovšem já se ho celkem brzo pustil, neboť jsem zjistil, že jsem na kontrole zapomněl mobil. Takže jsem se asi kilák vrátil a Čápa nechal samotného napospas noci. Doběhl jsem na kontrolu pro mobil a když už jsem tam byl, napil jsem ještě trochu černé vody. To byla samozřejmě kravina, když mi bylo dobře, neměl jsem do sebe nic lít, protože bylo jasný, že si tím znovu břicho rozhasím. Nicméně na rychlosti dalšího postupu to už nic moc nezměnilo a po nějaké době se to srovnalo.
Vylezl jsem na vrchol Máchnáč opět s krásným výledem, hlavně do tmy. Něco jsem zkusil nafotit, ale předběhl mě během fotcení někdo z chodičů, že jsme najednou netušil, kam zmizel. Naštěstí šel správným směrem, jak se později ukázalo. K tomu stačilo, abych zmuflonil celkem dlouhý kopec (výškově asi 450 m) a potkal jej v protisvahu na kopec Chabová. Výstup byl dlouhý, část vedla dlouhou asfaltkou, snažil jsem spěchat ovšem už bez naděje na svůj původní cíl - být do půlnoci zpátky na Moravě. To bylo vzhledem ke zdržení na kontrole na Kykuli téměř vyloučeno a protože pojištění na Slovensko jsem měl jen na sobotu, musel jsem doufat, že pokud mě na Chabové uloví medvěd, zvládne mě ještě přetáhnout přes čáru, kam by pro mě mohl poslat vrtulník. Tak se taky stalo, neboť mě medvěd neulovil, tudíž tato implikace pravdivá je. Pravdou ale taky je, že jsem šel dlouho sám a celkem jsem se těšil, že někoho dojdu na kontrole v Žitkové, která měla být hned za hranicí. Kopec dolů byl dlouhej, celkem výživně mufloní a cesta mě dovedla až k silnici, přes kterou jsem přešel a zamířil k osvětlené civilizaci. Značení trasy tu poněkud zřídlo, takže jsem šel dál po modré značce a mou pozornost víc upoutala značka Pozor žáby.
Přešel jsem potok na cestu a nalevo už jsem opět uviděl odrazku, za níž jsem se vydal rychlým krokem vstříc kontrole. Ta ale stále nějak nepřicházela, tak jsem přidal ještě víc do kroku v naději že se bude nacházet někde v části obce ve svahu. Seznam kontrol byl akorát na webu a koukat do mobilu se mi kvůli tomu nechtělo. A tak lezu nahoru cestou necestou, trasou netrasou, světla dědiny už jsou dávno za mnou, když tu najednou se z lesa přede mnou vylezou tři osoby a nadávají na saigon, kterým právě prošli. Měli za sebou úsek přes jakýsi bahnitý rokle, docela hustej, teda určitě hustší než místní značení. To mě totiž, jak jsem se od nich dozvěděl mělo asi před kilometrem zavést ke kontrole. Vzhledem k tomu, že kontroly se evidovaly pouze pozičním sledovačem, nechal jsem to být s tím, že se kdyžtak přihlásím v cíli. Úseku roklí jsem se intuitivně vyhl, když jsem to vzal po cestě a závoru s nápisem Soukromý pozemek, která mnohé odradila od průchodu, jsem pojal čistě informativně. Koneckonců, dneska je soukromý kde co. Musel jsem se ale trochu vzpamatovat z vynechání občerstvovačky. Naštěstí mi to tolik nevadilo, byl jsem celkem v pohodě i bez ní, jen mi bylo líto, že jsem si nedal všema vychvalovanej bylinkovej čaj, co tam prej měli. Soukromou občerstvovačku jsem si dal u jednoho stavení cestou, kde jsem se nechal dojít Markem Ondrou znalým místních kopců a společně jsme vyšlápli do sedla Boky, odkud jsem mu po asfaltce zdrhl. To proto, že kromě gravitačního zrychlení mě dolů táhla i přítažlivost benzínky. Ne, že bych jel na benzínový pohon, nejsu sám sobě motorista, ale otevřenej kšeft benzínky mi pomohl vynahradit vynechanou občerstvovačku. Nebyl jsem tam tu noc rozhodně první, kdo vytrhl paní prodavačku z nočního klidu, ta však byla tak v pohodě a ochotná, že nemožnost dát si nečerný čaj z automatu mi vyřešila poskytnutím pomerančově-zázvorového čaje z vlastních zásob a navíc úplně zadarmo. Jaký rozdíl oproti obsluze v Tišnove na Černohorských šlápotách. Stejně jako tam jsem ale využil držáku na kelímek v popruhu batohu a ve snaze se příliš nepolít pokračoval dál.
Marek už byl zase kdesi přede mnou a já se šinul kamsi do kopce. Byl to poslední velký výstup cestou, z údolí Drietomice na Malý Lopeník se zastávkou na kontrole Mikulčin vrch. Jak jsem lezl nahoru dlouhým výstupem, pomalu jsem se začal přibližovat světlům chodičů, který ale jakmile se objevila civilizace, někam zmizely. Najednou vidím, že su před jakousi hospodou, do které mě někdo zve. Značení pochodu, žádný. Ha, záškodník! Chce mě nalákat do své chýše a tam ze mě udělat paštiku! Ale podle hůlek opřených o barák koukám, že už tam takhle několik duší ulovil. Tak jsem se jim hrdinně vydal pomoct, odhodlaně jsem vstoupil do místnosti a tam ... občerstvovačka. Seděli tam Josef Šabrňák s Janou Štefkovou, známí chodiči z BVVŠ a Marek. Kontrola sem byla přesunutá z Mikulčina vrchu. Michal na pátečním školení něco o změně hospody předesílal, ale nebylo z toho vůbec patrný, kde že se má nacházet, o to větším byla tato hospoda překvapením.
Opouštěli jsme ji víceméně všichni společně a ještě než jsme došli k původně plánované hospodě na Mikulčině vrchu, 4-5členná skupina se nám roztrhala. Nakonec jsme ale klesali do Lopenického sedla víceméně společně. V něm se nám krásně ukázala noční obloha, kterou by byl hřích nevyfotit. Ale zatímco ostatní bezostyšně hřešili, já tu strávil focením minuty, během kterých mi zdrhli. To by samo o sobě tolik nevadilo, ovšem už i má vypůjčená čelovka začala skomírat. A nejen to. Toto byla po dlouhé době první akce, kde jsem měl možnost vyzkoušet hůlky Fizan, který mi k mufloním účelům přenechala Míša. To že byly naprasklý jsem věděl, a to že to jednou nevydrží, taky. Ale to, že se to stane zrovna při stoupání na poslední velkej kopec, z něhož jsem měl pak lehkým muflonem dohnat všechny před sebou, to ani náhodou. A tak se ozvalo jedno velké rupnutí, hůlka se rozpadla vedví a já mohl začít řešit, jak její kusy zavěsit na bágl, aniž bych je musel přidržovat rukama. Nakonec se mi to jakštakš podařilo a mohl jsem postupovat dál. Cesta vedla přes Malý Lopeník. A protože se mi zlomila hůlka, tak tady se lámal chléb, přesněji výškový profil z kladného do záporného sklonu. A to je pro muflona bez funkční hole trochu problém. A čelovka svítila jen tak na čtvrt výkonu, takže situace začínala být značně nepohodlná. Poloslepý muflon bez jedné nohy, to už je kombinace, která by jednoho vyvedla z míry. Mě naštěstí vyvedla z lesa Lopeníku na louku kolem chaty Lopeník a následně vsi Lopeník do údolí s rozcestím Lopeník. Pak jsem konečně začal stoupat do míst, která se Lopeník nejmenovala. A nejen to, začal jsem docházet lidi. To se mi začalo dařit zejména poté, co se začalo na Studeném vrchu rozednívat.
Na rozcestí Březová měl Patrik Mikuš zodpovědný za většinu vášněbudících úseků svou kontrolu ve velkém stanu zlehka vytápěném dieslovým generátorem. Překvapivě byl dosud naživo a nikdo z mých předchůdců ho nezastřelil - možná proto, že byl zabalenej v dece a někteří ani nepoznali, že za to může právě on. Já to sice poznal, ale osobně jsem k tomu neměl důvod, náročnější úseky mi nevadily, akorát představa, že se v tomto duchu má trasa za rok natáhnout na sto mil mi úplně neseděla (naštěstí se ale prý má bez těchto Mikušovin zcela obejít). Takže nakonec to hlavní, co jsem tu s Patrikem a občerstvujícím se Josefem a Janou řešil, bylo vycházející slunce. Bylo ale skrytý za Velkým Lopeníkem, takže jsem tu asi čtvrt hodiny fotil jak se kolem něj barví mraky a pak to vzdal a mazal dál.
Zbývalo už jen posledních pár kiláků, do uší jsem si pustil Machine Head a valil do cíle. A i když už slunce vyšlo, louka byla stále namrzlá. Nebýt toho, ani bych si asi neuvědomil, jaká je kosa. Aby na mě Eva s Michalem Turkem moc nečekali, do cíle jsem nakonec doběhl - zafinišoval jsem a stihl to před devátou, tedy těsně pod 27 hodin, což je z pohledu závodníka (což úplně nejsu) zcela katastofální čas. Ale vzhledem k tomu, že trasa měla místo původně plánovaných 114 víc jak 120, tak je to furt více jak chodecké tempo. A tato trasa určitě byla místy méně jak chodecká. Ale byla krásná, díky za ni Michalovi, Patrikovi, Ivetce a dalším orgům.
