O této akci jsem už slyšel z více stran a udělal jsem si o ní obrázek, že větší blbost asi už člověk nemůže vymyslet, než že bude běhat furt nahoru a dolů na Lysou horu, v podstatě ten největší vejšlap, jakej u nás je. Teda může, běhat to v zimě. A přesně o tom tato akce je. A podobně jako B7 z dílny stejných organizátorů, je tato šílenost velmi populární a účastní se jí stovky bláznů.
Ovšem v době, kdy jsem k tomuto rozhodnutí dospěl, už byla registrace dávno vyprodána. Navíc mí stovkařští kámoši z ČSUT mě lákali spíš na Motanici v Jižních Čechách. Na ní jsem byl loni a říkal jsem si, že to bylo tak hrozný, že horší snad může být jen ta pakárna na Lysé hoře. Takže ani na Motanici se mi zprvu úplně nechtělo (ale kdybych to byl udělal, určitě bych nelitoval). Celý to ale málem zhatil koncert kapely Finntroll. I když už nejsem nejmladší a už několik let mi táhne na padesát (teda ještě pár let mi táhnout bude, snad), stále jsem si to chtěl užít jako zamlada. Až tak, že mě při pogu v moshpitu někdo trefil loktem na žebra, že mi je málem zlomil. Doktorka sice zlomeninu okometricky vyloučila, ale tím veškerá zdravotní procedura skončila a já pak chodil tejden v bolestech. Až když mi Jana poradila, že Voltarenem bych tomu nemusel ublížit, zkusil jsem to namazat a ono to fakt trochu přestalo bolet. Cvičně jsem si pak vyběhl kilák na Kraví horu a docela to šlo. Kraví nebo Lysá, to je jedno, rozhodl jsem se, že do toho jdu. A tak jakmile ve čtvrtek večer přišla na FB nabídka registrace, vzal jsem to. Možná bych tím býval potěšil Evu Kocichovou, ale rozesmutněl jsem tím Evu Strnadovou (dále jen Eva), která do té doby doufala, že s ní pojedu na Motanici, a že mi bude moct cestou zase zašívat díry na oblečení jako v předchozím roce. Ale chtělo se jí někam vyjet se zničit, a tak i ona sáhla po uvolněné registraci (i když na tuto akci měla podobnej názor jako já, že do tohoto nikdy nepůjde), takže jsme jeli přecejen spolu, ovšem nikoliv na západ, ale na východ. Podobně se na poslední chvíli ještě rozhodla naše parťačka Jarmila od Olomouce, takže jsme na poslední chvíli zvýšili počet účastníků LH24 o několik nezkušených pochybovačů. S Evou jsme se v pátek odpoledne přidali do auta ke zkušenému Davidu Kunešovi, který nás cestou do akce patřičně zasvětil. V Ostravici jsme se pak setkali s Majkou a Hankou, již ostřílenými LHářkami, zaregistrovali jsme se, dokoupili výbavu a přesunuli se do hotelu Sepetná na nocleh.
Ráno přijela Jarmila a davy dalších, co se nám nacpali do nocležiště BASIC, které sloužilo jako oficiální odpočívadlo. Popakovali jsme se, nachystali si jídlo, oblíkli se, já obul nový boty, který jsem rozcházel týden, nasadili jsme čísla a časoměrný čipy a přesunuli jsme se na start dolů do Ostravice. U startovní brány jsem se ještě pozdravil s jedním z favoritů, Tomášem Štverákem. Tímto se mu omlouvám, že když jsem mu chtěl popřát hodně štěstí k vítězství, blbec jsem mu místo toho k vítězství předem poblahopřál, což určitě slyšet nechtěl. Ani on to nemá jistý, i když porazit na Lysé Hoře Tomáše, mnohonásobného vítěze, je, jak později komentoval Metoděj na FB, jako porazit Barcu na Camp Nou. To se ovšem právě tentokrát stalo, letos tento závod vyhrál Jiří Petr. Tomáš získal aspoň vítězství ve věkové kategorii, ale to už tak důležitý není. Tím jsem prozradil, že já jsem ani jednu z těchto kategorií nevyhrál, ale čtenáře jsem tím myslím o žádné překvapení nepřipravil.
Majka říkala, že když letos nejde Michal Turek, tak že to mám vzít za něj. Slíbil jsem jí, že s reportáží si ještě nějak poradím (akorát to bude asi trochu delší, krátký reporty neumím), ale s tím balením bab cestou tolik zkušeností nemám a možná by to taky nebylo úplně žádoucí. Nicméně tedy...
1. okruh (s prologem)
Hrubky a chyby co trhají oči, napište prosím, opravím :) Na startu děláme společné foto s Majkou, Evou a Jarmilou. V 10:00 odstartováno. Přebíháme přes Ostravici do Slezska, vybíháme k našemu hotelu Sepetná, kde se pak vždy uzavírá a začíná každé další kolo. S holkama okamžitě v davu ztrácím kontakt a šinu se rychlostí ostatních spoluchodičů. Jdem po červené, zasněženou lesní cestou, kudy jsem šel naposledy asi někdy před 20-30 lety. Udržuju tempo s číslem 015, holka o tom ani neví, že ji používám jako etalon rychlosti. Butořanka, na pláních za ní vstupujeme do mlhy, nasazuju nesmeky, Lukšinec, stoupu dál, vyhlížím patnáctku, ale málem jí utíkám, protože taky cosi řeší bokem, pak ale nasadí ostřejší tempo a do kopce mi zdrhá - zjevně sázka na nevhodnou osobu (nakonec má ale o půl okruhu míň jak já). Mezitím se v protisměru začínají objevovat první protiběžci, co už to stihli otočit nahoře - první běží borec v kraťasech, kterej má namakaný všechny svaly včetně plešaté hlavy a za ním se postupně objevují další.
Kromě toho je tu ale spousta běžných turistů a podporovačů, takže jsou lidi úplně všude a zvlášť v některých místech se skoro nevejdem na cestu. Mlha tu končí, poprvé vidíme Lysou horu. Počasí navzdory předpokladům vypadá nadějně. Na jihozápadě začíná vylízat Kněhyně a Smrk. Kousek pod vrcholem traverzové klesání po modré na žlutou a stoupáme na vrchol ze severní strany cik-cak cestou. Otvírají se výhledy, nad mlhu vykukuje Travný, slovenské a polské hory - Babí hora a Skrzyczne. Na vrcholu pořizuju foto obelisku a hřebene Beskyd.
Koukám na východ a nádhera: Fatra a Tatry. Sice jsou nad nima furt mraky, ale vidíme to hlavní. Jsem spokojen, probíhám bránou v 11:35, nasazuju nákoleníky a mufloním dolů. Je ve mě trochu nejistota, zda běžet v nesmekách, nebo je na část cesty sundat, abych se mohl nohou trochu sklouznout a mírnit náraz. Žebro schytává nárazy a docela bolí. Cestou taky zjišťuju, že číslo upevněný vidtelně zpředu na pasu, tedy před rozkrokem, je dobrý vzít na vědomí, když jde člověk konat potřebu. Pod nejvíc zledovatělou částí sundávám nesmeky a po Lukšinec běžím bez nich.
Zde se cesta zjednosměrňuje, dolů se jde po žluté, kde je cesta dost zledovatělá a kamenitá a bez nesmeků o hubu, takže je znovu nasazuju a sundávám až na cestě pod Staškovem, a po zasněžené asflatce běžím dolů k hotelu. Tam na nás orgové nachystali závěrečný špek, jímž je kluzký schodiště - poslední příležitost před cílem hodit držku. Na radu orgů ho obcházím po blbě schůdným svahu a pak po dalších blbých schodech až dolů do cílového prostoru, kde za ovací publika probíhám spolu s mnoha dalšíma v 12:13.
2. okruh
Do druhého okruhu nastupuju bez přestávky v depu, soudím, že půllitr minerálky, co jsem si nabral před startem bude stačit. Vyrážím kolem osoby číslo 080, holka to má navěšený na zádech svisle, že není jasný, jestli se to čte shora dolů nebo naopak, ale dá se to taky číst jako nekonečno mezi dvěma elipsama. Takže se to dá vyložit, že tu bude kroužit do nekonečna. Prej loni šla jen na zkoušku na tři okruhy, letos zkusí víc (což se dle výsledků úplně nepovedlo). Mně by stačila ta její osmička uprostřed, před akcí jsem si to dal jako takovej vzdálenej cíl, ale radši jsem se s tím nikde moc netasil. Ale nahlas k tomu dodávám jen svoji nejistotu danou nezkušeností s tímto okruhem a zdravotní nepohodou, takže jí potvrzuju že tři okruhy jsou základ úspěchu a dál se uvidí. Krátkodobé nekonečné parťačce zanedlouho mizím a pokračuju dál.
Nesmeky nasazuju už u studánky před Butořankou, kousek za ní se opět noříme do mlhy. Nasazuju brýle - strašlivě žlutý zrcadlovky, co jsem onehdá koupil u Vietnamců (jiný neměli). Nicméně moje tempo klesá a víc lidí předchází mě, než kterých předcházím já. Najednou, někde za Lukšincem ale mám pocit, že na obloze probleskuje modro. Je to ale tím, že když brýle odrážejí žlutou, propouští doplňkovou modrou, tudíž i šedý mraky nad sebou vidím modře. Tímto zjištěním se můj optimismus sice trochu mírní, ale když se z mraků začínají nořit čím dál větší části hor ve srovnání s prvním okruhem, naděje na lepší počasí opět vzrůstá. Při výstupu po žluté je už ale doopravdy modro i na obloze a výhledy z vrcholu jsou pak parádní ještě víc než poprvé.
Bránou na vrcholu procházím chvíli před 14h a valím dolů, teď už bez sundávání nesmeků. Cestou potkávám Evu s Jarmilou, jinak zastavuju jen v úsecích rovinek pod Lukšincem, kde pak i v dalších kolech vždycky jím tyčinky nebo podobný věci a piju, pokud je teda co, což ale zrovna není tento případ, takže pokračuju nasucho. V úseku pod Staškovem a odbočkou ke Zbujovi je u cesty studánka, která mě zachrání, piju a pokračuju.
Foto: Michal Popieluch
Žebro už se zase ozývá dost výrazně, ale zastavuju až v depu pod obří obrazovkou se záběry z vrcholu. Depo je velký vyhřívaný stan, kam jsme si dle Hančiny rady naskládali věci na jídlo a převlečení, což ale nebyl oficiální postup. Být v pravý čas na pravém místě zde znamená, že mám spolu se dalšími spoluobčerstvovači tu výsadu mít své věci vykázány ze stanu přímo hlavním orgem Liborem Uherem; naštěstí se mi podaří pár věcí uchránit a najíst se z nich, doplnit vodu do velblouda a Voltaren na hrudník. Místní občerstvení pro závodníky nabízí černý čaj, vodu, pak cosi, co jsem až na závěr zjistil, že je nějakej ionťák a hlavně polívku - docela dobrej vývar, jen v tom plastovým kelímku to působí tak nějak všelijak, prostě jak na B7.
Chvilku posezení využívám k oddychu a na všechny strany píšu zprávy, o tom, kde su, jak se mi jde a podobně, i když je to možná ani nezajímá, abych pak z těchto konverzací mohl doplnit tento report. Beru si s sebou sendvič, co jsem si ráno poctivě nachystal a dál se nezdržuju.
3. okruh
V naději, že Voltaren zabere se pouštím dál. Jak vylezu ze stanu, hned cítím, jaká je kosa a chci se zahřát. Hned pod schodama u hotelu ale šlápnu na led a hodím držku, přesněji levý rameno. Chvilku si připadám rozbitě, protahuju se, nicméně po chvíli je to dobrý a jdu dál. Hlavně mě díky tomu na chvíli opouští zima. Po zasněžené asfaltce jdu s namakanou sportovkyní číslo 426, doktorkou Terkou z Ostravy. Jdem spolu asi po Butořanku a porovnáváme, komu dřív rozmrznou ruce. Vždycky, když se takhle dám s někým do řeči, dojde na to, jaký máme cíle, tak říkám, že mým cílem je 24 hodin. Ani to ale není jistý, jestli mi zdraví dovolí, nicméně nějak stále lezu.
Kousek před Lukšincem na mě přichází hlad, asi jsem se nenajedl dost, vybaluju sendvič a cpu ho do sebe. Vylepšit si ho kouskem papriky habanero byla dobrá volba, člověk na chvíli zapomene, že ho bolí ostatní části těla. Terka mi utíká, že už ji nevidím, já se plahočím tak nějak s pocitem, že to možná je poslední kolo (ale nakonec mám o pár okruhů víc já). V úseku nad Lukšincem je zatáčka, za kterou cesta na pár desítek metrů ztrácí sklon, využívám toto místo k najezení a pití a nadechnutí k dalšímu výstupu. Někde tam se míjíme s Majkou, zdraví se se mnou obejmutím, jak to má ve zvyku s Michalem Turkem.
Nahoru pokračuju povzbuzen nejen tímto nečekaným kontaktem, ale hlavně: je kolem půl paté a poprvé za celou dobu vidím i slunce, kterak se chystá zapadnout za hřeben Radhoště. Jeho paprsky probleskují i k nám a náležitě si to užíváme. Na vrcholu už je po něm, ale výhledy jsou stále pěkný, i když hory na Slovensku už jsou v mlhách.
Brána s časomírou už je osvětlená lampou, ale já valím dolů ještě za šera a čelovku nasazuju až za Lukšincem. Žebro při seběhu tolik nebolí, Voltaren zjevně zabral. Cestou už nefotím, protože jsem právě vybil mobil a musím ke káblu v báglu. V depu proto musím sundat nejen nesmeky, ale i boty (zatím dobrý, netlačí), abych se dostal na svoje místo v BASICu. Návleky, co mám na botách nejdou sundat, tak sundávám boty i s nima a zdržení je ještě v únosné míře. Nabíjím z powerbanky, občerstvuju se a opět se zdravím s holkama Evou a Jarmilou.
4. okruh
Cestou k Butořance po zkušenostech z předchozích okruhů rovnou volím systém dvou rukavic (poté, co je poztrácený po cestě po sobě posbírám). Když totiž lezu z vyhřátýho depa, ruce v mrazu vždycky zmrznou jako první, tak je schovávám do teplých pletených. A až mi někde pod Butořankou rozmrznou a zahřejou se, že se začnou potit, měním rukavice za už provlhlý běžecký, a ty pak teplem zevnitř naopak vysušuju. Jako obvykle pod Butořankou nasazuju nesmeky. Zrychlení je pak vždy takový, jako kdybych si koupil priority pass, prostě najednou všechny předbíhám.
Teď dokonce dostihuju číslo 432 s nákrčníkem z MF 100, pod kterým se skrývá Majka. Je o okruh napřed, ale mně se jde dobře, že se ji pokusím uviset. Přesněji řečeno, teď jsem možná i ten rychlejší, zkrátka jdeme spolu, dokud to půjde. A jde to až nahoru, akorát cestou zjišťuju, že mám problém s nesmekem - nějak se mi vyvlíkl jeden řetízek. Ale nějak se s tím dá jít. Je po půl osmé, kolem už je dávno tma, jen v dáli je vidět světla vysílačů na Radhošti na jihozápadě a na Skřičném na severovýchodě. Místní vysílač svítí ještě krásně celej, stejně jako chaty kolem.
Loučím se s Majkou, protože cestou dolů jsem napřed rychlejší já a pak ona, neboť pár placatých míst pod Lukšincem opět vyžívám k oživení žaludku a potažmo celého těla. Dolů dorážím chvíli po Majce, celkově je to jeden z mých nejlepších okruhů. Dávám si polívku, doplňuju vodu, mažu a jdu dál.
5. okruh
Tentokrát se v dolním úseku cesty potkávám s Davidem - sportovním psychologem a videobloggerem Eurunnerem. Tento zkušený LHář, jenž je taky o kolo napřed, mi sděluje své zážitky a taktiku ohledně jídla. Na rozdíl ode mě má zaplacenu variantu GASTRO, což je, jak už mi líčila dříve Eva K., velkolepá žranice probíhající v restauraci hotelu souběžně se závodem. Objednat si tuto variantu je opravdu trénink psychiky, protože mezi vyčerpávajícím výstupem ve tmě a zimě a pohodlným posezením u stolu plného jídla volit ve prospěch té první varianty, to chce opravdu silnou vůli. Ale kdo jiný by měl mít v tomto vytrénovanou hlavu než právě sportovní psycholog. Dozvídám se od něj taky, že má v plánu si po 7. pivu koupit kolo. Pak to teda přehodnotí, že vlastně chce po 7. kole koupit pivo, což se ale úplně nevylučuje. Náš rozhovor končí u studánky na mém obvyklém místě pro nazutí nesmeků. Tentokrát zde i piju a zdržím se o něco déle. Když jsem uvisel Majku, věřím, že se mi to podaří i u Davida, ale ten jde o trochu ostřejším tempem a ani nesmeky mi nepomohou ho dohnat. Nevadí, i tak zařazuju o pár stupňů vyšší rychlost a valím vzhůru. Někde za Lukšincem ale vidím borce ve žluté bundě, jak stojí a vyčerpaně visí na hůlkách. Říkám si, jdu teprve 5. okruh, to už je důvod být takhle v pytli? Jaktože jdu tak rychle? Nepřepálil jsem to? Najednou mi do hlavy lezou pochyby a množí se jak virus covidu. Trvá jen pár minut než mě opustí energie a za chvílu už visím na hůlkách jako ten žlutej borec. Plahočím jsem se zombím tempem a nechápu jsem, jak rychle se to celý mohlo takhle podělat. Případ pro psychologa, kterej mi ale zdrhal už někde kilák nade mnou.
Když docházím na vrchol, náladu si spravuju aspoň telefonátem domů a šaškováním před online kamerou. Následně se tam zhroutím na lavici a cpu do sebe tatranku. Je ale krásně, i v noci jsou odtud krásné výhledy a přes tenkou vrstvu mraků prosvítá měsíc. Cestou dolů potkávám holky, taky už toho mají po krk, Eva mi pokaždý s čím dál větší jistotou sděluje, že do tohoto už víckrát nepude. Sestupuju dolů, cestou kolem mě proletí Hanka, ať se snažím muflonit jak chcu, na ni nemám. Nakonec kolem pěkně osvětlené cílové rovinky dorážím do depa, chvíli před půlnocí mám 5. okruh za sebou a před sebou ještě 10 hodin. Zkušenost z posledního kola mě ale vede k tomu se pořádně posilnit. Beru to tak poctivě, až tu prosedím do dalšího měsíce, stihnu se tu potkat s Titusem a Robertem Dubjelem, ale nakonec i s našema holkama. Jarmila má problém s nohou a končí. Nechává mi tu tyčinku, bombóny a Evu, se kterou pak přesně v 1:00 vyrážím dál a uvídíme, jak nám to pošlape v únoru.
6. okruh
Jdem s Evou, vykládáme si zážitky z předchozích okruhů. Nasazuju nesmeky, ale tentokrát uvolněný řetízek fakt nedělá dobrotu, jde se s tím úplně na houby (hodně tvrdý a nesymetrický houby). Zkouším to spravit cestou v ruce, ale nejde to. Je to jak za cesty skládat kovovej hlavolam. Zvažuju, co s tím. Měl jsem to řešit dole v depu, třeba bych sehnal kleště, ale co tady v lese? Jít jen s jedním nesmekem? Sednu aspoň na chvilku na kládu pod Lukšincem, kde už jsem taky párkrát odpočíval - a hle, někdo tu už jeden nesmek nechal. Mám si ho vzít? Třeba si ho vezme majitel v dalším kole. Nicméně jeho hroty mi pomůžou roztáhnout dráty od sebe a po nevím jak dlouhé době nakonec narvat dráty do děr. A tak už zase nasazuju a zařazuju na vyšší rychlost, beru přednostní frontu a valím vpřed s cílem dohnat Evu ještě před vrcholem.
Naštěstí ty 3 kiláky od Lukšince jsou pěkně dlouhý a Evu chytám ještě před odbočkou na modrou a na vrcholu už děláme společné foto u obelisku. Eva nasazuje nesmeky až tady, a cestou dolů jí podobně jako Majce zdrhám. Při sestupu ale přemítám nad tím, co je vlastně mým dalším cílem. Blíží se čtvrtá hodina a konec 6. okruhu. Stihnout by se daly ještě v pohodě dva. Ale pak je tu další cíl, na něhož skrytě myslím od začátku. Přece chci vidět Lysou horu při různých denních dobách a to by byla chyba nebýt na vrcholu za východu slunce. Ale ten bude v 7:19, což je z pohledu dané situace asi nejblbější čas, neboť by to při současném tempu znamenalo být v onu dobu právě dole v depu. Musím se rozhodnout, zda jdu do 8 okruhů nebo zda chci vidět východ slunce, protože ty dvě možnosti se prakticky vylučují. Šrotuje mi to v hlavě, že v případě touhy po východu slunce bych měl hodně zvolnit, protože než na něj čekat hodinu nahoře, to ten čas radši prosedím v depu. A proto bych ani do něj neměl moc spěchat.
Přesto jsem do depa přicházím i s Evou ještě před 4:00 a pouštíme se do občerstvování. S tímto dilematem trávím uvnitř asi 20 minut, do doby, kdy by mělo smysl vyrazit, chtěl-li bych dát 8 okruhů. Eva se do mých plánů nakonec nezapojuje, s tím, že už udělá jen jeden okruh na pohodu. Rozhoduju se teda pro východ slunce, posedím ještě v pohodě v depu a přesně v 5 vyrážím dál.
7. okruh
Vzhledem k času by i tento výstup měl být veden v maximální pohodě, protože mám do východu slunce víc jak dvě hodiny, přičemž výstup mi většinou zabere kolem hodiny a třičtvrtě. Tentokrát jdu sám, ale brzo se ukazuje, že to vůbec nevadí. Úsek nad Butořankou, který byl doteď v mlze, je najednou s téměř čistou oblohou, na které jen přes lehký povlak mraků září měsíc, jehož světlo dělá krásné halové jevy.
Je to jasný, už cestou nahoru bude co fotit. Měsíc je téměř v úplňku a postupně i ty poslední mraky, co jej kryly, odchází. Nad Lukšincem už je vidět, že východní obloha už začíná chytat barvy. Z míst, kde jsem v předchozím dni fotil mezi stromy Smrk a Kněhyni, je vidět, že už jsou tyto hory osvětleny z jedné strany měsíčním a z druhé novým denní světlem.
Jak vystupuju na paseku na severním úbočí hory, nádhernost scenérie se zvyšuje: zatímco na západě osamocený měsíc visí někde nad Moravou zahalenou do tmy a mlh, na východě z barvící se oblohy vystupuje Babí hora a polské Beskydy. Na vrcholu samozřejmě vše graduje, není tu sice místo s ideálním kruhovým výhledem, ale všemu vévodí výhled na východ, kde mezi červenou Malou Fatrou a oranžovými Tatrami se pozvolna zvýrazňuje načervenalý paprsek zanedlouho objevivšího se slunce. Všichni si tu nádheru užíváme.
Kousek pod vrcholem se dávám do řeči s Václavem Jarčuškem, kterýho jsem před tím vždy potkával dole v depu, protože dal předchozí dvě kole za jedno moje, tady už ale kroutí 11. a říká, že už mu to stačí. Já zvažuju, jestli to není i pro mě vhodný způsob, jak tuto akci zakončit, protože zcela jistě nic hezčího než vidět východ slunce na Lysé hoře už mě tu nečeká (těžko vůbec vymyslet, čím by se to dalo přebít). Ale mám vyfoceno, trochu se vzpamatuju - závod ještě nekončí, jdu k časomíře a ta hlásí čas 2:40 do konce. Tak říkám chlapům u brány, že to ještě zkusím. A tak konečně začínám závodit.
Cestou dolů pořídím poslední asi 3 fotky, neboť je vidět ještě stín Lysé hory na mracích v dáli na Moravě a mlhavě rozpoznávám v dálce i hřeben Jeseníků, jinak ale valím celou štreku. Plán je stihnout to za 50 minut dolů a za 2 hodiny nahoru a tím to dorazit na 7 a půl okruhu. Cestou ztrácím své číslo 214, ale prej to nevadí, hlavně že mám čip. Ovšem podle plánu úplně nejedu. Do depa totiž dobíhám ještě před 8 hodinou, sestup mi trval jen 38 minut. Dávám si pár loků kofoly s tygrem a valím dál.
8. okruh
Je 8 hodin a já vyrážím nahoru, mám na to 2 hodiny. Jdu úplně sám, na cestě už není nikdo. Většině už to asi stačilo. Oproti plánu mám obrovskej náskok. Jak Hitler do Varšavy se mi do hlavy cpe myšlenka, že za 2 hodiny se to přece dá zvládnout celý. Nebo ne? Nesmeky jsem tentokrát ani nesundával, takže šlapu už celou cestu ve vyšším tempu. Pokud budu za 40 minut na Lukšinci a za dalších 40 na vrcholu, pak bych to mohl stihnout.
Samozřejmě už je den, je krásně, jde se mi pěkně, ale výhledy vyzývají k focení. Potkávám borce, co přede mnou sbírá značení - prej už teď nemusím spěchat a mám si to užívat. Neví, že jsem se rozhodl ještě zabojovat. Na Lukšinci jsem ale o 2 minuty za plánem. Poslední zastávka je při setkání s Majkou. Místo obejmutí fotí, jak su celej omrzlej.
Ale zatímco já funím do 8. kopce, ona v pohodě doráží už 10. okruh. Neuvěřitelný. A to nemluvím o Hance, která dala ještě o kolo víc a skončila jako 2. žena celkem. To jsou stroje, na který nemám. Ale sunu se nahoru a ještě to nevzdávám, i když výstup severním svahem mi trvá trochu dýl, než bych chtěl.
Online kamera, foto: Vít Toman
Mám ale štěstí, je mlha, takže není co fotit a navíc mobil je mrtvej, že by ji ani vyfotit nezvládl. Na vrcholu jsem ale až v 9:26. Do cíle něco před 33 minut. To bude drsný. Valím co to de, u Lukšince jsem o asi 3 minuty dřív než minule ale musím ještě něco stáhnout. V hrbu pod Lukšincem jsem v 9:45, to už je zabitý. Leda ještě dorazit na Staškov během 5 minut a pak závěrečný 2 kiláky po silnici za 10 minut. Utopie. Na Staškově su :52. Ale běžím i tam, kde to normálně jen jdu, nevzdávám, i když nevím proč. Chci už aby bylo 10, abych to mohl zabalit, protože to sakra bolí. Dobíhám borce, takže jsme na tom úplně stejně beznadějně. Ale on to nechce před koncem vypustit, tak do toho jdu s ním. V zatáčce nad hotelem slyším hlasatele z cíle, je 10 h, konec. Dobíháme za další asi 4 minuty. V cíli foťáky, kamery, rozhovory. Fotí mě, omrzlýho jak šavlozubej mrož a ptají se, jaký to je, to nestihnout o tak málo? Viděl jsem východ slunce, takže úplně v pohodě. 8 okruh jsem obětoval, toto byl už jen zoufalej pokus si na závěr za závodit. Dohromady to dalo něco pod 106 km za 24:04 s nějakým tím převýšením čítajícím 8 Lysých hor od Sepetné + jedna Sepetná od Ostravice. Oficiálně za 7,5 okruhu nějaký 60. místo mezi muži (z 378 hodnocených), na kterým by se nic nezměnilo, kdybych to byl stihl v limitu.
Foto: Filip Leska
Celkově: akce jako taková super, ač teda ta její myšlenka je pro mě furt stejně divná. Jestli mě to bavilo? Občas jo - být několikrát za den na Lysé hoře, to je paráda a atmosféra závodu je úžasná. Ale pak je otázka, co na to příroda, když se do ní nahrne takovej dav a nehne se z tama za celej den a noc. Takže jednou asi stačilo, ale aspoň jsem uctil Evinu památku a úplně jí snad neudělal ostudu.
