24 hodin na Lysé hoře v zimě 2026

O této akci jsem už slyšel z více stran a udělal jsem si o ní obrázek, že větší blbost asi už člověk nemůže vymyslet, než že bude běhat furt nahoru a dolů na Lysou horu, v podstatě ten největší vejšlap, jakej u nás je. Teda může, běhat to v zimě. A přesně o tom tato akce je. A podobně jako B7 z dílny stejných organizátorů, je tato šílenost velmi populární a účastní se jí stovky bláznů. 

Jak jsem se mezi ně dostal já? Velkou zásluhu na tom má Eva Kocichová, se kterou jsem se celkem náhodně seznámil před pár lety skrz Pražskou stovku. Sice jsme se moc nepotkávali, neboť volila většinou podstovkový závody, ale o tomto mi hodně psala, protože byla z Beskyd a byla to její domácí akce. Účastnila se ve dvojicích a byla velmi úspěšná, opakovaně končila na bedně a několikrát dokonce na nejvyšším stupni. Bohužel život přináší i smutné věci, a Eva nás na jaře 2025 opustila. Bez cizí příčiny, úrazu či náhlé nemoci. A protože byla pochována v Ostravici na hřbitově pod "svojí" Lysou horou, přišlo mi, že nejlepší by bylo zavzpomínat na ni právě tam. To, že by to mělo být na této drsňácké akci, jsem tak trochu zvažoval. Vzhledem k tomu, jakých úspěchů zde Eva dosáhla, mi přišlo, že nejlépe uctím její památku, když se toho zkusím zúčastnit taky. A tím taky trochu vyzkouším, čeho všeho byla schopna.

Ovšem v době, kdy jsem k tomuto rozhodnutí dospěl, už byla registrace dávno vyprodána. Navíc mí stovkařští kámoši z ČSUT mě lákali spíš na Motanici v Jižních Čechách. Na ní jsem byl loni a říkal jsem si, že to bylo tak hrozný, že horší snad může být jen ta pakárna na Lysé hoře. Takže ani na Motanici se mi zprvu úplně nechtělo (ale kdybych to byl udělal, určitě bych nelitoval). Celý to ale málem zhatil koncert kapely Finntroll. I když už nejsem nejmladší a už několik let mi táhne na padesát (teda ještě pár let mi táhnout bude, snad), stále jsem si to chtěl užít jako zamlada. Až tak, že mě při pogu v moshpitu někdo trefil loktem na žebra, že mi je málem zlomil. Doktorka sice zlomeninu okometricky vyloučila, ale tím veškerá zdravotní procedura skončila a já pak chodil tejden v bolestech. Až když mi Jana poradila, že Voltarenem bych tomu nemusel ublížit, zkusil jsem to namazat a ono to fakt trochu přestalo bolet. Cvičně jsem si pak vyběhl kilák na Kraví horu a docela to šlo. Kraví nebo Lysá, to je jedno, rozhodl jsem se, že do toho jdu. A tak jakmile ve čtvrtek večer přišla na FB nabídka registrace, vzal jsem to. Možná bych tím býval potěšil Evu Kocichovou, ale rozesmutněl jsem tím Evu Strnadovou (dále jen Eva), která do té doby doufala, že s ní pojedu na Motanici, a že mi bude moct cestou zase zašívat díry na oblečení jako v předchozím roce. Ale chtělo se jí někam vyjet se zničit, a tak i ona sáhla po uvolněné registraci (i když na tuto akci měla podobnej názor jako já, že do tohoto nikdy nepůjde), takže jsme jeli přecejen spolu, ovšem nikoliv na západ, ale na východ. Podobně se na poslední chvíli ještě rozhodla naše parťačka Jarmila od Olomouce, takže jsme na poslední chvíli zvýšili počet účastníků LH24 o několik nezkušených pochybovačů. S Evou jsme se v pátek odpoledne přidali do auta ke zkušenému Davidu Kunešovi, který nás cestou do akce patřičně zasvětil. V Ostravici jsme se pak setkali s Majkou a Hankou, již ostřílenými LHářkami, zaregistrovali jsme se, dokoupili výbavu a přesunuli se do hotelu Sepetná na nocleh.

Ráno přijela Jarmila a davy dalších, co se nám nacpali do nocležiště BASIC, které sloužilo jako oficiální odpočívadlo. Popakovali jsme se, nachystali si jídlo, oblíkli se, já obul nový boty, který jsem rozcházel týden, nasadili jsme čísla a časoměrný čipy a přesunuli jsme se na start dolů do Ostravice. U startovní brány jsem se ještě pozdravil s jedním z favoritů, Tomášem Štverákem. Tímto se mu omlouvám, že když jsem mu chtěl popřát hodně štěstí k vítězství, blbec jsem mu místo toho k vítězství předem poblahopřál, což určitě slyšet nechtěl. Ani on to nemá jistý, i když porazit  na Lysé Hoře Tomáše, mnohonásobného vítěze, je, jak později komentoval Metoděj na FB, jako porazit Barcu na Camp Nou. To se ovšem právě tentokrát stalo, letos tento závod vyhrál Jiří Petr. Tomáš získal aspoň vítězství ve věkové kategorii, ale to už tak důležitý není. Tím jsem prozradil, že já jsem ani jednu z těchto kategorií nevyhrál, ale čtenáře jsem tím myslím o žádné překvapení nepřipravil.

Majka říkala, že když letos nejde Michal Turek, tak že to mám vzít za něj. Slíbil jsem jí, že s reportáží si ještě nějak poradím (akorát to bude asi trochu delší, krátký reporty neumím), ale s tím balením bab cestou tolik zkušeností nemám a možná by to taky nebylo úplně žádoucí. Nicméně tedy...

1. okruh (s prologem)

Hrubky a chyby co trhají oči, napište prosím, opravím :) Na startu děláme společné foto s Majkou, Evou a Jarmilou. V 10:00 odstartováno. Přebíháme přes Ostravici do Slezska, vybíháme k našemu hotelu Sepetná, kde se pak vždy uzavírá a začíná každé další kolo. S holkama okamžitě v davu ztrácím kontakt a šinu se rychlostí ostatních spoluchodičů. Jdem po červené, zasněženou lesní cestou, kudy jsem šel naposledy asi někdy před 20-30 lety. Udržuju tempo s číslem 015, holka o tom ani neví, že ji používám jako etalon rychlosti. Butořanka, na pláních za ní vstupujeme do mlhy, nasazuju nesmeky, Lukšinec, stoupu dál, vyhlížím patnáctku, ale málem jí utíkám, protože taky cosi řeší bokem, pak ale nasadí ostřejší tempo a do kopce mi zdrhá - zjevně sázka na nevhodnou osobu (nakonec má ale o půl okruhu míň jak já). Mezitím se v protisměru začínají objevovat první protiběžci, co už to stihli otočit nahoře - první běží borec v kraťasech, kterej má namakaný všechny svaly včetně plešaté hlavy a za ním se postupně objevují další. 

Kromě toho je tu ale spousta běžných turistů a podporovačů, takže jsou lidi úplně všude a zvlášť v některých místech se skoro nevejdem na cestu. Mlha tu končí, poprvé vidíme Lysou horu. Počasí navzdory předpokladům vypadá nadějně. Na jihozápadě začíná vylízat Kněhyně a Smrk. Kousek pod vrcholem traverzové klesání po modré na žlutou a stoupáme na vrchol ze severní strany cik-cak cestou. Otvírají se výhledy, nad mlhu vykukuje Travný, slovenské a polské hory - Babí hora a Skrzyczne. Na vrcholu pořizuju foto obelisku a hřebene Beskyd. 

Koukám  na východ a nádhera: Fatra a Tatry. Sice jsou nad nima furt mraky, ale vidíme to hlavní. Jsem spokojen, probíhám bránou v 11:35, nasazuju nákoleníky a mufloním dolů. Je ve mě trochu nejistota, zda běžet v nesmekách, nebo je na část cesty sundat, abych se mohl nohou trochu sklouznout a mírnit náraz. Žebro schytává nárazy a docela bolí. Cestou taky zjišťuju, že číslo upevněný vidtelně zpředu na pasu, tedy před rozkrokem, je dobrý vzít na vědomí, když jde člověk konat potřebu. Pod nejvíc zledovatělou částí sundávám nesmeky a po Lukšinec běžím bez nich. 

Zde se cesta zjednosměrňuje, dolů se jde po žluté, kde je cesta dost zledovatělá a kamenitá a bez nesmeků o hubu, takže je znovu nasazuju a sundávám až na cestě pod Staškovem, a po zasněžené asflatce běžím dolů k hotelu. Tam na nás orgové nachystali závěrečný špek, jímž je kluzký schodiště - poslední příležitost před cílem hodit držku. Na radu orgů ho obcházím po blbě schůdným svahu a pak po dalších blbých schodech až dolů do cílového prostoru, kde za ovací publika probíhám spolu s mnoha dalšíma v 12:13.

 

2. okruh

Do druhého okruhu nastupuju bez přestávky v depu, soudím, že půllitr minerálky, co jsem si nabral před startem bude stačit. Vyrážím kolem osoby číslo 080, holka to má navěšený na zádech svisle, že není jasný, jestli se to čte shora dolů nebo naopak, ale dá se to taky číst jako nekonečno mezi dvěma elipsama. Takže se to dá vyložit, že tu bude kroužit do nekonečna. Prej loni šla jen na zkoušku na tři okruhy, letos zkusí víc (což se dle výsledků úplně nepovedlo). Mně by stačila ta její osmička uprostřed, před akcí jsem si to dal jako takovej vzdálenej cíl, ale radši jsem se s tím nikde moc netasil. Ale nahlas k tomu dodávám jen svoji nejistotu danou nezkušeností s tímto okruhem a zdravotní nepohodou, takže jí potvrzuju že tři okruhy jsou základ úspěchu a dál se uvidí. Krátkodobé nekonečné parťačce zanedlouho mizím a pokračuju dál. 

Nesmeky nasazuju už u studánky před Butořankou, kousek za ní se opět noříme do mlhy. Nasazuju brýle - strašlivě žlutý zrcadlovky, co jsem onehdá koupil u Vietnamců (jiný neměli). Nicméně moje tempo klesá a víc lidí předchází mě, než kterých předcházím já. Najednou, někde za Lukšincem ale mám pocit, že na obloze probleskuje modro. Je to ale tím, že když brýle odrážejí žlutou, propouští doplňkovou modrou, tudíž i šedý mraky nad sebou vidím modře. Tímto zjištěním se můj optimismus sice trochu mírní, ale když se z mraků začínají nořit čím dál větší části hor ve srovnání s prvním okruhem, naděje na lepší počasí opět vzrůstá. Při výstupu po žluté je už ale doopravdy modro i na obloze a výhledy z vrcholu jsou pak parádní ještě víc než poprvé. 

Bránou na vrcholu procházím chvíli před 14h a valím dolů, teď už bez sundávání nesmeků. Cestou potkávám Evu s Jarmilou, jinak zastavuju jen v úsecích rovinek pod Lukšincem, kde pak i v dalších kolech vždycky jím tyčinky nebo podobný věci a piju, pokud je teda co, což ale zrovna není tento případ, takže pokračuju nasucho. V úseku pod Staškovem a odbočkou ke Zbujovi je u cesty studánka, která mě zachrání, piju a pokračuju. 

Foto: Michal Popieluch

Žebro už se zase ozývá dost výrazně, ale zastavuju až v depu pod obří obrazovkou se záběry z vrcholu. Depo je velký vyhřívaný stan, kam jsme si dle Hančiny rady naskládali věci na jídlo a převlečení, což ale nebyl oficiální postup. Být v pravý čas na pravém místě zde znamená, že mám spolu se dalšími spoluobčerstvovači tu výsadu mít své věci vykázány ze stanu přímo hlavním orgem Liborem Uherem; naštěstí se mi podaří pár věcí uchránit a najíst se z nich, doplnit vodu do velblouda a Voltaren na hrudník. Místní občerstvení pro závodníky nabízí černý čaj, vodu, pak cosi, co jsem až na závěr zjistil, že je nějakej ionťák a hlavně polívku - docela dobrej vývar, jen v tom plastovým kelímku to působí tak nějak všelijak, prostě jak na B7. 

Chvilku posezení využívám k oddychu a na všechny strany píšu zprávy, o tom, kde su, jak se mi jde a podobně, i když je to možná ani nezajímá, abych pak z těchto konverzací mohl doplnit tento report. Beru si s sebou sendvič, co jsem si ráno poctivě nachystal a dál se nezdržuju. 

3. okruh

V naději, že Voltaren zabere se pouštím dál. Jak vylezu ze stanu, hned cítím, jaká je kosa a chci se zahřát. Hned pod schodama u hotelu ale šlápnu na led a hodím držku, přesněji levý rameno. Chvilku si připadám rozbitě, protahuju se, nicméně po chvíli je to dobrý a jdu dál. Hlavně mě díky tomu na chvíli opouští zima. Po zasněžené asfaltce jdu s namakanou sportovkyní číslo 426, doktorkou Terkou z Ostravy. Jdem spolu asi po Butořanku a porovnáváme, komu dřív rozmrznou ruce. Vždycky, když se takhle dám s někým do řeči, dojde na to, jaký máme cíle, tak říkám, že mým cílem je 24 hodin. Ani to ale není jistý, jestli mi zdraví dovolí, nicméně nějak stále lezu. 

Kousek před Lukšincem na mě přichází hlad, asi jsem se nenajedl dost, vybaluju sendvič a cpu ho do sebe. Vylepšit si ho kouskem papriky habanero byla dobrá volba, člověk na chvíli zapomene, že ho bolí ostatní části těla. Terka mi utíká, že už ji nevidím, já se plahočím tak nějak s pocitem, že to možná je poslední kolo (ale nakonec mám o pár okruhů víc já). V úseku nad Lukšincem je zatáčka, za kterou cesta na pár desítek metrů ztrácí sklon, využívám toto místo k najezení a pití a nadechnutí k dalšímu výstupu. Někde tam se míjíme s Majkou, zdraví se se mnou obejmutím, jak to má ve zvyku s Michalem Turkem. 

Nahoru pokračuju povzbuzen nejen tímto nečekaným kontaktem, ale hlavně: je kolem půl paté a poprvé za celou dobu vidím i slunce, kterak se chystá zapadnout za hřeben Radhoště. Jeho paprsky probleskují i k nám a náležitě si to užíváme. Na vrcholu už je po něm, ale výhledy jsou stále pěkný, i když hory na Slovensku už jsou v mlhách. 

Brána s časomírou už je osvětlená lampou, ale já valím dolů ještě za šera a čelovku nasazuju až za Lukšincem. Žebro při seběhu tolik nebolí, Voltaren zjevně zabral. Cestou už nefotím, protože jsem právě vybil mobil a musím ke káblu v báglu. V depu proto musím sundat nejen nesmeky, ale i boty (zatím dobrý, netlačí), abych se dostal na svoje místo v BASICu. Návleky, co mám na botách nejdou sundat, tak sundávám boty i s nima a zdržení je ještě v únosné míře. Nabíjím z powerbanky, občerstvuju se a opět se zdravím s holkama Evou a Jarmilou. 

4. okruh

Cestou k Butořance po zkušenostech z předchozích okruhů rovnou volím systém dvou rukavic (poté, co je poztrácený po cestě po sobě posbírám). Když totiž lezu z vyhřátýho depa, ruce v mrazu vždycky zmrznou jako první, tak je schovávám do teplých pletených. A až mi někde pod Butořankou rozmrznou a zahřejou se, že se začnou potit, měním rukavice za už provlhlý běžecký, a ty pak teplem zevnitř naopak vysušuju. Jako obvykle pod Butořankou nasazuju nesmeky. Zrychlení je pak vždy takový, jako kdybych si koupil priority pass, prostě najednou všechny předbíhám. 

Teď dokonce dostihuju číslo 432 s nákrčníkem z MF 100, pod kterým se skrývá Majka. Je o okruh napřed, ale mně se jde dobře, že se ji pokusím uviset. Přesněji řečeno, teď jsem možná i ten rychlejší, zkrátka jdeme spolu, dokud to půjde. A jde to až nahoru, akorát cestou zjišťuju, že mám problém s nesmekem - nějak se mi vyvlíkl jeden řetízek. Ale nějak se s tím dá jít. Je po půl osmé, kolem už je dávno tma, jen v dáli je vidět světla vysílačů na Radhošti na jihozápadě a na Skřičném na severovýchodě. Místní vysílač svítí ještě krásně celej, stejně jako chaty kolem.

Loučím se s Majkou, protože cestou dolů jsem napřed rychlejší já a pak ona, neboť pár placatých míst pod Lukšincem opět vyžívám k oživení žaludku a potažmo celého těla. Dolů dorážím chvíli po Majce, celkově je to jeden z mých nejlepších okruhů. Dávám si polívku, doplňuju vodu, mažu a jdu dál.

5. okruh

Tentokrát se v dolním úseku cesty potkávám s Davidem - sportovním psychologem a videobloggerem Eurunnerem. Tento zkušený LHář, jenž je taky o kolo napřed, mi sděluje své zážitky a taktiku ohledně jídla. Na rozdíl ode mě má zaplacenu variantu GASTRO, což  je, jak už mi líčila dříve Eva K., velkolepá žranice probíhající v restauraci hotelu souběžně se závodem. Objednat si tuto variantu je opravdu trénink psychiky, protože mezi vyčerpávajícím výstupem ve tmě a zimě a pohodlným posezením u stolu plného jídla volit ve prospěch té první varianty, to chce opravdu silnou vůli. Ale kdo jiný by měl mít v tomto vytrénovanou hlavu než právě sportovní psycholog. Dozvídám se od něj taky, že má v plánu si po 7. pivu koupit kolo. Pak to teda přehodnotí, že vlastně chce po 7. kole koupit pivo, což se ale úplně nevylučuje. Náš rozhovor končí u studánky na mém obvyklém místě pro nazutí nesmeků. Tentokrát zde i piju a zdržím se o něco déle. Když jsem uvisel Majku, věřím, že se mi to podaří i u Davida, ale ten jde o trochu ostřejším tempem a ani nesmeky mi nepomohou ho dohnat. Nevadí, i tak zařazuju o pár stupňů vyšší rychlost a valím vzhůru. Někde za Lukšincem ale vidím borce ve žluté bundě, jak stojí a vyčerpaně visí na hůlkách. Říkám si, jdu teprve 5. okruh, to už je důvod být takhle v pytli? Jaktože jdu tak rychle? Nepřepálil jsem to? Najednou mi do hlavy lezou pochyby a množí se jak virus covidu. Trvá jen pár minut než mě opustí energie a za chvílu už visím na hůlkách jako ten žlutej borec. Plahočím jsem se zombím tempem a nechápu jsem, jak rychle se to celý mohlo  takhle podělat. Případ pro psychologa, kterej mi ale zdrhal už někde kilák nade mnou. 

Když docházím na vrchol, náladu si spravuju aspoň telefonátem domů a šaškováním před online kamerou. Následně se tam zhroutím na lavici a cpu do sebe tatranku. Je ale krásně, i v noci jsou odtud krásné výhledy a přes tenkou vrstvu mraků prosvítá měsíc. Cestou dolů potkávám holky, taky už toho mají po krk, Eva mi pokaždý s čím dál větší jistotou sděluje, že do tohoto už víckrát nepude. Sestupuju dolů, cestou kolem mě proletí Hanka, ať se snažím muflonit jak chcu, na ni nemám. Nakonec kolem pěkně osvětlené cílové rovinky dorážím do depa, chvíli před půlnocí mám 5. okruh za sebou a před sebou ještě 10 hodin. Zkušenost z posledního kola mě ale vede k tomu se pořádně posilnit. Beru to tak poctivě, až tu prosedím do dalšího měsíce, stihnu se tu potkat s Titusem a Robertem Dubjelem, ale nakonec i s našema holkama. Jarmila má problém s nohou a končí. Nechává mi tu tyčinku, bombóny a Evu, se kterou pak přesně v 1:00 vyrážím dál a uvídíme, jak nám to pošlape v únoru. 

6. okruh

Jdem s Evou, vykládáme si zážitky z předchozích okruhů. Nasazuju nesmeky, ale tentokrát uvolněný řetízek fakt nedělá dobrotu, jde se s tím úplně na houby (hodně tvrdý a nesymetrický houby). Zkouším to spravit cestou v ruce, ale nejde to. Je to jak za cesty skládat kovovej hlavolam. Zvažuju, co s tím. Měl jsem to řešit dole v depu, třeba bych sehnal kleště, ale co tady v lese? Jít jen s jedním nesmekem? Sednu aspoň na chvilku na kládu pod Lukšincem, kde už jsem taky párkrát odpočíval - a hle, někdo tu už jeden nesmek nechal. Mám si ho vzít? Třeba si ho vezme majitel v dalším kole. Nicméně jeho hroty mi pomůžou roztáhnout dráty od sebe a po nevím jak dlouhé době nakonec narvat dráty do děr. A tak už zase nasazuju a zařazuju na vyšší rychlost, beru přednostní frontu a valím vpřed s cílem dohnat Evu ještě před vrcholem. 

Naštěstí ty 3 kiláky od Lukšince jsou pěkně dlouhý a Evu chytám ještě před odbočkou na modrou a na vrcholu už děláme společné foto u obelisku. Eva nasazuje nesmeky až tady, a cestou dolů jí podobně jako Majce zdrhám. Při sestupu ale přemítám nad tím, co je vlastně mým dalším cílem. Blíží se čtvrtá hodina a konec 6. okruhu. Stihnout by se daly ještě v pohodě dva. Ale pak je tu další cíl, na něhož skrytě myslím od začátku. Přece chci vidět Lysou horu při různých denních dobách a to by byla chyba nebýt na vrcholu za východu slunce. Ale ten bude v 7:19, což je z pohledu dané situace asi nejblbější čas, neboť by to při současném tempu znamenalo být v onu dobu právě dole v depu. Musím se rozhodnout, zda jdu do 8 okruhů nebo zda chci vidět východ slunce, protože ty dvě možnosti se prakticky vylučují. Šrotuje mi to v hlavě, že v případě touhy po východu slunce bych měl hodně zvolnit, protože než na něj čekat hodinu nahoře, to ten čas radši prosedím v depu. A proto bych ani do něj neměl moc spěchat.

Přesto jsem do depa přicházím i s Evou ještě před 4:00 a pouštíme se do občerstvování. S tímto dilematem trávím uvnitř asi 20 minut, do doby, kdy by mělo smysl vyrazit, chtěl-li bych dát 8 okruhů. Eva se do mých plánů nakonec nezapojuje, s tím, že už udělá jen jeden okruh na pohodu. Rozhoduju se  teda pro východ slunce, posedím ještě v pohodě v depu a přesně v 5 vyrážím dál.

7. okruh

Vzhledem k času by i tento výstup měl být veden v maximální pohodě, protože mám do východu slunce víc jak dvě hodiny, přičemž výstup mi většinou zabere kolem hodiny a třičtvrtě. Tentokrát jdu sám, ale brzo se ukazuje, že to vůbec nevadí. Úsek nad Butořankou, který byl doteď v mlze, je najednou s téměř čistou oblohou, na které jen přes lehký povlak mraků září měsíc, jehož světlo dělá krásné halové jevy.

Je to jasný, už cestou nahoru bude co fotit. Měsíc je téměř v úplňku a postupně i ty poslední mraky, co jej kryly, odchází. Nad Lukšincem už je vidět, že východní obloha už začíná chytat barvy. Z míst, kde jsem v předchozím dni fotil mezi stromy Smrk a Kněhyni, je vidět, že už jsou tyto hory osvětleny z jedné strany měsíčním a z druhé novým denní světlem. 

Jak vystupuju na paseku na severním úbočí hory, nádhernost scenérie se zvyšuje: zatímco na západě osamocený měsíc visí někde nad Moravou zahalenou do tmy a mlh, na východě z barvící se oblohy vystupuje Babí hora a polské Beskydy. Na vrcholu samozřejmě vše graduje, není tu sice místo s ideálním kruhovým výhledem, ale všemu vévodí výhled na východ, kde mezi červenou Malou Fatrou a oranžovými Tatrami se pozvolna zvýrazňuje načervenalý paprsek zanedlouho objevivšího se slunce. Všichni si tu nádheru užíváme. 

Kousek pod vrcholem se dávám do řeči s Václavem Jarčuškem, kterýho jsem před tím vždy potkával dole v depu, protože dal předchozí dvě kole za jedno moje, tady už ale kroutí 11. a říká, že už mu to stačí. Já zvažuju, jestli to není i pro mě vhodný způsob, jak tuto akci zakončit, protože zcela jistě nic hezčího než vidět východ slunce na Lysé hoře už mě tu nečeká (těžko vůbec vymyslet, čím by se to dalo přebít). Ale mám vyfoceno, trochu se vzpamatuju - závod ještě nekončí, jdu k časomíře a ta hlásí čas 2:40 do konce. Tak říkám chlapům u brány, že to ještě zkusím. A tak konečně začínám závodit. 

Cestou dolů pořídím poslední asi 3 fotky, neboť je vidět ještě stín Lysé hory na mracích v dáli na Moravě a mlhavě rozpoznávám v dálce i hřeben Jeseníků, jinak ale valím celou štreku. Plán je stihnout to za 50 minut dolů a za 2 hodiny nahoru a tím to dorazit na 7 a půl okruhu. Cestou ztrácím své číslo 214, ale prej to nevadí, hlavně že mám čip. Ovšem podle plánu úplně nejedu. Do depa totiž dobíhám ještě před 8 hodinou, sestup mi trval jen 38 minut. Dávám si pár loků kofoly s tygrem a valím dál. 

8. okruh

Je 8 hodin a já vyrážím nahoru, mám na to 2 hodiny. Jdu úplně sám, na cestě už není nikdo. Většině už to asi stačilo. Oproti plánu mám obrovskej náskok. Jak Hitler do Varšavy se mi do hlavy cpe myšlenka, že za 2 hodiny se to přece dá zvládnout celý. Nebo ne? Nesmeky jsem tentokrát ani nesundával, takže šlapu už celou cestu ve vyšším tempu. Pokud budu za 40 minut na Lukšinci a za dalších 40 na vrcholu, pak bych to mohl stihnout. 

Samozřejmě už je den, je krásně, jde se mi pěkně, ale výhledy vyzývají k focení. Potkávám borce, co přede mnou sbírá značení - prej už teď nemusím spěchat a mám si to užívat. Neví, že jsem se rozhodl ještě zabojovat. Na Lukšinci jsem ale o 2 minuty za plánem. Poslední zastávka je při setkání s Majkou. Místo obejmutí fotí, jak su celej omrzlej. 

Ale zatímco já funím do 8. kopce, ona v pohodě doráží už 10. okruh. Neuvěřitelný. A to nemluvím o Hance, která dala ještě o kolo víc a skončila jako 2. žena celkem. To jsou stroje, na který nemám. Ale sunu se nahoru a ještě to nevzdávám, i když výstup severním svahem mi trvá trochu dýl, než bych chtěl. 

Online kamera, foto: Vít Toman

Mám ale štěstí, je mlha, takže není co fotit a navíc mobil je mrtvej, že by ji ani vyfotit nezvládl. Na vrcholu jsem ale až v 9:26. Do cíle něco před 33 minut. To bude drsný. Valím co to de, u Lukšince jsem o asi 3 minuty dřív než minule ale musím ještě něco stáhnout. V hrbu pod Lukšincem jsem v 9:45, to už je zabitý. Leda ještě dorazit na Staškov během 5 minut a pak závěrečný 2 kiláky po silnici za 10 minut. Utopie. Na Staškově su :52. Ale běžím i tam, kde to normálně jen jdu, nevzdávám, i když nevím proč. Chci už aby bylo 10, abych to mohl zabalit, protože to sakra bolí. Dobíhám borce, takže jsme na tom úplně stejně beznadějně. Ale on to nechce před koncem vypustit, tak do toho jdu s ním. V zatáčce nad hotelem slyším hlasatele z cíle, je 10 h, konec. Dobíháme za další asi 4 minuty. V cíli foťáky, kamery, rozhovory. Fotí mě, omrzlýho jak šavlozubej mrož a ptají se, jaký to je, to nestihnout o tak málo? Viděl jsem východ slunce, takže úplně v pohodě. 8 okruh jsem obětoval, toto byl už jen zoufalej pokus si na závěr za závodit. Dohromady to dalo něco pod 106 km za 24:04 s nějakým tím převýšením čítajícím 8 Lysých hor od Sepetné + jedna Sepetná od Ostravice. Oficiálně za 7,5 okruhu nějaký 60. místo mezi muži (z 378 hodnocených), na kterým by se nic nezměnilo, kdybych to byl stihl v limitu.

Foto: Filip Leska

Celkově: akce jako taková super, ač teda ta její myšlenka je pro mě furt stejně divná. Jestli mě to bavilo? Občas jo - být několikrát za den na Lysé hoře, to je paráda a atmosféra závodu je úžasná. Ale pak je otázka, co na to příroda, když se do ní nahrne takovej dav a nehne se z tama za celej den a noc. Takže jednou asi stačilo, ale aspoň jsem uctil Evinu památku a úplně jí snad neudělal ostudu.

Pražská stovka 2025: sakrakrasotrasa

Po dvou letech jsem se zase vydal na Pražskou stovku. Trasa vedoucí z Berouna mě lákala, protože jsem se tomuto směru úspěšně ač neúmyslně vyhýbal, i když jsem věděl, že oblast Českého krasu, kterým z velké části trasa prochází, je velmi zajímavá. Za start na této stovce jsem tentokrát vděčil Vašku Glosovi, kterej mi přihrál registraci za sponzora Atex, tudíž jsem této firmě dělal cestou dobrovolnou reklamu. Trasu jsem absolvoval jak v Atexí čelence z Bílých Karpat, tak v Atexím tričku z BVVŠ, čehož si ale mohli všimnout jen pozorní očumovatelé na občerstvovačkách, když jsme ze sebe na chvílu shodil horní vrstvy. 

Cesta na start proběhla zajímavě. Jako časově nejvýhodnější z několika možností jsem po delším váhání zvolil Flixbus. Když jsem pak asi 40 min před plánovaným odjezdem vyrážel na nádraží, přečetl jsem si zprávu, že bus má téměř hodinu zpoždění, což mě teda docela vytočilo. Pak ale vidím, že odjíždí asi za hodinu. To mi úplně nesedělo, tak jsem koukl na jízdenku a hle, neměl odjíždět za 40 ale za 10 minut! Takže můžu děkovat Maďarům, že autobus tolik zdrželi. Však jsem to pak na startu Bálintovi pochválil, když se ptal, proč jsem do Berouna dorazil až jako jeden posledních. Poslední úsek jsem jel spolu s několika nočními tvory autobusem, co vyrážel chvíli před půlnocí z pražského Zličína. Z Berouna jsem dosud znal, kromě pověstné hlášky z Vesničky střediskové, pouze jednu hospodu u řeky, kde jsme se kdysi stavovali během kánoění po Berounce, a kde málem došlo k vraždě pádlem poté, co jeden kámoš jinýmu omylem sežral poslední dávku tatarky ke smažáku. Nyní však měly být zážitky mnohem intenzivnější. 

Ve startovní škole jsem se přepakoval a posetkával s kdekým. Jen Václava G. jsem hledal, abych mu poděkoval, ale nenašel. Možná proto, že zatímco jsme se zdravil se všema ve startovním chumlu, on už si hlídal místo u startovní čáry, aby pak mohl vyrazit v čele a nezůstal zaseklej mezi ostatníma, jak se to podařilo nám ostatním.

V 1:30 nás totiž Olaf odstartoval (ještěže posunul start kvůli jakýmusi rally u Prahy, jinak bych to asi ani nestihl - možná su ale jedinej, co ten posun ocenil). V houfu startujících vyčnívaly jako vánoční stromečky Eva a Jarmila nesoucí na zádech barevné svítící řetězy z diod. Díky nim se dalo ve startovním poli celkem dobře orientovat. Například jsem brzo pochopil, že mi zdrhly, protože jsme se ve velkém houfu zasekli v úzkým profilu, jenž zdržoval stejně, jako kdyby tam byla nachystaná tajná kontrola - něktaří ji tam proto i hledali. Když jsme pak prošli kolem kostelíku Panny Marie Bolestné (jenž měl nejspíš předznamenat naše utrpení) utvořila se regulérní fronta vedoucí až k první kontrole. Ještě než se začalo sestupovat, pomohla mi Anna Őrsi zavřít bágl, abych z něj zase něco nevytrousil a nemusela to po mě sbírat jak loni na Pováží (i tak jí dlužím už druhý kafe). Pak už došlo na sestup, prvního muflona a první bláto a testování návleků. Ty jsem si vzal přesně k tomuto účelu. Sníh se očekávat nedal, led už nyní taky ne, mělo být víceméně nad nulou, takže zatímco nesmeky zůstaly v báglu, protiblatní návleky byly hlavní výbavou v boji proti terénním projevům rozmarů počasí. Při výstupu k 2. Káčku  na vrchol Ostrý jsem konečně dostihl vánoční stromečky a při vrcholové vracečce se trochu líp zorientoval v tom, kdo je přede mnou, za mnou a vedle mě.   

Sestup do Talichova údolí už probíhal ve standardním muflonním režimu, načež následoval výstup na další kopec. Cestou mě podezřele zatlačilo v botě, což mi připomnělo důvod mých předchozích nezdarů na P100 - vždycky to totiž bylo kvůli tlačícím botám. Naštěstí to ale byl jen opravdu záchvěv problému, který se mi podařil celkem rychle odstranit a mohl jsem šlapat dál. Vystoupil jsem na lokálně nevyšší vrchol Děd, tj. bod berounské výškovnice. Nutno říct, že tento vrchol, o generaci mladší než Praděd, byl oproti svému otci v dost žalostním stavu a jeho nefunkční rozhledna byla jen chabou vzpomínkou na zašlou slávu. Sestoupili jsme do někdejšího západního Berouna, nyní samostatného Králova Dvora. Na rozdíl od Dvora Králové zde místo Labe teče Litávka a místo safari tu mají dálnici. A pak tu mají taky blátivé pole, které jsme přešli a Koukolovu horu, kterou jsme nemohli vynechat. Navzdory předpokladům jsme šli za svítícího měsíce téměř v úplňku. Krásnou noční scenérii dokresloval výhled na protější kopec, který už se hemžil čelovkama. To vypovídalo o tom, že zas až tak moc nespěchám. Ale ono ani nebylo kam. Chtěl jsem si to tu hlavně užít a poznat novou oblast. 

Od vrcholové kaple svatého Koukola nebo koho se seběhlo dolů a po následném přechodu polem a jsme dorazili na první občerstvovačku, něco přes 18 km od startu. I toto byla na poměry P100 celkem krátká vzdálenost a u srdce člověka hřálo, že další živý kontroly už budou v teple a navíc v ještě menších rozestupech, zhruba co 15 km. 

Službu tu vykonávala Pavla P. s Pavlem K. a dalšíma pomocníkama. Nic moc jsem tu doplňovat nepotřeboval, řízky jsme nechal ostatním, protože jsem tušil, co by mi napáchaly v žaludku. Dal jsem si tak jen černou vodu a horalku na cestu. 

Pokračovalo se přes Havlíčkův mlýn, odkud vedla cesta nahoru. Cesta byla prudká, že člověk pochyboval, zda je to skutečná cesta nebo čistá Olafovina. Správně bylo asi obojí. Cesta vedla k jeskyni. Byla to Axamitova brána, brána jako brána do Českého krasu. Pár z nás si slezlo do vstupní propasti a rozhodně nelitovalo. Pak následoval vrch Zlatý kůň a kruhový výhled do tmy. Při focení jsem se zdržel tak, že mě tu předešlo spousta lidí, o nichž jsem myslel, že už jsou dávno přede mnou. 

Ale tentokrát jsme nezávodil, hlavní bylo si cestu užít. A to včetně výhledu z lomu. Ono vůbec, zatímco u nás na Moravě se kras vyznačuje krasovými jevy jako jsou jeskyně a závrty, tady jsou to především lomy. Škoda, že tu místním někdo před stovkama let neřekl, že se tu chystá CHKO a Pražská stovka, třeba by se to s tou těžbou vápence trochu umírnili, aby tu bylo ještě co chránit a obdivovat. Sice by se to možná projevilo v průmyslu a architektuře, ale kopce by tu byly celý.

Prošli jsme několika dalšími lomy, kolem Koněpruských jeskyní, podzemní štolou na Kobyle a spolu s Ondrou P. a Kristýnou MP., kteří napřed řešili Kristýninu nesvítilnu a pak jsme společně proběhli přes blativá pole, nudné asfaltky a veselý sešup, kde jsem se vyválel v bahně, až do Tetína. 

V obci jsem se pozdravil s Patrikem, který sem dorazil o několik hodin přede mnou, protože to pěkně to napálil a právě opouštěl místní okruh, zatímco já do něj teprve vstupoval. Vyšláplo se opět přes lomy na kopec Damil. Zde už bylo možno zhasnout čelovku a vychtnat si výhled do kraje a zejména pak i sestup k 2. živé kontrole. 

Zde jsem se letmo pozdravil s Evou a Jarmilou, a stojmo či sedmo s Janou Háj. a Janem Podháj. na kontrole. Ti nás pohostili frgály, které zde zajišťoval Petr Š. z Rakovnické stovky. Přichystáno ale bylo i další občerstvení a Jana pro mě připravila výborný mátový čaj. Polívku jsem přenechal jiným, chvíli jsem si odpočinul a pak zase zvedl kotvu a vyrazil dál. Pokračovalo se dolů, konečně k Berounce a dál podél řeky. Byly tu sice pěkný skály, ale jinak to byl asi nejhnusnější úsek cesty, bahno, bordel u cesty, podpapíráky v lese a smrad. 

Pak ale naštěstí přišla změna, ocitl jsem se krásné v přírodě pod vodopádem, kterej by byl ještě lepší, kdyby v něm trochu padala voda. Prohlídnout jsme si ho ale mohli celkem zblízka při výstupu kolem něj. Cesta byla sice jištěna řetězem, ale ve skutečnosti to byl choďák bez opravodové nutnosti se něčeho přidržovat. 

Nahoře na Tetíně pojemenovaném dle tety Nezamysla, Radobýla a Lidumíra, kteří s tímto místem nemají co do činění, mi spoluchodička Kristýna připomněla zdejší víc jak jedenáct set let starou historii: tchyňovraždu tehdy ještě nesvaté Ludmily dosud nesvatou Drahomírou prostřednictvím najatých škrtičů ze severu. Pěkně to tu ta Teta vybrala, s výhledem na Beroun(ku) a železnici. I když to teda možná byla spíš nějaká její prateta, kdo to tu založil, protože to tu údajně bylo osídleno už kdysi v neolitu. Ale ať už to tu založila Kazi, Teta nebo Iota, místo je to pěkný, a to nejen pro vraždu.

Pokračovali jsme dál, dokončili okruh kolem Tetína a vydali se do lesa s občasnými závrty a pak suchým krasovým údolím z kopce dolů. K místu s názvem Koda, kde vyvěrá voda. A kousek dál je Korno, kde se točí potok na opačnou stranu. Tam jsme ale nešli, takže se nás to vlastně vůbec netýkalo, ale nepochybně tam bylo leccos k vidění. My jsme to vzali zpátky k Berounce, do Srbska. O této zkratce na Balkán už vím dlouho, ale teprve teď mi došlo, že to tu tak mohl někdo pojmenovat, protože Balkán je zkrátka plnej vápenců, takže to mohlo být klíčem k pojmenování zdejší obce. Název Bosna a Hercegovina by byl možná výstižnější, i když ne zas tak úplně praktický.

Přešli jsme řeku a výstup dál vedl přes les, sestup pak mířil do vsi zvláštního názvu Hostím Beroun a pak následoval opět výstup krasovým údolím k rozcestí Propadlé vody a seběh krasovou soutěskou do Sv. Jana pod skalou. I nesvatý Jan byl zde pod skalou spokojen, v místním klášteře totiž byla občerstvovačka provozovaná 2,5-člennou rodinou Prouzových. Nabídli nám mimo jiné polívku a výborný buchty. A pak tu byla kytara. 

Prozdržoval jsem se tu do doby, až přišel Vítek Zahrádka a Marek Ondra a společně jsme zapěli hitovku "Mám obě nohy v hajzlu", ukradenou Butům. Spolu s Vítkem, Kristýnou a Tomem Zágorškem jsme pak z pod skály vystoupali na skálu, kde jsem konečně viděl, čím je toto místo tak vyjímečné. Nejen, že pod vrcholem skály zela díra jak prase (ve které byla nedávno objevena nová jeskyně). Zábradlí u vrcholového kříže tu navíc fungovalo v dost úsporném režimu a zábradlilo tudíž jen částečně. Pokud se sem někdy v minulosti vydal svatý či nějaký jiný Jan (či Ivan) za náledí, pak chápu, že skončil pod skalou a klášter dole je místem jeho posledního odpočinku. 

Dalším zajímavým místem byly Solvayovy doly. Zavzpomínal jsem na hodiny chemie, kde jsme se učili, jak Belgičan Solvay svým chemickým postupem výroby sody Na₂CO₃ předčil metodu Leblancovu a donutil tak svého francouzského konkurenta ke krachu a následné sebevraždě. A bylo to zde, kde Solvayova firma těžila vápenec, nutnou složku výroby. Toto místo tedy dalo vznik České sodě. Na prohlídce místních dolů jsem ale nebyl, takže nevím, co z toho se tam vykládá návštěvníkům, viděl jsem z ní jen železnici a geologickou expozici, ale dokážu si představit, že třeba Petr Čtvrtníček by k tomu měl co říct.

Navnazeni duchem místa jsme na tuto vědecko-historickou vložku po seběhu lesem navázali malou Solvayovou konferencí, tedy rozhovorem o chemii, fyzice, teologiie a matematice se zvláštním důrazem na časticovou fyziku, Higgsův boson a teorii kategorií. Stačilo nám to k postupu opět kolem Propadlých vod a nefunkčních Bubovických vodopádů až ke Kubrychtově boudě. Eva ani René tu občerstvovačku překvapivě neprovozovali, tak jsme se holt museli spokojit s cestou dál ke Karlštejnu. K němu vedla cesta z kopce, tak jsem ostatním trochu zdrhl, doběhl Toma Zahálku a zašel si na nádvoří hradu, abych se pak s ostatníma setkal někde ve vsi pod hradem.

Dál jsme pokračovali přes kopec do Hlásné Třebáně. Nevím, co tu Ivanu Mládkovi přišlo tak super, že o této vsi pěl takovou ódu. I když tu za celou sobotu asi jedinkrát vysvitlo slunko, i tak to asi byla blbá doba. Mládkovu Máňu jsme tu nepotkali, komáři nekousali a kapradí u Berounky se taky nekonalo. Naštěstí se konala ale občerstvovačka na ostrově, i když už v Zadní Třebáni, ale tam jsme zasedli a skutečně si lebedili. Vedli to tam Míra a Kačka, kteří se o nás všechny starali jako o vlastní. Ani nebudu vyjmenovávat, jaký všechny dobroty tu pro nás nachystali, vše se ale odvíjelo od výborné polívky, se kterou se zasedlo ke stolu a od něhož se vstávalo jen velmi těžce a pomalu. Panovala tu dobrá nálada, kterou ještě podpořil příchozí Marek Duda dotazem, jestli z kansytru s červeným deklem teče teplá voda, když ve vedlejším, s deklem modrým, byla studená. Mezitím nám Kačka pustila pro dotvořeni atmosféry z noťasu Tři sestry. Ale protože jedním z hlavním chodů zde byla sekaná, i zvuková reprodukce se přizpůsobila situaci a nahrávka se sekala tak, že místo původně plánovaných 7 piv a jedné zelené šel tentokrát Fanánek jen na jedno a víc do našeho odchodu nestihl (Kačka ho ani nenechala a pak přepla na mnohem plynulejší Podyjí).

Plni v břiše a s dobrou náladou jsme opustili toto krásné zázemí a pokračovali dál, tentokrát v sestavě s Vítkem, Kristýnou a Markem. Následoval celkem nudný výstup vsí do kopce, tak jsem využil konfigurace spoluchodičů a pobídl je k slovní hře zvané "Pokora" pro 2n hráčů, kde n>1. Markovi s Vítkem to docela šlo. Některou ze skupiny to později přestalo bavit a výstup lesem už jsme absolvovali izolovaněji. Lezlo se na nejvyšší vrchol celé trasy, Jezírko. To je ještě větší nesmysl, než když je vrcholem sedlo. Jezírko má zpravidla dno, hladinu, břeh, možná nějakou tu zátoku, přìtok, odtok... Ale toto byl vážně vrchol! 

Jezírko bylo ovšem pod ním a já, těše se na výhled do zatopeného kráteru, jsem nepátral po možnostech vidět ho z jiných míst výstupu a proto jsem byl zklamán, když z vrchu bylo vidět jen velmi málo z jeho hladiny - většinu totiž kryly stromy a střechy přilehlých chat. Než sem dorazil zbytek skupiny, vyběhl sem Tom Zagi a zdrhal dál. Vza jej za vzor jsem pak s pomocí Vitkovy papírové výbavy poodešel ještě na sousední vyšší horu. V místě, kde mnozí jiní často řeší HOROBRANÍ, já provedl podobnou činnost, jen s výměnou B za S. Ale taky jsem pak odcházel spokojen.

Cestou dolů se sešeřilo, nasadili jsme čelovky, seběhli do údolí a vydali se do protikopce na vrchol Pišťák. Mělo to docela sklon a moje břicho se nějak nebylo schopno srovnat novou situací a začalo docela ostře bolet. Téměř jsem šel přes práh, než jsem vylezl k vrcholovému Káčku. Během čekání na ostatní jsem z báglu vylovil temosku s mátovým čajem. To, že vůbec netěsnila a všechno v báglu včetně náhradního oblečení mi promočila, mě v tu chvíli vůbec nezajímalo, hlavní bylo do sebe dostat teto protijed na všechno. Nebylo ho sice moc, ale zabral ihned. Takže mi pak nevadil seběh z kopce a následný výstup na další. 

Tentokrát jsme si cestu (snad) zpříjemnili hádankami, přičemž někteří nad jednou možná přemýšlejí ještě teď. Výstup na Babku už byl za úplné tmy, a tak jsme vrcholové výhledy úplně neocenili - na rozdíl od vrcholové skály. Z ní se sestupovalo svahem přímo do potoka a přes něj do těžko přístupného blativého svahu. Jakožto nejrychleší muflon jsem byl taky první za potokem a všechny následníky jistil foťákem pro případ, že by se v potoce hodlali vykoupat, což se však nikomu nepodařilo. Následný výstup na značku jsme taky nějak zázračně zvládli a vzhledem k tomu, že pak následoval sestup do civilizace, nebylo nutno dále držet útvar. Poodběhl jsem tedy skupině, abych hned na začátku obce blbě vyhodnotil směr šipky a zmatkováním vyplnil čas čekání na ostatní. 

A tak se stalo, že jsme na kontrolu v Řevnicích dorazili společně. Před pochodem jsme byli obeznámeni se situací v hospodě - v souladu s názvem obce se tu má konat nějaká rušná zábava, dokonce s živou muzikou. Protože si každé takové příležitosti cením, naše tempo bylo přizpůsobeno přesně tomu, abychom tu byli při zahájení koncertu (ve skutečnosti jsme se flákali a byla to haluz, protože jsme neměli páru, kdy mají začínat hrát). Název kapely jsem teda už zapomněl, ale příliš toho nelituju. Zatímco jsme se krmili výbornou gulášovou polívkou, kapela nachystala nazvučení. A pak, někdy po půl sedmé to rozjela. Teda jestli se to tak dá nazvat. Napřed začala basa hrát klasickou rock'n'rollovou linku a čekalo se, že se přidají další nástroje. To se teda sice stalo, ale každej to udělal jindy a nezdálo se, že by to bylo úplně podle plánu. A zvlášť bicí se s basou sešly jen příležitostně. A když do toho pěvec  spustil: "Každý ráno na piáno hraje Jack", bylo mi jasný, že tu máme co do činění s těžkým undergroundem, protože takhle zprznit Suchýho Šlitra bych snad nedokázal ani já. Při frázi "nikomu v domě nevadí, že to piáno neladí" jsem si říkal, že jsou to docela optimisti. Piáno (klávesy) sice ladilo, ale to ostatní bylo trochu horší. Dohráli skladbu, oddychli jsme si, ovšem ukázalo se, že to byla jen zkouška. Proto za chvílu řekli: "Tak a teď teda naostro" a zahráli to stejně chaoticky jako před tím. Chtěli jsme se tam najíst, takže jsme tam ještě chvíli seděli, a poté, co píseň skončila, zpěvák zahlásil: "Vy jste se moc nechytali, že? Tak to dáme ještě jednou!" a jeli znovu. To už jsem nevydržel a začal se pakovat k odchodu. Ještě jsem se zdržel na záchodě, takže píseň stihla skončit a na ni pak navazovala Hlupák váhá. V zájmu zachování zdravého rozumu jsem dlouho neváhal a nechal jsem se katapultovat z hospody ven. A to tak rychle, že jsem tam nejspíš nechal flašku s kofolou vyfasovanou u baru a poctivě šetřenou na další štreku. Společně se mnou vyrazil i Vítek a Kristýna. Marek se tu zasekl na dýl, zmítala jím krize a zvažoval, zda to tu zabalit. Do cíle to bylo ještě přes 50 km a my jsme byli na cestě nějakých 17 hodin.

Další část začínala za nepříjemného počasí. Začalo totiž poprchat, Vítek s Kristýnou to sice zprvu považovali za hustou mlhu, ta ale většinou nedělá fleky na chodníku. Do teď krásně svítil měsíc, nyní se ale zatáhlo, že se ze tmy stala ještě větší tma - v osvětlené obci to ale člověk tolik nevnímal. Cesta podél Berounky už byla s nutností čelovky, nechtěl-li se člověk brodit blátem. Pár minut nám ten úsek zabral, že se mezi tím mraky přecejen trochu protrhaly a záchvěv špatného počasí tak skončil. 

Dál už bylo jen lépe, teda aspoň co do atmosférických jevů. Opustili jsme Berounku, abychom se opět vydali do lesů a strání masívu Hřebenů, kterýmu Pražáci říkají Brdy. Aby si v tom udělal jasno i přivandrovalec z hranice Hercynské a Alpskohimalájské soustavy, musel jsem kouknout na místní geomorfologii. Jsou tu tři úrovně: Brdská oblast, která zahrnuje např. i Křivoklátsko a Prahu, tj. rozhodně celou trasu P100. Pak je celek Brdská vrchovina, do níž jsme vkročili už výstupem k Jezírku a teď jsme tam mířili opět. A pak jsou Brdy, podcelek zahrnující současné CHKO začínající severovýchdně od údolí Litávky u Příbrami. Takže v tom nejširším smyslu jsme byli v Brdské oblasti furt, teď i v Brdské vrchovině, ale v Brdech furt ne. A to se ani nemělo měnit. Koneckonců, nebylo nutno se přesouvat do Brdů, vzhledem k tomu, kolik brdků a brdů nám Olaf ještě nachystal. Zejména tento úsek jimi oplýval: jakmile se na jeden vylezlo, cesta se stočila dolů do údolí a zase zpátky. Takhle jsme prošněrovali svah asi natřikrát. 

Po vzoru Míry z Liberce, jenž druhdy podobně zápolil v Krušných horách, jsme si výstupy označili jako Danglars, Mondego a Villefort. Prvního jsme odškrtli ještě velkolepě se zápisem do vrcholové knihy na Dobřichu, nejvyšším vrcholu Dobřichovic, pak jsme se ještě domotali na vyhlídku Hvížděnec, odkud už to vedlo víceméně střemhlav dolů. Tak jsem nasadil muflona a vyrazil napřed. Při výstupu na Mondega po otočce dole jsem tak nějak doufal, že mě zbytek dojde, ale místo toho jsem docházel světlušky  před sebou, tj. Toma Zágiho a Petra Kotláře. Cesta začala vlhnout a člověk musel pečlivě volit kam šlápne, byly však úseky, kde to bylo úplně jedno a stejně jsme si vykoupali nohy v blátě. Při sestupu podmínky ještě přitvrdily, tj. cesta ještě víc změkla a byl to po této stránce jeden z nejhorších úseků cesty. 

Po další otočce už se šlo po pohodové hlíně, zato do prudkýho kopce kolmo na vrstevnice. To mi nevadilo, takže jsem vyšlápl na Villeforta (vlastním jménem Chlum) celkem v pohodě, ovšem cestou dolů to byla hodně prudká rovina, že jsem tu cestou hodil záda, podruhý a naposledy na tomto pochodu. Nějak jsme zkrátka pak už doklopýtal do Dobřichovic a bylo na čase dostat něco dobrého do břicha. O to se starali Aleš Zavoral, Hans Sedlák a další na občerstvovačce v zámku za Berounkou. Takže ve Sv. Janu to byl klášter, tady zámek ... konečně tyto objekty našly rozumné využití. Bylo by záhodno dodatečně zasvětit pochod Svaté Radce, která místa pro občerstvovačky zajišťovala.

Najedl jsem se kuskusu s párkem a chvílu počkal na zbývající členy naší party. Během čekání jsem zabíjel čas koukáním na polohy ostatních na sledovači (jinak by mě to vůbec použít nenapadlo, ono málokdy člověk má na takové akci potřebu zabíjet čas). Chvíli to trvalo, protože Vítek s Kristýnou cestou celkem bojovali a Chlum Villefort se jim nedal jen tak. Na občerstvovačku dorazili celkem zničení, že mi jich bylo líto, abych je nechal druhé noci napospas. Počkal jsem teda než se zvrávorali a vyrazili jsme někdy před půlnocí (ztvrdl jsem tam celkem asi hodinu a čtvrt). Cestou jsme se pak ještě zamotali v ulicích Dobřichovic a pak se naháněli s Vítkem na hřebeni Krásné stráně. 

Celá naše trojice, tedy torzo někdejších skupin, se sešla někde u Mořinky. Už byla hluboká noc a začaly se dostavovat příznaky ospalosti. Z mokrých útrob báglu jsem vytáhl Tygra, podělili jsem se o něj a možná to na chvíli pomohlo. 

I tak jsme ale přešli do zpěvného režimu pro udržení bdělého stavu. Dál vedla cesta celkem nezapamatovatelnou krajinou, z níž však vyvstává zejména úsek trasy otevřenou krajinou ozářenou měsíčním svitem dost silným na to, aby člověk viděl, že šlape do bláta, hnoje a močůvky. Úžasná scenérie, jen jsme si ji nepotřebovali užívat víc, než bylo nutno. V tomto světle a smradu získala například píseň Don't Stop Me Now zcela nový význam. Náš zahraniční repertoár jsme téměř vyčerpali, když jsme dorazili na občerstvovačku v Třebotově. Ač jsem byl relativně při smyslech a ani jsem neměl hlad, mám tuto kontrolu trochu v paměťové mlze. Jen jsem tu zaregistroval promítání stavu pochodu dle sledovačů účastníků, občerstvujcí Danu E. a odpočivšího Vaška J., kterej když viděl, že přicházím, usoudil, že je na čase po několika hodinách spánku vypadnout.

My jsme se tu zdrželi něco přes půl hodiny a pokračovali dál. Za sebou jsme měli rovnou stovku, která nám trvala skoro 26 hodin. Hodně vycházkový tempo. To jsme ale už příliš neměnili, ospalost se opět probrala a začala na nás útočit. Společně jsme přešli na repertoár českých písní, dřív než jeho jsme ale vyčerpali svou náladu v něm pokračovat. Na cestu dál jsme už neměli pořádnej energeťák, jen jakejsi práškovej lektvar, co mi dodal Vašek Glos před akcí. Zatímco jeho gely mě v průběhu cesty trochu povzdily, ani placebo účinek nápoje se příliš nedostavil. Zkoušeli jsme ho po sestupu do údolí Radotínského potoka, který by bylo hezký, kdyby tudy neprocházel člověk někdy v půl patý ráno s polozavřenýma očima. 

Po výstupu na následující kopec jsem se musel trochu přiobčerstvit, opět se ozvalo břicho a z termosky jsem vyždímal poslední hlt mátovýho čaje. I to trochu pomohlo a mohl jsem pokračovat dál. Překonali jsme údolí, pak přes pole k dálnici u Lochkova. Na průzkum místní paleontologické lokality, která dala název jedné z prvohorních období, nebyl čas, prostor, nálada, prostě všechno, tedy nic. Což vede k filozofické úvaze o utopencích a věčné blaženosti. K mýmu štěstí nebyla nutná věčná blaženost. Ale co je víc? Nic. A utopenci jsou víc než nic. Proto jsou utopenci víc než věčná blaženost. Takže jsem se těšil na utopence a dočkal jsem se jich na další kontrole, která byla ve Velké Chuchli u Čahojů. Když jsem sem dorazil minule, už tu byly jen ohlodaný kosti. Teď to byl stále plnej servis, děkuji Ivaně a jejímu týmu za vše, včetně vyhlášených kariknedlíků, což byl jeden z hlavních taháků na tomto pochodu.

 

Vyrazili jsme do posledního úseku už za denního světla, občerstveni, probuzeni, zkrátka znovu nastartování pro nový den. Když jsme se vyšplhali na první kopec Homolku, kdesi na jihovýchodě za Prahou vyšlo slunce a nám se do rozhovoru přimotala Bible. To, že byla zrovna neděle dopoledne a my s sebou měli cestovní bohoslužebnici, byla věc čistě náhodná (teda skoro). Rozhovor pro mě sice zplodil více nejasností než jasností, nicméně nějak jsme v těchto debatách prošli po trase kolem kostelíku svatého Jana Nepomuckého a k lázním a pramenu Panny Marie... No zkrátka vyhnout se tu náboženství by bylo pomalu na diskvalifikaci. 

Zde nás nečekaně předběhl oživší Marek s parťákem, kterým se do těchto rozhovorů nejspíš nechtělo. Prošli jsme kolem Barrandovských ateliérů, jejichž založení už kdysi dávno navrhoval Joachimu Barrandeovi Jára Cimrman. To sice neudělal, ale kdyby Barrande tušil, že se podle něj později bude jmenovat televizní stanice Jaroslava Soukupa, nejspíš by se tu na to vykašlal, sbalil by si svých pár trilobitů a odtáhl pryč. My táhli pryč taky, bez trilobitů, zato dál na sever, do Hlubočepů a na kraj Prokopského údolí.

Trasa nás vytáhla na kraj obřích skalních stěn, Hlubočepských ploten, vzniklých těžbou vápence. Nádherné, i když člověkem vytvořené místo. Nutno uznat, že i v Praze je co vidět. Kontrola až na úplném horním kraji trochu člověka vedla k úvaze, že tu je další možné místo pro něčí klášter pod skalou. A že  udělat tady pár kroků vpřed by bylo určitě jednodušší než překonávat plot na Nuselském mostě.

Naštěstí nás ale cesta vedla na druhou stranu, přes vrcholek Děvín a stejnojmenné hradiště, poslední kopec na levé straně Vltavy. Tu jsme pak přešli až po Barrandovském mostě, který se pro účely tohoto pochodu několik let předem opravoval. 

Závěrečný úsek kolem pivovaru v Braníku jsme už nějak na pohodu dorazili. Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou to stihnout do nedělního poledne, ale realisticky jsme se nato vybodli a přes les v Hodkovičkách a poslední brod u retenční nádrže vyšlápli do sídliště, ve kterém sídlí i škola prof. Švejcara. V ní toho po dobu onoho víkendu sídlil Olaf, částečně i Adéla a nyní i několik dalších polospících jedinců, kteří nás přivítali chvíli před půl jednou.  Můžeme poděkovat nejen jim, ale celému organizačnímu sboru. Nevím, kolik lidí do toho Olaf tentokrát zatáhl, jen na občerstvovačkách jich bylo dost a svou práci odvedli výborně. I Michelinští komisaři to vyhodnotili tak, že to byla úroveň hodná vyznamenání, ovšem když sem přijeli udělit tu svoji hvězdu, občerstvovačky už byly pryč, a tak to hodili do sousední vesnice. Trasa by si nějakou tu hvězdu taky zasloužila, nebyla těžká, ale svými geologickými a jinými zajímavostmi v některých úsecích sváděla k vycházkovému tempu, kterého jsem se tentokrát (jako obvykle) držel i já. Tudíž jsem si akci užil se vším všudy, aniž bych se přitom odrovnal - splnila tedy vše, co jsem od ní čekal. Díky.