středa 25. září 2019

Den cesty, září 2019

Po organizačně poměrně náročných týdnech před a po stovce Podyjím jsem se konečně zase mohl vydat někam se projít. Teda prošel jsem se už týden po ní, ale to jen tak na Babí lom, kde jsem si to s Jindrou v krosně na zádech rozdával do vrchu s běžcema na brněnským masakru. Hlavním výsledkem této krátké výpravy ovšem byla rozlepená špice u boty Crossroad, ve které jsem úspěšně nachodil asi 600 km od jara. Na další stovku jsem si s tím ale už netroufl a proto jsem musel přistoupit k těžkýmu rozhodnutí - buď to slepit a doufat, že to dopadne jak šalamouní boty při (a po) loňské Pražské 100 nebo to zkusit reklamovat a tím pádem si ještě sehnat jiný boty. Nevěřil jsem, že by mi opět uznali reklamaci po pokusech botu slepit, tak jsem jim je nechal a koupil si jiný, Adidasky. Seděly dobře, ale při pár procházkách do práce se mi začal ozývat nehet na palci, načatej z předchozích akcí (ono těch načatých, nebo už hotových mrtvých nehtů mám v tomto roce po stovkách asi 7 - všechny překvapivě na nohou - takže to nebyla taková náhoda). Zjistil jsem ale, že zatímco při chůzi to v těch botách docela bolí, při běhu to tolik cítit není. Takže to zavánělo buď nějakým běžeckým supervýkonem a útokem na bednu :-) nebo, mnohem pravděpodobněji, dalším fiaskem.
Na Dni cesty už jsem totiž jednou selhal a to z téhož důvodu - blbý boty, tehdy to byly otlačený achilovky, kvůli kterým jsem to zabalil po 80 km na hrázi Slezské Harty a od tam v neděli ráno stopoval domů. To se tehdy sice podařilo na jeden zátah, ale i tak jsem z toho měl pocit, že mám této akci co vracet. A tak jsem se opět vydal na start, který byl tentokrát v Přelouči a trasa mířila rovnou do Brna. Teda ne úplně rovnou, ale přes Železné hory, Třemošnici, Hlinsko, Žďárské vrchy, údolí Svratky, Sýkoř, Babí lom do Řečkovic. Celkem asi 190 km, což je vzhledem k limitu 24h mimo dosah většiny normálních smrtelníků a pro nesmrtelníky tato akce určena není. Při této akci ale není cílem dojít do cíle, jde prostě o to dojít co nejdál. Bez značení, občerstvovček a další podpory, jen přes občasné kontrolní fixové body.
Na start jsem dorazil spolu s brněnskou sekcí: Zdeňkem (Smrtem), Václavem Strnadem a Romanem Němcem. Krátce jsme se pozdravili s dalšími chodiči, převzali papíry, vyslechli pár pokynů a v 9:30 se vyrazilo. Po prvních pár krocích jsem se rozloučil s klukama s tím, že už se neuvidíme, ať pozdravují v Brně. Ale pak mě napadlo, že je to jen malá skupinka běžců a ostatní jdou až moc na pohodu a že se tím hned udělá díra. Takhle pláchnout jsem je nechat nechtěl, tak jsem se za ně ještě spolu se Standou Koláčkem na chvíli zavěsil. Standa sice pak ze skupinky odpadl, ale pro mě se ta běžecká chvíle natáhla na víc jak hodinu. Vůbec nevím proč, ale jako neběžec jsem si to vyloženě užíval, zatímco běžci nadávali, proč tak ženem dopředu.
Bylo nás 6, počasí bylo krásný a kilometry ubíhaly, chvíli po silnici, chvíli lesem, chvíli po poli. V 10:10 v bodě K1 u Jedousova po 8,5 km jsem poprvé zažil, že nohy můžou bolet z toho, že člověk neběží. To byl fakt divnej pocit, jako bych tušil, že je něco špatně - jestli jsem to opravdu nepřepálil. Takových zkušeností už mám přecejen taky pár. Ale pokračoval jsem s ostatníma, přes zámecký park v Choltici ke Svojšicím. Po většinu doby jsem se nechal řídit Romanovýma hodinkama, který ale v jednom místě ukázaly trochu nejasně a už jsme šli špatně a ještě se snažili přesvědčit další dva běžce, aby to zblbli taky. Až po chvíli jsme zjistili, že jdeme podél potoka, kterej bylo nutno překročit. Já s hůlkama jsem takovej problém neměl, někteří jiní si tam ale řádně užili bahna a kopřiv. Tím se skupinka mírně natáhla. Před Svojšicema začalo první klesání, což byl pro mě signál vytháhnout návleky na kolena a tím jsem se se skupinou rozloučil - na seběhy jsem v těchto dopoldních hodinách nebyl připraven a musel pár vteřin strávit lovením a oblíkáním návleků.
Jakmile jsem byl sám, musel jsem taky sám řešit, kudy se jde a hned přicházela nejistota. Naštěstí jsem z černobílé mapy, itinaráře a občasnýho nakouknutí do mobilu zjistil, že jdu dobře a kousek za obcí ještě zahlídl v dáli Zdeněka s Václavem. Cesta mě zavedla do obce Rašovy k rybníku Moře. Letos jsem u moře ještě nebyl, tak jsem to oslavil v kšeftu minerálkou a pokračoval dál. Jakmile jsem přešel pole, místo abych se držel u kraje lesa, mazal jsem cestou rovně dál do lesa. Až po nějaké době jsem zjistil, že jdu blbě, po cestě se ale dalo podle náznaků v mapě dojít na původní trasu. Ukázalo se ale, že musím překonat Strach. Tak se jmenoval rybník, který mi stál v cestě. Naprostou necestou, rákosím a bažinama jsem se proklestil až na tu správnou cestu a mohl pokračovat dál, ke kontrole K2 u myslivny. Zde se poprvé mírně ozvala bota, teda spíš ponožka tlačící na patě, ale nevěnoval jsem tomu moc pozornosti a jen jsem ve vsi Bukovina vysypal smetí a pokračoval dál. Došel jsem na silnici u obce Březinka, jenže jsem si blbec nějak špatně otočil mapu v mobilu a místo doprava šel doleva.


Byly krásný výhledy na krávy a Krkonoše (v dáli v oparu). Kousek před obsí Hošťalovice jsem seznal, že už jsem se pokochal dost a otočil to zpátky na Březinku a tam se napojil na správnou cestu. Kousek za vsí pro změnu neseděla cesta v mapě s cestou v mobilu, tak jsem si po krátké zacházce vybral tu kraší asfaltovou. A konečně les a CHKO Železné hory. Málo která oblast u nás tak mate názvem jako tato. Hory tu nejsou, železo taky nevidím ... Nevím, jestli tu v lesích byly skládky kovu, ale už je asi sběrači rozebrali. Ale krásně tu tady teda bylo. Studánka s čistou a doboru vodou, pěkný lesy a občas i výhledy do dálky. K tomu jsem si do uší pustil Alice Coopera a připomněl si jak týden před tím zpíval v Bratislavě. Při skladbě Steven mě mrazilo úplně stejně jak na koncertě. To se teď docela hodilo, protože začínalo být docela teplo a cesta vedla otevřenýma pláněma u obce Zbyslavec.
Na K3 na Krkance (23,5 km) jsem byl v 12:45, doba na oběd, ale ten jsem měl v plánu až v Třemošnici na zhruba 30. km. K ní se člověk dostal po červené značce přes Rudlov a Podhradí pod hradem Lichnice, na kterej tentokrát nebyl čas, tak snad příště. Do Třemošnice jsem tak dorazil v půl druhé, zasedl na zahrádku hospody u hotelu, dal si vepřo-zelo-knedlo, doplnil trochu zásob v kšeftu a po celkem asi třičtvrtěhodinové pauze pokračoval dál.


To už jsem věděl, že mě předešel Standa s Pavlem, kterým stačilo se stavit nakoupit.  Došel jsem je, už s preventivně zalepenou patou, po asi 5 km v Počátkách, odkud jsme společně postupovali do povodí Chrudimky k přehradě Seč. Cesta kolem ní byl do té doby nehezčí úsek, bylo krásně jasno a voda vybízela ke koupání, dokonce i teplota by na to asi byla. Ale teď jsem tu byl kvůli něčemu jinýmu. Šlo se dál, tunelem a po hrázi na zříceninu Oheb, což byl asi vůbec nehezčí bod celé trasy. Výhledy na přehradu a ostrov by si člověk vychutnával dlouho, ale po chvilce nakonec úspěšného hledání kontrolního bodu za telefonické podpory hlavního orga Honzy jsme se vydali na cestu dál. Následovala chatová osada Ústupky, kde jsem měl zjištěno, že je tu spousta hospod, ale jen u jedné bylo potvrzeno, že bude mít otevřeno, přecejen bylo po letní sezóně. Ale překonalo to moje očekávání, otevřeny byla asi všechny, minimálně tři hospody. V jedné z nich jsem se zase občerstvil a už sám pokračoval nádhernou cestou podél horního konce přehrady a následně proti proudu Chrudimky dál.

Jak mě chlapi Standa s Pavlem informovali, předešla je (a mě tudíž taky) ještě jedna osoba. To mi dávalo naději, že i když jim zdrhnu, nemusel bych jít celej zbytek cesty sám - očekávat, že se ještě potkám s běžcema by mě ani nenapadlo. Ale dle chlapů ona prej tak valí, že nemám šanci ji tímto tempem dostihnout. Tak jsem do toho trochu šlápl. Pokračoval jsem k Hornímu Bradlu a dál do pralesa Polom a do kopce, kde už začínalo zapadat slunce. Cestou kolem obce Hluboká jsem se spojil se Zdeňkem, že prej sedli v Trhové Kamenici do hospody na Radnici. To byla výzva - že bych je ještě dostihl? Šlápl jsem teda do toho ještě trochu víc a něco po 19h jsem byl na náměstí. A koho to nevidím? Do hospody právě leze ona osoba - Jana, kterou jsem kdysi potkal na Pražské 100. A dovnitř jsme vlezli právě ve chvíli, kdy se chlapi zvedali. Mohli jsme tak po nich převzít akorát tak zahřátý židle.


Jenže ač jsem byl z tohoto setkání s tolika lidma najednou nadšen, neodehrálo se to úplně podle plánu. Jak jsem šel dlouhou cestu sám, abych se zabavil, furt jsem něco pojídal - kapsy jsem měl plný tyčinek, hrozinek, bombónů, buráků a dalších ptákovin. Proto, když jsem přicházel do Kamenice, má představa byla jen si nechat natočit kofolu do flašky a ještě s klukama vypadnout. Jenže jak jsem viděl tu osamocenou chodičku s vidinou dlouhých nočních lesních úseků bez civilizace, zželelo se mi jí a pomohl jsem židli, aby hned tak nevychladla. Vůbec jsem neplánoval jíst a navíc hospoda vařila jen smaženej hermelín, kterýho jsem se bál, ale sedět na prázdno se mi tam nechtělo, a tak jsem si dal jen bramobory. Blbec jsem jim nepřipomněl, že brambory nerovná se brambory s máslem nebo jiným podobným sajrajtem, kterej jsem pak musel přerazit tatarkou. A tak se z původně neškodnýho dietního jídla stal docela zabijáckej pokrm, kterej o co byl mastnejší, o to hůř chutnal. Navíc příprava jídle hrozně dlouho trvala, takže jsme z hospody vypadli až někdy kolem 20h. Začátkem cesty jsem si dal nový baterky do čelovky a vyrazili jsme směr Svobodné Hamry a Hlinsko. Cestu nám zpestřoval ohňostroj. To nám organizátoři jiný akci běžně nezajišťují, tak když nemáme občerstvovačky, je aspoň na co koukat. Cestou přes skanzen Veselý kopec jsem měl tendenci přidávat a popohánět Janu, aby se držela v závěsu. Ta vzdorovala, že to neuvisí a že mám jít napřed. Já jsem byl toho názoru, že bychom měli spolu překonat ty nejpustší úseky mezi Železnýma horama a Žďárskýma vrchama (tady jsou vrchy vyšší než hory) od Hlinska po Herálec a na Devět skal, nejvyšší bod celé trasy. A to že jsem byl v tu chvíli v pohodě a rychlejší nemuselo vydržet na furt, varoval jsem, že i na mě může přijít krize. A netrvalo to dlouho ...
Už cestou do Hlinska se ukázalo, že se moje břicho se nepříliš dobře vyrovnává s neplánovanou večeří. Nechal jsem proto Janu jít napřed a sám se svalil na první lavičku, co se v Hlinsku objevila. Pokusil jsem se břicho neutralizovat houskou, šunkou a nevím, čím vším možným a přicházející ospalost řešil energeťákem. Tentokrát jsem neměl Tigera, ale Crazywolf, co mi zbyl od Podyjí. A zkrátka vlk není tygr, prostě to nebylo ono. Možná, kdyby to místo Crazywolfa byl Powerwolf, tak bych místo šílenství z toho dostal sílu, ale na poslech Powerwolfu jsem v tuto chvíli taky neměl náladu. Potácel jsem se městem, bloudil v ulicích a snažil se vymotat na modrou značku. Šnečím tempem jsem dorazil na kontrolu K10 zhruba na 70. km někdy v 22h, kde jsem se od místních holek dozvěděl, že na Janu ztrácím už asi půl hodiny. Vzhledem ke svýmu stavu teď nebylo moc reálný, že bych ji dostihl a byl jsem rád, že vůbec lezu. Tyto stavy znám a většinou mě z nich umí vyvést až rozednění. To bylo sakra daleko. K tomu začala být celkem kosa, navlíkl jsem na sebe víceméně vše, co jsem měl a šel nocí do neznámých lesů. A vzhledem k tomu, že jsem si úplně neprohlídl mapu, naprosto mě zmátlo kolikrát vlastně přecházím Chrudimku - v Hlinsku a pak v zase v Hamrech ... ale přece jsem měl skončit na jejím levým břehu... Až když jsem se pak koukl na mapu mi došlo, že se tam klikatí tak, že jsem ji přešel ještě jednou, u kontroly v Lánech. Tak proto se tam tak dlouho klesalo, místo aby se už stoupalo k rozvodí. Bylo zřejmý, že někde musím opustit povodí Labe a vrátit se do svého povodí Dunaje. Byla ale taková kosa, že víc než rozvodí jsem řešil mokrej kapesník a svůj kapající nos. Frekvence kapek byla taková, že některá z nich skoro určitě dopadla na rozvodí a roztekla se do dvou moří. Ta, co se vydala k Dunaji následovala mě nejspíš přímo do Herálce, kde jsem kolem jedné hodiny překročil Svratku a vstoupil tak na svou domovskou Moravu. Nic proti Čechám, ale toto mě vyloženě povzbudilo. Mimo jiné i tím, že jsem zde výkonem 81,7 překonal svůj předchozí zapomenutí hodnej výsledek z předchozího pokusu o den cesty a splnil tak svůj první cíl.
Sice tu cestu z Herálce na Devět skal znám ze všech cest na tento vrchol nejméně, i tak jsem ale už trochu vnímal, že už jsem nablízku známým končinám, což se o úseku od Devíti skal po Sněžné snad říct dá. A jak tak lezu do kopce, najednou před sebou vidím záblesk světla. Nebyla to světluška, bludička ani jiný strašidlo, byla to Jana, která toho taky měla dost a už trochu pomalejším tempem stoupala k Devíti skalám. Ještě jsem ji nechal jít napřed, když jsem nabíral vodu u Vysoké studánky, pak jsem ji ale už dostihl u rozcestníku a na vrcholovou skálu jsme lezli společně - jak jsem navrhoval asi 20 km zpátky. Jana se na rozdíl ode mě ale spokojila jen s kontrolou, já jsem zde však měl ještě další poslání - umístění náhradná vrcholové knihy, kterou jsem nesl s sebou. Místní kniha se na ni těšila už dobrých 6 týdnů, což v případě srpna na tomto vrcholu znamená stovky zápisů, který byly teď rozesety chaoticky po celé knize. Zaevidovat to a zdokumentovat to bude práce na dlouhé zimní večery ... Na tomto je vrcholu totiž každoročně ze všech vrcholových knih Brněnské výškovnice suverénně nejvíc zápisů - kolem 2 a půl tisíce. Na luštění obsahu knihy zde ale nebyl čas ani světlo (čelovka už začala pomalu umírat), na kochání výhledama taky ne, opatrně jsem slezl ze skály a vydal se na další stíhačku. To už mi ale byli téměř v patách Standa s Pavlem, s nimiž jsme se potkal u rozcestníku. Cestou k Lísovské skále jsem vyměnil baterky (přecejen baterky z Hrabošky za 10 Kč není úplně nejlepší zdroj energie), abych aspoň chvíli zase něco viděl a cestou podél masívu Křoviny znovu dostihl Janu. Utekl jsem jí při sestupu od Malínské skály. Měl jsem sice už dost dodělaný kolena, ale i kulhavý muflon je rychlejší než běžný stovkař z kopce. Ani jsem se nerozloučil, tak jsem se pak po přechodu Dráteníček a Blatin ještě pokusil morzeovkou vyslat pozdrav asi kilometr vzdálenýmu světlu čelovky, ovšem bez odezvy. 
Nakonec to nebylo potřeba, moje únava se začala znovu projevovat, proto jsem na chvíli zasedl do přístřeší ve Sněžným a dal si večeřosnídani, čímž jsem se nechal dojít nejen Janou, ale v podstatě i Standou s Pavlem. Posilněn jsem ale pak už vyrazil do útoku na Bohdalec a metu 100 km. Do uší jsem si pustil osvědčenej Kreator a dál už to byl Forward march warrior race ... Sice jsem jsem to kolem Líšeňskýho dvora ještě zblbnul a už po několikátý byl nucen přeskakovat potok, abych se dostal na jeho správnou stranu, to už mě ale nemohlo rozhodit. Nepodařilo se to ani lesním záškodníkům, kteří ve snaze vyčistit les od polomu, kůrovce, těžby či jiné katastrofy zrušili i cestu, po níž se mělo jít. A aby byli dost přesvědčiví, někde dokonce z živýho stromu vylámali kůru s turistickou značkou. Na vrcholu Bohdalce jsem byl naposledy při trasování pochodu z Brna na 9 skal, tehdy se však ještě nejednalo o osmistovku. Této výšky dosáhl až po přeměření někdy před 3 rokama. Příliš dlouho jsem se zde ale nekochal, otočil jsem se a pádil dolů, zatímco jsem se naposledy potkával se svými v tu chvíli ještě dovrchu bývalými stopajícími souputníky. Někde v lese na modré značce kolem půl šesté jsem dosáhl stovky, což byl můj oficiální cíl. Ale skončit někde v lese by nedávalo smysl, proto byl reálným cílem Jimramov, kam to bylo ještě asi 7 km. Není to sice moc, ale přecejen po těch kilometrech v nohách to nešlo úplně samo, zvlášť, když se trasa ještě dost výrazně vlnila - napřed výstup k samotám na Rabuňce, pak padák kolem Štarkova do údolí Fryšávky a zase vejšlap Na Louži nad Novým Jimramovem. Tam už se rozednilo, zhasl jsem čelovku a dál se už kochal výhledy a o co víc bylo vidět na cestu, o to víc jsem začal fotit. Podařilo se mi to ale pak z kopce docela rozběhnout a aspoň chvíli udržet trochu tempo.
Do Jimramova jsem dorazil dle plánu přesně v 7h. Tak nějak mě napadlo, že by to taky mohl být čas, kdy by se tam mohl vyskytnout Zdeněk s Václavem. Vůbec nevím, jak mě ta blbost napadla, nedávala vůbec smysl. Ale byla to pravda. Postávali na náměstí celkem neklidně se zjevnou nejistotou, co dál. Moc se jim pokračovat nechtělo, ale ještě bylo 2 a půl hodiny do konce, tak jsem neviděl důvod tam končit. Zvlášť když autobus jel až v 10. No jo, jenže to byl jedinej autobus široko daleko ve všech dimenzích prostoročasu... Chvilku jsem se je ještě snažil přesvědčit, ať jdou se mnou dál - já jsem byl nastartovanej a nehodlal ani moc brzdit, natož zpochybňovat svůj další postup. Viděl jsem to naivně na dalších 12 ne-li víc kiláků, takže na Karasín (120 km) nebo možná i autobusem z Víru (125 km), nejspíš po limitu. Zkrátka konečně přišel naplno druhej dech a protože vše za Jimramovem bylo jaksi nad rámec, šel jsem na pohodu a s pocitem už úspěšného pochodu. Přešel jsem most přes Svratku (po němž jsem se překvapivě na chvíli vrátil do Čech, jak pravil starý hraniční kámen), zamával klukům a už jsem si to šinul dál po červené značce. Předchozí letmý pohled do mapy, že se jedná o cestu podél řeky se ukázal být hodně zkreslující, ve skutečnosti jsem musel napřed vyšlápnout na kopec dost vysoko do lesa. V něm bylo stejně jako po celou cestu spousta hub, teď pár kilometrů před koncem jsem si ale i troufl pár bedel sebrat a dát je do boční síťky báglu. 
Ovšem pak přišel Unčín. Tu vesnici znám dlouho, teď jsem ale zjistil, že by se zde mohl konat festival Brutal Asfalt. Skutečně - člověk sotva vylezl na louku, aby si prohlídl tu krásu v údolí Svratky, když tu najednou zjistil, že stojí na asfaltu a celou tu hloubku musí zsklesat po něm. Pro čerstvý nohy hrůza, pro nohy po stovce objednávka na amputaci. A aby toho nebylo málo, i cesta vzhůru se nesla v podobným duchu. Místní jsou zkrátka tvrďáci, když i polňačky potřebují asfaltovat. Ještě jsem se trochu zamotal při hledání kontroly na Unčínem, ale pak už jsem konečně začal klesat do Dalečína.
To bylo další místo, který jsem znal z pochodu na Devět skal, moc jsem se tu teď ale nezdržoval, překročil Svratku a nadobro tak opustil Čechy. Ovšem mnou vychvalovaná Morava mi to teď pěkně dala sežrat. Už jsem tušil, že na Karasín to asi nevyjde, ale bylo třeba ještě zabojovat aspoň o Vítochov, kde byla kontrola K16 u kostela na 119. km. Věděl jsem, že to bude do kopce, ale místo abych už na pohodu pozvolna během 5 km vyšlápl asi 200 výškových metrů, po prvním výšlapu přišel sešup dolů a šlapalo se nanovo. To už jsem začínal panikařit, jestli to vůbec stihnu. Bylo něco před čtvrt na 10h a já vylezl z lesa na louku. Rozhlížím se, ale vesnice nikde. Někam zmizela?! Kouknu do mapy - sakra, vždyť je až za kopcem, ještě asi půl druhýho kiláku. To už jsem nasadil turbo, prolítl jsem louku, lesík a za zatáčkou už se otevřel výhled na první baráky, vběhl jsem do vsi a už valím vzhůru ke kostelíku, kde má být kontrola. 
Dorazil jsem k ní v 9:26, tedy 4 minuty před limitem; dle kilometráže to bylo 118,7 km. Ještě jsem si chvilku pohrával s myšlenkou zaběhnout si ještě 1300 m. To by se snad dalo za 4-5 minut. No možná v laboratorních podmínkách, na kulovým koni a ve vakuu. Kašlu na to. Sedl jsem na lavičku a koukal do dáli. Měl jsem to za sebou. A věděl jsem, že poté, co jsem za sebou nechal Zdeňka s Vaškem, jsou přede mnou 3 lidi. Nanejvýš. Seděl jsem, kochal se krásným výhledem na Vítochov, Karasín a Horní les vlevo za údolím Svratky, kam se tentokrát bohužel nešlo. A jak se tak kochám najednou koukám, že vítr mi odfoukl mapu, na které jsem měl itinerář s nasbíranýma razítkama - nejdůležitěší dokument k vyhodnocení akce. Tak chtě nechtě se musím zvednout a ještě sprintem nahánět papír po poli. Naštěstí se mi ho po chvíli podařilo najít a ulovit. Pak jsem už v klidu posvačil, dle výzvy organizátorů sebral kontrolní arch a začala druhá fáze Dne cesty, na kterou jsem se už notnou dobu těšil - cesta domů. Ale vůbec nevím, proč to chlapi tak řešili, že kvůli tomu zakotvili v Jimramově. Já se šouravým krokem přesunul do vedlejší dědiny Písečné, stopl první auto do Bystřice, odkud jel za třičtvrtě hodiny vlak, čímž jsem měl dopravu domů v podstatě zajištěnou.
Ale bylo ještě dost času, zašel jsem do kšefu ještě pro něco málo k jídlu a pití a rozhodl se využít čas stopováním. Zde se ukázala šikovnost matriálního zajištění Dne cesty. Skončí-li člověk poblíž kontrolního bodu, je žádoučí sbalit jeho arch, aby se pro něj nemuseli orgové extra trmácet. A tento arch je vždy zezadu bílý a obsahuje fixu nebo voskovku, což jsou přesně dva předměty, který stopař potřebuje. Tudíž nebylo tak těžkýzezadu napsat nápis BRNO (no vlastně bylo nejjednodušší to napsat voskovkou přímo na folii, ve které ten papír byl), ukázat prvnímu autu, co jelo a nasednout a za necelou hodinu vystoupit skoro doma u baráku.
V autě jsem si netroufl sundat boty, to jsem udělal až doma. Ač jsem čekal, že se cestou ozve pravej palec, ozývalo se leccos jinýho, ale palec skoro vůbec ne. Ale na to, že to byly nový boty, tak 4 puchýře, který jsem si odnesl, to považuju to za úspěch. Uvidíme, co za týden na Pradědovce ... Jestli bude tak krásně jako na Dni cesty bude to super.


Dovětek: Dle oficiálních jsem zjistil, že dál to dotáhli jen dva běžci (nejdál se dostal Roman Němec na necelých 140 km). Takže je z toho pro mě nakonec přece jen ta bedna ...

Žádné komentáře:

Okomentovat