První ročník PSG Otrokovické stovky pojali její organizátoři ze SKÁJ týmu velkolepě a svou propagační kampaní ulovili rovnou plnou kapacitu závodu, 200 účastníků. Trasa se motala po Chřibech mezi Otrokovicemi a Vřesovicemi a měla 108 kopcovitých kilometrů.
Moji účast na této stovce celkem dobře vystihuje trojverší písně Běž:
"Krok střídá krok, ty makáš jak otrok, vydáš se ze všech sil ..."
Když to vezmu popořádku, tak jsem se svezl z Brna se Sjarhejem a Petrou a hned na startu začaly zmatky, který orgům způsobil Jan Pavlík z Brna a Jan Pavlík z Tučap u Holešova, kteřížto jsme dostali - jak orgové slibovali - tašky s pomíchaným obsahem, což mimo jiné přispělo k seznámení obou Janů Pavlíků. Tato stovka nalákala nejen mnoho místních vytrvalců, ale svým zařazením do CSUT i spoustu csúťáků, takže když jsem se popakoval, ještě jsem se s mnohými stihl pozdravit a poklábosit v tělocvičně a s jinými v hospodě (už bohužel bez jídla). Chvíli před půlnocí už jsme byli připraveni na startu. Předpověď počasí slibovala teplo s možností bouřek, takže jsem vyrážel v kraťasech a mikině (a samozřejmostí jako vesta, bágl, ledvina a hůlky) a číslem 172 přisichrhajckovaným na vestě.
O půlnoci (-minuta) jsme vyrazili ve velkém houfu nočním městem. Spolu s Zachodilovýma ze Slezska, Honzou Podhajským z Čech, Janou Bulíčkovou z Vysočiny a dalšíma z bližšího či vzdálenějšího okolí této části Moravy jsem se vydal na cestu. Překonali jsme řeku Moravu a vykročili do chřibských kopců. Zavěšen (pomyslně, neúmyslně ...) stále za Janou jsem stoupal a za častého povzbuzování místních příznivců se blížil na asfaltku do dědiny Žlutava, kde se konečně peloton trochu roztrhal. Najednou jsem se dostal do skupiny s Dušanem M., Václavem J., Markem O., Jirkou K. a Martinem Č., kteří jak mě spatřili, začali zdrhat v obavách, že se dostanou do této reportáže. Vzhledem k tomu, že silnice pomalu nabírala spád hodný silničního muflonění, tempo většiny této skupiny tak nějak odpovídalo tomu mému, tudíž mi zas tak moc neunikli a společně jsme postupovali až ke krásným vyhlídkám od Pasek. Výhledy tu byly pěkný, ještě lepší by ale asi byly za světla, kdy je něco vidět. Teď člověk koukal pouze na světla civilizace v okolí Zlína a Uherského Hradiště.
Dobře naladěn jsem kráčel s ostatníma do kopce, až jsme dostihli Radka Hrabčáka. Ten pochválil mé tempo slovy: "Tak to už su na tom fakt špatně..." No nevím, kdo na tom byl jak, ale je fakt, že jsme se pak ještě několikrát potkali. Teď jsem Radkovi a ostatním trochu poodběhl, když jsme vkročili do lesa a světla přede mnou se začaly vzdalovat. Nechtěl jsem, aby vznikla díra, tak jsem se jal skupinu před sebou docvaknout a pronásledován ještě jedním ještě jedním světlonošem jsem se vydal poklusem vpřed. A jak tak klušu, říkám si, že ač občas celkem intenzivně mufloním hůlkama, ten parťák se mě docela drží... Co drží - já ho zdržuju! Pustil jsem ho před sebe a on to rychloběžec David Mišurec, kterej se kdesi zatoulal a teď se drtivým tempem snažil nahánět čelní pozice. A já postupoval asi půl kiláku s ním! Výbornej způsob, jak se hned na začátku utavit. Po chvíli jsem tak ale aspoň opět dohnal další světla, což byla mimo jiné opět Jana. Ta mezi rychloběžce/kyně patří taky, ale občas jí chvíli trvá, než se naplno rozběhne, takže i takoví popobíhači jako já s ní chvíli udrží krok. Někdy po 40 minutách jsem byl na prvním kontrolním bodě 5,5 km od startu. Nejen Janina společnost, ale i tyto hodnoty byly příznaky přepálení tempa, který jsem ale na sobě fyzicky nepociťoval. A tak místo abych zvolnil, Janě jsem za chvíli prchl taky, neboť cesta klesala do údolí a muflonem jsem utekl i ostatním svítícím hlavám ve skupině. Za údolím jsem se na chvíli přidal k jiné partě, když se už zase šlapalo vzhůru. Zde si vybavuju ještě letmé setkání s Mirkou Malinovou a Honzem Vocáskem, kteří mi ale cestou do kopce pláchli. Konečně jsem něčímu tempu nestačil, aniž bych šel na krev (a k tomu vůbec nebyl důvod). Vyšlapal jsem na kopec, kde se skupina roztrhala tak, že jsem dál už pokračoval sám.
Hodinky s trasou už jsem snad tak nějak zkrotil a tak jsem se nemusel tolik obávat, že bych to zblbl, když nevidím chodiče před sebou. Hlavně teda proto, že byla skoro na každým stromě značka s odrazkou. Celkově byla trasa značena téměř 4 kilometry žluté plastové pásky s potiskem názvu akce. Tady si teda orgové dali záležet - se značením jsem měl za celou cestu problém asi jen ve dvou místech, v noci žádnej. Nebyl proto problém dorazit k dalšímu Káčku u Zuzančiny studánky, kde byla mimochodem výborná voda.
Trasa začala být cestou zajímavá, zejména díky zvyšujícímu se výskytu pískovcových skal. Nejzajímavějším prvkem tohoto úseku byl výstup na Košíkovské skály. Výstup byl prudký, vedl cik-cak do kopce kolem několika skalních útvarů. Já jsem začal lapat po dechu a hlavně cukru a pití a za chvíli už jsem viděl rudě. To když jsem spolu s Janou, která mě tu opět dohnala, prolezl skálou a následně vystoupal až k červeně osvětlené pískovcové stěně, u níž fotograf vytvářel zvláštní ďábelské snímky účastníků pochodu. Společně jsme pak přes vrchol dorazili do obce Košíky, kde v místní knihovně probíhal provoz první občerstvovačky na 15. km trasy.
Podle schématického popisu to měla být, na rozdíl od většiny dalších, jen picí kontrola. Ve skutečnosti to ale byly nečekaný hody. Prsty v tom měla Katka Ondrová, která spolu s dalšími místními šikovnými dobrovolníky nejspíš uspořádala soutěž Peče celá vesnice, neboť tu byly k mání domácí chleby, buchty, koláče, frgály, bábovky a já nevím co všechno a trvalo mi asi čtvrt hodiny než jsem většinu toho poochutnával. Jana už byla dávno včudu, místo ní jsem se tu popotkával se spoustou těch, co jsem jim zdrhl někdy dávno na Pasekách u Žlutavy. Uspěchat to tu by ale byla chyba, nic tak super jsme už na kontrolách nepotkal. Rozvážně jsem tedy pojedl a pokračoval dál s vědomím, že Jana vyrazila asi tak 10 minut přede mnou a ještě někde před ní byl Vocásek a ještě před ním Yetti, kterej to zjevně v úvodu napálil ještě mnohem rychleji. Já jsem se rozcházel mnohem pomaleji, na kontrole jsem trochu vychladl a byla mi kosa, že jsem byl rád za dlouhej rukáv a nákrčník, co jsem vylovil v kapse.
Za co jsem byl ale míň rád, bylo když mi po asi kilometru za kontrolou hůlka vypověděla službu (stejně jako ta druhá, nebo spíš první, na Lesnickém slavíně). Prostě rupla opět příčka držící pásek hůlky. Najednou jsem tedy pořádně nemohl držet za pásek a musel opět improvizovat. Ovšem chvat, kterým jsem to řešil u předchozí hůlky, mi tu nějak nefungoval. Před měsícem na slavíně jsem to považoval za příklad fungování Murphyho zákon o entropii: Pokud se něco podaří, něco jiného se něco musí pokazit. Tady se ukázalo, že místo platnosti opačné implikace, tedy, že by z nějakého nezdaru měl plynout i nějaký úspěch, platí v některých případech pravidlo: Pokud se něco pokazí, něco jiného se pokazí taky. To naštěstí není univerzální pravidlo, protože by to vyvolalo řetězovou reakci vedoucí ke zhroucení světa, ale v tomto případě bohužel předpoklady k jeho splnění zjevně nastaly. Nejen, že se mi podělala hůlka, ale vzápětí se mi urval držák jezdce zipu u vesty. Jezdec z toho byl tak otrávenej, že se rozhodl nespolupracovat, nechal se posunout jen jedním směrem. A jak jsem s ním zkoušel šoupat, postupně jsem si zatáhl vestu až nadoraz. To, že ji nejde rozepnout, jsem teď řešit nemusel, protože bylo celkem chladno a teplota stále klesala. Horší byla ona hůlka. Nějak jsem s ní doklopýtal až do nejbližší civilizace, což byla ves Jankovice. Na rozdíl od slavína, kde se mi problém podařilo vyřešit v Bílovicích nad Svitavou pomocí drátu od přímotopu, zde žádnou skládku elektrospotřebičů neměli a tak jsem byl celkem vyřízenej. Určitou naději dávala kontrola Salaš, ale k ní to byly ještě asi 4 km. Svěřil jsem se s problémem kolemjdoucímu Radkovi, který mi jen navrhl, ať se kouknu na plot, podél něhož jsme zrovna šli. A hle, skutečně na něm visel přesně takovej kousek ucvaklýho drátu, kterej jsem potřeboval. Domněnky o tom, že jsem tím způsobil nekompaktnost plotu, mající za následek únik ovcí ven nebo vnik vlků dovnitř, případně obojí, se samozřejmě nezakládají na pravdě, ač by to z topologického hlediska dávalo smysl. Prostě to byl kus drátu navíc, připraven pro případy podobně problematických pocestných. Jsa vybaven nově opravenou hůlkou jsem se vydal dál ve skupině několika žen a Dušana, se kterým jsme se střídavě předcházeli, až jsme dorazili na kontrolu v Salaši. Vzpomněl jsem si tu na příhodu, když jsem tu kdysi s kámošem nocoval v zastávce, kam nás nad ránem přišel navštívit místní nadranej ochlasta, jenž si sedl na odpadkovej koš, propadl se do něj a usnul... Nevím, zda tu událost někdo zaznamenal do místní kroniky, nicméně zastávku jsem našel a ten koš mi v ní přišel užší - nejspíš byl vyměněn, aby se to neopakovalo.
Na kontrolu (21,5 km) jsme dorazili někdy ve 3 h, pojedli něco málo namazaných chlebů a ovoce, vzal jsem si i energetický gel a pokračoval dál. Jak známo, na stovkaře čekají na akcích různá nebezpečí. Jedním z nich je ďáblem nastražená past v podobě pohledných ženských (zadků), který když člověk začne stopovat, tak má pocit, že takto našlapané kilometry se do celkové únavy nepočítají. Funguje to ale jako jakejkoliv jinek doping, chvíli to pomůže, ale prostě pak v jednu chvíli člověk vyčerpáním padne, zatímco zadek, kterej to způsobil, vesele pochoduje dál. Takových už bylo, co se tím nechali odrovnat, to by bylo na delší vyprávění. Jedna taková past tu nyní kráčela přede mnou. Na své zadní části měla vyvěšeno číslo 200. To dohromady s nápisem Otrokovická ... dávalo dojem, že zatímco my tu bojujeme na stovce, ona si dává rovnou dvonásobnou porci. Tento pohled mě tak uhranul, že jsem se radši včas vzpamatoval a rychle předešel nejen ji, ale i možné nežádoucí následky. To se mi podařilo zejména díky seběhu do údolí, kde jsem utekl všem spoluchodičům včetně Radka, kterýho jsem už pak myslím neviděl.
Následovala vracečka na Břesteckou skalku. Už při nástupu jsme se potkal s Honzou Vocáskem, kterej mě připravoval na to, ať se chystám na muflona. Výstup po vertikále tomu odpovídal. Bylo to prudký, ale za chvíli jsem byl spolu s dalšíma nahoře. Sice ve tmě nebylo až tak moc vidět, ale i tak se mi tam líbilo, a tím nemyslím jen tu dvoustovku, co se tam objevila chvíli po mě. Na delší dobu to bylo taky poslední setkání, spustil jsem muflona a seskákal dolů. Z ohlasů do vrchu lezoucích světýlek typu "ty vole, Johnny", "bacha muflon" apod., jsem rozpoznal Michal Turka, Václava Jindru nebo Alenu Zachodilovou, s nimiž jsem se pak dlouhou dobu neviděl.
Koho jsem naopak zase brzo viděl, byl Dušan, s nímž jsem se setkal na vrcholu dalšího kopce u kaple sv. Barborky. Seběhli jsme dolů a pokračovali k Buchlovu. Díky tomu, že už se začalo rozednívat jsme hrad trochu viděli, ale nešlo se na něj, jen jsme se mihli kolem něho a jakýchsi umělých jelenů a valili z kopce dolů k se státní silnici I/50. Přechod přes ni tu hlídali orgové. Ač bylo před pátou ranní, jel tu jeden tirák za druhým. Až všechny tři odjely, přešel jsem a zamířil lesem dál na západ. Najednou jsem poctil mírný nedostatek energie. Sice jsem byl poměrně nedaleko další kontroly, řešení problému se ale nedalo oddalovat, a tak jsem jej pokusil vyřešit gelem z minulé kontroly. Chuť to mělo opravdu zajímavou, tak zajímavou, že jsem díky ní zapomněl na stav svého těla. To byl asi jedinej efekt gelu; to že jsem už mohl zhasnout čelovku jeho zásluhou určitě nebylo. Ale jakousi vzpruhu mi to dalo, zvlášť pro následující 2 nepříjemný kiláky seběhu po asfaltce. Po nich však následovala velká vzpruha - občerstvovačka Pila umístěná do úžasnýho kamennýho altánku s krbem. Zde jsem dostihl Yettiho Linharta, kterej se tu zasekl o něco víc, než bych čekal. Ale než bych čekal, to jsem se radši posilnil, doplnil ionťák do velblouda a šel dál.
Cesta bohužel pokračovala dál další skoro 2 kiláky po asfaltu, tentokrát do kopce. Zatímco mě to ubíjelo, už poněkolikáté mě tu předběhla ženská, která toho ale moc nenamluvila. Později jsem pochopil, že to bylo dobře, protože bych jí nerozuměl, neboť to byla Maďarka Judith. Do kopce jsem proti ní neměl šanci, valila jak Hungaria, co se snaží stáhnout zpoždění. V lese už se otvíraly výhledy na kopce s vycházejícím sluncem a pozvolna se ranními paprsky osvětlily i Osvětimanské skály cestou.
Výstup sem mi příliš nesedl, ale zde se to naštěstí zlomilo, přišel den a klesání, a s vědomím, že z kopce mi neutečou jsem ještě stihl něco pofotit a následně spolu s Dušanem klesnout až do údolí Hruškovice vedoucího do nechvalně proslulé obce Osvětimany. Možná to bylo na doporučení z Událostí Luďka Staňka (2. polovina), abychom se přijeli podívat na obec, kde bývalý kancléř stihl udělat skoro tolik průšvihů jako jeho nadřízený na Hradě. Pro nás to nicméně znamenalo vyšlapat si přímo Mynářovu sjezdovku, z jejíhož vrchu byl krásný výhled. Přes kopec jsme sešli do hlavní části obce a následně pokračovali kolem přehrady dál.
Jenže se stalo: z ničeho nic se mi ohlásilo tělo, konkrétně pumpa vlevo pod hrudníkem hlásila, že moc tlačím na pilu a že mám ubrat. Toto upozornění bylo třeba brát vážně, a tak jsem zbytek cesty ke kontrole zvolnil. Někdy je dobrý si uvědomit, že to tělo má svoje meze, který jsou často mnohem níž, než u těch přede mnou. Tak jsem si dal na kontrole palačinku, jen trochu černé vody a hlavně si na pár minut sedl. Honza Vocásek, kterýho jsme tu dostihli, zase prchl, ale to mi v tu chvíli bylo jedno, hlavní bylo zklidnit se a nabrat síly.
To se mi naštěstí podařilo, povzbuzení mi navíc dodala zpráva od jednoho z hlavních orgů Horsyho, že je před nama asi 80 lidí, což se trochu lišilo od odhadu v Salaši, kde nám tvrdili, že jsme kolem 130. místa. Pokračoval jsem opět s Dušanem, teď už trochu víc na pohodu. Šli jsem docela dlouho sami, když pominu, že nás tu z ničeho nic předběhl chlap a jak rychle se objevil, tak rychle taky zmizel. To byla ale výjimka, sami jsme přešli nejzápadnější úsek kolem Kameňáku, Zavadilky a Moravanské louky.
Jak jsme cestou kecali, tak mi to uběhlo, že mi toho v paměti moc neuvízlo. Významnou paměťovou stopu ve mě zanechalo až hradiště svatého Klimenta. Sem podle nepodložených svědectví Konstantin s Metodějem kdysi donesli kosti svatého Klimenta a započali tak tradici vývozu archeologických nálezů z Blízkého východu do Evropy. (Ale zaručeně pravdivý příběh, jak to tehdy bylo, se dočtete jedině v mojí knize Neskutečné příběhy pro kaBrňáky.)
Po tomto krátkém okénku do historie jsme pokračovali z kopce dolů. S Dušanem se mi šlo dobře, možná i proto, že jsem zjistil, že máme oba podobně domrvený kolena a řešíme to stejným způsobem - posouváním návleků na kolena. Seběhli jsme k parkovišti u Křížku, kde jsme se trochu zamotali a dali tak po dlouhé šanci dostihnout nás skupině za námi. Byla v ní dříve zmíněná sympatická Otrokovická Dvoustovka, civilním jménem Pavlína, s níž jsem se setkal opět po několika desítkách km. Společně jsme pokračovali cestou po lesích nedaleko hradu Cimburku okolo pískovcových skál Kozel a Kazatelna a dál do vrchu.
Setkání nám přineslo sice možná příjemné oživení, ale na druhou stranu to znamenalo, že se náš postup zpomalil. Z tohoto pohledu bych býval radši, kdybychom byli docvakli skupinu před sebou. Dle předchozích setkání se někde před námi vyskytoval Honza Vocásek. A netrvalo dlouho a byl skoro dosažen, jen mu chybělo to V na začátku. Dosažen byl totiž zatím pouze Ocásek, což byl následující vrchol. Pavlína, nadšena z táhlého výstupu nudným lesem, toto úchvatné místo s nulovými výhledy zhodnotila "tak jsem tu byla a už sem nikdy nepudu", načež jsme si odškrtli kontrolu a rozběhli se opět dolů. S Dušanem jsme pak ostatním zdrhli, neboť nás už vábila blížící se občerstvovačka na Pile na 65. km. Jí předcházel kontrolní bod Strom před seběhem, což znamenalo, že kdo od tohoto stromu nepoběží, tak se mu nemůže kontrola uznat, protože pak by to nebyl strom před seběhem. Po zkušenosti z Bradla už jsem trochu zvolnil, netlačil tolik na pilu a jen se těšil na Pilu až se tam najím a napiju.
Dorazil jsem tam chvíli před třičtvrtě na 11, v čas na dopolední svačinu. Ovšem hlad byl na oběd a rozhodně jsem nepohrdl zeleninovou polívkou. Ta vyloženě bodla. Opět jsme se tu setkali s Dušanem a skupinou za námi, které jsme zdrhli. Doprovázela nás však ještě jedna mladší vytrvalkyně 202, tedy Žaneta. Ta se vyznačovala nekompromisním během po asfaltu bez ohledu na jeho sklon. Takže když jsme opouštěli Pilu a pomalu se rozcházeli do kopce naproti přicházejícímu Turkovi, ona nám bezostyšně zdrhla. Teda jen na chvíli, než se ukázalo, že minula odbočku prudce doprava do svahu a celý náskok na nás ztratila. Zjevně nečekala oproti asfaltu takovou změnu. Začínal tu totiž jeden z nejprudších úseků trasy, výstup na Holý vrch. Vedl napřed na skály, kde už byla cesta tak prudká, že byl pohyb zajištěn výstražnou cedulí upozorňující, že je to o hubu. Tím jsme byli zachráněni, bez ní bychom to nevěděli, a tak jsme mohli vylézt na skálu úplně v klidu. Na ní jsme ale hlavně zjistili, že ta hlavní část výstupu nás teprve čeká.
Lezlo se mi sice celkem v pohodě, prchal jsem lidem za sebou, ale Dušanovi se asi lezlo ještě líp, protože po chvíli prchl on mně. Věřil jsem, že jde jen o přechodnou fázi a z kopce ho pak dostihnu. Ale současně jsem koukal vpřed, neboť dlouhodobým cílem bylo nahánění Vocáska (pro jistotu píšu to sloveso v tomto tvaru s předponou, aby nedošlo k nějaké mýlce, co jsem tam vlastně dělal). A přišlo to celkem nečekaně, honba ze Vocáskem byla dovršena právě na vrcholu Holého vrchu. A zatímco Honza a další si tu ještě odškrtávali kontrolu, Dušan už byl fuč. Nevím, kde nabral to tempo, ale pak jsem ho už v podstatě nebyl schopen dohnat.
Zato s Honzem, Ivanou Bohoňkovou a pár dalšíma lidma jsme pak pokračovali dolů lesem až k něčemu, co bylo předem označováno jako podchod pod silnicí (v době kolem 11h už by byl přechod I/50 docela o hubu). Ovšem když jsme zjistili, že se nejedná o podchod, nýbrž o vodní propusť pro potok bez možnosti se mu a jeho bahnu vyhnout, někteří pochybovali, jestli to Skájové myslí vážně, nebo zda si z nás jen dělají srandu. Já jsem si tu srandu vyloženě užíval, na rozdíl od Honzy, kterej patřičně zvýšil frekvenci pochvalných výrazů na adresu orgů. Tak či tak, nakonec jsme to nějak prolezli a za chvíli už mířili po asfaltce od Buchlova k Buchlovskému kameni. Cestou mi Honza vyprávěl své zážitky ze 100 MKMK. Do té doby jsem zvažoval, že bych se toho zúčastnil, ale po jeho motivačním proslovu jsem začal zvažovat, že už to zvažovat přestanu.
Spolu jsme dorazili k Buchlovskému kameni, což je další z mnoha chřibských pískovcových šutrů. Od něj pokračovala cesta celkem prudce dolů, proto se mi podařilo opět nasadit muflona a za chvíli jsem do/předbíhal lidi před sebou (v tomto případě zejména Ivanu a Žanetu). Cesta mě dovedla, místy bahnem, do údolí vedoucího do Salaše, kde už jsme na kontrole byli v noci, tentokrát to ale byla kontrola na 80. kilometru a předcházel jí výstup k nové rozhledně na vesnicí. Pokud měla být zařazena na trasu, tak bylo logický udělat to až při této druhé návštěvě vsi, neboť v noci by toho z ní moc vidět nebylo. Teď, kolem půl druhé odpoledne, v největším pařáku, to ale bylo docela vražedný a člověk litoval, že to nemá za sebou už z noci. Teda možná nějakej jinej člověk, já až tolik ne, protože výhled a samotná rozhledna rozhodně stála za denní prohlídku.
A než jsem pofotil, dostihli mě další, ale vzhledem k tomu, že následoval sestup, nebál jsem se, že by mě někdo na dlouho upozadil a například způsobil, že mi na kontrole vyžere párky. To se stát nemohlo, nejen proto, že jsem před sebe nikoho nepustil, ale taky proto, že na kontrole párky nebyly. Takže jsem si dal stejně jako v noci chleba se škvarkovou pomazánkou, vysomroval od orgů sichrhajcku, se kterou jsem si konečně v tom vedru rozepnul vestu, doplnil zásoby do báglu a břicha a po asi 20 minutách pokračoval dál. To už byl ale Dušan a jiní spoluchodiči asi čtvrthodinu na cestě a šance, že bych je ještě dohnal už moc velká nebyla. Dalo se snad ještě dostihnout pár lidí, co vycházeli chvíli před mnou, ale vzhledem k tomu, že jsem se plánoval ještě stavit do kšeftu, stíhačku jsem zatím odkládal. Potřeboval jsem dokoupit nějaký prostředky proti spalujícímu vedru. Sluneční brýle jsem totiž zapomněl na Pile a tak jsem slunci vzdoroval bez nich. V obchodě je neměli a už to vypadalo, že aspoň koupím opalovací krém za 130 Kč, jenže jsme si uvědomil následky, že pak doma přibude další k asi 20 tubám s krémem a s tím mě žena vyžene. Kromě toho jsme měl v tom kšeftu chuť skoro na všechno a nemohl jsem se rozhodnout, co si vyberu, až jsem nekoupil nic a valil dál. Své pravidlo -- využít otevřených obchodů cestou -- jsem tedy porušil a udělal jsem dobře, neboť za pár minut přišel mrak a tím odpolední smažba na slunku skončila. Rozhodnout se jinak, to bych pak pěkně nadával. Teď jsem naopak mohl slavit, až jsem tento mrak musel zahlásit kamarádům, co mě sledovali přes internet. A zvesela jsem tak mohl opět natáhnout krok a zamířit na sever. K tomu jsem si pustil do uší severskou kapelu Norther a cesta mi pěkně ubíhala. Občas jsem předešel některé z těch, co jsem se vydal stíhat. Cesta vedla na nejvyšší vrchol Chřibů, na Brdo 587. K tamní rozhledně jsem dorazil ve 15 h.
Minul jsem se tu opět s pár lidma a i když bylo vrcholové Káčko pod rozhlednou, výstup na ni jsem si nemohl odpustit. Teda napřed jsem musel zaplatit stánkařovi vlezný 20 Kč, což jsem po kapsách nenašel, stánkař se ale spokojil s Eurem a mohl jsem vyrazit na rozhlednu. Byl jsem na ní naposledy někdy před 15-20 rokama, takže jsem si výhledy z ní vychutnal jako bych tu byl poprvé. Sice nebyla viditelnost až tak super, nejdál byla vidět asi Javořina, a to jen mlhavě, ale furt z ní bylo vidět víc, než když jsem byl na ní před 2 týdnama během Lazovky.
Seběhl jsem dolů a pod rozhlednou potkal Michala Turka. Ten se ke mě podezřele přibližoval, tak jsem se musel mít na pozoru a zbytečně se nezdržovat. Svý hlavní cíle jsem ale měl před sebou, nebo spíš pod sebou, neboť tam teď z vrcholu mířili i mí předchůdci. Pár jsem jich předstihl cestou k rozcestí Roštínské polesí, což byla vyloženě odbočka jen pro zvýšení převýšení. Abych jí dal trochu větší význam, osvěžil jsem hlavu a paže v potoce a pokračoval už zase po vozové cestě nahoru směrem na Bunč.
Šlo to celkem dobře, ale jak přišel asfalt, nohy začaly hlásit, že se jim to nelíbí a najednou se začaly bouřit i jiný části těla. Celkově se shodly, že chcou nějakou další dávku energie. Věděl jsem ale, že na placebo efekt gelu už to asi neuhraju a nezbylo než vytáhnout tygra. Ten mi sice trochu pomohl, ale než jsem vypil celou plechovku, chvíli to trvalo a hlavně mi to ne úplně sedlo do žaludku. Navíc jsem se nějak nebyl schopnej zbavit té plechovky a to ani u motorestu na Bunči. Místní Bunčáci si totiž dovolili nemít na parkovišti pro mě připravenej odpadkovej koš, a tak jsem se s ní musel dál otravovat v kapse.
Šlo se po skalnatém hřebeni, z něhož byly občas i výhledy, ale většina cesty se odehrávala v lese. Po pár kilometrech jsem došel do místa, kde se jeden z účastníků vracel hledat značku, což mě trochu zmátlo. Ale nemínil jsem se tím úplně nechat rozhodit, a tak když jsem se dostal do bodu, kam nevedlo značení, cesta, ani gpx trasa, stočil jsem to očekávaným směrem mimo cestu. Takže následoval offroad klíštěcí trávou přes kořeny a větve do rokle a pak svahem nahoru do skal, abych konečně dole pod sebou našel cestu, na kterou jsem se posléze ze skal vrátil. Byl jsem z toho ale trochu rozhozenej, že jsem trochu ztratil rychlost a jeden z hbitých běžců, tuším, že Gabriel, se tak dostal přede mě. Stejně jako mě ho zjevně poháněla touha blízké kontroly na 96. km v Kudlovické dolině. Tam jsem se těšil na setkání s Vítkem a opět s Kateřinou a její veleobčerstvovnou přesunutou z Košíků.
Dorazil jsem tam zhruba v 17 h, ale navzdory nabídkám všeho možnýho jídla a pití jsem si chtěl, i z důvodu momentální žaludeční nevolnosti, prostě hlavně na chvíli sednout. Do stínu. To se ukázalo jako problém a následovala situace hodná scénáře Pata a Mata. Jakmile jsem projevil svou touhu sednout si do stínu, uvolnilo se mi místo na jediné stinné lavici, načež ale Vítek a spol přesunuli přístřeší tak, že mi začalo svítit do xichtu. Abych se světlu vyhnul, posunul jsem se na lavici tak, že jsem se kopnul o nohu lavice do holeně. Vítek a spol pochopili, co pohybem střechy způsobili a jali se posunout ji zpátky. Tím ale odstínili část naleštěné lavice, od které mi světlo svítilo znovu přímo do xichtu. Ale abych se kvůli tomu zvedal a posouval, na to už jsem neměl sílu. Prostě kontrola, na kterou jsem se těšil, se zjevně netěšila na mě, ač se její provozovatelé snažili seč mohli, vše bylo proti mě - bolelo mě břicho, noha, svítilo mi do xichtu a nemohl jsem s tím pořádně nic dělat. Všechno ale nakonec spravila ta nejjednodušší a přitom nejdůležitější věc: obyčejná voda. K její volbě jsem došel vylučovací metodou, neboť vše ostatní nabidnutý bych začal vylučovat asi velmi brzy. Nechal jsem si ji tudíž od Vítka nalít a nevím, jak to v těch Chřibech dělají, ale tak dobrou vodu jsem dlouho nepil. (Možná asi tak 16 hodin ... neboť ji mohla přebít snad leda ta u Zuzančiny studánky.) Možná to bylo způsobeno rozhozením chutí a trávení tím splašeným tygrem, nevím.
Za chvíli na místo dorazil Michal Turek s tím, že si dá jen Birella se solí a valí dál. Podvědomě se ve mě asi ozvala touha odplaty za Lesnický slavín, kde jsem Turka celou dobu naháněl, a když už jsem ho konečně na poslední kontrole dohnal, tak práskl do koní a byl v cíli asi o půl hodiny dřív než já. A tak jsem mu to tentokrát nechtěl nechat bez boje a místo hodování následovalo zase rychle pochodování. Vyrazil jsem asi 13 minut po 17 h, zavěsili se za mě ještě další kluci a radši jsem se ani neohlížel jak daleko je Michal. Údajně byl jen pár vteřin za mnou, ale těch pár hltů vody od Vítka mi pomohlo žaludek srovnat do té míry, že jsem nakopl turbo a valil do kopce rychlostí asi 7 km v hodině. Říkal jsem si, že pokud mě má předehnat, tak se bude muset proběhnout. A on zatím nikde. Do cíle zbývalo asi 12 km a nakoukal jsem v mapě, že cesta vede napřed asi 5 km nahoru ke kontrolnímu bodu u vesnice a pak dolů údolím + posledních pár km motání na kopci před Otrokovicema.
První fázi jsem zvládl dobře, ale celou cestu se mě držel Gabriel, co jsem s ním dorazil na občerstvovačku. Na kontrole u Nové Dědiny jsme byli chvíli před šestou a vzhledem k tomu, že se začalo klesat, šlápli jsme do toho společně s tím, že se pokusíme dorazit do cíle do sedmi. Byl to smělý cíl, před občerstvovačkou už jsem ho dávno vzdal, ale teď se mi podařilo nasadit tempo, kdy to nebylo úplně nereálný. Hlavní bylo ale za sebou udržet Turka. Můj stihomam mi připomínal ČH šlápoty a nahánění Olbryšem. Tentokrát jsem se ale nedal a dokonce i částečně popobíhal po asflatce v rovinaté části údolí. Předstihl jsem tu po velmi dlouhé době Hungariu a několik dalších lidí a pak v závěrečné fázi jsem se dostal muflonem i před Ivanu B., která mě nakonec dotlačila svým během do cíle chvíli před třičtvrtě na sedm.
Následně jsem sklidil spoustu chvály od orgů (mimo jiné od Horsyho) a doběhnuvších závodníků (mimo jiné od Dušana, co dorazil 5 minut přede mnou), protože se nečekalo, že to zvládnu dorazit takhle brzo a nepokazit. Ale moje tělo si už potřebovalo odpočinout, protože se mi už od půlky občas ozývala srdeční kontrolka, která mi hlásila, že to trochu přeháním. Vždycky jsem pak zvolnil ale naštěstí se v posledním úseku neozvala. Nicméně když jsem zalehl do tělocvičny, asi půl hodiny jsem o sobě téměř nevěděl. Ale pak jsem se nějak zvedl, osprchoval se a pak už si jen užíval cílové pohody spolu s dalšími příchozími. Po asi půlhodině dorazil i Michal, kterej po zbytek víkendu všem vykládal, jak jsem mu v závěru zdrhl. V tělocvičně jsem pak přespal a ráno ještě zašel na snídani, během které ještě stále docházeli lidi. Nejvytrvalejším byl Ondra Fatka, který do cíle dorazil chvíli před naším odjezdem někdy v půl deváté, plnohodnotně si tedy užil na trase noc den a noc.
Já jsem sice takovýho výsledku nedosáhl, ale i tak jsem spokojen. Hlavní sponzor akce, PSG, vyrábí mimo jiné beton. V Lize mistrů beton ani útok PSG sice na medaile nestačil, tady nám ale medaile z betonu vyrobil pěkný. Ta má mi bude připomínat spoustu zážitků. A ty byly vesměs krásný. Díky Skájové, děláte to dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat