Pražská stovka 2025: sakrakrasotrasa

Po dvou letech jsem se zase vydal na Pražskou stovku. Trasa vedoucí z Berouna mě lákala, protože jsem se tomuto směru úspěšně ač neúmyslně vyhýbal, i když jsem věděl, že oblast Českého krasu, kterým z velké části trasa prochází, je velmi zajímavá. Za start na této stovce jsem tentokrát vděčil Vašku Glosovi, kterej mi přihrál registraci za sponzora Atex, tudíž jsem této firmě dělal cestou dobrovolnou reklamu. Trasu jsem absolvoval jak v Atexí čelence z Bílých Karpat, tak v Atexím tričku z BVVŠ, čehož si ale mohli všimnout jen pozorní očumovatelé na občerstvovačkách, když jsme ze sebe na chvílu shodil horní vrstvy. 

Cesta na start proběhla zajímavě. Jako časově nejvýhodnější z několika možností jsem po delším váhání zvolil Flixbus. Když jsem pak asi 40 min před plánovaným odjezdem vyrážel na nádraží, přečetl jsem si zprávu, že bus má téměř hodinu zpoždění, což mě teda docela vytočilo. Pak ale vidím, že odjíždí asi za hodinu. To mi úplně nesedělo, tak jsem koukl na jízdenku a hle, neměl odjíždět za 40 ale za 10 minut! Takže můžu děkovat Maďarům, že autobus tolik zdrželi. Však jsem to pak na startu Bálintovi pochválil, když se ptal, proč jsem do Berouna dorazil až jako jeden posledních. Poslední úsek jsem jel spolu s několika nočními tvory autobusem, co vyrážel chvíli před půlnocí z pražského Zličína. Z Berouna jsem dosud znal, kromě pověstné hlášky z Vesničky střediskové, pouze jednu hospodu u řeky, kde jsme se kdysi stavovali během kánoění po Berounce, a kde málem došlo k vraždě pádlem poté, co jeden kámoš jinýmu omylem sežral poslední dávku tatarky ke smažáku. Nyní však měly být zážitky mnohem intenzivnější. 

Ve startovní škole jsem se přepakoval a posetkával s kdekým. Jen Václava G. jsem hledal, abych mu poděkoval, ale nenašel. Možná proto, že zatímco jsme se zdravil se všema ve startovním chumlu, on už si hlídal místo u startovní čáry, aby pak mohl vyrazit v čele a nezůstal zaseklej mezi ostatníma, jak se to podařilo nám ostatním.

V 1:30 nás totiž Olaf odstartoval (ještěže posunul start kvůli jakýmusi rally u Prahy, jinak bych to asi ani nestihl - možná su ale jedinej, co ten posun ocenil). V houfu startujících vyčnívaly jako vánoční stromečky Eva a Jarmila nesoucí na zádech barevné svítící řetězy z diod. Díky nim se dalo ve startovním poli celkem dobře orientovat. Například jsem brzo pochopil, že mi zdrhly, protože jsme se ve velkém houfu zasekli v úzkým profilu, jenž zdržoval stejně, jako kdyby tam byla nachystaná tajná kontrola - něktaří ji tam proto i hledali. Když jsme pak prošli kolem kostelíku Panny Marie Bolestné (jenž měl nejspíš předznamenat naše utrpení) utvořila se regulérní fronta vedoucí až k první kontrole. Ještě než se začalo sestupovat, pomohla mi Anna Őrsi zavřít bágl, abych z něj zase něco nevytrousil a nemusela to po mě sbírat jak loni na Pováží (i tak jí dlužím už druhý kafe). Pak už došlo na sestup, prvního muflona a první bláto a testování návleků. Ty jsem si vzal přesně k tomuto účelu. Sníh se očekávat nedal, led už nyní taky ne, mělo být víceméně nad nulou, takže zatímco nesmeky zůstaly v báglu, protiblatní návleky byly hlavní výbavou v boji proti terénním projevům rozmarů počasí. Při výstupu k 2. Káčku  na vrchol Ostrý jsem konečně dostihl vánoční stromečky a při vrcholové vracečce se trochu líp zorientoval v tom, kdo je přede mnou, za mnou a vedle mě.   

Sestup do Talichova údolí už probíhal ve standardním muflonním režimu, načež následoval výstup na další kopec. Cestou mě podezřele zatlačilo v botě, což mi připomnělo důvod mých předchozích nezdarů na P100 - vždycky to totiž bylo kvůli tlačícím botám. Naštěstí to ale byl jen opravdu záchvěv problému, který se mi podařil celkem rychle odstranit a mohl jsem šlapat dál. Vystoupil jsem na lokálně nevyšší vrchol Děd, tj. bod berounské výškovnice. Nutno říct, že tento vrchol, o generaci mladší než Praděd, byl oproti svému otci v dost žalostním stavu a jeho nefunkční rozhledna byla jen chabou vzpomínkou na zašlou slávu. Sestoupili jsme do někdejšího západního Berouna, nyní samostatného Králova Dvora. Na rozdíl od Dvora Králové zde místo Labe teče Litávka a místo safari tu mají dálnici. A pak tu mají taky blátivé pole, které jsme přešli a Koukolovu horu, kterou jsme nemohli vynechat. Navzdory předpokladům jsme šli za svítícího měsíce téměř v úplňku. Krásnou noční scenérii dokresloval výhled na protější kopec, který už se hemžil čelovkama. To vypovídalo o tom, že zas až tak moc nespěchám. Ale ono ani nebylo kam. Chtěl jsem si to tu hlavně užít a poznat novou oblast. 

Od vrcholové kaple svatého Koukola nebo koho se seběhlo dolů a po následném přechodu polem a jsme dorazili na první občerstvovačku, něco přes 18 km od startu. I toto byla na poměry P100 celkem krátká vzdálenost a u srdce člověka hřálo, že další živý kontroly už budou v teple a navíc v ještě menších rozestupech, zhruba co 15 km. 

Službu tu vykonávala Pavla P. s Pavlem K. a dalšíma pomocníkama. Nic moc jsem tu doplňovat nepotřeboval, řízky jsme nechal ostatním, protože jsem tušil, co by mi napáchaly v žaludku. Dal jsem si tak jen černou vodu a horalku na cestu. 

Pokračovalo se přes Havlíčkův mlýn, odkud vedla cesta nahoru. Cesta byla prudká, že člověk pochyboval, zda je to skutečná cesta nebo čistá Olafovina. Správně bylo asi obojí. Cesta vedla k jeskyni. Byla to Axamitova brána, brána jako brána do Českého krasu. Pár z nás si slezlo do vstupní propasti a rozhodně nelitovalo. Pak následoval vrch Zlatý kůň a kruhový výhled do tmy. Při focení jsem se zdržel tak, že mě tu předešlo spousta lidí, o nichž jsem myslel, že už jsou dávno přede mnou. 

Ale tentokrát jsme nezávodil, hlavní bylo si cestu užít. A to včetně výhledu z lomu. Ono vůbec, zatímco u nás na Moravě se kras vyznačuje krasovými jevy jako jsou jeskyně a závrty, tady jsou to především lomy. Škoda, že tu místním někdo před stovkama let neřekl, že se tu chystá CHKO a Pražská stovka, třeba by se to s tou těžbou vápence trochu umírnili, aby tu bylo ještě co chránit a obdivovat. Sice by se to možná projevilo v průmyslu a architektuře, ale kopce by tu byly celý.

Prošli jsme několika dalšími lomy, kolem Koněpruských jeskyní, podzemní štolou na Kobyle a spolu s Ondrou P. a Kristýnou MP., kteří napřed řešili Kristýninu nesvítilnu a pak jsme společně proběhli přes blativá pole, nudné asfaltky a veselý sešup, kde jsem se vyválel v bahně, až do Tetína. 

V obci jsem se pozdravil s Patrikem, který sem dorazil o několik hodin přede mnou, protože to pěkně to napálil a právě opouštěl místní okruh, zatímco já do něj teprve vstupoval. Vyšláplo se opět přes lomy na kopec Damil. Zde už bylo možno zhasnout čelovku a vychtnat si výhled do kraje a zejména pak i sestup k 2. živé kontrole. 

Zde jsem se letmo pozdravil s Evou a Jarmilou, a stojmo či sedmo s Janou Háj. a Janem Podháj. na kontrole. Ti nás pohostili frgály, které zde zajišťoval Petr Š. z Rakovnické stovky. Přichystáno ale bylo i další občerstvení a Jana pro mě připravila výborný mátový čaj. Polívku jsem přenechal jiným, chvíli jsem si odpočinul a pak zase zvedl kotvu a vyrazil dál. Pokračovalo se dolů, konečně k Berounce a dál podél řeky. Byly tu sice pěkný skály, ale jinak to byl asi nejhnusnější úsek cesty, bahno, bordel u cesty, podpapíráky v lese a smrad. 

Pak ale naštěstí přišla změna, ocitl jsem se krásné v přírodě pod vodopádem, kterej by byl ještě lepší, kdyby v něm trochu padala voda. Prohlídnout jsme si ho ale mohli celkem zblízka při výstupu kolem něj. Cesta byla sice jištěna řetězem, ale ve skutečnosti to byl choďák bez opravodové nutnosti se něčeho přidržovat. 

Nahoře na Tetíně pojemenovaném dle tety Nezamysla, Radobýla a Lidumíra, kteří s tímto místem nemají co do činění, mi spoluchodička Kristýna připomněla zdejší víc jak jedenáct set let starou historii: tchyňovraždu tehdy ještě nesvaté Ludmily dosud nesvatou Drahomírou prostřednictvím najatých škrtičů ze severu. Pěkně to tu ta Teta vybrala, s výhledem na Beroun(ku) a železnici. I když to teda možná byla spíš nějaká její prateta, kdo to tu založil, protože to tu údajně bylo osídleno už kdysi v neolitu. Ale ať už to tu založila Kazi, Teta nebo Iota, místo je to pěkný, a to nejen pro vraždu.

Pokračovali jsme dál, dokončili okruh kolem Tetína a vydali se do lesa s občasnými závrty a pak suchým krasovým údolím z kopce dolů. K místu s názvem Koda, kde vyvěrá voda. A kousek dál je Korno, kde se točí potok na opačnou stranu. Tam jsme ale nešli, takže se nás to vlastně vůbec netýkalo, ale nepochybně tam bylo leccos k vidění. My jsme to vzali zpátky k Berounce, do Srbska. O této zkratce na Balkán už vím dlouho, ale teprve teď mi došlo, že to tu tak mohl někdo pojmenovat, protože Balkán je zkrátka plnej vápenců, takže to mohlo být klíčem k pojmenování zdejší obce. Název Bosna a Hercegovina by byl možná výstižnější, i když ne zas tak úplně praktický.

Přešli jsme řeku a výstup dál vedl přes les, sestup pak mířil do vsi zvláštního názvu Hostím Beroun a pak následoval opět výstup krasovým údolím k rozcestí Propadlé vody a seběh krasovou soutěskou do Sv. Jana pod skalou. I nesvatý Jan byl zde pod skalou spokojen, v místním klášteře totiž byla občerstvovačka provozovaná 2,5-člennou rodinou Prouzových. Nabídli nám mimo jiné polívku a výborný buchty. A pak tu byla kytara. 

Prozdržoval jsem se tu do doby, až přišel Vítek Zahrádka a Marek Ondra a společně jsme zapěli hitovku "Mám obě nohy v hajzlu", ukradenou Butům. Spolu s Vítkem, Kristýnou a Tomem Zágorškem jsme pak z pod skály vystoupali na skálu, kde jsem konečně viděl, čím je toto místo tak vyjímečné. Nejen, že pod vrcholem skály zela díra jak prase (ve které byla nedávno objevena nová jeskyně). Zábradlí u vrcholového kříže tu navíc fungovalo v dost úsporném režimu a zábradlilo tudíž jen částečně. Pokud se sem někdy v minulosti vydal svatý či nějaký jiný Jan (či Ivan) za náledí, pak chápu, že skončil pod skalou a klášter dole je místem jeho posledního odpočinku. 

Dalším zajímavým místem byly Solvayovy doly. Zavzpomínal jsem na hodiny chemie, kde jsme se učili, jak Belgičan Solvay svým chemickým postupem výroby sody Na₂CO₃ předčil metodu Leblancovu a donutil tak svého francouzského konkurenta ke krachu a následné sebevraždě. A bylo to zde, kde Solvayova firma těžila vápenec, nutnou složku výroby. Toto místo tedy dalo vznik České sodě. Na prohlídce místních dolů jsem ale nebyl, takže nevím, co z toho se tam vykládá návštěvníkům, viděl jsem z ní jen železnici a geologickou expozici, ale dokážu si představit, že třeba Petr Čtvrtníček by k tomu měl co říct.

Navnazeni duchem místa jsme na tuto vědecko-historickou vložku po seběhu lesem navázali malou Solvayovou konferencí, tedy rozhovorem o chemii, fyzice, teologiie a matematice se zvláštním důrazem na časticovou fyziku, Higgsův boson a teorii kategorií. Stačilo nám to k postupu opět kolem Propadlých vod a nefunkčních Bubovických vodopádů až ke Kubrychtově boudě. Eva ani René tu občerstvovačku překvapivě neprovozovali, tak jsme se holt museli spokojit s cestou dál ke Karlštejnu. K němu vedla cesta z kopce, tak jsem ostatním trochu zdrhl, doběhl Toma Zahálku a zašel si na nádvoří hradu, abych se pak s ostatníma setkal někde ve vsi pod hradem.

Dál jsme pokračovali přes kopec do Hlásné Třebáně. Nevím, co tu Ivanu Mládkovi přišlo tak super, že o této vsi pěl takovou ódu. I když tu za celou sobotu asi jedinkrát vysvitlo slunko, i tak to asi byla blbá doba. Mládkovu Máňu jsme tu nepotkali, komáři nekousali a kapradí u Berounky se taky nekonalo. Naštěstí se konala ale občerstvovačka na ostrově, i když už v Zadní Třebáni, ale tam jsme zasedli a skutečně si lebedili. Vedli to tam Míra a Kačka, kteří se o nás všechny starali jako o vlastní. Ani nebudu vyjmenovávat, jaký všechny dobroty tu pro nás nachystali, vše se ale odvíjelo od výborné polívky, se kterou se zasedlo ke stolu a od něhož se vstávalo jen velmi těžce a pomalu. Panovala tu dobrá nálada, kterou ještě podpořil příchozí Marek Duda dotazem, jestli z kansytru s červeným deklem teče teplá voda, když ve vedlejším, s deklem modrým, byla studená. Mezitím nám Kačka pustila pro dotvořeni atmosféry z noťasu Tři sestry. Ale protože jedním z hlavním chodů zde byla sekaná, i zvuková reprodukce se přizpůsobila situaci a nahrávka se sekala tak, že místo původně plánovaných 7 piv a jedné zelené šel tentokrát Fanánek jen na jedno a víc do našeho odchodu nestihl (Kačka ho ani nenechala a pak přepla na mnohem plynulejší Podyjí).

Plni v břiše a s dobrou náladou jsme opustili toto krásné zázemí a pokračovali dál, tentokrát v sestavě s Vítkem, Kristýnou a Markem. Následoval celkem nudný výstup vsí do kopce, tak jsem využil konfigurace spoluchodičů a pobídl je k slovní hře zvané "Pokora" pro 2n hráčů, kde n>1. Markovi s Vítkem to docela šlo. Některou ze skupiny to později přestalo bavit a výstup lesem už jsme absolvovali izolovaněji. Lezlo se na nejvyšší vrchol celé trasy, Jezírko. To je ještě větší nesmysl, než když je vrcholem sedlo. Jezírko má zpravidla dno, hladinu, břeh, možná nějakou tu zátoku, přìtok, odtok... Ale toto byl vážně vrchol! 

Jezírko bylo ovšem pod ním a já, těše se na výhled do zatopeného kráteru, jsem nepátral po možnostech vidět ho z jiných míst výstupu a proto jsem byl zklamán, když z vrchu bylo vidět jen velmi málo z jeho hladiny - většinu totiž kryly stromy a střechy přilehlých chat. Než sem dorazil zbytek skupiny, vyběhl sem Tom Zagi a zdrhal dál. Vza jej za vzor jsem pak s pomocí Vitkovy papírové výbavy poodešel ještě na sousední vyšší horu. V místě, kde mnozí jiní často řeší HOROBRANÍ, já provedl podobnou činnost, jen s výměnou B za S. Ale taky jsem pak odcházel spokojen.

Cestou dolů se sešeřilo, nasadili jsme čelovky, seběhli do údolí a vydali se do protikopce na vrchol Pišťák. Mělo to docela sklon a moje břicho se nějak nebylo schopno srovnat novou situací a začalo docela ostře bolet. Téměř jsem šel přes práh, než jsem vylezl k vrcholovému Káčku. Během čekání na ostatní jsem z báglu vylovil temosku s mátovým čajem. To, že vůbec netěsnila a všechno v báglu včetně náhradního oblečení mi promočila, mě v tu chvíli vůbec nezajímalo, hlavní bylo do sebe dostat teto protijed na všechno. Nebylo ho sice moc, ale zabral ihned. Takže mi pak nevadil seběh z kopce a následný výstup na další. 

Tentokrát jsme si cestu (snad) zpříjemnili hádankami, přičemž někteří nad jednou možná přemýšlejí ještě teď. Výstup na Babku už byl za úplné tmy, a tak jsme vrcholové výhledy úplně neocenili - na rozdíl od vrcholové skály. Z ní se sestupovalo svahem přímo do potoka a přes něj do těžko přístupného blativého svahu. Jakožto nejrychleší muflon jsem byl taky první za potokem a všechny následníky jistil foťákem pro případ, že by se v potoce hodlali vykoupat, což se však nikomu nepodařilo. Následný výstup na značku jsme taky nějak zázračně zvládli a vzhledem k tomu, že pak následoval sestup do civilizace, nebylo nutno dále držet útvar. Poodběhl jsem tedy skupině, abych hned na začátku obce blbě vyhodnotil směr šipky a zmatkováním vyplnil čas čekání na ostatní. 

A tak se stalo, že jsme na kontrolu v Řevnicích dorazili společně. Před pochodem jsme byli obeznámeni se situací v hospodě - v souladu s názvem obce se tu má konat nějaká rušná zábava, dokonce s živou muzikou. Protože si každé takové příležitosti cením, naše tempo bylo přizpůsobeno přesně tomu, abychom tu byli při zahájení koncertu (ve skutečnosti jsme se flákali a byla to haluz, protože jsme neměli páru, kdy mají začínat hrát). Název kapely jsem teda už zapomněl, ale příliš toho nelituju. Zatímco jsme se krmili výbornou gulášovou polívkou, kapela nachystala nazvučení. A pak, někdy po půl sedmé to rozjela. Teda jestli se to tak dá nazvat. Napřed začala basa hrát klasickou rock'n'rollovou linku a čekalo se, že se přidají další nástroje. To se teda sice stalo, ale každej to udělal jindy a nezdálo se, že by to bylo úplně podle plánu. A zvlášť bicí se s basou sešly jen příležitostně. A když do toho pěvec  spustil: "Každý ráno na piáno hraje Jack", bylo mi jasný, že tu máme co do činění s těžkým undergroundem, protože takhle zprznit Suchýho Šlitra bych snad nedokázal ani já. Při frázi "nikomu v domě nevadí, že to piáno neladí" jsem si říkal, že jsou to docela optimisti. Piáno (klávesy) sice ladilo, ale to ostatní bylo trochu horší. Dohráli skladbu, oddychli jsme si, ovšem ukázalo se, že to byla jen zkouška. Proto za chvílu řekli: "Tak a teď teda naostro" a zahráli to stejně chaoticky jako před tím. Chtěli jsme se tam najíst, takže jsme tam ještě chvíli seděli, a poté, co píseň skončila, zpěvák zahlásil: "Vy jste se moc nechytali, že? Tak to dáme ještě jednou!" a jeli znovu. To už jsem nevydržel a začal se pakovat k odchodu. Ještě jsem se zdržel na záchodě, takže píseň stihla skončit a na ni pak navazovala Hlupák váhá. V zájmu zachování zdravého rozumu jsem dlouho neváhal a nechal jsem se katapultovat z hospody ven. A to tak rychle, že jsem tam nejspíš nechal flašku s kofolou vyfasovanou u baru a poctivě šetřenou na další štreku. Společně se mnou vyrazil i Vítek a Kristýna. Marek se tu zasekl na dýl, zmítala jím krize a zvažoval, zda to tu zabalit. Do cíle to bylo ještě přes 50 km a my jsme byli na cestě nějakých 17 hodin.

Další část začínala za nepříjemného počasí. Začalo totiž poprchat, Vítek s Kristýnou to sice zprvu považovali za hustou mlhu, ta ale většinou nedělá fleky na chodníku. Do teď krásně svítil měsíc, nyní se ale zatáhlo, že se ze tmy stala ještě větší tma - v osvětlené obci to ale člověk tolik nevnímal. Cesta podél Berounky už byla s nutností čelovky, nechtěl-li se člověk brodit blátem. Pár minut nám ten úsek zabral, že se mezi tím mraky přecejen trochu protrhaly a záchvěv špatného počasí tak skončil. 

Dál už bylo jen lépe, teda aspoň co do atmosférických jevů. Opustili jsme Berounku, abychom se opět vydali do lesů a strání masívu Hřebenů, kterýmu Pražáci říkají Brdy. Aby si v tom udělal jasno i přivandrovalec z hranice Hercynské a Alpskohimalájské soustavy, musel jsem kouknout na místní geomorfologii. Jsou tu tři úrovně: Brdská oblast, která zahrnuje např. i Křivoklátsko a Prahu, tj. rozhodně celou trasu P100. Pak je celek Brdská vrchovina, do níž jsme vkročili už výstupem k Jezírku a teď jsme tam mířili opět. A pak jsou Brdy, podcelek zahrnující současné CHKO začínající severovýchdně od údolí Litávky u Příbrami. Takže v tom nejširším smyslu jsme byli v Brdské oblasti furt, teď i v Brdské vrchovině, ale v Brdech furt ne. A to se ani nemělo měnit. Koneckonců, nebylo nutno se přesouvat do Brdů, vzhledem k tomu, kolik brdků a brdů nám Olaf ještě nachystal. Zejména tento úsek jimi oplýval: jakmile se na jeden vylezlo, cesta se stočila dolů do údolí a zase zpátky. Takhle jsme prošněrovali svah asi natřikrát. 

Po vzoru Míry z Liberce, jenž druhdy podobně zápolil v Krušných horách, jsme si výstupy označili jako Danglars, Mondego a Villefort. Prvního jsme odškrtli ještě velkolepě se zápisem do vrcholové knihy na Dobřichu, nejvyšším vrcholu Dobřichovic, pak jsme se ještě domotali na vyhlídku Hvížděnec, odkud už to vedlo víceméně střemhlav dolů. Tak jsem nasadil muflona a vyrazil napřed. Při výstupu na Mondega po otočce dole jsem tak nějak doufal, že mě zbytek dojde, ale místo toho jsem docházel světlušky  před sebou, tj. Toma Zágiho a Petra Kotláře. Cesta začala vlhnout a člověk musel pečlivě volit kam šlápne, byly však úseky, kde to bylo úplně jedno a stejně jsme si vykoupali nohy v blátě. Při sestupu podmínky ještě přitvrdily, tj. cesta ještě víc změkla a byl to po této stránce jeden z nejhorších úseků cesty. 

Po další otočce už se šlo po pohodové hlíně, zato do prudkýho kopce kolmo na vrstevnice. To mi nevadilo, takže jsem vyšlápl na Villeforta (vlastním jménem Chlum) celkem v pohodě, ovšem cestou dolů to byla hodně prudká rovina, že jsem tu cestou hodil záda, podruhý a naposledy na tomto pochodu. Nějak jsme zkrátka pak už doklopýtal do Dobřichovic a bylo na čase dostat něco dobrého do břicha. O to se starali Aleš Zavoral, Hans Sedlák a další na občerstvovačce v zámku za Berounkou. Takže ve Sv. Janu to byl klášter, tady zámek ... konečně tyto objekty našly rozumné využití. Bylo by záhodno dodatečně zasvětit pochod Svaté Radce, která místa pro občerstvovačky zajišťovala.

Najedl jsem se kuskusu s párkem a chvílu počkal na zbývající členy naší party. Během čekání jsem zabíjel čas koukáním na polohy ostatních na sledovači (jinak by mě to vůbec použít nenapadlo, ono málokdy člověk má na takové akci potřebu zabíjet čas). Chvíli to trvalo, protože Vítek s Kristýnou cestou celkem bojovali a Chlum Villefort se jim nedal jen tak. Na občerstvovačku dorazili celkem zničení, že mi jich bylo líto, abych je nechal druhé noci napospas. Počkal jsem teda než se zvrávorali a vyrazili jsme někdy před půlnocí (ztvrdl jsem tam celkem asi hodinu a čtvrt). Cestou jsme se pak ještě zamotali v ulicích Dobřichovic a pak se naháněli s Vítkem na hřebeni Krásné stráně. 

Celá naše trojice, tedy torzo někdejších skupin, se sešla někde u Mořinky. Už byla hluboká noc a začaly se dostavovat příznaky ospalosti. Z mokrých útrob báglu jsem vytáhl Tygra, podělili jsem se o něj a možná to na chvíli pomohlo. 

I tak jsme ale přešli do zpěvného režimu pro udržení bdělého stavu. Dál vedla cesta celkem nezapamatovatelnou krajinou, z níž však vyvstává zejména úsek trasy otevřenou krajinou ozářenou měsíčním svitem dost silným na to, aby člověk viděl, že šlape do bláta, hnoje a močůvky. Úžasná scenérie, jen jsme si ji nepotřebovali užívat víc, než bylo nutno. V tomto světle a smradu získala například píseň Don't Stop Me Now zcela nový význam. Náš zahraniční repertoár jsme téměř vyčerpali, když jsme dorazili na občerstvovačku v Třebotově. Ač jsem byl relativně při smyslech a ani jsem neměl hlad, mám tuto kontrolu trochu v paměťové mlze. Jen jsem tu zaregistroval promítání stavu pochodu dle sledovačů účastníků, občerstvujcí Danu E. a odpočivšího Vaška J., kterej když viděl, že přicházím, usoudil, že je na čase po několika hodinách spánku vypadnout.

My jsme se tu zdrželi něco přes půl hodiny a pokračovali dál. Za sebou jsme měli rovnou stovku, která nám trvala skoro 26 hodin. Hodně vycházkový tempo. To jsme ale už příliš neměnili, ospalost se opět probrala a začala na nás útočit. Společně jsme přešli na repertoár českých písní, dřív než jeho jsme ale vyčerpali svou náladu v něm pokračovat. Na cestu dál jsme už neměli pořádnej energeťák, jen jakejsi práškovej lektvar, co mi dodal Vašek Glos před akcí. Zatímco jeho gely mě v průběhu cesty trochu povzdily, ani placebo účinek nápoje se příliš nedostavil. Zkoušeli jsme ho po sestupu do údolí Radotínského potoka, který by bylo hezký, kdyby tudy neprocházel člověk někdy v půl patý ráno s polozavřenýma očima. 

Po výstupu na následující kopec jsem se musel trochu přiobčerstvit, opět se ozvalo břicho a z termosky jsem vyždímal poslední hlt mátovýho čaje. I to trochu pomohlo a mohl jsem pokračovat dál. Překonali jsme údolí, pak přes pole k dálnici u Lochkova. Na průzkum místní paleontologické lokality, která dala název jedné z prvohorních období, nebyl čas, prostor, nálada, prostě všechno, tedy nic. Což vede k filozofické úvaze o utopencích a věčné blaženosti. K mýmu štěstí nebyla nutná věčná blaženost. Ale co je víc? Nic. A utopenci jsou víc než nic. Proto jsou utopenci víc než věčná blaženost. Takže jsem se těšil na utopence a dočkal jsem se jich na další kontrole, která byla ve Velké Chuchli u Čahojů. Když jsem sem dorazil minule, už tu byly jen ohlodaný kosti. Teď to byl stále plnej servis, děkuji Ivaně a jejímu týmu za vše, včetně vyhlášených kariknedlíků, což byl jeden z hlavních taháků na tomto pochodu.

 

Vyrazili jsme do posledního úseku už za denního světla, občerstveni, probuzeni, zkrátka znovu nastartování pro nový den. Když jsme se vyšplhali na první kopec Homolku, kdesi na jihovýchodě za Prahou vyšlo slunce a nám se do rozhovoru přimotala Bible. To, že byla zrovna neděle dopoledne a my s sebou měli cestovní bohoslužebnici, byla věc čistě náhodná (teda skoro). Rozhovor pro mě sice zplodil více nejasností než jasností, nicméně nějak jsme v těchto debatách prošli po trase kolem kostelíku svatého Jana Nepomuckého a k lázním a pramenu Panny Marie... No zkrátka vyhnout se tu náboženství by bylo pomalu na diskvalifikaci. 

Zde nás nečekaně předběhl oživší Marek s parťákem, kterým se do těchto rozhovorů nejspíš nechtělo. Prošli jsme kolem Barrandovských ateliérů, jejichž založení už kdysi dávno navrhoval Joachimu Barrandeovi Jára Cimrman. To sice neudělal, ale kdyby Barrande tušil, že se podle něj později bude jmenovat televizní stanice Jaroslava Soukupa, nejspíš by se tu na to vykašlal, sbalil by si svých pár trilobitů a odtáhl pryč. My táhli pryč taky, bez trilobitů, zato dál na sever, do Hlubočepů a na kraj Prokopského údolí.

Trasa nás vytáhla na kraj obřích skalních stěn, Hlubočepských ploten, vzniklých těžbou vápence. Nádherné, i když člověkem vytvořené místo. Nutno uznat, že i v Praze je co vidět. Kontrola až na úplném horním kraji trochu člověka vedla k úvaze, že tu je další možné místo pro něčí klášter pod skalou. A že  udělat tady pár kroků vpřed by bylo určitě jednodušší než překonávat plot na Nuselském mostě.

Naštěstí nás ale cesta vedla na druhou stranu, přes vrcholek Děvín a stejnojmenné hradiště, poslední kopec na levé straně Vltavy. Tu jsme pak přešli až po Barrandovském mostě, který se pro účely tohoto pochodu několik let předem opravoval. 

Závěrečný úsek kolem pivovaru v Braníku jsme už nějak na pohodu dorazili. Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou to stihnout do nedělního poledne, ale realisticky jsme se nato vybodli a přes les v Hodkovičkách a poslední brod u retenční nádrže vyšlápli do sídliště, ve kterém sídlí i škola prof. Švejcara. V ní toho po dobu onoho víkendu sídlil Olaf, částečně i Adéla a nyní i několik dalších polospících jedinců, kteří nás přivítali chvíli před půl jednou.  Můžeme poděkovat nejen jim, ale celému organizačnímu sboru. Nevím, kolik lidí do toho Olaf tentokrát zatáhl, jen na občerstvovačkách jich bylo dost a svou práci odvedli výborně. I Michelinští komisaři to vyhodnotili tak, že to byla úroveň hodná vyznamenání, ovšem když sem přijeli udělit tu svoji hvězdu, občerstvovačky už byly pryč, a tak to hodili do sousední vesnice. Trasa by si nějakou tu hvězdu taky zasloužila, nebyla těžká, ale svými geologickými a jinými zajímavostmi v některých úsecích sváděla k vycházkovému tempu, kterého jsem se tentokrát (jako obvykle) držel i já. Tudíž jsem si akci užil se vším všudy, aniž bych se přitom odrovnal - splnila tedy vše, co jsem od ní čekal. Díky.