Pochod Lesnickým slavínem

Pochod měl start v Brně - Ořešíně, Rakovci a svojí trasou obcházel víceméně celý Moravský kras a dokonce i jeho menšího západního sourozence v okolí Čebína. Podobně jako v případě Černohorských šlápot byl start rozdělen do dvou vln na chodce a běžce. A podobně jako tehdy jsem byl příliš pomalej na to, abych stihl na startu chodce a musel jsem pak musel být rychlej a přidat k běžcům. Přesněji, tentokrát jsem byl pomalej i na ně, na startoviště jsem dorazil asi tak půl minuty před startem, stihl jsem se akorát přimotat do startovního procesu a během asi 2 vteřin se popozdravovat s asi 20 běžcema, který jsem pak už neviděl. Musel jsem ještě vybavit papíry, organizátor František a časoměřič Olaf si mě zaevidovali a mohl jsem vyrazit.  To se mi podařilo (po dalším přepakování v autě) asi osm minut po osmé. Hlavní důvod nestíhání bylo, že jsem doma chvíli před odjezdem někam odložil už částečně připravenou vestu, kterou jsem nakonec nenašel, takže jsem musel improvizovat a narvat vše zbylé jen do batůžku, ledvinky a pár kapes. 

Podobně jako v případě předchozího pochodu jsem při této akci testoval hodinky, tentokrát to bylo Suunto Spartan Ultra. A přestože jsem se na nich naučil měřit už docela obstojně, v kombinaci s navigací jsem opět bojoval a byl to boj zhruba stejně hroznej jako s předchozím Garminem. Aby toho nebylo málo, tak první úsek byl oproti zveřejněné mapě přeznačen a pak se mi značení někam vytratilo, že jsem úsek mezi první a druhou kontrolou kolem Kněží hory šel nejen pomalu kvůli soustavnému boji s hodinkama, ale navíc asi i blbě. Už jsem začal být zoufalej, hledal jsem nějaký rady na internetu, jak ty hodinky donutit aby spolupracovaly. V jednu chvíli mě napadlo, jestli nepomůže změnit jazyk z angličtiny na češtinu, to ovšem s rukama roztřesenýma z pohybu nedopadlo úplně dobře, zkrátka sáhl jsem těsně vedle, což byla nejspíš čínština a hodinky byly krok od toho abych je mohl vyhodit úplně. Až poté co jsem zaznamenal druhou kontrolu u zastávky U Jezírka jsem se zastavil a s maximálním úsilím hodinky přenastavil zpátky a  poté jakousi náhodu se mi pak podařilo i boj nad Sparťanem vyhrát. Plně jsem ho zkrotil někde na začátku seběhu do údolí Melatína. 

Ovšem netušil jsem, jak dokonale funguje Murphyho zákon o entropii: pokud se někde něco podaří, někde jinde se zase musí něco podělat. A v tomto případě to nebylo až tak jinde, bylo to přímo na tomtéž místě. Před pochodem jsem si doma, po zkušenosti z minula, pečlivě vybral z množiny zbytků hůlek dvě celý, co se daly pořádně štelovat a nebyly ohlý. Ovšem hle, najednou mi jedna hůlka vypadla z ruky. A nebylo to únavou ruky - zatím nebylo z čeho, když jsem ušel asi 3 km za třičtvrtě hodiny. Unavenej byl ten materiál rukojeti, kterej drží pásek hůlky na ruku. Vnitřní hrazdička se ulomila a bylo po hůlce. Před sestupem, kde jsem plánoval konečně spustit muflona a trochu začít dohánět ztrátu, to bylo dost na pytel. Pásek hůlky jsem si nějak namotal na hůlku a současně si s ní přiškrtil ruku, aby trochu držela a nějak pajdal po klikaté cestě po úbočí údolí. Po nějaké době jsem zjistil, že na navigaci v hodinkách se úplně spolehnout nemůžu, protože navzdory předchozím měřením, kdy mi na ruce vrněly a pípaly, teď jsem sešel z trasy a ani se neozvaly. Sestoupil jsem tudíž do údolí se zacházkou, ale vzhledem k podezření, že jsem kolem Kněží hory nešel správně a možná si trasu i zkrátil, bylo nutno si chybějící metry poctivě nabloudit, což se mi myslím podařilo už tady v údolí Melatína. Kousek proti proudu potoka jsem se vrátil a vystoupil nahoru k rozcestí U Luže. Rozradostněn, že su konečně na správné trase a navíc na trase BVVŠ, jsem si ani nevšiml, že jsem právě minul kontrolní bod. Naštěstí mě po pár stech metrů napadlo kouknout na papír s kontrolama, kde jsem zjistil, že se musím vrátit. Kontrolu jsme si zaznamenal a až napodruhé se vydal po cestě Vojanka dolů do Bílovic.

Tam, v sídlišti u lesa jsem u popelnic spatřil odložený přímotop. Ne že by mi bylo zima, ale moji pozornost přitáhl měděný drát trčicí z jeho zadní části. Když jsem si chystal hůlky, nečekal jsem že k jejich zprovoznění bude potřeba zrovna tato součást přímotopu, ale přesně něco tohoto typu se mi hodilo. Z drátu jsem urval jakousi nádobu, z drátu vytekla tekutina (byl dutý), nacpal jsem ho do hůlky a přichytil jím poutko s hůlkama. A mohl jsem konečně pořádně muflonit. To teda jen do chvíle, než se mi při sestupu pod velkým bílovickýcm komínem zasekla hůlka mezi dlažební kostky. Ale zatímco posledně na Pražském hradě při Pražské 100 mi to málem urvalo paži, tady se mi prostě opět vyrvalo poutko i s drátem. Byl jsem naštvanej, ale na druhou stranu, to mohlo dopadnout i hůř. Takže jsem znovu nasadil drát a pokračoval, akorát jsem tomu vynálezu nemohl důvěřovat bez omezení. Nicméně dolů do údolí Svitavy jsem už nějak sešlapal a pak se začalo stoupat do protějšího svahu. Trasa vedla kolem památníku Lidušky až k její nové rozhledně, před sestupem zpátky do svitavského údolí. Ještě jsem na ní nebyl, tak jsem byl rád za tuto příležitost i když to přineslo trochu zdržení; ono, jestli jsem za předposledním o 30 nebo o 40 minut už bylo skoro jedno. 

Rozhledna mě překvapila výškou i pěkným rozhledem ve tmě. Viděl jsem z ní nejen Bílovice a Brno. V dáli kdesi nahoře na kopci červeně svítil vysílač Hády, člověk se ale utěšoval tím, že tam naštěstí trasa nevedla. Horší bylo vědomí, že trasa povede na Šumberu, od které je to pak na Hády už z kopce. Po svahu k ní vzhůru mířilo světlo čelovky, což mi dávalo jistou vzpruhou - po dlouhé době jsem zaznamenal známku pochodu před sebou. Seběhl jsem rozhlednu a od ní zmuflonil do údolí a vydal se do obávaného protisvahu k Obřanskému hradu a dál nahoru do jižní části Moravského krasu. 

Podle odhadu pozice bylo světlo přede mnou asi tak 15-20 minut, což bylo míň, než jsem před rozhlednou předpokládal. Výstup ale chvíli trval a šance, že bych v dohlednu světlonoše dostihl moc velká nebyla. Zvlášť, když jsem během jednoho sáhu do ledvinky vytrousil propisku a musel se pro ni vracet. Naštěstí jsem ji našel a mohl si tudíž dál zaznamenávat kódy přímo do archu, většinou jsem to ale řešil narychlo fotkou na mobil. Jeho vytahování ale bylo dost nepraktický, měl jsem ho v ledvině, do které ho narvat nebylo vůbec jednoduchý, a proto bylo každý jeho užití třeba náležitě zvážit. O to míň jsem se proto zdržoval focením. O to míň jsem se ale taky koukal do mapy a o to víc jsem byl závislej na šipce v hodinkách. Ta mě zavedla na Hornek a pak do údolí Říčky a po modré dál na sever. 

U Říček jsem opět po letech využil hlavolamovou pumpu. Naštěstí jsem si vzpomněl na zaklínadlo, kterým přimět vodu, aby z něj vytekla a mohl se napít. Zásobu ve velbloudím vaku jsem teda stále měl, horší to bylo s jídlem. Jeho zásoby se postupně zmenšovaly, ale s blížícím se Ochozem a tamní občerstvovačkou na 25. km se mi taky zvedala naděje, že nějaký jídlo ještě dostanu. Než jsem tam došel, musel jsem projít kolem vývěru Říčky, rozcestí pod Pekárnou u Ochozské jeskyně a pak správně trefit cestu do Ochozu, což se mi podařilo až napodruhé (nevím proč, ale tady na tom rozcestí bloudím skoro vždycky). 

Na kontrolu jsem nakonec dorazil chvilku před půlnocí. Osazenstvo kontroly Olaf a František už se nemohli dočkat, až dorazím, aby to mohli sbalit. Dozvěděl jsem si se, že asi 15 minut přede mnou je Michal Turek. No nečekal jsem, že zrovna jeho bych někdy mohl dostihnout, a taky jsem od toho byl ještě docela daleko. Nicméně nacpal jsem do sebe dva chleby se sádlem a pokračoval dál. Cesta opustila jižní Moravský kras a vedla jeho pro mě neznámou části téměř přímo k Březině a dál. Když jsem se k této vesnici přiblížil, všiml jsem si pohybujícího se světýlka čelovky. Snažil jsem si ho dohnat, co to šlo, ale zdrhal pořád přede mnou. Vzpomněl jsem si, jak mě posledně prohnal Olbryš. No asi to taky neměl lehký, teď jsem to poznal z role stíhače. Když jsem došel na rozcestí V Zahrádkách, zjistil jsem, že osoba s čelovkou jde dál, zatímco trasa v navigaci odbočuje doleva. Volal jsem a pískal na něj, ale jak se do leda volá, tak je lepší mlčet, protože mě stejně odpovídá leda ozvěna. Takže jsem zkusil volat ještě jiným způsobem, a to mobilem. Na něj se, pokud vím, se to pravidlo o ozvěně nevztahuje, takže jsme zavolal Michalu Turkovi a dozvěděl se, že  je to skutečně ona záhadná osoba, s níž se asi po sto metrech sejdeme. Dozvěděl jsem se ale hlavně taky to, že jdu celou dobu podle nějaké zastaralé mapě trasy. 

S Michalem jsme šli kousek a protože jsem ho dostihl, hlásil jak není ve formě a hned se se mnou loučil. Ovšem vzápětí jsme dostihli další dvě světla. Byl to Jirka Hofman a Lukáš Faltýnek, který se loni stal jedním ze dvou významných účastníků BVVŠ, neboť se se spoluchodičkou Monikou zařadili v seznamu Pokořitel ů Brna na významném 999. a 1000. místě. To Jirka Hofman do tohoto seznamu přibyl o poznání dřív a kdyby si všichni Pokořitelé Brna před Lukášem dali s Jirkou jednu jeho absolvovanou stovku, byla by vyšla přesně na každého jedna, Jirka zde totiž právě procházel svou 999 stovku. Já ani Michal jsme těmto číslům nemohli konkurovat (on později seznal, že by to dohnal aspoň počtem svých dekagramů), takže jsme se hli trochu rychleji kupředu, směrem do Křtin. 

Cestou do vsi a pak dole na návsi jsem zastavil na fotku, přičemž jsem náhodou zjistil, že stojím u kontrolního bodu, jejž bylo nutno zaznamenat. Michal mi mezi tím zdrhl.  Nefotil jsem jen tak do tmy, v noční vesnici zářil slavný Santiniho kostel v jehož podzemí byly nalezeny záhadné pomalované lebky, jež byly námětem méně slavné legendy, kterou jsem onehdá napsal. Rozjímáním nad blbostma jsem ale energii neztrácel a pokračoval dál, chtěl bych říct že ve šlépějích Turkových, kdybych to nebyl ještě ve Křtinach zblbnul a nevydal se kamsi do zahrádek a do polí po modré značce. Chlapi mi dali za úkol, ať hodím na net společnou fotku a během toho házení člověk sejde z trasy ani neví jak. Naštěstí jsem věděl jak se dostat na správnou trasu, znamenalo to sice trochu umytí bot v orosené trávě na polní cestě, ale jinak zas tak nic moc hroznýho se nedělo. Akorát jsem si všiml, že jsem na trasu došel celkem nedlouho před dvojicí Jirka a Lukáš, jejichž světla se za mnou objevila. Já jsem se koukal spíš vpřed, zda někde v dáli neuvidím světlo Turka, což se taky stalo, neuviděl jsem ho, protože už byl kdesi daleko. Dostihnout ho v této fázi už bylo trochu mimo moje schopnosti, jak stoupala výška, tím klesala moje rychlost, v jednu chvíli i mnohem rychleji, protože jsem se na chvíli zastavil. To bylo kousek před Klostrmanovou studánkou, kde na mě začala přicházet spací a celkově únavová krize. Pro tento účel jsem měl v baťůžku tygr a na něj teď mělo dojít. Jen jsem se chtěl ještě posunout na rovnější cestu, abych se jím hned nepolil, tak jsem si ho jen přesunul do pohotovostní polohy v kapse mikiny. Záhy se za mnou opět objevily světla chlapů vzadu, tak jsem trochu přidal, abych nebyl tak snadno polapen jejich světlomety. A jak tak spěchám, koukám, že jdu blbě. Někde jsem minul odbočku, a tak bylo třeba se dostat zpátky na správnou cestu. Blízká lesní pěšina zdála se být přijatelným řešením, teda aspoň podle mapy. Skutečnost ale byla poněkud akčnější - místo lesní cestu tu nepřipomínalo mnohé, zkrátka jsem šel volným lesem, přes různý křoví a klády, až jsem dorazil konečně na cestu, kudy vedla trasa k dalšímu cíli do Rudice. 

Mezi tím jsem se přes mobil od Turka dozvěděl, že už je někde tak 20 minut přede mnou. Zpestření v podobě neplánované odbočky mě sice na chvíli probralo, ovšem i tato vzpruha měla pro mou čilost jen omezeného trvání a po chvíli jsem se zase ploužil rychostí tekoucího medu. Chtěl jsem proto konečně vytáhnout tygra. Jenže smůla, tygr už mi někde cestou zdrhl do houští. Nejen že jsem teď neměl energeťák, ale dokonce se teď po mě plechovka válí někde v lese. Energii jít ho hledat jsem ale neměl, na to bych potřeboval právě toho tygra. Začarovanej kruh! Lov tygra jsem teda radši nechal na další výlet a smutně jsem pokračoval s vědomím, že mám asi za 10 km nachystanej u cesty záložní zdroj a ještě před ním je v Jedovnicích živá kontrola. Než jsem dolezl k kontrolnímu bodu u mlýna, téměř mě dohnali Jirka s Lukášem. Neodolal jsem a usadil se na chvíli na lavičce, čímž jsem demoralizoval i je a tak jsme se tam zasekli všichni tři. 

Odsekl jsem se jako první s vědomím, že delší posez nic mezi minutou sezení a hodinou spaní tu nepřipadalo v úvahu, a pomalu šel přes místní geopark dál. V dáli krásně svítily Jedovnice, Kotvrdovice a nad nima Kojál, pod nímž na mě čekaly záložní zásoby včetně tygra. 

Jenže cesta byla ještě dlouhá, kolem Rudického propadání, tentokrát bez návštěvy jeskyně, dál do Jedovnic, kde  začalo navzdory předpovědi pršet. Na déšť jsem se vůbec nepřipravil, ale aspoň jsem vytáhl z baťůžku větrovku, abych ji trochu promyl. Kontrola byla až ve vzdálené části obce u rybníka. Časově jsem se zaevidoval, zjistil jsem, že jsem asi půl hodiny za Michalem a ještě kýmsi, snědl kousek jablka a pokračoval. Cestou jsem vzpomínal, jak jsme do těchto končin jezdili kdysi před 30 lety na výlety s turisťákem od ČTU. A jak tak vzpomínám, koukám, že jsem už zase přešel odbočku, tentokrát jen o málo, cesta zabočila nečekaně doprava k rybníkům, mezi nimiž pak vedla krásnou alejí, která ale v podstatě nebyla vidět. Na konci rybníka Budkovan vedla trasa ještě kousek na jihovýchod a pak kolem bifurkačních bažin na rozvodí mezi Svitavou a Litavou se stočila na sever. Dál vedla cesta lesem, místy dost blbě průchodným, sice po značce, která se ale místy úplně ztrácela a orientačně to byl docela nepřehledný úsek. Náladu mi na chvíli zvedlo světýlku v dáli, po chvíli v blíži a po další chvíli už zase v dáli, byl to jeden z chodičů, s nímž jsem se pozdravil a už ho dál neviděl. 

Vyšlapal jsem lesem do Senetářova, za nímž už byl vytoužený křížek u něhož jsem měl schované zásoby. Jako na potvoru si přesně tutéž skýš vybrali i orgové nějeké šifrovačky, kteří tu schovali nějakou šifru. Naštěstí tu ale moje flaška s pitím, tygr a kapsička s výživou zůstaly. 

Doplnil jsem zásoby a jelikož tady, u Kojálu jsem byl v nejvyšším místě asi celé trasy, dál začala trasa klesat. Konečně jsem si dal tygra a občerstven jsem sešel lesem do údolí, kde už se začalo rozednívat. Nově nabytá energie spolu s denním světlem mě dostatečně povzbudily, že jsem všechny krize hodil za hlavu a v pohodě pokračoval k Balcarce a pak Ostrovem dál, pro změnu k Macoše. Díky tomu, že jsem v noci moc rychle nešel, tak jsem už tady mohl konečně fotit za světla, o což se ostatní přede mnou svým neuváženým rychlým tempem připravili. Když Macocha, tak Horní můstek, pak i ten Dolní a pak po žluté podél koňského spádu dál na sever po hraně Pustého žlebu, až se do něj nakonec kousek před Sloupem sešlo. Už bylo něco po 7 h, tak jsem si cestou zkontroloval, že by mělo být ve Sloupu být otevřeno v tamním kšeftu. To se mi potvrdilo, nakoupil jsem nějakou buchtu na snídani a vyrazil dál. 

Šlo se mi krásně lehce, nejen protože to byla výborná buchta, na kterou jsem měl chuť, ale hlavně proto, že jsem v kšeftu zapomněl hůlky. Takže poklus zpátky a tu krásnou procházku jsem absolvoval ještě jednou, tentokrát ale už bez buchty, zato s hůlkama. Cesta mě vyvedlo do Vavřince a cestou se začalo dělat vedro. Výstup do kopce jsem využil k úvahám o krokové křivce což byl problém, na nímž jsem už nějakou dobu přemýšlel. Kousek za Vavřincem vedla trasa po včelí stezce a po ní mě dovedla až k rybníku u Petrovic, kde byla po dlouhé době kontrola, kde jsem kromě orgů potkal i nějaký chodiče, konkrétně Víťu R., Milana Š., Janu Š. a další. 

Občerstvil jsem se párkem a hl se vpřed, aby mi někteří moc neutekli. Trasa vedla po mně dosud neznámé zelené značce po neznámém hřebeni a částečně údolím do Blanska. S vědomím, že Michal Turek odcházel z kontroly ne až tak dlouho přede mnou, šlápl jsem do toho, abych ho zkusil dohnat. Ovšem ve chvíli, kdy jsem dorazil do Blanska, naděje víceméně vyšuměla, neboť mi podobně jako před měsícem na ČH šlápotách zdechly hodinky - nabíjecí kábl zůstal někde doma ve vestě. Nemohl jsem tedy měřit, což o to, ale horší bylo, že teď jsem se musel spolehnout jen na mobil, kterej jsem každou chvíli musel lovit v těžko přístupné kapse ledvinky. 

Průchod kolem Alberta jsem využil k doplnění dopolední dávky černé vody a vydal se přes řeku a koleje vzhůru na masív Bukovce. Někde tam, konkrétně nad Hořicema, totiž právě byl Michal, jak mi potvrdil smskou. Než jsem se k Hořicím vyškrabal já, trvalo to možná 20 minut. Michala jsem tudíž úplně nedohnal, zato jsem si mohl všimnout krásného výhledu hned do dvou dalších států, vidět byly jak rakouské Leiserberge, tak Malé Karpaty na Slovensku. Příliš dlouho jsem se ale nekochal, pokračoval jsem dál po červené, tentokrát se to obešlo bez návštěvy Bukovce, zato jsme si ještě lépe rozmyslel jak je to s tou krokovou křivkou a vyšlo mi, že by mohla být poskládaná z oblouků Archimédovy spirály (zatím jsem si to nevyvrátil). S vědomím, že jsem to vyřešil jsem se pustil z kopce dolů, muflonně přímo do Lipůvky. Tam jsem po delší době potkal zase nějakého chodiče, byl jím Martin Kriedl, Brňák z Plzně, se kterým jsme pak prošli celou betonovou štreku ke Zlobici. Nohy tím dostaly celkem zabrat, tak jsem si u kontrolního bodu u rozhledny na chvíli odpočinul a posilnil se čokoládovou tyčinkou, dopil černou vodu a vydal se z kopce na stíhačku směrem k Malhostovické pecce.

Než jsem se ale dostal dolů na kraj  lesa, Martin už byl skoro u ní, daleko v poli přede mnou. Trasa se kopci sice vyhla, to mi ale přišlo jako rouhání takovej krásnej kopec vynechat, zvlášť když teď na něm krásně kvetly žlutý květy mochny písečné, jak mi bylo ze strany korýšských poradců napovězeno.

Mírně jsem se tím zdržel a tak jsem Martina potkal až poté, co jsem se vyškrabal na nejzápadnější místo trasy a nejvyšší místo této západní krasové oblasti, na Čebínku. Byla tak trochu zbytečná vracečka - na vrcholu je sice rozhledna, která je ale otevřená jen pár hodin ročně a od ní rozhled není.

Jejím hlavním významem tak bylo, že jsem se tu potkal s Turkem a zjistil, že je nyní jen asi 6 minut přede mnou. A poté, co jsem kopec seběhl a vydal se ho stíhat po staré Tišnovce směr občerstvovačka Kuřim, už to byly jen 4 minuty. To, co se před nějakýma 20 km v Blansku zdálo jako utopie se nyní jevilo jako reálný cíl. A skutečně, na kontrolu do Kuřima jsem dorazil pár minut po Michalovi, kterej se zde na chvíli posadil a dal mi šanci ho dostihnout. Přestože jsem se tu nemínil jakkoliv rozsedět, nakonec jsem prováhal správnou dobu odejít a protože jsem si potřeboval vysypat boty, nechal jse Michala zdrhnout a dojít Martina. Najednou mi to moc nešlapalo, poté, co jsem se z kontroly zvedl, poodešel jsem asi 300m a zjistil, že mám sakra hlad. Po ruce byla akorát cukrárna, kde jsem si koupil černou vodu a jakýsi položluklý tyčinky. Byly hnusný, ale vracet jsem jim je už nešel. A zatímco jsem bojoval cestou s jejich chutí, došel mě opět Martin. Už bylo pořádný vedro a u vodní kaple jsem si aspoň trochu svlažil ruce. To mě trochu osvěžilo, že jsem zvládl zase trochu přidat do kopce a tak jsem pak šel celý masív Sychrova a Baby sám. 

Až na jejím vrcholu, kde jsem psal zápis do knihy a za pomocí tamní vrcholové propisky doplňoval kódy jednotlivých kontrol z fotek do archu, prošel kolem mě Martin. Zachytit jeho tempo se mi tentokrát nepodařilo, zjevně jsem nebyl úplně v pohodě, zatímco on zvládl po mírně se svažující cestě běžet, já už spoléhal pouze na rádoby rychlé kroky. Nakonec jsem jich ale udělal dostatek, abych se dostal po hřebeni a skrz křoví a zahrádkářskou kolonii až ke křížku u Medlánek a dál k Medláneckým kopcům. Věděl jsem, že na jednom z nich má být kontrola, ale vzhledem k tomu, že je nedávno z mě neznámých důvodů přejmenovali, nebyl jsem si jistej, na kterej se vlastně leze. Naštěstí jsem se mohl vizuálně chytit Martina, který lezl na ten první, menší, dříve Zadní, se skálo na vrcholu. Tam se nacházal poslední kontrolní bod. Dostihl jsme tu Martina a nadobro se k němu připojil po seběhu dolů do Medlánek.

Následoval poslední úsek kolem medláneckého rybníka, přes netekoucí Pergl, přes pole kolem Řečkovice do Ivanovic a dál na Písky. Udělalo se krásně a všude bylo plno lidí a koní (teda aspoň v ohradě jich pár bylo, těch koní). My jsme ale museli ještě pěkně po svých přes zahrádkářskou kolnii na Pískách pak z kopce k trati, podejít  a proti proudu Ponávky k rozcestí a údolím do Jehnic. Dál už jsme se nedělili, do asi 1 km vzdáleného cíle v Ořešíně jsme dorazili chvíli před půl šestou, necelých 21,5 hodiny od startu, v pořadí 25.-26.

Teprve tam jsem zjistil, kdo všechno byl na tomto pochodu taky. Vzhledem k tomu, že se ho účastnilo asi 40 lidí a já jich předešel asi 10, většina musela dorazit přede mnou. Takže jsem tu ještě poseděl u jakési japonské polévky s Michalem, co nakonec dorazil asi půl hodiny přede mnou, Míšou a Markem a dalšíma chodiči a orgy a posdíleli své zážitky. Bylo to pěkný, ale vzhledem k tomu, jaký bylo ten den vedro a jak padaly teplotní rekordy, nakonec jsme byli rádi, že jsme to ve zdraví všichni přežili.