100 mil krajinou Malých Karpat

100 MKMK = 200 KM

Z této podivné rovnosti se dá odvodit leccos, ale i na obyčejném Z-modulu nad (obecně nekomutativním) monoidem z ní plyne, že MK je odmocnina ze 2 KM. Odmocnina ze 2 se představit dá, ale co je odmocnina z kilometru? Vydal jsem se to zjistit na akci, která má přímo levou stranu této rovnosti v názvu. Tu pravou jsem tam doplnil, protože dle propozic nejdelší trasa této akce, Shadow Warrior, je pochod dlouhý 200 kilometrů (teda aspoň tolik). Už mnoho let jsem o ní věděl a zatímco dřív jsem to považoval za totální kravinu, které se rozhodně účastnit nebudu, s postupujícím věkem jsem přešel do fáze, kdy se účastním už i akcí, které za totální kraviny považuju. Takže po letošní zimní LH 24 logicky následovalo toto. Další fáze mého úpadku racionálního uvažování by mohla vést k účasti na akcích jako je MUM, 1000 mil nebo 24(či více)hodinová periodická lobotomie na asfaltovém kilometru. Ale snad to tak daleko nedojde.

A protože jsem se sám rozhodl pořádat jednu stomílovou akci, nabízelo se MKMK jako příležitost vyzkoušet si, do čeho to lidi míním poslat. Proto jsem verboval i orgy z ostatních stomílovek projektu Moravské meze, ale nakonec jsem je zastupoval sám. Ovšem, koho nebylo třeba dlouho přesvědčovat, byla Eva - jakmile je to dlouhá štreka, tak do toho jde. A to že bude 35 stupňů? No a co? Já jsem se těmto teplotám dosud snažil vyhýbat, ale většinou, když teplota vylezla k 30 stupňům, tak z toho byl pro mě záhadně dobrej výsledek. A to přitom takový vedro nesnáším. Tak to byla velká neznámá, co se mnou udělá taková dálka a zda ji vůbec zvládnu.

Eva domluvila cestu autem spolu s ČBudějičákama Lukášem Čásarim a Jarkou Pechovou autem, ještě spolu spolu s Titusem, zkušeným MKMKářem. Už sejít se na srazovišti u Olympie byl docela kumšt vzhledem k rozkopané jižní půlce Brna a zasekané dálnici. Nakonec jsme se na místě sešli jen asi o hodinu po plánovém srazu, a jeli do Chtělnice. Tam jsme dorazili chvíli před 13h, tj. koncem prezence, chvíli před úvodním pokecem od Slava, hlavního orga akce, a půl hodiny před vlastním startem (poslední vlny). Takže místo, abych si zašel ještě na oběd před dvoudenním pochodovým stravovacím režimem, byl jsem rád, že jsem do sebe stihl nacpat housku s paštikou, rychle porozdělovat milion všelijakých tyčinek a gelů do supportných igelitek a postavit se na start.

Vyrazili jsme přesně pár minut po 13:30 do totálního vedra, bylo asi 34 stupňů a cestu rozpálenou vesnicí jsme chtěli mít brzo za sebou. Titus to proto napálil, že z něj brzo zůstalo cosi jako ohnivá čára mířící mimo náš dohled dohledu. Já jsem se držel na dohled první skupiny, ale to jen tak pro rozhýbání na začátku s vědomím, že mě samozřejmě bude mnoho lidí předbíhat. Teda ono jich zas tak moc být nemohlo, protože někteří vyrazili už dřív a nyní tu startovalo asi tak 40 lidí. Z toho část byli bojovníci na kratších trasách Last Ronin (165) a Black Knight (135). Pomyšlení, že 135 km je tu jen dětská trasa mě opravdu optimismem nenaplňovalo...

Ale nad tím se nedalo přemýšlet, vyrazili jsem do kopců, abychom byli brzo ve stínu. Vystoupali jsme kolem velké nádrže s vodou, u které byl pro jistotu nápis zákaz vstupu, aby někoho po kilometru nenapadlo se jít rovnou koupat. Pak ale lesní cesty, mírně zvlněné a mně po nich šlo, chvílema i běželo, docela dobře. Dostihl mě Milan Mikulášek, Lukáš a několik dalších lidí a společně jsme dorazili k hrázi přehrady, kde se nacházel první kontrolní bod. Ten bych zaručeně minul, nemít kolem sebe takovou společnost. Kontroly se tu totiž evidovaly zvláštním způsobem, místo běžných viditelně označených míst s fixou nebo kleštěma se tu nacházely pouze u země ukryté pásky s názvem státu, jehož vlakju si měl člověk škrtnout na obdrženém archu. Takže to člověk musel napřed najít, přečíst (což byl v některých případech taky netriviální úkol), přeložit ze slovenštiny (byli tu i cizinci, kteří nevím, jak toto řešili) a pak poznat, která vlajka k danému státu patří. Nápovědou bylo, že to byly všechno evropské státy a na archu byly seřazeny abecedně, ale podle anglické abecedy, což z toho dělalo vyloženě mnohodovednostní soutěž. Kromě toho, že k té kontrole musí člověk dojít, ale to už bylo to nejmenší. Občas taky člověk potkal účastníka z některé dřívější vlny, co to nedal ...

Prošli jsme přes rozcestí Výtok. Tady už jsem to trochu znal a byl jsem obeznámen s rolí tohoto místa - na zdejší chatě u Petera Cisára bude občerstvovačka. Ale k ní nám v tuto chvíli chybělo ještě nějakých 150 kilometrů. Teď se tu nacházel jen kanystr s vodou, aby tu aspoň něco málo vytékalo, když už tuto představu ten název tak podněcoval. Následoval výstup dolinou po žluté do Horní rovně. A tam doleva. 

A zatíco Lukáš práskl do koní a zmizel kdesi v horku lesa, já se tu při zapisování kotroly sešel s Milanem a Jarkou. A této sestavě známých bloudičů jsme cestou zapředli hovor o tom, kolik že tato trasa má km. Že to možná bude víc jak oněch oficiálních 202 km. Ono se totiž někde uvádělo 212 a jinde zase necelých 200. Ale shodli jsme se, že to asi bude přecejen trochu víc.  Zejména proto, že jak Jarka zanedlouho zjistila na svých hodinkách, už jsme byli kus mimo trasu. Takže zacházka půldruhýho kiláku - v této sestavě se tomu ale nedalo moc divit. Vynasnažil jsem se tuto skupinu roztrhnout a vyrazil napřed nazpět a po chvíli se navázal na správnou trasu, která docela skrytě zahýbala z cesty na prudkou klesající pěšinu mířící z kopců dolů do Brezové pod Bradlom. 

Občerstvovačka byla jen stručná, trochu ovoce, oříšků sušenek, ale hlavně pití. Nejvíc mě tu ale potěšil grep, který se pak objevoval i na dalších kontrolách. Potkal jsem tu Evu, která mi pak podobně jak Jarka zdrhla, zatímco já jsem do sebe ještě lil černou vodu a doplňoval vodu nebarevnou do flašek na popruzích báglu.Vodní režim nebylo záhodno podceňovat, každý zdroj vody bylo třeba využít a doplnit zásoby na dalších 25 km k občerstvovačce, protože bylo fakt vedro. 

Cestou po červené jsem se vypravil dál stíhat své předchůdce i -kyně. Šlo se mi dobře, že jsem zapochyboval, že jdu dobře. A skutečně, značka uhýbala z údolí doprava. Musel jsem si dávat bacha, protože se značením se Slavo až tak moc neobtěžoval a než aby nás jím někde mátl, tak ho tam radši vůbec nedával a prostě se muselo jít podle map v mobilu, neboť papírový itinerář by tu k orientaci rozhodně nestčil. Ovšem mobil mi mohl posloužit i ke kontrole poloh ostatních, protože každý z nás byl vybaven sledovačem, jehož poloha byla v reálném čase k vidění na webu. Tam jsem proto taky mohl cestou šmírovat, jak moc mi utekla Jarka a Eva a kde už jsou Titus a Lukáš. A zatímco ti už byli kdesi daleko včudu, obě baby jsem cestou po červené značce během následujících 10 km dostihl a pak zejména s Evou postupoval severozápadní částí Malých Karpat. 

Vedro bylo takový, že hned při  prvním setkání s tekoucí vodou v potoce jsem se jal zprovoznit chladící opatření. Tím byly nákrčníky, který jsem si namočil a namotal na různé části těla (teda zejména horní části). Poté, co jsem se takhle pěkně zmokřil celkem čistou a studenou vodou, jsem vyrazil dál, načež slyším, jak mě z lesa volá Eva, abych neminul studánku. Zde byla voda nejen čistá, studená, ale i pitná. Oproti už zteplalým zásobám ve flaškách to byla úplná slast. Jak zhodnotil jeden z parťáků: Nebolo nam nič a je nam o vela lepšie.

 

A tak se nám pak i šlo. Teda mně se dobře šlo, Evě se možná dobře běželo, protože mi na placaté cestě zdrhla a á pak psotupoval delšíé dobu sám, zdržován ostružinami k zastávce Dolní Raková a dál do kopce. Doplnění energie v pomocí gelu se tentokrát obešlo bez větších dobrodružství, ono jak je to v tubě, tak se s tím dá docela dobře pracovat, když si člověk uvědomí, že ten malej kousek folie, kterým to bylo zalepený, může vložit do uzávěru tuby a tím snížit pravděpodobost, že se tím zasprasí na ostatních částech těla. Cestou přes chatovou osadu jsem nevynechal možnost se nechat pokropit - paní kropící, byla trochu překvapená, ale já jsem byl přešťasten z každé kapky vody, co na mně přistála. Pití jsem ale měl ještě dost a vzhledem k blížící se občerstvovačce jsem si mohl dovolit vynechat doplnění vody ze studny na louce na Mikulčických kopanicích.

Mírné zmatky nám přineslo, že jeden z kontrolních bodů se jmenoval Buková ŽST, což byl trochu špek, protože do Bukové zatím železniční trať zavedena nebyla. S tím se někteří nespokojili a pro jistotu celou vesnici křížem krážem proslídili, jestli se v ní přecejen aspoň nějaká malá železniční stanice neskrývá, ale bez úspěchu. Vysvělením přitom bylo, že kontrolní bod se měl jmenovat ŽST Raková, ale někdo si to spletl a zaměnil korýše za stromy. Podstatné ale bylo, že v Bukové se ve skutečnosti nacházela občerstvovačka. A ne jen tak ledajaká. Bylo to v dvoře u rodinného domku, kde se o nás místní starali jako o vlastní, nebo ještě lépe. Full service ve stylu: polévka různých teplot, kafe různých chutí, pití různých barev, ovoce různých tvarů, nabíječky různých koncovek a mnoho dalšího různého. K tomu všemu jedna velká káď, kam člověk mohl vlézt vykoupat se spolu s balíkama kofol a dalšího pití. Prostě ráj na Slovensku. Až se mi z něj zamotala hlava a na chvíli jsem sem musel vzpamatovávat na zemi. 

Poté, co jsem se tu popozdravovatl s Mirou, Luborem, Pavlem, Víťou, Karin, Stankem a mnoha dalšíma, vyrazil jsem při západu slunce dál, na výstup na Záruby, nejvyšší kopec Malých Karpat. Byla stále určitá šance ještě západ slunce stihnout ve vyšších polohách svahu, ale svět se točil něak moc rychle, takže když jsem dostihl holky, akorát jsme udělali fotky se září po západu slunce. Chvíli jsme šli ve třech, ale celou cestu na vrchol Jarka s Evou proklábosila, na což jsem úplně neměl energii. A mě bude někdo říkat, že su ukecanej.

Na vrcholu jsme se patřičně zapsali do vrcholové knihy, zapnuli čelovky a vydali se na sestup. Protože jsem ale musel řešit změnu koncentrace iontů v roztoku ve flašce, holky jsem nechal pláchnout a vydal se za nima muflonmo až s odstupem. Na výhledy z vrcholu to díky tmě a stromům moc nebylo, takže jsem nemohl ověřit viditelnost mého pracoviště v Brně vzdáleného 99 km, odkud tento vrchol za dobré dohlednosti vidím. 

Přečerpáváním vody jsem se ale zdržel celkem dost, takže mi chvíli trvalo, než jsem se k holkám přiblížil na dovjem. Přestože už svítily čelovkama, nebylo to ale dohled, nýbrž nadoslech. Jarku bylo totiž slyšet dál, než kam dosvítila její čelovka. Většinou za tímto účelem člověk nosí zvoneček, aby byl slyšet dost daleko a případnej medvěd se mohl svobodně rozhodnout, jestli člověka sežere teď nebo až potom. Tady jsme měli Jarku, která zvukové znamení dávala sama. To ale jen, dokud jí Eva z kopce nezdrhla, pak už tento signalizační model nefungoval. A jak jsme sešli na placatou údolní cestu, to jsem se zase vlekl vzadu já, medvědům napospas. Využil jsem ale aspoň připravenou vodu v chatové oblasti Jahodník. Několik dalších kilometrů jsem šel po většinu cesty sám a kochal se mimo jiné noční oblohou v naději, že z ní vylítne nějaký ten Perseid, jako tomu bylo o dvě noci dříve (úplně jinde). Perseidy se ale tentokrát nekonaly. Zato se konaly ostružiny a to tak, že velmi hojně. Dostihnout holky mi pak trvalo asi 3 kiláky, než jsem je dolezl při výstupu na Černou skálu. 

Bylo to hezké místo, s krásným výhledem do tmy. Z ní vyzařovaly spousty světel obcí jak v Záhorské tak v Podunajské nížině a s velkým světlým flekem na jihu od světel z Bratislavy. Bylo ale už dost pozdě v noci a před přicházející únavou jsem se chtěl bránit přísunem kofeinu, nalil jsem proto do sebe energeťák. Spíš preventivně. V žaludku se mi smíchal s hořčíkovým nápojem a mixem všech možných tyčinek, co jsem do sebe průběžně cpal. A začal boj. O to, kdo se nechá strávit jako první a naopak, kdo zůstane v žaludku nejdéle. Pro mě to znamenalo muka v nejistotě, zda rvačku v žaludku nevyřeší krátkým procesem nějaký vyhazovač. Takže nyní to šlo z kopce jak výškově, tak i s mojí pohodou. S holkma sem se ještě potkal na vracečce vedoucí ke stromu jménem Grecko (jinak tam nebylo vůbec nic) a pak jsem šel dlouhou dobu sám v domnění, že už mě budou lidi jen předcházet. Přesto ale jsem holky došel někde cestou kolem Plaveckého hradu, chvíli před sestupem do Plaveckého podhradí, kde se nacházela 3. občerstvovačka.

Za sebou jsme měli asi  63 km a já byl s žaludkem docela v pytli. Dorazil jsem na občerstvovačku, kde bylo docela přePetrováno, neboť tu byl Peter, Olaf, Peter, Viktor a Petra, kteří se na mě vrhli napřed s formalitama a pak s nabídkama občerstvení. Mě ale zajímal akorát (ne)čaj. Mátovej nebo aspoň ovocnej. A ten tam naštěstí měli. Možná jsem byl jedinej jeho konzument, ale můj žaludek čekal na něj jak návštěvník kina na konec reklam. Tak jsem tam seděl a na střídačku odmítal opakované nabídky na borovičku o Viktora a kafe od Petry. Jen Peter Lux naponěkolikáté uspěl ve svojí snaze nacpat do mě aspoň párek. S chlebem, křenem a okurkem. Super. Ale pak jsem si uvědomil, že jsou tu ony slavné supportné igelitky, kde mám svoji výbavu. A v ní i mátový čaj poslední záchrany. Naštěstí těch sáčků jsem tam měl víc, tak jsem si jeden nachal udělat a to udělalo mýmu břichu tak, že jsem akci párek vzal ještě přes kopírák. Holky mezi tím už dávno zvedly kotvy a stoupaly kamsi na Vápennou, zatímco já se zacyklil na párkách a čajích. Byl jsem rád, že vůbec něco jím, i když jsem věděl, že bych to neměl přehnat. Po druhým párku a třetím čaji a asi hodině a půl jsem se už opravdu zvedl a pokračoval. Čaj jsem si pro jistotu ještě nalil do flašky a protože jsem po předchozím zápolení neměl ani pomyšlení na ionťák, dal jsem si do softflašky kofolu, pro případ, že už nebude jiného zb(l)ytí.

A málem k němu došlo. Stoupal jsem pomalým rozvážným krokem pronásledován Stankem a jeho partou. Zatímco z kontroly sem odcházel celkem vychlazen, tady přicházely poryvy horkého vzduchu, že se v něm nedalo téměř dýchat. Ze skupiny za mnou mě rychlým krokem předešel jeden z chodičů, neměl jsem vůbec nárok zachytit jeho tempo a jen postupně sledoval, jak se světlo jeho čelovky postupně vzdaluje kamsi vzhůru k obloze. Šlo se mi blbě. Léčba párkama nějak nezabrala a chvílema opravdu hrozilo, že se obsah mého žaludku vydá na svou vlastní vypravu lesem. Nakonec jsem se těmto návrhům ubránil a bez ztráty kytičky, kapičky či párečku jsem se vyškrábal až na vrchol Vápenné s osvětlenou rozhlednou. Spolu se svým předchůdcem Danielem jsme na ni vylezli a konečně se trochu zchladili větrem. Výhled z tohoto 3. nejvyššího vrcholu Malých Karpat byl krásný, i když bohužel opět do tmy. 

Nezbývalo než slézt a seběhnout dolů. V protisměru jsem začal potkávat světluš(á)ky, byla to parta mířící na vrchol za východem slunce. To se konalo ale až poměrně za dlouho a já měl před sebou ještě dlouhou noc. A hlavně dlouhý výstup. Poté, co jsem seběhl do Sološnické doliny, začalo se stoupat na nejobávaněší kopec - Velký Petrklín. Ač není svojí výškou tak významný, krpál který na něj vede, se člověku vryje hluboko do paměti. A mně třeba i tím, že jsem zde zase po delší době dostihl holky. 

Ne však na dlouho. Na vrcholu Petrklínu stála taktéž věž s vyhlídkovým ochozem, který jsem nemohl nechat bez navštívení. Tentokrát už byl vidět za Vápennou i světlý pruh oblohy před východem slunce. Slezl jsem dolů, přenechal rozhlednu Danovi a seběhl dolů. Spolu s Evou jsme trochu poodběhli z kopce Jarce, abychom zjistili, že jsme minuli odbočku a museli jsme se vrátit a trochu divočejším terénem se napojit na údolní cestu. Tou jsem se pustil trochu napřed. Měl jsem v hlavě trochu nerealistickej cíl, vylézt na poslední z čtveřice "nočních" vrcholů, Vysokou, na východ slunce. To jak moc je to nereálné to je, jsem zjistil při bližším pohledu na mapu. Na Vysokou, teda na její hřeben, vedla totiž dost dlouhá štěrková cesta, z počátku asfaltka.

A já nemám rád asfaltky. A štěrk, to je jen blbě zpevněnej asfalt. Ale jestliže jsem měl jít dalších skoro 5 kiláků po tomto povrchu, snažil jsem se to nějak obrátit ve svůj prospěch. A protože se mi chtělo spát, řekl jsem si, že se cestou trochu vyspím. A tak jsem šel, píchal hůlkama do asfaltu a když to příliš nezaznělo, zpozorněl jsem, že su už mimo a otevřel oči. Čelovku jsem mohl nechat už zhaslou, protože se beztak začalo rozednívat. V tomto polobdělém režimu invalidní zombie jsem postupoval asi dva a půl kiláku, než se moje tělo rozhodlo, že takto prostě ne a poslalo mě k zemi. Zamířil jsem si to přímo do listí u cesty a na neurčitou dobu to zalomil. Udělat to v tomto stavu je takové pěkná spací ruleta - člověk neví jestli se probere za minutu nebo za několik hodin - oba tyto stavy (a všechny mezi tím) mají zhruba stejnou pravděpodobnost. Já jsem ale věděl, že tam nechci vytuhnout na celý dopoledne, takže jsem se podvědomě držel při vědomí. Přitom jsem si ale chtěl dostatečně odpočinout, aby se mi uklidnil jak mozek, tak i žaludek. Po chvíli jsem zaregistroval, jak kolem mě prošly holky a později ještě pár dalších lidí. Když už mi začala být moc zima, probral jsem se a vstal. Měl jsem docela strach, že jsem se prospal do odpoledne. Naštěstí realita nebyla tak hrozná, ležel jsem tam asi tak 50 minut. Kolik z toho jsem doopravdy spal, těžko říct, měl jsem stále dojem, že trochu vnímám, co se děje kolem, protože jsem úplně natvrdo vytuhnout nechtěl.

Zvedl jsem se a pomalu pokračoval dál, na Vysokou. Když jsem se tam vyškrábl, slunce už bylo docela vysoko a krásně osvětlovalo okolní krajinu. Přesto, že jsem měl za sebou právě celkem vydatnou pauzu, stále jsem potřeboval vyřešit břicho. Pořád jsem měl žaludek tak nějak na vodě. Vzhledem k tomu, co jsem pil se tomu nedalo úplně divit, teda on to byl přesněji žaludek na čaji, protože žaludek na ionťáku mi úplně dobře nesedl. Další možností byl ještě žaludek na kofole. Gastronomičtí kaskadéři to můžou vzít jako výzvu; když můžou existovat jídla jako srdce na smetaně, játra na pivě, tak s tímto by možná taky mohl někdo zalepit díru na trhu.

Já jsem ale potřeboval v první řadě vyřešit svoje vlastní žaduleční problémy. Sedl jsem si na šutr na vrcholu a zvažoval, co s tím. S tím šutrem teda nic. Všechny ty různý tyčinky se mi už hnusily a nemohl jsem to už pomalu dát do huby. A tak jsem zkusil něco na tomto pochodu nového. Po různých úvahách nakonec došlo na trojkombinaci ovocná kapsička, mátovo-limetovej energel a konopný semínka. Ty sice údajně neobsahjí THC ani jiný psycholátky, žaludeční problémy však pak ustoupily, že mi pak bylo nějak podezřele tom do zpěvu, skoku a skoro i letu z Vysoké dolů. Takže i přesto, že jsem na vrcholu strávil asi čtvrt hodiny, seběhem k dalšímu kontrolnímu bodu jsem stáhl něco málo na holky a ostatní, co mi utekli vpřed. 

V rámci této nové stíhačky jsem vynechal návštěvu studánky a valil dál, tentokrát už po mně známých cestách Teslácké stovky (ve skutečnosti jsem to tu tehdy zmastil a šel blbě). Vzpomínal jsem, jak jsem se tu tehdy naháněl s Lydií. Ta od té doby dost zrychlila a byla nyní několik hodin přede mnou, daleko mimo dosah mého případného zrychlení. Ale teď jsem nebyl ještě ani v půlce, abych dokázal skutečně zhodnotit svoji výkonnost. Nyní jsem byl ale rád, že vůbec postupuju po správné cestě (poté, co jsem tu zblbnul cestu stejně jako minule).

K další občerstvovačce na Pezinské Babě to bylo ještě kus cesty, a tak jsem si dal za cíl do té doby dojít holky. A trvalo to nečekaně krátce, protože i ony si daly 20 na louce cestou. Je zajímavý, že probdít jednu noc na stovce pro nikoho z nás normálně problém není, tady nás to ale všechny sejmulo. Asi to vedro a možná i podvědomí z dlouhé trasy. Vyšlapali jsme Skalnou, obě Jágrovy (jako by mu nestačila jedna) a pak na Čmelok. Zde jsme dle instrukci měli najít nápis státu kdesi za vysílačem. Vyhodnotil jsem to tak, že se tím myslí kuželovitá stavba na vrcholu. Dle všudypřítomných cedulí se stupňujícím varováním jsem musel překonat silné ionizujíci zářeni, dohled kamer, vstup na soukromý pozemek a další překážky. V určitou chvíli jsem to vyhodnotil jako blbost motat se tu a stočil to zpátky na cestu, takže zda byly na dalších cedulích varování před divokými včelami nebo únikem kyanovodíku, to nemohu potvrdit. Pravdou ale je, že jsem kontrolní nápis nenašel a víc jsem ho tu nehledal. Titus mi ovšem potvrdil, že ho tu, jako jeden z mála nápisů, skutečně našel (nejspíš to přežil, ale osobně jsem ho neviděl). Ani holkám se nechtělo nechat se vystavit záření jinému než slunečnímu, a tak jsme pokračovali bez kontroly až dolů, do sedla Baba, kde jsem se s babama potkal a společně s nima dorazil k dlouho vyhlížené občerstvovačce u sjezdovky a chaty Pezinská Baba.

Jako na každé kontrole přišly na začátek tři dotazy: "Číslo? Polévku si dáte? Kafe si dáte?" se stále stejnou odpovědí "20, ano, ne". Ovšem napřed jsem si potřeboval na chvílu sednout a při čekání na polívku zdlábl chleba se sádlem a cibulí. Bál jsem se, co na to žaludek, ale ten byl nečekaně v pohodě. Až pak jsem si začal vychutnávat polévku a pak i nějakou tu černou vodu. Na meloun jsem si netroufl, ale do flašek jsem si teď už odvážně nechal načepovat ionťák a do mobilu trochu té energie z místních nabíječek. 

Zdržel jsem se tu opět o poznání déle než ostatní včetně Milana Mikuláška, se kterým jsem se tu potkal po asi 80 km. Už začalo být opět pěkný vedro, a tak jsem se ještě osprchoval vodou z hadice (docela vřelou) a vyrazil dál, po sjezdovce dolů a pak údolím ke studánce. 

Cestu se mi pokoušely znepříjemnit auta, co dělaly kravál, jako by se nedaleko snažily závodit. O to já jsem se tu příliš nepokoušel. Vědomí, že se teprve blížím teprve k půlce mi stačilo k tomu, abych si cenil pouze toho, že ještě lezu. A tak jsem lezl dál do kopce na Velkou Homoli. Poblíž skály Skalní okno jsem ve 12:51 dosáhl podle oficiální kilometráže první stovky a chvíli na to i první půle. Dle Evina měření jsme ale už měli asi 103 a podle Jarky ještě víc. Každý jsme se asi nachodili navíc něco svoje - jako například já cestou na rozhlednu Velká Homola. 

Výhled byl krásný a potkal jsem se tu s Milanem, pak jsem slezl dolů a dal holkám na vědomí, že se hodlám stavit na chtěl Zochova chatu a něco si tam dát, neboť to byla první z několika doporučených občerstvoven mezi oficiálními, navzájem 34 km vzdálenými občerstvovačkami. A než jsem k chatě došel, musel jsem seběhnout sjezdovku, na kterou ale dost nechutně pražilo popolední slunko, takže jsem se radši hleděl schovat do lesa na naučnou stezku, kde ale pražilo zhruba stejně. Bylo jasné, že teplota ještě poroste a nehodlá se spokojit s nějakými 34 stupni z pátku. 

Neváhal jsem proto ani chvíli, když mě cesta zavedla k přírodnímu koupališti. Shodil jsem ze sebe hadry a vlezl do vody. Tady jsem pochopil, jak dokonale je trasa naplánovaná. Človek ujde kilo, pak vleze do vody, kde smyje všechnu špínu s únavou a může vyrazit na nový pochod. Kilometry jsem zkrátka začal počítat nanovo. Bolest z první půle jsem do nich nepočítal, tu jsem utopil kdesi v přehradě u Zochovy chaty. 

Na ni jsem se pak stavil a s chutí si dal vysněné halušky a studenou čepovanou kofolu (což je při vší úctě ke kontrolám úplně jiný pití, než to, co se lije z petek). Zatímco koupel ze mě vysála bolest a únavu, tato zastávka ze mě vysála skoro 20 eur, ale taky dodala energii a chuť do další části. Sice jsem si tu poseděl sám, procházející holky radši dělaly, že mě nevidí, aby nemusely být vystaveny pokušení se tu taky zastavit a nacpat se. A tak jsem se chvíli před půl třetí zvedl a pokračoval dál, z lokality B do lokality A, což, jak už jsem rozebíral v reportu k Teslácké stovce, jsou velmi originální názvy míst v této oblasti. 

Cesta dál ubíhla podobně jak dosud, přes lesy a kopce, ve vedru na zdechnutí. Řešil jsem ho zprvu podobně jako předchozí den, namočenými nákrčníky na hlavě a pažích. Ale na hlavě to vysychalo příliš rychle a během pár minut nákrčník víc hřál než chladil. To bylo nutno vychytat trochu lépe. Na druhou stranu jsem však nyní musel řešit nový problém - po koupeli jsem měl mokrý trenky a máčet si jima obsah kapsy nebylo ani příjemné ani s ohledem na drahocenou vlhkost výhodné. Logicky tak došlo na mé nejnovější McGywerovské řešení - trenky na hlavu. Koupil jsem si je nedávno ve Sportisimu a až nyní jsem zjistil, že to byl ve skutečnosti chladící šátek v Sahara stylu, který se příležitostně dal použít i jako trenky. Ve srovnání s namočeným nákrčníkem chladil mnohem lépe a déle. A tak, jakmile jsem ho po nějaké době vysušil, pustil jsem do něj z velbloudí zásoby další vodu a prodloužil tak jeho funkční období.

Mezitím jsem přešel horu Kukla, kterou jsem si zaznačil na vlajku Bosny a Hercegoviny razítkem z vrcholové knihy (do vrcholových knih jsem se poctivě zapisoval, tady ale už nebylo kam) a valil dolů, na mýtinu posetou houštím a zrádnými ostružinami. Člověk prahnoucí po něčem dobrém a šťavnatém by je mohl považovat za spásu, ve skutečnosti je sem ale nastrčil ďábel. Pokušení jsem vzdoroval na své poměry celkem dlouho, ale nakonec jsem neodolal a pustil se do nich. Na několik minut jsem se úplně spustil a oddával slasti z tohoto úžasného lesního ovoce. Když už jsem si říkal, že by to mohlo stačit, rozhodl jsem se, že si ulomím poslední větvičku obsypanou těmito krásnými černými zralými plody. A to byla ta chyba. Když už jsem na ni s pomocí hůlky dosáhl a konečně ji urval, jiné větev se mi pomstila a vrazila mi osten do palce tak, že z něj začala valit krev celkem velkým proudem. 

Rychle jsem začal lovit náplast v ledvince a umývat prst vodou z velbloudí hadice. Když se mi po chvíli podařilo prst zalepit a krvácení zastavit, vydal jsem se konečně na cestu. Ovšem prozor, kde mám brýle? Vzpomněl jsem si, že jsem si je sundával při útoku na první ostružiny. Pochopil jsem, že hlavní obětí věnovanou na oltář mé slabé vůle není díra v prstu, ale moje brejle, který jsem koupil za 79 Kč na Červenokostelecké stovce. A teď měly skončit v houští kdesi pod kuklou. Tak to teda ne! Trvalo mi ale dalších aspoň 5 minut než jsem je našel - už jsem to skoro vzdal a málem jsem na ně šlápl přímo na cestě. 

Tak jsem nakonec téměř bez újmy mohl pokračovat dál, konečně muflonmo z kopce dolů až do vsi. Jmenovala se Píla a v souladu s názvem se v ní nacházelo pítko, na které mě upozornily holky, které jsem tu dostihl právě ve chvíli, kdy dopily a odcházely. Byl jsem překvapenej, protože díky Lokalitě B jsem ztratil přehled o pozicích ostatních a holkám trackery zrovna neukazovaly polohu úplně spolehlivě. Smočil jsem končetiny a pohlavní přikrývku a pokračoval dál, k bílému hradu Červený kámen.

Zde jsem díky efektivnímu chlazení své řídící jednotky nabral vyšší rychlost a trochu holkám poodběhl. Proskákal jsem kolem chrochtajících prasat až do vsi Častá, kde bylo třeba se řádně připravit na dlouhý úsek na slunku. Vody jsem měl z pítka ještě dost, tak jsem se jen stavil v hospodě umýt si xicht a pak se nechal nalákat na zmrzlinu u cesty. Melounová a jahodová. Lepší jsem snad nejedl. Teda aspoň na tomto pochodu (jinou jsem si taky ani nekupoval). Prostě slast, rozkoš, chuťový vrchol dne, že bych si to snad kvůli tý zmrzlině dal celý znovu. No možná, že by stačilo tam prostě přijet na tu zmrzlinu a už to znovu nechodit... Každopádně se mi ale roztekla téměř celá ještě než jsem vyšel z vesnice na obávaný otevřený úsek mezi poli. Z asfaltky se stala polňačka, rozuměj prašná cesta, tak jako se tu stala z každé cesty, neboť dlouhodobé sucho změnilo někdejší bahno na bláto, pak na hlínu a tu pak na prach, který jsme byli nuceni dýchat, kdykoliv kolem nás projelo auto nebo jiný dopravní prostředek či běžec (to se mi ale už dlouho nestalo). 

Cesta byla ale celkem neobyklým způsobem zkrášlena - po stranách byla obehnána houštím, přičemž na té východní plodila rovnou ostružinový džem. Ony to sice původně byly ostružiny, které se ale pod přímým slunečním svitem už na keřích vařily na marmeládu. Na tu jsem ale, zvášť po příjemném zmrzlinovém zchlazení, chuť neměl a radši jsem koukal odsud co nejrychleji zmizet do stínu lesa, který přišel až za obcí Doľany. K občerstvovačce zbývalo ještě asi 10 km, navíc nebylo úplně jasno, zda bude ještě v provozu, neboť v papírech byla zavíračka 15:30 a nyní bylo už asi tak půl šesté. Od místních lidí jsem pro jistotu doplnil vodu a vydal se na poslední část úseku před kontrolou,  přes lesy a kopce do Horných Orešan.

Cesta vedla zprvu dost zmateně úplně jinak, než hlásila trasa na mapě, to protože zde byly skutečně šipky a bylo jich nebývale mnoho - asi tak 4.  Takové množství značek tak zmátlo partu přede mnou - Milana, Míru a Lubora, že jsem se pak napřed potkal s tápajícím Milanem a pak po několika kilometrech i s dalšími dvěma. Společně jsme vystoupili na Slepý vrch, kde si kdysi Kelti postavili hradiště. Přitom to měli k občerstvovačce jen asi 2 a půl kiláku. Seběhnout tento úsek nebyl až takovej problém. Ale zapotil jsem se u toho tak, že jsem pak na kontrolu doběhl chvíli po západu slunce mokrej jak falešnej vodník. 

Kontrola ještě premávala (a rozhodně s tím ještě nemínila navzdory informacím v papírech přestat) a nabízela toho spoustu, ale hlavní byla opět polévka. Ta zdejší u mě vyhrála díky svému koření nad ostatními. Žaludek už byl dávno v pohodě, tak jsme se nebál si dát i další položky z nabídky občerstvení, jako ovoce, sušenky a různé druhy pití. Navíc tu byl minidropbag, tedy malá supportná igelitka, v níž jsem měl mimo jiné Tygra. Toho jsem si sbalil s sebou spolu s několika tyčinkama, kterých jsem měl ale stále dost. Poseděl jsem tu s nohama v lavóru jen tak dlouho, abych se tu potkal s Mirou, Luborem, Milanem, Evou a Jarkou, rozloučil se s nimi a pak už se nimi nepotkal. 

Vyrazil jsem napřed s vědomím, jak to na MKMK chodí: pokud se člověk cíleně někoho nedrží, dopadne to většinou tak, že jde sám a nikdo dlouho před ním i za ním. Před sebou jsem skutečně nikoho moc neviděl ani na online vizualizaci. 

Takže jsem šel sám, kolem přehrady Horné Orešany a pak už s čelovkou lesem do vsi Lošonec a dalším lesem pak opět do údolí Jahodníku, kde končil signál a tím pádem i moje možnosti otravovat ostatní od spánku svými vzkazy po mobilu. Cesta vedla kolem jeskyně Driny po naučné stazce informující o historii tohoto místa. Mohli jsme se tak dozvědět, že jeskyni pomáhal objevit vynálezce jednoho typu padáku Štefan Banič se svým synem. Ovšem, kdo četl mou knihu Neskutečné příběhy pro kaBrňáky, tak ví, jak to s tím padákem bylo, nebo aspoň být mohlo...

Následovala cesta k rozcestí Vlčiareň, kde jsem nabral směr po asfaltce doprava na východ k obci Smolenice, kde se nejspíš nachází zámek. Tomu nasvědčoval i název jednoho z rozcestí, přes které naše trasa vedla. Zámek byl však nyní ukryt ve tmě, ovšem několik hodin zpátky z výstupu na Slepý vrch ho bylo vidět, pokud se člověk vidomý koukal otevřenýma očima. Zde ale nebyl vidět ani zámek, ani cesta, kterou se mělo pokračovat. A zatímco kilák po asfaltce jsem sem promuflonil asi za 4 minuty, všechen ušetřený čas mi sebraly úvahy o další cestě. Po chvíli jsem se vydal dolů lesem po cestě, která mě vyvedla na louku, přes elektrický ohradník dál dolů, přes několik dalších plotů až jsem skončil regulérně v areálu nějakýho JZD zakončenýho plotem a zamčenou bránou (bylo asi půl jedenácté večer). 

U branky byl nápis "zvoňte na vrátnici". Než bych ale budil vrátnýho, to jsem radši udělal dva svislé kroky a přeskočil ven, na svobodu. I když teda po 135 kilometrech už to skákání šlo trochu ztuha. Dostal jsem se tak ale konečně na trasu, která vedla po cyklostezce a modré značce k nádraží Smolenice. Cestou jsem prošel kolem benzínky, poslední možnosti si koupit nějaký jídlo, a to ve chvíli hladu a zavíračky. S pocitem, že jsem právě výrazně ušetřil, jsem pokračoval dál kolem železnice do pole a dál do vsi Trstín. Zde už začínalo být trochu chladněji, že jsem dokonce vytáhl bundu. Cestou dál po bývalé železnici kolem rybníka ke kapličce jsem ji na sebe navlíkl hned několikrát - protože se tu střídaly poryvy horka a chladu. Cesta mě dovedla k náboženskému místu, které mi připomnělo jeden podstatný rozdíl mezi BVVŠ a 100MKMK. Zatímco u Brna máme křížovou cestu, která opěvuje sedmero radostí na Sedmiradostné cestě u Lelekovic, tady se vzývalo sedemero bolestí u kapličky Sedmibolestné Paní Marie. Já jsem se tím ale nenechal zblbnout, na chvíli jsem si sedl na lavici u odpadkového koše s nápisem Norsko, přečerpal energeťák do flašky na pití a dal si tak možná sedmero loků tygra. Tím začala moje tygří část pochodu. 

Zpočátku mi měl jen pomoci přežít úsek polem a lesem ke kontrole. A byl to úsek dost dlouhej, napřed polem, kde jsem zhasl čelovku a kochal se pohledem na noční oblohu. Ve chvíli, kdy už jsem v dáli za sebou zahlédl mihotat se světla čelovek, cesta se stočila a tím kontakt s chodiči za mnou na dlouho skončil. Postup však příliš rychle neplynul. Došel jsem do lesa k jakési bráně bránící v dalším postupu. Na můj vkus byla až příliš zamčená a plot ve směru čáry na mapě se taky tvářil celkem sebevědomě neprostupně. Trochu jsem se teda vrátil, vylezl na kraj lesa, kde se nacházela jakási oplocená pastvina, z níž vůbec nebylo zjevěné, jestli bych se nějak rozumě dostal a "zákaz vstupu" na plotě taky přidával jistý prvek nejistoty do varianty postupu tímto směrem. Obejít oplocení by napak vedlo k bůhvíjakdouhé necestě polem, což se mi taky příliš nechtělo. Volil jsem tedy radši cestu nepolem, vrátil jsem se proto k bráně a pokusil se ji obejít z druhé strany. A hle, našla se tu pěšina na kraj pole a jím pak znovu do lesa, teď už ale do jeho oplocené části. Kam jsem se to dostal jsem radši nechtěl vědět, prošel jsem podzřelým pozemkem kolem podezřelé stavby až k dalšímu podezřelému plotu a podezřelou dírou ven. 

Teď už to šlo dál celkem v pohodě, po jakési zarostlé bývalé cestě lesem až na pole, kde se mělo odbočit zase na nějakou další rádobystezku. Nakonec jsem zabloudil kamsi do lesa a jím přes potok vybloudil na silnici. Po ní jsem pak došel k rozcestí a od něj se vydal do kopce. Konečně jsem se mohl trochu rozhýbat, roviny už bylo dost. Vyšlápl jsem k rozcestí, poblíž něhož bylo za cíl najít strom s nápisem státu. Ale poblíž toho rozcestí byl celej les. A kontrolovat všechny stromy v lese se mi úplně nechtělo, a tak jsem radši šel dál. K další občerstvovačce to už nebylo daleko a můj plán dostat se na ni před půl druhou sice padl, i tak jsem se ale snažil moc nezdržovat. Blížil jsem se ke 150 km, tedy do 3/4 trasy a na cestě jsem byl už přes 36 hodin. Šlo se mi sice celkem dobře, ale i tak jsem se těšil, jaké překvapení na mě bude čekat na kontrole Naháč. 

Žádného jsem tu ale nepotkal, možná proto, že se tak jmenovala dost potemnělá vesnice a nebyl důvod, aby na sebe po půlnoci naháči plýtvali světlem. Ovšem radost mi udělal celkem oblečený chlap zvoucí k sobě do usedlosti na občerstvovačku. Společně s paní domu se tu choulili do izofolií, nabídli mi ale těstoviny s masem a červenou omáčkou, kterou jsem s radostí přijal. Nechal jsem se seznámit s obtížností další trasy a osudu svých předchůdců.  Můj plán napálit to a stihnout poslední padesátku za 10 hodin dostal trhlinu v tom, že takovou dobu to trvalo Renému Mrázovi, vítězi tohoto ročníku. Znamenalo to, že já mám být pomalejší? Je fakt, že na mé straně nestálo počasí a skoro bych si tuto beznaděj připustil. Ovšem  pak jsem sáhl do svých pusťpytlových zásob jsem vylovil svůj hlavní trumf, který neměl ani René: nové čisté ponožky z BVVŠ. V nich únava neměla šanci! Dočerpal jsem něco málo zásob a vypakoval se odtud dál do tmy s vědomím, že nejblíže přede mnou jsou lidi asi tak třičtvrtě hodiny vzdálení. To za mnou už přecejen začalo být živěji, na sledovači jsem viděl, jak se začíná blížit Daniel a holky. Aby mi cesta tou lépe uběhla, pustil jsem si do uší death metal a šlapal ke zřícenině kláštera sv. Kateřiny. 

I ve tmě to byla zajímavá stavba a poblíž se nacházela podivná úzkokolejka vedoucí odnikud nikam. Na nedaleké louce bylo živěji, než bych v tuto noční hodinu čekal. Louku totiž obsadili donebečumilové, kteří tu trávili noc a z našich čelovek nebyli úplně nadšeni. Mně by to sice mohlo být tak trochu u zadní části těla, ale čelovku jsem zhasl, abych zjistil, co je na obloze tak zajímavýho. Nejspíš tu tito astrolidé vyhlíželi Perseidy, což se jim ale během mé přítomnosti nejspíš nepodařilo, teda aspoň já jsem nic na obloze letět neviděl. Zato jsem viděl na rozcestnících, že mám asi 25 minut k rozcestí s kontrolním bodem. Teď, uprostřed druhé noci se už ale začala projevovat únava. To se pozná podle toho, že při pohledu na hodinky člověk přemýšlí, jestli jsou 3 hodiny ráno nebo odpoledne. Najednou jsem pochopil,  že nad touto únavou nemůžu tak snadno zvítězit a kousek za rozcestím jsem to podobně jako předchozí noc namířil rovnou k zemi. Zde se projevil a využil nebývalý stav místních lesů. Ač byla půlka srpna, vzhledem k extrémnímu suchu stromy přešly do podzimního režimu a ve velkém začaly shazovat listí, takže ho byly po lesích úplné závěje. Ideální na to se někam zbořit a vytuhnout. Ještě jsem ze zoufalství vytáhl česnekový pagáč, který jsem uzmul na poslední kontrole a připravil si flašku s tygrem.  Než jsem ale tuto kombinaci zkonzumoval, několikrát jsem usnul a zdálo se mi, že koukám na mapu a vidím, jak se blíží značky mých pronásledovatelů. Když jsem tam takhle tvrdnul asi 10 minut, zdálo se mi, že už slyším přicházející Evu.  To byla tak děsivá noční můra, že jsem vstal, nalil do sebe zbytek tygra, rychle na sebe hodil bágl a bundu a mazal pryč. 

Najednou jsem nepotřeboval spát,  ške niťgxdďd (na rozdíl od doby, kdy píšu tento text). Postupně jsem se rozešel, ale v jednu chvíli jsem se ohlédl a spatřil záblesky něčí čelovky. Tak to teda ne! To mě nakoplo ještě víc. Proběhl jsem přes silnici, kde se mě snažilo vyděsit jakýsi noční auto svítící do všech stran. Když se ale před ním někdy v hloubi noci zjevila podivná postava, která vyběhla z lesa a ztratila se kdesi ve tmě na druhé straně, zastavilo a možná tam s šedivlasým pánem za volantem sedí dodnes. Já jsem se neohlížel, valil z kopce až na pole, kde jsem zhasl čelovku a v záři hvězd se blížil k obci Dobrá voda. Takový název vždy povzbudí, zvlášť když, na rozdíl od již nedalekého Výtoku, nekecá a skutečně vodu dává. Než jsem ale ke zdroji došel, uvědomil jsem si, že k občerstvovačce Výtok někde kolem 160. km to jsou asi 4 km a tím pádem mi zbývá ještě asi 45 celkem. Původní plán dát to do 48 hodin byl dost nerealistický, počítal jsem že z Vytoku ta cesta moc rychle nepůjde a ještě se zdržím cestou na několika občerstvovačkách. Ve skutečnosti jsem to celý spočítal blbě, protože mi hlava jela v nouzovým režimu. Myslel jsem, že mám asi o hodinu míň času a o to víc jsem do toho musel šlápnout. K Dobré vodě jsem dorazil někdy kolem třičtvrtě na pět, takže jsem měl na tuto štreku necelých 9 hodin. Došlo mi, že to vlastně úplně nereálný není, musím ale zapnout turbo a neflákat se. 

U pramene jsem se zastavil jen z povinnosti a šlapal dál. Když jsem vyšel na polní cestu za vsí, rozběhl jsem se. Být tu za běžného dne, mohla to být pohodová procházka. Být tu za toho odpoledního vedra, je to tu peklo na zemi. Pro mě to bylo celkem příjemné proběhnutí. Po 150 km. Na konci druhé probdělé noci. A to su neběžec. To je divný. Zjevně jsem trefil okolnosti tak, že zafungoval Tygr v plné síle. Byla sice ještě tma, ale už bez čelovky jsem na něm dal ty čtyři kiláky k Výtoku asi za 35 minut. Kolem čtvrt na šest jsem se na občerstvovačce u Petera setkal Lydií a jejím parťákem Braněm Žigem. Vzhledem k tomu, že se během předešlé trasy nacházeli několik hodin přede mnou, nečekal jsem, že je ještě potkám. Nejspíš by se tak nestalo, kdyby na této kontrole asi na 2 hodiny nevytuhli.

Následoval nejobávaněší úsek, tzv. kolečko smrti. Kdysi jsem tu byl podpořit Petera na jeho chatě na kontrole a přesvědčil příchozího Vocasa již odhodlaného to tu stočit do cíle, aby to nebalil a ještě dorazil zbývajících asi 50 km. Příběh pak pokračoval tak, že téměř dorazil sám sebe, v tom vedru tohoto okruhu málem zdechl a já měl pocit zodpovědnosti, že jsem ho poslal na smrt. Nakonec to ale dokončil a na mnoha dalších pochodech jsem si od něj pak vyslechl spoustu chvály, tak jak to umí jen on.

Navzdory očekávání jsem ale dorazil naprosto nenalomený, bez sémě pochyb, že to dneska dám. Až mi to bylo líto, že o tento tradiční prvek přijdu. Teď jsem se tu sice nemínil dlouho zdržovat, nepohrdl jsem  ale nabídkou gulášové polévky ze sáčku, která mi dobře sedla a posilnila. Peter mi kromě toho teda dodal ionťák. Ale vzhledem k mým plánům mi dodal i spoustu sebenevědomí časovým odhadem, že do cíle je to 42 km a že se to chodí nějakých 9 hodin. Proti tomu jsem se snažil zabojovat a vytěsnit to a naopak dravě vyrazil dál kosit jednoho předchůdce za druhým. Víc jich ani nebylo, ale to trochu předbíhám. Ale s tím předbíháním to byla pravda. Když jsem totiž kolem Lydie a Braňa procházel,  bylo to při výstupu na první kopec kolečka smrti, spěchal jsem na vrchol Klenová za východem slunce. A vzhledem k tomu že jsem tu poprvé zahlédl jeho záři, rozběhl jsem se do kopce ve snaze ho vyfotit z co nejlepšího místa. To se částečně podařilo z jednoho z nejvyšších míst kopce, kam nás trasa poslala. Slunce už bylo trochu nad obzorem, když jsem vylezl na rozhlednu s kontrolním bodem, odkud byl ale výhled mnohem lepší. 

Dál cesta vedla po nepříjemné asfaltce z kopce do Brezové pod Bradlom. Už podruhé během tohoto pochodu, ale teď to bylo už pořádně, ne jen do okrajové části jak před 150 kilometry. Byla neděle ráno a v probouzejíci se obci se nacházela občerstvovačka bez obsluhy, za to však celkem na slunku. I když už jsem toho měl za sebou dost, na vysedávání tu to úplně nebylo, s kanystrem na vodu bych si asi moc nepokecal, a tedy nebyl až tak důvod se tu příliš zdržovat. 

Energie jsem měl ještě dost, takže jsem prošel Brezovou a začal stoupat z podbradlí. Výstup to byl celkem rychlý, za necelou půlhodinu jsem byl nahoře. Šlapalo se mně dobře a v místě, kde trasa uhýbala ze značky na šmiklavě ohubnou vertikálu jsem popoběhl ... najednou si říkám: "Jsem se zbláznil? O co se to tady snažím? Běžet do takovýho kopce?" Na odpověď jsem neměl dech ani argumenty. A začít se hádat sám se sebou, to by nedopadlo dobře. I když možná bych tu hádku vyhrál... 

V těchto úvahách jsem prošel až k mohyle na Bradlu, kterou už znám z mnohých Lazovek, ale vždycky je to tu krásný. Škoda, že u nás taky nemáme takovýho faraona, jakým byl M. R. Štefánik, aby se mu postavila nějaká pěkná pyramida. Mauzoleum K. G. na Vítkově už bylo zrušeno a dobře mu tak. Karla Gotta tam nepřestěhovali a Kurt Gödel je pochován v Princetonu. Tak to aspoň zachraňuje Karel Gölsdorf, jehož pohřební kapli jsme obdivovali 2 týdny zpátky v Krušných, přesněji v Doupovských horách. Výhled by ale přecejen Mr. Štefánikovi záviděl, neboť ten by tu (pokud by vykoukl z hrobu) mohl vidět desítky kilometrů daleko ve směru trasy, kterou jsme už měli v obou směrech za sebou. A že to byl dalekej pohled...

Nekochal jsem se moc dlouho, ale dost dlouho na to, abych zapomněl, že potřebuju zaznačit kontrolu. Měl jsem ale tušení, že se tady na to úplně nehraje, vzhledem k tomu, že evidence trasy byla podchycena sledovačem a škrtání kontrol tak nějak přešlo do Iskeho stylu (vyhrává ten, kdo najde víc kontrol). 

Pokračoval jsem dál s vědomím, že nadaleko před sebou mám asi posledního chodiče v dosahu, Damiána Michala, kterého jsem stahoval už několik kilometrů. Dostihl jsem ho až v Košiariskách u MRŠova rodného domu. Společně jsme si pak probrali, jak si na tom stojíme, že když se nebudem flákat, tak to do 48h musíme stihnout, že možná budem i rychlejší jak dříve vyrazivší Maďar Attila, kolik kontrol jsme už nenašli a kde je sakra ten strom za křižovatkou, kde má být další kontrola.

Následovala nudná asfaltka na otevřeném slunci. Naštěstí bylo ještě furt celkem ráno, takže slunko tolik nepražilo, i tak to ale bylo celkem nepříjemný. A ve chvíli jsme měli začat klesat a já nasazoval na muflona, došlo ke zlomu. Tygrovi došla po 30 km běhu energie a mně došlo, že mě celý tělo bolí. Najednou jsem si řekl: "tak to jsem přepískl". Měl jsem za sebou asi 185 km a mně začaly svítit červený kontrolky na všem možným: stehna, srdce, plíce, ... Tak jak se buddhisti musí promeditovat k probuzení, aby prohlédli, já jsem se musel prošlapat k uvědomění, že jsem to asi právě přehnal, protože jsem tady, nějakých 17 do cíle, začal cítit kusy těla, o kterých normálně nevím, že mám, i když samozřejmě vím, že je mám. 

Ale nemohl jsem se úplně zastavit, musel jsem furt jít dolů směrem k dlaší občerstvovačce. Tou měla být RS Dúbrava v obci Prašník, nedaleko místa, kde startuje Lazová stovka. K restauraci Dúbrava to bylo asi kilák po asfaltce a ta už teda dost bolela. Kdysi jsem na Týnišťských Šlápotách usoudil, že muflon nefunguje po stovce. Tady jsem to musel upravit - nefungoval už po nějakých 87 km (při druhé stovce). Ale k hospodě jsem se nakonec nějak doklopýtal společně s Damiánem. Vstup k ní nebyl vůbec označen, nicméně nějak jsme se k ní dostali, každý z jiné strany. 

Pochopil jsem, že dovnitř se jít nemělo, vzhledem k tomu, že to bylo v jakýsi rekostrukci, tak jsem seznal, že to bude jako ve většině ostatních případů venku u baráku. Tak jsem tam s velkou slávou dokráčel a už jsem se chtěl posadit k ženským, co tam něco chystaly, když se na mě podívaly, co tam jako dělám. Já jim říkám, že jsem z pochodu. Je tady občerstvovačka, ne? Přitom z druhé strany Damián to bral v podstatě přes plot, jen aby byl na kontrole co nejdřív. Baby na nás čuměly, co jim tam lezem, že to teda NIE! Že tam mají svou soukromou akci a ať vod tam rychle vypadnem. Rychle to teda moc nešlo, ale ve vlastním zájmu jsem celkem záhy vzdal snahu z nich vymámit nějaký jídlo a pití a zdekoval jsem se i spolu s Damiánem ve snaze najít už opravdovou občerstvovačku. Po bližším prošetření informací jsme zjistili, že tu má být "plnohodnotná samoobčerstvovačka", což teda s posezením v hospodě úplně neštymuje. Ono totiž RS neměla být restaurace, jak by člověk chtěl, ale Rekreačné stredisko. Takže ono to nemělo být poblíž místa, kde startuje Lazovka, ono to mělo být přesně tam! Znamenalo to ještě se péct asi 5 minut na slunku než tam člověk dolezl, abychom zjistili, že je to opravdu plnohodnotně vypečená občerstvovačka. Tak dokonale vystaven Slunci snad nebyl ani Měsíc při nedávném zatmění. V krabicích vedle rozékajících se melounů se dopékaly sušenky, v petkách se vařila kofola, z kanystrů se vypařovala voda a ionty z ionťáku se uvolňovaly do stádia plazmatu... V těchto nehostinných podmínkách se mi podařilo zachránit pár hroznů před seškvařením a uklidit se s nima do nejbližšího stínu kamsi za auto na parkovišti - jediné místo, kde se dalo aspoň trochu sednout. 

Občerstvovačka to tedy byla velmi urchylující, moc času nesebrala a člověk se vlastně hned těšil, že půjde dál. A že to bude mít za sebou, protože pařák postupně nabíral na síle. Vylezli jsme pasekou a cestou na kopec a lesem zamířili na jedne z posledních kopců, v souladu s okolnostmi: Velkou pec. Pec byl ko-pec (takže z pohledu teorie kategorií to byl bipec) docela pěkný s vrcholovou skalkou a podvrcholovou skálou a jeskyní velkou jak prase. To že jsme tu nenašli další kontrolní nápis už asi ani psát nemusím, z posledních 5 případů se nám to podařilo asi jen jednou. Pro sestup jsem se posilnil jedním z posledních gelů, ale ne že by to nějak zvlášť pomohlo. 

Následoval sešup a pak ještě krátký výstup k Orlím skalám. To bylo taky celkem pěkný místo, ale člověk už trochu ztrácel touhu koukat po dalších krásách přírody a za největší cíl považoval místo, kde už ze sebe sundá boty a propocený hadry a zchladí se v nějaký vodě. K tomu bylo potřeba sejít asi 6 kiláků z kopce. Očekávanej mnohakilometrovej muflon se ale teď nekonal - ne proto, že by to nešlo, ale proto, že to nešlo až tak moc z kopce. 

Šlo se totiž vícemíně furt po rovině a když už se konečně cesta trochu sklonila, jako pravej špek se objevil úsek možná sto metrů po hodně hruboštěrokvané nezválcované vrstvě, po které by se blbě šlo i začerstva, natož teď za mírného nečerstva. A když už měl člověk pocit, že to nejhorší už má za sebou, přišel Holý vrch. Teda spíš jsem přišel já než ten vrch, zkrátka jsme se sešli a mně se to setkání vůbec nelíbilo. Ona totiž neyla náoda, že se to tak jmenovalo. Byl tu sice les, ale tak řídkej, že trefit strom by se tu snad nepodařilo ani ožralýmu traktoristovi. Z toho patrně vycházel i motorkář, možná ne ožralej, ale dost oprsklej na to, aby kolem mě prosvištěl a oblakem prachu mi připomněl, že právě přicházím z Prašníku. Ovšem hlavně jsem přicházel do Chtělnice. Ten název působí tak, že je odovozen od slov "chtěl nic". No, jak se to vezme. Já jsem chtěl teď už opravdu málo, dojít asi kilák a půl do cíle. Chtěl jsem, aby nic bylo to, co se by po mě chtěl Slavo nebo Olaf. Blížil jsem se do cíle 100 MKMK. Co že to vlastně znamená?

100 mil krajinou mrtvých krtků? 100 Maček - koček, Moriek - krůt, Modlivek - kudlanek...  Ale ze zoolingvistických důvodů to do toho názvu asi nedali. Že by to bylo 100 malých kopců malovaných krví? Těch významů by se dalo vymyslet spousta. Ale já se teď cítil, že mám v nohách 100 miliónů kilometrů, kurňa!

A chvíli před 13h, tj. po 47h a 18 minutách jsem dorazil do cíle, 9. mezi muži i celkem. Když jsem si pak sundal boty, nohy začaly nehorázně bolet, že jsem skoro řval. Sprcha to ale trochu vyřešila. Pak jsem si na pár hodin lehl do rozpálené tělocvičny a čekal na holky a otevření hospody. Potkal jsem se s Lukášem, který přišel asi hodinu před mnou spolu s Pavlem  E., který taky po oku sledoval, jak to vypadá vzadu za ním.  Když nedlouho před koncem zahlédl, že jsem to ze ztráty 20 km dotáhl na 9 km, vyděsil se, že se před cílem někde zjevím a předběhnu ho, a proto radši práskl do koní a závěr byl pro ně jednou z těch rychlejších fází. To já měl tu svou nejrychlejší za sebou. Po těch asi pár desítkách km  běhu (po asi 155 km) už jsem žádnej další trumf pro pohyb neměl. Ale to ani nebylo potřeba, bylo toho tak akorát. Díky Slavo.

Dovětek: rozhodně to byla jedna z nejtěžších akcí, co jsem absolvoval. Jestli nejvíc, to nedovedu říct. Dostal jsem se v ní do stavu, kam jsem se dosud asi nedostal, kdy jsem cítil v těle unavený orgány, který jinak nevnímám. Ale co se týká následků, tak to nebylo tak hrozný, jak Malofatranská 100, po které mě ještě několik dní fakt bolely stehna. Ty teď sice ještě několik dní cítily únavu, ale nebyla to taková bolest. Jediným výraznějším následkem byly opuchlý nohy, což ale taky za pár dní zmizelo. Takže vlastně v pohodě. Znamená to, že příště zase? No to si teda ještě rozmyslím ...