Letecká stovka 2019 - jarní pochod v letním počasí

Letecká stovka 2019  - jarní pochod v letním počasí

Na slovenskou Leteckou stovku jsem se vydal poté, co jsem zrušil několikerým stovkařením a dalším výletováním svoje Šalamouní boty a celkem neodpatřením skončily místo v koši na reklamaci. V nouzi, že nemám v čem jít, jsem si v rychlosti koupil první boty, co jsem na svoje nohy dostal, jakýsi Křižovatky za 850 Kč. A ukázalo se, že Crossroad byla docela dobrá volba. Přinejmenším na tu jednu stovku.

Na start do Trenčína jsem se dostal za přispění Zbyňka Svobody spolu s ním a Maruškou Balšínkovou, což jsou ale běžci, který jsem pak viděl naposledy na startu. Ten se odehrál ráno, tedy po noci v tělocvičně a nafasování sledovače Follow Me od Pavla Paloncýíého (sory, fakt nevím, jak toto skloňovat :). Sice se tím trochu na začátku start zdržel, ale vzhledem k tomu, že jsme k tomu dostali i kapsičku na připevnění k tělu nebo báglu, nepřišlo mi to jakkoliv omezující. Druhá věc je, jestli to k něčemu bylo - mě to v průběhu pochodu nezajímalo sledovat a já jsem myslím zase nezajímal kohokoliv jinýho na druhé straně internetu, takže bych se bez toho asi býval obešel. Ale snad to pomohlo orgům s vyhodnocením akce.

Ta probíhala těsně po jarní rovnodennosti, což ve většině předchozích ročníků bylo zárukou zásoby sněhu na trase, zejména na hřebenu Inovce. Na ten jsem se těšil, pořád jsem neměl možnost ho navštívit, přitom na něj celkem často koukám z Velké Javořiny Tentokrát byla ale situace o dost jiná, teploty sahaly po rekordech (horních), boty do sněhu jsem proto nechal na startu a spíš jsem litoval, že jsem si nevzal kraťasy. Naštěstí se mi podařilo pomocí nákoleníků vytvořit ze svých černých gatí něco jako tříčtvrťáky, v čemž už se to dalo vydržet. Problém, jestli se to tak dá nazvat, byla hlavně modrá obloha bez mraků, což však naštěstí zachraňovala povětšinu zalesněná trasa pohořím Povážského Inovce. Na startu jsme se vydali kolem Trenčanského hradu do kopce, postupovali jsme spolu s Vítkem Zahrádkou a pozvolna nabírali výšku. Cestou jsme se bavili o sportu, zejména o tažení Komety proti Hradci a jejím pátečním 3. vítězství a úžasné prohře našich fotbalistů v Anglii. Bohužel se pěkný den horšil nejen co se týká teploty, ale i viditelnosti, protože jsme lezli do oparu a do dálky skrz něj byla vidět jen téměř neprůhledná clona. Hřebenovka po červené lesem byla moc pěkná, i díky výkladu jednoho ze stovkařů, který nám pověděl o místní geologii. To je na stovkách hezký, že na nich člověk potká lidi všeho druhu, i co se týká zaměření a znalostí. Poslechli jsme si ho a nevděčně mu zdrhli.

Po prvním seběhu k vlakové zastávce Mnichova Lehota se začalo stoupat. Dostihla mě Blanka a zatímco ta stále svým strojovým tempem postupovala vzhůru, já jsem se začal vařit. Tuto menší krizi jsem jakštakš přestál a už trochu mírnějším krokem vystoupil k Inovecké chatě, kde byla první občerstvovací kontrola. A zatímco my jsme se potili vedrem, orgové klepali kosu, byli zde už několik hodin, ve stínu nevyhřívané místnosti a v nějakých 900 m n.m., takže se s odstupem času tolik nedivím. Zde mě došel Vítek a dál jsme postupovali k vrcholu spolu. Nedaleko nad chatou přišel první sníh, ale nebylo by ho skoro ani na výběh pro lední medvědy. Na vrcholu jsme navštívili rozhlednu, udělali s Vítkem pár fotek (rozhledny a sebe, protože do dálky nebylo v podstatě nic vidět, takže bohužel ani Velká Javořina) a vydali se na sestup. Šlo se stále po hřebeni až pod Ostrý vrch, kde začala jižní asi 40kilometrová smyčka.

Další kontrolou byla hospoda v Bezovci. V obavě, že nemám dost jídla, jsem si zde dal jakýsi inovecký mekáč, což ale nebyla žádná velká sláva a byl jsem rád, že jsem to dojedl. Mezi tím mi všichni, se kterýma jsem se cestou a v hospodě potkal, utekli a vydal jsem se na stíhačku. Došel jsem Filipa Drazdíka, manžele Hejovy, Milana Mikuláška a nakonec i Vítka. Postupně jsem je došel a předešel a se zrychleným tempem se snažil dohnat další chodiče. To se mi podařilo s Milanem Mikuláškem někde za údolím Bojnianky. A i když jsem je jen dohnal a pak chytl docela slušnou krizi, nakonec jsme je i oba předstihli. Cesta byla moc pěkná, vyčníval na ní Topolčanský hrad, který byl ovšem trochu vidět jen z dálky a když procházel člověk pod ním, tak ho v podstatě minul - měli jsme ho za sebou a navíc proti světlu.

Já jsem v tu dobu spěchal hlavně proto, abych byl za světla na Duchonce. Když jsem si totiž při čtení itineráře všiml tohoto názvu kontroly, naskočila mi vzpomínka na dávné doby 80. let minulého století. Kdysi jsem tu byl na dovolené, mně byly 4 roky a vzpomínky jsou na tu dobu velmi mlhavé - snad jen, že jsem se učil plavat v přehradě. Od té doby jsem zapomněl, že toto místo existuje. Teď jsem tuto příležitost nemohl vynechat.

Při příchodu k tamnímu autokempu jsem se opět sešel s Milanem, který tam mířil taky a vylíčil jsem mu, co mě táhne udělat si zacházku k přehradě. Na to on vybalil, že má důvod zajít si tam taky, a to úplně stejnej - taky tam byl z kraje 80. let s rodičema na dovolené! Takže jsme se sešli po nějakých 37 letech na místě činu! Udělali jsme pár fotek přehrady v zapadajícím slunci a já to stočil zpátky na trasu a ke kontrole, kam Milan dorazil až po okruhu kolem celé přehrady.

Kontrola byla na 60 km od startu, měl ji pod palcem Slavo a byla patřičně zásobena. Zase jsem se zde sešel s Vítkem, Filipem a dalšíma. Akorát se začalo stmívat a ochlazovat. A Kometa zanedlouho měla rozehrát 4., možná rozhodující zápas s HK. Měl jsem mobil s datovým připojením a dost baterky, ale problém byl, že následovalo několik hodin cesty přes hory s minimem signálu. Takže jsem se posilnil a vyrazil se zpožděním za Vítkem dál. Cestou jsem potkával na cestě žáby a poté, co jsem na jednu nechtěně šlápl, jsem se jal je odklízet z cesty. A že jich bylo. Ještě zajímavější však byli mloci, kteří se šli napít, stejně jako já a na mě čekající Vítek ke studánce. To už začala cesta výrazně stoupat a blížili jsme se k druhému hlavnímu vrcholu cesty - Panské Javorině.

Nádherně svítil měsíc těsně po úplňku, což znamenalo, že jsme měli světlo velkou část cesty. Ovšem vejšlap nám dal fakt zabrat, na vrcholu jsme se svalili do přístřešku a chvíli jen ztěžka oddychovali. Já jsem konečně naladil zpravodajství ze zápasu Komety a v tu chvíli mě nohy zase přestaly bolet, že jsem udělal i pár kroků na rozhlednu. Fučelo ale docela dost a tak jsem vylezl jen nad úroveň stromů pokoukal do tmy a za nepřetržitzého sledování onlajn-zpravodajství slezl dolů. Musím říct, že se jde dost blbě, když člověkovi do xichtu září obrazovka mobilu. Ale když běží 3. třetina a stav je 2:2, tak to prostě nejde jen tak nechat. Takže jsem si sestup opravdu užil ... a to zejména pak za rozcestím někde u Javorova vrchu, kde konečně Zaťovič dovršil hattrick (o to jsem se podělil i se zbytkem lesa, když jsem do tmy zařval "Góóól") a chvíli na to utkání skončilo a Kometa postoupila do semifinále. S tímto vědomím se šlo hned lépe, i ježkovi, kterýho jsem potkal na cestě, jsem to musel sdělit. Valil jsem z kopce, až jsem dostihl Vítka. Ještě spolu s jedním hochem ze Slovenska jsme pak sestoupili po sjezdovce k hospodě, kde čekala poslední kontrola. Tam jsem si dal polívku, zapomněl Komeťáckou šálu a pokračoval s Vítkem a Milanem dál. Ve vesnici, kudy vedla modrá značka, jsme potkali lidi, kteří chtěli dostát jménu své vsi Kálnica a navrhovali, ať jdeme na modrou až po zelené. Nebyli jsme ale ti správní kaliči, tak jsme pozvání k nim na zelenou s díky odmítli a pokračovali po modré dál.

Přešli jsme kopec ke vsi Beckov s pěkně osvětlenou zříceninou hradu a začala nejdrsnější část celé cesty: 20kilometrová povodňová hráz podél Váhu. Věděl jsem, že to přijde, ale nějak jsem nevěřil, že to opravdu bude takovej nářez. Proti tomu blednou všechny psychošpeky jako Boskovická brázda na Malohanácké stovce, Dyjskosvratecký úval u nás na BVVŠ nebo Olafova nížina u Týniště. Tady jsem se nedivil těm, co to za loňské vichřice vzdali, protože jít to ještě proti větru, to bych asi radši do tý řeky skočil a nechal se nést do Komárna. Teď jsme této krutosti vzdorovali spolu s Vítkem zpěvem (teda aspoň já, Vítek to chudák musel poslouchat). Ale nějak to pomáhalo, že si člověk tolik nepřipouštěl, že cíl je ještě v dalekým nehohlednu. O jeho poloze získal člověk představu, až když spatřil světýlko kdesi v dáááááli, kde člověk matně tušil Trenčanský hrad. Ovšem snažili jsme se, co to šlo, nepodlehnout trudomyslnosti. Dokonce jsme se díky rozhovorům o hudbě zvládli v mysli oprostit od nesnází trasy a přenést se mimo ni. Bohužel tento přenos se uskutečnil až příliš dokonale - to když jsme zapomněli odbočit přes boční koryto řeky a zašli si mimo trasu asi kilák k nejbližší vesnici. Už jsem skoro doufal, že to bude končit a dojde k nějaké změně. Ale ne, bylo třeba se vrátit a pokračovat pořád dál původním směrem. Mezi tím nás předešlo několik lidí včetně Filipa, který co by Slávista učinil nebývalý čin. Několik hodin mi nesl mou Komeťáckou šálu, čímž se z něj stal Komeťák (jen o tom možná ještě neví).

V cíli, kam jsme pak dorazili někdy po 4. ráno, tedy asi po 22 h od startu jsem mu za to velmi poděkoval. Dík patřil nejen jemu, ale i Vítkovi a Milanovi za parťáctví na pochodu a Jirkovi Hofmanovi, který mě pak dovezl do Brna.

Akce byla náročná, zvlášť díky tomu závěru, ale celkově se mi velmi líbila, děkuju za ni všem orgům a pomocníkům, co se na ní podíleli. Jsem rád, že jsem se zase skoro po 40 letech mohl do těchto končin podívat :-) A boty se ukázaly velmi dobře. Ač měly za sebou jen jeden výlet, neměl jsem z nich ani jeden puchýř a šlo se v nich krásně.

Dovětek: několik dní poté jsem šel vyzvednout ony nevyreklamovatelné boty. Ovšem neúspěšně - reklamace mi byla uznána.