Rakovnická 100-šedesátka

Rakovnická 100-šedesátka

 

Podle mnou zkomoleného názvu by se mohlo zdát, že jsem se vydal na stomílovku, ale pravda je jinde. Byla to ryzí stovka, jen názvem maskovaná jako šedesátka. Ovšem narozdíl od případů, kdy se za stovku vydává i trasa o třeba těch stopadesáti kilácích, tady to byla stokilometrová (přesněji 101,6 km dlouhá) trasa v rámci akce Rakovnická 60 čítající několik tras, z čehož jedna byla skutečně šedesátka, ta ovšem zrovna byla přestřelena na víc jak 70 km. Když však člověk pomine tyto nesrovnalosti, byla to velmi pěkná akce, a to nejen pro pěšo-běžce, ale i pro cyklisty, kteří měli svoji vlastní šedesátku (kolik ta měřila, to vlastně ani nevím, ale tuším, že to bylo kolem šedesáti km). Celkem se akce zúčastnilo přes 750 lidí, což je úžasný počet, vzhledem k tomu, že to byl teprve 6. ročník akce, přičemž na stovku nás vyrazila necelá stovka.

Akce byla mojí třetí jarní v pořadí v době víkendu po úplňku. Předpověď počasí hlásila pěkno stejně jako v předchozích dvou případech (Letecká a Šluknovská 100). A vzhledem k tomu, že Rakovnicko - kraj raků - byl dosud pro mě kraj naprosto neznámý, což pro osobu vedoucí klub Korýšů byla celkem ostuda, vydal jsem se tuto nesrovnalost napravit. Přesun do východiště byl tentokrát celkem přímočarý, když nepočítám to, jak mě díky dopravní zácpě v Brně dovezl autobus na nádraží asi 2 minuty po času odjezdu vlaku, kterej jsem tak stíhal s báglem na zádech a dítětem na ramenou (to protože jsem nějak nedomyslel, že by dítě jaksi neměl kdo hlídat, když pojedu pryč a moje žena bude ve Východních Čechách; tudíž jsem ho pak nechal na peróně v Pardubicích, odkud zase jelo zpátky s mámou do Brna), nicméně to byl možná jen tréning na sobotu. Už v Praze v busu ze Zličína jsem se potkal s Míšou Svobodovou, se kterou jsme pak další den šli velkou část trasy.

Po příjezdu do Rakovníka jsme navštívili hospodu v Penzionu Šéba, kde člověk najednou nevěděl, zda se má člověk jít ubytovat, zúčastnit se přednášky, najíst se, nebo koukat na hokej. Zvolil jsem od každýho trochu a hlavním bodem večera tak pro mě byla přednáška Aleše Zavorala o jeho cyklozávodu z Itálie (kterou naši v tu chvíli právě válcovali 8:0) na Nordkapp. A místo aby člověk pak zamířil rovnou do spacáku, ještě se asi do půlnoci sedělo a kecelo v hospodě, takže pak měl člověk asi tak 4 hodiny na spánek, což nebyla úplně nejlepší strategie.

Startovalo se v rozmezí od 5 do 6 ráno. Já, co by neběžec, maximálně tak popobíhač, jsem se mínil vydat s první skupinou, ale možná i díky tomuto krátkému spánku jsem start z náměstí stejně jako Míša o 5 minut nestihl. Ještě cestou na start z nocležiště jsem zjistil, že jsem zapomněl GPS, ale vracet se mi pro ni nechtělo, a tak jsem se o to víc musel celou cestu soustředit na itinerář, co jsem na startu obdržel (a taky na to, aby mi neutekla Míša, co gpsku měla). Čas startu jsem tedy měl 5:05 a vydal jsem se stíhat přední skupinu. Ta byla překvapivě rychlá, trvalo nám dost dlouho, než jsme vůbec někoho došli. Míša, která je rozhodně víc běžec než já, do toho po pár kilákách šlápla a zatímco já jsem si vybaloval snídani, ona mi zdrhla někde v prvním stoupání. Snažil jsem se neflákat, měl jsem za cíl dojít Vítka. Chtěli jsme jít spolu jako už několikrát, ale po zkušenosti ze Šluknovska, kde mi zdrhl drža se běžců Honzy a Nerva, netušil jsem, zda ho vůbec doženu. Oni totiž v první skupině navzdory přirozenému předpokladu vůbec nebyli jen chodiví chodci, ale nemalou část této skupiny tvořili i běžní běžci.

Trochu hůř se mi popisuje, kudy se šlo, protože to byla snad jediná stovka, kde jsem neznal ani metr trasy. Dokonce jsem doma nenašel ani mapu Rakovnicka, což už byl teda vrchol nepoznání. Ale přesto jsem měl, díky svému příjmení, k jednomu místu bližší vztah - první kontrola u rozhledny nad mojí obcí jménem Pavlíkov. Rozhledna pěkná, ale upřímně, ten rozhled za moc nestál. Zásluhu na tom mělo hlavně počasí - navzdory předpovědi bylo pošmourno a spíš než modrou oblohou to hrozilo deštěm. Toho jsem se sice nedočkal, zato jsem se - pravě na rozhledně - dočkal cyklistů, kteří startovali hodinu po nás. Ti první to brali dost vážně, což se poznalo hned z první hlášky, co jsem mezi nima zaslechl: první cyklista sprintující do schodů rozhledny volá na druhého: "Pohni, ať pak nejedu sám!"

Zajímavější to ale z pohledu pěšáka bylo zejména cestou dolů od rozhledny. To se přes nás začal valit celý peloton cyklistů. V tom jsem pochopil, že hlavním cílem je přežít a pokud možno s malým počtem zranění. Překvapivě mě žádnej z nich nesrazil, ale byl to docela hukot. Rozhodně zajímavý zpestření. I po stránce materiální - když jsem sestupoval lesem, dostihl jsem Radka, jak už měl plný ruce cyklokrámů, co cyklisti cestou z kopce vytratili, ať to byly flašky nebo náhradní kdovíco. Taky jsem jednu flašku sebral a připevnil na bágl. Na nejbližším vhodným místě jsem se to snažil vnutit jiným cyklistům, co měli místo, ale neúspěšně. Až po nějaké době se našel borec, co to neodmítl, ale flaška zjevně odmítla jeho, když jsem ji po asi dvou km našel znovu ležet na cestě. To už jsem ji nikomu nenutil a s vědomím, že brzo dojdu na kontrolu jsem ji vzal s sebou. Cestou jsem předešel Evu Q. a Blanku Š., která, jak je jejím zvykem, zase vykládala cosi o tom, jak ji bolí noha, což v překladu znamená, že až se rozejde, že už ji neuvidím. A taky se tak stalo, ale to předbíhám.

Napřed se došlo na kontrolu u hradu Krakovec na 20. km, kde se to hemžilo lidma, protože kromě nás, co jsme tam došlapali pěšmo či kolmo, se zde houfovali i čtyřicítkaři, kteří zde měli start. V evidenčním archu jsem vysledoval časy mých přátel. Míša a Vítek byli 4 minuty přede mnou. Tak jestli jsem Vítka stáhl za 20 km o minutu, mohl bych s ním dojít současně do cíle! Ve skutečnosti jsem ale po občerstvení buchtama různýho druhu rozpohyboval svoje nohy z kopce do údolí vyšší rychlostí, že trvalo asi deset minut a Míšu s Vítkem jsem dohnal. A to bylo pro celou cestu zásadní, protože Vítek cestu znal a s oběma se mi šlo dobře, možná až příliš. A to bylo divný. Šlo se mi dobře, přestože jsem si uvědomil, že půldruhalitrovou cykloflašku furt nesu na báglu a zapomněl jsem ji dát na kontrolu. Prostě jsem teď už nepotřeboval spěchat a snažit se zvyšovat tempo. Jen jsem si užíval krásných údolí, kterýma se šlo, a brodů, ve kterých cyklisti máčeli svoje kola a nohy (v jednom se to ovšem podařilo i mně).

Šlo se údolím Šípského potoka, pak Javornice, na jejímž konci byla, na 30. km, kontrola. Cestou nás už dávno předháněli běžci vyrazivší hodinu po nás a tak jsem se zde potkával i s lidma, co je normálně vidím jen jako položky v seznamu kdesi vysoko nade mnou. Naproti tomu, tady jsem v seznamu příchozích viděl vysoko nade mnou Mílu Lišku, kterej to napálil od startu a držel se Hanky Váchové, nejrychlejší ženy na mnohých závodech, včetně tohoto. Ta ale nestartovala vzadu, takže tu jsem šanci vidět neměl, a tím pádem ani Mílu - byl asi 2h před nama. To Martin Čapek se svojí nevyzpytatelnou rychlostí byl napřed asi hodinu. Tyto dva jsme průběžne sledovali, abychom si udělali představu, jak moc se flákáme. Ale vzhledem k jejich tempu to vlastně vůbec nebylo úplně patrný.

Říčka Javornice tvoří hranici mezi okresy Rakovník a Plzeň–sever a ústí do Berounky, kterou jsme nedaleko za kontrolou přešli na pravý břeh, pro změnu do okresu Rokycany. Začalo se stoupat pěkným úžlabím podél potoka s vodopády. To jsem nečekal, že zde potkám. Ovšem právě jsme vstoupili do CHKO Křivoklátsko, a tak jsem byl zvědav, co na nás má tato oblast připraveno. Ukázalo se, že je toho dost, co je tu k vidění. Vyšlápli jsme nahoru do dědiny a pokračovali za ní polem až k úpatí homolovitého kopce Lípa. Cestou nás trochu povzbudla střelba v lese kousek od nás, konala se tam nějaká střelecká akce. Výstup na vrchol byla vyloženě lahůdka Olafova typu - střemhlav kolmo na vrstevnice vzhůru na kopec, kam nevedla opravdová cesta. Nahoře jsem něco málo pojedl a spustil se mufloním seskokem dolů. Zastavil jsem až v údolí Zbirošského potoka. Cestou jsme se předcházeli s Danem E. a Jirkou L., kteří nám postupně zdrhali dál a dál. Moc pěkný úsek byl podél "Skryjských jezírek", znovu na hranici s okresem Rakovník, což bylo hluboké údolí s rozšířeným řečištěm potoka, vodpádem a kamennými moři. Ale já jsem měl hlad, tak jsem kochání trochu zkrátil a zaútočil rovnou na kontrolu v nedalekých Skryjích u hospody u Trilobita.

Zde jsem si to opravdu užil, hlad byl pokořen gulášovou polévkou a rizotem na studeno. Chutě mi dělalo i spousta dalších dobrot, co kontrola nabízela, ale to už jsem jen ochutnal a po víc jak půlhodině vyrazil dál. Zatímco sem jsem docházel s Jirkou, kotvy jsem zvedal s Míšou, zatímco mě už dávno předešli mnozí odpojující se šedesátkaři, ale i stovkaři včetně Blanky a Vítka. Toho jsme ještě zahlédli na silnici stoupající z obce, ale pak nám zmizel na dlouho z dohledu. Výhled byl přitom krásný na kopce a údolí Berounky, která však zůstávala skrytá. Stoupalo se do kopce a dalším kontrolním bodem měl být Vlastec 612 m n. m., nejvyšší vrchol trasy a celého okresu Rakovník. Cestou k prvnímu kopci jsem trochu poodešel Míši, na prvním předvrcholu jsem na ni ještě počkal, ale pak někde cestou kolem rybníka jsem ji nadobro ztratil a dál pokračoval sám, odkázán už jen na papíry ze startu. Už nějakou dobu pražilo slunko a ač jsem se u hospody převlíkl do kraťasů a namazal, byl jsem rád za každý kousek stínu. Na vrcholu ho pravda moc nebylo, zato tam bylo krásně a nadvládu nad člověkem (aspoň co do počtu) zde měla lesní zvěř (potkal jsem tu prase a srnu). Výhled zde nebyl, tak jsem se pokochal výhledem na vyvřelinovou skálu a muflonoval dolů. Zde jsem snad poprvé zaváhal, kudy jít, protože šipky byly rozmístěny na stromech a nebylo vidět, že by tam něco aspoň trochu připomínalo cestu. Naštěstí jsem šipky znovu našel a po chvíli tohoto divokýho sestupu jsem byl na cestě. Po ní se došlo na křižovatku, kde končil okres Rakovník a taky jeden z chodičů přede mnou; čekal tu u zastávky na odvoz. 

Teď se pokračovalo okresem Beroun, čímž se výčet okresů navštívených během tohoto pochodu vyčerpal. Já jsem ještě úplně vyčerpán nebyl, tak jsem přidal do kroku ve snaze dohnat Vítka, který měl být asi tak 10 minut přede mnou. Nebylo to vůbec jisté, zda, kdy a kde se mi to podaří, ale zase tak dlouho to netrvalo a podařilo se mi to už při sestupu k další kontrole, která byla na 60. km u Karlovy vsi. Zde byla naprosto úžasná polívka, výborný vývar, který mi přesně sednul, abych dodal sílu a mohl pokračovat dál. Potkali jsme zde Blanku, která zde asi trávila dobu oproti svým zvyklostem na několik kontrol dopředu i dozadu. Ale když jsme tam dorazili, ona i další účastníci se postupně zvedli a zmizeli. Naopak během našeho polívkování dorazila Míša. Vzhledem k již odzkoušené týmové spolupráci, teoreticky řádně rozebrané Alešem při páteční přednášce, jsme Míšu nechali napsopas občerstvovně a vyrazili dál zase bez ní. Prošli jsme dlouhým úsekem kolem kopců lesem po bývalé asfaltové, nyní z části krásně mechové cestě. Takhle se došlo až do údolí Berounky, kde jsme ji konečně poznali v celé její kráse. Travnaté louky, zalesněné svahy, ze kterých v některých místech vystupovaly šedé skály, to byla krása. A ještě k tomu náleželo zpestření v podobě přívozu na pramici. 

Převozník si už musel užít docela dost, ale stejně jako všechny předchozí příchozí a i nás dva naložil a převezl. Mně i tím, že mě posadil na příď a zadkem jsem chytal do gatí pravou berounkovskou vodu. To by nevadilo, do teď jsme šli sami, ale hned po vystoupení jsme se opět setkali s trasou šedesátky jejími účastníky. Utekli jsme jim ale do kopce cestou ke kontrole u Křiniště. Další hody, buchty, ionťák, chleby, zelenina apod. Byli jsme zde těsně po 18 h a do cíle zbývalo něco přes 30 km. Pořád jsme zvažovali, že bychom to mohli stihnout do cíle do půlnoci, ale museli jsme spěchat. Míšu jsme tentokrát už jen pozdravili, když jsme se s ní na kontrole míjeli a šli dál. Pak už to byl rychlokrok, místy běh, zejmína z kopce do bočních údolí potoků vlévajících se do Berounky. 

Jeden z nejhezčích výhledů z celé cesty byl z Nezabudických skal, měli jsem celé údolí pod sebou, v něm vodácký kemp, ze kterého se k nám nesly zvuky zábavové kapely. Nebyl ale čas moc víc se kochat, a tak jsme začali stoupat po louce mimo značku do kopce a pak podél pole k silnici. Tam už jsem týmovou spolupráci porušil i já a trhl se Vítkovi s tím, že pokud chceme půlnoc, musí se vážně přidat. 

Jenže běžec prostě nejsem, a tak když se došlo na kontrolu u rozhledny Velká Buková, ze které toho k mému nemilému překvapení zas až tak moc vidět nebylo (skryto bylo jak údolí Bernounky tak i Rakovnického potoka s Křivoklátem), zhodnotil jsem stituaci, že na půlnoc už není reálná šance. Řekl jsem to Vítkovi, protože na 24 kiláků do cíle jsme měli 4 a čtvrt hodiny. Nicméně on sám to úplně nezamítl a byli tam ještě chlapi, kteří mě (spíš ze srandy) hecovali, že se to dá. Tak jsem si dal ještě něco málo jídla a šel dál s tím, že zkusím seběhnout do městečka Městečka a pak se uvidí. Při seběhu zapadalo slunce a bral jsem to tak, že pokud bych byl ve čtvrt na devět v obci, tak by ještě byla jakási šance. V Městečku mě přivítaly děti, který nabízely občerstvení chodičům. Už v tom měly zjevně praxi, tak jsem neodolal, ač jsem zrovna vůbec nic nepotřeboval a dal jsem si aspoň gumovýho medvídka a pak ho nějakou dobu kousal. Říkal jsem si, že ten medvídek mi jistě dodá sílu a díky těm děckám to už doběhnu. Jejich pomoc byla ve skutečnosti především psychická, rozešel jsem se a v hlavě jsem si přemítal píseň Nesmíš to vzdát, kterou jsem kdysi za svých středoškolských let složil (kdyby někoho zajímala, ať mi napíše, mám ji nahranou a zjevně funguje :) ). To protože Běž už mi v hlavě zněla sama od sebe dost dlouho a celkem mi lezla na mozek ... 

Další postupný cíl byl Černý les, kam jsem dorazlil dle dílčího plánu v 21h a vzhledem k tomu, že zbývalo 16 km, začal se cíl do půlnoci jevit reálně. Příhodně k názvu lesa jsem nasadil čelovku a pokračoval dál po šipkách, už ani nevím kudy, lesem, polem, jakousi samotou a dalším lesem, až se slezlo na silnici, která mířila na kontrolou do vsi s pro mě nezapamatovatelným názvem Pustokvěty. Nebo tak nějak. Teda bez vlastně asi bez k. 

Na kontrole 11 km před cílem jsem si dal trochu polívky tak akorát, abych tím zabil 5 minut během kterých jsem si vysypal kamení z bot, který mě tam štvalo celej úsek už od lesa, ale furt jsem dofal, že už to nemůže být daleko. Koukl jsem do seznamu, že přede mnou jsou nějací stovkaři asi 15 minut, ale v tu chvíli mě víc zajímalo, že mám před sebou dvě hodiny času. A v tu chvíli se tu objevil Vítek. Naprosto nečekaně, myslel jsem, že jsem mu už zdrhl, ale on to jen tak nenechal a celých těch asi 13 km valil chvíli za mnou, aniž bychom se potkali. Nalil do sebe kafe a vyrazili jsme společně. Už se ochladilo, tak jsem na sebe po dlouhé době natáhl bundu a zase se lezlo do kopce kamsi do lesa. Tady jsem už jen tupě následoval Vítka znalého trasy. Sám jsem nebyl už moc schopen rozhovoru, což jsem čím dál strožším (existuje takový slovo?) způsobem odsekával Vítkovi, až to víceméně vzdal. 

Poslední kontrolní bod před cílem Haná jsme překonali v údolí chvíli před 23h na zbývajících 5 km měli hodinu. Pohoda. Skoro. Vystoupili jsme na kopec a najednou vidíme před sebou osobu. Kdo to je? Najednou Vítek: "Není to Míla??" Osoba se otočila: "Je to Míla!" Skutečně, byl to Míla. Ten, co byl celou cestu asi 2 hodiny před nama se najednou zombiím tempem šinul k cíli. Síly mu došly někde u té rozhledny, kde my jsme to naopak nakopli. A dopadlo to teda tak, že jsme ho zde, ač jsme se ho za sebou snažili držet, předešli a pokračovali dál. Tempem splašeného velbluda, který měsíc nežral. Napřed jsme sešli do údolí, kde ale začala ještě sakra dlouhá asfaltka. Měli jsme před sebou ještě skoro 3 km, ale už jen necelou půlhodinu času. Tak jsme do toho ještě šlápli a někde za čističkou, kde jsme se napojili na úvodní úsek trasy, jsem měli dokonce na dohled kohosi před sebou. 

Do cíle jsme dorazili v 23:56. Pro Vítka to bylo v čase 18:56 od startu, pro mě o 5 minut dřív, což byl pro mě o hodně snížený rekord na jakoukoliv trasu převyšující 100 km. A 4 minuty před nama do cíle dorazila Blanka, kterou jsem tak nečekaně předstihl, aniž bych ji dohnal. A ještě zajímavější bylo, že totéž se mi stalo i s dalšíma dvěma, co přišli s Blankou - Martin a Zuzana. Stáhl jsem z jejich 5minutového náskoku jednu minutu za 19 hodin, přitom jsme se za celou cestu nepotkali.

Akce se mi velmi líbila, děkuju Vítkovi a Míši za týmovou spolupráci, mnohým dalším spoluchodičům za spoluúčast a hlavně organizátorům akce za její přípravu. Určitě se sem rád zase někdy vrátím.