Stovka Jarním Saským Šluknovskem 2019

Stovka Jarním Saským Šluknovskem 2019

 

Na stovku "Jarním Šluknovskem" jsem se po delší době přihlásil v řádném termínu, aniž bych po někom přebíral na poslední chvíli registraci. Ovšem ne, že bych tuto akci plánoval nějak dlouho dopředu. Zkrátka  jsem se registroval v poslední možný den, tj. asi 5 dní před startem, a až pak řešil, jak celou akci zabírající páteční večer až nedělní ráno začlenit do 4denního volna, který jsem původně mínil aspoň částečně trávit s rodinou. Tak se ukázalo, že na poslední chvíli shánět ubytování v oblasti kolem NP České Švýcarsko je dost beznadějný. Jedinou výjimkou byla ubytovna ve Šluknově, kde sice neměli ani mýdlo, ale co by člověk chtěl za 175 Kč na noc.
Pominu další souvislosti, vyrazil jsem autem z Brna v pátek ráno ponabírat členy rodiny v Prostějově a Hradci Králové. Protože jsem nějak nebyl schopen nahrát mapu Německa do GPS, radši jsem se spolehl na papírovou mapu, kterou jsem ještě na poslední chvíli nakoupil před zavíračkou na Velký pátek v Prostějově. Tím jsem se trochu zdržel a jakmile vyjel na dálnici směr Olomouc, provoz zhoustl, zpomalil a úplně zastavil - někde vpředu byla bouračka. Za chvíli průjezd sanitky, hasičů, policie, hodina stání ve vedru a nakonec odzadu vyklízení dálnice a otáčení aut zpátky do Prostějova. Takže celá přesouvací akce nabrala hodinu a půl zdržení, což byla odhadovaná rezerva, se kterou jsme měli do Šluknova dorazit. Zbytek cesty už proběhl poměrně hladce, až na mírné zabloudění v saském Žitavském výběžku.
Ve Šluknově jsme byli kolem půl osmé a já jsem chtěl jet vlakem v osm z Mikulášovic, dolní stanice. Původní plán dát si auto k cíli a dojít to na vlak pěšky už jsem dávno pustil z hlavy, teď jsem v asi 19:45 vyrážel přes šluknovský výběžek (kterej jsem znal jen letmo z mapy) stíhat vlak v Mikulášovicích. To se už ve Velkém Šenově v 19:57 ukázalo jako nesmysl, tak jsem změnil plán a stíhal vlak na dalších zastávkách. Tu první jsem nějak nenašel a další - poslední v ČR před průjezdem vlaku přes Německo - byla Dolní Poustevna. Neměl jsem čas ani zjišťovat, v kolik hodin to jede, protože jsem cestou ve stylu Mr. Beana a jeho cesty do práce pakoval bágl věcma, co seděly na sedadle spolujezdce, tj. bágl na klíně, v ruce věc - co půjde se mnou, do báglu, co ne, skončilo na zadním sedadle. Samozřejmě jsem jel jak prase ... Vítek by řekl "jako na start Podyjí", takže to odnesl např. sáček chipsů, co se mi mezi ty věci všechen rozypal. K nádraží jsem dorazil v době, kdy ještě stáli lidi na peróně, což mi dávalo naději, že jsem to neprošvihl. Tak jsem ještě stihl podobným způsobem projet kufr auta a po zahoukání vlaku jsem akorát zamkl auto a s rukama plnýma věcí se přesunul na vlak a v naději, že mám vše, do něj usedl. Když pominu pak dramatickou chvilku, kdy jsem v tom všem zmatku zjistil, že nevím, kde mám peněženku s dokladama (ta naštěstí dobře skončila po vysypání báglu na sedadlo) nebylo dalších zmínění hodných událostí na cestě na start v Čertově vodě u Děčína. Snad leda, že jsem vůbec neměl jasno v tom, jak se pak z cíle dostanu k tomu autu.

Na startu jsem se popotkával se spoustou přátel z pochodů, celkově to na mě dělalo dojem, že snad tam znám většinu lidí, tím byl tento pochod zvláštní a o to víc se mi líbil, i když jsem se pak s většinou z nich během vlastního pochodu nepotkal. Nachystali jsme se, nasytili se místních dobrot v  malé hospůdce na stěně s bílým tygrem, toho času ještě doufajícím v hokejový titul, a po Olafově odstartovnání vyrazili v 23:25, jak jinak, do tmy. Teda vlastně jinak: do šera za svitu luny. To je koneckonců hlavní výsada tohoto pochodu, který se koná (ve většině případů) o Velikonocích - jde se (téměř) za úplňku, což bylo zajímavé pojítko s mou předchozí stovkou, Leteckou.

Při výstupu nahoru jsem se držel spíš vzadu a pak někde před zadem s Vítkem, s nímž jsem očekával další společný pochod. Poté, co se houf lidí přede mnou nechal zblbnout a hromadně zbloudil, chytil jsem se sympatické (teda aspoň co mi čelovky a měsíční svit dovolily hodnotit) dvojice rychlochodců, či běžců (tuším, že to byli Tomáš a Monika) a rychlochůzí vlál za (místy i před) nima. S nima jsem se vyvezl přes první kontrolu až na nevyšší bod trasy na Děčínském Sněžníku. Odklonil jsem se udělat pár fotek, protože mým cílem nebylo trasu prolítnout - to umí každej :) - ale užít si ji. Během užívání mě dostihlo a předstihlo množství nohou a ještě mnohotiskíckrát větší množství kilometrů jimi nachozených, ať už to byl Milan Mikulášek, Blanka Šafránková, Andy Nováková nebo mnozí jiní, později pod kopcem třeba Michal Turek. S ním jsem se potkal na začátku klesání k Ostrovu. V rámci ukázky mufloního skoku jsem mu sice utekl ke kontrolnímu bodu, pak ale přišlo první z mnoha bloudících zpestření, které jsem si cestou dopřál. 

Ovšem tady jsem v tom byli spolu s Braněm a ještě jedním chodičem docela nevinně - chytili jsme se hlavní informace z papíru, což bylo kudy - neboli po jaké značce, nikoliv kam. Odpověď z papíru zněla: po červené. A tak jsme si dali místo dvou km rovnou dvojnásobek - ale komu to vadí, když je cílem se projít. Skutečnost byla taková, že ještě před týdnem vedla červená jinudy a tak taky byla kreslená ve všech mapách. Ale tady v pohraničí nejspíš v důsledku zabezpečení proti převaděčským gangům se mění náhodně barvy značek naprosto bez varování. V protisměru jsme začali potkávat nejrychlejší běžce zdrhavší od Tiských skal už směrem do Německa. Nebyli z toho příliš moudří, jaktože potkávají čelovky v protisměru, tak jsme je uklidnili, že jsme se jen drželi popisu trasy ... Ovšem ještě větší šok to byl pro jednoho z běžců kolem 5. místa, do teď nevím, kdo to byl, jemuž jsem předal jím zrtacený vak na vodu, co jsem našel někde cestou na Sněžník. Ne, že bych věděl, komu patří, ale první světluška v protisměru, u které mě napadlo jí to nabídnout, byl přímo její majitel. Docela nechápal a já jsem se tomu moc nedivil.

Celá tato prodlužka k hranicím s Německem nás samozřejmě oproti ostatním dost zdržela, takže když jsme dorazili na kontolu k Olafovi a spol. u Tiských skal, dost mých spoluchodičů včetně Michala a Vítka už bylo dávno pryč ve skalním okruhu. Ač jsem chtěl vyrazit bez zdržení dál, nechal jsem se ukecat na polívku a tím jsem snahu dostihnout dřívější spoluchodiče víceméně odpískal. Ovšem o to podstatný jsem nepřišel - to byla procházka skalním městem za svitu měsíce. 

Úžasnej zážitek, možná i proto, že už kolem mě nepochodovalo tolik světel a mohl jsem si tu nádheru pořádně užít. Když se sestupovalo z náhorní plošiny do skalních roklí, bylo potřeba rožnout čelovku, jinak ale dával Měsíc světla dost na to, aby se dalo jít, aniž by člověk zahučel někam ze skály. Skalní bludiště ale bylo docela dlouhý a kontrolní bod byl až kdesi na cestě "zpátky", což mě spolu s jedním dalším spolubloudičem docela zmátlo. Po návratu na kontrolu u vstupu do skal jsem zjistil, že jsem se kocháním ve skalách posunul pořadím zhruba na desáté místo, samozřejmě od konce asi 60členného pole. 

A to jsem měl před sebou další prodlužku: abych si to prošel po zelené, kudy se mělo k Tiským skalám přijít, tak místo, abych si to o ty dva kiláky zkrátil, jsem si to zase o další půl kilák prodloužil. Do německé části, kterou jsou neměl v GPS na mapě jsem proto už vyrážel naprosto osamocen bez kontaktu s dalšími. Kontakt se naštěstí podařilo nastolit, když jsem ještě v úseku podél hranice došel jednoho z Tiských spolubloudičů, ale jak už to tak na takových akcích bývá, když už člověk někoho dojde, tak je to proto, že je rychlejší, a tudíž ho pak i předejde. Sice jsem se pak na rozcestí trochu zasekl při hledání nástupu pro výstup do vrchu, dál se ale už šlo víc jak 10 km po německých žlutých pruzích na stromech, to se skoro nedalo splést. Skoro.

Vyšláplo se z údolí říčky Bělá po hranici na kopec, kde cesta odbočila z hranice už nadobro k Sasům, aby se po chvíli klesání údolím vrátila do údolí. Klesání jsem vzal, jak je v poslední době mým zvykem, pokud jsem toho schopen, rychlohybem, konkrétně mufloním skokem, což jsem kdysi odkoukal od muflonů na Pradědově stovce. Při tomto pohybu člověk vyvine takovou rychlost, že nějaká náhlá změna směru trasy je pak snadno přehlédnutelná - zvlášť, když se rozednívá a není pořádně vidět značky ani odrazky. A když si pak člověk chce udržet tempo ještě ze setrvačnosti už i v celkem rovinatém a nudném údolí, může se stát, že dorazí do vesnice, kam původně dorazit vůbec neměl. Nějak mi nepřišlo divný, že jediný pocestný, kterýho jsem potkal, mi trvdil, že žádný vytrvalce přede mnou neviděl. Věděl jsem, že se má jít na sever, což bylo sice dobře, ale trochu (hodně) mimo. U vsi Ottomühle, už za plnohodnotného světla, jsem to tedy otočil zpátky na jih a vydal se skalním městem a kolem Verlassene Wand (Opuštěné stěny) jsem vystoupil vzhůru na náhorní plošinu. Tam jsem se chvíli motal neznačenýma cestama až jsem usoudil, že bude stát za to vykouknout při východu slunce zpátky do údolí. 

To sice bylo hezký, ale zase mě to trochu zdrželo. A určitě to nevyvážilo možnost vidět východ slunce třeba z Kočičí skály, což se podařilo jiným. Konečně se mi pak ale podařilo napojit zpátky na trasu poblíž rozcestí směr Rosenthal. Dle kilometráže to bylo 30,7 a údaj na GPS se zase tolik nelišil, ukazoval 37,0. Dál už cesta opravdu vedla na sever a to na dost dlouhou dobu. Podařilo se mi konečně i někoho dojít - byla to Katarína, kterou jsem před tím za sebou neviděl, ale dozvěděl jsem se od ní, že vyrážela asi půl hodiny po mě od druhé návštěvy Olafa u Tiských skal. Šlo se mi dobře, tak jsem jí utekl a mířil ke Kočičí skále. Nechtělo se mi furt vytahovat GPS nebo mapu, tak jsem šel hlavně podle paměti a hlavně dle žlutých pruhů na stromech. 

Když už se dělalo vedro, začal jsem shazovat svršky a při tom mě opět došla Katarína. Na Červeném kameni udělala totéž ona, v důsledku čehož jsem zase utekl já jí a ona mě opět došla až na Kočičí skále. Na ni vedl žebřík a nahoře svačil další z chodičů. Pofotili jsme výhledy do krajin a navzájem sebe na žebříku a vyrazil jsem vzůhru dolů přes Cunnersdorf na další kontrolu. Nahoře jsem se držel značené cesty, ale zjevně ne tak jak bylo míněno itinerářem, protože zatímco moje cesta vedla dolů roklí do lesa, od ostatních jsem pak viděl fotky vyhlídky, kterou jsem musel někde přehlídnout. Nikoliv, nepřehlídnul jsem ji, prostě jsem ji minul, což mě docela štve. Ale co už, vyhlídek bylo pak ještě spousta, kontrolu jsem tím neminul a trasu jsem si nezkrátil (celkově to fakt díky předchozím oklikám nehrozilo). V Cunnersdorfu jsem byl když odbíjelo 9 h, čímž skončilo ráno a začalo dopoledne. Ve výstupu dál jsem potkal Pavlínu a společně jsme dorazili na kontrolu u silnice pod Gohrischem. Byly to úplný hody, i když jsme byli v pořadí kousek před koncem, pořád měli spoustu jídla všeho možnýho i nemožnýho druhu od polívky, přes namazanej chleba, těstovinovej salát až po napečený cukroví. Na vzdory už tak nabranýmu zdržení se mi od tam nechtělo. A nejen mě. Jak jsem po asi 300 m od kontroly zjistil, ještě víc se z tama nechtělo mé GPSce, pro kterou jsem se musel vracet. S kontrolou jsem se tudíž loučil nadobro až někdy kolem 10 h. Pak jsem teprve (napodruhé) našel tu správnou cestu na Gohrisch a začal stoupat. 

Tam jsem začal potkávat už houfy lidí a opět jsem došel Katarínu, která zvládla absolvovat kontrolu přecejen o dost rychleji. Za to Pavlína, se kterou jsem na kontrolu došel, byla v nedohlednu. A to i z vyhlídek na Gohrischi, který konečně plnohodnotně ukázaly krásy Saského Švýcarska - stolové hory a krajinu kolem údolí Labe. Nechal jsem se tam i vyfotit na vyhlídce Němcema, kteří sice v dobré náladě vtipkovali, ať udělám ještě pár kroků dál (a letím ze skály) a přitom mé prosbě vyfotit to "ohne Leute" (bez lidí) úplně nerozuměli. Teda ne, že by to měli fotit i beze mě, ale nakonec bylo potřeba fotku trochu upravit v Gimpu, aby se dala použít.

Pak jsme spolu s Katarínou zamířili Sokolí roklí (Falkenschlucht) střemhlav dolů. A vzhledem k tomu, že to bylo označeno jako náročná sestupová trasa, překvapilo nás, že tudy Olaf nevede oficiální trasu. Ale rozhodně to stálo za to. Po sestupu jsem se už poněkolikáté trhl Kataríně, tentokrát už nadobro, a pokračoval k Pffaffensteinu. To byla jedna z oblastí, kterou jsem znal z celé cesty nejvíc, před 2 rokama jsem tu byl s rodinou a říkal jsem si, že by bylo hezký, kdyby to Olaf s Egonem někdy natáhli až sem. Sice jsem jim o tom neříkal, ale poslechli mě a udělali dobře, byla to jedna (z mnoha) nejhezčích částí trasy. Po sestupu z této skalní stolové hory následoval sestup pod Königstein. Zde jsem opět překročili Bělou, zde však jen pár desítek metrů před jejím ústím do Labe a začalo se stoupat vzůru k pevnosti. Na ní už jsem taky byl a tak jsem aspoň věděl, co čekat. Ovšem bylo poledne a sluneční žár pálil na maximum, tak jsem se v tom výstupu totálně zavařil, že jsem musel udělat na chvíli pauzu. Až když mě začaly předcházet skupiny důchodců jsem usoudil, že flákání bylo dost, a vzchopil jsem se a pokračoval dál. 

Do pevnosti se naštěstí nešlo, jen se minulo ten hroznej blázinec kolem pokladen a parkoviště pro autobusy a klesalo se dolů. Kladem však bylo, že zde bylo spousta stánků, tak jsem si v jednom dal zmrzlinu. Tak jsem si ji už dlouho nevychutnal. Sestoupil jsme do Thürmsdorfu, kde jsem minul (ani nevím kde) zámek, zato jsem tu potkal lamy a Pavlínu. Zatímco ona si za vsí dávala pauzu, čímž mě celkem zmátla, že jsem ji najednou neviděl před sebou, já jsem po chvilce zmatkování zamířil ke Kleiner Bärensteinu. Bylo to po asi 20 km sólové cesty, co jsem došel někoho z chodičů. A pak zase dlouho nikdo.

 

Vystoupil jsem na Malý Medvědí kámen, abych se jako vždy trochu pokochal výhledem, zapsal kontrolu a seběhl dolů, v tomto případě ale až po krátké pauze, vedro začalo vrcholit a výstup bral čím dál víc sil. Po sestupu do údolí Labe v městě Wehlen se opět začalo stoupat, tentokrát na Rauenstein. Říkal jsem si, že těch šutrů už bylo dost a už jsem se viděl na kontrole u přívozu v Rathenu, ale přitom toto byl další z nezapomenutelných výstupů. 

Nejen co do počtu lidí - davy zde celkem blokovaly cestu, ale jinak jsem si to celkem užil, zvlášť díky opět úchvatným výhledům. Nejvíc mi na to seděly přívlastky Nádherný ale Náročný. Nicméně po kontrolním bodu na vrcholu už jsem příliš neváhal a vydal se skočmo přes další rokle dolů na kontrolu do Lázní Rathen (Kurort Rathen). 

Kontrola měla původně být u parkoviště poblíž nádru, ale pro nás, pozdní chodiče byla přesunuta k Labi (aspoň tak jsem to pochopil). A dobře udělali, pohled na obložené lavičky jídlem a pitím a odpočívajícími chodiči vyzýával k tomu natáhnout se tam a zbytek pochodu už nechat jen odesnít. Výhled přes Labe na protější stěny národního parku Saské Švýcarsko k tomu vyloženě vyzýval. A nejen ony, i Magda a spol, kteří se zde starali o pohodu účastníků mě přesvědčovali, ať ještě nejdu a pořádně se posilním. Jenže za pár minut jel trajekt. Už jsem ani nestihl předkoupit si lístek, a tak jsem rychle pobral věci a překvapivě běžmo sprintem jsem dopajdal na loď, aniž by mi ujela. Plavba ale trvala jen pár minut. Škoda, že tady neteče Amazonka nebo aspoň Dunaj ...

Po výstupu z lodi následoval výstup na Bastei, což je hlavní tahák n.p. Sächsische Schweiz a jedním z přírodních špeků Saska celkově. I když přírodních - ona je to umělá cesta na obloukových mostech mezi skalama. Přesto, že to je zejvný zásah do přírody, působí - zvlášť díky výhledu do údolí Labe - fakt úžasně a už když jsem to viděl poprvé na fotkách, věděl jsem, že se sem budu muset podívat. To ale bylo už nějakých 18 let zpátky, taky na Velikonoce, tehdy jsem ještě nebyli v EU a název Schengen jsme neznali ani z mapy, ale za to platila jízdenka přátelství CZ/SRN, v rámci které se dalo o víkendech jezdi v příhraničí zadarmo. Škoda, že to zrušili. A taky tu tehdy nebylo tolik lidu a o to víc tu bylo sněhu. Možná i proto (kvůli lidem, ne kvůli nesněhu) se zde ztratila kontrola, ale vzhledem k těm davům to není úplně překvapující.

Seběhl jsem dolů k jezírku a začal stoupat nahoru k Hochsteinu. Toto místo bylo naprostým opakem Bastei - (téměř) liduprázdná skála s nádherným výhledem do údolí menší říčky. Po sestupu v obvyklém stylu po žebříkách skalním městem se v údolí poprvé objevila tajná kontrola pod vedením Jirky Větvičky, který zde mimo jiné gulášem obšťastňoval veškeré průchozí účastnictvo. Sice jsem měl původní plán, jak rychle kdy kde budu, ale postupně jsem z něj musel slevovat a zdejší čtvrthodinu jsem do plánů taky původně nezařazoval. Snažil jsem se přitom hlavně kvůli možnosti nějakého přesunu k Dolní Poustevně pro auto z cíle nedorazit tam úplně pozdě v noci. To se ale s každou další hodinou zdálo být čím dál beznadějnější.
Pokračoval jsem pěkným bočním údolím vzhůru. A nebyl bych to já, kdybych to nevzal (trochu nedopatřením) až k hradu v Hohensteinu, což byla zase asi třičtvrtěkilometrová zacházka. Ale bylo to pěkný, zatímco následující kontrola u jeskyně a rádoby vodopádu byla dost suchá (nicméně taky pěkná). Další úsek cesty mi uběhl docela rychle, snažil jsem se spěchat, protože se blížil západ slunce a já jsem chtěl toho stihnout za světla co nejvíc. Cestou jsem zase po dlouhé době předešel dvojici stovkařů. Ještě jsem stihl poslední výhled na údolí Labe z hotelu Brand, kde jsem při focení málem přišel o hůlku, když mi propadla zábradlím a zastavila se těsně před pádem ze skály. Když jsem za pomoci gravitačního urchylovače, tj. mufloního skoku, zklesal do údolí, předstihl jsem další chodiče. Následoval ovšem hodně nepříjemný výstup po strašlivých schodech. Zdály se fungl nový a pokud to šlo, kráčel jsem vedle nich, byly vytvořeny pro naprosto nepřirozený kroky - asi jako když jde člověk po železničních pražcích. Nahoře ve Waitzdorfu jsem se už rozloučil s možností vidět západ slunce z nějaké vyhlídky, protože další v programu hned tak nebyla a podél cesty by bylo třeba si hodně zajít a to už se mi nechtělo. 

Místo toho jsem zase trochu přidal do kroku po asi kiláku rovné cesty se dalo už volným spádem seběhnout do údolí, kde po krátkém, ale nepříjemném úseku po silnici člověk dorazil na kontrolu u uhelného mlýna (Kohlmühle). Zde jsem nečekaně potkal Milana Mikuláška a Martina Nerva Hlaváče. Ten mi udělal velkou radost, protože mi pomohl vyřešit problém s autem. Končil tu a čekal na vlak. Přenechal jsem mu teda klíče, aby vysedl v Dolní Poustevně a převezl mi od tam auto do cíle. Sice jsem věděl, v jakým stavu vnitřek auta je, ale to v tu chvíli nehrálo roli. Zkrátka problém byl (aspoň teoreticky) vyřešen. S Milanem jsme se pak vydali údolím podél řeky Sebnitz (která se však přitéká z ČR pod názvem Vilémovský potok) a železnice dál, teď už za šera a chladu. V protisměru jsme zanedlouho potkali dvojici končících stovkařů. Po chvíli mi došlo, že jsou to mí spoluchodiči ze začátku - tempaři pro výstup na Sněžník. Bylo mi líto, že to musí předčasně ukončit, ale problémy (tuším, že jen jedné ze čtyř jejich noh) byly jiným způsobem neřešitelné.

I když už jsme šli po tmě, cesta dál byla velmi zajímavá - už to nebyly skály, ale například těleso staré železnice - most a tunel, zřícenina hradu na kopci a další cesta údolím. V obci u železniční stanice Ulbersdorf jsem si ale přecejen potřeboval trochu odpočinout a doplnit energii, a tak jsem si sedl do zastávky a trochu se naládoval chlebem se šunkou a sýrem, co jsem si nesl od startu a k tomu to zapil energetickým Tygrem. Docela divoká kombinace, ale překvapivě se to obešlo bez následků. Bohužel ale ani žádnej velkej nával energie, jako tomu bývalo po požití tohoto nápoje v minulosti, se nekonal. Ale najezenej jsen se aspoň v o dost větší pohodě mohl vydat dál, teď už sám, Milana jsem nechal pokračovat napřed. Cestou do Ulbersdorfu mi zastavilo auto s holkama, na něco se ptaly, zas tak dobře jsem nerozuměl, ale pravděpodobně mi nabízely, že mě svezou. Tak jsem jim stručně vysvětlil, že jdu stovku z Děčína a že mám 90 za sebou, tak už toho víc vědět raši nechtěly a zmizely. Za chvíli jsem stejně odbočil do pole, abych v něm ztratil cestu, protože zde nebylo pořádně vidět na odrazky. Ale po chvíli bloudění jsem správnou cestu našel. Po chvíli cesty lesem jsem došel do další vesnice k nádraží na kraji města Sebnice (teda správněji Soběnice, jak se překládá název Sebnitz). Odtud se však stoupalo do opačné strany údolí, což zpruvu nezaregistroval Milan a proto se teď vracel ze Sebnitze zpátky. Dál jsme pokračovali spolu, napřed po silnici vesnicí a až k další občerstvovací mezikontrole. Zde čekal Míla s parťákem. Dokud jsme tam nedorazili, kontrola jim fungovala výborně, měli všeho dost a spolupráce byla v pohodě. Nevím, jak po našem odchodu, když během rozhovoru s nama zjistili, že oni jsou dvojice složená ze Slávisty a Sparťana. Předpokládám, že modřiny od následné rvačky se pak v cíli svedly na nárazy do stromu ve tmě bez čelovky.

My jsme s Milanem tyto problémy neměli, jako Komeťák už od Letecké stovky vím, že Milan z Jablonce není fanoušek libereckých Bílých tygrů, takže mezi námi k rozepři ani dojít nemohlo. A i kdyby, s vypadnutím Komety v semifinále s Libercem jsem se už vyrovnal ... Ovšem teď jsem se musel vyrovnat s přicházející krizí a po dlouhé době i s puchýřem na noze. Přecejen boty jsem měl sice pohodlný, ale nebyly úplně stavený na častý mufloní skoky, takže prsty dostávaly zabrat i dost zepředu. Pokusil jsem se to řešit zalepením na náměstí v Soběnici, odkud jsme zase odcházeli na několik pokusů na tu správnu cestu. Naštěstí jsme ji ale našli a neopakoval jsem tak chybu z před 4 rokama, kdy jsem vyrazil špatnou cestou a na následný vrchol Tanečnici došel z druhé strany. Tentokrát jsme si dali bacha, ovšem problém se začal objevovat jinde, a to v mé únavě. Po dlouhé době a štrece jsme se vrátili do ČR a dokonce dorazili i do Šluknovsku, podle kterýho se celá stovka letos (řekl bych, že celkem neoprávněně) jmenovala, ale i když Milan stále načínal další a další zajímavá témata o řekách a zeměpise, o kterých bych s ním za normálních okolnosti dokázal kecat dlouhý hodiny, teď jsem se zmohl jen na to držet se želvím tempem na cestě a neusnout. Ta cesta do kopce mě úplně ubíjela, zde jsem prožíval největší krizi za celou cestu. Najednou se stoupání zpomalilo (tedy došlo k minimu zrychlení neboli nulovému ryvu, tj. nulové třetí derivaci dráhy) a já ve tmě uviděl rozestoupené stromy. Nějak mi to dalo dojem, že už to na vrchol tím pádem nebude daleko. V tu chvíli jsem se probral a zase nabral tempo a valil dál. Za chvíli jsme byli na vrcholu u rozcestníku. Zapsali jsme předposlední K a vydali se po modré dolů. Byl jsem zde podruhé, Milan už po xté, takže jsem dal na něj, když určil směr, kudy dál. Mělo se jít po modré, pak z ní sejít a dle místního značení sejít do vsi. Bohužel jsme vybrali špatnou modrou, po které jsme šli pořád dolů až na pole, kde nám došlo, že jdeme blbě. Dle GPS jsem zjistil, kde vede správná trasa a vydali jsme se k ní křížem krážem lesmo. Bohužel během tohoto křížení jsme se navzájem ztratili. Protože ale Milan neměl GPS, nebyl jsem si jistej, jestli kontrolu najde. Tak jsem asi 2 km před cílem bloudil lesem sem a tam, volal na něj, ale nic, Milana už jsem nenašel. V naději, že snad dojde až na vrchol a tam se na trasu napojí jsem jeho hledání vzdal a vydal se po správné cestě přes poslední kontrolu do Mikulášovic. Do cíle jsme dorazil v třičtvrtě na 3 ráno. Zatímco kilometráž udávala 105,2 km, já jsem měl dle gps nachozeno asi 120. Pro ty co nevěří ... https://mapy.cz/s/3s2ar.

Krátce jsem se pozdravil s Olafem, Lídou, Egonem a mnohými dalšími a vydal se do Šluknova.

Naštěstí jsem už cestou dostal zprávu o úspěšné přepravě auta do cíle, takže jsem směle mohl sednout do auta a přejet těch 11 km do ubytovny. Dík Martinovi - Nervovi! Ač jsem se toho po té neprospané jeden a půl noci trochu bál, tak to docela šlo. Ale na delší štreku by to asi nebylo nejlepší.

Akce se mi velmi líbila, díky moc Olafovi, Egonovi (a vše nejlepší k narozeninám) a všem orgům a pomocníkům. Koneckonců už podruhý můžu říct, že je to jedna z nejhezčích stovek, co jsem kdy šel. Nemůžu ale říct "u nás", protože tentokrát byla většina trasy "u nich". A mají to tam pěkný. Ale my taky.