Proto jsem po mnohých obvyklých zmatcích při přípravách dorazil na start necelou třičtvrtěhodinu před startem (pozdější vlny) pochodu. Tentokrát jsem si dal záležet, abych v autě nenechal mobil jak loni. A zatímco ostatní se mohutně posilňovali, převlíkali a jinak chystali na noční štreku, já jsem mohutně finišoval s přípravama náhradních vrcholových knih. Vašek Jindra se na poslední chvíli rozhodl (nebo spíš za něj rozhodla jeho páteř), že nejde, a tak mi nabídl pomoc s dopravou knih blíže místu jejich určení, aniž bych je rval do již tak nacpanýho báglu. Snažil jsem se totiž nepřecenit míru občerstvovaček a nachystal si spoustu menších pochutin na cestu. Navíc jsem měl připravenou i zásobu mátového čaje, kterou ale bylo nutno přečerpat z termosky do flašky. To jsem si nedovolil dělat přímo nad stolem v místnosti a z důvodu časové tísně jsem tudíž využil pozici u okna. Objem termosky byl ale o něco (asi tak o půl litru) větší než čtvrtlitrovka, do které jsem se ho snažil dostat, a já tak získal jedinečnou příležitost zjistit, jak funguje izobarický jev, kdy s klesajícím objemem klesá teplota, a to přímo na vlastní kůži: moje ruce byly jistě o dost chladnější jak vřelá kapalina z termosky a její objem klesající volným pádem na moje prsty teplotu celkem rychle ztrácel a zatímco jejich teplota vzrůstala a já tiše úpěl. Přihlížející Václav k tomu dodal cosi o nelití piva z okna, pod kterým ale tentokrát naštěstí nikdo neseděl, takže jedinou obětí byly moje opařený hnáty. Na funkci to naštěstí nemělo vliv a tak jsem se pak s poloplnou flaškou čaje mohl konečně odebrat na start. Podobnej záměr ještě s plechovkou Tygra jsem už zrealizovat nestihl, tak jsem jej jen smutně opustil v naději, že ho nebudu potřebovat.
Čelní skupina mi dle časů z první občerstvovačky u Černé Hory na 24. km pořád unikala, ovšem něco se mi už na ni podařilo stáhnout a v tomto jsem hodlal i pokračovat, dokud to půjde. Seběhl jsem z vrcholu, kolem rozcestí přes mně dobře známé bažiny, které se ještě důvěrněji seznámily s mojí pravou nohou a vnitřkem boty. Čvachtaje jsem pak dopajdal na asfaltku a na ní dostihl a následně předstihl několik zkušených stovkařů jakýma byli Patrik (pro nějž byla asfaltka holým utrpením) a Čapíno (pro nějž by bylo utrpením to jít bez ženské, což se mu tu naštěstí nestalo). Odtrpiv si tu obě tato úskalí už v předchozích ročnících (ve dne a v protisměru), valil jsem celkem v pohodě, i když sám a po asfaltu, dál podle jakéhosi neplánovaného plánu vzniklého v mé hlavě na základě zjištěných údajů o rychlosti mých předchůdců. Na Jedli jsem tak byl víceméně podle plánu a i když název svádí k tomu, abychom se zde najedli, odložil jsem to až na občerstvovačku za Jedlí. Napřed jsem musel z vrcholu sestoupit, takže jsem nakopl muflona a z vrchu už valil rychlostí tak akorát, abych přeběhl odbočku a mazal kamsi do pr...ava, přičemž trasa vedla doleva. Naštěstí jsem tu ale právě minul Jirku Hofmana z první skupiny, kterej na stačil houknout, že valím blbě a zachránit mě tak od neplánované změny neplánovaného plánu a možná i neplánované návštěvy nedaleké Prdlavé studánky. Tohoto osudu jsem byl tudíž ušetřen, díky Jirkovi, stejně jako návštěvy Spešovské rozhledny, díky orgovi Františkovi, který ji na trasu letos nezařadil. Místo ní jsem se mohl těšit na brzkou občerstvovačku u Černé Hory, ke které jsem dorazil nečekaně už před půl dvanáctou; byla zkrátka ještě brzštější než jsem čekal. U ní jsem doplnil vodu do velblouda, snědl kousek chleba se sádlem a cibulí a vyměnil u Václava knihu pro Bukovec za knihu pro Babylon. Časoměřící Olaf se trochu podivoval mojí roli knihonoše, ale na vysvětlování nebyl čas a nechtělo se mi tu dlouho zdržovat, neboť stále bylo koho stíhat.
Napřed to bylo trio Eva, Jarmila, Jana, které jsem dostihl v Černé Hoře, abych jim na chvíli utekl k pivovaru, nakoupil si předpůlnoční Grenu a opět se zavěsil za jejich paty. Prošel jsem černohorský asfalt a u k rozcestí Horka po 28 km dorazil přesně o půlnoci, tj. po 4 hodinách od startu. Zatím jsem ale rychlost držel a valil dál ve snaze dorazit co nejdřív na Babylon vyměnit tamní plesnivou knihu, aby se měli ještě za mnou chodiči možnost zapsat do nové knihy. K němu bylo potřeba ještě projít 10 km bájným bahnem údolí Býkovky.
Dolní část, po Býkovice, byla relativně v pohodě, šlo se ještě celkem zmrzlou bažinou a držel jsem se v závěsu za Janou Smítalovou. Ta zde byla na své první stovce a s pohodou stovkařské začátečnice přehopsala bahno v údolí za Býkovicemi a zdrhla mi do tmy (a v cíli byla za necelých 21 hodin). Oproti tomu já, jehož nohy už pár desítek stovek prošly, jsem zkušeně chytil únavovou krizi a začal v bahně zpomalovat. Silou vůle jsem se ale ještě jakštak držel v pohybu a šinul vzhůru, po většinu cesty sám, než jsem došel světlušky u Kunčiny vsi a místního umělého menhiru Stonehenge. Toto místo se mi vrylo pod kůži. Nejen noční scenérií s krásným výhledem na noční Babylon, ale hlavně pitomým kovovým plechem trčícím z lavičky rovnou do holeně. Sice přes gatě, ale i tak jsem měl zajištěno, že na toto místo jen tak nezapomenu.
Únava šla v tu chvíli stanou, kulahaje vstříc vrcholu klopýtal jsem dál a výš, kolem občasných sněhů až dosáhl jsem Babylonu, místa u rozhledny, kde jsem konečně dostihl partu z první vlny pochodu. Byli tu byl mimo jiné Nerv, Míša a Míra, se kterým se tu záhadně potkávám při každých ČH šlápotách. Vyměnil jsem plesnivou knihu se zápisy a pozdravy od Vítka, Jury Nedase a dalších za novou, do níž jsme se patřičně zaznamenali a než jsem dokončil akci výměny knihy, nechal jsem ostatní prchnout. Nyní už nebylo vlastně kam spěchat, cíl byl splněn. Udělal jsem pár kroků a byl jsem na vrcholu 656, nejvyšším bodě trasy. Vpravo svítil Sýkoř, v dáli na jihu zářilo Brno a nade mnou byl krásně vidět Měsíc, jemuž dělal společnost Jupiter. Kdyby byl člověk upír, jenž nesnese sluneční světlo a umírá ve chvíli, kdy si uvědomí, že Měsíc jen odráží světlo od Slunce, možná by to tentokrát i přežil, neboť část světla šla i od Jupitera, který vydává víc energie než přijímá (sice ne v podobě světla, ale to by se upírovi říkat nemuselo).
Po zkušenostech z některých předchozích pokusů o noční focení jsem tu tentokrát nasával atmosféru pouze očima (a pusou z šlauchu velblouda, i když tam šlo prvotně o hydrosféru) a oblažen tímto zážitkem se vydal nyní už dolů na dlouhý sestup po červené přes Rašov do Jamného. Cestou jsem došel Kristýnu, zkušenou spolubojovnici z předchozích stovek, se kterou jsme pak zápolili ještě v dalších kilometrech. Někde v lese před Jamným, kam jsme se těšili na další živou kontrolu, se kolem mě mihla dvojice čelovek - byla to Eva, která, jak slíbila, hnala před sebou Jarmilu jak nadutou kozu. Teda přesně nevím, jak to správně probíhá, ještě jsem asi nadutou kozu neviděl a už vůbec ne, jak ji Eva žene, nicméně z pozice muflona můžu potvrdit, že rychlost sudokopytníků měly obě holky obstojnou. Trasa před Jamným ale začala trochu olafovatět, sešla ze značky a začala se prodírat houštím, přesněji řečeno, houštím začala prodírat nás, až nás nakonec vyplivla u studánky. Zde se dalo dobrat vodu, i když možná ne úplně pitnou, ale to v noci nikdo nevidí.
Až když jsme pak dorazili k občerstvovačce, mohli jsme si dát co hrdlo ráčí chleba s jakousi pomazánkou, či sádlem a vodu nebo čaj. Moje hrdlo ráčilo párek, na kterej jsme se ale měli těšit až na další kontrolu, do 20 km vzdálených Štěpánovic. Musel jsem se teda spokojit s chlebem a sádlem a vyrazil dál. Šlo se do kopce, z kopce, lesem, polem, vsí a údolím, až jsme s Mírou dorazili do Lomnice.
Chvíli jsme pokecali a rozešli se několika špatnými směry, abychom se pak zase vrátili a sešli na původním místě. Nakonec jsme kontrolní bod našli a vesnici opustili po správné cestě, vedoucí do kopců na pravém břehu Svratky. Cesta mířila do bočního údolí potoka s vodopády; jak by řekli Severočeši či Východomoraváci, na Brno dobrý (je to sice dost mimo Brno, ale furt v okrese Brno - venkov a navíc rozlišovací úroveň obyvatel z některých vzdálených krajů není nutno přeceňovat). Ať už to byly krásný vodopády nebo jen zarostlej šumící potok, vyšlapali jsme kolem něj až na rozlehlé louky na kopcích. Na rozdíl od Lysé hory jsem tentokrát nedal dostatečný důraz plánům na poziční synchronizaci s východem slunce, takže jsem slunce poprvé sptřil, až když se vyplazilo nad les kousek od Babylónu 506, nejvyššího vrcholu této části trasy. Zde, v místě, kde ještě před asi 10 lety stála rozhledna postavená za podpory EU. Pak ale podpora skončila a nepodpořená rozhledna šla k zemi. Nyní se zde nacházelo pouze ohniště a vyžraná bedna samobaru (až později jsem zjistil, jaká úskalí přináší vyrážet až po Michalu Turkovi).
Následoval krásný úsek loukami s výhledy na všechny strany, pak obcí Zahrada a výstup na neméně krásný kopec Křivoš se stále funkční rozhlednou, které zjevně podporu ještě nesebrali. Bylo pěkně a výhledy sváděly k nespěchání - on ke spěchu vlastně ani nebyl důvod. Do cíle zbývalo sice ještě asi 50 km, ale začínal krásný předjarní den. Seběhl jsem dolů do Štěpánovic natěšen na párky. Na občerstvovačce nás čekal trochu šok. V obci se právě konal masopust a v souladu s ním jsme na kontrole nedostali párek, nýbrž pórek! Nasekanej si ho mohl člověk dát na chleba se sádlem nebo jakousi pomazánkou. Využil jsem všech možností, který skýtala nejen kontrola, ale i kapsy moje a dalších spolusedících, a vytunil si chleba navíc ještě sušenými červy a řádně poctivým chillim.
Nakonec jsem tedy neodcházel úplně zklamán. Částečně snad díky naději, kterou nám tu dali, neboť prej párky jsou na další kontrole, v Bítýšce. To ale bylo ještě nějakých 22 km. Cestou ještě Tišnov s kšeftama a spoustou hospod po cestě. Tomu všemu ale předcházel postup údolím Svratky a výstup na Květnici. Šli jsem na ni spolu s Markem Ondrou a cestou jsme probrali mnohé plány na další akce. Vlastní výstup byl o dost jiný než v předchozích letech, ve dne jsem si ho užil úplně jinak - chladové či únavové krize se tentokrát nekonaly, naopak mě krásné počasí zavedlo až na Velkou skálu. Výhled z tohoto místa byl krásný a vůbec se mi odtud nechtělo - koneckonců, po Babím lomu toto byl v podstatě jediný skalní vrchol na trase.
Až pak jsem seskákal do Tišnova, kde jsem se v různých občerstvovacích a restauračních zařízeních popotkával zase s mnohými účastníky, včetně Kristýny a Víti Randýska. Doplnili jsme zásoby, probloudili rozkopaným náměstím a zamířili na další zajímavé místo, rozhlednu Klucaninu. Výhled nezklamal, akorát bylo potřeba nějak začít řešit přehřívání a sundávání vrstev, což příliš nešlo dohromady s množstvím nakoupených zásob dole v Tišnově. Pro úsporu místa jsem do sebe nalil Tygra, jehož jsem si pořídil spíš s preventivních důvodů, kdyby se ještě nějakým způsobem ozvala krize. Teď už vůbec neměla šanci.
Seběhli jsme dolů do Hradčan a mírně nasycen z výdobytků tišnovského Tesca opovrhl jsem návštěvou tamní dobré hospody. Přecejen čas utíkal o dost rychleji než já k Bítýšce. Přešel jsem Sokolí kopec, což byl snad jedinej delší úsek, kudy jsem ještě nešel. Do Bítýšky jsem dorazil chvíli po 15h a natěšen na párky jsem vynechl jsem i množství dalších možností občerstvit se. Navíc se mi tu nechtělo zdržovat, do cíle to bylo ještě nějakých 24 km. A kontrola mi v tomto vyšla vyloženě vstříc - důvod ke zdržení nám tu vůbec nedala, neboť párky už před nama prej vyžral Turek. Někde se stala chyba. Toto se ale nedalo svádět ani na Matrix ani na soudruhy z NDR. To že tam nechají Turka nekontrolovaně zbodnout, co mu přijde pod ruku, to je známka nezvládnutí situace. Člověk se mohl najest na mnoha místech cestou, kdyby věděl, že tu bude o hladu. No pár chlebů se sádlem tu ještě měli, k tomu vodu, čaj a dokonce kofolu. Tím to sice úplně nevyžehlili, ale aspoň nám, pozdně příchozím ušetřili čas, kterej nás ale ve skutečnosti zajímal daleko míň jak párky, na který nás už asi 40 natěšovali!
Nasr...kav kofoly jsem pokračoval dál směrem na hrad Veveří. Cesta podél Príglu se tu, jak známo, po pár km začne celkem vlnit. Kristýna, která tu šla se mnou, absolvovala celkou štreku po sem bez hůlek, což jsem si zejména v nočních bahenních úsecích příliš nedokázal představit. Nyní jsem jí na chvíli půjčil svoje hůlky, napřed do kopce, abych si odlehčil sobě ruce a jí nohy. Překvapivě to celkom fungovalo. A hle najednou jdeme z kopce a ona nasazuje mufloní skok! Moje nohy naštěstí byly dostatečně v pohodě, aby si na těch pár terénních vlnách poradily i bez hůlek, ale vidět, že mé teoretické lekce muflonění ukryté ve výletopisech nesou výsledky, to bylo k nezaplacení. Proto mi taky za ně nezaplatila a po chvíli hledání kontroly na mostě pod hradem mi zdrhla po žluté značce směrem zpátky k Bítýšce, ovšem tentokrát po levém břehu.
Dostihl jsem ji a dvě Sloveny, se kterýma jsme se taky cestou potkávali, až nedaleko studánky u Třech křížů. Teď už se žádné tři krize nekonaly, snad ani jedna. Krizová situace přišla snad jen když jsem si uvědomil, že trasa dál nejde lesem, jak tomu bylo v předchozích letech v protisměru, ale dolů po křížové cestě do Chudčic a pak po z větší části vyasfaltované cyklostezce proti proudu potoka Kuřimky. Bolelo to už od pohledu na mapu.
Zde jsem ale začal trochu tlačit na pilu já, doufal jsem, že se mi podaří dorazit do cíle do 20 hodin, což by bylo 24 h od startu, víc mi v danou chvíli přišlo pro danou trasu nepatřičné. K tomu bylo ale nutno zvládnout asi 14 km za 2 a půl hodiny, tedy neflákat se a nasadit trochu rychlejší chůzi. U Moravských Knínic jsem se ještě pozdravil s Markem, jenž tu bojoval s nějakým druhem asflatídy. Trasa vedla z Knínic do Kuřima. Když jsem se k tomuto městu blížil s prázdný břichem stále nesmířen s párkovým osudem, mé oči spočinuly na budově masokombinátu, kde jsem před rokem nakupoval 45 kilo párků pro BVVŠ a pak mi jich několik kilo zůstalo v ledničce. Bylo to jako vyslechnout si v Arktidě historku o tom, jak se lékárník v lékárně doslova potil.
Abych zabránil trudomyslnosti, musel jsem přitlačit na pilu ještě trochu víc a výrazněji zrychlit. Daniel Bernoulli by měl asi trochu námitky, že nedodržuju jeho princip (neboť vyšší tlak znamená nižší rychlost), ale Bernouli Nebernoulli, prostě jsem do toho u předposlední kontroly u vodní kaple šlápl (myšleno obrazně, vodě jsem se tentokrát vyhl), že jsem Kristýně zdrhl a valil přes kopec do cíle.
Naštěstí se mi šlo docela dobře, že jsem následujících 5 km na Babu stihl za necelou hodinu, takže jsem ještě měl dost času nafotit zápisy v knize a dorazit zbylý 2 kiláky s asi 10min předstihem před 20h. A stihl jsem to tak akorát, abych se před cílovým barákem potkal s Vítkem, který to celý zvládl nejrychleji - v cíli na mě čekal víc jak 10 hodin, a to ještě cestou stihl udělat zápisy do všech vrcholových knih. Tomu se říká plnohodnotný výkon! Můj výkon byl vše možné jen ne velký, neboť výkon je energie za čas. Spíš bych řekl, že jsem vykonal stejnou práci jako on a věnoval jí navíc velký čas, což samo zní dost náročně a nepříjemně, že už to na veličinu výkonu není nutno převádět. Tak či tak, závod, nebo spíš pochod, ještě přesněji výlet jsem si užil a to, že nebyly na cestě párky, mi nakonec zážitek nezkazilo (dokud se s tím Turek trapně nepochlubil na netu!), v cíli je konečně měli a já si místo nich nakonec dal topinku s masem. A to byla taková pěkná tečka, za tím naším dobrodružstvím.
