Už před rokem jsem se chystal na stovku do Pováží a zatímco loni jsem byl přítomen pouze jako převozník věcí, nosič dopravních značek a narušovatel cílového klidu kytarou, letos jsem se už chtěl zúčastnit plnohodnotně. Blbý bylo, že se to krylo s Tmou, ale na ni jsem se úspěšně neprokvalifikoval, abych mohl být jeden z těch, co se opováží do Pováží.
Stovka Povážím. Budu používat jednoslovný název Povážená, i když se tomu tak neříká; ale tak jako v tanečních je vrcholem prodloužená, tak my, vytrvalci, tu máme toto - to je víc než jen prodloužená. Už od svého prvního ročníku před dvěma lety je povážená za jednu z nejtěžších díky svým délkovým, výškovým a terénním charakteristikám, kde na asi 135 km člověk našlape o hodně přes 7 km do výšky, přičemž nejtechničtější úseky vedou po vápencových skalách a není proto nouze o celkem nebezpečné úseky. Zkrátka je to poměrně nový závod v CSUT, na který se opováží jen ti největší opovážlivci. Jednou z takových byla nyní Eva Strandová, pokořitelka Brna v rámci letošního BVVŠ a pomocnice orgů v Podyjí, která teprve objevuje krásy a záludnosti akcí CSUT, tudíž mne vyzvala coby parťáka na Pováženou.
Přijeli jsem ještě s Michalem Turkem vlakem, za chladného a jasného listopadového večera do Melčic, dědiny kdesi v nížině mezi Novým Městem nad Váhem a Trenčínem, kde v místní škole byla hlavní základna akce, nocležiště a taky cíl celé trasy. Po příchodu jsme si vyslechli přednášku o trase od hlavního orga Patrika, zaregistrovali se, přepakovali se a zalehli v tělocvičně do spacáků. A zatímco Eva asi do půl jedné řešila, jak zprovoznit mapy v hodinkách, já jsem se snažil usnout. Asi se mi to moc nepodařilo, protože ráno mě budík nevzbudil - prostě jsem vůbec nespal. Tomu pak odpovídalo moje naladění na pochod. A přispěla k tomu i skutečnost, že jsem si s sebou zapomněl napakovat jídlo na snídani. Ono celkově jsem to tentokrát s jídlem docela podcenil. Místo abych si pořádně nachystal, co budu jíst, připravoval jsem slavnostní perník pro Honzu Vocáska jakožto jediného absolventa trojkombinace Korýšských ultratrailů roku 2024, načež jsem se dozvěděl, že se odrovnal na dvojboji BLK+Brdy a povážský skály taky není úplně prostředí hodný jeho výskytu, takže se holt na Pováží neodváží a jako jedné z mála akcí se nezúčastní. Nicméně těsto se použilo i na jiný perníky, tak jsem z toho udělal tradiční tématické kruhové placky, s tím že je pak pošlu někam na kontrolu pro tvrďáky s dobrýma zubama. V sobotu ráno to ale bylo v podstatě jediný jídlo, co jsem měl, protože z večera mi akorát zbylo trochu sýra. Jinak jsem měl s sebou několik tyčinek různého druhu a na pití minerálku a pár plechovek energeťáku.
Ve třičtrtě na pět jsme se naskládali do autobusu, abychom se přesunuli na start. Po většinu cesty jsem se ještě snažil spát, ale někde za Povážskou Bystricou už jsem definitivně přešel do budícího režimu, otevřel jsem si Tygra a zapíjel jím perníky se sýrem, no prostě ideální raňajka na Pováženou. Zbytek perníků jsem poslal spolu s dalším Tygrem a pár dalšíma věcma na přepakovávací kontrolu na 60. km.
Dva autobusy vysypaly svůj obsah, tedy nás, kamsi Hluboko nad Váh krátce před šestou ranní -- tak akorát, aby se bez průtahů stihlo v celou odstartovat. Vědoma si náročnosti trasy si Eva vzala hůlky, který ale před startem nestihla rozložit, takže to řešila za chůze. Po prvních 100 metrech tak přišla jedna z nejdramatičtějších chvil celého pochodu. Zacvakávací mechanismus skládání hůlek v mrazivém ránu nějak stávkoval a malej bazmek s pružinou se nechtěl zasunout, tak mě Eva požádala, abych jí do něj strčil konec hůlky. To si mi podařilo, ale tak, že pak, když měl, naopak nešel vysunout. Následovaly pokusy poklepat z boku, vrchu, zdola shora, zanadávat na to, praštit s tím, narvat do toho nůž, pak se s tím několik minut mordovat až nakonec na mrcha vyskočila a mohlo se konečně pokračovat. Všichni už byli víceméně pryč, ale po chvíli se nám podařilo docvaknout skupinu předposledních, pak i pomalu se rozcházejícího Turka a tak už bylo vše zase v největší pohodě.
Obloha byla bez mráčku, předpověď slibovala nanejvýš tak mlhu, ta se ale naštěstí nekonala a ani kosa po chvíli nebyla tak hrozná. Vyšlapali jsem přes první hrb na druhý, kde jsme kolem prvních vápencových skal a jeskyní vystoupili na hrad Hričov. Zde hned po asi 3 km člověk viděl celý na jedné straně údolí Váhu jak na dlani a na druhé straně hřeben Malé Fatry jak na druhé dlani.
Zapsali jsem si první Káčko a v rozpohybovávacím módu pokračovali dál na stezku motající se krajinou Súlovských skal. Naposledy jsem v této oblasti byl na školním výletě ještě za federálu, někdy před 34 rokama. Takže jsem to tu v podstatě vůbec neznal, a když se objevila první vyhlídka, neváhal jsem odbočit pár metrů z cesty, abych se pokochal pohledem na krajinu ozářenou právě vycházejícím sluncem.
Část skupiny spoluběžců včetně Evy a Kačky mi ale zdrhla a místo abych se je vydal stíhat, odbočoval jsem každou chvíli na další a další vyhlídky. Mezitím cesta na chvíli klesla, že jsme viděli skály pro změnu zespodu. Zde jsem se potkal s Vítkem a společně jsme pak bojovali s výstupem vzhůru. Užíval jsem si ale každej metr, sice krpál jak prase, ale bylo to super. Nevím, jestli jsem jel furt nabuzenej tím ranním tygrem, nebo jsem měl prostě jen radost, že jsem zase na stovce, ale každopádně mi tato pasáž vyloženě sedla. To až později na mě sedlo něco jinýho. Ale to předbíhám, teď jsem se šinul kolem skalnaté hory Brada na jih.
Trochu mě překvapilo, že nás Patrik nevyhnal až na vrchol, ale patrně ještě nevybral, který z lezeckých terénu by se dal nejsnáz prohlásit za cestu. Následujícím cílem tak byl až hrad Súlov. Ani sem ale cesta oficiálně nevedla, to ale nevadilo ani mně ani Lence PP a Markétě S, se kterýma jsem se při průlezu dírou na hrad potkal. Výhledy byly parádní a mohl jsem tu přímo zamávat Vítkovi procházejícímu několik desítek metrů přímo pode mnou.
Bylo ale třeba se vrátit na trasu a pokračovat. Až na jedné vyhlídce jsem rozpoznal povědomý skalní útvar. Nevím, jak se ta skála jmenovala, ale fotil jsem ji už tehdy v 6. třídě, tak jsem se s ní musel vyfotit taky. Turistům, který jsem kvůli té fotce vyhnal z místa, bylo trochu složitější vysvětlit, že mě mají vyfotit tak, aby tam byla vidět i ta skála za mnou, takže když už se tam vystřídali asi tři fotografové dorazil Michal Turek a vyfotil mě taky (dopadlo to podobně jako ve většina předchozích případů). Zastavovat se tu ale moc nemínil, hledal místo Gotická brána, kde měla být další kontrola, která však nebylo daleko před nama.
Už na předchozí kontrole jsem si díky Vítkovi uvědomil, že se zde do archu nedělá jen náhodný škrk fixou nebo případně čas, jak to mám ve zvyku, ale opisuje se písmeno, takže postupně vznikala tajenka. I tady jsem měl jsem štěstí, že jsem měl kolem sebe parťáky, protože mě vyvedli z omylu - dvě šipky na značce kontroly mířící svisle dolů překvapivě neznamenaly, že se má pokračovat střemhlav dolů ze skály, u jejíhož kraje značka kontroly stála, nýbrž trasa vedla na druhou stranu mnohem choditelnějším terénem. U Patrika ale člověk neví, čím ho překvapí, tak je lepší být připraven.
Třeba na to, že bude občerstvovačka. Na to jsem začínal být připravenej čím dál víc. Částečně mi tuto touhu ukojila mezikontrola v údolí u Súlova, kde se člověk mohl napít, věděl jsem ale, že jídlo (na který se moje břicho těšilo už od předchozího večera) bude až v údolí za dalším dlouhým hřebenem. Opustili jsme teda Súlovské skály a vyšlápli do vrchu, po hraně lomu až na hřeben. Na jeho nejvyšším vrcholu, Havraní skále 836 bylo Káčko a vyhlídka, odkud bylo vidět až daleko na Trenčín, a tedy i velkou část pro mě zatím neznámé trasy. Zvěčnil jsem svou přítomnost zápisem do vrcholové knihy a valil mufloním skokem dolů. Cestou přes jedno listy pokryté vápencové žebro se mi stala celkem dramatická příhoda. Přišla na mě potřeba se před sestupem odvodnit. Při vypouštění odpadní tekutiny mi ale z kapsy na hrudi vypadl mobil. Jak tak padal přímo do míst nejvyššího průtoku, stihl jsem ho stihl jednou rukou srazit a druhou změnit směr odtoku, přičemž jsem ztratil balanc a málem hodil držku. To bylo asi poprvé, kdy jsem si říkal, že to holky nemají tak zlý, protože toto by se jim nestalo.
Když jsem konečně po několika dalších km sestoupil do údolí, zjistil jsem, že jsem se blbě díval do mapy, až jsem víc překvapen než připraven, protože od živé kontroly s jídlem nás dělí ještě dost nechutná hora Ostrenec. Na začátku výstupu jsem se potkal s Tomášem Zágorškem, kterej si odskočil ke studánce pro vodu, která byla asi živá, protože mu to šlapalo daleko líp. Tady mi poprvé začala svítit kontrola v mozku v podobě bolesti hlásící, že je se mnou něco špatně. Zde na mě sedla krize: křeče ve stehně. Okamžitě jsem musel zastavit, i když to bylo blbě v kopci a potřeboval jsem do sebe narvat hořčík. Sice mě musel Jirka Kerlík obcházet, ale jinak jsem nemohl. Jestli mi to pomohlo, nevím, ale po chvíli jsem každopádně vstal a pokračoval vzhůru. I Jirka tady celkem trpěl, o čemž jsme si společným nadáváním popovídali po dosažení vrcholu. Ani muflonit dolů mi moc nešlo, až níže na cestě se to trochu povedlo, pak ale následoval ještě výstup na jednu skálu Bosmany. Tam jsem potkal dva turisty různého pohlaví, kteří tam už asi seděli dlouho. Do úryvku jejich rozhovoru "...no já myslel, že tu budeme sami..." jsem se vložil slovy "Tak na shledanou!", načež jsem dostal upřímnou odpověď "To doufám ne!".
Pak už jsem konečně mohl doklopýtat z kopce do vsi Kostolec na vytouženou občerstvovačku. Měl jsem za sebou sice jen 25 km, ale zničenej jsem byl víc než po některých stovkách. Inu, kopce. Na kontrole jsem potkal Olafa, Patrika a k mýmu překvapení i Petru Smočkovou. Ta tu bohužel končila, někde nedlouho před touto kontrolou sebou švihla a dobila si nohu tak, že bylo lepší s tím nepokračovat. A Nerv byl na tom ještě hůř, ten se zrušil někde hned v Súlovských skalách. Tito se teda odpovážili jako první a řady jim podobných se postupně rozšiřovaly. Já jsem se k tomu zatím nechystal. Doplnil jsem vodu s šumivým Mg a mezi tím se mi ohřály párky. Dostal jsem rovnou tři a ukázalo se, že asi za takovej hlad nemám, když jsem byl už u druhýho celkem pln a do třetího jsem se musel trochu nutit, zatímco Maďaři je do sebe házeli rovnou po čtyřech. Sice to měla být snídaňová kontrola, ale my jsme tu byli v poledne. A zatímco třeba s Kačkou nebo Michalem jsem se tu ještě stihl potkat, Eva už byla dávno včudu. Naopak jsem se tu po delší době potkal s Vítkem. Spolu s ním a Jirkou jsme taky vyráželi dál. Vítek se ale trochu zdržel hned někde za kontrolou a dál jsem to táhli ve dvou.
Než jsme z kontroly vyrazili, Patrik a spol se nás snažili děsit (realisticky tvrdili, co přijde) tím, co nás následně čeká. Byl to Velký Manín. Ten jsem si z mapy zapamatoval docela dobře a taky Paťův výklad k sestupu z něj mi v hlavě utkvěl. Ač moje stehna nebyly úplně v pohodě, na toho muflona dolů jsem se celkem těšil a věřil si na něj. Ale ten výstup ... Prvním kopec za kontrolou, Drieňovka, byl docela náročnej a člověk by i zkousl, že to bude trochu bolet, kdyby pak navrchu nejzjistil, že se musí hned dolů a pro výstup na Manín nenabral výškově skoro nic. To se to pak i hůř kouše, že ty nohy bolí. Zejména stehna a jejich křeče, který boj s hořčíkem ještě úplně nevzdaly. A jak se začalo stoupat do svahu už opravdu Velkého Manína, bolest sílila. Dal jsem si ještě hořčík a nezbývalo mi než doufat, že to někdy zabere. Protože končit kvůli křečím, to se mi ještě nestalo. Tady to se mnou bylo na pováženou...
Situace se spravila až u partyzánské jeskyně. Tam jsem s Jirkou došel Markétu a spolu s ní jsme vlezli do nitra skály, kde po pár desítkách metrů byla umístěná kontrola. Dál vedla cesta buď ve stylu Václava Jindry, nebo oficiální. Paťo večer předeslal, že je tam lano a že to není jeho lano, tak ať po něm nelezem. Nicméně skála byla suchá a mým nohám se zachtělo si po ní trochu zalozit. Místo lana jsem se ale držel skály a Paťových rad a vůbec jsem ho nedotkl. Nutno poděkovat Jirkovi, který tuto lezeckou vložku absolvovat už loni pod velením alpinisty Václava, za poznatky o výstupu a přenos hůlek.
Z vrchu skály byl krásnej výhled na Malou Fatru a Súlovské vrchy, k jejichž nevyššímu vrcholu jsme se právě blížili. Byl jím Velký Manín 891, kam jsem dorazil někdy ve třičtvrtě na dvě. Cestou jsem se potkal s Víťou Randýskem a Blankou Šafránkovou, kteří vyráželi na trasu už v pátek večer. Krátce jsme se pozdravili a já jsem se konečně vydal na Patrikem vychvalovaný sešup. Že se prý nemá sbíhat, ale radši pomalu vychutnávat. Na to ale moje mufloní nohy nejsou stavěny, kráčet někde z kopce. To si radši budu hrát na skopce. Pustil jsem to dolů a za nějakých 12 minut jsem byl dole.
Docela jsem se při tom zahřál. Dostal jsem se do nížinné oblasti podél Váhu, pražilo slunko a poprvé jsem pocítil touhu jít v kraťasech. Cesta zde nebyla úplně dobře vyznačena a na každým rozcestí jsem musel kontrolovat mapu v mobilu. Trasa vedla v polích a potřeboval jsem se pohnout rychleji do stínu lesa. Tam už to bylo lepší a dokonce se mi celkem zlehka běželo. Po chvíli mě ale doběhla Lenka PP. Jestli jsem náhodou neztratil čepici. Cože? No ano, to byla moje čepice. A jestli teda není moje i ta bunda, kterou spolu s Maďarama potkali půl kiláku za mnou. Aha, tak už jsem pochopil, proč se mi tak lehce běželo. To můj novej bágl se rozhodl otevřít vypustil obsah v nečekané chvíli. Po zkušenostech z poslední stovky, což byly Týnišťské Šlápoty, jsem si totiž opatřil běžeckej batoh, protože se mi má černá vesta po 10 letech provozu začala už dost významně rozpadat. Ovšem zjevně bylo třeba se ho naučit trochu používat a třeba občas zkontrolovat zipy. Možná to už ale byl hi-tech AI smartbag, kterej vyhodnotil situaci a jal se doznačovat trasu dle svého uvážení a obsahu. Naštěstí se Maďaři Anna a Lászlo ukázali jako pohotoví sběrači, a tak mi Lenka mohla kromě čepice přinést i zprávu, že bunda kráčí nedaleko za mnou. Už jsem takhle několikrát někomu něco ze zadních pozic doručoval, tak jsem si to zase jednou vyzkoušel z pozice té lemry, co po cestě ztrácí věci.
S vědomím, že je bunda už na cestě (což teda byla furt, ale teď se po ní pohybovala směrem ke mě) jsem pokračoval s Lenkou přes Kalvárii do Povážské Bystrice, kde se měla setkat s manželem Martinem. Podešli jsme dálnici, přešli Váh a dostali se do Zaváží, kde po 100 metrech čekalo nejen Martinovo auto s občerstvením pro Lenku, ale taky otevřený bistro s občerstvením pro všechny ostatní včetně mě a Toma Zágorška, kterej už seděl uvnitř.
Těch pár km po asfaltu městem mi dodělalo nohy zase trochu jiným způsobem než kopce před tím, takže jsem byl tak akorát zralej na pauzu a polívku. Nejlíp mi přišel vhod boršč s chlebem a kofola. Než mi ji přinesli, dorazila ke mě s Maďarama bunda. Zval jsem je, že jim něco koupím, ale nechtěli se zdržovat a pokračovali dál. Nebylo divu, bylo 15 h a Patrik předem vyhlašoval doporučovanou dobu 17 h pro dosažení další kontroly v Udiče, do které to bylo ještě 10 km přes dva kopce, z čehož jeden byl celkem netriviální a Olaf už na předchozí kontrole strašil, že to bude tak možná 3 hodiny cesty.
Posilniv se polívkou a zanechav Zágiho u jeho guláše jsem se vydal dál s odhodláním výše uvedenou časovou bránu stihnout. Důvody byly dva: přecejen se celkem brzo stmívalo a tma přicházela kolem půl pátý. A kromě toho tu byla Eva, teda přesněji tu nebyla ona, ale určitá naděje, že by ona mohla být tam, neboť jeden z našich hrubých plánů postupu byl právě být v 17 v Udiče, což jinými slovy dávalo šanci ji tam ještě stihnout. Před cestou plánovala, jak se mě bude v noci držet, že se bojí a že krochnu s sebou nepotáhne. A kasr proti medvědům nakonec taky nechala doma a spolehla se na svoje hůlky (ty, co jsme hned po startu dávali půl hodiny dohromady). No ne, že bych proti medvědům zmohl něco víc já se svýma mufloníma hůlkama, ale měl jsem furt pocit, že když jsme se domluvili, že půjdem spolu, tak že bychom se měli cestou aspoň potkat, než si nás ti medvědi dají k večeři.
V půl čtvrté jsem vyrážel do prvních kopců na pravém břehu Váhu, tedy do Javorníků. Šlápl jsem do toho a zanedlouho jsem se blížil k Povážskému hradu. Zde jsem udělal pár posledních fotek za slunečního svitu a vydal se stíhat své předchůdce Maďary, Jirku, Markétu a Lenku.
Na vracečce jsem se stihl pozdravit (bohužel naposledy) s Vítkem, jenž se teprve šinul k hradu. Stále jsem v sobě cítil sílu po polívce a šlapal vysokofrekvenčně do kopce. Letmý pohled do mapy hlásil asi 3 km k sedlu a další 3 přes kopec ke kontrole. Dával jsem si postupné cíle a všechny se mi je dařilo stíhat a k tomu i fotit krásné výhledy na údolí Váhu po západu slunce. Od rozcestí v sedle jsem vyrážel v půl paté s plánem vyšplhat během 15 minut na vrchol a během další čtvrt hodiny seběhnout zbývající 2 km do vsi. To byl plán. Úplně na ho...ru jsem vyšplhal sice celkem rychle, že jsem se tu sešel i s Jirkou a Markétou a pokochal se opět nádherným výhledem.
Jenže co teď. Věděl jsem, že to nebude tak snadný, protože už Paťo předesílal, že horní pasáž může být celkem o hubu. Tady to na muflona fakt nebylo. Veškerá naděje stihnout to zhasla, když jsem dorazil k prvnímu slaňovacímu úseku. Najednou jsem zjistil, že to nedám a všechno úsilí z poslední jeden a půl hodiny přišlo vniveč. V tu chvíli mě opustila energie a musel jsme do sebe začít rvát hroznový cukry, abych se nějak vzkřísil. Chvíli mi trvalo, než jsem se zmátořil a začal se sunout níže. Až pak se dalo zase hůlkovat a skákat dolů. To už ale bylo jasný, že do 17 h na kontrole nebudu. Tam jsem nakonec dorazil někdy kolem 17:15. Bylo to ale víceméně jedno, protože to bylo asi hodinu po Evě a půl hodiny po Turkovi. Aspoň on mi dával naději, že by ji mohl dojít a jít nocí s ní a ochránit medvědy před jejími vražednými holemi.
Na kontrole jsme se setkal opět s Maďarama, Jirkou a Markétou a taky s Lucií, která startovala v první vlně a měla toho už plný kecky. A mimo jiné i s Pavlou Podzemnou, která spolu s dalším osazenstvem kontroly nabízela palačinky a další sladké občerstvení. Byly tak dobrý, že jsem se jich přecpal a když jsme pak odcházeli, bylo mi příliš těžko, než abych dokázal nějaký významně rychlejší pohyb. A kosa, která přicházela, si o něj vyloženě říkala. Zabalili jsme se víceméně do všeho, co jsme s sebou měli a vyšlápli do dalších kopců a až tam jsme se postupně zahřáli. Cestou jsem se i s Jirkou povídali, probrali jsme jeho zážitky z Pirinu a další průšvihy. Bylo 18 hodin (a něco k tomu) a my jsme měli za sebou 50 km (a něco málo k tomu). Tedy 50 km za něco víc jak 12 hodin. Tedy rychlost 100 km/24h byla celkem v dosahu, což je sice hezký, ale vzhledem k tomu, že to byly jen asi 3/8 trasy, věstilo to celkový čas kolem 32 hodin, tj. příchod kolem nedělních 14 h, což byl furt spíš jeden z těch optimističtější plánů před pochodem.
Ovšem já se snažil dohnat Michala a Evu, kteří byli furt míle daleko. Mnohem blíž byli László a Anna, jejichž čelovky nás stíhali po hřebenech v Podélváží. Hlavní vrcholem a vejšlapem zde byl Holy Sh.. (psáno slovensky Holiš to trochu ztrácí půvab), z jehož výšky 533 se pak seběhlo až na úrověň Váhu pod 300 m. Vystoupili jsme na další kopec s vyhlídkou Bílá skála a pokračovali dál do lesa. Na rozcestí Vápenná skála byla označená odbočka Zlatý cepín. To byla bonusový disciplína, kterou nám ale Michal vylíčil jako povinně dobrovolnou, tedy že pokud člověk nemá vypadat jako lemra, tak jde pro cepín. Celou dobu jsem si říkal, že su tak zničenej, že jako lemra klidně vypadat budu, ale byly úseky, kdy se mi šlo dobře a toto byl právě jeden z nich. A když jsem viděl, že šipka míří kamsi za skálu, úplně mě to navnadilo a nemohl jsem se dočkat, až tam vylezu. Jirka s Markétou moje nadšení úplně nesdíleli, popřáli mi hodně štěstí (teda možná ne, už nevím, ale tady v té situaci by se to hodilo) a vydali se dál.
Vydal jsem se na skálu teda sám. Šipka tu byla ale jen jedna a poté co jsem vylezl na první skálu, cepín jsem nenašel. Z pokynů v mailu jsem nepochopil, že to má být hra na schovávanou a spíš mě napadlo, jestli tu někdo neočesal značení případně zda už se cepín neválí někde ve sběrných surovinách - inu zlato ... Přemýšlel jsem, jestli ta šipka může vést ještě někam jinam, ale ze skály by se dalo buď sletět do díry vlevo nebo vpravo, případně se rozmlátit o šutr mezi touto skálou a její o něco vyšší sestrou. Na to jsem byl ještě příliš při smyslech, abych se pouštěl do takových zlodružsví. Radši jsem teda slezl a zavolal zkušenějším parťákům, abych si ujasnil, wocotadygou. Turek byl nedostupnej, ale dovolal jsem se Sucháčovi. O něho jsem se dozvěděl, že musím hledat, že cepín tam je, ale kromě jednoho Maďara s narušeným pudem sebezáchovy se na to všici vybodli. Tak jsem seznal, že to je rozumnej postoj. Mezi tím mě došla Anna s Lászlem, kterým jsem pověděl, Co jsem se právě doslechl. Na to Anna dodala, že ten Maďar je Bálint, její brácha. No říkal jsem, si, že je to teda pěknej blázen a vydal se s dvojicí na odchod. Ale jak tak procházíme pod skalou, vidím, že z boku to možná nebude zase taková katastrofa jako přelízat to přes vražednej šutr mezi skalama. A opravdu, stačilo nahmatat chyt kdesi ve štěrbině mezi skalama, přitáhnout se ještě k jednomu neviditelnýmu chytu a pak už jen vyšplhat nahoru.
Cepín jsem na vrcholu po chvíli hledání našel a sestup dolů nakonec taky nějak proběhl, aniž bych sletěl. Nejnebezpečnější fáze však přišla poté, co už jsem stál na dvou nohách a v ruce opět držel hůlky. Stále jsem stál na šikmém svahu pro skalou na vrstvě listí, po kterým jsem se dal nekontrolovaně do pohybu. Pozadu jsem se rozjížděl kamsi dolů nevěda, zda tam na mě čeká nějaká pěkná vápencová rokle. Naštěstí to nebyla ona, nýbrž protisvah, kde se mi podařilo úspěšně zastavit, aniž bych hodil držku.
Pak jsem se už mohl rozběhnout po cestě dolů a po pár km jsem dostihl Annu s Lászlem. Pověděl jsem jim o cepínu a Anna mi pak povídala o svých zážitcích. Ani jsem se nesnažil předstírat, že mám nějaký stovkařský zkušenosti, protože proti ní byly úplně o ničem... Tak jsme se bavili o Maďarsku, a když například došla řeč na Neziderské jezero, chtěl jsem dát k dobru, že znám Michala Turka, kterej tam byl na zimní stovce, tak Anna jen stručně poznamenala, že to obešla 10x a ještě asi 3x objela na kolečkových bruslích ... K tomu už jsem pak neměl co dodat.
Společně jsme dorazili na vytouženou občerstvovačku ve Streženicích, kde pro Markétu a další šedesátkaře končila radost z cesty a přicházely chmury z toho, že to mají za sebou. Čekaly tu na nás naše připravené pytle, Jozef, Jaro a další pomocníci. Dle jejich informací byl Michal, Eva a další necelou hodinu před nama. Rozseděli jsme se tam ale asi 20 minut, ono to ani moc rychleji nešlo, měli tam výbornou polívku (vývar s knedlíčky) a těstovinový saláty a pak i moje perníky, co jsem tam nechal pro později příchozí.
Dál jsem vyrážel s Jirkou, Annou a Lászlem. Byla hnusná kosa, akorát taková, abychom s Maďarama porovnali slovník sprostých slov, kterej se v jednom výrazu překvapivě shodoval s naším. Po této lingvistické vložce jsme do toho s Jirkou zase šlápli, až jsme po pár kilometrech došli před sebou další chodiče včetně Míry Součka. Do další vsi to bylo z kopce, tak jsem to rozběhl a z další vsi pak už pokračoval sám. Bylo někdy kolem 22 h a já jsem domů a přátelům slavnostně hlásil, že se po 16 hodinách konečně blížím k půlce.
Čekal mě ale výstup k Lednickým skalkám, obávanému to místu, které jsem na základě soustavného upozorňování vyhodnotil jako nejohubnější úsek na trase. Pro mě bylo ale problém vůbec se k místu dostat. Zamotal jsem se v lese tak, že jsem vybloudil na louku, kde mě opět po krátké chvíli došel opět Míra a po něm Jirka. To ale až tak nevadilo, neboť mi pomohli se zorientovat na veliké pláni a následně nasměrovat na kýžené místo. První skalky byly jen nějaký vápencový škrapy, prostě pár šutrů v křoví, přes který vedla cesta. Pak zase chvíli nic a pak znovu. Jen ne a ne se přidat ten nebezpečnej úsek. Tak dlouho jsme ho vyhlížel, až jsem ho neviděl. Zkrátka pár šutrů a hotovo, vůbec jsem nechápal, proč to potřebovalo takovou reklamu.
Ovšem slovenská obec Lednice má z obou stran významné špe(r)ky na trase. Tím druhým a hlavním je stejnojmenný hrad, který byl ve tmě z protějšího svahu tušit, jak spolu se skalním bradlem zabírá půlku kopce. Cestou k němu jsem na krátké vracečce potkal Lenku, kterou Jirka na předešlé kontrole vyhodnotil jako již nedostihnutelnou. Ona by možná skutečně nedostihnutelná byla, ovšem její tělo dobře nezvládalo váhu dlouhého pohybu v Nadváží, situaci proto zvážila a po návštěvě hradu to tu rozvážně zabalila.
Hrad byl na tomto pochodu proslavený zejména vysokým žebříkem, na který jsem se těšil už od zhlédnutí fotek z prvního ročníku této Povážené akce. Rok na to bylo toto místo navíc proslaveno diskvalifikací Olbryša, tak už jsem se nemohl dočkat, až poznám na vlastní kůži, zač je toho loket. Na vlastní kůži jsem to poznal docela intenzivně, protože jsem si při výstupu k hradu sundal rukavice a vzhledem k nočním podnulovým teplotám mi kov docela úspěšně mrazil kůži na rukách. Ale nebyly to jen ruce, kterýma jsem si tento žebřík užil. Abychom to neměli tak jednoduchý, byly kolem žebříku navařený bezpečnostní skruže. První pozorování na místě přineslo zjištění, že bude třeba sundat si bágl, (ten jsem umístil na skálu pod žebřem), abych se do skruží vlezl. Ale v ní to byla stále plazivka, kde jsem střídavě poznával zač je toho loket, koleno, holeň, rameno či další části těla, do kterých jsem se při daném kroku práskal. Zkrátka to člověk musel prožít opravdu naplno, aby se dostal nahoru. Nad žebříkem pokračovala ještě zvláštní cesta po hradbě až kamsi vzhůru do tmy k vrcholu hradu a kontrolnímu káčku. Při sestupu jsem se potkal opět s Mírou a dalšíma a se štěstím jsme se na hradbě vyhli. Být trochu širší, tak někdo z nás letí dolů. Sestup po žebříku probíhal podobně jako výstup, pouze pořadí úderů do mých končetin se trochu popřeházelo.
Náladu mi pak dole spravila Jana B., která pro tentokrát přešla do stavu občerstvovačky a spolu toho tu s Viktorem nám tu připravila párky. Sešlo se nás tu 5 včetně Braňa Gerega, který byl nejrychlejším z pomalejší páteční skupiny. Od něj jsem pobral pár rad, jak nezabloudit cestou dál, od Jany jsem pozjišťoval, jak je na tom skupina přede mnou. Michal, Bálint a další borci údajně táhnou skupinu s Evou, Míšou a Kačkou a jsou něco přes hodinu přede nama.
To byla výzva. Byla půlnoc ale byli jsme teprve v půlce a tu rychlejší část jsme měli teprve před sebou. Rozhodl jsem se, že flákání bylo dost a teď do toho šlápnu a pokusím se tuto bandu stáhnout. Jirka se ale zvedl o pár minut dřív a i když jsem mu v předchozích fázích spíš utíkal, teď mi trvalo hodně dlouho než jsem ho dostihl. To se mi podařilo až někde v půlce cesty do Červeného Kameňa, z kopce jsem mu zdrhl a dál jsem postupoval na dlouho sám. Na obloze svítil vpravo Velký vůz a přede mnou Orion a s každým letícím meteroem jsem si přál dohnat skupinu Turka a Evy. To byl ale hodně vzdálený cíl. Teď jsem mířil z kopce a po obloze nebylo radno koukat, abych nehodil držku a neminul odbočku. Tu jsem si dle Braňovy rady ohlídal a zamířil ke skále, pod kterou byla u místní modlitebny další fixokontrola. Sestoupil jsem do vsi v údolí a pokračoval směrem na Mikušovce, kde byla další živá kontrola. To ale byly ještě 4 km po rovině, z půlky po silnici. Byl jsem celkem v pohodě, tak jsem trochu popoběhl a krátce před kontrolou po delší době dostihl světýlko jednoho ze Slováků, nejspíš to byl Michal M. a společně jsme dorazili na kontrolu na 80. km. Zde nás pohostili Slavo, Peter Cisár a spol. Neměl jsem příliš hlad, ale nakonec jsem nepohrdl klobásou a čajem, k čemuž mi na cestu Slavo přibalil pilulku hořčíku ze své zásoby drogowe (teda aspoň mi tvrdil, že je to hořčík). Turek a spol. byli podle něj necelou hodinu přede mnou, podle čehož jsem volil další postup (ve skutečnosti sem ale dorazili asi hodinu a čtvrt přede mnou).
Bylo něco před půl druhou ranní, vyrazil jsem opět do zimy, do tmy a kopců, jako už poněkolikáté, tentokrát pronásledován čelovkou jednoho z hbitých Slováků, možná to byl Emil P., ale to je jen odhad. Měl jsem před sebou táhlý výstup do jedné z mála oblastí, co jsem už navštívil dřív, Vršateckého podhradí. K další občerstvovačce to bylo tentokrát přes 20 km, bylo teda třeba dobře rozvrhnout síly a hlavně neusnout. K tomu mi měl pomoct Redbull, jehož jsem onehdá dostal darem. Nevím, jestli úplně zabral, přecejen moje tělo je zvyklý víc na tygra než býka a zkrátka že by mě to úplně nakoplo se říct nedá, ale usínání se taky trochu potlačilo. Tím spíš, když jsme se přiblížili k dvojici světlušek, která ve svahu před námi zdánlivě nelogicky pobíhala a svítila na všechny strany. Až když jsme k místu došli, zjistili jsme od světlušáka, že už tam asi 10 minut hledají kontrolu číslo 22 a odcházejí s nepořízenou. Jejich zkušeností jsme využili a zběžně místo prošli, vyfotili se u ohniště na vrcholu kopce Mokrá skála a pokračovali dál.
Obě světlušky (Annu SH a nejspíš Davida K.) jsme předešli cestou po silnici do Podhradí. Tento úsek se mi vůbec nelíbil, mohlo se zezadu obejít celý bradlo, ale místo toho jsme se mořili na asfaltu a šlapali po něm vesnicí až pod Chmelovou. Tam jsem do toho šlápl a svýmu spoluchodiči upláchl do kopce. Za čtvrt hodiny jsem byl nahoře, v nejvyšším bodě naší trasy Chmelová 925 a mohl se pokochat výhledem do tmy, kterou narušovaly pouze světla civilizace v údolí Váhu. Nedaleko před sebou jsem ale viděl prchat světlo čelovky, takže poté co jsem si zaznamenal kontrolu, vydal jsem se na sestup.
Ovšem na muflona to moc nebylo, opět to byly vápence pokryté vrstvou kluzkého bukového listí, což místy tvořilo celkem držkopádnou kombinaci. Tento úsek byl celkem dlouhej a bylo potřeba sestupovat opatrně, takže se mi tu pohybujícíse čelovku dohnat nepodařilo. Až když jsem míň náročným terénem dohopsal na cestu a po ní došel na louky v sedle, uviděl jsem v dáli světýlko. Výstup ale chvíli trval, vedl ke kontrole na Bílý vrch, za kterým pokračoval asi 5kilometrový hřeben a pak stejně dlouhý sestup do údolí. Byl jsem celkem v pohodě, tak jsem se snažil zase trochu přitlačit na pilu a chodiče před sebou dohnat. To se mi podařilo na jedné louce, kde se Bálint Őrsi kochal se výhledem. Jen jsme se pozdravili a spěchal jsem dál. Pro mě to ale znamenalo, že se dle mého očekávání Michalova skupina 9 lidí nemůže udržet pohromadě a prvního už jsem dohnal. Do Horního Srní to bylo ale ještě daleko, tak jsem se snažil do toho ještě šlápnout. Ale nešlo to. Jako už poněkolikáté jsem narazil na dno, kdy bylo potřeba doplnit energii a chvíli si sednout. To ale hrozilo vytuhnutím, zastávku jsem proto zkrátil na nejmenší možnou míru, zvedl se a pokračoval. Do uší jsem si pustil Sermons of the Sinners od Downingovy odnože Judasů zvané KK Priest. To mě nakoplo tak, že jsem najednou letěl z kopce a zastavil se až v bahně na louce pod kopcem, kde jsem hledal, kudy vede dál cesta. Většinou byly vtěchto případech na druhým konci louky stromy ověšeny odrazkama, aby byly z dálky vidět, ale tady jsem musel použít mapu. Příležitostí na promočení bot v bahně přibývalo, snažil jsem se je ale příliš nevyužívat a spěchal jsem dolů. Slavo mě na předchozí kontrole připravoval na asi 5 a čtvrt hodiny cesty, ale já jsem se snažil být na kontrole do 6:00, což by bylo asi 4 a půl h od Mikušovců. Snaha sice byla, ale realita nakonec byla trochu jiná, na silnici v Srní jsem se dostal kolem 5:50, ale ke kontrole to byly ještě asi dva kiláky a nebyl zas tak důvod tlačit na to kvůli minutám. Kontrola byla na 101. km a dorazil jsem na ni v 6:09 a stovku jsem dal určitě pod 24 hodin.
To byla dobrá zpráva, horší byla ta, že mi příliš nefungovalo břicho. A tato kontrola byla vyhlášená polívkou. Rajčatová, hrstková a zelňačka. Za normálních okolností bych neváhal a šel po tý kapustnici, jenže s tím načatým břichem jsem se toho obával a dal si rajskou. Byla výborná, ale dokážu si představit, že ta zelňačka připravovaná venku v kotli byla ještě výbornější. Moc dlouho jsem se tu nechtěl rozsedět, podle zpráv tu byl Michal možná půl hodiny přede mnou. Takže jsem během 30 km stáhl půl hodiny, to by se dalo brát jako z půlky splněnej plán. Zbývajících 33 km jsem teda musel makat stejně ne-li víc. (Ve skutečnosti sem dorazil Michal hodinu přede mnou a dostihnout ho bylo už v podstatě nemožný.)
V občerstvovně jsem se vystřídal s Bálintem a spěchal opět do zimy a kopců, akorát už ne do tmy. Po mírném zmatku se značením u asfaltové cyklostezky a úspěšném nalezení kontroly v zarostlém rigolu jsem do toho zase šlápl a přes menší hrb se dostal do údolí s westernovým rančem a ohradami s koňmi. Jim i mně zde právě vycházelo slunce.
Účinky to mělo povzbuzující, takže jsem seběhl do dalšího údolíčka a vesnicí Trenčanská závada začal mířit k rozhledně. Význam názvu jsem pochopil ve chvíli, kdy jsem se snažil řídit značením místo trasy na mapě. V ní vedla trasa kolem další ohrady, což se ale neshodovalo s šipkama mířícíma na vyšlapanou cestu mokrou loukou. Po nějaké době cesty rosou jsem si uvědomil, že bych si tudy cestu docela zkrátil, takže jsem podél plotu ohrady a pak i jejím vnitřkem dorazil do jejího vzdáleného cípu na hřebeni, kde jsem se napojil na trasu. Po chvíli jsem dorazil na rozhlednu. Tu bych ohodnotil titulem "nejvyšší ze zbytečných", protože z ní bylo vidět to samý co zespodu, ale muselo se na ni celkem dost vyšlapat.
Po hřebínku jsem popoběhl ještě kousek, nasadil nákoleníky a muflonil po louce dolů, abych pak stoupal lesem mírně do vrchu na louky nad Dolnou Súčou. Zde se mi otevřel výhled na náš další cíl Krasín, který jsem v rámci návštěvy loňské Povážené vyšlapal spolu se synem Jášou. Tentokrát ale nebylo mým hlavním cílem zdolat vrchol ale dostihnout skupinu před sebou, proto jsem v dálce vyhlížel, zda uvidím, někdoho ze svých předchůdců. A skutečně, nějaký pidižvýky jsem v dáli na louce pod Krasínem zahlédl.
Musel jsem se do těch míst ale přiblížit nezáživným asfaltovým sestupem a průchodem vesnicí a až pak se začalo stoupat přírodou. Časový rozestup asi 25 minut jsem pak rychlovýstupem na vrchol výrazně zkrátil, ale pak zase o něco natáhl zápisem do vrcholové knihy. Potkal jsem se tam se zvláštním chlapem. Místní borec a ultraběžec, který sem běhá skoro denně a běhá všude, běhá dobře a běhá rád a píše o tom jak běhá ... no vykládal mi o tom ještě kus cesty než jsme došli jednoho z mých předchůdců, Tomáše B, kterýmu jsem ho přenechal a dál pokračoval zase sám.
Výstup na další kopec mi ale dal dost zabrat. V mapě byl uveden jako Vysocko. No pořádně jsem tuto nadávku nepochopil, zvlášť když se takhle oslovuje kopec. Já bych našel slova jako Tymrcho a podobně, protože se mi tu nešlo bůhví jak dobře. Došel jsem zde ale na chvíli Radka Šnevajse, jehož jsme viděl naposledy asi tak před 110 kilometry.
O něco dál jsem ale pocítil potřebu povzbuzení. Nesl jsem si ještě jednoho Tygra sebou a určitě by bylo lepší, kdyby mi nějakou energii dal, než aby mi ji bral, tím, že ho vláčím s sebou. Seznal jsem, že jeho chvíle přišla právě teď, usedl jsem na kládu a podělil se o něj s Radkem. Snad pomohl aspoň jemu, protože mně z něj pak bylo akorát blbě a všechen po chvíli letěl ven. I to se holt tygrům někdy stává. Já jsem ale letěl pak o to pomaleji, přesněji šinul jsem se pomalu jak brzdící želva a i přes toto tempo jsem pak nestíhal sledovat značky. Možná už mi nefungovaly správně oči, ale zkrátka červenobílý šipky na větvích byly proti podzimnímu oranžovýmu pozadí často úplně neviditelný. Proto jsem sestup z Městského vrchu absolvoval na několikrát, vždycky jsem se někam rozběhl, že už vím kudy a po chvíli jsem zjistil, že značka kamsi uhla, aniž by mi to dala patřičně najevo. Nakonec jsem se nějak dostal dolů na zelenou značku do toho správného směru mířícího do Brusné na poslední opravdovou občerstvovačku. Než jsem k ní dolezl, dovolal se mi Michal, že na ní nechal rukavice a že mu je mám vrátit, díky čemuž jsem i zjistil něco málo o poloze jeho (stoupal na Sokolí kámen) a Evy (která se nacházela někde mezi nama).
Na kontrolu v lesní chatě v Brusné jsem dorazil spolu s Radkem a Tomášem, ale na rozdíl od nich jsem se občerstvil docela narychlo jen pár lžičkama rizota (mimochodem výbornýho), sebral Turkovy rukavice a valil dál. Naděje, že někde dostihnu aspoň Evu ještě neumřela, do uší jsem si pustil tentokrát přímo Judas Priest a šlapal vzhůru na Sokolí kámen. Kopec se z dálky jevil docela hrůzostrašně, ale po třičtvrtěhodině jsem byl nahoře. A co víc, na vrcholové vracečce jsem po dnu a půl zase potkal Evu. Ta byla dokonale zaskočená, protože myslela, že jsem jí zdrhl a celou dobu se mě snažila nahánět.
Na pokec tu ale nebyl čas, musel jsem ještě dorazit na vrchol, zapsat předposlední kontrolu na skále a seskákat dolů. Navzdory už hodně pokročilé fázi pochodu muflon ještě jakštakš fungoval, Eva ovšem na měl měla furt asi 10 minut náskok, což jsem sestupem stáhl jen částečně. A protože jsem nevynechal návštěvu poslední samoobčerstvovačky ve Zlatým salonu v údolí Chocholnice, pořád jsem měl co dohánět. Bylo ale potřeba ještě přejít poslední hřeben. Na něm nás Paťo ještě povodil trochu freestyle-offroad-crosscountry-trailem s možná posledními možnostmi rozrhat se v trní a odrvnat si kolena seběhy. A konečně jsem zde doběhl Evu. Dál jsem se už nikam nehnal, po kilometru jsem se vymotali z lesa a zbývající sestup do cíle Melčicích už jsme zvládli společně, jak jsme původně plánovali. Sice to bylo z původních 134 km jen první a poslední 4, ale to nakonec nevadilo.
Ještě u poslední kontroly se mi podařilo se kopnout pod kotník tak, že mi málem bolestí upadla noha a přivodit si brnění na rukách od držení hůlek v chladu, ale ani to už nás nemohlo zastavit. Na rozdíl od své poslední stovky se tentokrát sprint do cíle nekonal, na pohodu jsme do něj dokráčeli i s Karlem od Evy, který pro nás přijel. Dopovážili jsme v 13:44, hodinu po Turkovi a Kačce. Paťo ocenil mou stužku ze zlatého cepínu čapkou. (Nakonec byli takoví pouze 4, co s ní dorazili až do Melčic: 2 Maďaři, jeden Turek a já.)
Díky Partikovi a všem orgům za celou krásně uspořádanou akci. Bylo super, ale příště půjdu spíš leda tak na kontrolu. Jestli bych to dal dva roky po sobě, to je na Pováženou.
