Pražská stovka 2025: sakrakrasotrasa

Po dvou letech jsem se zase vydal na Pražskou stovku. Trasa vedoucí z Berouna mě lákala, protože jsem se tomuto směru úspěšně ač neúmyslně vyhýbal, i když jsem věděl, že oblast Českého krasu, kterým z velké části trasa prochází, je velmi zajímavá. Za start na této stovce jsem tentokrát vděčil Vašku Glosovi, kterej mi přihrál registraci za sponzora Atex, tudíž jsem této firmě dělal cestou dobrovolnou reklamu. Trasu jsem absolvoval jak v Atexí čelence z Bílých Karpat, tak v Atexím tričku z BVVŠ, čehož si ale mohli všimnout jen pozorní očumovatelé na občerstvovačkách, když jsme ze sebe na chvílu shodil horní vrstvy. 

Cesta na start proběhla zajímavě. Jako časově nejvýhodnější z několika možností jsem po delším váhání zvolil Flixbus. Když jsem pak asi 40 min před plánovaným odjezdem vyrážel na nádraží, přečetl jsem si zprávu, že bus má téměř hodinu zpoždění, což mě teda docela vytočilo. Pak ale vidím, že odjíždí asi za hodinu. To mi úplně nesedělo, tak jsem koukl na jízdenku a hle, neměl odjíždět za 40 ale za 10 minut! Takže můžu děkovat Maďarům, že autobus tolik zdrželi. Však jsem to pak na startu Bálintovi pochválil, když se ptal, proč jsem do Berouna dorazil až jako jeden posledních. Poslední úsek jsem jel spolu s několika nočními tvory autobusem, co vyrážel chvíli před půlnocí z pražského Zličína. Z Berouna jsem dosud znal, kromě pověstné hlášky z Vesničky střediskové, pouze jednu hospodu u řeky, kde jsme se kdysi stavovali během kánoění po Berounce, a kde málem došlo k vraždě pádlem poté, co jeden kámoš jinýmu omylem sežral poslední dávku tatarky ke smažáku. Nyní však měly být zážitky mnohem intenzivnější. 

Ve startovní škole jsem se přepakoval a posetkával s kdekým. Jen Václava G. jsem hledal, abych mu poděkoval, ale nenašel. Možná proto, že zatímco jsme se zdravil se všema ve startovním chumlu, on už si hlídal místo u startovní čáry, aby pak mohl vyrazit v čele a nezůstal zaseklej mezi ostatníma, jak se to podařilo nám ostatním.

V 1:30 nás totiž Olaf odstartoval (ještěže posunul start kvůli jakýmusi rally u Prahy, jinak bych to asi ani nestihl - možná su ale jedinej, co ten posun ocenil). V houfu startujících vyčnívaly jako vánoční stromečky Eva a Jarmila nesoucí na zádech barevné svítící řetězy z diod. Díky nim se dalo ve startovním poli celkem dobře orientovat. Například jsem brzo pochopil, že mi zdrhly, protože jsme se ve velkém houfu zasekli v úzkým profilu, jenž zdržoval stejně, jako kdyby tam byla nachystaná tajná kontrola - něktaří ji tam proto i hledali. Když jsme pak prošli kolem kostelíku Panny Marie Bolestné (jenž měl nejspíš předznamenat naše utrpení) utvořila se regulérní fronta vedoucí až k první kontrole. Ještě než se začalo sestupovat, pomohla mi Anna Őrsi zavřít bágl, abych z něj zase něco nevytrousil a nemusela to po mě sbírat jak loni na Pováží (i tak jí dlužím už druhý kafe). Pak už došlo na sestup, prvního muflona a první bláto a testování návleků. Ty jsem si vzal přesně k tomuto účelu. Sníh se očekávat nedal, led už nyní taky ne, mělo být víceméně nad nulou, takže zatímco nesmeky zůstaly v báglu, protiblatní návleky byly hlavní výbavou v boji proti terénním projevům rozmarů počasí. Při výstupu k 2. Káčku  na vrchol Ostrý jsem konečně dostihl vánoční stromečky a při vrcholové vracečce se trochu líp zorientoval v tom, kdo je přede mnou, za mnou a vedle mě.   

Sestup do Talichova údolí už probíhal ve standardním muflonním režimu, načež následoval výstup na další kopec. Cestou mě podezřele zatlačilo v botě, což mi připomnělo důvod mých předchozích nezdarů na P100 - vždycky to totiž bylo kvůli tlačícím botám. Naštěstí to ale byl jen opravdu záchvěv problému, který se mi podařil celkem rychle odstranit a mohl jsem šlapat dál. Vystoupil jsem na lokálně nevyšší vrchol Děd, tj. bod berounské výškovnice. Nutno říct, že tento vrchol, o generaci mladší než Praděd, byl oproti svému otci v dost žalostním stavu a jeho nefunkční rozhledna byla jen chabou vzpomínkou na zašlou slávu. Sestoupili jsme do někdejšího západního Berouna, nyní samostatného Králova Dvora. Na rozdíl od Dvora Králové zde místo Labe teče Litávka a místo safari tu mají dálnici. A pak tu mají taky blátivé pole, které jsme přešli a Koukolovu horu, kterou jsme nemohli vynechat. Navzdory předpokladům jsme šli za svítícího měsíce téměř v úplňku. Krásnou noční scenérii dokresloval výhled na protější kopec, který už se hemžil čelovkama. To vypovídalo o tom, že zas až tak moc nespěchám. Ale ono ani nebylo kam. Chtěl jsem si to tu hlavně užít a poznat novou oblast. 

Od vrcholové kaple svatého Koukola nebo koho se seběhlo dolů a po následném přechodu polem a jsme dorazili na první občerstvovačku, něco přes 18 km od startu. I toto byla na poměry P100 celkem krátká vzdálenost a u srdce člověka hřálo, že další živý kontroly už budou v teple a navíc v ještě menších rozestupech, zhruba co 15 km. 

Službu tu vykonávala Pavla P. s Pavlem K. a dalšíma pomocníkama. Nic moc jsem tu doplňovat nepotřeboval, řízky jsme nechal ostatním, protože jsem tušil, co by mi napáchaly v žaludku. Dal jsem si tak jen černou vodu a horalku na cestu. 

Pokračovalo se přes Havlíčkův mlýn, odkud vedla cesta nahoru. Cesta byla prudká, že člověk pochyboval, zda je to skutečná cesta nebo čistá Olafovina. Správně bylo asi obojí. Cesta vedla k jeskyni. Byla to Axamitova brána, brána jako brána do Českého krasu. Pár z nás si slezlo do vstupní propasti a rozhodně nelitovalo. Pak následoval vrch Zlatý kůň a kruhový výhled do tmy. Při focení jsem se zdržel tak, že mě tu předešlo spousta lidí, o nichž jsem myslel, že už jsou dávno přede mnou. 

Ale tentokrát jsme nezávodil, hlavní bylo si cestu užít. A to včetně výhledu z lomu. Ono vůbec, zatímco u nás na Moravě se kras vyznačuje krasovými jevy jako jsou jeskyně a závrty, tady jsou to především lomy. Škoda, že tu místním někdo před stovkama let neřekl, že se tu chystá CHKO a Pražská stovka, třeba by se to s tou těžbou vápence trochu umírnili, aby tu bylo ještě co chránit a obdivovat. Sice by se to možná projevilo v průmyslu a architektuře, ale kopce by tu byly celý.

Prošli jsme několika dalšími lomy, kolem Koněpruských jeskyní, podzemní štolou na Kobyle a spolu s Ondrou P. a Kristýnou MP., kteří napřed řešili Kristýninu nesvítilnu a pak jsme společně proběhli přes blativá pole, nudné asfaltky a veselý sešup, kde jsem se vyválel v bahně, až do Tetína. 

V obci jsem se pozdravil s Patrikem, který sem dorazil o několik hodin přede mnou, protože to pěkně to napálil a právě opouštěl místní okruh, zatímco já do něj teprve vstupoval. Vyšláplo se opět přes lomy na kopec Damil. Zde už bylo možno zhasnout čelovku a vychtnat si výhled do kraje a zejména pak i sestup k 2. živé kontrole. 

Zde jsem se letmo pozdravil s Evou a Jarmilou, a stojmo či sedmo s Janou Háj. a Janem Podháj. na kontrole. Ti nás pohostili frgály, které zde zajišťoval Petr Š. z Rakovnické stovky. Přichystáno ale bylo i další občerstvení a Jana pro mě připravila výborný mátový čaj. Polívku jsem přenechal jiným, chvíli jsem si odpočinul a pak zase zvedl kotvu a vyrazil dál. Pokračovalo se dolů, konečně k Berounce a dál podél řeky. Byly tu sice pěkný skály, ale jinak to byl asi nejhnusnější úsek cesty, bahno, bordel u cesty, podpapíráky v lese a smrad. 

Pak ale naštěstí přišla změna, ocitl jsem se krásné v přírodě pod vodopádem, kterej by byl ještě lepší, kdyby v něm trochu padala voda. Prohlídnout jsme si ho ale mohli celkem zblízka při výstupu kolem něj. Cesta byla sice jištěna řetězem, ale ve skutečnosti to byl choďák bez opravodové nutnosti se něčeho přidržovat. 

Nahoře na Tetíně pojemenovaném dle tety Nezamysla, Radobýla a Lidumíra, kteří s tímto místem nemají co do činění, mi spoluchodička Kristýna připomněla zdejší víc jak jedenáct set let starou historii: tchyňovraždu tehdy ještě nesvaté Ludmily dosud nesvatou Drahomírou prostřednictvím najatých škrtičů ze severu. Pěkně to tu ta Teta vybrala, s výhledem na Beroun(ku) a železnici. I když to teda možná byla spíš nějaká její prateta, kdo to tu založil, protože to tu údajně bylo osídleno už kdysi v neolitu. Ale ať už to tu založila Kazi, Teta nebo Iota, místo je to pěkný, a to nejen pro vraždu.

Pokračovali jsme dál, dokončili okruh kolem Tetína a vydali se do lesa s občasnými závrty a pak suchým krasovým údolím z kopce dolů. K místu s názvem Koda, kde vyvěrá voda. A kousek dál je Korno, kde se točí potok na opačnou stranu. Tam jsme ale nešli, takže se nás to vlastně vůbec netýkalo, ale nepochybně tam bylo leccos k vidění. My jsme to vzali zpátky k Berounce, do Srbska. O této zkratce na Balkán už vím dlouho, ale teprve teď mi došlo, že to tu tak mohl někdo pojmenovat, protože Balkán je zkrátka plnej vápenců, takže to mohlo být klíčem k pojmenování zdejší obce. Název Bosna a Hercegovina by byl možná výstižnější, i když ne zas tak úplně praktický.

Přešli jsme řeku a výstup dál vedl přes les, sestup pak mířil do vsi zvláštního názvu Hostím Beroun a pak následoval opět výstup krasovým údolím k rozcestí Propadlé vody a seběh krasovou soutěskou do Sv. Jana pod skalou. I nesvatý Jan byl zde pod skalou spokojen, v místním klášteře totiž byla občerstvovačka provozovaná 2,5-člennou rodinou Prouzových. Nabídli nám mimo jiné polívku a výborný buchty. A pak tu byla kytara. 

Prozdržoval jsem se tu do doby, až přišel Vítek Zahrádka a Marek Ondra a společně jsme zapěli hitovku "Mám obě nohy v hajzlu", ukradenou Butům. Spolu s Vítkem, Kristýnou a Tomem Zágorškem jsme pak z pod skály vystoupali na skálu, kde jsem konečně viděl, čím je toto místo tak vyjímečné. Nejen, že pod vrcholem skály zela díra jak prase (ve které byla nedávno objevena nová jeskyně). Zábradlí u vrcholového kříže tu navíc fungovalo v dost úsporném režimu a zábradlilo tudíž jen částečně. Pokud se sem někdy v minulosti vydal svatý či nějaký jiný Jan (či Ivan) za náledí, pak chápu, že skončil pod skalou a klášter dole je místem jeho posledního odpočinku. 

Dalším zajímavým místem byly Solvayovy doly. Zavzpomínal jsem na hodiny chemie, kde jsme se učili, jak Belgičan Solvay svým chemickým postupem výroby sody Na₂CO₃ předčil metodu Leblancovu a donutil tak svého francouzského konkurenta ke krachu a následné sebevraždě. A bylo to zde, kde Solvayova firma těžila vápenec, nutnou složku výroby. Toto místo tedy dalo vznik České sodě. Na prohlídce místních dolů jsem ale nebyl, takže nevím, co z toho se tam vykládá návštěvníkům, viděl jsem z ní jen železnici a geologickou expozici, ale dokážu si představit, že třeba Petr Čtvrtníček by k tomu měl co říct.

Navnazeni duchem místa jsme na tuto vědecko-historickou vložku po seběhu lesem navázali malou Solvayovou konferencí, tedy rozhovorem o chemii, fyzice, teologiie a matematice se zvláštním důrazem na časticovou fyziku, Higgsův boson a teorii kategorií. Stačilo nám to k postupu opět kolem Propadlých vod a nefunkčních Bubovických vodopádů až ke Kubrychtově boudě. Eva ani René tu občerstvovačku překvapivě neprovozovali, tak jsme se holt museli spokojit s cestou dál ke Karlštejnu. K němu vedla cesta z kopce, tak jsem ostatním trochu zdrhl, doběhl Toma Zahálku a zašel si na nádvoří hradu, abych se pak s ostatníma setkal někde ve vsi pod hradem.

Dál jsme pokračovali přes kopec do Hlásné Třebáně. Nevím, co tu Ivanu Mládkovi přišlo tak super, že o této vsi pěl takovou ódu. I když tu za celou sobotu asi jedinkrát vysvitlo slunko, i tak to asi byla blbá doba. Mládkovu Máňu jsme tu nepotkali, komáři nekousali a kapradí u Berounky se taky nekonalo. Naštěstí se konala ale občerstvovačka na ostrově, i když už v Zadní Třebáni, ale tam jsme zasedli a skutečně si lebedili. Vedli to tam Míra a Kačka, kteří se o nás všechny starali jako o vlastní. Ani nebudu vyjmenovávat, jaký všechny dobroty tu pro nás nachystali, vše se ale odvíjelo od výborné polívky, se kterou se zasedlo ke stolu a od něhož se vstávalo jen velmi těžce a pomalu. Panovala tu dobrá nálada, kterou ještě podpořil příchozí Marek Duda dotazem, jestli z kansytru s červeným deklem teče teplá voda, když ve vedlejším, s deklem modrým, byla studená. Mezitím nám Kačka pustila pro dotvořeni atmosféry z noťasu Tři sestry. Ale protože jedním z hlavním chodů zde byla sekaná, i zvuková reprodukce se přizpůsobila situaci a nahrávka se sekala tak, že místo původně plánovaných 7 piv a jedné zelené šel tentokrát Fanánek jen na jedno a víc do našeho odchodu nestihl (Kačka ho ani nenechala a pak přepla na mnohem plynulejší Podyjí).

Plni v břiše a s dobrou náladou jsme opustili toto krásné zázemí a pokračovali dál, tentokrát v sestavě s Vítkem, Kristýnou a Markem. Následoval celkem nudný výstup vsí do kopce, tak jsem využil konfigurace spoluchodičů a pobídl je k slovní hře zvané "Pokora" pro 2n hráčů, kde n>1. Markovi s Vítkem to docela šlo. Některou ze skupiny to později přestalo bavit a výstup lesem už jsme absolvovali izolovaněji. Lezlo se na nejvyšší vrchol celé trasy, Jezírko. To je ještě větší nesmysl, než když je vrcholem sedlo. Jezírko má zpravidla dno, hladinu, břeh, možná nějakou tu zátoku, přìtok, odtok... Ale toto byl vážně vrchol! 

Jezírko bylo ovšem pod ním a já, těše se na výhled do zatopeného kráteru, jsem nepátral po možnostech vidět ho z jiných míst výstupu a proto jsem byl zklamán, když z vrchu bylo vidět jen velmi málo z jeho hladiny - většinu totiž kryly stromy a střechy přilehlých chat. Než sem dorazil zbytek skupiny, vyběhl sem Tom Zagi a zdrhal dál. Vza jej za vzor jsem pak s pomocí Vitkovy papírové výbavy poodešel ještě na sousední vyšší horu. V místě, kde mnozí jiní často řeší HOROBRANÍ, já provedl podobnou činnost, jen s výměnou B za S. Ale taky jsem pak odcházel spokojen.

Cestou dolů se sešeřilo, nasadili jsme čelovky, seběhli do údolí a vydali se do protikopce na vrchol Pišťák. Mělo to docela sklon a moje břicho se nějak nebylo schopno srovnat novou situací a začalo docela ostře bolet. Téměř jsem šel přes práh, než jsem vylezl k vrcholovému Káčku. Během čekání na ostatní jsem z báglu vylovil temosku s mátovým čajem. To, že vůbec netěsnila a všechno v báglu včetně náhradního oblečení mi promočila, mě v tu chvíli vůbec nezajímalo, hlavní bylo do sebe dostat teto protijed na všechno. Nebylo ho sice moc, ale zabral ihned. Takže mi pak nevadil seběh z kopce a následný výstup na další. 

Tentokrát jsme si cestu (snad) zpříjemnili hádankami, přičemž někteří nad jednou možná přemýšlejí ještě teď. Výstup na Babku už byl za úplné tmy, a tak jsme vrcholové výhledy úplně neocenili - na rozdíl od vrcholové skály. Z ní se sestupovalo svahem přímo do potoka a přes něj do těžko přístupného blativého svahu. Jakožto nejrychleší muflon jsem byl taky první za potokem a všechny následníky jistil foťákem pro případ, že by se v potoce hodlali vykoupat, což se však nikomu nepodařilo. Následný výstup na značku jsme taky nějak zázračně zvládli a vzhledem k tomu, že pak následoval sestup do civilizace, nebylo nutno dále držet útvar. Poodběhl jsem tedy skupině, abych hned na začátku obce blbě vyhodnotil směr šipky a zmatkováním vyplnil čas čekání na ostatní. 

A tak se stalo, že jsme na kontrolu v Řevnicích dorazili společně. Před pochodem jsme byli obeznámeni se situací v hospodě - v souladu s názvem obce se tu má konat nějaká rušná zábava, dokonce s živou muzikou. Protože si každé takové příležitosti cením, naše tempo bylo přizpůsobeno přesně tomu, abychom tu byli při zahájení koncertu (ve skutečnosti jsme se flákali a byla to haluz, protože jsme neměli páru, kdy mají začínat hrát). Název kapely jsem teda už zapomněl, ale příliš toho nelituju. Zatímco jsme se krmili výbornou gulášovou polívkou, kapela nachystala nazvučení. A pak, někdy po půl sedmé to rozjela. Teda jestli se to tak dá nazvat. Napřed začala basa hrát klasickou rock'n'rollovou linku a čekalo se, že se přidají další nástroje. To se teda sice stalo, ale každej to udělal jindy a nezdálo se, že by to bylo úplně podle plánu. A zvlášť bicí se s basou sešly jen příležitostně. A když do toho pěvec  spustil: "Každý ráno na piáno hraje Jack", bylo mi jasný, že tu máme co do činění s těžkým undergroundem, protože takhle zprznit Suchýho Šlitra bych snad nedokázal ani já. Při frázi "nikomu v domě nevadí, že to piáno neladí" jsem si říkal, že jsou to docela optimisti. Piáno (klávesy) sice ladilo, ale to ostatní bylo trochu horší. Dohráli skladbu, oddychli jsme si, ovšem ukázalo se, že to byla jen zkouška. Proto za chvílu řekli: "Tak a teď teda naostro" a zahráli to stejně chaoticky jako před tím. Chtěli jsme se tam najíst, takže jsme tam ještě chvíli seděli, a poté, co píseň skončila, zpěvák zahlásil: "Vy jste se moc nechytali, že? Tak to dáme ještě jednou!" a jeli znovu. To už jsem nevydržel a začal se pakovat k odchodu. Ještě jsem se zdržel na záchodě, takže píseň stihla skončit a na ni pak navazovala Hlupák váhá. V zájmu zachování zdravého rozumu jsem dlouho neváhal a nechal jsem se katapultovat z hospody ven. A to tak rychle, že jsem tam nejspíš nechal flašku s kofolou vyfasovanou u baru a poctivě šetřenou na další štreku. Společně se mnou vyrazil i Vítek a Kristýna. Marek se tu zasekl na dýl, zmítala jím krize a zvažoval, zda to tu zabalit. Do cíle to bylo ještě přes 50 km a my jsme byli na cestě nějakých 17 hodin.

Další část začínala za nepříjemného počasí. Začalo totiž poprchat, Vítek s Kristýnou to sice zprvu považovali za hustou mlhu, ta ale většinou nedělá fleky na chodníku. Do teď krásně svítil měsíc, nyní se ale zatáhlo, že se ze tmy stala ještě větší tma - v osvětlené obci to ale člověk tolik nevnímal. Cesta podél Berounky už byla s nutností čelovky, nechtěl-li se člověk brodit blátem. Pár minut nám ten úsek zabral, že se mezi tím mraky přecejen trochu protrhaly a záchvěv špatného počasí tak skončil. 

Dál už bylo jen lépe, teda aspoň co do atmosférických jevů. Opustili jsme Berounku, abychom se opět vydali do lesů a strání masívu Hřebenů, kterýmu Pražáci říkají Brdy. Aby si v tom udělal jasno i přivandrovalec z hranice Hercynské a Alpskohimalájské soustavy, musel jsem kouknout na místní geomorfologii. Jsou tu tři úrovně: Brdská oblast, která zahrnuje např. i Křivoklátsko a Prahu, tj. rozhodně celou trasu P100. Pak je celek Brdská vrchovina, do níž jsme vkročili už výstupem k Jezírku a teď jsme tam mířili opět. A pak jsou Brdy, podcelek zahrnující současné CHKO začínající severovýchdně od údolí Litávky u Příbrami. Takže v tom nejširším smyslu jsme byli v Brdské oblasti furt, teď i v Brdské vrchovině, ale v Brdech furt ne. A to se ani nemělo měnit. Koneckonců, nebylo nutno se přesouvat do Brdů, vzhledem k tomu, kolik brdků a brdů nám Olaf ještě nachystal. Zejména tento úsek jimi oplýval: jakmile se na jeden vylezlo, cesta se stočila dolů do údolí a zase zpátky. Takhle jsme prošněrovali svah asi natřikrát. 

Po vzoru Míry z Liberce, jenž druhdy podobně zápolil v Krušných horách, jsme si výstupy označili jako Danglars, Mondego a Villefort. Prvního jsme odškrtli ještě velkolepě se zápisem do vrcholové knihy na Dobřichu, nejvyšším vrcholu Dobřichovic, pak jsme se ještě domotali na vyhlídku Hvížděnec, odkud už to vedlo víceméně střemhlav dolů. Tak jsem nasadil muflona a vyrazil napřed. Při výstupu na Mondega po otočce dole jsem tak nějak doufal, že mě zbytek dojde, ale místo toho jsem docházel světlušky  před sebou, tj. Toma Zágiho a Petra Kotláře. Cesta začala vlhnout a člověk musel pečlivě volit kam šlápne, byly však úseky, kde to bylo úplně jedno a stejně jsme si vykoupali nohy v blátě. Při sestupu podmínky ještě přitvrdily, tj. cesta ještě víc změkla a byl to po této stránce jeden z nejhorších úseků cesty. 

Po další otočce už se šlo po pohodové hlíně, zato do prudkýho kopce kolmo na vrstevnice. To mi nevadilo, takže jsem vyšlápl na Villeforta (vlastním jménem Chlum) celkem v pohodě, ovšem cestou dolů to byla hodně prudká rovina, že jsem tu cestou hodil záda, podruhý a naposledy na tomto pochodu. Nějak jsme zkrátka pak už doklopýtal do Dobřichovic a bylo na čase dostat něco dobrého do břicha. O to se starali Aleš Zavoral, Hans Sedlák a další na občerstvovačce v zámku za Berounkou. Takže ve Sv. Janu to byl klášter, tady zámek ... konečně tyto objekty našly rozumné využití. Bylo by záhodno dodatečně zasvětit pochod Svaté Radce, která místa pro občerstvovačky zajišťovala.

Najedl jsem se kuskusu s párkem a chvílu počkal na zbývající členy naší party. Během čekání jsem zabíjel čas koukáním na polohy ostatních na sledovači (jinak by mě to vůbec použít nenapadlo, ono málokdy člověk má na takové akci potřebu zabíjet čas). Chvíli to trvalo, protože Vítek s Kristýnou cestou celkem bojovali a Chlum Villefort se jim nedal jen tak. Na občerstvovačku dorazili celkem zničení, že mi jich bylo líto, abych je nechal druhé noci napospas. Počkal jsem teda než se zvrávorali a vyrazili jsme někdy před půlnocí (ztvrdl jsem tam celkem asi hodinu a čtvrt). Cestou jsme se pak ještě zamotali v ulicích Dobřichovic a pak se naháněli s Vítkem na hřebeni Krásné stráně. 

Celá naše trojice, tedy torzo někdejších skupin, se sešla někde u Mořinky. Už byla hluboká noc a začaly se dostavovat příznaky ospalosti. Z mokrých útrob báglu jsem vytáhl Tygra, podělili jsem se o něj a možná to na chvíli pomohlo. 

I tak jsme ale přešli do zpěvného režimu pro udržení bdělého stavu. Dál vedla cesta celkem nezapamatovatelnou krajinou, z níž však vyvstává zejména úsek trasy otevřenou krajinou ozářenou měsíčním svitem dost silným na to, aby člověk viděl, že šlape do bláta, hnoje a močůvky. Úžasná scenérie, jen jsme si ji nepotřebovali užívat víc, než bylo nutno. V tomto světle a smradu získala například píseň Don't Stop Me Now zcela nový význam. Náš zahraniční repertoár jsme téměř vyčerpali, když jsme dorazili na občerstvovačku v Třebotově. Ač jsem byl relativně při smyslech a ani jsem neměl hlad, mám tuto kontrolu trochu v paměťové mlze. Jen jsem tu zaregistroval promítání stavu pochodu dle sledovačů účastníků, občerstvujcí Danu E. a odpočivšího Vaška J., kterej když viděl, že přicházím, usoudil, že je na čase po několika hodinách spánku vypadnout.

My jsme se tu zdrželi něco přes půl hodiny a pokračovali dál. Za sebou jsme měli rovnou stovku, která nám trvala skoro 26 hodin. Hodně vycházkový tempo. To jsme ale už příliš neměnili, ospalost se opět probrala a začala na nás útočit. Společně jsme přešli na repertoár českých písní, dřív než jeho jsme ale vyčerpali svou náladu v něm pokračovat. Na cestu dál jsme už neměli pořádnej energeťák, jen jakejsi práškovej lektvar, co mi dodal Vašek Glos před akcí. Zatímco jeho gely mě v průběhu cesty trochu povzdily, ani placebo účinek nápoje se příliš nedostavil. Zkoušeli jsme ho po sestupu do údolí Radotínského potoka, který by bylo hezký, kdyby tudy neprocházel člověk někdy v půl patý ráno s polozavřenýma očima. 

Po výstupu na následující kopec jsem se musel trochu přiobčerstvit, opět se ozvalo břicho a z termosky jsem vyždímal poslední hlt mátovýho čaje. I to trochu pomohlo a mohl jsem pokračovat dál. Překonali jsme údolí, pak přes pole k dálnici u Lochkova. Na průzkum místní paleontologické lokality, která dala název jedné z prvohorních období, nebyl čas, prostor, nálada, prostě všechno, tedy nic. Což vede k filozofické úvaze o utopencích a věčné blaženosti. K mýmu štěstí nebyla nutná věčná blaženost. Ale co je víc? Nic. A utopenci jsou víc než nic. Proto jsou utopenci víc než věčná blaženost. Takže jsem se těšil na utopence a dočkal jsem se jich na další kontrole, která byla ve Velké Chuchli u Čahojů. Když jsem sem dorazil minule, už tu byly jen ohlodaný kosti. Teď to byl stále plnej servis, děkuji Ivaně a jejímu týmu za vše, včetně vyhlášených kariknedlíků, což byl jeden z hlavních taháků na tomto pochodu.

 

Vyrazili jsme do posledního úseku už za denního světla, občerstveni, probuzeni, zkrátka znovu nastartování pro nový den. Když jsme se vyšplhali na první kopec Homolku, kdesi na jihovýchodě za Prahou vyšlo slunce a nám se do rozhovoru přimotala Bible. To, že byla zrovna neděle dopoledne a my s sebou měli cestovní bohoslužebnici, byla věc čistě náhodná (teda skoro). Rozhovor pro mě sice zplodil více nejasností než jasností, nicméně nějak jsme v těchto debatách prošli po trase kolem kostelíku svatého Jana Nepomuckého a k lázním a pramenu Panny Marie... No zkrátka vyhnout se tu náboženství by bylo pomalu na diskvalifikaci. 

Zde nás nečekaně předběhl oživší Marek s parťákem, kterým se do těchto rozhovorů nejspíš nechtělo. Prošli jsme kolem Barrandovských ateliérů, jejichž založení už kdysi dávno navrhoval Joachimu Barrandeovi Jára Cimrman. To sice neudělal, ale kdyby Barrande tušil, že se podle něj později bude jmenovat televizní stanice Jaroslava Soukupa, nejspíš by se tu na to vykašlal, sbalil by si svých pár trilobitů a odtáhl pryč. My táhli pryč taky, bez trilobitů, zato dál na sever, do Hlubočepů a na kraj Prokopského údolí.

Trasa nás vytáhla na kraj obřích skalních stěn, Hlubočepských ploten, vzniklých těžbou vápence. Nádherné, i když člověkem vytvořené místo. Nutno uznat, že i v Praze je co vidět. Kontrola až na úplném horním kraji trochu člověka vedla k úvaze, že tu je další možné místo pro něčí klášter pod skalou. A že  udělat tady pár kroků vpřed by bylo určitě jednodušší než překonávat plot na Nuselském mostě.

Naštěstí nás ale cesta vedla na druhou stranu, přes vrcholek Děvín a stejnojmenné hradiště, poslední kopec na levé straně Vltavy. Tu jsme pak přešli až po Barrandovském mostě, který se pro účely tohoto pochodu několik let předem opravoval. 

Závěrečný úsek kolem pivovaru v Braníku jsme už nějak na pohodu dorazili. Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou to stihnout do nedělního poledne, ale realisticky jsme se nato vybodli a přes les v Hodkovičkách a poslední brod u retenční nádrže vyšlápli do sídliště, ve kterém sídlí i škola prof. Švejcara. V ní toho po dobu onoho víkendu sídlil Olaf, částečně i Adéla a nyní i několik dalších polospících jedinců, kteří nás přivítali chvíli před půl jednou.  Můžeme poděkovat nejen jim, ale celému organizačnímu sboru. Nevím, kolik lidí do toho Olaf tentokrát zatáhl, jen na občerstvovačkách jich bylo dost a svou práci odvedli výborně. I Michelinští komisaři to vyhodnotili tak, že to byla úroveň hodná vyznamenání, ovšem když sem přijeli udělit tu svoji hvězdu, občerstvovačky už byly pryč, a tak to hodili do sousední vesnice. Trasa by si nějakou tu hvězdu taky zasloužila, nebyla těžká, ale svými geologickými a jinými zajímavostmi v některých úsecích sváděla k vycházkovému tempu, kterého jsem se tentokrát (jako obvykle) držel i já. Tudíž jsem si akci užil se vším všudy, aniž bych se přitom odrovnal - splnila tedy vše, co jsem od ní čekal. Díky.

Loučení 2025 - mrazivá stovka v Českém středohoří

Severočeskou akci "Loučení" jsem absolvoval kdysi dávno, v dobách, kdy se skládala ze dvou etap a já se zúčastnil pouze té druhé. I tak se mi do hlavy vryla jako drsný pochod drsnou krajinou pořádaný drsnými pořadateli za drsného počasí. Časově mi to taky úplně nevycházelo a možná navíc kvůli vzdálenosti od Brna jsem se této akci po několik let vyhýbal a vždycky pak jen se slzou u oka sledoval, jak se na ní mí stovkařští přátelé krásně odrovnali. Letos se okolnosti jevily úplně stejně, takže jsem se s myšlenkou účastí na Loučení rozloučil ještě dřív než pořádně přišla. Na ten víkend jsem měl v plánu úpravy v bytě. Tomu jsem taky přizpůsobil program na pátek a skoro celou noc chystal byt na útok řemeslníka. Ten ale zvládl práci celkem rychle a po zjištění, že moje přítomnost další den už nebude doma nezbytná, objektivní překážky mé účasti Loučení na byly pryč.  Tak už jen zbývalo si narychlo pořídit registraci a vyrazit na autobus. Abych se hned od začátku nenudil, už v šalině mi cestu zpestřil revizor, když mě nechtěl nechat pípnout kartu poté, co jsem si po vstupu do vozu jen zašel shodit bágl, abych s ním neblokoval vstup ostatním. Jako jedinej v šalině nechápal, že je to slušnost ostatním nezavazet a až po hromadné výzvě ostatních přestal prudit a žádat mou občanku a  nechal mě pípnout. Jinak cesta po busem přes Prahu, Florenc a Holešovice proběhla nad očekávání hladce. 

Na základnu v ÚnL jsem dorazil asi tak minutu před koncem evidence, 10 minut před odchodem zase zpátky na vlak a chvíli před odjezdem na start do Povrl - Roztoků, kde nás v 23:20 hlavní org Petr Malý spolu s Olafem vypustil na 120 km dlouhou trasu. Jelikož jsem se Loučení účastnil po dlouhých 9 letech, v paměti mi utkvěly především vzpomínky na výstupy po spádnicích, přes klády, suťovými poli a obecně mimo cestu. A hned první metry letošního ročníku potvrdily, že jsem tu správně - z výše uvedeného tu bylo všechno. Teplota se pohybovala (velmi pomalu) někde pod nulou, to ale zatím nestačilo na ztvrdnutí bláta na cestách, takže pokud se v něm nechtěl hned člověk vyválet, musel si hned od začátku dávat bacha. 

Vyšlápli jsme v hadu čelovek na vrch prvního lesa, kde se trochu ztratilo nejen značení, ale i mnozí z mých předchodičů a zejména předběžců, a to včetně úderné skupiny s Hankou Váchovou, kterou jsem tak haluzově potkal u první kontroly. Nechal jsem ji, aby mi utekla, jinak by to byla cesta do pekla. Teda ona to tak trochu cesta do pekla byla i tak, jen jsme to ještě nevěděli.

Trasa vedla po kopcích na levém břehu Labe a občas nás zavedla na některou z vyhlídek, kde jsme si mohli užít pohled na noční údolí. Na jedné z nich jsem nechal jsem se pěkně doběhnout (a následně i předběhnout) Evou a Čapínem, kteří mi upláchli, zatímco já se zdržel ve snaze vyfotit pohled do pekla. Jako by v dáli za Ústím nad Labem něco hořelo. Ostatní mi teda zdrhli a vzhledem k tomu, že cesta vedla do údolí, vydal jsem se smřemhlav muflonmo dolů. Po skupině mých odběžců ale nebylo vidu, slechu, hmatu, chuti ani čuchu. Musel jsem se proto spolehnout na sebe a sledování značek a mobilu.

Teplota už značně klesla a cesta ztvrdla, takže došlap byl čím dál méně příjemný. Dorazil jsem do dědiny Povrly a vyhlížím, zda uvidím nějakého živáčka. Najednou v dálce vsi vidím mihotání čelovek, tak se vydám za nima rychlou chůzí, ale světla čelovek mi stále unikají. Přidal jsem, a furt. Tak si říkám, že to je divný a po chvíli, jak se přerušila zástavba, ty záblesky zmizely. Bodejť, byly to odrazy mojí čelovky. Holt, když jsem jí jednou dal nový baterky a nevysvítil ji v kapse, tak se rozzářila dosvitem, na kterej jsem nebyl zvyklej. Mohl jsem teda zase zvolnit a nechal se dojít Pavlem. P. My máme Petra Pavla, Slováci mají Pavola Petreka (a bohužel není PP jako PP i co se týká prezidentů). Pavol sice taky občas zvolil zlý smer, ale vždy si to včas uvědomil, a pak se vydal tím správným (a já ho mezi tím pokaždý předešel). Takto jsme stoupali z civilizace přes ploty a pastviny na Kozí vrch. Cestou jsme opět došli Evu s Čapínem. Společně s nima jsme se pak vyfotili na vrcholu. Fotografie zde pořízená působila pekelně, až Tolkienovsky. 

Tajuplný oheň v dáli dělal dojem, jako by se probrala některá ze třetihorních sopek. Svítila do dálky jako Sauronovo oko. Před ním se tyčily dvě věže komínů kdesi v Ústí zářícím do tmy. Člověk se nemohl ubránit dojmu, že se před ním rozkládá země Mordor. Pak mi konečně došlo, co to tam v dáli vidíme. To, na co koukáme, je přece Středo-země. A za ní Středo-HOŘÍ! To, že by se mohlo jednat o plamen z chemičky až v Litvínově, což mi následně bylo sděleno, mi přišlo daleko méně pravděpodobné, tak to sem ani psát nebudu. 

To už radši napíšu, že vzhledem k na místní poměry dlouhé vracečce jsme se tu potkal s mnoha, který jsem pak třeba za celou cestu už ani nepotkal, a to v obou směrech. S kým jsem se ale potkal, byl opět Pavol, Eva a Čáp, se kterýma jsme ještě vystoupali na další kopec Strážný. Pak jsme seběhli do ústecké čtvrti Mojžíř, na jejímž kraji provozoval Olaf s Hansem Sedlákem občerstvovačku. Nestartující Vašek Glosoval trasu slovy, že zde by čekal, vzhledem k nechvalné pověsti této čtvrti, nějakou piko-varnu. Hansův vařič byl sice malý, předponu piko by si ale určitě nezasloužil, navíc v mojí přítomnosti ho ani pořádně nevyužil. Proto jsem neviděl, jak od něj chytá les (jak je to místním severočeským zvykem), aby dal Sauronovi znamení, že mu naše společenstvo míří vstříc. Teda ne úplně přímo - s Evou, rodilou Blanskačkou jsme to ještě museli vzít přes hrad Blansko, aby ho mohla porovnat s tím svým. Já ho můžu provnat s hradem Blanskem (v mužském rodě) nad Pustým žlebem, který je o poznání v divočejším stavu a přinesl mi v letošním roce velmi nepříjemné zážitky končící ve špitále. Tady bylo jediným úskalím, jak hrad vyfotit, protože můj mobil nemá tak kvalitní stabilizátor, abych to dal z ruky a při umístění na šutr z toho taky nakonec nic moc nebylo. Takže jsem nakonec ukradl fotky od Evy.

Dál jsme pokračovali přes údolí i spolu s Ondrou Plašilem do dalšího kopce a vsi, za kterou nás dostihl Michal Turek. Tentokrát mimořádně nikoho cíleně nestíhal ani nedělal nikomu doprovod, a tak si na nás udělal chvílu čas, aby nám pověděl, co jsme ani slyšet nemuseli.

Společně jsme vystoupili na Erbenovu rozhlednu, opět s krásným výhledem na okolí a společně se vyfotili, načež jsme už seběhli do města a roklí v Bertině údolí dorazili na základnu. Ne však do cíle, ale teprve na živou kontrolu na 30. km. Občerstvili jsme se, převlíkli, popotkávali a porozlučovali se s ostatníma a ve skupině spolu s Evou a Čapínem rozšířené o několik dalších lidí pokračovali dál.

Přešli jsme Labe na jeho pravý břeh, kde se měla odehrávat většina trasy. Průvodcem nám byl Jirka Kerlik, místní patriot, jenž mi vyložil seznam podělávek, který se mu stihly naskládat do asi kilometr dlouhého přesunu z práce na základnu pochodu. Říkal, že si při tom vzpomněl na mě. Inu, není nad to být inspirací pro ostatní. 

Kosa byla dost velká, horší ale byl smrad, který se městem linul. Už na levé straně na sídlišti to páchlo všelijak, tady ve Střekově to ale mělo jiný grády. Napřed to byl smrad z nějakýho motoru, kterej znemožňoval se normálně nadechnout, ale tímto zamořeným územím jsme museli projít. Pak ale přišla ještě mnohem horší fáze, když k nám zavanul dech Setuzy, z toho je mně blbě ještě teď. Příště by měl Petr Malý dát do doporučené výbavy plynovou masku. Nechápu, jak tam lidi můžou bydlet. Aby se člověk nadechl, musel strčit hlavu do kontejneru s odpadem, kde byl smrad snesitelnější. 

Nevím jak, ale nějak jsme Ústím prošli a stoupali vzhůru. Snažil jsem se ještě (dost neúspěšně) vyfotit neosvětlený hrad Střekov a ostatní mi mezi tím zdrhli. Chvíli mi trvalo, než jsem své tělo srozuměl se skutečností, že teď už opravdu začnou kopce, a tak jsem se plahočil lesem sám se světlama ostatních v nedohlednu. Neměl jsem ale až tak důvod se hnát vpřed. Brzdilo mě vědomí, že slunce vychází asi za třičtvrtě hodiny a když jsem procházel Novou vsí, měl jsem to na vyhlídku na vrcholu Vysoký Ostrý - nejlepší místo na pozorování východu Slunce - asi 2 km. Skupinu jsem ale stejně potkal ještě před tím na vyhlídce Sluneční stráň nad údolím Labe. 

Rozhodl jsem se, že na východ slunce zkusím počkat, proto jsem nespěchal a než jsem vylezl na horu, rozednilo se. Na vrcholovou skálu jsem vylezl až ve chvíli, kdy ji ostatní opouštěli. Do východu slunce zbývalo asi 20 minut, jež jsem využil k mírnému nasnídání a výraznému promrznutí. Na vyhlídce se během toho vystřídalo několik návštěvníků. Jedním z nich byl Yetti. Podivil jsem se, že není v kraťasech a místo toho byl kompletně zakuklen proti zimě, jak by to udělal normální člověk. Už to bylo divný. Ale poté, co místo, aby mě v pár slovech zpražil, jako obvykle, ale slušně mě požádal, že si mě vyfotí, bylo vidět, že je něco špatně. A taky že jo, nedaleko za vrcholem to zabalil a předčasně stočil do cíle. I to se holt stává.

Já čekal do půl osmé na vycházející slunce, který ale jako na potvoru zůstalo ukryto za mrakem. Na chvíli mě tu v čekání doprovodila Míša, ale po minutě beznaděje to otočila dolů. Chvíli po půl osmé jsem to odpískal i já a ve chvíli, když se k vyhlídce přiblížil Libor Pavlík, zvedl jsem a pokračoval k dalšímu Káčku. To se nacházelo na blbě přístupném skalnatém Mesiášově vrchu s vyhlídkou Panny Marie. Tato rodina to měla zjevně ošéfovaný podstatně líp, protože se tu mlhy roztrhaly právě ve chvíli, kdy se slunce vyhouplo nad sedlo mezi kopcema na jihovýchodě, navíc současně s mým příchodem, (ačkoliv s tímto klanem nemám co do činění). Předchozí kopec se mohl snažit být vysokej a ostrej jak chtěl, ale to tady zjevně nestačilo. Setkali jsme se tu ve skupině zahrnující mimo jiné Míšu S. a Milana M. a společně jsme pofotili scenérii Českého Středohoří osvětleného ranním sluncem. Pak následovala o poznání tvrdší realita, když jsme museli sestupovat sutí po občas velmi volných šutrech. 

S vědomím, že mi předchozí skupina utekla, jsem se rozmuflonil do údolí a ačkoliv jsem na ni měl ještě přednedávnem ztrátu asi půl hodiny, setkal jsem se s jejími členy dole v Brné pár metrů nad hladinou Labe, odkud se, jak už je tu tradicí, stoupalo zpátky nahoru Průčelskou roklí. Evu, Jirku a spol jsem dostihl už na jejím začátku a nekonečný výstup nahoru jsme tak absolvovali spolu. Cestu jsme si zpříjemnili hádankami. Teda aspoň já. Každopádně mi tentokrát utekla mnohem rychleji, než když  jsem tudy lezl poprvé, na minulém Loučení. Tentokrát jsme ty 3 km vyšlápli za třičtvrtě hodiny. Nahoře nás dostihl David Mišurec, jako první a jediný padesátkař, kterého jsme potkali. Spolu s ním jsme nenašli kontrolu, tak jsme se aspoň, my stovkaři, vyfotili - David už byl vpředu a jeho trasa se odkláněla pryč.

Nás čekal pro změnu sestup dolů. Teplota klesla ještě dřív a s omrzlým xichtem jsem se opět vydal rychlokrokem dolů. Šlo to docela dobře a za asi 35 minut jsem měl další 4 kiláky za sebou. Měl jsem ovšem trochu problém s pitím - šlauch od velblouda mi jako už poněkolikátý zamrzl, a tak jsem vysomroval od jednoho z domorodců vodu v kapalném skupenství. Potkal jsem se tu taky s Ivanou B., od které jsem dostal kousek čokolády, která mě celkem nakopla, že jsem soutěsku Rytinu vyběhl poměrně rychle. Nikoho jsem tu ale už dál nepotkal. 

Cestou jsem zase začal bojovat s hladem - nevzal jsem si moc jídla, a tak jsem byl rád téměř za všechny možnosti. A jednu mi poskytla sama příroda, teda možna ne úplně sama, ale jsem vzal za vděk jabloním podél cesty. Teda abych to upřesnil: pokud si správně vzpomínám, tak prof. Fuchs zkoušel studenty matematiky, když na test zařadil úkol definovat jabloň, přičemž dle něj správná definice byla "strom, který plodí jablka" (to následně plodilo vášnivé diskuze o nutnosti studovat agronomii pro studenty odborné matematiky). Zde se ovšem ukázalo, že i tato definice má své výjimky, pěstitelé ovoce tady totíž byli o poznání dál a na stromech tu rostla rovnou jablečná zmrzlina - otázka tudíž je, zda se stále jednalo o jabloně. Tak či tak, docela dobře jsem si zmrzlýma jablkama zpestřil jídelníček obshující zejména corny tyčinky a dětský výživy. 

Pomohlo mi to především přejít sedlo (upřesňuji, že s malým "s") a přes dědinu Tašov a zvládnout výstup sjezdovky až na rozhlednu na Lucemburkově kopci. Historii tohoto místa neznám, ale možná se tak nazývá, protože svou výškou připomíná nejvyšší místo Lucemburska. Tam jsem ještě nebyl, ovšem i zde to byl můj prvovýstup, tak jsem se pokochal mně dosud neznámým výhledem; věřím, že i zajímavějším než umožňuje vrchovina jižního Beneluxu - tam jistě nemají Děčínský Sněžník, Krušné hory či kopec Sedlo, který tu tvořil dominantu jihovýchodního obzoru.

Pokochali jsme se spolu s Milanem a přesnuli se na občerstvovačku do hospody. Dostal jsem dobrou polívku, dokonce jsem si mohl přidat i druhej půlšufánek. Zvláštností tu ale byla i návštěva podivnýho maníka, kterej nás štengroval, že 54 kiláků za 12 a něco hodiny je bída, a že by to dal za 8, nebo něco v tomto smyslu. Jaro Kováč mu sice vysvětloval, že by zdechl v prvním kopci, ale borec se nedal začal vysvětlovat, co už všechno prošel a proběhl. Pak ještě machroval s nejvyššíma horama okresu Děčín, kde ho uzemnil Milan s Pěnkavčím vrchem, tak se borec zdekoval a šel si radši ven zapálit a sypat si na hlavu popel z cigaret (teda to aspoň předpokládám - na co jinýho by je měl?).

Já jsem se zvedl taky, spolu s Evou, a hospodu opustil. Bohužel jsem záhy zjistil, že nemůžu najít sluneční brýle, a tak jsem nechal Evu běžet napřed, a protože se mně vracet nechtělo, začal jsem řešit, jak se dovolat někomu do hospody. Když jsem sehnal číslo na Čapína, byl už pár metrů za mnou. Dál jsem zkoušel najít číslo na Jirku Kerlika. Když se mi to konečně podařilo, dovolal jsem se mu, ale i on byl už na cestě za hospodou. Zbývalo zkusit někoho z lidí, co tam ještě nedošli. Nabízel se Libor Pavlík, ale ještě něž jsem na něj sehnal číslo, zjistil jsem, že už to cestou zabalil. A Vítek Zahrádka byl tradičně nedostupnej, takže toho jsem ani nezkoušel. A tak nakonec bylo nejlepší řešení se ještě jednou kouknout do kapsy od bundy a brýle najít v ní. 

Sestup z Lucemburska se tedy trochu zdržel, pak jsem ale mohl konečně spustit muflona a seběhnout do údolí a následně spolu s Jirkou Kerlikem do protikopce. Nešlo se mi moc dobře, nejspíš proto, že jsem tu trochu odbyl pohled do mapy a nějak nepočítal s takovým výšlapem. A tak se stalo, na tomto pochodu poprvé a naposled, že jsem si potřeboval únavou na chvíli sednout a narvat do sebe nějakej energetickej gel. Získav ho darem jsem na množství nekoukal, a tak jsem nevěděl, jestli to mám do sebe dát celý nebo kolik se toho vlastně jí, ale nebyla toho moc velká dávka. A možná to i pomohlo, protože jsem pak už bez přestvávky vylezl na kopec Magnetovec. Na chvíli jsem si sedl na šutr a jak je z názvu patrno, nějak mě nechtěl pustit dál. Nakonec jsem se nějak odlepil, to když na místo dorazil Martin Kreidl a poradil mi zkusit, co udělá magentické pole s kompasem na mobilu. Účinek nulový. Nejspíš proto, že se tu o žádný významný naleziště magnetitu nejedná a místo působí přítažlivě pouze na neznalé geolegy, kteří to sem jdou zjistit, případně na turisty znalalé výskytu skalního hřibu (který byl ale mimo trasu).

Cestou jsem měl problém se zamrzlou hadicí od velblouda. Dle rad Jany H., že je dobrý hadici vyprázdnit, se tudíž ukázalo, že po rozmrznutí na kontrole má problém zcela triviální řešení: po každým pití hadici zvednout s otevřeným uzávěrem a voda steče zpátky do velbloudích útrob. Akorát mokrej cucák je pak dobrý ještě trochu ochránit, ale to už je jen místní problém. Co se člověk po takových letech nenaučí...

Sestoupil jsem do dalšího údolí. Dostihl jsem Evu, Čapína a dalšího do party, Lukáše, se kterým jsem absolvoval část noci na BLKu. Teď byl krásný den, ale zatímco my stoupali k jednomu z nejvyšších míst trasy, Bukové hoře, slunce pozvolna klesalo k obzoru. Ne ale dost rychle, a tak abychom jej zastihli přímo na vrcholu, přidali jsme si kilometr délky a několik set metrů výšky díky mé navigační chybě. Samozřejmě ale šlo jen o časovou a délkovou kompenzaci pro případ, že bychom si to někde omylem střihli. 

A tak se stalo, že jsme na vrchol Bukové hory na Humboldtovu vyhlídku dorazili přesně v době, kdy se slunce chystalo zapadnout. Ozářeni zapadajícím zářící koulí jsme se ještě chtěli vyfotit opět v naší pekelné sestavě, ale málem jsme kvůli tomu prošvihli samotný okamžik západu. Naštěstí ne úplně, byl vidět krásný zelený záblesk těsně před tím, než se slunce celé schovalo, dokonce přímo za Milešovku. Hezčí západ slunce jsem asi v životě neviděl (a mimo život si to nepamatuju).

              

Následně se začalo stmívat, a tak jsme vyrazili dolů přímo na vytouženou občerstvovačku v Zubrnici na 74. km. Na vrcholu, ještě za světla, jsme se potkali s Jarem Kováčem, ale ač jsem se vezl na muflonovi a chtěl být dole ještě před nutností rožnout čelovku, Jaro mi zdrhl tak, že jsem ho dostihl až chvíli před 17h v hospodě. Občerstvení bylo teplé i studené a gulášová polívka s přidaným zelím se ukázala jako dobrá kombinace, čímž tak vznikla výborná Zubernická zelňačka. 

Potkal jsem se tu s osazenstvem kontroly v podání Petra Řehánka, Dani Ešlerové a dalších. A taky s o mnoho rychlejšíma borcema, jako byl zrovna Luboš Greschner, který už měl za sebou 22 km smyčku a chystal se na cestu do cíle. Naše další cesta totiž sestávala z okruhu vedoucí přes nejvyšší horu Sedlo a přes zbývající úsek do cíle v Ústí. Vrátil-li bych se k inspiraci u Tokiena, tak nás čekala Cesta tam a zpátky. Vydal jsem se na ni teď už jen s Evou a Lukášem, zatímco Čapína jsme nechali napospas hospodě a všem jejím nástrahám, jak je teplo, jídlo a pití, a pak taky Vítkovi, kterej ale měl dorazit až tak za 2 hodiny (ve skutečnosti byly víc jak 3). My tři stateční jsme vyrazili chvíli před 18h do tmy a zimy (možná že ne až tak stateční, ale do zimy a tmy až tak jo).

Díky Eviným hodinkám jsme šli víceméně tupě za šipkou, a tak si z cesty, podobně jako v některých úsecích BLKu, až tak moc nepamatuju. Teda napřed jsme prošli Týniště, což by za jiných okolností mohlo věstit cíl, ale tady to byla jen jedna bezvýznamná dědina na cestě. Pak se šlo přes pole, lesy, louky, nocí, tmou za zpěvu hlasu, až jsme se dostali na výhled na jih s obzorem překlenutým září z 60 km vzdálené Prahy, jehož velkou část nalevo zaclonila velká černá hora - Sedlo. Zatímco jsem se nepříliš úspěšně snažil o fotodokumentaci (umístit mobil, aby se nehejbal úplně nešlo), dostihl mě Jirka, a tak jsme šli následně ve čtveřici. 

Společně jsme takhle dorazili ke kopci Sedlo. Zde se plně projevila absurdnost jeho názvu, z čímž jsem se asi úplně nesmířil. Dostali jsme se do sedla mezi vrcholy Malé Sedlo a Sedlo. Je to jako kdyby se dům jmenoval Dveře a pak se tak říkalo i jeho střeše. Sedlo je bod, který není lokálním extrémem a přitom je v něm tečná rovina vodorovná. Sedlo je bod, kde vrstevnice není jednoduchou křivkou, tedy je taková, že sama sebe protíná. Prostě sedlo nemá vrchol, ale Sedlo ano. A dokonce dva. Aspoň. 

Už výstup na ten nižší budil obavy, neboť jsme při pohledu kamsi do výšin spatřili čelovky sestupujícího Milana s Jarem. Po celodenním mrazu byl podklad zmrzlej, tudíž místy o hubu, ale při cestě nahoru to až tak nevadilo. Takže jsme vrchol zdolali celkem rychle a brzo se vrátili do sedla mezi Sedla. Nyní následoval výstup na větší z nich. Jirka, který jako jediný z nás to tu znal, nás varoval, že to je nekonečný, podle mapy to přitom mělo být asi jen 1,5 km. 

A tak jsem začal stoupat s tím, že to nekonečno chcu mít co nejdřív za sebou. Vystoupal jsem do lokálního maxima celkem brzo, ale tušil jsem, že to ještě nebude ten hlavní vrchol. A taky že nebyl, cesta se trochu zhoupla a stoupala dál. Ve tmě v lese nebylo úplně poznat, kam dál cesta vede, tak jsem prostě šel dál, až jsem došel na další vrcholek. Zase nic, cesta vedla dál. To se několikrát opakovalo. Vždy, když už jsem se blížil k vrcholu se přede mnou objevil další. Objevil se ale tím způsobem, který používají astronomové pro detekci nezářících objektů, tj. tím, že nebyl vidět. Viděl jsem jen jeho tmu a díky ní jsem neviděl, co bych jinak viděl, kdyby tam ten vrchol nebyl, tj. světla civilizace v Polabí, které se jižně od tohoto kopce rozkládá. A tak jsem šel dál a vždycky se za vrcholem objevila další tma a tak jsem stoupal dál s tím, že na příštím vrcholu už tma nebude. Počet tem ale stále rostl, a když jich bylo kolem 10, už jsem je přestal počítat. Cesta vedla postupně skalnatějším terénem a hřeben čím dál víc připomínal Babí lom, který nezasvěcenému taky občas přijde nekonečný. Téměř po třičtvrtěhodině jsem konečně dorazil do globálního maxima tohoto kopce, jehož jméno radši už nebudu vypisovat, a následně i na vyhlídku s kontrolním archem. 

Potkal jsme se tu s Jarem a Milanem a následně i se zbytkem svých spoluchodičů, ale zatímco ostatním stačilo si zaškrtnout kontrolu a něco rychle vyfotit, já zabil focením trochu delší čas a všici mi tudíž upláchli. Ale na nejvyšším místě trasy si to o krátké zastavení říkalo. Zde, na jihovýchodním okraji Českého Středohoří člověk spatřil tmou zahalené Polabí ukrývající posvátnou horu Říp, kde kdysi praotec Čech pronesl památná slova o zemi zaslíbené, mlékem a strdím oplývající, která však nyní oplývala zejména světly civilizace, včetně fabriky ve Štětí, jejíž dým se vznášel vstříc Orionu, jehož na rozdíl od většiny dalších hvězd ještě nedokázal zahalit světelný smog Prahy.

 

Kochal jsem se tak dlouho, až mi zmrzly ruce, a vydal jsem se na sestup. Jenže tady už to bylo fakt o hubu. Jakmile si člověk stoupl na svými předchodiči uklouzanou cestu, jel. Jízda by ale nebyl problém, horší bylo, že její směr nebylo úplně snadný ovlivnit a o zastavení nemluvě. Po pár prvních pokusech se ukázalo, že jedinou cestou je se cestě vyhnout. Mimo ni se dalo už s jistou mírou opatrnosti spustit muflona, a tak se mi podařilo po chvíli dostihnout kluky. Ovšem Eva nikde. Lukáš mi zahlásil, že ji ztratili někde nahoře, že možná někde blbě zahla. To nevěstilo nic dobrýho. Pokud na těch ledových plotnách někomu uklouzne noha, může se dost nepěkně rozmlátit, horní část byla docela skalnatá. Vrátil jsem se teda na horní svah, který jsem před chvílí muflonil a vyhlížel, zda ji někde neuvidím nebo neuslyším. Na moje volání do lesa se ozývalo jen hrobové ticho. Na telefon taky nereagovala. Tak jsem to holt vzdal a doufal, že klukům prostě utekla a že se najde někde vpředu. Tím mi samozřejmě oba borci zdrhli a zbytek cesty zpátky do Zubrnice jsem musel absolvovat sám.

Mezi tím se mně vybil mobil, na poslední chvíli jsem ale vyhrabal z báglu powerbanku a napíchl ho do ní. Přitom mně zmrzly ruce, tak jsem vytál dar přítele Joula - hřející sáček, který prohnutím plíšku pouští teplo. Ač jsem ho nepoužil asi tak 20 let, tak stále fungoval a uměl zahřát. Bohužel se nevešel do rukavice, takže jsem vždycky v jedné ruce držel hůlky a druhou si hřál v kapse o teplo. Tímto se pohyb dost zpomalil, nicméně nějak jsem postupoval. Dalším problémem ale byla s přicházející nocí přicházející únava. Vzhledem k tomu, že můj poslední spánek byly asi 3 hodiny ze čtvrtka na pátek a teď už byla sobota večer, naděje, že zvládnu dorazit do cíle, aniž bych sebou někde sekl, se s každou minutou výrazně snižovala. Chtělo to být co nejdřív na kontrole. Moje tempo ale připomínalo želvu v autoškole, takže naděje, že tam brzo budu, byla už dávno zakopaná pod drnem. Naštěstí jsem s sebou ještě měl Tygra, tedy další dar přítele Joula, kterej jsem si šetřil na dobu podobnýho průšvihu. Zasedl jsem na chvíli do zastávky, posilnil se a pokračoval. 

Cesta mě zavedla na starou, místy zarostlou železnici, po níž vedla trasa. Ta byla ozvláštněna přechody přes potok po traverzách, to bylo ale jen příjemným zpestřením ve srovnání se závěrečným úsekem, kdy bylo nutno projít několik km po pražcích. Chvíli to dávalo naději na zrychlení, protože vzhledem k jejich rozchodu byl nejefektivnějším způsobem pohybu běh, tj. skok před dva pražce, ale vzhledem k jejich kluzkosti to byl taky nejsnazší způsob, jak si na nich zlomit nohu. Naštěstí jsem teď díky tygrovi úplně nespal a ještě víc mě probral telefonát, když mi volala Eva, že v pořádku dorazila na kontrolu, takže jsem poplach vyvolaný Lukášem vyhodnotil jako planý. Nějak jsem teda pohybem, jenž by nejspíš obstál na ministerstvu švihlé chůze, dopajdal chvíli před půlnocí až do Zubrnice, zpátky na kontrolu v hospodě, kde jsem konečně zasedl ke stolu. 

Tentokrát jsem si dal na poslnění těstoviny a připravil se spolu s ostatními na cestu dál. Zatímco Eva se převlíkala do izofolie a Jirka doplňoval tekutiny, já to vzal "na Zágorška" - zalomil to a pak asi půl druhé hodiny zblízka četl dřevo stolu. Ospalost si to na mě vymohla, že jsem svý parťáky pustil napřed a rozhodl se počkat na Čapína s Vítkem. Mezitím se kolem mě vystřídalo několikero poutníků a když odcházel Vocas s parťákem, probudili mě sdělením, že si na kluky ještě tak dvě hodiny počkám. To už bylo trochu víc, než jsem zamýšlel, tak jsem vyhodnotil pauzu jako dostatečnou, navlíkl na sebe všechno včetně náhradního trika a záložních rukavic a někdy ve 2h jsem se se Zubrnicí nadobro rozloučil a vydal se na poslední etapu, tedy Návrat krále. 

Cesta vedla opět přes Týniště, jehož cedule byla o poznání omrzlejší než, když jsem tudy procházel před 8 hodinama. I můj xicht dostával přecejen větší dávku mrazu (teplota klesla někam k -10 stupňům), tak jsem ho zahaloval nákrčníkem, na kterým mi ale přimrzala vlhkost a následně tak působil jako krunýř. Nebránilo mi to ale v pochodu přes Sokolí hřeben a seběhu do Velkého Března, odkud jsem pak zase stoupal do jednoho z posledních výstupů k vsi Březí. Šel jsem celou dobu sám, tak jsem si pustil hudbu do uší a začal potkávat lidi. 

Napřed to byl Martin a Stanislava, kteří vyrazili z hospody o hodně dřív, aby stihli ještě docela slušně zaboudit, pak Vocas a jeho parťák Michal, kteří už se "těšili" na Budovský vodopád, k němuž vedla trasa. Bylo to jedno z nejhezčích, ale taky nejnebezpečnějších míst trasy. Stačil krok blbě a člověk letěl několik metrů ze skály. V nějaká míře se to podařilo Jirkovi Kerlikovi, naštěstí ale bez větších následků. Já jsem se této gravitační zkratce vyhl, a tak jsem se k vodpádu pak zašel ještě kouknout extra a rozhodně jsem toho nelitoval - část jeho dopadliště byla zamrzlá a tvořila krásné ledové útvary.

Něco jsem nafotil a pak už sešel na cestu podél Labe vedoucí do Ústí. Přes jeho část na pravém břehu jsme vystoupali ještě pod další vrchol onoho názvu, který už radši nebudu vypisovat (ale místní jsou jím zjevně poSedlí), a pak jsem klesal už k řece a přes mrznoucími mlhami halené Labe přešel po mostě k poslednímu Káčku a následně do cíle. 

Celkově to mělo asi 120 km a trvalo mi to 31 a půl hodiny. Pozdravil jsem se s podřimujícím Olafem, naštvaným Turkem, kterýmu ujel vlak, poloodpočatou Evou čekající na odvoz, spokojeným Vítkem, který to dotáhl na bednu, potlučeným Jirkou, jenž dorazil 20 minut přede mnou, Patrikem, kterej tu už nějakou dobu chlastal s Jarem a Dušanem před odjezdem zpátky na Slovensko a několika dalšími více či méně unavenými tvářemi. A Petrem Malým, kterýmu (a dalším orgům) vděčím za pěknou akci, která nezklamala, i když byla tentokrát náročná zase jiným způsobem.