Černohorské šlápoty ve sněhu

Únor bílý, to tu už dlouho nebylo. Týden před pochodem i v Brně nasněžilo, že někteří i na cestu do práce vytáhli běžky. Od té doby mrzlo, takže se sníh do značné míry udržel (ale víckrát jsem to už na běžkách nezkoušel). A nejen sníh, ale i led. Toho teda nebylo tolik jako v jižních Čechách 2 týdny zpátky, ale poučen tehdejšími problémy jsem si na cestu pořídil nový nesmeky. Bylo by nebývalo od věci si pořídit i nový hůlky, neboť jsem jednu přerazil u Vyššího Brodu, ale seznal jsem, že mám doma ještě nějaký starší a že z nich něco vyberu. Samozřejmě to ale dopadlo tak, že jsem těsně před akcí hůlky neměl a musel jsem narycho projít svou zásobu lichých zbytků a z jednotlivých dílů různých hůlek sestavit jeden kompatibilní pár. Jakštakš se mi to podařilo, ovšem vzhledem k mnoha dalším úkolům, co jsem musel ještě v pátek odpoledne před pochodem řešit, nakonec jsem nestíhal a na start do Řečkovic musel jet autem. Po několika minutách hledání jsem nakonec našel i místo na zaparkování na kraji silnice, vytáhl z auta batůžek a hůlky a vyběhl na start. Se všemi nastoupenými už v houfu u startovní čáry jsem se pozdravil a ještě než Olaf zavod odstartoval, stihl jsem vyřídit registraci. Z domova jsem už byl oblečen a všechny věci jsem měl v báglu nebo v kapsách. Až na jedinou věc, kterou byl mobil. Ale jí zkontrolovat, zda zůstal v autě nebo se nechat někým prozvonit už nebyl čas, odstartovalo se a já jsem se zkrátka musel smířit a tím, že tentokrát fotit budou muset ostatní. Trasu jsem naštěstí znal, takže to problém nebyl.

Vyběhl jsem spolu s Jirkou Kerlikem, Honzou Vocáskem a dalšíma stejně jako v předchozích letech Řečkovicema ke Globusu a do údolí Ponávky. Tentokrát tu poprvé nebylo bahno, cestu stále pokrýval sníh, protože teplota se pořád držela pod bodem mrazu. 

Dorazil jsem k prvnímu kontrolnímu bodu a uvědomil jsem si jiné úskalí své výbavy. Nemám tužku. Už jsem tento pochod šel, tak jsem si mohl pamatovat, že je potřeba zaznamenávat kódy z kontrolních archů vlastním písadlem, ale když jsem se na poslední chvíli balil, tak jsem kontrolu obsahu kapsy, kde tužku obvykle nosím, neprovedl pořádně a spokojil se tím, že jsem v kapse našel gumu. Nevím jistě, zda se to počítá mezi psací potřeby, ale píše se tím dost blbě. Radši jsem se proto vždy radši snažil být na kontrole ve společnosti někoho, od koho bych si psací pomůcku půjčil (tímto děkuji všem ochotným tužkonošům).

V těchto končinách mi společnost dělal Václav J., Milan M., Jirka K. a Vocas J., jenž nevynechal příležitost vychválit kluzkost terénu. Led občas byl a když jsme překračovali Ponávku na palouku před Lelekovicema, uvědomil jsem si, že asi budu docela litovat, že nemám mobil. Ne kvůli navigaci nebo záznamu rychlosti, s tím jsem si užil loni dost na hodinkách, ale štvalo mě, že nemůžu fotit. Takový ledový jevy na Ponávce se už tak často nevidí. Bral jsem to ale jako příležitost tentokrát tolik neztratit času focením a jenom jsem koukal. Sice tu ve tmě toho moc vidět nebylo, stačilo to pro představu, kolik bych tu za normálních okolností zabil času. A to jsme byli na začátku, u prvního potoka.

V Lelekovicích se nás sešla trochu větší banda, která se víc rozthala až pri výstupu za Českou k lesu. Cestu jsem si užíval s Milanem a společně jsme se těšili/děsili výstupu pod Sychrov. V tomto úseku bývá každoročně dost bahna, ale teď jsem spíš očekával ledový koryto. Nakonec se nekonalo ani jedno, výstup byl po sněhu, takže tentokrát v pohodě, zvlášť ve srovnání s předchozím rokem, kdy jsem tu, jak mi Honza Vocásek připomněl, podojil velblouda. Teď jsem byl v suchu, ale po výstupu na hřeben jsem přesto udělal zastávku. To abych si nasadil nový nesmeky pořízený pár dní před akcí. Pro sestup po zmrzlém sněhu držely dobře, takže jsem na chvíli dohnal skupinu, co mi během nazouvání zdrhla. Byli to ale holt běžci a výstup do protikopce jsem pojal o dost turističtěji než oni. Dohnal jsem je až jsem nesmeky sundal a zmuflonil asfaltku do Jinačovic. Prošel jsem kolem hospody, vodu jsem tentokrát nedoplňoval, pořád jsem měl dost svých zásob. Až za ní jsem dohnal nejbližšího předchůdce, Milana díky čemuž jsem bez problémů zapsal kontrolní bod. Dál jsme postupovali spolu, až jsme dostihli Václava. Podle jeho slov se teprve rozcházel, zatímco já jsem byl na maximu toho, co z mých noh šlo vymačkat, abych kluky uvisel. Čekal jsem, kdy mi odejdou nohy, ale taky jsem cítil, jak si moje funkční oblečení neví rady s přebytkem potu a snaží se ho využít k mýmu ochlazení. To ale nebylo vůbec třeba, vzhledem k tomu že mrzlo, což mi pro jistotu připomínala i postupně zamrzající hadice od velblouda. Na tuto variantu jsem naštěstí byl připraven, ovšem vědomí, že se nemám do čeho přivlíct mě docela děsilo a v hlavě se mi honily představy, jak to zmrzlej balím v Tišnově na nádraží. 

Rozběhl jsem se z kopce do Moravských Knínic, zhasl čelovku a koukal na krásnou noční oblohu. Nevím, jestli jsem se tím tak zahřál, nebo si teplo jen představil při pohledu do dálky na kopce u Kuřimi, kde jsem se posledně smažil při Lesnickým Slavíně, tak či tak se mi nějak podařilo zahnat  pocit chladu a související chmurné myšlenky. Naopak dobrou náladu mi přinášelo, že na rozdíl od předchozího roku jsem tento úsek nešel sám. Spolu s Milanem a Václavem jsme zvládli neminout kontrolní bod v Knínicích a pokračovat po tělese bývalé tratě Kuřím -- V. Bítýška na západ. Po sněhem pokryté cestě se šlo celkem dobře a když se na chvíli Václav zdržel, pokračovali jsme s Milanem jen ve dvou. Záhy se však Václav vynořil za nama spolu s třema ženskýma (Michal Turek tu zatím nebyl, ale věřím, že by tento trik ocenil). Tato čtveřice stihla nahodit tempo, kterým nás  předstihla a tím nás dostala do vcelku běžné trichotomické situace, do níž se chodič-muž na pochodech dostává. Buď vítězí a) ješitnost, tj, předběhnout se prostě nenechá, nebo b) přirozenost, která velí zavěsit se ženské za zadek, nebo c) lhostejnost a osobu prostě nechá zdrhnout. Zprvu jsme spadli do kategorie c), nicméně pak jsme s Milanem vyhodnotili, že to pro nás v dané chvíli není nejpřirozenější varianta, tudíž jsme trochu kopli do vrtule a celkem rychle jsme se přeřadili do b) a poté, co Václav přešel s trojicí svých následnic odbočku, i do a). Většinou v tomto režimu držím do té doby, než se nechám utavit, takže tady to byla jen otázka času, než k tomu dojde. Ale zase nechat je všechny zdrhnout by se člověk připravil o veselé kratochvíle, kdy celá skupina blbě odbočí z lesní silničky a zamíří kamsi k zahrádkám a pak se nadivoko lesem vrací na cestu. V tomto duchu jsme pak pokračovali lesní silničkou po úbočí Podkomorských lesů ke třem křížům. Před sestupem ke studánce jsem opět nasadil nesmeky a prosvištěl kolem ní (vodu jsem tentokrát nedoplňoval, pořád jsem měl dost svých zásob) a svých spoluskupinníků až dolů k mostku přes Kuřimku u silnice do Bítýšky. Na mostě na konci Príglu (a Brna) jsme se zase víceméně v celé sestavě sešli. Ale vzhledem k tomu, že jsem šel první, tak jsem jako první zamířil dál a jako obvykle to bylo blbě. Kudy tady vede značka jsem asi ještě nikdy netrefil správně a už se o to asi pokoušet nebudu. Teď mě to stálo zase nějakou tu minutu cesty kolem kempu, než jsem se napojil na trasu vedoucí podél Svratky. Kluky jsem po chvíli přecejen dostihl, holky nám ale prchly a setkali jsme se až na návsi, kde byla tentokrát živá kontrola - občerstvovačka. Bylo to 23 km od startu a bylo právě 23h a byl jsem tu přesně o 23 minut dřív jak předchozí rok.  

Před pochodem jsem se nestihl pořádně navečeřet, takže jsem do sebe hodil asi tři chleby (teda ony to byly malý půlkrajíčky, ale víc bych toho najednou nenacpal) a na chvíli pokecal s ostatníma. Vodu jsem tentokrát nedoplňoval, pořád jsem měl dost svých zásob. Mihl se tam i Turek, kterej ale běžel jen v triku a byla mu kosa, že ani nechtěl pořádně zastavit, aby tam nepřimrzl a i na fotku bylo těžký ho zbrzdit. 

Po chvíli občerstvení jsme vyrazili dál, tentokrát už ve čtveřici spolu s Milanem, Václavem a Soňou. Další dvě ženský, Jana a Veronika, nám zdrhly a aspoň já už jsem neměl tendenci je stíhat. Na rozdíl od předchozího roku jsem teda ale i tady nebyl sám, a tak jsme společně šli a cestou kecali dokud jsem ostatní stačil. Cesta byla stále kluzká, že jsem po nějaké době zase vyhodnotil situaci jakou vhodnou pro nasazení nesmeků. Ostatní si je stále nesli s sebou bez větší snahy je uplatnit, v případě Soni to tak bylo i s hůlkama. Bez těch bych si vůbec neškrtl, zvlášť v úsecích na sněhu. Šlo se tu po něm docela dobře, pokud zrovna nesloužil jako dopadová plocha pro něčí zadek. 

Někde v průběhu úseku mimo civilizaci za Bítýškou jsem nechal Václava se Soňou zmizet a zezadu mě dostihl Daniel Márton from Hungary, což mi připomnělo, že jsem zase celkem hungry, neboť "chlad", kterej nás tu obklopoval, v sobě obsahuje "hlad". A tak po chvíli společné cesty jsem Dana nechal jít, zatímco jsem si z báglu lovil potravu. Zastavil jsem nejen kvůli jídlu, ale hlavně kvůli pití. V důsledku mrazu mi velbloudí šlauch už úplně zamrzl a musel jsem příjem vody řešit jinak. Naštěstí jsem na to byl připraven, vybaven malou petkou, do níž jsem si z velblouda přelil vodu a mohl pokračovat. Daniel už byl pryč, ale Milan, jenž se někde zdržel vzadu, mě došel až následně. Spolu jsme pak pokračovali do Březiny, kde mi zase zdrhl, ovšem kamsi mimo trasu za řeku. Tam se dal na falešnou cestu a pak mu trvalo, než se po mostech přes severní ostrov místního souostroví vymotal zpátky na pevninu na cestu pravou, která vedla, pro nás, kdo jsme šli proti jejímu proudu, po levém, tedy oficiálně pravém břehu Svratky.

A tak jsme se dostali až do Tišnova. Zde nás kontrola nečekala, ba ani otevřená hospoda, jedinou šancí na doplnění zásob byla Olafem propagovaná benzínka. Šlo se mi dobře, ale neznamenalo to, že nemůže být líp, což je z jistého pohledu nesmysl, ale můj pohled tu směřoval už rovnou přes kruháč k čerpací stanici. Od ní se zrovna vracel Václav se Soňou, kteří na ní právě načerpali kafe. Když jsem s úderem celé (teď nevím které, asi jen jedné) vstoupil dovnitř, ženská za kasou se otočila ke kolegyni s naštvaným výrazem: "Už jsou tady zase!" Kdybych jim řekl, že nás tam poslal Olaf, jistě by se jeho fanclub rozšířil o pár čerpacích staničních prodavaček. Naštěstí jsem se obešel bez jejich obsluhy, mátovej čaj z automatu jsem si dokázal načerpat sám. To byla vzpruha, kterou jsem potřeboval. Milan mi sice nadobro zdrhl, ale v té zimě jsem byl rád za trochu vnitřního tepla. Teď bylo jen potřeba vymyslet způsob, jak se vypořádat s kelímkem plným horké tekutiny, kterej jsem si chtěl držet co nejdéle. Řešení se nabídlo celkem hned.  V ramenním popruhu báglu jsem měl úchyt na flašku, při troše snahy a přesvědčování jsem do něj narval i kelímek (byl to asi třídecák a byl za stejných 55 Kč (!) jako malej, takže za ty prachy tady nebylo jiné volby než objem maximalizovat). Byl zadeklovanej, takže jsem se v pohodě rozešel. Snad jediná chybějící součást k dokonalosti systému bylo brčko, kterým bych mohl sosat čaj rovnou za chůze. Takhle jsem kráčel po provizorním mostě přes Svratku a poslouchal její šplouchání. Ovšem šlouchání pokračovalo i na řekou, ale to už nešplouchala Svratka, ale čaj v kelímku. Skrze malý otvor na slámku jsem vnímal jeho libou vůni. Po chvíli jsem ale začal vnímat jakýsi vlhko na gatích, to když jsem zjistil, že i touto dírkou mi z kelímku čaj vycákal a že su zlitej přes bundu až na kolena. Softshellový kalhoty nebyly proti čaji dost impregnovaný a protekly jako první, což mě přimělo tento zavlažovací systém opravit. Navzdory míře mýho promočení bylo v kelímku ještě docela dost kapaliny, tak jsem musel zase vzít kelímek do ruky a postupně z něj upíjet. Až u nádraží jsem se konečně propil dost hluboko, že čaj přestal při pochodu cákat na víčko a dalo se s ním kráčet bez újmy na suchosti mýho zevnějšku. 

Od Tišnova jsem kráčel nejen s čajem, ale i s Jirkou Kerlikem, kterej mě tu dohnal. Zavěšen na něj jsem stoupal na Květnici a uvědomoval si, že ač to tu znám docela dobře a bylo to jen pár týdnů od mé poslední návštěvy, nemění to nic na tom, že se mi jde dost blbě a hlavně pomalu. Jirku jsem ale nemínil pustit, on byl mojí nadějí na tužku u vrcholovýho Káčka. Vyšoural jsem se za ním k rozcestí před Velkou skálou a nechal ho jít si užít vrchol v rámci jeho sbírky Horobraní. Za denního světla by zde člověk viděl zajímavý šutry, já jsem ale teď za tmy měl úplně jiný starosti a byl jsem rád, když jsem si na chvíli sedl. Čaj chrastící ledem jsem už dorazil a kelímek sbalil, ale přišla tu na mě zkrátka taková menší krize. Nasadil jsem nesmeky pro sestup, narval do sebe ještě nějaký cukří bombóny a od kontrolního bodu na rozcestí Květnice se po zápisu kódu rozběhl muflonem dolů. Moc jsem Jirkovi neutekl. Vzpomínal jsem jak jsem tu bojoval před rokem bez čelovky v mlze a byl jsem rychlejší než teď. Pod kopcem jsem už Jirku s vědomím, že bych ho jenom zdržoval, nechal jít napřed. 

Úsek údolím Svratky přes Štěpánovice do Borače jsem šel sám. Tam, kde se mi před rokem šlo dobře, se mi teď dobře nešlo, a naopak úseky, kde se mi před rokem dobře nešlo, se mi teď šlo stejně jako před rokem. Jenom na sestup do Borače jsem si dal majzla a sestoupil do vsi po správné cestě. 

Chvíli po půl čtvrté jsem konečně dorazil na živou občerstvovačku v Borači. Byl jsem hotovej jak párky, co tam pro mě nachystali a toto byla další vzpruha, kterou moje tělo potřebovalo. Setkal jsem se tu mimo jiné opět s Jirkou, ale i s Braněm z první vlny, kterýmu jsem utekl už na kontrole v Bítýšce, ale podařilo se mu transformovat časoprostor tak, že tu teď byl přede mnou (ale nevzdal to, do cíle dorazil a na závěr byl za tuto transformaci oceněn 2 hodinama navíc). Byla tu ale i Agáta, která naopak transformovala svoji nohu při pokusu o výstup po kluzké cestě lesem za Boračem. Nyní už v částečném teple vlakočekárny čekala na možnost dostat se pryč. Všimnuvši si mého nemání propisky mi věnovala písadlo svoje, za což jí ještě znovu děkuju. Vodu jsem tentokrát nedoplňoval, pořád jsem měl dost svých zásob.

Spolu s dvojicí Lubor a Juraj, který jsem tu dostihl, jsem vyrazil dál, chlapi ale byli hbitější a celkem hned mi zdrhli, zatímco já jsem za sebou podobným způsobem nechal Braňa. Lezl jsem po zelené značce do kopce na Veselí, ani moc mi to neklouzalo, ale taky mi to ani moc nešlapalo vzhůru. Čím výš jsem byl, tím hůř se mi šlo. Úsek od louky po horní rozcestí, kterej jsem loni skoro vyběhl jsem šel už úplně želvím tempem. Připadal jsem si si jak při výstupu na Everest, dva kroky a několik minut vydýchat. To nebyla želva, to byl šnek kříženej s lenochodem. Nějak jsem se vyškrabal k rozcestí Veselí a sedl na klády. Upadal jsem do letargie s pocitem, že tu usnu, zmrznu a už mi bude všecko jedno. Ještě před tím jsem si dal svýho posledního tygra. No dobře, tak ještě úplně nebudu usínat, ale musím se zvednout. Tygr trochu zabral. Ale vypít celýho jsem ještě nemínil. Zde se ukázala výhoda, že jsem na kontrole zapomněl vyhodit kelímek - plechovka tygra se do něj (skoro) vešla, jen bylo potřeba trochu přesvědčit víčko, aby se vhodně vyklenulo a zavřelo. Pak se s ním dalo jít. A jak tak jdu já, na ledu já uklouznu a ... No zatancoval jsem si pěkně, že jsem se tentokrát polil tygrem, ale ku podivu jsem to nějak ustál a dokonce v plechovce něco málo zbylo. Opět jsem uvěznil tygra do kelímku a už si dál dal pozor, aby mi z něj neutíkal. Po průchodu Veselím jsem opět nasadil nesmeky a seběhl kopec do Lomnice.

Byla hluboká noc, chvíli před pátou, a na ulici jsem potkal paní veničit psa. Nevěděl jsem, jak se v této denní době zdraví, tak jsem ji pozdravil "Dobrou noc", zatímco ona mi popřála dobré ráno. Každopádně 5:00 odbíjelo, když jsem procházel kolem Lomnického kostela. Krize už byla definitivně pryč a když jsem seběhl kopec do údolí Besénku, zahlédl jsem dvě světlušky kdesi v dáli před sebou. Před rokem jsem nedaleko Kozárova, k němuž to bylo ještě asi 6 km, dostihl Toma a Lucii. Tentokrát jsme si tam dali sraz taky, takže jsem mohl očekávat, že by světýlka v dohledu mohli být oni. Zatím jsem ale neměl na to je stíhat a stačilo mi držet se občas na dohled. Někde za odbočkou do lesa, jak začala stoupat trasa, jsem předešel dalšího světlonoše, pak mi ale světla zdrhly a pokračoval jsem zase sám. Dával jsem si postupné cíle, ale místo abych byl kolem 6 na Babylonu, byl jsem v tuto dobu teprve na konci lesa před Kozárovem. Babylon byl ale pěkně vidět a na obloze se rýsovala krásná scenérie, která byla nejkrásnější při pohledu, kdy jsem se po průchodu Kozárovem blížil k Babylonu od severu: Na jihozápadě svítil oranžový srpek měsíce a na druhé straně od Babylonu se obzor už barvil růžovým odstínem barev vycházejícího slunce. Čelovka už nebyla potřeba, návštěvu vrcholu jsem zaznamenal nejen kódem z kontrolního archu ale samozřejmě taky do vrcholové knihy. Ta tu ovšem obsahovala velice rozmanitou mykologickou zahradu, jelikož knihu nějakej dobrák zabalil do mikroténovýho sáčku. Zápisy v ní byly tudíž překryty obrazcema z plísně a záznamy z loňských Šlápot či pochodu Brno - Devět skal už byly čitelné jen velmi těžko.

Pojedl jsem něco ze snídaňových zásob a vydal se na druhou půlku trasy, dolů a na jih. Teda napřed to znamenalo jít trochu na severovýchod přes Kunčinu ves na cestu do údolí Býkovky. Loni jsme se tam topili v bahně, letos byly podmínky mnohem příznivější, zvlášť pro mě s ozubenýma podrážkama. Tento úsek byl tudíž jedním z nejpohodovějších z celé cesty. Na rozdíl od dvou předchozích let mi tu ale nezvonil budík na mobilu a místo toho budil zbylé členy rodiny doma. Východ slunce se taky pro mě odehrál na mnohem dřívějším kilometru než obvykle. Zkrátka moje šnečí epocha se promítla do asi hodinovýho zdržení oproti normálu. 

A tak se stalo, že jsem na další živou kontrolu Horka dorazil asi o čtvrt na 9, tj. 16 minut po jejím oficiálním zavření. Na tyto časy se tu ale zase tak moc nehrálo. Potkal jsem se tu ale zase s borcema jako před nějakýma 22 kilákama v Borači a opět jim nechal odstup pauzou na spolykání několika chlebů se sádlem. Vodu jsem tentokrát nedoplňoval, pořád jsem měl dost svých zásob. Byl jsem ale docela zmrzlej a nohy mě bolely, jako bych to měl za sebou celý a celkově mi trvalo, než jsem se zase rozešel. Krátkou pauzu jsem si dal jako obvykle v Černé Hoře, tentokrát jsem si tu koupil Koalu. Prodavačka nečekala, že by tu teď ráno po ní něco chtěl a k mýmu překvapení jsem byl první, kdo se tu stavil a zazvonil na ni. 

Vyšlapal jsem do masívu Jedle a šlo se mi dobře. To jsem poznal podle toho, že se mi v hlavě spřádaly plány na stovku v Alpách, což se člověkovi v nepohodě moc nestává. V těchto úvahách jsem dorazil k jednomu z nezapomenutelných špeků trasy, vracečce ke "Spešovské rozhledně", o které jsem tu psal už minule. Na její zbytečnosti se za ten rok nic nezměnilo. Na vracečce jsem se ale setkal s několika předchůdci, což mi pomohlo zmapovat si jejich časový sled a tím si nastavit cíle, koho mám šanci ještě dohnat. 

Vyšlápl jsem po žluté spádnici až na víceméně hřebenovou asfaltku a po ní se dal na jih směrem k rozcestí s modrou značkou. Než jsem došel k němu, došel jsem k převratnýmu zjištění: nesmeky vlastně až tak dobrým pomocníkem nejsou, pokud v nich jdu dolů, neboť se noha zasekne příliš pevně a záhul na kolena je pak o to větší. Muflonění jsem proto od teď absolvoval už zase bez nich. Toho jsem si ale na hřebeni moc neužil, i tak se mi ale šlo pěkně, asfalt byl příjemně pokryt sněhem, sluníčko svítilo a velbloud rozmrzal. Až v místě, kde značka začínala zmatkovat a svévolně uhýbat z cesty kamsi do lesa, jsem u rozcestí s modrou značkou po dlouhé době předešel jednoho z chodičů, abych následně u Hančiny studánky zazmatkoval taky. I když jsem celou trasu šel i v předchozích letech, tento úsek jsem dříve bral vrchem přes vrchol Bukovce, a proto jsem neměl správnou cestu našlapanou. Vydal jsem se proto od studánky po modré v protisměru a na asfaltce pak zahnul dle intuice na jihovýchod směrem k Hořicím. 

Cesta vedla dolů, jak se na cestu do Hořic sluší, ale než jsem se stačil rozpohybovat k vyšší frkvenci kroků, zarazila mě cedule s nápisem Cesta Dolnolhotská. Do Dolní Lhoty jsem se dostat opravdu nechtěl, vrátil jsem se proto na poslední rozcestí a zahnul od něj nahoru a po chvíli se konečně napojil na správnou cestu. Po ní jsem už spolehlivě dokráčel do Hořic a od nich seskákal muflonmo do Blanska. Po zkušenostech z předchozích let jsem nic moc nečekal od občerstvení na další kontrole, tak jsem se pro jistotu ještě stavil do Billy a doplnil zásoby. 

Na kontrolu u hlavního nádraží Blanska (83 km) jsem dorazil ve třičtvrtě na poledne. Už z dálky mě vábila vůně opékaných buřtů, což jsem opravdu nečekal. A už vůbec jsem nečekal, že to bude jen vábení, neboť se ta vůně nelinula od kontroly, ale jen od vedlejšího bistra, který ke kontrolnímu stanovišti nepatřilo a jen poskytovalo celkem nepříjemné kouřové efekty. Naopak mile mě překvapilo, že tu měli dobrou pomazánku s rozepsaným složením ze škvarků, vajec a okurků. Vodu jsem tentokrát nedoplňoval, pořád jsem měl dost svých zásob. Po dlouhé době (když pominu letmý pozdrav na vracečce) jsem se tu ale zase setkal s Jirkou, Luborem a Jurajem a taky s Markem K. a Evou K.. Od Jirky jsem si půjčil tentokrát místo tužky mobil, abych si zavolal domů a zkontroloval situaci, dozvěděl jsem se, že jsem mobil skutečně zapomněl doma, což mi přineslo určitou úlevu. 

Dál už se mi šlo o to lépe, navíc cesta mířila do Klepáčova, na který jsem měl vzpomínky, jak jsem se zde před rokem naháněl s Olbryšem a cítil jsem se tak i zbaven tohoto břemena. Trvalo mi to teda chvíli, než jsem nohy pořádně rozešel, ale pak už nešlo zastavit. Ještě v lese za obcí jsem chvíli kráčel s Luborem, který se ale rozhodl počkat na parťáka, a tak jsem pokračoval už sám. Jirkové a Lubor byli za mnou, Eva a Marek Kus před mnou, ale i ty jsem začal pomalu stahovat. Prošel jsem kolem Olomučan a pod Máchovým památníkem a u kontrolního bodu u Nového Hradu jsem dvojici dostihl. Při seběhu do údolí jsme jim zdrhl -- s Markem jsme se shodli, že jsem jim to tu udělal už někdy dříve. Jen dole jsem tentokrát nikoho nedostihl. Zatímco loni jsem tu došel Václava J. a nadělil mu tak hodinu a půl, letos mi to on vrátil i s úroky a zatímco já se škrábal do kopce k Vranovu, on už byl možná někde v údolí Ponávky 2 hodiny přede mnou. 

Na výstup z údolí Svitavy do kopce, kde jsem už jednou pěkně umřel, jsem nasadil opět nesmeky. Šlo se v nich ze začátku dobře, ale jak jsem se dostal na vozovou cestu, sníh se začal bořit a když na něj svítilo slunko, začal se mi lepit na hroty. Proto jsem nesmeky radši sundal a v 15h dorazil do Vranova. S vědomím, že u Lelkovadla má být ještě občerstvovačka jsem nezastavoval u samobaru a pokračoval dál. Ani vodu jsem nedoplňoval, pořád jsem měl dost svých zásob. U Lelkovadla byl v předchozím roce houf lidí, že nebylo snadné najít kontrolu. Teď ji taky nebylo snadné najít, protože jsem tu byl sám. Dle časoplánu měla končit až za hodinu, ale jak už jsem psal, na to se tu úplně nehrálo, kontrola se nejspíš sama chytla do místní pasti na lelky. To mi ale příliš nevadilo, vyšláp jsem na hřeben Babího lomu a tentokrát si nezapomněl zapsat kontrolní bod. Cestou jsem předešel chlapa s malým klukem a poradil jsem jim, že se můžou zajít zapsat do vrcholové knihy. Ten celkem nečekaně zereagoval s dotazem, zda je to Brněnská výškovnice, tak jsem mu to potvrdil a šel na vrchol. K mýmu překvapení to byl Ondra, kámoš ze studií, se kterým jsme se asi 20 let neviděli. Na vrchol jsme vylezli všichni tři, chvíli jsme pokecali, během čehož jsem si tu odbyl náhradu za lelkovací občerstvopauzu.

Následoval hřeben Blomu. Nohy už měly za sebou kilo, tak se jim moc nechtělo a zvlášť stehna se protestovala čím dál víc. Tentokrát to tu holt bolelo víc jak jindy. Namrzlý šutry tomu moc nepomohly, nicméně scenérie to byla i tak krásná. Víc namrzlý jsem to tu zažil jen jednou a snímky z toho památného výletu jsem začlenil do nedávno vzniklého videoklipu písně o chůzi po ledu. V hlavě mi  samozřejmě během tohoto pochodu vytanula mnohokrát, ale tentokrát to byl z mé strany počin držkopádů prostý. A to i po sestupu z rozhledny, na níž jsme se na můj popud vyfotili s Evou a Markem. 

Do Lelekovic jsem dorazil někdy před 17h. Prošel jsem jejich asfaltovou část a došel k Ponávce. Zde po asi 107 km jsem se rozhodl, že se ještě trochu zkusím proběhnout a ono to nějak šlo. Navíc podél Ponávky to byla opravdu krásná proběžka, protože potok byl i v tomto úseku krásně zamrzlý s různými ledovými rampouchy a ledopády. Za chvíli jsem se tak dostal do Babích dolů a před sebou jsem uviděl známou dvojici kalhot a sukně, tedy Lucii a Toma. Oproti předchozímu roku mi to trvalo o nějakých 50 kiláků víc, než jsem je dohnal. Ale stalo se a nyní jsem měl jinej cíl -- západ slunce s výhledem od Ořešína. Po výstupu na hřeben bylo přes les vidět, že slunko je už docela blízku hřbetu Velké Baby, a tak jsem musel pohnout. V dáli jsem viděl jak postupně zalízá za Sychrov, ale když jsem vybíhal po silnici nad Ořešín s výhledem na celej Štatl, ještě kousek té žhavé koule na obzoru vidět byl. Ne však na dlouho a v údolí Rakovce pod Ořešínem už jsem se nořil do mírného šera. Kdysi dávno v začtku trasy jsem Milanovi tvrdil, že do cíle samozřejmě dorazíme za světla, takže jsem předstíral, že se ještě nesetmělo. Navíc jsem si ještě udržoval naději, že bych to mohl stihnout do 18h do cíle. Prostot jsem se nezdržoval a v údolí letmo pozdravil dříve vyrazivší chodičku Zdenku -  mou jmenovykni Pavlíkovou ze Slovenska. 

Údolí Rakovce bylo po stránce ledů asi nejzajímavější - zvlášť zamrzlý bažiny nad poldrama, kde se ledy různě lámaly a zůstávaly na kmenech stromů. Když jsem se ale z údolí vynořil někdy kolem 17:50 v Mokré Hoře, uvědomil jsem si závěrečnou zhůvěřilost tohoto pochodu, jíž je úplně zbytečnej obchvat Lachemy z východu. Tuto fázi se mi od loňska podařilo z hlavy vytěsnit a mohl jsem si tak znovu prohlídnout, kde jsem kdysi za svých středoškolských let brigádničil, jako bych tu před rokem nešel. 

Naopak kromě toho jsem mohl zapomenout na naději stihnout cíl do 18h. Na co jsem ale nezapomněl, bylo moje auto. Při příjezdu na start jsem ho zaparkoval u silnice a celej pochod mi v hlavě naskakovaly hororové výjevy, jak policajti přeměřují šířku silnice, co jsem tam nechal pro průjezd autobusu. Na závěr mě proto chytla depka z toho, že tam skutečně proběhla čistka a auto už bude odtaženo. Bolavý nohy mě v tu chvíli vůbec nezajímaly a jen jsem se psychicky připravoval na to, že tam auto po mým příchodu nebude. Vyběhl jsem co nejrychleji na náměsti a auto jsem tam neviděl. Byl jsem na tuto situaci už docela přiraven, takže to se mnou neseklo, tím spíš, když jsem zjistil, že koukám na špatnou křižovatku a moje auto stojí až u té další. Pro jistotu jsem k němu ještě zašel kouknout, zda má nějakou novou výbavu na kolech nebo na stěrači, ale nebylo tomu tak, zjevně policajtům nevadilo a mohl jsem tak už v klidu dorazit do cíle. To se mi podařilo v 18:17, teda nějakých 22:17 od startu. 

Díky tomu, že jsem cestou nefotil, jsem ušetřil čas a o pár vteřin tak předstihl Petra Komžáka a Aleše Paláska startující v první vlně. Tím skončilo Černohorskošlápotové dobrodružství, díky všem orgům, co ho připravovali, zejména Františkovi. Nohy (přesněji horní části dolních končetin) mě bolely ještě několik dní, jako bych měl za sebou Malou Fatru. Asi už to není co bývalo před rokem za mlada. 

Díky za poskytnuté fotky Soni Němcové, Jirkovi Kerlikovi, Petru Komžákovi a Evě Konszké.

Motanice - nikdy více?

Od mé poslední stovky v Pováží uplynula doba tak dlouhá, že mi stihly slézt a odpadnout nehty na obou dolních palcích, tak bylo na čase nohám zase trochu naložit, aby se neflákaly. Příležitost nám k tomu dal Nerv - Martin Hlaváč, který se ujal organizace nové zimní jihočeské akce Motanice na hromnice, jejíž trasa by ještě přesněji odpovídala názvu Motanice za hranice. Motanice to ale byla každopádně už od pohledu na mapu. Vyráželo se z Vyššího Brodu na tři etapy: okruhy Hvězdný, Medvědí a Jelení, přičemž každý z okruhů se sám skládal z ještě mnoha dalších smyček, takže fundamentální grupa celé trasy by byla volná grupa nad mnoha generátory. Tím se ale Nerv zjevně nenervoval, prostě byla trasa dána a až v jejím průběhu jsem postupně pochopil, co že se to po nás ve skutečnosti chce.

Posledního ledna jsem se vydal z Brna autem s Evou Strnadovou. Cestou jsem jí vložil do rukou jehlu a zodpovědnost za moje boty, v nichž zelo více děr než by se slušelo od bot, s nimiž jsem se chystal na zimní kilo. A vzhledem k tomu, že předpovědi hlásily páteční přechod fronty, déšť a od vyšších poloh sněžení, chystal jsem se do mokra. To, že se nakonec předpověď změnila a ani nekáplo a úseky s mokrým podkladem by se daly spočítat na prstu jedné ruky (pokud bych ho mohl použít víckrát), to bylo spíše příjemným překvapením. Bohužel se Eva zhostila šití tak obětavě, že za chvíli zela díra i v její ruce, takže tuto zábavu přenechala mně na dobu, kdy už jsme se v tělocvičně vyšobrodské školy chystali na start. Během této přípravné fáze jsem se v tělocvičně potkal se spoustou známých stovkařů a zjistil, že nejen, že nemám běžeckou mikinu, ale taky že jsem ve spěchu doma zapomněl velbloudí vak. Do báglu jsem proto dal petku s přihořčíkovanou vodou. Tato skutečnost se ukázala jako docela zásadní. Stejně jako možnost na základně ve škole si ponechat některý věci jako nesmeky a při dalších průchodech se přepakovat.

Nedlouho před startem jsem s odebral s ostatníma před školu. Ještě než Nerv s Olafem oficiálně akci zahájili, uvědomil jsem si, že jsem v tělocvičně, kde jsme si nechávali věci před odchodem, neviděl svou dokladovou brašnu a v panice jsem se vydal ji hledat do školy. V 23:00 bylo odstartováno a já se ještě motal ve škole. Až po chvíli jsem brašnu našel na topení na záchodě (pověšenou poté, co jsem si tam nabíral vodu). Na trasu jsem proto vyrazil až ve chvíli, kdy už byli všichni pryč a před sebou jsem neviděl vůbec nikoho. Když jsem se pak koukl na mobil na trasu, uvědomil jsem si, že orientovat se podle toho bude téměř nemožný, protože od startoviště vedlo asi deset čar a než jsem poznal, která je tam správná, zvolil jsem náhodně jednu a až místní lidi u cesty mi určili směr, kam před chvílí běželi ostatní.

Vydal jsem se na stíhačku do první smyčky na vrchol s kostelíkem Maria Rast a za chvíli už jsem dostihl Vocasa, jak nezouval mačky. Já jsem se cítil zatím celkem v pohodě, i když terén byl pravda místy celkem dost kluzký. A nejen to,  Nerv chtěl, abychom si ho asi celkem brzo zapamatovali a tomu odpovídal terén. Přesto někteří při výstupu houštím na dálku nadávali Olafovi. Taková nespravedlnost vůči Nervovi. Takhle se to jevilo, že zase si všechnu slávu odnese Olaf. Přitom Nerv musel zapojit opravdu velké úsilí do přípravy této akce. Nejspíš si objednal dron se zásobou samolepících reflexních šipek, který se z něj pří průletu nad lesem sypaly a náhodně zachytávaly na kmenech dřevin v hustých porostech. Jak jinak by bylo možné umístit šipky do míst, kam před námi, rozuměj asi 60 účastníky, ještě lidská noha nešlápla? Přímo přede mnou těch noh bylo samozřejmě spousta, prodíral jsem se ze zadních pozic vzhůru předbíhaje mnohé muže, ženy a Tomáše Zahálku. 

Až jsem předešel i Maďarskou partu a dorazil k fixové kontrole u kaple Marie, dostihl jsem i Evu. Nedlouho poté jsme se opět zanořili do lesa, tentokrát plného klád a po žuchnutí z jedné z nich došlo k tomu, čeho jsme se báli - Eva si zrušila hůlku. Už v Pováží to bylo s jejíma hůlkama na pováženou, ale tehdy jsme se ještě osudu vzepřeli a hned na startu zaseklou hůlku zprovoznili. Tady se ale hůlka nadobro přervala, takže všechny pokusy o její opravu by byly zbytečný. Paradoxně to ale Evu akorát zrychlilo, takže po zápisu kontroly na vyhlídce u obelisku kolem se otočila a svištěla dolů.   

Snažil jsem se svištět za ní, ale holt muflon není svišť a hlavně, muflon není polární zvíře. Tudíž se mým nohám příliš nelíbilo na ledu. V nižších partiích tohoto "zahřívacího okruhu", kde člověk zejména poznal, jaká je venku zima, už byl sklon cesty menší, že se dalo použít kontrolovaný skluz, kterým jsem ušetřil pár kroků a dokonce tak předjel i pár lidí. Dole u školy ve Vyšším Brodě, kam jsem dorazil přesně o půlnoci, jsem ale situaci vyhodnotil tak, že se v další části budou hodit hroty na boty. Neměl jsem běžné nesmeky, ale pradávné řemínkové alpinky, ne až tak lehké a o to méně praktické. 

Po tomto krátkém mezipřistání jsem zase vyrazil dál nechav se předběhnout mnohýma z těch, co jsem je předklouzal v předchozím úseku. Nyní už jsem vyrážel na nejdelší úsek směrem k jihu, na konec Čech. Cesta to byla celkem nezáživná, šel jsme ji po většinou sám, jen občas jsem se došel/předešel s některým Milanem - Pohlem nebo Mikuláškem či Jirkou Kerlikem nebo dalšíma světlonošema, co se občas vynořili ze tmy. Kdesi takhle za poslední vesnicí, Studánkama, najednou vidím světla v protisměru. V nich jsem rozpoznal Evu s parťákem, kteří ve vsi minuli kontrolní bod a asi 2 kiláky se museli vracet. To jsem jim moc nezáviděl, nicméně Eva měla rychlost, že i kdyby se vracela na start, tak by mě pak hravě dostihla. Mně se nešlo příliš dobře a na pohodě mi nepřidal ani pád na ledě na zadek, pod kterej jsem si ještě stihl dát pravou ruku. Bolelo to jaxviňa a na chvíli mě to úplně vyřadilo z rytmu, že jsem o nějakým rychlejším tempu nemohl vůbec uvažovat. Následně mě proto dostihli Milani a v závěsu za nima jsem dokráčel k jednomu z nejvýznamnějších míst trasy, jižnímu "pólu" České republiky. Sice jsem tu byl jen pár měsíců před tím, tentokrát ale potmě a v úplně jiné sestavě. Zde, na dalekém jihu, kde zjihl nejeden seveřan (se mnou tu byli konkrétně Milan Mikulášek a Míra Habel), či Milan [Pól] (Pohl), nás konečně dostihla i Eva. Udělali jsme několik fotek u pamětního kamene a začaly se sem hrnout další chodiči, tak jsme vypadli a uvolnili místo. 

Můj výpad byl ale o mnoho pomalejší než ten Evin, jejíž světlo jsem viděl vzdalovat se po cestě mířící do hloubi Rakouska, zatímco já jsem se ještě stavoval u pomníku kanónů z Třicetileté války. U nich zaujal polohu ležícího dělostřelce nějakej čundrák poširákující ve spacáku. Ten určitě o setkání se mnou nestál (neboť ležel), tak jsem na něj zbytečně neplýtval fotonama a pokračoval v cestě. Moje ruka už byla celkem v pohodě, ale měl jsem celkem hlad a těšil se na občerstvovačku. Ta nejbližší a jediná mimo základnu ve Vyšším Brodě byla někde pod nejvyšší horou na trase, rakouským Sternsteinem, ale bylo to k ní ještě asi 6 km do kopce. Málokdy mi moje soustavný zapomínání přinese víc než hloupou příhodu do výletopisu. Tentokrát mi ale zapomenutej velbloudí vak pomohl zachránit situaci. Nebýt něj, nejspíš by mě nebylo napadlo vzít si místo něj na pití obyčejnou PETku, načež byl bych ale v pytli, protože hadice od vaku by stoprocentně zamrzla. Leda že bych si teda do něj načepoval slanou vodu, líh nebo rovnou fridex. Pak by to byly asi o poznání větší zážitky, ale nevím, kdo by je za mě potom psal... Ono už takhle, když jsem pil z flašky nesené v běžeckým báglu jsem do sebe lil vodu o teplotě blízké nule, což tělu úplně nepřilepší. Ale pít se musí, takže jsem to čas od času holt musel podstoupit, jen mi pak vždycky trvalo, než jsem rozhejbal zkřehlou hubu a krk.

Tak či tak, na živou kontrolu s občerstvením jsem se těšil a cestu jsem si ukrátil při pokecu s Jirkou Kerlikem a dvojicí Zachodilů, s nimiž jsem probíral rodinné a pracovní vytížení, teorii čísel, nový světový řád a prostě tyto obvyklý stovkařský témata. Do kopce k hospodě Waldschenke, u níž byla kontrola jsem ale už mlčel a leda tak funěl. Někdy kolem třičtvrtě na tři jsem na kontrolu dorazil. U ní  si Nerv a Olaf užívali radostí venkovní zimní občerstvovačky. Dal jsem si mrazem vysušenej půlkrajíc chleba, salám a okurek. Ten byl nakrájen na tácku, na kterým jsem zpozoroval zcela zvláštní jev:  zatímco okrurky na straně u Olafa byly zmrzlý, ze strany od Nerva byly ještě měkký. Moje vysvětlení bylo, že Olaf stál na straně severní a Nerv jižní. To by samo o sobě nemuselo stačit, ovšem klíčem k pochopení tohoto jevu bylo, že jsme se tu na pár kilometrů ocitli nečekaně v povodí Dunaje. A jakožto obyvatel tohoto povodí vím, že zde většinou platí takový zásady jako že sever je nahoře a jih dole. A když se v zimě spojí vrch a sever, je z toho ještě větší zima. A tímto pravidlem se řídil i tácek s okurkama. Alena, zvyklá ze Slezska, že sever je dole, tuto změnu nečekala a ze své severní strany si neuváženě vybrala kvalitní okurkovou zmrzlinu, zatímco já jsem si pochutnával na zelenině z jihu. 

Zda i dál na jih bylo tepleji nebyla možnost víc odzkoušet, protože se cesta stáčela zpět na ledový sever. Olaf prochlazený několikahodinovým stáním na svojí straně toto počasí vychvaloval "Počasí nám pěkně vyšlo, co?" což doprovodil záchvatem kašle a na to se dalo říct jen "Je to pravda." Počasí opravdu krásně vyšlo, byla jasná noc a pro nás, co jsme se pohybovali, se dala celkem dobře přežít, ale kluky na kontrole jsem celkem litoval.

Mezitím mi utekli mí spoluchodiči a od teď už jsem šel až na pár úseků po zbytek cesty sám. Nyní jsem musel vyšlapat na jedinou tisícovku trasy, Sternstein. Cestou jsem se zahřál v podstatě na celým těle kromě ruk. Těm trvalo trochu dýl než zbytku těla než rozmrzly a dal jsem jim proto dvojitou dávku rukavic. To trochu zbrzdilo ztrátu tepla, ale naopak urychlilo ztrátu času, když jsem bojoval s jejich sundáváním při snaze na vrcholu zapsat Káčko (teda v tomto případě Háčko). Zde na zalesněném vrcholu ve výšce 1125 m n. m. stála  rozhledna, bohužel toho času nedostupná, takže jsem se musel spokojit s výhledem na její temnou siluetu a pokračoval dolů. 

Měl jsem tušení, že cesta dolů nebude tak jednoduchá jako výstup a očekával jsem o dost víc ledu. A taky jsem se dočkal - po chvíli jsem došel na začátek ledového úseku. Na toto jsem byl vybaven svými nesmeky, přesněji alpinkami. Zde se ale taky ukázalo jejich hlavní úskalí, které poznamenalo celý tento můj pochod. Nebyly to špatný mačky, kdysi jsem v nich dokonce vylezl na Kebnekaise, ale pro urychlení pohybu na této akci to opravdu nebyla nejlepší volba. Jejich hlavním problémem je spousta možností, jak řemen poprovlíkat asi deseti okama a nanejvýš jeden z nich je správnej. Když ho člověk netrefí, mačka na noze pořádně nedrží. Takže po půlhodině navlíkání, když se mi to konečně správně podařilo, jsem s nima asi za minutu seběhl zmrzlej úsek cesty a pak je zase mohl sundat. Během toho mě samozřejmě předešlo spousta lidí. Takže místo obvyklého mufloního sestupu, kdy při seběhu dotahuju ostatní, jsem teď klesal mnohem rychleji hlavně pořadím. 

Jak skončil led, konečně jsem se trochu rozpohyboval a znovu jsem dostihl jsem pár borců, co mě předešli během mého boje s alpinkama. Ani jsem pak pořádně nezaregistroval, že jsem překročil státní hranici zpátky do ČR, to protože jsem v těch místech místo koukání po cedulích koukal, kde jsem ztratil rukavici. Naštěstí jsem ji brzo našel a podobně jsem ustál i další pokusy o ztrátu rukavic během cesty. Trasa teď vedla dál furt po vozové zaledněné cestě, kde spíš než muflona můj pohyb připomínal vrávorajícího tučňáka. 

Pronásledován Zdeňkem Rajnoškem, Tomem Zahálkou a Petrem Komžákem jsem dorazil na rozcestí Pod Martínkovským vrchem, nacházejícím se ne až tak daleko od Vyššího Brodu a vzdušnou čarou asi půl km od kaple Maria Rast, kterou jsme navštívili na začátku cesty. Jenže tady se začal projevovat hlavní záměr celé akce - totálně nás doblbnout. GPX trasa z tohoto bodu vedla na různé směry, ale ta naše nyní nevedla směrem do města, ale na opačnou stranu. A to ještě tak, že po velké ploše zaledněného rozcestí bylo potřeba projít tam a zpět, aby člověk zdvojnásobil šanci, že si na něm rozbije hubu. Já tuto možnost ani tak nevyužil a pokračoval dál. Cesta mě dovedla na pasečnatý svah pod vrcholem s příznačným názvem, kterej jsem si za celou cestu nebyl schopen zapamatovat; napřed mi to v hlavě utkvělo jako Vysekanka, ale tak úplně to nebylo. Každopádně na rozcestí na jejím vrchu vedla trasa dolů na druhou stranu, pak k rozcestí červené a žluté, kde byl další kontrolní bod, ovšem tentokrát se mě na Hvězdném okruhu netýkal. Přemýšlel jsem, co se tím sleduje, že procházíme přes kontrolní bod, který nemáme zaznamenávat a tak usilovně jsem nad tím přemýšlel, až jsem sešel po louce za kopce na špatnou stranu. Pak jsem musel řešit, jak se dostat zpátky na červenou značku, ze které jsem sešel. Asi za to mohla moje čím dál míň svítící čelovka. Naštěstí stačilo uhnout doleva do lesa a po chvíli prodírání se houštím jsem byl na značce. Hlídal jsem si, abych nepřešel rozcestí Pod Kapličkou, kde byl kontrolní bod. 

Seběhl jsem po celkem dost lední cestě až dolů k rozcestí, kde jsem po delší době zahlédl světla čelovek hemžících se v podezřele velkých houfech a navíc v divným směru. Koukám se, kde je kontrolní arch a on nikde. Koukl jsem teda i do mobilu na mapu a až teď jsem pochopil, kde je pravda. Šel jsem blbě asi jeden a půl kiláku a po červené se vůbec jít nemělo. Musel jsem se proto vydat do protisměru, abych se dostal ke kontrolnímu bodu. Nekoukl jsem na měřítko a tak jsem doufal, že to nebude daleko. Když jsem ale na tomto úseku začal potkávat lidi, kteří mi zdhrali už před hodně dávnou dobou, začal jsme tušit, že to nebude záležitost hodna podcenění. Postupně jsem se tu posetkával s mnohými včetně Jirky, Milana, ale pak i Zdeňka a Tomáše. Každý mi říkal trochu jiný odhad toho, jak daleko ještě musím jít. Nakonec jsem narazil i na Michala Turka. Zatímco většina z nás jela na tento pochod užít si jižní Čechy, Turek se zaměřil hlavně na jižní Češky a jedné z nich dělal doprovod na trase a úvod proto pojal, jak je jeho zvykem, pozvolna. Na rozdíl od ostatních, kteří mi optimisticky dávali odhad, že mě čeká asi tak půl kiláku, on to viděl tak na dva. Tím mě nepotěšil a donutil mě přehodnotit situaci. 

Uvědomil jsem si, že už notnou dobu jdu ledovým korytem, po kterým by se určitě líp šlo v nesmekách. Tak jsem nasadil (po asi 5 minutách snahy) alpinky a pokračoval dál. Samozřejmě že po pár metrech led skončil a začal normální lesní terén, měl jsem však na paměti, že se tudy budu za chvíli vracet, a tak jsem si nechal ty krámy na nohách. Chůze v nich po kořenech byla taky položkou na zápis do dlouhého seznamu podělávek na tomto pochodu, připadal jsem si v nich jak lenochod na parketách. Nevím, jestli má pan Murphy nějaký pravidlo na nesmeky, ale pokud jo, tak tady to samozřejmě platilo. Možná by mohlo znít: "Led končí maximálně N metrů od místa nasazení nesmeků a začíná stejně tak daleko od místa jejich sundání," přičemž konstanta N určuje, jak moc má situace člověka naštvat. Zde to bylo kolem 10 metrů. Tak či tak, na hrotech jsem došel ještě asi půl kiláku lesem bez ledu ke kontrolnímu bodu Pod kapličkou. Cestou jsem se potkal i se skupinou Maďarů, kterou uzavíral Mark Lutring a ještě za nima s Lucii Čechalovou. Oba jsem je poslal napřed, protože jsem seznal, že je blbost zase několik set metr chodit na hrotech lesem, takže jsem zase věnoval čas sundávání maček. Mezi tím Lucie zabloudila kamsi mimo cestu a až když jsem šel kolem, tak jsem ji navedl na trasu. Pak jsme konečně došli k začátku ledu a připravil ji na to, že teď začíná úsek, kde se vyplatí nasadit nesmeky. Zatímco jí se to podařilo celkem rychle, já jsem tím zase proseděl dlouhé minuty, ale asi jsem toho proseděl málo, protože mi jedna alpinka seděla trochu a druhá vůbec a měla tendenci padat z nohou. V tom se jít nedalo, tak jsem si jednu sundal a pokračoval ve stylu curlistů, co mají každou botu jinou. Jednou se dá zakopnout a na druhé uklouznout. Mezitím se rozednilo a začal jsem zvažovat výhody tohoto zdržovacího postupu, zda třeba budeme někde za světla, kde by to stálo za to. Žádný jsem neobjevil. Výhledy tu zase tak bombézní nebyly, aby kvůli tomu mělo smysl se takhle zdržet. 

První přirozenou zastávkou byl ale až Vyšší Brod - ovšem nikoliv škola, ale jen brána kláštera. U ní se cesta zase stočila dolů, tentokrát to vzala přes Vltavu k nádraží a pak na Kraví horu. Úsek od nádraží po vrchol tohoto místního Monte Bú bylo jediným úsekem trasy, který jsem navštívil  i na jiné stovce. Teď ale vedla trasa k vrcholu z druhé strany a trvalo mi to tak dlouho, že se zatím Země otočila a vyšlo slunko. Na vrcholové vracečce, kam jsem zavítal naposledy během oslav 100 let Československa při BLKu 2018, jsem po delší době spatřil několik účastníků z Uherska a dalších částí dávno zaniklé monarchie. 

Na vrchol jsem ale vylezl zase sám, abych se pokochal výhledem níže na Vyšší Brod. Tam na mě čekala občerstvovačka na 49. km, k čemuž mi zbývaly 4 km. Ve snaze dorazit do tohoto mezicíle do 9 hodin (tj. mít zhruba 50 km za 10 h), spustil jsem se se z kopce muflonem. Nebyl tu led, tak jsem to nemusel moc brzdit a ... samozřejmě když to člověk nejmíň čeká mi pod nouhou vyrostl kořen, o kterej jsem zakopl. Byl docela haluz, taková smrková, že jsem se jí chytil a uchránil se před pádem rovnou na hubu. Co jsem ale neuchránil byla hůlka, kterou jsem tím přerazil na dva kusy. A tak jsem dopadl podobně jak Eva, tedy pár km před základnou jsem si nesl kusy hůlky s sebou. 

Boj o včasný příchod do školy jsem nakonec vyměnil za snahu opatřit si nějakou náhradu, ale ač je Vyšší Brod plnej vietnamských prodejen, jako na potvoru žádná se nezaměřovala na turistický hole. Tak jsem dorazil do školy pár minut po 9 a unavenej zasedl na matraci a nacpal do sebe snídani z vlastních zásob. Polívku ani nic dalšího z kontrolní občerstvovačky jsem si teď nedal, stačilo mi hlavně si chvíli odpočinout a mohl jsem pokračovat. Pozdravil jsem se tu mimo jiné s pražskými Pavlíky, kteří si přijeli dát denní Fünfzig, což byla v podstatě šedesátka.

Druhý okruh byl Medvědí a měřil o něco víc jak půlka toho prvního, tj, asi 26 km a vyrazil jsem do něj s jednou hůlkou. Začalo to všechno velmi optimisticky, protože v první fázi se šlo k potoku Menší Vltavice kolem krásných vodopádů Sv. Wolfganga. Zde jsem dostihl opět Maďary, zejména Bálinta, který nemohl vynechat příležitost k focení, ovšem já tímto nešvarem trpím taky, takže se náš odstup příliš nezmenšoval, teda přesněji řečeno právě naopak - poté, co jsem našel místo u opravovaného mostu, nechal jsem je nadobro pláchnout. 

Jakmile jsem dofotil, vydal jsem se je stíhat, ale celkem bez úspěchu, úplný turbo se mi tu nahodit zatím nepodařilo a zbytečně jsem netlačil na pilu. Jak jsem dorazil k rozcestí Pod Martinovským vrchem, seznal jsem, že tady už jsem v noci byl - a taky že jo. Zde začínala jedna z několika dlouhých opakovaček. Tady jsem to ještě bral jako pozoruhodný výstřelek Nervova trasování. I když nějak jsem nepochopil, proč se mělo jít na vrchol Vymlátilky opakovaně tou samou nesmyslnou pasekou, když kolem se dalo jít po značce daleko hezčí cestou. Inu, ne všechno je nutný pochopit. Aspoň pro odlišení se tu tentokrát lezlo na vrcholovou skálu, která byla velmi pěkná. Opět jsem se tu potkal s Maďarama a dalšíma, jež jsem viděl, jak u rozcestí řeší, kterou cestou pokračovat.

Vyšplhal jsem na skálu, zapsal kontrolu a po jejím slezení jsem se ve snaze skupinu přede mnou trochu stáhnout rozběhl z kopce dolů - směrem, kam jsem předpokládal, že mí předchůdci šli. Ne, že bych se předem koukl, kam že se má jít doopravdy. Teda ona tam trasa vedla, ale z mapy nebylo poznat, že v opačným směru. Mohl jsem si teda dát kolečko asi 18 km obráceně, ale to mi přišlo jako trochu příliš velký znásilnění trasy a bůhví, co by na to pak Nerv říkal, tak jsem to to od rozcestí, kde jsem si už podruhý nezaznamenal kontrolu zase vylezl nahoru a teď už správně po hřebeni pokračoval dál, kolem Cigánského hrobu k Medvědí skále. Od ní se začalo klesat do údolí Vltavy. Potkal jsem se tu s dvojicí chodičů, který jsem pak ještě párkrát zahlídl cestou dolů. 

Postupně se objevovaly skalky a na jednu z nich, Čertovo kopyto, vedla přímo lana , po nichž bylo nutno vyšplhat (bez nich to šlo celkem těžko). To si u mě Nerv šplhl, že tam toto šplhání zařadil. Teda jen do chvíle, než jsem zjistil, že to je omyl, na trasa nahoru nevedla a na vrchu žádná kontrola není, tedy jsem tam šplhal "zbytečně". Samozřejmě mi to bylo úplně jedno, protože jsem nahoru lezl hlavně kvůli tomu, abych se tam podíval, ale tím pádem mi bylo jasný, že mi ostatní zase trochu poutekli. Až když jsem sestupoval zledovatělou cestou přes paseku a minul odbočku k Poustevně, ozvali se ze spodu lidi, že ji přešli taky a tak jsme se vraceli všichni. Poustevna byla další pěkná skála a od ní jsem se už spustil z kopce dolů. 

Sestup to nebyl úplně ideální, přecejen zledovatělej terén není prostředím, kde by byl třínohej muflon úplně doma. Dolů jsem se ale nakonec nějak dostal. A hle, Lipenská hráz. Prošel jsem po ní s výhledem na zamrzlou hladinu. Škoda, že část trasy nevedla po ní, na bruslích by to jelo celkem slušně, jak bylo vidět v dálce na vyčištěné bruslařské dráze. Ovšem, to by zajisté bylo proti pravidlům, pokud Nerv, jako já, zakazuje užití snižovačů tření.

Musel jsem se teda spolehnout na svoje boty a v nich jsem kráčel směrem k vlakové stanici Lipno. U ní se nacházela další kontrola a za ní ukazovala trasová šipka kamsi doleva. Stejně tam se stáčela i cesta, tak jsem po ní pokračoval podél celého nádraží až na konec, kde jsem najednou zjistil, že jdu blbě a nádraží se vůbec obcházet nemělo. Vrátil jsem se, abych zjistil, že šipka doleva byla myšlená jako nahoru, ale jako úplně hodně doleva nahoru, prostě fakt úplně smrtelně vážně dovrchu. To že tam nevedla žádná cesta ani nic co by ji aspoň vzdáleně připomínalo, byla věc se kterou bylo nutno se smířit už během prvních pár metrů. I když jsem toho všeho měl už celkem dost, toto mě až tak nerozhodilo, přecejen bylo potřeba nějak se dostat nahoru a nutno říct, že se šlo krásnou sutí a kamenným mořem. Takže se šlo o to hůř, ale bylo to pěkný. 

Vystoupalo se až kamsi k jakési vesnici, od ní ještě dál do sedla, kde se cesta stočila na jih a pokračovala na vrchol Luč. Na něm jsem po delší době dostihl Petra Kotláře a Honzu Vocáska, kterej tu taky bojoval s nesmekama. Bylo vždy otázka, nasadit nebo ne. Ti co si je nevzali, byli v pohodě, protože to nemuseli to řešit - touto taktikou jsem se onehdá při kalamitě řídil ohledně sněhových řetězů  a šlo to. Ani tady jsem to nemusel řešit, protože na tuto část trasy jsem nechal hroty na základně. 

Bylo odpoledne v plném proudu, když jsem procházel kolem skály s vyhlídkou na Lipno. Vylézt se sem mělo až při dalším okruhu (což samo o sobě znamená, že se sem šlo nesmyslně ještě jednou), naštěstí mě ale napadlo si tam vylézt hned, dokud bylo hezky. Výhled byl krásnej, počasí nádherný, skály taky takže mi představa, že sem půjdu ještě jednou nějak nevadila. Koneckonců zanedlouho jsem viděl už několikero rychloborců, kterak valí do kopce a několikero fünfzigařů, kteří se snažili o totéž, neboť je sem trasa zavedla taky. Kopec jsem nějak seskákal dolů do Loučovic, kde jsem přešel železnici a Vltavu (mimochodem, Vltavu jsme celkově přešli suděkrát, ale tuto železnici lišekrát, zvláštní to jev :). Ale to předbíhám. 

V Loučovicích a v následujícím protikopci jsem pak potkával další rychlochodiče, kteří už byli na třetím okruhu. To že nyní šlapali v našem protisměru mě začínalo vést k úvahám, co že tím Nerv vlastně sledoval. Že se trasa motá jak tasemnice ve střevech bylo jasný už při pohledu na gpx na mapě. Ale nebylo z toho patrný, kolikrát se některý úseky opakují. Až teď mi to začalo docházet, že Nerv ve stylu Iskeho zkouší, co jsou chodiči ochotni podstoupit. No ale když už se do toho člověk dal, tak nešlo uhnout, nebo couvnout. To by mohl taky skončit na nějaké jiné části trasy a nadobro zacyklit. Naštěstí jsem měl svůj směr a opět přes Vylámanku jsem přelezl do povodí Menší Vltavice. 

Jakmile jsem ji překročil Pod Martinovským vrchem, začalo se konečně stoupat chvíli jinou cestou než dosud. Ale žádná výhra to opravdu nebyla. Byla to vozová cesta celá pokrytá ledem. Ani jsem na ní nezpozoroval, že se z ní mělo odbočit a ke kontrole u Kaple Marie jsem se kousek vracel, tou nejvíc zledovatělou cestou. 

Na vrcholu jsem potkal rodinku vyhlížející na Petra Kotláře, kterej bojoval někde za mnou. Já jsem už vyhlížel sestup po ledu. Chvíli sjezd po nohách, chvíli v dřepu a většinu doby po zadku. Gatě to zvládly bez úhony a jakmile jsem se na posledních metrech zvedl a šláp na jedno z posledních zledovatělých míst, hodil jsem hubu, za kterou by se nemusel stydět ani Chaplin v nejlepších letech. 

Ale mě to příliš nerozhodilo, měl jsem to nejhorší za sebou a mířil na občerstvovačku na 76. km. Byl jsem dokonce tak v pohodě, že jsem se cestou po loukách odhodlal k něčemu nebývalému. Vyřídil jsem jeden domněle nepříjemnej telefonát, ke kterýmu jsem se nemohl odhodlat posledních několik měsíců (už na Pováží jsem o něm přemýšlel). Celou cestu jsem si říkal, že bych to mohl zkusit a přemítal jsem si v hlavě, jak by mohl proběhnout. A tím jak jsem byl unavenej a současně uvolněnej, úplně se mi rozvázal jazyk a v pohodě jsem záležitost vyřídil. Měl jsem z toho takovou radost, že jsem vůbec nevnímal, že jdu blbě a do města jsem došel po úplně jiné cestě. To mi ale bylo jedno, od teď už bylo všechno v pohodě, teda skoro. 

Pohodu podpořila polívka a šnycl na základně, pokec s přáteli, kterých se tu objevilo o to víc, že někteří už měli po šichtě. Těmi byl například Sucháč, kterej už zvládl celý kilo, nebo Míša, který byla naopak už v pohodě po šedesátce. Oba mi vyloženě přišli do rány. Vzhledem k nefunkčnímu nebo dosluhujícímu vybavení jsem si od Sucháče půjčil jeho nesmeky a čelovku, neboť v té mé už dosvítily náhradní baterky a od Míši jsem si půjčil hůlky. Poprvé jsem tak měl příležitost zkusit si projít se s jinýma než těm svýma těžkýma vhodnýma na zahánění prasat. A ukázalo se, že i lehký hůlky můžou být dost pevný, že dokážou udržet i muflona. Nesmeky jsem si vzal hlavně přímo na Sucháčovo doporučení, že mě čeká jeden dost šílenej úsek podél železnice u Vltavy. 

Vzal jsem to na vědomí a už za šera se vydal na poslední okruh. Už jsem byl i psychicky připraven absolvovat už poněkolikátý ten hroznej úsek přes Marii a Vyklestilku (tak se to jmenuje!). Nevím, jakým hnutím mysli to takhle Nerv sestavil, ale působilo to, jako by v okolí žádný další cesty nebyly a snahou bylo znechutit nám tuto jinak krásnou oblast. Ale já jsem se nedal! Nasadil jsem hroty na boty a šlapal zpátky na Marii. Cestou jsem se pozdravil s Čapínem a jeho partou a zjistil, že jdu blbě a ostatní to jdou v protisměru, teď mě to ale tolik netrápilo. Jedním ze členů této party byl i Míra Souček, kterej správně odhadl, že se už při druhým okruhu bude hodit čelovka. A teď už byla zase tma. 

Do správnýho směru jsem se napojil cestou do Loučovic až poté, co jsem překonal ten kopec podivného jména, pod kterým jsem to už jednou zblbnul. V protisměru jsem potkával jak vychutnávače, co se teprve vraceli do cíle druhého okruhu jako byla Lucie a později Blanka, Pavlína, Jirka Hofman a další, tak i s některýma z těch, co už jsem potkal před tím a teď už to hrnuli do cíle, např. Starý Čakrt s novým robotickým kloubem, Krušnohorká Mirka a další.  Ve svém směru jsem potkal Marka Kůse, který šel správnou dolní cestou a jehož jsem asi o třičtvrtě hodiny předběhl záměnou směru na první smyčce. Okruh měl totiž topologii brýlí, kde se jedna smyčka dala (neoficiálně) obrátit a nikdo by si toho nevšiml. Měl jsem proto před sebou ještě druhou smyčku a delší část té první. Tím jsem si pomohl trochu se propracovat vpřed a začal jsem potkávat lidi, co byli před tím nedostižně vpředu. V Loučovicích jsem takhle předstihl Dana Martona s kámošem Atilou. Byl jsem zrovna v ráži, nahodil jsem turbo a utekl jim do kopce na Luč. Netrvalo to až tak dlouho a za chvíli jsem byl nahoře pod skálou s vyhlídkou. A nebyl jsem tu sám, ze skály právě slízal Milan Pohl s parťákem Pavlem.

Byv na skále už odpoledne jsem se tam už zbytečně nezdržoval, i když výhled na Měsíc spolu s Venuší by za chvíli klidu určitě stál. Valil jsem dál, až jsem kluky dohnal a pak jsme šli kus cesty spolu. Po dlouhé době jsem si mohl s někým chvíli pokecat, než jsem mu zdrhl z kopce. Přecejen jsem musel využít funkční nesmeky a hůlky a čelovku. Tato kombinace fungovala tak dokonale, že jsem dole na rozcestí na kraji lesa odbočil tak, že jsem se musel pro úspěch vrátit. A vzhledem k tomu, že to bylo rozcestí, z něhož vedlo asi 6 cest, vyzkoušel jsem napřed skoro všechny než jsem našel tu správnou. A to už byl Milan s Pavlem daleko před mnou. Sešli jsme se až za rozcestím v sedle Pod Lučí. Hodil jsem do sebe kousek večeřobuchty, co jsem si nesl na svačinu, a vyrazil dál, dolů na sever. Když jsem procházel vesnicí Dvorečná, měl jsem co dělat, abych to na ledu nenapálil do auta, který bylo naštorc zaparkovaný na zledovatělé cestě.  Vědom si upozornění, že mě čeká hodně ledu, nasadil jsem nesmeky pro sestup a zase je po pár desítkách metrů sundal a tak furt dokola. 

Zatímco nesmeky fungovaly, pokud tomu prostředí nasvědčovalo a s hůlkma jsem vůbec problém neměl, horší to bylo s čelovkou. Ta mi v údolí pod Lučí začínala vypovídat službu. Měl jsem ještě záložní baterku, kterou jsem naládoval v naději, že bude svítit líp, ale moc dlouho to nefungovalo. Přitom jsem se snažil jít rychle, abych byl do 11 nebo aspoň do půlnoci v cíli. Podle informací od svých předchůdců zde právě měl začínat nejledovatější úsek. Podle jejich varování jsem si to představil, že se Vltava, která tekla kdesi ve tmě podél trasy, rozhodla vytéct o několik metrů výš na cestu a tam zmrznout. Úplně se mi tomuto scénáři věřit nechtělo a taky to tak asi nebylo. Žádná ledem pokrytá cesta se nekonala. Jen pár úseků dlouhých zase jen tak na to, aby se člověk zdržel nesmekama - nandáváním, sundáváním a případně ještě nadáváním, což ale zkušený stovkař jako já zvládá v pohodě za chůze. I tak ale rychlost 7 km/h, kterou jsem potřeboval, abych stihl být v 11 v cíli byla mimo moje možnosti a radši jsem se proto soustředil kam šlapu. 

Kolem 22h jsem došlapal jsem do Loučovic, tentokrát už naposledy, a vydal se, taky naposledy, do svahu pod Vymýcenku, nebo jak se to jmenuje. Na rozcestí pod ní, kde jsem byl toho dne taky už asi podesátý jsem si chtěl zapsat kontrolu. Šmátrám po papíru a papír nikde. Nevím, kdy a jestli vůbec se mi toto už někdy před tím stalo, nejspíš to byla v tomto smyslu premiéra, ale zkrátka jsem svůj kontrolní arch ztratil - asi 10 km před cílem. Prošel jsem ještě louku, jestli se tam někde ten kus papíru neválí, neválel, a tak jsem pokračoval s vědomím, že mě Nerv možná diskne. Stočil jsem svoje nohy na červnenou značku, tentokrát už oficiálně. I když v tomto směru se tudy jít nemělo, já to už měl odzkoušeno z předchozí noci. Ne že bych tu teď něco víc viděl. Ale na rozdíl od předchozí noci, kdy mi už začínala dosluhovat moje čelovka, teď mi začínala dosluhovat čelovka Sucháčova. A vzhledem k tomu, že jsem v ní měl už náhradní baterii, moje vyhlídky byly černý jako les, kterej se marně snažila osvětlit. 

Část cesty jsem naštěstí už znal, v jednom místě se ale trasa odpojila doleva od předchozí cesty a zamířila z kopce k Čertově stěně.  Tady už jsem opravdu bloudil naslepo, protože se mi čelovku dařilo přesvědčit čím dál míň, aby spolupracovala. Bez světla jsem byl celkem v pytli, teda aspoň tomu odpovídala tma, ve které jsem se nacházel. Nějak jsem se z lesa vymotal na silnici. Po ní by se v krajním případě dalo dojít do Vyššího Brodu, ten případ by ale musel být opravdu hodně krajní, protože by na mě v případě střetu s autem svítily akorát reflexky. Předejít těmto situacím jsem se pokusil zanořením se do lesa a nabráním kurzu ke kontrolnímu bodu na Čertově stěně. Podle mapy v mobilu, kterej ještě úplně vybitej nebyl, k ní vedla podél silnice cyklostezka, což zdánlivě řešilo situaci - stačilo k ní přejít asi 50 metrů lesem. Zde se ukázalo jako docela haluz, že jsem zrovna sem udělal během přechozího léta výlet s rodinou. Jak se tam prodírám lesem směrem ke stezce, na mysli my vytanula vzpomínka, že podél cyklostezky vedl jakejsi docela hlubokej příkop. A taky že jo. Stál jsem na jeho hraně a ještě krok do tmy by znamenal pád z asi 5 metrů do jakýhosi vodního kanálu. Cyklostezka byla pochopitelně až za ním, tak jsem udělal čelem vzad a zase se prodral lesem zpátky na silnici. Po ní jsem šel opravdu hbitě, abych dobu svého výskytu na ní minimalizoval, musel jsem ale dávat bacha, abych se držel na asfaltu, protože za krajnicí to taky úplně schůdný nebylo. Najednou jsem zahlídl v protisměru blížící se světla. Začal jsem se děsit, že mě to přijíždějící auto sejme jak prase v Podyjí, a tak jsem se snažil prchnout, když tu najednou koukám, že ten pohyb světel úplně auto nepřipomíná. Taky že to auto nebylo, byl to jeden z chodičů na pašedesátce, kterej se tam podobně jak já vymotal nějakým záhadným způsobem a stejně jako já měl namířeno k čertovi na jeho stěnu. Nějak mě vybudil k pokusu vymačkat ještě něco málo z předchozí baterky a hle, čelovku se mi podřilo přimět vydávat světlo.

Zapsal jsem si kontrolu aspoň na itinerář, vyfotil se a za občasného přísvitu čelovky se vydal na poslední úsek, směr cíl. Bylo asi čtvrt na dvanáct a zbývalo mi asi 4,5 km. Rychlým krokem se to určitě stihnout dá, tak jsem se jen letmo pozdravil s protjdoucí Pavlínou a Blankou a dalšíma proticestnýma a chvílemi po ledu chvílemi v nesmekách vyrazil k cíli. 

Na začátek Vyššího Brodu jsem dorazil asi ve třičtvrtě na půlnoc. Zbývalo ještě projít ke Kamenné lávce, kde jsem toho dne už dopoledne šel, a od ní na ulici a do cíle, celkem necelý 2 km. To by se stihnout dalo, kdyby měl člověk pořádně svítíci světlo a znal místní cesty. Teda některý cesty už jsem tu znal dokonale, ale tuto zrovna jsem ještě nešel a vzhledem k tomu, že jsem to bral v protisměru, nemohl jsem ani doufat, že uvidím někde nějakou trasošipku. A když se k tomu přidal blbej signál GPSky v mobilu, bylo o potíže zaděláno. Napřed jsem sešel z cesty, přesněji spíš sešla ta cesta beze mě, takže jsem se na trasu vedoucí po dně údolí musel dostat na divoko střemhlav lesem z prudkého kopce dolů. To se mi sice po chvíli podařilo, tím ale problémy nekončily, protože nebylo vůbec jasný, kde je ta má poslední kontrola, ke které jsem se snažil dostat. Bloudil jsem v lese asi čtvrt hodiny, během níž jsem se rozloučil s prvním únorem a nadějí být v cíli do půlnoci. 

Kontrolní bod jsem nakonec našel a do cíle pak dorazil po asi 20 minutách nového dne. Tím jsem splnil úkol, neboť to byla to Motanice na Hromnice a na trase jsem se motal i 2.2. Když jsem došel do cíle, byl jsem přesvědčenej, že toto nikdy více - tento styl pochodu mi vůbec nevyhovoval. Na 102 km jsem prošli pouhých 80 km cest, zbytek byly opakovačky. Kdybych stál o to motat se jak pes u boudy, byl bych si dal týden předem pakárnu na Lysé hoře, kde se běhá nahoru dolů furt dokola. Ale tady jsem od toho čekal trochu něco jinýho. Rozumím, že někteří byli rádi, že tu měli možnost potkat spoustu lidí, který jindy člověk nevídá. Ale zase, že bych tak moc toužil ty xichty vidět opakovaně, abych se tu kvůli tomu motal jak Kocábův kedluben, to úplně ne. 

Hlavně jsem ale měl blbej pocit, že jsem to úplně nezvládl, jak jsem doufal, zbytečně jsem se první část prozdržoval a pak už to pořádně nedohnal. Teď zpětně ale už prvotní naštvání opadlo a převládají dobré dojmy z cesty krásným prostředím za pěkného počasí. A to bylo dobrý, stejně jako jinak pěkně připravená akce. Takže díky Nervovi a Olafovi za organizaci, Nervovi, že mě nediskl, Milanovi, že podal potřebné svědectví a hlavně Sucháčovi a Míše, za zapůjčení výbavy. Bez ní bych to ... asi ušel taky, ale kdo ví.