Pražská bahenní stovka 2022

Na Pražské stovce jsem byl v roce 2022 už v únoru, přesunutém 28. ročníku z roku 2021 na dobu, kdy se už svět vzpamatovával z koronavirové pandemie. To jsme ovšem netušili, že brzo přijde z východu další zlo, který sice zasáhne Ukrajinu, ovšem jako vedlejší efekt se sem přenese v podobě zdražení už tak drahé energie a v důsledku toho i všeho dalšího, včetně startovného dálkových pochodů. Přihlásit se na pochod  jako je Pražská stovka v jiné než první vlně tudíž mohl znamenat zaplatit víc jak tisícovku, což už je opravdu ke zvážení. S přihlášením v první vlně na 29. Pražskou stovku, tedy na  druhou pražskou stovku roku 2022, jsem ale trochu zaváhal, a tak jsem se spoléhal na odpadlíky v týdnu před startem. Vědom si pravědpodobnosti, že se takoví objeví, jsem se připravoval jako normálně, pořídil jsem si na sebe nějaký nový neroztrhaný hadry a boty, ve kterých jsem šel poslední kilo, vyměnil ve Sportisimu za nový. Pár dní před startem se skutečně našla nabídka, ale když jsem ji chtěl přijmout, dozvěděl jsem se od  Olafa, že mám díky přicmrndávání na kontrole na Týnišťských šlápotách start na P100 zadarmo. 

V době, kdy jsem se na pochod hlásil, hlásili meteorologové na víkend 2.-4.12. ochlazení, sněžení a teploty kolem nuly. No, existují asi i příjemnější podmínky, ale hlavně že to neměl být trvalý déšť, to bych se na to asi vybodl. Takhle dávalo naději, že se půjde po sněhu, po kterým se i neběžec jako já rád proběhne. Na druhou stranu to znamenalo, že boty Reebok koupený před týdnem byly pro tyto podmínky nevhodný, a tak jsem si byl pořídit ještě jiný, tentokrát Adidas. To jsem stihl ve čtvrtek, na jejich rozchození jsem měl teda asi tak den. Už jsem kdysi šel Pražskou stovku v roce 2014 v poměrně nových botách a ty puchýře, kvůli kterým jsem to tehdy po 88 km zabalil, si pamatuju doteď. Tehdy se šlo z jihu podél Vltavy a množství bahna na cestě bylo od té doby patrně nepřekonáno.

Tentokrát vedla 133 km dlouhá trasa z jihovýchodu ze Sázavy podél Sázavy až k Sázavě, před níž se stočila na sever na posledních asi 30 km do Prahy. Už v Brně mírně sněžilo, bylo mokro a když jsem ještě u nádraží chtěl zaběhnout k Vietnamcům pro domněle zapomenuté nákoleníky (nezbytnout muflonní pomůcku), v nových botách mně na mokru ujela noha. Rozmázl jsem se na dlažbě a docela slušně si o ni rozěbal koleno (to je zěvně špatně napsáno, ale aspoň se tak vyhnu vulgárnosti). Nově koupeným nákoleníkem jsem pak koleno dával cestou v RegioJetu dohromady. A bál jsem si, jestli budu vůbec schopen dokulhat aspoň na start.

Do Sázavy (bez příslovečného určení, tedy nikoliv do Sázavy u Žďáru nad Sázavou) jsem jel se Zbyňkem Tkadlčíkem, se kterým jsme už jednou - před 5 lety - podobný přesun absolvovali, tehdy jsme se do našeho startoviště v Kácově museli kvůli sněhové kalamitě v podstatě dostopovat. Tentokrát sněžilo taky, ale víc než kalamitu to způsobilo na trati veselí projevované koulovačkou mezi štíplístkou a mašínfírem při našem přestupu v Ledečku. Zde už nás byla velká skupina a v hospodě v Sázavě už to byla jedna velká stovkařská sešlost.

Spolu s Ivanou a Radkem, kteří měli na starosti jednu z kontrol, jsem se pak (po fotbalu Srbsko - Švýcarsko) přesunul na zázemí startu,  potkal se tu s mnohými dalšími orgy i účastníky, zaregistroval se a začal se chystat. Dobít mobil, navlíct na sebe tak akorát co bude třeba, nalít vodu do velbloudího vaku (to se povedlo až napodruhé, poté, co jsem tam půlkou minerálky umyl podlahu), navěsit čip .... Sakra, čip! Hledal jsem ho poslední asi půlhodinu před startem. Všechno obrátit naruby, napakovanej baťůžek vypakovat, to samý s báglem, co pojede do cíle ... už jsem to chtěl jít hlásit, když jsem ho našel v jedné z asi 10 kapes vesty. Takže zase všecho zpátky zbalit, ven vynést bágl do auta, vykoušet která čelovka svítí líp, spravit návleky na boty ... 

 

A najednou je 0:20 a Olaf hlásí start. Všichni se rozbíhají. Napadlo mě, že bych mohl ještě něco na startu vyfotit. Ale sakra... kde mám mobil?! Zůstal v nabíječce ve zdi. Tak zase zpátky a vybíhám až napodruhý a spolu s Ondrou Plašilem uzavíráme startovní pole.

Když jsem s Ondrou běžel část cesty při únorové pražské stovce, hlavním společným tématem byl covid a další prodělaný nemoci. Nyní jsme se přebíjeli, kdo má už na startu víc dobitý nohy. Moje odřený a rozmlácený koleno ale bylo slabý proti jeho natržené achilovce. Musím taky přiznat, že už si noha dostatečně odpočinula a dalo se s ní docela dobře pohybovat po trase. Ještě při výstupu z obce jsme do-a před-stihli Ondru Fatku, Jirku Hofmana, Milana Hotu a další, kteří to brali jako obvykle turisticky na pohodu, zkrátka na trase strávit příjemných dalších asi 50 hodin. To jsem si nemohl ani nechtěl dovolit, proto jsem se snažil spíš využít rychlejšího pohybu, což jsem v průběhu roku potrénoval na jiných stovkách.

Tmou po čerstvém sněhu se šlo krásně, postupně jsem došel další a další lidi. První z 38 kontrolních bodů (Olaf byl tentokrát fakt štědrej) byl po 4 km na Spálené hoře, kde jsem v 1 hodinu pozdravil Vítka a Honzu Podh. Vítek mi odpověděl slovy "Go, Johnny, go, go", tak jsem nasadil nákoleníky a muflonil dolů. Vítka už jsem pak neviděl, ale píseň Johnny B. Goode jsem hodně dlouho nemohl dostat z hlavy.

Kousek za dalším vrcholem, někde na 8. km byla při seběhu kontrola, kterou jsem si odškrtl jen díky zahraničním účastníkům, kteří mě upozornili, že je tu "kej tů" - bez nich bych to přeběhl a musel bych se vracet. Nějak jsem totiž nestíhal sledovat itinerář, který jsem měl pečlivě uschován v kapse vesty pod bundou. Po většinu počáteční fáze trasy to nebylo třeba, skoro pořád jsem za někým šel, či běžel, podle sklonu trasy, většinou bez vědomí, s kým si v té tmě vlastně děláme společnost. Takto jsem absolvoval v podstatě celý úsek k první živé kontrole na 16. km. 

První živá kontrola se nacházela v hospodě v obci Vlkovec. Dorazil jsem sem docela v pohodě, ovšem když jsem konečně zjistil, do jaké společnosti jsem se to dostal, skoro se mně rozklepaly kolena. Ono, když člověk v hospodě potká Sucháče, Dušana Kolesára, Petru Smočkovou a další rychlonožky, tak se nedá vyhnout myšlenkám, že jsem to přepálil. Náladu mi ale záhy spravil rozhovor na téma čaj: na otázku jednoho z jeho píčů, jakej že ten čaj je (potřeboval jsem vědět, jestli černej, ovocnej nebo jakej) , dostal jsem odpověď "pěkně hnusnej". Inu, starej dobrej Honza Vocásek. Čaj jsem si nakonec nedal hlavně proto, že zrovna nebyl, místo toho jsem jen dolil do velblouda vodu, dosypal hořčík, sezobal pár drobností a vydal se na trasu. Ovšem kluky ze spolku Trailových maniaků, kteří zajišťovali kontrolu musím pochválit za hudební podkres, jímž byl blues-rock ve stylu Erica Claptona, kterej mi na chvíli vyhnal z hlavy Chucka Berryho.

Cesta dál vedla přes jednu terénní vlnu napřed podél Sázavy a pak v Hvězdonicích těsně před mostem D1 nás trasa zavedla přes most na pravý břeh řeky. Potkal jsme se tu s Václavem Strnadem z Brnogangu, Honzama Vocáskem a Sucháčem a Bálintem, s nimaž jsme nějakou chvíli lezli do vrchu a kecali. 

Podešli jsme dálnici a skupina se roztrhala, seběhlo se k řece a přišla nejzamotanější část trasy. Naproti přes vodu jsme zahlédli pár čelovek, jak si to razí v protisměru. Nejspíš to byla první čtveřice, oni to hoši vzali pěkně od podlahy rychlostí 10 km/h a už někde po 30 km jsem coby spěšný chodič a příležitostný muflon za nima zaostával o víc jak dvě hodiny. To byla doba, po kterou mi trvalo než jsem se vymotat po pravé straně Sázavy na levou a po ní se dostat zase zpátky jen naproti přes řeku.

Cestou jsem musel napřed vylézt přes zříceninu Zlenice, kde jsem se poprvé zastavil udělat nějakou fotku s dlouhou expozicí, což ale příliš dobře nevyšlo. Stačilo to ale na to, aby mi utekli všichni, který jsem svým doposavad plynulým pohybem držel v dosahu či za sebou. 

Chvíli mi trvalo než jsem zase pak někoho dohnal. Po úseku podél dráhy to byl Honza Pačes se psem, který nám pročmuchal cestu zase zpátky přes řeku a směrem k další kontrole. Ta se nacházela na hradišti Lštění u kostela sv. Klimenta. Výstup mi dal docela zabrat a poprvé jsem chytil něco jako krizi. Částečně od žaludku, který se nějak nemohl rozhodnout, co vlastně chce. Představa blízké občerstvovačky sice dávala naději na zlepšení stavu, ovšem co může člověk čekat, když je kontrola venku? Jistotou bylo akorát to nejdůležitější - mátový čaj a ionťák, který jsem osobně dodal Ivaně a Radkovi na startu. 

Když jsem na místo dorazil, zjistil jsem, jaká je skutečnost Lštění. Partystan, pod ním lavice s jídlem a u vstupu kamna pro ohřívání hrnce. Sice z nich teda šel kouř rovnou do přístřeší a teplo dávaly takový, že na jejich komínové rouře člověk s klidem udržel ruku, i tak to bylo příjemný, zvlášť když si tam člověk mohl chvíli sednout a dát si párek. To bylo něco, po čem jsem bažil, ale zakázal jsem si to představovat - koho by napadlo, že na takové kontrole budou párky?! Výborně mi pomohl zaplnit žaludek. Přidal jsem k tomu ještě Ivanin slavnej knedlík s karim a pár dalších pochutin. Zapil jsem to kombinací mátovýho čaje, kofoly a ionťáku. Sice postupně, ale i tak se trochu divím, že se žaludek pak ještě nechtěl vymáčknout s nějakým sdělením.

Posilněn jsem zvedl kotvy a vyrazil dál. Chvíle nehybu se však hned projevila ztrátou tepla. Kosa jak v řiti zmrzlýho ploutvonožce. Vědomí, že do cíle je to už jen stovka, mě taky příliš nezahřálo. Navlíkl jsme na sebe všecko použitelný, co jsem po kapsách našel, a vydal se na seběh z kopce. Dostal jsem se tak dolů k řece, kde už jsem jednou byl, jen na protějším břehu. I teď jsem naproti viděl několik světlušek, vzdálených časově o nějaký ty 3 hodiny cesty. To bylo ale možná to nejzajímavější, co tu člověk viděl. Následoval totiž úsek polem. Přemýšlel jsem, co tu bylo cílem. Majitel pozemku nejspíš požádal Olafa, aby mu z kraje pole odstranil čtvrt metru hlíny. Myslím, že se mu to celkem úspěšně podařilo. Na botech jsem ovšem nenesl jen blato, ale tady ještě i zmrzlý sníh. Vzhledem k tomu, že se mi těchto materiálů chytilo pod levou botu na návleky docela velký množství, se kterým se pořádně nedalo šlapat, jal jsem se tento nános urazit o trčící klacek, když už to nešlo o obyčejnou zem. Jedním dobře mířeným kopem jsem z nohy urazil zmrzlou hlínu i s popruhem od návleku. A tak jsem šel dál tak nějak s jedním a půl návlekem. A vzhledem k tomu, že tyto návleky chránily moje boty před přínosem vody a bahna, byla jejich funkčnost docela zásadní.

Hned v následujícím kopci se ukázalo, že jejich význam stále poroste. Výstup mířil na zříceninu Stará Dubá. Cesta byla prudká, zato hrozná. Ona to totiž vůbec cesta nebyla. Olaf, nebo kdo to značil, to namířil nejen kolmo na vrstevnice, ale navíc šikovně přes spadlou kládu. Necesta nás dovedla k místu, kde kdysi stávala zřícenina. Dnes tam po ní zůstal pouze arch K12 a pár rozvalin. Když jsem se to místo snažil vyfotit, zakopl jsem a letěl na zem. Šikovně, rukou s mobilem přímo do sněhu. Ruka zůstala suchá. A jak jsem tak šel dál, čistil mobil od sněhu a nadával, zjistil jsem, že se dál pro změnu klesá a pro změnu sedám do bláta na zadek. Teď už jsem propadl v záchvat smíchu. Úžasný zpestření, tady tento úsek. 

Cesta nás vyvedla z lesa a postupně i ze tmy. V místech, kde se trasa zase z pole vracela do lesa,  zastavilo u mě auto lesáků. Šofér se ptal, co to tu je za akci. Tak jsem mu to vysvětlil, on mi řekl, že probíhá hon, tak že máme být opatrní a rozloučil se. Nevím, co to přesně mělo znamenat, jestli nemám moc hlasitě chrochtat, nebo se prostě nechovat jako prase. Tomu jsem se později nevyhl na Pepři, ale zde jsme se aspoň vyhli kopci Vepří, což pro tuto chvíli asi stačilo. Každopádně jsem ale přidal do kroku, abych byl co nejdřív pryč. 

Rozednilo se a s novým dnem jako by přišel nový pochod. Lidi najednou někam zmizeli, přesněji řečeno rozptýlili se po trase a já jsem šel celkem sám. Brzo se přede mnou vynořil výrazný kopec. A to by nebyla Olafova akce, kdyby zůstal mimo trasu. Byl to dokonce ten nejvyšší na celé trase - Čerčanský chlum vysoký přes 500 metrů! Výstup na něj ovšem žádnou velkou euforii nepřinášel. Při jeho úpatí byla umístěna cedule s výstižným názvem Hearbreak Hill. Až zde jsem došel po delší době nějaký lidi. Na mysl mi hned naskočila Elvisovka Heartbreak Hotel a brzo jsem celou stoupající skupinu došel a předstihl. Někde v jejím předu to byl Čapíno, se kterým jsme pak společně dorazili na vrchol, přímo severozápadní stěnou. 

Patřičně jsme se zdokumentovali a pak už s těšili na živou kontrolu v hospodě v Čerčanech. Cesta to ale ještě byla zajímavá, obzvlášť díky vtipálkům z Mahacupu, kteří trasu P100 obšťastnili množstvím průvodních archů s obrázky a názvy jako např. Hillaryho výšvih, Strach nad Bobří řekou, Broadway (to byl obzvlášť úzkej úsek) a mnohé další.

V hospodě v Čerčanech na 50. km jsme se potkali s Ondrou Plašilem (kterej mě v noci neznámo kde předstihl), Yettim Linhartem, frgálama a dalšíma neodmyslitelnýma složkama Pražské stovky. Hudební doprovod tentokrát obstarávalo album Joshua Tree od U2, při kterým jsem si sešívačkou spravil upadenej pásek od návleků a všechno se zase v dobrý obrátilo. Teda až na to, že do cíle to bylo asi 80 km. Vyrazil jsem s Martinem (nikoliv Čapínem, kterýho jsme nechal u frgálů), začínajícím stovkařem, pro nějž to byl druhý pokus o stovku. No asi to nebyl nejjednodušší UT na začátek. Ale zase pokud jde o bahno, líp si vybrat nemohl. I když v následujících kilometrech ho zase až tak moc nebylo, horší bylo, že zkrátka tálo, sníh měkl a ztrácel se a v lesích pršel za krky procházejících úťáků. 

Martin mi zdrhl, tak jsem si do uší pustil Panteru coby přípravu na červnový koncert, a pěkně mi to šlapalo, že jsem Martina zase někde za Borovou Lhotou dohnal. Když jsem pak sbíhal muflonem po silnici v další vsi a málem se nechal sejmout autem, radši jsem pak zvolnil a opět se nechal dojít a dál jsme šli spolu a mířili k dalšímu Káčku na Starém vrchu. Pak jsem mu cestou z jednoho kopce poodmuflonil a dál pokračoval sám. 

Cesta vedla celkem nudnou krajinou, což byla ideální příležitost si cestu zpestřit hudbou. Do uší jsem si pustil Finntroll a hned byla cesta veselá. Další účastníky pochodu jsem potkal až na zřícenině hradu Zbořený Kostelec (zajímalo by mě, jestli to už jako zbořeninu stavěli, když se to tak jmenuje, nebo zda to někdy bylo i něco jinýho). Většina těchto účastníků z nich byli lidi, jedinou výjimkou byl pes dogtrekkaře Honzy. 

Ze zříceniny ale byl pěkný pohled na údolí Sázavy a celkově to bylo po delší době zajímavé místo. Nedaleko pod ním čekal na tajné kontrole Hans Sedlák von Kriegsmarine, teda aspoň dle uniformy. Doplnil jsem vodu, něco málo sezobl a pokračoval dál. Chvíli přede mnou odtud startoval Yetti, což bylo jakýsi vodítko tempa. Dokud ho potkávám, je to dobrý. 

Snažil jsem se teda neflákat se a pokračoval dál. Byl jsem někde v půli trasy a boty začínaly pociťovat vlhkost zevnitř, což ale vzhledem k všudypřítomnýmu bahnu a sněhu nebylo až tak divný. Zanedlouho jsem potkal běžce v protisměru. Byl to úsek, kde se trasa na půl kilometru vracela, ovšem mezi tím cesta prošla přes jednu živou kontrolu a několik Káček. Stopoval jsem přitom chlapa v oranžové bundě, který mi ale zničehonic zmizel. Přidal jsem do kroku, abych ho dohnal, ale on furt nikde. Pokračoval jsem dolů a hledal a další kontrolu. Nacházela se na pěkném mechovém hřebínku. 

Po dlouhé době pěkný místo, tak jsem se u něj vyfotil a mazal dál. To, že bych si měl kontrolu i zapsat, jsem si uvědomil až mnohen později. Mezi tím jsem ale ještě došel další chodiče a v závěsu za Yettim dorazil na občerstvovačku ve škole v Těptíně. Zde jsem kromě něj a dalších potkal i Ondru, ale taky nečekaně s Paťa a Lenku P. P., která to tu skrze svoje koleno zabalila. Obsluhu tu obstarávali, za dohledu Filipa Smetany v roli fotiče, René a Dana, od nichž jsem dostal jako prevenci proti únavovým halucinacím halušky se zelím.

Než jsem to spořádal, mí případní parťáci byli pryč. V naději, že je dostihnu a uděláme společné útočné družstvo, vyrazil jsem za nimi. Zahlédl jsem je až těsně pod vrcholem Grybla s K22, odkud už se vraceli, zatímco já teprve lezl vzhůru. Ale místo abych se v rychlosti odškrtl a cestou domů muflonil za nima, začal jsem řešit, jaktože mám předchozí pole v kartě prázdný. Docela jsem se vyděsil, ale nakonec mě zachránil snímek ve foťáku, který potvrdil mou přítomnost u kontrolního místa. Zapsal jsem se do vrcholové knihy, pokecal s místníma turistama i chlapem v oranžové bundě, který mě konečně došel, neboť zmastil postup hned na začátku tohoto okruh. Konečně, s asi 7 minutovým zpožděním jsem vyrazil dolů stíhat ostatní kluky. A místo abych se střemhlav pustil z kopce dolů, jsem to vzal na prvním rozcestí blbě a přidal k tomu další asi 2 minuty. 

Když jsem se dostal do úseku vracečky, zrovna jsem tu potkal Václava z Brnogangu a Honzu Hirše, se kterýma jsme se viděl naposledy někdy před 60 kilometrama. Moc dlouho jsem se nezakecával a radši pokračoval dolů lesem, nahoru loukou a pak zase lesem, až jsem najednou došel Patrika, kterak seděl u cesty a vzpamatovával se z menší krize. Spolu s ním jsme pak vystoupali na hranu starého lomu Sekaná skála. To bylo jedno z těch zajímavějších míst na trase a krátce na to následovala Vlčí rokle, která k nim patřila rozhodně taky - balvany ve žlabu mezi kterýma protékala šumějící voda. 

Šli jsme s Paťem nějakou tu dobu, a jak jsme tak kecali, nevšimli jsme si, že jdme blbě. V poli u Jílového u Prahy to zase tak velká zacházka nebyla, horší ale bylo, když se nám to podařilo u nádraží v Jílovém. Nějakým omylem se nám podařilo sejít z trasy a zamířit souběžně s ní po silnici. Asi proto, že už se celkem šeřilo a značky přestávaly být vidět, ale na čelovku to přitom ještě úplně nebylo. Na tu došlo, až když jsme hledali, jak se z silnice dostat zpátky na zelenou značku kdesi poblíž obce Žampach. Ještě než jsme porožínali čelovky se ale k nám jedna šinula z lesa. Byl to chodič v oranžové bundě, který se taky nechal zblbnout a z trasy sešel až nyní. Ubezpečili jsme ho, že to my jdeme blbě a následovat bychom měli jeho a "vrátili" jsme se s ním na vrstevnicovou pěšinu (kudy jsme před tím nešli). Do toho se ještě přimíchali sedmdesákaři Marek a Jana Jindrovi, tradiční Pražští stovkaři a uzavírači startovního pole. Zorientovali jsme se v mapě a bylo jasné, že je třeba neminout násedující Káčko u železničního viaduktu. Ač to z mapy vypadalo, že by se k němu dalo dojít i po silnici, byl o omyl, trasa nabrala výšku, nebo spíš silnice hloubku a v místech kontroly byla pěšina na srázu několik desítek metrů nad silnicí. 

Na ni jsme ale posléze slezli a už za plnohodnotné tmy popošli do obce Dolní Studené, kde se začaly dít věci. Konkrétně se tu začala dít vracečka na Pepř. Takhle se jmenoval kopec, kterým se Olaf rozhodl přiostřit náš pochod. Na kopci se nacházela rozhledna. Ovšem výstup na ni nebylo to nejhorší. Daleko větší průšvih bylo bahno, kterým byla cesta k vrcholu pokryta. Takovou kvalitu by mohlo závidět kdejaký pole, tady jím však oplývala přímo cesta, po které chodili stovkaři a potkávali se tu v obou směrech. 

Na vrcholu rozhledny fučelo a nebylo nic moc vidět, tak se tam člověk nezdržoval a pokračoval zpátky. Na rozdíl od Paťa jsem se na sjezd bahnem těšil, přecejen takovou příležitost tak často nedostávám. A to byl právě ten problém. Nedostatek praxe zapříčinil, že mi podjíždějící boty rozhodily balanc a já jsem letěl do bahna. Sice na po hlavě, ale docela úspěšně jsem si tak zaprasil rukavici a zadek a všechno, co bylo na raně. Sice jsem se pak přesunul pro "koupel" do sněhu hned o metr vedle, ale bláto se jen tak nenechalo odstranit, k promočení to ale fungovalo dobře. Po návratu do obce jsem sice krátce blbě odbočil, ale to mě nemohlo příliš významně zdržet, podstatný bylo, že se tu v hospodě u Holubů nacházela další občerstvovačka. 

Kdysi ve dne zde startovala trasa C, denní čtyřicítka. Znamenalo to, že ač jsme byli už na 93. km, čekalo nás ještě posledních 40 kilometrů. I když jsem se v hospodě potkal opět s Patrikem a ještě jednou holkou, tentokrát jsem z hospody vyrazil sám, přibližně v půl sedmé. Počítal jsem, jaké možnosti nyní mám, jestli zaútočit na nějakej čas nebo se na spěch vybodnout a dorazit někdy ad ránem. Pokusil jsem si napřed udržet tempo 6 km/h, což ale nebylo úplně reálný. Sestup do údolí Sázavy byl ještě v pohodě, cesta podél řeky, ale  vůbec nebyla tak v pohodě, jak se původně zdála. Hlavně kvůli všudypřítomnému blatu. Procházeli jsme trampskou osadou, místo táborákových písní mi tu však pro povzbuzení hrála do uší Sepultura a já si představoval, jak tu u ohňů sedí brazilští Indiáni.

Hudba však nebyl jedinej podnět k rychlému pohybu. Každou chvíli se za mnou objevil silný reflektor Paťovy svítilny. To jsem nemohl nechat jen tak a přidal do kroku, nejen dole u řeky, ale i při výstupu nahoru kolem dalšího Káčka až na vrstevnicovou žlutou značku k vyhlídce Třeštibok. Od něj sice nebylo nic vidět, šestikilometrovej úsek jsem ale zvládl za něco víc jak hodinu, což byl v těchto podmínkách docela div. Svoje tempo jsem nechtěl opustit a pádil jsem vpřed dál po žluté značce. Pak jsem si všiml, že jsem ve vesnici, koukl do mapy, že jdu blbě, a pádil zase zpátky. Když jsem se dostal k lesu, všiml jsem si, že podobně na tom je i stíhací světluška, tedy Paťo. Oba jsme minuli odbočku ze značky, která pak trasu vedla ke kontrole K29. Namířili jsme si to k ní každej po svým, a to s různými výsledky. Já jsme ji našel. Patrik, když jsem ho pak ještě potkal nebyl úplně se situací spokojen, řešil to ale tak, že práskl do koní a zmizel kdesi v dáli a pak jsem ho dlouho neviděl. 

Šel jsem zase sám a cesta mě svedla dolů k řece, kde jsem se při tomto pochodu poprvé a naposledy umyl v Sázavě a mohl pak s klidem pokračovat nahoru do Petrova a dál na Nové Okrouhlo.  Cesta opět překonávala mnohé potoky a bahnité úseky, které mě začínaly vést k filozofickým úvahám podníceným unaveným mozkem: I bahno může být cíl? Jsme všichni na této stovce Bahňáci? (Rozuměj krevní skupina B, jakožto protipól Asfalťákům, Asfaltobahňákům a 0-chodičům.) Přišel jsem na to, že jsme všichni divní, když nám dělá potěšení se společně hromadně zabahnit a ještě jsme ochotni za to zaplatit. Při chvilkách světlejší mysli mi došlo rádoby vysvětlení, že když může člověk sdílet nepohodlí se svýma kámošema, je to nakonec silnější a do jisté míry lepší zážitek, než kdyby se ono nepohodlí vůbec nekonalo. Normálně bych k motivaci pro pochod přidal, nebo možná ještě předsadil, přírodní krásy trasy. Ale o ty tu tentokrát nešlo. Šlo to o bahno. 

Předešel jsem dvojici sedmdesátkařů a přes Káčko u Nového Okrouhlo zase sešupnul dolů. Cesta bohužel pak mířila zase nahoru přes ves Oleško, kam se ale mým nohám a tělu celkově najednou vůbec nechtělo. Prožívalo další krizi, kterou mohla pomoct vyřešit tajná občerstvovačka ve vesnici, kterou by jinak bylo možno obejít údolím a ušetřit si jeden kopec. Jenže kontrola, pokud tam byla, tak byla tak tajná, že o ní nevěděl nikdo včetně mě a orgů. Přestože to i kilometrově pěně sedělo. Nakonec jsem  seděl jen já na rantlu silnice a v mrholení si v rámci své osobní občerstvovačky vylovil z baťůžku Tygra a nalil ho do sebe. Byla už zase docela kosa a vychlazenej Tygr zahřál u srdce. Dál se seběhlo z kopce do údolí téměř k Vltavě a začala první část závěrečné povltavské pily. Ta spočívala ve vylezení na kopec, více či méně dlouhém postupu po vrstevnici a sestupu zpátky téměř na úroveň Vltavy. Nyní mě ale ještě motivovovala hospoda s poslední občerstvovačkou v Březové. Dorazil jsem sem chvíli před půlnocí. Potkal jsem se tu s Paťem a holkou, co mi v průběhu předchozího úseku zdrhla. 

Dal jsem si výbornej vývar a od Lenky PP, která se tu už posunula do roli pomocnice na kontrole, jsem dostal vypůjčenou čelovku, neboť moje zdroje světla už pozvolna všechny končily. A s vědomím, že Závist, přes niž už se šlo v únoru, ještě bude velká, dlouho jsem neotálel a vydal se dál. Nebyl jsem sám, přidal se ke mě Paťo a ještě jeden z chodičů a do uší se mi přidali Kreator, Hate über alles. Najednou cesta dobře ubíhala a mířili jsme přes Zmolskou homoli k zastávce Jarov. Cestou mě napadly i verše o zaprasených hadrech cestou z Pepře, které si "objednala" Lenka PP, když mě viděla začuněnýcho v hospodě.  

Mezi tím jsme došli od stanice Jarov do obce Jarov a dál podél místní železnice až k místu, kde se cesta stočila kolmo na vrstevnice a začal obávaný výstup na Závist. Ovšem, když se na to člověk dostatečně dobře psychicky připravil, dalo se i toto zvládnout. Po asi 23 minutách jsem byl na rozhledně. Jako obvykle z ní nebylo nic vidět a jakoby tu ještě od února viselo Káčko s nepíšící fixou.

Stejně jako tehdy jsem tu i teď udělal fotodokumentaci a šel dolů. Ještě při sestupu do Břežanského údolí mi začala skomírat poslední čelovka. A moje nohy spolu s ní. Vyměnil jsem světlo - vybalil jsem reflektor od Lenky a najednou se rozsvítilo nejen v lese ale i v mé hlavě. Uvědomil jsem si, že nás ještě čeká třetí zub na pile - Šance. Na ni jsem totiž úplně zapomněl a teď se mnou těžce zamávala. Zatímco Závist jsem zvládl překonat bez větších obtíží, toto byla to ještě přecejen Šance tady zdechnout. 

Bylo někdy po třetí hodiny ranní, když jsem se doplazil na vrchol k Paťovi.  Ten údajně nečekal na mě, ale jen odpočíval. Já jsem dopil Tygra, probral se a spolu jsme pak ale  ještě urazili nějakej ten kilák ku Praze, než jsem mu, podobně jako posledně Radce a Honzovi, zdrhl. Nějak v těchto posledních kilometrech už prahnu po Praze (to se Brňákovi moc často nestává) a nedokážu příliš přizpůsobovat tempo. Paťo se někde trochu zdržel a už byl pryč, zatímco já jsem ještě zrychlil. Původně bylo důvodem stihnout to do 4:20, tedy do 28 hodin, ale když jsem si v 4:23 zapisoval poslední kontrolu v Modřanské rokli kilometr a půl před cílem, bylo jasno, že to nestihnu. Když už ale na závěr takhle zrychlil, přecejen to přineslo výsledek - chvilku před cílem jsem dostihl čtyřčlennou stovkařskou partu: Aleš Paláska, Yettiho Linharta a Dušana Miezgu a Františka Procházku. Spolu jsme tak dorazili do cíle v půl pátý a společně tak zakončili toto dobrodružství. 

Ještě pak chvíli trvalo, než člověk ze sebe sundal všechno bláto a špinavý hadry a umyl se a vlezl do spacáku. Nohy byly na poměry toho, co měly za sebou, ještě docela v pořádku - jen pár menších puchýřů a nejvíc stejně bolelo naražení z pátečního odpoledne. Zjevně nákup adidasů den před pochodem nebyl úplně špatnou volbou. A ani nebyla špatná volba projít si zase po jiné trase Pražskou stovku. Sice to po stránce výběru trasy nebyla žádná velká bomba, ale podmínky, ve kterých se šlo, zaručily, že se to jen tak z paměti člověkovi nedostane. Díky Olafe, Ivano, Radku a všichni, co jste na tom dělali, dobrá práce. A abych nezapomněl, díky Lence za čelovku. Bez ní bych byl bez Šance...

Další fotky: https://johnny-z-brna.rajce.idnes.cz/Prazska_100_2022/