Masters of Rock 2022

Na MOR 2022 jsem se těšil už asi dva a půl roku. Přesně od doby, kdy jsem si zjistil, co je hlášeno za kapely a koupil jsem si lístek v obchodě Indies v Brně na Poštovské. Nevěděl jsem, že to je poslední, co zde kupuju. Přišel covid a odešel Indies (upřímnou soustrast všem Indům či Indiánům). Ale lístek byl stále platnej, i přes dvojí odložení MORu, který jsem v obou případech využil pochodem Červenokosteleckou stovkou. Konečně se měl v roce 2022 MOR uskutečnit. Červenokostelecká stovka se tedy tentokrát už zase obešla beze mě, touhy tohoto charakteru jsem proto uspokojil už o týden dřív na stovce Malofatranské, která je objektivně podstatně náročnější akcí, jak se dá dočíst ve výletopisu. Docela úspěšně jsem si tam odrovnal nohy a nebylo vůbec jistý, v jakým stavu budu schopen zúčastnit se MORu, zejména s vědomím, že se tento fesťák dá pojmout docela pohybově.

Podobně jako v dřívějších případech jsem jel sólo bez plánované cesty, a tak jsem vzal za vděk domluvenou spolujízdou skrze FB-skupinu Masters of Rock. Tam se mimo jiné už několik dní předem strašilo s obsazeností kempů, takže jsem byl rád, když mě chlapi z Lelekovic ve čtvrtek dopoledne vykopli z auta na začátku Vizovic mohl jsem si jít hledat místo pro stan. Už bylo plno skutečně plno, ale neměl jsem pochyby, že se někam vmáčknu. Podařilo se mi to na tábořišti Rázov, nepřekvapivě až u potoka Lutonínka tekoucím skrz Vizovice. Pár let zpět v něm údajně žili dokonce raci, teď jsem tomu úplně nevěřil a nikoho takovýho v něm nepotkal. Asi je už nebavilo čekat na další pořádnou hudbu a zdekovali se někam pryč.  

Díky včasnému příjezdu jsem tentokrát viděl i Fleret, tradiční úvodní kapelu, která rozhodně nebyla jen pro vyplnění času, než dorazí všici, co ještě musí ve čtvrtek makat. Publikum reagovalo pohybem střídmým, potleskem, pogováním a dokonce i veslováním, zatímco můj žaludek hlášením hladu. Jako první pokus jsem mezi očekavaně drahými stánky zvolil mou oblíbenou indickou kuchyni. Ta mě ale trochu zklamala a dále jsem se soustředil už výhradně na kuchyni evropskou (tak evropskou, jak to umí ešus na vařiči). Ostatní asijské produkty už jsem radši nezkoušel, i pokud jde o halušky. Misto toho jsem si pak jednou dal práci najít (asi) nejlevnější bramborák - za 70 Kč. Ne že by se to dalo jest, jak to bylo spálený, ale mohl jsem to přebít libovolným množstvím česneku a za příplatek i feferonek, aby na tom aspoň něco bylo dobrý.

Dalších několik kapel jsem projedl či prookouněl po areálu, nicméně třeba takoví melodeathoví Mister Misery byli hodně dobří a ač jsem si celou dobu myslel, že jsou to baby, při závěrečné představovačce jsem pochopil svůj omyl (podobně jako kdysi u Waltari). V další kapele Blues Pills už zpívala opravdu ženská (teda doufám!), celá červená. Bylo to ale taky to jediný, co mi z jejich vystoupení utkvělo v paměti. Beyond the Black jsem neznal a asi si zasloužili, abych jim věnoval víc času než dorazit na jejich závěr, nicméně i ta krátká ukázka mě navnadila k tomu si je pak ještě někdy najít. Mezitím se  hlediště už pěkně zaplnilo. 

Další kapelou už byli Amorphis, moje srdcová záležitost, která mě skladbou Into Hiding z alba Tales from the Thousand Lakes kdysi přivedla k melodickýmu death metalu. Od té doby uplynulo hodně času, vody i zemního plynu, ale láska k této hudbě a kapele zůstala, i když se jejich tvorba a sestava za to čtvrtstoletí dost proměnila. Když mi ale tuto skladbu zahráli, už jsem ten den nic dalšího slyšet nepotřeboval. Ale je fakt, že i ostatní věci jako Silver Bride, The Bee, Wrong Direction nebo nový On the Dark Waters dohromady tvořily celek, kterej zaručil spokojenost nejen mně, ale i zbytku nadšeného posluchačstva. A když se k tomu přidaly My Kantele, Black Winter Day a závěrečný House of Sleep, začaly snad amorfnět i krystalické látky.

Nemám nic proti kapele Citron, ale zařadit ho za Amorphis pro mě znamenalo zajít na jídlo a koncert trochu vstřebat. Následovalo ještě několik dalších kapel, první z nich byli Lordi. Viděl jsem je už poněkolikátý a teď jsem měl trochu obavy, co vlastně budou hrát, poté, co loni na podzim vydali 7 alb najednou. To jsem pořádně nepobral doteď, ale z této sady alb zahráli pouze skladbu Borderline, jinak byl koncert postavenej na klasikách jako The Riff, It Snows in Hell, Who's Your Daddy, Hug You Hardcore a především na albu Get Heavy. Na závěr jako obvykle zaznělo Hard Rock Hallelujah a Would You Love the Monsterman, Lordi roztáhl křídla a bylo hotovo.

Na Heaven Shall Burn jsme byl zvědav v tom smyslu, že jsem je neznal a měl jsem očekávání, že se mi to bude líbit. Pro páteční večer jim byla vyhrazena role asi největšího taháku a tak to taky pojali: na začátek vystřelili do vzduchu papírový konfety délky rozmotaných hajzlpapírů, který z části zahalily publikum, a z části zůstaly viset na stromě jak krakatice na vorvaňovi. Hudebně mě možná až tolik nechytli, ale kotel se na ně udělal slušnej, takže si člověk ten den přecejen řádně zapogoval. I když jsem se snažil šetřit nohy z výše uvedených důvodů, když jsem zaslechl mě známou Swanövskou věc Black Tears, pookřál jsem a kotel byl najednou mým domovem po zbytek večera. K závěru se kapela pomocí pyroefektů snažila zapálit nebe, ale nenačasovali to správně a další dávku konfet vyvrhli až posléze. Možná chtěli ještě, aby něco z pódia a lidí zbylo i na Sepulturu.

Když jsem ji tu viděl naposledy, tuším v roce 2018, bylo nezapomentelný, jak se od prvních taktů první skladby I Am Enemy stal z celýho hlediště jeden obří kotel. Tentokrát jsme tomu museli trochu pomoct, nicméně i tentokrát to od prvního válu jelo na plný kule, rovnou do nás rvali jednu starou věc za druhou: Arise a Territory, proloženou novodobýma skvostama jako Means to an End, kde se vyřádil především Eloy Casagrande za bicíma. Kdo se bohužel nevyřádil, byl Andreas Kisser, neboť se pro tentokrát vyřadil z důvodu smutku za zesnulou manželku. Nahradil ho Patton - ne ten z Faith no More ani ten generál americké armády, nýbrž z brazilské skupiny Project46. A ani on nás nešetřil a řezal do toho jak Andy za mlada. Publikum to ocenilo chatockým moshpitem u pódia. Až v něm se mi podařilo si pořádně si nechat udupat nohy a slízající nehty na palcích. Když toho bylo moc, člověk si šel odpočinout do circle pitu, kde jsme si na závěr zaratamahatovali a zarůtovali a šli pryč.

V noci po koncertě jsem využil potoka u stanu ke koupeli, pro smytí potu to fungovalo, jen s tou čelovkou to nebylo úplně ideál, když člověk s domláceným nohama leze kopřivama na jedinej šutr, co kouká v potoce z bahna. Ale jinak příjemná koupel (bez ohledu na to bahno, co měl pak člověk na sobě). Ráno byl člověk jako znovuzrozený, i když teda s tím slunkem mohli trochu brzdit, ve stanu byla najednou hrozná hicna, která mě vyhnala ven dlouho před tím, než bych se skutečně vyspal.  Aspoň jsem se mohl trochu projít ranním městem, nakoupit potraviny a připravit se na další náročnou šichtu.

První kapelu Forrest Jump jsem poslouchal nemístně, tedy že jsem nebyl na místě zdroje, i tak ale můžu říct, že hráli dobře, když člověk poslouchal zvuk linoucí se po areálu. Když jsem přišel na závěr koncertu na plac, bylo tam celkem plno. To se změnilo hned při další kapele Andy Rocks, kde zůstalo jen pár lidí, aby si poslechlo klasickej (hard)rock v podání holky Andy se svojí bandou. Pěkně jí to zpívalo i řvalo.

Pak mě zahnal déšť pryč, ale i v kavárenském stanu si člověk pěkně užil koncert další kapely Neonfly. Pak jsem si dal na chvíli pauzu způsobnou deštěm, hladem a dalšími přírodními katastrofami a vrátil se až na Shakru. Tento název si člověk zapamatuje hned jak vidí, že v tom slově chybí I. Ale ve skutečnosti nechybí - té kapele zdá se nechybí nic, prostě hráli starej dobrej klasickej heavy metal. Možná, že spíš někde jinde to I přebývá. 

Ani další kapela Pink Cream 69 nebyla k zahození, akorát mi od ostatních heavy-power kapel až tak moc neutkvěla v hlavě. Zato Beast in Black mi v ní utkvěli, a to dlouho dopředu. Jejich pop-metal v tom nejryzejším smyslu považuju za způsob, jak se i z kýče dá udělat umění, tak že už to kýč ani není. Ještě jsem je neviděl a byl jsem zvědavej hlavně na toho frajera, co tam válí na klávesy, na kterých je to celý postavený. Bohužel, frajer byl neviditelnej stejně jak ty klávesy a celá syntetika jela ze samplů, navíc trochu posazených za kytary, což bylo trochu zklamání, že to nevyznělo tak, jak je člověk zvyklej z nahrávek (a to nepočítám výpadek zvuku při skladbě Beast in Black). Nicméně atmosféru to mělo i tak úžasnou, vystoupení mají borci zmáklý a zpěvák Yanis Papundeklos, nebo jak se jmenuje, nás vytáhl svým hlasem až kamsi do výšin mrakodrapů Tokia a dál po dálnici na Mars. Mýmu uchu to znělo úplně dokonale jako kapela, co nesehnala zpěvačku, tak se toho chopil tady ten holohlavej sympaťák.

Pak se občerstvit a valit na The Dead Daises. Neznal jsem, ale jakmile jsem zjistil, že jde o kapelu, kde hraje basu a zpívá Glenn Hughes, legenda rockových kapel jako Deep Purple, Black Sabbath a dalších, bylo jasný, že toto by člověk prošvihnout rozhodně neměl. A sice jsem to nestihl o začátku, ale to podstatný jsem viděl, slyšel a zažil. Tím byl pro mě návrat do purplovských 70. let a jako vzpomínku na tu dobu tam chlapi šoupli Mistreated. Glenn to pojal jako trochu přestřelenou exhibici, co dokáže s hlasem. Ale co dokáže s hlasem! To by se možná i Yannis z Beast in Black chytal za koule. Ke konci tam kapela hodila pár rychlejších fláků z novější doby, muzika šlapala o stošest. Našel jsem si tam v kaluži vody místo, kde se nás sešlo pár podobných nadšenců a udělali jsme tam takovej malej kotlík, možná teda tak ešus, ale bylo nám v něm krásně.

Na závěr toho dne vystoupila italská Lacuna Coil. Hudba dobrá, sice nepatřím do předních řad jejich fandů, ale když se na ně rozjede pogo, tak není co řešit. Snad leda, jestli si k circle pitu člověk přidá i brouzdání v bahenním jezeře (nabízel by se třeba název Laguna Soil), který bylo po odpoledním dešti taky k dispozici. Několik jedinců se ujalo distribuce bahna pro ostatní a člověk měl pak zaručeno, že mu koncert zůstane ještě dlouho v paměti, či aspoň na gatích.

Noc byla o něco delší než obvykle. Ne, že by došlo vlivem hutné muziky k odklonu zemské osy nebo že by nás Taliáni stáhli s sebou na jih. Prodloužení spočívalo v přípravách sobotního programu a přizpůsobení pódia, proto končil páteční program o půlnoci a dál se pokračovalo až po 11 dopoledne. A začalo se velmi nervózně. Brazilky Nervosa by znervózněly kdekoho možná už od pohledu, když ale do davu vypálily svůj thrash a jejich pěvkyně zařvala do mikrofonu, začal z toho snad popocházet i jelen na logu.

Pro uklidnění nám pak naservírovali Trollfest, pravý norský reggae-core z oblasti výskytu severských plameňáků. Aspoň tak nějak jsem pochopil tu muziku. Byl to zkrátka úlet na růžových křídlech za zvuků asi deseti nástrojů, kterej strhával davy k mnohým davovým organizovaným aktivitám jako veslování v davu, pogo v davu, vlečení davem, lítání nad davem, kroužení kolem davu a podobně. No prostě totální ptákovina, přesněji plameňákovina. 

Styly se střídaly i nadále powermetaloví Civil War a Axxis zahráli krásně, že k tomu nemám co dodat. Snad jen že Axxisem opěvovaný Heavy Rain and Thunderstorm už ten den naštěstí nepřišly.

Thrashoví klasici Death Angel to rozjeli, jak je jim vlastní.  Viděl jsem je už poněkolikátý a pokaždý je to těžkej mazec. To i co se týká moshpitu, kde během plavbě po davu někdo šel příliš rychle ke dnu, odkud ho museli lovit záchranáři. 

Pak přišel Alestorm. Takovej plážovej pirátskej chlastací folkmetal. Nad lidmi se to začalo hemžit různými tvory jako nafukovací kachny, žraloci, či ženský (ty nafukovací nebyly, teda určitě ne ta rezovlasá nádhera nade mnou s rohem u pasu) a dav se opět dal do pohybu jako velká bouře. Vzhledem k tomu, že na severní polokouli díky Corriolisově síle rotují tlakové níže proti směru hodinových ručiček, rotuje circle pit ve Vizovicích přirozeně tímtéž směrem, neboť se chová jako hurikán. Proti té síle nejde vzdorovat, takže vzduchem lítá kdeco a kdekdo, kdo se neschoval do jeho oka uprostřed. Nanejvýš (nebo nanejníž?) se dá sednout a odveslovat pryč. To se ale s imaginárními vesly zatím nikomu nepodařilo, přesto se to zkouší skoro při každým folkmetalovým koncertě.

Po této bouři přišlo uklidnění, obloha se vyčistila, nad Vizovicema se objevila duha a na pódium nastoupili švýcarští Gothard. Výbornej klasickej heavy metal, zvlášť na pozici předkapely hlavního chodu. 

A tím hlavním chodem byli Judas Priest. Slavili 50 let na scéně, teď už to po dvou letech odkladů bude i trochu víc, ale to chlapům nebránilo, aby to rozbalili v té nejvyšší úrovni, na jakou vůbec heavy metal může vystoupit. Sice dlouholetý duo kytaristů Downing - Tipton bylo z různých důvodů postupně nahrazeno dvojicí Faulkner - Sneap, ti ale do kytar řezali rify s obdivuhodným citem a přesností. Naopak rytmika je u Judasů stálá a nehybná, Scott Travis a Ian Hill se za posledních 30 let nehli z místa. A nad tím vším se vznášel Halfordův ječák. Je mu 70 a zpívá výš než někteří ptáci (myslím pěvce, nikoliv sovy). Chlapi do svýho setu naládovali výběr z toho nejlepšího, co za tu dlouhou dobu dali tomuto světu počínaje One Shot of Glory, přes skladby jako Hell Patrol či Sentinel až po zavírák základní hrací doby, Painkiller. Až v rámci přídavků pak došlo na  hitovky Breaking the Law a Living After Midnight. A poté, co nafoukli vola, koncert skončil. Vizuální efekty byly tentokrát spíš doprovodným prvkem, šlo tu především o hudbu. A tu Judasi za těch 50 let zkrátka umí.

Neděle, stejně jako sobota, měla prodlouženou noc, to aby se stihl vyfouknout vůl a odmést trsátka z pod pódia (ne že bych nějaký našel). Bylo na to o hodinu víc, protože jedna z kapel, Orden Ogan, tentokrát posloužila pouze pro připomenutí, že problém zvaný covid ještě úplně nezmizel, na rozdíl od této kapely v nedělním programu. První proto začal hrát příjemnej finskej glam-metal Shiraz Lane.

Další kapela Long Distance Calling se nejspíš pojmenovala podle spojení se svým zpěvákem během vystoupení, zpěvák ale na nás volal z takové dálky, že nebyl slyšet ani vidět, muzika se teda musel obejít bez něj. Jednalo se prostě o takovej atmosférickej instrumetal (koukám, že to slovo fakt existuje), kterej se moc pěkně poslouchal. 

Následovaly české rocko-metalové soubory Gate Crasher a Arakain. Zejména druhý jmenovaný je zárukou nejen kvality, ale taky plného hlediště, v němž byly zastoupeny všechny generace. 

Potom se na pódium nastěhoval pražskej symfonickej orchestr a kapela Visions of Atlantis. Znělo to docela pěkně, i když teda nevím, jak to znít mělo.

A pak už začal death-thrashový trojboj: Kataklysm, Exodus a Testament. Zpěvák prvních jmenovaných Kanaďanů děkoval dalším dvěma, za půjčení nástroje, který jim zůstaly v letadle. Ještěže tak, jinak by do nás nemohli nahustit ten svůj nářez. Ještě před jejich nástupem se dav rozestoupil pro wall of death a pak se to rozjelo. I největšího circle pitu jsme se tu dočkali, trvalo to, než to člověk celý oběhl a po pár kolech si pak musel dát oraz. K závěru nasadili As I Slither a dav byl vyzván trochu otestovat schopnosti ochranky davoplavci. To, co tam crowdsurfaři předvedli byla úplná příbojová vlna, která se podle mě nemohla stíhat v tom počtu, co tam měli chlapi ve fialovým. I tak si ale zaslouží obdiv a uznání, stejně jako všichni v prvních řadách, kteří to museli podstoupit taky.

Další kapelou byl Exodus. V rámci příprav na koncert, jsem si poslední album Persona Non Grata pustil při pochodu Malofatranská stovka. Když už jsem tam kdesi nad ránem po 90 km umíral, poprvé jsem jsem slyšel The Years of Death and Dying. Ta melodie se mi vryla do paměti. Pak když to hráli zde, byla to nádhera. A nejen to, celej koncert. Když hráli Blacklist, nechal jsem se přidat na černou listinu zpěváka Zetra Souzy, když jsem se k němu a kytaristovi Garrymu Holtovi přiblížil plavbou po davu.

Poslední thrashovou kapelou byli Testamenti. Začali Rise up! a pak se prošla víceméně celá diskografie a skončilo to nejstarším albem Legacy a skladbou Alone in a Dark. Škoda, že si na tuto píseň nepozvali ještě třeba Zetra nebo Garryho, přecejen jsou to jejich parťáci z jiných kapel, ať třeba z Dublin Death Patrol nebo Slayer, byl by to úplnej all-star team, když s Chuckem Billym za Testament hráli takoví borci jako Skonick, Petersen, DiGiorgio a Lombardo.

Závěr celé akce obstarali Nightwish. Nejsem vyloženě symfonickej metalista, takže jsem se od pódia trochu odsunul dál a udělal místo mladším a nadšenějším. Ale nadšenej jsem nakonec byl i já - i když nezahráli některý svý hitovky a zpěvačka Floor na sebe strhávala pozornost trochu víc než jsem u takové kapley čekal, koukalo se na to pěkně a poslouchalo taky. V úplném finále zahráli část skladby The Greatest Show on Earth a na obrazovce se objevovaly záběry z onoho největšího představení - života na Zemi. Poslední (před děkovačkou), zde zaznělo We were here, což chápu tak, že oni (ale i celej dav, kterej to zpíval s nima) byl součástí koloběhu života a smrti. A jeho součástí byl i Alexi Laiho promítnutý na pár vteřin na obrazovce, který na tomto pódiu stál ještě minule taky a nyní už to byl pozdrav do záhrobí. Touto skladbou koncert vyvrcholil, že už by se asi ani nehodilo tam cpát nějakej přídavek. V nejlepším zkrátka přestat, nebo aspoň v lokálním maximu. A toto jeden z vrcholů to zajisté byl.

Pak už jen sbalit se, přespat, ráno budík na 5, chvíli po východu slunce na stopa. Bohužel ostatní mastristi zvolili časovej plán trochu jinak, takže poté, co mě vzal jeden místní borec do západní části Zlína, už jsem se dál během asi půldruhé hodiny nevystopoval (a že kolem jelo mastristů! :) ) a tak zbytek dorazil busem. Tím jsem si ale akci rozhodně nepokazil, bylo to výborný a snad zase za rok ... 

   

Malofatranská stovka

MF 100. Co že to MF znamená? Muflon? Mladá fronta? Nebo něco anglicky? Má to jistě více významů. Ale jeden význam tentokrát převýšil ostatní: Malá Fatra. A to převýšení bylo opravdu velký, možná takových 7 kilometrů. To byl odhadovaný celkový výstup trasy Malofatranské stovky. Na tento pochod nebo spíš závod mě někdy během jara lákala Kačka, jejíž Honza (Sucháč) už to dřív šel, tak hledala náhradního. Zprvu jsem odmítl, ale když pak přišel ve středu Ondra Pátek, že nabízí registraci, zahrál jsem to doma na to, že má nejeden Honza v pátek svátek a tudíž by mi mohlo být umožněno další pátek 1.7. vyrazit. Prošlo to. 

K přesunu na start do Terchové nutno zmínit několik okolností. Během týdne před akcí byla východní část republiky České i té staré Československé pod nadvládou třicetistupňových veder, zatímco v Čechách si užívali dešťů a povodní. Předpověď počasí však dávala šanci na změnu: v sobotu měla přijít fronta, možná mladá ale hlavně studená, a konečně pokropit republiku (i tu starou) jako celek a teploty stáhnout na nějakých rozumných 23 stupňů.

S Kačkou a Tomášem Zaplatílkem, zkušeným malofatranským stovkařem, který si to tentokrát dával jen jako padesátku mezi dvěma extrémníma cykloakcema, jsme si dali sraz ve vlaku Ostravan Praha - Žilina. Byl začátek prázdnin, Pražáci ujížděli před záplavama a náplavy s nima vyrážely domů na prodlouženej víkend. Proto už když Kačka v Praze nastoupila, nebylo ve vlaku kam sednout, když přistoupil Tomáš v Pardubicích, nebylo k hnutí, a abych se do vlaku v Olomouci dostal já, musel mě tam nacpat zvenku Sucháč, kterej tam dělal Kačce dopravního asistenta.

V Žilině jsme přesedli na bus (o hodinu později díky zpoždění vlaku) a něco po 19 jsme byli v Terchové. Úplný tropy, vedro a vlhko. V tomto to další den jít, to by byla hrůza. S ohledem na náročnost akce byla vyžadována povinná výbava. Jednou z jejích položek byla píšťalka, kterou jsem už nestihl sehnat před odjezdem. V obchodě se suvenýry naštěstí takovou dřevěnou měli, sice skoro za 4 eura, ale byla to nutnost a lízátko s píšťalkou jsem v tu chvíli nesehnal. Zaregistrovali jsme se, ubytovali v tělocvičně u průduchu pod vratama a zašli na halušky. 

Během sezení v hospodě konečně přišel déšť. Byl krátkej, ale stačil na to, aby se vzduch pročistil a dalo se už mnohem líp dýchat. Ještě bylo třeba převlíct se dosucha, aby člověk přespal a nebyl ráno zpocenej už na startu. V ubytovně, což bylo místní rekreační infocentrum, se nenabízely sprchy a navzdory tomu, že jsem většinou ten poslední, koho by nějaká taková věc zajímala, byl jsem teď spíš jedinej, kdo se po ní ptal a nakonec si musel vystačit s metodou per partes v umyvadle na záchodě. Jinak proběhl nocleh bez problémů, pokud mezi ně nepočítám hučící větrák z jedné strany a bouřící slejvák z druhé. Vzduch zvenčí mi aspoň pomohl nastavit se na venkovní chlad, aby to pak ráno nebyl takovej šok, když jsem lezl ven v krátkých nohávech a rukávech. Už pár dní předem jsem zjistil, že se mi celkem dobře běhá v trenkových plavkách, který jsem si spíš omylem koupil a neměl pro ně jiný využití. A protože jsem byl ze všech stran varován, jak to bude náročná akce, přišel jsem na to, že když to půjdu v tomto kusu oblečení, nemusím brát slipy a tím pádem nedojde zapaření jejich obsahu. Nápad týdne! Samozřejmě jsem se ale neobešel bez své vesty plné kdečeho, ale i to kdeco jsem pro tentokrát dost zredukoval. Všici strašili hlavně tím, že nestihnu časový brány na kontrolách. Ty přitom nebyly nastavený jakkoliv zběsile, stačilo držet rychlou chůzi a dalo se to zvládnout. Na tu jsem se ale vzhledem ke kopcovitosti trasy nemínil spolehnout, a proto jsem si naplánoval uviset běžce na prvních 3 km po silnici. Dál už to bylo nahoru dolů, takže nahoru se v závěsu vytáhnout a dolů muflonem předbíhat a držet se tak v poli soutěžně přeživších.

V 6:00 jsme za mlh a mžení vystartovali. Ještě před tím jsme se potkali i s Alešem Paláskem a Ondrou Plašilem, s nimiž jsem vyběhl plnit první část plánu, zatímco Tomáše a Kačku jsem ztratil v pohyblivém davu. Za 18 minut jsme už jsme měli rovnou část za sebou a stoupali jsme do kopce na Sokolí. Kluky jsem občas zahlídl někde pod sebou, ale startovní pole se začalo natahovat a občas vznikaly díry. Já doufal v ty v mracích, aby bylo taky něco vidět, ale mohl jsem být rád spíš, že mlha nezačíná houstnout. 

Ze Sokolího nebylo vidět nic, dokonce ani lidi, zrovna na vrcholu jsem byl sám. Pak jsem natáhl nákoleníky, který jsem si koupil cestou u nádraží od Vietnamců a spustil se dolů muflonem (musím říct, že držely fakt dobře a bez nich bych skončil mnohem dřív). Předskákat lidi se mi sice dařilo jen někde díky úzké cestě, ale i tak jsem byl za chvíli v sedle a mohl si máčet boty v mokré trávě. 

Následovaly tři zuby: Baraniarky, Žitné a Kraviarské, kde navzdory muflon-friendly názvům už moje tempo přecejen zvolnilo a cestou vzhůru mě začaly předcházet trénovanější nohy. Jedny z nich se za mě jen zavěsily na prvním ze zmíněných zubů a držely se mě i přes dva následující. Byl to nohy Kláry Burdové, která tu hledala chlapa v šedým triku. To jsem sice neměl, ale vzala za vděk mojí černou vestou a chvíli si mnou nechala rozrážet mlhu. 

Když už jsme byli na třetím, nejvyšším, zubu vysokém 1361 m, na chvíli jsem ji pustil před sebe a najednou vidím, jak v bolestech sedí na zemi. Bolet to muselo, protože se nebyla schopna hnout z cesty a riskovala, že to do ní nějakej bejk valící z Kraviarské napálí. Vyvrknutej kotník. Požádala mě o vodu, trochu se vzpamatovala, vstala a pokračovala. Asi se mi to ještě nestalo, ale předpokládal jsem, že to je situace, která se neřeší vodou ale Alpenvereinem. Nebo přinejmenším sestupem na nejbližší kontrolu a následným DNF. Ale tady u ní ne, asi dobrej oddíl.

Aby ne, byla to ta Klára, co vyhrála Rakovnickou 100 mezi ženama a pak bojovala i celkové vítězství i na Čavisovské 100. Její boj jsem zaznamenal tak, že mi to pak dala ještě sežrat, když mě o pár km později předcházela. To předbíhám, ale při sestupu z 3. zubu se kromě jejího kotníku ozvala i moje bota. Taky mi připomněla mou poslední absolvovanou stovku Č100. Šel jsem ji v botách Crossroad, v nichž se mi po 50 km začala shrnovat vložka v pravé botě, načež jsem zjistil, že mám boty o číslo větší než bych měl mít, tak jsem to nějak dorazil s dodělanou nohou a následně boty v rámci reklamace vyměnil za menší, číslo 45. Byly mi zprvu těsnější, tak jsem se v nich trochu proběhl po Brně 15 a 20 km, abych je rozšlápl a současně tím natrénoval na první 3 km této trasy. Ten druhej záměr se zjevně podařilo naplnit, ale u toho prvního se právě ukázalo, že jakmile bota zvlhne, začne se chovat úplně jinak a to je potom všechna "suchá" příprava k ničemu. To bohužel teď potkalo mě, tak jsem v sedle jen vyzul a správně nazul botu a zmuflonil do údolí pro mě neznámou, místy skalnatou cestou na první kontrolu k silnici ve Staré (Vratné) dolině.

K ní jsem dorazil něco po půl deváté, s pohodlným náskokem před zavřením a povzbuzen vítacím výborem jsem do sebe nalil černou vodu a nacpal meloun a už nevím co. Pozdravil se tu se mnou běžec Kuba v šedém triku, s nímž jsme se potkali na pochodu podél Lužnice. Na delší pokec jsem se tu ale nezdržoval a pokračoval dál, tentokrát se Slovenkou, jejíž jméno neznám, ale cestou nahoru na Grúň jsem se od ní dozvěděl mimo jiné o jejích zkušenostech s medvědy. Seběh do Štefanové po kamenité vozové cestě vůbec příjemnej nebyl, ani muflonovi se oproti očekávání nelíbil, i přes povzbuzování protikráčejících členů Skáj týmu.

Ve Štefanové jsem dobral trochu vody do velblouda a už zase trochu pomalejším tempem vyrazil dál. Ono to popravdě už moc jinak nešlo, doteď jsem se snažil držet plánu uviset do kopce a předmuflonovat z kopce, ale teď už se začaly ozývat moje skutečný schopnosti a rychlost klesala.

Kousek za sedlem Vrchpodžiar mě došla Klára spolu s Kubou v šedém triku. Divil jsem se jednak, jak to že mi ještě lidi jejich výkonosti ještě dávno nezdrhli, dvěk jak to že Klára ještě leze, když měla vyvrknutej kotník. Z jejího vysvětlení jsem to pochopil tak, že si na prvních 20 kilometrech seřizuje nohy podle terénu a sklonu trasy a pak už to směle napálí. Tak to bylo i tentokrát, ani jsem se s nima nestihl rozloučit, šlápli do toho a byli fuč (a celý to zvládli za parádních 23 hodin). To se to pak běhá, když má někdo štelovatelný kotníky!

Naopak já se začal cestou do sedla Medzirozsutce čím dál víc trápit a s přibývající výškou se zvyšoval počet lidí přede mnou. Sedlo je ale od slova sedět, tak jak jsem do něj dolezl, sedl jsem na zadek a nacpal do sebe nějaký hroznový cukry. Pak už jsem zase pokračoval směr Velký Rozsutec pronásledován dvěma Poláky, co to šli natěžko. V místech, kde už řídl les, jsem je pustil před sebe, abych mohl fotit výhledy. Výmluva dobrá, až na tu mlhu furt kolem. Doufal jsem, že aspoň na vrcholu se to protrhá. 

Lezl jsem pomalu, dal jsem tomu čas, ale i přesto jsem byl nahoře pořád v mracích. Aspoň jsem si zašel k vrcholové tyči, když už jsem tam byl, to abych si ten sestup opravdu užil. Zde muflon nefungoval a sestup bolel. Byla docela kosa, přesto tam člověk potkal i běžkyni jen v sukni a podprsence, jako bych nebyl jedinej, kdo to jde v plavkách. Ale to na mým utrpení až tak moc neubralo. 

Dole v sedle Medziholie byla druhá občerstvovačka, ale sestup k ní byl úplně nekonečnej (i když jsem to nedávno šel nahoru a věděl jsem, do čeho jdu). Nakonec jsem tam doklopýtal spolu s Alešem Paláskem někdy ve třičtvrtě na dvanáct. Zima, fučelo a mrholilo, ale stejně pro mě bylo nejdůležitější se najíst, napít a sednout si. Skoro zázračně mě ta zastávka oživila a v poledne jsme s Alešem vyrazili dál, na Stoh.

I z něj jsem měl trochu obavy, ale Aleš nasadil přesně takový tempo, jaký mně vyhovovalo, takže jsme po asi půlhodině byli nahoře a nebyl jsem vůbec zničenej. Muflon dolů už byl docela v pohodě, teda aspoň první půlka, než se z cesty stala bahenní skluzavka, která se na možná většině účastníků projevila zapraseným zadkem, či jinou části těla. Když jsem dorazil do Stohového sedla, zaradoval jsme se, protože jsem měl za sebou dle mnohých tu nejtěžší část - skalnatej Rozsutec a kluzkej Stoh. Dál už to měla být vlastně pohoda, jen teda asi 80 km po horách.

Šlo se krásně, oproti mé poslední návštěvě tohoto hřebenu před 3 rokama tu místo mraků lidí byly mraky vodní páry. Díky tomu jsem se teď nezdržoval focením a mohl tak v pohodě držet náskok 2 hodin na limit na kontrolách. Jen v těch mracích postupně pára kondenzovala a začala padat. Mrholení s větrem bylo chvílemi dost nepříjemný, že bylo na místě využít větrovku, když už ji člověk měl. Přes Poludňový Grúň a severní a jižní Stěny jsem spolu s dalšími dorazil k sedlu pod Hromovým, kde jsme odbočili z hřebene. Tam se konečně mraky začaly trhat a na další kontrole, na chatě pod Chlebom už bylo pěkně, a to nejen po stránce občerstvení. Daleko méně optimismu mi však dávala vložka v pravé botě. Nejen, že zlobit nepřestala, ale pro jistotu se k ní přidala i ta levá.

Po chvíli dorazil Aleš a po něm i Ondra Plašil, najedli jsme se (podávala se zeleninová polívka) a pokračovali zpátky na hřeben, do Snilovského sedla. Tam už bohužel zase čekaly mraky, který se nás pak nějakou dobu nepustily. Trasa míjela vrchol Velkého Kriváně a mířila po hřebeni na západ. Šli jsme s Alešem a všiml jsem si, že má na nohách podobný návleky jako já, ty jsem si před pochodem půjčil od Michala Turka. Jen je neměl nasazený tak blbě jak já a skutečně mu bránily nabírat bordel do bot. Teď jsem teprve pochopil, že upevnit se dají správně, až když si na botu člověk našije suchej zip. No tak holt příště, ale aspoň se teď ty suchý zipy dají ještě použít i na jiný, lepší boty... Doporučovanou saharskou čapku zapůjčenou od Sucháče jsem si naštěstí na sebe nevzal, bůhví zda bych ji v té mlze zvládl správně použít a k jeho výkonům by mi to stejně nepomohlo.

Někde na hřebeni za Pekelníkem se z mlhy v protisměru vynořily dvě holky, který jsem neznal, ale mohutně se ke mě hlásily, protože už jsme se setkali. Když mě viděly, jak se s pověšeným číslem plahočím hřebenovou stezkou, pochopily, o čem jsem si to vlastně předchozí den s Kačkou a Tomem ve vlaku povídal, když jsme na sedadlech vedle těchto holek probírali zážitky ze stovek. Ony šly přechod od Strečna a na rozdíl ode mě ještě neviděly víc než pár metrů kolem sebe.

Já jsem věřil, že se to protrhá, naději tomu dávalo prosvítající slunko. Při vhodným směru hřebenu by to dávalo šanci na vidmo. Říká se, že kdo ho 3x uvidí v horách, tak v nich neumře. Sice jsem měl pojištění, ale i tak jsem tomu dal šanci a na pár místech zastavil, jestli se můj stín na mlze objeví. Marně. Jediný místo, kde se mlha skutečně roztrhla, bylo na vrcholu Malého Kriváně, nejvyššího místa, kam jsem došel, ale musel jsem k tomu udělat pár kroků mimo cestu. Čekání na vidmo se zde ukázalo zbytečný, protože by se musela sehrát výška slunce, sklon terénu a hustota mlhy, ale soulad těchto přírodních prvků nebyl v ceně startovného, a tak jsem odtáhl s nepořízenou. Ještě předtím jsem ale na tomto vrcholu, jehož význam zasahuje daleko na Moravu až do Brna, zaznamenal do vrcholové knihy svou druhou návštěvu, bylo to po 36 letech.

Cesta dál šla dolů, jinam to nešlo. Chvíli ještě po hřebeni, pak po levé straně, že trasa vynechala Stratenec a Suchý vrch. Ne že by mi to vadilo, nohy dostaly dobře zabrat i bez toho, ale klidně to tam mohli orgové nechat namísto pozdějšího dle mě zbytečnýho klesání na poslední kontrolu. Dolů jsem postupoval chvíli s jedním Polákem, ale pak většinou sám, až se horská tundra plná krásných květin proměnila v les, jímž se prošlo přes jižní část tohoto hřebene, Klačanskou maguru. 

U tamní horské chaty na mě čekala další občerstvovačka, Aleš a jeho bramborák. Byla povzbuzující, hodnej a chutnej (v tomto pořadí). Posilnit se bylo třeba, čekal nás závěrečný sestup do údolí Váhu s přenížením 800 m na 4 km. To bylo tak na hranici muflonovatelnosti, ale nějak jsem to seskákal. Dole v údolí se konečně otevřely výhledy na nezamlžené hory, konkrétně Lúčanskou a Velkou Fatru. První jmenovaná určovala směr dalšího postupu. Ještě před tím ale bylo třeba občerstvit se v Lipovci, na kontrole na 53. km, tedy v cíli první půle (pro mnohé v cíli trasy).

Setkali jsme se tu někdy kolem 19h s Tomášem (kterej tu končil), Ondrou, Alešem a po chvíli dorazila i Kačka. Všichni jsme limit 21:00 s předstihem zvládli a dál už to takovej strašák být neměl. Poté, co jsme se občerstvili, doplnili vodu a kontakt, každý si našel svůj pusťpytel (překlad anglického dropbag) a vyměnil si věci, co měl a nechtěl s těma, co chtěl a neměl. U mě to byl případ hlavně ponožek. Nějak jsem doufal, že v nových fuskách mi třeba nebudou tolik klouzat vložky v botách. Byly ještě nepoužitý, z olympijskýho festivalu a logo s pěti kruhy dávalo naději buď na velkej výkon, nebo velkej průšvih.

Vydal jsem se po silnici stíhat skupinu Ondru, Kačku a Aleše, kteří vyrazili chvíli přede mnou. Po chvíli vedle mě zastavil autobus a šofér na mě cosi ukazoval. Myslel jsem, že mě chce preventivně zdrbat, že se motám po chodníku a je jen otázka času, než mu vlezu do cesty. Ve skutečnosti mi ale zákeřně nabízel, že mě sveze. Zatímco doteď všichni kolemjdoucí dobře věděli, že lidi s pověšeným číslem jsou účastníci pěšího pochodu/závodu, tady už to neplatilo, zvlášť pro kolemjedoucího autobusáka. Statečně jsem ho poslal někam jinam, přešel jsem jakejsi "derivační kanál" (pomocí kanálu derivovat teda neumím, asi nějaká nová metoda - budu muset nastudovat) a pak i opravdový Váh. Došel jsem stovkaře Mirka a Ivanu, s nimiž jsem opustil silnici a vstoupil do království kopřiv. Nebylo to dlouhý, ale notně to připomínalo inspiraci Olafem. Pak jsme vylezli na louku a začalo se stoupat. Trochu jsem do toho šlápl, dvojici jsem se trhl a za poslední chatou jsem zalezl do lesa. Po chvíli výstupu jsem dostihl mně zdrhnuvší trojici, ke kterému jsem se přidal pro další postup.

Začalo se stmívat, ale šeru jsme vzdorovali pohybem vzhůru na hřeben Lučanské Fatry. Těsně před jeho dosažením nás dostihl Bálint Örsi z Maďarska. Spolu s ním jsme pak na hřebeni odrazili útok divokého tvora. Nebyl to medvěd, jehož domovinu jsme tu respektovali. Nebyl to ani vlk (teda aspoň já jsem tyto problém díky plavkovým trenkám neměl). Byla to jakási bílá potvora, asi pozůstatek z doby ledové, nesprávně jsem to identifikoval jako hranostaje, ale později se ukázalo, že je to jakási fretka, nejspíš polární druh. Živí se osamělými turisty, ale v případě stovkařů v druhé půli pochodu si troufá i na menší skupiny. Naštěstí tady tu krvelačnou bestii Ondra vyplašil svou pohotově tasenou kamerou. Takže dělo, co tam na kopci nechali partyzáni, nebylo nakonec potřeba.

Uvolnil se nám průchod k postupu dál po hřebeni na první z vrcholů této části Fatry, na kterou jsem se těšil, Minčol 1360. Narozdíl od Kriváňské Fatry jsem to tady  vůbec neznal. I když už byla tma, můžu říct, že je to tam krásný. Teda aspoň tu noc bylo. Otevřená krajina kousek nad hranicí lesa s výhledy na noční světla v Martine na východě a Žilinu na západě, nad níž se oblohou linil pruh záře jako poslední připomínka pro ten den již beznadějně zapadlého Slunce. Nad ním už na temné obloze postupně začaly zářit hvězdy. Toho si ale člověk všiml, pouze pokud zhasl čelovku. 

Vzhledem k tomu, že se hřeben halil do lehké mlhy, která po osvětlení čelovkou akorát slušně oslnila, mělo smysl ji podsvítit, jak to dělal Bálint, nebo jít potmě, jak jsem to udělal já. Člověk se po chvíli rozkoukal, že viděl pěšinu a kromě toho vnímal i okolí, což je s čelovkou bez šance. A protože se tu nevyskytovalo příliš mnoho překážek, za chvíli jsem takhle dorazil okolo strašlivě betonové zdi vysílače k severnímu konci nejvyšší partie Martinských holí. Několik málo odrazek nás pak dovedlo k chatě, kde se nacházela další kontrola. A hlavně úplně neskutečně betálná polívka. Vlastně ani nevím, co v ní všechno bylo, ale byl to recept paní chaty a nic lepšího jsem toho dne nejedl. Teda ono bylo asi 23 hodin, takže jsem ten den už nic moc dalšího jíst nestihl, ale i dlouho poté jsem na polívku vzpomínal a je k úvaze, zda si tam za ní zase někdy vyšlápnu.

Nabral jsem vodu a zase jsem se vydal stíhat svůj zadek dříve zvednuvší Kačku, Aleše a Bálinta. Na chvíli jsem se stavil na vrcholu Velké lúky 1476, kde se začala mlha trahat, že bylo vidět dál než na rozcestník s vrcholovou knihou (a samozřejmě mým zápisem). Cesta mě pak provedla bahnem a křovím a dál přes velké louky (kdo by to na Velké lúce čekal, že...) a opět jsem si vychutnával pochod noční krajinou. Tato scenérie je pro foťák (zvlášť ten na mobilu) nezachytitelná, což jsem nějakou dobu prověřoval pomocí všelijakých způsobů uchycení záznamového zařízení. Vítr ale fučel, že casnoval i s tyčema rozcestníků, takže z toho vyšlo kulový. Byl jsem rád, že mám větrovkou a nákrčník a něco jako rukavice (zbytky ponožek BVVŠ) do čehož jsem se maximálně zakuklil a po hřebeni postupoval a stíhal zbytek skupiny. 

Ondru jsem došel někde u rozcestí Horní lúka, kde začal sestup do údolí za další kontrolou. Cestou jsem zjistil, že i on má s botou problémy a tak jsme se střídali v tom, kdo zrovna seděl a spravoval si boty, zatímco Kačka a Aleš klesali do údolí. Nakonec se mi podařilo spustit muflona a dohnat je. Moje nohy (a paže) ale už o další skákání nestály. Velkým štěstím ani nemusely, sklon cesty údolím byla takovej, že se dalo samovolně kráčet bez větší námahy a šetřit energii. Tu jsem tudíž mohl využít k plašení medvědů (a fretek, hranostajů a podrobných potvor) svým hlasem (Kačce a Alešovi jsem nakecal, že jde o zpěv) a cesta nám pěkně uběhla, i když byla ve skutečnosti nehezky dlouhá.

Na předchozích kontrolách vyhrávala různorodá muzika, tady se ale zdálo, že to osazenstvo kontroly trochu přehnalo - hudba vyřvávala na lesy kilometry daleko. Orgové v tom ale byli tentokrát nevinně, ve vsi Valča, kde se kontrola nacházela, byla venkovní zábava na hřišti a diskoška tam hrála hity i pro nás a všechny medvědy, který jsem svým hlasem nezahnal. Na kontrolu jsme dorazili někdy před půl třetí ráno, potkali se tam se pár dalšíma chodičema a šli dál. Kačka s Alešem a Bálintem mi ale zase pláchli a záblesky jejich čelovek jsem zahlédl asi kilometr daleko, když jsem z dědiny vylezl na polně-lesní asfaltku. Ta byla taky pěkně nekonečná a cesta po ní bolela. Boty jsem musel zase přezouvat a štelovat, aby se v nich dalo trochu chodit. K další, poslední kontrole to bylo z Valče 22 km, kdy se mělo vyšlapat na hřeben a zase klesnout dolů. To by bylo možná v pohodě, kdyby člověk neměl v nohách 80 kiláků rovně a dalších 5 vzhůru. A když se k tomu přidaly moje dobitý šlapky, začínalo se z pochodu stávat dobrý peklo.

Po pár km, když jsem se zrovna přezouval, mě předešli dva borci. Vlastně nepředešli, předběhli. Do kopce. Pohyb, kterej jsem už hodně desítek kiláků neviděl. Nějak mě to vybudilo taky k rychlejšímu pohybu, zavěsil jsem se za ně, že mi zase tak moc neutekli, a když zvolnili, předešel jsem je utekl jim. Do uší jsem si v rámci příprav na Masters of Rock pustil Exodus a valil vpřed. Jenže když je člověk unavenej, tak sebelepší thrash metal nemůže zabránit usínání. Musel jsem se hýbat, ale zavíraly se mi oči. Přitom bylo na cestě bez problémů vidět i bez čelovky a světla s blížícím se ránem přibývalo. Byl jsem ale zralej na tygra, kterýho jsem si nesl v báglu pro tyto případy. Chtěl jsem se o něj ale podělit se zbytkem skupiny, ta mi ale stále nedávala šanci je dostihnout. Našel jsem si ještě jeden cíl - vidět východ slunce z hřebene. Časy z rozcestníků jsem krátil asi na půlku ale až když jsem se po zelené značce vyhoupl na hřeben, zahlídl jsem konečně svoje lidi. 

Bohužel výhled ke slunci zde kryla veliká Hlinecká kyčera, takže jsem sice cíl nesplnil, ale ne že by mi to tolik vadilo, abych si kvůli tomu dával jeden kopec navíc. Výhledy nakonec byly i z červené hřebenovky, jen musel člověk kousek popojít nahoru mokrou trávou a dolů rádoby muflonem. O energeťák jsem se nakonec podělil s Kačkou při jednom z výstupů, abychom pak dostihli Aleše někde na Janové hoře. Až pak se za nama objevil na Ondra.

Frekvence mého sundávání bot se zvyšovala s délkou pochodu vlhkou trávou. Zvlášť levá noha si to pěkně vyžrala. Ale výhledy byly fantastický - to škaredo ze soboty jsme si vynahradili právě tady. Byla vidět Velká Fatra a pak i jih Malé včetně v podstatě poslední hory naší cesty, Klaku. 

Vyfotili jsme se na Skalkách 1191 a mazali dolů, co to šlo. Mně to moc nešlo. Kačka mi pomohla zalepit puchýře na levé noze a kulhavě jsem muflonil dolů. Když tu náhle kámen na cestě. Neuhl. MF šutr! Do té rozmršené nohy, která dotyky boty s čímkoliv tvrdším než vata hlásila mozku s absolutní předností a maximálním zesílením signálu. Schytal to jeden z prstů, docela napřímo. A bohužel nebyl poslední, situace se několikrát opakovala. Tvrdý, roztodivně tvarovaný vápencový šutry občas napevno čněly ze země a dávaly tak šanci si čas od času zase víc postupně omlátit obě nohy. 

S takhle dorasovnýma haxnama jsem dorazil do údolí k poslední kontrole a občerstvovačce. Neměl jsem vlastně potřebu nic jíst ani pít, dal jsem si nějaký minimum čehosi a odmítl dobrat si vodu. Tahat ji na ten poslední kopec (výškově asi 600 metrů) ve vedru se mi nechtělo, ještě jsem nějakou zásobu měl a voda nebylo to, co by mě trápilo - kromě té v puchýřích. Problémem byla levá noha, v mokru se rozpouštěla do jakýsi kašovitý hmoty. Bolest už se blbě překonávala, tak jsem ji zase trochu pošteloval, poslední možností bylo nasunout na ponožku ještě potítko coby kousek staré ponožky. Fungovalo to trochu, bolelo jak sviňa a výstup nahoru kolem Klackého vodopádu byl příšernej. Přesto jsem to nějak vylezl a navrchu potkal Kačku. S ní jsme došli k odbočce na Klak. 

Nemít tak zmasakrovaný chodidla, určitě bych ještě nahoru zašel. Skála je to hezká a výhled tam je bez pochyb krásnej. Ten nám naštěstí neunikl na Reváni, kde nás dostihl Bálint, který měl nohy asi v lepším stavu a na Klak se zašel podívat. 

Pak už se šlo dolů, prudce a rychle. Těsně před příchodem do cílového Fačkovského sedla jsem se potkal se stovkařema Erikou a Jozefem. A zatímco já jsem měl za sebou asi 110 km, oni měli mnohem delší štreku po trase Hrdinů SNP od bratislavského Děvína. Popřáli jsme si navzájem hodně štěstí pro jejich zbývající asi 3 týdny cesty a mých zbývajících asi 300 metrů. Spolu s Kačkou a Bálintem jsme do cíle dorazili v půl jedenácté, tedy 28 a půl hodiny od startu. 

Čas ale nebyl tak důležitej. Dostali jsme medaile, ale podstatný bylo, že už můžu sundat boty a k nohám přilepený fusakle. To byla konečně úleva, na kterou jsem těšil posledních asi 80 kiláků. Puchýře různých barev a tvarů a modrý nehty se pak staly vděčným předmětem cílových fotodokumentátorů (přitom pak na těch fotkách zase tak nic moc vidět nebylo). 

Ošetření noh pak bylo naopak společným dílem několika osob a výsledkem byly obě chodidla polepený ze všech stran. Následně jsem se rozloučil se spoluchodiči a poté co jsem se spakoval, jsem se nerozpakoval a přijal nabídku Mirka a Ivany a jejich šoféra Michala patřícího k organizátorům a nechal se svézt do Žiliny - díky jim! Autobusem jsem se pak přesunul do Brna, čímž moje Fatranské dobrodružství skončilo. Děkuji všem organizátorům za parádní akci a svým spoluchodičům za spoluchodičství a gratuluju všem, co to se mnou přežili.