Malofatranská stovka

MF 100. Co že to MF znamená? Muflon? Mladá fronta? Nebo něco anglicky? Má to jistě více významů. Ale jeden význam tentokrát převýšil ostatní: Malá Fatra. A to převýšení bylo opravdu velký, možná takových 7 kilometrů. To byl odhadovaný celkový výstup trasy Malofatranské stovky. Na tento pochod nebo spíš závod mě někdy během jara lákala Kačka, jejíž Honza (Sucháč) už to dřív šel, tak hledala náhradního. Zprvu jsem odmítl, ale když pak přišel ve středu Ondra Pátek, že nabízí registraci, zahrál jsem to doma na to, že má nejeden Honza v pátek svátek a tudíž by mi mohlo být umožněno další pátek 1.7. vyrazit. Prošlo to. 

K přesunu na start do Terchové nutno zmínit několik okolností. Během týdne před akcí byla východní část republiky České i té staré Československé pod nadvládou třicetistupňových veder, zatímco v Čechách si užívali dešťů a povodní. Předpověď počasí však dávala šanci na změnu: v sobotu měla přijít fronta, možná mladá ale hlavně studená, a konečně pokropit republiku (i tu starou) jako celek a teploty stáhnout na nějakých rozumných 23 stupňů.

S Kačkou a Tomášem Zaplatílkem, zkušeným malofatranským stovkařem, který si to tentokrát dával jen jako padesátku mezi dvěma extrémníma cykloakcema, jsme si dali sraz ve vlaku Ostravan Praha - Žilina. Byl začátek prázdnin, Pražáci ujížděli před záplavama a náplavy s nima vyrážely domů na prodlouženej víkend. Proto už když Kačka v Praze nastoupila, nebylo ve vlaku kam sednout, když přistoupil Tomáš v Pardubicích, nebylo k hnutí, a abych se do vlaku v Olomouci dostal já, musel mě tam nacpat zvenku Sucháč, kterej tam dělal Kačce dopravního asistenta.

V Žilině jsme přesedli na bus (o hodinu později díky zpoždění vlaku) a něco po 19 jsme byli v Terchové. Úplný tropy, vedro a vlhko. V tomto to další den jít, to by byla hrůza. S ohledem na náročnost akce byla vyžadována povinná výbava. Jednou z jejích položek byla píšťalka, kterou jsem už nestihl sehnat před odjezdem. V obchodě se suvenýry naštěstí takovou dřevěnou měli, sice skoro za 4 eura, ale byla to nutnost a lízátko s píšťalkou jsem v tu chvíli nesehnal. Zaregistrovali jsme se, ubytovali v tělocvičně u průduchu pod vratama a zašli na halušky. 

Během sezení v hospodě konečně přišel déšť. Byl krátkej, ale stačil na to, aby se vzduch pročistil a dalo se už mnohem líp dýchat. Ještě bylo třeba převlíct se dosucha, aby člověk přespal a nebyl ráno zpocenej už na startu. V ubytovně, což bylo místní rekreační infocentrum, se nenabízely sprchy a navzdory tomu, že jsem většinou ten poslední, koho by nějaká taková věc zajímala, byl jsem teď spíš jedinej, kdo se po ní ptal a nakonec si musel vystačit s metodou per partes v umyvadle na záchodě. Jinak proběhl nocleh bez problémů, pokud mezi ně nepočítám hučící větrák z jedné strany a bouřící slejvák z druhé. Vzduch zvenčí mi aspoň pomohl nastavit se na venkovní chlad, aby to pak ráno nebyl takovej šok, když jsem lezl ven v krátkých nohávech a rukávech. Už pár dní předem jsem zjistil, že se mi celkem dobře běhá v trenkových plavkách, který jsem si spíš omylem koupil a neměl pro ně jiný využití. A protože jsem byl ze všech stran varován, jak to bude náročná akce, přišel jsem na to, že když to půjdu v tomto kusu oblečení, nemusím brát slipy a tím pádem nedojde zapaření jejich obsahu. Nápad týdne! Samozřejmě jsem se ale neobešel bez své vesty plné kdečeho, ale i to kdeco jsem pro tentokrát dost zredukoval. Všici strašili hlavně tím, že nestihnu časový brány na kontrolách. Ty přitom nebyly nastavený jakkoliv zběsile, stačilo držet rychlou chůzi a dalo se to zvládnout. Na tu jsem se ale vzhledem ke kopcovitosti trasy nemínil spolehnout, a proto jsem si naplánoval uviset běžce na prvních 3 km po silnici. Dál už to bylo nahoru dolů, takže nahoru se v závěsu vytáhnout a dolů muflonem předbíhat a držet se tak v poli soutěžně přeživších.

V 6:00 jsme za mlh a mžení vystartovali. Ještě před tím jsme se potkali i s Alešem Paláskem a Ondrou Plašilem, s nimiž jsem vyběhl plnit první část plánu, zatímco Tomáše a Kačku jsem ztratil v pohyblivém davu. Za 18 minut jsme už jsme měli rovnou část za sebou a stoupali jsme do kopce na Sokolí. Kluky jsem občas zahlídl někde pod sebou, ale startovní pole se začalo natahovat a občas vznikaly díry. Já doufal v ty v mracích, aby bylo taky něco vidět, ale mohl jsem být rád spíš, že mlha nezačíná houstnout. 

Ze Sokolího nebylo vidět nic, dokonce ani lidi, zrovna na vrcholu jsem byl sám. Pak jsem natáhl nákoleníky, který jsem si koupil cestou u nádraží od Vietnamců a spustil se dolů muflonem (musím říct, že držely fakt dobře a bez nich bych skončil mnohem dřív). Předskákat lidi se mi sice dařilo jen někde díky úzké cestě, ale i tak jsem byl za chvíli v sedle a mohl si máčet boty v mokré trávě. 

Následovaly tři zuby: Baraniarky, Žitné a Kraviarské, kde navzdory muflon-friendly názvům už moje tempo přecejen zvolnilo a cestou vzhůru mě začaly předcházet trénovanější nohy. Jedny z nich se za mě jen zavěsily na prvním ze zmíněných zubů a držely se mě i přes dva následující. Byl to nohy Kláry Burdové, která tu hledala chlapa v šedým triku. To jsem sice neměl, ale vzala za vděk mojí černou vestou a chvíli si mnou nechala rozrážet mlhu. 

Když už jsme byli na třetím, nejvyšším, zubu vysokém 1361 m, na chvíli jsem ji pustil před sebe a najednou vidím, jak v bolestech sedí na zemi. Bolet to muselo, protože se nebyla schopna hnout z cesty a riskovala, že to do ní nějakej bejk valící z Kraviarské napálí. Vyvrknutej kotník. Požádala mě o vodu, trochu se vzpamatovala, vstala a pokračovala. Asi se mi to ještě nestalo, ale předpokládal jsem, že to je situace, která se neřeší vodou ale Alpenvereinem. Nebo přinejmenším sestupem na nejbližší kontrolu a následným DNF. Ale tady u ní ne, asi dobrej oddíl.

Aby ne, byla to ta Klára, co vyhrála Rakovnickou 100 mezi ženama a pak bojovala i celkové vítězství i na Čavisovské 100. Její boj jsem zaznamenal tak, že mi to pak dala ještě sežrat, když mě o pár km později předcházela. To předbíhám, ale při sestupu z 3. zubu se kromě jejího kotníku ozvala i moje bota. Taky mi připomněla mou poslední absolvovanou stovku Č100. Šel jsem ji v botách Crossroad, v nichž se mi po 50 km začala shrnovat vložka v pravé botě, načež jsem zjistil, že mám boty o číslo větší než bych měl mít, tak jsem to nějak dorazil s dodělanou nohou a následně boty v rámci reklamace vyměnil za menší, číslo 45. Byly mi zprvu těsnější, tak jsem se v nich trochu proběhl po Brně 15 a 20 km, abych je rozšlápl a současně tím natrénoval na první 3 km této trasy. Ten druhej záměr se zjevně podařilo naplnit, ale u toho prvního se právě ukázalo, že jakmile bota zvlhne, začne se chovat úplně jinak a to je potom všechna "suchá" příprava k ničemu. To bohužel teď potkalo mě, tak jsem v sedle jen vyzul a správně nazul botu a zmuflonil do údolí pro mě neznámou, místy skalnatou cestou na první kontrolu k silnici ve Staré (Vratné) dolině.

K ní jsem dorazil něco po půl deváté, s pohodlným náskokem před zavřením a povzbuzen vítacím výborem jsem do sebe nalil černou vodu a nacpal meloun a už nevím co. Pozdravil se tu se mnou běžec Kuba v šedém triku, s nímž jsme se potkali na pochodu podél Lužnice. Na delší pokec jsem se tu ale nezdržoval a pokračoval dál, tentokrát se Slovenkou, jejíž jméno neznám, ale cestou nahoru na Grúň jsem se od ní dozvěděl mimo jiné o jejích zkušenostech s medvědy. Seběh do Štefanové po kamenité vozové cestě vůbec příjemnej nebyl, ani muflonovi se oproti očekávání nelíbil, i přes povzbuzování protikráčejících členů Skáj týmu.

Ve Štefanové jsem dobral trochu vody do velblouda a už zase trochu pomalejším tempem vyrazil dál. Ono to popravdě už moc jinak nešlo, doteď jsem se snažil držet plánu uviset do kopce a předmuflonovat z kopce, ale teď už se začaly ozývat moje skutečný schopnosti a rychlost klesala.

Kousek za sedlem Vrchpodžiar mě došla Klára spolu s Kubou v šedém triku. Divil jsem se jednak, jak to že mi ještě lidi jejich výkonosti ještě dávno nezdrhli, dvěk jak to že Klára ještě leze, když měla vyvrknutej kotník. Z jejího vysvětlení jsem to pochopil tak, že si na prvních 20 kilometrech seřizuje nohy podle terénu a sklonu trasy a pak už to směle napálí. Tak to bylo i tentokrát, ani jsem se s nima nestihl rozloučit, šlápli do toho a byli fuč (a celý to zvládli za parádních 23 hodin). To se to pak běhá, když má někdo štelovatelný kotníky!

Naopak já se začal cestou do sedla Medzirozsutce čím dál víc trápit a s přibývající výškou se zvyšoval počet lidí přede mnou. Sedlo je ale od slova sedět, tak jak jsem do něj dolezl, sedl jsem na zadek a nacpal do sebe nějaký hroznový cukry. Pak už jsem zase pokračoval směr Velký Rozsutec pronásledován dvěma Poláky, co to šli natěžko. V místech, kde už řídl les, jsem je pustil před sebe, abych mohl fotit výhledy. Výmluva dobrá, až na tu mlhu furt kolem. Doufal jsem, že aspoň na vrcholu se to protrhá. 

Lezl jsem pomalu, dal jsem tomu čas, ale i přesto jsem byl nahoře pořád v mracích. Aspoň jsem si zašel k vrcholové tyči, když už jsem tam byl, to abych si ten sestup opravdu užil. Zde muflon nefungoval a sestup bolel. Byla docela kosa, přesto tam člověk potkal i běžkyni jen v sukni a podprsence, jako bych nebyl jedinej, kdo to jde v plavkách. Ale to na mým utrpení až tak moc neubralo. 

Dole v sedle Medziholie byla druhá občerstvovačka, ale sestup k ní byl úplně nekonečnej (i když jsem to nedávno šel nahoru a věděl jsem, do čeho jdu). Nakonec jsem tam doklopýtal spolu s Alešem Paláskem někdy ve třičtvrtě na dvanáct. Zima, fučelo a mrholilo, ale stejně pro mě bylo nejdůležitější se najíst, napít a sednout si. Skoro zázračně mě ta zastávka oživila a v poledne jsme s Alešem vyrazili dál, na Stoh.

I z něj jsem měl trochu obavy, ale Aleš nasadil přesně takový tempo, jaký mně vyhovovalo, takže jsme po asi půlhodině byli nahoře a nebyl jsem vůbec zničenej. Muflon dolů už byl docela v pohodě, teda aspoň první půlka, než se z cesty stala bahenní skluzavka, která se na možná většině účastníků projevila zapraseným zadkem, či jinou části těla. Když jsem dorazil do Stohového sedla, zaradoval jsme se, protože jsem měl za sebou dle mnohých tu nejtěžší část - skalnatej Rozsutec a kluzkej Stoh. Dál už to měla být vlastně pohoda, jen teda asi 80 km po horách.

Šlo se krásně, oproti mé poslední návštěvě tohoto hřebenu před 3 rokama tu místo mraků lidí byly mraky vodní páry. Díky tomu jsem se teď nezdržoval focením a mohl tak v pohodě držet náskok 2 hodin na limit na kontrolách. Jen v těch mracích postupně pára kondenzovala a začala padat. Mrholení s větrem bylo chvílemi dost nepříjemný, že bylo na místě využít větrovku, když už ji člověk měl. Přes Poludňový Grúň a severní a jižní Stěny jsem spolu s dalšími dorazil k sedlu pod Hromovým, kde jsme odbočili z hřebene. Tam se konečně mraky začaly trhat a na další kontrole, na chatě pod Chlebom už bylo pěkně, a to nejen po stránce občerstvení. Daleko méně optimismu mi však dávala vložka v pravé botě. Nejen, že zlobit nepřestala, ale pro jistotu se k ní přidala i ta levá.

Po chvíli dorazil Aleš a po něm i Ondra Plašil, najedli jsme se (podávala se zeleninová polívka) a pokračovali zpátky na hřeben, do Snilovského sedla. Tam už bohužel zase čekaly mraky, který se nás pak nějakou dobu nepustily. Trasa míjela vrchol Velkého Kriváně a mířila po hřebeni na západ. Šli jsme s Alešem a všiml jsem si, že má na nohách podobný návleky jako já, ty jsem si před pochodem půjčil od Michala Turka. Jen je neměl nasazený tak blbě jak já a skutečně mu bránily nabírat bordel do bot. Teď jsem teprve pochopil, že upevnit se dají správně, až když si na botu člověk našije suchej zip. No tak holt příště, ale aspoň se teď ty suchý zipy dají ještě použít i na jiný, lepší boty... Doporučovanou saharskou čapku zapůjčenou od Sucháče jsem si naštěstí na sebe nevzal, bůhví zda bych ji v té mlze zvládl správně použít a k jeho výkonům by mi to stejně nepomohlo.

Někde na hřebeni za Pekelníkem se z mlhy v protisměru vynořily dvě holky, který jsem neznal, ale mohutně se ke mě hlásily, protože už jsme se setkali. Když mě viděly, jak se s pověšeným číslem plahočím hřebenovou stezkou, pochopily, o čem jsem si to vlastně předchozí den s Kačkou a Tomem ve vlaku povídal, když jsme na sedadlech vedle těchto holek probírali zážitky ze stovek. Ony šly přechod od Strečna a na rozdíl ode mě ještě neviděly víc než pár metrů kolem sebe.

Já jsem věřil, že se to protrhá, naději tomu dávalo prosvítající slunko. Při vhodným směru hřebenu by to dávalo šanci na vidmo. Říká se, že kdo ho 3x uvidí v horách, tak v nich neumře. Sice jsem měl pojištění, ale i tak jsem tomu dal šanci a na pár místech zastavil, jestli se můj stín na mlze objeví. Marně. Jediný místo, kde se mlha skutečně roztrhla, bylo na vrcholu Malého Kriváně, nejvyššího místa, kam jsem došel, ale musel jsem k tomu udělat pár kroků mimo cestu. Čekání na vidmo se zde ukázalo zbytečný, protože by se musela sehrát výška slunce, sklon terénu a hustota mlhy, ale soulad těchto přírodních prvků nebyl v ceně startovného, a tak jsem odtáhl s nepořízenou. Ještě předtím jsem ale na tomto vrcholu, jehož význam zasahuje daleko na Moravu až do Brna, zaznamenal do vrcholové knihy svou druhou návštěvu, bylo to po 36 letech.

Cesta dál šla dolů, jinam to nešlo. Chvíli ještě po hřebeni, pak po levé straně, že trasa vynechala Stratenec a Suchý vrch. Ne že by mi to vadilo, nohy dostaly dobře zabrat i bez toho, ale klidně to tam mohli orgové nechat namísto pozdějšího dle mě zbytečnýho klesání na poslední kontrolu. Dolů jsem postupoval chvíli s jedním Polákem, ale pak většinou sám, až se horská tundra plná krásných květin proměnila v les, jímž se prošlo přes jižní část tohoto hřebene, Klačanskou maguru. 

U tamní horské chaty na mě čekala další občerstvovačka, Aleš a jeho bramborák. Byla povzbuzující, hodnej a chutnej (v tomto pořadí). Posilnit se bylo třeba, čekal nás závěrečný sestup do údolí Váhu s přenížením 800 m na 4 km. To bylo tak na hranici muflonovatelnosti, ale nějak jsem to seskákal. Dole v údolí se konečně otevřely výhledy na nezamlžené hory, konkrétně Lúčanskou a Velkou Fatru. První jmenovaná určovala směr dalšího postupu. Ještě před tím ale bylo třeba občerstvit se v Lipovci, na kontrole na 53. km, tedy v cíli první půle (pro mnohé v cíli trasy).

Setkali jsme se tu někdy kolem 19h s Tomášem (kterej tu končil), Ondrou, Alešem a po chvíli dorazila i Kačka. Všichni jsme limit 21:00 s předstihem zvládli a dál už to takovej strašák být neměl. Poté, co jsme se občerstvili, doplnili vodu a kontakt, každý si našel svůj pusťpytel (překlad anglického dropbag) a vyměnil si věci, co měl a nechtěl s těma, co chtěl a neměl. U mě to byl případ hlavně ponožek. Nějak jsem doufal, že v nových fuskách mi třeba nebudou tolik klouzat vložky v botách. Byly ještě nepoužitý, z olympijskýho festivalu a logo s pěti kruhy dávalo naději buď na velkej výkon, nebo velkej průšvih.

Vydal jsem se po silnici stíhat skupinu Ondru, Kačku a Aleše, kteří vyrazili chvíli přede mnou. Po chvíli vedle mě zastavil autobus a šofér na mě cosi ukazoval. Myslel jsem, že mě chce preventivně zdrbat, že se motám po chodníku a je jen otázka času, než mu vlezu do cesty. Ve skutečnosti mi ale zákeřně nabízel, že mě sveze. Zatímco doteď všichni kolemjdoucí dobře věděli, že lidi s pověšeným číslem jsou účastníci pěšího pochodu/závodu, tady už to neplatilo, zvlášť pro kolemjedoucího autobusáka. Statečně jsem ho poslal někam jinam, přešel jsem jakejsi "derivační kanál" (pomocí kanálu derivovat teda neumím, asi nějaká nová metoda - budu muset nastudovat) a pak i opravdový Váh. Došel jsem stovkaře Mirka a Ivanu, s nimiž jsem opustil silnici a vstoupil do království kopřiv. Nebylo to dlouhý, ale notně to připomínalo inspiraci Olafem. Pak jsme vylezli na louku a začalo se stoupat. Trochu jsem do toho šlápl, dvojici jsem se trhl a za poslední chatou jsem zalezl do lesa. Po chvíli výstupu jsem dostihl mně zdrhnuvší trojici, ke kterému jsem se přidal pro další postup.

Začalo se stmívat, ale šeru jsme vzdorovali pohybem vzhůru na hřeben Lučanské Fatry. Těsně před jeho dosažením nás dostihl Bálint Örsi z Maďarska. Spolu s ním jsme pak na hřebeni odrazili útok divokého tvora. Nebyl to medvěd, jehož domovinu jsme tu respektovali. Nebyl to ani vlk (teda aspoň já jsem tyto problém díky plavkovým trenkám neměl). Byla to jakási bílá potvora, asi pozůstatek z doby ledové, nesprávně jsem to identifikoval jako hranostaje, ale později se ukázalo, že je to jakási fretka, nejspíš polární druh. Živí se osamělými turisty, ale v případě stovkařů v druhé půli pochodu si troufá i na menší skupiny. Naštěstí tady tu krvelačnou bestii Ondra vyplašil svou pohotově tasenou kamerou. Takže dělo, co tam na kopci nechali partyzáni, nebylo nakonec potřeba.

Uvolnil se nám průchod k postupu dál po hřebeni na první z vrcholů této části Fatry, na kterou jsem se těšil, Minčol 1360. Narozdíl od Kriváňské Fatry jsem to tady  vůbec neznal. I když už byla tma, můžu říct, že je to tam krásný. Teda aspoň tu noc bylo. Otevřená krajina kousek nad hranicí lesa s výhledy na noční světla v Martine na východě a Žilinu na západě, nad níž se oblohou linil pruh záře jako poslední připomínka pro ten den již beznadějně zapadlého Slunce. Nad ním už na temné obloze postupně začaly zářit hvězdy. Toho si ale člověk všiml, pouze pokud zhasl čelovku. 

Vzhledem k tomu, že se hřeben halil do lehké mlhy, která po osvětlení čelovkou akorát slušně oslnila, mělo smysl ji podsvítit, jak to dělal Bálint, nebo jít potmě, jak jsem to udělal já. Člověk se po chvíli rozkoukal, že viděl pěšinu a kromě toho vnímal i okolí, což je s čelovkou bez šance. A protože se tu nevyskytovalo příliš mnoho překážek, za chvíli jsem takhle dorazil okolo strašlivě betonové zdi vysílače k severnímu konci nejvyšší partie Martinských holí. Několik málo odrazek nás pak dovedlo k chatě, kde se nacházela další kontrola. A hlavně úplně neskutečně betálná polívka. Vlastně ani nevím, co v ní všechno bylo, ale byl to recept paní chaty a nic lepšího jsem toho dne nejedl. Teda ono bylo asi 23 hodin, takže jsem ten den už nic moc dalšího jíst nestihl, ale i dlouho poté jsem na polívku vzpomínal a je k úvaze, zda si tam za ní zase někdy vyšlápnu.

Nabral jsem vodu a zase jsem se vydal stíhat svůj zadek dříve zvednuvší Kačku, Aleše a Bálinta. Na chvíli jsem se stavil na vrcholu Velké lúky 1476, kde se začala mlha trahat, že bylo vidět dál než na rozcestník s vrcholovou knihou (a samozřejmě mým zápisem). Cesta mě pak provedla bahnem a křovím a dál přes velké louky (kdo by to na Velké lúce čekal, že...) a opět jsem si vychutnával pochod noční krajinou. Tato scenérie je pro foťák (zvlášť ten na mobilu) nezachytitelná, což jsem nějakou dobu prověřoval pomocí všelijakých způsobů uchycení záznamového zařízení. Vítr ale fučel, že casnoval i s tyčema rozcestníků, takže z toho vyšlo kulový. Byl jsem rád, že mám větrovkou a nákrčník a něco jako rukavice (zbytky ponožek BVVŠ) do čehož jsem se maximálně zakuklil a po hřebeni postupoval a stíhal zbytek skupiny. 

Ondru jsem došel někde u rozcestí Horní lúka, kde začal sestup do údolí za další kontrolou. Cestou jsem zjistil, že i on má s botou problémy a tak jsme se střídali v tom, kdo zrovna seděl a spravoval si boty, zatímco Kačka a Aleš klesali do údolí. Nakonec se mi podařilo spustit muflona a dohnat je. Moje nohy (a paže) ale už o další skákání nestály. Velkým štěstím ani nemusely, sklon cesty údolím byla takovej, že se dalo samovolně kráčet bez větší námahy a šetřit energii. Tu jsem tudíž mohl využít k plašení medvědů (a fretek, hranostajů a podrobných potvor) svým hlasem (Kačce a Alešovi jsem nakecal, že jde o zpěv) a cesta nám pěkně uběhla, i když byla ve skutečnosti nehezky dlouhá.

Na předchozích kontrolách vyhrávala různorodá muzika, tady se ale zdálo, že to osazenstvo kontroly trochu přehnalo - hudba vyřvávala na lesy kilometry daleko. Orgové v tom ale byli tentokrát nevinně, ve vsi Valča, kde se kontrola nacházela, byla venkovní zábava na hřišti a diskoška tam hrála hity i pro nás a všechny medvědy, který jsem svým hlasem nezahnal. Na kontrolu jsme dorazili někdy před půl třetí ráno, potkali se tam se pár dalšíma chodičema a šli dál. Kačka s Alešem a Bálintem mi ale zase pláchli a záblesky jejich čelovek jsem zahlédl asi kilometr daleko, když jsem z dědiny vylezl na polně-lesní asfaltku. Ta byla taky pěkně nekonečná a cesta po ní bolela. Boty jsem musel zase přezouvat a štelovat, aby se v nich dalo trochu chodit. K další, poslední kontrole to bylo z Valče 22 km, kdy se mělo vyšlapat na hřeben a zase klesnout dolů. To by bylo možná v pohodě, kdyby člověk neměl v nohách 80 kiláků rovně a dalších 5 vzhůru. A když se k tomu přidaly moje dobitý šlapky, začínalo se z pochodu stávat dobrý peklo.

Po pár km, když jsem se zrovna přezouval, mě předešli dva borci. Vlastně nepředešli, předběhli. Do kopce. Pohyb, kterej jsem už hodně desítek kiláků neviděl. Nějak mě to vybudilo taky k rychlejšímu pohybu, zavěsil jsem se za ně, že mi zase tak moc neutekli, a když zvolnili, předešel jsem je utekl jim. Do uší jsem si v rámci příprav na Masters of Rock pustil Exodus a valil vpřed. Jenže když je člověk unavenej, tak sebelepší thrash metal nemůže zabránit usínání. Musel jsem se hýbat, ale zavíraly se mi oči. Přitom bylo na cestě bez problémů vidět i bez čelovky a světla s blížícím se ránem přibývalo. Byl jsem ale zralej na tygra, kterýho jsem si nesl v báglu pro tyto případy. Chtěl jsem se o něj ale podělit se zbytkem skupiny, ta mi ale stále nedávala šanci je dostihnout. Našel jsem si ještě jeden cíl - vidět východ slunce z hřebene. Časy z rozcestníků jsem krátil asi na půlku ale až když jsem se po zelené značce vyhoupl na hřeben, zahlídl jsem konečně svoje lidi. 

Bohužel výhled ke slunci zde kryla veliká Hlinecká kyčera, takže jsem sice cíl nesplnil, ale ne že by mi to tolik vadilo, abych si kvůli tomu dával jeden kopec navíc. Výhledy nakonec byly i z červené hřebenovky, jen musel člověk kousek popojít nahoru mokrou trávou a dolů rádoby muflonem. O energeťák jsem se nakonec podělil s Kačkou při jednom z výstupů, abychom pak dostihli Aleše někde na Janové hoře. Až pak se za nama objevil na Ondra.

Frekvence mého sundávání bot se zvyšovala s délkou pochodu vlhkou trávou. Zvlášť levá noha si to pěkně vyžrala. Ale výhledy byly fantastický - to škaredo ze soboty jsme si vynahradili právě tady. Byla vidět Velká Fatra a pak i jih Malé včetně v podstatě poslední hory naší cesty, Klaku. 

Vyfotili jsme se na Skalkách 1191 a mazali dolů, co to šlo. Mně to moc nešlo. Kačka mi pomohla zalepit puchýře na levé noze a kulhavě jsem muflonil dolů. Když tu náhle kámen na cestě. Neuhl. MF šutr! Do té rozmršené nohy, která dotyky boty s čímkoliv tvrdším než vata hlásila mozku s absolutní předností a maximálním zesílením signálu. Schytal to jeden z prstů, docela napřímo. A bohužel nebyl poslední, situace se několikrát opakovala. Tvrdý, roztodivně tvarovaný vápencový šutry občas napevno čněly ze země a dávaly tak šanci si čas od času zase víc postupně omlátit obě nohy. 

S takhle dorasovnýma haxnama jsem dorazil do údolí k poslední kontrole a občerstvovačce. Neměl jsem vlastně potřebu nic jíst ani pít, dal jsem si nějaký minimum čehosi a odmítl dobrat si vodu. Tahat ji na ten poslední kopec (výškově asi 600 metrů) ve vedru se mi nechtělo, ještě jsem nějakou zásobu měl a voda nebylo to, co by mě trápilo - kromě té v puchýřích. Problémem byla levá noha, v mokru se rozpouštěla do jakýsi kašovitý hmoty. Bolest už se blbě překonávala, tak jsem ji zase trochu pošteloval, poslední možností bylo nasunout na ponožku ještě potítko coby kousek staré ponožky. Fungovalo to trochu, bolelo jak sviňa a výstup nahoru kolem Klackého vodopádu byl příšernej. Přesto jsem to nějak vylezl a navrchu potkal Kačku. S ní jsme došli k odbočce na Klak. 

Nemít tak zmasakrovaný chodidla, určitě bych ještě nahoru zašel. Skála je to hezká a výhled tam je bez pochyb krásnej. Ten nám naštěstí neunikl na Reváni, kde nás dostihl Bálint, který měl nohy asi v lepším stavu a na Klak se zašel podívat. 

Pak už se šlo dolů, prudce a rychle. Těsně před příchodem do cílového Fačkovského sedla jsem se potkal se stovkařema Erikou a Jozefem. A zatímco já jsem měl za sebou asi 110 km, oni měli mnohem delší štreku po trase Hrdinů SNP od bratislavského Děvína. Popřáli jsme si navzájem hodně štěstí pro jejich zbývající asi 3 týdny cesty a mých zbývajících asi 300 metrů. Spolu s Kačkou a Bálintem jsme do cíle dorazili v půl jedenácté, tedy 28 a půl hodiny od startu. 

Čas ale nebyl tak důležitej. Dostali jsme medaile, ale podstatný bylo, že už můžu sundat boty a k nohám přilepený fusakle. To byla konečně úleva, na kterou jsem těšil posledních asi 80 kiláků. Puchýře různých barev a tvarů a modrý nehty se pak staly vděčným předmětem cílových fotodokumentátorů (přitom pak na těch fotkách zase tak nic moc vidět nebylo). 

Ošetření noh pak bylo naopak společným dílem několika osob a výsledkem byly obě chodidla polepený ze všech stran. Následně jsem se rozloučil se spoluchodiči a poté co jsem se spakoval, jsem se nerozpakoval a přijal nabídku Mirka a Ivany a jejich šoféra Michala patřícího k organizátorům a nechal se svézt do Žiliny - díky jim! Autobusem jsem se pak přesunul do Brna, čímž moje Fatranské dobrodružství skončilo. Děkuji všem organizátorům za parádní akci a svým spoluchodičům za spoluchodičství a gratuluju všem, co to se mnou přežili.