Malohanácká stovka 2023

Tuto akci jsem absolvoval už v letech 2017 a 2020. Některé místní zajímavosti jsem už nyní nezmiňoval a pro kontext a porovnání doporučuju přečíst i tyto předchozí články.

Naše brněnská parta čítající kromě mě Kurdějovanku Majku, Jihlavanku (tím nemyslím to kafe) Janu a jednoho Středoevropana Turka dorazila autem do Velkých Opatovic necelou hodinu před startem, což bylo akorát tak na to zaevidovat se u orgů, pozdravit se s nimi a spoustou známých a přátel a neznámých (a nepřátele jsem tu myslím žádný nepotkal) připravujících se na start, trochu se přepakovat, zjistit, co jsem při hektickým odjezdu zapomněl a co mám naopak několikrát, přišít pásek od návleků urvanej na Pražské stovce (samozřejmě, že doteď na to nebyl čas), něco málo zdlábnout (indickej naan s arabským hummusem, zkrátka takový typický hanácký jídlo), hodit na sebe jégry, elasťáky, 2 tlustý trika, vestu, bundu, rukavice, čepici, čelovku, nákoleníky, boty, návleky a malej bágl a poslechnout si hromadný pokyny, vyfotit se a vyrazit s ostatníma ven před sokolovnu na start. 

Oproti předpovědi, která po pátečním dešti slibovala slabé srážky až v druhé půli noci, možná s mírným sněžením, a od rána pak mráz beze srážek, pršelo ještě na startu, což nebylo příliš povzbudivý, ale co už. Hlavní org Dušan nás vypustil v 20:10 na trasu. Tak jako si někdy přihlížející plácají se závodníky rukama, mě si vybrala u cesty stojící dodávka a plácla si zrcátkem s mým loktem. Znám teda i příjemnější způsoby povzbuzování než urazit si paži hned na prvních metrech, ale po chvíli běhu houfem jsem se už musel soustředit na výstup a bolest zmizela. Trasa byla vedena 2 okruhy. První, jižní, měl necelých 60 km. Po chvíli jsme z města vyběhli na pole a do lesta, počáteční asfalt byl tak vystřídán bahnem a následně lesním podkladem. 

Vystoupali jsme k pískovcovým skalám pod Opatovickým hradiskem, kde jsme si do archů zaznamenali první Káčko a pokračovali dolů. Cestu jsem zmuflonil poměrně rychle a dostal jsem se do dědiny Velká Roudka, kde se na chvíli cesta začala zvedat. Zde jsem se dozvěděl od Ondry Plašila, že prý někdy viděl i muflona skákajícího do kopce. Snažil jsem se ho přesvědčit, že ho určitě vyplašil, tudíž muflon trochu poskočil, zkrátka jsem se napodobování tohoto pohybu vybudit nenechal, neboť jsem se nechtěl hned na začátku odrovnat. I tak jsem na to ale měl celkem dobře založeno, protože jsem se furt podezřele dlouho držel mnohých běžců, s nimiž se během pochodů moc nepotkávám a spíš pak o nich jen čítám v cílových tabulkách daleko nad mým řádkem, neboť jsou v dobách mého cílování už dávno někde doma. 

Jako například Dušan Kolesár, se kterým jsme se chvíli zakecali a už jsme byli mimo cestu. Bylo nás takových víc, celkem rychle jsme se vrátili na správnou cestu a tak jsme s ním a Honzem Vocáskem mohli pokračovat dál. Tempo na mě už bylo ale příliš ostrý, nechal jsem je jít, ještě jsem zaznamenal Honzovy stížnosti, že se značka nedrží vozové lesní silnice a zbytečně kamsi uhýbá. Po cestě se totiž běžcům  docela dobře běželo a někde kolem Kamenné svatby jsem nechal běžet i jeho. Nebyl zase tak úplně důvod se odrovnat, cestu jsem si dokázal i užívat, neboť se rozjasnilo a kraj osvětloval měsíc v téměř úplňku. Měl sice namířeno k mikroúplňku, což ale na radosti mnohé neubralo a když nebyly mraky, na otevřených pláních před Kochovem jeho světlo plně nahrazovalo čelovku. Následovala nudná cesta po silnici, kterou mi zpříjemnila mezinárodní skupina: Aleš Palásek (CZ), Dušan Miezga (SK) a Jméno Příjmení (PL). 

Zavěsil jsem se na ně proběhl s nima až do Kladorub. Pak cestou dál jsem udělal (nepříliš úspěšnej) pokus o pár fotek noční cesty, zatímco mi ostatní zdrhli a dál jsem tak pokračoval sám, přes les do Vísek, kde byla první živá kontrola. Potkal jsem se tu s Martinem Zbružem (díky za pití) a po chvíli i s trojicí, která mi zdrhla, ale dala si ještě nějakou procházku po vsi nad rámec pochodu. Navíc po chvíli dorazil i Libor Pavlík, Jirka Kerlik a Yetti Linhart, takže tu bylo najednou celkem plno, že jsem vypadl a pokračoval do tmy a teď už i zimy. 

Tu člověk pociťoval zvlášť v kontrastu s teplem kamen, na který ale musel hodně rychle zapomenout. Naopak nezpomenout jsme měli sledovat mapu, protože po sestupu do údolí najednou začala celá skupina stovkařů zmatkovat. Jedni proto, že teprve tu zjistili, že přešli kontrolu a hledali cestu zpátky, jiní, kam jsem patřil i já, pouze volili ze třech cest jako cestu dalšího postupu tu špatnou. Zjistili jsme to po zacházce podél potoka, následoval návrat na rozcestí a vyhodnocení situace, že naše značka by měla jít jakousi čtvrtou cestou, nebo spíš necestou, kamsi do svahu a pak mezi stromama, pomalu hustníkem, křovím až na opravdovou cestu s opravdovou značkou. Následně jsme seběhli Bačovem z kopce, kde jsme si už naplno mohli začít užívat krásy hlavního a nevyhnutelného prvku každé Malohanácké stovky – Boskovické brázdy. Sice teda oproti roku 2017 se tudy šlo podstatně kratší úsek (v protisměru), poslední část ale vedla polní cestou s bahnem takové kvality, že by se za něj nemusel stydět ani Olaf na Pražské stovce. 

Skupina se trochu roztrhala, šel jsem s Martinem, s nímž jsem už delší dobu neměl možnost si pokecat, protože jsme se na pochodech už asi rok míjeli. Jeho plánovaná rychlost byla výrazně nad mýma možnostma, ale doma slíbil, že se příliš neodrovná a teď ocenil mou společnost, protože při ní se mu to ani stát nemůže. Zatímco on teda na pohodu kráčel, já jsem se ho snažil uviset. Jakmile jsme vyšlapali do prvních kopců Drahanské vrchoviny, v rovinatých pasážích mi poodběhl a párkrát jsem ho ještě dostihl muflonem z kopce, ale o něco později už mi nadobro zdrhl. Nešlo se mi moc dobře, nejspíš jsem ten začátek trochu přepálil a teď mi to dávalo na vědomí především břicho. V Melkově v údolí Bělé jsem aspoň nohám mohl chvíli ulevit od všudypřítomné břečky a rozbředlýho sněhu smísenýho s bahnem, cesta zde totiž přešla na chvíli na jindy proklínaný asfalt a mohl jsem proto doufat v oddálení stavu promočení bot – návleky to zatím docela držely. Příchod na asfalt vždy nutno oslavit nasazením gumových ťapek na hůlky pro zvýšení tření. Při jejich nasazování nehledím na cestu – co by se na asfaltu mohlo stát – a najednou past! Levá noha do kaluže. Sakra, rychle ven, okamžitě jsem uskočil doleva, ovšem tato past spočívala v tom, že vedle byla ještě kaluž další, hlubší, kde jsem nohu vykoupal a tentokrát už v botě plnohodnotně začvachtalo. Už ani na asfaltu si nemůže být člověk jistej … Ostatní mi mezi tím trochu poodběhli, že se mi ztratily z očí i jejich světla a znejistěl jsem, jestli jsem neminul kontrolní bod. 

Naštěstí jsem zanedlouho došel Dušana, kterak si jej právě zaznačuje a pak jsme spolu pokračovali údolím. Bylo to pěkný, potok měl hodně vody, ale fotit jsem se to nepokoušel, teď jsem byl radši, že mám parťáka a držel jsem se aspoň chvíli jeho tempa. Když jsme došli k silnici, kde se trasa stáčela do kopce, Dušan mi utekl a já se pomalu nechal dojít dalšíma světlonošema. Prvnímu jsem ještě poodběhl neboť následoval seběh k Šebetovu, předběhnout jsem se nechal až u kapličky, kterou mi Jirka Kerlik, druhý z těchto luciferů, pomohl při focení posvětit. A hlavně mi pomohl trochu se zase chytit. 

Dědinu jsme prošli až ke žluté znače po níž jsme začali stoupat zpátky do kopců a mířili k další občerstvovačce v Pohoře. Na ni jsem se těšil opravdu hodně, břicho potřebovalo do sebe dostat nějakou polívku nebo párek něco takovýho, čím by se spravilo. Sníh byl cestou docela hluboký a rozbředlý, šlo se v něm blbě a začali nás docházet další, prostě žádná sláva tady ten úsek. Nicméně do vsi jsme dorazili někdy ve třičtvrtě na 2 a po chvíli bloudění a dobývání se do hájenky jsme našli i hasičárnu, kde byla kontrola. Tam nic z toho, na co jsem se těšil, sice neměli, ale nejvíc ze všeho mi pomohlo si chvíli sednout a odpočinout. Nalil jsem do sebe trochu ovocnýho čaje, trochu kofoly, dal si těstovinovej salát, pozdravil se s mnohýma dalšíma po a asi půlhodině pokračoval dál. 

Odcházel jsem sice zklamanej z toho, že šance na teplý jídlo je až za 25 km v Opatovicích, občerstvovačka mi ale přecejen pomohla dostat se do pohody a jako odhad jsem si dal, že bych se k polívce mohl dostat někdy mezi 6 a 7 ranní. Byla kosa, že jsem na sebe navlíkl všechno včetně sluchátek, ty teda hlavně pro znovunastartování pohody. A ještě než jsem si do nich pustil – v duchu svých špinavých bot – Cradle of Filth, dostihl mě Michal Turek. Toho jsem nechtěl jen tak pustit a chtěl jsem se s ním chvíli pobavit, než mi zdrhne, takže zase sluchátka ven, pak ale přišel sešup, muflon a Michal byl kdesi vzadu. Takže jsem zase pokračoval sám, konečně teda i s hudbou, kterou mi přerušil tentokrát opět Jirka svou přítomností. Společně jsme prošli USO-Brno a při výstupu dál dostihli Václava Jindru. S tímto zkušeným alpinistou (Alpa je na pochodech jeho dobrý kamarád) jsme vyšlápli k dalšímu káčku.

Pak následovalo to, co slibovala předpověď: přišel vítr a začalo sněžit. Musel jsem se různě pozabalovat a borci mi zase trochu zdrhli a při výstupu z dalšího údolí se mi jejich světlo ztrácelo. Najednou jsem byl sám v polích u Šubířova, vítr mě liskal sněhovou vánicí a já se snažil držet toho, co před nějakou dobou byly stopy od traktoru. Když člověk svítil, osvětloval pouze útok bílých jehliček proti svým očím, zatímco když zhasl, mlhavě rozlišoval tvary cesty. Očekával jsem velmi mírné srážky, ale ne toto! Snažil jsem se co nejrychleji pole přejít, tady ztrtait orientaci by se mi nechtělo. Když jsem konečně došel k prvnímu stromu, koukám, hledím, svítím, nevidím – kde je značka? V takových chvílích člověk, jak se jednou zakuklí, tak dělá vše pro to, aby nemusel tento stav měnit, natož sahat třeba po mobilu. Nezbývalo než tuto nepříjemnou činnost provést a zjistit, že jsem o pár set metrů přešel odbočku. Vracet se v tom poli? To se mi vůbec nechtělo. Nebo jít dál, dojít na asfalt do Šubířova a vesnicí pak zpátky? To by bylo zase prodloužení. 

V tomto stavu mi mozek fungoval ve nějakým zvláštním režimu, takže jsem z těchto dvou možností udělal jakousi kompromisní superpozici a namířil to přes pole do vesnice přímo. Samozřejmě že to byla ta varianta neblbější – nejen, že byla díky několika plotům nejdelší, ale taky jsem se brodil nejhlubším sněhem a celkově v poli strávil asi nejvíc času. Mezi tím mě předešla další skupina světlušek, co jsem v průběhu svého polního dobrodružství viděl kdesi daleko za sebou. Nyní jsem byl sám ve vánici, ale aspoň už ve vesnici a mohl jen doufat, že cesta brzo zahne do lesa, kde mi nebude tolik fučet do xichtu. Cesta sice do lesa zahnula, zavátý stopy mých předchodičů ale způsobovaly, že jsem musel zase občas lovit mobil a kontrolovat, jetsli jdu dobře a hlavně jestli jsem neminul další kontrolní bod. Ten se měl nacházet pod Proklestem. 

Když jsem dorazil takto nazvanému rozcestníku, kontrola nikde. Vyfotil jsem rozcestník i sebe u něj a začal se zamýšlet, jak to mohlo být myšleno jinak. Když člověk vezme v potaz tranzitivitu relace uspořádání „býti pod“, pak pod Pod Proklestem je stále pod Proklestem, tedy i kontrola mohla být i kdekoliv níže. Intenzita mého hledání se ale snížila po přečtení doplňkové informace, že se má arch nacházet přímo u rozcestníku, tudíž nemusím šmírovat každej keř a můžu zvesela spustit muflona dolů. O to se ale zase zvýšila rychlost větru a intenzita sněžení. Podlezl jsem padlej strom přes cestu (nejspíš padl během tady toho vichru) a cestou s obříma kalužema vylezl na pole opět bičované sněhovou vichřicí. Tentokrát byly jistým vysvobozením nedaleké Jaroměřice. 

Sníh houstl, kdyby ho vítr neodfoukával, byla by to úplná zimní idyla. Užívat si ji ale moc nešlo, tady měl člověk v nohách 50, bylo něco před pátou ranní a bylo počasí, že by tučňáka nevyhnal. Takže spíš horor než pohádka. Při výstupu ke Kalvárii jsem se po delší době potkal s někým z chodičů, tentokrát to byl Radek Šnevajs a další, se kterýma jsem dorazil k dalšímu u rozcestí Branisko dole na silnici. 

A zde začínal nejobávanější úsek, tradičně jedna ze dvou nejzáludnějších část této stovky – napříč Boskovickou brázdou do Opatovic. Napřed po silnici a pak po poli. Už v prvním úseku si člověk říkal, co tu sakra dělá – do xichtu mu vítr metal sníh, přes kterej vůbec neviděl, kam vlastně jde a jak to ještě dlouho bude trvat. Prostě jako kdyby člověk šlapal na místě a vůbec se neposouval. Jen občasnej průjezd auta zasněženou silnicí ho probral do reality. Až po asi 2 kilometrech přišla konečně obočka na polňačku, která dávala naději na zlepšní, díky mírné změně směru, tudíž se zde mohl čekat trochu jinej úhel dopadu sněhu a větší šanci, že nebudu mít omrzlej xicht. Ale jak po mě tak ten vítr metal sníh, tak jsem usoudil, že metal bude to hlavní, co mi podaří přežít další úsek cesty – nekonečnou polňačku do Opatovic. 

Ony jsou to necelý dva kiláky, ale pokaždý je to hrozný a pokaždý z jinýho důvodu. Tentokrát jsem se zakuklil a pustil do hlavy pokračování COF a valil vpřed. Nějak se to tím podařilo zvládnout na kraj města, odkud to ale ještě další skoro 2 kiláky člověk musel dorazit, aby došel do vytouženého cíle, ovšem zatím jen první části. Do sokolovny jsme dorazili spolu s Radomírem kolem čtvrt na sedm, takže nakonec víceméně podle plánu, zhruba po 10 hodinách od startu. 

Moje rozmočený nohy se už nemohly dočkat, až z nich sundám všechny ty zaprasený vrstvy návlekama počínaje a ponožkama konče. Naštěstí jsem byl připraven na tuto situaci, takže jsem si vyměnil jak fusky, tak i boty. Kdybych měl náhradní nohy, tak možná vyměním i je, chvíli jim trvalo, než si zvykly, že jsou zase v suchu a teple a nepřijímají další vodu.  Zato já jsem šel přijmout trochu vody v podobě vytoužené polívky, což byl vývar, no už jsem jedl i lepší, ale aspoň se tu člověk tolik nezdržel. Podobně na tom asi byli i ostatní, kteří zvedali kotvy ještě než jsem já pořádně zasedl –  švédský stoly se tak úplně nekonaly, holt tu nebyla Magda. Zato tu byla Alena, organizátorka, se kterou jsem se už dlouho znal asi pětadvacet, možná víc let, ale kdyby se ke mě nepřihlásila, tak nemám šajnu, o koho jde. Už večer před startem jsme pár slov prohodili, teď to bylo trochu více párů, ono když se člověk s někým potká po tak dlouhé tak době, tak se zakecá docela snadno. Minuty ovšem běžely a já musel taky - čekal mě ještě severní, asi 42kilometrový okruh. Ze sokolovny jsem vypadl asi 7 minut po sedmé. Naštěstí mi ale Alena pomohla vyřešit problém blbýho počasí a tmy, protože když jsem vyrážel, tak obojí už bylo pryč.

Šel jsem sám, ale po chvíli jsem na konci Opatovic došel Lenku Paláskovou s malým Danem, kteří vyráželi na padesátku. Osmiletej kluk na padesátce! Pro mě něco neuvěřitelnýho, ale pro něj ne, už měl za sebou bahenní lázně loňské Pražské stovky, takže tato padesátka ho nemohla zaskočit. S Lenkou jsem se taky už pár pochodů (či spíš let) nepotkal, takže jsem se zase zakecal, kromě obvyklého společného tématu hudby, to teď byla i výchova dětí k pochodům. Přešel jsem s nima hráz zamrzající přehrady a vydal se vpřed. Předpověď nelhala, skutečně začalo mrznout, což bylo po té strašlivé noci vysvobozením, žádná břečka, kaluže, bahno, nic takovýho, prostě pevnej podklad a příjemně tvrdej sníh, po kterým se šlo úplně v pohodě. Pak jsem došel Olafa, kterej si dával třicítku, ale v tomto úseku jsme měli společnou trasu, takže jsem se pro změnu zakecal s ním. Šlo se mi dobře, mimo jiné i s vědomím, že jsem si tentokrát nezapomněl vzít energeťák. Dušan Kolesár (nutno rozlišovat Dušany na tomto pochodu) jenž mě před pochodem obdaroval hned dvěma (jako koncentrovaná splátka mnoha kofol najednou – díky ještě jednou), tak jsem měl na výběr. A zatímco v noci jsme se bavili s Dušanem o babách, s Olafem jsme se bavili o pochodech a o bahně. Sice to v tu chvíli nebylo úplně aktuální téma, ale taky to byla velice zajímavá debata... 

Ukončil ji až Václav, kterej nás tu došel a se kterým jsem pak Olafovi odešel. Zde bych měl dodat pro upřesnění, že jednou, už jsem něco takovýho psal, před třema rokama, jsem část tohoto okruhu šel taky s Václavem, ovšem to byl Strnad z Brnogangu, jenž to tehdy chtěl v Opatovicích zabalit, ale tentokrát jsem ho na trase nepotkal. Nyní to byl opět Václav Jindra, s nímž jsme se potkával kus cesty v první půli a teď jsem se s ním taky nepotkal naposledy. Společně jsme vystoupili na pláně Šnekovského vrchu. Počasí se umoudřilo natolik, že se místy objevila modrá obloha a slunce  nám sem poslalo dokonce i pár přímých paprsků. Ač to byly na nějakou dobu taky paprsky poslední, hned to člověk povzbudilo a mohl jsem kámošce Dáši z nedalekého Šnekova pochválit, jak krásné to tu na Šnekovsku mají. 

Následoval sestup zbytečně po silnici a pak zase výstup vesnicí na kopec, kde bylo hradisko, káčko a Polák, kterej si ho zaznamenával. A taky místy i rozhled a terén pro muflona. 

Seskákal jsem lesem dolů xilnici a qracečce ke Křenovu, kde jsem po delší době potkal některé známé tváře, bundy a bágly. A zatímco oni už měli za sebou kontrolu, mě teprve čekal asi půlkilák k hospodě a zpátky. 

Po zkušenostech z minula jsem tu nic moc nečekal, ale kdybych býval chtěl, byl bych se tu mohl najíst. Jenže já jsem tak nějak zrovna nechtěl. Jen jsem přikoupil černou vodu, vyměnil čepici za teplejší a pokračoval dál. Václeva jsem nechal za sebou, naopak Poláka před sebou a Olafa s Paláskovýna přicházejícíma k hospodě jsem minul v protisměru. Zkrátka jsem šel od teď nějakou dobu sám. Výhodou bylo, že jsem tudy už šel a věděl, tak do čeho jdu. Polák do toho šlápl a než jsem ho dostihl aspoň na dohled, pustil jsem si další Cradly, nějak mi ten den celkem dobře sedli. 

Mezi tím jsem se ale po Messengeru dozvěděl od Majky, že končí, už dál nejde, nikoliv však proto, že by to vzdala, ale  prostě proto že je už v cíli. To ještě nebylo 10 hodin, takže jí to trvalo míň jak 14 hodin (pro mě nepředstavitelnej výkon). Sice teda skončila na bedně žen těsně pod vrcholem obsazeným Klárou Burdovou (ta podala výkon ještě o hodinu nepředstavitelnější), ale teď musela ještě neznámo jak dlouho (ale asi dost) čekat, než se do cíle dostanu taky, aby se mohla svézt do Brna. Optimistickej odhad říkal, že tak někdy nejdřív za 5 hodin - do cíle jsem měl ještě asi tak 25 km. Do hry jsem se snažil proto ještě zatáhnout Divočáka, kterej ale hlásil, že si právě užívá výstup na Hušáka, a hned tak se s ním taky počítat nedá. Tak nezbývalo, než abych do toho šlápl, aby se tam na mě v cíli nečekalo - a to nešlo jen o Majku, ale i o Janu, která prchajíc před Turkem udělala taky výkon hodný zápisu do kronik, aspoň těch malohanáckých. To vše, zatímco já se teprve šinul na sever směrem k místu Peklo. 

Z této severní točny jsem poslal ostatním pozdrav (což se ani Fryštenskýmu nepodařilo), v místní hospodě jsem se jen nechal razítkem zkontrolovat, a potkal jsem tu taky Pavla Příhodu a Radomíra. Zařadil jsem se tak nějak mezi ně a díky zvětšujícím se rozestupům jsem pak dál šel dost dlouho sám. Opět, jako dříve, cesta vedla kolem magora, co mu na zahradě rezaví ruský tanky a možná tak drží basu se svýma ruskýma kámošema na Ukrajině. Tentokrát mě to jen příjemně pobavilo a zbytečně jsme se tu nezdržoval a pokračoval před Pacov do útoku na Hušáka. Tento zlý kopec byl při minulé MH100 zdrojem mých hlavních nesnází a útrap. Teď jsem si na něho, Guštáva, dal bacha, protože vím, čeho je schopnej. 

Snažil jsem se držet trasy v mapě na mobilu, která mě zavedla kamsi do stráně, kudy  jsem pravděpodobně šel jako první člověk nejen na tomto pochodu, ale možná od dob, co tudy zamalovali starou turistickou značku. Přesto tudy trasa v mapě vedla, touto cestou jsem mírně stoupal a po chvíli došel na současnou cestu a zelenou značku, po níž se ke mě blížil Václav a Pavel. Vyšlapali jsme na cestu, kde jsme opět potkali Lenku s malým Danem. Tentokrát jsem se už tolik nezakecal, ale moc jsem nepochopil, kudy je tam cesta z protisměru zavedla, když šli ještě delší štreku. Ale nepátral jsem po tom, to spíš jsme museli za chvíli s Václavem pátrat  po správné cestě. 

Kolem Holubí studánky jsme vystoupali velikou mýtinou na lesní cestu, po které se k nám v protisměru blížil Jméno Příjmení, tedy Polák, se kterým jsem šel část cesty v noci. Teď tu zmateně bloudil a snažil se najít správnou sestupovou trasu z Hušáka. Nahoře už byl, ale zamířil zpátky blbě. Tak jsem mu v mapě ukázal, že když půjde po cestě dál a nebude z ní uhýbat na vrchol, tak z ní pak bude moct uhnout na zelenou značku doprava směrem na Jevíčko. Nevím, jestli to pochopil, každopádně jsme pak vyrazili společně stejným směrem, ovšem zatímco on šel nyní dobře, my jsme svoji odbočku přešli, aniž by nás Jméno upozornil, že na vrchol se jde jinudy. Holt někdy ta naše slovanská česko-polská komunikace nefunguje úplně dokonale. 

S Václavem jsme to vyřešili výstupem přímo vzhůru po nějaké lesácké traktorocestě, zatímco Pavel blížící se z povzdálí se kousek vrátil a našel si cestu svoji. Lezli jsme docela hlubokým sněhem a byl jsem rád, že jdu ve vysokých zimních botách, jinak už bych mrznul v ponožkách plných sněhu. Husáka i s jeho kontrolním bodem jsme překonali někdy chvíli před 13 h. Už cestou nahoru Václav nadhodil, že by byl rád v cíli do 15h, já jsem se snažil své plány mírnit po zkušenostech z minula, kdy byl celej kopec jedno velký utrpení a doufal jsem tak v 15:10, nicméně teď jsme byli nahoře, já byl v pohodě, počasí nám přálo, tak nebyl důvod to trochu nerozběhnout a nezmuflonit dolů. Do Jevíčka to bylo 7 km a dál asi 4 a půl. 

Dolů se skákalo krásně do měkkýho, ovšem nikoliv rozbředlýho sněhu. Na cestě jsem pak předstihl pochodnice na kratší trase, jednou z nich byla Kamila z BVVŠ, týmu Los Conejos (dalšího člena Libora jsem potkal na startu taky), zakecat jsem se nechtěl, ale i pár vět stačilo na to, abych se ještě potkal i s Olafem, kterej se nořil z lesa po zase ještě jiné cestě. Další zdržení jsem si nechtěl dovolit, tak jsem prchal jak od Babiša, dolů na asfaltu, kde jsem po delší době potkal taky nějaký stovkaře. 

Byli to mimo jiné Dušan Miezga a Yetti; nečekal jsem, že je ještě dostihnu. Vísku u Jevíčka jsem nějak prolítl a za ní najednou vidím další známou tvář - Ivoš Manoušek z BVVŠ týmu Whismátí. Spolu s přítelkyní Helenou šli jen některou z kratších tras a zrovna fotili výhledy do kraje, když jsem se přihnal já a přinesl jim sněhovou vánici. Utekl jsem radši rychle pryč, směr Jevíčko. 

Ne že bych běžel, ale nasadil jsem takový turbo s hůlkama s plným vytížením obou paží, který dokážou většinou udržet nebo předstihnout jen běžci. Ale najednou koukám, za mnou se vynořil Václav. To jsem nečekal, myslel jsem, že jsem mu muflonem z Hušáka nadobro zdrhl, ale on se nevzdal, a tady na těch asfaltách v polích mě dohnal. Přitom si nesl hůlky v báglu, to aby to neměl asi tak jednoduchý. Zdůvodňoval to nějak rukavicema, ale moc jsem to nepochopil, každopádně se mě ale chytil a zbytek cesty už jsme dorazili spolu. 

Kontrola v Jevíčku byla jen pro zastavení v hospodě a spěchali jsme pokračovat dál, vstříc cíli po nové asfaltce v polích. Ta se táhla jak anakonda po níž se jako termiti šinuly malé skupinky vzdálených chodičů, k nimž jsme se postupně blížili, až jsme je v Opatovicích dohnali. Václav už byl dávno spokojenej s časem, neboť už bylo jasný, že to do 15h dáme, když jsme ale chvíli před půl došli do města, ještě jsme se hecli a dorazili do cíle v 14:30 přesně, tedy 18:20 od startu.

Tam už na mě čekalo celý osazenstvo auta, spolu s mnohýma dalšíma (kteří sice nečekali na mě, ale nadšeně vítali). Dostali jsme diplom, medaili a konečně jsem si sedl do sektoru pro stovaře –  k vítězným dámám Kláře, Majce a Janě a Václavovi S., kterej se k nim vmíchal, poté, co zde dovršil první okruh a splnil to, co před třemi lety slíbil (viz 2020), tedy že druhej okruh už nepůjde (jen mu to teda trvalo 3 roky). Dostali jsme cílovou polívku, pokecali jsme (nikoliv polívkou), pak jsem se přepakoval, nalil do sebe tygra a v podobné sestavě jako v pátek, kde jen Janu vystřídal Maďar Zoltán, jsme dojeli do Brna.

Dík patří právě Zoltánovi, kterej jako jedinej (kromě mě) dokázal neusnout a udržoval mě rozhovorem ve stavu bdělosti. Dík ale patří rozhodně i Dušanovi Machourkovi za uspořádání této akce, která je pokaždý náročná, ale má i své krásy. Pokud to nebyl poslední ročník, tak se možná zase po třech letech do Opatovic podívám, abych si užil Boskovickou brázdu a výstup na Hušák.