Malohanácká stovka 2017 aneb hypochondr na pochodu

Na Malohanáckou stovku jsem se vydal, protože to není daleko od Brna a už jsem se nějakou dobu pořádně neprošel; toto navíc byla pěkná příležitost si to vyzkoušet v pravých zimních podmínkách. Bylo to týden před Ledopádovou stovkou, která měla mít délku víceméně rovnou stovku, což jsem taky považoval za lákadlo, ale jestli dám tento dvojboj jsem si nebyl úplně jist. Týden před tím jsem si sice přivezl z Beskyd docela slušnou rýmu, ale to mě přece nemohlo zastavit. Ale jako základ pro další problémy to nebyl špatnej.

Ovšem na to, že byla zima, bylo docela dost sněhu, a nechtěl jsem se proto vydat do akce bez hůlek. Problém byl ale, že jsem je, jak je mým dobrým zvykem, zapomněl na poslední stovce, loňském Loučení, a od té doby plnily roli exponátu Olafova mohutného depozitáře zapomenutých předmětů. Do Prahy jsem se kvůli tomu nechystal, a tak jsem využil schopností svých přátel a po trase Olaf, Mirek a Eliška se vydaly hůlky na Malohanáckou stovku taky.

Tak jsem se sešel v pátek 3. 2. 2017 večer v sokolovně ve Velkých Opatovicích s Eliškou, hůlkama a dalšími účastníky pochodu, včetně Michala, který mi poskytl více než malé množství indulony na nohy. Vzhledem k tomu, že jsem takhle ryzí zimní stovku ještě nešel, napakoval jsem si bágl teplým oblečením a zásobama občerstvení s tím, že rozhodně bude třeba si ho spoustu vzít s sebou. Ale až pak jsem začal studovat trasu a uvědomil jsem si, že se vlastně dají nechat věci v sokolovně. A tak jsem naopak nakonec vyrazil úplně "na lehko" - mým jediným zavazadlem byl foťák a hůlky a všechno ostatní včetně termosky s čajem, jídla, lékárničky a základního náhradního oblečení jsem měl různě po kapsách. Ovšem co se týká obuvi jsem na lehko nešel, na rozdíl od většiny ostatních jsem měl boty nad kotníky - a za celou cestu jsem toho nelitoval.

Proběhlo hlavním orgem sparťanem Dušanem organizované startovní foto na pódiu, odkud jsem mu vyslal jasný pozdrav svojí komeťáckou šálou a v 20 h se vyrazilo na trasu. Ta vedla po turistických cestách přes 3 kraje a severní částí Boskovické brázdy a vrchovinami v jejím okolí. Z Vekých Opatovic nás zavedla brzo do lesa a když se procházelo kolem přehrady Smolná, začala se mi mršit jedna věc za druhou. Napřed mi, chvilku po první zapnutí, vyplivlo světlo - zrada, špatné baterie. Takže jsem jel hned od začátku na náhradní čelovku, kterou jsem se ale radši snažil šetřit a kde to šlo jsem ji měl zhaslou. To ale vůbec nevadilo, šlo se bez světla dobře. Horší bylo, že v prvním kopci, kde jsem se pokusil použít hůlky, jsem zjistil, že nepůjdou úplně rozložit jak potřebuji a tak jsem se musel celou cestu ohýbat asi o pár stupňů víc, než by bylo zdrávo (náhradní hůlky s sebou zatím nenosím), což se v půlce taky projevovalo. A bylo mi jasno, že průšvihům není konec, ale na ten hlavní jsem si musel ještě nějakou cestu počkat. Po menších zmatcích na Červeném kopci jsme sestoupili znovu do nížiny, kde jsme prošli pod mostem, o němž jsem se mylně domníval, že je železniční. Přitom to byl most staré německé dálnice, kterých jsme za cestu podešli několik. Tento prvek sloužil na trase jako úkryt před případným deštěm nebo sněžením, což se ale zatím nekonalo, pouze byla nízká oblačnost a mlha, jejíž hustota se v průběhu cesty měnila.

Cestou jsem se potkával s mnoha chodiči. Kousek za Jevíčkem jsme se sešli s Karlem, Jarem, Petrem a ještě dalšíma a zatímco se kecalo, postupně jsme se zanořovali mimo civilizaci do hloubi lesa. Šlo se nám dobře, aspoň teda mně, ale i ostatní na to vypadali, protože se dobrá nálada neztrácela ani ve chvíli, když jsme zjistili, že jdeme mimo značku, blbým směrem, cestou zapadanou kládama neprošlapaným sněhem do úplně zbytečnýho kopce. Ale přece se nebudeme vracet. A tak jsme se dostali trochu oklikou zase na značku, kde jsme si zase zvolili každý své tempo a už v roztrahané sestavě jsme dorazili na 1. kontrolu v Chornici.

Kontrola zde spočívala pouze v orazítkování archu hospodským v docela zahuleným pajzlu. Ale nalil jsem tam do sebe jednu kofolu a pokračoval. Z hospody jsem vyrážel současně s Eliškou, která se rozběhla a nechala mě daleko za sebou. Ale neutekla tak, abych ji nemohl z pozvdálí sledovat a hlídat si směr další cesty. Obec Chornice jsem znal dosud jen jako železniční výhybku a nedlouho poté, co jsme minuli toto velevýznamné místo jsme se už zanořili do tmy polí rozléhajících se na severním konci Boskovické brázdy. Po kilometru mého stopování mlhavé bludičky rozbředávajícím sněhem pokrytou blativou cestu vedoucí necivilizovanou pustinou se v mlžné polní tmě najednou přede mnou vynořil sněhulák. Nepůsobil příliš důvěryhodně, a tak jsem se s ním radši příliš nevybavoval a pokračoval dál přes další ves a po značce nahoru do lesů Zábřežské vrchoviny. Cestou do kopce jsem už Elišce začal dýchat na záda a to asi příliš nahlas, že se radši zastavila s tím, že už ji to nebaví a že mám mazat napřed. Do teď se mi šlo krásně bez čelovky a najednou bylo na mě, kudy se půjde. Sice jsem měl GPS, která úplně nesouhlasila, ale přece nebudu prošlapávat stopu sněhem, když vidím, že všichni šli cestou rovně do kopce. Tak jsem se opět dostal na kopec, kde se jít nemělo (tentokrát to byla Plánivá). To mi ale tolik nevadilo, aspoň jsem si víc užil chvilku odpočinku na kládách a teplého mátového čaje a vydal se na sestup. Potřeboval jsem ale vyřešit problém příliš teplého čaje, abych nemusel vždycky čekat než vychladne. Tak jsem vymyslel, že to lze a ještě ho při tom ušetřit: naplnit kelímek termosky sněhem a dolít ho čajem. Tohle byl můj (tvůrčí) vrchol a dál už to se mnou šlo z kopce.

Napřed se zklesalo do Nové Rovně, kde by mohl být za pěkné viditelnosti dobrý rozhled, (tak někdy příště, za světla ...) a následně po žluté značce lesmo až do údolí Třebůvky. Nedaleko nejsevernějšího a současně nejnižšího místě trasy (což je na moravské poměry docela výjimečná shoda!) u Balatkova mlýna se nacházela živá kontrola, kde nás čekal Dušan a jeho skupina a kde se zase sešla víceméně celá sestava, se kterou jsem se v průběhu posledních 15 km potkal. Nabídli nám oplatky a pití všeho druhu. Nebylo mi sice zima, ale stejně jsem si z té nabídky vybral čaj, na ostatní jsem neměl příliš chuť. A byl fakt dobrej, že jsem si ho dal ještě párkrát přes kopírák. A vzhledem k tomu, že ho tam měli dost velkou zásobu, nechal jsem si jím i dolít termosku. Z kontroly jsem se pak vydal sám stíhat chodiče vyrazivší chvíli přede mnou. Šlo se údolní cestou, svítit nebylo potřeba a ještě tak 1-2 km jsem si věřil, že bych mohl čelovky v dálce před sebou dohnat. Někdy za rozcestím Hamerky to ale přišlo, hlavní průšvih cesty - žaludek začal hlásit poplach: předávkování kofeinem (theinem). Už několik let nepiju kafe a černý čaj prostě proto, že můj žaludek ho špatně snáší (i když nevím, jaktože zvládám pít energeťáky). Dneska jsem si ale nějak věřil, že to půjde, ale on se prostě nenechal oblbnout. Vše se najednou pokazilo, bolelo mě břicho, nohy, potřeboval jsem si odpočinout a hlavně se napít. Jako vhodný protijed na všechny tyto stavy u mě funguje právě mátový čaj. Jenže ten jsem si právě na kontrole doplněním termosky spolehlivě otrávil. A tak jsem byl v dost zlé situaci - v údolí nebylo, kde si sednout, kde zastavit a začala se vyplňovat předpověď Dušana, že to údolí je sakra dlouhý. Jo, je. Začaly se mi vybavovat vzpomínky na údolí Bobravy při raných pokusech na BVVŠ, který je taky podobně nekonečný. Toto bylo taky takzvané "údolí popravy", které člověk prostě musí projít nebo tam zdechnout. Teče jím potok Věžnice, měří dohromady skoro 8 km a po celou dobu to byl furt ten samý les bez jakékoliv změny, snad s výjimkou jedné lesní chalupy u rozcestí u mlýna. Kousek za ním už jsem fakt nemohl, sedl jsem na žebřík od obory a chvíli vydechl. Uvědomil jsem si, že zde se ukazuje v plné síle hlavní potíž zimního pochodu - tady si člověk nemůž dovolit jen tak někde vytuhnout, protože by už to mohl těžce odskákat se zdravím, případně by mohl vytuhnout už být na furt. Prošel kolem mě chodič, co nemluvil česky, tak už ani nevím, co přesně jsem s ním prohodil za hlášku a nechal ho jít napřed. Pak jsem se ale vzchopil a plazil se umrlčím tempem dál. Bylo mi jasný, že teď bojuju o to, abych se od tam vůbec nějak dostal, na pokračování pochodu jsem vůbec nemyslel. Po chvíli mě došla Eliška, která když viděla, jak se tam šnečím tempem snažim posunovat vpřed, slitovala se a vyhověla mé prosbě o vodu. Stačilo trochu a hned bylo líp. Po nějaké době se podobná situace opakovala, když mě došel Michal. Chvíli i obětoval své tempo a šli jsme spolu až na konec údolí do obce Kladky. Tam jsem se s ním rozloučil a rozvalil se na lavici u obchodu. Snědl jsem oplatek, čímž jsem doplnil cukr a najednou tělo zase začalo fungovat. Skoro znovuzrozeně jsem vyšlápl na horní konec a v přítomnosti dalšího chodiče jsem seběhl do údolí Nectavy.

Zde jsme opustili Zábřežskou vrchovinu a vstoupili do Drahanské, pokud jsem správně pochopil, kudy vede hranice. No rozdíl v tom moc nebyl. Snad jen v tom, že tu byla neoficiální kontrola tu v pozdních nočních hodinách byli bdělí lidé - ptali se, co tam děláme a zvali nás na čaj. Vysvětlil jsem, že bych jim dal víc než všechno bohatství světa za vodu. A co je víc než všechno bohatství světa? Nic. Tak mi ji dali za nic, tedy zadarmo. Musel jsem však pro vyprázdnění termosky obětovat svůj teplý a výborný mátovokontrolní čaj. Nedokázal jsem se s ním ale rozloučit bez pár loků, který se pak bezodkladně připomněly cestou do dalšího kopce. U odbočky na hrad jsem zajásal, že to není Olafova stovka, protože teď se mi na něj fakt šlapat nechtělo. Nicméně při výstupu jsem si opět musel udělat pauzu, při které mi utekli dočasní spoluchodiči. Jedním z nich byla Jitka, která když zjistila, že jsem zase někde vytuh cestou, ještě mi nechala flašku se svou vodou pro jistotu u cesty. Ale za chvíli jsem vstal, přecejen vyhřívaný pařezy v tom lese neměli, a lezl jsem dál. Následovala cesta přes hory doly a Zálesí do Jaroměřic, kde jsem mírně zlbnul cestu, v důsledku čehož mě došli hoši z Maďarska. Následoval výstup křížovou cestou ke kostelu, což byl po dlouhé době úsek, kde jsem se pořádně rozhejbal, utekl Maďarům a došel Jitku. Spolu s ní jsme pak došli dalšího chodiče a v této sestavě jsme doputovali na silnici, asi 6 km před koncem první půle v Opatovicích. Najednou vidím čelovku jdoucí v protisměru - byl to chodič jdoucí už druhou půlku. To ve mě vyvolalo zděšení, přesněji řečeno přesvědčení, že druhou půlku nejdu. Už jsem toho měl fakt dost a přece se nebudu vracet takovou štreku, navíc v mlze, tmě, po asfaltu a nudným polem! Hrůzná představa.

Cesta prošla ještě kolem cedule hranice krajů. Vysvětleme si něco o oblastní politické vlastivědě: zatímco Velké Opatovice patří k okresu Blansko, tedy do Jihomoravského kraje a oblast Věžnice a Kladek ke kraji Olomouckému, Jevíčko, Chornice a Jaroměřice, což jsou samozřejmě taky obce hluboko na Moravě, jsou součástí kraje Pardubického. Přitom třeba z Jaroměřic je to blíž i do Zlína než do Pardubic (o Brně a Olomouci nemluvě)! Tady musí být místní za toto rozkrajování opravdu rádi ...

Cesta do Opatovic vedla polem a byla děsná, mlha houstla a přidalo se mžení. Konečně člověk viděl světýlka z obce, jenže to byl omyl, pouze jakesi mlýn asi kilák před opatovickým nádražím. Hlavní omyl pak spočíval v domění, že když už jsme u nádraží, tak máme vyhráno. Od něj vedoucí ulice Nádražní se ukázala být zhmotněným nekonečnem a mráz tomu přidal korunu, přesněji řečeno ledovou polevu, čímž tuto cestu z velké míry zneprůchodnil. Když jsem v protisměru potkal Michala jak svařepě vykračuje do druhé půle, v duchu jsem ho litoval, že nevyměkl. Ale zatímco jemu to šlapalo na pohled úplně v pohodě, já jsem s bolavým břichem, problémovýma kolenema, totální rýmou, rozmočenýma nohama a zádama bolavýma od blbě rozmístěné hmotnosti v kapsách a přehnaného předklánění k hůlkám (a to jsem tu zatajil ještě spoustu dalších položek svého bohatého aktuálního chorobopisu) byl žhavým kandidátem na hypochondra roku.

V tomto stavu jsem dolezl do sokolovny někdy v 5:45, zasedl mezi přede mnou doplazivší se mrtvoly, sundal mokrý boty, zalepil puchýře, vzal suchý fusky, dal si čočkovou polívku, čaj-nečaj, a obdržel mapu na druhou část s myšlenkou, že mám aspoň co na prohlížení na cestu vlakem domů. Když jsem ale viděl, jak postupně mrtvoly okolo mě ožívají a vyrážejí dál, nakonec jsem se nechal strhnout k pokračování taky, i když jsem většinu z těchto nemrtvých už dále neviděl.

A tak jsem v 7 h vyrazil do mrholení a náledí a té nekonečně nudné cesty napříč Boskovickou brázdou. Aby se to dalo přežít, pustil jsem si novej Kreator, což mě dokázalo dostatečně probudit, že jsem tuto část cesty celkem zdárně zvládl. Zima už nebyla, naopak bylo nad nulou a po mnoha týdnech mrazu a sněhu začala opravdová obleva. Kousek za Úsobrnem (tady asi žijí lidé s Úplným Středním Odborným vzděláním získaným v BRNĚ) jsem v kopci došel a předešel jednoho z chodičů. Cestou se mlha začala protrhávat a já už nelitoval, že jsem se na pokračování cesty vydal. Zvlášť když mi na kontrole v hospodě na Pohoře vyšli vstříc a dovolili mi, abych si tam dal jogurt, (díky jim!) čímž jsem svůj břišní proces s konečnou platností normalizoval a dál už bylo po této stránce vše v pořádku. Pohora byla prvním místem v povodí Svitavy na naší cestě, bylo třeba ale překonat její větší přítok, Bělou, která se už kousek za svým prameništěm zařezává celkem hluboko do krajiny. Přešel jsem údolí a vystoupil nad Kořenec, za ním kolem Paprče do Benešova, kde dokonce na chvíli vylezlo slunko a kde byla v hospodě další kontrola. Zde jsem si dal bramboračku a podobně jako v ostatních hospodách si vyžádal babišovskou účtenku kvůli údaji o času - když už se to tiskne, tak ať to taky k něčemu je. Pokecal jsem s dvojicí Slováků, co šli kousek za mnou a vyrazil dál, na Skalky.


Přes ně sice oficiálně trasa nevedla, ale uhýbala asi 500 m před nima, ale bylo by trestuhodný se nejvyššímu vrcholu Drahanské a celé Brněnské vrchoviny takhle vyhnout. Provedl jsem kontrolu a zápis knihy a vrátil se na cestu, přičemž jsem se potkal s dalším chodičem, co tam měl namířeno. Dál jsem šel dlouhou štreku až do Boskovic sám. Do Suchýho jsem znal dlouhou, nudnou, víceméně furt rovnou cestu, a musel jsem to pak chvilku rozsedět v zastávce než jsem se vydal na cestu do Velenova. Měl jsem ale problém s časem, spočítal jsem si, že asi nestíhám být v cíli do 19 h, což byla doba akorát na to, abych mohl sednout na autobus domů. A protože jsem si nevzal věci na přespání, byl to docela zásadní problém. Se svým zpožděním jsem se sice ještě pokoušel zabojovat sebíháním kopců, ale vzhledem k mýmu zdraví se musí každej lokální vrchol oslavit natažením futrálů na kolena před sestupem a dole pak zase sundat, což hrozně zdržuje, takže jsem toho až tak moc nenahnal. Do hospody v Boskovicích jsem dorazil někdy po půl třetí, opět jsem se sešel se Slovákama a rozjednal možnost jízdy s nimi na vlak nebo rovnou do Brna. Zabalil jsem proto možnost stíhání autobusu a upnul se k možnosti jízdy s nima. Horší ale byla skutečnost, že jsem měl před sebou strašidelnej úsek polem, před kterým mě varoval už jeden z chodičů kratší trasy v hospodě na Pohoře a zvažoval jsem dokonce, že bych to po případném schválení Dušanem obešel po silnici. Ale neudělal jsem to a vlastně jsem nelitoval, protože bez té hrůzy by to zkrátka nebylo ono. Před tím jsem si ale ještě v Albertovi opatřil náhradní baterky a jakejsi placebo energeťák - svýho Tygra jsem zapomněl na základně v Opatovicích.

Vyrazil jsem tedy z Boskovic s asi půhodinovým zpožděním za Slováky, takže jsem cestu po zelené značce podél železnice přes Boskovickou brázdu jsem šel sám. Už z mapy bylo vidět, že to bude na zastřelení, protože v těch polích ani není strom, kde by se mohl člověk oběsit. Tak to sice úplně nebylo, pár stomů se tam našlo, ale jinak to byla fakt docela síla. Několik km rovně, pak zase doleva, pak doprava, bloudil jsem v mlze snahem jak v kazašských stepích, kde jediným znakem člověčiny byly stopy v docela mělkém sněhu a hlubokém bahně pod ním. V půli takto podivné cesty se zjevila oáza - rozcestí s kaplí a ohništěm na táborák; asi si tady v těch polích dávají místní vícedenní puťák. Hrozná představa. Cestou kolem obřího stohu slámy jsem se vymotal na asfaltku - za jiných okolností bych ji proklínal, ale teď jsem byl velmi rád. Vzhledem k tajícímu sněhu už jsem měl ale v botech dost mokro a na silnici jsem pocítil krutou nevyhnutelnost puchýřů. Kousek za dalším z podjezdů pod neexistující dálnicí jsem si musel chvíli odpočinout, napřed na kousku rádobysucha u silnice, pak už ve skutečném sedišti v zastávce u odbočky. Nalil jsem do sebe energeťák, chtunal jak kyselina fosforečná, která chutná podobně jak kyselina citrónová, jen je trochu kyselejší. Ale zase jsem nějak aspoň duševně pookřál a vylezl přes Bačov do kopců vedoucích k obci Vísky, kde byla další kontrola. Chtěl jsem tam být v 17 h, což jsem nestihl o asi 20 minut, ale jak jsem si slíbil, tak čelovku jsem rožnul až po kontrole. Na ní jsem se tentokrát vůbec nezdržoval, snažil jsem se dostihnout Slováky, se kterýma jsem se potkal před kontrolou. Kdybych okolo toho podivnýho stavení tolik nebloudil a kdyby měli vchod jako normální fungující zařízení na straně k přístupové silnici, taky by mi to bývalo pár minut ušetřilo. A hodně minut by mi bývalo ušetřilo, kdybych býval v mlze a tmě nezabočil blbě ze vsi a místo jití po zelené opět neprošlapával stopy kolem jakýchsi soch sněhem do kopce kamsi úplně špatně. Ale to už mě nemohlo rozhodit, na cestu jsem se pak nějak napojil a lezl dál do kopce a z kopce dolů do Kladorub, což je sice malá obec, ale byl v ní automobilné provoz, jakej jsem snad za celou cestu nezaznamenal.

Následoval Kochov a cesta po červené ke Kamenné svatbě. Tudy jsem šel naposledy někdy před 16 lety, když jsme s kámošema šli jihoseverní přechod republiky, ale teď se mi to zdálo ňáký nekonečnější. Když už jsem myslel, že už jsem to musel přejít, objevilo se rozcestí, koukl jsem na GPS, šipka rovně, a tak jsem se vydal z kopce po cestě dál, než jsem po pár stech metrech zjistil, že scházím úplně špatně dolů z kopce a musel jsem se vrátit. Ve skutečnosti by to bývala docela dobrá zkratka, ale co už. Ke Kamenné svatbě jsem skutečně dolezl, ale ve tmě bylo vidět velký kulový, což ale, jak si pamatuju, odpovídá tvaru skal, který by byly vidět za světla.

Cestu dál jsem už příliš nevnímal, víceméně klesala, já se snažil jít, co to šlo, abych stihl Slováky a mohl se s nima svézt. Z toho důvodu jsem se snažil dovolat hlavnímu orgovi Dušanovi a přes něj se s nima nějak spojit, ale Dušan to nějak nebral, i když tu zrovna byl signál. Dolezl jsem do Velké Roudky, napil se u Františkova pramene a zděsil se že místo závěrečnýho klesání mě ještě čeká bonus, výstup na kopec. Tam se mi konečně dovolal Dušan, abych se se Slovákama domluvil, že mě nevezmou, protože už nemůžou čekat. Zklamaně jsem pokračoval dolů, sice špatnou cestou, ale nakonec přecejen po značce, až jsem se dostal do Opatovic. V 20:52, tedy 24 hodin a 52 minut po startu jsem byl v cíli. Vzhledem k tomu, že čas strávený v půli se do výsledného času neměl počítat, byl jsem v limitu 24h, nicméně víc jsem řešil, jestli je vůbec jak se od tam dostat. Už to vypadalo, že tam budu muset nějak přenocovat, ale nakonec mi pomohl kytarista Jarda z kapely Asi Tak, která právě a balila po vystoupení, takže jsem takto vychytal jak diplom, medaili a polívku, tak i převoz na vlak do Letovic.


Díky Jardovi, všem orgům za pěknou akci a všem co mi na cestě pomohli ... a že jich tentokrát bylo!

Dodatek: dva dny po akci jsem už natvrdo marodil s teplotama a tím jsem nadobro odpískal možnost účasti na Ledopádech. Dvojboj se teda z mé strany nekoná.