Po delší době jsem se vypravil na stovku. Předchozí pokus byl už hodně vzdálenej jarní Den cesty, kterej jsem vzdal kvůli zničené achilovce v poměrně nových botách a od té doby jsem se i možná z obav, že by se to opakovalo k další takové akci nerozhoupal, takže mou poslední "vydařenou" stovkou byla protrpěná Malohanácká v zimě. Během léta jsem boty ale na menších akcích rozchodil a když už jsem chtěl vyrazit z Brna do Brna, zaveleli doktoři, že chtějí můj žlučník, a tak jsem šel místo pochodu pod kudlu. Takže jsem teď vyrážel na pochod necelej měsíc od operace, což se projevilo zejména snahou držet celkem přísnou dietu. Snahou ...
Na Stovku Podkrkonoším jsem se celkem dlouho těšil nejen kvůli pěkným a pro mě nepříliš navštěvovaným končinám, ale i na spousty přátel z pochodů, kteří se chystali taky. Pár dní před akcí jsem se ale dozvěděl, že má být možná jako jeden z posledních podzimních víkendu fakt pěkně a že v Jeseníkách je potřeba vyměnit vrcholové knihy - tedy ideální podmínky udělat si tam výlet s rodinou do Jeseníků. Podkrkonoší jsem ale kvůli tomu rušit nechtěl a byl jsem naštvanej, že se to tak sešlo, dokud jsem nevymyslel, že se to prostě zvládne obojí - sobota Podkrkonoší, neděle Jeseníky. Fakt super nápad vzhledem k nejistotě mýho stavu...
Takže jsem se sbalil na tuto dvojakci a svezl se se Zbyňkem, Jarou a Romanou z Brna autem na start do hotelu Pod Zvičinou. Proběhla příprava na trasu, přebalení u Pražáků na chatce číslo 3 se srdcem a start pod hotelem. Všici přede mnou se rozběhli, tak jsem si říkal, že se pokusím netrhat partu a coby neběžec jsem vyběhl s nima. Po chvíli cesty v lese jsme byli na sjezdovce a už stoupali na vrchol Zvičiny, jednoho z nejvyšších kopců trasy. Tam byla, hned asi po 2 km, nultá občerstvovačka, ale skoro všichni téměř bez zastávky pokračovali dál, dolů po asfaltce. Cestou přes blativé pole mě mezi mihotajícími světly čelovek rozpoznal Zbyněk, nechápal, jaktože běžím, když nejsu běžec, a co na to můj nežlučník apod. Tak jsem mu ještě na chvíli utekl a pak ho někde u vsi Kal (s příhodným názvem, zvlášť když tam prošly naše zaprasený boty) spolu s dalšíma běžcema nechal frnknout před sebe. Měl jsem za sebou asi hodinu běhu, tak bylo na čase přejít do úspornějšího režimu, ve kterým bych byl schopen zvládnout delší štreku. Potřeboval jsem se totiž hlavně úplně nezničit, abych zvládl i neděli. To znamenalo buď to jít celý na pohodu nebo pohnout a stihnout se vyspat. Jít ale 115 km na pohodu, to fakt asi ne, takže jsem se snažil moc se neflákat. Dalším důvodem byla nejistota, jak se dostat potom z cíle, což pak sehrálo docela důležitou roli.
Nejzápadnějším místem našeho putování byla Pecka, kde byla na hradě kontrola. Orgové ho nechali nasvítit a byl to opravdu úžasnej zážitek, zvlášť to občerstvení, moc jsem si pochvaloval perníkovou buchtu, která byla skoro na všech kontrolách. Na tomto hradě jsem už kdysi byl, asi tak před 35 rokama, ale vůbec jsem si to nepamtoval, možná to tehdy ještě nebyla zřícenina. Z tehdejšího pobytu v Pecce jsem si pamatoval jenom náměstí a že jsme tam někde bydleli. No a jak tak potom jdu cestou potemnělým městečkem spolu s běžcem Pavlem, najednou koukám, že jsme na tom náměstí ... přesně, jak jsem si ho zapamatoval, včetně hotelu a hospody. Tak jsem zajásal, že to znám, až jsme z toho úplně zabloudili a Pavel musel lovit gpsku. Naštěstí jsme jsme si moc nezašli a brzo se napojili na správnou cestu, po které jsme kousek za Peckou došli na tajnou kontrolu. Bylo mi líto, že jsme ji vyčerpali tak brzo a tím pádem člověk nemohl doufat, že by dostal ještě nakrmit jinde, než kde se to slibuje, ale co už. Pavla jsem pustil napřed do lesa a pokračoval čím dál pustším lesem, ovšem dokonale značenou cestou, takže se zabloudit víceméně nedalo. V jednu hodinu jsem byl někde za hájenkou u Mostku, což odpovídalo 21 km a rychlostí 7 km/h, což bylo na mě docela hodně a málo, v tomto pořadí, a věděl jsem, že stejně jednou zvolním.
Cestou na vrchol Bradlo mě předběhla mě Romana, což se dalo očekávat, spíš jsem myslel, že už je někde dávno přede mnou. Na vrcholu jsem se konečně na pár (asi 4) minut zastavil a napil se čaje, co jsem si nesl v termosce, posilnil se a vyrazil po cimrmanovsku vzhůru dolů. Prošel jsem obcí, nebo dokonce předměstím nevím čeho a začal stoupat do kopce. Za ním už bylo údolí Labe a tak jsem se při klesání dolů už těšil, že se zase nad Labem. A místo k tomu nemohlo být lepší než Hostinné. Byla to zase opravdová hostina, kde jsem se pěkně nadlábl. Nejvíc mě potěšil těstovinový salát ve stylu udělej si sám, s možností přidat si živou bazalku a olivový olej no prostě výborná věc. Potkal jsem se tam s Dalimilem, kterýmu se zrovna na stovku nechtělo, tak mrznul na kontrole, pomáhal s občerstvením a povzbuzoval ostatní. Byly 3 ráno, když jsem zamával jemu a pohostinnému Hostinnému a vyrazil dál do kopců. Cestou jsem se potkal s jedním z téměř mých bývalých studentů Milanem, se kterým jsme snad poprvé za celou cestu viděli i něco z Krkonošů - opravdu černou Černou horu. To bylo po stránce krkonošení na této cestě žel skoro vše, což mě docela zklamalo. Tady za to mohla spíš jen tma a terén, později i počasí. To bylo v noci dobrý, jen k ránu už začala být trochu kosa a nelitoval jsem, že s sebou nesu bundu a rukavice. Nejsevernější místo trasy bylo kousek od skalního hradu Břecštejn, kde byla jedna z pár neobsluhovaných kontrol na cestě. Už sám s hudbou v uších jsem prošel dalším lesem k Trutnovu, kde už začalo svítat a já to omylem vzal přímo k silnici a pak kolem Tesca. Nakonec jsem kolem půl osmé dorazil na kontrolu v centru města v obchodě se zdravou výživou. Okamžitě se tam o mě začala starat Hanka, která se nevydala na trasu, a místo toho mi uvařila čaj a namazala chleba s marmeládou, nebo spíš dala vrstvu marmelády podloženou chlebem. Po této kalorické bombě jsem se stavil ještě do kšeftu doplnit zásobit na cestu a vydal se na cestu dál.
Cesta vedla kolem místního špitálu, tak jsem si připomněl, jak jsem tam strávil tejden před 20 rokama se zlomeným frňákem (a ukončil tehdy svou sjezdařskou kariéru). Když jsem pochodoval další vsí, začínali mě předbíhat šedesátkaři vyrazivší z Trutnova. Měli za sebou zatím nějakých 5 km, takže se na rozdíl od nás, stovkařů s asi 55 km v nohách, byli rozlišitelní na první pohled - zatímco šedesátkaři měli ještě v nohách energii a celkem snadno se pohybovali, stovařům se už z velké části transformovala v hmotu ulpělou na botách. Nebo prostě ti, co nechápou rovnici E=mc<sup>2</sup>, tak tu byly dvě skupiny chodičů: jedni rychlí a čistí a druzí pomalí a od bahna. Cestou přes Pisčitou výšinu jsem čuměl po kravinách a minul kontrolu a musel jsem se asi 300 m vrátit. Potkal jsem zde dvojici mladých rychlých čistých lidí, se kterýma jsem se pak nechal trochu rozběhnout cestou z kopce a doběhl s nima až do Bohuslavic. Zde jsme vstoupili do Záúpí (což je část trasy za Úpou a nejspíš jediný český slovo obsahující 2 dlouhý samohlásky hned za sebou), kde jsme to omylem vzali po značce místo po trase kolem nádraží, bylo to delší, za to strmější. Pak se začlo šplhat do kopců, kde se začaly vyskytovat pískovce. Nejprve to byly Čížkovy kamey, kde jsem si na chvíli dal pauzu a pustil před sebe několik houfů rychlých a čistých. Po posilnění jsem zrychlil i nad úroveň některých z nich (ovšem k čistotě mi pauza nepřispěla vůbec) a dostihl jsem čtveřici chlapů z Orlicka a s nimi vystoupal do Jestřebích hor a na Jestřebí chatu. Posilnil jsem se čočkovou polévkou a pokecal s šedesátkařkama Kamilou a Evou, který mi pak zdrhly a já pokračoval zase s chlapama dál. Už jsem nějakou dobou řešil, jak budu večer řešit odjezd. Potřeboval jsem buď přejet ještě večer do Olomouce k části rodiny, nebo přespat do rána v Podkrkonoší ale pak se zbavit báglu se spacákem a dalšíma věcma, který se mi nebude chtít nosit po další den Jeseníkách. Proto jsem hledal někoho, kdo by mě večer hodil na vlak do Pardubic na vlak, a otravoval tím koho jsem potkal.
Dalším cílem byl nejvyšší vrch celé trasy, Žaltman 740, skalnatý vrchol s rozhlednou. Vylezl jsem na její vrch, kde byla kontrola a při pokusu o vylovení fixy, došlo k jejímu gravitačnímu výletu přes větve stromu až kamsi do listí na zem. Nutno říct, že byla hnědá a tudíž naprosto nenaleznutelná, takže jsme po asi 5 minutách hledání vzdali a přispěl jsem propiskou vlastní. Z rozhledny toho bohužel kromě stromů nebylo vidět moc víc než mlhu, takže jsme zvesela mohli začít sestupovat. I když teda zvesela ... po překročení podivného místa Bílý kůl (s nepříjemnou spoustou houbařů, dětí, kuřáků a dalších) začal sešup a to dost neveselým způsobem prostě přímo kolmo na vrstevnice asi 300 výškových metrů na půldruhým kiláku. Rozběhl jsem to skákavým způsobem o hůlkách a zastavil až na náměsti nějaké vesnice na krajiny kotliny pod Jestřebíma horama. Pokračoval jsem přes ni a opět začal stoupat, tentokrát na kopec nad Úpicí a dál dolů do tohoto města proslaveného Menšíkovou scénkou s oslovováním diváků dle místa. Prvním Úpičákem, kterýho jsem potkal, byl romský mladý muž postávající u domu. Nemůžu popřít, že se ve mě ozvaly předsudky (založené na některých dávných zkušenostech) a tento skrytý rasista ve mě mi říkal, že mám co nejrychleji projít kolem a radši si ho nevšímat. On mě však slušně pozdravil a zeptal se co to máme za akci. Tak jsem mu řekl, že jdu stovku a mám za sebou asi 75 km. Tak se podivil a řekl, že mi bude držet palce. Poděkoval jsem mu a rozloučil se a cestou dál jsem si uvědomil, jak jsou některý ty předsudky zbytečný - byl to prostě úplně normální borec (teda aspoň se tak choval) a ten špatnej jsem tu byl já (ale choval jsem se k němu taky slušně, takže to on neví). Přechodem přes most přes Úpu jsem opustil Záúpí a došel na náměstí, kde se nacházela kontrola, kterou obsluhovala se dvěma chlapy i jedna hrdá Úpičačka. Nechtěl jsem se tu moc dlouho zdržovat a měl jsem v plánu chytit se stovkařky, se kterou jsem se tu potkal, ale nakonec jsem tu zase zkejsl asi čtvrt hodiny, po kterou jsem do sebe ládoval dávku těstovinovýho salátu, kterýho mi dopřál jeden z orgů plnou misku. Mezi tím mě dokonce předešli chlapi z Orlicka, teď už bez Jirky, což byl doprovod v páskových sandálech a bez ponožek.
Vyrazili z kontroly sice jen asi o 2 minuty dřív, ale trvalo mi to asi tři kiláky než jsem je došel. Šlo se na jihozápad rozbahněnou polní cestou a když už jsem borcům trochu poodešel, pokoušelo se nás na ní předjet auto. Uvnitř to museli být opravdu inteligenti, rozrývali už tak rozbitou cestu místo aby udělali pár kroků pěšky. Vysmál jsme se jim, když to s ostudou vzdali dřív než se ke mě stihli přiblížit. Smích mě ale přešel, když se kleslo do další obce, Maršova, kde se pak půldruhýho kiláku šlapal asfalt. Vylezl jsem ze vsi, pak lesem přes kopec do další vesnice, kde mě předběhl druhej dech chytnuvší stovkař. Kousek za vsí jsem naopak já došel stovkařku Blanku, se kterou jsem až na pár výjimek šel skoro do cíle. Napřed jsme ale společně někde nad Běluněm popletli cestu, pak klesli na dno údolí abychom pak asi 7 km strávili na asfaltu na silnicích přes Vyhnánov Kohoutov a Kohoutov. Nejvíc mě to zklamalo, když jsme konečně po dlouhé době odbočovali ze silnice, ale odbočka v mapě vypadající jako polňačka byla ve skutečnosti asfaltka. To už Blanka psychicky nedala a nechala mě jít napřed. Já jsem to tolik nevnímal, protože se udělalo krásný počasí a hlavně jsem řešil, jak se dostanu domů a po telefonu otravoval Divočáka, kterej už si v té době válel šunky v cíli. Tempo jsem v tu chvíli neměl zlý, držel jsem 6 km/h a spočítal jsem si, že pokud bych se na další kontrole moc nezdržel a našel někoho, kdo mě pak z cíle hodí do Jaroměře, mohl bych teoreticky stihnout večerní, nikoliv noční, spoj do Olomouce.
Když jsem se blížil do Dolních Vlčkovic, otevřela se krajina s výhledy na hřbet, po němž následovala cesta za obcí Kux (což se někde, třeba v Kuxu, píše s ks). V ní byla vytoužená kontrola, na kterou jsem se ale nesměl moc těšit, protože jsem měl v plánu tam skoro nezastavovat. Ale to moc nešlo. Bylo krásně, všude plno turistů mířících do zámku a já zmožen jsem dolezl do hospody a tam jsem se na chvíli zastavil a domluvil se s organizátorem Jakubem, že mě může pak večer hodit do Pardubic, což mi vlastně mělo zajistit odvoz do Olomouce a celej problém, co mi celou cestu šrotoval v hlavě, tím byl teoreticky vyřešen. Pro mě stačilo, abych byl někdy do 21h v cíli, abych stihl, kdy přijedou z kontroly po jejím odhadovaným konci někdy před devátou. Tak jsem to oslavil polívkou a jak jsem se tak rozseděl, nebyl jsem schopen se zvednout a trvalo mi dost dlouho než jsem se rozhejbal. Inu, za sebou jsem měl 97 km, takže nebylo až tak moc čemu se divit. Když jsem ale přešel Labe a stoupal k Hospitalu, uvědomil jsem si, že jsem na kontrole zapomněl bundu a foťák. Naštěstí jsem po chvíli potkal chlapy od Orlice, kteří kontrolu přešli a vraceli se, tak jsem po nich poslal zprávu, ať se mi ty věci někde neztratí, což se nakonec naštěstí stalo. Než jsem ale vylezl na kopec, došla mě opět Blanka, která na rozdíl ode mě už měla krizi za sebou a teď jsem byl já rád, že se mám koho držet v závěsu. Tak jsem se trochu rozešel a místy si i užíval výhledů, bohužel bez foťáku. Konečně byla vidět i Sněžka a dokonce Stolový a Orlický hory.
Kousek nad Pod Betlémem jsme dovršili 100 km, bylo 17:35, tím jsem možná o 5 minut snížil svůj rekord na stovku. Nebyl to ale důvod k oslavě, protože to bylo do cíle ještě asi 16 km a navíc už se brzo začalo stmívat. Kolem velmi zajímavých pískovcových soch Betléma vysekaných do skály jsme pak prošli naštěstí ještě za světla, ale tma pak přišla během pauzy u Krkonošské vyhlídky. Z ní by asi stejně nebylo moc vidět, protože se tak jmenovalo rozcestí v lese, potřeboval jsem tu ale na chvíli zastavit, dát si pár loků čaje a energetickou tyčinku (ta fakt bodla). Blanka tu se mnou držela basu a počkala na mě, za což jsem jí vděčen, moc slavně to se mnou v tu chvíli nevypadalo, nicméně počítal jsem s tím, že do těch 21 budu v cíli ať chcu nebo ne.
Cestou dál temným lesem rozléhal se poslední křik ptáků před tím než uvolnili svůj prostor sovám a nočním dravcům, zatímco v záři našich čelovek se v nepravidelných intervalech ze tmy nořily bledé oči upřeně civící na nás, podivná individua kráčející ještě podivnějším krokem. Není divu, že pak došlo i na písně proti přicházející trudomyslnosti. A do toho vstoupil vodník, teda předbíhající chodička Jitka, jejíž vlasy ho svou barvou celkem věrně připomínaly. Její čelovka však jen na chvíli rozjasnila temno noci a zase byl klid.
Před sedmou jsme prošli někde kolem vlakové zastávky u Dvora Králové, do cíle bylo víc jak 10 km, tak pomalu začínal i boj s časem. Někde u rozcestí se silnicí jsme ještě předešli další chodiče, ale to už se chýlila osmá hodina a my byli furt asi 7 km před cílem. Musel jsem teda udělat nepříjemnou věc, opustit parťačku, abych stihl být do 21h v cíli a zvládl přesun na vlak. Na rozdíl od ní jsem neměl v nohách 5BV z minulýho víkendu a tak jsem si věřil, že to ještě nějak půjde. A šlo, nějak jsem se probral a šlápl do toho a dalších 5 km na kontrolní bod Pernou jsem zvládl za 40 minut, cestou jsem předešel vodnici i dalších chodiče. Z Perné zbývaly 2 km, jeden dolů a druhý nahoru k hotelu. Seběh dolů už jsem nějak seskákal a dostihl Martina a Lucii, spolu s kterýma jsem chvíli před devátou už dokráčel do cíle. Chvíli po nás dorazila vodnice Jitka, Blanka a další.
Na euforii z dosažení cíle jsem ale neměl až tak úplně nárok, musel jsem v první řadě řešit odvoz. Ukázalo se, že v Kuxu je problém, kontrola ještě nekončí a vyrazit do Pardubic se bude moct až za dlouho. Ještě nějakou dobu mi trvalo, než mi to skutečně došlo, že tato cesta je pro mě zabitá a to už bylo pozdě hledat jiný možnosti, i další spoje už byly pryč. Byl jsem naštvanej, že jsem se hnal do cíle zbytečně, ale prostě to byl důsledek toho, že jsem se snažil toho do víkendu nacpat až příliš mnoho. Organizátorům se omlouvám, že jsem v cíli působil nepříjemně, ale prostě jsem z toho neměl dobrou náladu. Hodně se mi ji snažil zlepšit Dalimil, když mi nabízel ranní cestu do Olomouce, ale bylo zjevný, že by nám to přineslo ještě větší utrpení. Nakonec se jako nejlepší ukázalo řešení to, se kterým jsem vůbec nepočítal - Zbyněk, kterej už měl být dávno v Brně, se rozhodl vyrazit na cestu až po odpočinku někdy kolem 23h. Takže jsem si na něj spolu s Romanou, která dorazila asi hodinu a půl přede mnou, počkal a svezl se s ním. Naštěstí působil velmi odpočatě, takže jsem se nebál to zalomit a trochu se prospat. Někdy kolem půl třetí jsme byli v Brně. Po stránce pochodu jsem teda měl hotovo a mohl být spokojen, moc děkuju Tomášovi z organizaci akce, dokonalé vyznačkování a úroveň občerstvení na kontrolách, moc mi vyhovovalo. Akorát ten mátovej čaj tam nebyl … :). Taky děkuju Zbyňkovi za odvoz a dovoz přímo k baráku a spoluchodičům za podporu, zejména Blance, se kterou jsme šli skoro čtvrtinu celé štreky a které se zpětně omlouvám, že jsem jí zdrhl.
Dobrodružství ale mělo svoje pokračování, protože jsem se potřeboval dostat do Olomouce, odkud jsme měli s maželkou Janou a malým Jindrou vyrážet ráno busem do Jeseníků. Doma jsem se rychle přepakoval a ve studené vodě osprchoval (některou špínu fakt moc smýt nešlo, ale nebyl čas … ) a zkontroloval spoje na nádraží a podle toho nastavil budíky na hodinu před odjezdem a zalehl. Byl jsem docela jetej, byly 3 hodiny a autobus mi jel v 6:30, na spánek jsem měl teda asi jen 2 a půl hodiny. Zazvonil budík, vylezl jsme z postele a začal zrychleně provádět ranní úkony, abych vše stihl. Ale najednou jsem zjistil, že některý z budíků vlastně ještě nezvoní a hned tak zvonit nebude. Měl zvonit v 5:40 a ono bylo teprve 4:45. Prostě jsem v tom polomrtvým stavu jeden z budíků nastavil o hodinu dřív. Z toho šoku jsem vzpamatoval až po chvíli, kdy jsem byl v podstatě připraven vyrazit. Vědomí, že jsem ale spal jen zhruba hodinu a půl a předchozí noc jsem nespal vůbec, mě zavedlo zpátky do postele lehnout si aspoň na tu hodinu, co mi zbývala. Budík tedy zazvonil v 5:35, ale protože už jsem byl z větší části nachystanej, ještě jsem se nevykopal vstát. Najednou jsem se probral, bylo 6:05 a začala panika. Vystřelil jsem z postele, dooblíkl se, dobalil s tím, že spoje jedou v :13 a :23. Než jsem ale pobral všecky věci, bylo 5:11, což už moc naději na stihnutí toho dřívějšího nedávalo. Vystartoval jsem na zastávku (asi 300 m), kde právě projel troleják a šalina nikde. Až pak mi došlo, že to měl být ten spoj, na kterej jsem šel a hlavně, že žadnej další už mě tam nedoveze (prostě jsem se při usínání blbě koukl na mobil). Na nádraží jsou to asi 3 kiláky a šalina tam jede asi 14 minut. Už jsem to viděl ztraceně a v hlavě mi proběhla celá posloupnost událostí posledního dne, která k této situaci vedla a o co všecko právě přijdu, když ten autobus nestihnu. Nakonec mě napadlo, že bych to mohl zkusit na kole - to byla poslední naděje. Sprint zpátky domů, výměna hůlek za kolo a bundu a valím na nádraží. Přijíždím tam v 6:29, autobus tam ještě stál, akorát šofér nechápal, co tam chcu s tím kolem. Má jednoduchá odpověď byla, že ho zamknu k plotu, což se mu sice nelíbilo, ale hlavně nebyl čas to řešit jinak, tak jsem to zamkl a doufal, že ho ještě někdy najdu a nastoupil do busu a v něm konečně na chvíli s klidem usnul.
V Olomouci jsem se setkal s Janou a Jindrou, dovezl jsem se spolu s nima na Hvězdu, kde už čekaly mraky lidu na kyvadlo na Ovčárnu, ale naštěstí jsme se do něj (na rozdíl od některých jiných) vmáčkli. Jindříšek se tak poprvé dostal do Jeseníků. Vystoupili jsme s ním na Vysokou holi, čímž si vytvořil výškový pozemní rekord a vyměnili tamní vrcholovou knihu. Počasí bylo nádherný, modro a viditelnost na západ dost slušná, z Krkonošů jsem toho viděl víc jak za celou sobotu. Pak jsem se oddělil, rychlým krokem zamířil na Jelení studánku a zpátky, zatímco Jana s Jindrou sestoupila k Ovčárně a vyrazila na Praděd. 
Dostihl jsem je až na vrcholu, kam toho dne vyrazila asi půlka Evropy, takový davy lidu tam nepamatuju. Počasí ale k tomu vyloženě vyzývalo, tak jsme tomu taky přispěli svou přítomností. Jindra zde opět překonal svůj pozemní rekord, já jsem zfotodokumentoval vrcholovou knihu a okolí vysílače a sestoupili dolů. Potřebovali jsme se nacpat do jednoho ze dvou autobusů, ale houf člověků byl horší než ten na václavským Václaváku, takže jsem to viděl úplně beznadějně. Měli jsme ale kliku, autobusy vysvítily nápisy s místama cílové stanice a spoustu lidí zmátlo oznámení jednoho, že jede do Bruntálu a přesunla se k autobusu s nápisem Karlova Studánka. Podařilo se nám teda do prvního uvedenýho nacpat a dojet do přes Hvězdu do Bruntálu, odkud jsme vlakem přes Olomouc dorazili do Brna. Poslední nejistotou víkendu bylo, jestli ještě najdu svoje kolo u autobusu. Naštěstí se tak stalo a tudíž vše dobře dopadlo.
Nemám teda zpětně na co si stěžovat, vše vyšlo jak mohlo a vlastně ani nemohlo moc líp. Je teda fakt, že jsem byl docela vyšťavenej. Koneckonců bylo to
135 km pěšky/během
6 km na kole
350 km autem
175 km autobusem
165 km vlakem
celkem 831 km …
Akorát na letadlo a loď nedošlo. Snad příště ...
Žádné komentáře:
Okomentovat